Ryba v Mixing Part
Dvakrát Erlend LoeMarkéta Holanová
( marketa.holanova)
Co mají tyto knihy společného? První pochopitelnou spojitostí je osobnost autora, kterou rychle opustíme. Druhou věcí, o poznání zajímavější, která obě knihy spojuje, je hlavní postava. Hrdinové obou knih jsou muži ve středním věku, ženatí, se tři dětmi. A oba stojí před velkým rozhodnutím.
Kurt, hlavní postava Ryby, je řidičem kamionu a pracuje v přístavu. Tam se jednoho dne objeví obrovská ryba. Kurt a jeho žena Anna-Lisa pracují proto, aby vydělali na jídlo. To jim teď obstará ryba a oni mohou cestovat. Naloží rybu, děti a dobrodružství začíná.
Bror a Nina, hrdinové druhého románu, také cestují, ale jen na prázdniny do Bavorska. V případě Tichých dnů v Mixing Part se setkáváme s nejminimalističtější podobou Erlenda Loe, mimo jiné i filmového scénáristy. Značnou část příběhu tvoří pouze dialogy, s minimem vysvětlujících pasáží. Podoba textu také poukazuje k Brorovu povolání dramaturga v Národním divadle, jehož snem je napsat sakra dobrou divadelní hru. Neshody, kdo kde smí kouřit a kam se půjde na výlet, přerůstají v hádky a snad by to nebyl ani Erlend Loe, kdybychom se nesetkali s dramatickým pokusem o rozlousknutí patové situace. Tiché dny také doprovází Loeova tradiční ironie, ale také nemilosrdné odhodlání při odkrývání opravdových vztahů, které však nemusí být tak opravdové, jak se tváří. Koneckonců máme co dočinění s divadlem.
A ta hlavní odlišnost? Ryba je určena především dětským čtenářům, Tiché dny v Mixing Part jejich rodičům. Obě ale přináší pohled na více či méně problematické lidské vztahy v dobrých i zlých časech. Rozhodnutí, zda dáte přednost kouzelně dadaistické variantě „pro děti“ nebo filmovému dramatu „pro dospělé“ je jen na vás. Za přečtení stojí obojí.
Markéta Holanová
Loe, Erlend: Ryba. Překlad: D. Zounková. Praha: Baobab 2009. 76 stran.
& Tiché dny v Mixing Part. Překlad: K. Krištůfková. Brno: Vakát 2010. 184 stran.
.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 1 (45), 1.11. 2010.
(30. 11. 1999, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2833
Víc štěstí než rozumu
Vzpomínky izraelské spisovatelky Ruth BondyovéŽaneta Procházková
( pavel.janacek)
Právě vydaná autobiografická kniha Ruth Bondyové „Víc štěstí než rozumu“ je zamyšlením se nad životem, vzpomínkou na před-válečnou židovskou Prahu, na válku a holocaust i na první roky v Izraeli. O zkušenosti z koncentračních tá-borů říká: „Jakkoliv se pokouším ponořit dčerných hlubin zkušenosti holocaustu, nenacházím v ní pocit viny, že jsem zůstala naživu. Úžas, radost nad každým dalším dnem, přání nepromarnit zbývající čas, bolest ze ztráty, dluh vůči těm, kteří zahynuli – ale ne vina. (...) Ale stále věřím, že bylo lépe být s vražděnými než s vrahy.“ (s. 242) Kniha je vyprávěna klidně, bez patosu, s nadhledem a ironií, přesto je to zpověď velice intimní, která dává nahlédnout do autorčina nitra.
ŽANETA PROCHÁZKOVÁ
BONDYOVÁ, Ruth: Víc štěstí než rozumu. 1. vyd. Přel. Jindřiška Zajíčková. Praha, Argo 2003. 298 Kč
Litenky č. 1/11, roč. 2004/2005
(24. 8. 2004, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-612
Milostné písně starého Egypta
„Můj milý, můj miláčku, / toužím po tvé lásce.“(žap)
( pavel.janacek)
Nejstarší milostná báseň na světě byla zaznamenána již v Eposu o Gilgamešovi kolem 4. tisíciletí př. n. l. Kořeny egyptské milostné lyriky lze najít ve 3. tisíciletí př. n. l. v magických zaklínadlech, modlitbách, různých hymnech i pracovních písních. Nejstarší dochovaná egypt-ská milostná báseň je z doby okolo roku 2300 př. n. l., většina dnes známých však pochází až z Ramessovské doby (1306–1070 př. n. l.).
Milostné básně jsou převážně anonymní. Promlouvá v nich buď přímo jeden z milenců, nebo se oba střídají (Říkadla velké utěšitelky). Setkáváme se s typy písní, jež jsou běžné i v jiných literaturách. Časté jsou popisné básně, vyzdvihující pomocí básnických přirovnání tělesné a duševní půvaby milence nebo milenky, dále tzv. svítáníčka či nářky u zavřených dveří. Čteme o nemocných láskou, o poslech lásky, mezi něž patří zvířata i stromy, o překážkách v lásce apod. Hojně je vzývána bohyně lásky Hathóra. Charakteristickým znakem milost-ných písní jsou erotické symboly (např. ryba, pták, granátové jablko) nebo obraty (např. „stavět stany“ ve významu souložit). Některé z těchto narážek sice již dnešní čtenář neodhalí, ale to mu nijak nezabrání v porozumění a procítění skladeb.
Ač jsou totiž tyto básně staré několik tisíc let, stále mají moc silně zapůsobit a oslovit.
(žap)
VACHALA, Břetislav: Milostné písně starého Egypta. 1. vyd. Praha, Set out 2003. 102 s., 175 Kč
Litenky č. 1/11, roč. 2004/2005
(24. 8. 2004, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-613
Neútulné vzpomínky Edgara Dutky
Jana Bachová
( pavel.janacek)
Edgar Dutka povídky sepsal, jak sám říká, „za jedinou bědnou zimu v 63. roce“. V šedesátých letech ani později se mu je však nepodařilo vydat, a tak dalších čtyřicet let ležely kdesi zasuty. Až nalezená stará zažloutlá fotografie z roku 1949 oživila vzpomínky a autor se k povídkám vrátil. Vyšly v roce 2003 v téměř nezměněné podobě, pouze dvě z nich (Sbohem domove, Návštěva) byly dodatečně připsány pro tentou soubor.
Edgar Dutka se na stránkách knížky vrací letem času zpět do překotné doby konce čtyřicátých let a vzpomíná na své dva roky strávené v sirotčinci. Jeho alter ego se jmenuje Ben Klen. Povídky nepředstavují souvislý příběh, jsou to jen útržky vzpomínek, jednotlivé střípky mozaiky života. Nejsou nijak datovány, nelze říci, zda jsou řazeny chronologicky, nebo náhodně. Jen první dvě (příchod do Domova) a poslední (odchod k příbuzným) lze časově určit. Mezi těmito povídkami vystupují na povrch svérázné pos-tavičky Domova – přísná správkyně, vychovatelky slečna Hedvika a Andělka, kamarádi Jura, Tutela, Čangaja, Zdeněk, Marx a další.
S nadhledem a svérázným jazykem, který je směsicí obecné češtiny, moravského nářečí a němčiny, tu před čtenářem letí ob-rázky specifického života v Domově. Povídky se pohybují na hraně radosti a smutku, svázanosti rytmem Domova a jakési volnosti, bezstarostnosti a divokého „parchantského“ klukovského života. Je tu vidět i vnitřní pocit sounáležitosti s lidmi z Domova. Rozdíl v životě v rodině a v Domově je vykreslen v povídce s názvem Velký den. Ben jde na návštěvu k tetě a strýci. Ke svačině chce „chleba s maggim“, protože je to dobré, ptá se, co to je „meruňkový táč“, a na zahradě neví, zda si může utrhnout kuličku rybízu či jahodu, aby o něm neřekli, že je zloděj. Když mu nešťastně spadne ze stromu jablko, na které sáhne, málem hanbou uteče a divoce si představuje, že mu budou nadávat že to udělal schválně.
Hlavním motivem několika povídek je setkání některých dětí s rodiči, kteří se o ně, stejně jako o Bena, nemohou sami postarat. V povídce Jejich maminka jde o příběh matky Jury, Tutely a Sabiny, která žije v nedalekém chudobinci a která se nevzpamatovala z otřesu z války. Ben setkání popisuje takto: „Měla kožu v ksichtě jak holý zdechlý vrabec, který vypadl z hnízda a je už celý zmodralý. Prostě to byla ta nejstarší stařenka, jakou jsem kdy viděl“. V povídce Čangajův fotr se Čangaja setká se svým otcem, který mu řekne, že má tuberkulózu, a proto se o něj nemůže starat a on musí zůstat v Domově. Povídka Návštěva je o Benově setkání s matkou ve vězení, atd. Tyto povídky s ná-dechem smutku a citového rozjitření jsou v souboru nejsilnější.
Před čtenářem letí prožité okamžiky, že se ani nenaděje a je u konce. Povídky jsou příjemně čtivé, dy-namické, bez zdlouhavého po-pisování. Sociální a čtenářsky přitaž-livé téma i zpracování vynesly Edgaru Dutkovi nominaci na cenu Magnesia Litera 2003.
JANA BACHOVÁ
Litenky č. 1/11, roč. 2004/2005
(24. 8. 2004, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-614
Přes matný sklo
Štěpánka Pašková
( stepanka.paskova)
Próza obsahuje tři části: úvodní a závěrečné vyprávění patří Ondřejovi, střední, delší část je vyprávěním jeho matky. Ondřej je typ člověka, jenž je zoufalý, aniž ví proč, nevidí cíl života. Stále hledá příčinu svých problémů v minulosti. Smutní nad vyvanutím svého vztahu se ženou, nepracuje a utápí se ve víně ve svém zpustlém bytě. Je netečný, nesnaží se nic měnit a navíc, jak říká: „To že nepracuju, se mi v těch chvílích zdá jednoznačně hodný obdivu.“ V závěru knihy sice přemýšlí o tom, že by si našel nějakou práci a zavolal zpět ženu, ale pak si říká: „Nenech se zlákat, ještě jim všem ukážeš.“
Matčino vyprávění je také plné vzpomínek: na rodiče, na seznámení s mužem... Žena uvažuje o stáří, rozpadu synova manželství a o jeho pití. Můžeme tedy sledovat tytéž klíčové situace z jiného pohledu.
Obě postavy samy sebe skvěle reflektují, někdy jsou však jejich sebekritičnost a nadhled až nevěrohodné. Je si například stárnoucí žena schopna připustit protivnost stárnutí a „...pach svý kůže kterej nejde smejt?“
Mezi vypravěči probíhá kritické hodnocení. Ondřej, potácející se v prázdnotě života, se dívá na matčiny životní hodnoty dost pohrdavě. Hnusí se mu její povrchní duchovní život, „...ten její lidovej kancelářskej rozum“. Matka má vždy radu, jak jít za štěstím, miluje citáty a navštěvuje psychoterapeutické kurzy, kde se učí pozitivnímu pohlížení na svět. Ondřej na své matce i své ženě Marii nenávidí některé typicky ženské vlastnosti: „Nezájem o věci, co se jich bezprostředně netýkaj. Já, můj mužskej a mý děti. A mluví o bohatým vnitřním životě.“
Tak jako prvotina Petry Hůlové je knížka Přes matný sklo výrazná užitím neformálního jazyka. Používání obecné češtiny dodává vyprávění na věrohodnosti. Postavy vůbec nevedou dialogy, vše se odehrává v úvahách a ve vzpomínkách. Přítomnost dvou vypravěčů má však někdy za následek, že se čtenář může ztratit a těžko rozezná, o kom je řeč a kdo vypráví.
Upoutají nás také neobvyklá básnická přirovnání plná fantazie: „Jak se matce dařilo věděl zřídkakdy kdo jinej než ona sama. Jako větve stromu, co rostou dovnitř. Jako hlas mezi skalama, co zvenku není slyšet.“ Přirovnání se na sebe někdy dokonce nabalují.
Narozdíl od prvotiny Paměť mojí babičce vypadá próza Přes matný sklo na první pohled úplně obyčejně - děj se neodehrává v exotickém prostředí, popisují se zde všední problémy lidí v současné české společnosti. Tato útlá knížka, překvapující upřímností zpovědi postav, je zajímavou reflexí lidského vnímání světa. Díky ní si čtenář uvědomí, že skutečnost je možno nahlížet z různých stran a možná společně s Ondřejem zapochybuje o smysluplnosti lidského počínání.
Štěpánka Pašková
HŮLOVÁ, Petra: Přes matný sklo. Praha, Torst 2004. 128 s., 138 Kč.
LitENky č. 2/12, roč. 2004/2005
(26. 10. 2004, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-705
Už ne pěšky
Haklovy létající objektyELIŠKA STEHLÍKOVÁ
( pavel.janacek)
Oproti knize "O rodičích a dětech", v níž bylo tempo vyprávění dáno tempem chůze, sem tam ještě více zpomalené rozpomínáním se na minulost nebo jedním či dvěma rumy v hospodě, v níž se rozhovor táhl jako vaječný koňak (věřte, že tato alkoholová metaforika je zcela na místě), v jedenácti povídkách knihy "O létajících objektech" už vypravěči/vypravěčům (jedna povídka je např. vyprávěna ženou v ich-formě) procházka pěšky nestačí. Ocitají se spíše ve vagonu zběsile uhánějícího metra, kde si vypravěč nikdy není jist, na které stanici vystoupí a kde za jízdy vyslechne několik rozhovorů a lidských příběhů, které ale musí po několika minutách nenávratně bez pointy opustit a octnout se zpátky ve své starém životě („Byl jsem zpátky na Kulaťáku, zpátky ve svém starém životě. Přihlásil se smutek, kníže všech pocitů.“).
Tato „bezpointovost“ a „střípkovitost“ vyprávění, rozhovor v duchu hrabalovského hospodského pábení, hrdinové vtažení do situací bez vlastní vůle, život trochu odfláknutý a prokecaný se navíc v nové Haklově knize snoubí s nadpřirozenými a paradoxními momenty (tajemné postavy na jugoslávském kopci, náhle vyrostlý kopec za obchodním domem, zastřelený pes, exekutor, který píše básně), z kterých až mrazí v zádech. To všechno Hakl zachycuje s neuvěřitelným pozorovacím (a „odposlouchávacím“) talentem, nechává čtenáře jen krátce konfrontovat se všemi těmi „neklidnými frajírky a starými fotry, pipinami s holými pupíky, falešně ulízanými šmejdy a supernejistými hiphopy“, a tím skládá mozaiku české současnosti, která svou tragiku odhaluje právě v těchto banálních mihnutích se, dialozích a krátkých střetnutích. Emil Hakl ale nic z toho neanalyzuje, protože každý kamínek do té mozaiky patří stejným právem. („Co já to vlastně mám rád? Přece ten déšť, co se snáší venku na střechy, přece ty lesknoucí se koleje, ten ptačí zpěv ve čtyři ráno. Ty třaslavé hvězdy támhle nad Českým středohořím. Chrobáky rachotící v jehličí. Čím dál víc stejné kamarády. Měkké blondýny v účtárnách. Bledé holky ze sídlišť. Všechny ty věčně nasrané rumové dědky. Všechny ty humanitně vzdělané žabí prince, se kterými se tak pěkně žvaní a kteří pak pro člověka nehnou prstem. A koneckonců i všechny ty rychlé šmejdy, co s člověkem zametou dřív, než si jich stačí všimnout, protože je to jejich způsob komunikace.“)
Jen má možná někdy chuť zatahat někoho ve vagonu metra za rukáv a zeptat se, jak to bude dál. Jenže bohužel ten pán už na další zastávce vystupuje.
Hakl, Emil: O létajících objektech. Praha, Argo 2004. 192 s.
Litenky č. 3/13, roč. 2004/2005
(15. 11. 2004, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-744
O svárech života a víry, duše a těla
Svět Chaima PotokaŽANETA PROCHÁZKOVÁ
( veronika.kredbova)
Již jeho první román "Vyvolení" (1967) se setkal s velkým úspěchem. Děj románu je situován do ortodoxní židovské komunity v New Yorku ve čtyřicátých letech minulého století a hlavní hrdina Reuven řeší dilema mezi ortodoxní vírou a světským životem. Volným pokračováním "Vyvolených" je román "Slib", v němž Reuven stojí na prahu dospělosti a před otázkou, jaké je jeho místo v židovském světě. Konfliktu s ortodoxní vírou a komunitou se Potok věnuje i v dalších dílech, např. v autobiograficky laděných románech "Jmenuji se Ašer Lev" a "Dar Ašera Leva".
Kromě románů napsal Chaim Potok i řadu dramat a kratších próz, jmenujme třeba "Staré muže o půlnoci", trilogii novel propojených postavou ženy, která vstoupí do života třem velmi odlišným mužům. Potok je také autorem mnoha esejů a odborných článků, nedávno vyšel např. jeho historizující esej "Putování - Dějiny Židů", v němž zachytil příběh svého lidu.
Novinkou na českém trhu je nyní Potokův román "Davitina harfa". Po řadě mužských hrdinů vypráví tento příběh dívka, s níž jsme se mohli setkat už ve "Starých mužích o půlnoci". Davita se musí předčasně rozloučit s dětstvím. Na dálku prožívá, jak na druhé straně oceánu sílí fašismus a antisemitismus a propuká válka. Přitom nahlíží také do spletitých vztahů a osudů svých rodičů, pocházejících z odlišných světů, snaží se jim porozumět a touží být šťastná.
Potok, Chaim: Davitina harfa.Praha, Argo 2004. 222 s.
ŽANETA PROCHÁZKOVÁ
LitENky č.3/13, roč. 2004/2005
(14. 12. 2004, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-791
Na konci tunelu tma jako v prdeli
Úvaha nad poslední sbírkou básní J. H. KrchovskéhoZdeněk Zárybnický
( zdenek.zarybnicky)
"Na konci tunelu tma jako v prdeli," píše J.H. Krchovský a vyjadřuje tím svoje přesvědčení, že po smrti (tedy alespoň pro jeho osobu) nenastane nic - žádné spasení a věčný život, ale ani žádná pekelná muka, prostě nic, jen věčná prázdnota. Není-li Bůh a zanikneme-li my i všechno, co vytvoříme, jaký pak může mít náš život na této zemi smysl? A Bůh pro Krchovského není, alespoň ne takový Bůh, který by byl laskavý, myslel to s námi dobře a dával věcem účel a řád.
Kromě tohoto praktického ateismu a popření posmrtné existence je v Krchovského básních jako rys jaksi samozřejmý (nereflektovaný) obsažen egoismus a s ním svázaný egocentrismus. Básník vidí jen sebe, hlavně svou vlastní smrt a věčnou temnotu po své smrti; co se děje s tímto světem a co se s ním bude dít dál, to už není jeho věcí. Smrt člověka je tu absolutní a tragická, protože člověk není součástí okolního dění, je světem sám pro sebe.
Krchovský popírá Boha a zaměřuje se na sebe - a přece hledá smysl bytí. Někdy ho těší jisté chvilkové požitky (dvě malá piva, stesk a guláš se šesti a ten všudypřítomný sex, na který ale - byť je to trapné - vždycky musejí být dva), jenže Krchovský není hedonik, který by hlásal: užijme si, dokud jsme tady. Naopak, neustále se nám připomíná, že požitky jsou jen dočasné, z hlediska věčnosti bez významu, a tím bez významu vůbec. Žít zde neznamená být teď a tady, žít znamená vztahovat se ke smrti. Lapidárně vyjádřeno: život je smrt. Je jediná věc, která má význam i tváří v tvář smrti: láska. Jenže láska není věčná, a tak chvilkový dojem, že smysl v ní byl konečně nalezen, je vystřídán ještě větším cynismem. Ten se projevuje tím, že láska je redukována na sex (a tu jde o tvrdé porno, nikoli o nějaké milování se) a básník si uleví šťavnatějším výrazem. Tak se tu střídají básně drsně pornografické s básněmi jinými - ne ovšem šťastnými, protože v nich je obsažena chmurná vize a jistota, že přijdou zase temné chvíle.
Má tedy ještě vůbec něco smysl? Básník tvrdí, že ne, ale je to jen výsledek jeho bytostného pesimismu. Ve skutečnosti ukazuje jisté východisko, jistou cestu: kdyby lidé mohli sdílet svůj svět, snad by to nějaký smysl mělo. Ale - to se nestane:
Živý a krutý sen vzbudil mne nad ránem:
jen jsme se míjeli... Sen o mém bolu
- tys byla vlaštovkou, já starým havranem
nad jedním světem, a nikdy ne spolu
Bylo by možné a bylo by jednoduché Krchovského pohled odsoudit jako sobecký, nebo litovat jako beznadějně tragický. Těžší je se s ním vyrovnat, s ním a s otázkami, které nás mimoděk napadají při četbě jeho básní. Proč nás kurva všecky tak strašně zajímá věčnost a proč nás tak děsí smrt?
Krchovský, J. H.: Nad jedním světem. Praha, Host 2004.72 s., 119 Kč.
(27. 12. 2004, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-807
Ukázka z povídky Jana Balabána Triceratops
veronika.kredbova
To je fakt problém. Jak uložit láhev vína a čtyři zákusky do aktovky, v níž Jaromír jindy nosíval kromě deníku, knížky a novin jen rohlíky a konzervy s paštikou? Není problém to tam nacpat, ale aby ty zákusky byly ještě co k čemu, až je donese domů. Taková blbost. Měl by je asi nést jen tak v ruce, jak jsou zabalené v papíru, ale tak on sám sebe nevidí: aby pochodoval po sídlišti s nadýchaným balíčkem, to by zrovna mohl jít s kyticí. To byl možná hlavní důvod, proč nikdy nekupoval květiny, pro sebe už vůbec ne, a jiným… Raději to vždycky řešil bonboniérou jako v tom vtipu o policajtech na pohřbu. Takhle ne, nosit kytičky a balíčky. Správný chlap má vždycky jedno kompaktní zavazadlo, nejlépe koženou aktovku; a co se do ní nevejde, to je zbytečnost.
Nejraději by ty zatracené větrníky vyhodil do první popelnice. Stejně z nich šla na něj hrůza. Podivná křehkost lastur s cukrovou polevou a uvnitř, ech, bílá masa šlehačky a pod ní pudinkový krém, mazlavý jako sekrety nějakého mlže. Co to blbnu, všechno si tam zasviním od těch dobrot. Ženská řekne, vezmi taky nějaké zákusky, a já už jak blbec cpu tyhle nesmysly do tašky. Beztak ani nevím, jak to chutná. Doma jsme to nejedli a potom, potom jsem si to už teprve nekupoval. A tahle ženská řekne…
Jaromírův vnitřní hlas utichá. Ustupuje obrazu dívky Lenky stojící v rámu dveří jeho bytu v jedenáctém patře. Splývavé šaty s květinovým vzorem a s výstřihem trochu poodhalujícím hruď, z níž se zvedají pěkná kulatá prsa, široké čelo s obočím, které se klene vysoko nad tmavýma očima trochu zvětšenýma silnými brýlemi bez obrouček, pootevřená ústa a brada, která rozhodně nikam neustupuje. Ještě žádná žena za ním takto nepřišla. Ještě žádná ho neposlala pro víno a zákusky.
Žádná žena – v prázdnotě tohoto slovního spojení prožil roky a roky návratů z práce. Kafe, rohlík s paštikou, potom cigareta, všechno bezpečně seřazeno kolem knížky, kterou nečte poprvé.
(27. 12. 2004, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-809
Indián v Kozlodějích
Štěpánka Pašková
( stepanka.paskova)
Vesnice Kozloděje, kde se "každej druhej jmenuje Dedera", leží kousek od Prahy. Její obyvatele každý z nás asi někdy někde viděl: starosta, který před volbami sliboval a teď provozuje night club; komunisti stříkající po zdech třešničky; slizký profesor číhající na studentky; hospodští štamgasti; sprosté holky s cigárem čtoucí na zastávce bulvární plátek...
V této různorodé směsici lidí se ocitne Ramon - indián z Mexika. Od obyvatel Kozloděj se liší snad ve všem: neřeší průměrné problémy, nehádá se - to raději tancuje nebo mlčí, nenadává na život a - kouří marjánku .
Vypráví nám o něm sedmnáctiletý básník a povídkář, začínající intelektuál Martin Luter. S Ramonem se setkal na začátku prázdnin a ubytoval ho v dřevěné boudě zvané Jamajka. Společně pěstují a vydatně pokuřují marjánku, Ramon poznává kozlodějské obyvatele a Martin píše povídky (např. o muži, který umrzl, protože chtěl zjistit, jestli je v ledničce po zavření tma).
Příběh o Ramonovi je prokládán karikujícími portréty občanů Kozloděj, jejich problémy. Próza se tak stává obrazem současné české společnosti a jejích bolavých míst (problém restituce, předsudky a xenofobie, průměrnost vesničanů a jejich dětí). V složité situaci se ocitá i paní Haková, která nechce prodat pozemky na stavbu satelitního městečka, protože ji o to na smrtelné posteli očima prosil tatínek. I když jí nabízejí obrovské sumy peněz, odmítá. V této části knihy (jinak kompozičně obyčejné) je střídavé rozvíjení dějových linií ozvláštněno tím, že se epizoda o paní Hakové o prodeji pozemků zkracuje např. jen na pouhou větu: "Paní Haková! Sto miliónů!"
Příběh je vyprávěn obecnou češtinou s častými vulgarismy, jež nepůsobí tak nuceně, jako moderní teenagerovské výrazy: stáhl úsměv z oběhu, nenápadnej jako sedmimetrový hovno, padla na mě depka jako trám, dát si trumpetku pana výpravčího...
Šabachova poslední próza vyznívá tragikomicky. Autor ukazuje lidskou malichernost a malost, absurditu situací (na drakiádě pouští přemoudřelá holčička Karkulka draka ve tvaru "pičky"), někdy je však snaha o vtip a aktuálnost problému přehnaně snaživá.
Šabach, P.: Ramon (psáno pro New York Times). Praha/Litomyšl, Paseka 2004.
LitENky č. 3/13, roč. 2004/2005
(3. 1. 2005, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-829
Vždycky jsem ráno cvičil nahý
Jana Lněničková
( jana.lnenickova)
Především - celý román je psán jako jeden dlouhý dopis, který Hugo píše Rudolfu Slánskému z Mírovské trestnice. K této skutečnosti nás často odkazují oslovení Rudolfa, jemu adresované otázky i naopak reakce na Slánského dopisy. Čtenář je hned v první kapitole vtažen do děje, který se nepřetržitě valí jako divoká řeka.
Četbu příliš neusnadňuje ani hlavní postava. Jaký vlastně Hugo byl? Co je pravda a co fikce? Pravdou je, že Hugo Sonnenschein-Sonka skutečně žil a psal Slánskému za svého pobytu ve vězení. Ví se také, že se setkal s Hitlerem, Leninem, Mussolinim, Trockým. Z řad spisovatelů byl přítelem Ivana Olbrachta, Vladislava Vančury, S. K. Neumanna či Otokara Březiny. O samotném Sonkovi je známo, že byl židovského původu. Narodil se v Kyjově roku 1889 (v témže roce se v Paříži konala světová výstava) a zemřel v roce 1953 ve věznici. Z fotografií v publikaci se dá soudit, že byl opravdu pohledný, jak tvrdí on sám i jiní.
Život básníka a anarchisty na začátku dvacátého století nemůže být bez bílých míst. Právě tyto mezírky doplňuje Kamen svou představivostí. Mísí skutečnost s fikcí, reálné a možné. Kniha má sice 11 kapitol (rozdělených podle životních etap), ale zároveň jde o jeden dlouhý dopis z vězení. Hugo na začátku popisuje pobyt v tomto zařízení, pak se dostává do doby dětství, k návštěvám Rodina v Praze, válkám a revolucím, Osvětimi a zpět za mříže, kde umírá. Kruh se uzavírá, příběh se vrací tam, kde začal. Jen v průběhu psaní byl adresát Slánský popraven. Hugo to ví, stále však píše.
Líbí se mi hrdinův pohled na svět, ten nadhled se špetkou humoru. Kritizuje sám sebe, odhaluje svůj vztah k ženám a názory na ně („Emancipovaná žena je ve všech dobách hermafrodit.“). Podobně svérázně a kriticky líčí i své přátele, Prahu („Praha, to je nedostavěné divadlo: má jen jeviště. V Praze se nikdy pořádně neví, kdo tam vládne.“), školu („Škola je ztráta času ( stydím se, že jsem chodil do školy)“), Itálii („Itálie je vlastně takový rodinný podnik. Putyka v držení jedné rodiny, jejíž členové se dohadují, kolik z té putyky komu patří“), Adolfa Hitlera („Hitler žárlil na všechny Židy. Těmhle židovským vynálezům, ženskému orgasmu a podvědomí, vyhlásím válku.“). Avšak i pod touto cynickou slupkou dokáže filozofovat o životě („Opravdový život se dostavuje jako katarze, jako očištění po nějakém průšvihu. Otokar Březina, syn ševce, o tom psal celý život.“), věří na převtělení, uvědomuje si své nedostatky a chyby, nestálost v lásce hraničící s megalomanstvím. Celou knihou prochází přátelství Huga s Ivanem Olbrachtem („Jeho existence pro mě znamenala způsob uzemnění. Než jsem ho potkal, vlál jsem jen tak prostorem.“), jenž Sonku zpodobnil jako postavu v "Podivném přátelství herce Jesenia". Ve své samotě vzpomíná Hugo na mnohé, nezdráhá se užít sprostých slov, míchá dohromady minulost i zamřížovanou přítomnost, židovské i jiné tradice.
Jiřímu Kamenovi se podařil výborný koktejl z fikce a skutečnosti, který působí věrohodně a poutavě.
Kamen, Jiří: Hugo. Praha, Prostor 2004.
(3. 3. 2005, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-911
Červenobílý halušky
Zdeněk Zárybnický
( zdenek.zarybnicky)
Hrdinou příběhu, dá-li se ovšem zmatenému vyprávění nemajícímu žádnou srozumitelnou dějovou linii říkat příběh, je Silnej, feťák a pobuda, dnešní teenager. Fláká se po městě, balí roštěnky, většinu času je pod silným vlivem různých drog. Podle toho také vypadá jeho vyprávění: je v něm spousta bizarních zážitků, které nezapadají do sebe, a nikdy není jisté, co z toho všeho je skutečnost a co jsou halucinace. Když už si myslíte, že je vám alespoň něco jasné, je celé vyprávění zpochybněno tím, že se v knize objeví autorka příběhu a pohrává si s myšlenkou, že celý děj je jen dílo její představivosti. I když není jisté, jestli ona "Maslowská" není jen další halucinací Silnýho.
Zní to jako velký blábol - ale v tom to právě vězí. Má-li kniha věrohodně popsat život takového člověka, jako je Silnej, nemůže vyznít jako kompaktní, nerozporuplné vyprávění. Silnej má v hlavě guláš, úryvky z televizních zpráv a produktů masové zábavy se mu mísí s fantasmagorickými vidinami po požití pervitinu a všechno to chrlí na čtenáře, jak mu zrovna napadne. Mluví jazykem, který neuznává pravidla, montuje do sebe slangová slova a odposlechnuté odborné výrazy, vzpomenuté úryvky z televize vytržené z kontextu.
Svět, ve kterém se Silnej pohybuje, je určitě zvláštní, a není to jen tím, že je viděný jeho očima. Ve městě totiž vypukla polsko-rusácká válka pod červenobílou vlajkou, tedy válka polských nacionalistů proti přistěhovalcům z východu. Domy jsou natírány na červenobílo, je pořádán festival Den bez Rusáka, kterého se účastní místní nobilita. Nobilitu zde představuje obchodník s pískem Zdislaw Sztorm, který prohlásí za Miss sympatie feťačku, která se s ním vyspí. Policie je v tomhle světě zblblá do VIP a krutá. Nikdo tu není normální. V jednu chvíli se sice objeví děvče, které vám na první pohled připadá celkem slušné a inteligentní. Pak ale zjistíte, že má totálně vymytý mozek slušňáckou propagandou svých rodičů: nekouří, nepije a neříká své názory moc nahlas, absolutně nechápe, co se kolem ní děje.
Prostředí, ve kterém se Silnej nachází, zcela ladí k jeho postavě. Je šílené, je bizarní, ale zároveň je čímsi známé. "Polsko-rusácká válka pod červenobílou vlajkou" je karikaturou, nezobrazuje zcela jiný svět, ale náš svět viděný v těch nejčernějších barvách.
Pokud čekáte, že próza Doroty Maslowské má nějaké zásadní vyznění, že v ní je obsažen morální apel, budete zklamáni. Ani postava Silnýho ani žádná jiná tu nejsou zhodnoceny. Není to účelem této knihy. Silnej je ukázán zevnitř, abychom ho pochopili, abychom znali motivy jeho jednání, způsob jeho myšlení. Názor si na něj budete muset udělat sami.
Maslowská, Dorota: Červená a bílá. Praha, Odeon 2004. 203 s.
(4. 3. 2005, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-912
Za trest a za odměnu: na dobrý román trochu málo
Anna Bečvářová
( anna.becvarova)
Nyní se k nám autorka obrací s románovou prózou z doby těsně poválečné a následující. Osou knihy je vyprávění čtyř osob navzájem propletených rodinnými vztahy. Lise, zatvrzelá komunistka a matka dvou dětí, je nejsilněji prokreslenou postavou celé knihy. Vypráví svůj příběh od doby, kdy byla spolu se svými dětmi přesunuta "za trest" do oblasti pohraničí. Její manžel, kdysi prominentní komunista, byl v padesátých letech odsouzen za zradu a špionáž. Lise vzpomíná na předchozí bohatý život a konfrontuje jej s dobou strávenou v pohraničí. Nejenom manuální práce, ale i primitivní životní podmínky a kulturní nuzota ji značně deprimují. To vše však považuje jen za omyl, doufá v objasnění křivdy spáchané na svém muži a stále pevně věří v komunismus a bojuje za něj. Je postavou až tragikomickou, silně materiální a neschopnou nějakého hlubšího citu.
Druhým vypravěčem je Josef, který se při představování svého osudu vrací až ke svému narození. Jeho rodina rusínského původu naopak do pohraničí zavítala "za odměnu". Josef je ztělesněním naprosté primitivity, nevzdělanosti a nekultivovanosti venkovského dítěte. Jeho řeč, která by měla pravděpodobně představovat hovorovou mluvu malého chlapce, je až příliš nerealistická a jeho neustálé opakování frází "to mám od mamči, to mám od taťky" čtenáře přivádí k šílenství. Na druhé straně chlapcovo vyprávění podává vcelku barvitý a zajímavý pohled na vesnici v pohraničí.
Třetí postavou je Tereza, mladší sestra Josefa a později žena Rudolfa, syna Lise. Její příběh sledujeme až od doby dospělosti. Jestliže předchozí postavy ve svých vyprávěních reflektovaly život a události svého okolí, Terezina zpověď je spíše sondou do duše znuděné ženy ve středních letech, která svůj život ozvláštňuje nevěrou. Milenecký vztah k muži své přítelkyně se jí stává vším a je jím zcela pohlcena. Tereza je jistě zajímavou a nejvíce realistickou postavou celé knihy.
Poslední postavou knihy je Marek, neúspěšný básník a přítel Terezy. Jeho role v knize je téměř zanedbatelná, představuje jen několik málo vstupů a slouží k lepšímu vykreslení a pochopení vztahu k Tereze.
Ze všech čtyř linií jednoznačně nejlépe vystupuje postava Terezy. Tematikou otázky ženského nitra Zonová zaujala již v předcházejícím díle. Ostatní témata uvedená v počátku knihy - jako odsun Němců nebo politické procesy padesátých let - jsou naprosto nedotažena. Také jistý spojník všech čtyř postav jaksi chybí a spokojit se s jejich rodinnou provázaností mi přijde tak trochu málo.
Zonová, Anna: Za trest a za odměnu. Praha, Torst 2004. 260 s.
(11. 3. 2005, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-932
Skutečnost snu Zbyňka Havlíčka
Veronika Kloboučková
( veronika.klobouckova)
Zbyněk Havlíček (1922–1969) patřil spolu s básníkem Rudolfem Altschulem (zemřel za nacistické okupace na pochodu smrti), filozofem Robertem Kalivodou, malířem Liborem Fárou a dalšími k vůdčím duchům spořilovské surrealistické skupiny, která vznikla v roce 1943. Miloval poezii K.H. Máchy, obdivoval hudebnost veršů Hlaváčka, intenzitu prožitků „prokletých“, nejvíc však byl okouzlen surrealistickou vášní pro sen. Po válce se rozhodl pro studium estetiky, filozofie a psychologie, jeho „navigační hvězdou“ se stal Freud, z českých osobností ho silně ovlivnila svérázná a jedinečná osobnost Svetozara Nevoleho.
Roku 1945 napsal svou první sbírku "Zem Zemřít", která stojí v opozici vůči poezii díků a barikád opilé rudým vínem. Oproti uvítacím sborům básníků se Havlíček snažil zapomenout.
Havlíčkova raná tvorba upřednostňovala manifest před analýzou, na zeď si mladý básník přibil „desatero odvahy“:
„Nesmiřitelnost!, Stavět vše mimo zákon!, Erotisovat!, Sadistickou krásu!, Katastrofu vědomí!, Rozpor jako podstatu bytí!, Fantasii jako metodu poznání!, Svobodu jako permanentní revoluci!, Poesii jako dialektické delirium!, Báseň jako absurdní ekvivalent absurdního světa!...“
Havlíček byl velmi zklamán cestou, kterou si pro své budoucí kroky vybralo poválečné Československo. V letech 1946–1947, kdy většina jeho vrstevníků usilovala o co nejčetnější publicitu, odjel do Finska. Při svých toulkách po severních zemích se snažil vyrovnat i s vlastní neschopností čelit vzrůstajícímu literárnímu prakticismu, který už mířil do stalinských padesátých let.
Po návratu do Prahy se Havlíček pustil do překladu Nadeauových "Dějin surrealismu" pro Teigeovu edici. Místo toho, aby se aktivněji zapojil do kroužku surrealistů, způsobil jeho překlad spíše ochlazení vzájemných vztahů. Havlíček dále pokračoval v básnické tvorbě a roku 1948 se chystal v Girgalově nakladatelství publikovat sbírku básní "Odvahu", nakonec ale k vydání nedošlo.*
Začátkem padesátých let dokončil svou disertační práci "Sen a čin (Skutečnost snu)", která však nebyla přijata (doktorát byl Havlíčkovi přidělen in memoriam až v devadesátých letech). Po neshodě s pražskými surrealisty další nepříjemný okamžik Havlíčkova života. V této době vznikly jeho nejvýznamnější básně, do nichž se vpíjí nesmiřitelný postoj ke stalinské epoše, v níž je „smrt bezmála společenskou hrou“ ("Kabinet doktora Caligariho", "Karlotta menstruuje")
Po dopsání "Stalinské epochy" se Havlíček-básník na sedm let odmlčel. Věnoval se nelehkým úkolům psychologa, které byly ztíženy i tím, „že návrat pacientů do sociální skutečnosti padesátých let znamenal jen trochu jinou psychosu, horší v tom, že tato psychosa byla zištná, bezpáteřná a krutější, než s jakou se setkává u svých pacientů.“ (V. Effenberger). Přestěhoval se do psychiatrické léčebny v Dobřanech. Na tomto ostrůvku svobody se seznámil se svou femme fatale, Evou Prusíkovou, která uchovávala a střežila básníkovo dílo i korespondenci (Dopisy Evě. Dopisy Zbyňkovi. Torst 2003)
Havlíček se zaujetím studoval psychózy, nechával se ztrhnout vztahem mezi básnickým obrazem a schizofrenním symptomem (Básnický obraz a schizofrenní symptom, 1957), sbíral cenný psychoanalytický materiál, který by mu pomohl objasnit princip imaginace. Obrazotvornost pro něj nebyla jen „nezávaznou hrou obrazů, ale jediným vrcholem, v němž splývají dosavadní antinomie sopečných erupcí a tvorby, iracionality a kritického vědomí, valícího se symbolu a jeho interpretace.“
V roce 1958 se vrátil k básnictví rozsáhlým cyklem "Miluji, tedy jsem". Obnovil spojení se svými přáteli, seskupenými kolem sborníku Objekty.
Ve své klinické praxi sledoval dynamiku lucidního snění, promýšlel otázky geneze lidského vědomí a básnické inspirace. Studoval je např. v Kafkově díle, ale i ve své vlastní tvorbě. Na základě svých poznatků zformuloval osobitou metodu, v níž viděl analogii umělého vytváření náhodných procesů v matematice, analogii metody Monte Carlo.
„Metoda Monte Carlo...řeší specifickým způsobem rozpor mezi nevědomím a vědomím, mezi modelem vnitřním a vnějším. Interiorisuje svody skutečnosti v souhře s nevědomými potřebami, systematisuje je v procesu permanentní desintegrace a integrace a transformuje je v esenciální básnickou skutečnost. Staví báseň především z nalezených předmětů- Vytváří tak adekvátní a komplexní obraz světa, v němž žijeme, světa, jenž je v nás.“ (Metoda Monte Carlo, 1963)
V průběhu roku 1968, kdy už se zdálo, že by se mohl v oboru plně prosadit (byl pozván do zahraničí), onemocněl leukémií, které začátkem následujícího roku podlehl, jeho dílo zůstalo nedokončeno.
Havlíčkovy texty zařazené do knihy "Skutečnost snu" nejsou jen pohledem psychoanalytika, „který usiluje o poznání motivací a zdrojů imaginace“, ale především básníka, „který imaginaci přikládá všechnu moc“. Kromě otázek principu imaginace se Havlíček ve svých pracích zabývá vztahem vědy a poezie, do řádek přednášek jsou vepsány jeho názory na surrealismus, „stroj na skutečnost“. Kniha je doplněna vzpomínkami jeho přátel a známých, jejichž „dílčí svědectví dávají vyvstat skutečné podobě Havlíčkova světa“.
Havlíček, Zbyněk: Skutečnost snu. Praha, Torst 2003 (vydáno 2004). 570 s.
--------------------------------------------------------------------------------
* Havlíček napsal dvacet osm básnických celků, za svého života však publikoval pouze časopisecky, ve sbornících a antologiích. Teprve po smrti se jeho dílo začalo objevovat na veřejnosti - nejprve v samizdatu, od roku 1994 i v oficiálních nakladatelstvích. Český spisovatel vydal v roce 1994 jeho básnický svazek "Otevřít po mé smrti", nakladatelství Torst v roce 2000 sbírku "Lístky do památníku".
(12. 3. 2005, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-933
Vestra res agitur
Alexandr Stich povzbuzujícíZdeněk Zárybnický
( zdenek.zarybnicky)
Autora snad netřeba příliš představovat, lingvoliterární vědec prof. PhDr Alexandr Stich, CSc. zemřel před pouhými dvěma roky a mezi pedagogy i studenty filozofické fakulty, kde od r. 1990 až do své smrti působil, je dodnes stále zmiňován a vzpomínán. O to potřebnější a vítanější je dnes vydání čehokoli z jeho díla, neboť jeho odkaz je snad tu a tam již mírně zkreslován. Přítomné publicistické práce (spolu s osobitým literárním přídavkem, dosud nevydaným "Deníkem velocipedisty") znovu připomínají a oživují, s kým že to máme tu čest.
Stichovy články je radost číst. Ne snad proto, že se věnují tématům do jisté míry stále ještě aktuálním (poslední pravidla pravopisu, název našeho státu, zkreslený pohled na slovesné baroko, neuctivé zacházení s jazykem aj.) či proto, že autor na tato témata přináší nový a neotřelý pohled. To dnes dovede kdekdo. Hodnota Stichova je v tom, že - tak jak to požadoval i po ostatních - více četl, než psal a vždy se snažil vložit svůj badatelský prst do rány, než něčemu uvěřil. Vše pak zpracoval formou dosti vytříbenou a noblesní. Jako zastánce co nejširší výuky a znalosti latiny vtahuje Alexandr Stich své čtenáře do klasického světa vkládáním latinských citátů, užívá četných přirovnání a příkladů nejen z klasické literatury a z bible, ale i ze starší české literatury, své čtenáře vzdělává i užíváním již zašlých českých slov. To vše se ovšem neděje bez rozmyslu, ale je to nástrojem tu jemné ironie, tu jemného humoru, takže čtenář se až diví, jak může být učenost zábavná - a autor ho má přesně tam, kde ho chtěl mít. Všechny články této knihy mají totiž úlohu především persvazivní, mají přesvědčit čtenáře o nutnosti věnovat jazykovědě a české kultuře vůbec zaslouženou pozornost.
Lidí, kteří mluví o jazyku, je mnoho, málokdo ho však bere vážně. Kniha publicistických článků Alexandra Sticha přispívá k tomu, aby jazykověda byla skutečně věcí veřejnou - a nikoli už veřejným domem.
Stich, Alexandr: Jazykověda - věc veřejná. Ed. Václav Petrbok. Praha, NLN 2004. 335 stran, náklad neuveden, doporučená cena 259 Kč
(12. 3. 2005, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-934
Se psem o smrti
Štěpánka Pašková
( stepanka.paskova)
Stará, nemocná fenka Bojana (podle venkovských psů „slečna z města“), střežící klid svého ochrnutého pána, se probírá vzpomínkami. Honí se jí hlavou nejrůznější myšlenky, zaznívají nejhlubší otázky naší existence. Úvahy se točí hlavně kolem jednoho tématu - smrti. Tu pro Slečnu zosobňuje představa rasa - tedy žádný dnes už trochu směšně působící kostlivec nebo smrtka s kosou - ale hrozivý chlápek se železným okem na odchyt psů, ohlašovaný křikem cikád, jehož blízkost Bojana už dobře cítí. Má ze smrti strašný strach, uvažuje co bude po ní: „ …mít to znameníčko, že něco je, že napříště nebudeme jen atomy rozfoukanými do vesmíru…to by se to panečku umíralo!“
Takové myšlenky se vynořují v její mysli, zatímco se probouzí okolní kouzelná příroda - flétňáci začínají sametově zpívat, objeví se karavong se žlutým okem. Dům, na jehož verandě Bojana leží, se totiž nachází uprostřed úchvatné australské buše (Dutka se v próze inspiroval svým ročním pobytem v Novém Jižním Walesu). Různé okolní podněty provokují její rozmanité vzpomínky na příhody a na lidi, útržky jejich rozhovorů. Nejvíc Slečně schází Nela - neúnavná životní bojovnice, člověk, který nekonečně miloval život a uměl ho žít naplno. Umíněná vytrvalost Nely je pro Bojanu vzorem.
Děj prózy se rozvíjí během jednoho vánočního dne. Za ochrnutým Joem přijíždějí jeho kamarádi - čeští emigranti. V jedné chvíli však Bojana pocítí přítomnost smrti. Její obětí nemá být ona, ale Joe. Po smrti pána už touží jen po jediném - dokázat vyvléct své rakovinou prožrané tělo na kopec do buše a tam ať si pro ni ten smradlavý ras přijde. Buš znamená pro „slečnu z města“ volnost… Vzpomínky na útěk od lidí do buše, na život se smečkou divokých psů a na smrtící lesní požár, ve kterém málem ztratila život, provokují k zamyšlení nad rozdílností žití v nesvobodě u lidí, kde je čas nasekaný na opakující se kousky, oproti životu v bezčasí přírody, sice se zmučeným tělem, ale s nezuboženou duší. Slečna prožila útěk od lidí, ale pak také návrat. Epizoda vyprávějící o tomto duševním návratu k lidem (Bojana byla zachráněná po dlouhé noci z moře poté, co vypadla Joeovi z lodi) ve mně ale budila dojem příběhu přejatého z amerických příruček „pro potěšení duše a radost srdce“, kde byznysmeni rozdávají červená srdíčka s nápisem Miluji tě a delfíni zachraňují topící se potapěčky. Ale naopak: vtip, mluvenost Bojanina vyprávění, otevřenost a bezprostřednost stylu, kterou by člověk u českých prozaiků uvítal, jsou sympatické. Dutka se lehce vyrovnal s těžkými úvahami o lidském bytí a jeho smyslu, o smrti a posmrtné existenci. Kéž by člověk uměl být tak vnímavý a dokázal se tak poctivě zaobírat těmito otázkami jako „slečna z města“.
Dutka, Edgar: Slečno, ras přichází. Praha, Prostor 2004. 240 s. 249 Kč.
P. S.
Naší redakcí probleskl nápad, zaměřit číslo LitENek, které máte právě v rukou, na literární debuty. Kromě rozhovoru a dvou recenzí o začínajících autorech jsme chtěli psát i o kuriózně pozdním debutantství Edgara Dutky. To bychom ale příliš zjednodušovali.
Edgar Dutka, narozený v roce 1941, absolvoval pražskou FAMU, obor televizní scenáristika a dramaturgie. Od počátku sedmdesátých let do roku 1991 pracoval jako scenárista a dramaturg animovaných filmů ve Studiu Jiřího Trnky a ve Studiu Bratři v triku. Od roku 1991 učí scenáristiku celovečerních filmů a dějiny animace na FAMU, Vysoké škole umělecko-průmyslové a na Karlově univerzitě v Praze. Jako autor nebo spoluautor pracoval na 43 animovaných filmech (za mnoho z nich získal mezinárodní uznání).
Ptáte se v čem tedy spočívá kurióznost Dutkova debutantství? Autorovi vyšla první kniha až po jeho šedesátce, v roce 2004 a nesla název V útulku 5. Ale prózy z tohoto souboru zachycující dva roky strávené v dětském domově vznikly mnohem dříve - již v první polovině 60. let. V té době ale neměly naději na vydání. Edgar Dutka tedy není nijak kuriózním debutantem, ale to, že se jeho prózy vymykají průměru současné české prózy, popřít nelze.
LitENky č. 5/15, roč. 2004/2005
(17. 4. 2005, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1000
Dva literární debuty – dvě zajímavá dobrodružství
Veronika Kredbová
( veronika.kredbova)
Kunderovské náhody v pavoučí síti
Prvotina Marka Přibila je zajímavým ohlasem na Kunderovu Nesmrtelnost
Na podzim loňského roku vydalo nakladatelství Torst prvotinu osmadvacetiletého Marka Přibila, čerstvého absolventa pražské Pedagogické fakulty. Nepříliš rozsáhlý román (nebo snad novela?) s názvem Pavouk je přesně tím literárním dobrodružstvím, které je radost podniknout.
I nezkušený čtenář rychle pochopí, že kniha, kterou právě drží v ruce, se od obvyklých románů psaných v er-formě s chronologicky řazeným dějem poněkud odlišuje a je v řadě ohledů neobvyklá. Jde vlastně o jakýsi román o románu na druhou – totiž román sám o sobě a o Kunderově Nesmrtelnosti. Je to hra, která se buď čtenáři zalíbí a doslova ho pohltí, nebo ho naopak neobvyklý a poněkud složitější způsob vyprávění odradí. Lhostejným ho však určitě nezanechá.
Zamotaná dějová pavučina se začíná spřádat hned na první straně a jak se později ukáže, jsou události z pražského nábřeží scénou klíčovou – jakýmsi středobodem celého románového dění. Současně se na této úvodní scéně začínají také odhalovat principy románové konstrukce, nebo lépe konstrukce této románové studie. Výraz studie či analýza (sám autor tato označení několikrát užívá) je opravdu na místě. Analýz je tu totiž hned několik – tak zaprvé analýza Kunderovy typologie náhod z Nesmrtelnosti a její následné „praktické“ aplikování na „skutečný život“ (pochopitelně, že jen ten románový), za druhé analýza dopadu úvodní situace na životy jejích aktérů, přihlížejících i jiných postav, se situací zdánlivě nesouvisejících, a v neposlední řadě analýza samotného románu-analýzy. Vypravěč si počíná jako vědec předkládající čtenáři výsledky i postup svého bádání o náhodách a kauzalitě. Taková je celá dikce románu: použit je autorský plurál, místo poetických slov odborné výrazy a konstrukce typické pro odborné práce.
Románová stavba je na jedné straně jasně odhalena, autor nezastírá, že vše je fikce (ačkoliv zastírá, že jde o fikci románovou, a stále navozuje představu odborné práce), na druhé straně je i přes to celkem složité postihnout všechny souvislosti. Přestože je román krátký a celý se odehrává jen ve dvou dnech, je bohatě zalidněn postavami, které se vynořují a zase zanořují podle toho, jak se jejich přítomnost v dané chvíli hodí vypravěčovým záměrům. Každá postava nějak souvisí s postavami jinými a nějak se vztahuje k úvodní scéně z pražského nábřeží. Všichni si vzájemně nechtěně nebo častěji nevědomky vstupují do životů a jak se ukáže v závěru knihy, někdy jsou to zásahy osudové. Postupně tedy vzniká složitě prokomponovaná síť více či méně přehledných vztahů a někdy až neuvěřitelných náhod, podmiňujících jedna druhou, které ve svém důsledku vedou k nečekaně drsnému rozuzlení. Kdo sledoval pozorně, pochopí, kdo ne, časem se dovtípí.
V románu je mnohokrát zmiňován Kundera a jeho Nesmrtelnost. Ne náhodou. Přibil záměrně píše svůj román jako jakýsi Kunderovský ohlas. To je kousek odvážný, řekla bych až husarský, který může nezkušenému autorovi lehko zlámat vaz. Zdá se ale, že Přibil situaci zvládl, ba přímo ovládl. Pavouk je hodně povedená kniha – možná místy trochu překombinovaná, ale rozhodně čtivá. Sečteno podtrženo - podniknout toto debutové dobrodružství stojí za to.
Přibil, Marek: Pavouk. Torst, Praha 2004.
Za oponou, před oponou nikdo nesmí lhát…
Tajemná a děsivá Radka Denemarková nabízí otázky, ale žádnou odpověď
Čerstvým kouskem na pultech knihkupectví je kniha Radky Denemarkové A já pořád kdo to tluče. I v tomto případě jde o literární debut, autorčino jméno ale není zcela neznámé. Radka Denemarková se na poli literatury a především divadla pohybuje již déle. Vystudovaná germanistka a bohemistka překládá z němčiny (především studie a divadelní hry), publikuje odborné práce a působila také jako dramaturgyně v Divadle Na zábradlí. Právě divadlo se stalo kulisou napínavého příběhu její první prózy.
Předně o co jde? Příběh románu se točí kolem příprav inscenace divadelní hry uznávané české spisovatelky Birgit Stadherrové. Očekává se, že představení bude hitem sezóny. Ačkoliv Birgit není pro své odtažité a podivínské chování miláčkem kritiků, její zahraniční úspěchy nutí i ty, kdo jí jinak nemohou přijít na jméno, k pochlebování a uznalým slovům. Režie hry se ujímá další slavná osobnost – stárnoucí německý divadelní režisér Petr Buch. A konečně i herecké obsazení je dle veřejného mínění více než silné.
Přípravy však nejdou tak, jak si vedení divadla představovalo. Premiéra se nakonec vydaří, alespoň podle názorů povrchní kritiky, vše je ale jinak, než mělo být. Především se nikdy nesetkají autorka hry a režisér, ačkoliv ten po setkání s Birgit bytostně prahl. Tušil, že jen ona může dát jeho životu rozhřešení. A možná i tušil proč. Birgit, záhadné zjevení, je vlastně jen lidská troska, nezvládající se o sebe starat a nekomunikující s vnějším světem. Kdysi zničila své manželství a odvrhla vlastní děti. Důvod jejího podivínského chování můžeme hledat v pohnuté minulosti, ale jako vyčerpávající ospravedlnění Birgitina počínání to nestačí. Birgit je démon.
A jak tomu bývá, má svůj protipól - sestru Johanku. Ta je další záhadou příběhu. Téměř se zdá, že Johanka není lidská bytost – je více andělem než člověkem. Ochotná, obětavá, empatická. Snímá z ostatních jejich trápení a úzkosti. Jen ona dokáže rozumět bolestem a obavám druhých. Nese na svých bedrech těžká břemena cizích hříchů. Vděku se jí nedostává. Ona po něm ale netouží.
Životy hlavních postav jsou opředeny tajemstvími, která ničí jejich duševní klid. Především je to minulost, co hrdiny děsí - kostlivci ve skříni, kteří začínají ožívat.
Atmosféra románu je výrazně hrůzostrašná. Kromě samotných postav nás nemohou neznepokojovat morbidní variace dětských říkanek, kterými jsou prokládány jednotlivé části románu, nebo nezvykle metaforický jazyk vidící však v popisovaných předmětech jen nebezpečné a odporné nástrahy, které číhají na každého z nás. Jsme proti nim zcela bezbranní. Pokud si vůbec nějaké nebezpečí uvědomujeme. Napětí stupňuje také tematizované uplývání času, který se má dle nadpisu poslední kapitoly naplnit v květnu (proboha, co se asi stane...!) Potemnělou atmosféru konečně dotváří i obrazový doprovod knihy - černobílé fotografie Evy Fuky.
Už od samého začátku knihy je čtenář udržován v neustálém napětí a znepokojován tím, co musí přijít. Budoucí katastrofa je přímo hmatatelná. Vyústění je však překvapivě nečekané!
Při čtení románu vás mnohokrát napadne, jaký smysl vlastně příběh má, zda se za slovy neskrývají utajované významy. Příběh je plný aluzí, záhad a nedořečeného, stále se vracejí některé motivy a obrazy (např. metafora úst vytvarovaných vánočním vykrajovátkem, či pro Bucha osudná otázka: „Chci vědět, co dělal tvůj otec, muž jménem Ralf, za války.“ ), postavy jsou symbolické, neživotné. Vnímání příběhu jako jinotaje či podobenství se nabízí. Nejasné však je, o jaké podobenství by mělo jít. Podobenství o dobru a zlu v nás samých? O osamělosti člověka v povrchní a špinavé současnosti? O neschopnosti vyrovnávat se s minulostí? Tato otázka je dráždivá, avšak jednoznačnou odpověď román nedává. A nakonec už si ani nejste jisti, jestli náhodou nehledáte odpověď na otázku, která vlastně není. Těžko říct. Jen další záhada v tomto vzrušujícím, tajemném a tolik zneklidňujícím románu.
Denemarková, Radka: A já pořád kdo to tluče. Petrov, Brno 2005.
Veronika Kredbová
LitENky č. 5/15, roč. 2004/2005
(18. 4. 2005, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1003
Citové nářky Richarda Ermla
O diskutabilní autobiografičnosti jednoho románu-nerománuVeronika Kredbová
( veronika.kredbova)
Erml zvolil román v dopisech, který je čtenáčsky oblíbenou literární formou . Umožňuje totiž tzv. nahlížet pod pokličku, zkoumat hrdinovo nitro a prožívat s ním naplno jeho emoce a citové pochody. Avšak jako u každé literární formy jsou jisté výhody spojeny také s určitými úskalími a bohužel se zdá, že Erml si jich buď nebyl vědom, nebo prostě jen přestřelil. Vsadil na autobiografičnost, což je opět krok směrem k zájmu dnešních čtenářů. Uvědomíme-li si, jak velký ohlas dnes vzbuzují nejrůznější vzpomínky a memoáry už pomalu kohokoliv, a připomeneme-li oblíbenost např. Vieweghových románů, které z autobiografických zážitků také vycházejí, je Ermlův postup pochopitelný. Bohužel nám tu ale něco hodně nehraje.
Od začátku do konce pořád tak nějak nevíte, na čem jste. Ermlův hlavní hrdina se jmenuje Richard Erml a jeho životní osudy nejenže nápadně připomínají, ale přímo se shodují s tím, co se můžeme dočíst o životě Ermla-autora. Nastává tedy problém, jak při takové shodě knihu chápat – jako pravdivé převyprávění Ermlova životního příběh, nebo jako důmyslnou literární fikci, která si sice hraje na pravdu, ale zároveň přesahuje zkušenost jednotlivce a usiluje o širší společenský dopad? Přiznám se, že mne jako čtenáře mnohem více zajímá druhá varianta.
Erml bezesporu narazil na žhavé téma poslední doby: zkušenost muže, který prošel nevyvedeným manželstvím, v němž nechyběla manželčina nevěra (dokonce s rodinným přítelem), vyostřené hádky a fyzické útoky. Zkušenost otce, který přichází o své děti, pro něž přestává být tátou a stává se tátou Ríšou (protože do života dětí vstoupil ještě táta Boban), otce, který si přes veškerou snahu po letech v dceřině deníku přečte nelítostný odsudek vlastní osoby. Je veliká škoda, že Erml s touto tak aktuální látkou nedokázal naložit rozumnějším způsobem.
Odstup od zkušenosti jednotlivce (své vlastní) se nepodařil. Kniha působí jako citový striptýz Ermla-autora (nikoli Ermla-fiktivní literární postavy), který své osmnáctileté dceři Mariánce a spolu s ní čtenáři servíruje vlastní verzi manželské krize, v níž on je tím, komu bylo ublíženo, a „maminka“ tím, kdo vše zavinil.
Přestože se vypravěč snaží vzpomínat na události „bez lítosti“, evidentně se mu to nedaří a vy se stále častěji přistihujete v roli pochybovače, a dokonce toho, kdo fandí druhé straně. Sebelítost, pocit ukřivdění a všudypřítomná sebeobhajoba bez kritické sebereflexe působí hodně nesympaticky. Přidáme-li si k tomu ještě fakt, že k nám promlouvá člověk-„hrdina“, který se utápí v alkoholu a neostýchá se vztáhnout ruku na svou ženu (dokonce opakovaně) a i po letech, během nichž by k tomuto jednání již mohl získat alespoň trochu kritický odstup, své jednání obhajuje (žena si za to mohla, byl jsem k tomu geneticky předurčen, mí rodiče byli stejní atd.), máme pocit, že Erml své nadějné téma totálně zazdil. Jistě, literární hrdina nemusí být sympatický, ale vy jako čtenář musíte alespoň tušit, proč autor hrdinu-nehrdinu vytvořil a co za neobvyklým postupem skrývá. Při nejlepší snaze jsem se však takového „tušení“ nedopracovala.
V této situaci už není nic platná nesporná vypravěčská zručnost, působivý metaforický jazyk, který je jasným důkazem Ermlova spisovatelského talentu, či propracovaná struktura návazností dopisů (porušování chronologie dávných událostí, postupné odhalování pohnutek a motivací, přehodnocování již napsaného atd.), když s tím, co se v knize děje, prostě nesouhlasíte a je vám to dokonce protivné.
Nedokázal-li se Erml od svých zahořklých pocitů odpoutat, neměl se do takového psaní vůbec pouštět. A jestliže bylo jeho cílem vypsat se z toho, co skutečně cítil a prožívat, a doopravdy (nejen fiktivně) varovat svou dceru před sebou i jí samotnou (viz stále zdůrazňovaná hrozba genetického předurčení), pak mě kniha nezajímá už vůbec. Duševní terapie autora je jeho osobní záležitostí. Podobná veřejná nahlížení pod pokličku považuji přinejmenším za nevhodná…
Erml, Richard: Bez lítosti (malé dějiny jednoho rozvodu). Petrov, Brno 2004.
LitENky č. 6/16, roč. 2004/2005
(11. 5. 2005, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1053
Co tě nezabije...
Hororové povídky českých autorůVeronika Kloboučková
( veronika.klobouckova)
Úvodní povídku nazval její autor Miloš Urban Štědrá noc baronky z Erbannu. Na tomto místě by mělo přijít seznámení s hlavními hrdiny a stručné nastínění děje. Místo zkratkovité sondy do příběhu ale raději napíšu několik slov ke způsobu, jakým se text snaží na čtenáře zapůsobit. Urban spoléhá na zručnost svého ostrého brku poutavě vylíčit mlhavost pochmurných zákoutí. Nemohu mu upřít cit pro mrazivý detail, avšak chladnost a neprocítěnost kreslí na všech stránkách prózy jen fádní ledové květy a nudí svou dekorativností. Postavy v této ‚Variaci na temnou strunu‘ mi připomínají ploché figurky ledové čokolády, jejichž ambaláž zdobí charakteristický obrázek. Každý subjekt má svou sladkou slabost, které se slastí a bez větších výčitek podléhá. V hodině půlnoční se s ní na zámeckých parketách setkává tváří v tvář, čelí jí, zápolí s ní a snaží se jí vytrhnout.
Pokud bych se měla po přečtení první povídky rozhodnout, zda listovat dál, či soubor odložit, učinila bych s radostí druhý pohyb. Vše je průhledné jak kostka ledu, která se rychle rozpouští, a kromě malé mokré, studené skvrnky po sobě Urbanova Štědrá noc nezanechává vůbec nic.
Druhé slavné jméno, které ozářilo černou obálku výboru Zabij mě líp, zní Ondřej Neff. Tématem povídky Dívka s tváří z mramoru je bezohlednost řidičů-zabijáků a slepota justiční spravedlnosti. Dívka, jejíž rodina se stane obětí jednoho z postrachů silnic, sama zjednává nápravu a vyřizuje účty i za ostatní postižené (zajímá-li vás jakým způsobem, nahlédněte do knihy).
Krátké věty udržují svižné tempo a spád povídky. Publicisticky odtažitý, neosobní styl „mramoru“ také neškodí. Naopak moralistní závěr, v němž autor nabádá, aby si ti, kteří náhodou nepochopili poslání povídky, užili posledních „měsíců, týdnů a dnů“ svého života, si mohl Neff odpustit.
Z rozbitých plechů silničního provozu čerpá látku pro svůj text i spisovatelka, jejíž povídka Nehoda celý svazek uzavírá. Strůjcem odplaty je asijský bůh Phí, který kromě toho, že přináší smrt, usiluje hlavně o převtělení a znovuzrození. Styl Ivy Pekárkové je expresívní, spisovatelka člení text do sevřených odstavců, užívá slangových výrazů i hojných vulgárních výkřiků, určitá slova píše verzálkami. Celkově je však text roztěkaný, obrazy nejisté. Vyznívá jak roztříštěné sklo vysypané na opuštěné výpadovce.
O skrytém, izolovaném místě, přesněji Místnosti, píše spisovatel a esejista Jan Jandourek. Hlavní úlohu v povídce s tajemstvím zapovězeného prostoru hraje malý, bystrý kluk. Základními motivy textu jsou oči, vidění, vnímání a vyrovnávání se se skutečností, objevuje se téma šikany.
Pokud otevřete poslední výbor z edice Českých povídek a přečtete si výše zmíněný text, pochopíte, proč se o něm více nerozepisuji.
Autory méně známé čtenářskému houští zastupuje jméno Martina Koláře, který přispěl Kouskem Leslie Wildové. Na neurčitém místě se odehrává příběh rozvíjející se podle pravidel detektivky. Fiktivní město oživuje pohled nesvéprávného výrostka, jenž děj vypráví.
Hororové (thrillerové) prvky získává povídka až na svém konci. I přesto, že najdeme ve výstavbě motivů v Leslie několik nedůsledností, vyznívá text ze všech nejpůsobivěji. Myslím, že kdyby ji Kolář rozpracoval, spisovatelskou špachtlí zaryl hlouběji do tváří postav, zbavil ji několika drobných vad na kráse, mohl by z ní vymodelovat zajímavý titul.
Jméno Anny Cermanové je nejspíš většině čtenářů neznámé. Její povídka Mezijezeří je knižním debutem této mladé spisovatelky. (Jiní titul znají již delší dobu. Mezijezeří publikovala Cermanová v září roku 2004 na stránkách internetového literárního serveru Totem.)
Próza vypráví příběh o samotářském učiteli, který se „otáčí zády k světu“ a vydává se do sychravě ponurého kraje Sudet. Kantor, vypravěč příběhu, vstupuje do již rozehrané životní tragédie kněze a dcery podivínského neznaboha. Dění ve vesničce si však nevyloží správně, je oklamán vlastní vášní. Povídka vrcholí smrtelným tripletem v romantických kulisách hor a zamrzlého jezera. Konec je poněkud nejasný, autorce postavy splývají a je těžko odlišitelné, kdo a jak vlastně umírá. Na druhou stranu bychom v rozmytých konturách mohli vidět záměr. Učitel je šokován tím, co vidí, ocitá se mimo sebe, jedná v afektu. Pak by chaotičnost posledních obrazů přesně vystihovala psychický stav rozrušeného hrdiny.
Archaizující styl Anny Cermanové upomíná na baladičnost počátku minulého století. I když není těžké odhadnout další směřování děje, jemně vystižená a zachycená atmosféra příběhu staví Mezijezeří mezi lepší texty souboru Zabij mě líp.
Na závěr pouze dodám, že povídky ze Zabij mě líp o život nepřipraví ani jedince se slabším srdcem, ani čtenáře neubijí hororově krvavou palicí jednoduchosti.
Veronika Kloboučková
Miloš Urban, Ondřej Neff, Anna Cermanová, Martin Kolář, Jan Jandourek, Iva Pekárková: Zabij mě líp. Nakladatelství Listen, Jihlava 2005.
LitENky č. 6/16, roč. 2004/2005
(21. 5. 2005, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1075
Hrbáčovy Kosti Kůže
Spisovatel a publicista Petr Hrbáč nyní představuje svůj první prozaický pokus, román Kosti, maso, tekutinyAnna Bečvářová
( pavel.janacek)
Kniha není jednolitým celkem, ale je rozdělena na čtyři části. A právě první a nejobsáhlejší část dala název celé knize. Román je autobiografickou zpovědí života člověka sebevědomého, mírně egoistického a svérázného. Autor se prostřednictvím deníkových zápisků vrací do své minulosti a vypráví nám svůj spletitý život.
Strasti se studiem devatenáctiletého medika Petra Hrbáče, který podle svých slov "ani v nejmenším netouží po onom posunu do světa dospělých", jsou podány spíše jako fragmenty vybledlých vzpomínek autorova mládí.
Hrbáč - básník samozřejmě nemohl zapřít poetickou část své povahy, a tak vyprávění prokládá několika básněmi. Ještě více se tato tendence projevuje ve třetí části knihy nazvané Dětský svět. Zde se totiž dostáváme na půdu téměř fantaskní prózy plné barevné obraznosti, snovosti a imaginace Petrovy duše. Ten po celou dobu odhaluje své nitro s nelíčenou přirozeností a neschopností cokoliv zakrýt, která je tak příznačná právě deníkovému stylu.
A právě o duši jde v románu, přesněji o její roztříštěnost. Náznaky schizofrenie zakořeněné v hrdinovi sledujeme již od jeho studentských let. Tom Tollano je Petrovým imaginárním přítelem a milencem a, "ač nebyl bytostí z masa a kostí a - ovšem, tekutin", hrdina sám popisuje, jak vroucně Toma miluje. "Nechci být dospělý, chci být stále dítě, i když tělesně jsem dospěl už dávno. Do deníkových knih, s černými a po prvních čtyřech svazcích i s barevnými deskami píšu litanie. Volám Toma Tollana. Miluji ho, neexistuje, vymyslel jsem si ho." Zmatky pohlavní příslušnosti provází hrdinu až do doby tzv. středního věku, kdy si začíná uvědomovat svou homosexuální orientaci.
Příčinou oné roztříštěnosti Petrovy duše je ale hlavně silná citovost. Říká se, že každý umělec je tak trochu blázen a že jeho duše musí být otevřená a přístupná všem vnějším podnětům. A právě tímto umělcem hrdina je. Zanícenost, s jakou vypráví o výtvarném umění, literatuře a hudbě - "lásce jeho života", zanechává čtenáře v údivu. "Hudba odněkud přicházela, zaplňovala části mého dne a trápilo mě, že se někdy vyvyšuje nad literaturu. Mohl jsem se rozskočit blahem z hudby." Pro hrdinu je vůbec typické, že vše, co dělá, dělá s obrovským zaujetím a vervou.
Ačkoliv jsou některé části knihy prostoupeny dosti odbornými znalostmi z oboru botaniky či medicíny, vypravěč udržuje dynamiku vyprávění ve svižném tempu.
Hrbáčův zvláštní způsob vyprávění, naprostá přirozenost a nenucenost jeho psaní otvírá čtenáři pohled do srdce zcela výjimečného člověka. Takže, ať už próza či poezie, Hrbáč "prostě boduje".
Litenky č. 6/16, roč. 2004/2005
(23. 5. 2005, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1078
Spadnul břečťan na Révovém nádvoří
Jana Lněničková
( jana.lnenickova)
Nejenže jméno ústřední postavy je Sylva, ale navíc jsou všechny povídky (až na Zatmění měsíce) psány ich-formou. Sylva mluví o svém dětství v Olomouci, o studiu v Praze i o psaní básní. Opravdově působí i další postavy, především pak maminka, sestra, manžel, rodinný přítel Karel. Tyto se taktéž v knize objevují velmi často. Všechny jmenované faktory působí sugestivně, přesvědčují o pravdivosti příběhů. V této souvislosti mě napadá otázka - co je realita a co fikce?
Zajímavé je řazení povídek. První nese název Alfa beta gama delta a zavádí nás do doby trávené na gymnáziu. Právě tato se mi zamlouvá nejvíce. Líbí se mi nápad dotáhnout bečku piva brzy ráno k rybníku a líbí se mi i jazyk, který skvěle zapadá do atmosféry příběhu. V knížce postupujeme k dalším okamžikům Sylvina života, ty ale nejdou chronologicky za sebou. Pravděpodobně existuje klíč k tomuto řazení, já jsem ho však neobjevila. Celý soubor uzavírá povídka, ve které Sylvina matka umírá na rakovinu. Zatímco v předchozích příbězích se zázrak stal (ať už šlo o spadlý břečťan v Klementinu, záhadné horolezce v zahradě, či pád režimu), v závěrečném příběhu jaksi chybí. Všichni doufají, že se matka uzdraví, nebo se alespoň dožije narození vnučky Esterky. Marně.
Další povídkou, která se trochu vymyká, je Zatmění měsíce. Není zde použita ich-forma a navíc vypráví o zvláštní rodině. Proč zvláštní? Protože všichni její členové (matka Iša, otec Martin a malý Martínek) věří, že drak dokáže sežrat měsíc. Jediný, kdo je proti této tezi, je dcerka Ester. Ovšem i zde nacházíme pojítka se zbývajícími povídkami. Sylvě se v domácím prostředí říká Iša, její manžel se jmenuje Martin, dcera, kterou čeká v povídce Kde je, smrti, tvá zbraň?, se má jmenovat Ester. Tato povídka se mi líbila ze všech nejméně, už právě pro jakousi nepřirozenost, podivnost (otec až fanaticky věří v draka a přesvědčuje o tom i svého syna, u jídla se smí mluvit pouze o počasí aj.) všech postav mimo Esterky.
Svou stavbou mi dílo připomíná mozaiku. Jednotlivé povídky do sebe postupně zapadají jako sklíčka a následně tvoří zajímavé svědectví jednoho života a možná i jedné generace. Každá povídka nám odhaluje další část Sylvina života a jejích myšlenek. I přes svůj pochmurný závěr kniha nepůsobí nijak pesimisticky, spíše naopak. Říká nám, že i ve všedních, banálních věcech se dá najít zázrak. Zároveň je v ní mnoho otázek, které si hrdinka klade, a nad kterými se pak zamyslí i čtenář.
Fischerová, Sylva: Zázrak. Praha, Torst 2005. 212 s.
LitENky č. 1/17, roč. 2005/2006
(9. 10. 2005, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1221
14x fantazie po slovensky
Miroslava Kazdová
( miroslava.kazdova)
Čítanka slovenské prózy nazvaná 14 ostrých je tak jednou ze světlých výjimek, jak se tuto skutečnost pokusit pozvolna měnit. Antologie vyšla letos jako čtvrtý svazek edice Gutenbergova čítanka po čítance Britské, Africké a Francouzské. Jako pátá v pořadí již vyšla Německá a chystá se Americká čítanka.
Editor slovenského svazku Kornel Földvári nás v předmluvě obeznamuje, jakým klíčem vybíral zastoupené texty, nebo spíše autory textů. Po dlouhém zvažování se rozhodl v čítance představit tzv. „krowiakovskou generaci“. Jde o současné píšící spisovatele, vrstevníky (rozptyl doby narození je od 1956-1976), které spojuje vztah k ironii, mystifikátorství a černému humoru. Pojmenování „krowiakovská“ má původ v originálním neobrázkovém komiksu o Rogeru Krowiakovi, který vyšel i česky (2002, nakl. Petrov) a je společným dílem 13 autorů. Do čítanky zařadil editor čtyři z nich (zakladatele Petera Pišťanka a Dušana Taragela, dále pak Viliama Klimáčka a Rada Olose). Čtrnáctku doplňují (nám málo známá) jména jako Balla, Václav Pankovčín, Silvester Lavrík, Tomáš Horváth, Marek Vadas, Michal Hvorecký, Pavol Rankov a ženské autorky Jana Beňová, Jana Juráňová a Daniela Kapitáňová.
Jak už bylo řečeno, spojovacím článkem antologie je podobné přistupování k literatuře, ve které vidí autoři především možnosti. Možnosti si hrát, možnosti odpoutat se od reality a vstoupit do úplně odlišného světa, kde se například sen může stát skutečností a naopak (Václav Pankovčín, Dnes se ti nezdám), kde je život utkán ze sedmi provazů (Jana Beňová, Kam v Bratislavě) nebo kde je běžné zajít si na kurz dobrého sexu (Dušan Taragel, Kurz). Některé povídky zůstávají více „při zemi“: příběh topiče v hotelu Ambassador (Peter Pišťanek, úryvky z románu Rivers of Babylon), jízda vlakem mladého studenta (Rado Olos, Leopoldov a zpátky), „Malá noční příhoda“ známého zastánce lidských práv (Jana Juráňová) či deníkový záznam jednoho absurdního, nešťastného osudu (Daniela Kapitáňová, 1920-1996). Futuristická povídka jak má být nám s originalitou a vtipem představuje, jak dopadne literární kritika v daleké budoucnosti (Michal Hvorecký, Zvěstování), zatímco Marek Vadas (Proč se smrtka směje) se ve čtyřech příbězích pouští do hororových zkratek. Povídka Hrob (Balla) mísí prvky science fiction a absurdity, podobně jako Tomáš Horváth v povídce Zrurirorizozi, který dodává navíc paranoidní stavy bezejmenného hrdiny, takže čtenář už se může jen kochat, kam až se dostane, udrží-li krok. Asociacemi a mnohomyšlenkovou nápaditostí je naplněn Klimáčkův románový fragment Váňa Krutov. „Mind the gap,“ opakuje Panenka ve stejnojmenném příspěvku Silvestera Lavríka, když ji nevidomý manžel z nešťastné lásky úmyslně vypustí v horké vaně a pak pláče slzy, které draze prodává. S láskou a smrtí pracuje i Pavol Rankov (Fotografie), dává však svému odsouzenci na samotce k dispozici pouze fotografii ženy a vykoupení.
Kvality antologie jsou především v různobarevnosti. Čteme-li román, soustředíme se mimojiné na děj, na zajímavou kompozici a působivé provedení. U souboru povídek, kde jsou možnosti omezené rozsahem, je to potom nápaditost námětu a schopnost podat onen nápad v ucelené a nerozbředlé formě, co čtenáře upoutá. To se podle mě některým povídkám slovenských autorů povedlo splnit lépe (např. Zvěstování, Leopoldov a zpátky, Kurz, Mind the gap), jiným o něco hůře (Hrob). Často však záleží jen na vkusu čtenáře, který námět se pro něj stane přitažlivější. V každém případě se tu předvedla skvělá plejáda různých vyprávěcích postupů vedle práce s humorem, ironií a satirou, stejně jako s mnohoznačností života a kladením si základních lidských otázek.
Na závěr nutno dodat několik dokreslujících poznámek: kniha kromě užitečných medailonů jednotlivých autorů obsahuje ještě seznam slovenských časopisů vycházejících v Čechách (celkem 3), výběrovou bibliografii děl slovenských autorů, která obsahuje tituly vydané v České republice od roku 1992 (31!) a stručné medailony překladatelů a editora Slovenské čítanky.
Miroslava Kazdrová
Kornel Földvari (ed.): Slovenská čítanka 14 ostrých. Praha, Gutenberg 2005. 240 s. 199 Kč.
LitENky č. 1/17, roč. 2005/2006
(6. 11. 2005, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1269
Newyorský cirkus Petry Hůlové
Multikulturní vítr ze zámoříErika Kastnerová
( anonymní uživatel)
Už v prvních stránkách knihy jsme chyceni do lasa velmi košatých vět, vrstvících na sebe tisíce a statisíce metafor, a mě bezděčně napadlo, zda je to autorčin záměr, zda se ona pestrobarevnost vět skutečně snaží uvést čtenáře do cirkusové skrumáže (leč o cirkusu jako o reálném objektu není v první části knihy ani zmínka), uvést jej snáze do centra knihy - New Yorku, který je vlastně sám o sobě džunglí, nabalující na sebe různobarevné neony, různobarevné lidi a různobarevné příběhy. Jedním dechem však musím dodat, že tento velmi bohatý styl Petry Hůlové často dosahuje úplně jiného efektu - totiž dokonale uspat. Věty na sebe vrství a vrství další a další (často jen zdánlivě neotřelé) metafory a oči se stránku od stránky víc klíží a klíží.
Ale neubližujme autorce víc, než je potřeba, kniha má několik velmi silných momentů, které není možno opomenout, proto se k nim rozhodně vrátím. Nejprve se však čtenáře pokusím seznámit s dějem knihy. O čem tedy autorka píše? Tolik postav, tolik osudů... jak jen děj zkrátit do recenze? Kniha není vůbec krátká (cca 300 stran), postav není vůbec málo, a kdybych chtěla žánrově škatulkovat, řekla bych, že se nejspíš jedná o novelu. V centru všeho je bezpochyby New York, resp. Bronx a jeho obyvatelé. Ale ne ti obyvatelé "už-Američané", ale ti, kteří stále cítí, že doma je někde jinde, kteří do New Yorku přišli, aby si splnili své sny, ti, pro něž byl New York zářící hvězdou, snem, představou z filmu. Ti všichni v knize hovoří, či spíše vzpomínají. Rekapitulují své dny od doby příjezdu, ale i své dny předchozí. Vzpomínají všichni a pořád a z jejich vzpomínek, z jejich životů autorka spřádá příběhy, které se někdy překvapivě křižují a dotýkají.
Ústředními postavami se nakonec zdají být Ramid (původem odkudsi z Blízkého východu) a Tereza (z luhů českých). Velká část knihy je vlastně Ramidovým vzpomínáním a vyprávěním osudu jeho a jeho blízkých a Tereziny úvahy navrch, plus pasáže, jako je například vzpomínání Terezina strýce či vzpomínky některých Ramidových příbuzných.
Kniha se nám zdá být v podstatě postmoderním (ó, jak nenáviděné slovo) vyprávěním o snech, které se donekonečna neplní, o životě, který je nakonec vždy jiný, než si ho představujeme, a o okamžicích, které jsou v životě člověka osudové vždy – napříč časem, prostorem i dušemi. Okamžik a setkání jsou vůbec důležitými momenty knihy. Lidé se samozřejmě chtě nechtě setkávají, jejich osudy se proplétají, a když už se neproplétají, rozhodně tvoří paralely. Některé okamžiky v životě jednotlivce jsou pak sdílené s okamžiky jiných lidí. Osudové chvíle si mohou být podobné, a možná že jsou dědictvím určitého kolektivního vědomí, sounáležitosti nejen rodinné, ale možná že všelidské. A právě v tomto směru, kterým se kniha také ubírá, je četba zážitkem. Silnými momenty knihy, jak jsem předesílala, se pak jeví především pasáže, kde autorka popisuje prostředí, z něhož hlavní hrdina Ramid vyšel - jeho domov, kraj naplněný fantastikou, příběhy a magickými zkazkami, kraj na pomezí mýtu a reálného světa, kde je ústřední postavou Ramidova matka Sula, žena obdařená uměním vykládat sny lidí a číst jejich životy, žena trpící, snímajíc utrpení z jiných. To, co totiž autorce nemůžu a nechci upřít a co dělá z každé její knihy zážitek, je její umění vyprávět. A ač jsem se již zmiňovala, že hlavním problémem této knihy je zbytečně košatý styl, tam, kde se autorka dotýká mytických rovin světa, kde se přibližuje sáze či pověsti, stává se její vyprávění téměř hypnotizujícím, opravdovým a velmi dojemným. Právě v těchto pasážích je cítit síla Petry Hůlové a její potenciál. Právě v těchto místech stránky letí obrovskou rychlostí a vy čtete uchváceni a se strachem, že pokud zpomalíte, kouzelné vřeteno příběhu se přetrhne, nebo ztratí. Sama o sobě mi kniha svou strukturou připomíná tkanou látku: jednotlivá vlákna příběhu se splétají, vzniká komplikovaný vzor. Otázkou však zůstává, zda se látku povedlo dokončit, zda nebyla vlákna zauzlována v polovině práce? Jednotlivé příběhy postav se v knize poměrně zajímavě setkávají a kříží (někdy až příliš prvoplánově a zjevně), ale setkávají se bez toho, že by si toho některý z protagonistů všiml, a to podle mého mínění není tak docela možné ani na svobodné planině literární tvorby (právě pro tu předchozí zjevnost). Ale možná to byl záměr, nebo není nutné odhalit vše, kdo ví.
Kniha v podstatě končí tak, jako by se vůbec nic nestalo, jako by ty hustěji a hustěji se splétající provázky neměly žádné východisko, ač na něj čtenář tak čekal, ač v něj doufal, poněvadž měl pocit, že se k němu v průběhu knihy více a více schyluje.
A asi nejzásadnější otázkou je, zda takovéto vyústění bylo úmyslné či nikoliv. Kniha končí jakoby v polovině věty, visí ve vzduchu, a já měla po dočtení posledního řádku na jazyku pachuť nepochopení a nespokojenosti a v půli čela vrásku zrcadlící otázku, zda ten zpropadený konec opravdu nepřišel, nebo jsem si jen nevšimla. O několik dní později se myšlenky utřídily a já si řekla, že v knize ten „opravdový“ konec, tu výraznou tečku opravdu postrádám, ale že stále nevím (a nikdy se pravděpodobně nedozvím), zda to byl záměr. Pokud to však záměr byl, poselství knihy rozhodně stojí za povšimnutí a zaznamenání (ačkoliv nevím, zda je správné zveřejňovat zde své spekulace). Totiž: že o sebe na cestě životem lidé bezděčně zakopávají, jejich osudy se setkávají, aniž by si toho museli vždy všimnout. Kniha by pak ukazovala život jako neustálé setkávání a paralely, o kterých nemusíme mít ani tušení a ze kterých zřídkakdy něco vyvozujeme. Ne vše je osud a my všichni často, ne-li pořád, opakujeme to, co už udělali jiní před námi. Ale proč bychom si toho také všimnout měli, život není kniha a ne vždy je vše čitelné.
Hůlová, Petra: Cirkus Les Mémoires. Praha, Torst 2005. 277 s.
LitENky č. 2-3/18, roč. 2005/2006
(1. 12. 2005, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1311
Topolův siřemský román-kruh
Kateřina Čopjaková
( lenka.dombrovska)
Hlavní postavou je sígr Ilja, vyrůstající v dětském domově v Siřemi spolu s ostatními pro společnost nepohodlnými míšenci, sirotky a levobočky. V první části, nazvané Domov Domov, Ilja se svým mentálně i fyzicky postiženým bratrem Vopičákem zažívají velkou změnu. Jeptišky, které o ně do té doby pečovaly, za lhaní je nutily kloktat dehtové mýdlo a před spaním jim zpívaly ukolébavky, jsou nahrazeny velitelem Vyžlatou, jenž jim rozdá vzduchovky, praktikuje s nimi polní cvičení a namísto ukolébavek vypraví příběh statečného sovětského vojáka Fedotkina.
Druhý díl (Tankové vojsko) je apokalyptickým obrazem marnosti válečného konfliktu mezi Čechy, vedenými statečným Alexandrem Dubčekem, a vojsky Varšavské smlouvy. Ilja se celý konflikt snaží především přežít, a je mu jedno, na které straně bitevního pole se pohybuje. Právě v těchto situacích vyplouvá na povrch nejen Iljova nezakotvenost a absence povědomí o jeho vlastních kořenech, ale i absurdnost války jako takové.
Kloktat dehet je prózou, jež je plná symbolů (např. Dějištěm románu je Siřem a její okolí. Pokud se nepletu, tak právě zde pobýval jeden nejmenovaný německy píšící spisovatel…) a mystifikací (legenda o Čechii), s jejichž dekódováním může mít čtenář nemalé problémy (zvlašť pokud není Čech). Ale ani poté, když je dekóduje, mu není nic zaručeno. Také děj vyžaduje notnou dávku pozornosti, bez níž by nám všechny ty vynořující a zanořující se postavy a epizody mohly uniknout.
Jazyk románu je směsicí hovorových, argotových a vulgárních výrazů, prostě a jednoduše jde o typickou "topolovskou" češtinu, která se vyznačuje až mysticky temnou poetikou a snaží se polapit tu stále běžící, přebujelou imaginaci. Oproti Sestře je však jistým ústupkem. Věty nejsou tak rozmařile rozvité, interpunkce je přítomna a obrazy jsou spojovány běžnějšími souvislostmi.
Druhé části byla v několika recenzích vytýkána přílišná délka, která je prý neúnosná zvláště pro čtenářky. Mně se barvitost, a často i grotesknost vykreslení válečných situací zamlouvala, v několika motivech (zkáza cirkusu) a možná ve způsobu podání mi připomínala Kosturicův Underground.
Na závěr bych tedy podotkla, že Kloktat dehet je Topolovým literárním standardem, který stojí za přečtení, donutí k soustředění a určitě nebude nudit.
Topol, Jáchym: Kloktat dehet. Praha, Torst 2005. 284 s.
LitENky č. 2-3/18, roč. 2005/2006
(8. 12. 2005, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1320
Tajemství železnice
Zábavní příloha o Aloisi Nebelovi a jinýchHelena Hollová
( helena.hollova)
Ale kdo by si chtěl kousek tohoto dobrodružství vyzkoušet, má přece jen jednu možnost - takový bláznivý nápad se dá krásně uskutečnit v našem hlavním městě, neboť to čítá tolik stanic a zastávek, že se může i malá projížďka pokládat za poznávací výlet. Pokud vlastníte legitimaci MHD, cestujete vlakem po Praze zdarma.
K tomu, aby se člověk ve všech tratích vůbec zorientoval, dověděl se něco o železniční historii a poznal každou zastávku, slouží výborná publikace Praha a železnice od Milana Poláka, která vyšla v prvním pololetí roku 2005. Obsahuje spousty fotografií každičkého kousku železničního uzlu v Praze. Poznávání vlakové historie se vám stane opravdu dobrodružstvím, zvlášť když v hlavním městě bydlíte. Najednou zjistíte, že ten vlak, který vám projíždí za domem, jede do Kolína a že jezdí skoro každou půlhodinu, a pokud si opatříte jízdní řád, budete v centru mnohem rychleji, než když se budete táhnout autobusem.
Trendem dnešních dní je zařazovat železniční dopravu do pražské integrované dopravy, bohužel v nedávné poválečné a komunistické historii byl trend naprosto opačný; tratě se rušily, spojů ubývalo… Nikoho tenkrát ani nenapadlo, že by měl místo autobusem či tramvají sednout do vlaku. A na tuto nepraktickou myšlenku doplatil Těšnov - ve své době nejkrásnější a nejzdobnější nádraží ve střední Evropě. Co lidí by dnes rádo přijíždělo vlaky rovnou do centra. Kdo zná Prahu 9 a má s ní co dočinění, určitě by rád nasedl do vlaku přímo na nádraží Libeň-dolní a byl za chviličku ve Vysočanech nebo v Karlíně. Jistě, dnes tuto zaniklou trať kopírují tramvaje a metro, ale pokud jedete z Nymburka či od Lysé (z tohoto směru zajížděly vlaky na Těšnov - pozn. red.), znamenal by pro vás vlak větší pohodlí a žádné přestupování.
Je to víc jak 30 let, kdy Praha přišla o tuto trať, a už se vznáší mračna nad další. Tentokrát je v ohrožení Masarykovo nádraží, které je nejstarší (podle informací z listu hlavního města Prahy). Do něj zajíždějí vlaky z trati kralupské, kladenské a kolínské, a také osobní vlaky z Lysé). Je velmi vytížené, zejména díky osobním vlakům, protože jezdí poměrně často. Jeho zrušení a svezení veškeré dopravy do Hlavního nádraží by připravilo spoustu lidí o možnost jet trasou metra B bez přestupu nebo dojít do centra pěšky. Wilsonka je přece jenom trochu z ruky a navíc ji obklopuje "Sherwood" s podivnými existencemi…
Ale ani krásná secesní budova Hlavního nádraží nezůstala ušetřena necitelných komunistických plánů. Z původního parčíku s rybníčkem a kachničkami je magistrála, která přetíná Prahu jako meč. Zamyslete se chvíli a odpovězte si na otázku, jak vlastně ten Hlavák vypadá? Že jej znáte jen z fotek a nějak si tu secesní nádheru nemůžete vybavit? No nemůžete, protože pochybuji, že jste někdy šli hlavním vchodem, aniž byste neměli sebevražedné myšlenky zabít se pádem pod rozjeté automobily. Není divu, že ze svých představ vyloudíte jen torzo parku s opilými bezdomovci. Protože kvůli magistrále je vchod na nádraží "o patro níž", nacházíte se pod úrovní oné obludné dálnice, ale to už vám asi došlo.
Měli jste někdy před odjezdem hlad a nechtěli jste se odbýt jídlem z fast foodu? Smůla. Nic jiného na našich nádražích asi nepořídíte. Ale neměla by tu někde být restaurace? Měla, a byla, ale už není. Pokud se chcete dovědět, jak vypadala a kam se restaurační zařízení poděla, přečtěte si příjemnou knihu Vůně pražských nádraží. Její autor Stanislav Musil byl odvážlivec, který se vydal po stopách restaurací, hospod a bufetů na pražské železnici a sepsal svoje poznatky, doplněné historickými fakty, o tom, jak to bylo tenkrát a jak je to dnes...
A kdo by si rád přečetl trochu odlehčenou vlakovou literaturu, může sáhnout po trilogii komiksů o nádražákovi Aloisi Nebelovi, jehož autory jsou Jaroslav Rudiš a Jaromír 99. V prvním dílu s názvem Bílý Potok se seznámíte s Aloisem, který se narodil ve znamení vah v roce 1948 ve Frývaldově, dnešním Jeseníku. Už jeho dědeček byl nádražák a jeho otec také. Až obhroublou formou je vyprávěno o jeho babičce a matce, které v jeho životě příliš neznamenaly. Děj se odehrává ještě v komunistickém Československu. Když se Alois dívá na koleje, mívá před očima mlhu a v ní vidění... (např. vlak plný nacistů sloužící jako lazaret) Končí v psychiatrické léčebně, ve které se také odehrává díl druhý (Hlavní nádraží). Z léčebny byl propuštěn až po revoluci. Taky si uskuteční svůj sen - podívat se na pražské Hlavní nádraží. Zde se setkává s bezdomovcem Oldou a hajzlbábou Květou, do které se zamiluje. Na záchodkách je spousta nápisů od jejich návštěvníků, kvůli nim je koupí Japonci a paní Květa musí změnit pracoviště; stane se pokladní v hypermarketu na Černém Mostě. Alois ovšem skončí opět v léčebně a následuje poslední díl (Zlaté Hory). V tom dostane Alois malý drážní domek, ve kterém bydlí, i když dráha z Bílého Potoka do Zlatých Hor byla zrušena. Těhotná Květa se za ním vydává, a než se shledají, porodí mu syna. Přežijí ničivou povodeň, která se přes Moravu přehnala v roce 1997, a vezmou se.
Tolik k nejnovější vlakové literatuře. Z té starší mě napadá ještě pohádka o čaroději Zababovi, jeho tajemné výhybce a mašinkách, ale to asi znáte. Doufám, že se na knižní trh dostanou další zajímavé knihy, které nám svět stříbrných rovnoběžek opět nějak přiblíží.
Polák, Milan: Praha a železnice. Praha, Milpo Media 2005. 225 s.
Musil, Stanislav: Vůně pražských nádraží. Praha, Plot 2005. 148 s.
Rudiš, J. - Jaromír 99: Bílý Potok (Alois Nebel). Praha, Labyrint 2003.
Rudiš, J. - Jaromír 99: Hlavní nádraží (Alois Nebel). Praha, Labyrint 2004.
Rudiš, J. - Jaromír 99: Zlaté hory (Alois Nebel). Praha, Labyrint 2005.
LitENky č. 2-3/18, roč. 2005/2006
(2. 1. 2006, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1349
Všechny příběhy tu pořád jsou
Miroslava Kazdová
( miroslava.kazdova)
Hájíčkova próza má na první pohled, jak už bylo řečeno, mnoho společných rysů s detektivním příběhem: hrdina krok za krokem rozkrývá dávno promlčený a tajemstvím opředený případ, na konci dojde k úplnému vyřešení, dobrání se „pravdy“, nechybí ani překvapivý obrat v ději a závěrečné vysvětlení. Čtenář se nechá lehce svést a společně s hlavní postavou a vypravěčem v jednom, genealogem Pavlem Straňanským, si radostně skládá dohromady střípky příběhu o nikdy nevyjasněném udání v jihočeské obci Tomašice a o nešťastném osudu tamější krasavice, kolem kterého se vlastně všechno točí. Hltá stránku za stránkou, už už se radostně dobíraje rozuzlení.
Vrstev je ale v textu víc a zdá se mi, že právě díky všem těmto „vedlejším“ rovinám, které se Hájíčkovi podařilo do textu nenásilně vložit, dostává jeho vyprávění nádech opravdovosti, přirozenosti, a proto oné, pro čtenáře veledůležité, čtivosti. Nenápadně, bez formálních experimentů nechává autor pod hlavní linií příběhu vyvstávat několik dalších. Jednou z nich je daná opozice: město versus vesnice (z pohledu vesnice je zde město umělým, barevným, našminkovaným světem s jinými pravidly, rovněž Pavlova exmanželka byla jen „umělkyně z města“ a také to tak dopadlo…), dojemné a přesvědčivé je i nahlédnutí do vnitřního řádu vesnického života (večerní schůze hasičů, vzájemná pomoc „chlapů“ při převážení podstavce na sochu nebo mistrovo pravidelné sobotní putování na trh s kohoutem, ačkoliv ho nikdy neprodal). Hodnoty lidí z města a vesnice byly a jsou rozdílné a autor to pěkně ukazuje na postojích Pavla a jeho bratra Vlasty, který se nikdy nezbaví ironicky nahořklé příchuti, když vysloví „ten studovanej“. Rozehrává se tu i otázku osobního štěstí (Pavlovo nepodařené manželství, naděje, které do něj vkládal, nebo nynější vztah k synovi, kterému jednou odkáže svůj notebook, svou celoživotní snahu, své jediné jmění…). Flirtování s tajemnou Danielou získává sice v závěru nečekanou klíčovou roli, ale nejde vlastně pořád o hledání nějaké spřízněné duše?
Selský baroko umně pokrývá polyfonii jednoho lidského života, či přesněji jedné životní etapy, ale někdy mi chyběl ten pocit, kdy vás text osobně zasáhne, kdy ho musíte na moment odložit a chvíli se jím kochat. Tu a tam se mi některé popisy zdály přespříliš kýčovité (tráva pichlavá jako vlasy syna Hynka nebo konce jednotlivých kapitol). Hájíček vypráví umírněně, neexpresivně a může se stát, že si po přečtení zapamatujete jen rozluštění detektivní zápletky. To by byla ale škoda.
Všudypřítomné váhání mezi řádky, kam až může zajít spravedlnost a kolik stran má jedna mince, je po pozorném čtení, myslím, přeci jen podstatnější a více inspirující.
Hájíček, Jiří: Selský baroko. Brno, Host 2005. 175 s.
LitENky č. 2-3/18, roč. 2005/2006
(20. 1. 2006, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1381
Někde tam už to musí bejt
Dana Jará
( dana.jara)
Kniha je rozdělena do dvou částí - Levá deska: Oko, a Pravá deska: Prám. První díl nás zavádí do dětství hlavního hrdiny Vítka, na pražské sídliště a venkovskou chalupu, kde tráví prázdniny s prarodiči. Jeho myšlení je zřetelně poznamenáno náboženskou výchovou rodičů i nesmlouvavými dobovými poměry - životem v komunistickém ovzduší zbabělosti, strachu a věčného předstírání. Před čtenářovýma očima se míhají kusé vzpomínky na vztahy s kamarády, sourozenci, dospělými autoritami. V Pravé desce se naopak s těmito příběhy a zážitky vyrovnává už jako dospělý muž, který nese zodpovědnost za vlastní rodinu, ukazuje nám, jak výchova ovlivňuje chování a jednání v budoucnosti. Vidíme tak, že kontakty nejen navazuje, ale i ztrácí. Kamarád na život na smrt Béďa upadá do zapomnění, tiché spiklenectví se starší sestrou Hankou se zužuje na povinné rodinné návštěvy o Vánocích a nicneříkající rozhovory o počasí.
Téma vývoje osobnosti a začleňování se do společnosti je zajímavé nejen z literárního, ale i psychologického a sociologického hlediska. Vítek nejprve vnímá jen matné útržky ze svého okolí, svět je pro něj rozostřenou a zmatenou plejádou střihů a záběrů na filmovém plátně mysli. Nerozlišuje, co je sen a co skutečnost, má stejný strach z nočních příšer jako z neznámých lidí. Ale dozrává a začíná být schopen oddělovat. Podobný přístup autor uplatňuje i v jazykové oblasti. Linie příběhu je nejednotná a pojímaná jako koláž střípků uchovávaných v autorově vědomí. Čtenář je tak nucen aktivně jednat, skládat jednotlivosti a vytvářet celek sám, prostřednictvím své vlastní zkušenosti. Melancholický, básnický styl zvolna získává realistický nádech, ztrácí na tajemnosti a vyvolávání zádumčivého rozpoložení, stává se přístupnějším a jasnějším.
Román je zajímavým návodem, jak se rozloučit a vyrovnat s problémy dětství, které v nás zanechaly nesmazatelnou ránu. A jako takové má dílo smysl. Také se však jedná o dílo básníka, jenž se pokouší proniknout mezi romanopisce. Pokus odvážný, ale domnívám se, že i zdařilý. Kéž by takových "básnických" próz bylo více.
Kolmačka, Pavel: Stopy za obzor. Praha, Triáda 2006. 504 s.
LitEnky, č. 4/19, roč. 2005/2006
(7. 3. 2006, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1441
Milénium a Francie: momentky rozvlněné do všech stran
Lucie Břinková
( lucie.brinkova)
Francouzský rok aneb od srpna do července v Paříži je román, který je psán deníkovou formou, a mapuje tak jednotlivé, byť nedatované dny jistého muže, Čecha, dlouho žijícího ve Francii. Začínáme návratem z prázdnin, ocitáme se na jednom jihovýchodním pařížském předměstí, v malém hotelu s neuvěřitelně proměnlivou a multikulturní škálou klientů a zaměstnanců, nakukujeme do soukromí vypravěče a jeho synovi téměř pomáháme plnit domácí úkoly...
Od srpna 2000 do července 2001 se v Paříži a vůbec celé Francii děje spousta věcí.
Pisatel deníku si zaznamenává - místy stroze, místy velice barvitě - kulturní a politické dění, které prokládá popisem všednosti svého dne v zaměstnání i se svým synem. Výpověď je bohužel pouze konstatující a jen zřídka jí prostupuje nějaké hodnocení. Na mě jakožto čtenáře působí jeho záznamy po několikátém dni poněkud nudně. Ale Formánek jako by uměl předvídat, a tak po několika stranách přichází překvapení - čtivé epické pásmo, které vypravěč umně vkládá mezi jednotlivé záznamy. Jsou to přepisy rozhovorů a komentářů různých lidí z různého prostředí, které se odehrávají všude kolem nás. Text tak dostává nový rozměr.
Vše je zaznamenáno pečlivě, velice pěkným jazykem. Bravurní zacházení se slovy, barevné přívlastky, rozmanitost vyjadřování a živé popisy nejsou Formánkovi rozhodně cizí. Celý text se pohupuje ve velice klidném tempu, které je sem tam narušeno nějakou epickou příhodou. Čtenář má tak čas si s úsměvem (s nadsázkou) utvořit názor na situaci v zemi, kde společnost má směřovat k lepším cílům, a místo toho je díky zkreslujícímu, nepravdivému zpravodajství v médiích zatracuje.
Po přečtení Formánkova románu nemám pocit, že bych četla typický deníkový záznam, kde se obvykle řeší každodenní situace a niterní záležitosti pisatele. Spíše se mi do rukou dostala velice zajímává a naléhavá výpověď, jejímž pokračováním bude čtenářovo přemýšlení o věcech o problémech, kterých se vyprávění dotklo. Odnáším si pocit, že Francie je plná stávkujícího lidu, který neustále za něco bojuje, a že člověk jakožto jednotlivec se i v takto vyspělé zemi pomoci nedovolá. Že nejlevnější jídlo koupíte u McDonald´s a že zvláštní zálibou Francouzů je používat vojenská přirovnání.
Obraz se rozvlní do všech stran.
Formánek, Jaroslav: Francouzský rok. Praha. Revolver revue 2005. 310 s.
LitENky č. 4/19, roč. 2005/2006
(8. 3. 2006, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1448
Strastiplná cesta Andreje Dunky
Prostinká próza, Děvčátko...Jiří Mácha
( jiri.macha)
Strast ho provázela snad na celé jeho životní cestě - matka měla Andrejka s jiným mužem, než kterého si vzala; už na prvních stránkách chce manžel krásné Márie svou ženu zabít, nestane se tak. Následně malý Andrej vyrůstá v Poljaně, v cikánské osadě na hranicích Slovenska a Polska, kde platí staré cikánské zvyky a zákony. Poljana je skoro idylickým místem, v němž existují neměnná mezilidská pravidla a jednoduchá starozákonní logika - oko za oko a zub a zub. V této zemi zaslíbené nezůstává Andrejko dlouho, již v útlém dětství projeví své nadprůměrné nadání na drobné krádeže a odjíždí s protřelým strýčkem Štefanem do Prahy. Andrejkovým osudem se proplétá zločin, hladovění a bití.
Šmaus modeluje historii lidí a krajiny, jež je s nimi spjata; Poljana i Praha prochází historickými změnami - příchodem nacistů, odsunem Židů a Cikánů, posléze rudou revolucí, přesídlováním. Na pozadí těchto historických událostí je citlivě nastíněn rozpad tradičního romského společenství - je poukázáno na sociální adaptaci Cikánů v české společnosti. S velkou barvivostí Šmaus poukazuje na mentalitu romské populace, na příčinu mezi propastným rozdílem ve vnímání světa "bílých" a "černých"! Autor to však dokáže velmi nenásilně, dokáže velmi plynule propojit historii jednotlivce, etnika a místa jejich života. Přesto román nemá primární sociální funkci, není sondou, realistickým ztvárněním romského etnika v komunistickém Československu; vypovídá spíš o osudu jednotlivce, o životní cestě, o návratu do přírody-kraje předků (Andrejko se vrací na Poljanu poprvé, když utíká z kruté polepšovny, podruhé pak, aby unikl tíživému životu v Plzni - na Poljaně pak nachází smíření s lidmi, žení se a stává se otcem).
Andrejko Dunka představuje typ. Textem je jako popravčím kolem proplétána romština. "Romani", která sugeruje rozdvojení v myšlení Cikánů, je ale samotnými postavami zapomínána stejnou měrou, jakou se tu zapomíná na tradiční zvyky. Svět, který Šmaus stvořil, se přibližuje vančurovskému modelu - je to svět, jenž má jasné vymezení, není v něm prostor pro pochyby o skutečnosti; dosti zřetelně je také vedena hranice mezi kladným a záporným. Zlé i dobré skutečnosti přicházejí a míjejí. Děvčátko… je skoro prostinká próza, v níž se objevují místy brutální obrazy násilí a zloby - děj, i když nekomplikovaný, je někdy vyjádřen vášnivým básnickým jazykem.
Šmausova kniha není jednoduchá v tom vulgárním smyslu, jak se to občas říká o lidech - je třeba v ní hledat prvky, jako jsou konkretizace cesty, strasti a hledání duševní rovnováhy. Využití cikánské tématiky není náhodné; Andrejko jako přírodní typ osamoceného hrdiny - postava spjatá s přírodou, nepříliš vzdělaná, ale prožívající vášnivě své city a schopná tlumočit je i ostatním - outsider v minoritní společnosti do románu naprosto zapadá. Jednání postav je zcela přirozené, pravděpodobné; přísný kritik by mohl namítnout, že v místech největšího básnického vytržení dochází k částečné idealizaci skutečnosti…, což ale třeba může být jenom dobře.
Jiří Mácha
Martin Šmaus: Děvčátko, rozdělej ohníček. Na cikňi na bari, čarav tro voďori. Praha, Knižní klub 2005. 256 s.
LitENky č. 4/19, roč. 2005/2006
(19. 3. 2006, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1471
Cestou necestou
Tereza Verecká
( tereza.verecka)
Kriminální příběh Hedvábné pěšiny se odehrává v „mystické antiutopii“. Nejsem si jistá, jestli právě toto je příčinou, proč se odehrává tak zmatečně a překotně. Čtenář se může až místy ztrácet v prolínajících se časových rovinách, ve kterých se střídají snové výlevy se scénami z neobvyklého života jakéhosi severského města. Mnohé ze skutečností zůstávají nevysvětleny. Prostě přijdou a pak si jen tak zmizí. Tajemno, které tím autor vytváří, nepůsobí ani tak motivačně jako manýristicky.
Kniha ve čtyřiatřiceti kapitolách vypráví příběh plný lásky, incestů, vražd a překvapivých zjištění. Většina z nich se točí kolem jedné z hlavních hrdinek - Kačenky, která se ale ve skutečnosti jmenuje Bel. Bel je již na záložce knihy označena za „pohlednou, ale nevyrovnanou a citově otupělou“. Dalšími hlavními aktéry jsou jazzový hudebník Nel alias Caligula a jeho kamarád Jarmil, který jediný zahoří ke Kačence pravou láskou.
Celá Hedvábná pěšina působí jako horečnatý sen, kterým se na konec také ukáže být – nedobrovolným a ukradeným sněním, zvláštní hrou spisovatele navštěvujícího Svobodný kurz psaní.
Nelze však upřít, že některé formální epické prostředky (například provázanost všech postav v různých kapitolách knihy) jsou velice pěkné a promyšleně vestavěné do textu. Jen všudypřítomná patetičnost jazyka - zvolání jako „Nová velká dějinná demonstrace lidské symbiózy!“ - jim ubírají na dojmu.
Faktem zůstává, že Hedvábná pěšina je knihou, která se čte na jeden nádech, i když se v ní čtenář příliš nevyzná. Aleš Duša si jako autor svou polohu očividně ještě hledá a bude jistě zajímavé sledovat, zda ji najde.
Duša, Aleš: Hedvábná pěšina. Praha, Odeon 2005. 112 s.
(24. 4. 2006, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1519
Příhodná chvíle, 1855
Jiří Mácha
( jiri.macha)
Kniha je rozdělena do dvou oddílů - formálně tvoří první část rámec pro část druhou. Hned na začátku je třeba uvést, že Ouředník napsal obě části jako fiktivní dokumenty — výpovědi jedinců dané historické doby. První oddíl je stylizován jako osobní dopis, datovaný do března roku 1902 (a je tu hned menší paradox: název knihy přímo odkazuje k roku 1855, do kterého je zasazen druhý oddíl, který je kompozičně v rámci prvního - tedy jako by stál na hypoteticky nižší rovině). V tomto dopisu se jeho pisatel obrací ke ztracené milence a popisuje jí své politické ambice, světonázor a pohnutky, které ho dovedly k založení sociálního hnutí. Skupina Evropanů, složená z obyvatel různé národnosti, vznikla na základě směsice socialistických a rovnostářských idejí. Jejich cílem byla migrace do Brazílie a založení osady — komuny s názvem Fraternitas. Právě pisatel dopisu našel deník, který vedl jeden z osadníků. Tento deník je oním druhým autentickým dokumentem.
Setkáváme se tedy s druhým vypravěčem během jedné knihy. Ze stylu obou dokumentů lze poznat, že mezi oběma vypravěči zeje obrovitá propast ve vzdělání a v chápání světa. Zatímco první je vzdělaný a inteligentní, druhému se přemíry rozumu nedostává. Ouředník dokázal stvořit oba vypravěče tak, že jsou zcela hodnověrní. Komickým prvkem v knize je právě odlišný pohled obou dvou vypravěčů na stejné ideje, nejprve v jejich teoretické podobě a podruhé v praxi.
Deník začíná líčením přípravy na cestu do zámoří, pokračuje samotnou plavbou přes oceán a končí pobytem v osadě. Už během plavby se objevují první nesnáze osadníků — ukazuje se, že myšlenky společného majetku, společné práce a společných žen ztroskotávají na obyčejných lidských vlastnostech, jako jsou lenost, hrabivost a na neochotě žen mít více partnerů.
Ze samotného chodu osady jsou pořízeny čtyři deníkové záznamy — všechny jsou datovány do 15. října 1855. Pisatel deníku popisuje svou dezorientaci v novém prostředí a jakési zmatení smyslu pro plynutí času. Události v osadě popisuje chaoticky, navrací se ke stejným situacím a charakterizuje je jinak — je to zajímavý způsob vyjádření psychiky autora deníku, text se proměňuje v možné variace událostí a dialogů. V posledním zápisku se autor obrací do svého nitra — vzpomíná na svou matku, jež se mu zjevila ve snu. Kniha končí scénou, kdy tlupa opilých indiánů pod vedením bývalého člena komuny hodlá podetnout osadní stožár — symbol celého společenství. Tato poslední metafora rozvratu osady je příznačná — jak uvedl v první části pisatel dopisu, osada absolutně zkrachovala.
Není lehké přesně formulovat, o jakém tématu kniha Patrika Ouředníka mluví. Z výše uvedeného je patrno, že se jedná o antiutopický text, který je vystavěn na komické dichotomii vypravěčů. Text dopisu je sice situován do roku 1902, má ale přesah až do současnosti Ideje komunismu, anarchismu a socialismu pořád žijí — Příhodná chvíle, 1855 vypovídá o naprostém ztroskotání podobných myšlenek v praxi, a to dokonce o ztroskotání, které zavinili sami vyznavači těchto idejí. Toto téma je skoro neliterární, bylo by jistě dobrým námětem pro práci sociologů nebo historiků; naproti tomu stojí podoba obou fiktivních dokumentů — skoro stoprocentně mimetické texty, pečlivě stylizované a kompozičně propracované určitě neinklinují k jinému stylu než uměleckému.
Naprosto jsem vynechal informace o historickém pozadí, což neumožní čtenářům této recenze posoudit, zda má Ouředníkův text předobraz ve skutečné události, zda nenaráží na nějaký specifický historický moment, případně jestli ho nerozvíjí nebo modifikuje — to by asi byly zbytečné otázky vzhledem k historickému románu, v němž by se odehrával děj a pro nějž by historie tvořila jen pozadí. U Ouředníkovy knihy mám pocit, že pracuje s relativně nedávnou historií úplně odlišně, že je konkrétní historický kontext důležitý pro smysl díla, čímž se zase oddaluje od sféry literární.
Příhodná chvíle, 1855 je útlé dílko, autor v něm ale dokázal sjednotit několik protichůdných tendencí i stylů vyprávění. Myšlenkový obsah tohoto díla jasně převyšuje jeho fyzický rozsah, dokonce bych se odvážil tvrdit, že mnohonásobně.
Jiří Mácha
Ouředník, Patrik: Příhodná chvíle, 1855. Praha, Torst 2006. 140 s.
LitENky č. 5-6/20, roč. 2005/2006
(4. 5. 2006, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1536
Jednou za čas se snese, upadnout do deprese
Magorovy dopisyMonika Krajčovičová
( monika.krajcovicova)
Kniha zaujímá v dopisovém žánru svébytné postavení, protože adresáty, respektive adresátky, máme jen dvě. První oddíl listů věnoval Jirous Daně Němcové a zbývající čtyři manželce Julianě Jirousové. Tedy alespoň formálně. Nutno ovšem dodat, že značná část dopisů čtvrtého oddílu náleží také dvěma malým děvčátkům - Františce a Martě - jež se pokoušel jejich otec prostřednictvím teplých, lidských slov alespoň na dálku pozdravit, ba i poslat jim nějakou tu básničku či pohádku. Celý čtvrtý oddíl tak zaujímá v rámci korespondence výjimečné postavení, neboť se stal svědectvím o vzniku sbírek Magorovy labutí písně (samizdat 1985) a Magor dětem (samizdat 1986).
A co že se to vlastně z dopisů máme možnost všechno dozvědět? Ivan Martin Jirous na nás neshlíží ze svého piedestalu nekorunovaného krále-divocha českého undergroundu, ale představuje se zejména jako vnímavý, nezlomený člověk, manžel a otec. Pohroužení do sebe, vzpomínky na rodinu, ale i hojné sebevzdělávání mu pomáhají tkát neviditelnou nitku kontinuity mezi jeho životem venku a za mřížemi. Snad jen tímto způsobem je možno bránit se proti marasmu a malosti kriminálního prostředí. Dopisy mívají poměrně stabilní ráz. A i když procházejí přes přísné oko cenzora (některé byly Jirousovi dokonce vráceny, hlavně ty s dětskými delšími říkankami), neubírá jim to na naléhavosti, jemnosti a intimitě. Ano, vyjádření intimity (ovšem nepatetické!) místy dosahuje takové výše, že se skoro stydím ta křehká slova číst. Vždyť nejsou určena mně - čtenáři, ale Juliánce, Františce, Martičce: „Dneska jsem čerstvě oholenej, tak Ti posílám pusinky, co neškrábají. Jedný jsem řek, aby vlezla do Tebe a pohladila Ti dušičku - jako dítě...“. Krom těchto osobních zkazek tu najdeme záznamy pozorování okleštěného světa venku (květiny, zvířata), povídání o právě přečtených knihách a samostudiu (např. angličtiny, latiny, ale i třeba maďarštiny nebo cikánštiny), zajímavé a časté záznamy snů, pozdravy a samozřejmě pokyny k organizaci návštěv, dopisů a balíků.
Ivan Martin Jirous podal svědectví o svém dohromady osm a půl roku trvajícím věznění, dostalo se nám tak možnosti lépe pochopit klima a celkovou nesmyslnost doby, kdy se za společenské a kulturní aktivity nemilosrdně posílalo za katr. Ještě v jednom ohledu mohou dopisy posloužit jako nástroj na boření mýtů. Jedná se o básně, jež v kontextu svého vzniku nabývají zcela konkrétnějších a jasnějších rysů, neboť máme možnost sledovat jejich genezi. Mám na mysli v porovnání např. s izolovanou básní, otištěnou jako ukázka. Pro některé čtenáře by tedy mohly Magorovy dopisy představovat způsob, jak se nejen seznámit s jeho dílem, ale i trošku pochopit, co se za těmi slovy vlastně poodkrývá. Alespoň u mne tomu tak bylo.
Jirous, Ivan Martin: Magorovy dopisy. Praha, TORST 2006. 528 str.
LitENky č. 1/21, roč. 2006/2007
(14. 10. 2006, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1684
Čekání na Havla aneb Memoárové drama
K životnímu jubileu si bývalý prezident nadělil návrat do světa literaturyKateřina Kozmová
( katerina.kozmova)
Mnoho významných státníků píše po ukončení své aktivní politické kariéry paměti, jakési ohlédnutí za svým působením, které jim umožňuje vyjádřit to, co nestihli říci, či obhajovat a zdůvodňovat svá rozhodnutí a činy. Očekávalo se, že i Václav Havel tak dříve či později učiní. On sám o vzniku knihy říká: „Cítil jsem dluh k veřejnosti, zdálo se mi, že o posledních letech mého života jsem povinen podat zprávu. Zároveň jsem neměl chuť psát paměti, myslím, že bych to ani neuměl. Psaní pamětí vyžaduje studium, soustředění… Chtěl jsem to uzavřít rychle a hledět do budoucnosti a soustředit se na psaní divadelní hry.“
Prosím stručně je tedy trochu něco jiného než memoárová próza. Dá se hovořit spíše o jakési mozaice či koláži, která různými formami vyjadřuje osobní názory a postoje Václava Havla, jeho úvahy, dojmy, postřehy a pocity a samozřejmě i vzpomínky, které však nejsou jen vzpomínkami, ale i podkladem a východiskem pro rozvíjení dalších, obecnějších myšlenek.
Základní kostru díla tvoří rozsáhlý dialog s Karlem Hvížďalou, který Václava Havla zpovídal již v knize Dálkový výslech. Tematicky rozhovor navazuje na tehdejší rozpravu – začíná tam, kde ona končí, tedy v druhé polovině osmdesátých let. Stejně jako v případě prvního rozhovoru odpovídal dotazovaný na předem připravený soubor otázek písemnou formou (během pobytu v americkém Washingtonu na jaře 2005), a z této skutečnosti plyne i výsledná podoba interview. Jak sám Havel přiznal, předložené otázky mu byly především „přihrávkou“ pro rozvíjení tématu, k němuž se chtěl vyjádřit. Jejich znění si proto upravoval, přidával další, upřesňující dotazy, na některé naopak vůbec neodpověděl. „Z otázek pana Hvížďaly si ovšem vybírám jen některé, přepisuji mu je, občas si naopak nějakou přidám, zkrátka nakládám s panem Hvížďalou trochu jako s dramatickou postavou ve své hře.“ Dialog tak nakonec téměř přechází v monolog, kdy na krátkou třířádkovou otázku navazuje třeba i několikastránková odpověď s mnoha odbočkami; diskuse se mění spíše v jakousi „one man show“, kdy tazatel pouze „nadhazuje“ úvodní repliku a poté přenechává celé jeviště svému partnerovi.
Ostatně při četbě knihy je na základě formy i přímých autorových poznámek jasné, že Havel-dramatik vystupuje z textu záměrně. Tím je vysvětleno i prolínání tří různých žánrů, které by mohly bez problémů fungovat jako tři samostatné části knihy, ale místo toho se střídají jako jednotlivé scény spojené pouze osobou hlavního aktéra.
Další složkou díla jsou deníkové zápisky, které si bývalý prezident psal od dubna 2005 do ledna 2006 během svého stipendijního pobytu ve Washingtonu (kam byl pozván jako host Kongresové knihovny) i po návratu domů. V těchto zápiscích, chronologicky řazených, sděluje Havel své zážitky a dojmy z návštěvy USA, postřehy a připomínky k událostem, kterých tam byl svědkem, i k zajímavým lidem, s nimiž se seznámil. Všímá si obyčejného života Američanů (podivuje se například jejich zdvořilosti za volantem automobilu) i významných politických dějů. Svou pozornost však obrací i k aktuálnímu celosvětovému dění (vlny tsunami) a přidává bohaté reflexe o tématech filosofických, politických, ekonomických i obecně lidských. K tomu si dopomáhá i otázkami Karla Hvízďaly, k nimž se ve svých deníkových záznamech vrací.
Kdo Václava Havla, jeho názory a veřejné projevy či připomínky k soudobým událostem zná, nebude ani rozhovorem, ani deníkem příliš překvapen. Postoje Havla-politika i Havla-člověka se léty nemění, snad jen tón, ve kterém se nesou, získává s časem stopy ironie a sarkasmu a – což možná překvapí nejvíce – velkou dávku smyslu pro humor, který jsme zatím znali pouze z jeho her. A to i v choulostivých pasážích, jakou je například postoj bývalého prezidenta k Václavu Klausovi. Právě tato část knihy patří k čtenářsky nejvděčnějším, dílem i vinou médií, která jí vedle Havlova vztahu k ženám věnovala největší pozornost, jež často hraničila až s vulgarizací. O to více je milé, že i takto citlivé téma je zde rozebíráno s nadsázkou a humorem, na tomto místě jistě nečekaným.
Bezpochyby nejpozoruhodnější částí knihy jsou však instrukce a připomínky, které exprezident adresoval svým podřízeným a spolupracovníkům na Hradě během vykonávání prezidentské funkce. Tyto poznámky nejsou řazeny chronologicky, nýbrž zdánlivě nahodile, ne v přesném a úplném znění, často se některé z nich v textu vícekrát opakují. Opět je na místě pocit, že autor v sobě nechal zvítězit dramatika a se čtenářem si pohrává stejně jako s divákem svých absurdních her. Těžko říci, podle jakého klíče vybíral, kterou část těchto textů zveřejnit, koneckonců jde původně o soukromá interní sdělení, která veřejnosti nebyla určena. Nejedná se o pouhé příkazy, ale mnohem více o vyjádření přání, starostí, obav, nespokojenosti i bezmoci nad některým problémem. Z prosby, komentáře či dotazu tak vyrůstají svébytné literární útvary. Čtenář žasne, jaké často i banální denní úkony je nejvyšší hlava státu nucena řešit – nemá jen starosti státnické (a i ty zde často nabývají až kuriózní podoby), ale i čistě praktické – kde prát košile, co provést s rozbitým zapalovačem, jakou hadici použít na kropení či jak vyhnat ze skladiště netopýra. Tyto poznámky originálním, neotřelým způsobem přibližují veřejnosti neznámou tvář prezidentského úřadu a vyvažují svou atmosférou vážnost, která prostupuje delší reflexe v rozhovoru a deníku.
Interview Havel jistě uvítal i proto, že jím získal možnost zareagovat na nejčastější výtky, které byly během let vůči jeho osobě nebo způsobu vlády vzneseny, a obhajovat se. Neuhýbá ani citlivým otázkám: proč nebyla po roce 1989 zakázána komunistická strana, jaké byly důvody jeho velkorysé amnestie v lednu 1990, co bylo příčinou velmi brzké omluvy sudetským Němcům za jejich poválečný odsun. Stejně tak se neostýchá hovořit o svém manželství s Olgou Havlovou, její nemoci a umírání, vyrovnávání se s tímto faktem, o své druhé ženě Dagmar Veškrnové a kritikách, které jejich vztah provázely, ani o svém vlastním onemocnění.
Právě podrobná výpověď o vlastním soukromém životě, stejně jako otevřené vyjádření osobních sympatií či antipatií k různým osobnostem politické scény, je velkým krokem vstříc čtenářům, neboť knihu z politicko-filosofické roviny posouvá do mnohem intimnější a atraktivnější sféry. Autor však v žádném případě nesklouzává k podbízivosti a senzačnosti, jak tomu bylo například u téměř vulgárního díla Miloše Zemana, formuluje své myšlenky nevtíravým, civilním způsobem, který si uchovává noblesu i tam, kde je o pocity velmi negativní.
Co se týče celkového stylu, přináší kniha příjemné zjištění: obavy z obtížné srozumitelnosti textu, příliš filosoficky zaměřeného, se nenaplnily. Svou složitou mluvu, známou z mnoha veřejných i psaných projevů, velmi náročnou pro posluchače či čtenáře, tentokrát Václav Havel opustil. Jeho vyjadřování je živé a přímočaré, neklade přehnané požadavky na odborné znalosti ani intelektuální schopnosti čtenáře, i složitá témata ukazující autorovo komplikované vidění světa jsou popsána a komentována střízlivým, věcným stylem.
Kniha Prosím stručně nepřináší příliš nového tomu, kdo se již dříve seznámil s politickou kariérou Václava Havla. Zklamán bude ten, kdo touží po senzačním odhalování dosud neznámých pikantních skutečností, kdo čeká, že exprezident využije svůj text k dodatečnému zúčtování s politickými protivníky.
Prosím stručně je výpovědí úspěšného muže, který je již trochu unaven svou vlastní aurou a který se v okamžiku významného jubilea ohlíží za svým životem. Tento muž o své knize řekl: „Já jsem se skrýval dosud vždy za postavami svých her či mluvil takovým diplomatickým, méně osobním jazykem v prezidentských projevech a toto je vlastně taková má nejupřímnější knížka.“ Během posledních let ve funkci se Václavu Havlovi vyčítalo, že se příliš uzavřel ve svém vlastním světě a vzdálil se lidem. Touto upřímnou, osobní zpovědí se k nim opět vrátil.
Havel, Václav: Prosím stručně. Praha, Gallery 2006. 254 s.
LitENky č. 1/21, roč. 2006/2007
(15. 10. 2006, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1687
Hledal cestu k lidem
Zuzana Hajíčková
( zuzana.hajickova)
Kniha poprvé zachycuje Ježkovy osudy nezkráceně. Nesmlčuje, co mělo před více než půl stoletím zůstat veřejnosti (mj. působením režimu) skryto. Autor čtenáře na mezery dosavadních pojednání o Ježkovi upozorňuje a zároveň mu klade řadu otázek k hlubšímu zamyšlení nad okolnostmi skladatelova života, úzce spjatými s dějinnými událostmi. Jsou před ním bourány mylné legendy vzniklé neznalostí skutečného Ježkova života. Třeba představy, že nebýt Voskovce, Wericha a Osvobozeného divadla, nikdy by se neprosadil, nebo že jej oba herci nechali v Americe, kam všichni společně uprchli před nacismem r. 1939, bídě napospas. Opak je pravdou.
Ježkovo blues nebylo zdaleka šťastné, jak uvádí název knihy, nicméně vystihuje Ježkův životní přístup. Sám těžce zdravotně zkoušen (téměř slepý, se špatným sluchem a potížemi s ledvinami), nevzdával se a hledal cestu k lidem skrze hudbu, aby jim mohl působit radost. Nechtěl zůstat odříznut svými handicapy, potřeboval vědět, že mu mezi lidmi patří místo. Ježek se velmi angažoval ve společensko-politickém životě, např. vůči zmíněnému nacismu – jeho blues znělo laskavě, ale nebálo se ostré kritiky a odvážných činů. Občas na to doplatil i fyzicky.
Kniha nám dává nahlédnout do skladatelova autentického vnitřního světa: z poloviny sestává z deníkových zápisů a korespondence s uměleckými osobnostmi z domova a zahraničí i s rodinnými příslušníky, jsou zde otištěny také tři dobové rozhovory s Ježkem. Tyto pasáže Cinger citlivě začlenil do svého výkladu a vhodně je komentuje.
Zajímavě je řešena posloupnost kapitol – od Ježkovy emigrace zpět k dětství a dospívání a opět zpátky k exilu, zakončenému předčasnou smrtí. V podtitulcích názvů kapitol se objevují hudební termíny k provedení jednotlivých částí skladeb, které vystihují ladění patřičných kapitol, a tak se samotná kniha stává svébytným hudebním dílem. Po motivu smrti se znovu rozezní melodie Ježkova neutuchajícího optimismu, poselství, jež celé blues šťastně uzavírá.
Kniha je čtenářským zážitkem. Je precizně připravena, nechybí fotografické přílohy a obšírný aparát – slovníček osobností, přehled Ježkova života v datech a seznam literatury.
František Cinger: Šťastné blues aneb Z deníku Jaroslava Ježka. BVD, s.r.o., Praha 2006, 248 str.
Zuzana Hajíčková
Litenky č. 2/22
(1. 11. 2006, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1717
Mohu se stát každým z vás
Herec Jiří KratochvilMilan Souček
( milan.soucek)
"Komu z vás se nikdy nestalo, že zatoužil být někým jiným: úspěšným hollywoodským hercem, manažerem na samé špičce největší počítačové firmy nebo třeba lichtenštějnským knížetem?"
Mikuláš Mazel - hlavní hrdina nového románu Jiřího Kratochvila, je herec. Nalezený na balkoně, vychovaný v rodině hodináře Kryštofa Mazla, jednoho z posledních umělců hodinářského řemesla (kterému sice komunisti vzali dílnu, vilu i velikou a milovanou sbírku hodin, ale nemohli mu už vzít jeho um a lásku k hodinám a všemu kolem nich), milující svého otčíma jako vlastního otce a snažící se jít v jeho stopách.
Hodinářem se člověk musí narodit, hercem také. Ačkoli se ho otčím snaží zasvětit do hodinářského umění a vychovat v něm svého pokračovatele, ačkoli se Mikuláš snaží naučit pracovat s drobnými přístroji a nástroji, kterými se zastavená srdce hodinových strojků vracejí k životu, tento talent mu chybí. Naopak herecký talent se u Mikuláše objevuje už od dětství, lépe řečeno talent hrát. Mikuláš pozoruje lidi, jejich podobu, chování, pohyby a je schopen je napodobit, vstoupit do jejich rolí, zahrát je. Postupem času ho jeho talent čím dál více ovládá a pohlcuje a pro Mikuláše se stává hraní vším (…protože pro mě je herectví stejně libidnostní jako sexualita, a podezřívám sám sebe, že pro mě znamená dokonce mnohem, ale mnohem víc než sex.) Podaří se mu i přes nástrahy a překážky kladené hodinářské rodině komunistickým režimem vystudovat JAMU a stává se z něj skutečný herec. Jenže poměry v divadelních kruzích mu příliš nepřejí, a tak se potlouká jen po provinčních divadlech a hraje v nich jen malé role. Pro Mikuláše ale není žádná role malá. Vždy, když ho nějaká postava zaujme, přímo ho vtáhne a on se jí oddá. A nejen postava na jevišti, ale i postavy všude kolem, lidé na ulicích, pijáci piva v hospodách, cestující v nočních šalinách.
Kratochvil buduje román v několika rovinách. Seznamuje čtenáře s Mikulášovým osudem a zapojuje do vyprávění i své vlastní vzpomínky a zážitky z dob minulého režimu. Zároveň ale dává prostor i samotnému Mikulášovi a pasuje ho do role spoluvypravěče, a právě toto střídání vypravěčů a pohled na události z úhlů dvou osob dodává románu dynamický spád. Mikuláš se na začátku knihy na počátku devadesátých let stěhuje po smrti svého otčíma do jeho garsonky a tam pomalu balí staré otčímovy věci do pytlů a zároveň se svým otčímem hovoří, vypráví mu svůj příběh, vše, co nebylo vysloveno za otčímova života, vše, co Mikuláš chtěl, ale nestačil říct. Příběh se chvílemi pohybuje na samé hranici skutečnosti a fantazie, nechybí mu humor, ale zároveň ani tvrdá ironie, kterou Kratochvil hojně využívá při charakterizaci postav (jakýchsi figurek, kterým vždy někde něco chybí a někde něco přebývá), ale především ve vztahu k minulému režimu, k postavičkám kontrášů a vyzvědačů, estébáků a kariéristů. Ale ani po sametové revoluci se situace příliš nemění. Staré známé firmy převlékly kabáty a dál vesele využívají všech svých osvědčených metod k dosažení té nejlepší pozice ve společnosti.
Svého hereckého nadání – schopnosti vžít se do druhého, přebrat jeho úlohu a zahrát ho tak, že je k nerozeznání od originálu, se nakonec Mikuláš rozhodne využít ke své obživě. Podá si inzerát a nabízí, že zahraje kohokoli. Nejprve si není úspěchem sám jist a od realizování tohoto nápadu ho odrazuje i případ prvního zákazníka, který si nechá zahrát svého úhlavního nepřítele, jen aby si na něm mohl vylít svůj vztek a nemusel se přitom utkat s tím pravým. Ale postupně přicházejí další a další nabídky a Mikuláš hraje vdově jejího zemřelého manžela, bývalému komunistickému pohlavárovi domnělého bratránka emigranta, který má pomoci očistit komunistickou minulost svého příbuzného, a další stovky a tisíce jiných rolí. Ale přestože mu nakonec tato činnost přináší pohádkové výdělky, Mikuláše to nezajímá. Pro něho je nejdůležitější hraní, poznávání nových postav a přebírání jejich úloh, stále nové a nové studování rolí a jejich ztvárňování.
Kratochvilovi se stejně jako v jeho předcházejících románech povedlo vytvořit přitažlivého hrdinu, který je člověkem, ale zároveň je něčím výjimečný – má schopnost, která ho od jiných lidí odlišuje. Prochází dějinami, je součástí dění, ale jako by byl odjinud. Jakoby přišel splnit nějaký svůj úkol a pak mohl opět beze stopy zmizet. Je nalezencem, přichází z neznáma (a přestože se na konci románu zdá, že jeho původ bude objasněn, nestává se tak) a na konci se opět ztrácí, když dobalí do pytlů všechny staré otčímovy věci, nechává pytle odvézt popelářským vozem a jako by už neměl proč dlít v tomto světě, když dohrál všechny role, které na něho čekaly, když otčímovi řekl vše, na co vystačila doba nutná k dobalení pytlů, zahazuje klíče od garsonky do kanálu a odchází. A tento Mikulášův osud je jasný už od prologu - dialogu s jedním ze zákazníků, který se sám chce stát hercem, ale nakonec se svého snažení vzdává. „Tak náhle, jak se k Mikulášovi začali hrnout zákazníci, když jim hrál dvojníky a když je to navíc ještě učil hrát, tak se teď zas vypařili. Najednou přestal být v Brně populární, až se na něho zapomnělo, a jednoho dne dočista zmizel. Nic lepšího si nemohl přát.“
Lidská identita, její skrývání a odhalování, její cena a to, jak s ní lidé dnes zacházejí, jsou obrazem v zrcadle nastaveném příběhem Mikuláše Mazla. Jsou lidé, které potkáváme na ulicích, naši známí a nejbližší, skuteční, nebo jsou to jen dvojníci, objednaní herci, kteří mají zastupovat unavené a dnešním světem znuděné originály – nás lidi? Je svět skutečný, nebo hraný? Pokud ale i vy zatoužíte někdy po dvojníkovi nebo si budete chtít nechat zahrát svého ztraceného známého, úhlavního nepřítele či vysněný nedosažitelný idol, přečtěte si Kratochvilova Herce a podívejte se do novin. Třeba tam opět někde bude Mikulášův inzerát.
Jiří Kratochvil: Herec. Druhé město, Brno 2006. 312 str.
LitENky č. 2/22, roč. 2006/2007
(16. 11. 2006, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1752
Strychnin, který vás neotráví
Anna Holmanová
( anna.holmanova)
Nadužíváním takto silných výrazů se každý autor dostává na tenký led a vzbuzuje ve čtenářích jisté podezření: nesnaží se nás pouze ohromit velkými slovy? Chce nás tím vším jen šokovat, nebo to má hlubší opodstatnění?
Zdá se, že ve světě Šindelkova lyrického subjektu se vše rodí jen proto, aby to dříve či později zanikalo (Prosinec/ narodil jsem se/ žiju a dýchám/ na loukách hnijou květiny). Autor ovšem nenachází smíření - neustálý zánik všeho je pro něj zdrojem bolesti a strachu, který někdy ústí až v agresi (vybavuju si/ co jsem říkal včera/ když jsem byl opilý/ že máma v nemocnici umře/ a brácha nikdy neztratí svůj návyk/ že nenávidím svoje kamarády/ že už ty hajzly nechci nikdy vidět/ nikoho už nechci vidět). Katarze, již bychom na těchto místech přirozeně hledali, se však nedočkáme a neustálé utápění se v samotě, bolestech a umírání začíná být po čase poněkud únavné…
Je tu ale něco, co dokáže vytrhnout z případné letargie a zabrání v pokušení nařknout autora z přílišné sebestřednosti: velmi silný a komplikovaný vztah k mladšímu bratrovi, jenž na prahu dospělosti propadá drogové závislosti. Básník svoji sbírku „bráchovi Vojtovi“ věnoval a právě vztah sourozenců je jedním z klíčových témat celé knihy. Bratrovou závislostí zaniká společný svět (svíjíš se v horečkách/ jsi pořád dál/ je mezi námi šňůra krve naší matky/ slábne a bledne/ ředíme ji oba/ ty tenkým kovem/ který si zasunuješ pod kůži/ nitkou jedovaté vody/ já vztekem, samotou a strachem). A nejen to, nemilosrdným plynutím času končí i doba nelehkého dětství a dospívání, s kterým je třeba se vyrovnat. Autor tak činí především v básních Strychnin a Moje dětství (v mrtvé říční škebli/ vyplavené mezi oblázky/ na břehu/ voní rybina/ jen ji zvedni/ rozloupni dvě černé lžíce/ a v uzlíku měkkého masa/ ucítíš nános pod splavem/ moje dětství/ říční smrt).
Co se rozsahu týče, jsou ve sbírce zastoupeny jak texty kratší, sevřenější, tak básně delší, kde se autor nechává více unášet na vlnách své obraznosti. Ve většině textů je přítomna epická linie, která se místy retrospektivně obrací do minulosti (např. v titulní básni Strychnin). Z hlediska formálních prostředků jsou básně psány výhradně volným veršem, téměř bez interpunkce a s četnými přesahy, jimiž texty nabývají na víceznačnosti.
Typickým znakem Šindelkových básní je řetězení obrazů, které jsou velmi smyslové, mnohdy až hmatatelné, často značně naturalistické. (Je to ve mně/hluboko uvnitř, navždy zpátky/ jako horký kašel u zdi/ v jemně naškrobených kusech látky/ stahuje naprázdno vnitřnosti/ a jako rána v ústech pod tahem uzdy/ znova čerstvé stehy bolí). Tyto obrazy mají velkou evokační sílu, jsou velmi sugestivní a podobně, jako je tomu např. u Baudelaira, má i zde naturalističnost a morbidnost estetické kvality (i z téhle hebké tváře/ jednou půjde strach/ a mrtvé šlachy z výloh/ znovu začnou pracovat/ v jiném těle). Pozoruhodná je také vzájemná motivická provázanost jednotlivých básní, která zajišťuje soudržnost celku, ačkoli by se podle názvu knihy – Strychnin a jiné básně - mohlo zdát, že jde o texty do sbírky kladené jen volně. Jednotlivé motivy se objevují v několika významech, vzájemně se doplňujících a osvětlujících v dalších básních. Takovými motivy jsou např. krev, řeka, moře, larva či semínko. Tato tendence vrcholí ve velkém finále sbírky - rozsáhlé básni Strychnin, která je zároveň nejniternější zpovědí celé knihy a která jako by doslovovala vše, co bylo naznačeno již v předchozích básních. Například z motivu semínka se zde stává symbol předurčenosti ke zlu: jed je už v semínkách/ zlo je uvnitř/ v kruhu/ je v prvním výkřiku/ který vyjde z masa (viz semena rostliny kulčiby obsahující prudce jedovatý strychnin).
Kdo preferuje poezii pozitivně laděnou či založenou na nezúčastněném popisném pozorování, bude zklamán. Kdo si naopak oblibuje temnou niternou výpověd, podanou prostřednictvím bohaté obraznosti, a je ochotný autorovi odpustit sklon efektně kumulovat morbidní motivy, ten si přijde na své a ocení ucelenost a vyzrálost celé sbírky.
Šindelka, Marek: Strychnin a jiné básně. Praha, Paseka 2005. 44 s.
LitENky č. 2/22, roč. 2006/2007
(17. 11. 2006, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1754
Všechny velké romány jsou vyprávěním o lásce
Kateřina Kozmová
( katerina.kozmova)
Milan Kundera si přál, aby oficiální vydání Nesnesitelné lehkosti bytí doprovázel doslov Květoslava Chvatíka, tentýž, který byl napsán před dvěma desítkami let pro exilovou českou verzi, jež vznikla díky nakladatelství Sixty Eight Publishers manželů Škvoreckých. Toto přání o něčem vypovídá: Že navzdory četným názorům o vzájemném nepochopení autora a čtenářů v jeho rodné zemi mu domácí literární publikum porozumělo. A že Nesnesitelná lehkost bytí je i přes určité historické zakotvení románem i dnes aktuálním a svým vyzněním ryze nadčasovým. A právě to je společným rysem všech největších děl světové literatury.
Základní příběh tvořící kostru románu je přitom zcela prostý: již mnohokrát opakovaný a čtenářsky vděčný model přerodu věčného proutníka v milujícího muže zkroceného jedinou, zdánlivě obyčejnou ženou. Jak banální, chtělo by se říci. Ale právě v tom spočívá genialita díla – pro které je ostatně všednost jedním z hlavních témat – neboť dodává banálnosti a každodenní obyčejnosti nádech něčeho vznešeného, co v podivném a zmateném světě událostí šedesátých let, roku 1968 a doby normalizace je nakonec tou největší, jedinou jistotou.
Rozvedený a léta se svým pestrým staromládeneckým životem spokojený lékař Tomáš se řízením osudu (záskok za nemocného kolegu) ocitá v malém českém městě, kde se seznámí se servírkou Terezou. Ta za ním přijíždí do Prahy a začíná vztah, který stejně naplňuje jako vysiluje. Tomáš nedovede pochopit, čím ho právě tato dívka upoutala natolik, že ji jako jedinou vpustil do svého nejhlubšího soukromí, symbolizovaného společným noclehem na úzké posteli v jeho bytě. Je jí neodolatelně přitahován, tato pouta ho však zároveň děsí. Odmítá se jim poddat a brání se četnými nevěrami. Tereza „připlula do Tomášova života v kolébce vymazané smolou“ – vzal ji do svého světa a cítí za ni zodpovědnost. Její láska je romantická, stoprocentně oddaná, ale trpí neustálými důkazy jeho milostných dobrodružství, které dívce poznamenané traumatickými zážitky z dětství brání uvěřit v opravdovost jeho citů.
Jednou z Tomášových milenek je malířka Sabina – ztělesnění svobodomyslné, nekonformní, dominantní ženy bez morálních zábran, pravého opaku Terezy. Nečiní si na Tomáše nároky, nic po něm nechce, a právě proto se jí on neumí vzdát.
Tomáš nedokáže pochopit, že ani svatba, ani dárek v podobě štěněte Karenina, ani díky Sabině získané místo fotografky Tereze tolik očekávanou jistotu nedají. Paradoxně její život je nejšťastnější ve chvíli, kdy ostatní pláčou - získává smysl skrze fotografické dokumentování srpnové invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Ale i toto období trvá krátce – Tomáš se rozhodne emigrovat a dvojice odchází do Švýcarska, kde se pro Terezu vše vrací do bludného kruhu podezřívání a smutku, zvláště poté, co zjistí, že do stejné země odešla i Sabina.
Ta se zde seznámí s vysokoškolským učitelem Francem, levicově orientovaným idealistou, pravým opakem jí samé. I Sabina trpí v cizině pocitem osamělosti a na krátké období svého života podlehne nenáviděné představě sladkého kýče, který pro ni ztělesňuje (mimo jiné) spokojený partnerský život s věrným, milujícím mužem. Po období falešného štěstí však podlehne pocitu vnitřní prázdnoty a neporozumění a France opouští. Ten své ideály, které mají být zároveň i jakousi demonstrací mužnosti Sabině, naplňuje protestním pochodem v Kambodži, kde umírá.
Tereza zažívá ve Švýcarsku důvěrně známé pocity zrady, které se v cizím prostředí ještě násobí, a neschopna zde žít vidí jediné východisko pro sebe i pro Tomáše ve svém útěku zpět domů. Vědomí toho, že z obsazeného Československa už není cesty ven, dává jejímu konání punc konečného řešení, které její citová závislost již nemůže změnit. S čím ovšem nepočítal ani jeden z dvojice, je skutečná hloubka Tomášovy lásky, která má za následek jeho návrat do vlasti. Ani tento nezvratný důkaz však Terezu neučiní šťastnou – trpí nyní pocity viny, že ho donutila zříci se svobody a možnosti volby: „Volala ho za sebou, jako by chtěla zkoušet znovu a znovu, zda ji miluje… Bylo opravdu třeba dojít až sem, aby uvěřila, že ji má rád?“
Tomáš však svou svobodu přesto našel, ač je draze vykoupena: Odmítl odvolat své postoje v článku otištěném ještě před invazí v literárním časopise (o vině komunismu a katastrofě národní existence). Všichni předpokládali, že vidina místa primáře v nemocnici mu nedovolí váhat. A právě to, že je od něj všeobecně očekávána nectnost - a ne ctnost, mu dodala sílu se vzepřít. Přichází o své místo v nemocnici, poté i ve středisku. Pracuje jako myč oken a výkladních skříní, nakonec se s Terezou přestěhuje na vesnici, kde se živí jako řidič v JZD. Teprve tady najdou podstatu svých životů, štěstí a klid – daleko od lidí, kteří využívají politickou situaci k tomu, aby se mstili za dávné křivdy.
A ve chvíli tohoto štěstí a smíření zcela náhodně a – opět banálně – umírají při autonehodě…
Tolik k ději Kunderova románu. Ale není to na prvním místě děj, co jej povyšuje z roviny milostných příběhů mnohem výš.
Je to forma, je to kompozice – zdánlivě složitě propletená (několik dějových rovin, opakování a obměňování motivů, vstupy vypravěče – autora, nedodržování chronologie), ale do detailu promyšlená a ve svém celku, který výstavbou připomíná hudební skladbu, není nijak obtížně dešifrovatelná. Kniha je složena ze sedmi oddílů, opravdový počátek všeho najdeme ve třetí části nazvané Nepochopená slova – z těchto slov (žena, věrnost a zrada, světlo a tma, síla, žít v pravdě) se zrodil sám román. První a pátá část (Lehkost a tíha), druhá a čtvrtá část (Duše a tělo) a šestá část (Veliký pochod) se pak jako prstence obepínají kolem tohoto středu. Závěrečný sedmý oddíl Kareninův úsměv je jakousi syntézou předchozích kapitol, propojením osudů všech postav, konečné smíření a porozumění, vyrovnání tíhy a lehkosti, kdy se trpící pes se svým posledním úsměvem před smrtí stává symbolem.
Je to hra se čtenářem, jsou to otázky, které autor předkládá. Nesnesitelná lehkost bytí se zabývá filosofickými tématy, ale není to kniha filosofická, což je na ní příjemné. Můžeme se při ní zamyslet nad smyslem života, otázkami existence, svobody člověka, nad problémy emigrace a osudy disidentů, a to prostřednictvím smyšleného příběhu, ne filosofického traktátu. Myšlenky nietzscheovského mýtu o věčném návratu i Parmenidova teorie protikladů ožívají v jednání hrdinů, které se nenásilně prolíná s vypravěčovými úvahami a komentáři.
Autor nijak nezastírá, že jeho postavy jsou zcela fiktivní, jako vypravěč zdůrazňuje, že je sám stvořil („Tomáš se narodil z věty einmal ist keinmal. Tereza se narodila z kručení břicha.“) jako nositele svých myšlenek. Postavy žijí svůj příběh, hned na následující straně se však teprve rodí z náhlé vzpomínky: „Myslím na Tomáše už řadu let, ale teprve ve světle této úvahy jsem ho uviděl jasně. Viděl jsem ho, jak stojí u okna svého bytu a dívá se přes dvůr na zeď protějšího činžáku a neví, co má dělat.“ Kolikrát se takto z okna díval Milan Kundera? A kolikrát ho napadaly tytéž otázky, které si klade Tomáš, Tereza, Sabina, Franz a které si pokládáme my?
Román nám umožňuje sdílet jakési společné vědomí toho, že naše životy se ve svém prožívání a svými osudy liší, že sice každý zažíváme jiný příběh (nežijeme ve světě věčného návratu), ale naše otázky, pochyby a nejistoty jsou nakonec stejné. Všichni čas od času podléháme kýči, protože je tou nejsnadnější cestou, všichni po určité období života považujeme lásku za jediný možný způsob seberealizace, všichni jsme tíženi vědomím zodpovědnosti za své činy, protože nemáme možnost zkusit si život „nanečisto“. Nikdo z nás na tom není lépe než ostatní, protože všichni máme jen jeden pokus. Možná i to se skrývá v poselství této knihy i za slovy jejího autora – totiž že „román nechce být ničím jiným než románem“: Neberme tu „nesnesitelnou zodpovědnost“ tak smrtelně vážně. Jestli si však vybereme tíhu, nebo lehkost, to už závisí na nás…
LitENky č. 2/22, roč.2006/2007
(19. 11. 2006, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1759
Kým je Žibřid?
Žibřid Radka FridrichaMonika Krajčovičová
( monika.krajcovicova)
Tvrdí-li Radek Fridrich, že si chtěl v Žibřidovi odpočinout od tématu Sudet a smrti, není to tak úplně pravda, neboť krajina a její mýtická zákoutí i v této sbírce mají nezastupitelnou úlohu - stávají se dějištěm příběhů, které může prožívat každý z nás. Tajemná, neutěšená krajina Děčínska si v sobě nese nevyřčené příběhy a osudy, možná právě proto nemůže vnímavého obyvatele nechat jen tak v klidu. A i když se některé básně pohybují v jakoby pohádkové rovině (strašidelných pohádek pro dospělé), zůstává zde stále přítomna rovina dobové reality a fenoménů s ní souvisejících - mamon, pokřivené lidské vztahy, konzum, neúcta ke kraji a jeho minulosti. Postava Žibřida by se tedy dala vyložit jako jakási animální bytost reflektující dění kolem sebe, s trochou nadsázky stín autorova já, jeho černý kůň, který neváhá vytáhnout na světlo všechnu špínu současného světa.
Ale to je jen jeden úhel pohledu. Sbírkou Radek Fridrich zamotal hlavu všem, kdo by se chtěli pokusit vměstnat její charakteristiku do jedné věty. Jako celek totiž dílo působí dost nesourodě - z hlediska tematického i volbou básnických žánrů. Těm, kteří touží uchopit ve všem epickou podstatu, mohu říci, že Žibřid je postavou nespokojenou. Rodina ho vysává, žití s pokryteckými sousedy a sobeckými lidmi ho ničí, proto chodí často do hospody. Má imaginární přítelkyni Kůženu (která je mámením) a vcelku zdá se být jeho život stejný jako životy mnoha jiných - stěhuje se, nakupuje, hádá se, chodí k doktorovi, miluje se. Dozvídáme se také o jeho ženě a dětech, ovšem žena ho neustále opouští - jednou kvůli koním, které nastěhoval do dětského pokoje, jindy za vše může jehlice, kterou píchá Žibřid ženě do oka. Zdá se tedy, že se snaží vší té tíze a tragičnosti, která se na nás zvenku valí, čelit jakousi blažící rozverností a poťouchlostí. Jeho příběhy jsou místy psány volným veršem (b. Starý příběh, b. Sen Kůženy, b. Tauchmann vysává před Žibřidem svůj pravý morek světa), někdy se jedná o pouhý výčet (b. Žibřid má rád). Nalezneme zde i domácí zápisky (b. Poznámky z baráčnické čtvrti) nebo kratší, sevřenější formu, připomínající novelu (b. Důsledek večerní četby Morgensternovy básně Noční rybí zpěv). Ačkoliv se tedy jedná o básně, u kterých čtenář občas jen stěží zadržuje smích, nelze opomenout rovinu sdělovací. Autor se vynořuje jako deus ex machina, aby ukázal shůry prstem na všechny nepravosti, na bezútěšnost doby - její šeď a nudu, která v člověku otupuje elementární lidskost. Vše korunují neotřelé originální výrazové prostředky a přirovnání: „cyklámové srdce, vyčáple rudý pyj, antukové srázy, kudibalí kunda“, včetně slov hovorových a vulgarismů: „rajtoval by, imrvére, vopuštěnýho chlapa, řehtající svině, zelená kachní hovna.“ V jedné básni se dokonce setkáváme s halasovsky-švankmajerovskou říkankou: „hlavičky slepičí/pacičky králičí/kdo vrahem?/Ty či ty?, působící jako nějaké zaklínadlo.
Mezi Žibřidovy příběhy je vložen cyklus nazvaný Kabinet doktora Bunauburga, kde se od první stránky ztrácíme mezi neexistujícími zvířaty. Pomine-li se fakt, že si každé zvíře za sebou táhne nějakou svou typickou anomálii, můžeme text číst jako rozverné ukázky ze zoologické encyklopedie. Ovšem podstatou komičnosti a zároveň tím, co na nás jako tíseň padá, jsou právě jednotlivé anomálie. Ty mohou být pojítkem mezi Kabinetem a Žibřidovými příběhy. Vždyť některé vyloženě evokují hnus a rozklad: „kukaččí oči bez víček, olbřímí vodnatá hlava, hermafroditní hlízy, zahleněný šlem.“ Stejně jako se nám může dělat na nic ze současného světa a z lidí, kteří tento svět pomáhají spoluutvářet. Jako by tedy tyto anomálie představovaly to, co je ve světě špatné a nedokonalé - lhostejno, jak to pojmenujeme.
Fridrich, Radek: Žibřid. Brno, Host 2006. 88 str.
LitENky č. 3/23, roč. 2006/2007
(10. 12. 2006, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1797
Aby byl dům domem...
Anna Holmanová
( anna.holmanova)
Většina básní sbírky má například až příliš podobnou strukturu: nejprve je evokováno, kde a v jakém čase se nalézáme (dům, podzim...), následuje drobná reflexe spojená s konkrétním pozorováním všedních jevů (Na skříni jsem uviděl váhy zlomené v rameni./Co teď zbývá/než přestat vážit a nahýbat se jen v tu stranu,/kde nesvírá bolest výčitek.) a celý text je posléze zakončen pointou či přesahem do obecného (a těla mrtvých much na podlaze šustila,/jako když si všichni rohatí leští ešusy ocasem/a drhnou je pískem z předpeklí.). Autor si takto vytvořil účinný recept, podle kterého umí napsat vcelku působivý text, ovšem své básně tvoří stále podle jednoho „mustru“. Výsledné texty jsou následkem toho šablonovité a postrádají jedinečnost.
V prvních dvou oddílech sbírky se nalézáme převážně v interiéru domu či v jeho bezprostřední blízkosti. Pozoruhodná je titulní báseň Aby dům..., v níž autor vymezuje nejen fyzický prostor domu, ale i celé principy své poetiky. Například hned v prvním dvojverší (aby byl dům domem, musí být do stropu/nekonečný) Koten předznamenává způsob pointování svých textů: vztahování běžných dějů vertikálou mnohdy až kamsi do posvátného (Co je asi/Pánubohu tak drahé,/že pro to po blesku posílá/zlatou cestu nazpátek?). Báseň Aby dům..., již můžeme vnímat jako prolog, se zdá být nejzdařilejším textem celé knihy. Vše, co je v ostatních textech drobeno do pouhých sledů detailních pozorování, totiž vyjadřuje v celistvosti a úplnosti. Ostatní básně pak z tohoto úhlu pohledu mohou vyvolat dojem, že rozmělňují již řečené, aniž by samy přinášely něco skutečně podstatného.
Zatímco v prvním oddíle je lyrický subjekt osamocen, v oddíle druhém svou samotu překlenuje – do jeho domu přibývá žena (oddíl Michaela v domě). Dalo by se očekávat, že se tato významná změna projeví ve stylu jednotlivých básní. Ovšem jevy jsou stále nahlíženy ze stejné perspektivy jako v prvním oddíle, ženský element se zde ke slovu nedostává, zůstává jen v pozadí coby předmět pozorování subjektu mužského (A ještě se dívám:/lakuješ si na nohou nehty v hlubokém předklonu;/zadeček nahoru vyšpulený – docela jako ten,/kdo právě objevil v koberci desetník...).
Ve třetím oddíle Všechny přístupové cesty prostor domu opouštíme. Klíčovými jsou zde motivy cesty, návratu a nostalgie. Evokována je především krajina severních Čech. Často se ocitáme na trati, ve městech či v jiných exteriérech. Oproti dvěma předchozím oddílům je pro ten třetí typická přítomnost rýmů, které ovšem místy působí poněkud neuměle (až praští/po dešti, bylo pět/nazpět, škvor/na odpor).
Závěrem se dá říci, že rozpačité vyznění sbírky nezachrání ani občasná přítomnost zajímavých básnických obrazů či autorův nezpochybnitelný pozorovatelský talent.
Koten, Jiří: Aby dům. Brno, Host 2005, 68 str.
LitENky č. 3/23, roč. 2006/2007
(28. 12. 2006, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1821
Jak je to vlastně s muži a ženami
Nový román Petry Hůlové zaujme, možná šokuje a dá se přečíst za jeden večer.Milan Souček
( milan.soucek)
Není nic těžkého vzít do ruky knížku o 150 stránkách a přečíst ji za večer. Není snad ani nic nemožného vzít si knihu lechtivých, no nebojme se říct erotických, nebo dokonce pornografických příběhů, které se dají koupit v každé trafice, a začíst se do neuvěřitelných a stále se opakujících vyfabulovaných story pornoherců na jejích stránkách. U knihy, která se v anketě Lidových novin o knihu roku 2006 umístila na 5. - 10. místě, je ale už třeba přeprogramovat čtení někam jinam a zkusit najít, čím se liší od těch výše zmíněných.
Vypravěčka v Umělohmotném třípokoji je profesionální prostitutka, která se ve svém bytě (umělohmotném třípokoji) setkává s různými druhy klientů majících rozličné choutky a přání. Jako správná profesionálka přistupuje ke své práci bez citů jako ke každodenní dřině a podobně vidí i své zákazníky – muže. Dennodenně se potkává s mnoha příběhy a scénami a z onoho nepřeberného množství inspirací chce nasbírat materiály k natočení televizního seriálu záhad – něčeho, co tu ještě nebylo.
Postavy jsou v Umělohmotném třípokoji degradovány na pouhé personifikace pohlavních orgánů a navíc si muži a ženy mění i pozice gramatického rodu (muž – rašple, žena - zandavák). Přichází i degradace role muže a ženy ve společnosti. Muž - rašple je nádobou sexuálního chtíče, vždy připraven využít ženu k jeho naplnění, chtíč sice ochabuje stárnutím, ale nemizí úplně, spíše se proměňuje a nabývá perverznějších rozměrů (strýčkopapínci toužící po mladých dívkách). Žena - zandavák je zase pouhým cílem mužových choutek, a ač se o sebe stará, jak chce, dostihne ji vždy menopauza a kabelky plné silných parfémů k zakrytí potového odéru a náhradních triček pro několikeré převlékání zpoceného oblečení.
Záporné a ironické chápání postav muže a ženy v Umělohmotném třípokoji jistě nenaplňuje dnešní požadavky ideálního obrazu obou pohlaví (muž - silák, žena - kráska). Je ale možná právě tím, co dělá z knihy něco víc než pouhý pornografický text. Ironie je kniha plná, a to nejen v rovině postav, ale i na poli tematickém a jazykovém. Oproti svým předchozím románům sice autorka upustila od užívání obecné češtiny, ale expresivní vyjadřování si zachovala i zde a nijak neztratila ze svého umu v práci s jazykem. Jazyk je totiž další věcí, která povyšuje „třípokoj“ do vyšších sfér, než je pouhá pornografická literatura. Hůlová ozvláštňuje jazyk neologismy i zvláštními a nečekanými tvary běžných slov a vytváří i zajímavé slovní symboly. Dalším plusem a krokem dál v autorčině vývoji je i sevřenost textu, který je ve své podstatě intimní zpovědí stárnoucí prostitutky.
Zůstává ale stále hlavně na čtenáři, zda se přenese přes na každé stránce se objevující sexuální scénky a přijme knihu hlavně jako ironický obraz dnešní znuděné a v mnoha ohledech degradované společnosti omezené jen na úzký okruh aspektů života.
Hůlová Petra: Umělohmotný třípokoj. Praha. Torst 2006. 156 stran.
LitENky č. 3/23, roč. 2006/2007
(29. 12. 2006, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1823
Kurva, soudruzi!
Ivona Turinská
( ivona.turinska)
„Jenom jsem doloval z paměti zasuté vzpomínky jednu za druhou, jako archeolog doluje ze země zasypané úlomky váz nebo soch; očistil jsem je od nánosů času, zaznamenal jsem je a snažil se, aby do sebe zapadaly“, říká autor hned na začátku svého vyprávění. A opravdu, střípky obrazů a myšlenek slepené ústředními postavami Lea a Michely, doplněné o minipříběhy lidí kolem nich, chrlí na čtenáře jako nekončící tok monologického vyprávění. Sleduje nit paměti jako neuspořádané vzpomínky na milované přátele.
Vypravěč, jenž je zároveň i jednou z postav (přítel Lea a Michel, architekt), retrospektivně rekonstruuje životní příběh Leonarda a Michely Ferrarriových. Ti ve svém životě bojovali za tento svět, doufali, že jsou schopni jím pohnout a změnit k lepšímu. Někdy až příliš naivně věřili, že dosáhnou pravdy a spravedlnosti, dokonalé symbiózy všech a všeho, že následující generace bude žít bez problémů láskyplný a tolerantní život: „Jako bys nevěděl, že všechny lidské rasy za pár let splynou v jedinou multietnickou společnost, kde už nebudou jedinci posuzováni podle barvy pleti nebo země původu, ale jen podle toho, jací jsou.“
Lea a Michela patřili ke generaci „květinových dětí“, byli ovlivněni ideologiemi a utopismem po celý svůj život. Znovu a znovu se pouštěli do bitvy se světem, opět a opět s neutuchávajícím odhodláním a pevnou vírou ve své vlastní činy: „Co je třeba udělat a co se dělat nemá v dnešní době, kdy máme odpovědnost za to, abychom převedli skupinu mladých lidí z trosek starého světa do společnosti zítřka.“ Vše, co dělali, tomu i věřili, a šli do toho naplno až do konce života. Kráčeli za svými ideály hlava nehlava, vzepřeli se i svým přátelům, pokud byli přesvědčeni, že mají pravdu: „Chudák! Vždyť on tomu, co říká, doopravdy věří...“ Oči jim plály jako malým dětem u vánočního stromečku nadějí a snahou vybudovat svět plný lásky a tolerance, vždyť se přece „lidstvo dokáže zastavit na okraji propasti a vydat se jinou cestou...“
Manželská dvojice se angažovala v mnoha aktivitách, jako např. v boji za zrovnoprávnění žen, za osvobození bláznů, za přírodní parky, za vegetariánství a makrobiotickou stravu, za lidská práva, alternativní zdroje energie, oběti domácího násilí, v boji proti třídním rozdílům a trestu smrti, snažili se o ochranu životního prostředí a divoké zvěře, zakládali různé organizace a zajímali se o aktuální válečné problémy. Při takovém nezměrném počtu různorodých činností se člověk ptá, zda je vůbec možné tohle všechno stihnout během jednoho života. A proč to všechno dělají?
Nestrojený styl vypravěče působí velice nenásilně a jednoduše, až máte dojem, že sedíte na kávě s přítelem a ten vám vypráví o lidech ze svého života. Vypravěč se nepouští do líčení podrobností všech životních peripetií hlavních postav. Věcně, jasně, koncentrovaně a bez patosu popisuje události kolem Lea a Michely. Z jejich života vybírá pro něj důležité okamžiky, které namátkou vytahuje ze svých vzpomínek. Přímě, nenáročně, upřímně sám k sobě a bez složité metaforičnosti vyjadřuje své myšlenky a úvahy o jejich životě. Občasný několikavětný dialog jen výstižněji zachycuje pointu popisované situace.
Vypravěč, o kterém je v knize jen několik krátkých odboček (např. svatba, práce architekta, rozvod, jeho přítelkyně apod.), soucitně a střízlivě popisuje život Lea a Michely, ale také se nebojí analýzy plné kritičnosti, ironie a sarkasmu. Sám také, nejdříve nakažen idealismy, podobně jako hlavní postavy, v konfrontaci s realitou a všedními problémy vystřízliví z ideálů, pochopí, že nakonec všechno zůstane, jak bylo:„Každá generace si myslí, že musí něco předat generaci následující, ale ve skutečnosti k žádnému předávání nedochází, a možná že je to tak dobře.“ Naopak je tomu u Lea a Michely, kteří jsou naivní téměř až do konce života. Bohužel. To, co čeká na konci každé naivní utopie, je krutá skutečnost, jež neminula ani naše protagonisty na samém konci života. Víra v humanitnější společnost se rozplynula, jakmile se podívali na svůj život zpětně a viděli, že se nezměnilo téměř nic.
Hlavním cílem autora je ukázat, že i když jsou ideály zvrácené a občas nesmyslné a plné naivity, je to stále lepší než pasivita, která se stala metlou dnešní generace. Než aby si člověk odřel kolena, sedí raději doma za pecí, pěkně v teple, klidu a říká si: „Však ono to nějak dopadne i beze mě, kdo ví, co bude zítra, tak proč bych se o něco snažil.“ Autor chce předat myšlenku, že nejde o to vyhrát či prohrát, ale o následování cíle, ideje a vlastního svědomí, o plný a aktivní život, který nezná sobeckost a sebestřednost. Neustále nás nabádá ke konfrontaci s vlastní zkušeností, s vlastním rozumem a vlastními myšlenkami. Nemáme se nechat obalamutit ideály a utopií, ale řídit se svými hodnotami a přesvědčením.
Pokouší se o boj s konzumní společností, s náboženstvím peněz, s individualismem, egoismem a bezcílností, s dobou, ve které jsou ideály mrtvé, ale také o boj s „věčnými dětmi“, které se nemohou odhodlat dospět a převzít zodpovědnost za své činy a chování. Jde mu o boj s lidmi, kteří se nestarají o to, co bude za rok nebo za tisíc let.
Sebastiano Vassalli: Archeologie přítomnosti. Praha - Litomyšl a Příbram. Paseka a Pistorius & Olšanská 2006, 192 stran. Překlad: Kateřina Vinšová.
(26. 2. 2007, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1879
Ty a Jan Cimický
Když mají spisovatelé přehnané grafomanské sklony, je to na knize znátŠárka Vlasáková
( sarka.vlasakova)
Kdo by čekal intimní zpověď Cimického, nedočká se jí. Nádech erotiky je velmi lehký a rozhodně není ve všech básních. Sbírka celkově působí jako dílko nezkušeného hocha, který je naivní, stále čeká, doufá a touží. Láska se pociťuje jako nejistá, hodně se objevuje naléhání ze strany subjektu na jeho milou. Samotný vypravěč se lásku také stydí dát najevo, bojí se o ni, vzlyká a vzývá boha. Cimický se pravděpodobně stylizoval do role mladého naivního chlapce. Pokud je ale jeho styl nezáměrný a přirozený, je to pro knihu další mínus.
Nejedná se o monology, lyrický subjekt na sebe bere nejrůznější podoby. Zřetelně se projevuje autorovo vzdělání, a to v narážkách na filozofy a psychology nejen dob minulých, ale i současnosti. Milostné motivy se stále opakují, jedná se například o slunce, sen, vzpomínku, horečku, odloučení, tedy o motivy typické pro tento druh poezie. Mimo ně obsahuje kniha i motivy přírodní, objeví se i motivy zahraničních míst. Většina básní hovoří o emocionálním pohledu na lásku, o srdci, rozum je upozaděn, je ale přítomen.
Cimický naplnil sbírku formálně téměř totožnými básněmi, důsledně dodržel střídavý či obkročný rým, hojně využil infinitivů. Mimo několika mají všechny básně čtyři čtyřveršové strofy. Je několik výjimek, v nichž se poslední sloka skládá z více veršů, zde se autor odvážil i zahrát si s rýmem. V básni Možná použil anafory, všechny verše mimo poslední začínají právě slovem Možná. Tento nápad je bohužel ojedinělý. Ačkoli se jednalo o zajímavé ozvláštnění, autor se k němu už nevrátil. Všechny básně postrádají interpunkci, což je činí zajímavějšími. Cimický ale nepřišel s ničím novým, básně si jsou mnohdy velmi podobné, opakují se v nich i části veršů, rýmování je povětšinou jednoduché, mnoha z nich dokonce chybí jakékoli logické zakončení. Tři strofy někam spějí, čtvrtá vše „zahraje do outu“. Jako by se autor tak moc snažil dodržet čtyřstrofovou strukturu, až to samotnému dílku ublížilo. Celkový dojem je pak takový, že se čtenář ptá po účelu básní, a to je určitě škoda. Jak pro čtenáře, tak pro autora.
Kniha rozhodně není čtenářsky náročná, k odpočinku poslouží jistě dobře. Dá se totiž číst s takovou pozorností, jakou vyžadují příběhy červené knihovny. Mladí čtenáři ve verších najdou nějaké své myšlenky a ti starší si zavzpomínají. Pokud autor svoji knihu psal za tímto účelem, pak se mu to beze zbytku povedlo a nelze mu nic vytknout. Přesto by se ale předtím, než bude chtít vydat další knihu podobného ražení, měl zamyslet nad větou: „Šetřte naše lesy.“
Cimický, Jan: Ty a já. DEUS, Praha 2007. 176 str.
LitENky č. 4/24, roč. 2006/2007
(7. 3. 2007, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1891
Tváře ukrývající svá tajemství
Petra Halbichová
( petra.halbichova)
Základem je hledání, jak sám název napovídá, masky, přetvařování a skutečného stavu. Hned v první kapitole autor definuje, co vlastně ona maska znamená, jaké jsou její funkce, k čemu mohou sloužit a co všechno se pod nimi schovává. Jde nejčastěji o skrývání, signalizování, alegorii a vytváření fikce. Ve Fuksových dílech najdeme všechny tyto typy hojně zastoupeny. A právě v jejich užití pravděpodobně pramení velká obliba těchto příběhů u čtenářů, kteří jen žasnou nad obrovským rozdílem mezi tím, jak se postava tváří, jak vypadá a jak jedná.
Kde se ale tyto masky vzaly, proč je Fuks uplatňoval v každém svém díle? Aleš Kovalčík odpovědi hledal v osobním životě Ladislava Fukse. Je známo, že tento velký mystik často zapojoval do svých děl autobiografické prvky, což se snad také týká motivů masek. Fuksova pravá tvář se celý jeho život schovávala za maskami, tajil svou sexuální orientaci, niternou víru v Boha, určité psychické úchylky, maskoval se falešnou loajalitou při stycích s komunistickým režimem a jeho představiteli, měl obavu ze schizofrenie a skrýval jistě i další tajemství, která nikdy neprozradil veřejnosti. Je ale možné tyto důvody vidět v každém Fuksem vytvořeném charakteru? Osobně si myslím, že určitou podobnost vysledovat můžeme, místy je opravdu zřetelná, např. upír z Variace na temnou strunu a chování Fuksova otce, ale otázkou spisovatelovy homosexuality se podle mého řídil Aleš Kovalčík příliš. Několik delších pohledů z očí do očí mezi chlapci ještě nemusí být nutně náznakem jejich sexuální orientace, jak je to popsáno v kapitole s názvem Zašifrovaná homosexualita. Kovalčík nachází milostné zápletky mezi postavami mužskými jako např., v již zmíněné, Variaci na temnou strunu, kde ukazuje stavy podobné lásce na zdánlivě normálních, emocionálně ale velmi silných, příhodách třech kamarádů. V tom mu pomáhá, mimo odkazů na odborné texty, citace z Fuksovy knihy Moje zrcadlo: Vzpomínky, dojmy , ohlédnutí..
Na pozadí těchto předpokladů autobiografických rysů buduje Aleš Kovalčík svůj detailní rozbor postav Fuksových děl. Doslova píše o „ Fuksově bestiáři, personifikaci zla, ocelové tváři, atributech monster…“. Některé masky je možno snadno prohlédnout, mají metaforickou funkci. Takové se objevují např. v povídkách z knihy Smrt morčete. Jsou ale i ony tzv. ocelové tváře, které nám nedovolují proniknout do nitra postavy a odhalit jejich myšlenky jako např. ve Variaci na temnou strunu či Příběhu kriminálního rady. Maska je chápána někdy jako tvář postavy, její chování navenek, ale najdeme i scény, kdy se protagonisté sami přestrojují, stávají se herci a nijak se tím v rámci příběhů netají. To je případ i pana Kopfrkingla ze Spalovače mrtvol, když sleduje v kostýmu žebráka Židy před synagogou.
Důkladnému zkoumání byly vystaveny i motivy vytvářející prostředí fikce, motivy snů, omámení drogami, alkoholem, prášky a motivy dalších druhů halucinací.
Zajímavé je také pozorování úsměvů, které jsou jedním ze základních charakteristických prvků masek. Uvedu zde asi nejznámější příklad, ze Spalovače mrtvol, opět pana Kopfrkingla, jehož stálý něžný úsměv je součástí kontrastu zdánlivého klidu a spokojenosti a děsivé atmosféry genocidy, vražd a války.
Masky ale plní svůj účel jen tehdy, jsou-li správně odhaleny. Proto v každé knize dojde v klíčovém momentu k rozlomení oné masky. O tom pojednávají kapitoly s názvy např. Světlo za maskou, Šedá tvář smrti, Vzkříšení tváře aj. Pod opravdu silné zvětšovací sklo se zde dostávají i na první pohled méně patrné detaily jednotlivých příběhů. Snad nejvíce se to týká kapitoly o politické metafoře, kde se mj. píše o paralele lidského a zvířecího života. Dokladem je situace ze Spalovače mrtvol, kde si hlavní protagonista dělá panoptikum z figurek se zvířecími jmény, časté je i přirovnávání lidí k ovcím a vlkům ve Variaci na temnou strunu.
Za jednu masku je možno skrýt opravdu mnoho. Připadá mi vskutku obdivuhodné, kolik detailů autor tak podrobně zpracoval. Také je zvláštní, co všechno se dá vypozorovat v kompletním díle jednoho autora na základě jednoho motivu, jakým je princip maskování.
Díky výborně vybraným citacím textů se snadno představí jak možnosti interpretace, tak výstavba děje i případné podobnosti mezi jednotlivými díly. To samozřejmě autorovy názory do značné míry potvrzuje a zjednodušuje uvažování nad nimi.
Další vítanou pomůckou jsou pro čtenáře alespoň částečné dějové linie, které jsou součástí výkladu jednotlivých kapitol všech Fuksových textů, o nichž se Aleš Kovalčík zmiňuje. Přestože je kniha psána velmi dobře srozumitelným jazykem i pro laiky, určitým problémem zůstává, že se hodně opírá o čtenářovu znalost Fuksova díla se všemi detaily. Prostoru životu autora naopak není věnováno tolik, přestože se na něj často odkazuje. Na druhou stranu nás pomocí citací a různých shrnutí seznamuje s názory autorů jiných odborných textů o Ladislavu Fuksovi.
Mezi odbornější veřejností se ale tímto postupem mohou objevit spory o interpretaci Fuksova díla a dokonce i samotného autorova života. Co byla autobiografie a co jen fantazie a představy? Tuto otázku nechám neodpovězenou, abych tak dala prostor úvahám všech čtenářů Fuksova díla i této monografie.
K těm lze využít seznam citací, bibliografie, přehled životních dat Ladislava Fukse a jeho šestnáct fotografií z pozůstalosti.
Aleš Kovalčík: Tvář a maska postavy Ladislava Fukse, H&H, Jinočany 2006
LitENky č. 4/24, roč. 2006/2007
(8. 3. 2007, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1893
Jak chutnají Padavčata
O druhé sbírce mladého básníka Jakuba ČermákaAnna Holmanová
( anna.holmanova)
Pokud bychom měli obraznost Jakuba Čermáka vystihnout pomocí tří adjektiv, byla by to tato: smyslová, spontánní, magická. Autorovy verše se vyznačují neobyčejnou smyslovostí, a to až do té míry, že se čtenář postupně víc a víc nechává unášet na vlnách asociativních smyslových obrazů („změním se v kapku červeného vína / pomalu ti steču / zátylkem / bude mě trhat husí kůže / k nártům ti dorazí / jen potůčky“), jimiž je mnohdy až zahlcován na úkor uchopení celku básně. Obrazy se řetězí, spojují se více či méně volnými vazbami, často originálními, ale text zpravidla vyznívá kamsi do ztracena. Zůstane v nás pocit okouzlení, což sice pro někoho může být postačující, ale náročnější čtenář si může připadat trochu podveden: přes tolik obrazů došel až na konec básně, kde se však přesvědčivého vyznění nedočká. Ačkoli je patrné, že se autor snaží své básně pointovat, jeho snaha je pouze zřídka korunována úspěchem a závěry básní působí povětšinou rozpačitě („vždycky jsi byla víc představa / než kouzlo // dneska máš pohřeb / a ani tu nejsi“).
Nejsilnější jsou verše Jakuba Čermáka tam, kde se provazec smyslových vjemů zachytí háčkem o pevnou epickou linii („„ukaž mi tu jizvu“ / sklonil se velmož k čertovi / „to jsem ti udělal koněm?“ / malý čert stydlivě kývnul / a hrábnul kopýtkem do hlíny / „to nic není“ usmál se velmož / „podívej, co jsem si udělal / ženou...“ a sundal si z čela oči / aby to čert líp viděl“). Neukotvenou smyslovou obraznost nacházíme především v autorově milostné lyrice.
Specifika autorovy tvorby vyniknou při srovnání s věkově blízkým básníkem Markem Šindelkou (viz Literární novinky č. 22, s. 12). V míře expresivity obrazů jsou verše obou autorů srovnatelné („ale říká se, že když střihneš dost hluboko / poteče krev / protože zapadá slunce / a má nadité červánky“). Poetice obou mladých básníků je společný také tvar jejich textů (daný především již zmíněnou asociativností). Ovšem i přes tyto podobnosti se jejich poetiky v jednom zásadně liší. Tam, kde je Šindelka těžkomyslný a závažný, je Čermák okouzlený a mladicky rozjitřený. Necítí bolest, nevyrovnává se s žádnými prožitými traumaty, je to spíš rozesmátý mladík s chutí objevovat i ve všedních věcech magické dobrodružství. Jakmile vstoupíme do jeho básnického světa, setkáme se s množstvím mytologických a pohádkových bytostí, zvířat a magických rekvizit. Nechybí hydra, černá kočka, kamenný kůň, draci, pavouci, fauni, bůžci, Morana, víly, kentauři, Adam a Eva, čerti, tančící had, duchové, Smrtka, slovanské kněžky, bůžci a bohové, Karkulka, vodník... V čarovném a hravém světě jeho básní ale nezbývá místo pro cokoli závažnějšího. Účastníme se tak jen kouzelné exkurze do magických končin, kam můžeme unikat z našeho všedního světa a vracet se zpět se zásobou kouzelných zaklínadel, která ovšem, bohužel, na všední realitu neplatí.
Čermák, Jakub: Padavčata. Praha, Protis 2006
LitENky č. 4/24, roč. 2006/2007
(14. 3. 2007, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1907
Kluk, co se mu říká vrána, aneb pocta Franzi Kafkovi
Všechny možné cesty vědomí i nevědomí v jednom balíčkuIvona Turinská
( ivona.turinska)
Murakami a Kafka
Murakami o sobě říká, že Franz Kafka je symbolem jeho psaní. Kafka v různé podobě se stává leitmotivem celého románu. Hlavní postava nese jméno Kafka, ten na jednom místě hovoří s panem Óšimou o Kafkovi jako spisovateli, Kafka na pobřeží je název obrázku, který hraje důležitou roli v románu, ale také název pro píseň. I samotného Kafku můžeme v románě nalézt v podobě vnitřního hlasu, který nese dokonce jméno: Kluk, co se mu říká vrána. A vrána je skoro to samé, co v kavka.
Kafka Tamura se postupně na své cestě románem noří do stále temnějšího světa, do existenciální propasti. Utíká před nechápavým okolím do vlastní mysli. Vede boj s minulostí, s osudem a se sny, s vlastním nitrem a s pocitem opuštěnosti a nemožnosti najít druhou půlku sebe sama. Nachází se ve světě, který je tak podobný tomu kafkovskému.
Román
Děj románu je poměrně jednoduchý: Kafka Tamura bojuje se svým osudem. Utíká proto z domova, zakotví v jedné soukromé knihovně a seznámí se s panem Óšimou a se slečnou Saeki. Ti mu všemožně pomáhají najít cíl jeho cesty. Paralelně zde existuje ještě pan Nakata, jenž mluví s kočkami a otevře vchod mezi dvěma světy. Aniž by se Nakata s Kafkou Tamurou setkali, otevření vchodu umožní Tamurovi dosáhnout poznání o životě a smrti i o osudu jeho matky, která od něj ve čtyřech letech odešla i s jeho sestrou.
Román je mnohovrstevný - jak dějově, tak stylově. Vypravěč se pohybuje od strohého popisu k detektivce, od hororu ke grotesce, od surrealistických metod po filozofické disputace.
Při čtení můžete zapomenout na jakékoliv závěry či na přesnější doslovení autorovy myšlenky. Autor se nechce do ničeho motat, nesoudí, neříká, co je dobře a co špatně. Vše si musíte přebrat sami, podobně jako to musí udělat postavy románu. Zato vás neustále bombarduje svými myšlenkami, polemikami a životními otázkami. A když jste pozorní čtenáři, zasáhne vás přímo do hlubin vaší mysli i duše.
Interakce mezi reálným a nereálným světem
Svět imaginace, volnosti a svobody prostoru, myšlenek, fantazie. To je svět Murakamiho románu. Autor vás dožene na okraj lidského vědomí a chápání, donutí vás jít mimo čas a prostor. Je to přímý útok na racionalitu a logičnost.
Zlomové okamžiky románu mi silně připomínají filmy Davida Lynche, stejně tak i jeho pojetí snů, imaginace a paralelních světů není Kafkovi na pobřeží vzálené. Neexistují zde žádné hranice, vše je možné. Zda je to, co se před vámi na listech papíru odehrává, skutečné či nikoli, nehraje žádnou významnou roli.
Autor vás nutí dívat se do vlastního nitra, do svého podvědomí. Neustále vám klade otázky, jak vlastně chápete tento svět a svou roli v něm. Díváte se do tmy, bezčasovosti a do nekonečného prostoru, kde není ani dobra, ani zla. Přemýšlíte. Mluvíte sami se sebou. Autor s vámi vede trvalý a skrytý dialog. Vy vedete dialog sami se sebou. To jsou ty nejsilnější okamžiky tohoto románu.
Kafka na pobřeží versus Norské dřevo (Odeon 2002) a Na jih od hranic na východ od slunce (Odeon 2004)
Jsou zde určité motivy, které se opakují v jeho předchozích románech a najdeme je i v Kafkovi na pobřeží: důležitý prvek hudby, hledání spřízněných duší, svoboda a určitá míra revolty, posmutnělá atmosféra zmařených šancí, hrdinové zasažení samotou, ale i chápání času, minulosti a důležitá role vzpomínek.
Změnilo se ale například pojetí lásky. Je to sice již dobře známý, tragický, posmutnělý cit, ale zde v sobě skrývá i určitou perverzi. Pro Murakamiho je fyzická láska velmi důležitá: „Dalo by se říci, že sex může zprostředkovávat kontakt s něčím, co leží vně nás.“(Richard Olehla, MFDnes, 4. 11. 2006, http://www.iliteratura.cz/clanek.asp?polozkaID=20157) Je určitou formou komunikace mezi lidmi, při němž se mohou spojit dva protiklady. Spojuje u něj dva paralelní světy, je jako sen, jako most, silný a inspirativní.
Čtenář, který očekává podobné dílo jako Norské dřevo či Na jih od hranic, na západ od slunce, tvrdě narazí. Nej-prve mě to zarazilo. Neuměla jsem se vypořádat s tak odlišným přístupem. Kafka na pobřeží je zcela jinou knihou než předchozí překlady Murakamiho, které jsem četla. Hledala jsem příběh, hledala jsem toho Murakamiho, kterého znám. Ale musela jsem nakonec vykročit novou cestou, jak k němu a jeho slovům, tak i sama k sobě. Musela jsem nově vnímat a pozorně poslouchat, otevírat postupně jedny dveře za druhými a následovat sny. To bylo daleko těžší než cokoliv předtím. Ale výsledek byl úžasný. Ať je jeho kniha jedna velká fantazie, ať si z nás klidně dělá blázny nebo ať to, co napsal, myslí naprosto vážně. Našla jsem se tam a odpověděla jsem si zase na několik otázek, které mě životně provázejí. A to je pro mě důležité.
Pokud bych to celé měla nějakým způsobem shrnout. Už na druhé straně románu mi bylo jasné, že budu smutná, až vypravěč řekne vše, co říct chtěl. Nemýlila jsem se.
Dá se polemizovat s tím, co má společného Kafka na pobřeží se Sofoklovým Oidipem, dalo by se polemizovat i s tím, co má společného s tajemným Kafkovým Josefem K.. Mohly by se vést dlouhé debaty, jak se v tomto románu střetává japonská mytologie s technikami surrealismu, jak se zde mísí východní se západním. Ale nemyslím si, že to je nějakým způsobem důležité pro samotné vyznění tohoto díla.
Kafka na pobřeží mě především oslovila jako čtenáře. Nechci se snad ani dívat na všechny ty souvislosti s Oidipem, Kafkou, surrealismem atd. Hraje to v románě určitě důležitou roli, ale ne pro mé vlastní čtení. Tato kniha mě hlavně zavedla do koutů vlastní mysli. Našla jsem v ní další otázky, které si můžu klást. Murakami mě dokázal zavést do hlubin mě samé.
Bylo to na mě, jak jsem tu knihu četla a tak to bude i na vás, co si z toho románu odnesete. Nezáleží na tom, jestli se budete bavit hororovými pasážemi či detektivkou, nebo budete hluboce rozjímat nad vlastním životem. Jen jedním jsem si jistá – při čtení Murakamiho se budete na svět kolem sebe i na svět ve vás samých dívat jinak. Možná jen na vteřinu, při čtení jeho řádek, možná navždy.
Haruki Murakami: Kafka na pobřeží. Praha, Odeon 2006, 560 stran. Překlad: Tomáš Jurkovič.
LitENky 4/24.
(18. 3. 2007, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1911
Detektivka nemusí být prostá
Oddechové čtení i čtenářský požitek – dva přívlastky povídek Květy LegátovéZuzana Hajíčková
( zuzana.hajickova)
Povídky této knížky jsou zasazeny do české současnosti. Opírají se především o rozhovory mezi začínajícím policejním vyšetřovatelem Ryškou a dalšími postavami. Místy je užita technika filmového střihu. Ryška se zajímá o psychologii a využívá intuici, a tak dialogy zajímavě sondují pohnutky lidského jednání. Při řešení případů se hrdina snaží pronikat věcem pod povrch – odtud pramení název knihy.
V interakcích mezi postavami dochází až k absurdním situacím, hojně z nich těží zvláště první příběh „Případ Vlastimil“. Bohužel se v něm absurdita kupí na úkor věrohodnosti. Ve „Vlastimilovi“ se události rozuzlí převážně samospádem. Obdobu představuje i „Výslech profesora Mrože“, v němž Ryška coby vyslýchající dostává opět lekci – pachatele neodhalí on, nýbrž vyslýchaný. Tuto povídku tvoří jeden dlouhý rozhovor a její zvláštnost spočívá též v přísně logické argumentaci. V následujících dvou už hrdina drží otěže svého povolání pevně v rukou.
V příbězích sleduje čtenář myšlenky a činy hlavního hrdiny i dalších postav hned několikrát: jsou podány ústy vypravěče jako strohá fakta, nebo se subjektivním, humorným i mírně ironickým nádechem („Z nějakého důvodu to byla tragédie.“ „Ryška se zatvářil, že přemýšlí, ve skutečnosti se potřeboval vzpamatovat.“); zároveň je odkrývají samotné postavy ať už v přímé řeči, nebo ve vnitřním monologu, s kritickým odstupem (taktéž mírně ironicky či expresivně zbarveným), anebo bez něj. Promluvová pásma hlavního hrdiny a vypravěče často přecházejí jedno v druhé a někdy jsou jejich hranice setřeny nepřímou či nevlastní přímou řečí. Komentáře jsou zřídka v závorkách, přímá řeč je vyznačena místo uvozovek pomlčkami. Po formální stránce se tedy percepce ztěžuje, děj příběhů je však nenáročný a odpovídá oddechové četbě.
Zápletky jsou protkány poetickými popisy kulis: „Mezi nimi [domy] tekla budoucí silnice.“ „Pár metrů byla [výpadovka] rovná jako šňůra a pak ostře zlomena číhala na svou příležitost, na smyky, na havárky, na opilce.“ „[město] Mžouralo na něho ospalými světly, netečně a líně.“ „Síť spadla. Kouzelné sklíčko se zakalilo.“ „Do zamhlených oken zaťukal něžně drobný déšť.“
Přednost knihy tkví v udržení napětí, rozmanitosti dialogů a v jazykových ozvláštněních. Události jsou líčeny celkem přesvědčivě. Autorka se zhostila detektivního žánru neotřelým způsobem a ve výsledku úspěšně.
Legátová, Květa: Nic není tak prosté. Pistorius & Olšanská, Příbram 2006. 204 str.
ZUZANA HAJÍČKOVÁ
LitENky č. 5/25, roč. 2006/2007
(11. 4. 2007, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1931
Narodil jsem se v daleké severní zemi
O velkém spisovateli M. W.Milan Souček
( milan.soucek)
Markéta Hejkalová se jako zkušená překladatelka a znalkyně finské literatury chopila nelehkého úkolu – napsat knihu o životě ve světě určitě neslavnějšího finského spisovatele. Krom výborné znalosti Waltariho díla, jehož velkou část právě ona přeložila do češtiny, jí k naplnění úkolu pomohlo to, že o velkém spisovateli mohla hovořit s osobou jemu velice blízkou – Waltariho dcerou Satu Elsteläovou. Mohla tak použít informace oficiální a mnohokrát publikované i dosud neznámé zajímavosti z Waltariho soukromí, které získala od jeho dcery jako první.
V knize vedle sebe plynou dvě linie – historie Finska od počátku 20. století a životní a tvůrčí dráha velkého spisovatele, jehož život byl utvářen právě zlomovými okamžiky finských dějin. Waltari se narodil roku 1908 v rodině luteránského pastora. Otce ztratil už jako malý a starost o něho a jeho dva bratry proto padla na matčina bedra. Po finské občanské válce a osamostatnění Finska z ruského područí (1917-18) studoval Mika nejprve na gymnáziu a poté teologii a filosofii na univerzitě. Už jako student gymnázia začal psát první povídky a od třicátých let se stal jedním z nejplodnějších a nejslavnějších finských spisovatelů 20. století.
U nás je Waltari znám především jako autor historických románů, Markéta Hejkalová ale ve své knize mapuje Waltariho dílo v celé jeho šíři – chronologicky a tematicky přibližuje Waltariho povídkovou, románovou, detektivní, dramatickou, cestopisnou a v neposlední řadě
také pohádkovou tvorbu. V knize je použito mnoho ukázek z Waltariho děl – čtenáři mají možnost seznámit se i s úryvky z děl v češtině ještě nepublikovaných. Zajímavostí je určitě i
pasáž o Waltariho propagandistické a protikomunistické tvorbě ze čtyřicátých let, kdy Finsko jako oběť rozpínavé sovětské politiky vedlo se SSSR dvě války za pomoci nacistického Německa.
Nejzajímavější jsou ale úseky přibližující Waltariho osobní život a způsob jeho práce. Mika Waltari pocházel z chudé rodiny, oženil se jako velmi mladý a se svou ženou prožil šťastných téměř padesát let. Byl jí sice mnohokrát nevěrný, měl problémy s alkoholem a trpěl psychickou nemocí, která prý propukala vždy, když dopsal některý svůj text a obával se pak, že už nikdy nic dalšího nenapíše, manželka Marjatta Waltarimu ale všechny jeho nedokonalosti odpouštěla a i díky jejímu pochopení mohl vytvořit tak veliké a kvalitní dílo. O jejich silném vzájemném poutu svědčí i to, že svou manželku, která zemřela roku 1978, přežil jen o několik měsíců.
Waltari byl velice plodným autorem také díky způsobu své práce. Ačkoliv jeho historické romány mají i několik set stran, nikdy si nedělal poznámky, vše měl vždy v hlavě a svá díla psal na jeden záběr během několika měsíců. Pracoval pravidelně a svou práci miloval, nemohl bez ní být, a proto u něho propukaly deprese vždy, když nějaké dílo dokončil. Velice rád cestoval a to se odrazilo i v jeho dílech – hrdinové jeho románů jsou často osamělí poutníci světem, kteří hledají smysl života, poznávají, že malý člověk je jen figurkou ve hře velkých idejí, kterým se nemůže bránit. Zároveň se ale ve Waltariho románech odráží jeho křesťanská víra, objevují se nadpřirozené prvky a tajemné mystické okamžiky.
Markétě Hejkalové se podařilo vytvořit rozsahem sice nevelké, ale obsahem a výběrem materiálů zajímavé a poutavé dílo o autorovi, jehož texty doposud jen překládala. V díle se odráží i její obdiv k Waltarimu, ale to jí nijak nebrání v tom, aby informovala i o stinných a problematických stránkách jeho osobnosti. I výběr úryvků z Waltariho děl je precizní a doplňuje vhodně autorčin text. I přes všechny tyto plusy má kniha nedostatek a tím je jazyk. Možná to způsobila přílišná rychlost přípravy knihy (autorka sama zmiňuje, že se Satu Waltariovou se sešla v únoru 2006, tedy pouhý rok před vydáním knihy), možná že text ovlivnila nedostatečná práce editora, ale na některých místech text narušují nevhodné obraty a spojení, které by při pečlivější přípravě mohly být odstraněny. To kontrastuje především s výbornými překlady Waltariho knih z pera autorky.
Přesto je kniha důstojným a pro české čtenáře, kteří si Miku Waltariho tolik oblíbili, určitě potřebným zdrojem informací o autoru Egypťana Sinuheta a také připomenutím stého výročí jeho narození, které si Finsko, ale určitě i celý svět připomene příští rok.
Hejkalová, Markéta: Fin Mika Waltari. Nakladatelství Hejkal. Havlíčkův Brod 2007. 200 stran.
LitENky č. 5/25, roč. 2006/2007
(11. 4. 2007, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1933
Otevřená rána dějin
Ke knize Průmysl holocaustuMonika Krajčovičová
( monika.krajcovicova)
Kontroverzní, zcela šokující. Těmito přídomky byla kniha Průmysl holocaustu převážně ověnčena zahraničním tiskem. Její autor, jeden z nejvýraznějších současných představitelů nesionistického levicového židovství ve Spojených státech, se následně dočkal dokonce takového přijetí, že byl hozen do jednoho pytle s popírači holocaustu. Ve své knize se snaží Finkelstein především říci, že abnormalita nacistického holocaustu nevyvěrá ani tak z události samé, jako ze zneužívajícího průmyslu, který okolo něj v posledních desetiletích vznikl (pojem průmysl holocaustu v tomto významu neodkazuje k využití pracovních sil v továrnách nebo k nadměrnému zbrojení během druhé světové války. Vyjadřuje politicko-společenské zneužití odkazu holocaustu po válce).
Vznik průmyslu holocaustu
Autorův původní zájem o nacistický holocaust byl motivován osobně. Jeho matka s otcem přežili jak varšavské ghetto, tak i koncentrační tábory. Kromě rodičů však zbytek rodiny zahynul. Autor v prologu uvádí, že si nevzpomíná na jediného přítele, který by se zajímal o osud jeho rodiny. Důvodem podle něj nebylo mlčení ze zdvořilosti, ale jednoduše lhostejnost. Zájem o nacistický holocaust ve Spojených státech totiž nastal až po arabsko-izraelské válce v roce 1967, kdy se ve spojitosti s extrémní izolovaností a zranitelností Izraele oživily vzpomínky na nacistické vyhlazování. USA si zvolily Izrael za součást svého strategického plánu. Vojenská a ekonomická pomoc ze strany USA pomohla Izraeli Araby porazit. Spojenectví a síla Izraele a USA vedly po skončení války židovské elity k rozjetí průmyslu holocaustu.
Jedinečný a nesrovnatelný zločin?
Finkelstein se zaměřuje na kritiku velkých židovských organizací, které podle jeho názoru využívají ideologický konstrukt holocaustu k tomu, aby se obohatily a aby zaštítily politiku izraelského státu v boji proti arabským sousedům. Neustálé odvolávání se na holocaust začalo být taktickým manévrem: „neustálé uvědomování si holocaustu je oficiální propagandistickou indoktrinací, jejímž skutečným cílem není pochopení minulosti, ale manipulace přítomností“. Dalším problémem, kterým se autor zabývá, je teze o jedinečnosti holocaustu a nemožnosti jeho srovnávání s jiným zločiny. Holocaust byl prohlášen za jedinečný a s jinými zločiny nesrovnatelný. Toto tvrzení vede podle autora k tomu, že např. utrpení způsobené Spojenými státy (americkým černochům a Indiánům) může být s využitím ideologie holocaustu relativizováno. Přitom se jedná stále o jeden a tentýž typ zločinu, který se jen určitým způsobem variuje (na toto téma odkazuji k Zygmundu Baumannovi a jeho pojmu kategoriální vraždy - muži, ženy a děti jsou vyhlazováni proto, že byli zařazeni do kategorie tvorů určených k likvidaci). A toto se nedělo pouze v případě nacistického holocaustu, ale i v mnohých jiných (např. Rusko 1919 -1953, Alžír 1957, aj.). Za další nesmyslný závěr Finkelstein považuje pojetí holocaustu coby vyvrcholení odvěké nenávisti Ne-židů vůči Židům. V důsledku tohoto pojetí totiž může Izrael vystupovat v roli špatného svědomí západního světa a žádat náhradu za křivdy spáchané na židovském národě. Jako příklad uvádí opakované zprávy o rozhodnutí Izraele vyvíjet nukleární zbraně, kdy Izrael jako argument uvádí na svou obranu právě strašáka holocaustu.
Honba za mamonem ze strany velkých židovských organizací
Dalším motivem pro znovuožívání tohoto tématu jsou peníze. Německá poválečná vláda vyčlenila nemalé prostředky na odškodnění těch Židů, kteří byli v ghettech nebo v táborech. Podle autora toto uvolnění prostředků vedlo k řadě podvodů a machinací. Mnoho Židů si svou minulost vykonstruovalo, jen aby vyhovělo potřebnému požadavku. Jako mnohem závažnější problém však autor spatřuje chování židovských organizací, které používají získaných peněz často svévolně - na financování svých oblíbených projektů, na honoráře právníků zastupujících židovské organizace v kauzách opětovného navrácení majetku aj.
Průmysl holocaustu rozhodně není knihou, která by holocaust popírala nebo znevažovala jeho postavení v evropských dějinách. Přináší mnoho nových poznatků a souvislostí, které možná byly známy už mnohem dříve, ale zatím se o nich mlčelo. Dá se jistě polemizovat o autorově objektivitě, která u mnohých tvrzení schází. Poznámkový aparát a souhrn pramenů, ze kterých autor čerpal, totiž příliš často odkazují na novinové články nebo osobní autorovy rozhovory. Přitom právě tisk Finkelstein považuje za zmanipulovaný a sloužící ideologii: „New York Times slouží jako hlavní propagační prostředek průmyslu holocaustu…“
Finkelstein, Norman: Průmysl holocaustu. Dokořán, Praha 2006. 151 str.
LitENky č. 6/26, roč. 2006/2007
(22. 4. 2007, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1952
Text se stává nositelem paměti
Monika Krajčovičová
( monika.krajcovicova)
Ačkoliv je na první pohled charakter studií dost rozličný, přesto mají cosi společného. Otázky, které si jednotliví autoři kladou, se v lecčems přibližují, ba někdy i překrývají. Máme tak možnost ptát se spolu s nimi, v čem tkví specifičnost literárního zobrazení holocaustu (existuje-li nějaká takováto specifičnost). Jsou nějaké hranice tohoto zobrazení (například morální či estetické)? Je možné využít profanace a transformovat toto téma do fiktivní podoby? Nejen na tyto, ale i na mnohé jiné a méně závažné otázky se snaží příspěvky ve sborníku reagovat.
Problematika pravdy
Jedním z hlavních témat, které se jako leitmotiv objevuje přímo či nepřímo téměř ve všech studiích, je otázka pravdivého zobrazení skutečnosti. Estetika psaní o holocaustu byla formulována v prvních poválečných letech. Jako východiska si zvolila dokumentární autentičnost, svědeckou střízlivost a zejména adorování. Objevovala se však i taková díla, která se snažila proniknout za oponu, nastavenou poválečnými estetickými měřítky. Tato díla zpočátku působila velmi nepatřičně. Později se však ukázalo, že zrovna ona jsou schopna čelit schematizaci ztvárnění - stavu, kdy si všechna díla budou podobná a čtenář nebude schopen stanovit míru jejich autentičnosti. Další dilema literatury holocaustu představuje problém, jak popsat nepopsatelné. Po válce se objevují taková díla, která tvrdí, že hrůzy prožité v koncentračních táborech nelze zprostředkovat slovy (např. Jean Améry - Bez viny a bez trestu). Že zkrátka schází potřebný pojmový aparát, který by prožitou zkušenost byl schopen vyjádřit. Z tohoto východiska se potom odvíjí názorové střety, zda estetizovat utrpení, či zda se držet jen holých faktů. Jeden tábor reflektujících totiž uvádí, že "kdo převléká holá fakta do jazykových figur, nebo je proměňuje ve fikci, dopouští se tím falšování a bagatelizace minulosti". Druhý tábor představují ti, kterým fiktivní ztvárnění nevadí. Právě proto, že se absolutní rozměr zločinu vymyká našemu chápání, je nutno pracovat s fikcí, „neboť jen ona může dát faktům lidské měřítko, které nám dovoluje se s nimi konfrontovat“.
Nové formy vzpomínání na holocaust - profanace
Další okruh témat představují studie zabývající se autory, kteří nenásledují ritualizované konvenční pojetí památky na holocaust, ale vytvářejí si vlastní, tj. nový, svébytný pohled na problematiku. Prvním z autorů je Jiří Drašnar, který využívá topos holocaustu jakožto jedno z necentrálních témat v románu O revolucích, tajných společnostech a genetickém kódu. Používá formulace typu - za branou tábora, zahučet komínem, stát celé hodiny v pozoru, aj. Pomocí těchto topoizovaných obrazů se snaží varovat proti „povrchní a iluzorní podobě historie“. Dalším z autorů, kteří v profanaci spatřují způsob, jak se osvobodit od břemene odkazu holocaustu v tradičním konvencializovaném pojetí, je Jáchym Topol. V jeho románu Sestra se potkáváme s tzv. generací vnuků, která je v rámci školního výletu do Osvětimi poprvé konfrontována s holocaustem. Průvodce jim přitom dělá kostra bývalého vězně lágru a údajného přisluhovače gestapa.
Dokumentární zachycení skutečnosti
Jedním z nejpůsobivějších žánrů, které přichází v úvahu s probíranou tematikou, je bezesporu dokument. Ve sborníku se nachází hned několik příspěvků věnujících se dokumentární literatuře. Najdeme zde studii zabývající se pohledem na literaturu psanou v lodžském ghettu. Dále přehled a analýzu dětských terezínských časopisů, exkurs do slovenské memoárové tvorby nebo třeba pojednání o tom, proč je romský holocaust označován jako zapomenutý.
Ostatní studie mají převážně interpretační charakter a zaměřují se buď na komparaci jednotlivých děl nebo poukazují na nějakou zajímavou souvislost. Zvláštní skupinu představují příspěvky, věnované historickému zhodnocení nastíněného problému. Autoři se tu zabývají např. změnou postoje k problematice holocaustu z hlediska generačního nebo vývojem zobrazení holocaustu v českém hraném filmu.
Sborník Holocaust v české, slovenské a polské literatuře je tedy jakousi pestrou mozaikou jednotlivých autorských postupů a vhledů. Tomu odpovídá i jazyk příspěvků - čeština, slovenština, polština a angličtina. Editor Jiří Holý připravil sborník opravdu pečlivým způsobem. Na závěr jsou zařazena anglická resumé studií a také stručné poznámky k jednotlivým autorům.
Holý, Jiří (editor) a kolektiv autorů: Holokaust - Šoa - Zagłada v české, slovenské a polské literatuře. Praha, Karolinum 2007. 278 str.
LitENky č. 6/26, roč. 2006/2007
(29. 4. 2007, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1958
Čaroděj Paulo Coelho
Kristýna Horáčková
( kristyna.horackova)
Sherine Khalil, původem Rumunka z Transylvánských hor, byla jako malá adoptována rodinou bohatého libanonského podnikatele a své dětství strávila v Bejrútu, mezi lidmi, kteří ji zahrnuli láskou a pozorností. Brzy si uvědomili, že jméno Sherine natolik prozrazuje původ dítěte, že by mu v budoucnosti mohlo působit potíže, a tak děvčátko přejmenovali na Athénu. Krátce poté, co v jejich zemi vypukla válka, byla rodina donucena přesídlit do Londýna. Athéna se posléze na univerzitě setkala s mladíkem, se kterým po krátké známosti uzavřela sňatek a zplodila dítě. Manželství mladého páru ale dlouho nevydrželo a po dvou letech skončilo rozvodem. Až dosud se nám životní příběh této ženy nejeví ničím výjimečný. Nebyl by to ale Paulo Coelho, aby do osudu svých hrdinů nevplétal mystiku a tajemství.
Athéna se tak krátce po rozvodu naprosto zřekne církve – ač byla hluboce věřící, poté, co jí kněz jako čerstvě rozvedené odmítne poskytnout svaté přijímání, zapřísáhne se, že již nikdy do kostela nevstoupí. Krátce nato potká skupinu lidí, kteří každý večer provozují zvláštní druh tance za doprovodu tajemné hudby. Dozví se, že se jedná o starý sibiřský rituál, jakési hledání Vrcholu – členové skupiny jsou přesvědčeni, že se v určitém typu tance nachází lék na všechna lidská trápení, protože umožňuje styk se světlem Vrcholu. Athéna se ke skupině přidá a to roztočí vír všech dalších událostí. Za pomoci tance nejenže změní atmosféru a naladění lidí kolem sebe, ale také si začne uvědomovat, že jí v životě cosi chybí. Vydá se to tedy hledat – nejprve stráví nějaký čas v poušti, kde se u starého beduína naučí starému umění kaligrafie, poté odcestuje do Rumunska, kde pátrá po své biologické matce. Její touha dojít naplnění však stále není uspokojena, a tak se po návratu do Londýna začne opět věnovat tanečnímu rituálu – tentokrát má však příležitost plně rozvinout svůj zvláštní dar a jak se brzy ukáže, ne všichni jsou na schopnosti tohoto druhu připraveni...
Struktura knihy je stejně netradiční jako celý Athénin příběh - sestává z jednotlivých výpovědí lidí, kteří se s ústřední postavou znali, ať už důvěrně, nebo pouze letmo. Příběhy, zážitky a zkušenosti se střídají s popisem pocitů, někdy dokonce silných emocí, které Athéna vyvolala snad v každém, kdo se s ní setkal. Pohled na hlavní hrdinku se nám tak z těchto útržků a vzpomínek postupně skládá, až vypadne jako jakási zvláštně objektivní mozaika. Z té si může každý vybrat co chce, ale teprve jako celek mu bude dávat smysl.
Dopodrobna vyprávět životní příběh Athény či pokoušet se ho jakkoliv zprostředkovávat by se minulo s účinkem, který v nás vyvolá sama osobní konfrontace s touto neobyčejnou postavou. Příběh o hledání sama sebe, o předávání své víry ostatním a o snaze změnit alespoň něco z tohoto světa se musí prožít. Nemusí nás zaujmout hned od první stránky, chvílemi můžeme mít pocit, že čteme o něčem, co se nás absolutně netýká, ale posléze zjistíme, že jsme se právě setkali s něčím, co je nám překvapivě blízké. Je důležité, aby si čtenář kladl otázky a pátral po odpovědích. Protože jedině tak může potkat sám sebe.
Kristýna Horáčková
Paulo Coelho: Čarodějka z Portobella. Přeložila Pavla Lidmilová. Argo, Praha 2007. 263 str.
LitENky č. 6/26, roč. 2005/2006
(11. 5. 2007, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1964
Hrátky s chřestýši při melodiích Beethovena
Povedená kombinace žánrů Ivana KlímyMarek Dobrý
( marek.dobry)
Příběhy jsou psány na základě skicovitého schématu, které autor nezamlčuje, ale naopak jeho nejdůkladnější provedení předvádí hned v úvodní povídce Miláčkové chřestýši. S nesebevědomou a necílevědomou pracovnicí pošty se seznámí jeden ze zákazníků a pozve ji na večeři. Přímočarým jednáním dívku vyvede z míry a nakonec si ji podmaní prostřednictvím své světaznalosti kombinované se sebedůvěrou. Dívka postupem času objevuje mnohá tajemství, která muže obklopují, ale přesto není schopna ignorovat jeho pokyny a absolutně se mu poddá, což vede k hororovému vyústění.
Autor si je vědom, že jedno dokola omílané schéma na soubor povídek nevydá, a proto kolem něho spíše obchází a prstem ukazuje, co bude jinak. Propojujícím prvkem povídek je typologie postav. Záporná je vždy psychologicky neprokreslená, promlouvá jen v krátkých, úsečných větách a vládne latentní schopností podmaňovat si okolí. Kladné postavy jsou naproti tomu velmi citově založené, submisivní bytosti. Výrazné motivy knihy, které vycházejí z charakteru hlavních figur, jsou láska k vážné hudbě a inklinace k problémům rozlišování mezi snem a skutečností. „Zavřela oči. V hlavě se jí rozezněla jakási tklivá melodie, jen několik stále se opakujících taktů, klavír začínal, ale pak jej překryly bubny, až nakonec ťap, ťap, to byla harfa. Do mozku se jí zabodávaly tóny, vězely tam pevně, nedaly se vyndat, nedalo se před nimi utéct.“ Na hranici snovosti se často pohybuje i zakončení povídek, což ale ve slabších kusech autora svádí ke zkratce, která činí závěr téměř nesrozumitelný.
Skvělým prvkem jsou již zmíněná narušení očekávaných stereotypů. V povídce Beethovenova busta tak mimo kontext ostatních příběhů vystupuje v roli hlavní postavy muž. Bývalý hudebník, kterému přísná manželka zakázala hrát na klavír, je zdánlivě podobný hrdinkám ostatních povídek. Na rozdíl od nich se ale nenechá absolutně ovládnout dominancí záporné postavy a bedlivě si hlídá vlastní prostor pro odpor. Každý večer poslouchá zavřený ve svém pokoji vážnou hudbu. Odpor nakonec graduje, když si demonstrativně zakoupí bustu Beethovena, jehož jeho žena bytostně nesnáší. Rytmus povídek šikovně mění i Koulařka. Groteskně vyprávěný příběh o nesvéprávné vrhačce koulí, která téměř denně překonává světové rekordy, ale nakonec končí osamocená bez přátel jako hostitelka každotýdenního srazu spolku Bojovnic za práva zvířat.
Důležitou povídkou jsou Malomocní. Tento název nese Klímova časopisecky vydávaná novela z roku 1969. Později byla přeložena do mnoha cizích jazyků, ale česky knižně nikdy nevyšla. Byla tolikrát přepracovávána, až se nakonec podle slov svého autora stala nesrozumitelnou. Námět této sbírky však poskytl inspiraci pro dotáhnutí povídky a její konečné východisko je velice zajímavé.
Velmi pestrý soubor poskytuje prostor pro různé vypravěčské styly. Razantní a dramatický tón z Miláčků chřestýšů tak stojí vedle vytrvalého vypravěče Juditiných rozhovorů, který neváhá občas zastavit a nechat vnitřním monologem promluvit Juditu.
Miláčkové chřestýši a jiné ženské horory nejsou kvalitativně pod úrovní jiných povídkových souborů Ivana Klímy. Nápaditá koordinace psychologie postav a hororových vyústění na pozadí jemných hrátek s možnostmi vyprávění stojí rozhodně za pozornost.
Klíma, Ivan: Miláčkové chřestýši a jiné ženské horory. Academia, Praha 2007. 168 stran.
Marek Dobrý
LitENky č. 1/27, roč. 2006/2007
(14. 10. 2007, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1997
Definitivně poslední růže?
Českoportugalské sbohem tvorbě dal František ListopadIna Marešová
( ina.maresova)
Vyzrálá a na pětaosmdesátiletého básníka překvapivě svěží, vtipná a hluboká, meditativní a věcná. Velmi různorodá sbírka odráží autorovu tvorbu za posledních sedm let, tvorbu vonící portugalským přímořím, ale přesto pevně zakotvenou v Olomouci, Lhotce a pražských uličkách. František Listopad prostě nikdy nepřestal být Čechem. Právě dualita exotického prostředí, které ho obklopuje, a důvěrný, stále přítomný vztah k domovu vtiskávají sbírce neopakovatelný ráz.
V Rose definitivě nahlížíme na svět skrze drobné detaily, zlomky všednodenních jevů, které jsou paradoxní cestou k poznání věcí v jejich celistvosti. Není napsáno nic navíc, naopak, řada motivů je utlumená, nedořečená, slibně tak skrývající další cesty. Nevtíravě nabízí čtenáři dostatek prostoru stát se alespoň na chvíli portugalským Čechem. Listopad je totiž autor, který ví. Neospravedlňuje, nevysvětluje, nedodává. Prostě ví.
Pokud přijmeme autorovu tezi poslední sbírky, nelze neotvírat knihu s očekáváním životního bilancování, oprošťování, stárnutí, smrti. To všechno tam je, ale v jiné esenci, kdy je opět spojováno zdánlivě nespojitelné. Smrt a popíjení čaje, stárnutí a nové pyžamo. Abstraktní je vždy zastoupeno hmatatelnou věcí, ubývá tak tíhy, zlidšťuje se, přibližuje.
Dle výrazných motivů by Listopad mohl být také lehkomyslně označen za gastronoma, případně geologa, je totiž nanejvýš nečekané, když se v zádumčivosti a tichém rozjímání některých básní zničehonic "sype mouka na zrcadlo“, "droždí zdvihá těsto“, "přebírá hrách“, potkáváme těsto tenké jako závin, cibulovou nať. Drobné děje kuchyňského rázu se v daném kontextu stávají něčím, co přibližuje nedosažitelné a vyvyšuje zdánlivě přízemní, stejně jako "vápec kazivec apatit perličko říční“ a řada dalších nerostů, často posouvajících významy okolních veršů. Obojí jen dokazuje básníkovu chuťovost, hmatovost a zejména všudypřítomnou vůni, ať už závinu nebo přímořského větru.
Znatelným principem je rytmika, hudebnost a v mnohých případech takřka písňovost. Všechny děje mají svůj přirozený tep a tok. Stejně tak i slova. Báseň je něco nutného, něco, co se musí stát, co je přirozené a nezbytné. Slova plynou, jedno vyrůstá z druhého, jsou vzájemně propojená, mísí se a společně zanikají.
"Byl bych jiný jinak jiný v intervalu mezi jiným a jiným.“
"Za prostorem prostor prostor za prostorem dolem horem překráčíme stíny..“
Jako by se autor nestaral o recepci, nesnažil se čtenáři usnadnit porozumění nebo ho k němu alespoň navést. Prvky jsou propojovány zcela náhodně nebo s neprůhlednou vnitřní spojitostí, každý verš odkazuje jinam. Je toho přespříliš, co básník neřekl, vede své básně mnoha směry a někdy stojí na hranici srozumitelnosti. Přesto však je potřeba stále vědět, že pod povrchem existuje ona listopadovská blízkost všeho se vším. "Všechno je neúplné všechno je uvnitř i zvenčí.“
I když je tato sbírka zralým uzavíráním, vyvstává otázka, zda tímto cesta poezie Františka Listopada opravdu dospěla k vrcholu, za nějž neradno jít, či zda převládne potřeba dalšího testamentu. Tedy definitivně poslední? Těžko říci, zejména pokud i sám autor dodává s úsměvem: "Moje ruka s tím nesouhlasí a už píše nové verše. Nevím, jak to dopadne. Asi špatně.“
František Listopad: Rosa definitiva. editor Jan Šulc, ilustrace Jana Majcherová. vydal Cherm, Zbraslav 2007. 176 stran.
Ina Marešová
LitENky č. 1/27, roč. 2007/2008
(16. 10. 2007, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2006
Chcete odhalit tajný život C. B.?
Glagolice v nezvyklé roliMarkéta Holanová
( marketa.holanova)
Hlavní dějovou linií, jak název napovídá, je tajný život Cypriána Belvy. Píše se počátek 60. let a náš hrdina tráví svůj život v kanceláři jako neoficiální vědecký pracovník, pracující za odborníky oficiální. Nudnou životní realitu si zpestřuje sexuálními dobrodružstvími se svými spolupracovnicemi a spolupracovníky.
Druhá linie, která prostupuje celý text, zachycuje Belvův rozporuplný vztah k Bohu. Belva je ženatý s přísnou katoličkou Rosou, kterou „svým způsobem asi přece jen miloval, i přes své nevěry.“ Cyprián po důkladném rozboru usoudil, že boží existence je natolik nepravděpodobná, až je reálně možná. Pokouší se tedy hypotetického Boha příliš nedráždit.
V předmluvě se dočteme, že autorovi je mnohými „metaliteráty a metaliteralizujícími literáty“ vytýkána nemravnost jeho knih. Proto se rozhodl napsat „alespoň jednu knihu opravdu oplzlou“. S ohledem na citlivější čtenáře jsou tyto pasáže v glagolici. Čtenář tak bere odpovědnost na sebe, zda bude, nebo nebude číst pornografické scény.
V dlouhých souvětích se kupí nejrůznější jazykové hříčky, jsme svědky divoké jízdy všemožnými stylistickými vrstvami, což je dáno jak širokým výběrem témat a motivů (teologické reflexe, politická a společenská satira, pornografie), tak postavou autora - Křesadlo působil jako psycholog ambulance pro sexuální deviace, úspěšně publikoval v matematické logice, je autorem Glagolské mše, mezi jeho další díla patří Astronautilía-Hvězdoplavba, sci-fi román ve verších psaný starořečtinou.
Skrytý život Cypriána Belvy ve mně vyvolal řadu rozdílných dojmů. Jedním z těchto momentů je zamyšlení nad tím, komu vlastně autor román adresoval. Napínavý děj knihu opravdu řadí do kategorie thrillerů. Čtenář prahnoucí po dějové lince je ale neustále zpomalován dlouhými výkladovými pasážemi prakticky o čemkoli. Tyto pasáže v sobě opět skrývají paradox – jsou podávány s příjemně ironickým nadhledem, ale po jisté době začnou lehce nudit.
Použití šifry mi přijde jako zajímavý experiment, vedoucí k úvahám o literatuře, pornografii, jejich vzájemném vztahu. Nejsem si jistá, jak trpělivý je potenciální čtenář, má trpělivost několikrát nestačila a knihu jsem zkrátka odložila (což autorův záměr zcela jistě nebyl). Pokud tedy rádi čtete jedním dechem, nebála bych se glagolské pasáže vynechat. Takové čtení sebou přináší jedno zásadní plus - knize zůstane tajemství a vám síla na další stránky.
Co říci závěrem? Na jedné straně má kniha kladné stránky, mezi které počítám např. ironičnost, humornost nebo rychlý spád děje. Z mého pohledu se ale všechny klady utopily v zásadním problému – nadměrnosti. Přílišný rozsah a počet ironických postřehů prostě nedokáže působit stejně, ztrácí se jeho ostrost a břitkost. Pokud si chcete procvičit glagolici a nebojíte se toho, co skrývá, s chutí do ní. V případě, že vás láká napětí a jste ochotni vzdát se pikantností, klidně Cypriánu Belvovi věnujte své odpoledne. Ale ani v jednom případě nečekejte nezapomenutelný zážitek.
Jan Křesadlo: Skrytý život Cypriána Belvy. Jan Jandourek-Tartaros, Praha 2007. 240 stran.
Markéta Holanová
LitENky č. 1/27, roč. 2006/2007
(20. 10. 2007, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2008
Tohle jaro jsem vyl míň jak obvykle!
Arto Paasilinna prohání čtenáře bláznivou divočinouIna Marešová
( ina.maresova)
Pohledný, avšak poněkud podivínský mlynář Gunnar Huttunen dráždí své konzervativní okolí potřebou si občas jen tak zavýt. Jediný, kdo má pro takové doslova psí kusy pochopení, je boubelatá propagátorka pěstování zeleniny Sanelma, jejíž kypré tvary se mihnou příběhem v několika lepších chvílích Gunnarova života. Horliví sousedé sošného, ale bohužel lehce výstředního mlynáře zavřou do psychiatrické léčebny, z níž záhy prchá, a stává se tak lovnou zvěří. Přáteli na útěku divočinou jsou mu zamilovaná propagátorka a alkoholický pošťák Piittisjarvi, a tak je poměrně nasnadě, že to nedopadne nijak dobře.
Románem se míhá řada groteskních motivů - mlynářův v divočině dodělaný korespondeční obchodní kurz, pro Paasilinniho prózy typická sportovní soutěž, která se zvrhne v honičku, milostné dobrodružstvíčko s občasným štastným zavytím - radost pro milovníky absurdních situací a kritiky zkostnatělé finské luteránské církve.
Když alespoň zběžně prolistujete další knihy populárního autora (Chlupatý sluha pana faráře, Les oběšených lišek, Zajícův rok,…), nepochybně vás zarazí jména hlavních postav - Huttunnen, Huuskonen, Juntunen… Zkrátka to působí, že se šílený hrdina neustále převléká. Vždy je na útěku, vždy je zavržen nebo minimálně nepochopen a téměř vždycky má poblíž nějaké chlupaté zvíře nebo hůř - jako chlupaté zvíře se chová sám.
Pokud jste tedy odpůrci pravých kožešin a nefandíte honičkám v divoké přírodě, nic se nestane, když si huňatou přehlídku necháte ujít.
Arto Paasilinna: Vlčí léto laponského mlynáře. Překlad: Jan Petr Velkoborský. Ilustrace: Jiří Slíva. Vydal: Hejkal, Havlíčkův Brod 2007. 208 stran.
Ina Marešová
LitENky č. 1/27, roč. 2007/2008
(21. 10. 2007, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2010
O obyčejných věcech neobyčejně
Helena Sellnerová
( helena.sellnerova)
V osmi esejích psaných mezi lety 1986-2006, původně otiskovaných časopisecky a autorem vybraných a sestavených do přítomného souboru, můžeme číst o smrti, ať už je toto téma podáváno vážně, či s jistou dávkou hořké ironie. Můžeme zapřemýšlet nad údělem básně a básníka i o dnešní úrovní literatury vůbec. A můžeme projít cestou, kterou autor po mnoha slepých uličkách pronikl až k vlastnímu básnickému stylu.
Knihu staví na názorech předešlých generací, jež upravuje a aktualizuje. Díky výrokům, jimiž Rulfovi nahrává k dalšímu dialogu Holan, Šalda, Paz a mnoho dalších českých i světových literátů, se nám tu vytváří pyramida, v níž autor pomaličku, ale jistě dochází díky zajímavým slovním obratům a metaforám k překvapujícím závěrům.
Kniha optimisticky začíná esejí nazvanou Obyčejná smrt. Kolem nás denně umírají tisíce lidí, smrt obchází se svojí kosou a bezhlavě seká, kde se dá, z bulvárů na nás útočí nepředstavitelná čísla... Kdo si to ale uvědomuje? Osloví někoho hladomor v Africe, když večer sledoval dokument o koncentračních táborech? Upřímně řečeno, ne. Větší strach nám nažene smrt číhající za rohem nebo ta, která se nás přímo týká. Esejista se postupně přenáší k vlastní rodině a ke zkušenosti ze smrti rodičů. Nakonec si sám uvědomuje, že "Zubatá tetička" brzy sfoukne svíčku i jemu. Ale od této chvíle jej v době, kdy píše toto zamyšlení, dělí ještě dlouhých třináct let...
Černá vesnice náhrobků.
Zborcená lebka kopce
jejíž sny odumírají nazpět
odkud se zrodily.
Tyto řádky napsal Ted Hughes po smrti Sylvie Plathové. Jistě by se jich nezdráhal použít i sám Rulf, kdyby popisoval úroveň dnešního básnictví a stylů nové generace. S jistou stařeckou ješitností uznávaného umělce komentuje situaci: "Vlastní styl a v osmnácti!" Jako kdyby i on zapomněl na své začátky s velkými ideály o nesmrtelném díle, které leží před ním... Při mimořádkovém čtení padne na mladého básníka oprávněný pocit křivdy vyvolaný starým "pardálem", který si ho neváží.
Po Básni v protiakci a Smějícím se řečníku vygraduje sbírka připomenutím nejdůležitějšího zprostředkovatele literárního světa čtenáři - tím je kritik. Objektem Rulfova uvažování se zde stal Jaromír Zelenka. Může vůbec literární kritik ovlivnit úspěch nebo neúspěch díla? Toť otázka. Jestli vám správná odpověď vrtá hlavou, třeba ji naleznete ve Večerní škole.
Jiří Rulf: Večerní škola. Pistorius a Olšanská, Praha 2007. 83 stran.
Helena Sellnerová
LitENky č. 1/27, roč. 2007/2008
(22. 10. 2007, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2011
Vlastně jsem totálně šťastná holka
Vilma Manová
( vilma.manova)
Knihu Přítelkyně tvoří 60 básní. Zhruba polovina jich vznikla v roce 2002, ostatní pak v letech 2005 a 2007. Básně nejsou řazeny chronologicky.
Sbírka je psána volným veršem, o němž by se dalo říci, že vyvolává pocit spíše jakéhosi vyprávění (ale s patrnou rytmickou segmentací). Pojednání záměrně sestavenými slovy. Převážná většina básní není opatřena nadpisy, na jejich místě se občas objevuje věnování té či oné autorčině přítelkyni, která nějakým způsobem v dané básni figuruje. Tvorbu Simony Rackové bych celkově charakterizovala jako poezii všedního dne, oproštěnou od jakýchkoli obrazných či zbytečně nadneseně vzletných pojmenování. Formálně ne nepodobnou dialogu (s druhými i se sebou samotnou) a v některých případech tíhnoucí i k vnitřnímu monologu nebo k rekonstrukci výpovědi druhé osoby. Výjimkou není ani užití přímých řečí. Pro jednotlivé básně je typický začátek in medias res – vržení čtenáře do situace, okamžiku, pocitu subjektu: "Jsem důležitá Sedím na zahradě a trhám rybíz", po němž se rozvíjí určitý, nezřídka prostý příběh, jenž graduje závěrečnými verši. Jejich podstata spočívá v jistém konstatování, přirozeně vyplývajícím z předchozího, zároveň ale mnohdy nesoucím překvapivý obrat, který často spojuje a sceluje předešlé motivy do jednotící pointy: "Běžím čím dál zběsileji a úplně marně" - závěr první básně, té, která začala oním nadějným veršem. Interpunkce v některých textech chybí docela, pro jiné jsou typické časté závorky, pomlčky a značky pro vyjádření expresivity.
Co se týká témat a klíčových motivů sbírky, vymezila bych zde tři hlavní okruhy:
V prvním z nich se promítají zážitky a vzpomínky pojící se s autorčinou sestrou Jitkou. Obrazy vzájemného sdílení okamžiků tance, velkého koníčku obou sester: "Vždycky jsme tancovaly já flamenko ona rap". V náznacích, které dávají čtenáři po delší dobu jenom tušit, se odhaluje Jitčina minulost a tragika jejího osudu. Až ústy jejího přítele: "Nemohl jsem o tom mluvit tři měsíce tři měsíce od tý doby co se jí to stalo" se retrospektivně dozvídáme o nehodě, která na ní zanechala trvalé následky. Snad nejpůsobivější je odraz situace v nemocničním pokoji: "úsměvy křeč hlavně žádný soucitný pohledy Měla jsem výčitky když jsem šla na záchod po vlastních nohou". Jakoby nad tím vším se vznáší velká sesterská láska, projevující se zejména v apostrofách s jemným zabarvením melancholie.
Další výraznou složku tvoří téma již zmiňovaného besedování s kamarádkami.
Básně tohoto typu působí jako převyprávění příběhu (s atmosférou tajné holčičí záležitosti) nebo myšlenky, kterou vypověděla přítelkyně přítelkyni při kávě: "Jen co jsme vytahali na půdu jeho batohy vrhli jsme se na sebe řekla Alena a malou vidličkou ukrojila kousek tiramisu". Kromě důvěrných sdělení na hony vzdálených mužským uším zde nalezneme například i letmou informaci v závorce, zpravující o tom, co kamarádky pily nebo kde se setkaly: "To je dobře že jsi dorazila řekla (sešly jsme se ve Slavii)".
Nemalou úlohu v kontextu celé sbírky hraje také problematika partnerských vztahů, těhotenství, zachycení pohledu na spojení světů žen a mužů - s nádechem lehké převahy a nadhledu dívek: "já nevím proč si chlapi myslí že jediný na co ženská sama čeká je chlap". Nechybí ani básně, ve kterých Simona Racková bilancuje svůj postoj k matce nebo před námi rozprostírá vzpomínky na otce.
Sbírka Přítelkyně je psána netradičně. Na první pohled by se mohlo zdát, že v ní půjde o banální prozaické výpovědi (slovy nesoucími poněkud přehnanou důležitost), situované do formy básně (tak jak tomu bývá u některých autorů ve snaze o moderní poezii), avšak opak je pravdou. Před čtenářem se v nenápadných zlomcích utváří kontinuální, zdánlivě mnohdy nelítostný autorčin svět, prodchnutý emocionalitou a subtilní lyričností. Bojující "S tou bezmocí krásných silných žen".
Vilma Manová
Simona Racková: Přítelkyně. Literární salon, Praha 2007. 88 stran.
(V tištěném vydání LitENek vychází recenze ve zkráceném znění.)
(22. 10. 2007, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2015
Sedm hodin po setmění
Nová kniha Haruki Murakamiho nese tajemné jméno AfterdarkStefan Segi
( stefan.segi)
Spisovatel se velmi elegantně vyhl možnému srovnání se svými staršími díly a Afterdark představuje tak trochu odlehčenější stranu jeho tvorby, čímž ale rozhodně nemyslím jakékoliv slevení, co se týká samotné kvality. Autor tento postoj dobře ilustruje i volbou hudební kulisy děje, které dominuje jazz čtyřicátých let, tedy žádná temnota či avantgarda, ale spíše spontánnost a přímočará, nekašírovaná výpověď mladé energie velkoměsta.
Děj krátkého románu popisuje jednu noc v Tokiu. Autor zvolil styl vypravování, ve kterém se objevuje větší množství značně nesourodých postav, jež v průběhu noci naleznou cosi, co je spojuje. Zdánlivě se tedy jedná o postup, který má svá nejlepší léta již za sebou. Nebyl by to ale Murakami, aby ze všedního konceptu nevytvořil autentický literární zážitek.
Obdivuhodný je především způsob, jakým vtahuje čtenáře do děje. Jeho zdánlivě povšechní realistická metoda totiž neservíruje hotové postavy na zlatém podnose. Obraz každé z nich se postupně vytváří v čtenářově mysli, asi jako když se poprvé seznamujete s děvčetem. Ve vzduchu jako by viselo tajemné očekávání. Není to ale očekávání něčeho zlého či skrývaného. Řeč je o intimnosti, kterou v sobě skrývá každý z nás, o hře, kterou každý den hrajeme, abychom udrželi distanci od zbytku světa, a kterou se zároveň snažíme proniknout k ostatním.
Přesně takové jsou postavy Afterdarku. Brání před námi svoji intimní zónu, a aby k nim čtenář pronikl, chtě nechtě s nimi navazuje velmi osobní vztah. Sleduje tak postupné, nijak romantické, vcelku všední seznámení studentky Mari a trombonisty Takahašiho, a to co není vyřčeno na papíře, odehrává se právě v hlavě čtenářově. Jako byste se sami dali s neznámým děvčetem do řeči. Z několika málo slov a indicií skládáte během několika minut celý příběh. Postavy jako by se před čtenářem styděly a bránily se před pohledem vetřelce. Každé slovo může otevřít zcela nový příběh a zároveň může být i koncem celé rozmluvy. Tato neustálá nejistota, rovnocenná přítomnost počátku i konce, je Murakamiho trumfem.
Kolem ústřední dvojice se pak točí větší počet postav, které jako by vypadly z filmu Matrix a Pulp Fiction. Je tu násilnická čínská mafie, sympatická vedoucí hodinového hotelu, tajemný workoholik z paralelního světa a krásné děvče, které utíká do paralelní reality. Nejprve to vše může působit trochu zmatečně, ale právě potencionální komplexnost, ze které se čtenáři ukazuje jenom nesrozumitelný výsek, dává Murakamiho světu zdání opravdovosti a velikosti. Svět je zde živý, složitý systém, jehož obraz utváříme hlavně ve své mysli, abychom se v něm mohli orientovat. Celá skutečnost však zůstane navždy nepoznatelná.
Afterdark je tedy ve zkratce příběhem setkání dvou mladých lidí v prostředí moderního velkoměsta, ve kterém hrají významnou roli podzemní živly, paralelní realita a be – bop. Neobsahuje zdánlivě žádná hluboká moudra, ani věčné pravdy. Na druhou stranu, jak moc vás zajímají pravdy o životě v non-stop baru tři hodiny nad ránem?
Stefan Segi
Murakami, Haruki: Afterdark. Překlad: Tomáš Jurkovič. Euromedia Group - Odeon, Praha 2007, 160 stran.
LitENky, č. 1/27, roč. 2007/2008
(29. 10. 2007, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2020
Jak jsme se proflákali životem
Vyprahlá novela o nudě, nudě a zabíjení časuIna Marešová
( ina.maresova)
Prostředí není voleno nějak špatně. Mistrovství světa, napětí, fanouškovské nadšení i zoufalství disponuje potenciálem oslovit jistý okruh čtenářů. Napínavé popisy zápasů bohužel neoživí rozplizlou dějovou linii, ve které Honza prchá ze skřípajícího vztahu s náhle nalezenou sestrou Simonou.
Příběh rotuje poněkud nudně v kruhu, Honza se Simonou, ve snaze oddálit návrat do reality, krouží autem okolo Prahy, neschopni postavit se náročnějším životním situacím. Hájíček vsadil na dialogy, což byla osudová chyba, neboť už Selký baroko trpí autorovou neschopností skrze promluvy psychologicky vymezit postavy. Nespoutaně výřečná Simona zaplňuje příběh řečmi, které byste čekali od životem protřelé, nepříliš duchaplné devatenáctky. Šedá Radka je mlčící, do úmoru pracující workoholička, kterou zastihnete během vyprávění jen několikrát na odchodu nebo na telefonu. Samotný hrdina je povalečský fotbalový fanda, který mezi chvátáním z hospody do hospody na televizní přenos neustále vykřikuje, že už si potřebuje opravdu odpočinout.
Novela bývá popisována jako příběh o osamělosti a citové vyprahlosti. Nikdo už ale nedodává, že jde o osamělost před televizní obrazovkou a citově vyprahlí jsou Radka, Honza a Simona jenom proto, že systematicky pracují na tom, aby se udřeli k smrti v auditu / uváleli před televizí u fotbalu / uchlastali na první diskotéce.
Pokud se s příběhem rozpustíte do ztracena, tedy až ke konci, budete doufat, že tento typ introspekce do mužského světa nijak nepředznamenává vývojové tendence populární četby, nezávisle na tom, jak moc ochlazení do lidských vztahů vnáší technické 21. století.
Ina Marešová
Hájíček, Jiří: Fotbalové deníky. Vydal Host, Brno 2007. 160 stran.
LitENky č. 2/28, roč. 2007/2008
(12. 11. 2007, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2033
Pozdní láska sexuálního věrozvěsta
Nová kniha Insomnie aneb Ďábel na svobodě od Henry Millera přináší obraz nespavosti zapříčiněné ženou.Stefan Segi
( stefan.segi)
S Henry Millerem, respektive s klasifikací jeho díla, byla vždycky potíž. Od začátku totiž urputně prosazuje přísně autobiografickou formu, kterou však se stejnou umíněností deformuje proudem fantasie. Jestliže je tedy vydavatelem Insomnie klasifikována jako autobiografie, vyvstává před námi otázka, zda do této kategorie nepřemístit Millerovu tvorbu kompletní. Na díle je v kontextu autora specifické snad jenom to, že se nejedná o autonomní text, nýbrž o komentář k sérii obrazů.
Nespavost je krátkým a pozdním Millerovým textem. Vznikl v šedesátých letech, tedy drahnou dobu po autorových sedmdesátinách. To na první pohled nevěstí nic dobrého. Původně nesmírně inovativní a dynamický autor pozoruhodného Obratníku raka (a nemyslím tím jen pozoruhodnost sexuální) se totiž, zároveň se svým stoupajícím oceněním především ze strany nastupující beat generation, stával i autorem vůči sobě poněkud nekritickým. Zatímco Obratník raka či Sladké dny v Clichy jsou díla rychlá a temperamentní, část trilogie Růžové ukřižování se čte již poněkud obtížněji a například Big Sur už je bohapusté plkání.
S Insomnií je to naštěstí jinak. Jedná se o velmi úzce časově i tematicky vymezený text, ve kterém lehce vyniká Millerův příznačný „hard boiled stream of consciousness“. Nekontrolované výrony vědomí jsou tak v přímém kontaktu se sžíravým sebeironickým humorem a primitivní pohlavností.
Co dílu dává potřebné napětí, je především vztah mezi Millerovým přístupem k vlastnímu textu a k bezútěšné situaci, ve které se autor, či spíše postava autora, nachází. Mezi těmito dvěma rovinami, tedy mezi textem a situací, vede autor paralelu. Sám sobě zdá se totiž dokonale směšným a hloupým, přesto svoji situaci vychutnává do posledního doušku. Dojem vyrušeného spánku a rozrušeného vědomí je dokonalý. Pocit frustrovaného člověka, jemuž prolétá hlavou rej myšlenek, kterými se snaží vymezit roli individua v univerzální situaci, je ostatně pro Millerovu prózu příznačný.
Stav kreativně zužitkované nespavosti neústí pouze v popis vztahu autora k milované osobě, ale paralelně právě také odráží vztah autora a textu. Miller v rámci zhodnocování své identity píše zároveň text o textu, respektive o jeho bolestné genezi. Můžeme takřka v přímém přenosu sledovat jeho naprostou nevíru v kvalitu vlastního textu a nedůvěru v možnost zpracování inspirace, která jím v ranní hodinu protéká. Nespavost je plná komentářů k právě napsaným řádkům (v rukopisné příloze je vidět, že Miller neškrtal), nicméně nikdy nesklouzne k pouhé sebelítosti. I ten nejhorší propad chápe s nadhledem zoufalce – profesionála. Růžové ukřižování, nejtrefnější slova autora samotného.
Knížka Insomnie je poněkud specifickou publikací, u které lze jen těžko odhadnout primární obsah. Skládá se totiž ze čtyř částí, z nich každá může být chápána jako komentář k částem ostatním. Největším prostorem disponuje faksimile nenadepsaného rukopisu původního Millerova textu. Těsně ho následuje český překlad, načež je možno se pokochat barevnými reprodukcemi Millerových maleb. Celý soubor je zakončen autorovou krátkou mystifikační statí, která kouzelným způsobem osvětluje jeho vztah k výtvarnému umění a nakonec vlastně i k lásce samotné.
V dílech Henry Millera nehledejte životní moudra. Na každé straně jich je nejméně pět a často si zcela protiřečí. Nehledejte v nich ani pobuřující erotiku, mnozí tvůrci už píší mnohem odvážněji. Když už sáhnete po knize Henry Millera, čtěte ji pro radost ze života, ať už je jakkoliv smutný.
Insomnie je dílo rozsahem možná skromné, ale životnosti obsahuje víc než dost. Obzvláště trpíte–li nešťastnou láskou (a pokud nemáte zrovna nic lepšího na práci, než číst Litenky, nedá se o tom v nejmenším pochybovat), bude vám tato Nespavost vítaným společníkem.
Stefan Segi
Henry Miller: Insomnie aneb Ďábel na svobodě. Překlad: Jiří Hanuš. Pragma, Praha 2007.
(13. 11. 2007, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2038
Shakespeare nikdy neměl pleš
Kniha fejetonů herce a spisovatele Júlia Satinského je toho důkazemMarie Iljašenková
( marie)
Je to třetí kniha fejetonů, která vyšla po autorově smrti tentokrát se skvělými ilustracemi Svetozara Ilavského, na nichž se na nás pochechtává, usmívá a culí Július Satinský. Slovenský herec, člen humoristické dvojice L+S, se samostatné tvorbě začal věnovat v 90. letech. Do této doby spadá také jeho „korespondence“ s Dostojevským, Voltairem, Senekou, Swiftem a dalšími spisovateli.
„Musí Vám býť jasné, drahý priateľ, že Vaše listy z Onoho světa nie sú nič nové pod slnkom,“ píše mu Voltaire v jednom dopise. Že podobné mystifikace už tu byly, to autor ví. O to ale Satinskému nejde. Tento žánr mu umožňuje komentovat a vtipně glosovat situaci tam na Zemi - v Evropě, na Slovensku, v Bratislavě. Listy jsou tak skutečně svěží a vtipnou mystifikací, nad kterou se zejména „čtenáři Dostojevského“ příjemně pobaví. Listy z onoho světa jsou také nejlepší ze tří částí stejnojmenné knihy.
Fejetony „Z Telegrafu“ si většinou berou na mušku nějaký politický či společenský nešvar, i když třeba začínají převyprávěním „rozpravky“ o malém lese a divoké svini. Vždycky se nakonec ukáže, že malý les je Slovensko a divoká svině novinář nebo něco v tom duchu. Čtenáři, kteří nejsou blíže seznámeni s politickou a společenskou situaci na Slovensku po rozpadu Československa, se tak můžou ocitnout v jistých potížích. Třetí část tvoří zápisky z cest.
Pojítkem fejetonů pojednávajících o širokém spektru témat je autorovo vidění světa. Ono výše zmíněné vtipné glosování situace tam na Zemi. Trocha provokace, trocha poučování, trocha vychloubání. To vše se odehrává na podkladě každodenních banalit, jako je třeba nákup ředkviček nebo pojídání husích stehýnek. Máte–li chuť na podobné čtení, dejte si k němu husí stehýnko nebo aspoň ředkvičku a Dostojevského… dejte na chvíli k ledu.
Satinský, Julius: Listy z onoho světa. Ikar, Bratislava, 2007. 208 stran.
Marie Iljašenková
LitENky č. 2/28, roč. 2007/2008
(19. 11. 2007, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2048
Literatura ve stínu Topolů
Bude to zase něco originálního?Kateřina Lundáková
( katerina.lundakova)
První próza dala jméno i celé sbírce, na každém řádku poznáváme rukopis tohoto zkušeného spisovatele. Původně vyšla pod názvem Jak jsme táhli za Stasiukem (pokus o kroniku). Popisuje cestu autora a jeho tří kumpánů na východ. Míra autenticity díla je ještě silnější než obvykle. Zdání deníkového vyprávění přerůstá spíše do nespoutaného putování, úzce spojeného s alkoholovým opojením. Další rozměr, na který v díle narážím, tvoří popis kultury v těchto zemích. Cítím tu především sílu pohostinnosti, přátelství a hlavně vliv kořalky. Zároveň prostředí skrývá protiklady nebo alespoň velice vzdálené obrazy. Topol navštíví Duklu a před našima očima se objevují bunkry. Jenže po pár řádcích už se ocitá zase v malé vesničce se „sámoškou“. Lidé tu ještě velmi dobře pamatují totalitu, jenže jejich nátury se rychle přizpůsobují.
Druhá část s názvem Zlatá hlava je úryvek z dosud nepublikovaného románu Mongolský vlk (viz ediční poznámka knihy), napsaného v zimě 1997. Děj se třikrát ponořuje do tří příběhů. Jde o krátký text tvořící rámcové vyprávění s vloženou povídkou: Ilja letí s Margašem letadlem, cesta je nepřehledná, cítíme nebezpečí z přistání. Hrdinové nevědí, kde se ocitnou. Pak se nejspíše propadá do bezvědomí a jeho ústy autor vypráví další příběh s dějem předcházejícím rámcovému. Ilja, vypravěč, se ocitá v Mongolsku na nádraží. Tady rozpráví s dvěma místními starousedlíky. Za hrubou, dřevěnou zdí mu jeden z nich, starý slepec, vypráví svůj příběh. Ten zaujímá největší část textu. Odkrývají se tu takové „malé – velké dějiny“ nástupu komunismu v Mongolsku a jeho příčiny. Pocity, které tehdy stařec jako mladý muž zažíval, jsou líčené s existenciální skepsí v hlase.
„A ona mi říkala ‚Můj čerkeský princi‘ a někdy mi rozškrábala záda do krve a musel jsem jí říkat, že jí miluju a že si jí vemu, protože to chtěla.“ Cítím tu ohromnou lhostejnost k životu, lhostejnost k vlastním hodnotám a k důstojnosti. Autor zde svůj jazyk exotizuje (podobně jako Hůlová v knize Paměť mojí babičce) jmény a výrazy odkazujícími k mongolskému prostředí. Používáním této terminologie se vyprávění stává čtenářsky více přitažlivým.
Výlet k nádražní hale je třetí text v knize. Na tomto místě se popis mění. Věty se prodlužují, a stávají se tak méně úsečnými, navzdory autorovu typickému stylu. Zároveň se stupňuje existenciální pocit vykořenění. Dále následuje filmový scénář Karty jsou rozdaný a dramatický text Uzavřeno, který se odehrává rovněž ve velice stísněné atmosféře vězení a následně v něčem, co lze nazvat nitrem nebo svědomím vězňů. Na konec knihy je zařazena divadelní hra Cesta do Bugulmy z roku 2006.
Topol tyto prózy napsal již dříve a vesměs byly již uveřejněny pod jinými tituly, myslím ale, že se nejedná pouze o tah, který bude v tomto roce udržovat čtenářskou pozornost. Je zřejmé, že tyto prózy mají něco, co je staví neoddělitelně vedle sebe. O celé knize i o jejích jednotlivých částech můžeme říci, že se tu postupně s každou další prózou násobí pocit vykořeněnosti, hrubě a nesmlouvavě mi při čtení byly předkládány i nejšílenější vize. Pro její žánrovou rozrůzněnost můžu sbírku označit za velmi inspirativní a myslím, že pokládá celkem zevrubný, i když stručný obrázek o práci tohoto autora, který v poslední době patří mezi nejznámější české autory ve světě.
Jáchym Topol, Supermarket sovětských hrdinů, Torst, Praha 2007.
LitENky č. 2/28, roč. 2007/2008
(20. 11. 2007, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2050
O tom, co bylo a nebylo hezký
Osobitý pohled muzikanta na doby komunismu a dálKristýna Horáčková
( kristyna.horackova)
Třešňák vypráví lehce, jeho slova plynou přirozeně - autenticitu promluv dokreslují kromě citací osob i nevybíravé výrazy, občas vulgarismy či dvojsmyslná pojmenování. Vzpomínkami na dětství vane místy cynismus a lhostejnost (to když se dozvídáme o komplikovaném vztahu matky a syna), mezi tím vším však prosvítá sentiment, s jakým hovoří o svých prarodičích, kteří ho vychovávali, partě kamarádů, s nimiž trávil volný čas, o svérázné atmosféře Karlína, ve kterém vyrůstal. Za zmínku stojí i pasáže, ve kterých Třešňák s ironií sobě vlastní konfrontuje své vzpomínky s realitou:
„Vzpomínal jsem si matně, jako ve snu, na okolí té krásné zelené vily ve stráni, ve strmém kopci. Vedle vily stál růžový altán sanssouci, břečťan na zdech. Rozzářený Moravský B.! Slunná široká voňavá ulice, avenue, alej topolů, pestré neony, obrovské krásné náměstí. Měl jsem vzpomínku, ten obraz, uložený vzadu v hlavě na „hard disku“, v koši. Vybavil se mi, když jsem se byl v devadesátých letech v Moravském B. podívat.
Hvězdička
Ta zaplivaná ulička opravdu vedla do kopečka, krpál tak tři stupně, zelená pastouška ještě stála, hnila. Smrdělo z ní pálené hnědé uhlí. Spadla jen růžová kůlna. Alej topolů byly ve skutečnosti dva zaprášené akáty, kolem pochcaná lebeda. A ono obrovské náměstí bylo jen o trochu větší než posraná kašna, která chyběla. Hezké setkání s Moravským B. Berounští prominou.“
Přímé, spontánní odpovědi se mísí s promyšleným vyprávěním, kniha je proložena i vzpomínkami Třešňákových přátel – Vladimíra Merty, Pavla Landovského, Vlasty Chramostové, Davida Kollera, Michala Pavlíčka či dvou z jeho dětí – dcery Halky a syna Petra.
Text doprovází fotky, plakáty a výtvarná díla Vlastimila Třešňáka. Závěr pak tvoří, kromě kompletní diskografie a bibliografie, také sleevenote a nedokončený komiks – Trampoty Pepy Višňáka.
Ten, kdo dospíval v období 60. – 80. let, tajně obdivoval Jaroslava Hutku či Petra Kalandru a rád si zavzpomíná na dobu svého mládí, knihu jistě ocení. Pro ostatní ovšem tato publikace zdaleka nebude mít takové kouzlo.
Kristýna Horáčková
Bezr, Ondřej: To je hezký, ne? Rozhovor s Vlastimilem Třešňákem. Galén, Praha 2007. 220 stran.
LitENky č. 2/28, roč. 2007/2008
(22. 11. 2007, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2052
Hora jménem Padoucnice
Rodinná kronika Davida B. ve dvou barváchMarkéta Holanová
( marketa.holanova)
Komiks. Obrázky. Vlastně docela jednoduché. Možná jste jako malí také kreslili obrázkové příběhy. Mohl v nich být čaroděj, princezna nebo třeba sousedovic pes. V prvních příbězích Davida B. byla Čingischánova vojska. David stál v jejich čele a vždy porazil protivníka. Protivníkem, kterého ve skutečném životě nikdy nemohl porazit, je bratrova nemoc – epilepsie.
V Davidově dalším příběhu se na stránkách objevuje jeho vlastní rodina. Pokusy vyléčit Jeana-Christopha selhávají, nepomáhá ani tradiční medicína, ani alternativní přístupy jako makrobiotika. Život se stává nekonečným koloběhem zklamání, každá porážka je jen dalším krokem směřujícím k vrcholku hory zvané Padoucnice. Jakýkoli pokus vyhnout se výstupu na tuto horu je nemožný. Epilepsie sice fyzicky zasáhla pouze Jeana-Christopha, ale podepisuje se na všech členech rodiny. Pro Davida je jediným způsobem úniku tvorba komiksů.
Styl kresby by svou jednoduchostí mohl připomínat dětské obrázky, kdyby se ovšem v jeho pozadí nerozpínal jiný svět, který zpětně neodvolatelně ovlivňuje svět skutečný. V některých místech až ornamentální charakter kresby postupem času ustupuje výraznějšímu, expresivnějšímu ztvárnění, tak jako se mění situace. Obklopují nás přízraky dětství, mezi kterými se neslyšně prochází dědeček v podobě podivuhodného ptáka, následovaný čínským drakem, symbolickým ztvárněním epilepsie. Agresivní výpady Jeana-Christopha, spojující v sobě poslední záchvěvy aktivního odporu proti nemoci a vědomí vlastní bezmoci, zobrazené až kubistickými liniemi, působí děsivě. Padoucnice není jen bolestnou rodinnou kronikou, ale i působivým čtením o sisyfovské, přesto nutné snaze dokázat nemožné. A tak bez dechu zavíráme knihu, z jejíž černočerné obálky zmizely všechny dětské kresby a zůstal jen stočený čínský drak.
Markéta Holanová
B., David: Padoucnice 6. Překlad: Markéta Štěpánková. Mot, Praha 2007. 92 stran.
LitENky č. 2/28, roč. 2006/2007
(24. 11. 2007, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2055
Vítr ve větvích
Celý svět v koruně stromuMarkéta Holanová
( marketa.holanova)
Co vy a hrdinové? Já pro ně mám zkrátka slabost. Jednoho takového jsem nedávno objevila. Jmenuje se Tobiáš, je mu třináct, měří dva milimetry a společně se svými rodiči žije ve větvích velkého Stromu. Až donedávna byli Lolnessovi váženou rodinou, maminka Maja pocházela z jedné z nejstarších rodin a Tobiášův otec Sim byl významným vědcem, vše se v okamžiku změnilo. Tobiáš se ocitá v nezáviděníhodné situaci – stojí sám proti svým lidem.
Když už jste jednou hrdinou, nezbývá vám nic jiného než zatnout zuby a bojovat. Musíte překonat především sami sebe, svůj strach, své bolesti, svou rezignaci. Se vším se náš hrdina potkává, a aby byl příběh dokonalý, musí se Tobiáš utkat i s láskou.
Centrální dějovou linii tvoří zpočátku vyprávění z Tobiášova života. Jako drobné přítoky se objevují epizodky o ostatních postavách a postupně skládají mozaiku života Stromu. Timothée de Fombelle výtečně pracuje s gradací a rytmem vyprávění. Retrospektivní epizody jsou organickou součástí textu. Uklidňují rozbouřený děj, či jej naopak rozviřují. Formou Tobiášových vzpomínek či rozhovorů s jeho přítelkyní Elíšou ukazují celou šíři příběhu.
Hrdina je zkrátka hrdina a svému osudu neuteče, ať měří dva milimetry nebo metr osmdesát. Nabízí se zde paralela s jedním z klasických děl, Tolkienovým Pánem prstenů. Tak jako se Středozemě podobá válečné Evropě, tak i de Fombellův Strom je odrazem našeho světa s jeho současnými problémy, především ekologickými. Tituly vědeckých prací Sima Lolnesse připomínají otázky, které jsme si začali klást jako děti a které nás provází celý život. Existuje ještě jiný svět než ten náš? Jak vlastně svět funguje? Sim ve svých spisech odhaluje, že Strom je živý a že není možné z něj donekonečna jen brát. Situace kolem nezodpovědného zacházení s přírodou je i nám velmi dobře známá.
Tobiáš Lolness se svým laděním zapadá do dnešního světa s jeho zájmem o ekologii. Bohužel ve mně toto „ekologické pozadí“ vyvolává dojem jisté vypočítavosti. Tobiášovou zbraní je ale především výborně vystavěné vyprávění s charismatickým hrdinou. A teď mě omluvte, jdu zjistit, kdy vyjde druhý díl. Mám prostě pro hrdiny slabost.
Markéta Holanová
de Fombelle, Timothée: Tobiáš Lolness. Ilustrace: François Place. Baobab, Praha 2007. 296 stran.
LitENky č. 4/30, roč. 2006/2007
(13. 1. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2069
Děti nejsou blbečci
Petr Sís mapuje dospívání za železnou oponouEma Stašová
( ema.stasova)
Sísovy knihy se prodávají zabalené do pevně přilnavé fólie, kterážto znemožňuje listování v obchodě. Člověk může snadno podlehnout tajnosnubnému nádechu exkluzivity – jako já. Z důvodu fólie jsem čekala velkolepé, geniálně úchvatné dílo, které vrhne na léta totality nové světlo... A nakonec byla zákonitě zklamaná. Zeď taková není. S odstupem několika dnů však dodávám: dobře mi tak. Děti na „dospělácké úchylky“, k nimž patří již zmíněná exkluzivita a genialita, neslyší. Proč tedy Sísovi vyčítat, že se o ně ani nepokouší?
Petr Sís se ve Zdi vrací k letům prožitým v Československé socialistické republice. Tvrdou realitu odposlouchávání, udávání, nepsaných zákazů a nesmyslných příkazů přibližuje prostým jazykem. Nezveličuje, nepatetizuje. O to více Zdí proudí atmosférický mráz.
Doménou knihy jsou ilustrace. Sís je především grafik a animátor, mistr teček, z nichž své výjevy skládá. Právě přes „obrázky“ budou děti Zeď vnímat. Může se stát, že působivé autorovy zápisky z deníku zůstanou nepovšimnuty, lze polemizovat, zda je kniha pro malé čtenáře vhodná, když jí tzv. nebudou rozumět.
Ale proč by nemohly? Třeba si se smutným domem prošpikovaným štěnicemi spojí svá, byť ne zcela správná, vysvětlení. Až potom v dějepise přijdou k tématu domácího vývoje po roce 1948, sísovsky zamlžená vzpomínka probudí studený učebnicový text k životu. A to je, odvažuji se tvrdit, parádní představa.
Zeď je zkrátka kniha, která není líbivá. Nedělá z dětí blbečky, neumetá jim cestu, ale ani si nehraje na intelektuála. To ji činí zajímavou i pro dětské fantazii odrostlé.
„Únor 1973
Každý ze studentů VŠUP musí vytvořit umělecké dílo oslavující sovětskou armádu. Štěstí, že jsem v oddělení animace. Namaluju jen pozadí a vysvětlím, že tanky tam přijedou později.“
Ema Stašová
Sís, Petr: Zeď / Jak jsem vyrůstal za železnou oponou. Ilustrace: Petr Sís. Labyrint, edice Raketa, Praha 2007. 60 stran.
(15. 1. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2070
Jak odchází politik
Hra o politice, bulváru a umění odejítKristýna Horáčková
( kristyna.horackova)
Děj dramatu není nikterak složitý – kancléř dr. Vilém Rieger je z jakéhosi blíže neurčeného důvodu zbaven své funkce a společně se svými blízkými začíná řešit praktické aspekty této situace – roztřídění majetku na soukromý a „erární“, otázku vystěhování ze státní vily a zvýšený zájem novinářů o svou osobu. Jak už to tak bývá, i Riegrovi se stane, že se jeho problémy snaží jeho blízcí řešit za něj – a tak je „nenápadně“ manipulován svou dlouholetou přítelkyní Irenou, do života mu zasahuje i matka (jejímiž výroky nám občas prosvitne podezření, zda stará dáma netahá za nitky osudu více, než je na první pohled zřejmé) a neméně důležitě se cítí i jeho dcery – mladší Zuzana a starší Vlasta se zakřiknutým manželem Albínem. Osoby, které netvoří kruh rodinný (současný náměstek, bývalí tajemníci, novináři či zaměstnanci ve vile) doplňují tuto plejádu figurek nejrůznějšího ražení. Jak sám Havel pravil: „Dvůr, co kolem sebe vladař měl, se zkrátka začíná drolit a objevují se na něm archetypy patolízala, zrádce a podobně, což je na každém dvoře…“
Hra je volnými asociacemi propojena se Shakespearovým Králem Learem a Čechovovým Višňovým sadem – motiv odcházení, který všechna tři dramata spojuje, je více než zřejmý. Prostřednictvím citátů zmiňovaných her, které osoby pronášejí jakoby mimochodem – někdy se v tomto duchu odehraje i celá scéna –, se tříští dosavadní děj. Zdánlivě nesouvisející promluvy mají ale své intertextové propojení.
Dalším ozvláštňujícím prvkem jsou vstupy samotného autora, jež se v těch nejméně očekávaných chvílích ozývají z reproduktoru. Tento zcizující efekt má podobu komentáře, jímž autor vysvětluje a ospravedlňuje některé své kroky či scény. Komentář ve většině případů působí rušivě a nepatřičně a svůj účel – vytrhovat diváka z dramatického zaujetí – plní beze zbytku, pokud se ale tyto vstupy do děje nakumulují, mohou méně flegmatické a chápavé jedince i s úspěchem rozčilovat. Jejich „vysvětlující“ snahy jsou záměrně spíše matoucí a hlediště si vzhledem k okamžitě navazujícímu ději ani nestačí lámat hlavu s tím, jak to autor vlastně myslel. Totéž platí i o komentářích, které jsou občas pouhým zamyšlením, kdy ovšem komentující hlas začne svou myšlenku zprostředka a nechá diváka tápat v tom, co chtěl vlastně říct.
Odcházení nemá být hra o konci Havlovy politické kariéry – je pravda, že ji nápadně připomíná a především obsazení jeho manželky Dagmar Havlové do role dlouholeté přítelkyně Ireny rozvířilo kolotoč diskuzí a dohadů. Sám autor se však snažil veškeré podobné domněnky dementovat a tipování, která postava představuje kterého politika či je-li hra inspirována jeho osobou, důsledně odmítá. Prohlásil, že dílo začal psát již v 80. letech, kdy o svém budoucím prezidentském postu neměl ani zdání. Na otázku, co ho k této tematice inspirovalo, odpověděl, že zřejmě odchod některého význačného politika v roce 1968. Pohlédneme-li na toto drama pokud možno objektivně, bez berliček polobulvárních zpráv, uvědomíme si, že Václav Havel ve svém díle zkrátka jen využil příhodně svých dlouholetých zkušeností z vysoké politiky – za jeho postavami se může skrývat kterýkoliv politik, zastávající vysokou funkci a odcházející ze svého postu. Věty, pronášené jeho postavami, jsou pouhými prázdnými frázemi, které se hodí do každé doby. Zejména pasáže, ve kterých se mluví o politice, působí jako tak často opakované klišé – všem jde především o to, aby „v centru jejich politického dění stál člověk“ a hlavně aby se nezanedbal pojem „svobody“.
Je výzvou recenzovat hru, která ještě nebyla uvedena. Je to výzva, ale zároveň i balancování na pomyslném tenkém ledě. O Odcházení toho bylo napsáno již celkem dost, řada autorů hledala správný klíč k jeho interpretaci – doufejme, že divadelní zpracování dramatu nám ho pomůže najít.
Kristýna Horáčková
Havel, Václav: Odcházení. Respekt Publishing, Praha 2007. 90 stran.
(17. 1. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2071
Na záhady PetrNikl
Básník na návštěvě ve skutečném světěDagmar Plamperová
( stefan.segi)
Svět Niklových Záhádek nabývá podoby básní, v každé různě bobtná, mění se a zaklíná do té doby, než se mu začne říkat fantazie. Záhádky se v dvouslabičném rýmovém dotyku s pohádkami (záhádky / pohádky: dvouslabičný, bohatý, originální rým), ve svých groteskně poetických zákoutích přibližují také k fantazii, ale na rozdíl od pohádek nemalují čerta na zeď, nenechají nikoho záhadně zmizet ani dojít k princezně a půlce království – jsou zkrátka a dobře záhadné a především zábavné: „Tapír je nosní podivín, / jen o dvou různých koncích, / putuje spolu s rozhraním, / vždy mezi dnem a nocí. // Předek má ustavičně den, / slunce zalitý shůry, / zadek je stále obklopen / hustou tmou noční můry.“ Buvol tu kokrhá, jelen mečí, medvěd se řehtá, had houká, kohout bručí, velryba, krokodýl, lev a sob si předávají radost, jen vypravěč ví, že „žádná radost nevydrží věčně…“. Nechá je bez radosti plavat v moři, řece, chodit po stepi, pláni, už to tak asi je. Ovšem Sníček (vložený a ústřední příběh Záhádek), měňavý ptáček, možná skokan, ba i běžec, snad dvoj-, spíš trojživelník, vymyšlená bytost nese radost neustále. Každého na potkání obveselí – jenže v nejlepším usne. Je totiž „sníč-spánkomil“. Jednoho dne na své pouti zapomene na svého přítele, je to přítel na život i na snění – Sloňas. A protože Sníček v reálném světě pokaždé v tom nejlepším usne, musí jej najít ve svých snech. Putuje jimi a zažívá dobrodružství v proměnách. Je to legrace, strach i mámení. Když už si myslí, že Sloňase potkal, přítel naroste do neskutečných rozměrů. Sníček se probudí „v dolíku mezi ušima Sloňasovy hlavy“. Našli se a porozpráví, jaká dobrodružství zažili: „Co chrápání?“ ušklíbl se Sloňas / „Beze tebe hrozné!“ / „Mé sny taky nebyly nic moc!... Jdeme snít?“ / „Tak jo,“ řekl Sníček, vlezl do chobotu, pročistil ho / a v tu ránu spokojeně usnul, zároveň se Sloňasem.“
Záhádky zábavné i láskyplné, srozumitelné jinak pro děti a jinak pro dospělé. V básních, v nichž si PetrNikl hraje se slovy, rodiče hledají smysl a děti se ptají na význam, nebo od básně odbíhají do svého vymyšleného světa. Obě strany se hledají a najdou se, pokud na hru ve verších přistoupí.
Co kdybychom tedy i my, náhodní a záhadní čtenáři Záhádek, uvěřili například tomu, že na naší planetě přistál Malý princ a pravil: „Moře, rostoucí z páry, vyluhuje ryby. / Pára, vrostlá do stromu, houstne ve smůlu. / Stromy, rostoucí ze země, pouští plody. / Země, rostoucí do nebe, tvoří hory. / Nebe, rostoucí do vesmíru, tmavne. / A vesmír posílá k zemi ptáky, / kteří jsou z toho / na větvi.“ Možná bychom i my uviděli, že utrhl petrklíč a změnil se v PetrNikl, že přilétl s hroznýšem za krkem a oběma to bylo tak záhadné, že si přestali na chvíli rozumět, a změnili se, princ v člověka a had ve sníčka-spánkomila. A zeptali bychom se proč a vzápětí si odpověděli – aby uviděli a mohli si spolu o tom povídat, s dětmi, rodiči a koneckonců i s námi porozprávěli. Přitom ale zůstali tak „hezky mimo“, že zapomněli mluvit „známou“ řečí a mluvili svými vlastními slovy. Ve svých příbězích o lidech a zvířátkách se sami stali záhádkou a zůstanou jí, dokud nevyprší jejich záhadnost a dokud v ně děti nepřestanou věřit a rodiče je nepřestanou číst…
Dagmar Plamperová
Nikl, Petr: Záhádky. Meander, Praha 2008. 56 stran.
(20. 1. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2073
Muž se třiceti tisíci knihami píše dopis
Rozjitřeně zamilované rozjímáníIna Marešová
( ina.maresova)
„Svůj život jsem chtěl strávit mezi knihami.“ Tak promlouvá bard samotář, jemuž je čtení základní životní potřebou, kyslíkem, vodou. Muž, který roky předčítal svému zasvětiteli slepému Jorgemu Luisi Borgesovi knihy, které velký autor už dávno znal nazpaměť, muž, který občas ukradl nějaký svazek z knihovny, vždycky prosazoval přátelský, prostupný způsob psaní a nakonec se ze své vášně pro ohmatané svazky vyzpovídal právě v Dějinách čtení.
Albert Manguel (1948), argentinský spisovatel, kritik, editor a překladatel, se v Dějinách knihy důsledně vyhýbá chronologickému postupu a kombinuje líčení vlastních prožitků nad četbou s eseji, v nichž se dotýká všemožných druhů čtení, typů textů od Bible až po komiks, způsobů zaznamenávání od hliněných destiček po elektronický zápis, uchovávání a třídění knih až po jejich komercializaci. Hledí na ně očima překladatele, čtenáře, autora a skoro by se nabízelo říci i milence. To vše skládá dohromady na první pohled nesystematickou, avšak půvabnou mozaiku, oslavující jedinečnou schopnost uchovávat a předávat dál lidskou paměť.
Čtenář Dějinám tudíž rád odpustí absenci systematičtější metody výzkumu nebo průhlednějšího konceptu, obé je totiž nahrazeno plamenným zápalem, se kterým autor nahlíží na čtoucího Řeka pod baldachýnem, vášnivě se vtěluje do velkých i malých čtenářů všech světů, pokud ovšem kdokoliv čtoucí může být „malý“, angažovaně se ocitá na různých místech planety v nejrůznějších časech, aby se setkal s Kafkou, sv. Augustinem, Rilkem, Škvoreckým. Deštěm střípkovitých úvah dovede čtenáře, zakoupivšího si publikaci z Teoretické knihovny, k otázce, zda vůbec existuje adekvátní metoda, jež by mohla uspokojivě popsat tak niterný, proměnný a především nezachytitelný proces, jako je čtení. Co když ale jde právě jen o to, postihnout nádhernou rozmanitost neviditelného spojení mezi autorovou tvorbou a čtenářským vnímáním čteného nebo slyšeného textu? Těm, kteří i přesto lační po teorii, poskytne kniha doslov Jiřího Trávníčka, v němž jsou nastíněny základní přístupy ke konceptu autor – text – čtenář včetně obsáhlé odborné literatury.
To, že Manguel propojuje rané čtenářské vzpomínky, kdy jako kluk musel a nesměl číst určité knihy, se vzpomínkami jiných čtenářů, promítá do nich teoretické pasáže o genezi toho určitého druhu textu nebo formátu knihy, v nás vytváří dojem, že každý se svými individuálními zážitky nad četbou je součástí dějin čtení a co víc, každý je sám sobě mikrodějinami podle starého, původně přírodovědeckého, pravidla, že v jedinci se opakuje vývoj celého druhu. Při listování touto knihou se tak stáváme členy starobylé rodiny čtenářů, podvědomě si stoupáme vedle slavných jmen, o jejichž čtenářství Manguel vypráví. Aristotelés, Konstantin Veliký, Sartre. Tyhle dějiny jsou ale daleko víc příběhem dávno zapadlých jmen. O Melánii Mladší ví historie jen to, že ve 4. století v Betlémě vášnivě opisovala desítky knih. I to ale patří do příběhu knihy.
Dějiny čtení budou totiž vždy dějinami každého jednotlivého čtenáře, jakkoliv by se je někdo snažil vnímat je jinak.
Ina Marešová
Manguel, Alberto: Dějiny čtení. Překlad: Olga Trávníčková. Host, Brno 2007. 480 stran.
(16. 2. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2077
Prázdné mušle
Květa Legátová, kterou proslavily především Želary a Jozova Hanule, vydala na konci loňského roku další knihu.Karolína Demelová
( karolina.demelova)
Hned s prvním příběhem se dostaneme do jakéhosi velikého pohádkového království, kde se postupně setkáváme s králem, princem, vílou, ďáblem, ale i s venkovským učitelem, Erbenovou Dorničkou či olympskými bohy… Legátová se vydává do tohoto světa, aby nám předvedla, že i ty nejznámější příběhy lze nahlížet z jiných úhlů a že vše může být trochu jinak, než na první pohled vypadá. A především se snaží v těchto pohádkových kulisách najít a předat nám ty největší a zároveň nejprostší moudrosti života.
Většina příběhů je vystavěna téměř jen pomocí dialogů, které jsou ale bohužel zároveň nejslabším místem – jsou nepřesvědčivé, rozvláčné, prostinké až na samu hranici hlouposti (– Dám je do klece. – Co je to? – Bedna z drátů. – Co z toho křivonosky budou mít, když je dáš do bedny? – Nic. Ale já se na ně budu dívat.). Měla jsem neodbytný pocit, že čtu nepovedenou variaci na Malého prince: prosté věty, za nimiž se má skrývat ono „cosi“, se zde snaží pouze cudně zakrýt prázdnotu. Takže místo aby poslední věta příběhu vyvolala ve čtenáři touhu přelistovat na začátek a znovu se do vyprávění ponořit, už v polovině tuší, jaký konec ho čeká – a to v tom lepším případě. V tom horším se už v polovině nudí.
Navzdory tomu všemu se mezi těmi prázdnými mušlemi najdou aspoň malé perličky. Shodou okolností jsou to právě ty příběhy, k nimž odkazuje druhá část názvu knihy, odposlechy. Legátová postupuje tak, že si vybere určitý moment pohádky, a pak pomocí promluvy jedné z postav posouvá zažité vnímání příběhu do zcela nové perspektivy. Postavu tudíž vlastně „odposlouchává“, zveřejňuje místa, kdy postava nepronáší repliky pevně jí předepsané neměnným pohádkovém řádem. Například v povídce Popelka se tak dovídáme, co letělo hlavní poslavě hlavou, když čekala na prince („Je to strašně k smíchu, vybírat si nevěstu podle čísla bot. Člověk by nevěřil, co dokážou šaty. Hned mi dělali místo u stolu. Prý nějaká cizí kněžna.“). Poprvé může tento postup působit docela osvěžujícím a objevným dojmem, ale když ho využije poněkolikáté, ztrácí i tato malá říční perla svůj půvab.
Zkrátka: Květa Legátová se nám snaží sdělit prostřednictvím těchto malých příběhů velké životní pravdy. Snaží se o to sice mile a laskavě, ale to čtenáři, který je „zmlsaný“ úsporností a čistotou Želar, nemůže stačit.
Karolína Demelová
Legátová, Květa: Mušle a jiné odposlechy. Pistorius & Olšanská, Příbram 2007. 144 stran.
(17. 2. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2081
Pedantství a posedlost botami
O tom, jak slizký může být strach z odpovědnostiEma Stašová
( ema.stasova)
Albín, majoritní ich-vypravěč, má za sebou funkcionářskou minulost. Do strany vstoupil, protože byl a je slaboch. Neumí se vzepřít, zato ukázkově dodržuje směrnice. Krom toho je pedant a fetišista přes boty. Ale i straníci Albínova „nevinného typu“ jsou odsouzeníhodní, naznačuje Zonová. Neboť přihlíželi a dopouštěli. Bohužel, Albín ani ve chvíli trestu, kdy je usvědčen ze závadných styků a ztrácí lukrativní místo na výsluní, odpovědnost za vlastní minulost nedokáže přijmout.
Boty a značky se prozáří barvami – fauvisticky děsivými, expresivně naléhavými, pointilisticky mrazivými i surrealisticky zvrácenými – tehdy, když přijde řeč na Albínův nezvládnutý vztah ke svobodomyslné manželce Eddě a synu Adamovi. Oba dva dusil pedanstvím, až je zcela ztratil. Už v předchozím Za trest a za odměnu se Zonová projevila jako vynikající autorka nuancí lidských vztahů. Vedle palčivých politických otázek jsou neopomenutelnou významovou součástí díla.
Román je i přes mírně rozmělněný konec (poslední asi čtyři kapitoly působí v jinak komplexní struktuře zbytečně) ostrý jako samurajský meč, který zrcadlí tu pokřiveně až do groteskna, tu s uzemňující věrností, ale nikdy a před ničím neuhýbá. Čtenáři není na rozdíl od Albína dána možnost letargie. Naléhavý text Anny Zonové jitří city, nahání husí kůží, způsobuje souhlasné kývání i šokované kroucení hlavou. Je výborný. Ale klid do duše vám nejspíše nevnese.
Ema Stašová
Zonová, Anna: Boty a značky. Torst, Praha 2007. 168 stran.
(25. 2. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2091
Ale největší ze všeho je les
Jak se dá řešit životní krize?Markéta Holanová
( marketa.holanova)
Srovnání s autorovým nejslavnějším dílem Naivní. Super je nevyhnutelné. Výchozí bod obou románů je totiž prakticky stejný. Hrdina po banální události (prohra v kriketu, pád z kola) ztrácí zájem o svůj dosavadní život. Obě postavy nastalou situaci řeší svérázně a radikálně.
Bezejmenný hrdina románu Naivní. Super opouští univerzitu a kupuje si hračku, kterou zná už od dětství - zatloukačku. Pro Andrease Dopplera je východiskem variace pravěké společnosti lovců a sběračů, a tak odchází od ženy a dětí do lesů kdesi nad Oslem. Jeho cílem je být sám, což se ovšem nedaří, jeho okolí se plní více či méně bizarními figurkami (losí mládě, zloděj Roger). Hrdina proto opouští přeplněný les a vydává se hledat nové místo. „A naše malá karavana je na cestě z Norska a do zbytku světa. Jdeme východně. Prolovíme se a prosbíráme k jiným lidem. Které možná budu mít raději než lidi, co bydlí tady, anebo taky ne.“
Loe je výborný vypravěč. Jednoduchými, údernými větami se mu daří držet spád děje, a to i v úvahových pasážích. Dopplerův příběh tvoří drobnější vypointované úseky, které dokáží velice dobře pobavit a jejichž schopnost přesně pojmenovat problém někdy až zamrazí.
Síla románu Naivní. Super spočívá mimo jiné v životnosti fikčního světa vytvořeného textem. Doppler i přes nepopiratelnou vypravěčskou zručnost na mnohých místech tuto životnost ztrácí, a především díky bizarním postavám působí jako vykalkulovaný konstrukt. To, že se přátelíte s pětiletým chlapcem a soutěžíte v tom, kdo viděl více zvířat, je zkrátka důvěryhodnější (a v kontextu působivější), než že s losem hrajete pexeso.
Markéta Holanová
Loe, Erlend: Doppler. Přeložila Kateřina Krištůfková. Vakát, Brno 2007. 132 stran.
(26. 2. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2092
Věčné světlo Andrzeje Sapkowského
Od fantasy k husitské postmoderněStefan Segi
( stefan.segi)
K autorům děl podobné kvality řadím i polského autora Andrzeje Sapkowského. Jeho cyklus Zaklínač se stal senzací především ve slovansky mluvících zemích a je překládán do mnoha světových jazyků. Na nový román Lux perpetua, poslední z nové trilogie z období husitských válek, se možná nestály fronty jako na Harryho Pottera, ale to v žádném případě neznamená, že by nešlo o ostře sledovanou událost.
Ve třech románech „husitské trilogie“ se Sapkowski téměř oprostil od fantastických prvků i většiny klasických atributů žánru, tedy především meče a magie. Na jedné straně se jedná o zajímavý pokus vstoupit na půdu literatury bez přívlastku, na druhé straně se ukazuje, že si autor možná ukrojil až příliš veliké sousto.
Již první díl Narrenturm představil hlavního hrdinu Reinmara z Bělavy, nezkušeného medika urozeného původu, a také koncept celého cyklu. Sapkowski ho pojal jako poctu středověkému kurtoaznímu románu a okruhu vyprávění, která se váží k rytířům kulatého stolu. Děj je tedy velmi epizodický, odehrává se začasté na cestách a je motivován milostným citem. Takovýto koncept sám o sobě není špatný, ale strohé sevření středověkého půdorysu brání románům v rozletu.
Zatímco v prvních dvou knihách bylo možné brát sérii peripetíí řešených principem „deux ex machina“ jako příjemnou hříčku, ve třetím, Lux perpetua, kde se mají všechny nitky příběhu rozplést, se jedná o svazující zbytečnost. A to bohužel není to nejhorší. Kromě poněkud roztahaného a repetitivního děje trpí Lux perpetua navíc autorovou politickou obsesí. Postavy z husitských válek tedy na nesčetných stránkách probírají problematiku terorismu, náboženství, vlastenectví či zahraniční politiky a to do té míry, že hlavním tématem knihy se stává hra tajných služeb Prokopa Holého, knížete Jagella a biskupa z Vratislavy.
Při tom všem je pozoruhodné, jak poctivým, neotřelým a víceznačným dílem Lux perpetua je. Autor velmi podrobně prostudoval epochu husitských válek a student historie jistě v knize najde spoustu pozoruhodných podrobností, ale i drobných odchylek od skutečnosti a parafrází. Celá kniha je téměř posedle prokládána citáty z latiny, všemožnými výňatky, odkazy, narážkami a jinými zpestřeními pro zasvěcené.
Bohužel, takovýto druh formální vybroušenosti docela zastínil Sapkowského nejsilnější stránku, kterou je cit pro vyprávění. Jakoby se autor chtěl zuby nehty zbavit etikety spisovatele žánru fantasy a stát se novým Umbertem Ecem, ale do Eca mu schází cit pro správnou míru. Až příliš křečovitě touží vtěsnat vše do jediného koncentrovaného celku a hlavní postava Reinmara se rozplývá do figurky autorovy libovůle. Velký počet motivů nemá z hlediska děje žádné opodstatnění a slibně načrtnuté postavy zahaluje mlha autorových přebujelých ambicí.
Celou trilogii tak lze do jisté míry chápat jako promarněnou příležitost. Andrzej Sapkowski disponuje díky Zaklínači obrovskou základnou čtenářů, kteří s určitými výhradami jistě přijmou i nový román Lux perpetua. Nicméně před autorem se otevírá nejistá budoucnost. Může buď propadnout sebeuspokojení a pokračovat v do sebe zahleděném stylu Lux perpetua, anebo se oprostit od historických, filosofických a politických ambicí a příští dílo pojmout „pouze“ jako dobrý příběh vyprávěný s pomocí neotřele zvládnuté techniky moderního románu. Dispozice má k oběma variantám.
Stefan Segi
Sapkowski, Andrzej: Lux perpetua. Leonardo, Ostrava 2008. 480 stran.
(29. 2. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2098
Kde domov můj?
Je těžké najít štěstí…o to lehčí je ho zase ztratit.Kateřina Kubová
( katerina.kubova)
V devíti kapitolách procházíme rokem života neúspěšného spisovatele – emigranta. Touha uspět ho donutí k fingovanému přepadení vydavatelky Astrid Kraussové, která odmítla vydat jeho knihu. Ze začátku lehce promiskuitní mladý muž se však, zdá se, do své „protivnice“ zamiluje. Neupřímnost k sobě samému i k Astrid ale sladkobolný příběh nakonec pořádně zamotá. Otázkou zůstává, zda vztah s Astrid není pouze dobře promyšlený tah, jak se pomstít a dostat se výš. Vypravěčem je sám hlavní hrdina, své nitro ale před čtenářem dobře skrývá. Záleží tedy na nás, jak si jeho chování vysvětlíme.
Na první pohled příběh jako z červené knihovny má ale mnohem hlubší myšlenku: diskriminaci národnostních menšin, kterou zachycuje autor nenásilným způsobem. Prostřednictvím hrdinových vzpomínek na jeho mrtvou matku, na emigraci do Vídně a dětství na nás až překvapivě tíživě a opravdově působí situace přistěhovalců v Rakousku a jejich marná snaha začlenit se do kolektivu. Hlavní hrdina se snaží úplně zapomenout na svoji rodnou vlast, na svůj jazyk. Vzpomínky na Čechy jsou pro něj příliš bolestné, neustále mu připomínají, že do Rakouska nepatří a nikdy tam nenajde skutečný domov. „To jsou Slované, prohodila žena pohrdlivě k muži, ti odjakživa hodně pili. Ti nám tady ještě scházeli, zavrčel muž a nastoupil do tramvaje.“
Hrdinovo kolísání a hledání nových jistot v cizím světě skvěle doplňuje i lehký poetický jazyk. Určitý stereotyp, neschopnost přijmout cokoliv odlišného jistým způsobem symbolizuje i užití barev, například veškeré popisované místnosti v celé knize mají vždy černý nábytek a ženy světle žluté plavky. Už tyto „dogmatické omalovánky“ poukazují k tomu, že téma je ztvárňeno s nadhledem a ironií. Jediným úskalím knihy jsou místy nadbytečné popisy a detaily, které navozují pocit, že se autor snažil příběh nastavovat. Nic to ale nemění na faktu, že Struharovi se výborně podařilo jak tématem, tak vhodně zvolenou formou přesvědčivě ztvárnit ve střední Evropě stále zakotvený strach z jinakosti a hledání identity.
Kateřina Kubová
Struhar, Stanislav: Hledání štěstí. Překlad: Nikola Zejkanová. Symposium, Praha 2007. 110 stran.
(1. 3. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2105
Zasněžený slunečník
Číst, či nečíst finskou detektivku?Ema Stašová
( ema.stasova)
Autorka navazuje na tradici anglických detektivních románů – propojuje knihy postavou inspektorky Mari, emancipované třicátnice, jež kromě samotných případů řeší také obtíže soukromé. V Zasněžené ženě si čerstvě zvyká na manželský život, skřípe zuby nad náboženskou sektou, jejíž ústřední heslo zní „žena je fabrika na děti“, a konečně čelí následkům selhání nitroděložního tělíska. Severská civilní narativita vedle toho nabízí obraz současného Finska: lesy se prohánějí losi, u domků stojí sauny, v televizi vysílají především krasobruslení a lední hokej, pijí se litry slabé kávy a silného alkoholu.
Detektivní próza stojí spíše na okraji literárněvědného zájmu, charakterizovaná přívlastky „spotřební“ a „prostá“. Synonymem dobře napsané detektivky je pro mě Detektiv Arthura Haileyho. Podobně strhujícího zástupce bych přečetla s potěšením; ať už by k tomu Ústav české literatury zaujal jakékoli stanovisko. Kromě toho trpím patologickou inklinací k severské, především pak finské literatuře. Pro Zasněženou ženu však slova chvály nacházím velmi těžko.
Obětí ústřední vraždy se stane psychoterapeutka Elina, vlastnící azylový dům pro zneužívané ženy. Inspektorka Mari má na seznamu celou řádku podezřelých. Jedinou příbuznou, a tudíž dědičku zavražděné, tři psychicky labilní klientky centra, chladnou politickou reportérku a milence-básníka. A jak to má ve správné detektivce být, vrahem je ta osoba, která v průběhu děje nevzbudí ani zrníčko podezření.
Samotné rozuzlení je však čtenářovým zrakům ukryto, podobně jako vraždy v antických tragédiích. Tápala jsem s inspektorkou přes dvě stě dlouhých stran, aby přišla na kloub všem tajemstvím beze mne! Neumožnila mi víc než sledovat, jak z náhlého popudu (že by deus ex machina?) odhaluje, zatýká a moralizuje inkriminované jedince.
Přivírala jsem oči nad nedokonalou stylistikou (z níž nejspíše nelze vinit zkušenou překladatelku) a neustálým zdůrazňováním pohlaví kriminalistky. Je to žena! A čeká dítě! Mohli ji zabít! A spolu s ní i její dítě! Skutečnost, že tato {žena} zatajila příjemci textu cestičky vedoucí k pointě, se tím pádem stala pověstnou finální kapkou do poháru.
Zasněžená žena nicméně není zcela hloupá kniha. Jste-li psychicky odolní vůči půlstránkovým vnějším popisům („Jsem malá, měřím jen několik centimetrů přes sto šedesát. Zježené vlasy mám od přírody narezlé a ráda tu zrzavou barvu ještě zdůrazňuji. Mám ohrnutý nos, jen pihy mi naštěstí na zimu zmizely. Moje tělo je legrační směs křivek a svalů. Mám dětsky kulatý obličej a ráda se oblékám mladistvě a neformálně, takže po mně občas při nákupu alkoholu chtějí občanku, i když už je mi třicet.“ – jedná se o pouhý výňatek z autopopisu inspektorky), vemte si Zasněženou ženu na letní dovolenou. Leena Lehtolainen se podobně jako v úvodu zmíněný Viewegh hodí pro nenáročnou četbu pod slunečníkem.
Ema Stašová
Lehtolainen, Leena: Zasněžená žena. Překlad: Markéta Hejkalová. Hejkal, Havlíčkův Brod 2008. 284 stran.
LitENky č. 5-6/31-32, roč. 2007/2008
(5. 3. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2111
Jsou rány, které se nezahojí
Markéta Holanová
( marketa.holanova)
Příběh je rozvíjen ve dvou časoprostorových liniích. První vrstva mapuje současnost v New Yorku – Art přichází za svým otcem Vladkem, aby z jeho vyprávění o životě za války nakreslil komiks. Sledujeme jejich vzájemný vztah, neodvolatelně postižený historií. Druhou linii příběhu tvoří Vladkovy vzpomínky, které pokrývají období zhruba od poloviny 30. let až do konce války. Koncentrují se především kolem internace v Osvětimi, kam byl Vladek se svou ženou Anjou, Artovou matkou, v roce 1944 deportován.
Černobílá civilní kresba je dokonalým nástrojem pro Spiegelmanův příběh. Zachycuje prostor, dusivou atmosféru a vyhrocené emoce. Téměř potírá detaily nebo rysy postav. Ty se stávají zaměnitelnými, lze je odlišit podle oblečení či brýlí, což ještě umocňuje hrůzný dojem. Velice kontroverzní je i Spiegelmanovo rozhodnutí zobrazit osoby jako antropomorfizovaná zvířata – Židé jsou kresleni jako myši, nacisté jako kočky. Od tohoto celku se odlišuje vložené vyprávění (Zajatec na planetě Peklo), opět ve formě komiksu, kterým se Art pokouší vyrovnat s Anjinou sebevraždou v roce 1968.
Na pozadí nelítostné historie se odehrává bolestivý osobní příběh, který zachycuje, jak daleko mohou dosáhnout dlouhé prsty dějin a jak velký dopad mají na osud jedince. Art Spiegelman velice sdělnou a působivou formou dokazuje obojí.
Markéta Holanová
Spiegelman, Art: Maus I, II. Překlad: M. Fričová, J. Macháček, J. Zavadil. Torst, Praha 1997 a 1998. 160 a 140 stran.
Obálka knihy Maus
Maus II. A tady začalo moje trápení. Zdroj: www.torst.cz
© Art Spiegelman
(17. 3. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2115
Vzpomínky a dopisy, dopisy a vzpomínky
Ve třetím svazku edice Osobnost nakladatelství Akropolis promlouvá paměť Vladimíra JustlaMarek Dobrý
( marek.dobry)
Vladimír Justl byl dlouhá léta redaktorem nakladatelství Odeon, pracoval vedle řady jiných knih na Sebraných spisech Vladimíra Holana a v roce 2007 obdržel Magnesii Literu za přínos české literatuře. Již z těchto informací je patrné, že se nejedná o celospolečensky mimořádně známou osobu. Hlavními tématy rozhovoru jsou jeho významná přátelství a životní etapy. Na prvním místě však nestojí jen zpovídaný Vladimír Justl, ale také tuzemské kulturní dění od padesátých let po současnost.
Kniha je rozdělena do sedmi nechronologicky seřazených kapitol. První kapitola se sice tradičně věnuje dětství, další jsou ale již uspořádány podle obsahových témat. Nejrozsáhlejší jsou kapitoly o dlouholeté redakční činnosti v Odeonu a o celkovém dění okolo poetické vinárny Viola, kde od roku 1963 probíhala literární čtení. Na těch se potkávali různí umělci a utvářely se tak mezi nimi provázané vztahy.
Rozhovor probíhá mezi dvěma rovnocennými osobnostmi. Nejedná se tím pádem o formu otázka-odpověď, ale o nenucené vzájemné doplňování. Jiří Holý se vzdal ve správné míře prokazování vlastní erudice a svou osobnost ponechal v pozadí. Dialog navíc často přerušuje Justlova korespondence s přáteli: Vladimírem Holanem, Josefem Škvoreckým, Bedřichem Fučíkem a dalšími. Z mnoha dopisů stojí za zmínění dopis Josefa Škvoreckého, v kterém píše o založení '68 Publishers: „Jak snad víš, založili jsme tu česko-kanadské nakladatelství. A jsme tedy nakladatelé, podnikatelé, kapitalisté, ačkoliv pokud jde o vykořisťování, máme jednoho jediného zaměstnance, to jest Zdena...“
Ozvuky času Vladimíra Justla jsou ve výsledném efektu mozaikou zajímavých informací, které mohou v budoucnu vypomoci mnoha badatelům nejen z literárního prostředí.
Marek Dobrý
Holý, Jiří: Vladimír Justl – Ozvuky času... Akropolis, Praha 2008. 316 stran.
(18. 3. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2116
Trendy jednoho léta
Z berlínského metra přes libereckou rozhlednu zpátky do PrahyKarolína Demelová
( karolina.demelova)
Rudiš si své fanoušky, nebo spíše fanynky, hýčká. Dokonce tak, že pokud se jim nechce číst, mohou si pořídit Potichu v audio verzi, kterou načetl a hudebně doprovodil Richard Krajčo. Nicméně pokud se nakonec rozhodnou pro knihu, nemusí se bát, že by je zahltily tóny mnohovrstevné symfonie…
Vše je průzračně jasné od první stránky, žádné záludnosti – ani formální, ani obsahové. Narativ plyne hezky chronologicky, a ač je každá kapitola vyprávěná z pohledu jiné postavy, nejpozději od druhé věty není pochyb, čí myšlenky čteme. Rudiš píše podle ověřeného receptu, jehož základem je rychle plynoucí děj udržující napětí, svižné dialogy, přesně navážené množství úvahových pasáží a pár opakujících se motivů coby koření, aby si čtenář-gurmán přišel na své. To celé našlehané lehkým jazykem, jednoduchými větami; sem tam trocha angličtiny, nějaký verš písničky.
Asi nejdůležitější postavou příběhu je důchodce Vladimír, bývalý člen filharmonie, který se před řvoucí Prahou ukrývá ve svém téměř dokonale zvukově odizolovaném žižkovském bytě. Ven se vydává jen na „svatá“ tažení proti hluku, od kterého chce doslovně i obrazně odstřihnout svět. Jeho poslední pokus osvobodit lidi a donutit je slyšet sama sebe se postará o dramatické finále, při kterém se sejdou všechny postavy na jednom místě. Nastalé ticho umocňuje dozvuky zvratů, které se během předchozích hodin v životech postav udály.
Zbytek stránek zaplňuje všechno a nic, které se může odehrát za jeden jediný pražský den; vzpomínky a krátké příběhy z minulosti postav. Všechny jsou trochu typizované, aby se s nimi mohli čtenáři identifikovat a zároveň trochu jedinečné, tedy živoucí. Snad kromě Američana Wayna, který se stále nějak rozpadá a v každé „jeho“ kapitole ho musíme znovu slepovat dohromady.
Špetku nutného intelektuálna obstarávají krátká zamyšlení o tichu, hluku, prchavých okamžicích štěstí, které se vejdou do jedné cigarety, nebo o mořském vzduchu, který chybí Praze. Mnohem originálnější je ale například neotřelé a vtipné dělení žen na „písíčka“ a „apple“ z kapitoly „PC versus Mac“. Trochu připomene teorii tří fází balení holek (Kontaktýrunk – Montýrunk – Demontýrunk) z Nebe pod Berlínem.
Trochu se zasmějeme, trochu zasmutníme, lehce se zamyslíme a zase bezbolestně vklouzneme zpět do svých všedních životů. Kniha by se bez problémů mohla prodávat hned vedle triček nebo iPodů, o kterých se v ní píše. Je to konzumní zboží jako každé jiné: použít (přečíst), vyhodit (zařadit do knihovničky). S trochou nadsázky by se dalo Potichu brát jako sociologická studie mapující trendy přibližně jednoho roku – značky oblečení a bot, které „letí“, zaručeně „cool“ pražské kluby a místa, především však hudbu. Samosebou se, stejně jako v módě, musí i zde vytáhnout nějaké to retro, kromě nejnovějších hitů připomenout i kultovní záležitosti – U2, Kunderu nebo Pulp Fiction. Možná by nebylo od věci zařadit na konec knihy po vzoru lifestylových časopisů adresář obchodů a míst, která jsou zde zmíněna.
Přes veškeré výtky se Rudišovi nedá upřít řemeslná zručnost – děj má spád, dialogy nikde „nedrhnou“, vše je pěkně promyšlené, na svém místě. Jenže stejně jako truhlář, ačkoli vyrábí opravdu kvalitní židle, v galerii nikdy vystavovat nebude. Možná o to totiž ani nestojí.
Karolína Demelová
Rudiš, Jaroslav: Potichu. Labyrint, Praha 2007. 200 stran.
(21. 3. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2120
Láska a bolest
Markéta Holanová
( marketa.holanova)
Jak už jsme si zvykli, v pozadí komiksů často bývá autobiografický motiv. Nejinak je tomu i zde. Dívku Jamese O'Barra zabil opilý řidič dodávky. Vrána je způsob, jak se vyrovnat se smrtí milovaného člověka.
Linie příběhu pomsty je přerušována retrospektivními střihy, které zobrazují společný život Erika a Shelly, který v těchto záběrech působí jako idyla. O to bolestnější je současnost. Různé časové linie odlišuje i styl kresby. Erikova pomsta je vytvořena černobílou perokresbou, pomocí které vynikají především bojové scény a atmosféra temného města plného zla. Pro lyrické momenty z minulého života použil O’Barr černobílou kvaš nebo skici s převahou světlých ploch. Obě tyto techniky vyvolávají dojem nostalgie a stesku. Celkovou potemnělou atmosféru skvěle dotváří občasné citace A. Rimbauda nebo textů Joy Division a The Cure.
Kolem O'Barrova původního komiksu se vytvořil životaschopný a samostatný kult. Nejznámějším z těchto sourozenců je patrně film, opředený vlastními legendami, a to především první díl, při kterém záhadně zahynul představitel Erika – Brandon Lee. Kromě filmového zpracování (v současné době vzniká čtvrté pokračování) existuje i televizní seriál a nespočetná řada komiksů variující příběh nebo samotný původní komiks.
Markéta Holanová
O’Barr, James: Vrána. Překlad: Dana Krejčová. Comics centrum, Praha 2007. 248 stran.
Vrána
Vrána. Zdroj: www.komiks.cz
© James OBarr
LitENky č. 4/30, roč. 2006/2007
(22. 3. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2124
Světlemodrá terapie
Krize a neuróza versus králíček FlafíkStefan Segi
( stefan.segi)
Flafík je bílý mluvící králíček, který se chce stát traktoristou a nechce si připustit, že je králíčkem. Přesto, že kniha nese jeho jméno, není jejím hlavním hrdinou. Tím je jeho opatrovník Michael – modelový příklad moderního velkoměstského člověka, který se dostal přes třicátý rok života. Profesní úspěch a individualita jsou u něj v kontrastu s prázdným duševním životem, citovým zmatením a nejasnou vizí vlastní budoucnosti. Je pronásledován bývalou přítelkyní, odcizil se své sicilské rodině, pracovní rutina ho ubíjí. Komiks Flafík je knížkou o tom, zda a jakým způsobem se dá takové krizi čelit.
Autorkou Flafíka je Angličanka Simone Lia a oproti většině mužských autorů, kteří se v komiksech nejčastěji zaobírají akcí, příběhy či filosofováním, ona nabízí spíše než vyprávění náhled do emocionálního života postav. A věrohodnost se jí upřít nedá. Osoby v komiksu jsou velmi živé, plastické a uvěřitelné, nejednají přepjatě a je velmi snadné vžít se do Michaelovy situace, například když se snaží oznámit své přítelkyni rozchod, ale nakonec nenajde dostatek odvahy. K jasné motivovanosti postav přispívá též metoda jakýchsi „myšlenkových scanů“, ve kterých můžeme doslova nahlédnout, co všechno se Michaelovi právě honí v hlavě.
Hlavním tématem Flafíka jsou tedy vztahy a city a tomu je přizpůsobena i grafická stránka komiksu. Na první pohled čtenáře zarazí expresivní přístup ke kresbě samotného králíčka Flafíka, který je podobný japonské grafice známé ze sešitů Manga. Na straně druhé, všechny ostatní postavy své emoce skoro vůbec neprojevují, takže v kombinaci s textem vzniká velmi živý dojem emocí, které bublají pod povrchem a jenom pomalu si hledají cestu k vnějšímu světu.
Otázkou tedy je, k čemu je v příběhu samotný králíček Flafík. Z hlediska děje je vlastně k ničemu. Jeho roli by bez problému mohlo suplovat třebas malé děcko, nebo i roztomilý psík. Z hlediska výstavby fikčního světa komiksu je však Flafík nepostradatelný. Tím, že vytrhává celý děj z realismu, dává mu vlastně obecnou platnost. Například Michaelova marná snaha přesvědčit Flafíka, že je králíček, se rázem stává univerzálním aktem, do kterého si můžeme projektovat vlastní zkušenost s prvním nárazem kruté vnější reality.
Navíc Flafík představuje protiváhu ke všem problémům a neurózám reálného světa, se kterými se Michael setkává. Představuje radost z drobnosti a potěšení ze všedních záležitostí. Však není náhodou, že vypravěčem celého příběhu je snítko prachu, tedy něco zcela všedního a titěrného. Autorka Simone Lia ale právě z takovéto všední titěrnosti buduje pohled na svět z jiné perspektivy. Během čtení komiksu tedy před čtenářem nejedou vyvstane otázka, zda tím normálním je Michaelův všední svět, anebo svět Flafíkových naivních tužeb a představ. I závěrečná pointa není nakonec nějakým definitivním rozuzlením, ale spíše soubojem těchto dvou pohledů na svět.
Komiks Flafík v zásadě nepřináší nic nového. Je to příběh hledání vlastního místa ve světě prostřednictvím dětského pohledu, který je vždy nový a nesamozřejmý. Flafík je tedy jakýsi Malý princ v komiksovém podání. Na druhou stranu, takových knížek, které nás vytrhnou ze zdánlivě samozřejmého chodu věcí zpět do stavu dětského údivu, takových není nikdy dost.
Stefan Segi
Lia, Simone: Flafík. BB/art, Praha 2007. 192 stran.
LitENky č. 4/30, roč. 2006/2007
Foto: BB Art
(22. 3. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2123
Jen pro otrlé
Markéta Holanová
( marketa.holanova)
Od roku 1989 se v nejrůznějších amerických tiskovinách začaly objevovat Cannonovy stripy. V roce 1996 přispěl k jejich masovému šíření internet. Českou mutaci zveřejňuje s autorovým požehnáním a doporučením publicista František Fuka na svých stránkách.
Komiks má podobu klasického tříobrázkového stripu, doprovázeného nesmyslným motem, které v české verzi není přeloženo. Kresba je silně statická, černobílá, prostor okolo postav zůstává prázdný. Cannon využívá několik různých, sobě si blízkých druhů kresby, které mírou stylizace odlišují okruhy postav.
Nejslavnějšími členy Cannonova panoptika jsou Earl a mlékař Dan. U Earla při důkladnějším zkoumání odhalíte rysy Charlese Baudelaira a Edgara Allana Poea. Silnější prvek stylizace nesou postavy mlékaře Dana či Teda Johnsona, a to v pop-artovém duchu amerických reklam z 50. let.
A co všechny postavy spojuje? Především brutální, cynický a leckdy i nechutný humor. Přesto (nebo právě proto) má Red Meat početnou základnu fanoušků po celém světě. Poučka o tom, že zakázané ovoce chutná nejlíp, v tomto případě platí. Všechno, co se nemá a nesmí, se v tomhle černobílém světě s radostí děje. Seznámení s Red Meatem probíhá přibližně takto: tajně si přečtete jeden strip. Pak druhý a třetí, abyste zjistili, jestli jsou takové i ostatní. A po desátém pevně vězíte v cynických redmeatovských spárech.
Markéta Holanová
Cannon, Max: Red Meat. Překlad: F. Fuka. www.fuxoft.cz/redmeat
LitENky č. 4/30, roč. 2006/2007
Red Meat - Earl
Red Meat. Zdroj: www.fuxoft.cz
© Max Cannon, Františe
Red Meat
Red Meat. Earl a mlékař Dan
© Max Cannon, Františe
(22. 3. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2121
Hiphopová princezna z Persie
Marjane Satrapiová a její život v komiksu PersepolisSirovátka Štěpán
( stepan.sirovatka)
Íránka Marjane Satrapiová možná předznamenává nástup autorů třetího světa: podobně jako leckterý africký či karibský rapper vystudovala a žije v Evropě, zběžně si osvojila komiksovou techniku a vylíčila jí svůj příběh. Na originalitu stylu se zde nehledí, důležité je mít co říct – Satrapiová se ostatně vědomě přiznává k bezprostřednímu vlivu Davida B. Podobně jako jeho Padoucnice či Maus Arta Spiegelmana se řadí po bok autobiografických komiksů, které fungují také jako určitý druh autoterapie. Na rozdíl od epilepsie (Padoucnice) či holocaustu (Maus) se zde však tematizuje nelehký život s jedním fundamentalistickým islámským režimem.
Původně čtyřdílný komiks u nás vychází souborně ve dvou dílech, jak je již v tuzemsku dobrým zvykem. První kniha sleduje Marjaniny osudy od dětství až po odjezd na gymnaziální studia do Vídně, druhá pak její návrat do Íránu, neúspěšné manželství a opětovný odjezd, tentokrát do Francie. Komiks tak postihuje značnou část Marjanina života na způsob románu či rodinné ságy – vedle příběhu hlavní hrdinky sledujeme také životy její rodiny, početných příbuzných a přátel. Tento román lze číst dvěma způsoby – buď jako politický dokument, reflektující přechod Íránu od režimu šáha Pahlavího k islamistickému teroru ajatolláhů, nebo jako příběh jedné silné, inteligentní a svobodomyslné ženy, jež to nemá lehké nikde – a je lhostejné, jde-li o Írán či Rakousko. Obě roviny se však velmi ústrojně a organicky proplétají, aniž by jedna druhou rušily, naopak – Satrapiová je často strhující vypravěčka. Líčení politických událostí jistě českému čtenáři připomene nejednu podobnou zkušenost z dob komunismu – všudypřítomný státní dohled, propaganda, popravy hrdinů odboje, úzkostlivé balancování na hraně toho, co ještě lze na veřejnosti říci a co už ne. Satrapiová však těmto událostem dokáže vdechnout zvláštní, zcela osobní a naléhavou tragiku, kterou rozehrává pomocí specificky komiksových prostředků: scéna, kdy je jeden z účastníků nepovoleného mejdanu pronásledován mravnostními milicemi přes střechy domů tak dlouho, až se nakonec zřítí do propasti mezi činžáky, je podána na několika stranách zcela beze slov pomocí primitivistické stylizace, aby se nakonec vrátila do normálního rytmu vyprávění pouhými třemi mrazivými slovy: „Seberte ty kurvy!“ V těchto scénách je Persepolis patrně nejsilnější.
Osobní život hrdinky je pak překvapivě podobný západnímu stylu: alkohol i punk, seriálový look z Ameriky, vzdělání z Evropy… Touze žít po svém však stojí v cestě politické okolnosti i tlak tradice (např. snaha vdát ženu za každou cenu). Po částečné emigraci na Západ však přichází opět jen deziluze: Marjane coby přistěhovalec nakonec končí na ulici bez jakékoli perspektivy a vrací se zpět do vlasti. Ani zde uzavřené manželství není šťastné a Marjane tak zjišťuje, že nepatří vlastně nikam. Kniha tak končí vysněným odletem do Francie. Happy end? Katarze? Těžko říct. Kniha nijak nemoralizuje, spíše podává upřímný pohled bez jekéhokoli kompromisu – se vším dobrým i zlým. Jak praví poslední věta knihy: „Za svobodu se platí…“
Persepolis je tak silnou uměleckou výpovědí, jež je do značné míry neopakovatelná – sílu totiž románu nedodává ani tak téma samotné, jako spíš výjimečnost hlavní protagonistky. Jedna autobiografická linie světového komiksu je tak završena a je otázka, kolik silných osobních příběhů po Spiegelmanovi, Davidu B. či Craigovi toto médium ještě unese. Nebezpečí epigonství je zde vysoké.
Štěpán Sirovátka
Satrapiová, Marjane: Persepolis I, II. BB/art, Praha 2006 a 2007. 160 a 180 stran.
LitENky, č. 4/30, roč. 2006/2007
(22. 3. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2122
Začínáme od nuly?
Průřez novou vlnou českého a slovenského komiksuMarkéta Holanová
( marketa.holanova)
Po dlouhá léta vystupoval Komiks tak trochu inkognito. V československém prostředí si podle rad mocných říkal Obrázkový Seriál. Pod tímto jménem působil především na dětské čtenáře, kde si rychle získával příznivce. Celá řada jeho potomků se stala nesmrtelnými, vzpomeňme třeba na Čtyřlístek nebo na Rychlé šípy.
Stejně jako mnoho jiných se i Komiks po pádu železné opony vrátil ke svému západním jménu. Zároveň zatoužil po širším publiku, které mu bylo dlouhá léta odpíráno. V 90. letech zahájil masivní tažení do neprobádaných končin, které představoval Dospělý Čtenář. Bohužel poněkud přepálil start, takže jeho rychlý nástup bez zadních koleček znamenal i rychlý pád. Bylo potřeba se na jistou dobu zastavit a chytit druhý dech. A vypadá to, že se na počátku nového tisíciletí komiks nadechl opravdu pořádně.
V prostoru VŠUP se představilo 37 tvůrců nové vlny českého i slovenského komiksu. Mezi vystavenými byla jména relativně známá, jako Jiří Grus, Branko Jelinek nebo Adolf Lachman. Expozici se podařilo zachytit mnohotvárnost současného českého i slovenského komiksu. K vidění byla díla konzervativnější i experimentálnější povahy a celá řada kreslířských technik. Autoři měli většinou k dispozici jeden až dva panely. Díla výše jmenovaných známějších tvůrců byla reprodukována na velkých plátnech.
Problematickým způsobem byly podány informace o autorech a vystavených dílech. U jednotlivých panelů a pláten byl popisek, na kterém bylo uvedeno pouze jméno autora. Chyběl jakýkoli další údaj – doba vzniku, zda je vystavený komiks celý, nebo zda se jedná pouze o ukázku z nějakého většího díla. Je možné, že tyto informace obsahuje katalog, vydaný při této příležitosti. Přesto si myslím, že si divák tyto informace zaslouží, i když není vlastníkem katalogu.
Právě údaj o celkovém rozsahu komiksu jsem postrádala nejvíce. Čtete si příběh, čekáte na závěrečnou pointu, která se ovšem nedostaví. V tu chvíli vyvstává otázka – má autor problém příběh vypointovat, nebo se jedná o jeho záměr? Odpověď se později ukázala jako velice prostá: zkrátka nebyl zveřejněn celý komiks. Tuto odpověď mi poskytla až komentovaná prohlídka, která se konala 19. 3. 2008 za přítomnosti Tomáše Prokůpka, kurátora výstavy, a Jiřího Gruse a Branka Jelinka.
Tomáš Prokůpek zasvěceně načrtnul portrét typického komiksového tvůrce z generace nula: „Narodil se v sedmdesátých letech a zažil komiksový boom 90. let. Jistou specifičností této generace je, že se jedná o akademicky vzdělané výtvarníky.“ Řada autorů vystudovala AVU (např. K. Jerie, J. Grus), J. Bažant a M. Němeček jsou scénografové, M. Pokorný absolvoval animaci ve Zlíně. Jako zjevení tak působí Jiří Zimčík, který je vyučeným truhlářem.
Co českému komiksu v současné chvíli nejvíce schází? Podle mého názoru sebevědomí. Současní tvůrci se mohou obrátit k jisté tradici. Český komiks se začíná ozývat i v zahraničí - Lucie Lomová publikovala své album Anna chce skočit ve Francii, společné dílo Jiřího Gruse (kresba) a Štěpána Kopřivy (scénář) Nitro těžkne glycerinem vyšlo dokonce v pěti zemích (USA, Francie, Německo, Holandsko, Španělsko). Proto doufejme, že Jiří Grus, jeden z nejtalentovanějších tvůrců nové generace, myslí svá slova jen jako nadsázku: „To, že kreslím komiksy, radši nikomu neříkám.“
Markéta Holanová
Generace nula. Nová vlna českého a slovenského komiksu. 29. 2.–28. 3. 2008. Galerie VŠUP.
LitENky č. 4/30, roč. 2006/2007
Brano Jelinek: Oskar Ed
Ukázka z komiksu Oskar Ed slovenského autora Brana Jelinka. Zdroj: www.komiks.cz
© Brano Jelinek
Adolf Lachman - Pérák
Ukázka z prokletého projektu českého komiksu Pérák. Zdroj: http://kultura.ihned.cz
© Adolf Lachman
(24. 3. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2129
Němý štramák
Komiksový sešit Pšššt! přináší příběhy havraního vagabundaStefan Segi
( stefan.segi)
Hlavním hrdinou černobílého komiksu beze slov Pšššt! je černý havran. Tedy spíše personifikovaný černý havran, neboť, podobně jako u Spiegelmanova Mause, i pro Jasona jsou zvířecí tváře pouze maskou tváří lidských. Tématem série příběhů, které v komiksové knížce nalezneme, jsou pak nejrůznější životní situace, se kterými člověk chtě nechtě musí přijít do styku.
Tím prvním, co čtenáře zaujme, je hlavní postava Havrana. Jasonovi se v jeho osobě podařilo vyhmátnout typ neodolatelného losera, ve sportovním sáčku s frajerským kloboučkem. Dá se s ním ztotožnit a soucítit bez jakéhokoliv náznaku citového vydírání i v těch nejtragičtějších situacích. Nutno dodat, že na tom má výrazný podíl i přítomnost charakteristického humoru, který je něžný a zároveň docela černý.
Kresba je vcelku jednoduchá, ale velmi kompaktní. Jason vychází nejvíce z pojetí němé grotesky, tak, jak ji známe například z raných animovaných disneyovek. Koneckonců Havranův oděv i celá atmosféra příběhů jsou blízké právě meziválečnému americkému ztvárnění, které dnes působí poněkud groteskně, ale zároveň i jaksi temně.
Právě němé ztvárnění umožňuje Jasonovi velmi podnětný a originální pohled na situaci stárnoucího bohéma. Můžeme zde sledovat jeho lásky, jeho deprese poté, co je mu děvče přebráno, a například i radosti a strasti s výchovou syna, který mu náhle dorazí do poštovní schránky. Tyto zdánlivě samozřejmé a ohrané situace Jason pojímá přímo mistrně a vždy se mu podaří najít si originální úhel pohledu a vyhnout se zbytečnému sentimentu. Krásná je například epizoda, kdy si Havran začíná uvědomovat vlastní smrtelnost. Jednoho dne ve frontě na autobus narazí na Smrtku, a ta ho pronásleduje tak dlouho, dokud se oba nesmíří a nenaučí se spolu sdílet postel, pivo i holicí stojek.
Zkrátka a dobře, Jasonův komiks Pšššt! je opravdu zajímavým a hodnotným dílem, které v sobě spojuje němou grotesknost animovaných filmů s hloubkou existencionalismu, aniž by výsledek působil příliš vykonstruovaně či intelektuálsky. Nezbývá než těšit se na vydání dalších Jasonových komiksů.
Stefan Segi
Jason: Pšššt! Mot, Praha 2007. 128 stran.
Foto: Daemon.cz
LitENky č. 4/30, roč. 2006/2007
(25. 3. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2130
Tahle země není pro starý… ani pro mladý… ani pro Boha
Beznadějné putování za nadějíKateřina Kubová
( katerina.kubova)
Otec, syn, nákupní vozík se všemi jejich věcmi. Putují po Zemi zpustošené blíže neurčenou katastrofou, téměř nikde nic živého, vše mrtvé, zničené. Putují k moři, aniž ví proč. Jen aby měli nějaký cíl, aby měli proč žít. Každý den bojují o život – neumřít hlady, zimou, žízní. Schovávají se před tlupami zdivočelých vrahů, zrůd, které se živí lidským masem. Naprosto beznadějná situace. Jeden bez druhého by nejspíš už nežili, jeden pro druhého představují celý svět. Situace ideální pro přemýšlení o životě. O jeho smyslu. O víře. O lidech. Do jejich nitra ale nemáme téměř možnost nahlédnout. Přesto se z jejich na první pohled banálních dialogů dozvídáme vše. Možná i víc, než jsme kdy vědět chtěli.
Román konfrontuje chápání světa dospělého člověka a dítěte. Chlapce, který nezažil svět před katastrofou. I v tomto světě-nesvětě pořád věří v lidskou dobrotu. V lepší budoucnost. Ale stejně jako jeho otec tuší, že žádná není. Přesto představuje poslední paprsky světla na umírající Zemi. Je posledním člověkem, který věří v Boha. Ostatní už v něj věřit přestali. „Kde nemůžou žít lidi, bohům se nedaří o nic líp.“
Na rozdíl od mnoha ostatních románů zobrazujících katastrofické vize, které se odehrávají v daleké budoucnosti, Cesta se týká budoucnosti tak blízké, až nás mrazí. Jak málo chybí k tomu, abychom se ocitli v stejné pozici jako hrdinové. Strohé vyjadřování koresponduje s pustotou nejen na Zemi, ale i v myšlenkách hrdinů. Přímá řeč bez uvozovek, začleněná do promluvy vypravěče, neustálý tok vyprávění. Jako by nás autor nechtěl za žádnou cenu vytrhovat z děje zbytečnými znaménky.
Umění je jedinečné v tom, že na rozdíl od vědy, zaměřené jedním směrem, zobrazuje život komplexně, podává celkový pohled na svět. Pokud k literatuře přistupujeme takto, pak je McCarthyho román prototypem umění. A i přes to, že jistým způsobem popírá existenci Boha, představuje svým poselstvím jakousi „moderní Bibli“.
Kateřina Kubová
McCarthy, Cormac: Cesta. Překlad: Jiří Hrubý. Argo, Praha 2008. 187 stran.
(29. 3. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2135
Chlapský svět v povídkách
Drsnost, která není pro každéhoKristýna Horáčková
( kristyna.horackova)
Nehrdinští hrdinové Beranových povídek se dají rozdělit do několika skupin – ti, kteří se do své situace dostali vlastní vinou, další, u kterých hrála roli souhra nešťastných náhod, a poslední, u kterých se jedná u životní styl. Valná většina z nich již rezignovala na jakékoliv pokusy o změnu či zlepšení, živoří si ve svém stereotypu a je jim v podstatě dobře. Jen málokdy se objeví záblesk poznání a lítosti nad sebou samým, ten je však často velice rychle přehlušen myšlenkou, která pro ně má vyšší prioritu (například jestli se dnes večer půjde na pivo).
Povídky mají často šablonovitý ráz, uvádí čtenáře bez jakékoliv expozice rovnou do děje a stejně tak nenadále i končí. Tato nedořečenost sice ve čtenáři rozvíjí fantazii a sklon k vytváření vlastních závěrů, po čase však začíná být unavující. Stejně tak působí i fakt, že valnou většinu hlavních hrdinů tvoří muži – muži, kteří řeší stále stejné problémy (ať už se jedná o neustálý nedostatek peněz na rum, problémy s nechápavou manželkou nebo o potřebu se v hospodě někomu svěřit se svým zpackaným životem). Pro ženy je v tomto drsném a bezútěšném světě jen minimum prostoru – a když už se nějaká z nich příběhem mihne, nese vždy osobité rysy prostředí.
Zpestřením (ovšem ne vždy v kladném slova smyslu) některých povídek je střídání úhlu pohledu – autor občas v krátkém sledu bez varování vymění vyprávějící postavy či promítne do děje jejich myšlenkové pochody. Tento znásobený a neočekávaný pohled na tutéž situaci může ale být na tak malé ploše příběhu pro čtenáře mírně matoucí.
Jedním z kladů knihy je bezpochyby její jazyk, který dokonale vystihuje charakter postav – jejich promluvy tvoří ponejvíce krátké, úsečné věty, nešetřící vulgarismy a nadávkami, které s úspěchem dolaďují atmosféru spodní vrstvy společnosti, často venkovského prostředí. Z celého textu čiší drsnost, surovost a místy až jistá míra omezenosti, která se nemusí každému čtenáři zamlouvat.
Kristýna Horáčková
Beran, Stanislav: Až umřeš, nikdo už ti nebude chtít sahat na prsa. Host, Brno 2007. 172 stran.
(30. 3. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2139
Já, nejá a kognitivní poetika
Pavel Jiráček metodou výzkumu hodnotí vnímání lyrického rytmuStefan Segi
( stefan.segi)
První polovina Lyrického rytmu je tvořena především popisem teoretických východisek a inspirací. A není toho málo. Autor se opírá především o výdobytky fenomenologie, tedy jde mu o nezprostředkované vidění světa. Klíčem k němu pak není osvícenecké „cogito“, nýbrž tělesná časová zkušenost, jejímž hlavním modulátorem jsou emoce. A právě emoce jsou zde označeny za hlavní sdělení lyrické básně. Jiráčkova teoretická základna se nicméně neomezuje na fenomenologii a bohatě čerpá také z versologie, psychologie, recepce a především z kognitivní vědy všeho druhu.
Část, která je věnována zpracování výzkumu a prezentaci jeho výsledků, je pokusem překlenout mezeru mezi individualitou emoce a objektivním působením lyrického rytmu. Výzkum probíhal především ve třech relevantních kategoriích: libost, světlost a aktivita, z čehož už jasně vyvstává vázanost recepce na tělesnost jako základního nositele afektu.
Lyrický rytmus je kniha nabitá informacemi. Rozhodně ji ale nelze doporučit jako vzdělávací četbu do vlaku nebo do tramvaje. Pochopení autorova specifického přístupu si žádá čas a soustředění. Na druhou stranu, Jiráček předkládá velmi ucelený a propracovaný názor na problematiku těla, emocí a lyrického verše. Právě tento ucelený názor, podpořený mnoha příklady, může být pro čtenáře i zajímavější než samotný rozsáhlý a podrobně prezentovaný materiál výzkumu.
Lyrický výzkum má také jednu velkou nevýhodu. Jeho metoda je velmi specifická a postupy, které zde autor použil, se dobře uplatní v dané koncepci. Nedokáži si však představit, že by další výzkum na podobné téma přinesl něco zásadně nového. Z toho důvodu další Jiráčkova práce bude muset vycházet z odlišného přístupu k věci. To ovšem vzhledem k všeobecné stagnaci české literární vědy rozhodně nebude na škodu.
Stefan Segi
Jiráček, Pavel: Lyrický rytmus. Host, Brno 2007. 300 stran.
(1. 4. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2145
Z kamínků přítomnosti utkaná pláž minulosti
Když se čas zbaví obojkuMarek Dobrý
( marek.dobry)
Novela je rozdělena do pěti kapitol. V prvních čtyřech se vypravěč zaměřuje střídavě na přítomnost svatební noci a minulost. Pátá kapitola je syntézou neodvratných důsledků minulosti s odkrytou a nepříjemnou realitou přítomnosti a následným letmým nahlédnutím budoucnosti. Jak vidno, čas je dominantou celého díla.
Florence a Edward „žili v době, kdy hovor o sexuálních problémech prostě nebyl možný“ a „kdy být mladý představovalo společenské břímě, znamení bezvýznamnosti, mírně trapný stav, z něhož manželství nabízelo počátek léčby“. Příběh se odehrává v době těsně před sexuální revolucí v Anglii, tedy na počátku šedesátých let. Dobové zařazení je důležité hned z několika hledisek. Především poskytuje vypravěči prostor pro představení dvou osob, jež právě vstoupily ve svazek manželský, aniž by věděly cokoliv o sexualitě svého partnera. Při setkání jejich těl v prvním nepovedeném milostném aktu tak vytanou na povrch všechny dosud přehlížené protiklady jejich osobností. Spíše než o prezentaci sexu jakožto prostředku pravého poznání druhé osoby se vypravěč zaměřuje na malinkatý okamžik, v němž se fatálně mění život jedince. Historický kontext příběhu ale ovlivňuje i dialogy díla. Oběma partnerům běží hlavou myšlenky na blížící se sexuální styk, ani jeden ovšem nenachází slova, kterými lze o této záležitosti mluvit. „Žádná taková neexistují. Podobný jazyk bylo teprve nutno vynalézt.“
Příběh má dvě časové roviny. V první sledujeme Florence a Edwarda při večeři před svatební nocí. Vševědoucí vypravěč používá strohý jazyk prostý metafor či uměleckých příkras. Důsledně popisuje detaily atmosféry okamžiku. S brilantní plynulostí přechází z prostoru pokoje do myšlenkových pochodů střídavě Edwarda a Florence. V těchto psychoanalytických drobnokresbách pak čtenář zjišťuje neslučitelnost jejich vnitřních světů. Rozhovor mezi postavami je omezen na několik málo holých vět bez skutečného obsahu. V této časové rovině existuje zdánlivě jen přítomnost. Pod tíhou blízké budoucnosti a ve stínu nadějí vše prostupující minulosti je to však přítomnost nesnesitelná.
V druhé časové rovině, podstatně rozvleklejší, vypravěč odhaluje minulost vztahu novomanželů. Od seznámení přes první rande až po seznámení s rodiči. Balancování na hraně červené knihovny ale umožňuje jemně nastínit všechny rozpory, které, na rozdíl od těch sexuálních, lze zamlčet. Mírným nedostatkem je v této rovině jazyk. Snaha o udržení strohého jazyka v dlouhých větách přírodních a interiérových popisů zde na několika místech mění exkurzi do historie v poněkud nudnou záležitost.
Jestliže chyběly v první části díla výraznější dialogy, po onom fatálním okamžiku, kdy se oběma postavám změnil scénář budoucího života, přichází smršt přímých vět. Tlaku všech dobových povinností a tradic zbavené postavy spolu můžou konečně hovořit. Tento rozhovor, ve kterém se poprvé setkávají se skutečnou silou vyřčeného, napíše tečku za časovou rovinou, v níž vypravěč sleduje přítomnost. Slova nejsou jen kamínky z Chesilské pláže vhozené do moře, ale rány z kulovnice vystřelené v době míru. Druhá časová rovina, začínající v hluboké historii, pokračuje v přehledovém náhledu do budoucnosti Edwarda. Ženská postava se již v textu jen občas mihne jako palimpsestová reminiscence.
V Betonové zahradě šokoval Ian McEwan perverzí a absurditou scén. Novela Na Chesilské pláži uchvacuje především propracovaností na všech rovinách. Jazyk a jeho ilokuční síla v mezilidských vztazích jsou prvkem, který převrací životy postav naruby v jediném okamžiku. Raději se tedy zdržím hledání výrazu, který by pojmenoval tvář nového stylu tohoto autora.
Marek Dobrý
McEwan, Ian: Na Chesilské pláži. Překlad: L. Šenkeřík. Odeon, Praha 2007. 128 stran.
(7. 4. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2149
Tabula rasa
Kateřina Kubová
( katerina.kubova)
V knize autorka zachycuje prvních pět let svého života. První rok života reprodukuje hlavně na základě vyprávění své maminky, potom už se vynořují její vlastní vzpomínky. Interpretace hrdinčiných dětských zážitků probíhá dvojím způsobem, nejdříve z pohledu Elišky-dítěte a poté Elišky-stárnoucí ženy. Protiklad mládí a stáří, protiklad života a smrti prochází celým dílem. Umístění školky, do které Eliška chodí, vedle starobince mluví za vše.
Než Eliška do školy nastoupí, společnost pro ni představuje téměř výlučně „jen“ její maminka. Pro Elišku je symbolem pravdy a dobra. Možná nahrazuje Eliščino nemocné oko. Jsou to totiž především rodiče, kteří svým potomkům zprostředkovávají často nepochopitelnou životní realitu. Všechny malé děti jsou svým způsobem jednooké. Vidí a hodnotí skutečnost přímočaře až naivně, bez „postranních úmyslů“. Ale mnohdy lépe a objektivněji než jejich rodiče. A to platí i v případě Elišky.
Působivost textu umocňuje dokonalé jazykové ztvárnění. Jako bychom se ocitli v hlavě malé hrdinky, jako bychom s ní bádali nad tím, proč prší a jak to, že maminka má vždycky pravdu. Tak dokonale dětsky položené otázky nám vrtají hlavou mnohem víc než „být, či nebýt“.
Kateřina Kubová
Vlasáková, Eliška: Jedním okem. Triáda, Praha 2007. 124 stran.
(19. 4. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2156
Dala jsem ti den na rozmyšlení
Malé rodinné drama?Markéta Holanová
( marketa.holanova)
Po románu Láska vychází v českém překladu pravděpodobně nejoceňovanější kniha Hanne Ørstavikové Ve skutečnosti. Johaně je dvacet, studuje psychologii a žije se svou matkou. Má plán, který odhodlaně plní. Studium tvoří středobod Johanina života. Bydlením u matky se vyhýbá studijní půjčce, kterou by si jinak musela vzít. Po ukončení studia si z ušetřených peněz koupí byt a otevře vlastní praxi. Její pracně vyvažovaný svět zboří seznámení s pomocníkem ze školní kantýny, Ivarem.
Ørstaviková rozehrává děj ve dvou časových liniích. Johana se chystá odletět s Ivarem na šest týdnů do Ameriky. V den odletu zjistí, že pokoj je zvenčí zamčený. Stoupne si k oknu a vzpomíná na události předcházejících dnů. Z jejího vyprávění skládáme mozaiku vzájemného vztahu s matkou, který působí stabilně a přátelsky. Na povrch vyplouvají temné epizody jejich soužití. Obě ženy se vzájemně vysávají a trápí. A jen těžko můžeme říct, čí je to vina. Johana žije na matčin účet, ale matka s ní manipuluje a nechce ji nechat dospět.
Nejvýraznější je motiv peněz. Johana se neustále strachuje, že se bude muset odstěhovat. „Myslela jsem na svůj plán, finanční situaci, budoucnost. Zničila jsem si všechno tím, že jsem ji vzala na ten film? Třeba se budu muset odstěhovat z domu už teď, svázat se studijní půjčkou a peníze na byt nebudu mít nikdy.“
Ørstaviková váží každé slovo, severská střízlivost vyprávění jen zvyšuje napětí, které vystupuje zřetelněji a zřetelněji. Promyšlená výstavba a časté střídání časových perspektiv udržuje čtenářovu pozornost od první do poslední řádky.
Markéta Holanová
Ørstaviková, Hanne: Ve skutečnosti. Překlad: M. Juříčková. Doplněk, Brno 2008.
136 stran.
(20. 4. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2157
Inspektor Clouseau a jeho všemocný falus
Jan Stern úspěšně navazuje na průlomový debutStefan Segi
( stefan.segi)
Když tvrdím, že Sternovy eseje jsou „sexy“, mám tím na mysli především jejich neodolatelnou přitažlivost. Málokterý čtenář laik by si dobrovolně přečetl stať nazvanou třeba Anální fixace. Esej nazvaná „Klečení po výprasku a Ally McBeal“ naproti tomu okamžitě strhne pozornost. Přitom Stern v žádném případě neklame názvy, ale pojmenovanou problematiku vskutku řeší. Byť pouze jako případ komplexnějšího jevu.
A zde je třeba vyzdvihnout další klad Sternovy práce. Je poctivý. Populární témata pro něj nejsou klíčovým bodem, ale jen malým dílem skládačky. Stern trpělivě vysvětluje své teoretické předpoklady a graduje je do pointy, která by bez předchozího výkladu nebyla pochopitelná. Zde je třeba vyzdvihnout, že si autor nehraje na všeználka a přiznává jistou omezenost svého přístupu, jehož středobodem je freudovská psychoanalýza s přesahy do neomarxismu. Nakonec i toto omezení je pro čtenáře jistým pozitivem, protože když už jednou pronikne do freudovské terminologie, kniha se stává podstatně srozumitelnější.
Paleta témat Totemu, incestu a odkouzlení buržoazie je opravdu široká. Pro bohemisty je jistě zajímavá jeho koncepce radikálního čtení, tedy nacházení vnitřních, obecně platných archetypálních významů uvnitř textu. Toto radikální čtení staví proti postmodernistickému čtení individualistickému. Pozorný a trpělivý čtenář se však dočte mnoho zajímavého i o lásce, mediálním diskursu, náboženství či o inspektoru Clouseauovi.
Přitom se povětšinou nejedná o nějakou intelektuální exhibici. Elegantní analýza pohádky Dlouhý, Široký a Bystrozraký může být pro svoji názornost a srozumitelnost v budoucnu používána jako školní pomůcka pro výklad Freudova chápání vývoje sexuální identity.
Kniha Totem, incest a odkouzlení buržoazie má dvě zásadnější úskalí. Jedno pro čtenáře a jedno pro autora. Čtenář si po intenzivnější četbě může připadat jako ubohý balíček komplexů a neuróz v temném světě plném skrytých významů. Naproti tomu problém Jana Sterna spatřuji v příštím postupu. Obě jeho knihy jsou v českém prostředí něčím výjimečným, a to jak obsahem, tak i čtenářským ohlasem. Pokud by však chtěl použít stejného konceptu i potřetí, jen těžko by se mohl vyhnout prázdnému opakování. A to by si jistě nepřál ani autor, ani jeho čtenáři.
Stefan Segi
Stern, Jan: Totem, incest a odkouzlení buržoazie. Malvern, Praha 2007. 280 stran.
(21. 4. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2163
Kde se holčičky mění v ředkvičky
Kateřina Kubová
( katerina.kubova)
Hlavní hrdinka Hredka na nás chrlí vodopád zážitků z Islandu. Při čtení nám dává obrovskou volnost: můžeme číst napřeskáčku, můžeme do knihy psát a domýšlet Hredčin příběh, když je zraněná a sama psát nemůže. Dokonce nás k tomu všemu nabádá. Knihafoss je hra. Hredka (islandsky) v překladu znamená ředkvička. A tak není divu, že se hlavní hrdinka, nejdříve holčička-skejťačka, v ředkvičku promění, pak v červenou barvu duhy, pak v ptáka papuchalka... Jednou ráno, při cestě do školy, zkouší novej „skejtovej trik“ a z ničeho nic se octne na Islandu. A tam to všechno začíná – proměny, setkání s trolly, s papuchalky... když sníte rybu, naroste vám knír. Na Islandu není nic nemožné. Vše je dovoleno, stejně jako my máme vše dovoleno při čtení Knihafoss.
Knihafoss není ale jen jeden velký výmysl. Nenásilnou formou nás seznamuje s tím, jak to na Islandu chodí. Počasí, krajina, zvířata, pokud chcete, dokonce si můžete zkusit upéct i velrybu. Recept najdete na straně 59. To ale ještě pořád není všechno, v knížce najdete i CD zhudebněných básniček, které jsou součástí Hredčiných vyprávění. Pusťte si ho jako kulisu při čtení a už vám nic nebrání přemístit se na Island. A nepotřebujete k tomu ani skejt.
Kateřina Kubová
Míková, Marka: Knihafoss. Baobab, Praha 2007. 116 stran.
(25. 4. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2172
Magie pražských kaváren
Slovem, obrazem, s citemEma Stašová
( ema.stasova)
Tvář Prahy počala získávat oduševnělý ráz roku 1711. Tehdy Syřan Gorgos Hatalah il Demški našetřil z pouličního prodeje turecké kávy dostatečný obnos financí a otevřel zde první kavárnu. Leč kavárenská éra, které se recenzovaná kniha věnuje, nastala až na přelomu devatenáctého a dvacátého století.
Základy dodnes oslnivého lesku kavárny Slávie na Národní třídě pokládali bratři Čapkové, Seifert s Nezvalem a Teigem. Ti ji – tehdy ještě zakouřenou a bez „VIP“ výhledu na Hrad (prosklené plochy získala Slávie po rekonstrukci ve čtyřicátých letech) – upřednostnili před vybranější Národní kavárnou.
To Albert Einstein, který nějaký čas přednášel na Univerzitě Karlově, si oblíbil nedaleký Louvre. Později v něm byl založen PEN klub i Pražský lingvistický kroužek.
Jaroslav Hašek bavil improvizovanými přednáškami návštěvníky Montmartru v Řetězové. Tato koncertní a zábavní kavárna byla svědkem prvního tanga v českých zemích. Předvedl jej tamní vrchní Jirák s dívkou Emčou, přezdívanou „Revoluce“. V Montmartru bylo možné potkat Eduarda Basse, Františka Gellnera, tehdejší herecký ansábl Národního divadla či kabaretu Červená sedma.
Pražští Němci v čele s Kafkou, Brodem a Werfelem se scházeli v hybernském Arcu. Původní interiér navrhl Josef Kotěra a Milena Jesenská se tu seznámila s prvním manželem. Všichni dohromady tvořili Arconauty, jak je vtipně nazval novinář Karl Kraus.
A co teprve zašlý lesk Unionky! Stávala na rohu Národní a Pernštýna v domě rodiny Braunerové a než komunismus budovu i kavárnu srovnal se zemí, nabízel Union chápavou náruč několika generacím umělců a jiným rozháraným duším. Na památku magického bludiště jednotlivých místností byl v padesátých letech vydán sborník. Přispěla do něj většina oddaných štamgastů.
Ale teď již zpátky na zem. Pražské kavárny a v nich ukrytý stroj času svádí k přílišnému snění. Autory této obrazově bohaté publikace jsou mladí historici Eva Bendová, Tomáš Dvořák, Dominik Hrodek a Šárka Kořínková. V pátrání po stopách kaváren první poloviny dvacátého století se zaměřili na výtvarné umění s kavárenskou tematikou (úchvatný Piják absintu Viktora Olivy z roku 1900 dodnes zdobí zdi Slávie), paměti a dobový odborný časopis Kavárník (vycházel v letech 1923–27 a obsahuje mj. stížnosti kavárníků na nevycválané hosty, kteří vystřihují z tiskovin články), reflektují obraz kavárny v literatuře, vyčíslují dochované exponáty.
Nejpůsobivější a z informačního hlediska nejobjevnější je ovšem titulní kapitola Dominika Hrodka mapující vazby významných českých osobností na jednotlivé kavárny. Čtenář nemusí být ortodoxní kavárnofil, aby hltal stránky jedním dechem, aby cítil touhu zjistit více o jedinečném vrchním kavárny Union Františku Paterovi či svérázném kavárníku Josefu Suchánkovi z Arca, jenž vypsal odměnu na hlavy vystřihovačných zlodějů...
Snad se nedopustím otřepanosti, když Pražské kavárny a jejich svět označím za krásnou knihu. Je vhodná pro sentimentální snivce, kteří by za trochu kavárenské atmosféry šli kilometry po pražské dlažbě. Což je ostatně mnohem tvrdší oběť než Vrchlického „světa kraj“.
Ema Stašová
Bendová, Eva ad.: Pražské kavárny a jejich svět. Paseka, Praha 2008. 152 stran.
„Minulou sobotu recitoval Werfel v Arcu Písně života a Oběť. Úžasné!“
Franz Kafka, deníkový zápis ze 30. srpna 1912
LitENky č. 5-6/31-32, roč. 2007/2008
(25. 4. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2173
Procházka příběhem a vyprávěním
Platí naratologické teorie mezi médii?Markéta Holanová
( marketa.holanova)
Seymour Chatman se v pěti kapitolách pokouší podat shrnutí dosavadních bádání z oblasti naratologie, které by mělo intermediální platnost. Kromě americké tradice, ze které je Chatmanovi blízký především Wayne Booth a jeho Rétorika fikce, jasně vystupuje inklinace k francouzskému strukturalismu a reflexe prací Rolanda Barthese a Gérarda Genetta. Německá teorie vyprávění, například koncepty Kate Hamburgerové nebo Franze Stanzela, naopak nevyvolává téměř žádný ohlas.
Výchozím bodem je dualistický model narativního textu, který je tvořen opozicí příběhu a diskursu. Tento model představuje Chatman v úvodní kapitole. Druhá kapitola rozebírá události, tedy čas příběhu, a třetí existenty. Jako existent označuje Chatman to, co zaplňuje prostor příběhu – postava a prostředí. Právě pro teorii postavy vytváří Chatman specifický koncept, pro který je důležité to, jak postavy pracují na zapojení čtenáře při porozumění textu. Ve čtvrté kapitole je uveden nástin účastníků narativní komunikační situace (reálný autor, implikovaný autor, vypravěč, reálný čtenář, implikovaný čtenář, narativní adresát). Pátá kapitola probírá alfu a omegu diskursu – vypravěče, především rozlišení na vypravěče skryté a odkryté.
Příběh a diskurs poskytuje přehledný vhled do problematiky naratologického bádání, srozumitelně vykládá základní termíny. Výbornou pomůckou je i doslov Milana Orálka a Tomáše Kubíčka, který přibližuje dobovou situaci literární teorie, do které Chatmanova kniha v roce 1978 vstoupila.
Markéta Holanová
Chatman, Seymour: Příběh a diskurs. Narativní struktura v literatuře a filmu. Překlad: M. Orálek. Host, Brno 2008. 328 stran.
(26. 4. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2176
Být a mít a nedělat hlouposti
Člověk s tváří Krista bez vousů přece nemusí být lhář, ne?Veronika Kratochvílová
( veronika kratochvilo)
Terezia Mora je Maďarka, žijící již sedmnáct let v Berlině. Svůj původ a možná pocit jakési cizosti v nerodné zemi odkrývá i mezi řádky románu Den co den, ačkoliv už sama sebe považuje duší za Berlíňanku, jíž toto liberální město učarovalo natolik, že si nedokáže představit svůj život jinde. Jejími hrdiny ale zůstávají vykořeněná individua, převážně emigranti a různé ztracené existence. Ne bez důvodu označili kritici tento román jako „knihu nekonečného smutku, klidu a strhující krásy“.
Den co den… Lidé umírají, rodí se. Setkávají se, opouštějí, míjí. Ubližují si a milují se. A na tenhle koloběh autorka pohlíží s jakousi skepsí. Pod slupkou úvah a pocitů se nám postupně odkrývá konkrétní příběh člověka, který pochází odkudsi z bývalé Jugoslávie a nyní se zoufale ztrácí v západoevropském velkoměstě. Ábel Nema, mladý a povahou značně rozkolísaný muž, jenž svým chováním vzbouzí silné emoce. Nešťastník, který byl již od útlého dětství zužován ranami osudu. Otec velmi záhy opustil jeho matku, a on sám byl ještě jako dítě zasáhnut bolestí neopětované lásky ke svému kamarádovi ze školy. Právě toto trauma milostné, nebo přímo sexuální orientace se v knize objevuje nejčastěji, ačkoliv se očekává, že by jej mohl předčít zcela jiný prvek. A to prvek takřka magický, neboť autorka dala Ábelovi do vínku „nadpřirozenou schopnost“ učit se cizím jazykům. A právě tato jinakost a jakási neuniformita ve vystupování i samotném vzezření Ábela je klíčem k samotnému jádru knihy. Ne náhodou jsou i okolnosti prvního setkání s ním tolik bizarní.
Mora, Terézia: Den co den. Překlad: T. Dimter. Odeon, Praha 2007. 392 stran.
(26. 4. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2178
Ještě jedno!
Dej si ještě jednu sklenku, nevíš, co tě čeká venkuVeronika Kratochvílová
( veronika kratochvilo)
Kayankaya, inspirován všemi těmi drsnými typy, kteří musí obstát v nelítostném prostředí současného německého velkoměsta, není dokonalým odlitkem z tradiční formy na hrdiny detektivních žánrů. Je osobitým člověkem, nevytěsňujícím ze svého života neřesti ani neodvolatelné chyby, přesto však s neutuchajícím smyslem pro spravedlnost.
Vražda předsedy představenstva průmyslového gigantu, z níž jsou obviněni čtyři členové „Ekologické fronty“, nedává Kayankayovi spát. Ze svědeckých výpovědí totiž jasně vyplývá, že se oné noci, kdy byl zločin spáchán, pohybovala v místě činu ještě další, pátá osoba. V osudnou noc došlo k výbuchu trhaviny, k čemuž se sice všichni čtyři obvinění přiznávají, ale jakoukoliv spojitost s vraždou striktně popírají. Po oné páté osobě jako by se zem slehla, a proto se na stranu obhájce obviněných přiklání i Kayankaya a vydává se po nezřetelných stopách ke skutečnému odhalení zločinu.
Kayankaya se nejeví jako dokonalý a uhlazený gentleman, ale je popisován jako zhýralý muž, takřka závislý na alkoholu, o nikotinu v cigaretách nemluvě. Jeho postoj k životu je mnohdy až bohémsky nekonformní. Ležérnost, se kterou se pohybuje, je patrná z každé situace, kterou právě prožívá. S narážkami na svůj původ, o kterém svědčí i tmavší barva kůže, se vyrovnává s ledovým klidem a nadhledem profesionála. Díky autorovu vybroušenému stylu, který často překypuje jakousi ostrou jízlivostí, se celá dějová linie knihy stává vodítkem k rozuzlení zápletky, ale i umělecky propracovanou smrští literárních obrazů, které čtenáře vtáhnou nejen do děje, ale i do prostředí a určité nálady knihy. Autentičnost vyprávění skrze ich-formu pak celý čtenářský prožitek ještě více umocňuje.
Čtenář nejspíš knihu neodloží, dokud se nedozví, kdo zločin spáchal a proč. Přesto se v něm po přečtení můžou mísit pocity neukončenosti i smíření.
Veronika Kratochvílová
Arjouni, Jakob: Ještě pivo. Překlad: J. Jílková. NLN, Praha 2007. 106 stran.
(27. 4. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2182
Příběh, ve kterém mluví barvy
Karolína Demelová
( karolina.demelova)
Ač se děj odehrává v 16. století, čtenář na to brzy zapomíná a čas příběhu se pro něj stane „přítomností“. Spolu s postavami se zabydlí ve strhujícím a nebezpečném Istanbulu, poslouchá klevety kramářky Ester, drží palce milencům a popíjí kávu s dvorními iluminátory.
Ústředním příběhem je práce na tajné knize, která má „křesťanským nevěřícím“ vyjevit krásu sultánovy země a zároveň jim dokázat, že východní iluminátoři jsou schopni využít „metody franckých mistrů“ a přitom zachovat orientální tradice.
Jeden malíř však usoudí, že nápodoba západních technik je rouhání. Svěří to „bratru iluminátorovi“, ten se však záhy stane jeho vrahem.
O pozornost čtenáře bojuje hned dvacet vypravěčů – kromě postav i červená barva nebo mrtvý. Doplňují se, překřikují, hádají… Rozhodněte se pak, čemu věřit! A vrah se vám mezitím vysmívá, zda-li už jste ho odhalili.
Dopadením vraha se uzavře pouze jedna vrstva příběhu. Úvahy snažící se vysvětlit orientální filozofii malby, kde namalovaný strom „nechce být stromem, ale jeho významem“, doznívají i po zavření knihy. Popisem rozdílností přístupu k malbě nabízí Pamuk možnost, jak pochopit rozdíly mezi Východem a Západem. Jmenuji se Červená je zkrátka román s velkým „R“.
Karolína Demelová
Pamuk, Orhan: Jmenuji se Červená. Překlad: P. Kučera. Argo, Praha 2007. 505 stran.
(27. 4. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2184
Bez mužů a bez zbytečných řečí
Ani o zarytých feministkách, ani o lesbičkáchEliška Boumová
( karolina.demelova)
Při četbě Helle Helle musíme přistoupit na její pravidla hry. Vyprávění v náznacích: co se postavám honí hlavou a jaké jsou jejich pocity, si musí čtenář domýšlet. Dále se musíme vypořádat s faktem, že v první větě je naznačen závěr: „Během jednoho týdne umřeli čtyři“. Lehce detektivní zahájení koncem, k tomu absolutním koncem – smrtí – spojuje svými nitkami zvědavosti silné momenty (smrt sousedky, spolužáka, blízkého známého a kolegyně).
Vypravěčem je jedna ze sester, dvacetiletá Jana. Bydlí u starší sestry Tiny, která má půlroční dítě. Obě pracují v parfumérii na trajektech na trase Rodby – Puddgarden. Prostřednictvím vzpomínek se dovídáme ještě o životě jejich matky. Příběh není příliš složitý. Je o třech obyčejných ženách, jejichž skoro celý život se omezuje na jedno městečko. Také o mužích, kteří jejich životem jen prolétnou, a o náhodách, někdy tím suchým stylem vyhnaných do ironie a absurdního paradoxu. Popisné pasáže i rozhovory postav jsou minimalistické. Všechno podkresluje téma osamělosti člověka, které je probíráno z různých stran: ženy bez partnerů, lidé mezi lidmi a přesto sami, rodiče a děti, kteří k sobě mají daleko, úplná ztráta blízkého člověka, matky a poslední nejbližší osoby.
Když je slunce ještě pod obzorem, rýsují se pouhé obrysy. Všechno je v šeru všedního života, ale s přidáním světla, které je ukryto mezi řádky a nabývá postupně na intenzitě, je vše náhle plastické. Styl Helle Helle by se dal popsat: Takhle to prostě je, život je všední, náhody se nedají předpovědět a když se něco kazí, tak pořádně.
Helle Helle: Ženy bez mužů. Paseka, Praha a Litomyšl 2008. 144 stran.
Eliška Boumová
(27. 4. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2185
Drolící se monolit
Meziválečná literatura skrze teorii pole Vladimíra PapouškaStefan Segi
( stefan.segi)
Cílem série studií je zboření představy avantgardy jako uceleného monolitu. Místo unifikované scény nabízí Papoušek koncepci literárního prostředí jako systému navzájem se pronikajících diskursů. Analýza těchto diskursů mu dovoluje rozpoznávat prvky a myšlenkové proudy, které nebyly podrobně popsány dobovou teorií a tím pádem byly i hůře uchopitelné pro pozdější badatele.
Karel Teige, který byl autorem klíčových uměleckých manifestů své doby, stává se v Gravitaci avantgard pouze jedním z hlasů, které formují širší literární realitu. Papoušek se totiž ve své práci neřídí kvantitativní produkcí diskursu, důležité je pro něj uchopení divergentnosti umělecké situace, která je zachycena v literárních dílech.
Velikým kladem Papouškovy metody je názornost. Teoretické pojednání je vždy následováno pečlivým rozborem vybraných děl, na kterých je existence či koexistence diskursů předvedena. Vzhledem k tomu, že autor hledá spíše trhliny nežli jednotící prvky, nejsou zde rozebírána povětšinou díla emblematická, ale dojde i na méně známé autory, kteří kvůli své neúčasti v hlavním, jasně označeném proudu nebývají zařazeni do pomyslného kánonu. Je tedy možné dočíst se mnoho zajímavého například o Bohumilu Broukovi, Jiřím Mařánkovi, Vladimíru Raffelovi anebo o Miladě Součkové.
Vladimír Papoušek užitím neobvyklé metody riskoval i možné nepochopení. A stalo se. Viktor Šlajchrt v Respektu XIX / 17: „ Kniha dokládá, že mimořádné postavení avantgardy není tak docela zasloužené. Její řeč byla mnohdy spíš mocenským gestem, než aby vyústila v tvorbu.“ Šlajchrt zde vůbec nebere v potaz, že Papoušek záměrně z „teigovské“ avantgardy vybírá taková díla, na kterých může dokládat její nedokonalost, nekonzistentnost a její prostoupení odlišným diskursem. Přičemž tato selektivnost není mínusem, nýbrž naopak předností aplikace teorie pole.
Papouškova Gravitace Avantgard je dílem pozoruhodným. Kombinuje v sobě dějiny umění, dějiny myšlení o umění a teorii literatury, přičemž výsledný interdisciplinární celek poskytuje čtenáři velmi plastický vhled do „žhavé koule tekutých kovů“, jak sám Papoušek charakterizuje situaci dobové avantgardy v širším slova smyslu.
Stefan Segi
Papoušek, Vladimír: Gravitace avantgard. Akropolis, Praha 2007. 144 stran.
(28. 4. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2187
Chavale, Romale, alou do světla!
Přemysl Veverka a jeho romský román Skoky do světlaŠtěpán Sirovátka
( stepan.sirovatka)
Skoky do světla jsou románem v nejlepším slova smyslu: líčí osudy hned čtyř generací romské rodiny Šebů a místem rozhodně nešetří. Období šedesáti let tu je sice všelijak zakódováno (retrospektivy střídají prospektivu), avšak nejde o žádnou postmodernu. Naopak, máme co dělat s poctivou ruční prací. Vedle osudů rodiny samotné do textu prolínají i pasáže faktografické, mapující romskou historii, folklor a kulturu. Veverka tak upomíná na šťastnou dobu velkých historických románů 19. století, kdy autor nejprve problematiku pečlivě nastudoval. Příznačnými jsou v tomto ohledu i stručné výtahy charakterizující obsah jednotlivých kapitol a důsledná datace všech pododdílů knihy.
Odborná literatura je tu i proto, aby se její závěry dostávaly dál za hranice vědy, domnívá se Veverka. A tak ke slovu přicházejí Velké dějiny, jež víří, hřmí a duní a v nichž se lidský skřítek snadno ztratí. Přemyslovské Čechy, podtatranské cikánské osady, Sudety, holocaust – toto vše v knize bez varování najdeme hned vedle Adama, Andreje, Gejzy nebo Tery Šebových. Další stabilní součástí textu jsou pasáže nazvané Romské nebe – jakási romská axiologie, inventář toho nejlepšího z romské kultury (romská etika, přísloví, písně).
Jsou dva hlavní důvody, proč Veverkovu knihu číst: první je zcela nementorský pohled na romipen – romství – a vše, co obnáší: i zde se pálí parkety a uzavírají sňatky mezi dětmi. Také se ale zpívá, odpouští a drží při sobě – vlastnosti, kterých se gádžům v knize zobrazeným často zoufale nedostává. Asimilace, snaha „skočit do světla“, bílého světa symbolizovaného elektrickým světlem, je nemožná, jako by Romové byli prokletí – smrt či jiná životní tragédie vždy vyrve vše, co předchozí generace pracně nashromáždila. Všichni z rodu Šebů jsou v něčem necikánští: Andrej má pouhé jedno dítě, Gejza s Terou se vzepřeli posvátné rodové tradici, Adam je doktor medicíny a má bílou přítelkyni. Přesto jsou v partii s bílými vždy předem o tah pozadu.
Druhým důvodem je unikátní styl knihy: Veverka píše v dlouhých souvětích (často jedno přes celou stranu), používá pomlky, mísí kódy. Jeho jazyk je biblický a připomíná třeba Egypťana Sinuheta (Romové jsou označováni jako „egyptský lid“, „lid tmavé pleti“, „lidé s pečetí indického původu“), zároveň neváhá užívat termínů typu „subetnická skupina“. Celkový dojem přesto zůstává příznivý.
Skoky do světla jsou mytickým románem. Vše už tu jednou bylo: olašští a usedlí Romové jsou Montekové a Kapuleti, Andrej Šeba zase coby homérský hrdina ví, že mu jeho jednání přivodí zkázu, ale nemá jinou možnost. Ostatně hrdinové hlavní linie příběhu jsou Adam a Eva. Vše podtrhává gnómičnost vyznění. Romský osud znamená kříž a nelze ho změnit. Absence naděje je frustrující, avšak zcela zapadá do jednoty díla. Co však tuto jednotu vyloženě ruší, jsou pasáže, ve kterých až příliš zaznívá autorův moralistní hlas: současná doba je plná komerce a přitroublosti, rocková hudba je škvár. Zvlášť když jinak moralizováno není, vše podstatné říkají romská přísloví: „když se vnucuje člověku dobro násilím, nevěří, že je to dobro.“ Včetně splachovacího záchodu a elektrického proudu.
Veverkův román příjemně osvěží: zručností podání, úctou k faktu i nepopulárním tématem (míněno romství, nikoli hledání identity). Znaky, jimiž se vzpírá dobové náplavě. Romové jsou tu opravdu Romové, román románem. V devatenáctém století možná málo, dnes příjemná změna.
Štěpán Sirovátka
Veverka, Přemysl: Skoky do světla. Paseka, Praha a Litomyšl 2007. 344 stran.
(28. 4. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2188
Jak se hledá domov
Mozaika z příběhů čtyř ženKristýna Horáčková
( kristyna.horackova)
Kniha je mozaikou poskládanou z příběhů čtyř žen, které zdánlivě nemají mnoho společného. Lena a Marta žijí v Brazílii – Marta ve městě, Sao Paulu, a Lena na okraji džungle, kde pomáhá své matce s vedením farmy. Neznají se, ale mnoho věcí je spojuje. Jejich čeští rodiče či prarodiče do této země emigrovali ve 30. a 40. letech a obě mladé ženy se teď dostávají do životní fáze, kdy si uvědomují, že je potřeba protřídit myšlenky a rozmyslet se, co vlastně od života očekávají. Jejich rozhodování komplikuje i potřeba hledání vlastního místa v životě, místa, kde by se člověk cítil doma a které ani jedna z nich nenachází. Obě se rozhodnou hledat ho v zemi, odkud pocházeli jejich předkové, a vydávají se do Evropy. V Praze se protnou jejich životní cesty společně s osudy dalších dvou žen – o poznání starších a zkušenějších – Marušky a Luizy. Maruška v Čechách prožila druhou světovou válku i léta komunismu. Její první láska – Jaromír – se jí sice v roce 1938 snažil přesvědčit, aby s ním a jeho rodinou emigrovala do Brazílie, ona se ale rozhodla zůstat. Po letech dopisování, které – jak Maruška tušila – nebylo pouhým vyprávěním o životě a vyzvídáním situace v Československu (Jaromír totiž působil jako dvojitý agent), přichází parte od Jaromírovy brazilské manželky a několik let poté stojí ve dveřích i ona sama – Luiza. Zajímá ji, kdo je vlastně ta žena, od které dostával její muž česky psané dopisy a kterou nepochybně i celá ta léta miloval. Společně s Martou a Lenou, které zpočátku působí především jako překladatelky a zprostředkovávají veškerou komunikaci mezi oběma dámami, se pokouší poodhalit pavučinu vztahů, záhad a tajemství, jimiž byl jejich muž opředen.
Během celého procesu pátrání, který je pro ženy zároveň i jakousi formou terapie, si všechny čtyři uvědomují, jak je zrádný je pocit vlastní vykořeněnosti, který tak často zažívají emigranti a s jehož následky se potýkají často ještě jejich děti. Jaromírův život je celý naplněný kolísáním, hledáním svého domova, který se mu marně snažila vytvořit Luiza. Jeho rozpolcenost je podpořena i pobytem v koncentračním táboru, který zažil za druhé světové války. Jedinou nadějí pro něj i většinu ostatních byla cikánka Johana, která vždy dokázala sehnat jídlo a jejíž žluté oči všechny fascinovaly. Nemusela utěšovat, slibovat, ale přesto dávala naději, že jednou vše skončí a že se všichni dočkají dne, kdy se budou moci vypravit domů. Stejně tak i Marta, Lena, Maruška i Luiza neztrácejí naději na to, že i ony najdou místo, které jim bude tím pravým domovem.
Žluté oči vedou domů je román prodchnutý exotikou a tajemnem brazilské džungle, mísí se v něm dusná atmosféra Sao Paula s historickým klidem a melancholií Prahy. Kromě střetávání dvou naprosto odlišných kultur dochází i ke konfrontaci mezigenerační a v neposlední řadě i k dialogu mužského a ženského světa. Všechny tyto o tři složky se pak setkávají v jednom bodě – v bodě hledání své pravé identity, životního štěstí a spokojenosti.
Kristýna Horáčková
Pilátová, Markéta: Žluté oči vedou domů. Torst, Praha 2007. 162 stran.
(29. 4. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2191
Je to pták! Je to letadlo! Je to Pérák!
S pružinami proti HitleroviStefan Segi
( stefan.segi)
Ne snad, že by Pérák byl Stančíkovým vynálezem. Legenda o tomto maskovaném mstiteli vznikla v době německé okupace a zpracovali ji už Jiří Trnka groteskní animací či Ondřej Neff neumětelským komiksem. Stančíkův přístup ale nemá s předchůdci nic společného. Text, který se nám dostává do rukou, je totiž původně filmovým či ještě dříve komiksovým scénářem, z jehož realizace zatím dočasně sešlo.
Pokud jde o charakteristiku ústřední postavy, Stančík se zevrubně poučil o pravidlech žánru a Pérák je superhrdinou, jak se patří. Právě stylové ztvárnění hrdiny je jedním z největších kladů knihy, která jinak vykazuje jistou nevyváženost. Pérák je drsný sympaťák se sklony k bezdůvodnému brutálnímu násilí vůči kolaborantům. Jeho hlášky jsou řádně cool, a pokud jde o ženy, platí „nomen omen“. Motiv hledání Pérákovy minulosti je velmi promyšlený, a co více, skvěle provedený. Zkrátka Pérák jako drsný bijec, šarmantní svůdce a hrdina bez paměti hledající svoji minulost splňuje i ty nejpřísnější požadavky na kvalitního superhrdinu.
Další velikou předností knihy Pérák je technické zpracování, které je mimořádně poutavé a skvěle dotváří narativní linii. Na každé stránce jsou po stranách vydatné informace technicko-historického rázu, které osvětlují dění hlavního textu. Celý text je také proložen technickými ilustracemi, dobovými reklamami, rozbory zbraňových systémů či chemickými vzorečky i klasickými ilustracemi děje v komiksovém duchu. Čtenář ihned získá pocit, že drží v rukou dílko, na kterém si dal autor do posledního detailu záležet.
Ne všechno je ale v Pérákovi tak dokonale provedené jako hlavní hrdina či paratextová hra. Z textu je až příliš cítit, že se nejedná primárně o literární dílo, ale o předělaný scénář, takže se zdá být někdy až příliš stručným, kusým a vizuálním. Chybí mu výraznější literární stylizace a spoléhá spíše na nápady než na jejich zpracování.
Výtkou by mohla být i jistá nekonzistentnost fikčního světa. Dokud Pérák ctí komiksovou nadsázku, je všechno v nejlepším pořádku. Ale autor si neodpustil i několik montypythonovských obrazů, které jsou možná originální a zábavné, ale jinak ruší zdařile navozenou atmosféru temné doby protektorátu. Zobrazit Eduarda Beneše jako loutku v rukou Svobodných zednářů je ještě v pořádku. Ale rozsáhlý popis „Školy správného hailování“ či létající talíř poháněný levitujícími tibetskými mnichy, to si autor mohl ušetřit na horší časy.
Příliš kritizovat jediného českého pořádného superhrdinu se ale nesluší, a tak nakonec kniha Pérák vyznívá pozitivně. Sice by jí komiksové zpracování slušelo o něco více, ale díky osobě Péráka a autorovu citu vyhmátnout některé bizarní absurdnosti českých dějin stává se kniha vítaným zpestřením české literatury, které se jinak superhrdinové vyhýbají širokým obloukem.
Stefan Segi
Petr Stančík: Pérák. Druhé město. Brno 2008. 122 stran.
************************************************************************
Projekt „Pérák“
Že se kolem legendárního superhrdiny počíná dít cosi zajímavého mohou zvědaví komiksoví fanoušci sledovat již několik let. Zatím to však bohužel vypadá, že spíše nežli Pérákova dobrodružství mohou sledovat nekonečný seriál změn a zpoždění, který celý projekt provázejí.
Původní myšlenkou bylo připravit kvalitní komiksový příběh pro dnes již bohužel neexistující časopis Živel. Na podporu tohoto komiksu vznikly roku 2002 vynikající stránky http://www.monge.cz/perak/ Na těch je možno nalézt část scénáře či rozpracovaný storyboard. Nejzajímavější jsou ovšem studie Péráka, kde je možné srovnávat přístup Jiřího Gruse, který s projektem začal a Adolfa Lachmana, který Gruse nahradil. V současné době se Péráka má ujmout Jan Bažant, avšak nic nenasvědčuje tomu, že by se věci jakkoliv hýbaly kupředu.
Zato Petr Stančík se rozhodl vzít věci pevně do svých rukou. Bez větších okolků napsal filmový scénář, který přetavil v knihu. A protože business je business, nechal si pro jistotu patentovat jméno Pérák u Úřadu průmyslového vlastnictví, což ve fanoušcích komiksu vyvolalo stavy podobné těm, které zažívali vysloužilí rockoví fanoušci, když bylo patentováno slovo bigbít. Nezbývá než doufat, že když Pérák přežil Gestapo, přežije s trochou štěstí i byrokracii.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 1 (33), 24. 11. 2008.
(30. 10. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2216
Mysl tvrdá dřevěná
Mysl vaculíkovskáJana Spálenková
( jana.spalenkova)
Vaculíkovy fejetony jsou od 90. let otiskovány každé úterý v Lidových novinách v rubrice Poslední slovo. Výběr fejetonů z let 1989-2001 Dřevěná mysl bezprostředně navazuje na předchozí tři svazky fejetonů.
Právě tento kratší, sarkasticky laděný žánr slouží Vaculíkovi k tomu, aby s citlivostí, stručně, vtipně a zajímavě nacházel a pojmenovával ve své tvorbě příčiny chorob naší společnosti. Problémy velké, ale i malé, osobního i obecného světa jsou Vaculíkovi podnětem k zamyšlení.
Jak napsal kdysi výstižně Ivan Klíma, ve Vaculíkově podání je fejeton „brilantním literárním stylem, který u nás od dob K. Čapka nemá obdoby, vede zápas o normálního člověka a jeho důstojný, smysluplný život“.
Čteme-li úterní Vaculíkovy pohledy na dění kolem nás zpětně a v knižním celku, zjišťujeme, jak na nás stále aktuálně a naléhavě působí i přesto, že se týkají událostí minulých.
Mohlo by se zdát, že za dvacet let psaní podčarových fejetonů, se Vaculík bude ve svých názorech a profánních tématech opakovat. Autor své názory nemění (zvláště pokud se týkají politiky) a stojí si pevně za nimi. Čtenáře mohou některé ryze vaculíkovské pohledy na svět kolem sebe pobavit, jiné iritovat.
Snad by to nebyl ani Ludvík Vaculík, kdyby se v Dřevěné mysli, stejně jako ostatních dílech, neobjevily ženy. Právě ženy jsou Vaculíkovi stálou inspirací, slouží mu k neustálému obdivu. Proto se ve fejetonu Letní ženy z Dřevěné mysli mimo jiné dozvíme, že „ženské zadky se liší tvarem i duševním výrazem: odrážejí nějak i tu tvář. V sukni se každý zadek trochu vylehčuje... Žena se ovšem skládá i z něčeho dalšího, tedy i z poprsí, ale to je zvláštní téma, třeba zas na zimu“.
Jana Spálenková
Vaculík, Ludvík, Dřevěná mysl. Poslední slova 2002- 2008, Jaroslava Jiskrová- Máj, Dokořán, Praha 2008, 291 s.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 1 (33), 24. 11. 2008.
(31. 10. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2219
Temná Kafkova Praha
Čermákovo putování za Franzem KafkouJana Spálenková
( jana.spalenkova)
Autorem útlé publikace Prahou Franze Kafky je literární teoretik zabývající se kafkovskou problematikou Josef Čermák. V samém centru velkoměsta seznámí čtenáře s místy, která osudově zasáhla do Kafkova života.
Franz Kafka – jméno nespočetněkrát zatracované a znovu a znovu vyzdvihované, osud spletitý a složitý, život krátký, ale přesto plný rozporů, očekávání a zklamání.
Zdá se, že Kafkovi byla v posledním desetiletí věnována velká pozornost, přesto je pro nás Kafkův život velkou neznámou. Nabízí se paralela – zdá se, že Kafkovo dílo je zahaleno rouškou tajemství stejně tak jako jeho život. Bohužel jsou život i dílo Franze Kafky doprovázeny senzacechtivci, vymýšlejícími často až bláznivé mystifikace se snahou ohromit a postarat se o velký novinářský boom.
Kniha Prahou Franze Kafky doslova mapuje pomyslný kruh kolem pražského Staroměstského náměstí, okolo kterého se točil Kafkův život. Osm kapitol je vlastně osm zastvení v místech, kde Kafka pobýval, pracoval, bavil se... prostě žil.
„Tady bylo mé gymnázium, tam za ním je vidět univerzitu a kousek dál nalevo je můj úřad. V tomhle malém kruhu je uzavřen celý můj život.“ (Franz Kafka o Praze)
Spolu s Franzem Kafkou se budeme děsit prvního nočního chrlení krve, o kterém informuje v dopise jednu ze svých sester, budeme svědky jeho pobytů v lázních, kterými se snažil neúspěšně zastavit propukající nemoc.
Čermák ukazuje, že stejně jako Kafka patří k Praze, tak i Praha patří neodmyslitelně ke Kafkovi.
Jana Spálenková
Čermák, Josef, Prahou Franze Kafky, Albatros, Praha 2008, 54 s.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 1 (33), 24. 11. 2008.
(31. 10. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2220
Sebrané řeči workoholika z filmových pláten
Jedna zvláštní osobnost odkrytá třiceti lety rozhovorůMarek Dobrý
( marek.dobry)
Laxova kniha rozhovorů má poměrně složitou strukturu. Rozhovory probíhaly od roku 1971 až do roku 2007. Dělí se do osmi částí, každá se týká vždy jedné výrazné složky filmů – od obsazení herců přes muziku až k reflexi vlastní kariéry. Když v předmluvě autor vypráví, jak složitě se k rozhovorům s režisérem a k jeho důvěře propracovával, vyjde jasně najevo, že hovory byly vedené z Allenovy touhy, ba snad i potřeby. V Erichu Laxovi našel svého životního zpovědníka. Kniha tak odkrývá Allenovu osobnost až strašidelně.
Z jeho odpovědí je patrné proč. Věčná nespokojenost s vlastní tvorbou, patologická hyperaktivita a workoholismus, to jsou hlavní magnetická pole, mezi kterými je Allen cupován po celý život. „Mám pocit, že jsem nedosáhl ničeho umělecky významného. Neříkám to smutně, jenom popisuji to, co považuji za pravdu. Mám pocit, že jsem ničím nepřispěl do pokladnice kinematografie.“ Za těmi slovy se skrývá zklamání a vědomá vlastní nedostatečnost držitele mnoha Oscarů. Pokud kniha rozhovorů dokáže odkrýt podobně pocitově bohatou sebereflexi, je hodna nejvyššího ocenění.
Pro českého čtenáře je nevýhodou knihy přehršle v našem kontextu neznámých jmen. Navíc je potřeba důkladná znalost Allenovy filmografie. Bez tohoto předpokladu se oba relativní nedostatky spojí v nepřekonatelný celek. Těžko si ovšem myslet, že se do četby pustí Allenův zásadní odpůrce. Proto lze vyřknout jen jedno důrazné sdělení: Woodyho fandové, dejte se do poznávání osobnosti reálného Woodyho Allena. Odměnou poté může být poznání, jak málo lze ztotožňovat filmovou postavičku s jejím představitelem. Vidět znovu Annie Hall bez iluzí o autobiografičnosti je krásné.
Marek Dobrý
Lax, Eric: Woody Allen: Hovory o filmu. Překlad: Hana Loupová. Portál, Praha, 2008. 392 strany
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 1 (33), 24. 11. 2008.
(3. 11. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2226
Lehce diskordantní pár
Komiks o lásce a HIVSabine Smitko
( karolina.demelova)
Frederik Peeters: Modré pilulky
Ukázka z komiksu. Zdroj: www.komiks.cz
foto: sabine.smitko
© Frederik Peeters
Hned úvodní scénka naznačuje, že tu něco není v pořádku. Žena hledá na internetu slovíčko "diskordantní" a dozvídá se, že to znamená neshodný a nesouladný. Za ní sedící muž se rozčiluje, že diskordantním párem je označil zrovna doktor. Ano, Frederik miluje Cati a Cati miluje Frederika. Cati je ale HIV pozitivní a tohle je příběh o tom, jak se s tím Frederik vypořádává.
Modré pilulky nejsou chronologickým vyprávěním, nýbrž motivickým uspořádáním scén; autor seřazuje příhody podle asociativního řetězce vzpomínek. Hlavním tématem jsou především každodenní problémy života s infekcí HIV, jako je nebezpečí nakažení, a abstrahující reflexe o životě s těžkou nemocí. Důležitou roli ale také hraje vztah Frederika s malým synem Cati, pomalé přibližování a roustoucí, někdy až dojemná důvěra. Ze všech těch vážných a příjemných, melancholických a veselých momentů tak vzniká celkový obraz, který vytváří harmonickou jednotu.
Místy až nadměrná harmonie ale také odhaluje hlavní problém: text dělá, jako kdyby to všechno zase až tak velký problém nebyl a s příslušnou medikací a optimistickou myslí se dal beze stopy vyřešit. Zatímco David B. a Craig Thompson ve svých autobiografických komiksech Padoucnice a Pod dekou inscenují těžké postižení nejen jako věc fyzickou, ale také psychickou, kterou je postiženo a dlouhodobě změněno celé okolí, v Modrých pilulkách je HIV jenom objektivně a interně vyřešitelná příhoda. Jako člověka nás nepromění ani nespasí a o nemoci jako problému, který by se netýkal jenom tří hlavních postav, nýbrž celé společnosti, není ani zmínka. Nevyřeší to ani poslední metafyzická kapitola snu, která stojí sama o sobě a je jakoby na poslední chvíli přilepená k dílu, aby zachránila chybějící hluboké úvahy; být souhrnem a ukončením se jí ale nedaří. Recipienta, který byl připraven procítit emoce a zoufalství, očekává nepříliš dramatická, v částech vážná, ale nikdy ne negativní četba.
Modré pilulky se stávají hlavně příjemnou knihou, od které se ale dalo očekávat víc, a tak není divu, že nevzniká potřeba nad ní moc přemýšlet a ve vědomí se příliš neusadí.
Sabine Smitko
Peeters, Frederik: Modré pilulky. Mot, Praha 2008. 190 stran. Překlad: Hana Zahradníčková.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 1 (33), 24. 11. 2008.
(3. 11. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2230
Neobyčejná polévka
O kontroverzním románu úspěšného japonského spisovateleEva Levorová
( eva.levorova)
Že se jedná o spisovatele s křestním jménem Haruki, autora Norského dřeva, Kafky na pobřeží nebo Afterdarku, to se rozumí tak nějak samo sebou. Donedávna byl skutečně jediným autorem tohoto jména, s jehož díly jsme se mohli v českém překladu seznámit.
Ovšem situace se změnila. Mezi japonskou beletrii v našich knihkupectvích nedávno přibyl Murakami číslo dvě – Rjú. A jeho vstup do poklidných českých vod rozhodně není z těch nesmělých či opatrných.
V prózách obou jmenovců (mimochodem v Zemi vycházejícího slunce je jejich sláva takřka srovnatelná) můžeme nalézt mnohé společné prvky. Oba píší o střetu a míšení japonské kultury se západní, o obdivu i nenávisti k všudypřítomné Americe a ani jeden se nevyhýbá zobrazení násilí a pokleslého nočního života. Ovšem Rjú Murakami je mnohem drsnější, temnější a perverznější.
Hlavním hrdinou románu V polévce miso je mladík Kendži, který se živí provázením turistů po Tokiu, zejména po jeho nechvalně proslulých čtvrtích plných nočních barů a vykřičených domů. Prací si stěží vydělá na bydlení a živobytí, touží však po tom, aby si jednou našetřil na cestu do Ameriky. Krátce před koncem roku se, doufaje ve slušný výdělek, nechá najmout americkým turistou Frankem. Už od začátku mu na podivném cizinci něco vadí. Očividně lže o tom, že do Tokia přijel pracovně – vždyť v těchto dnech už se přeci nepracuje. Navíc v tváři Američana je cosi děsivého, jeho kůže není přirozená, vypadá jako spálená nebo umělá. A přestože se Frankovi po většinu času daří tvářit přátelsky a vesele, občas nepředvídatelně a bezdůvodně vybuchuje v návalech vzteku a zlosti.
Od okamžiku, kdy je nalezena zavražděná mladá dívka, která si přivydělávala jako placená společnice, se Kendži nemůže zbavit nepříjemného pocitu, že by tajemný Američan mohl mít s její smrtí něco společného. Jeho obavy postupně nabývají značných rozměrů, různé malé detaily poukazují na Frankovu vinu. Ten se navíc zaplétá do svých lží a mladý průvodce se začíná bát o svou dívku i o vlastní život.
Napětí vrcholí scénou z jednoho nočního podniku, v němž Frank, domnívající se, že se mu tamní obsluha vysmívá, vyvraždí personál i všechny hosty, to vše před zraky Kendžiho. Tato scéna obsahuje naprosto detailní popis krutého násilí, autor nešetří perverznostmi, snad se až zvráceně vyžívá ve zkoumání toho, jak daleko je jeho fantazie schopna zajít. Po této pasáži už text plyne poměrně klidně, což může čtenáři způsobit téměř šok. Přestože ani nadále nechybí napětí, k jeho výrazné gradaci už nedochází.
V kontrastu s dosavadním charakterem textu se do závěrečné části promítá duchovní motiv. Frank z nepochopitelných důvodů začne fanaticky toužit po tom, aby si mohl poslechnout sto osm odbití novoročních zvonů, které dle tradice mají mít moc očistit ho od bonnó – nízkých pudů. Závěr příběhu je poněkud překvapivý a je na čtenáři, jak jej dokáže přijmout.
V polévce miso je v první řadě psychologický thriller. Zároveň však velmi syrovým způsobem vypovídá mnohé o japonské mentalitě, vnímání cizinců a zejména Američanů. V jeho mikrostruktuře pak můžeme nalézt pečlivě vybrané a sugestivně zachycené střípky životů hlavních i vedlejších postav. Dotýká se i morálních a etických otázek, sociálních problémů, stereotypů a předsudků.
Ti, kdo si v souvislosti s Japonskem vybavují pouze suši, čajové obřady, kimona a zdobné chrámy, budou přečtením románu šokováni. Jako každá země má i tato svou odvrácenou tvář plnou zločinu, násilí a prodejného sexu a Murakami nám tohle všechno bez okolků servíruje přímo pod nos. Někdo bude knihou nadšen, někdo naprosto znechucen. Málokoho však nechá chladným.
Polévka miso, v Japonsku naprosto všední pokrm, je hořká, kyselá, sladká a slaná zároveň. A takový je i Murakamiho román. Ale je mnohem víc hořký, kyselý a slaný než sladký.
Eva Levorová
Murakami, Rjú, V polévce miso. Překlad: J. Levora. Argo, Praha 2008, 203 s.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 1 (33), 24. 11. 2008.
(4. 11. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2236
Dahlovy podzimní úsměvy
Další várka povídek, tentokrát z AnglieSimona Fischerová
( simona.fischerova)
Roald Dahl je autor mnoha knížek pro děti i dospělé. Některá jeho díla byla zfilmována (Karlík a továrna na čokoládu, Čarodějky, Matilda aj.). Dahlovy povídky u nás vyšly v několika výborech (Líbej mě, líbej, Milostné rošády, Jedenadvacet polibků) a vždy byly pro svůj svérázný styl a černý humor přijaty s nadšením. Příběhy jsou až rafinovaně promyšlené a gradované k někdy drsnější realitě, ale vždy překvapivé pointě. Téma však není nijak morbidní ani strašidelné. Jeho anekdotické příběhy reflektují zcela všední a pravděpodobné situace a jejich nositelé jsou dokonale prokreslené postavy z běžného života. Překvapivá pointa je jen nevyhnutelným vyvrcholením konfliktní situace, následkem politováníhodného nedorozumění, odhalením rozporu mezi lidským usilováním a jeho výsledkem. A stejně tak je tomu u Podivuhodných příběhů Henryho Sugara a jiných povídek.
I přesto, že originál vyšel v Anglii již roku 1982, tematicky je stále aktuální. Sbírku tvoří sedm dějově ucelených příběhů s hrstkou naprosto obyčejných i pozoruhodných postav.
Gordon Butcher je chudý zemědělec, který si přivydělává obděláváním polí svých sousedů v okolí. Jednoho obyčejného zimního rána se Gordonovi při orbě zarazí radlice jeho traktoru do něčeho kovového. To, že se jedná o největší poklad pradávných Římanů, se bohužel dozví až za rok u soudu. Kdyby byl býval obezřetnější a nález by si jakožto právoplatný nálezce bránil, mohl by teď být nejbohatším mužem na světě. Povídka nese název Poklad z Mildenhall, a jak autor sám v knize tvrdí, jedná se o příběh podle skutečných událostí. U ostatních si čtenář může myslet to samé, protože vždy zde figuruje autor jako vypravěč, vše je psané ich-formou a navíc zde konstatuje, jak se k příběhu dostal. Myslím, že tímto může zmást a také mate spoustu čtenářů. Pokud opominu literaturu faktu, věřím ale, že většina čtenářů už se drží hesla „Nikdy ničemu a nikomu nevěřit!“
Bohužel já jsem na toto heslo při čtení další povídky úplně zapomněla, a tak se není čemu divit, když jsem se na internetu marně snažila vyhledat jméno Imrat Chán a zjistit, zda opravdu tento jogín umí vidět i bez očí. Právě tento muž byl inspirací pro Henryho Sugara – obtloustlého zbohatlíka, který když zjistil, že na světě existovali lidé, kteří díky dlouholetému cvičení byli schopni vidět skrze hrací karty, rozhodl se, že dokáže to samé a vydělá na tom miliardy dolarů v kasinech. Ne vždycky má ale nápad kýžený výsledek. Zde můžeme nahlédnout i do duše člověka. Autor ukazuje, jak se z nafoukaného a chamtivého snoba může nakonec stát štědrý a soucitný člověk.
Byli jste někdy šikanováni? Další vyprávění je totiž o tom, kam až může taková dětská agrese a touha po nadvládě nad druhým zajít, a o tom, že může být někdy nebezpečné hrát si jen tak sám na louce a pozorovat ptáky. Může se totiž stát, že za vámi přijdou dva zakomplexovaní desetiletí kluci a budou si chtít hrát s vámi. Nevím ale, zda děti běžně tráví odpoledne tím, že kamaráda přivážou ke kolejím a odpočítávají minuty do příjezdu vlaku.
Šestá povídka je autorovým vyprávěním o jeho dětství a o tom, jak se vlastně stal spisovatelem.
Celkově bych tento literární počin zaškatulkovala do kategorie „těch lepších“ knih, které u nás vycházejí. Ničím nevnucující se vyprávění, která si oblíbíte pro jejich jednoduchost a čtivost. Nejsem si ale jistá, zda se vám zaryjí natolik do paměti, že o nich budete nadšeně vyprávět svému okolí. Je to prostě taková příjemná četba na sychravé večery, po které vám zůstane lehký úsměv na tváři. A jestli tam bude ještě za měsíc? To se uvidí…
Simona Fischerová
Dahl, Roald: Podivuhodné příběhy Henryho Sugara a jiné povídky. Překlad: M. F. Havrdová. Volvox Globator, Praha 2008. 228 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 2-3 (34-35), 12. 1. 2009.
(5. 11. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2242
Urbánní epos MC Doris
Druhá kniha pozoruhodné Doroty MasłowskéJakub Jehlička
( jakub.jehlicka)
Představitelka nejmladší polské prózy Dorota Masłowská (nar. 1983) vstoupila na literární scénu před šesti lety „hiphopovým románem“ Červená a bílá (Wojna polsko-ruska pod flagą biało-czerwoną), který svou originalitou vyvolal mohutný ohlas nejen v Polsku (česky vyšel v roce 2004) a autorce přinesl kromě respektu kritiků pověst enfant terrible polské literatury. Po třech letech spekulací, zda se jí podaří navázat na úspěšný debut, vydává Masłowská svůj druhý opus, podobně koncipovanou novelu Královnina šavle (Paw królowej). A ukázalo se, že naděje do ní vkládané vskutku nebyly marné – v roce 2006 Masłowská získala prestižní polskou literární cenu Nike. Po dvou letech se Královnina šavle konečně dostává k českému publiku prostřednictvím nakladatelství Fra a překladu Barbory Gregorové.
Při prvním pohledu do této útlé knihy napadne čtenáře neseznámeného s tvorbou Masłowské otázka, zda-li se vůbec jedná o prózu: ono se to totiž rýmuje. Rýmy jsou to neučesané, místy odporující gramatice, místy podle vzoru láska – páska, neplnící zde žádnou estetickou funkci, nýbrž pouze fungující jako činitel rytmu, zkrátka jako u hiphopové písně, jíž koneckonců Královnina šavle, pokud jí tedy chceme do nějakého žánru zařadit, je, byť poněkud parodující sebe sama.
Píseň – epos, jejž zpívá MC Doris, autorčino alter ego – vypráví osudy několika hrdinů, odehrávající se v nevlídných částech současné Varšavy (ale stejně dobře by se tak mohlo dít třeba v Praze či Budapešti, i přes tradičně polský důraz na národní sebereflexi). Hrdinové, či spíše antihrdinové této varšavské odysey jsou postavičky postrádající hlubší psychologické vykreslení, jsou šablonovité, schematické: prostoduchá dívka odpudivého vzhledu, deprivovaný popový zpěvák toužící stát se Švédem, demagogický hudební producent, básnířka bez výrazu, schovávající se za alternativní umění a jim podobné. V podstatě nejde o nic jiného nežli o různá více či méně nadsazená (čtenář ať laskavě porovná se svou vlastní zkušeností) zosobnění všeho negativního, co s sebou nese život v (středo)evropském velkoměstě, v masové popkultuře a konzumerismu, to vše doplněno v Polsku často tematizovanými problémy, jako je homofobie nebo ambivalentní vztah k vlastní zemi.
Takovýto obraz nešvarů moderní doby jistě není nijak originální, navíc může zavánět lacinou satirou. Naštěstí těžiště Královniny šavle spočívá někde úplně jinde – a sice ve hře s jazykem. Masłowská totiž nezůstává u hiphopového patetického deklamování, ale s nadhledem využívá, převrací a recykluje popkulturní diskurs, jazyk reklamy a médií v celé jeho obludnosti, mísí poetismy s nejhrubšími vulgarismy, využívá archaickou skladbu i slovník. Nutno uznat, že výsledkem je text překvapivě soudržný, přes přirozený odpor, jejž na začátku čtení klade, svižně plynoucí v tempu daném pravidelností rýmů.
Je jasné, jak veliká úskalí skýtá takový text (a navíc metatext – Masłowská hojně cituje a parafrázuje jak kanonická díla, tak zcela vněliterární texty, polské reálie) pro překladatele. Barbora Gregorová se postavila k tomuto materiálu tak, že – řekněme rovnou naštěstí – se v místech nezbytných uchýlila k analogiím z českého prostředí, ať už se jedná o parafráze populárních textů, či užití nářečí. Ozývají se sice polemické hlasy některých překladatelů, nakolik lze (ne)spoléhat na čtenářovy kulturní znalosti, ale ty jsou v tomto případě logické. Gregorová každopádně odvedla svědomitou práci, díky níž – po splacení dluhu minulosti v podobě překladů dalšího „nepřeložitelného“ Poláka Witolda Gombrowicze od Heleny Stachové a Ericha Sojky – má možnost český čtenář udržovat styk s tím nejpodstatnějším z dnešního literárního dění u našeho severního souseda.
Masłowská, Dorota: Královnina šavle. Překlad: Barbora Gregorová. Fra, Praha 2008. 142 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 1 (33), 24. 11. 2008.
(5. 11. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2241
Rodina v kélu, nervy taky
Jak žít a přežít dle Terezy BoučkovéDenisa Garciová
( denisa.garciova)
Tereza Boučková (nar. 1957) není na českém literárním poli žádným nováčkem, poprvé o sobě dala vědět svým románem Indiánský běh, za který v roce 1990 obdržela Cenu Jiřího Ortena. Stejně jako její debut je i Rok kohouta výrazně zatížen spisovatelčinými osobními zážitky, takže si ji čtenář chtě nechtě občas projektuje do hlavní postavy. Svět Terezy Boučkové je ale s tím románovým natolik provázán, že čtenář rozhodně nemusí trpět žádnými výčitkami.
Rok kohouta je příběhem ženy, která selhává v pokusech o udržení hroutící se rodiny. Dva adoptovaní synové se vymykají kontrole, ten biologický se uzavírá do sebe a manžel ujíždí na dlouhých cyklistických výletech. Pocity zmaru a žádného uznání srážejí její sebevědomí na nulu, k tomu se přidává tvůrčí krize. Přesto jsou však momenty, které hrdince dodávají sílu. Zajímá vás, co tuto ženu vyburcuje? Tereza Boučková nabízí silný příběh s ožehavým tématem. Román je plný zvratů, emocí, vtipu i sebeironie a napříč veřejností vyvolal bouřlivé ohlasy a diskuze.
Vstup do děje je rychlý, bez okolků nám hrdinka dává nahlédnout do karet, které jí život rozdal. Bez skrupulí odhaluje i své nejniternější pocity. Přes všechna zklamání, pesimismus a sebelítost hlavní hrdinky jsme zároveň svědky toho, jak téměř neustále sbírá energii a odvahu uhrát svoji „partii“ i se špatnými kartami. Stejně tak jako jsou lidské myšlenky a úvahy často rozporuplné a neustále se měnící, i styl vyprávění kolísá. Přelévá se z nálady do nálady, takže pulsující pasáže plné vzteku, rozčilení a beznaděje střídají strohé parafráze úředních nařízení, které přecházejí do pomalého a místy klišovitého rozjímání o všem a o ničem.
Rok kohouta, který hrdinka-autorka prožívá (a ve kterém se také narodila), dal název celé knize. S odkazem na čínský horoskop, kde se cyklicky navrací jednotlivé roky, si můžeme také povšimnout menších, dokola se opakujících bludných kruhů, ze kterých autorka-hrdinka ne a ne vystoupit. Periodicky se v hrdince střídá pocit lásky a nelásky k manželovi, k adoptovaným dětem i k sobě – k životu, který žije. Boučková však místa, kde už kolovrátek týchž pocitů a vzlyků začíná být příliš nápadný a nudný, zkouší celkem vhodně prokládat zprávami od přátel, ke kterým osud také nebyl vždy shovívavý, nebo skoro až lyrickými pasážemi o dojmech z umění. Na některých místech tak vzniká příjemné pnutí, občas ale tyto poetické vsuvky zaskřípou, to když Boučková sklouzne k neuvěřitelným kombinacím (např. Vláčilova Markéta Lazarová a pečení dvou plechů koláče).
Román je psán velmi živým jazykem, někdy textem prosviští pár nadávek, ale o to jsou pak jednotlivé výpovědi autentičtější. Občas se objeví drobná klišé ve vyjadřování, některé formulace jsou sloganovité nebo až trapně úsměvné (např. „Nebraň se lásce. Musím, neumím dělat něco na půl. Láska se nemá odmítat.“), ale objevují se i neotřelé formulace. Boučková si se čtenářem ráda pohrává. Hrdinka se tak při popisu svých pocitů zeširoka rozpovídá, ale ne vždy poví vše, a čtenář si tak může leccos domyslet. Autorka knihy by však mohla dát čtenáři i více prostoru, neboť český čtenář, jak pevně doufám, není hloupý, ale je naopak velmi zvídavý. Převyprávění (i když stručné) silného životního příběhu Rudolfa Slobody nebo Zuzany Navarové se ukazuje jako liché a nic nového neříkající.
Kniha vypovídá o spoustě bolů i radostí. A třeba vám také dodá sílu k tomu, abyste mohli zpívat a tančit, prostě trsat jako blázni.
Denisa Garciová
Boučková, Tereza: Rok Kohouta. Odeon, Praha 2008. 336 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 1 (33), 24. 11. 2008.
(6. 11. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2249
Kouzlo Elíšiných očí
Timothée de Fombelle uzavírá ságu Tobiáše LolnesseMarkéta Holanová
( marketa.holanova)
V tuto chvíli přichází na řadu již zmíněné odkazy k první knize. Tobiáš Lolness měří asi dva milimetry a je jedním z obyvatel Stromu. Kvůli mocenským čachrům jsou jeho rodiče zadrženi a Tobiáš musí svůj domov ve větvích opustit. Jeho cesta vede až ke kořenům Stromu, mezi Sloupané, kteří žijí v trávě. Na konci prvního dílu stojí Tobiáš před zásadní otázkou – zůstat mezi Sloupanými, bez rodiny, bez minulosti, nebo se pokusit získat vše zpět, nebo zachránit rodiče, milovanou Elíšu a pokusit se odvrátit katastrofu, která začíná hrozit celému Stromu.
Všechno má svůj čas, v tuto chvíli přišel ten Tobiášův. Je také potřeba zodpovědět všechny otevřené otázky z minulosti. De Fombelle tak činí s grácií a lehkostí. V podobě retrospektivních vsuvek připlouvají zapomenuté odpovědi z dávných časů a naprosto organicky zapadají do vyprávění.
Timothée de Fombelle výtečně pracuje s váhou vzpomínky a plynutí času. Za každou větou slyšíte tichý zvuk kyvadla, které každou vteřinou odkrajuje čas. Chvíle, které jsou, byly a už nikdy nebudou. A jediné místo, kde zůstanou, jsou vaše vzpomínky.
De Fombellovi se podařil úžasný kousek – v přesném poměru zkombinovat patos a zároveň lehkost, vtip a zásadní etické otázky, a to tak, aby oslovil nejen děti, ale i jejich rodiče.
"A skupinka schovávající se uprostřed Amenových lesů měla dost důvodů, aby vyčarovala z jídla kouzlo: rodiče, prarodiče, vnučka, přítel, kterého jsme už v duchu pochovali, dobrý chléb, vzpomínka na nepřítomné, smíření, oheň v krbu, někdo dosud přesvědčený, že stráví Vánoce o samotě, sníh v oknech, křehkost štěstí, Miina krása, společné vzpomínky a klobása. Je neuvěřitelné, co všechno se poskládá do světnice tak malé, že by se do ní nevešla ani beruška."
Markéta Holanová
de Fombelle, Timothée: Elíšiny oči. Překlad: D. Janderová. Ilustrace: F. Place. Baobab a GplusG, Praha 2008. 296 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 1 (33), 24. 11. 2008.
(7. 11. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2259
Vzpomínky na Mahavishnu
Walter Kolosky v knize Energia, vášeň a krása přináší příběh „nejlepší skupiny na světě“Stefan Segi
( stefan.segi)
Na druhou stranu je třeba si přiznat, že časy okouzlení skupinou kolem Johna McLaughlina jsou už dávno pryč. A jestliže autor knihy v podtitulu píše o „nejlepší skupině na světě“, je nutné si připomenout, že klasická sestava Mahavishnu působila na počátku sedmdesátých let méně než tři roky, vydala tři LP desky a největší publikum si získala jako předkapela Aerosmith. To není příliš impozantní bilance.
Stará láska ovšem nerezaví a Walter Kolosky se do práce o Mahavishnu Orchestra pustil s vervou a důkladností. Každý zdroj pečlivě ověřil, promluvil si snad s každým pamětníkem největší slávy skupiny a navíc se mu povedl jeden vpravdě husarský kousek. Podařilo se mu získat komentáře všech členů kapely, kteří spolu jinak nekomunikují a odmítají se podílet na společných projektech. Co mi v knize poněkud schází, jsou komentáře a recenze z dobového tisku, kterým se Kolosky nevěnuje a které by rozhodně stálo zato porovnat se současným pohledem na odkaz kapely. Takto působí hodnocení jednotlivých alb a koncertů poněkud fanouškovsky, bez žádoucího odstupu.
Monografie je psána chronologicky a je prokládána poznámkami a vzpomínkami žijících aktérů (bohužel ti nejzajímavější, Tony Williams a Miles Davis, přispět už nemohli). Koloskému zpočátku hraje do karet fakt, že každý ze členů Mahavishnu orchestra pocházel z jiné země a vycházel z jiného kulturního zázemí. První část knihy je proto nesmírně zajímavým čtivem, ve kterém se proplétají cesty pěti nesmírně nadaných instrumentalistů, kteří se znenadání ocitli nad propastí mezi jazzovou avantgardou a progresivními rockovými směry. Životní příběhy každého z protagonistů jsou nesmírně poutavé. Například Jan Hammer na poslední chvíli emigruje z Československa, aby se mohl v Americe stát jazzovým pianistou a Jerry Goodman se rozhodne opustit dráhu nadějného houslového virtuosa jenom proto, aby se jako bedňák mohl přidat k rockové kapele.
Ke konci bohužel knížka ztrácí napětí, obzvláště když autor na každé stránce přidává stále podobně vyznívající citáty o tom, jak hudba Mahavishnu někomu změnila život, uvedla ho do transu či přivedla k jinému pohledu na hudbu. Nakonec však nezbývá, než smeknou před vydavatelstvím Hevhetia. Nedá se očekávat, že by Energia, vášeň a krása byla nějakým finančním trhákem, ale šťastný jazzový fanoušek si ji jistě nadšeně zařadí na čestné místo do své útlé knihovničky. Hned vedle Milkowského životopisu Jaca Pastoriuse a autobiografie Milese Davise, pravé Bible všech vyznavačů moderní hudby.
Stefan Segi
Walter Koloski: Energia, vášeň, krása; Príbeh lagendárnych Mahavishnu Orchestra, najlepšej skupiny na svete. Hevhetia. Košice 2007. 306 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 1 (33), 24. 11. 2008.
(7. 11. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2265
Kam se jen poděl?
Petra Hůlová se vydala do tajgyJitka Šafratová
( jitka.safratova)
„Hablund byl nejprve nadšen. Těmi lány donekonečna se rozprostírajících lesů. Ani rozestlat si ve vlaku nechtěl, aby nepřišel o kus té parády míhající se temné zeleně. Tlukotem pražců mu tlukotalo srdce. Jen škoda, že okýnko bylo tak zmazané. Otírat je zevnitř rukávem vůbec nepomáhalo...“
Píše se rok 1947 a do Charyně přijíždí Hablund, muž z Kodaně, který cítí jakési poslání. Tvrdí, že neprchá před svou ženou, navždy ji prý bude milovat, ačkoliv ji vypustil ze svých myšlenek krátce za Moskvou... Ani jeden z nich však netuší, že se již nikdy nesetkají.
Přichází rána! Zoufalá žena se po pár měsících rozhodne svého muže najít – do krutých sibiřských zákoutí by ráda vyslala expedici, jež by jí manžela přivedla zpět. Avšak marně.
Až po dlouhých šedesáti letech se na nádraží objevuje Erske. Objasní záhadné zmizení dánského podnikatele a fotografa, který chtěl objevit „Spolek milovníků tradic“?
Kniha je rozdělena do kapitol, v nichž každý z hrdinů vypráví o svém spletitém životě. Postupně se nám představí ještě Hablundova žena Mariane a Fedorek, "pravodník" na transibiřské magistrále, který má nejraději cestování po zasněžených kolejích.
Můžeme si všimnout, že se jejich výpovědi téměř neliší. Jakoby se v Charyni zastavil čas... Myslím si, že se autorce v tomto dobrodružném vyprávění podařilo velmi barvitě popsat nelítostné sibiřské zimy, nuzný život v kmenech, nebezpečí číhající v tajze za každým stromem, ale i lásku, která si nikdy nevybírá.
Autorka se nebrání spisovné češtině, striktně ji však nedodržuje, neboť každá situace si žádá své a ona si toho je plně vědomá... Román mne velmi zaujal svým dějem, pohrává si s námi, a čtenář je tudíž nucen napjatě vyčkávat... Příběh končí k mému překvapení tak krutě, jak si to jen Duch tajgy a dravé vlčí oči žádají.
Jitka Šafratová
Hůlová, Petra: Stanice tajga. Torst, Praha 2008. 334 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 1 (33), 24. 11. 2008.
(7. 11. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2262
Hledání země nezemě
Odcizení sobě samým podle indického receptuEva Haderková
( ema.stasova)
Ve velkém, kdysi slavném domě, který je dnes téměř rozpadlý, žije starý zatrpklý soudce se svým kuchařem, milovanou fenkou Ťunťou a vnučkou Sai. Tato mladá žena nutí soudce vzpomínat na vlastní mladá léta, která strávil na studiích v Anglii. Ta se pro něj stala synonymem dokonalosti a se svou rodnou Indií se už nikdy znovu nesžil.
Sai se snaží poznávat svou vlast, ale je omezena neznalostí jazyka. Hledá únik od bručícího dědečka ve vztahu s nepálským učitelem. Bohužel přichází doba povstání Ghurků, kterého se učitel účastní. Oba si čím dál více uvědomují rozdíly mezi sebou a neschopnost se s nimi vypořádat.
Třetí rovinu reprezentuje kuchařův syn Bidžu, který emigroval do Ameriky, ale bohužel se mu nedostalo přijetí, které očekával. Místo velkých úspěchů jen živoří a touží po návratu domů. Nakonec jej o všechno okradou cestou z letiště povstalci.
V knize se můžeme dočíst mnoho o našich tužbách, které si nedovedeme splnit sami, a tak hledáme různé země zaslíbené, v nichž doufáme nalézt lepší život. Pro starší generaci to byla Anglie, dnešní mladí se snaží dostat do USA a pro Ghurky je touto zemí vlastní stát, za který se rozhodnou bojovat všemi prostředky, i když za to nakonec trpí jen ti, kteří s tím nemají nic společného.
S hledáním „vlastní“ země souvisí i hledání identity, neschopnost sžít se s danými podmínkami. V popředí je příběh Sai, která svou zemi zatím nenalezla, nicméně kniha obsahuje spoustu retrospektivních odboček a vedlejších příběhů, které dodávají ústředním postavám živost.
V románu se prolínají různé geografické a časové roviny, každá osoba jako by stála trochu jinde. Zároveň se tím ukazuje, jak velké propasti jsou i mezi lidmi, kteří žijí hned vedle sebe.
Eva Haderková
Desai, Kiran: Dědictví ztráty. Překlad: Blanka Pešinová. Odeon, Praha 2008. 353 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 2-3 (34-35), 12. 1. 2009.
(9. 11. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2268
Romeo, Julie a Adolf Hitler
Je opravdu nutné zabít Führera, abychom našli sami sebe?Stefan Segi
( stefan.segi)
Když se k tomu přidá tradiční Jasonova kresba ve stylu raný Walt Disney à la film noir, výsledný celek je ve všech ohledech působivý. Strnulé postavy, neutrální výrazy a prázdné oční důlky rozpoutávají naplno vření čtenářovy fantazie a kladou před něj řadu nejasných otázek, jejichž formulace se během četby proměňuje, aniž by na konci byly odpovědím blíže než na začátku. Zabití Adolfa Hitlera v Jasonově světě představuje metaforické vyvrcholení lidského snažení vzhledem k materiálnímu světu, pro který je odosobněná práce pro peníze základní hodnotou. Život je v komiksu podán jako druh průmyslu. Způsob, jak mechanizovaně žít a řešit problémy s pomocí formálních prostředků. Hlavní hrdina, nájemný vrah, který s okázalou lhostejností likviduje nepohodlné osoby, zasvětí zaměstnání celý život.
Stojí to nakonec za to? Jakou sílu mají vzpomínky? Je svrchovaně urbanizovaná mysl ještě schopna odtrhnout se od industrializovaného, zprostředkovaného světa a hledat život v jeho původní neodosobněné podobě? Je dobré u sebe stále nosit kapesní vydání Mein Kampfu? To jsou jen některé z otázek, jimiž se zabývá Jasonův zabijácký romantický thriller, který s každým dalším přečtením stoupá na kvalitě.
Stefan Segi
Jason: Zabil jsem Adolfa Hitlera. Překlad: R. Podaný. BB art, Praha 2008. 48 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 2-3 (34-35), 12. 1. 2009.
(29. 11. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2274
V moci rudých zachránců
Když jsou jahody porosené krvíAndrea Fiřtíková
( andrea.firtikova)
Je konec druhé světové války, Brno právě osvobodila sovětská armáda, „blýská se na lepší zítřky“ a všichni jsou šťastni. I čtrnáctiletá Věrka a její devítiletá sestra Naďa jsou šťastné. Jen jejich matka mlčí v předtuše zlé budoucnosti. A nemýlí se.
Tříčlenná rodina je po osvobození města rudoarmějci zatčena kvůli matčinu ruskému původu a útěku z vlasti během občanské války (1917). Matka i dcery jsou odvlečeny do sibiřského gulagu. Těžká dřina, každodenní boj o přežití plný strachu a bolesti – ať už fyzické, nebo psychické. Střih. Téměř dvacet let života je pryč – dvacet let života přežitého, nikoli prožitého.
Román se skládá ze čtyř kapitol – Cestou křížovou, Peklo, Očistec a Doma, během nichž se z dospívající dívky stane třiatřicetiletá žena. Ačkoli je hrdince na začátku románu čtrnáct let, žádný dětský ani dospívající svět v knize nenajdeme. To odráží její předčasné dospění a také fakt, že děj nám autor zprostředkovává na základě vyprávění již zestárlé ženy, která na své utrpení pohlíží velice realisticky.
Autor tlumočí Věřin příběh v er-formě a jeho subjektivní postoje se v románu neodráží. Nesnaží se nic zlehčovat – užívá syrový popis děje k vylíčení doby. Až naturalisticky popisuje každodenní hrůzy. Nesoustředí se na líčení vnějšku, ale vnitřku. Neznáme fyzické podoby postav, ale jejich charaktery, kladné i záporné.
První dvě kapitoly jsou sice nejkrutější, ale zároveň nejčtivější. Děj plyne velice svižně a s Věrkou prožíváme každý její záchvěv strachu i bolesti. Autentická atmosféra se bohužel v následujících dvou kapitolách vytrácí.
Andrea Fiřtíková
Kupka, Jiří S.: Krvavé jahody. Mladá fronta, Praha 2008. 208 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 2-3 (34-35), 12. 1. 2009.
(1. 12. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2276
Vaginální uragán
Eve Enslerová a její detabuizace vaginyDenisa Garciová
( denisa.garciova)
Kniha Eve Enslerové Vagina monology vyšla letos v novém překladu a také s bohatým doprovodným materiálem, který je ryze informativního rázu. Knihu otvírá série čtyř předmluv, respektive dvou předmluv a dvou úvodních slov, což je už opravdu příliš. Závěr knihy nezůstává úvodním pasážím nic dlužen a je také velmi rozsáhlý. Do detailů jsme seznámeni s hnutím V-Day, což výrazně mění charakter knihy, neboť prostor, který je zde věnován poněkud vtíravé agitaci, se svým rozsahem rovná vlastním monologům. Závěrečný apendix by se jistě lépe uplatnil v propagačních brožurách. Snaha informovat za každou cenu je sice chvályhodná, ale jak se říká – všeho s mírou, tím však nechci nijak znevažovat boj proti násilí na ženách.
S Monology vaginy jste se už možná setkali v divadle. V České republice představení nabízí Intimní divadlo Bláhové Dáši, kde excelují Dáša Bláhová, Anna Polívková a Míša Sajlerová. Inscenace této netradiční divadelní hry, kterou poprvé prezentovala sama Eve Enslerová v roce 1996, se uskutečnila už téměř všude, a to i ve státech, kde je postavení žen podřadné. Kniha byla přeložena do více než dvaceti jazyků. Monology vaginy vyvolávají po celém světě bouřlivé ohlasy už od svého prvního uvedení. Otevřít diskuzi byl také autorčin záměr.
Obsah knihy se může čtenářům jevit jako příliš velké sousto. Ale Vagina monology takovou knihou být chtějí – provokující, šokující, smutnou a vážnou, zároveň však i veselou, nekonvenční a odvážnou. Jde o hlubokou sondu do ženského nitra (obrazně i doslova). Koncentrace pojmu vagina je v knize víc než náhodná, autorka se podobná slova neostýchá používat. To samé čeká i od svých čtenářů. Eve Enslerová nás učí, jak nakládat s ženskou sexualitou. Některé monology jsou úsměvné, jiné jsou bolestné a duši drásající. Promlouvají k nám ženy různých ras, národností, vyznání, věku i sexuální orientace. Témata jako menstruace, porod, zneužívání, násilí, ženská obřízka, sex nebo orgasmus, která se donedávna brala jako cosi zapovězeného a nehodícího se k diskuzi, tu bez okolků vyplouvají na povrch. Monology působí velmi autenticky a otevřeně, přesto jsou však svou podstatou velice intimní a niterné.
Velmi zajímavé je také vlákno odpovědí na otázky, které byste si asi sami nikdy nepoložili. Víte, co by nosila vaše vagina, kdyby se oblékala? Možná baret, červenou mašli nebo brýle… A kdyby mohla mluvit, možná byste se podivila, kdyby řekla: „Rozmysli si to!“ Možná by ale volala: „Ještě, ještě…“ Jak je vaše vagina cítit? Vodou, Bohem, skořicí a hřebíčkem nebo rybinou?
Monology vaginy vás zajisté osloví – ať už uchvátí nebo pohorší. Slabší a puritánské povahy možná znechutí. Rozhodně vás ale nenechají v klidu. Tato kniha není jen o vaginách. Je hlavně o ženách. S chutí se začtou i muži, a pak zjistí to, co zná už i šestiletá holčička: „Vím, že někde hluboko má opravdu moc chytrý mozek.“ Vaginy světa, spojte se!
Denisa Garciová
Enslerová, Eve: Vagina monology. Překlad: E. Hauserová. XYZ, Praha 2008. 193 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 2-3 (34-35), 12. 1. 2009.
(4. 12. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2281
Pohádka z Paříže
Příběh jako cesta za životem i smrtíSára Arnsteinová
( sara.arnsteinova)
Příběh nás provádí labyrintem mozku starší domovnice, který je prokládán otázkami z deníku dvanáctileté Palomy. Úkol domovnice paní Michelové je starat se o pohodlí buržoazní smetánky, od přízemí až po poslední patro. Její život má navenek působit prachobyčejně, staromilsky a jednoduše.
Avšak zdání klame - za dveřmi své skrovné garsonky skrývá to, co ježek za keřem bodlin, pořádá intelektuální orgie počínaje od Anny Kareniny až po existencialismus nebo Marxe. Obyvatelstvo luxusního domu v centru Paříže se samozřejmě ani zdaleka nepokouší tuto přetvářku prokouknout, až na Palomu, dceru jedné ze zbohatlických rodin. Ač je velmi mladá, jako druhá hlavní hrdinka naplňuje statě knihy hluboce intelektuálními rozpravami sama se sebou o životě a smrti a o tom zda stojí za to spáchat sebevraždu.
Je zklamána životem, její post v bohaté rodině se jí příčí a po celou dobu hledá v pohybech světa smysl, který by jí dokázal, že stojí za to žít. Osudy hrdinek se střetnou, neboť když někdo smýšlí podobně, je to nevyhnutelné. Částečně se o to postará i nový nájemník – Pan Ozu, Japonec. Oslní Palomu, která je milovnicí japonské kultury, i Renée (paní Michelovou) a abychom směřovali k idylce, prokoukne její kamufláž a vydá se na cestu za poznáním toho, co se skrývá za kukučem a zástěrou rádoby primitivní bytné.
Kniha je vtipná, sarkastická, moudrostí oplývající, ale i smutná. Trochu nepravděpodobné se zdá být tak pokročilé přemýšlení dvanáctileté dívky, i všechny náhody, co se v domě semelou, ale i přesto je krásné nechat tomu tu poetiku, s kterou se příběh příjemně nese ke svému, ač smutnému, přesto velmi pěknému konci. Dvanáctiletá duše si může rozumět s padesátiletou a za šťastný konec se může považovat i smrt, kterou dá starší mladšímu důvod žít dál.
Sára Arnsteinová
Barbery, Muriel: S elegancí ježka. Host, 2008. 315 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 2-3 (34-35), 12. 1. 2009.
(7. 12. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2285
Magický svět Haruki Murakamiho
Každý má svoji továrnu na slonyOlga Pavlova
( olga.pavlova)
Zpočátku se toto dílo podobá jeho předchozím románům, jako je například Kafka na pobřeží nebo Norské dřevo, které byly také přeloženy do češtiny. Tyto romány spojuje příběh soustředěný kolem průměrného hrdiny, který bez ohledu na své povolání rozumí světové literatuře a také se velice dobře orientuje v americké hudbě.
Syžet této knihy se točí kolem anonymního pracovníka vymyšlené firmy, pro kterého jsou nejdůležitějšími předměty „video a televize, které stály spoustu peněz, sbírka whisky ve skříni, kožená bunda a nový trojřadový oblek“. Takto pasivně tráví hrdina život. Hromadí různé předměty a občas vzpomene na svou ženu, která od něj odešla, nebo na milenky, se kterými nemůže a ani nechce žít. Za tento způsob života však hlavní hrdina zaplatí až příliš vysokou cenu.
Zajímavým momentem je, že žádná z postav nemá vlastní jméno. Hlavní hrdina vypráví v ich-formě příběhy o dívce z knihovny, profesorovi, tlusté profesorově vnučce, strážném, plukovníkovi a jiných. Svá pravá jména mají jen zpěváci a skupiny, které hrdina všude slyší a potkává, stejně jak spisovatelé či knihy, které čte.
Do hrdinova vyprávění je vpleteno imaginární město, které vzniklo v jeho továrně na slony. Je to pravý opak skutečnosti, ve které žije. Jsou tam jen nezbytné věci, ale zároveň tam nenajdeme žádné city. Obyvatelé města vedou klidný život, i za cenu ztráty svého stínu. Mluví se zde i o vztahu k věcem, které, na rozdíl od reálného světa, jsou schovány v depozitáři za Knihovnou jako nadbytečné předměty. Takovýto postoj je nejspíše autorovou kritikou neomezené konzumace.
Hrdina existuje najednou v obou světech a řeší otázku, kde má zůstat a kam patří jeho skutečné já, což lze chápat jako hledání vlastní identity, kterou najde až na konci románu.
Olga Pavlova
Murakami, Haruki: Konec světa&Hard-boiled Wonderland. Překlad: T. Jurkovič. Odeon, Praha 2008. 502 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 2-3 (34-35), 12. 1. 2009.
(7. 12. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2286
Lien, Zmetek a Anděl
čtvrtý román Saskie de CosterovéEva Levorová
( eva.levorova)
Hlavními postavami knihy jsou Lien a Marcus. V první polovině knihy je oběma pouhých devět let. Lien je psychicky narušená dívka, která se ve volném čase baví shromažďováním absurdního množství nakradených potravin a rituálním pálením peněz, za něž si měla koupit svačiny. Marcus, autistický chlapec, tráví dlouhé hodiny otrockým opisováním článků z novin. Lien Marcuse nenávidí, nazývá ho Zmetkem a považuje za úhlavního nepřítele, on se jí především bojí.
Přesto tito dva uzavírají podivné spojenectví a spolupracují na realizaci Lienina plánu – kradou v hokynářství a touží „osvobodit slova“ z nemluvících bytostí. Jejich zvrhlé počínání vrcholí týráním krásného hluchoslepého chlapce, Anděla, při němž je naštěstí dvojice přistižena a následně dochází k jejímu dvacetiletému odloučení.
V druhé polovině knihy se shodou okolností dávní „spojenci“ opět setkávají. V této části se vyprávění v er-formě střídá s Lieninými dopisy Marcusovi, které však mají spíše charakter deníku či vnitřního monologu dívky.
Kniha je všechno ostatní jen ne všední. Těm méně otrlým z nás by stačily samotné dívčiny úvahy. Navíc si při čtení nejsme jisti, zda Marcus skutečně existuje, nebo si jej stvořila chorá dívčina mysl, aby měla koho nenávidět a milovat zároveň. Do toho se setkáváme s příliš lidskými promluvami Lieniny GPS navigace…
Jak již bylo zmíněno, zahraniční kritika tento útlý román přijala nadmíru dobře. Zůstává otázkou, zda i český čtenář najde cestu k tak zvláštnímu čtení. (Já ji nenašla.)
Eva Levorová
de Costerová, Saskia: Hrdina. Překlad: M. de Bruin-Hüblová. Pistorius & Olšanská, Příbram 2008. 85 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 2-3 (34-35), 12. 1. 2009.
(7. 12. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2287
Umění zamrzlo
Konec světa z pohledu komiksového autoraSabine Smitko
( sabine.smitko)
Lidé putují přes ledovou poušť, bloudí, přemýšlejí a hádají se, hledají starou dobu. Z náznaků a informací přeměněných v legendy čtenář časem pochopí, že komiks vypráví o apokalyptické budoucnosti, kdy se svět nachází v další době ledové. Ti lidé jsou výzkumníci a historikové, kteří pátrají po pozůstatcích naší současné kultury. V tom se z ledu vynoří trosky Louvru a s ním uvězněné a pozapomenuté umění. Výzkumníci jsou bez jakékoliv společenské paměti o zaniklé době, a tak začínají nové úvahy o smyslu a souvislostech umění.
Kresby podporují obsah, pohled do dálky je nejistý a zůstává náčrtem, jen pohled blízký je konkrétní a detailní. Akvarelové barvy se prolínají, vše je drženo v teplém hnědo-oranžovém stínování, a postavy tak splývají s pozadím.
De Crécy čtenáře nestaví před hotová fakta, před vypracovanou ideu světa. Čtenář je nucen zamyslet se nad definicí naší moderní kultury, nad smyslem vytvářet umění a vystavovat ho, nad smyslem obrazů a písma. Přemýšlení tak zdaleka nekončí u otázky, zda a proč je Mona Lisa nejcennějším obrazem naší doby. Pochybnosti vznikají i nad tím, jak společnost komunikuje a vytváří si svoje hodnoty, proč je chrání a mění. Komiks se na jedné straně dá chápat jako úsměvná a dobrodružná povídka o cestě do hlubin známého muzea. Někdy až zdlouhavé a zbytečné diskuze a hádky mezi členy výzkumného týmu a jejich nepřínosné charakterizace tento způsob pohledu jen podporují. Ale na druhé straně, pokud čtenář projeví vůli přistoupit na tento neobvyklý projekt, snadno se může stát, že se nechá strhnout až k filozofickým a existenciálním úvahám.
„Doba Ledová“ je grafický román s velice neobvyklým a snad jedinečným nápadem, který si zaslouží být zaznamenán i „normálním“ čtenářem.
Sabine Smitko
de Crécy, Nicolas: Doba Ledová. Překlad: Magdalena Kučrová, Marika Pecháčková. Meander, Praha 2008. 80 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 2-3 (34-35), 12. 1. 2009.
(8. 12. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2291
Humor a ironie
Svěrákova premiéra PovídekIvana Bartošová
( ivana.bartosova)
Kniha obsahuje deset různě starých povídek, které jsou datovány od roku 1966 až po rok 2008. I přesto, že vypravěč skáče v čase, tak vyjma dvou příběhů, zasazených do období komunismu, popisuje zejména současnost.
Za samotnými názvy jako Horká neděle, Divačka, Natáčecí den, Podvodník nebo Fotograf se skrývají události a lidé všedního života. Nejen z tohoto důvodu jsou povídky čtivé, čtenář se v nich hledá a směje se v okamžiku, kdy si uvědomí, že se mu podobná věc také stala. Povídky jsou krátké, vypravěč se v nich střídá, někdy se jedná o ich-formu, jindy o er-formu. Popisy prostředí a událostí jsou výstižné a humorné, čtenáře zaujme vypravěčův cit pro detail. Ve většině povídek se střídají hezké a krátké dialogy, které děj svižně posunují dopředu, a tak se čtenář ani nenaděje a je u konce. Vypravěč nešetří ani ironií, často se v povídkách setkáme s naprostou absurditou osudu, leckdy je příběh až těžko uvěřitelný pro normálního smrtelníka.
Během četby má ovšem čtenář pocit, že jestliže nedosáhl určitého věku, není kompetentní k tomu povídky číst. Nebo možná je, avšak úplně jim nerozumí, protože není dostatečně zkušený. Například student asi nezažil dobu komunismu, netrápí ho nemoci starého člověka, nerozumí tomu, když manžel podvede svou ženu. Zasměje se tomu, vlastní zkušenost mu však chybí.
Celá kniha je doplněna výstižnými ilustracemi Jaroslava Weigla, připomínajícími styl Adolfa Borna.
Ačkoliv jsou povídky Svěrákovou prvotinou, čtenář v nich najde klasiku – stejné lidské charaktery plné vtipu, podobné humorné příběhy a události jako ve Svěrákových scénářích k filmům Marečku, podejte mi pero, Kolja či Vratné lahve.
Ivana Bartošová
Svěrák, Zdeněk: Povídky. Ilustrace: Jaroslav Weigel. Fragment, Praha 2008. 106 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 2-3 (34-35), 12. 1. 2009.
(8. 12. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2290
Rudá mašinérie
Aneb stručný román o lži, lidské slabosti a síle ideologieSimona Drtinová
( simona.drtinova)
Jan Soukup je mladý populární básník a horlivý příslušník komunistické strany, který naivně věří v její ideály. Jeho protipól představuje vážený profesor Felix Fischer, jeden z čelních představitelů sociální demokracie. Jejich životy spojuje národní herečka Kamila Nosticzová, manželka Felixe a za války milenka Jana. Profesor Fischer je proti sloučení stran, a tudíž musí být v rámci „vyššího cíle“ odstraněn. Tohoto úkolu se nevědomky ujme právě Jan, kterému Felix jako jedinému z komunistické strany věří díky jeho přátelství s Kamilou. O jejich poměru však nemá tušení. Felix musí kvůli své bezpečnosti odejít do Rakouska; je mu vystaven pas (falešný) a dodáno vízum (falešné). Zde je zajat, aby byl usvědčen ve vykonstruovaném procesu jako zrádce vlasti a tím se komunistům otevřela cesta ke sloučení stran, resp. k pohlcení sociální demokracie. Korunním svědkem procesu se má stát Jan Soukup, který je vydírán svým závazkem k Státní bezpečnosti, který v rámci své horlivosti neprozřetelně podepsal, a také intimními fotografiemi s Kamilou. Zpočátku se brání, nechce poslat nevinného člověka do vězení. Dostaví se k soudu rozhodnut, že bude vypovídat podle pravdy. Komunističtí pohlaváři mu do duše vnesou smítko nejistoty lakonickým prohlášením, že údajně veřejný proces bude vysílán s časovou smyčkou a že pokud nebude vypovídat podle jimi připraveného plánu, jeho výpověď se jednoduše upraví. Dosáhl by tedy pouze toho, že by šel do vězení také. Jan stojí na rozcestí – zachrání sebe, nebo svou čest (a možná i Felixe)? Stane se z něj hrdina, nebo kat?
Příběh je vyprávěn ve třech časových rovinách (před 2. světovou válkou, během ní a po ní) a postupně skládá střípky životů jednotlivých postav v celek. Jejich osudy se odehrávají na pozadí skutečných událostí a skutečného prostředí – část příběhu nás dokonce zavede na Filozofickou fakultu univerzity Karlovy. Další pro mě známou reálií je restaurace Parnas na Národní třídě, kolem které denně procházím. Melancholicky si vzpomenu, jak zde Jana Soukupa vždy vyzvedávali černou „šestsettrojkou“ k tajné stranické poradě.
Pousmála jsem se popisu filozofů (citlivější duše prominou) – prý se oblékají jako „hastroši“ a stylizují se do podivínů.
Zaujalo mě sugestivní podání té doby od autora, který ke komunismu zpočátku také tíhnul. Soudruzi se ke svému stranickému příslušníku Janovi chovali slušně do té doby, dokud plnil jejich příkazy. Když začal „zlobit“, připomněli mu jeho povinnosti ranami pěstí nebo vydíráním. Celý údajně veřejný a spravedlivý proces představoval bravurní herecké výkony všech zúčastněných. Karty byly rozdány a zbývalo jen naučit se přichystaný text. Jan byl pouhou figurkou na šachovnici – de facto Felixe vlákal do pasti, i když ho chtěl dostat do bezpečí.
Motiv smyčky je zde rozvíjen ve dvou rovinách – již zmiňovaná časová smyčka a smyčka pomyslná, která se stahovala okolo všech tří hlavních postav. Jen jedna z nich z ní dokázala vyklouznout.
Děj je vyprávěn velmi lehce a svižně, ač pojednává o závažném tématu. Nejvíc mě překvapil, ba přímo šokoval, konec knihy. Pero autora mě konejšivě vedlo ke šťastnému konci a pak najednou bum! a vše bylo jinak. Ani jsem nestihla pojmout podezření. Můj mozek potřeboval chvíli čas na zpracování všech informací, protože v tomto momentě má děj snad ještě větší spád. Jako první se ve mně ozvalo zklamání. Ale po odeznění tohoto dojmu jsem si uvědomila, že je to vlastně skvělý konec a právě díky němu na tuto knihu nezapomenu.
Simona Drtinová
Kohout, Pavel: Smyčka. Pistorius & Olšanská, Praha 2008. 184 stran.
(8. 12. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2294
Pro muže o nemožných mužích
aneb feministicky laděná dvacátá kniha Michala VieweghaKateřina Kubová
( karolina.demelova)
Na pozadí banálně vystavěného příběhu však vyvstávají charaktery jednotlivých postav. Jako by se v kontaktu se smrtí odhalovala jejich pravá tvář. Na první pohled tragický příběh však syrovým jednoduchým stylem vyprávění, kumulací groteskních scén a notnou dávkou nadhledu působí jednoznačně komicky. Téměř každá stránka knihy má svůj „kameňák“.
Charaktery postav jsou pohádkově černobílé, buď kladné nebo záporné. Každá z mužských postav je ztělesněním nějaké špatné vlastnosti, ať už se jedná o podlost, snobství, zbabělost či hloupost. Naopak ženy jsou symbolem dobra, spravedlnosti a statečnosti (i prostitutky). Toto rozvržení prohlédne i roztržitý čtenář, proč ale autor-muž záměrně špiní své pohlaví a vyzdvihuje pohlaví opačné? I když se jedná o Román pro muže, je jasné, že k Vieweghovým fanouškům patří především ženy. Že by si tedy chtěl naklonit veškeré ženské pokolení? Nebo naopak vyprovokovat tu hrstku mužů, co si román přečtou, k spanilým činům? Možná. Jistě ale víme jen to, že důležitější než umělecká hodnota či poučení je knihu prodat. „Vyrábím své věty, jako si měšťák doma na půdě vyrábí na soustruhu své vlastní kroužky na ubrousky.“ Úkol splněn: titulem a „nahatou“ obálkou, která kromě stálých fanynek přiláká i pár fanoušků.
Komerce, konzumní zboží, nic nového… To je všechno pravda, ale s každou Vieweghovou knihou se přesvědčujeme, že ho to alespoň trochu baví. Knihu zhltneme jedním dechem, průběžně se u ní smějeme a dokonce nám i přes veškeré komické aspekty (nebo právě díky nim) nabízí velice zásadní odpovědi týkající se lidí a jejich vzájemných vztahů a ukazuje, jak brát život s nadhledem, takový jaký je. Takovouhle knihu přece není možné jen tak odsoudit pohrdavým: „Tss, zase Viewegh!“
Kateřina Kubová
Viewegh, Michal: Román pro muže. Druhé město, Brno 2008. 160 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 2-3 (34-35), 12. 1. 2009.
(10. 12. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2299
Platforma štěstí uprostřed bahna
Další Houellebecq aniž co nového pod sluncemJakub Jehlička
( jakub.jehlicka)
Dílo Michela Houellebecqa, všeobecně považovaného za jednoho z nejvýznamnějších současných evropských autorů a zároveň provázeného pověstí skandalisty, je u nás dobře známo. Od roku 2002, kdy vyšla česky jeho prvotina Rozšíření bitevního pole (Extension du domaine de la lutte, 1994), byly přeloženy romány Elementární částice (Particules élémentaires, 1998), Možnost ostrova (La possibilité d´une île, 2005. Filmová adaptace v režii samotného autora byla v ČR uvedena nedávno v rámci Festivalu francouzského filmu.) a letos vycházející Platforma (Plateforme, 2001).
Hrdinou Platformy je – podobně jako v autorově předcházejícím románu, prů/přelomových Elementárních částicích – životem otrávený Pařížan jménem Michel, úředník na ministerstvu, procházející krizí středního věku. Michel, osamělá životní troska bez ambicí, pro niž je jedinou radostí pornografie a občasné návštěvy prostitutek (tedy houellebecqovský obraz západního člověka přelomu století), zdědí po otcově smrti velký majetek. Ocitnuv se náhle finančně zajištěn vyráží na dovolenou do Thajska. Takto je rozehrán syžet Platformy, a když se podíváme na tematický rámec, v němž se pohybuje, je to především „existenciální“ vyprázdněnost života v západní civilizaci, vyšinutost mezilidských vztahů, imigrace a s ní spjatá kriminalita. Houellebecq čelil obviněním jak z rasismu, tak ze strany islámu. Ten i v této knize dostává dosti na frak, navíc se v Platformě posouvá až k terorismu. Sexuální turistika byla v předchozím románě přítomna marginálně, zde už je stěžejním tématem. Zjistíme, že Houellebecq v podstatě rozvíjí stejná témata jako ve svém slavném meisterstücku, ba dakonce i hlavní hrdina nejen charakterově, ale i příběhem jako by byl kopií Bruna z Elementárních částic (potká jej takřka navlas stejný osud).
To by ještě nemuselo být nutně na škodu, nakonec, existuje něco jako autorův rukopis a také „jeho“ emblematická témata. Jenže i poselství a sdělení jsou vlastně rozvinutím myšlenek z předchozího románu. O co běží? Hrdina dochází po letech zklamání a utrpení vyvěrajícího z prázdnoty a stereotypu moderní doby a z bezútěšnosti vztahů k nihilistickému postoji: „…Říkával jsem si, že člověk, nic naplat, není uzpůsoben ke štěstí, musel by nepochybně projít transformací – a sice transformací fyzickou. (…) Nyní jsem si jistý, že duch se dosud nezrodil, že touží po zrození a že jeho zrození bude těžké…“. K jedinému reálnému pozemskému štěstí lze dojít skrze pohlavní rozkoš. „Ještě že existují pohlavní orgány, nevysychající zdroj rozkoše. Bůh, který způsobil naše neštěstí a stvořil nás pomíjivými, ješitnými a krutými, nám zároveň poskytl tuto chabou formu náhrady. Čím by byl život, kdyby čas od času nebyla trocha sexu? Marným bojem s tuhnoucími klouby a zubními kazy.“
Sex jakožto jediné východisko, jako platforma uprostřed světa (tak zní podtitul knihy), plošina jistoty v nebezpečném světě.
Zmiňovaná skandálnost Houellebecqových románů vězí prý hlavně (mimo onu xenofobnost) v otevřeném líčení sexuálních scén, hraničících s pornografií. Ve skutečnosti je ale Houellebecq, i když explicitní, vlastně ještě docela cudný.
K pornografii má určitě daleko, hlavně v tom smyslu, že tyto pasáže zde plní svou funkci správně a nijak nevyčuhují ze struktury. Také díky péči překladatele Alana Beguivin, jemuž se podařilo najít vhodné lexikum.
Ohodnotit lze tento román stručně: Houellebecq říká stále totéž, ale přesto nebo možná právě proto, ještě když se připočte lákavý fantom údajné zvrhlosti, si čtenáře jistě najde.
Jakub Jehlička
Houellebecq, Michel: Platforma. Překlad: A. Beguivin. Garamond, Praha 2008. 292 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 2-3 (34-35), 12. 1. 2009.
(10. 12. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2301
Všechny pozemské slasti
Verbální halucinace podle Rolanda BartheseIna Marešová
( ina.maresova)
Nechť jsou zapomenuty analýzy, hlásá ve své nové knize trubadúr milostného diskurzu Roland Barthes. Vždyť milence nelze redukovat na jednotný symptomatický subjekt. Je potřeba slyšet nezachytitelné, dotknout se neviditelného, odklonit se od metajazyka a navrátit se k podstatě samé. Cestu k primárnímu jazyku milostného diskurzu chápe francouzský literární kritik, teoretik a esejista jako pouť vstříc oblasti literárního zájmu, která pro svou emocionalitu, disproporčnost a teoretickou neukotvenost stojí poměrně přirozeně mimo rámec tradičního bádání.
Barthes cíleně rezignuje na systematický popis, stejně jako na analýzu. Na scénu nechává vstoupit přímou výpověď, skutečné fragmenty milostných scén, oscilující mezi póly nepostižetelné nahodilosti a cíleného formulování. Milující, ono centrální já, je tak lapeno v bláznivém kolotoči zběsile pádí, umdlévá, strne, proměňuje se, promlouvá, mlčí.
Zmatený čtenář, roztříštěný v moři zdánlivě nespojitých vjemů, se stává nečekaným svědkem karnevalu citů. Slova sama nejsou šílená, šílená je syntax, zmrzačen je jazyk. Celý milostný diskurz je vlastně nespojitým verbálním chaosem, jemuž by řád přinesl smrt. Není to příběh a není tu smysl. Jen horizontálně vršená, do sebe narážející, zmatená, umírající, vibrující a milující se slova. Není odtud úniku, pokušení smyslu je zcela odvráceno.
Ina Marešová
Barthes, Roland: Fragmenty milostného diskurzu. Překlad: Č. Pelikán. Pavel Mervart, Červený kostelec 2008. 292 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 2-3 (34-35), 12. 1. 2009.
(12. 12. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2310
Proč sovy vidí ve tmě a jak se žáby naučily kvákat
Příběhy vánoční noci Piera GribaudihoVladimíra Staňková
( vladimira.stankova)
V tu chvíli si připomněl, jaké to je být na „druhé straně“, ne jako schvalující a zamítající redaktor, ale jako spisovatel. Není si jistý, jestli by si pohádky vydal, a také, jestli jsou to vůbec pohádky pro děti. V úvodu nám vysvětluje svůj názor na děti a dospělé ne nepodobný tomu z Exupéryho Malého prince.
Gribaudiho knížku na obálce připodobňují k oblíbeným Příběhům pro potěchu duše od Bruna Ferrera. Ano, toto přirovnání je oprávněné. Dvacet čtyři krátkých příběhů spojených námětem vánoční noci, kdy Marie porodila v Betlémě malého Ježíška, se nás podobně úsměvným způsobem snaží přimět k zamyšlení o základních křesťanských otázkách. V žádném případě tady ale Gribaudi nekopíruje Ferrerův styl. Vánoční příběhy se více pohybují ve světě fantazie a pohrávají si s mystifikací. Například ve Svatém Josefovi a sýrech se dovídáme historii vzniku parmazánu založenou na tom, že pastevci nosili Ježíškovi jen samé ovčí sýry, protože nic jiného ani neměli. Svatý Josef si nevěděl rady, co s tak ohromným množstvím sýru udělat, a tak, protože byl zaměstnáním tesař, udělal police, oddělil je od zbytku jeskyně a všechny sýry tam na dlouhou dobu uložil. Krom toho je kniha psána jednodušším (nikoli však primitivnějším) jazykem, a je tak přístupná i malému čtenáři.
Kniha začíná bajkami o tom, jak noční ptáci začali vidět vě tmě díky kometě, a plaché němé žáby dostaly dar kvákat, aby mohly doručit Mariině matce zprávu o narození syna. Čtenář si už začíná myslet, že příběhům přišel na kloub a může je všechny dopovědět po prvních dvou větách, ale v tom ho překvapí příběh úplně jiný, bez nadpřirozených prvků nebo vyznívající velmi vážně.
I přes to, že má celá kniha velmi vyhraněné téma Vánoc, rozhodně patří mezi ty, které s sebou nosíme po celý rok.
Vladimíra Staňková
Gribaudi, Piero: Příběhy vánoční noci. Portál, Praha 2008. 96 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 2-3 (34-35), 12. 1. 2009.
(12. 12. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2314
Recenze lidského života
Nad novou prózou Ivana LandsmannaHelena Povolná
( helena.povolna)
Šestý smysl je pokračováním extrémně autobiograficky stylizovaného příběhu svérázného horníka Ivana, kterému se, jak jsme se dozvěděli v autorově veleúspěšném debutu Pestré vrstvy z roku 1999, podařilo emigrovat do Holandska, kde paradoxně – stejně jako před tím v Havířově – žije život, který žít nechtěl. Z uprchlické podpory a bez stálé práce, vždy mimo společnost a mimo pevnější vazby (kromě rozvíjejícího se vztahu s českou partnerkou), s jedinou jistotou v pravidelně se vracejících záchvatech nepřizpůsobivosti, nesnášenlivosti a nesnesitelnosti, jimž říká „krámy“.
Právě toto stádium jeho života, při němž se pokouší o další útěk, tentokrát zpět do Čech, je zachyceno v Šestém smyslu a právě v něm se už zcela jasně potvrzuje to, co jsme předtím mohli poměrně bezpečně tušit – příčinou většiny životního utrpení hlavního hrdiny je jeho neschopnost být stejně ostře kritický k vlastním chybám jako k chybám ostatních.
Tendence chápat většinu Landsmannovy prózy za autentický autobiografický dokument spíše než fikci je podpořena tím, že kompozice jeho knihy se odvíjí po přesné linii přirozeného času, jen na některých místech se časová kontinuita deformuje či ji přerušují jakési výlety mimo, nejčastěji vzpomínky na dětství a dospívání. Jejich dodatečnost a dodanost vůči hlavní linii je navíc zdůrazňována i vlastním způsobem vyprávění, formulacemi jako „to si necháme na příště“ nebo „tak takový byl ten příběh“ vyhrazenými právě jen pro ně.
K tomuto dojmu přispívá i fakt, že je v ní tematizováno psaní knihy samotné. Tato specifická metarovina nabývá v Šestém smyslu zajímavý rozměr v okamžiku, kdy popisuje, jak neznámého emigranta, který po pražských hospodách ve velkém stylu propíjí svůj první autorský honorář a ještě si jasně pamatuje, jaké je nikoho nezajímat, vynáší na krátkou chvíli po ocenění jeho knihy vlna mediálního zájmu od půllitrů v třetí cenové až před mikrofony a objektivy.
Landsmannův styl je nezaměnitelný a také v podstatě neměnný, ačkoli oproti jeho prvotině se v Šestém smyslu setkáváme s menším počtem a lehčím kalibrem typických vulgarismů, na jejichž obranu vůči případným pohoršeným čtenářům je nutno říci, že jsou zcela organickou a nehledanou součástí textu. Také kvůli ustálenému a extrémně specifickému stylu knihy, osobnostně vyhraněnému slovnímu rejstříku i způsobu větné stavby, se těžko bránit pocitu, že jakékoli hodnocení se nebude týkat textu, ale jeho autora.
Když debut Ivana Landsmanna Pestré vrstvy získal před devíti lety ocenění Kniha roku, vkládaly se do jeho autora velké naděje. Jeho zatím poslední text nás přivádí k otázce, do jaké míry může být Landsmannův autorský a literární typ produktivní v delším časovém horizontu. Většinu toho, co Landsmann v Šestém smyslu nabízí, jsme už slyšeli a většinou to už znovu slyšet nechceme. I Šestý smysl dokáže ale nabídnout víc než obvinění světa za křivdy, ve kterých je oběť sama největším viníkem. Má i momenty, kterým se můžeme obdivovat, kdy brutální, machistická slupka odhaluje vnitřní upřímnost, bezbrannost a touhu psát příběh. Je jen třeba mít trpělivost hledat a ochotu balancovat na hraně života a literatury.
Helena Povolná
Ivan Landsmann: Šestý smysl, nakladatelství XYZ, Praha, září 2008. 317 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 2-3 (34-35), 12. 1. 2009.
(12. 12. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2316
Kriminální aktivity chlapce bez dozoru
Cílová skupina: věkem neomezena...
( vladimira.stankova)
Autorem bestsellerových románů je Eoin Colfer, který se spolu s Andrewem Donkinem postaral o úpravu do komiksové verze. Nápadité a detailní kresby vytvořil Giovanni Rigano a Paolo Lamanna vše dovedl k dokonalosti barvami. Postava Artemise Fowla vznikla v roce 2001 a okamžitě si získala přízeň čtenářů po celém světě. Ačkoli se jedná o chlapce ve fantazijním prostředí, cílová skupina rozhodně není věkově omezena.
Autor na první straně uvádí nezasvěcené do problematiky. „Hlavním problémem“, píše, „je Artemisova inteligence“. Tento chlapec bez těžkostí obejde každý psychologický test a mnozí doktoři kvůli němu přišli o rozum. Je nepochybně génius. Proč se ale věnuje právě zločinu? O tom ví pouze jediný člověk, ten si to ale nechává pro sebe. K nejlepšímu vykreslení Artemisovy povahy přispěje popsání jeho dnes už proslulého prvního zločinu z doby, kdy mu bylo dvanáct let.
Artemisův otec je pohřešovaný a matka z toho začíná bláznit. To chlapci poskytuje neomezené pole působnosti. Vydává se s osobním strážcem Butlerem do Saigonu, kde by podle všeho mohl získat knihu skřítků – jejich bibli, kterou nosí u sebe, a díky níž by mohl využít nový živočišný druh ke svému prospěchu. My se mezitím setkáváme s elfskou kapitánkou Myrtou Krátkou, první ženou, která se dostala do elitní policejní jednotky. Myrta dostává příkaz. Musí se vydat z města Jistoty na povrch, aby zasáhla proti rozzuřenému řádícímu trollovi. Při zásahu vyjde najevo, že kapitánka už několik let neabsolvovala rituál k obnovení své kouzelné moci, a tak se musí vydat do staré vlasti, aby to napravila. Všechno vypadá perfektně, když tu ale…
Artemis s Butlerem naloží elfku do auta a odjíždějí do rodinného sídla Fowl Manor. Lokátor v Myrtině přilbě policii ukáže, co se děje, a tak se připravuje tým k záchranné akci. První stopy ale zavedou jednotku do pasti. Proti starobylým skřítkovským kouzlům a jejich neviditelným štítům stojí Artemisovy kamery s tak vysokým rozlišením, že zachytí i obláčky dechu. Proti Myrtiným hypnotizačním silám mesmeru je tu brýlemi vybavená zločincova sestra. A obyčejnému útěku ze sídla brání kapitánce skřítkovské zákony. Odehrává se vyrovnaný souboj.
My vše sledujeme dík různorodým záběrům, které někdy obsáhnou velký prostor, jindy zobrazují detail tlačítka, list papíru nebo odlesk v brýlích. Díváme se seshora, z profilu, přímo… Velikosti jednotlivých kreseb se mění od malých až po celostránkové vyobrazení magmatického proudu. Moderní přístroje, které jsou nedílnou součástí příběhu, se promítají i do grafického ztvárnění, a tak pohled zkreslují televizní obrazovky, helmy, kamery a zaměřovače. Technika animovaného filmu, kdy se jednotlivé obrazy jen nepatrně liší, si vtipně pohrává s mimikou a gesty postav. Barevné ladění jednotlivých úseků se střídá s protikladností, která nám při rychlém výběru zbraní jasně určí, co patří do Artemisova a co do policejního inventáře. Kniha je rozčleněna do devíti kapitol, jejichž názvy čtenáře pobízí k dalšímu čtení. V rychle ubíhajícím příběhu se na chvíli pozastavujeme u stránek policejních spisů, které jsou do děje vloženy a dodávají nám širší údaje o jednotlivých aktérech. Celá kniha působí na čtenáře dojmem komplexnosti a detailní propracovanosti.
Ačkoli máte hodně práce, brambory na plotně se vaří a zítra ráno vás čeká zkouška, této knihy se nezbavíte. Bude na vás číhat, ať budete mít jakékoli povinnosti, ať ji schováte do sebelepšího úkrytu. Napětí, co bude na další stránce, vás nenechá chvíli klidnými a po pár pokusech odolat stejně podlehnete. A když ji zhltáte do poslední stránky, nic není u konce, protože detailně prokreslené obrázky budou stále lákat k pečlivému prozkoumání…$
Vladimíra Staňková
Colfer, Eoin, Donkin, Andrew: Artemis Fowl. Překlad: V. Volhejnová. BB art, Praha 2008. 111 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.
(17. 1. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2323
Pišťucha je vypečená
Poťouchlíci a srandakresbičky nejen pro dětiŠtěpánka Pašková
( stefan.segi)
Autorka si za hrdiny vybírá bizarní, přesto ale skutečné živočichy, jako jsou trubýš, macarát nebo vychuchol, a na základě jejich podivných jmen, zvířecích podob a způsobu života pak rozehrává jednotlivé povídky. Například protagonistkou hororového příběhu se stává mořská okurka, která má ve zvyku vyvrhovat své vnitřnosti a nechat je k sežrání jiným. „Takže chcete-li, děti, klidně spát, nečtěte tento příběh večer, a chcete-li klidně žít, nečtěte jej vůbec“.
Ale nehraje se jen uvnitř příběhu, vtipkuje se i s podobami zápletky: jednou nemůže být vůbec odvyprávěna, protože „už jsme popsali moc papíru“, jindy se nedostaví hlavní hrdina, jímž je gekon listový, neviditelný díky svému mimikry.
Žánrově jsou příběhy rozmanité. Čekejte dokonce i romantickou lovestory, špiónský příběh a několik mytických výkladů. Nebo snad víte, jak se stalo, že kivi nosí teplákovku? A pak tu samozřejmě najdeme i bajky. Bohužel tam, kde se poctivě ždímá ponaučení, kde se názorně ukazuje a shrnuje, kniha ztrácí kouzlo. A navíc, děti nejsou hlupáci. Autorka naštěstí k nabádání sklouzává jen výjimečně.
Naopak nejpovedenější jsou její příběhy tehdy, když je popadne dětská rozjívenost. A když nechává zvířátka (často drzá a vyčůraná) promluvit: „Uááá, stůj, kníre, udeřila tvá poslední minuta!“ To na vousatého tamarína vyskočil z křoví ocelot chvíli poté, co tamarín jen o vlásek unikl anakondě tlusté jak stehno. „Opica do hrnca!“ poskočil tamarín. „Jako by už toho dneska nebylo dost!“
Ale všechno to ještě není. Za největšího poťouchlíka celé knihy vyhlašuju ilustrátorku Alžbětu Skálovou, která rozjíždí povedené „srandakresbičky“ až po předsádku, kde uličnicky promíchá hrdiny jednotlivých příběhů a jejich repliky v bublinách. Ale to se musí vidět.
Štěpánka Pašková
Brodecká, Lenka: Pišťucha má problémy. Ilustrace: A. Skálová. Brno, BROD (Lenka Brodecká) 2008. 80 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.
(23. 1. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2324
Krev a žu-žu
Michal Ajvaz opustil velkoměsto a vydal se na jih...
( stefan.segi)
Faktem ovšem zůstává, že Cesta na jih začíná dvojitou vraždou a končí odhalením vraha. Na tom by nebylo nic až tak pozoruhodného, kdyby se mezi první a poslední kapitolou nerozkládalo pět set stránek těžko probadatelné textové džungle.
Prázdné ulice, autorův předchozí román, na mě zapůsobil jako zjevení. To, co jsem byl zvyklý očekávat od nejlepších děl autorů světových, najednou nabízela kniha relativně neznámého pražského filosofa. Byl tu dokonale vybroušený styl, nanejvýš originální myšlenkové postupy a napětí, které by se dalo krájet. V tu chvíli jsem Ajvazovi zcela propadl. Ze slastného opojení mě s pročítáním dalších povídek, mystifikací i populárně vědeckých prací, poněkud vyvedla autorova tvůrčí metoda. Zdá se totiž, že svoji pozoruhodnou koncepci „generativní narativity“ povýšil na absolutní tvůrčí metodu.
Pokud jde o Cestu na jih, vše nasvědčuje tomu, že hlavní inspirací byla autorovi Šifra mistra Leonarda od Dana Browna. Přesněji řečeno, hlavní inspirací bylo rozhořčení, které Ajvaz nad tímto bestsellerem pocítil. Veden spravedlivým hněvem, rozhodl se, že napíše dílo polemické, ve kterém odhalí opravdové kořeny mystiky v literatuře a také poskytne konečné poučení o tom, jak vypadá doopravdy zapeklitá stopa (ano, hádáte správně, jsou to žu-žu medvídci).
Cesta na jih je románem dvoudílným. Jeho první, rozsáhlejší část je převyprávěním podivuhodného a dokonale symetrického románu jedné z obětí vraždy. Část druhá popisuje pátrání samotné, jehož hlavními aktéry jsou svedená studentka filozofie a zamilovaný doktorand téhož oboru. Jejich zoufale beznadějná aktivita je prokládána škodolibými úvahami o literární teorii a filosofii umění.
Ajvazova Cesta na jih zavede čtenáře do středu svého podivného labyrintu vyprávění a jen tak ho nepustí zpět. Co na tom, že i nejvěrnější čtenář má čas od času chuť potměšilému spisovateli tu nekonečnou bichli omlátit o hlavu. Ajvazův román je velikým dobrodružstvím čtení a patří k tomu nejlepšímu, co dnes literatura nabízí.
Stefan Segi
Ajvaz, Michal: Cesta na jih. Druhé město, Praha 2008. 550 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.
(1. 3. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2327
„Plán? Budeme ho mlátit, dokud nepadne“
Captain America se vrací, aby zatočil s terorismemStefan Segi
( stefan.segi)
Akční superhrdinský komiks již od počátku devadesátých let zažívá poněkud turbulentní období. Alan Moore nejprve svými The Watchmen (nyní i ve vašem kině) zbořil většinu mýtů, načež Frank Miller v Návratu temného rytíře ukázal, jak se dá na zbořeništi vybudoval nová legenda. V Ultimates se pro změnu oživuje superhrdinský tým a v jeho čele nestojí nikdo menší než Captain America. To ve spojení s monumentální superrealistickou kresbou slibuje kvalitní počteníčko pro milovníky superhrdinské postmoderny.
Vydavatelství Marvel je jedním ze dvou největších vůbec, takže se do Ultimates probojovaly pouze hvězdy z největších, tedy především Incredible Hulk a Iron Man (oba nyní i ve vašich videopůjčovnách). Z politických důvodů byli vyloučeni populární X-Man a pro přílišnou civilnost i Spiderman.
Komiks Ultimates pracuje v zásadě se dvěma postupy. Jedním je ona dětská touha vidět, co by se stalo, kdyby si to mezi sebou rozdali Stallone a Schwarzenegger, zde konkrétně Hulk a Captain America. Druhou rovinou, která nejvíce odlišuje současné superhrdinské komiksy od těch původních, je silná aluzivnost a intertextualita. Thor je tedy ukázán jako ekologický aktivista, Iron Man je požitkářská celebrita a celý tým se baví o tom, kdo bude koho hrát ve zfilmované verzi.
Zato prvky inzerované na obálce, tedy brutální násilí a především dospělost, se jaksi nekonají. Ultimates sice nešetří cynickými hláškami, ale to z nich ještě nedělá bůh ví jak dospělé jedince. S elementární znalostí vývojové psychologie bych jejich zmatečné a excitované chování zařadil tak nejvýše do puberty, což ovšem není nutně na škodu. Podobně jsou na tom podle Auerbacha i hrdinové Trojské války (znáte z televize) a na působivosti to Iliadě nikterak neubírá.
První The Ultimates tak zůstávají roztomilou, dokonale řemeslně zvládnutou hříčkou, která ale zaujme především zkušené fandovské jádro. Otázkou ovšem je, zda v Čechách takové jádro vůbec existuje. Pokud ano, jistě se po temném konci jedničky už těší na dvojku.
Stefan Segi
Millar, Mark: Ultimates – Nadčlověk. BB art & Crew, Praha 2008. 147 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.
(8. 3. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2338
Výstižně veršované snímky FAKTU
...FAKT!...
( sara.arnsteinova)
Krátké úryvky našich dnů, co na nás číhají na každé stránce, jsou stručně, avšak impozantně zachyceny a vyzdviženy, nechybí jim ani princeznina korunka. Proč mluvit zbytečně, když stačí realitu vypíchnout pár slovy? Téma veršů, kterými je prorostlá tato skrovná knížečka, je hodně široké. Jako mávnutím kouzelné hůlky čtenáře přesouvá z třešňového sadu do metra, z perónu na večírek. Co mají společného citronky a „Silicon Valley“? Jak se medik umí obdivovat ženským krásám? Myslíte si, že noc je horší než Milena Jesenská? Bojíte se nechávat otevřená okna? Možná máte proč. Co se stane, když se sejde čtrnáct mužíků a jedna lopata? Jsme my všichni členy čehosi, jako „orangutanizace“?
Otázky, hádanky, konstatování. Drsné, jemné, smutné i velmi humorné. Stačilo dvanáct řádek virtuálního posezení před komisí a její popis mi vykreslil poťouchlý úsměv na tváři. Nebo imaginární venčení kulhavého psíka kulhavým pánem nezmůže než pokulhávat ve vážnosti.
Lehce, ne však lehkovážně se prokousává těmito lístky až k jadýrku. A na konci nezbývá než si položit nelehkou otázku: „Ó můj zdravý selský rozume, ještě chceš spáchat sebevraždu antikoncepčními pilulkami ukradenými z kabelky své vlastní matky?“ Tato krátká báseň, tato jedna věta, podstatně vystihla mé vlastní pocity po dočtení. Promlouvá k nám a my se pak ptáme sami sebe: „Ó můj zdravý selský rozume…“.
Sára Arnsteinová
Vojtěch, Zdeněk: Poezie faktu. Srdeční výdej, Brno 2008. 63 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.
(10. 3. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2344
Po jejich opici je poznáte
Poetické opičárny Lubora KasalaOndřej Hanus
( ondrej.hanus)
Čteme-li škrobenou recenzi Vladimíra Novotného na Portálu české literatury, vstávají nám chlupy na rukou (máme-li je). (Totiž chlupy, ne ruce.) Když říká: „jako by chtěl postmodernista Kasal být ještě postmodernější, než je postmoderna!“, ani neví, že přesně tohle Kasal chce! A nejen to, on chce být postpostmodernější než postpostmoderna. Mnohohlasí sjednoceného světa je samozřejmým, ale už dávno nevnímaným paradoxem modernity, ačkoli každý z nás „nakonec zjistí, že sedí ve vrátnici dva tisíce let nevětraný“. A co se stane, když touto vrátnicí vkročí jeden rezavý orangutan až do továrny? „Kokodák škyt prdyprd / kokodák škyt výprd“.
Ale teď vážně. Orangutan v továrně je poéma naší doby. Jeho tělo je tvořeno plynoucím tkanivem, které se pohybuje mezi volným a vázaným veršem, mezi básní v próze a sonetem. Podobně nejednotně utvářený amalgám motivický se skládá tu z dětských říkanek, dadaizujících nonsensů a přisprostlých rýmovaček, onde z rafinovaných kristovských podobenství, citací z renesančních a barokních klasiků nebo třeba z Miloše Urbana.
Ač takto popsán zdá se být Orangutan čtivem chaotickým, není tomu tak. Kasalovo jednotící sémantické gesto je jednoznačné: vy po mně kamenem, já po vás hovnem. Doba je blbá, ale básník ne. Dnes nelze jinak, než se opičit, a slovesný tvůrce je výsostným opičákem, továrna pak místem transcendence, do níž se vstupuje vrátnicí tradice.
Kasalova sbírka balancuje na oné tenké hranici mezi absurdní, černou groteskou a dětskou veršovánkou. Fascinující svět, který vytváří, není nikdy nudný („teče kapka v nose / a pak zamachruje: / Já jsem kapka z chuje!“), což však ještě neznamená, že je humorný („Továrna v mlze je šelma / z níž do kouře šlehají bělma“).
Tato poéma se zkrátka neustále děje. Není chvíle, kdy by stála, nechala čtenáře v klidu. Je silně znepokojivá a chová se jako děvka s doktorátem z filozofie. „Tak kolik nám tam ještě zbývá neviňátek?“
Ondřej Hanus
Kasal, Lubor: Orangutan v továrně. Dybbuk, Praha 2008. 64 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.
(11. 3. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2345
Pochodeň číslo 1
Prozaizace nedávné minulostiAndrea Fiřtíková
( andrea.firtikova)
Vojska varšavské smlouvy přijíždějí do Prahy. Ve městě vládne zmatek, ale i odhodlání bránit vlast před okupanty. Vypravěčka nejprve zachycuje chování celku, ale postupně se její pozornost obrací k jednání jednotlivce. Hlavní postavou se stává student filozofie Jan Palach.
Autorka se věnuje popisu studentských aktivit, které probíhaly nejen v srpnu 1968, ale také 17. listopadu v podobě studentské stávky, a které měly národ vyburcovat k odporu. Palachovo odhodlání k boji přechází v deziluzi z domácí politické scény i z pasivity spoluobčanů. Palach však stále věří, že může vše změnit, a proto se rozhodne ke svému sebevražednému činu.
Kniha je rozdělena do pěti kapitol, z nichž jsou tři psány v er-formě a zachycují pohled na počínání Jana Palacha. Dvě kapitoly mají podobu fiktivního Palachova deníku. Ich-forma, ke které Procházková v smyšlených deníkových zápiscích přechází, přibližuje čtenáři hrdinovo myšlení a jeho osobní vztahy. Střídání nadosobní a osobní roviny nám pomáhá lépe pochopit jeho čin a vnímat ho jako člověka, který měl svou rodinu, lásku, přátelé. Autorka prezentuje osobnost Jana Palacha jako přemýšlivou bytost se smyslem pro spravedlnost a snaží se vystopovat pravděpodobné impulzy k mučednické smrti, která měla okolí otevřít oči.
Zrekonstruovaný příběh je kombinací faktů a fikce, protože jisté skutečnosti už nejsou dohledatelné. Zachycuje dějiny, které nejsou od současnosti tak vzdálené. Celá éra okupace se nás dotýká ještě dnes. Lidé starší generace mají vlastní vzpomínky, které mohou s prózou porovnat. Tato kniha může mladším čtenářům velice přijatelnou, čitelnou a čtivou cestou přiblížit dobu i osobnost Jana Palacha.
Andrea Fiřtíková
Lenka Procházková: Slunce v úplňku - Příběh Jana Palacha. Praha, Prostor 2008. 288 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 16. 5. 2009.
(13. 3. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2346
Marjáalláh! Gregorová nemá z jazyka strach
Prvotina Báry Gregorové zve na výlet do „ázije“ a netušených zákoutí jazykaKarolína Demelová
( karolina.demelova)
Vepřo-knedlo-zelo, prase smůlu mělo. Česká knížka a česká kuchyně se pozná celkem snadno. Poslední dobou se ale objevuje čím dál více edic zaměřených na překlady té nejaktuálnější zahraniční literatury a také přibývá českých autorů, kteří si ze stipendijních pobytů vozí kromě fotek i kuchařky a osvědčené recepty od známých. Bára Gregorová je znamenitá cukrářka, v české kotlině se nenajde nikdo, kdo by s takovou grácií sypal do češtiny místo kypřícího prášku neologismy a strouhal do ní polštinu, ruštinu, němčinu, angličtinu a kdoví co ještě. Několik prvních stránek čtenář žasne, stále se vrací a nevěřícně olizuje exoticky znějící věty.
Jazyk – to je to hlavní (a možná i jediné), čím je knížka tak atraktivní. Neskutečné jazykové kotrmelce a vylomeniny, rýmovačky, kouzelné nadávky („Ale ten chtíč, ach ten chtíč, nechce pryč, nechce pryč, a já nic, dneska zase nic! Marjáalláh, těpic!“); hravé přeskakování z češtiny do polštiny, ruštiny a zase zpět, části textu psané v azbuce… Tímto jazykovým šílenstvím se čtenář buď nechá strhnout – nebo si může nohou trhnout! Anebo může zalistovat na konec knihy, kde najde „slovníček výrazů strjómnych a (ne)srozumitelných“, který nabízí svérázný překlad některých slov: „báltika – baltského piva móře, bez poňátija – bez ánungu, bělohnojka – kuřivo levné na úst hnojení, běreměnnaja Nasťa – těhulka Nasťulka“. Autorka si vytvořila svůj vlastní, navýsost originální jazyk gregorštinu, v níž filologové jistě záhy odhalí příbuznost s masłowštinou.
Jazyk, jazyk… A příběh? Zpočátku je čtenář natolik stržen a okouzlen slovními orgiemi, že ho skoro ani nevnímá. Až postupně zjišťuje, že se v knize prolínají vypravěči i časové roviny a až do konce knihy může hrát s autorkou hru na kočku a myš, pokoušet se pospojovat rozbíhající se linie a dohadovat se, jaké jsou vztahy mezi jednotlivými postavami. Jazykově nejvýživnější a zároveň obsahově nejzmatenější jsou vypravěčské party chlapce, který jako by vyskočil z Červené a bílé Doroty Masłowské. Jakési jasnější obrysy dávají ději až umírněnější pasáže dívky Niny, která odjíždí do „ázije“, protože tam chce „učit a učit se“, možná ale taky proto, že potřebuje utéct (ať už před čímkoli). V pohádkově nekonkretizované „áziji“ se zamiluje do Lachmatyho, se kterým ji pojí láska k horolezectví. V této fázi textu se začne sypat lavina „znamení“, která mají čtenáře nejspíš dovést k nějakému zásadnímu poselství. Jenže ouha, zázrak se nekoná. Nebýt jazykových piruet a důmyslné kompozice textu, trčelo by před čtenářem jen torzo nedomrlého příběhu, které by dokonce místy iritovalo svými pseudosprirituálními tendencemi. Děj se zasekává, nefunguje, za chytrou jazykovou přesmyčkou je cítit prázdnota a neživost obsahu.
„Byl jsem na počátku svejch sil,“ začíná první vypravěč svůj příběh. Autorka byla zjevně také, z textu sálá energie a rozkoš z tvorby, až dětská radost z možností jazyka. Jenže pro samé přerovnávání slovních kamínků zapomněla, že cílem výpravy je dojít až nahoru, na horu příběhu. Rozkročila se mezi dvěma póly: vzorně si připravila výbavu, totiž jazyk, ale od něj se snažila přeskočit rovnou až k výšinám abstraktních motivů a „zásadním sdělením lidstvu“. Lano je třeba upevnit pořádně – tentokrát odskákala nedotaženost pouze hrdinka, příště to může zlomit vaz autorce. „Nalezla jsem se. Jsem na počátku svých sil,“ uzavírá text vypravěčka Nina. Doufejme, že je teprve na počátku svých tvůrčích sil i Bára Gregorová.
Karolína Demelová
Gregorová, Bára: kámen – hora – papír. Labyrint, Praha 2008. 173 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.
(13. 3. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2347
Smrt sešívá bytí
Hliněná metafyzika nicotyOndřej Hanus
( ondrej.hanus)
V něm je totiž příliš málo slov na to, aby vás v tomto ohledu uspokojil. Denk slovy šetří, o čemž svědčí i fakt, že mu vychází debut až v době, kdy mu táhne na padesát. Narozen v Brně, žije ve vsi na Olomoucku. Jak žije, tak i píše. Kámen mlýna představuje obě polohy, které jsou mu vlastní: sevřené, vysekávané krátké básně ve vázaném verši a meditace ve verši uvolněném.
„Sekera. Chlad na hrudi. / Jaru brousí kost.“ Takto začíná Kámen mlýna, a při dalším čtení pochopíme, že jde o erbovní verše prvního oddílu. Denk příliš nevykračuje z poměrně úzkého rámce motivů, zůstává oproštěný, mrazivým staccatem vysekává přesné, často genitivní metafory, jimiž spoutává prostory vesnice, těla a přírody do pevného tvaru.
Nejde však o skácelovské hořknutí, máme co dělat spíše s hejdovskou blízkostí smrti, která (p)odbarvuje jakékoli nároky na věčnost. Lze najít paralely také s halasovskou sémantickou i tvarovou urputností. Byli bychom však blázni, kdybychom neviděli, jak křehký někdy Denk je: „V temnotě modrých klasů / běží si myška cesty své.“, „Bílá krusta. Slunce něžné. / Stopa. Vítr v záři sněžné.“. Je to ta venkovská, hliněná metafyzika, v jejímž objetí prozkoumává prostory lásky a nicoty: „Samota je marnotratná. / Nečekaná. Zlá i mstivá. / V klíně tu však prodlíte.“, „Motýl ňader touhou třepá. / Stínem. Žena kráčí němá.“. Ostatně, láska, nicota i víra jsou spojité nádoby: vyžadují skok.
Zásadní rozdíl mezi prvním a druhým oddílem je ve vektorovém uspořádání veršů. Zatímco v prvním je vnějškovost soustřeďována do uzavřených cyklů, ve druhém se básně otevírají, aby po čemsi sáhly a cosi obemkly. Místy se tak děje s lehkou nešikovností, to když nás Denk přehltí genitivními metaforami nebo inverzemi, díkybohu to však není často.
Sevřená poetika Denkova Kamene mlýna neohromí svou Krásou ani intelektualismem a nepotěší krasoduchy, avšak její ryzost, touha být a dobýt a nestát se rozostřeným je kvalitním brouskem na kosu našeho rozpadavého vnímání.
Denk, Stanislav: Kámen mlýna. Host, Brno 2008. 120 stran.
Ondřej Hanus
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.
(14. 3. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2349
Tahle Chyba není chyba
Četba prozaické prvotiny Marka Šindelky působí jako příjemný, povzbuzující jedMarek Dobrý
( marek.dobry)
Chyba je složena ze tří částí, přičemž každá se vyznačuje zcela jinou koncepcí. První část, nazvaná Kryštof, přináší mozaiku z klasicky vyprávěného příběhu, deníkových záznamů vyšetřovatele, dopisů a básní. Složitá a překotná struktura textu slouží jako náhled do tajuplného příběhu. Uprostřed pole je nalezena mrtvola chlapce, Kryštofa. Leží v porostu prazvláštní, zcela neznámé rostliny černočerné barvy.
Skrze mozaiku různých žánrů se pomalu rozkrývá základní, prozatím realistické pozadí kriminálního případu o překupnících květin, který v následujících částech získá poměrně fantaskní rozměr. Vedle rozvíjení příběhu je první část charakteristická střídáním dvou rovin vyprávění. Vypravěč se chvílemi trpělivě zastavuje v okamžiku a básnickou drobnokresbou zaznamenává každý detail ve vnímání postavy. Výrazné je to například při popisu procesu umírání Kryštofa. „Všechno jej jemně kolébalo, pohupovalo a odnášelo s sebou. Plul po hladině louky. Kdyby spustil ruku, mohl by dlaní klouzat po vlnkách vrcholků rostlin.“ Toto poetické rozjímání je střídáno pasážemi, kde vypravěč sleduje životní příběhy jednotlivých postav. Zde autor promítá do stylového zpracování v celém románu výrazný motiv železniční dopravy. Biografické retrospekce popisuje způsobem, který připomíná letmý pohled do krajiny z rychlíku – všímá si remízku a strašáka na poli, ale přehlíží odstíny barev na stromech. Ze střídání náhledů, stylů a tempa za účelem přiblížení příběhu z různých hledisek a využití fantaskní reálie v románu je cítit spříznění Marka Šindelky prozaika s tvorbou Karla Čapka.
Příznačné je, že román začíná koncem. „Kryštofův život skončil na stejném místě, na kterém kdysi začal.“ Konec života je v Šindelkově próze velmi výrazným tématem. Nenastává ve chvíli, kdy přestává tlouci srdce a pracovat mozek. Umírání je spojeno s rezignováním na důvěru ve smysl vlastní osoby ve světě. Mrtvým je člověk v momentě, kdy se stal vyprázdněným.
Dvě hlavní postavy románu, Kryštof a Andrej, spojuje jejich vykořeněnost ze společnosti. Jako malý trpí Kryštof přehnaným strachem z bolševníku. Je přecitlivělý a plachý, tudíž stojí mimo kolektiv svých vrstevníků. Andrej vyrůstal v dětském domově a následně byl adoptován. Z vykořeněnosti pramení potřeba těchto chlapců hledat vlastní cestu životem. Nalezené způsoby jsou rozlišné, ovšem v obou případech úspěšné. Problém nastává ve chvíli, kdy postavy opustí víra v možnost dalšího pokračování vykročených cest a rezignují na své dosavadní způsoby života. V tu chvíli se stávají vyprázdněnými a začíná u nich proces umírání. Autor (třebaže ten implikovaný) si s motivem vyprázdněnosti navíc šikovně pohrává, když ji zkouší fantaskním způsobem překonat jakýmsi falešným naplněním. V případě překupníka rostlin Kryštofa je sekundární naplnění provedeno pašovanou exotickou rostlinou, kterou si nechá vrůst do těla, aby získal horentní sumu peněz pro budoucí život. Ztráta víry k nalezenému prostoru pro svou osobu ve světě ale vede u Šindelky zcela neúprosně k zániku a pokus o falešné naplnění je jen posledním výkřikem před smrtí.
Chyba je navíc skvěle vyprávěnou knihou. Posouvání v čase, střídání stylů i nesamoúčelné prolínání prózy a poezie je výborně zvládnuté a činí tak knihu velmi čtivou. Jen na několika málo místech se autor nechal strhnout dramatičností příběhů a propadl příliš intenzivně překotnosti a úsečnosti. Dalším malým nedostatkem je občasné odbočování ve vyprávění k motivům či postavám pro příběh nepříliš důležitým. To vše jsou ale pro prozaický debut mladého autora chyby natolik nepatrné, že si toto slovo zaslouží v recenzi figurovat pouze při zmiňování názvu knihy.
Marek Dobrý
Marek Šindelka: Chyba. Nakladatelství Pistorius&Olšanská s. r. o., Příbram, 2008. 192 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.
(15. 3. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2352
Ubožáčku, co je ti?
Králíčkův skon na sedmdesát jedna způsobů...
( denisa.garciova)
Hlavním hrdinou všech sebevražedných pokusů je malý, sněhově bílý králíček, který povoluje uzdu svým sebedestruktivním sklonům. Mezitím co se budete škodolibě smát (ti zdrženlivější z vás se budou jen mírně uculovat), si občas možná pomyslíte, že tohle je už opravdu moc a že se tomu malému chudáčkovi muselo stát něco strašného, když ho to dohnalo až k takovému činu. Králíček v tom ale není vždy sám, někdy dokonce svede k akci i své rozkošně chundelaté kamarády, to pak můžete být svědky králičí apokalypsy.
Černobílé komiksy by se daly rozdělit do dvou skupin. První, jednoobrázkové, se více zaměřují na vaši představivost – králíček je na nich zobrazen pouze ve stádiu příprav. Nutno dodat, že je opravdu velmi důmyslný a neponechává nic náhodě. S oprátkou na krku, připevněnou k ručičce věžních hodin, čeká, až odbije celá nebo si s klidem pravého Angličana čte ranní vydání novin v bobové dráze, a to, že se na něj řítí závodní čtyřbob, ho ani trošku nevzrušuje. Druhá skupina je založena více vizuálně, v několika obrázcích tak máte průběh sebevraždy přímo před očima – natvrdo a bez okolků. Nemusíte si nic domýšlet – BUM – a králíček je na cucky. Příjemným zpestřením technicky promyšlených sebevražd jsou situace (s následkem smrti), které odkazují k známým kulturním, politickým či jiným událostem (např. vylodění v Normandii).
Malý ušák vás pobaví. Možná vás nakonec trochu zamrazí, až po několika funny bunny sebevraždách zjistíte, že králíčkovi nejspíše nikdo neublížil, že asi ani není na světě sám, ani nezpytuje svědomí po nějakém neuváženém činu. Jen se mu nechce žít a rozhodl se svoje poslední chvilky mezi živými náležitě vyšperkovat. Žádné fádní umírání, dnes přece frčí inovace.
Denisa Garciová
Riley, Andy: Králíčkovy sebevraždy. Paseka, Praha – Litomyšl 2008. 90 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.
(15. 3. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2354
Noc s Holanem
Španělská básnířka vzpomíná na životní setkáníJakub Jehlička
( jakub.jehlicka)
Clara Janésová (nar. 1940) se v tomto textu na pomezí dokumentu a autoreflexivní básnické prózy vrací ke svému setkání s Vladimírem Holanem. Nejprve to byl překlad Noci s Hamletem, jenž se jí náhodou dostal do ruky a nenávratně ji „uvedl do pohybu“: „…byla to svítilna ve stínu, do jakého mne vnořilo odmítnutí života každodenních událostí…“ (z té doby také pochází sbírka básní Kampa, Holanovi věnovaná). Později navázala s Holanem korespondenci a od roku 1975 až do jeho smrti jej několikrát navštívila v Praze. Stali se přáteli, Janésová se naučila česky, aby mohla Holanovo dílo přeložit. Její péčí tak téměř kompletní Holan vskutku španělsky vyšel.
Básnivým vykreslením návštěvy u Holanů, zprvu nepříliš vlídného přijetí od básníka žijícího už léta v izolaci, nadšených dojmy z Prahy a české kultury, prochází temný, hamletovsky existenciální podtón. Inu, Janésové výraz je tak nějak neodbytně holanovský, jako by nadále vedla dialog s mrtvým básníkem, dialog, jenž začal na dálku, náhodně (stejně náhodně, jako se Janésové dostal „neznámý český básník“, se k Holanovi dostali básně Janésové), a navzdory všem zdem stále pokračuje. Skoro až mýtickou osudovost tohoto vzácného spříznění duší ilustruje pointa knihy.
Nabízelo by se totiž, napovídá tomu koneckonců i název knihy, že právě Janésová musela být předobrazem pro Holanovu Noc s Ofélií. Překvapivě tomu tak ale nebylo: „Ta báseň (…) byla napsána v srpnu 1972. 1972!, když já jsem trávila celý rok s jeho knihou v kabelce, celý rok ji četla, ale dosud neudělala jediný pokus se k němu přiblížit. Takže o tři roky později, v roce 1975, když mě Holan viděl přicházet, koho spatřil? Kruh se uzavíral.“
Jakub Jehlička
Janésová, Clara: Oféliin hlas. Překlad: A. Krásová. Paseka, Praha 2008. 104 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.
(16. 3. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2360
Zběžně načrtnutý život
Minipovídky v miniknížceEva Haderková
( eva.haderkova)
Mně se do ruky náhodou dostala její druhá kniha Hravé příběhy. Jedná se o sebrání několik opravdu miniaturních povídek, spíš náčrtů charakterů. Bohužel nenajdeme vybroušené perly, které by čtenáři poskytly neobyčejný zážitek. Autorka své obrazy běžného života většinou zbytečně dotahuje do konce a nenechává žádný prostor pro náš další život s postavou. Konce jsou navíc poměrně jednoduše předvídatelné. I když vlastně do poslední chvíle nevíte, jak příběh opravdu skončí, stejně už aspoň od poloviny máte jasnou představu všech alternativ, které mohou nastat.
Třeba autorce křivdím a původně tyto podivné slohové útvary, které ani neumím přesně pojmenovat, měly sloužit jako stylistická cvičení a snad jako rozvržení postav pro další rozsáhlejší dílo. V tom případě ale nechápu, proč bylo nutné vydávat je knižně? Možná bych pochopila tyto hrátky jako přídavek pro zvídavého čtenáře v knize, ve které se rozehrává nějaký podstatnější příběh těchto postav. A možná jsou naše životy jen příliš banální a nic lepšího z nich vzniknout nemůže.
V knize se objevují fotografie, které mají dotvářet atmosféru příběhů – jakési ilustrace pro dospělé. Jako modelka je na nich sama autorka v doprovodu podivných rekvizit, které jsou příliš přímočaré na to, aby si je čtenář-divák užil. Navíc si nikdo nedal práci fotografie upravit pro inkoustový tisk, takže jsou barvy příliš tmavé a slité.
Ale abych nedštila jen síru – jednu výhodu kniha přece jen má: její formát je natolik skladný, že jej nejen v dnešní módě velkých kabel můžete vzít s sebou kamkoliv. Navíc příběhy samotné jsou tak krátké, že aspoň jeden za desetiminutovou jízdu tramvají přečíst stihnete. A ne všechny příběhy jsou hloupé, třeba ten o parfému s vůní žvýkačky Pedro by se mi moc líbil – jen kdyby skočil o tři odstavce dřív...
Eva Haderková
Tvrdá, Eva: Hravé příběhy. Repronis, Ostrava 2008. 70 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.
(17. 3. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2363
Předkloňte se, přichází teploměr
Sedmdesát dílů seriálu Dr. House vychází knižněStefan Segi
( stefan.segi)
Průvodce seriálem se skládá ze dvou částí. První je věnovaná pozadí seriálu a lze v ní najít neoficiální životopisy představitelů ústředních postav, životopis tvůrce a scenáristy a něco málo z geneze a recepce seriálu. Vzhledem k neoficiální povaze dokumentů se jedná především o citáty z amerického tisku, případně z fandovských webů. Celá kniha vlastně velmi dobře ukazuje, jak internet může působit na tištěnou faktografii. Průvodce seriálem je prošpikován odkazy na internetové zdroje, ale po prvotním podezírání si čtenář velmi rychle zvykne a zbaví se předsudků.
Biografická část je napsána v předvídatelném fanouškovském duchu, ovšem dobrý seriálový badatel vydrží a bude odměněn rozsáhlejší částí knihy, která následuje. Jedná se o podrobný popis každého dílu seriálu v prvních třech řadách. To je dohromady sedmdesát dílů a každému jsou věnovány čtyři stránky. Dohromady se tedy jedná o 280 stránek opravdových seriálových hodů.
Komentář k jednotlivým dílům je věcný a nepostrádá zdravý nadhled. Čtení epizod velmi dobře odhaluje vztahy mezi statickou a dynamickou složkou seriálu, takže například jako názorná ilustrace k teoretickým popisům Umberta Eca slouží skvěle. To si jistě musí uvědomovat i Paul Challen, který si poradil s repetitivní složkou tak, že ji bere jako přiznanou samozřejmost a věnuje pozornost prvkům a detailům, které jsou nalepeny na konstantní seriálovou kostru (řeč je například o teniskách, účesech a psychologických detailech postav).
Bez strhujícího audiovizuálního pojetí totiž formát detektivky z lékařského prostředí dokonale ztrácí na bezprostřední působivosti, protože Dr. House řeší případ stránku co stránku s ubíjející monotóností. Právě proto, že bez efektů se ztrácí empatie a emocionalita, na povrch vystupuje rafinovaná seriálová struktura. Pouze bonbónkem jsou pak filmařské i faktografické chyby, které jsou komentované na konci popisu každé epizody.
Časem popularita Dr. House jistě povadne a nemnozí pamětníci se s ním budou moci setkávat v reprízách na TV Nova Cinema, kam se dostanou seriály, o které už nikdo nestojí. Průvodce seriálem také časem čeká některé ze spodních míst zaprášené knihovničky. To by ale dobrému badateli rozhodně nemělo zabránit, aby kul železo, dokud je žhavé. Scénáristé Dr. House odvedli skvělou práci a vyhmátli nejeden archetyp. Jejich dílo zasluhuje pečlivé bádání a nejvyšší uznání.
Stefan Segi
Challen, Paul: Průvodce seriálem Dr. House. Nakladatelství XYZ, Praha 2008. 395 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.
(17. 3. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2365
Čarovné souchotě
Torgny Lindgren vypravujeMarkéta Holanová
( marketa.holanova)
Slovo, řeč a síla řeči figurují jako zásadní motivy Lindgrenových textů. Již v první povídce (Kázání I.) ukáže jazyk svou destruktivní podobu. Slovo je zde tak mocné, že pouhé vyřčení „souchotě“ dokáže člověka zabít. A jedině vyslovení dokáže člověka se světem opět smířit.
Torgny Lindgren se proslavil románem Cesty hada na skále (1982), vyprávěním o rodinné cti a pomstě, situovaným právě do Västerbottenu, kde našel dokonalý prostor pro své příběhy. Drsný, tvrdý, osamělý kraj, plný pohnutých historií.
Ve výboru Souchotě a jiná slova se Lindgren do Västerbottenu vrací. A čaruje. Všechna místa se ukazují ve světle jakoby z jiného světa, které se objevuje jen tak mimochodem. Povídky oplývají pěknými realistickými popisy míst a lidí. V jediném okamžiku jsou ale jistoty rozmetány již tolikrát zmíněným Slovem, které zásadním způsobem přehazuje výhybku. Od té chvíle jste zcela v moci kouzelníka Lindgrena, který vám sebejistě předvádí své kousky.
Povídky se nečtou bez námahy, vzpírají se snadnému a jednoznačnému přijetí. Mění se před očima, stejně jako krajina při západu slunce. Lindgrenův svět tak může působit neproniknutelně, ale pokud vytrváte, odměnou vám bude pohádkový zážitek.
„Ani myslivec už tam nezabloudí, myslivci sedí na doživotí, přikovaní k počítačům v Umeå a Falunu a Stockholmu. Zatímco stroj věčnosti v Lundmarkovic kůlně se pořád točí a točí. Jestli je věčnost opravdu to, co si myslíme, pak si ten stroj věčnosti už nikdy neodpočine. A za setrvačníkem v jeho útrobách, zaklesnutý na ose věčnosti, visí Julius Lundmark, vynálezce, scvrklý a seschlý, avšak neustále v pohybu. Kéž navždy rotuje v pokoji!“
Markéta Holanová
Lindgren, Torgny: Souchotě a jiná slova. Překlad: A. Kuzmičová. Vakát, Brno 2008. 184 stran.
T. Lindgren: Souchotě a jiná slova
Obal knihy Torgnyho Lindgrena Souchotě a jiná slova.
repro: marketa.holanova
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.
(19. 3. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2373
Nová zlodějská filozofie
Jak se dalo přežít v TerezíněOlga Pavlova
( olga.pavlova)
Hlavní hrdina románu, malý Ludvíček, žije v Terezíně a zároveň v tomto prostředí dospívá. Má svoji filozofii, jak přežít v pevnostním městě; základy k ní čerpá ze slov řezníka Josefa Reinische a místního rabína. Každý den pracuje na nádraží, kde odnáší kufry nově příchozím, z nichž občas bere to, co potřebuje. Kluk se snaží pochopit, "jak může být nesprávné krást těm, co mají“. Ludvíček zná každou cestičku v Terezíně, a proto bez větších potíží může sehnat pečivo, máslo anebo knihy ze zakázané knihovny, které dál vyměňuje u Josefa Reinische za maso.
Jednoho dne se setká s dvanáctiletou dívkou Markétkou, do které se zamiluje, a tím se jeho představa o okolním světě začne měnit. V jeho filozofii přežití se objevuje starost o osud malé dívenky a její rodiny, což ho povznáší, cítí se „větší, nebo dokonce lepší“. Mezi dětmi vznikne mladá láska, kterou ani jeden nemá odvahu pojmenovat, a chápou ji jako velké přátelství.
Tento dojemný příběh, který dokáže oslovit každého, strádá většinou zbytečným počtem opakování myšlenek a situací, což způsobuje určitý zmatek v syžetové linii. Možná měl takový postup přiblížit atmosféru beznaděje, která panovala v Terezíně, ale bohužel se to moc nepovedlo. Do samotného příběhu je včleněna představa Arnošta Lustiga o smrti, životě a lásce, která má kontrastovat s Ludvíčkovou filozofií přežití.
Román je doplněn autorovými poznámkami o reáliích terezínského ghetta, což podle mého názoru knihu hodně obohacuje. Nechybí ani zvláštní humor, který vychází z úst řezníka. Přesto je toto dílo poměrně zmatené a samotný příběh zní přetaženě.
Olga Pavlova
Lustig, Arnošt: Zloděj kufrů. Odeon, Praha 2008. 352 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.
(19. 3. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2379
Růžová publikace
Recenze na špatnou knihu Jaroslava HoloubkaBarbora Krucká
( barbora.krucka)
Kniha je rozčleněna podle tajemného klíče do tří oddílů po čtyřech povídkách. Ať ji čtenář (čili potencionální kupec) otevře prakticky na jakékoli stránce, má značnou šanci, že narazí na popis erotické situace nebo na jméno a) celebrity, b) intelektuála.
Prvních jedenáct povídek se vyznačuje především absencí pointy, exhibicí autorovy intelektuálnosti a smrští jmen známých osobností, která mají vzbudit dojem, že autor je světák a zná cool a in lidičky, a tedy je stejně cool a in. Očekává-li čtenář, zmaten či navnaděn vyzývavým přebalem, erotické povídky lehce nad úrovní bulvárního porna, bude trpce zklamán. Erotické motivy se v povídkách sice vyskytují, ovšem v daném kontextu nepůsobí zrovna vzrušujícím, natož pak inspirujícím dojmem.
Povídky drží pohromadě pouze růžová vazba. Působí dojmem, že autor vysypal šuplík se školními slohy: jedna povídka je o zabijačce na vesnici ve fantaskní krajině dětství, druhá dojímá příběhem zamilovaných bezdomovců, třetí freneticky a neobvykle nevtipně popisuje příjezd delegace z Bruselu. Zkrátka „ze života“ ad absurdum.
Ovšem všech jedenáct povídek je pouhou předehrou k majstrštyku, poslední povídce, která dala název celé knize. Autor se ovšem již v druhém odstavci vyznává, že se povídka měla jmenovat Rozpomínání a sny schizofrenika J.H., vzápětí však skromně dodává, že to z obsahu povídky jasně vyplývá. Nelže.
Povídka, která je přibližně pětkrát delší než všechny ostatní (má přes sedmdesát stran a celá kniha má stran dvě stě padesát), je pokusem o automatický text do sebe zamilovaného pisálka, který se zhlédl v roli intelektuálního bohéma. Skládá se z rádoby filosofických úvah, vzpomínek na milostná dobrodružství a dědečkova vyprávění, kvazipoetických popisů situací, které se přelévají v citáty obdivovaných intelektuálů, z nichž ční jeden nad všechny: shledáváš-li zajímavým mne, jsi geniální, shledáváš-li zajímavým sebe, jsi nudný.
S tímto vědomím nejspíš autor napsal celou knihu. Kdo jej shledá zajímavým, je geniální.
Barbora Krucká
Holoubek, Jaroslav: Žárlivá postel. Knižní Klub, 2008. 256 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.
(19. 3. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2374
Kdy má náš život smysl?
Poetika v hnusu Josefa FormánkaLudmila Pechová
( ludmila.pechová)
Jde o převyprávěnou zpověď člověka, který z bláta a marastu /ne/všedního života vyhrabává skryté poklady, ať už obrazně či doslova. Bernard Mares, muž vzdorující osudu: přežívá peklo války, šikanu v lágrech a dírách nejhorších českých věznic. Neustále nalézá a ztrácí svou životní lásku. Zocelený všemi ranami, přemýšlí, proč se ho život drží tak zarytě, když všude kolem řádí smrt.
Příběh je jednoduchý: o tom, co způsobí zvláštní setkání opilého novináře se starým podivínem. Konfrontováni s minulostí, pronikají nakonec hluboko do svého svědomí. Zápletky se rozrůstají spolu s tím, jak stařec odhaluje tajemství svého života. Zbyde jen poselství o těch nejobyčejnějších věcech, sdělení, které je třeba předat jakousi „tichou poštou“ do našich schránek.
Lze říci, že jde také o „román o románu“ – autor hodnotí styl svého psaní, způsob, jakým text vznikal, jde o určitou sebereflexi. Dobře zvládl zvláštní schizofrenní roli nejen tvůrce, ale i postavy. Bez příkras a téměř plasticky zachycuje drsné prostředí, v němž se Mares pohybuje. Pro silnější dojem využívá i neobvyklá přirovnání a šokující kontrasty. Jeho vyjadřování je plné paradoxů, i v nejodpornějším hnusu hledá poetiku.
Velice strhující dílo, plné dějových zvratů a zápletek. Dobré sousto; někdo však zrovna nemusí skousnout všudypřítomnou vulgaritu, která text prostupuje. Jenže dané téma jiné prostředky ani nevyžaduje. Autor dovedně využil tématu z doby nedávno minulé a zcela mistrně jej zpracoval. Nenabízí řešení, jen další a další nezodpovězené otázky. Ať si do svědomí sáhne i čtenář.
Ludmila Pechová
Formánek, Josef: Mluviti pravdu. Smart Press 2008. 423 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.
(19. 3. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2372
Za zvuku šamisenů
Povídky slečny Ičijó ze Země vycházejícího slunceEva Levorová
( eva.levorova)
Koncem 19. století prodělávalo Japonsko nejstrmější úsek své cesty k modernímu státu. Literatura zažívala obdobný vývoj. A právě v tomto období psala své básně a povídky výjimečná mladá žena Higuči Ičijó. Vzdělaná v klasické japonské a čínské literatuře, dodržovala do určité míry tradiční postupy – užívala aluzí na kanonická díla, včleňovala úryvky básní. Psaním však potřebovala uživit svou rodinu, a tak se zároveň částečně musela podřídit obecnému čtenářskému vkusu, což rozhodně nebylo na škodu. Tato souhra okolností, společně s nesporným talentem daly vzniknout jedinečným povídkám.
V knize Zápolení se můžete setkat se čtyřmi z nich. Díky nim zavítáte do prostředí japonských předměstí konce 19. století, nahlédnete do skromných příbytků těžce pracujících obyvatel nejchudších čtvrtí i do nazdobených luxusních domů majetnějších a společensky výše postavených měšťanů.
Nečekejte však lavinu reálií a hutnou orientální atmosféru. Při čtení místy možná i zapomenete, že v ruce právě nedržíte českou, či jakoukoli jinou českému čtenáři běžně dostupnou literaturu. V popisu soubojů mezi skupinkami chlapců ze dvou nepřátelských ulic možná ucítíte přímo nádech romantiky foglarovských dobrodružství… Všudypřítomný zvuk šamisenů (speciálních louten, na něž hrávaly gejši) vás ale vždy zase bezpečně vrátí zpět do Japonska.
Je třeba zdůraznit, že se jedná o komentované vydání. Kromě vysvětlení některých reálií a odkazů je kniha doplněna též velice informačně bohatým úvodem, doslovem, fotografiemi a dalšími poznámky, které vás dohromady zasvětí do atmosféry doby, literárního kontextu i samotného autorčina života.
Eva Levorová
Higuči, Ičijó: Zápolení. Překlad: M. Jelínková. DharmaGaia 2008. 198 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.
(19. 3. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2377
Byl Sauron ekoterorista?
Nejen tuto otázku zodpoví sborník Pán prstenů a filozofieStefan Segi
( stefan.segi)
Nejprve je třeba si připomenout, že ona filozofie v názvu nemusí nutně znamenat, že bude řeč výhradně o Kantovi či Husserlovi. V americké tradici se pod filozofií skrývá širší pojetí společenských věd. Pán prstenů je tedy pojednán z pohledu takových disciplín, jako jsou ekologie, enviromentalizmus, psychoanalýza, etika, komparatistika či srovnávací teologie. Samozřejmě, dostane se i na filozofii klasickou. Především tedy na Platóna a Nietzscheho. Právě nietzscheovská kapitola, nazvaná Überhobit, patří ve sborníku k těm nejpoutavějším.
O kvalitě esejů hodně napoví už jen pročítání stručných životopisů jednotlivých přispěvatelů. Například Prof. Thomas Hibbs je děkanem Honors College, přednáší na Baylor University a vydal dvě knihy o Tomáši Akvinském. Jeho příspěvek o prozřetelnosti je však vcelku čtivý a zábavný, hlavně však poučný. Kniha Pán prstenů a filosofie totiž působí dvěma směry. Pro znalce filozofie je zajímavá z pohledu možných aplikací jednotlivých přístupů na epické dílo, které nikdy nebylo míněno jako filozofický či náboženský traktát (alespoň to tvrdil sám Tolkien). Daleko početnější bude ale skupina čtenářů, která má načtenu románovou ságu, ale o filozofii se více nezajímá. Domnívám se, že takovémuto čtenáři může výběr textů velmi dobře zprostředkovat první náhled do myšlenek Platóna, Kanta či Nietzscheho.
Samozřejmě, ne všechny příspěvky jsou na špičkové úrovni. Článek o ekologii ve Středozemi by dokázal sesmolit leckterý aktivista. Naopak například esej „Můj Milášek“ přináší nesmírně zajímavý pohled na prsten jako na zdroj fetišistické slasti. Celkově se dá říci, že kvalitní články mají výraznou převahu a že američtí akademikové se Pána prstenů zhostili s nadšením a grácií, aniž by se stali nesrozumitelnými pro čtenáře filozofií nepolíbené.
Je jen těžké představit si, že by podobný počin mohl vzniknout v českém univerzitním prostředí. Například sborník o Jamesi Bondovi a Majoru Zemanovi Petra A. Bílka se vyznačuje podstatně užším metodologickým zaměřením i nižší srozumitelnosti laickému čtenáři. Možná právě nastal vhodný čas pro sborník Diskopříběh a fenomenologie. O čtenáře by jistě nouzi neměl.
Stefan Segi
Gregory Bessham: Pán prstenů & filozofie. Nakladatelství XYZ, Praha 2009. 354 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.
(20. 3. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2384
Moderní matka
Aneb sex jako všemocný lékSimona Drtinová
( simona.drtinova)
Jak už to tak bývá, když dítě přijde do období puberty, způsobí to v rodině větší či menší poprask. Navíc když se jedná o rozvedenou rodinu a Katty není zrovna klasická, starostlivá matka. Její teze zní: orgasmus vyléčí všechno a sexu není nikdy dost. Bohužel si tuto svou mantru nenechává pro sebe a její dcera jejími poučkami o sexu poměrně trpí. Ano, má přítele a spí s ním, ale rozhodně ji to neuspokojuje tak, jak matka tvrdí. Liv nenávidí sebe, svůj život a svou matku. Dokonce přemýšlí o útěku z domova.
Život jim oběma radikálně změní příchod mladého Rusa, kterého Katty „soucitně“ nechá přespat u nich doma (s vidinou možného sexu). Jaké je její překvapení, když ho příští den najde mrtvého ve vaně, z jejího vibrátoru se vysypou diamanty a Liv se nevrátí domů. Následující den se ze záznamníku ozve hlas vyděrače… Shledá se vůbec ještě matka s dcerou? A pokud ano, pomůže jim odloučení najít cestu k sobě?
Román je psán svižně a bez rozpaků. Erotikou se to tu jen hemží, někdy je to až na škodu. Jakoby autorka (mimo jiné sexuoložka) mermomocí chtěla dokázat, že se nestydí mluvit, resp. psát o sexu.
Zápletka je slušná, ale vadilo mi mixování stylů. V jednu chvíli je to generační román, který se mění v detektivku, jejíž napětí se stupňuje a plynule přechází v thriller. A vrcholem je jakýsi slabý odvar fantasy.
Závěr mi přijde jako sešitý horkou jehlou. Zápletka dostala prostoru až až a konec je odbyt pár stranami. Ani se nedozvíme, co se stalo s ostatními postavami. Jistě, hlavní dějovou linií je vztah matky s dcerou, ale přece jen se v knize odehrála spousta věcí, které by zasluhovaly vysvětlení.
Těžko na tomto díle hledat pozitiva. S trochou nadsázky by se dalo za klad považovat, že u čtení nemusíte přemýšlet.
Simona Drtinová
Janouchová, Kateřina: Horká stopa. Mladá fronta, Praha 2009. 319 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.
(20. 3. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2386
Konec kauzality v Čechách
Časoprostorový labyrint Tomáše ZmeškalaIna Marešová
( ina.maresova)
Česko v éře 40. až 90. let 20. století, Květa a Josef, nevěra, komunisté a Bedřich Hrozný. Ještě pár takových hesel a vydá to na typ špatného klišé s vysokou frekvencí výskytu v pamětech dětí nylonového věku. Čtenářská obec je v posledních dvou desetiletích zahlcená postkomunistickou produkcí, osvětlující snad ve všech existujících médiích, jak že jsme to tenkrát žili naše každodenní životy. Demokratický čtenář hltá příběhy o bestiální totalitě, podvojných lidských charakterech, rozštěpenosti privátního a veřejného prostoru, šedé oblasti viny a svědomí. Ostatně po právu, zapomenout se jistě nesmí. Jenže těch narativně zajímavějších reminiscencí minulého věku, vybočujících ze zaběhnuté linie pobitevního švejkování, je po čertech málo. Ale když už se objeví, nezapadnou.
Prvotina Tomáše Zmeškala mává na rozloučenou věcné přesnosti a politickým příčinám historických událostí. Ať na sebe totiž zloun vezme jakýkoliv převlek, zůstává zlounem, a to platí o totalitní ideologii dvojnásob. Zmeškal neilustruje dopad konkrétních zrůdností režimu, nechává lidské charaktery konfrontovat se se zlem obecným, nadrežimním, a zpovzdálí sleduje, jak se Josef, Květa nebo Maxmilián v přímém střetu s ním cukají jako ryby na suchu. V jeho světě nejsou jasné situace, označení viníci a pochválení mučedníci, jsou tu jen lidé, čelící tváří v tvář zlu. Chvilkami vyprávěcí perspektiva dokonce vyvolává dojem, že si autor vzal placené volno a rozhodl se jen dívat. Ovšem díkybohu za tak neangažované dívání.
Výsledkem takového postupu je totiž horizontální klouzání tam a zpět po časové linii mezi body tehdy (40. léta) a dnes (90.léta), kterým provází osud Josefa a jeho ženy Květy, nacházejících se v tragickém stavu celoživotního míjení. Sám titul románu klame tělem. Milostný dopis napsaný klínovým písmem může odkázat do sfér lepší harlequinky, kterou se mihne šifrolog Indiana Jones, kterýžto na půdě univerzity vysvobodí láskyplné sdělení z mlžného hávu starobylého chetitského písma. Pravda i nepravda zároveň. Josef je sice laický obdivovatel a uživatel klínového písma, vyluštěná šifra je sice milostné sdělení, nějaký ten závan univerzitního prostředí rovněž zaduje kolem, ale kýč to stále není.
Na romantické záhady zapomeňte, jsme v syrové realitě komunistických Čech, v mikrosvětě jednoho odloučeného manželského páru, citové vyprahlosti jedné dcery a surovosti jednoho muže. Zmeškal je šachista minimalista, a tak na celém poli téměř padesáti let hraje jen s několika postavami a nezměrným univerzem neurčitých odboček od hlavní linie. Právě proto povolávají někteří kritikové autorovu narativní strategii a práci s časovostí / bezčasovostí do literárněvědné dvorany slávy. V malém rozpětí každodenních událostí je čas a prostor zaoblován, zakřivován a proplétán tak, že vtahuje čtenáře do autentické bubliny konkrétní chvíle. A nezávisle na tom, jak mu v dané chvíli mohou dějové odbočky připadat neopodstatněné, je v nich přítomen. Překročil jordán mezi vnímatelem a vnímaným světem, stal se jeho součástí.
Tato recenze zcela záměrně nevypráví, jak proplula jedna pražská rodina půlstoletím vývoje Československa, proč se cesty Josefa a Květy nikdy doopravdy nesešly a ani neříká, k čemu že to byl onen záhadný dopis klínovým písmem klíčem. Ani román to ve své podstatě nedělá. Neotřelost příběhu totiž leží mimo dějovou linii, v práci se čtenářem, časem, detailem, vědomím postav, v práci se vzpomínkou.
Vody v českém rybníčku bahňáčku jen tak něco nerozčeří. A pokud ano, jsme za ten vzrušující pocit splývání a pronikání s fikčním světem ochotní autorovi odpustit i občasnou rozvláčnost, těkání a slalom mezi vedlejšími liniemi, stejně jako mlhavou matnost, s jakou zastírá kauzalitu jednání. Ostatně příběhů, kde nejde o chápání příčin, nýbrž o ,,bytí u toho“, se rodí jako šafránu.
Ina Marešová
Zmeškal,Tomáš: Milostný dopis klínovým písmem. Torst, Praha 2008. 384 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.
(20. 3. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2383
Poláčkovské klukoviny
Šťastný Motýlův rok 1974Ludmila Pechová
( ludmila.pechová)
Dojemné, úsměvné, občas sentimentální vyprávění nás zavádí do Klatov roku 1974. S dvanáctiletým Petrem pronikáme do světa „rádoby drsných“ dospívajících kluků. V krátkých uzavřených epizodkách líčí své zážitky, postřehy, malá i větší dobrodružství, klukoviny. Autor k tomu používá barvitá, originální přirovnání, nevyhýbá se básnickým pojmenováním, pracuje s metaforou, metonymií, synekdochou, atd. Text je zároveň dynamický: některé scény působí dramatickým dojmem, děj shrnul do dialogů.
Pod pokličkou idylického dětství však vřou palčivé problémy doby, o něž si chlapec občas bezděky popálí prsty. Naráží na staré rány minulosti /válka/, zkreslování faktů /učitelka/, nevlídnou atmosféru /strach z fízlů, zakázané rádio, uhelné prázdniny/. Postupně o své iluze přichází a závěrečné vystřízlivění je bolestné nejen pro něj.
Celý text spojuje postava Petra. Svůj protipól nalézá v dědovi, který mu zprostředkovává kontakt s dalšími světy. Ostatní postavy se v epizodkách různě míhají, setkávají, rozcházejí; jejich charakteristiku si skládáme sami.
Autor nezapřel inspiraci knihou „Bylo nás pět“. Poláčkovsky broušeným jazykem využívá krásné češtiny, hraje si s obrazy, zachycuje spontánní projev dětí. Vyprávění se trochu nese i ve stylu vzpomínek J. Anderle v pořadu „Láska za lásku“ na ČRo 2 Praha.
Jednotlivé kapitoly mile doplňují ilustrace Vladimíra Hanuše. Obal vtipně doplňuje autorova načrtnutá mapa.
Závěrem nezbývá než malou rybičkou jemně odkrojit poslední slova vzpomínek. S lítostí, že už je konec.
Ludmila Pechová
Motýl, Petr: Každý svoji rybičkou. Host, Brno 2008. 72 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.
(3. 4. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2405
Od baroka k postmoderně kniha s ženou kráčí věrně
Stefan Bollmann ukazuje, že Ženy, které čtou, jsou nebezpečné i bez válečku na nudleStefan Segi
( stefan.segi)
Velmi příznačný je již rozsáhlý úvod od Terezy Brdečkové. Žena, která ve svých myšlenkách uniká do světa knihy, je v jejím podání strašákem pro nabubřelý mužský egoismus. Brdečková také, po vzoru Susane Sontagové, mluví o ženském čtení jako neanalytickém, zato však vášnivém aktu čistého potěšení. Jejímu úvodu snad lze vyčítat syžetovou nevyhraněnost či drobné faktické nedostatky, jako celek nicméně působí půvabným šarmem, který se do konce knihy nevytratí.
Opravdu dobře vybrané reprodukce přibližně stovky fotografií a obrazů od čtrnáctého do dvacátého prvního století zobrazují převážně ženu v kontaktu s knihou. Doprovodný text pak velmi zasvěceně komentuje dobový vztah knihy a čtenářky a na tomto podkladu daný obraz rozebírá. Bohužel, některé rozbory jsou spíše krátkými poznámkami, což je škoda, neboť Bollman je velmi dobrým čtenářem obrazů. Takto alespoň ve čtenáři zůstává hlad po dalších informacích (Bollmann často odkazuje na Dějiny čtení od Alberto Magnuela, což je jistě dobrá kniha k navázání, bohužel drtivá většina použité literatury zůstává trestuhodně nepřeložena).
S „Ženami“ jsem strávil několik rozverných jarních podvečerů a musím přiznat, že to byly podvečery dosti příjemné: příliš krátké, aby se omrzely, příliš hezké, než aby se na ně zapomnělo. Bollmannova knížka je každopádně nanejvýš povedeným dílkem, které v sobě kombinuje vizuální krásu, myšlenkovou eleganci i velmi dobré řemeslné zpracování. Odpustit jistý nedostatek hloubky je povinností gentlemana.
Stefan Segi
Bollmann, Stefan: Ženy, které čtou, jsou nebezpečné. Knižní klub 2008. 165 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.
(8. 4. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2409
Utopeny v Hořkém moři
Tři ženy, sto příběhů, milión pocitůEva Levorová
( eva.levorova)
Hořké moře má tři hlavní hrdinky, z nichž každá je vypravěčkou jednoho ze tří oddílů knihy, a několik hrdinek vedlejších. Jistě, objevují se i mužské postavy, ale ty vesměs hrají podružnou roli a hlavně – nedozvídáme se dočista nic o jejich pocitech, myšlení. Zkrátka jen jsou zmíněny, musí být, protože jinak by v příběhu byla prázdná místa…
První z žen, Marie, je neodlučitelně spjata s rodným domem – ten ji ničí, vysává její energii, přivádí ji na pokraj šílenství. Nemůže se ho zbavit, nejde to ani po smrti matky. Vlastníma rukama se jej pokouší rozebrat, aby se konečně osvobodila… Snad to, co pro Marii znamená dům, v Aniele vyvolává vzpomínka na zmodralý ukazováček mrtvé kamarádky (či snad milenky?), k němuž se v myšlenkách neustále vrací. Vyrovnaněji než zbývající dvě hrdinky působí Jakuba, žena trpící zvláštní nemocí – neschopností zapamatovat si lidské tváře…
Osudy všech žen se proplétají, ony po sobě vzájemně různým způsobem touží, přesto se spíše míjejí, než potkávají. Minulost střídá minulost ještě vzdálenější, potom zase současnost a ich-formu er-forma. V orientaci nám částečně pomáhají názvy jednotlivých kapitol. Bohužel ani zdaleka ne dostatečně.
Každý z příběhů začíná relativně racionálním vyprávěním, má zprvu i zajímavý děj, postupně se však dostává do sfér iracionálních, neuchopitelných, nezvládnutelných. Setkáváme se s pocity hrdinek, zvláštní imaginací transformovanými na fyzické prožitky a vizuální vjemy. Střídá se reálné s nereálným. A ještě nereálnějším. A ještě víc. A ještě, je-li to možné. Jako by autorka zkoušela, kolik čtenáři vydrží. Některé absurdní fantastické motivy bychom snad mohli nazvat vianovskými, mají s nimi cosi společného, ovšem jejich užití autorkou absolutně nepovažuji za šťastné.
Eva Levorová
Katalpa, Jakuba: Hořké moře. Paseka, Praha 2008. 288 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.
(11. 4. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2410
Magoria Litera
Trojrecenze nominovaných sbírekOndřej Hanus
( ondrej.hanus)
Lament Jany Štroblové (1936) je zvukomalebnými orgiemi. Básně, které se více či méně blíží osmiverší, jsou protkány verši jako „Vzduch drnčel napětím zda mech postel dostele“ nebo „kdož propadáte / bažině bažení / která své věrné žírnou slávou sytí / vy blahoslavení blažení / v blahovůli a blahobytí!“. Syčí to, praská to, zní to. Rytmus je pravidelný, ale rozhodně ne monotónní. Chybějící interpunkce je nahrazována jakýmsi rozsekáváním veršů, což vytváří fascinující pnutí mezi plynulostí a přerývaností. Neobvykle invenční rýmy (hned zas jdi / nezazdí, zaklimbal / na cimbál, placebo / za sebou apod.) sice vážou řeč do pevného tvaru, ten si však neuzurpuje veškerý prostor a otevírá se významům. Vznikající napětí zahrnuje čtenáře slastným estetickým požitkem, který je konfrontován neradostnými tématy Lamentu: „Vše je tu v úzkých / samá zeď kolem“, „Hozené za hřbitovní zeď jsem našla kosti / ještě ne mé a přece mé“ apod. S klidem můžeme říci, že tato sbírka si nominaci zaslouží.
To samé platí i pro Vážnou známost Karla Šiktance (1928). Klasik české poezie ani na stará kolena neustupuje z pozic dobytých jazykem a naopak ho i nadále brousí. Věčný hledač se opět prokopává skrze vrstvy označujících k rudným žilám označovaných, kutá a kutá: „Šikmo se kouří, / na zádech domů kosý, špičatý náklad záře“, „Rozkročmo na půlkapli záře, citýr psa / skleněnou čekárnou vidět v půli rejdu / benzínovou duhu“. Znalost jazyka je onou „vážnou známostí“ z titulu sbírky. Je to celoživotní vztah, těžko a dlouze budovaný, ale právě proto cenný a silný. Jak výstižně napsal Jan Havlíček: „Hra, kterou básník rozehrává, se podobá ladným pohybům krasobruslařky, jejíž brusle se ostrým nožem zařezává do ledu, jenž hrozí prolomením.“ Jazyk je tenký led, ale je básníkovým úkolem a zároveň bytostným nutkáním se na něj pustit, riskovat, že se prolomí, že se může utopit v řeči. I tato sbírka si svou nominaci obhájí.
To Rukopis Bohumily Grögerové (1921) překvapí svou prostou sdělností. Pregnantní oznámení na samém začátku sbírky „Březen 2006 / Kontrola na očním oddělením Vojenské nemocnice / Dg: prakticky slepota oboustranně“ vyrazí nepřipravenému čtenáři dech. Účinek je tak okamžitý a dodává sbírce podtón, který uslyšíme po celou dobu čtení. Rukopis není ani tak klasická „sbírka“ básní jako spíše poéma, delší skladba, cyklus. Přes totální prozaizaci, která zdůrazňuje zbytečnost formalistních kudrlinek v takovéto poezii, skladba drží při sobě jako jednolitý celek, což je ještě posíleno variovaným refrénem („pane prosím / zastav ten proces“, „pane prosím / zachovej mi zrak“). Slepnutí, bolestné téma, které s tak neobyčejnou silou vložil do svých básní např. John Donne, zde získává podobu mlhy, ve které se však bezmála devadesátiletá básnířka odmítá ztratit („já ale tělu pokoj nedám / nevzdám se“). Je to doslova popis jednoho zápasu, ale ne jako v Šiktancově případě popis zápasu s jazykem, ale s vlastním tělem. I Rukopis je dílo nezpochybnitelné kvality.
Kde je tedy problém? V samotném systému Magnesie Litery. K často zmiňovaným záporům takto koncipovaných literárních dostihů je nutno přidat další: proč mají být propagováni autoři, kteří si své pozice obhájili už dávno, jsou uznávanými a nezpochybňovanými velikány a každé další podobné ocenění je zcela zbytečné? Proč raději nenominovat např. Petra Hrušku (Auta vjíždějí do lodí), Radka Malého (Malá tma) nebo Lubora Kasala (Orangutan v továrně)? Nechci sahat porotě do svědomí (byť přesně to asi dělám), ale není letošní nominace na poezii opravdu za zásluhy? Má-li být oceněn doyen, proč vybírat hned ze tří?
Tato recenzní úvaha víc otázek klade než zodpovídá, ale takové už je téma, jemuž se věnuje. Má-li Magnesia Litera nějaký smysl, pak alespoň tento: ptát se. Pořad je to lepší, než nedělat nic.
Ondřej Hanus
Grögerová, Bohumila: Rukopis. Pavel Mervart, Červený Kostelec 2008. 72 stran.
Šiktanc, Karel: Vážná známost. Karolinum, Praha 2008. 70 stran.
Štroblová, Jana: Lament. Akropolis, Praha 2008. 64 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.
(12. 4. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2411
Šedivá mlha, mlhavá šeď
Prozaická lyrika v 256 stupních šediOndřej Hanus
( ondrej.hanus)
Jak se vyjádřil sám Straka, Kostel v mlze je jakýmsi třetím dílem triptychu, jehož první dvě části tvoří prozaicko-básnické knihy Hotel Bristol (2004) a Město Mons (2005). Vytváří tak souvislý proud básnické řeči, která v existenciálně laděných lyrických textech pozoruje, prochází a prostupuje svět obklopující básníka. A ten je – šedivý.
„Kostel v mém rodném městě, kolem kterého právě procházím, není pro samou mlhu naprosto vidět. Zmizel v ní, stejně jako všechno v této chvíli.“ Takto začíná úvodní báseň, která nese stejný název jako celá sbírka. Ona neprostupná mlha bezčasí, do níž je vnořen jablonecký kostel, se postupně přelívá časem (od listopadu 1987 do listopadu o 20 let později) i prostorem, pohlcuje a krade.
Tomu odpovídá i ladění Strakovy poetiky: silná prozaizace, absence formálních ozdůbek, sdělnost; ale také beztvarost, neuchopitelnost a statičnost. Přestože časově kniha objímá dvě dekády, nic zásadního se v jejím průběhu nemění (srov. začátek druhé básně Listopad 1987: „Důsledně se držíme původních představ / jsme jimi doslova posedlí / večery, které nemají konců / prohlásíme už předem za odepsané“ a poslední báseň Bílá mlha: „Cihlový kostel. / Sepjaté ruce. / Lavice, kde sedíš. / Bílá mlha, která tě už neopustí. “). Všudypřítomná statičnost vyžaduje dynamické čtení: čtenář, který přistoupí kVtéto knize s myšlenkou „pobav mě“, bude zklamán. Ze Strakových textů se dá nejvíce vyčíst, přistoupíme-li k nim kontemplativně. Na Kostel v mlze je třeba se naladit a připravit.
Poslední kniha smíchovského knihovníka nabízí v barvách sépiových skutečnost prožívanou elegicky, tedy s pohledem upřeným do minulosti, což v teplých jarních dnech zamrazí. Ale je to po čertech dobrá sbírka.
Ondřej Hanus
Straka, Josef: Kostel v mlze. Cherm, Praha 2008. 160 stran.
(12. 4. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2413
Oněgin underground
Šokující zpověď v oněginských strofáchOndřej Hanus
( ondrej.hanus)
Jen porovnejte první verše sbírky („Prý učil jsem jen z donucení / tvé skvostné verše, Puškine! (...) Ještě dnes se mi točí hlava, / když slyším tuhle snůšku lží.“) s těmi posledními („Kdo čekal víc, ať prosím přijme / mou omluvu, vždyť nejsem než / páchnoucí chudák, lidská veš“). Příběh, který sbírka vypráví, čtenáře musí buď dojmout, nebo naštvat. Od samého počátku je mu dáváno najevo, že tahle novela ve verších neskončí dobře; kontaktové prostředky (jako např. přímé oslovování čtenáře autorem) ještě umocňují sympatii, kterou k vypravěči chováme, zvlášť víme-li, že jde o příběh skutečný. Nechme však dojmologie a podívejme se na sbírku jako na literární dílo.
Ta, jak již bylo řečeno, je psána v oněginských strofách, tedy čtrnáctiveršových básních s pevným rytmickým schématem. Je patrné, že ji psal člověk, který se v literárním řemesle vyzná. Rytmus je různě variovaný, ale neskřípe, je velmi přirozený. Užitý jazyk je jen málo obrazný, důraz je kladen spíše na účinek samotného příběhu, estetická funkce je druhotná. Sbírku tvoří tolik básní, kolik je týdnů v roce, což ještě zesiluje dojem plynulosti: vyprávění je dobře vystavěno a je až neuvěřitelné, že ho psal člověk bez střechy nad hlavou.
Hořkost, se kterou anonym (resp. jakýsi Pavel) vypráví o sametové revoluci, nástupu kapitalismu, škodolibosti kolegů, přeučování se angličtině, odcizení členů rodiny, rozvodu a pádu na samé dno, je otřesná, a to i v této otupělé době. Víc napsat nelze.
Ondřej Hanus
Anonym (Pavel): 52 slok. Mezera, Praha 2008. 68 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.
(13. 4. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2414
Je Leroy Stendhalovým pokračovatelem?
Psychologie života dvou celebritOlga Pavlova
( olga.pavlova)
Román se točí kolem života Francise Scotta Fitzgeralda, známého amerického spisovatele, a Zeldy Sayreové, jeho krásné manželky a zároveň umělkyně. Ve svých vzpomínkách Zelda převypravuje čtenáři svoje mládí, seznámení se Scottem, jejich společný život a „úpadek“. Román se hemží emocionálními prožitky této ženy, občas velmi hlubokými, a proto vydařenými, k nimž patří třeba její zdůvodnění nemoci, ale jsou tam i takové, které přibližují román spíše ke knihám z červené knihovny.
Během čtení tohoto příběhu jsem neustále hledala něco jiného, něco navíc, a našla jsem to. Celkový psychologický obraz Zeldy Sayreové a ztracené generace. Je to opravdová Stendhalova analýza vášně.
Alabama song je zároveň svědectvím událostí ze začátku dvacátého století. Setkáme se s Pablem Picassem, Ernestem Hemingwayem a dalšími. Je to historický román, napsaný deníkovou formou s občasnými vsuvkami rozhovorů Zeldy Sayreové s psychiatrem v nemocnici. Čtenář je udržován v napětí střídáním časových rovin: vyprávění začíná hned po první světové válce, končí začátkem druhé, ale mezi tím se zaplétají roky 1923, 1937, 1941 a další. Jako by se autor snažil spolu se Zeldou najít pravou příčinu její schizofrenie.
Kniha nesmí být vykládána jednostranně, jako historická próza, nebo milostný román. Když román budeme chápat jedině jako svědectví o době a bohémském životě na pozadí milostného příběhu dvou lidí, může se vynořit otázka, zda vůbec bylo nutné psát takovou knihu. Možná právě kombinace skutečných událostí a psychologická analýza vášně upoutala pozornost kritiků. Navíc sám Gilles Leroy na konci knihy zdůraznil, že jde o fikci, ve které shoda s realitou není důležitá.
Olga Pavlova
Leroy, Gilles: Alabama song. Překlad: A. Pfimpflová. Odeon, Praha 2008. 182 stran.
(14. 4. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2419
Dárek pro Jana Palacha
Historie jedné smrti...
( andrea.firtikova)
Kdo byl Jan Palach? Co jeho čin znamenal a znamená pro tehdejší i současné dějiny? Jak můžeme k jeho sebeupálení přistupovat? Co si vybavíme pod pojmy pražské jaro či Palachův týden? Na tyto i jiné otázky se snaží kniha Jan Palach ´69 poskytnout čtenářům odpovědi.
Sborník se skládá z následujících částí: Historické statě, Eseje, Ohlasy v umění, Zpráva o životě a Edice dokumentů. Texty jsou doplněny fotografiemi z dětství Jana Palacha, z místa činu a také z nemocničního lůžka, které se proměnilo ve smrtelné lože. Jako bonus je ke knize přiloženo DVD s šesti dokumentárními příspěvky, které se k tématu Jana Palacha vztahují.
Kniha čtenářům nabízí historický popis Palachova činu zasazený do dobového kontextu v podobě přehledného pohledu na události od ledna 1968, přes pražské jaro až k Palachovu činu. Prostřednictvím záznamů policejního vyšetřování v oddílu Dokumenty získáme informace o tom, jak na Palachův čin reagovala Veřejná i Státní bezpečnost. Dohledat můžeme i výpovědi svědků. Z celé knihy nám vyvstává plastický portrét Jana Palacha a jeho činu. Postava z nedávné minulosti k nám promlouvá bez použití vlastních slov pomocí svého činu, gesta, sebevraždy...
V knize je také věnována pozornost následovníkům Jana Palacha z domácího prostředí (J. Zajíc, E. Plocek) i ze zahraničí (R. Siwiec, O. Brüsewitz), jejichž sebeupálení jsou také podrobně rekonstruována, avšak jejich činy nevystoupily ze stínu Jana Palacha.
Publikace představuje odborný text, který je však plný emocí, protože je založen na příběhu skutečné osobnosti z naší minulosti. Ať už budou vaše emoce kladné či záporné, jistě vás tato kniha vtáhne do doby let 1968 a 1969.
Andrea Fiřtíková
Kolektiv autorů: Jan Palach ´69. TOGGA, Praha, 2009. 640 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.
(14. 4. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2421
Dáte si dezert?
Poezie z Kunzeho dílnydenisa.garciova
Na první pohled vás upoutá fakt, že obě knížky mají výraznou grafickou úpravu. V případě publikace Dekadent dezert se o grafiku i ilustrace postaral Jan Gřešek. Červená, černá a bílá tu kontrastují s různými odstíny šedi. Měkké kontury ale místy dávají expresivním výrazům vyobrazených postav spíše nádech klaunství než avizované dekadence. I přes tento fakt se domnívám, že ilustrace sbírku adekvátně doplňují. Tlumené šedé tóny navozují dojem lehkého pesimismu, chladnosti a stereotypní průměrnosti. Stejně tak i básně se nesou ve sterilním duchu nezáživnosti. Pak vás ale náhle překvapí, onen dezert, skvost, který vypučel nad bahna.
Sbírka Dekadent dezert je rozčleněna do čtyř tematických oddílů (Sedm dní v tichém městě, Po tmě chuť, Krásné hříšné věci, A ty (?)). Některé motivy se však táhnou celou sbírkou jako červená nit. Jan Kunze se velmi často ve svých básních pokouší popasovat se s ženským principem. Drtivá většina básní, které se tematicky jakkoliv dotýkají žen, má erotický až obscénní podtext (např. holky co si vymýšlejí/ holky co lžou// hyperbolicky prohnout to tělo/ aby zabolelo/ na dubové podlaze ji nechat lízat/ pekingským palácovým psíkem// ten hodný kluk se dívá! apod.). Nelze však říci, že by Kunze zůstával jen u rozjímání o nevyzpytatelnosti ženské sexuality. Dostává se i do vod jinačích – mezi komatózními rozjezdy v barech plných dýmu si všímá maličkostí, prožívá pocity a stavy své duše, které jsou ale leckdy hodně přestylizované. Znaven nudou (někdy i drogami) utluče můru, ale zvládne přemítat i o literatuře, lyrickém subjektu a nekonečnu.
Sbírku Hičhaikum si po grafické stránce vzala do parády Kristýna Krahulcová. I v tomto případě ilustrace podtrhují ladění celé knihy, jsou lehké a vzdušné, vytvářejí iluzi kapiček rosy. Už jen fakt, že se jedná o třetí vydání, nám naznačuje, že sbírka má v sobě něco zvláštního, co si zasluhuje pozornost. Tři části této sbírky jsou těsně provázané několika leitmotivy – sny, ženami a cestami, a přesně tak se jmenují i jednotlivé oddíly (Sny, Ženy, Cesty).
Slovní hříčky jsou v Kunzeho poezii také časté, už samotný titul sbírky v sobě jednu takovou skrývá. Lehce lze rozeznat odkaz na anglické slůvko hitch-hike, které si střihlo etudu s básnickou formou zvanou haiku. Básně však haiku nejsou formálně moc podobné, strofické členění je jiné. Kunze se nevyžívá ve složitostech, naopak staví na všedních motivech, které spolu konfrontuje. Erotika je přítomná i zde, ale jen lehce, ve své živočišnější podobě se projevuje až v Dekadent dezertu. Oproti druhé sbírce je Hičhaikum více sevřené, básně jsou kratší, více melodické. Důraz je také kladen na rým, který podtrhuje významovou složku. Rýmy jsou jednoduché, hravé, odlehčené (např. víla v poháru vína/ cuká se a vzpíná). Důležitou roli hraje také určitá proměnlivost skutečnosti, která jde ruku v ruce se snovým náhledem na svět. Pro obě sbírky je společná tendence vidět věci trochu jinak – v halucinogenním oparu.
Jan Kunze je rozený pozorovatel, což je znát v obou jeho sbírkách. Mezi jeho básněmi najdeme opravdové delikatesy. Možná si i vy oblíbíte dívku v autobuse, kterou Kunze už třináct minut intenzivně miluje.
Denisa Garciová
Kunze, Jan: Dekadent dezert. Perplex, Opava 2008. 65 stran.
Kunze, Jan: Hičhaikum. Perplex, Opava 2009. 79 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.
(15. 4. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2424
Jablko kam se podíváš
Stačí si kousnoutSára Arnsteinová
( sara.arnsteinova)
Příběh mladého žida Richarda Ludviga se odehrává za druhé světové války, ovšem neorientuje se na bolestivou stránku těchto let, ale popisuje spíše strasti chlapeckého dospívání. Provází nás vnitřním životem hlavního hrdiny, jeho zamýšlením nad okolním světem a věčnou touhou poznat nepoznané. Otázka sexu, toto věčné téma dětského zrání, o kterém se nemluví, nebo spíš nemluvilo, o kterém mladé duše rozjímají, sní a hledají jeho stopy na každém kroku, probouzí v protagonistovi zvědavost, rozpor, odpor a návazně stud nad sebou samým, když si z něj v této souvislosti někdo tropí žerty.
Jeho toulky za poznáním počínají tajným pozorováním dostaveníček milenců a končí v koželužné dílně, kde se učí řemeslu. Dennodenně zde pozoruje milostné šarvátky v podobě slovních hrátek svého mistra a ostatních dělnic, nevinně zabalené do dvojsmyslů. Je to válka, která nutí myslet na to, co je člověku milejší? Myslet na každou minutu a tedy využívat všech prostředků k dosažení slasti? Je snad celý svět o sexu, a nebo člověk, který cosi bezhlavě hledá a pídí se, vidí signály na každém kroku?
Tento vnitřní dialog Richarda Ludviga je filozofickým dumáním nad smyslem, významem a hledáním sexu, jako něčeho, co je hlavním hybatelem všeho živého, něčeho, co mu učarovává. Není to jen bezhlavá touha po okušení, ale hlubší úvaha nad tím, co je nám všem více než blízké, z pohledu někoho, kdo zatím jen touží, ale pokládá si otázku: „Proč?“
Sára Arnsteinová
Lustig, Arnošt: Zasvěcení. Mladá fronta, Praha 2009. 156 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.
(15. 4. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2428
Psí osud
Cesta ke hvězdámMarkéta Holanová
( marketa.holanova)
Všeobecná známost Lajčina příběhu nevytváří pro Abadzise příliš volného fabulačního prostoru, což ale také není téměř potřeba. Výchozí konstelace je prakticky dokonalá – hlavním hrdinou je roztomilé zvíře s tragickým osudem. Čtenář s rozechvělým srdcem sleduje, jakou smůlu má malá Kudrjavka, budoucí Lajka už od počátku.
Kudrjavčiným protihráčem je Sergej Pavlovič Koroljov, hlavní konstruktér. Jak se v úvodu dozvídáme, Korlojov nebyl vždycky hvězdou konstruktérské kanceláře. Na základě udání strávil 7 let v kolymském gulagu. V roce 1941 byl z lágru propuštěn a o šestnáct let později rehabilitován.
Oba dva, Kudrjavka i Koroljov se stávají souputníky na nevyzpytatelných cestách osudu. Oba dva nad sebou mají někoho, kdo jejich životní pouť tvaruje. Vytváří tak paradoxní dvojici – jejich životní příběh je v mnohém podobný, ale je to právě Koroljov, kdo posílá Kudrjavku na cestu poslední.
Nick Abadzis postavil Lajku na solidním faktografickém základě, o čemž svědčí například bibliografický soupis na konci knihy. Vytvořil také emocionálně silný příběh, ovšem balancující na tenkém ledě. Mezi dojemným a kýčovitým (ať už se jedná o jakékoli téma) je hranice opravdu velice tenká.
Z mého pohledu Lajka představuje směs zajímavých postojů. Na nejobecnější rovině stojí postoj k obětování Lajky v rámci propagandy. Vyslání Sputniku 2 se muselo stihnout během měsíce (do výročí říjnové revoluce), a tudíž nebyl čas vyvinout zařízení, se kterým by se Lajka vrátila zpět. Abadzis si za to zaslouží potlesk, tento fakt podal bez zbytečných obžalob, posouzení nechává na čtenáři. Na můj vkus ale naopak zbytečně tlačí na emoce při popisu všech útrap Kudrjavčina života.
Markéta Holanová
Abadzis, Nick: Lajka. Překlad: R. Podaný. BB art, Praha 2009. 208 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.
(16. 4. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2432
Ježíšův syn je závislý na sexu!
Objevil se další temný román Chucka PalahniukaEva Haderková
( eva.haderkova)
Prostředí lidí závislých na sexu je pro dnešní čtenáře jistě atraktivní, je neokoukané a i pro otrlého konzumenta v mnohém šokující. Pravda, na několik pohlavních aktů dojde, přesto se i v těchto okamžicích účastníme spíš exkurze do hrdinovy mysli než peprné pornografie. Případné zklamání vykompenzuje závěrečná „kámasútra letadlových záchodků“.
Jádro románu leží mimo hrdinův penis. Leží v sanatoriu svatého Antonína, je na smrt vyhublé a je to matka hlavního hrdiny Viktora, bývalá politická aktivistka a buřička. Několikrát absolvovala pobyt ve vězení, odkud opakovaně prchala a unášela malého Viktora od pěstounů. Nakonec skončila v psychiatrické léčebně. Po vzoru Freudovy psychoanalýzy odtud pramení všechny pozdější problémy.
Celá kniha představuje realistickou sondu do absurdního světa zkrachovalých existencí, kam se „normální“ člověk tak často nepodívá. Dočkáte se neobvyklé závislosti i její neobvyklé kompenzace, neobvyklého otcovství skrze výtah genetického materiálu z Ježíšovy předkožky i neobvyklého konce. Román je prostě plný překvapení, nepamatuju si, že bych narazila na nějakou předvídatelnou věc. Na své si přijdou především čtenáři s otevřenou myslí, kterým nepřekáží ani občasná filosofická úvaha.
Velkou zásluhu na realističnosti díla má jazyk. Tady patří dík a obdiv překladateli, který se opravdu bravurně popral se slangovými výrazy a obohatil můj slovník o další pojmenování mužského přirození.
Abych neprozrazovala pointu, tak se omezím na Viktorův postoj ke své závislosti: „Pro mě je to parádní výcvikové středisko. Tipy. Techniky. Píchací strategie, o jakých se vám ani nesnilo. Osobní kontakty. Tihle závisláci jsou prostě k sežrání, když vyprávějí ty svoje historky.“ Zalknutí bylo dokonce v loňském roce zfilmováno, takže pokud nejste fanoušci písmenek, můžete se podívat i na obrázkovou verzi.
Eva Haderková
Palahniuk, Chuck: Zalknutí. Překlad: R. Podaný. Odeon, Praha 2009. 253 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.
(16. 4. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2434
Jedna zpráva, jeden dlouhý den
Rodinný portrét v románu Tanji DückersovéPavlína Hubková
( pavlina.hubkova)
V nejdelším dni v roce se pět sourozenců dozvídá o smrti vlastního otce. Už dávno jsou dospělí, už dávno si žijí svým vlastním životem. A najednou přichází smutná zpráva, se kterou se musí vypořádat. Každý sám. Po svém.
Román nahlíží do oken jedné rodiny, v níž vztahy nejsou idylické, každý člen je úplně jiný, přesto jsou k sobě všichni připoutání neviditelnou vazbou. Pojítkem všech charakterů je právě otec. Ten představuje výchozí bod, ze kterého se jeho potomci vydali každý svou cestou. Otcova smrt je náhle nutí vzpomínat na dětství a dospívání, přemýšlet o vztazích se sourozenci a o poutech k rodičům. Každý se skrze svou vlastní optiku dívá do minulosti a hodnotí svůj současný život. Jejich postřehy, dojmy a vzpomínky tvoří barevnou mozaiku, která ukazuje nekompromisní portrét celé rodiny.
Tanja Dückersová si umí vymýšlet, přesto stojí nohama pevně na zemi. Plně rozvíjí svoji fantazii, hlavní hrdiny nechává vypořádat se s různými situacemi, posílá je na rozličná místa a nutí je jednat i přemýšlet, stále ale zůstává civilní a střízlivá. Styl vyprávění je jasný, přímočarý. Autorka všechno sděluje na rovinu, nic neobchází, nic neskrývá, neplýtvá zbytečnými slovy navíc. Ke všednímu životu svých postav přistupuje citlivě, přesto neúprosně. Popisuje ho bez příkras takový, jaký je.
Na každé stránce autorka dokáže zaujmout a přesvědčit, že je zdatnou pozorovatelkou mezilidských vztahů. Prostřednictvím její prózy k nám z Německa vane svěží vítr, ze kterého můžeme mít radost.
Pavlína Hubková
Dückersová, Tanja: Nejdelší den v roce. Překlad: L. Housková. Kniha Zlín, Zlín 2008. 185 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.
(16. 4. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2430
Mírná zábava v mezích ženského čtiva
Průměrný finský Safari klubEma Stašová
( ema.stasova)
Kniha vypráví příběh čtyřicátnice Heleny, ředitelky ZOO, jejíž vynikající rodinný a profesní život kalí dávný čin mladické nerozvážnosti. Helena se za studií spustila s Ukrim, přívržencem darwinismu, taxidermie a lehkých holek, aniž by výše uvedené tušila, a tak brzy pozná, zač je přírodního výběru a psychického vydírání loket.
Leitmotivem Safari klubu je mužská a ženská rovnoprávnost. Snellmanová skrze Ukriho naznačuje, že muži mají z emancipace hrůzu, a tak se uchylují k víře ve staré dobré pudy, přičemž navrch má pochopitelně ten pohlavní. Podobný stereotyp nese i postava Heleny, pohybující se v mantinelech menstruace („Helena shledala, že potřebuje vložku.“ s. 154) a pasivity.
Co do gender studies tedy kniha přínosem není. Silná místa nalezneme spíše v líčení rodinného života a s ním spjatého laskavého humoru. Snellmanová od dob svého vlhkého debutu Byla tady Soňa O. vyzrála a je si toho vědoma, protože se neváhá pustit na tenký spisovatelský led odkazů. S Nanou a Malými ženami se jí celkem daří pracovat, ovšem biblická motta v tomto lineárním příběhu vyvolávají rozpačitý úsměv.
Podobnou reakci vzbuzují překladatelské přešlapy zahrnující trojí použití „co“ v krátkém souvětí („Co tady mají co dělat ti, co hloubají nad právy vší a roupů.“ s. 113) a jiné perly („První, co udělala, bylo, že jim oznámila, že autobus píchl.“ s. 122). Pravdou ovšem je, že ani originál neslyne vybroušeným jazykem.
Nezanedbatelnou roli v textu hraje helsinská zoologická zahrada. Od zvrácených Ukriho pokusů rozvrátit Heleně život obrací čtenářovu pozornost k lvici asijské, rosomákovi, srpicím a jiné zvěřině. Autorka o ní načerpala úctyhodné znalosti, zdroje uvádí na konci knihy jako bibliografii. Pozorné pobaví zmínky o české ZOO ve Dvoře Králové a Praze.
A jak to v Safari klubu dopadne? Inu, zlo bude potrestáno a láska zvítězí. Jinými slovy, kniha nabízí mírnou zábavu v mezích ženského čtiva.
Ema Stašová
Snellmanová, Anja: Safari klub. Překlad: L. Dejdarová. Metafora, Praha 2009. 398 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.
(17. 4. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2435
Humor na akademické půdě
Pokud nevěříte, přečtěte si tuto prózuSimona Drtinová
( simona.drtinova)
Americký profesor anglické literatury Morris Zapp je sebevědomý muž využívající své popularity a dohasínajícího šarmu ke svádění studentek. Anglický profesor téhož oboru Philip Swallow se svou ledově klidnou povahou je neambiciózní věrný manžel. Na příkaz jejich domovských univerzit si vymění své pozice. Swallow se tedy dostává do slunné a nepokoji zmítané Eufority (proslulá americká univerzita), naopak Zapp přijíždí do ponuré a konzervativní Papridge (zapadlá anglická univerzita). Na oba působí změna prostředí jako živá voda, zvládají pro ně neobvyklé situace a objevují v sobě dosud netušené stránky své osobnosti. Vlastně až v novém působišti se jim dostává takového uznání a obdivu, že začnou přemýšlet o „trvalé výměně“.
Děj je rozdělen do šesti kapitol, z nichž pouze tři jsou psány klasicky. Ty zbylé osvěžují tok vyprávění. Najdete zde kapitolu psanou v dopisech (ta je nejzajímavější), jež si vyměňují hlavní mužské postavy se svými manželkami. Dále je zde kapitola psaná formou novinových článků a nakonec část stylizovaná do scénáře (nejzmatenější).
Kniha je psána vtipně a svižně. Humor v ní použitý je nenásilný, spontánní. Těží především z chování hlavních postav, které se ocitly v odlišném univerzitním i životním prostředí, než je jim vlastní, a zpočátku poněkud tápou.
Jejich „tápání“ vychází ze života a spoustě situací jsem se musela smát, protože mi připomněly vlastní zážitky. Myslím, že každý čtenář si v knize vybere ten svůj zážitek, u kterého se zasměje.
V Česku vyšel román poprvé v roce 1980. Může nám ještě něco nabídnout? Za sebe říkám ano. Je zde několik nadčasových momentů, např. přístup žáků ke studiu či mezilidské vztahy. Samozřejmě že sexuální revoluce a jiné v té době aktuální věci patří minulosti, ale to je jen vnější kulisa, pointa zůstává stejná.
Simona Drtinová
Lodge, David: Hostující profesoři. Překlad: A. Přidal. Mladá fronta, Praha 2008. 235 stran.
(17. 4. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2437
Americký sen v troskách
Další z románů Philipa Rotha v češtiněEva Haderková
( eva.haderkova)
Ale vraťme se na začátek. Onen mladý sportovec, Seymour „Švéd“ Levov, pochází ze třetí generace židovských přistěhovalců. Jeho dědeček ještě neuměl anglicky, otec od základů vybudoval úspěšnou firmu a Švéd už patří k těm typickým Američanům, pro které hodnoty předků moc neznamenají a spíš se upínají k obecně uznávanému americkému trendu 50. let. Tato sekularizace také umožnila svatbu s irskou katoličkou. Jejich jediná dcera byla typické americké dítko krásných rodičů, ale možná právě tohle byla ta poslední kapka. Poštěstilo se jí vyrůstat v bouřlivých 60. letech, která podrývala autoritu celého společenského systému a všech stávajících hodnot. „Mezi nenávistí k Americe a k nim není moc velký rozdíl, jak ona dobře ví. On tu Ameriku, kterou ona nenávidí a klade jí za vinu všechno, co není v životě dokonalé, a co by chtěla násilím svrhnout, miluje. On ty buržoazní hodnoty – které ona nenávidí, které zešměšňuje a chce podrýt – miluje, on její maminku, kterou ona nenávidí a málem zabila tím, co provedla, miluje.“
V románu je tolik konfliktů, kolik jich jen lze do života jednoho člověka vměstnat. Nejvýraznější roli určitě hrají konflikty společenské, ze kterých pramení rodinná tragédie. Z roztomilé dívenky Merry se stává rebelka a také teroristka, která nastraží bombu do malého obchůdku a zabije tak člověka. Uteče z domu a několik let o ní nikdo nic neví. Samozřejmě nastává i konflikt generační, kdy snaha vymezit se vůči svým rodičům převáží nad vším ostatním. Velkou roli hrají i problémy přistěhovalectví a náboženství, které se do mysli zdrceného otce vkrádají čím dál tím víc. Neustálé tázání se po příčině, otázky typu „proč zrovna já“ dodávají příběhu sugestivní nádech.
Román vlastně klade více otázek, než sám nabízí odpovědí. A nejsou to jen otázky týkající se samotného příběhu. Můžeme se dostat až k problémům identity běžného Američana, k tomu, jestli dnešní společnost rozumí opravdu až těm nejkrajnějším protestům, nebo k osobnějšímu tázání – snad nebudu muset se svými dětmi někdy řešit podobné problémy. Podobných emotivních momentů najdeme v knize spoustu. Na povrch postupně vyplouvají další a další podrobnosti ze životů všech zúčastněných, na kterých se můžeme přesvědčit, že nikdy nevíme, co z našich činů a rozhodnutí bude to podstatné.
Zajímavým problémem je postavení románu v dnešním světě. Přece jen už je to deset let, kdy tato kniha byla vydána ve Spojených státech. Musím se ptát, proč autor zachovává tak nekritický obdiv ke kapitalismu a proč je nenáviděná dcera komunistka? Určitě je to dáno dobou, ve které se příběh odehrává, ale přece jen to na mě působilo trochu propagandisticky. Ačkoli ani zdaleka nejsem odborníkem na americkou mentalitu, stále znovu mě překvapuje, jak některé konflikty nestárnou. (Nehledě na to, že dnešní politická i ekonomická situace vrhá na knihu světlo zase z jiného úhlu a klade další otázky.) Byť to může působit jako výtka, zároveň to slouží dílu ke cti.
Americká idyla je prvním z románů tzv. „americké trilogie“ a zároveň dalším z děl, kde vystupuje Rothovo alter ego stárnoucího a opuštěného spisovatele Nathana Zuckermana. Ten na sebe bere roli vypravěče a zprostředkovatele příběhu Švéda Levova. Celý příběh rekonstruuje ne ze vzpomínek Švéda, ale jeho bratra, proto si až do konce nemůžeme být jisti, nakolik je vyprávění autentické.
Přidávám ještě informaci, že kniha byla oceněna Pulitzerovou cenou za rok 1998. Pokud tedy máte chuť na vaši pravidelnou dávku emocí ve vyšší kvalitě, můžete bez obav sáhnout po tomto díle.
Eva Haderková
Roth, Philip: Americká idyla. Překlad: L. a R. Pellarovi. Mladá fronta, Praha 2009. 404 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.
(17. 4. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2438
Existence je cívka obrazů
Obrazy představují hmotu, ze které jsme stvořeni
Tereza Hřibová
( stefan.segi)
Je to především proto, že „obrazy stejně jako slova představují hmotu, z níž jsme stvořeni.“
Obklopují nás všude a neustále, byť často ve zbanalizované podobě.
Rozmanitost „textů“, jimiž se autor zabývá, plyne především z toho, co všechno podle něj může být chápáno jako obraz. V širším smyslu jako znak nebo symbol, který je možné lépe či hůře dešifrovat a se zálibou si v něm „číst“. Nepíše tedy „jen“ o malbě, ale i o fotografii a filmu, neoklasicistní i postmoderní architektuře, sochařství a v poslední kapitole v souvislosti s Caravaggiem také o divadle.
Zároveň si je vědom subjektivnosti a fragmentárnosti výběru děl, kterým se věnuje. I toho, že interpretace, které čtenáři předkládá, jsou pouze jedny z mnoha dalších možných.
Kdo by očekával teoretický nebo systematický text, bude zklamaný. Jakákoli metodologie by plynutí myšlení a „vyprávění příběhů“ jen zbytečně svazovala. Manguel své jednotlivé eseje vytváří především skrze asociace, které v něm samém vzbuzují jednotlivé obrazy, a ty pak rozvětvuje do mnoha různých směrů. Takže se snadno stane, že se dostane od Pollockova abstraktního expresionismu k ikonoklasmu osmého století – ale nikdy ne bez souvislosti, i když třeba na první pohled skryté.
Věnuje se obrazům, které se komunikaci s divákem spíše vzpírají, nenabízí dané významy ani návod k interpretaci (už zmíněný Jackson Pollock, Joan Mitchellová nebo Marianna Gartnerová). I obrazům, které jsou naopak „hádankou“. Jsou v nich uloženy symboly – především křesťanské –, které má divák dešifrovat. Každý prvek v nich pak funguje jako „tajné slovo“ (např. interpretace obrazu Madona před krbem připisovaného Robertu Campinovi).
Neopomíjí ani fotografii jakožto emblematické umění dvacátého století, nebo hyperrealistické popkulturní obrazy, které samy znesnadňují diváckou kritickou reflexi.
Na závěr svých úvah Manguel poznamenává, že i tato jeho kniha „jako by sestávala z chybějících stran“. Nenabízí tedy obecný klíč k tomu, jak vnímat obrazy. Ale nabízí originální vhled do nich, aniž by trval na tom, že v nich „přečetl“ všechno.
Tereza Hřibová
Manguel, Alberto: Čtení obrazů. Host 2008. 450 stran.
(17. 4. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2441
Východ nebo západ, co je lepší nápad?
Komiks o filosofii? Ne? Ano? Ne!Ivana Řezníková
( ivana.reznikova)
Richard Osborne a Borin van Loon dali hlavy dohromady a rozhodli se, že studenti filozofie a religionistiky to mají těžké. Musejí číst spoustu dlouhých textů, najít si v nich podstatné informace a ty pak nějak uskladnit. Zvlášť v případě východních filosofií je to náročné. Chudáci malí, pojďme jim ušetřit práci!
Celý proces probíhá ve třech fázích. Fáze jedna: radikálně zkrátit text, ideálně na pět stran. Každé zbytečné slovo musí pryč, necháme tam jen ta čínská a indická, oni si to čtenáři přeberou. Vždycky můžeme některé myšlenky přeskočit s tím, že pro západní mozek jsou naprosto nepochopitelné.
Fáze dvě: text doplníme obrázky. Je jedno jakými, nemusí ani moc souviset s tématem. Americké paničky z dvacátých let přece přesně vystihují podstatu upanišad. Umíme namalovat Shakespeara? Sem s ním, ten se bude vyjímat hezky kdekoli.
A konečně fáze tři: humor. Hodně humoru. Tao zní skoro jako Mao, karta jako karma… Studenti se chtějí především bavit. Protřepat, nemíchat, hotovo: teď to vypadá, že kniha obsahuje obrovské množství informací. Ještě několikrát zopakujeme, že východní filosofie jsou velmi spjaté s náboženstvím a že pro západní myšlení je to celé tak trochu hodně nepochopitelné – a je to!
Podtrženo sečteno: udělat komiks o filozofii je zajímavý nápad, ale u toho zůstane. Takhle ne, prosím. I kdyby celá ta kniha měl být vtip.
Ivana Řezníková
Osborne, R., Van Loon B.: Seznamte se... Východní filosofie. Portál, Praha 2009. 176 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.
.
(17. 4. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2443
Wernischovy komiksové povídky
Příběhy plné humoru a násilíOlga Pavlova
( olga.pavlova)
Tyto příběhy spojuje nejen knižní vazba, ale i společné motivy vraždy, lásky, spravedlnosti, morálních hodnot a také jedna postava. Tak v první povídce, která vypraví o dvou pouštních myslivcích, potkáme slečnu Andulu, která kdysi dávno jednomu z nich povila třicet dva syny a pět dcer, tentokrát v nevěstinci. Dále se Andula objeví ve křoví a tím zabraní vraždě. V pátém příběhu, který nese název Ztracené hodinky, byla Andule udělena role Voprouzkové milenky.
V Kominických lodích potkáme vraha z pilnosti a vraha z vilnosti, karetní hráče, nekrofila, baviče v nočním podniku a další postavy, které se dopouštějí vášně i násilí nad mrtvolami, postiženými a svými příbuznými. Jak to je v případě jednoho uzenáře, který povraždí pohrabáčem všechny své děti, udělá z nich „znamenité uzenky“, a poté se oběsí v komíně, aby se také stal lahůdkou.
Wernischova záliba v koláži se odrazila i v jeho poslední knize, která hodně připomíná komiks nebo krátkou verzi filmového scénáře. Jiný autor by možná z jednotlivých povídek udělal dlouhý filozofický román o smyslu života, ale Wernisch tuto práci nechává na čtenáři a jeho fantazii, a nabízí v textu jen krátké postřehy událostí. Ke komiksu knihu přibližuje i použití obrázků – tak v textu nenajdeme ani jednou slovo srdce, místo toho obrázek ve tvaru srdíčka. Dále je kniha ozdobena povedenými kresbami Tomáše Přidala a seznamem použité literatury, který se skládá jenom z jedné knihy Ludwiga Wittgensteina Filozofická zkoumání.
Kominické lodě představují krátkou knihu, která čtenáře nejen pobaví, ale také zapracuje s jeho imaginaci.
Olga Pavlova
Wernisch, Ivan: Kominické lodě. Druhé město, Brno 2009. 128 stran.
(18. 4. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2446
Beng! Puff! Pic ho!
Kniha Jak rozumět komiksu konečně vychází i českyStefan Segi
( stefan.segi)
Devadesátá léta jsou na rozjezdu a komiks dosahuje zářných výšin. Avantgarda šedesátých let se přetavila do úrodného hlavního proudu a Moorovi Watchmen, Millerův Batman, Gailmanův Sandman či Spiegelmanův Maus demonstrovali i zarytým odpůrcům, že umění a komiks můžou jít bez potíží dohromady.
V této situaci se Scott McCloud, méně známý autor postmoderních komiksů, rozhodl vytvořit komiks o čtení komiksu. A k všeobecnému nadšení komiksové komunity se mu to povedlo více než dobře. Kniha „Jak rozumět komiksu“ se stala svého druhu uměleckým manifestem komiksových autorů a hlásí se k ní i významní literáti či filmaři.
Příčinou takového úspěchu je nepochybně McCloudův postup, který kombinuje hluboké znalosti s dokonalým citem pro názornost a pochopitelnost. To, co by v pouhé textové podobě mohlo vypadat jako abstraktní a těžko uchopitelná teorie, v McCloudově aplikaci působí samozřejmě a prakticky uchopitelně. Příkladem může být například pojem "nevizuální sebeuvědomění“ od Marshalla McLuhana, k jehož vysvětlení postačuje pouhých několik málo panelů. Koneckonců, nejlépe se vždy popisuje to médium, jímž je výklad vykonáván.
V devíti kapitolách se McCloud podrobněji zabývá jednotlivými aspekty komiksu a téměř vždy je schopen přijít s něčím novým, nesamozřejmým a přitom užitečným pro čtenáře. Ať už je to jeho slovníková definice komiksu, popis fungování času v komiksu, popis specifik ikonických zobrazení, pohybu či možnost působení panelu, vždy udivuje hloubkou, jasnozřivostí a vtipem. K tomu dopomáhá i stylizovaná autorova postava, která je průvodcem komiksovou studií.
Aspektem knihy, jenž by neměl být opomenut, je autorův boj za autonomii žánru. Dodnes mnozí recenzenti u kvalitních komiksů cítí potřebu zdůrazňovat ne-dětskost toho kterého díla. McCloud ovšem předkládá koncepci komiksu jako otevřeného média, které nemůže být kvalitativně hodnoceno samo o sobě, ale má být posouzeno pouze svým obsahem. McCloudova definice komiksu je tedy nesmírně široká a utvořena tak, aby se do ní vešly jak staroegyptské stripy, tak středověké obrazové příběhy či avantgardní výlety Spiegelmanovy.
Pokud jde o samotnou vědeckou metodu, McCloud je, stejně jako každý správný americký vědec, metodologicky nevyhraněný. V koncepci nejvíc připomíná v podstatě strukturalistickou Teorii literatury od Warrena a Welleka, zatímco výtvarná složka je popisována spíše z hlediska duchampovské avantgardy (Duchamp je také často uváděn jako příklad). To jsou ale pouze základní koncepce, do kterých jsou zasazovány další myšlenky z uměleckých či společensko-vědních teorií.
Přes tuto metodickou pluralitu se McCloudovi podařilo vytvořit vcelku homogenní myšlenkový celek, kterému lze vytknout jen máloco, obzvláště s přihlédnutím k tomu, že v některých oblastech bádání je autor vlastně naprostým průkopníkem. McCloud se ve svých bádáních každopádně rozhodl pokračovat, a tak můžeme doufat v překlady jeho dalších komiksových studií.
Těm, které hlouběji zajímá komiks, kniha Jak rozumět komiksu jistě otevře širší možnosti rozumění tomuto relativně podceňovanému, leč expandujícímu médiu. Pro ty, kteří mají komiks spojený s pestrými obrázky bojujících svalovců, je McCloudova kniha naprostou nutností, která by měla být hrazena státem na lékařský předpis.
Stefan Segi
McCloud, Scott: Jak rozumět komiksu. BBart, 2008. 224 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.
(19. 4. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2451
Lichožroutus pohadkarus zabavnacae
Další vydařená dětská kniha známé umělecké dvojiceVladimíra Staňková
( vladimira.stankova)
Dle nařízení vlády musí být do všech učebnic přírodopisu a biologie vřazen další, nově objevený zvířecí druh Lichožroutus pohadkarus zabavnacae, česky lichožrout. Tento záhadný tvor parazituje ve všech lidských obydlích nezávisle na životních podmínkách tamějších obyvatel. Jedinou výjimku tvoří oblasti teplé a slunečné natolik, že v nich lidé nepoužívají ponožky, chodí pouze na boso v sandálech.
Nový objev vyvolal obrovskou vlnu zájmu hned na několika frontách. Současní přední vědci si rvou vlasy, bijí hlavou o zeď a dokola si vyčítají to, že nový druh neobjevili sami. Vždyť je to přece tak do očí bijící! Lidské plemeno se už od počátku odívání neustále potýká s problémem mizejících ponožek z páru.
Vědátorská dvojice Šrut a Miklínová společně sepsali teoretickou publikaci s množstvím ilustrací, v nichž popisují lichožroutí vzhled a charakteristické rysy chování. Vysledovali, že lichožrouti žijí ve skupinách podobných lidským rodinám a stejně jako u lidí se u nich vyskytují dobré i špatné charaktery. Kniha, ačkoli vědecky zaměřená, velmi zaujala dětské čtenáře, kteří byli už znudění klasickým čtením o obyčejných psech, kočkách a sluníčkách sedmitečných. Došlo to tak daleko, že byla publikace nominována na Magnesii literu – a vyhrála!
Ptáme se biologa Pavla Šruta, který sedí na okraji vany a nad hlavou mu visí licháče (osamocené ponožky z páru – pozn. redakce), na nejdůležitější poznatky o životě lichožroutů. „Lichožrouti mají dvě hlavní zásady“, odpovídá Šrut, „první je: nikdy nebýt spatřen a druhá: nikdy nevzít celý pár!“.
Vladimíra Staňková
Šrut, Pavel: Lichožrouti. Ilustrace: G. Miklínová. Paseka, Praha 2008. 232 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.
(20. 4. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2458
Má Arnošt Lustig stále co nabídnout?
Nové upravené vydání románu Bílé břízyVladimíra Staňková
( vladimira.stankova)
„Břízy se připravují na noc jako ženy. Břízy v šeru jsou krásné, skoro tajemné. Jako ženy něco ze sebe skryjí, něco odhalí a něco jen naznačí, ale jen tomu, kdo je už viděl ještě za světla. Odevzdávají svou štíhlost, vůni a hloubku a svoje tajemství tmě?“
Lustig se hned po válce rozhodl, že se stane spisovatelem. V jedné své knize rozhovorů říká, že „toho měl v sobě příliš mnoho a hrozilo to výbuchem. Nevěděl, co se svými zkušenostmi dělat, nevěděl dost dobře, co dělat se svým životem.“
Bílé břízy vypráví o vojácích vyřazených z veřejného života, takzvaných PTP – vojáků pomocného technického praporu, kteří tráví den za dnem v kasárnách studených a holých jako poušť. Jednoho dne vstoupí na scénu venkovská dívka, která zvláště jednomu chlapci změní osud.
Děj ubíhá plynule, mírně, čtenář neprožívá rozhořčení ani znechucení. Chvíle důležitých rozhodování nejsou přílišně rozepsána ve svých úzkostných dilematech. Pokud bylo autorovým záměrem šokovat, neuspěl. Možná ale právě proto, že vše vypadá normálně a obyčejně, uvědomí si čtenář trpkou tragiku celého příběhu.
Jakkoliv nás děj nechá spíše chladnými, práce nakladatelství trochu rozčiluje. Obálka cituje jedinou "akční" část, která v knize je, a nabízí přehnané interpretace, které uvnitř čtenář nenalezne.
Vladimíra Staňková
Lustig, Arnošt: Bílé břízy. Mladá Fronta, Praha 2008. 200 stran.
(21. 4. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2459
Má to šťávu – má to „kulky“
i v knižní podoběstepanka.paskova
Každá z dvaceti kapitol knihy má stejně jako televizní pořad čtyři části: výklad, odpovědnu, komiks a rozhovor. Na trapnost fotokomiksu, musím to přiznat, jsem se vždycky těšila ze všeho nejvíc. Jaký předpubertální dvojsmyslík zase autoři vymysleli? Komiksové scénky probírají češtinu různých profesí a zakládají se na „šprýmovném“ neporozumění laika a odborníka, takže se jejich hrdinové můžou vzrušovat slůvky šukalka, štětka nebo kalhotky (přeloženo z češtiny architektů, lékařů na ORL a hasičů: přímočará pilka, štětka do uší a sběrač na hadice).
Poutavostí vynikají i rozhovory o češtině, v nichž pan moderátor pokládá vskutku neotřelé otázky hercům, zpěvákům či básníkům („vaše rýmy jsou ve velké většině tak originální, že vyrážejí dech“). Pozvaní hosté vždy poslušně potvrdí svou lásku k rodnému jazyku a malinko si i zahartusí na nedbalé používání češtiny. Nic nového. Vlezlá trapnost a konformita.
Jaká škoda, že se vedle té urputné zábavnosti ztrácí to nejzdařilejší – výklady vědkyň a vědců z Ústavu pro jazyk český, které pokládám za texty popularizační v pravém slova smyslu. Ve výkladech ani v rubrice Odpovědna se nikdo nepitvoří. Rozebírají se takové problémy, se kterými se člověk běžně v současné češtině potýká – jak používat tituly a oslovovat, jaké vybrat jméno pro dítě, jak psát zkratky a proč nepomíjet diakritická znaménka… I témata, která nebezpečně zavání školou, jako shoda přísudku s podmětem, vyjmenovaná slova nebo psaní čárek, podávají autoři přitažlivě a zároveň civilně. Kniha je vlastně nabitá zajímavými informacemi, jsou ale zavalené nánosem nevkusu. A to jsem se ještě nezmínila o nesnesitelné obálce (jak jinak v Edici ČT) a kýčovité grafické úpravě. Ta znehodnocení kvalitních textů dokonává.
Štěpánka Pašková
Pravdová, M. – Saturková, J. (editorky): O češtině 2. Česká televize, Praha 2008. 208 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.
(24. 4. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2471
Drama patří bezdomovcům
Drábkovy vážné hrátky o ničemLudmila Pechová
( ludmila.pechová)
Útlá knížka se týká jednoho z ožehavých problémů naší společnosti: bezdomovců. Autor se rozhodne nabídnout jim něco jiného, než na co jsou zvyklí. „Zaměstná“ je tedy ve svém improvizovaném divadle, aby poznali i jiný svět a dokázali se aspoň na čas povznést nad svou bídu. Chce jim umožnit na chvíli se nad sebou zamyslet a zároveň je čtenářům představit jako lidi, kteří mají své osudy stejně jako všichni ostatní.
Útrapy z realizování tohoto projektu líčí syrově a bez příkras, nedělá si iluze. Své zkušenosti pouze zaznamenává – text na žádné umělecké dílo neaspiruje, což je znát v chaotickém stylu vyprávění. Postavy se snaží charakterizovat co nejlépe; jednotlivými „aktéry“ se vyprávění hemží však až příliš: ztrácejí se z jeviště a vracejí se na něj v podivné změti dialogů, není snadné se zorientovat, kdo je kdo.
Text je místy nepřehledný a neuspořádaný jako dění v životě úplně obyčejném. Můžeme tak snadno zabloudit mezi skutečným příběhem, zkouškou a představením. Vlastně se ani nedozvíme, o čem připravovaná hra pojednává. Kapitoly jsou krátké, Drábkův občasný komentář spíše nicneříkající. Vše nakonec vyznívá jako snůška drbů a debat odnikud nikam. Zvlášť když se režisérovy plány změní v pouhou snahu o udržení souboru, jehož polovina se utápí v alkoholu.
Autor se nebojí obecné češtiny ani vulgarit, opileckých „žvástů“ a plků, záznamy rozhovorů jsou velice věcné a stručné. Nečekejme zvláštní kultivovanost, kterou se „rejža“ snaží z herců vyždímat. Vtipu poskrovnu – osvěží snad jen vyprávění o nerealizovaném představení, při němž se polovina souboru náhle vypaří a zbytek je nucen improvizovat.
Text začíná slibnou úvahou nad našimi současnými směrurčujícími hodnotami, ve špikování dalším rozjímaním však autor ke škodě věci nepokračuje. Dílo připomíná jakýsi roztříštěný krasohled. Končí se tam, kde se začínalo, a zbývá jen naivní pocit radosti, že se aspoň něco udělalo.
Ludmila Pechová
Drábek, Miroslav: Náhradní služba. Revolver Revue, Praha 2008. 132 stran.
(1. 6. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2480
Jako totalitní dinosaurus
Chameleoni zůstávajíLudmila Pechová
( ludmila.pechová)
Téma totalitní moci nedávno minulé doby je stále aktuální, o čemž svědčí mnoho románů posledních let, a Zimní zahrada od Moniky Zgustové to jasně potvrzuje. Pokud takovými díly již nejsme přesyceni, pak se směle můžeme pustit do čtení.
Nečekejme deníkový zápisník ve stylu Českého snáře, ironický nadhled V. Noskové nebo komickou naivitu I. Douskové. Nehledejme ani, kde je zakopán pes. Máme před sebou neobvyklý příběh nevšední ženy volící mezi dvěma zcela rozdílnými muži, které spojuje pouze láska k hlavní hrdince.
Evu fascinuje zvláštní svět hudebníka Karla, s nímž sdílí silný pocit vyděděných „mimozemšťanů“. Téměř jako při výletu pana Broučka do Měsíce se oba opájejí uměním, hudbou a literaturou, realitu své doby však odmítají brát na vědomí.
Proti Karlovi stojí Milan, podivný politický chameleon, který se dokonale přizpůsobuje prostředí a své názory mění podle směru vanoucího větru. Úspěšně se tedy zabydluje v čase „velkých změn“ a kupodivu se mu i daří.
Po sérii zklamání si Eva vytvoří představu jakéhosi „zakopaného dinosaura“. Zatrpkle se schovává ve světě své „zimní zahrady“ a útěchu nalézá jen u babičky, svérázné aristokratky, která si zachovává tvář i za těžkých podmínek. Sametová revoluce znamená pro Evu velice krutý zásah.
Text připomíná střípkovitě sestavenou nádobu. Stojí na vratkých základech asociací a vzpomínek, spojovací prvek představují pouze dopisy. Věty bývají dlouhé, někdy evokují spíše zběsilý záznam myšlenek. Líčení se občas ztrácí ve zvláštní snové atmosféře, kdy Eva dokáže vidět krásu i v nejásavé realitě. Objevíme skrytá zákoutí Prahy a kouzlo starého Mostu, nenávratně ztraceného v propadlišti dějin. Též poznáme nepříjemnou realitu dané doby: Tuzex a nedostatkové zboží v obchodech, všudypřítomný strach, skrytý odpor disidentů, udavačství, korupci, praktiky „tajných“, pád totalitní moci a následné vystřízlivění.
Myslím, že závěr dokonale vyvrátí naše hypotézy o celém příběhu – mnoho otázek zůstane nezodpovězených. Celý text vyznívá originálně, zajímavě a působí zdařilým dojmem.
Ludmila Pechová
Monika Zgustová: Zimní zahrada. Odeon, Praha 2008. 160 stran.
(8. 6. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2481
Cesty za dobrodružstvím
Osudová láska k VýchoduLudmila Pechová
( ludmila.pechová)
Asi tak od všeho kousek. Autor mě zprvu překvapil vtipnými a trefnými komentáři „svého“ nedospělého studenta, do jehož plánů zasáhne poněkud kuriózní formou Sametová revoluce. Po sérii lapálií ze studentských manifestací se odhodlá jet do Rumunska s humanitární pomocí a s kolektivem bláznivých kolegů. Jeho humorný nadhled nad celou anabází ve mně vzbudil očekávání, že v podobném duchu bude pokračovat, a těšila jsem se na další zážitky.
Hrdina se pod vlivem okolností nechá zlákat na cestu do neznáma, do místa na mapě, kam zapíchl prst. Netuší, že tím zpečetí svůj osud a brzy propadne nové vášni. Sibiř – jeho láska, práce, život – a jednou možná i smrt.
Zprvu vyráží jen tak „na blind“, s kamerou a batohem na zádech. Poznává kulturu tří zcela odlišných národů, které vedle sebe nuceně vegetují, aby přežily v těžkých podmínkách: Evenkové, Rusové, Jakuti. Závažné problémy současné doby se mu zjevují v té nejtvrdší podobě: alkoholismus, krize tradičních hodnot vůči agresivní civilizaci, etnické otázky, vztah k přírodě a podobně. Natáčí pak zajímavé momenty a mnohokrát se vrací, aby mizící kulturu dokumentoval. Svou Sibiř si vpustí do žil, ale ve chvíli, kdy v ní nalezne své místo, musí zase odejít.
Vyprávění se bohužel zaseklo v úmorné rutině a stereotypu. Postavy se ztrácely v nekonečných dialozích. Počáteční humorný styl byl záhy nahrazen smrští dojmů, úvah, zážitků, snů a sebereflexí v nepřehledném textu. Bylo těžké neztratit nit.
Druhý díl je o něco zajímavější. Možná proto, že Ryšavý objevil poutavější způsob vyprávění, přidal pověsti, báje a básně, evencké a jakutské výrazy. Sibiř představuje v její syrové kráse. Zdá se, že půjde o nekonečnou ságu. Otázkou je, jestli ještě bude o čem psát.
Ludmila Pechová
Ryšavý, Martin: Cesty na Sibiř 1, 2. Revolver Revue, Praha 2008. 324 a 251 str.
,
(8. 6. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2482
Temný rytíř opět zasahuje
Komiks noir v Gotham CityStefan Segi
( stefan.segi)
V jedné z nedávných internetových anket se odborníci a fanoušci shodli na tom, že Dlouhému Halloweenu patří mezi všemi Batmany (a že jich od roku 1939 vyšlo požehnaně) velmi lichotivá třetí příčka. Před Loebův výtvor se dostal pouze bezkonkurenční Návrat temného rytíře od Franka Millera, který vytvořil z Batmana archetypální mytologickou epopej o stárnutí na pozadí hroutícího se řádu a také Moorův krátký, ale díky kruté ironii nezapomenutelný příběh Jokera (který ještě trestuhodně nevyšel v českém překladu). Halloween se tak zařadil do vskutku vybrané společnosti.
Z hlediska gothamské chronologie se Halloween odehrává po Millerově roce jedna. Loeb si dokonce vyžádal Millerovo požehnání a získal tím možnost pracovat s postavami mafiánských bossů, které jeho předchůdce vytvořil. Právě mafiáni ale od začátku tahají za kratší konec, protože takzvaný „Sváteční vrah“ využije každé příležitosti k vraždění a je mu vcelku jedno, zda jsou zrovna Vánoce anebo Den matek. Oběti se rekrutují z řad znepřátelených mafiánských klanů, a tak jsou vrahovi na stopě jak notoričtí klaďasové (správná trojka Batman, Gordon, Dent), tak oblíbení gothamští zloduchové (Hádankář, Joker či svůdná a ambivalentní Catwoman). Dlouho to však vypadá, že navrch bude mít nakonec Sváteční vrah.
Autoři stylizovali napínavé dvanáctidílné vyprávění do podoby filmu noir. Především kreslíř Jim Sale se vyřádil a černou tuší věru nešetřil, čímž se mu podařilo vyvolat stísněnou atmosféru pochmurné metropole ponořené do věčného stínu. Jeho panely často zabírají i celou stránku a za použití záměrně nižšího rastru je budován svět mlhavý, nejasný a nebezpečný. Postavy samotné nejsou kresleny do detailu a větší roli hrají jejich mohutné tmavé siluety. Batman i Catwoman jsou navíc povahou noční tvorové, takže potemnělá honička může začít. Je jasné, že to tu někdo krutě odnese, a lehko se může stát, že to odnesou všichni.
Jeph Loeb se již dříve českým Batmanovým příznivcům představil monstrózním dvojrománem Batman: Ticho. Dlouhý Halloween, který vznikl o pět let dříve, je dílem ještě o fous kvalitnějším. Nedisponuje sice hyperrealistickou grafikou „Ticha“ a není ani tak šílenou intertextovou hříčkou (i když ani zde si Loeb neodpustil přehlídku známých postav z gothamského podzemí). Nabízí zato důslednou stylizaci, temnou atmosféru a hlavně napětí do poslední stránky. Loebův Batman se sice nakonec nemůže měřit s díly Moora a Millera, od Halloweenu k Halloweenu vás ale chytne a nepustí.
Stefan Segi
Loeb, Jeph - Sale, Tim: Batman: Dlouhý Halloween I & II. BB/art & Crew, Praha 2009.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 1 (39), 9. 11. 2009.
(5. 8. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2486
Hádej Matyldo
Ó Zuzano, dlouhá je štreka na parník John B.Stefan Segi
( stefan.segi)
Autor se zaměřil především na písně, které se do širšího povědomí dostaly zejména díky časté táborové aplikaci. Medailonky se tedy zabývají počiny jako Tipperary, Jingle Bells, Casey Jones nebo House of the Rising Sun. Taková volba má hned několik důvodů. Prvním je jistě fakt, že právě díky lidovému způsobu šíření písní se o jejich autorech ví málo či ještě lépe vůbec nic. Dalším dobrým důvodem může být to, že současný stav hudebního průmyslu a výroby nosičů zajímavé příběhy příliš negeneruje. Takový John Lennon ráno napsal písničku, večer ji nahrál a za týden byla v obchodech. Zato například Špitál u svatého Jakuba má původ zastřený v hlubinách historie a rozmotávat jeho komplexní příběh je dobrodružství, které čtenáře zavede na místa vzdálená časem i prostorem.
Hlavní předností knihy a hlavním důvodem, proč si Příběhy přečíst, je jejich „nevygooglovatelnost“. Zatímco leckterou, často i velmi podrobnou informaci poskytne během vteřin Wikipedie, Bystrov se nebál hledat v zasutých archivech a jeho snaha se bohatě vyplatila. Až se nechce věřit, že autor nebyl přímo u toho, když šel parník John B ke dnu nebo když přiopilý Stephen Foster psal svoji slavnou Ó Zuzano.
Příběhy písní jsou to nejlepší, s čím se dá v žánru setkat. Bystrov vykonal kus tvrdé práce a informace podává s nadhledem i zanícením, takže jeho vyprávění ocení i čtenář, který zrovna táborovým ohňům neholduje. Jak se píše v mottu knihy, „Jsou písně, u kterých stojí za to znát celý příběh.“ Bystrov tyto příběhy rekonstruuje s nenápadnou brilancí.
Stefan Segi
Bystrov, Michal: Příběhy písní. Galen, Praha 2009. 271 str.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 1 (39), 9. 11. 2009.
(5. 8. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2487
Sliby se maj plnit
Kratochvilův nový románDenisa Garciová
( denisa.garciova)
Děj Slibu se z větší části odehrává počátkem 50. let v reálném i nereálném prostředí Brna, které zažívá komunistickou stavební explozi. Ústřední hrdina, architekt Kamil Modráček, je autorem několika vysoce umělecky ceněných vil; doba a jiné okolnosti jej však tlačí ke kolektivním představám a nutí ho přehodnotit své umělecké ideály. Kromě charakteristické lokace se ve Slibu objevuje několik dalších konstant typických pro Kratochvilovy prózy. Jednou z nejvýraznějších je přítomnost několika vypravěčů, která přináší spektrum různých úhlů pohledu. Mimo autorského vypravěče k čtenáři promlouvá i architekt Modráček, poručík Láska či soukromé očko Daniel Kočí.
Jak již název knihy naznačuje, příběh se bude točit okolo slibu. Ten dal totiž architekt Kamil Modráček své sestře Elišce, jež se po policejním vyšetřování oběsila v cele. Snaží se pomstít její smrt, a to velice svérázným způsobem. Vezme spravedlnost do svých rukou a hodlá potrestat toho, kdo je v jeho očích vinen sestřinou smrtí – poručíka Lásku.
Jiří Kratochvil už názvem svého románu Slib odkazuje na stejnojmennou novelu švýcarského autora Friedricha Dürrenmatta, která vyšla roku 1958. Dürrenmattův Slib však představuje rekviem na detektivní román, kdežto podtitulem Kratochvilova románu je „rekviem na padesátá léta“. Díky epizodním příběhům však čtenář o detektivní zápletku úplně ochuzen nebude.
Zásadní roli hraje v románu také tajemno, kuriózní a groteskní situace. Na to jsme však u Kratochvila zvyklí, tak čím nás ještě může překvapit? Modráčkova vize o odplatě spočívá v uvěznění poručíka Lásky v kleci ze zlata v brněnském podzemí. Nejprve se za mřížemi ocitne symbolicky jen lístek s poručíkovým jménem, s tím se však architekt nechce spokojit a nakonec polapí samotného Lásku. Osobní msta se však architektovi vymkne z rukou a souhrou náhod začne počet podzemích nájemníků stoupat. Kamil Modráček se s touto situací snaží vyrovnat po svém a vytváří ve svém sklepním vězení alternativní společenství se vším všudy (tedy samozřejmě kromě svobody pohybu) a zároveň tu buduje své vrcholné architektonické dílo.
Kniha je prosycena někdy až bizarními náhodami, s každou další kapitolou se jednotlivé, zdánlivě nepodstatné epizody provazují, vše do sebe začíná zapadat. To ukazuje na to, že Kratochvil nepíše jen tak nazdařbůh, ale že své dílo pečlivě komponuje. Stejně můžeme interpretovat velké množství aluzí a parafrází. Mimo výše zmíněného Dürrenmatta tak v knize najdeme přímé odkazy na ruského spisovatele Vladimira Nabokova a jeho povídku Mluvíme rusky. Ve třetí části knihy se dostaneme také do současnosti, kde se to hemží narážkami na tzv. Kuřimskou kauzu či případ Rakušana Fritzla. Z tohoto okénka do budoucnosti je čtenáři zřejmé, že muselo dojít k rozuzlení, k naplnění slibu.
Ten, kdo zná Dürrenmattovu novelu, nebude v Kratochvilově Slibu překvapen, že zlom přichází v okamžiku automobilové nehody. A ten, kdo zná alespoň trochu Kratochvila, se však bude mít stále na pozoru. Ví totiž, že si autor se čtenářem rád pohrává a příběh dovádí k neuvěřitelným absurditám. Strůjcem příběhu není totiž náhoda, jak jsme si mohli celou dobu myslet, ale Kratochvil, to on tahá za všechny nitky. Závěr knihy je podle mého názoru neotřelý a vůči čtenáři nestoudně troufalý. Ale nic jiného bychom od Kratochvila snad ani nečekali.
Denisa Garciová
Kratochvil, Jiří: Slib. Druhé město, Brno 2009. 292 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 1 (39), 9. 11. 2009.
(27. 9. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2490
Kde máme čas přemýšlet
Jak těžkou prací a provazy Wilde ke změně názoru přišelVladimíra Staňková
( vladimira.stankova)
Že věkem a zkušenostmi se usazujeme, že jednou se konečně vybouříme a budeme těmi „správnými“ členy společnosti. A také že vězení občas dosáhne jednoho ze svých cílů – nápravy charakteru (nebo alespoň chování).
Tato kniha nás nutí k tomu, na co v normálním běhu života nezbývá moc času – k přemýšlení nad sebou samými. „Bavilo mě být dandym, módním lvem, obklopoval jsem se malými povahami a nízkými tvory. Stal jsem se marnotratníkem vlastního génia a promrhat věčné mládí mi působilo zvláštní potěšení,“ píše Wilde ze žaláře v dopise lordu Douglasovi. Muži, jehož otec Wilda obvinil z homosexuality v době, kdy byla prohlášená za nezákonnou.
Na stránkách De Profundis z hlubin vyvěrá autorovo nitro a bezkonvenční buřič společnosti se proměňuje v pokorného trpitele. Snaží se vše, co ho potkává, obrátit k dobrému. Prozrazuje své tužby i budoucí plány, přiznává se ke svým chybám.
Tento posmrtně vydaný text je ne neprávem považován za nejzralejší autorovo prohlášení o životě a umění. Je to prohlášení upřímné a pokorné, ale není plačtivou prosbou za odpuštění. Pohled na život zůstává i po měsících v žaláři realistický a střídmý. Chladná žaloba nespravedlivé společnosti vyznívá výrazněji, než kdyby byla plivána jedovatou rozhořčenou slinou.
Kniha není nejvhodnější pro odpočinková odpoledne ke kávě. Je náročná jako sebezpytování duše. Ovšem stejně tak, jako jsou doporučovány denně alespoň malé chvilky zamyšlení, ani De Profundis bychom se neměli vyhýbat. Minimálně pro literární zážitek…
Vladimíra Staňková
Wilde, Oscar: De Profundis. Překlad: A. Starý. XYZ, 2009. 202 stran.
(5. 10. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2493
Kolik trápení sneseš? Tady máš ještě!
Petra Soukupová navazuje na úspěšný debut souborem novel ZmizetMarek Dobrý
( marek.dobry)
První kniha Petry Soukupové získala vskutku nebývalý ohlas. Autorka s ní vyhrála Magnesii Literu a dokonce i Cenu Jiřího Ortena. Bylo proto nabíledni, že na trh brzy přijde kniha další. Soubor novel Zmizet vyšel dva roky po prvotině a je znát, že se již nejedná o debut. Grafické a knižní zpracování (kupříkladu pevné desky) i rozsah knihy napovídají, že se čtenářsky setkáváme s autorkou, která již získala renomé.
Sluší se nejprve porovnat Zmizet s dílem předchozím a zeptat se, zdali došlo u autorky k nějakému posunu. Největším nedostatkem novely K moři bylo poměrně předvídatelné konečné vyznění – velmi krásná a namyšlená dívka se nakonec ufetuje k smrti, zatímco ta zpočátku tlustá, nesebevědomá, a tudíž velmi nešťastná se v dospělém životě stane mnohem spokojenější. Určitým způsobem také v prvotině ne zcela fungoval jazyk. Jakési náhodné elipsy a stylová neustálenost v díle poměrně rušily.
Pro novely ze souboru Zmizet stále platí výše zmíněná první část. Konečné vyznění je skutečně jasné od prvních vět. Všechny postavy jsou nešťastné a marně hledají své místo ve světě, který je k nim krutý a hází jim klacky pod nohy. Po určité době je vždy do příběhu vložen nějaký zlomový moment (amputace nohy, zmizelý sourozenec), který do něj na první pohled vnáší nové okolnosti. Kvůli všeprostupujícímu zoufalství, osamocenosti a vykořeněnosti postav se ale vlastně nic nemění, jelikož těch pár centimetrů, o které se propast bezútěšnosti prohlubuje, se už beztak nachází v takové hloubce, že to nikdo nepostřehne. Pokud lze někde spatřit výrazný posun v tvorbě Petry Soukupové, pak v gradaci zoufalství postav.
Kladem Zmizet je literární řemeslo autorky. Kniha se velice dobře čte (tedy pokud čtenáři nevadí, že je mu předkládáno vlastně poněkolikáté to samé v mírné obměně). Soukupová svůj literární jazyk výrazně vypilovala. Lépe snad říci obrousila. Nejvýrazněji k tomu dospěla zřejmě odstraněním prvoplánových a zbytečných experimentíků bez efektu. I vstupování vypravěče do nitra postav a promlouvání jejich ústy je zvládnuto poměrně dobře, odhlédnu-li od „dramatických“ pasáží, kde probíhá několikerá proměna vypravěčského subjektu na prostoru jediné strany a vyprávění se tím na chvíli zbytečně drolí.
Je poněkud škoda, že se Soukupová natolik úporně drží úspěšného receptu. Téměř tři sta padesát stran se tak stává těžko stravitelnými (přibližně od poloviny druhého příběhu, kde již zcela netlumeně září otravné opakování). I přes již zmíněnou čtivost je velmi únavné, když i ve čtvrté novele (počítáme-li K moři) po sobě tvoří nejvýraznější témata špatný sourozenecký vztah, mizerní a neempatičtí rodiče a vlastní vykořeněnost. Stereotypnost a schematičnost novel tvoří vskutku hlavní a poměrně výrazný nedostatek, který pro mě činí z Petry Soukupové autorku, která pravděpodobně zatím nemá co říci.
Netvrdím ani náznakem, že pro Petru Soukupovou není na českém literárním poli místo. Spoustu čtenářů jistě zaujme, bezpochyby dokonce i nadchne a dojme. Mnoho výtisků Zmizet bude muset snést potřísnění kapkami slz citlivých čtenářů se smyslem pro spravedlivý svět. Její příběhy jsou neoddiskutovatelně srdceryvné a lidské. Bohužel ale nedráždí formou ani obsahem. Příběhy sice nijak nedrhnou, zároveň ale není potřeba se někde pozastavit či přemýšlet. Pokud si sám pro sebe kladu otázku, jaký důvod mě má přivést k přečtení dalších tří novel této autorky, odpověď je pro mě zřejmá: žádný.
Marek Dobrý
Soukupová, Petra: Zmizet. Host, Brno 2009. 344 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 1 (39), 9. 11. 2009.
(14. 10. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2496
Josef K. v pruhovaném pyžamu
aneb jak si komiks Kafku našelEva Haderková
( eva.haderkova)
Musím uznat, že v tomto případě se jedná o adaptaci značně zdařilou. Síly spojili francouzská výtvarnice Chantal Montellierová a britský spisovatel a rozhlasový režisér David Zane Mairowitz.
V knize se objevuje pouze černá a bílá, což vzhledem k originálu jistě není náhodné. Přesto si myslím, že nějaká doplňková barva by mohla podtrhnout atmosféru, která je jinak, zvláště v obrazech předměstí nebo bankovní kanceláře, vystižena velmi dobře. Jedinou výtku bych směřovala k postavě Josefa K., který se v kreslené podobě až příliš podobá samotnému Kafkovi. Typickými motivy knihy jsou všudypřítomné hodiny, kostry a také výseky částí obličejů, které dodávají ději tu správnou „kafkovskou“ tísnivost a zároveň jistou komičnost.
Vybrané útržky původního textu se většinou omezily na dialogy, ale nechybí ani několik vypravěčských okének. Přes nutnou zkratkovitost byly vybrány věty podstatné a podařilo se zachovat i kontext. Pouze některé poznámky týkající se lokace jsou dosti zavádějící, jelikož se týkají přímo Prahy, která v Procesu není nikde explicitně zmíněna. Na konci knihy nechybí ani pár interpretačních poznámek, které by ovšem dostatečně poučený čtenář neměl brát příliš vážně.
Pokud jste se s Kafkovým románem již blíže seznámili a přirostl vám k srdci nebo si jen chcete připomenout jeho stěžejní okamžiky, je tato kniha určena přesně vám. Také se hodí pro ty, které sice zajímá, o čem že ten Proces vlastně je, ale nehodlají mu věnovat příliš mnoho času. Ani ortodoxní milovníci Kafky nebudou zklamáni, kniha může poskytnout nový náhled na známou věc. V případě, že nespadáte ani do jedné z těchto kategorií, sáhněte raději po klasickém vydání.
Eva Haderková
Montellierová, Chantal & Mirowitz, David: Proces. Grafický román. BB/art, Praha 2009. 127 stran.
(15. 10. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2500
Andělská pocta Zuzaně Navarové
aneb vzpomínka na výjimečný talent této hudební umělkyněHana Vildová
( hana.vildova)
Otázka, nakolik bude čtenář při četbě první části knihy (kterou je výběr písňových textů) postrádat hudební doprovod, v tomto případě ustupuje do pozadí. Texty jsou vydatné na interpretaci a rafinované. Je na nich znát šikovné pohrávání si se slovíčky, aniž by byl zastíněn jejich silný sdělovací význam. Spojují proplétání více jazyků, kouzlení se slovními výrazy a humor s niternou a osobní zpovědí autorky. Obstojí tedy i bez hudebního doprovodu, ačkoli čtenář znalý umu Navarové si bude patrně melodii pobroukávat jaksi bezděčně a automaticky.
Druhá část knihy má zřejmě čtenáře blíže seznámit s profesním a osobním životem Navarové. Nalezneme zde krátký životopis, poskytující základní údaje o zpěvaččině životě, medailónky jejích blízkých přátel či spolupracovníků, poslední rozhovory před úmrtím, ve kterých poodkrývá například pozadí vzniku svých písní a střípky ze svého soukromí, dále dopisy adresované Zuzaně (ve dvou případech už za hranice tohoto světa), ale také zkoumavý pohled hudebního kritika Pavla Klusáka a doslov editorky, bohemistky Hany Svanovské, kteří vyzdvihují uměleckou hodnotu textů. Milovníky vizuální stránky jistě potěší doprovodné černobílé fotografie, které jsou důležitou součástí tohoto počtení.
Závěrem tedy nezbývá než konstatovat, že Andělská počta nepřináší nový pohled na zpěvaččinu tvorbu, ale důstojně plní úkol nostalgicky zavzpomínat na Zuzanu Navarovou nejen jako na jednu z nejvýraznějších představitelek české folkové scény, ale také na člověka neobyčejných kvalit. Z knížky dýchá přátelská náklonnost vůči autorce.
Hana Vildová
Navarová, Zuzana: Andělská počta. Host, Brno 2009. 167 stran.
(18. 10. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2512
„Razíme na štreku!“
Nick Cave a jeho zvolna korodující casanovaJan Duhajský
( jan.duhajsky)
Po knize A uzřela oslice anděla (1989) tak Nick Cave přichází s dalším literárním počinem, jehož český překlad je možno naleznout mezi aktuálními novinkami z produkce pražského nakladatelství Argo. Na rozdíl od bezbřeze psychedelické „Oslice“ je Smrt Zajdy Munroa (jak zní plný název knihy) dílem, které přeci jen více vychází z běžného racionálního vnímání světa, což se jistě dá brát jako krok někam jinam, ovšem v rámci kvality textu bohužel nikoli jako krok kupředu. Skoro jako by se nebylo možné ubránit dojmu, že za veškerou čtenářskou přitažlivost „Oslice“ byla tak z devadesáti procent zodpovědná právě její nevázaná surrealističnost, ve které bylo sice krajně nesnadné se alespoň trochu zorientovat, což však byl zřejmě onen fakt, jenž činil její četbu zajímavou a v podstatě i zábavnou.
Ne snad, že by Smrt Zajdy Munroa nebyla zábavná, bohužel jí to však vydrží jen prvních zhruba čtyřicet padesát stránek a pak už je to vlastně dokolečka pořád to samé čili trošku nuda. Další četba se pak zákonitě zvrhává maximálně v nekonečné čekání na to, zda přeci jen ještě nepřijde něco dalšího, nějaký posun či zvrat. Toto úpěnlivě vzývané cosi však nepřichází a opravdu vůbec nepřijde. Největším přesahem za prvoplánovou svrchní slupku tak zůstane poněkud lapidární jinotaj, který rozkryje snad úplně každý, totiž že ona avizovaná smrt hlavního hrdiny nastává dávno před svým fyzickým vyvrcholením, a to v podobě úpadku jeho svůdcovských schopností. Jinak řečeno: Pokud zrovna nejste zavilým milovníkem či milovnicí nejintimnějších partií Avrile Lavigne či Kylie Minogue, pak pravděpodobně dospějete ke konci textu pouze ze setrvačnosti či z důvodu obdivuhodné vnitřní kázně a iluzorního smyslu pro povinnost dočíst.
Kdokoli alespoň trochu znalý produkce nakladatelství Argo se navíc neubrání ještě srovnání, ze kterého Nick Cave také nevychází zrovna nejlépe, a sice se seattleským literárním samorostem Tomem Robbinsem. Je to ostatně nasnadě: Stejná edice i grafika, ale hlavně podobný, velice podobný jazyk vyprávění. Abychom snad neupadli v omyl, předchozí řádky rozhodně nebyly a ani neměly být kritikou puritánskou a moralizující, ostatně i Tom Robbins je ve svých textech namnoze sexuálně explicitní a rozhodně také nešetří vulgarismy. V jeho pojetí je však tato vnější stránka věci zevnitř prozářena očividným nadhledem, příjemným vtipem a hlavně neutuchajícím přílivem pozitivní energie, který v jeho vrcholných pracích přivádí na scénu originální podobu transcendentálna. Caveova všeobjímající deprese je pak ve spojení s obdobnou formou již místy neúnosná a jeho humor se často ocitá daleko za hranicí přijatelné míry cynismu. Sečteno a podtrženo: ve srovnání s Robbinsovými nejlepšími kousky sedí Caveův „Zajíček“ ve své jamce opravdu hodně hluboko a hodně sám.
Abychom však rovnou nestínali hlavy, je třeba nakonec říci, že Smrt Zajdy Munroa je solidně řemeslně napsaná kniha. Nic míň a pohříchu také nic víc. Možná, že kdyby se tento románový text přepracoval kupříkladu do podoby filmového scénáře, dala by se podle něj natočit příjemně švihlá road movie. Takhle si však lze Zajdovo zvolání: „Razíme na štreku!“ přeložit pouze jakožto výzvu k dlouhé a mírně úmorné cestě a nechávám už jen a jen na vás, zda máte či nemáte zapotřebí takovou pouť podstupovat.
Jan Duhajský
Cave, Nick: Smrt Zajdy Munroa. Překlad: Michala Marková. Argo, Praha 2009. 238 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 1 / 39), 19. 11. 2009.
(19. 10. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2513
Jedovatá poHADka tisíce a jednoho tetování
Má nejmilejší kniha od Markéty Pilátové kombinuje jak žánry, tak kontinentyKateřina Kubová
( katerina.kubova)
Nový román Markéty Pilátové Má nejmilejší kniha je směsicí nejrůznějších žánrů. Umně propojuje detektivku, milostný román, thriller a pohádku, která ale rozhodně nepatří do rukou dětem. To vše je protkáno syrovým popisem života v jihoamerických slumech.
Na první pohled neuvěřitelná kombinace čtenáře pohltí od první věty a na hadím hřbetě – hladce, děsivě a klikatě – ho doveze až na konec. Vypravěčem je paradoxně postava, která ztratila paměť, a dokonce si nepamatuje ani své jméno; ve slumu mu říkají Ten, který tetuje. Příběh, který nám (a svým zákazníkům) předkládá, ho udržuje naživu. Když tetuje, musí vyprávět, přimět tetovaného, aby zapomněl na bolest. Jinak tater zemře – prodavači drog, kteří jsou jeho nejčastějšími klienty, neznají slitování. „Stačí jeden nudný příběh, a změním se na Toho, kdo umírá.“ Inspiraci pro své příběhy čerpá ze Slovanských pohádek, jeho nejmilejší knihy.
Druhým vypravěčem, nebo lépe řečeno komentátorem děje, je bílý had Haré. Motiv hada představuje spojující prvek celé knihy. Čtenář se musí v průběhu čtení proplétat neuvěřitelně zamotaným klubkem rozmanitých postav, které spolu více či méně souvisejí. Hlavním vodítkem k rozpletení tak složitých vztahů jsou právě hadi a jejich hadí píseň, která je jakýmsi refrénem celé knihy: „Had v horečce spí, na smrtelném místě, líbá tě na jazyk, je tvýma očima, rozpleť ty kořeny, krvavý, stočený.“ Tato píseň se postupně rozeznívá v myslích všech postav a jen ten, kdo ji rozluští, žije plnohodnotným životem, dle slov hada Harého: „Je málo lidí, kteří od nás dostanou píseň... Pokud píseň nerozluští nebo nepřijmou, začne jim škodit... Píseň mluví o konci. A kdo porozumí konci, může doopravdy žít.“
Nastínit děj knihy je v podstatě nemožné, skládá se z mnoha dílčích příběhů, které dohromady skládají nesmírně složitý celek. Klíč k nalezení základního tématu tvoří motto knihy od Fernanda Pessoy: „Všichni víme, že zemřeme; všichni cítíme, že nezemřeme.“ Přestože postavy knihy mají úplně odlišené osudy, všechny spojuje jedna a tatáž touha, touha po nesmrtelnosti.
Až k extrému dovádí tento sen vědec Michael Vidal – zkoumá látky v hadím jedu, které prodlužují život.
Důležitým aspektem románu je intertextuálnost. Hned v první promluvě tatera-vypravěče najdeme moderní verzi pohádek Tisíce a jedné noci. Tater vypráví, aby ho nezabili prodejci drog, Šeherezáda, aby ji nezabil manžel. V postavě vědce Michaela Vidala spatřujeme faustovského hrdinu. Proto, aby dosáhl co největšího poznání a slávy, poskytne moc nad svými myšlenkami hadu Harému. Text také obsahuje mnoho motivů z českých pohádek. To, že se autorka inspirovala právě jimi, je v textu explicitně řečeno. Vystupují zde v podobě knihy Slovanské pohádky, procházející pod rukama několika románovým postavám. Některé jsou dokonce ztělesněním pohádkových hrdinů oné knihy. V míšence Pajitě, která políbí hada na jazyk a tím se naučí hadímu jazyku, poznáváme Jiříka ze Zlatovlásky, který snědl hada a potom rozuměl všem živočichům.
Ačkoli autorka jako podklad pro své příběhy používá časem prověřené literární fláky jako Faust či Pohádky Tisíce a jedné noci, je po přečtení zcela zřejmé, že pod taktovkou schopné ruky může být takováto literární recyklace nesmírně zajímavá a přínosná.
Kateřina Kubová
Pilátová, Markéta: Má nejmilejší kniha. Torst, Praha 2009. 276 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 1 (39), 9. 11. 2009.
(19. 10. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2515
Pátrání po tajemství
Martin Reiner: Lucka, Maceška a jáHana Hudečková
( hana.hudeckova)
Děj knihy je zasazen jak do osmdesátých a devadesátých let minulého století, tak do současnosti a odehrává se především v Brně. Autor nás s sebou vezme také na výlet do Londýna či Darmstadtu, kde hlavní hrdina Tomáš prochází svými důležitými životními etapami.
Autor nás vrhá rovnou do děje, který je rozčleněn na několik linií. Jedna z nich, v níž Tomáš pátrá po tajemství básníka Jiřího Macešky, je psána retrospektivně. Při tomto pátrání se dostane také do Londýna, kam Jiří Maceška ve čtyřicátých letech emigroval. Další dějová linie se odehrává chronologicky a my se dozvídáme o Tomášově osobním životě, který není nijak jednoduchý. Jeho partnerka Marta se nervově zhroutila a musí trávit dlouhý čas v psychiatrické léčebně, proto svěřuje svou teprve čtyřletou dceru Lucinku Tomášovi, který ale až doposud nemá s výchovou dětí žádné zkušenosti.
Tomáš k Lucce přilne natolik, že když se vrátí jeho partnerka z léčebny, nedokáže se o dítě rozdělit s nikým jiným. Stahuje se proto do ústraní a nechává Martu s dcerou samotnou. Kapitola, která se nachází krátce za polovinou knihy, nás odvádí do německého Darmstadtu, kde vystupuje doposud neznámá postava Jürgena. Až v závěru se dozvíme, kolik toho měl hlavní hrdina společného s básníkem Jiřím Maceškou. Jürgen, o kterém se toho dočteme v závěru také o něco více, je toho důkazem.
Častá změna časů, nenávaznost kapitol a jejich nepravidelné střídání vyžadují po nás, po čtenářích, usilovné soustředění při čtení. V celé knize chybí jakékoliv popisné pasáže, autor to prostřednictvím hlavního hrdiny, který vypráví celou knihu v ich-formě, vysvětluje. Do textu je jakoby zničehonic vložena věta, kde se říká, že čtenář nepotřebuje znát žádné popisy a že nemusí vědět, jak hlavní hrdinové vypadali. Ale je to pravdu tak?
Hana Hudečková
Reiner, Martin: Lucka, Maceška a já. Druhé město, Brno 2009.176 stran.
(20. 10. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2516
Božská kořalka ze Švédska
Torgny Lindgren ve skvělé forměMarkéta Holanová
( marketa.holanova)
Torgny Lindgren: Norrlandský akvavit
Obálka knihy Norrlandský akvavit. Zdroj: www.nakladatelstvi.hostbrno.cz
foto: marketa.holanova
©
„Já jsem Olof Helmersson, představil se Olof Helmersson. Nedávno jsem objevil skvělou kořalku. Takříkajíc místní. Starý norrlandský akvavit.“ Olof Helmersson, 84, bývalý probuzenecký kazatel, po čtyřiceti osmi letech a třech měsících přijíždí do kraje, kde kdysi obrátil čtyři sta šestnáct duší na víru. Jak sám poznamenává, některé dokonce dvakrát.
Dlouho nad spasením bádal, až zjistil, že s obrácením a samotným Bohem je to jinak, než si celou tu dobu myslel. Proto se vrací s novým poselstvím do Västerbottenu zpět, aby své činy napravil a bývalé ovečky přivedl opět na správnou cestu.
Na smrtelném kole objíždí krajem, aby hlásal poselství. Nic ale nejde tak hladce, jak by si člověk a Olof představovali. Jeho ovečky se mají k světu, případně leží na smrtelné posteli nebo už rovnou na hřbitově, ale především se zatvrzele odmítají znovu obrátit a uznat Olofovu pravdu o neexistenci Boha.
Norrlandský akvavit je dalším střípkem z västerbottenské mytologie, kterou Lindgren ve svých prózách buduje již celou řadu let. Mýtotvorný charakter románu posilují především dva prvky. Prvním jsou epizodická vyprávění o návštěvě krále Karla Patnáctého, který přijel do kraje na kontrolu staveb odvodňovacích kanálů. Druhým prvkem je způsob zprostředkování příběhu pomocí vypravěče.
Vypravěč Norrlandského akvavitu s neobyčejným sebevědomím zpochybňuje prakticky cokoli. Prostor příběhu, västerbottenské vnitrozemí, posouvá do zvláštního kraje bytí a nebytí, stejným způsobem relativizuje i čas příběhu. Možná i díky této vskutku existenční nejistotě jsou pro postavy Lindgrenova románu jedinou jistotou vzájemné svazky, pevné v přátelství i nenávisti, přehledné jako systém odvodňovacích kanálů.
Co je tedy na Norrlandském akvavitu nového? Má vůbec cenu číst knihu, která přináší už stokrát předložené? Zcela jistě ano, a to z několika důvodů. Tematika Lindgrenových próz nebývá úplně radostná. Nejinak je tomu i u Norrlandského akvavitu, kterému vévodí nevíra, stáří a smrt. Lindgren je ale také mistrem v práci s paradoxem, což jeho prózám zajišťuje potřebný nadhled, zároveň se mu daří upozorňovat na potenciálně přehlédnutelné perspektivy. „Za tímhle dílem, vyjádřil se Olof Helmersson, lze tušit rozsáhlé a hluboké studium dějin. To opravdu ne, namítl lokálkář, spíš naopak. Což ale klidně může být jedno a totéž.“
Lindgren se v Norrlandském akvavitu pouští do experimentování. Text doplňují fotografie, obálky knih, které dají vašemu životu nový směr (Výroba úlů od Alexandra Lundgrena), nebo reklamy – román se tak stává kouzelnou koláží, opět s jasně čitelným rukopisem Lindgrenovy ironie a smyslu pro humor.
A třetím důvodem je výtečný překlad Zbyňka Černíka. Černík zachovává jemné jazykové nuance, v promluvách postav zaznívají nespisovné a nářeční výrazy, archaismy dotváří atmosféru téměř pohádkové návštěvy Karla Patnáctého.
„Zkrátka a dobře, pokračovala prodavačka a nasadila při tom slavnostní tón, tři rostliny z řádu Umbelliferae, okoličnatých, tři zdravé byliny, které se šťastným způsobem spojily v živou vodu. A nakonec se zušlechtily pomocí několika kapek sherry. Přejete si tašku?“
Markéta Holanová
Lindgren, Torgny: Norrlandský akvavit. Překlad: Z. Černík. Host, Praha 2009. 176 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 1 (39), 9. 11. 2009.
(21. 10. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2521
Bruselské etudy
Barbora Majerová
( barbora.majerova)
Ačkoliv může název knihy Jak správně zabíjet snadno vyvolat dojem, že se jedná o další z nekonečné řady detektivek pochybné kvality, ve skutečnosti jde o povídkový soubor čítající dvanáct krátkých příběhů, v nichž zabíjení sice figuruje, ale rozhodně ne v hlavní roli. Ancion své povídky koncipuje především jako drobnou sondu do života řadových Belgičanů, kteří na první pohled ničím nevyčnívají z bezejmenné lidské masy, ale pod slupkou zdánlivé obyčejnosti skrývají nevšední zážitky a tragikomické události.
Hlavními postavami a vypravěči povídek jsou muži pocházející z odlišných sociálních vrstev, čtenář se tak v příbězích setká například s vrcholovým manažerem, bankovním úředníkem či bývalým kriminálníkem. Dalšími faktory, které ovlivňují děj jednotlivých povídek, jsou lokalita Bruselu a především všudypřítomná náhoda, jejíž působení dokáže v okamžiku obrátit lidský život naruby. Skvrna od omáčky na značkové košili, useknutá ruka v sáčku z fastfoodu nebo kancelářská sešívačka mají v Ancionových povídkách moc měnit osud.
Autor v knize využívá ich- i er-formy, tyto postupy se nejednou prolnou i v rámci jedné povídky, vypravěči se střídají, čímž dochází ke konfrontaci odlišných úhlů pohledu a stanovisek. Jazyk povídek je nepříliš komplikovaný, Ancion čtenáře nezahlcuje složitými metaforickými hříčkami ani krkolomnými slovními obraty. Příběhy tak místy vyvolávají dojem, že by mohly být přepisem historek skutečných lidí, které autor vyslechl kdesi v přítmí bruselského baru.
Sbírka povídek Jak správně zabíjet potěší každého se zálibou v drobných, lehce melancholických příbězích neobyčejně obyčejných lidí, které jsou okořeněné dávkou morbidity, černého humoru a smutné grotesknosti. Povídky se sice pravděpodobně nezaryjí hluboko do čtenářova podvědomí, ale bezpochyby dokáží krátkodobě pobavit a přimět k zamyšlení.
Barbora Majerová
Ancion, Nicolas: Jak správně zabíjet. Překlad: V. Dvořáková. Dauphin, Praha 2009. 152 stran.
(22. 10. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2522
Ó dobo přenáramná!
Kdo si také přihodil do požárku dnešní české literaturyHana Bednářová
( hana.bednarova)
Pod vedením literárního historika Václava Vaňka vybral kolektiv studentů oboru český jazyk a literatura na čtyřicet v zapomenutí upadajících romantických básníků 19. století. Kromě ukázek z tvorby byl každému z nich věnován i medailonek přibližující jejich zpravidla bouřlivý a/nebo tragický životaběh.
Úvodní studie rozčleněná do slibně nazvaných úseků Co je romantismus? – Česká kultura jako kultura romantická? – Co je láska? otazníky neruší: poukazuje na rozdílné přístupy k pojmu romantismus a upozorňuje mimo jiné právě na rozdílnost a kontrast, jež lze považovat za základ všech pokusů o jeho vymezení. Následující rozdělení 19. století je motivováno proměnou nazírání časových horizontů: okouzlení minulostí, zoufání si nad zjitřeně žitou přítomností a nutnost vyrovnat se s budoucností ironicky popírající ideály.
V české romantice, jak podotýká editor, od lásky se jde přímou cestou ke hrobu. S tímto na zřeteli předkládá autorský kolektiv básně a osudy autorů, jejichž předřečníky se v každém z výše vymezených období stávají známější kolegové.
Ediční poznámka, které odpustím několik zbytečných překlepů, nadhazuje problematiku úprav textů daného období vzhledem k současné pravopisné normě a zásadám druhého vydání příručky Editor a text (2006). Publikace se s touto záležitostí vypořádala se ctí, nepřímo však apeluje na pořízení širší studie zabývající se metodikou převodu obrozenské češtiny do té dnešní.
Jsem přesvědčena, že Rozkošný hrob zafunguje nejen jako doplňující vysokoškolská literatura či dárek pro cynické seniory. Kniha se stala jediným cukrovatově růžovým objektem, jehož přítomnost toleruji ve své blízkosti. Těším se na chystanou antologii prózy 19. století.
Hana Kavkomila Bednářová
Vaněk, Václav (eds.): Rozkošný hrob. Antologie české romantické poezie. Pistorius & Olšanská, Praha 2009. 183 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 1 (39), 9. 11. 2009.
(23. 10. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2531
Beatnik a Sputnik
Murakami tentokrát sází na jistotuStefan Segi
( stefan.segi)
Doposud bylo do češtiny přeloženo šest Murakamiho knih, přičemž rychlost vydávání je přímo úměrná strmě stoupajícímu čtenářskému zájmu. Z jistého odstupu se jeho texty dají rozdělit do dvou skupin. Romány Kafka na pobřeží a Hard-boiled Wonderland jsou fantastické thrillery, které fungují jako alegorie tematizující postavení člověka v moderním světě. Oproti tomu Norské dřevo, Na východ od slunce a z větší části i Afterdark na čtenáře působí přímo svou lyrickou citlivostí, která může působit až dojemně, nikdy však dojímavě. I román Sputnik, má láska se pohybuje převážně v „lyrické linii“.
Roli vypravěče, který podle Murakamiho dobrých zvyklostí nešetří chandlerovskými přirovnáními, zastává čerstvě vystudovaný učitel základní školy skrývající své jméno pod literou K. Hlavní hrdinkou je však potřeštěná aspirující spisovatelka Fialka, hledající lásku a své místo ve světě. Trojici postav, která tvoří též tři vrcholy milostného trojúhelníku, doplňuje bohatá a rafinovaná Mjú coby Fialčina lesbická femme fatale.
„Sputnik“ znamená v ruštině průvodce na cestě. První satelit byl takovým titěrným spolucestujícím Země na její cestě vesmírem a svůj smysl měl právě pouze jako spolucestující. Zato Sputnik II si s sebou na cestu do kosmu vzal Lajku, aby ji už nikdy nevrátil. Takové jsou metafory, na kterých je román vystavěn. Život Fialky se totiž začíná točit kolem Mjú, jež původně rozervanou spisovatelku v batikovaném tričku přetváří ve svůj elegantní satelit. Z Fialky se postupně stává Sputnik – doprovod na cestách bez vlastní identity.
Tajuplné zmizení Fialky pak připomíná smutný osud druhého Sputniku. Murakami zde jako v předchozích románech pracuje s motivem osudové ztráty blízké osoby a zaměřuje se na to, do jaké míry je identita osobnosti formována „Sputniky“ a co z ní po jejich ztrátě zbývá. Známý půdorys hledání lásky tak pro autora představuje především námět k úvahám nad ztrátou osobní integrity v moderní společnosti a sebeodcizením, jejím nevyhnutelným důsledkem.
Murakami využívá své vypravěčské virtuozity a omezuje děj na minimum. O to větší prostor pak dostávají charakteristiky postav a především dialogy K s Fialkou o životě a literatuře. Autor konfrontuje nadšení hlavní hrdinky pro beatnický přístup k literatuře s platónským odstupem vypravěče s jeho akademickými znalostmi. Bohužel, v přemíře nejrůznějších moudrých ponaučení si čtenář může chvílemi připadat, jako by listoval některou z próz Paula Coelho. Murakami naštěstí v pravý čas vždy naznačí ironický odstup a zdůrazní subjektivní povahu rozhovorů.
Právě ty pasáže, které vybočují z tóniny udané Norským dřevem, jsou na Sputniku to nejzajímavější. Zatímco tempo vyprávění plyne půvabně, leč nevzrušeně dál, podivná příhoda tajemné Mjú vytrhne čtenáře z příjemného počteníčka a přenese ho do děsivé duševní krajiny rozdvojení osobnosti.
Přese všechno nakonec můžeme hodnotit román Sputnik, má láska pozitivně. Je to vícevrstvé dílo vybroušeného stylu, zajímavých postav, tajemné zápletky a živých dialogů. To pouze v kontextu autorovy tvorby se může dostavit pocit, že Murakami kormidluje Sputnik až příliš blízko Skylle rutiny, ač by ho čtenář viděl mnohem raději právě na druhé straně úžiny.
Stefan Segi
Murakami, Haruki: Sputnik, má láska. Překlad: Tomáš Jurkovič. Odeon, Praha 2009. 224 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 2 (40), 19. 12. 2009.
(24. 10. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2535
Co když dostaneme šanci změnit osud?
Cvokyně Evy Hauserové měla rovnou dvě…Magdaléna Hanušová
( magdalena.hanusova)
Její hlavní hrdinka Nora je na profesním poli vědkyně a na poli osobního života ne moc šťastná žena, matka dvou uřvaných dětí, manželka arogantního muže a nespokojená kariéristka. Na rozdíl od celého zástupu jí podobných však právě ona dostane možnost začít znovu.
Při provádění chemického experimentu je totiž náhle vržena z roku 1988 o 8 let zpátky, do doby krátce po svatbě s Tondou. Považuje to za jedinečnou šanci, jak celý svůj život zařídit jinak. Začne se více věnovat kariéře, omezí počet potomků, od muže si nenechá již vše líbit a snaží se vyvarovat předešlých chyb. Protože ví, jak některá dřívější rozhodnutí dopadla, hodlá se z nich poučit. Dokáže ale zvrátit běh života, když sama zůstává nezměněna, se stejnými tužbami i názory? Nestane se tak jen o něco sobečtější?
Časový posun se opakuje ještě jednou, a to do roku 1978. Nora už zcela opouští svou dřívější usedlost a tak trochu lehkovážně experimentuje. Na jednu stranu sice pociťuje nové nasměrování, ale vedle toho naráží na neuspokojenost ze zkoušení variant. Až naturalistický pocit svobody vede k poněkud nekonvenčnímu jednání.
Cvokyně se ukázala jako neobyčejně zajímavá novela, která neotřelým způsobem zpracovává myšlenku osudovosti a lidské neschopnosti jednat odvážněji, lépe, nebo alespoň jinak. Děj postupně graduje a čtenář napjatě očekává vyvrcholení myšlenky. Bohužel závěr – a to především poslední stránka – představuje velké zklamání jinak nadějného příběhu. Je pravda, že se autorce podařilo dosáhnout přinejmenším velkého překvapení, protože základní otázku zvratnosti lidského osudu, kterou si čtenář po celou dobu pokládá a k jejímuž nastínění kniha zdánlivě směřuje, nakonec nechává nejen nezodpovězenou, ale zcela nepovšimnutou.
Magdaléna Hanušová
Hauserová, Eva: Cvokyně. Věra Nosková, Praha 2009. 160 stran.
http://www.noskova.eu/files/cvokyne.jpg
Obálka knihy Cvokyně
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 2 (40), 4. 1. 2009.
(7. 11. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2547
Nechte se unést příběhem
Cizinec o BrněAgata Hauerová
( agata.hauerova)
Po Gottlandu polského spisovatele Mariusza Szczygiela je to další kniha, která podává české dějiny a Čechy vůbec tak nějak nově. Žádné servítky, autor zobrazuje i ty nepříjemné okamžiky naší historie. Příběh nás zavede do Brna po 1. světové válce, k manželům Landauerovým (v originále se však příběh neodehrává v Brně, ale v Městě - specialita českého překladu). Ti si právě od známého německého architekta nechávají na kopci nad Brnem postavit vilu; přejí si ale, aby jejich dům byl zcela odlišný od dobového průměru - tak vznikne prostá, krychlová, ale nádherná Vila Landauer s velkým Skleněným pokojem v přízemí. Okupace však donutí Landauerovy kvůli židovskému původu emigrovat z Československa a ponechat vilu jejímu osudu. Na Skleněném pokoji se nic nezmění, dál díky němu vidíme běžet dějiny. Za protektorátu má nový účel. Je v něm zřízena pobočka ústavu pro zkoumání odlišnosti ras. Z krásného obytného prostoru se stane cosi zrůdného. Němečtí „vědci“ se v něm snaží pomocí měření a fotografování přijít na to, co odlišuje nadlidi od podlidí, Židů. Po osvobození se nakrátko stane stájí pro koně vojáků Rudé armády, pak je z něj rehabilitační pracoviště. Ale pořád si drží svou zvláštní moc. Lidé v něm cítí, co dřív nikdy nepocítili, dělají a říkají věci, na které ještě před malou chvílí neměli odvahu. Každému, kdo se v něm ocitne, změní život.
Každý jen trochu pozorný čtenář určitě v domě Landauerových pozná Vilu Tugendhat, která také stojí na kopci nad Brnem. A stejně jako poznává Brno, zdá se, že poznává i hrdiny knihy, že i tyto osudy se skutečně odehrály. Žádné přehánění nebo naopak černobílá psychologie. Román Simona Mawera mě zaujal hned od první věty a nepustil, dokud jsem ho nedočetla do konce.
Agata Hauerová
Mawer, Simon: Skleněný pokoj. Překlad: L. Novák. Kniha Zlín, Zlín 2009. 391 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 4 (42), 29.3. 2010.
(11. 11. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2562
Z venkovského synka pánem Bratislavy
Příběh z československého podsvětíBarbora Biňovcová
( barbora.binovcova)
Vesnický hoch Rácz se vydává do města vydělat nějaké peníze, aby mohl zabezpečit svou snoubenku. Na tu zapomene záhy poté, co je zaměstnán v hotelu Ambassador a zorientuje se v tamějším prostředí. Díky své mazanosti a tvrdé pěsti si postupně podmaní všechny, kdo s hotelem mají co dočinění – od pouličních šmelinářů přes personál až po samotného ředitele. Z poctivého a bezelstného mladíka se stává nelítostný mocichtivý boss.
Morální skolióza způsobená tíhou peněz. To je ústředním tématem prvního příběhu trilogie slovenského autora Petera Pišťanka Rivers of Babylon, který se v listopadu dočkal svého českého překladu. Jeho děj je jednoduchý a často předvídatelný. Díky stručnému a energickému podání má ale spád. Šmrnc mu také dodává nadsázka, zveličující každou druhou výpověď, a skutečné grády pak jeho kmotrovsky-groteskní charakter. Na jedné straně tu máme uhlazený svět mafiánů, v němž kdo dodržuje pravidla, snadno přijde k penězům, a kdo je nedodržuje, ještě snáz k újmě na zdraví. Prostředí vytvořil a udržuje krutý Capo di Tutti Capi Rácz, ovšem nesdílí ho sám. Má pod sebou řadu poddaných a tito jeho La Consiglieri a l' Soldati připomínají svým intelektem a schopnostmi spíše než příslušníky rodu Corleone postavičky ze Spolčení hlupců J. K. Tooleho. Svými počiny se mnohdy dostávají do situací tak extravagantních, až se musíme rozesmát a sami sebe zeptat: „No je tohle možný?“
Tato humorem a erotikou naditá kritika československé porevoluční společnosti je jen jednou z řady stejně čtivých próz Petera Pišťanka. U nás je tento velice plodný autor téměř neznámý, a to proto, že ačkoliv píše už od počátku devadesátých let, teprve loni se jeho tvorba dostala do rukou překladatelů Kristýny a Miroslava Zelinských. Ti kromě románu Rivers of Babylon I. zatím stihli do českého kabátu převléknout pouze povídkový triptych Muzika.
Barbora Biňovcová
Pišťanek, Peter: Rivers of Babylon I. Překlad: K. Zelinská, M. Zelinský. Kniha Zlín, Zlín 2009. 295 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 2 (40), 4. 1. 2010.
(11. 11. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2563
Tichým vězněm vlastní mysli
Kam vede Cesta z mlčení?Klára Zindulková
( klara.zindulkova)
Po prvních stránkách nijak originálního autobiografického vyprávění přichází zlom. Bývalá letuška se stává obětí afázie a ocitá se v nemocnici se zjištěním, že nikomu nerozumí a nedokáže mluvit. Postupně poznává, že i tak jednoduché úkony, jakými je čištění zubů či sprchování, se musí znovu učit. Její stav se díky pevnému odhodlání pozvolna lepší a po týdnech se vrací k manželovi a dvěma dcerám; komunikace však stále selhává.
Napsat příběh téměř podle pravdy má své výhody i svá úskalí. Zde vidíme obojí. Autobiografický popis z pohledu dezorientované pacientky nás vtáhne do děje, uvědomíme si její nesnesitelnou izolaci - přemýšlí sice jako dřív, ale téměř není schopna komunikovat. Jsme svědky jejích pokusů o dorozumívání s lékaři i vlastní rodinou, její úporné snahy stát se znovu alespoň trochu samostatnou. Dlouhé dny v zajetí vlastní mysli střídají záblesky dobrodružných vzpomínek na lety do nejrůznějších koutů světa, plné leckdy pěkně napínavých okamžiků. A zas to nekonečné přemítání, jak se naučit vyslovovat a počítat aspoň do dvaceti.
Ale byla zmíněna i úskalí. Chybí tu jakýsi univerzální vypravěč, který by přesáhl rámec mysli hlavní hrdinky a přiblížil nám třeba lékařskou diagnózu nebo pocity ostatních členů rodiny – čím se lišily od toho, jak je vnímala sama pacientka? Její manžel se jí snažil pomáhat, jak jen to šlo. Ale s čím se musel vyrovnávat on, jak se to odrazilo na jejich vztahu, zda se znovu dokázali sblížit – to se z vyprávění nedozvíme. Druhou pastí číhající na „příběhy podle skutečnosti“ je celková epická kompozice. Kde začít a čím skončit? Jak stránky ubíhají, přemýšlíme, jak to celé dopadne. Když dočteme poslední stránku, uvědomíme si, že vyvrcholením a zakončením celého příběhu měla být chvíle, kdy hrdinka po dlouhých měsících znovu usedá do letadla... Že to byla závěrečná pointa, bohužel zjistíme až zpětně z toho, že kniha prostě už dál nepokračuje.
Shrnuto - cenný psychologický dokument o jedné nemoci, ovšem bez výrazné literární formy.
Klára Zindulková
Bartoníčková, Viktorie; Dvořáková, Alžběta: Cesta z mlčení. Portál, Praha 2009. 104 stran.
(11. 11. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2566
Před oponou za oponou
Lotyšský autor Pauls Bankovskis poprvé v češtiněEva Haderková
( eva.haderkova)
Kniha zachycuje osudy několika obyvatel Rigy, která rozhodně nepůsobí jako hlavní město. V žádném případě se nejedná o příběhy veselé. Na druhou stranu nepůsobí ani příliš tragicky, spíš jako líčení každodenní reality na „divokém východě“. Setkáme se se znásilněním, ukousnutými hlavičkami živých holubů, protistátní činností, osudovou láskou i nenávistí k vlastnímu dítěti. A to je vlastně všechno, co se dá o ději románu říct.
Mnohem zajímavější je sledovat skryté dění. Před našima očima se odvíjí příběh rodící se svobody, tajní agenti se pozvolna stávají revolucionáři zakládajícími protistátní organizace a berlínská zeď spolu s železnou oponou pomalu padá. Objevují se i „historizující“ pasáže o objevení AIDS, zavádění počítačů do domácností nebo rozmachu pornoprůmyslu. Vše je líčeno jakoby s chladným smířením.
Vůbec nejpůsobivější na celé knize je její formální dělení. Ač poměrně útlá, je kniha členěna do dvou dílů (léta 1978-1979 a 1982-1989), ty jsou dále rozděleny do částí podle ročních období, která ovšem neodpovídají tak docela popsané situaci. V jednotlivých kapitolách se hojně používá kurziva – jednak pro jakousi retrospektivu, jednak jako vnitřní dialog. Nicméně takováto „roztříštěnost“ přidává knize na dynamice a dokonce trochu problematizuje její chápání.
Vlastně pořád nevím, co si o tomto díle myslet. Lze ho doporučit jako příjemnou, ne příliš náročnou četbu před spaním nebo na cesty. Nudit se nebudete a nemusíte se ani stydět před známými. Na druhou stranu není nutné nad touto knihou příliš přemýšlet, neurazí, ale ani příliš nenadchne.
Eva Haderková
Bankovskis, Pauls: Čeka, bomba, rokenrol. Překlad: M. Škrabal. Argo, Praha 2009. 279 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 4 (42), 29.3. 2010.
(12. 11. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2571
Čaroděj jménem Oz
Nezapomenutelná cesta osudyDenisa Garciová
( denisa.garciova)
Tato kniha je pozoruhodná jak obsahově, tak kompozičně. Příběh o lásce a tmě představuje rozsáhlou vzpomínkovou prózu, ale nejedná se jen o sbírku memoárů, vždyť i sám autor bez skrupulí přiznává, že některé události popisuje za pomoci vyprávění svých blízkých či dokonce z jejich autobiografií, deníků či jiných próz. Jednotlivé kapitoly prokládá pohádkami vyprávěnými svou matkou, básněmi nejrůznějších izraelských spisovatelů či příběhy, které si sám jako dítě vybájil ve své bujné fantazii. Styl vyprávění se také v průběhu knihy proměňuje. Některé pasáže jsou zachyceny okem kamery jako reportáž (s jasnou snahou o objektivitu). Tady Oz vystupuje pouze jako nezúčastněný pozorovatel. Jiné jsou naopak velmi niterné a subjektivní. Bezprostřední, možná trochu naivní části nahlížené prizmatem autora-chlapce se mísí s dospělým viděním plným reflexí a úvah.
Děj není lineární, což nás u memoárové literatury zase tolik nepřekvapí. Amos Oz jako by vyprávěl tak, jak mu vzpomínky přicházely na mysl, opak je ale pravdou. Dílo je promyšlené a pečlivě utříděné. Oz se vrací ke svým velmi rozvětveným kořenům, a to důkladně. Vypráví o svých předcích z otcovy i matčiny strany – přičemž každý z těchto osudů by snad vydal na samostatnou knihu. Každému členu rodiny věnuje dostatek pozornosti, vykresluje jeho život od narození až do smrti. Životy jednotlivých příbuzných však nejsou svázány v samostatných kapitolách, ale prostupují celou knihou a prolínají se s Ozovým vlastním příběhem. Tyto osobní historie zároveň ilustrují dobu, popisují nelehký život východoevropských Židů, kteří se rozhodli odejít hledat nový domov. Jsme tak svědky zásadních mezníků, které utvářely moderní židovské dějiny (např. vznik státu Izrael, arabsko-židovská válka atd.). Každá celospolečenská událost má v této knize svou určitou perspektivu, je podána z pohledu konkrétní postavy, avšak je za ní vždy znát osobní Ozův názor na danou věc.
Těžiště knihy leží v nepřeberném množství mikropříběhů, do kterých nám autor dává nahlédnout. O tom, že je Amos Oz opravdu zdatným vypravěčem, se přesvědčíme hned po prvních stránkách. Dozvíme se o všem – o věcech běžných, každodenních, ale i o příhodách výjimečných, které pro něj měly zvláštní, neopakovatelné kouzlo. Příběh o lásce a tmě je především vyznáním, očistnou zpovědí. Při postupném líčení dětství stráveného sice v Jeruzalémě, ale výrazně ovlivněného evropskými kořeny a myšlením, se nám mezi radostnými zážitky postupně rozkrývá tíha očekávání, která byla do malého Amose od raného věku vkládána. Prostředí učenců, vědců a literátů Oze do značné míry determinovalo. Hodně četl a už jako dítě byl navyklý chovat se ve společnosti jako dospělý, zároveň měl však stále dětskou snivou duši.
Zásadním zvratem byla matčina nemoc a následná sebevražda. Tato bolestná událost jako by v něm něco zlomila. Snažil se zpřetrhat vazby s rodinou, odešel do kibucu Chulda. Zřekl se otcova příjmení Klausner, jako by se tím chtěl oprostit od všeho, co by mu připomínalo jeho dřívější život, a zvolil si nové jméno – Oz (v hebrejštině znamená síla). Postupně dospívá a hlavně dozrává. Začíná se svou spisovatelskou kariérou a navzdory všem pokusům vydat se vlastní cestou zjišťuje, že nemůže popřít sám sebe, svoji identitu.
Příběh o lásce a tmě je intimní, zároveň však velmi otevřenou knihou plnou úvah, vtipu, ale i osobních tragédií. Kniha je svědectvím o tom, jak dalekou cestu musíte urazit, abyste na jejím konci našli sami sebe.
Denisa Garciová
Oz, Amos: Příběh o lásce a tmě. Překlad: M. Žantovský. Paseka, Praha 2009. 472 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 2 (40), 4. 1. 2009.
(12. 11. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2569
Kuchařka s příběhem
Francouzská Pochoutka na český jazýčekOlga Pavlova
( olga.pavlova)
Při prvním vizuálním setkání s publikací nám nemůže ujít reklamní trik nakladatelství - hned na obálce je napsáno, že kniha je „od autorky bestselleru S elegancí ježka“, a na mě to třeba zabralo. Přesto jsem nelitovala.
Na stránkách Pochoutky se před našima očima otevírá óda na jídlo, na výtečnost chuti a tajemství prvního sousta. Kniha nemá žádný dynamický příběh. Skládá se z chuťových dojmů umírajícího kulinárního kritika a vzpomínek jeho blízkých.
Každá kapitola, převyprávěná géniem chuti, připomíná recept - nejen obsahově, ale i graficky. Například když autor píše o toastu, vidíme i na obrázku lehce osmažený čtvereček bílého chleba. Zároveň se můžeme ponaučit, jak připravit ten nejdokonalejší toast na světě a jak se ona věc kombinuje s máslem a jinými pochoutkami.
Ale Pochoutka nevypráví jen o jídle. Kapitoly, v kterých vystupují vedlejší postavy, doplní čtenáři celkový obraz kritikovy osobnosti. Připomíná to horskou dráhu, kde se apercepce hlavní postavy v našem vědomí mění podle úhlu pohledu osoby, která ho hodnotí. Zároveň tyto kapitoly rozšiřují i příběhovou rovinu novely, což jí jedině prospívá.
Existují různé životní filozofie, které jsou spojené s religiozitou nebo nějakou jinou panaceou, jež pomáhá lidem žít a přežívat. V Pochoutce nepřítomnost příběhu nahrazuje svérázná životní panacea - filozofie jídla, která se novelou vine od první do poslední kapitoly a vrcholí géniovým objevem jeho hledaného ideálu.
Celkově Pochoutka představuje knihu, která se lehce čte, ale zároveň zanechává něco ze své lásky k jídlu a kuchařské filozofii.
Olga Pavlova
Barberyová, Muriel: Pochoutka. Překlad: P. Christov. Host, Praha 2009. 128 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 4 (42), 29.3. 2010.
(13. 11. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2574
Ožrala, tupec a cynik? No a…?
Kolekce dosud nesebraných spisů Charlese BukowskéhoDominik Melichar
( dominik.melichar)
Díky rychlé a kvalitní práci pětice překladatelů – Boba Hýska, Martiny Knápkové, Michaly Markové, Ladislava Nagyho a Martina Svobody – a redaktorů nakladatelství Argo jsme se už letos dočkali českého vydání souboru pod názvem Pobryndané spisy. Fanoušci prozaika, básníka, romanopisce a vůbec literárního samorosta Charlese Bukowského se mohou konečně znovu s chutí ponořit do jeho originální poetiky.
Ti, co stejně jako já znali dosud jen autorovu prozaickou a básnickou tvorbu, budou možná překvapeni, že se Bukowski věnoval i esejím (Nesouvislá esej o poetice a podělaným životě napsaná na šesti pivech) a dokonce i literárně-teoretickým textům (Artaudova antologie). Čtenář zvyklý na Bukowského a vyhledávající ho pro specifičnost jeho textů se nemusí obávat, že by snad sklouzával k suchopárným akademickým rozborům. Už z titulků lze poznat, že si Bukowski neláme hlavu s pravidly, která tyto žánry vyžadují, a my tak máme možnost číst peprné výlevy znechucení nad současnou poezií, odsuzování spisovatelských autorit pro neschopnost nebo bezpohlavnost či paběrkování na tzv. Americkém snu. Nejlépe to asi vystihuje v recenzi Starý ožrala, kterému přestalo přát štěstí (MK): Nejsmutnější na tom všem je ona americká realita, kde každý musí být vítěz. Cokoliv jiného je nepřijatelné.
Do spisů jsou zařazeny nejranější Bukowského povídky Důsledky mého strohého odmítnutí (1944) a Dvacet tanků z Kasseldownu (1946), kde definoval beatnictví dávno před Jackem Kerouackem. V „Důsledcích“ poznáváme zárodky jeho klasického stylu, prodchnutého chlastem, děvkami nebo dostihy, a mezitím hledá způsob, jak vyzrát nad životem. „Dvacet tanků“ je jejich pravým opakem. Je to pochmurný text, kde cítíme vliv jeho vzorů Nietzscheho a Dostojevského a jehož styl znovu opakuje v posledním románu Škvár, kde se již zamýšlí nad svým životem.
V knize jsou i úplně první texty z jeho legendárních Zápisků starého prasáka, jež začaly vycházet v šedesátých letech v časopise Open City. Bukowski ve svých fejetonech věnuje prostor všem možným tématům; od postupu, jakým se mají policisté řídit vůči opilým řidičům, až po krátký příběh o tom, proč se v jeho prózách hojně vyskytují „sračky“.
Výbor samozřejmě obsahuje i klasické povídky, které jen neměly tu čest být zařazeny do některých z mnoha samotným autorem uspořádaných sbírek. Jsou to ovšem skvělé povídky, nad kterými se budete potrhle smát (Kterak mi nikdo nevěřil, že jsem Allen Ginsberg), červenat (Zdravý pohyb na zdravém těle) nebo jen nevěřícně kroutit hlavou (Jak se to seběhlo). Téměř všechny texty jsou prostoupeny zmínkami o jeho vzorech L. F. Célinovi, E. Poundovi, D. H. Lawrencovi nebo I. S. Turgeněvovi.
Výbor sestavil D. S. Calonne opravdu znamenitě. Knihou procházíme jako Bukowského životem. Nejprve ho poznáváme jako mladého v jeho prvních dílech, procházíme esejistickými experimenty a ožraleckými výlevy a na konci, stejně jako autor, bilancujeme nad životem a potýkáme se smrtí. Téměř na závěr se tak konečně setkáváme s jeho vůbec největším vzorem Johnem Fantem v úchvatné, melancholické a téměř nebukowské Vzpomínce na velikána.
Tleskám překvapivě hbité redaktorské práci Arga, díky níž můžeme už rok po prvním, americkém, vydání vzít do ruky český překlad. Podtrhuje to jen celkovou oblíbenost díla Charlese Bukowského v tuzemsku, a to i přesto, že jej mnozí stále považují za brakového spisovatele. Bukowski by se tomu jen zasmál, otevřel by si lahváče a řekl něco ve stylu: Ukažte mi co píšou oni… Nebo ne, stejně to stojí za…
Dominik Melichar
Bukowski, Charles: Pobryndané spisy : dosud nesebrané povídky a eseje z let 1994-1990. Argo, Praha 2009. 280 stran.
Pobryndané spisy
zdroj: http://www.argo.cz/
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 2 (40), 4. 1. 2010.
(13. 11. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2578
Tajná služba a zimní radovánky
Bond na horáchGabriela Romanová
( gabriela.romanova)
Napětí. Ohrožení. Smrt špehující za dveřmi. To vše nedovede čtenáře k šílenství jedině díky jistotě, která má jméno James Bond. Převleky a falešná identita, nezávazný milostný románek, jenž agentovi 007 poskytuje kromě odreagování i cenné informace o nelidských praktikách a úskocích protivníka. Tím není nikdo jiný než bezskrupulózní psychopat Ernst Stavro Blofeld, vůdce teroristické organizace SPECTRE, tentokrát prahnoucí po šlechtickém titulu, který by přelepil jeho zločineckou minulost a přilil další kapku do bezedného poháru jeho ješitnosti.
Román odkrývá na zasněžené švýcarské kopce pohled poněkud drsnější, než nabízejí katalogy cestovních kanceláří. Horský masiv Piz Gloria, kam je situována Blofeldova pokusná laboratoř, splňuje očekávání exotičnosti prostředí. Aby si čtenář vychutnal téměř osobní účast v nebezpečné misi, nezapomněl autor „přiložit“ do vyprávění několikeré zprávy z oddělení Přísně tajné. Navíc ani v tomto dílu (v anglickém originále jde o jedenáctou bondovskou knihu) nechybí prostředky, které spolehlivě odbourají klid našich nervů při popisu kritických scén. Úsečná akční zkratka, momentové střídání optiky a Bondův vnitřní hlas stupňují adrenalin při lyžařském sjezdu a vypjaté honičce zledovatělou bobovou dráhou. A navíc se zdá, že život královského agenta se jednou provždy změní uzavřením sňatku s dcerou kápa korsické mafie, Teresou di Vicenzo. Seznámení s ní ve francouzském kasinu je ve skutečnosti poněkud zdlouhavým vysvětlováním strategie hazardní hry, jinak ale Fleming využívá střihu ke změně scén přesně včas.
Kromě věčně neposedného pramínku vlasů, volně spadajícího nad levé obočí, je jen jediná věc, která dvounulovému agentovi kazí fazónu. Překlad Ivana Němečka. Jde sice o první českou verzi tohoto románu, to ovšem neomlouvá zbytečné vymýšlení kostrbatých slovních spojení, když k nim existují jednodušší ekvivalenty. Za všechny například „puchýřky od opalování v levém koutku úst“ - proč je hned napoprvé elegantně nenahradit slovem opar? Ani James Bond si nemůže dovolit mířit dvakrát!
Gabriela Romanová
Fleming, Ian: V tajné službě Jejího Veličenstva. Překlad: I. Němeček. Nakladatelství XYZ, Praha 2009. 283 stran.
V tajné službě Jejího Veličenstva obal
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 4 (42), 29.3. 2010.
(14. 11. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2581
Kde řeč je poslední potravou
Nejen o hladu očima Herty MüllerovéSophie Henriette Košťál & Denisa Garciová
( denisa.garciova)
Tato relativně nedávná, totalitou poznamenaná minulost je do určité míry v Rumunsku stále tabu. Mladý homosexuální hrdina Leopold Auberg se jako rumunský Němec dostává do sovětského lágru. S ním tu čtenář prožije pět let života „na počátku existence“. Tato slova používal básník Oskar Pastior, který zemřel v roce 2006 a jehož zkušenosti z takovýchto ukrajinských táborů byly předlohou k románu. Román vznikl v úzké spolupráci Müllerové a Pastiora, což je patrné zejména na používané mluvě. Je psán velmi krátkými větami – mají rozsah nejvýš do půl řádky, jedná se o zkratkovitý způsob vyjadřování, který je utvářen hlavně praktickými potřebami. V každém slově, v každé použité větě se odráží oněch strašných pět let strávených v táborech.
Děj je vystavěn na směsi reálných událostí a fiktivních příběhů, skutečných a někdy i smyšlených osob. Mnohá místa románu působí skoro surrealistickým dojmem. A to zejména v pasážích, kde hrdina blouzní hladem. Celou knihou prostupují metafory a umělá slovní spojení (jak už prozrazuje sám titul knihy) usilující o zachycení nepopsatelného – například všudypřítomného hladu, strachu či odcizení. Přesně takto se má chápat a číst tento text. Ačkoliv autorka nepoužívá přirovnání a nelíčí obrazy („Hungerengel“, „Herzschaufel“, „Blechkuss“, „Hautundknochenzeit“, „Tageslichtvergiftung“), které by rozpoutaly ohňostroj asociací v hlavě čtenáře, tyto obrazy se zaryjí čtenáři hluboko pod kůži. Je to jako listovat albem fotografií – velmi silné a intenzivní.
K vlastní subjektivitě Müllerové patří popisy, které jsou nezvyklé, mimořádné a jejichž líčení zaráží stejně tak jako celý styl románu. Jde o celkovou koláž jednotlivých střípků charakteristickou tím, že se jeden úsek liší od druhého. Gros románu leží v neobyčejné síle slov – ve jménech, pojmech, které ačkoliv jsou nové a neotřelé, tak si najdou cestu přímo k podstatě věci. Husté metafory tvoří z textu velmi intenzivní a naléhavé dílo, k němuž bychom v tomto ohledu v německé literatuře jen stěží hledali rovnocenného partnera. Atemschaukel je manifestem paměti a především jazyka, protože poezie je tady prostředkem k přežití. Jestliže není po ruce nic k jídlu, nasadí řeč. Je to potrava ze slov: „Ich esse einen kurzen Schlaf.“ [č. Jím krátký spánek.] Je to způsob, jak uniknout. Oproti tomu slova na papíře, zdá se, nemají žádnou váhu, jak dosvědčuje například to, že Leo začne obchodovat s listy z knih klasiků, které si do lágru dovezl, jako s cigaretovým papírem.
Česky zatím tento román Herty Müllerové nevyšel. Čtenáři se však mohou začít těšit, neboť nakladatelství Mladá fronta, které vlastní exkluzivní práva na překlad díla této autorky, již vydání Atemschaukel (Houpavý dech) avizovalo, a to v překladu Radky Denemarkové. Taktéž by se měl objevit i překlad dalšího zásadního díla Müllerové Der Mensch ist ein grosser Fasan auf der Welt (Člověk je velký bažant na světě) z roku 1986, a to už na jaře příštího roku.
Autorku výbor Švédské akademie věd ocenil za to, jak „prostřednictvím koncentrované poezie a otevřené prózy líčí krajinu vyděděnců“. Je to taková chytrá, smělá a zároveň citlivá a politicky laděná volba!
Sophie Henriette Košťál & Denisa Garciová
Müller, Herta: Atemschaukel. Hanser, München 2009. 304 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 2 (40), 4. 1. 2010.
(17. 11. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2594
Spolek pro ochranu čtenářovy duše
I dospělí občas umějí psát dětskýma očimaEva Levorová
( eva.levorova)
Židovští autoři, píšící o svých příšerných zkušenostech z druhé světové války, obvykle dle vlastních slov píší, protože musí. Potřebují sdělit světu, co se dělo, aby se s tím sami mohli částečně vyrovnat a aby ti, kdo nezažili, také věděli a nezapomněli. A lidé jejich knihy čtou a znovu a znovu žasnou a trnou a otřásají se odporem a sotva mohou věřit, že se „to“ dělo.
J. R. Pick svou novelu napsal jinak. Drsný život v terezínském ghettě („Většina lidí říkala zásadně v ghettě místo v ghettu. Snad proto, že ghetto byl pro ně svět. A oni nežili ve světě, ale v ghettě.“) líčí z pohledu čtrnáctiletého Toniho. Chlapce, který leccos dokáže nazírat ještě se svou dětskou naivitou, ale něco zase vnímá v naprosto ostrých obrysech a s notnou dávkou cynismu. On, jeho matka a několik známých se snaží žít – udržet si aspoň mlhavou představu „normálního“ života. A k němu patří to, že věnujete čas nějakému koníčku. Toni se proto upíná na myšlenku ochraňování zvířat. Jenže se zvířaty to máte v ghettě těžké, co si budeme namlouvat, ono jich tam moc není. Ale... Koneckonců i taková blecha se dá považovat za zvíře, když se na to nedíváte moc přísně…
Zbývá pokusit se zodpovědět otázku, zda lze tuto novelu označit za humoristickou. Není depresivní ani příliš tragická. Ale humor v ní nenajdeme. Spíš celkem milé vyprávění v kulisách strašlivé tragédie. Tyto kulisy v příběhu však nehrají velkou roli, i když jsou jeho nedílnou součástí. A tak vlastně Toni ve svém dětsky upřímném vyprávění ochraňuje mnohem více nás, čtenáře, než ta nešťastná terezínská zvířátka.
Eva Levorová
Pick, Jiří Robert: Spolek pro ochranu zvířat. LEDA, Praha 2009. 120 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 5 (43), 13.5. 2010.
(20. 11. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2596
Bůh je mrtev? Nietzsche si měl zajet do Finska…
Lidé nepotřebují víru – ale bohové potřebují věřícíPetr Nagy
( petr.nagy)
Paasilinna již na počátku 70. let zanechal novinářského řemesla, aby se stal spisovatelem z povolání, a od té doby s železnou pravidelností vydává každý rok novou knihu. Dnes je autorem takřka čtyř desítek próz, převážně humoristických románů, i několika titulů nebeletristických a jeho díla jsou nejen hojně překládána, ale řada z nich se již dočkala i filmové adaptace.
Na finském nebi začíná být rušno – jeho božští obyvatelé, jimž velí nejvyšší bůh Ukko, se již nemohou dívat na úpadek prastaré víry mezi křesťanstvím poblouzněnými Finy a rozhodnou se jednat. Syn jejich náčelníka – přezdívaného též bůh hromovládce – mladý a dychtivý Rutja je vyslán mezi smrtelníky, aby po vzoru Ježíše Krista obnovil slávu a moc původního finského náboženství. Netřeba podotýkat, že pobyt nadpozemskou mocí obdařeného a současně v moderním světě tápajícího božského mladíka s sebou přinese celou řadu nevšedních situací…
Paasilinnův román a jeho humor neztratil od doby prvního vydání nic na své břitkosti a jeho vtipné glosování soudobého světa osloví i čtenáře neznalého prostředí, v němž se dotyčný příběh odehrává. Autorův čtivý styl prozrazuje bohaté zkušenosti se zvoleným žánrem i řemeslnou dovednost a jím vytvořené postavy navzdory své osobitosti nesklouzávají do roviny pouhých karikaturních figurek. Syn boha hromovládce představuje kvalitní oddechovou literaturu přinášející svým recipientům – i v povedeném českém překladu Jana Petra Velkoborského – požitek z poutavého příběhu, okořeněného štědrou dávkou pravého severského (tedy trochu černějšího) humoru.
Petr Nagy
Paasilinna, Arto: Syn boha hromovládce. Překlad: Jan Petr Velkoborský. Hejkal, Havlíčkův Brod 2009. 216 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 3 (41), 9. 1. 2010.
(22. 11. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2601
Vivi a smažák v housce
O víláckém putování do světa lidíBarbora Majerová
( barbora.majerova)
Dosavadní prozaická tvorba autorky je úzce spjata s jihoamerickým kontinentem. Markéta Pilátová, která v současné době působí v Buenos Aires, děj výše uvedených děl částečně situovala právě do latinskoamerické oblasti, čímž jim dodala nádech exotiky a tajemství. Její prozatím poslední kniha Víla Vivivíla a stíny zvířat je zcela odlišná, neodehrává se v Brazílii ani Argentině, ale na pomezí pražského Břevnova a fantastického světa víl, není určená dospělým, ale dětem.
Malá neposedná víla Vivivíla, zvaná Vivi, byla za své nevhodné chování (zejména za neustálé vyplazování jazyka na starší víly a víláky) vykázána z poklidného bažinatého víláckého světa. Podmínkou pro návrat je vykonání 155 dobrých skutků, jimiž má vykompenzovat své prohřešky proti vílímu bontonu. Vivi se tak ocitá v současné Praze, kde poznává osmiletou nevidomou Emu, jejího psa Rafa a kluka Pepíka, hrdého majitele věčně ospalé vakoveverky Lumi. Ve světě lidí, z něhož mají všichni obyvatelé vílácké říše nevysvětlitelnou hrůzu, Vivi poznává spoustu nových a nadmíru vzrušujících věcí: výtečný smažák v housce nebo jízdu tramvají. Střetává se zde ovšem také s lidskou zlobou, sobectvím a chamtivostí. A nebyla by to temperamentní a svérázná Vivivíla, kdyby se nepokusila za pomoci Emy, Pepíka a obra s prázdnou hlavou učinit těmto zlořádům přítrž.
Jazyk, jímž Pilátová vílí příběh vypráví, je vzhledem k dětským adresátům prostý a srozumitelný, nicméně v některých pasážích je zjednodušen natolik, že může vyvolat dojem jisté verbální těžkopádnosti. Černobílé ilustrace Jakuba Zicha, které vyprávění doplňují, jsou naopak velmi nedětské a ponuré, nejeden čtenář konzervativnějšího ražení by mohl namítnout, že publikace určená dětem si žádá spíše obrázky barevné a veselejší. Navzdory těmto nedostatkům děj knihy vykazuje všechny potřebné atributy, jež správnému pohádkovému příběhu neodmyslitelně náleží: boj dobra proti zlu, výskyt nadpřirozených postav a šťastný konec – a to je pro malé čtenáře nejdůležitější.
Barbora Majerová
Pilátová, Markéta: Víla Vivivíla a stíny zvířat. NLN, Praha 2009. 72 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 3 (41), 12. 1. 2010.
(11. 12. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2626
Zdlouhavý a poměrně obyčejný
Život Oskara WajdaBarbora Biňovcová
( barbora.binovcova)
Román The Brief Wondrous Life of Oscar Wao z pera dominikánsko-amerického spisovatele Junota Díaze získal řadu literárních cen, mezi nimi i Pulitzerovu cenu za beletrii pro rok 2008. Překladatelka Barbora Punge Puchalská si ale podle mě za Krátký, leč divuplný život Oskara Wajda Cenu Josefa Jungmanna za rok 2009 neodnese. Nechci nijak podceňovat dovednosti Barbory Puchalské (Zlodějka, již z originálu Sarah Watersové přeložila v loňském roce, sklidila velký čtenářský úspěch), při čtení tohoto románu jsem se ale nemohla zbavit pocitu, že vyprávění něco chybí.
Amerikanistka Hana Ulmanová mi pomohla zjistit co. V pořadu Českého rozhlasu 3 Mozaika, odvysílaném 6. 10. 2008, prohlásila toto dílo za nesmírně náročné pro překladatele. Kromě americké angličtiny a dominkánské varianty španělštiny se v originálu objevuje ještě jeden jazykový jev nazývaný spanglish. Tato směsice americké angličtiny a hispánských prvků, která svým výrazným rytmem připomíná hip hop a slovní zásobou zpestřuje a významově obohacuje běžnou mluvu, je prostředkem jistě skvěle oživujícím text. Podle Ulmanové se však tento jev bohužel v českém jazyce nedá zachytit. Román byl tedy překladem zbaven svého energického náboje a já se domnívám, že mu opravdu schází.
Děj knihy je docela jednoduchý. Zaměřuje se na období dospívání jednotlivých postav a osudy Oskara a dalších členů jeho rodiny se tedy v podstatě točí stále okolo toho samého – prvních lásek a zklamání. Jelikož chybí spanglish, jediným kořením vyprávění jsou vedle ne zcela obvyklých povah hrdinů magické prvky a totalitní prostředí. Ovšem ve třísetstránkovém hrnci je magična pouhá špetka a politicko-společenské poměry se v knize nejčastěji objevují jako poznámky pod čarou. Svou obšírností zabírají někdy téměř celou stránku, narušují kontinuitu děje, a navíc protahují už tak dlouhý, vleklý příběh. Spád také brzdí (sice s dobrým úmyslem) v původním znění ponechaná španělská slova či celé věty, jejichž význam si je nutno vyhledat ve slovníčku přiloženém na konci knihy. Některé z kontextu opravdu neodvoditelné výrazy v něm navíc chybí.
Chtělo by to zkrátka víc šťávy, takže mohu jen litovat, že nám na střední škole neotevřeli hodiny španělštiny, a tudíž si nemohu vychutnat velmi obdivovaný originál.
Barbora Biňovcová
Díaz, Junot: Krátký, leč divuplný život Oskara Wajda. Překlad: B. P. Puchalská. Argo, Praha 2009. 299 stran.
(13. 12. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2638
Koncem války to teprve začíná
Kateřina Tučková nabízí pohled z druhé stranyAgata Hauerová
( agata.hauerova)
Gerta prožívala až do roku 1939 poklidný, obyčejný dětský život. Češi a Němci žili v Brně vedle sebe už odpradávna a vlastně nikdo se o národnosti nezajímal. Ani ona nepředstavovala výjimku. Po matce byla Češka, a tak i doma mluvila, i přes otcovu obrovskou nechuť, česky. Válka ale obrátila životy všech naruby. Gertin otec vstoupil do NSDAP, její bratr narukoval do Wehrmachtu. Její nejlepší kamarádka se s ní už nesměla stýkat, protože nebyla Němka. Maminka zemřela, otec začal pít a jednoho dne Gertu znásilnil. Otěhotněla. Dcerka Barbora se jí narodila ještě před koncem války do nálety zmítaného Brna. Pak už to jde ráz na ráz. Živelný odsun všech Němců z Brna, či spíše vyhnání, se uskuteční v noci na 31. května 1945. Vyčerpávající, šedesát kilometrů dlouhý pochod nepřežije mnoho starých lidí, dětí i žen. Mnoho jich je ubito cestou českými nebo ruskými strážci. Další tisíce zemřou v táboře v Pohořelicích na úplavici.
Gertě i malé Barboře se podaří všechny útrapy přežít, tím ale jejich boj za právo na obyčejný, lidský život teprve začíná. I když se po letech mohou jako jedny z mála vrátit do Brna, jejich byt ani přátelé už na ně nečekají. Gerta se celý život musí potýkat s útiskem. Do jejího života přinese naději až vnučka vedoucí občanskou iniciativu, která od brněnských radních požaduje omluvu pro všechny vyhnané Němce…
Pokud byste se snad zakoupení knihy obávali, lze si první dvě kapitoly přečíst na www.katerina-tuckova.cz, kde se sami můžete přesvědčit, jestli Vyhnání Gerty Schnirch stojí za to.
Agata Hauerová
Tučková, Kateřina: Vyhnání Gerty Schnirch. Host, Brno 2009. 416 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 4 (42), 29.3. 2010.
(15. 12. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2644
Jiné podoby lásky
Milostné příběhy všude kolem nás, jen se podívatHana Hudečková
( hana.hudeckova)
V knize je celkem devět rozdílných povídek, které se odehrávají na různých místech. Jednou je to „čichací centrum“, jindy vězeňská cela či interiér autobusu. Postavy se také v každém příběhu liší, vždy jednají jinak. Všechny povídky však spojuje jedno téma, a to právě láska „málem milostná“.
Povídky popisují životy obyčejných lidí, je tedy snadné vžít se do osudu postav. Téměř vždy se objevují jako hlavní postavy muž a žena, popřípadě chlapec a dívka. Jen v jednom příběhu zastupuje ženu figurína v obchodě. Během čtení příběhu si čtenář může vybavit podobné okamžiky ze svého života. Většina povídek skončí ve chvíli, kdy čtenář očekává pokračování a je zvědavý, co se bude dít potom. Je tu vytvořeno mnoho prostoru, aby si člověk sám domyslel, jaké možnosti mohou v takových situacích následovat. Autorův styl je rozmanitý, vždy něčím překvapí. Do vyprávění se mu podařilo vložit i kontext dobový, vyskytují se narážky v textu například na současnou politickou situaci nebo na reklamy, které nás v současné době obklopují na každém kroku. Tyto narážky jsou vloženy do textu tak, aby nerušily jeho plynulost. Stejně tak se vyskytují v knize i odkazy k jiným literárním autorům a jejich postavám.
Celkově si myslím, že tento soubor povídek se velmi vydařil a mnoho čtenářům přinese. Jak na záložku napsal Miloš Voráč (odpovědný redaktor), síla povídek neodvane s poslední řádkou. S jeho tvrzením nelze než souhlasit a doufat, že se tyto povídky dostanou ke všem čtenářům, kteří mají rádi obyčejný život, ale taky k těm, kteří si chtějí čtením vyplnit volnou chvíli.
Němec, Jan: Hra pro čtyři ruce, povídky málem milostné. Druhé město, Brno 2009, 224 stran.
Hana Hudečková
(23. 12. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2649
Indický literární pokrm připravený z různorodých přísad
Reedice románu Děti půlnociHana Vildová
( hana.vildova)
Vypravěč své čtenáře paralelně provází historií Indie a osudem dítěte, které se narodilo ve stejném okamžiku, kdy Indie společně s Pákistánem získala nezávislost. Posléze pak tento chlapec Salim zjišťuje, že všichni tito zrozenci (tedy děti narozené ve stejný den jako jejich země) byli obdarováni jakousi nadpřirozenou silou. U Salima se to projevuje schopností nahlížet lidem do duše a číst jim myšlenky. Jeho osud se tedy velmi silně propojil s osudy Indie. Aby Salim našel svou vlastní identitu a smysl své existence, vydává se na strastiplnou pouť do minulosti své rodiny i své země.
Stejně jako se Salimova vlast ocitala v naprostém chaosu válečného běsnění, tak také čtenář mohl snadno ztratit orientaci mezi množstvím hlavních a vedlejších postav a jejich příběhů. Sáhodlouhé líčení rodinné ságy paralelně s moderními dějinami a kulturou Indie se tak nezřídka dostává do slepých uliček, ve kterých si čtenář patrně kladl otázku, nakolik je nutné zavalovat ho podrobnými informacemi o každém rodinném příslušníkovi z desátého kolena či zda odbočky sloužily jako pouhá vata k vyplnění prázdného místa. Často se tak mohla důležitá událost či myšlenka ztratit v naprosto neřízeném chaosu.
Kritici toto dílo díky mísení fantastického příběhu s reálným světem řadí k magickému realismu a oceňují především autorův vypravěčský talent, který je velmi nápadný (svůj jazykový styl totiž mění a přizpůsobuje osobám, které zrovna promlouvají) a s uměním hravé básnické imaginace. I ta však čtenáře může začít nudit, pokud se včas nezorientuje ve změti postav a jejich příběhů.
Salman Rushdie: Děti půlnoci, překlad Pavel Dominik, Paseka 2009. 512 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 4 (42), 29.3. 2010.
(3. 1. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2653
Ve snaze meditovat
Putování za reflexivní lyrikouVáclav Jindráček
( marketa.bohmova)
Jiří Beran (nar. 1955) doposud publikoval časopisecky a v roce 2003 vydal sbírku básní Snad tu s námi je. O šest let později se setkáváme s další kolekcí básnických textů, která zahrnuje autorovy práce z předešlého období (nejstarší báseň pochází z července 2002). Beranova sbírka upoutá čtenáře výraznou jednoduchostí, s níž je pojata nejenom po stránce grafické, ale i v rovině výrazové a čistě formální. Většina básní, lépe řečeno básnických miniatur, tedy působí jako určité glosy, které mají patrně jediný úkol – komentovat dění dobového světa. Kvalita, s jakou tak činí, je ovšem poněkud kolísavá.
S přehnanou až přemrštěnou chutí meditovat se autor vydává na kostrbatou cestu básnické reflexe současnosti, tedy na dráhu tendencí, jež nelze vidět jinak než jako filozoficky nadsazené moralizování. Přes vší snahu o svěží expresivnost a spirituální, magickou jiskru se většina Beranových básní rozbíhá do pokrouceně vypočítaných momentů, které nepřekvapí ani rafinovaností, ani bryskní dynamikou. Strojené a mnohdy přímočaré povzdechy nad zhýralostí všehomíra se obvykle jen utápí v bolestně vynuceném úsilí o rytmickou pravidelnost a šokující pointu: „Chleba, co se upek,/ stejně se nepromění./ Kněží z Polska dovezou/ hostie z papíru./ Zem chleba nehodná!// Nuncius se tu střídá/ častěji, než v jiných zemích./ Zem Petra nehodná!“ Po formální stránce působí Beranovy verše leckdy napjatě až utrápeně. Veškeré snažení o skrytě dokonalou harmonii tak ve většině případů končí v roztodivných polohách: „Ne, nefaxuj,/ ale radši pošli mailem,/ zda naději má rozložený svět.// Střípky děsů poškozují/ jemnou stěnu sliznic./ Do papíru hedvábného/ balí se Zla květ.“ Záležitostí okrajovou nejsou ani gramatické nedostatky – nesprávné užití interpunkce a přechodníků je u publikujícího básníka přinejmenším na pováženou: „Nuncius se tu střídá/ častěji, než v jiných zemích“; „Anděl ležíc tluče křídly“.
Čtenář, přesycen neustále podsouvaným filozofováním, si odpočine jedině u básní posunutých do žertovné polohy. Ty na něj vykukují žel jen zřídka. Ale jsou tu. „Mám rád Tvoji Církev./ Prý má stavět mosty./ A nádheru brokátů/ nahrazuje posty.“ „Po Dubrovníku Auxerre.../ Od moře katedrály.../ Od Atlantiku po Ural.../ Tak papež v koupelně/ brouká si ranní chvály.“
A básně, jež vyloženě zaujmou? Snad jen „Karty jsou vcelku rozdány“ s pozoruhodnou slokou „Vložme ho zpět do plyšové kazety,/ ať kdesi v Paříži na břehu Seiny/ spinká svůj sen./ Tady jsou změny“.
Mnohem častěji ovšem autor volí prvoplánovou otřelost, kterou touží ukáznit ostře nabroušenou, rádoby dynamickou šablonou. Snaživé veršování s mučivě hlubokomyslnou podstatou tak navenek působí příliš zřejmě a hmatatelně. Bohužel, nestačí jen říci, že máme v prstech nekonečno. Reflexivní lyrika si toho žádá daleko víc.
Václav Jindráček
Jiří Beran: V prstech nekonečno. Dauphin, Praha 2009. 56 stran.
(2. 3. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2664
Děleno jednou a sebou samým
Giordanův vzorec lidské samotyJan Duhajský
( jan.duhajsky)
Je vlastně s podivem, kolik existuje z humanitního hlediska velmi vzdělaných lidí, kteří se doslova pyšní svým okázalým odporem k přírodním vědám. Rozhodně však ke své škodě, neboť zkušenost praví, že ze spojení obou druhů vzdělanosti v literatuře vznikala a nadále vznikají díla nevšední a rozhodně ne špatná. Přesvědčit by nás o tom mohl kupříkladu i velmi podařený literární debut Paola Giordana, osmadvacetiletého doktoranda fyziky na univerzitě v Turíně, který v nedávné době vyšel pod názvem Osamělost prvočísel také česky v nakladatelství Odeon. Již v titulu knihy se nám tedy snoubí dva pojmy, z nichž výklad prvního by spadal spíše do oblasti věd humanitních a definice druhého naopak zcela do kompetence věd přírodních, konkrétně právě matematiky. A protože jsme již výše poukázali na to, že právě to druhé by některým z nás snad mohlo činit problémy, pojďme vyjít právě z něj a položit si jednoduchou otázkou: Co jsou prvočísla vlastně zač?
Prvočíslo je číslo, které je beze zbytku dělitelné pouze dvěma způsoby: číslem jedna a sebou samým. Tak zní školská definice tohoto pojmu, kterou bychom nejspíš alespoň laickými slovy dali dohromady všichni. Čím jsou však vlastně natolik typická, že jsou k nim připodobňovány románové postavy? Inu, je to prostinké a přitom geniální. Budeme-li to totiž chápat tak, že jakékoli číslo je charakteristické hlavně tím, jaké tvoří vztahy s ostatními čísly, zjistíme, že tzv. prvočísla vytváří těchto vztahů nejméně ze všech existujících čísel, jinak řečeno, že prvočísla jsou čísla osamělá. V případě člověka pak být dělitelný jednou znamená uvědomovat si sebe sama coby jedince, tedy jako částečku celku lidského druhu, a být dále dělitelný jen sebou samým neznačí nic jiného než vyvržení z tohoto celku, opuštěnost, neštěstí a samotu.
Touto první spodobou to však zdaleka nekončí a autorova matematika jde dále, než kam sahá běžné učivo základních a středních škol. Neměli bychom však na tomto místě prozrazovat více, než je nezbytně nutné. Ubírali bychom tím důvody ke čtení této knihy a to by byla převeliká škoda, protože Osamělost prvočísel rozhodně za přečtení stojí. A aby snad nevznikl mylný dojem, nesmíme zapomenout poukázat na to, že tento román není románem o číslech, ale především o propastných hloubkách lidské samoty a lidského neštěstí. Nevypráví však o nich příliš temně či naturalisticky, exaltovaně nebo snad tragikomicky - naopak jako by při tom všem měl v sobě určité zvláštně pozitivní poselství.
Navíc je Osamělost prvočísel dílem, na kterém se evidentně dlouho a pečlivě pracovalo, tedy dobře „propočítaným“, avšak bez jakékoliv vypočítavosti. Fascinuje svou nenuceností, jemným nadhledem prostým kritiky a naopak plným účasti a v neposlední řadě také neuvěřitelnou organičností. Vždyť i jazyk románu jako by rostl, dospíval a složitěl spolu s tím, jak na jeho stránkách totéž činí dvojice jeho hlavních hrdinů. Za sebe osobně musím na závěr dodat, že si nevzpomínám, kdy naposled (zdali kdy vůbec) jsem četl něco tak křehkého. Zkrátka pokud Paolo Giordano zvládne pokračovat tak, jako začal, pak si troufám tvrdit, že o něm ještě mnoho uslyšíme - vždyť konečně někdo napsal román doslova a do písmene generační, který zvládá dokonale popsat odcizenost a deziluzi postmoderního člověka. Román, který velmi dobře „ví“, že s trochou úsilí se všichni dokážeme ze země zvednout sami, ačkoli možná ani nevíme, máme-li vůbec proč.
Jan Duhajský
Giordano, Paolo: Osamělost prvočísel. Překlad: Alice Flemrová. Odeon, Praha 2009. 252 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 2 (40), 4. 1. 2010.
(3. 3. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2542
Když Postavy převezmou hlavní roli
Historky z natáčeníMarkéta Jakešová
( marketa.jakesova)
Zní vám to jako klišé? Pochopili jste správně.
Kniha Luby Skořepové (* 1923) není ani románem, ani povídkovou nebo esejistickou sbírkou. Kniha je divadelní hra – nikoli scénář, ale představení.
V první části knihy se seznamujeme s hereckou každodenností, nervozitou trvající od večera před představením až do stažení opony a s technikou střídání rolí. Tyto úvahy doplňuje několik „rozverných historek“ žánrově spadajících do části druhé. Kdyby u „tajností hereckých” kniha zůstala, stala by se obyčejnou úvahou o (snad neobyčejném) hereckém povolání, již by si s chutí, ale bez valného zaujetí, přečetli hereččini nostalgičtí obdivovatelé.
V druhé části přijde formální experiment, kdy herečka-spisovatelka nechá mluvit své Postavy z „Domova hereckých důchodců“, pomyslného místa nacházejícího se v její paměti, kam se Postavy uchylují, když už se neobjevují na scéně. Je na čtenáři, aby posoudil, zda se jedná o posun k dobrému. Já nápad oceňuji, protože je to jediný alespoň trochu literární moment celé knihy, ovšem chybí mu dotaženost. Postavy mluví v plurálu a o hlavní hrdince se vyjadřují ve třetí osobě. Nic víc. Tato část, Historky rozverné, se skládá přesně z toho, co název napovídá: z příběhů z hereckého prostředí. Nutno podotknout, že název jako shrnutí zcela postačí.
Kniha je „půvabná”. Ve všech významech toho slova. Příjemně se čte, ale současně nic zajímavého nepřináší. Přidané fotografie mnoha hereččiných postav, vytvořené fotografkou Alenou Hrbkovou, jsou také půvabné – všechny stejné – a zdaleka nejzajímavější na nich je hereččina vrásčitá tvář. Ostatně, herečku mají fotografie a text společnou, a tak nás obojí dohromady nakonec snad i dojme.
Markéta Jakešová
Luba Skořepová: Tajnosti herecké a historky rozverné. Smart Press, Praha 2010. 144 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 4 (42), 29.3. 2010.
(7. 3. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2666
O Finsku cokoliv, ale do vody néé…
Norský román o finské brožuřeDenisa Garciová
( denisa.garciova)
Napsat brožuru o Finsku? Jak jednoduchá a prostá zakázka – to by ovšem nemohl být hlavním hrdinou poněkud roztržitý muž s podivným smyslem pro humor a ještě podivnější fobií nejen z vody, ale ze všeho, co plyne. Také nemá rád cestování, nejlepší je přeci sedět doma. K tomu připočtěme, že mu odtáhnou auto (potřetí za tři roky) a že se právě nachází v krizi – tvůrčí, finanční, milostné a bůhví jaké ještě (to, že o Finsku vlastně vůbec nic neví, nechme prozatím stranou), a máme zápletku.
Fakta o Finsku jsou knihou s banálním dějem, místy téměř nulovým, který se občas zdá dost přitažený za vlasy, dá se ale říct, že opravdu plyne jako voda – někdy však neskutečně pomalu, neboť retardace děje je opravdu značná. Hrdina se seznamuje na odtahovém parkovišti se sympatickou ženou. Aby ji mohl blíže poznat, nechá si auto znovu odtáhnout. Díky vášni pro počítačové hry se pak také sblíží s jejím mladším bratrem Bimem. Do toho se stále vynořují „fakta“ o Finsku, zakázka našeho hrdinu straší téměř na každém kroku.
Chvílemi se možná budete u fabulování na finské téma nudit a utápět se v hudbě finského skladatele Jeana Sibelia. Na své téměř umrtvené čtenáře si ale Erlend Loe připravil vskutku grandiózní finále. Sled událostí začne nabírat pořádné obrátky. Hrdina překoná sám sebe, a to nejen při záchranné akci, kdy se i přes svou vodní fobii vydá na kajaku osvobodit Bima, ale i při běžecké štafetě, kde porazí svoji finskou noční můru.
Navzdory téměř bezbřehým stojatým vodám, kterými Fakta o Finsku oplývají, Loe opět dokazuje, že je pan Pointa a že dokáže vodu pořádně rozčeřit. Škoda jen, že brožura nenávratně mizí při požáru stejně jako kdysi druhý díl Aristotelovy Poetiky.
Denisa Garciová
Loe, Erlend: Fakta o Finsku. Překlad: K. Krištůfková. Vakát, Brno 2009. 180 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 4 (42), 29.3. 2010.
(12. 3. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2672
Zredukujte tu redukci!
Langeho komiksový destilát ze slavných knihEma Stašová
( ema.stasova)
Jak mohou pouhá čtyři políčka stačit ke shrnutí Bible, Dona Quijota i Sta roků samoty? Receptem Švéda Henrika Langeho je sarkastický humor, a to jak v textu komiksu, který většinou plní roli průvodního slova, tak v jednoduchosti výtvarného ztvárnění. Komiksovou destilaci doplňuje Lange citací první a poslední věty z textu zpracovaných knih.
Čím se ale tento soubor snaží být? Na příručku se tu příliš manipuluje s obsahem, na intelektuální parodii je zase jednotvárný: Kromě stereotypně vystavěné gradace či opakovaných odkazů na popkulturu se setkáme s případy, kdy Lange ducha dané knihy zřejmě moc nepochopil.
Podobně nejasný je také výběr „klasických“ děl, k nimž je vedle neoddiskutovatelných autorů řazen též Dan Brown a podobní. Vyzdvihnout si ovšem zaslouží překlad Petra Onufera, protože barevný jazyk komiksových textů baví i tam, kde pokulhává pointa.
Škoda, že si autor ke spolupráci nepřizval literárního odborníka nebo alespoň ráznějšího editora, jenž by oněch devadesát redukcí eliminoval na nižší počet. Nicméně, pro případy, které se zdařily, a v neposlední řadě také pro nápad citovat začátek a konec knihy (viz ukázky níže), má přece jen cenu se s Langovými stripy seznámit.
Ema Stašová
Lange, Henrik: 90 klasických knih pro lidi v kalupu. Překlad: Petr Onufer. Albatros, Praha 2009. 192 stran.
„Tome!“ - A proto bude moudřejší o podrobnostech jejich dalších osudů zatím pomlčet. (M. Twain: Dobrodružství Toma Sawyera)
Paní Ramotswe má detektivní kancelář v Africe na úpatí kopce Kgale. - „Ráda si tě vezmu,“ přikývla paní Ramotswe. (A. McCall Smith: První dámská detektivní kancelář)
Jmenoval se Rambo. - Byl mrtev. (D. Morell: První krev)
(13. 3. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2586
Rakousko je psychopatologická země
Kniha Pauluse Hochgatterera Sladkost života konečně českyEva Marková
( eva.markova)
Furth am See, typické rakouské maloměsto, z příznačné povánoční letargie nevytrhne ani brutální vražda stařečka, kvůli níž přestane jeho sedmiletá vnučka mluvit. Byla to totiž ona, kdo starého muže objevil ve sněhu. Mrtvého, s krvavým flekem místo hlavy. Vyšetřovatelem případu se tak mimoděk stává (kromě komisaře Kovacse) i psychiatr Raffael Horn.
Čteme a zjišťujeme, že ve zdánlivě klidném městečku vlastně nikdo není normální. Farář se zálibou ve vytrvalostních bězích a neustále zapnutým iPodem. Mladík identifikující se s Darth Vaderem. Psychiatr mající erekci třeba jen při pohledu na svou ženu, violoncellistku… O návštěvě psychiatra nakonec začíná uvažovat také čtenář, jenž mnohdy neví, čí je. V knize se totiž objevuje několik vypravěčů a i sám překladatel Dimter říká, že pro něj jejich identifikace nebyla snadná.
Paulus Hochgatterer je dětský psychiatr zabývající se těmi nejhoršími patologiemi a na jeho psaní je to znát. Je citlivý, všímá si detailů a zároveň je velmi precizní. Sladkost života dýchá onou tíživou, psychopatologickou atmosférou rakouských románů a přitom není křečovitá a neuvěřitelná (jak někdy bývá třeba Thomas Bernhard). Těch dvě stě padesát stran vás chytne a nepustí, dokonce hrozí, že knihu budete číst několikrát (patříte-li mezi čtenáře, kteří chtějí pochopit všechny souvislosti v textu skryté). Detektivní zápletka je jen kostrou románu, záminkou pro psaní.
Co této knize vytknout? Snad jen pár redakčních nedokonalostí (jmenuje se mlčící holčička s veverkami na bundě Katharina nebo Kateřina?). Sladkost života, to je tak trochu jiná detektivka.
Eva Marková
Hochgatterer, Paulus: Sladkost života. Překlad: T. Dimter. Host, Brno 2010. 251 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 4 (42), 29.3. 2010.
(14. 3. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2681
Sníh za oknem i v duši
Další kniha Orhana Pamuka na českém trhuEva Haderková
( eva.haderkova)
Básník a politický emigrant Ka (pseudonym vzniklý z iniciál jména původního) se vrací z frankfurtského azylu do Istanbulu, odkud se vydává rovnou do městečka Kars v zapadlé oblasti na východě Turecka. Oficiálním cílem cesty je napsání článků o sebevraždách mladých dívek a blížících se volbách do městského zastupitelstva, tím neoficiálním – ale možná o to podstatnějším – je setkání s Ipekou, dávnou láskou z vysoké.
Román se kromě milostné linie zabývá i tématy o mnoho vážnějšími, jako je životní štěstí, básnictví nebo náboženské rozdíly mezi Východem a Západem. Ústřední zápletkou románu je převrat, o který se ve městě odříznutém sněhem od okolního světa pokusí vládní sekulární síly, aby zabránily vítězství radikálních islamistů ve volbách. Mezi těmito dvěma tábory se pohybuje Ka jako západní „ateista“, který se o politiku příliš nezajímá. Většinou se tváří jako vyjednavač, nicméně často působí jako špión, který to hraje na dvě strany.
Naštěstí nejen hlavní postavou živ je člověk, takže můžeme z románu vypreparovat mnoho zajímavých postřehů o pro nás poměrně neznámé kultuře. V tomto případě se Pamuk projevuje skoro jako nestranný novinář a dává promluvit postavám s různými názory, takže se setkáme s radikály i umírněnými, s politiky, vojáky i muslimskými studenty, s muži i ženami. Je to vlastně pohled pozápadnělého intelektuála na kulturu, ze které sám vychází. A odtud vychází velmi emotivní scéna, ve které muslimští radikálové posílají po „novináři ze západu“ vzkazy do německého tisku: „Ať frankfurtské noviny napíší tohle: Nejsme hloupí! Jsme jenom chudí! Máme právo požadovat, aby se na tenhle rozdíl bral ohled.“ Tolik poselství autora-patriota.
Často se říká, že Orhan Pamuk je člověk, který v dnešní době zachraňuje románový žánr. Je pravda, že Pamukův styl je čistý, bez zbytečných ozdobných kliček a postmoderní nejasnosti, chtělo by se říci „klasický“. Máme tedy pocit, že se setkáváme s něčím důvěrně známým – vševědoucí vypravěč, který mluví o hlavním hrdinovi ve třetí osobě a provází nás napínavým vyprávěním. Tento vztah se začíná komplikovat až ke konci románu, kdy se vypravěč, jakýsi „Orhan“, Kaův kamarád, dostává do popředí. Dovídáme se, že Ka byl několik let poté, co se jeho karský příběh odehrál, zavražděn ve Frankfurtu a kniha, kterou držíme v ruce, je vlastně detektivní rekonstrukcí dávné historie. Hlavním cílem sbírání materiálu je nalezení básní, které Ka napsal v záchvatu karské inspirace. Zbyly z nich pouze úryvky a teorie o jejich uspořádání na sněhové vločce. Bohužel se Orhan k básním nedostane, takže zůstanou utajeny i nám, obyčejným čtenářům.
Přece jen trochy vyzrušení se dočkáme v posledních kapitolách, kde se reflektuje psaní románu a celé dílo se zpochybňuje. Protagonisté Kaova příběhu se dohadují s autorem Orhanem o tom, jestli je smí vložit do své knihy: „Napíšete-li román o Karsu a vložíte mě do něj, pak bych rád čtenáři vzkázal, aby nevěřil ničemu z toho, co jste o mně, o nás všech napsal. Nikdo nás nemůže z dálky pochopit.“ Díky všem těm vzkazům ke čtenářům, které se na stránkách knihy objevují, můžeme knihu vnímat také jako „velké poselství Východu pro Západ“.
Oproti předchozímu románu Jmenuji se červená se v tomto díle přesouváme do žhavé současnosti a k palčivě aktuálním tématům. Nicméně styl vyprávění a zaujetí pro příběh zůstává stejné. Obě knihy jsou téměř detektivní a dokážou čtenáře vtáhnout do děje. Takže pokud toužíte po knize pro dlouhé zimní večery, myslím, že kterýkoliv román Orhana Pamuka je tou správnou volbou.
Eva Haderková
Pamuk, Orhan: Sníh. Překlad: P. Kučera. Argo, Praha 2009. 412 stran.
(15. 3. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2628
Plyšové město zločinu
Vata, pot, slzy a smrtMartina Kaushiková
( martina.kaushikova)
Na jedny z mnoha dveří čtyřmilionového Mollisan Townu zabuší šéf místního podsvětí, Nicholas Holub, se svými dvěma gorilami. Svému bývalému zaměstnanci Eriku Medvědovi dá téměř nesplnitelný úkol – má najít pověstný Seznam smrti, o němž vlastně nikdo neví, zda vůbec existuje, a škrtnout z něj Holubovo jméno, které se na něj údajně dostalo. Jinak si Holub poddá Erikovu milovanou Emmu Ramlici. Medvěd tak musí přerušit svůj klidný život, dát dohromady starou partu a udělat všechno pro to, aby jeho láska mohla žít.
Děj knihy vystavěl Tim Davys na základě klasických detektivek americké drsné školy, jako jsou například ty od Dashiella Hammetta nebo Raymonda Chandlera, ale ozvláštnil jej tím, že se vše odehrává ve světě plyšáků. Toto místo je pečlivě promyšlené, s vlastním politickým systémem, církví, mytologií a principem života a smrti. Ten symbolizuje Seznam mláďat, na který se píšou jména plyšáků, kteří by si chtěli pořídit mládě. To se jim však nenarodí, nýbrž je přivezeno Dodavateli v zeleném pick-upu, přímo z výrobní linky. Oproti tomu Seznam smrti je opředen tajemstvím, nikdo neví, zda opravdu existuje a podle jakého klíče si Šoféři v červeném pick-upu pro ošuntělé plyšáky jezdí. Panuje tu strach ze smrti.
Paralela je zřejmá a společných prvků je v knize mnohem víc. Svět plyšáků je zrcadlem našeho světa, Mollisan Town kterýmkoli velkoměstem na světě a plyšáci dělají to samé, co lidi. Láska, byznys, korupce i násilí neodmyslitelně k Mollisan Townu patří.
Tim Davys ve své alegorii jde ještě dál a celkem banální noirovou bajku (přistoupíme-li vůbec na takovou možnost) obohacuje prvky typickými pro postmoderní literaturu. Odosobněné vyprávění o ústřední čtveřici s honbou za smrtí je proloženo výpověďmi dalších postav, které se žánru detektivky absolutně vymykají. Pasáže nazvané Soumrak tajemně vyprávějí o hlavní záporné postavě, aniž by nám do samotného závěru prozradily, kdo jí vlastně je, popisují touhu po moci, opájení se vlastní vlivností a přinášejí pohled do tváře zlu. Dalšími mikropříběhy jsou vyprávění Hyeny, který byl okolnostmi donucen stát se grázlem na okraji společnosti, nebo sugestivní proud vědomí mučeného Velblouda. Vrcholem pak jsou opakující se úvahy Erikova dvojčete Teddyho, který filozofuje o podstatě dobra a zla, jejich věčném boji a o síle víry. Právě tyto pasáže, které záměrně zpomalují jinak zběsilé tempo románu, jsou tím, co posouvá zmíněnou detektivku k závažné literatuře. Zároveň se však do děje zásadně zapojují tím, že – spolu s finální promluvou Emmy Ramlice – odhalují všudypřítomná tajemství a zintimňují vztahy mezi jednotlivými postavami.
Davys zvládá obě polohy výborně. Jako vypravěč detektivky je obratný, důležitá fakta odkrývá ve správné okamžiky a ve chvílích téměř neúnosného napětí jakoby filmově stříhá na retardační pasáže jiných postav. V těch odhalí něco překvapivého, co později sehraje zásadní úlohu a plynule se včlení do hlavního děje. Čtenáři je tak dopřáno nechat se unést strhujícím thrillerem, ale i seriózně si zapřemýšlet u intimních, esejistických pasáží, které možná něco vypovídají i o samotném autorovi.
Kdo jím je, to však rovněž zůstává v oparu tajemství. Za americky znějícím pseudonymem se údajně skrývá známá a veřejně činná švédská osoba. Ve velkém vydavetelství Bonniers, v němž román vyšel v roce 2007, zná Davysovu skutečnou totožnost jen jeden člověk. Ať už je ale autorem tohoto působivého románu kdokoli, není na místě si myslet, že ona zákulisní hra s identitou je jen marketingovým tahem. Amberville by si své místo na přesyceném literárním trhu našel i tak.
Martina Kaushiková
Davys, Tim: Amberville. Překlad: Robert Novotný. Odeon, Praha 2009. 304 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 4 (42), 29.3. 2010.
(16. 3. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2687
Stál by těsně u zábradlí a zvracel
Jak by vypadalo setkání Franze Kafky s Karlem Mayem na zaoceánské lodiDominik Melichar
( dominik.melichar)
Samozřejmě se nic z toho nestalo, ale rakouskému spisovateli Peteru Henischovi (nar. 1943) se tato inspirativní myšlenka natolik zalíbila, že ji zpracoval v románu O touze stát se indiánem (podle názvu jedné z Kafkových povídek – Touha stát se indiánem –, která se i v románu cituje) s podtitulem Jak Franz Kafka na lodi Karla Maye potkal, ale na americkou půdu přesto nevkročil. Knihu napsal už v roce 1994, ale až teprve teď máme díky edici Track nakladatelství Kniha Zlín možnost si ji vychutnat i v češtině.
To myslím doslova. Příběh je vcelku jednoduchý. Začíná dopisem Franze Kafky Maxu Brodovi ze září 1908 poslaný ze Špičáku na Šumavě. Poslední slova dopisu zřejmě Henische inspirovala k vymyšlení celého příběhu: „Sbohem, vždyť já brzo přijedu. Tvůj Franz.“ Poté se už ocitáme na lodi mířící do Ameriky. Omdlévajícímu Kafkovi pomáhá z paluby zámožný pan Burton s manželkou. Ten najde v rachetickém a citlivém spolupasažérovi zalíbení a odhalí mu, že je ve skutečnosti Karlem Mayem. Během cesty hovoří zejména o literatuře, ale to nejdůležitější si nechávají pro sebe a přehrávají jen ve svých vzpomínkách. Tak se o nich dozvídáme celkem známá (nebo snadno zjistitelná) fakta. Příběh dostává spád až za polovinou knihy. Zato je však skutečně prudký. Manželé Mayovi zvou Kafku na spiritistickou seanci, aby mu dokázali nesmyslnost popírání autenticity Mayových knih. Místo toho se ale za chvíli z úst Franze Kafky ozve jeho otec. Ten mu vyčítá všechny jeho vztahy k ženám, literární pokusy i jeho odjezd do Ameriky. Franz z jeho slov pochopí, že se musí okamžitě vrátit a rozhodne se skočit z lodi a doplavat do Prahy. V tom mu zabrání May úderem do obličeje, čímž Kafku omráčí. Se všemi se setkáváme až druhý den, kdy loď konečně přistane v přístavu a kdy jsou všichni viditelně nervózní, co s nimi dohromady bude dál, až opustí loď. Vše vyřeší Kafkův zapomenutý deštník v podpalubí. Franz se pro něj bezpodmínečně musí vrátit, což s sebou ale nese riziko, že se již nevrátí. Zde Henisch končí typicky kafkovski: Proč? „Protože byste tam dole mohl zabloudit!“ „Ano, přemýšlel Kafka s úlevou, zabloudím.“
V románu ale v prvé řadě o příběh nejde (čemuž napovídá i odhalení konce v podtitulu knihy). Autor se snaží přiblížit čtenářům dvě velké postavy německé literatury trochu nevšední formou. Proto bych ani knihu nenazýval románem, spíše jakousi mlhou mezi snem a realitou, kdy se na pozadí zcela fiktivního příběhu dozvídáme reálné okolnosti. Autor určitě velmi dobře zná díla obou svých postav; daří se mu vykreslit jejich povahu pouze za pomoci jejich promluv. Zajímavé je, že kniha nemá konkrétního vypravěče. Celý příběh buď odvypráví samy postavy, nebo se o událostech na lodi dozvídáme jakoby z doslechu. Pro pochopení souvislostí nemusíte znát dílo a život obou spisovatelů, intertextuální a aluzivní odkazy z jejich děl jsou minimální a ve vyprávění nejsou nijak podstatné. To není na škodu, pokud přijmete tu téměř pohádkovou rovinu příběhu. Porovnání tak rozdílných poetik a životních osudů se Henischovi zdařilo a na základě anotace na webu nakladatelství jsem ani neočekával zrovna hloubkovou analýzu, přesto jsem doufal, že mi třeba nabídne nový pohled, otázky k zamyšlení. To je ovšem pohled studenta literární historie. Každopádně je zábavné představit si Kafku s Mayem na lodi mířící do Ameriky.
Dominik Melichar
Henisch, Peter: O touze stát se indiánem. Kniha Zlín, Praha 2010. 221 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 4 (42), 29.3. 2010.
(17. 3. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2690
Román o spisovatelích
Daniel Kehlmann se svým ne-románemEva Haderková
( eva.haderkova)
V knize najdeme devět próz, které by mohly být publikovány jako samostatné povídky. Ale až po jejich spojení v jeden celek zjistíme, že pokud bychom prózy četli pouze jako povídky, o mnohé se ochudíme.
Postavou-hybatelem je excentrický spisovatel Leo Richter, který zneužívá osoby ve svém okolí a bezostyšně vykrádá jejich životy, aby napsal další ze svých strhujících románů. Kritizuje současnou uměleckou sféru, pohrdá svými obdivovateli a v praktickém životě je prakticky nepoužitelný. Někteří recenzenti v něm rádi vidí samotného Kehlmanna.
Kniha ovšem nemluví pouze o spisovatelích (kromě Richtera se v ní vyskytují ještě další dva, kteří ideálu spisovatele-génia odpovídají jen stěží), ale také o jejich postavách. Ty se mnohdy stávají podstatnější než jejich autoři a často s nimi vedou dialogy, které se netýkají „pouze“ jejich vlastní existence, ale dočkáme se i polemik na téma skutečnosti a fikce.
Velmi příznivě musím zhodnotit jazykové zpracování jednotlivých částí románů (a potažmo pochválit překladatele). Vypadá to, že na rozdíl od svého možného alter ega Lea Richtera Kehlmann prostředí svých postav zná a dokáže podle toho zvolit i jazykové prostředky. Asociální programátor tak mluví téměř nesrozumitelně, zatímco stará profesorka promlouvá ke čtenářům velmi sofistikovaně (i když autor – snad fiktivní – přiznává, že „takové výrazy od ní ještě nikdy neslyšel“).
V závěru se musím vrátit zase na začátek. Povídky v knize Sláva lze číst jako jednotlivé příběhy a čtení a chápání celku si tím velmi zjednodušit, ale pokud máte více času a duchovní vůle, stojí za to číst knihu jako román, i když vám to někdy bude připadat zbytečné.
Eva Haderková
Kehlmann, David: Sláva. Překlad: Tomáš Dimter. Mladá fronta, Praha 2009. 150 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 4 (42), 29.3. 2010.
(18. 3. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2692
Temná a ještě temnější kniha Hermansova
Když nad vámi visí Damoklův meč během světové války, není to nic pěknéhoKlára Prchlíková
( klara.prchlikova)
Román líčí osud jistého Oswoudta, flegmatického muže bez ctižádosti, který se o okolní svět příliš nezajímá. Alespoň do doby, než se na začátku druhé světové války seznámí s Dorbeckem, charismatickým nizozemským poručíkem, členem odboje, jenž je mu k nerozeznání podobný.
Toto setkání změní Oswoudtovi život. Ve srovnání s Dorbeckem je nula, cítí se jako nepovedený kus. Aby nabyl pocitu důležitosti, přijímá bez ptaní úkoly, jež mu Dorbeck a jeho spolupracovníci zadávají. A tak se Oswoudt stává jedním z odbojářů. Díky své podobě s poručíkem si připadá silnější, ale zároveň jsou mu přičítány zločiny, které nespáchal. I po válce, kdy se těší na svobodu, je to opět ta podobnost, co mu zkomplikuje život…
Hermansův román vtáhne čtenáře do děje již po několika větách. Autor píše velice svižně, jednotlivé události jsou líčeny stručně, přesto obsahují dostatek informací. Jednoduchost se prolíná celým textem. Hermans nepotřebuje desítky stran na sáhodlouhý popis míst ani na líčení psychicky postav. Zdá se, jako by chtěl šetřit místem. Vše je strohé, kusovité, neopracované a zároveň neosobní, stejně jako doba, kam je zápletka zasazena.
Román rozhodně není čtení pro romantické letní večery, občas má člověk chuť knihu odložit, protože se děje něco, co se mu nelíbí, avšak je příběhem tak pohlcen, že se k tomu jen těžko odhodlá. Příběh nabírá rychlý spád, akce střídá akci. Kniha je nabitá dějem, chybí vycpávky a vyprávění se drží jediné přímočaré linie. Hermans stvořil napínavý thriller, který vás nepustí do poslední stránky. A možná ani potom.
Klára Prchlíková
Willem Frederik Hermans:Temná komora Damoklova. Překlad: Magda de Bruin Hüblová. Host, Brno 2010. 352 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 5 (43), 13.5. 2010.
(18. 3. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2695
Sněží mi do srdce
Před nedávnem přeložená kniha Petera StammaKlára Zindulková
( dominik.melichar)
Kniha, jejíž originál vyšel německy v roce 2001, nás vede životem a myšlenkami mladé Kathrine, vdané a zase rozvedené ženy, jejími sny a plány, nečekanými rozhodnutími, jejím spořádaným životem i náhlými útěky do neznáma, pryč z vlastního života. Sníh se propadá pod nohama, maják v dálce na pobřeží je skryt v husté mlze, noc je tmavá, den je šedivý, račte si zvyknout, nebo odejít. Ale ani když nemáte do budoucna žádné jasné plány, nemůžete se přece zcela podřídit plánům lidí okolo vás. A když to od vás všichni očekávají, není na čase zjistit, co vlastně chcete vy sami?
Ve dvou ohledech si autor s textem opravdu vyhrál a nutno dodat, že výsledek je poměrně zdařilý. První netradičností je časová rovina příběhu. Lineární chronologické vyprávění je s lehkostí opuštěno již na prvních stránkách, většina děje je vystavěna představením jedné scény, po které teprve následuje vylíčení různě dlouhé cesty, kterou musel děj urazit, aby se do této chvíle dostal. To vše je ještě protkáno vzpomínkami a asociacemi, až by se zdálo, že ze všeho zůstane nepřehledná změť. Zdálo, ale není tomu tak. V ději se čtenář neztratí a naopak lépe porozumí pohnutkám, pocitům, chvilkovým rozhodnutím. Toto schéma doplňují příležitostné rozhovory s několika známými, kteří se čas od času objeví. Útržky, jež jim Kathrine ze svého života vypráví, dopisují dosud prázdná místa příběhu. Příběh plyne pozvolným tempem severských dní, ale to neznamená, že by dlouhé pasáže vyzývaly k přeskočení.
Druhým experimentem je proměnlivý odstup vypravěče, který též není náhodný, ale odráží se v něm momentální životní situace a nálada hlavní hrdinky. Na začátku mimo jiné víme, že Kathrine má dítě, nevíme kolik mu je, ani jestli je to syn, či dcera. Nic zvláštního se o něm nedozvíme, jen se s ním jaksi počítá jako s nutnou postavou. Uprostřed knihy je mezi řečí zmíněno, že jde o chlapce, a na jiném místě, kdy na něho matka vzpomíná daleko od své rodné země, se mu začne říkat jménem, jako by to byla od začátku samozřejmost.
Některé postavy se objeví uprostřed knihy jako dávno známé, s jinými se čtenář postupně seznamuje spolu s hlavní hrdinkou. O některých jejích blízkých nevíme dohromady téměř nic, ač je spolu s ní potkáváme téměř denně. Jako by nebylo možné vyjádřit vše, na co Kathrine zrovna myslí a co ví, stejně jako to funguje i v reálném životě. Do cizího osudu se vloupat lze, do cizího myšlení nikoli. Některé chvíle jsou vykreslené i s popisem denní doby, počasím a velká péče je věnována pocitům hlavní postavy i s jejich projevy, jindy se dozvíme jakoby nic, že už jsme o pár měsíců či let dál a mezitím se Kathrine třeba přestěhovala nebo vdala, zkrátka nic důležitého.
Někdy je potřeba v životě podniknout hodně změn, aby člověk zjistil, kam patří a co chce. I Kathrine takových věcí podnikne až až, a když se ke konci vydá na (zase jednu) novou etapu životní cesty, nejistota se vytratí a poslední stránky nás jako ve zrychleném filmu pronášejí jejím harmonicky pokračujícím životem. Jak toho dosáhla a co se tolik změnilo? To neví snad ani ona sama. Je pravda, že ani čtenář to tak úplně neví. Tato dlouho očekávaná změna k lepšímu se prostě stala, žádný kýžený obrat v životní filozofii, žádné osudové rozhodnutí. Stalo se a nám nezbývá, než brát to jako fakt.
Klára Zindulková
Stamm, Peter: Krajina náhodného žití. Překlad: H. Kysilka a M. Išková. Dauphin, Praha 2009. 223 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 3 (41), 12. 1. 2010.
(19. 3. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2704
Teď vám řeknu, jací jste
Kritický pohled na obyvatele ČechHana Vildová
( hana.vildova)
Osu knihy tvoří dvě roviny příběhu. Slavná choreografka Leonora Marty, která se po mnoha letech strávených v cizině vrací zpět do své domoviny, si při bloumání pražskými ulicemi vypráví z perspektivy vlastních vzpomínek plejádu drobných příběhů souvisejících s kulturními a dějinnými událostmi rodné země. Během její nepřítomnosti padl v Čechách komunistický režim. Po svém návratu do Prahy (pouhých pár let po převratu) tak okem vnějšího pozorovatele srovnává a hodnotí tuto velkou proměnu. Jak si poradili Češi se znovunabytou a tolik vytouženou svobodou? Jak se jeví obyvatelé Prahy někomu, kdo prožil život ve svobodné zemi? Nutno říct, že výsledný obrázek není zcela jednoznačný. Autorka reflektuje jednak neschopnost Čechů zaujmout jasný postoj vůči své minulosti - ale také jejich absolutní nezájem o jakékoli kulturní hodnoty. Pro Čechy je zkrátka charakteristický kýč pouťových cetek. Na druhé straně ovšem v mysli vypravěčky krystalizuje silné vlastenecké cítění. Ironické komentáře rázem střídá touha po opětovném zakořenění v rodné vlasti.
Druhá linie příběhu je osobnější. Leonora Marty se seznamuje s Němcem, kvůli kterému spadne do ledové Vltavy, a vinou této nehody se jejich osudy propojí. Tato linie příběhu odkrývá také tehdejší problematické chápání česko–německých vztahů. Němci jsou stále považováni za nepřátele a spoluviníky hrůz druhé světové války. Nucené soužití však postupně předsudky odbourává a právě skrze vzájemné vyprávění příběhů dochází k jejich oboustrannému porozumění.
V čem by mohl pro českého čtenáře tkvít problém, je autorčina snaha o zjednodušování a prosté informativní vyjmenování příběhů z českých dějin. Pakliže ale tento nedostatek čtenář překoná, odměnou mu bude zhlédnutí se v nastaveném zrcadle dějin.
,
Moníková, Libuše: Zjasněná noc. Překlad: J. Zoubková. Argo, Praha 2009. 97 stran.
(20. 3. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2710
Dobrý voják Alan Cope
Emmanuel Guibert zpovídá amerického veteránaStefan Segi
( stefan.segi)
Má za těchto okolností Alanova válka co nabídnout? Ačkoliv se stylem i obsahem pohybuje spíše v konzervativní rovině, Emmanuel Guibert vytvořil dílko, které není tuctové ani didaktické. Navíc v době válek na Blízkém východě téma odvodu amerického vojáka do cizí, vlastně neznámé země, působí nadčasově. Nemalou zásluhu na tom má i autorův velmi vzdušný a do jisté míry zobecňující styl, kdy panely zůstávají z větší části prázdné a vystupují z nich spíše jednotlivé osoby, nežli příznačné dobové reálie.
Největší devizou Alanovy války je všednost a obyčejnost. Zní to možná paradoxně, ale je to tak. Autor s nezaujatým pochopením poslouchá vyprávění válečného veterána a komponuje z něj příběh cesty osmnáctiletého kluka výcvikovými tábory. Proud času ze vzpomínek odnesl zbytečný patos a zanechal obrazy dobrých přátel, otravných důstojníků i drobných historek, které se v paměti již vyrovnaly těm „objektivně významnějším“. Bombardování Pearl Harbouru tak dostane stejný prostor jako Alanovo martyrium s filckami či bloudění po chicagském nádraží.
Tomuto pojetí je podřízena i grafická stránka. Ostrost a individualita ustupují obecnějšímu vzpomínkovému pojetí, které je velmi selektivní. Guibert v jiných sešitech, třebas hyperrealista, prakticky nevykresluje pozadí a kromě nejnutnějšího okolí vyznává hlavně bílou, příležitostně černou plochu. Schválně si zkuste vybavit v hlavě nějakou vzpomínku - jistě se nebude příliš lišit od Guibertových prostých panelů, které, ač v sobě kombinují vícero technik, dohromady dávají velmi kompaktní a působivý celek.
Emmanuel Guibert je suverénní a zkušený autor jak v rovině scenáristické, tak v rovině kresby. Nesklouzává ke zbytečné názornosti a vyhýbá se i vypjaté emocionalitě. Vyprávění vede s odstupem, a vybízí tak spíše k reflexi, nežli k bezprostřednímu prožitku. Zatím ovšem máme v rukou pouze první díl trilogie, takže na úhrnné soudy si budeme muset ještě počkat.
Guibert, Emmanuel: Alanova válka. Meander, Praha 2010, 88 stran.
Stefan Segi
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 5 (43), 13.5. 2010.
(21. 3. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2714
Obraz myšlení a myšlení obrazem
Petříčkův průvodce výtvarným uměnímTomáš Koblížek
( stefan.segi)
Na první pohled by se mohlo zdát, že jádrem recenzované monografie není víc, než obrana jisté verze perspektivismu: „medializace“, (čili zobrazení, reprezentace) „je sám moment uskutečňující se skutečnosti“. Obraz pouze nezrcadlí neutrální a bezbarvé substance, ocitající se vně obrazu či jazyka, který na ně míří. Skutečnost „se děje“ v perspektivách, je to soubor obrazů, „virtuální realita“: „úhly pohledu svým počtem vždy nekonečně a neredukovatelně přesahují to, co v dané chvíli uznáváme jako reálné, ale i jako možné“ .
A přesto těžiště této knihy spočívá v něčem jiném. Snad dokonce v opaku toho, co jsme právě označili za „jistou verzi perspektivismu“. Myšlení obrazem je totiž zajímavé právě tím, jakým způsobem (přesněji: způsoby) tuto představu komplikuje. Jednoduché schéma se stává složitým, vpisuje se do rozmanitých myšlenkových kontextů (dekonstrukce, fenomenologie, sémiotika, cézannovské reflexe obrazu, Benjamin) a prochází celou škálou otázek a problémových okruhů (hranice, intermedialita, interpretace, touha). Předkládaná monografie tak neobsahuje doktrínu jistého profesora filosofie a v žádném případě není apologií perspektivismu. Čtenář není konfrontován s naukou, nýbrž se složitým polem problémů a otázek.
Příkladem takové komplikace či zhutnění budiž autorovo srovnání pohybu myšlenky/myšlení a pohybu zobrazování/obrazu. Opěrným bodem úvahy je představa chůze: „Chůze je v každém okamžiku složitým hledáním rovnovážného bodu v pohybu, který ale (...) čelí stále nové situaci, novým okolnostem, novým, často i nečekaným překážkám. Nelze říci předem, kde leží onen bod, který nám dá jistotu dalšího kroku, protože „pravidla“ chůze určuje situace, která se mění.“ Vposledku se ukazuje, že myšlení a zobrazování spojuje určitý styl pohybu, „složitost“: taktéž myšlení, „úvaha“, vyžaduje „cit pro rovnováhu, pro vystižení pravé chvíle, správného místa v daném okamžiku a v měnící se situaci“, a stejně tak počínání fotografa má v sobě cosi z citlivé chůze a „uvážené“ myšlenky: „Někdo stojí v krajině, dívá se kolem sebe, pak se ale najednou dívat přestane, protože se za-dívá, něco se v něm pohnulo, přikládá k oku fotografický aparát, jeho pohyby jsou najednou určitější, cílevědomější, stále přesnější a náměsíčně precizní, v tom okamžiku jeho přístroj cvakne... A fotografie je potom cosi jako zformovaná vizuální myšlenka, přesná, protože přesně myšlená“ .
Místo bezmezného pohybu perspektiv – přiměřenost k okamžiku myšlení a reprezentace, místo libovůle individualismu – cit pro správný tah. Stopy takového zhutňování či komplikace problému perspektivy bychom v Petříčkově knize mohli sledovat v souvislosti s celou řadou motivů, záměrem této recenze však není podat úplný výčet všech otázek, jimiž se autor zaobírá. Z řečeného by mělo vyplynout, že recenzovaná monografie není určená pouze zájemcům o filosofii jakožto obor, příznivcům jistých myšlenkových směrů (dekonstrukce, fenomenologie) či studentům zabývajícím se konkrétními tématy (textualita, obraznost, význam – interpretace). Myšlení obrazem může zaujmout každého, kdo se chce spolu s Miroslavem Petříčkem učit tomu, co je myšlení, co znamená nezrazovat jeho složitost a vyhýbat se simplifikaci.
Tomáš Koblížek
Petříček, Miroslav : Myšlení obrazem – Průvodce současným filosofickým myšlením
pro středně pokročilé, Herrmann & synové, Praha 2009, 201 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 5 (43), 13.5. 2010.
(22. 3. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2723
Pohrajme si s češtinou
Vymyslete si svou vlastní křížovku, vymyslete hlavolam...Hana Hudečková
( hana.hudeckova)
Eva Schneiderová pracovala na katedře češtiny Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy a učila na víceletém gymnáziu. Její kniha nabízí stovku různých zábavných cvičení, která bývají ještě rozdělena do několika podskupin. Objevují se v ní úkoly rozvíjející slovní zásobu, kde je třeba vymyslet co nejvíce různých slov podle zadaných kritérií. Jsou zde připraveny i takové úlohy, které rozvíjejí verbální dovednosti (sem jsou zahrnuty přípravy na vlastní křížovku) a mluvenou komunikaci a s tím úzce související slohové dovednosti. Nechybí zde ani rébusy a různé hádanky, ty spadají pod název zábavná a hravá cvičení, pod logickým myšlením lze uvést jako příklad vyhledávání slov, která do řady nepatří. Posledním útvarem, jenž zde nesmí chybět, je samozřejmě procvičování gramatiky, zvláště slovních druhů a pravopisu.
Kniha začíná hraním s písmeny a slabikami, postupuje přes slova a věty k hraní s celými texty. Pokud si nevíme s některými úkoly rady, na konci knihy můžeme nahlédnout do výsledků, kde bývají uvedené příklady, jak by řešení mohlo vypadat (těch někdy bývá nespočet).
Na závěr několik pravopisných chytáků. Zkuste si je vyplnit a uvidíte.
Starého v-ra se zmocnil vodní v-r a za chvíli po obou v-rech nezbylo nic.
Pták měl na b-dle dobré b-dlo, když zafoukal vítr, obě b-dla spadla.
Kdo to v-l? V-l náš pes, nebo dívka v-la věnec z kvítí?
Hana Hudečková
Schneiderová, Eva: Jazykové hry a hříčky. Portál, Praha 2010. 120 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 5 (43), 13.5. 2010.
(2. 4. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2728
Zlato, musím pracovně do Washingtonu
Temná hmota ve vesmíru, v srdciDenisa Garciová
( denisa.garciova)
Hlavním hrdinou je izraelský diplomat Adam, který žije i se svou ženou Ruth v New Yorku. Blíží se Den díkůvzdání a on odjíždí na fiktivní služební cestu do Washingtonu. Ve skutečnosti si veze svůj kufr do hotelu na Washington Square (muži jsou někdy vskutku nápadití), tam nakonec přivítá i svou milenku Evu, ruskou imigrantku, doktorandku astrofyziky z Jeruzaléma. Mají spolu strávit úžasný týden. Pch, nuda – řeknete si po dvou stranách, ale je tu spousta nezodpovězených otázek. Kde se Adam s Evou seznámili? Proč Ruth nepřijde divné, že manžel odjíždí pryč na Den díkůvzdání? Co se tedy asi stane?
Pokud budete hádat dopředu, tak se nejspíš spletete. Adam si totiž svou vášnivou a komplikovanou milenku srazil autem. Jiskry létaly, a tak mu Eva nakonec klesla nejen do náruče při převozu do nemocnice, ale také do postele. Osudové vzplanutí je přerušeno Adamovým návratem do New Yorku. A vše se dále zamotává, vzdálenost a láska jen přes internet oba ubíjí. O to více se upnou k plánovanému společnému týdnu.
Temná hmota je pozoruhodným románem, a to hned z několika důvodů. Jedním z nich je zajisté kompozice. I přes velmi tradiční námět se nudit rozhodně nebudete, originální uspořádání dějové osy milostného příběhu vás udrží v neustálém napětí, neboť nejde jen o tradiční retrospektivu. Jednotlivé události „úžasného“ týdne, nazírané z Adamova úhlu pohledu, avšak podané er-formou, se odvíjejí lineárně. Adamovy úvahy a myšlenky se upínají zejména na současnost, jen občas probleskne něco z jeho minulosti, a tak například vyjde na povrch skutečnost, že Eva není jeho první, takto osudovou milenkou, ale že Adam rád dobývá srdce dam ve svém oblíbeném hotelu na Washington Square (ano, muži jsou někdy opravdu nápadití) a je mu téměř jedno, zda jde o sekretářku nebo ženu velvyslance.
Události právě probíhajícího týdne se neodvíjejí podle očekávaného romantického scénáře, a to je vskutku příjemné zjištění. Adam, ačkoliv je již zkušeným záletníkem, není příliš opatrný a spíše jde vstříc odhalení svých paralelních vztahů. Objeví se hloupé rozbroje, nedorozumění i zmizení. Zkrátka napětí. Navíc je plynulý běh děje přerušován někdy až příliš rozsáhlými pasážemi e-mailové korespondence. Jde ale o pohled jednostranný, neboť se můžete začíst pouze do Eviných e-mailů, jež posílala Adamovi den co den od jeho odjezdu z Jeruzaléma do doby, než se za ním sama vypravila. Přítomnost z pohledu Adama je tedy od Eviných zpráv, které dokreslují minulé okolnosti příběhu, striktně oddělena. V emotivních dopisech, které zůstávají vlastně bez odpovědi (jen na nemnoha místech se objeví i Adamův e-mail, ale to jen proto, že ho Eva sama ve své zprávě znova uvádí), budete moci nahlédnout do Evina světa a peripetií jejího zamotaného života.
Velmi zajímavá je také teorie temné hmoty, která dala název celému dílu. Eva ji s lehkou samozřejmostí vysvětluje a metaforicky ji aplikuje na vztah mezi dvěma lidmi. Pochopíte a ani nemusíte být astrofyzikem, poněvadž Aner Šalev píše velmi jednoduchým, prostým a nenuceným jazykem, a to jak o lásce či sexu, tak i o vesmíru a přitažlivých silách. Autor zajisté čerpá také z vlastních zkušeností na akademické půdě, a tak jsou pasáže věnované Evině studiu či konferencím snadno uvěřitelné.
Šalevův román Temná hmota je plný zvratů, lží a předstírání. Jednotlivé charaktery jsou velmi dobře prokreslené. Vyústění komplikovaného vztahu milenců je opravdu překvapivé a konec nejistý, jen nastíněný. Závěrečná kapitola, jakýsi epilog, je totiž vyprávěna v budoucím čase. Jak to dopadne, co myslíte?
Denisa Garciová
Šalev, Aner: Temná hmota. Překlad: Š. Doleželová, M. Křížová. Plus, Praha 2009. 285 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 5 (43), 13.5. 2010.
(3. 4. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2731
Zma/etek v hlavě
Československá kontroverze?Barbora Majerová
( barbora.majerova)
Vypravěčem příběhu mapujícího několik měsíců v životě výtvarnice Moniky Hornerové je Bruno, tajemná vševědoucí postava, jejíž identita zůstává na počátku prózy neodhalena. Monika je Slovenka, která žije se svým manželem, úspěšným podnikatelem Martinem v Praze. Je jí něco přes třicet, dokázala si vybudovat solidní výtvarnou kariéru, s oblibou poslouchá tvrdou hudbu a přátelí se s podivínskými intelektuály. Zdánlivá idyla se však záhy bortí – Martin náhle umírá na infarkt, navíc v bytě své milenky, o jejíž existenci Monika neměla ani tušení. Kromě bolestné ztráty milované osoby je Monika nucena vyrovnat se také se skutečností, že její navenek spokojené manželství bylo pouze jednou velkou lží.
V tuto chvíli do děje poprvé vstupuje samotný Bruno. Respektive spíše dochází k jeho zhmotnění. A to přímo v hlavě hlavní hrdinky. Bruno je totiž nevyléčitelná cysta v Moničině mozku. Taková cysta, která má moc zcela ochromit smysly a pohybové ústrojí svého nositele, což může mít fatální důsledky. Moniku informace, že si jakýsi nezvaný vetřelec vybral k doživotnímu pobytu právě její hlavu, nejdříve šokuje, nicméně postupně jí dochází, že bude nutné pokusit se s Brunem, který k ní neustále promlouvá a za neposlušnost ji trestá krátkodobým oslepnutím či ohluchnutím, vycházet po dobrém a přijmout ho jako neoddělitelnou součást sebe samé. Mezi cystou a její hostitelkou tak vzniká podivná zničující symbióza.
Nově nabyté vědomí toho, že absolutní a nevratný konec může nastat prakticky kdykoliv, se silně odráží v Moničině jednání – dosavadní správňačka se vlivem nedobrovolného soužití s Brunem pozvolna mění v cynickou, bezohlednou a vypočítavou kreaturu. Chování, jímž Monika dříve pohrdala, nyní přijímá za své vlastní, a odhání tak od sebe své nejbližší. A Brunův hlas v její hlavě zatím neustále nabírá na intenzitě a stává se nesnesitelným. Monika se proto uchýlí k radikálnímu řešení své bezvýchodné situace: rozhodne se vyrovnat všechny své pozemské účty, aby následně mohla ve velkém stylu zrealizovat svůj „odlet“.
Z jazykového hlediska disponuje Bruno v hlavě jistým potenciálem čtenáře zaujmout. Kniha má dva autory, přičemž pro jednoho z nich je mateřštinou čeština a pro druhého slovenština, proto se oba jazyky v knize plynule prolínají. Slovensky hovoří hlavní hrdinka Monika a její krajané, ostatní postavy mluví česky. Vypravěč Bruno, ačkoliv je cystou ve slovenské hlavě, preferuje rovněž češtinu. Celá próza je napsána nespisovným jazykem, který je hojně prokládán méně či více drsnými vulgarismy. Důsledné užívání nespisovného vyjadřování dílo do jisté míry oživuje a dodává mu na autenticitě, ovšem po určité době může začít čtenáře obtěžovat a unavovat, zejména pak v rozsáhlejších popisných pasážích.
Obsahová stránka novely bohužel oproti té jazykové poněkud pokulhává. Snaha stát se šokující dobovou výpovědí, která bez emocí podává svěděctví o dnešní prohnilé společnosti a pokřivených mezilidských vztazích, z knihy přímo trčí. Jistě, udělat z mozkové cysty vypravěče je sice neotřelý nápad, který ale celkovou překombinovanost a afektovanost děje nezachrání. Zdá se, jako by se autorský tandem Xindl X – Šimkovičová domníval, že propojí-li se všechna palčivá témata současnosti, ať už se jedná o sex za peníze, užívání drog, lichvu či odosobněnou internetovou komunikaci, do jednoho příběhu, musí být výsledkem něco mimořádného. V tomto případě však vzniká spíše neblahý dojem nepřirozené „rádobycool“ pózy. Suma sumárum: od knihy, na jejímž přebalu sebevědomě stojí, že se jedná o dílo originální a otevřeně kontroverzní, by asi leckdo čekal více.
Barbora Majerová
Šimkovičová, Monika & Xindl X : Bruno v hlavě. Galén, Praha 2010, 251 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 5 (43), 13.5. 2010.
(7. 4. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2738
Dobří a málo známí autoři
Jana JiráskováMichaela Kašičková
( michaela.kasickova)
Právě díky kvalitním informačním kanálům a shodě náhod se ke mně dostala knížka Jany Jiráskové Kanička pošmodrchaná, kterou vydala v několika výtiscích Městská knihovna Chrudim v roce 2008. Prvotina Jiráskové je souborem povídek o ženách. Některé z nich kopírují stereotypní ženské životy, některé zas mohou být pro čtenáře naprosto šokující. Ve svém zdánlivém rozporu mají však jedno společné, a sice ženu zkoušenou životem a s ní velkou duši.
S každou povídkou se před námi rodí nový svět. Seznamujeme se s ním a on nás po pár stranách opouští. Ale neopustí nás tak docela. Každá žena se nutně alespoň v obrysech s povídkou Jiráskové identifikuje. Ženské univerzum přímo křičí.
Často si i mužský nebo dětský čtenář životní úděl postavy vztáhne ke svému okolí. Může za to autentičnost, které Jirásková dosahuje například jednočlennými větami a používáním obecné češtiny jak v dialozích, tak ve vnitřních monolozích. Když čtete, máte pocit, jako by postavy mluvily ve vašem pokoji a vy poslouchali.
Poetika expresivity, vulgarity, dlouholetých vztahů, rodičovství a piva je očištěna od romantických kudrlinek, a tím je také působivější.
Z dob Hrabalova kultu víme, že poetika prostoty může v průměrném pisálkovi vyvolat pocit, že on sám jako autor nejobyčejnějších věcí píše kvalitní literaturu. Ale je třeba si uvědomit, že ne každá všednost v sobě nese šifru vyšší hodnoty. Tuto otázku mistrně rozhřešil v předmluvě knihy Petr Kukal: „Není těžké být opilec a pobuda, těžké je být Charles Bukowsi. Není těžké být beatnik, těžké je být Jack Kerouac. Není zase takový kumšt usínat únavou nad žehlícím prknem a košem prádla pro čtyři děti – ale je zatraceně težké být Jana Jirásková. Psát jako Jana Jirásková!“
Michaela Kašičková
Jirásková, Jana: Kanička pošmodrchaná. [Ilustrace: Karel Peřina.] Městská knihovna, Chrudim 2008. 75 stran.
(7. 4. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2739
Kolik stojí m2 domova?
Zpráva ze Srbské LužiceKlára Zindulková
( klara.zindulkova)
Jurij Koch. Už autorovo jméno v sobě odráží dvojjazyčnou přirozenost obyvatel Srbské Lužice – lužickosrbský a německý živel. Není třeba jedno od druhého oddělovat, po staletí tu žijí v harmonii. Právě proto píše Jurij Koch svá díla paralelně v obou těchto jazycích. Česká verze je nejspíše prvním pokusem o vytvoření překladu z lužického i německého originálu zároveň. Experiment to pro svou nebezpečnost většinou překladatelů zamítaný. Vyzkoušet ho je však třeba, má-li své opodstatnění. Jak odvážný a úspěšný krok v tomto případě! Přes rozmanitost stylů, žánrů i námětů jednotlivých povídek vplývají tyto jedna v druhou jako vody Sprévy, až se slijí ve smyslupný a dokončený celek.
Ne, to není propracovaností dějové linky. Není to dokonale psychologicky propracovanými postavami ani šokujícím finišem. Tak čím to tedy je? Bezradně hryžu tužku, hledajíc vhodnou metaforu, a tu mi v největší bezradnosti přichází na pomoc sám autor. První větou knihy: „Být ptákem, nechal bych pod sebou plynout Dešno, docela nízko bych přeletěl nad Mlýnskou Sprévou, chvíli potom nad Goramšicí, hned za ní říčkou Malksou a potom – už nad borovými lesy praúdolí utvořeného v době ledové – by mě poryvy teplých větrů ještě jednou vynesly mezi mraky.“
Jak je to jednoduché! Lužickosrbský spisovatel se neobtěžuje komplikovanými vypravěčskými postupy, ale naloží si čtenáře na záda a několikerým rozmachem křídel se s ním snese nad kraj svého dětství, aby se s lehkou myslí plachtil od chalupy k chalupě, od povídky k eseji, od nenápadně naléhavé reportáže k řece Goramšici. Přeletí nad příběhem Ochozského starosty, aby za okamžik usedl na větvičku zamyšlení nad podivuhodnou pýchou jednoho živočišného druhu.
Ten ptáček není jen tak někdo. Je to mandelík hajní, v lužickém jazyce „módra wróna“. Zbarven do Lužicko-srbské trikolóry, nese na svých křídlech osud tohoto národa. V roce 1991, kdy kniha vyšla v jazyce Lužických Srbů, zbýval na jejich území jediný pár. Ono totiž, panenská příroda, netknutá krajina a podobná něžně znějící slovní spojení, to je jedna věc. Bagry, těžební plány a zásoby uhlí – věc druhá. A Lužičanům je třeba míti se velmi na pozoru, aby za chvíli nebyla jen ta druhá věc. Bagry s chutí požírající louky i vesničky jsou tu naléhavou realitou.
Páni z úřadů kroutí hlavou, proč ti Srbové tak tvrdošíjně trvají na svých staveních a zahrádkách, když mají k dospozici náhradní byty poblíž. S vykachličkovanými koupelnami a zlatými klikami. Páni v oblecích hbitě spočítali, že náklady na odtěžení tuny uhlí v Lužici jsou snad třicetkrát nižší než jinde. Sečetli, kolik bude třeba náhradních bytů a domků a kolik klimatizovaných autobusů k převozu dosud vzpurných Srbů. Vše je vyčísleno a ověřeno. Pánům unikají jen maličkosti. Že lužická srbština je vzácným druhem, vázaným na své přirozené prostředí, že je třeba počítat nejen výnosy, ale i ztráty. Že modrá vrána i Srbové potřebují vzduch a lesy. A že domov se nedá odstěhovat.
Téma ničení prostředí jednoho malého národa ošidně láká k patosu a nostalgii. Zde toho vůbec není třeba. Stačí pozorovat nápadité snahy obyvatel ohrožených vesnic, jejich odvahu smíšenou se strachem, který přece jen přivívá vítr s příměsí hnědouhelného prachu. Do prvních povídek vstupujeme jako hosté. S ostychem a jakousi bezděčnou bázní a pokorou před majestátem přírody. A na konci se dlouho ohlížíme zpět, za krajinou teď již důvěrně známou. Téměř s pocitem stesku po domově.
Škoda jen, že česká verze nepřevzala i fotografie z původních vydání. Ale vlastě je to možná dobře. Už takhle mě v létě nehledejte. Na podzim se možná vrátím, ale nejdříve prošlapu podrážky s batohem na zádech a s Lužickým nebem a krákáním modré vrány nad hlavou.
Klára Zindulková
Koch, Jurij: Modrá vrána. Zpráva ze Srbské Lužice. Dauphin, Praha 2009. 189 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 5 (43), 13.5. 2010.
(8. 4. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2744
Neuhodli byste, kde tyhle řádky píšu!
Žádný sběratel přece nemůže nejít do souboje s obchodníkem jménem Mortdecai!Šárka Adamovičová
( sarka.adamovicova)
Bezostyšný obchodník s uměním a zhýralý aristokrat Charlie Mortdecai charakterizuje sám sebe na počátku svého neobyčejného příběhu: „Jsem v nejlepších letech, vzrůstu průměrného, váhy žel nadprůměrné a na mých rysech je interesantně znát, jaký jsem býval oslnivý fešák. (Když zatáhnu břicho, skoro se líbím i sám sobě.) Mám rád umění a peníze a sprosté vtipy a alkohol. Za studií na internátní škole jsem přišel na to, že ve rvačce může vyhrát celkem každý, pokud je připraven vrazit soupeři prst do oka.“
Děj se zdá jednoduchý (dopravit kradený obraz Krampovi a zničit negativy jistých inkriminujících fotografií), ale jakmile se do hry přidají postavy, nemáme šanci udržet se v sedle. V parodickém ovzduší Divokého západu nevíme, kdo je náš přítel a kdo ne, a ve vztazích a intrikách se nenávratně ztrácíme. Právě část odehrávající se v Americe je nasládlá potem kovbojů, provoněná liliemi ve vlasech tajemných krásek a vzorovým klišé gangsterky. Na scénu vstoupí okouzlující manželka odchodního partnera i se svou neutuchající vášní, za závěsy nalezneme mrtvolu, v poušti nás pronásleduje modré auto, mexikánské služebnictvo se popere s oddaným Jockem… K dokonalosti chybí pouze indián a Číňan!
Postava nemorálního požitkáře, fantastická práce s jazykem (nelehký úkol překladu skvěle zvládla Michala Marková) a vyždímání všech klišé šestákových detektivek do poslední kapky – to vše zaručuje nepopsatelně předvídatelné zážitky při četbě.
Šárka Adamovičová
Bonfiglioli, Kyril: Nemiř na mě tou věcí. Překlad: Michala Marková. Paseka, Praha 2010. 184 stran.
(10. 4. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2757
Tak trochu jiný skicák
S Hiršalem a Niklem do světa básníDenisa Garciová
( dominik.melichar)
Básně a domalovánky pro děti, jak zní také podtitul této knihy, mají v dětech probudit tvořivost. Kniha velkého čtvercového formátu na první pohled připomíná obyčejný blok v kroužkové vazbě. Tento skicák je však zvláštní - je plný bílých i barevných čtvrtek a na každém listu stojí báseň Josefa Hiršala doplněná tematickou skicou z ruky dnes již všem určitě dobře známého Petra Nikla (Záhádky, Lingvistické pohádky atd.), kterou je možno domalovat a vybarvit – prostě vylepšit podle vlastní fantazie.
V tomto básnickém výboru se můžeme spolu s dětmi začíst do Hiršalových říkanek, popěvků i lingvistických hříček. Hiršalova dlouhodobá tvorba zaměřenená jak na nejmenší, tak i na starší děti vyústila už dříve v několik dětských titulů, a tak bylo pro tento netradiční počin opravdu z čeho vybírat. O původu jednotlivých básní se dočteme v podrobné ediční poznámce, která u dětské knihy příjemně překvapila. Nesmíme opomenout ani doslov Bohumily Grögerové, jež s Hiršalem od padesátých let spolupracovala nejen na dětských knihách.
Hiršalův skicák je knihou pro hravé a neposedné děti, stejně tak i pro ty plaché a uzavřené. Dovoluje jim to, co je jinde zakázané. Naplno zde mohou rozvíjet svoji osobnost. Kniha se snaží o to, aby k ní děti měly opravdu osobní vztah. Tím, že se na ní mohou podílet, vstoupit do ní, bude opravdu jen jejich. Snad jedinou výtkou je poněkud neposlušný kartonový obal, ze kterého knihu sice velmi snadno vyjmete, ale o to hůře se vám bude uklízet nazpět. I přesto však knize nelze upřít její originalitu.
Denisa Garciová
(11. 4. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2764
Text v p…
Podívat se na zoubek moderní prózeGabriela Romanová
( gabriela.romanova)
Každý po svém, s různou dávkou srozumitelnosti a nároku na odbornost čtenáře, prezentuje současný pohled na moderní literární dílo, které není uzavřeným celkem, ale věčně organickým a proměňujícím se materiálem závislým na recepci čtenáře.
Prvním, nejútlejším svazkem je text Milana Jankoviče s podtitulem Dílo v pohybu. Jeho úvodní kapitola jen letmo připomíná směry, které vedly k terminologickému rozlišení pojmů text a dílo a s jejichž pomocí, zároveň však vůči nim, vymezuje své vlastní zacházení s nimi. Považuje textovost, tedy prvky nestability a nové aktualizace, za jednu ze součástí díla. I když, jak sám říká, je například Eco připisuje čtenáři. Stejně jako Adorno nachází i Jankovič uvnitř literárního díla energii vyvolávanou vzájemným vztahem jednotlivin – na úrovni motivů, strukturního uspořádání, lexika, narativních jednotek. Citlivou interpretací próz Hrabala, Ajvaze a Hodrové ukazuje, jak tato energie pramení ze zdánlivé neslučitelnosti jednotek, z jejich vzájemné rozporuplnosti. V mnohých pasážích způsobuje poetický jazyk, jakým Jankovič vysvětluje literárněteoretickou problematiku, že čtenář na vlastní kůži pociťuje, co je myšleno „děním smyslu textu“, neboť do něj opravdu sám vstupuje.
Text v pohybu četby autorky Marie Kubínové je nejsrozumitelnějším textem trilogie. Nastiňuje jak strukturalistické (Mukařovský) tak analyticky diskurzivní (Eco, Barthes) hledisko a pokouší se je skloubit do jednotného přístupu k textu. Termíny text a dílo vnímá synonymně, protože jejich hlavní rysy – statičnost, s níž hotový text „přistupuje“ ke čtenáři a naproti tomu dynamičnost, s kterou čtenář přistupuje k textu – považuje za dvě strany téže mince. Jsou to od sebe neoddělitelné vlastnosti literárního díla, jejž je nutno interpretovat jak z pohledu již v textu obsaženého významu, tak z pohledu významů do textu vnášených prostřednictvím aktu čtení. Kubínová po vzoru Eca vymezuje dva druhy čtení – naivní a estetické – a opět v nich nespatřuje výpravu protichůdnými směry, ale naopak dvojí druh putování se stejným cílem, jímž je finální interpretace díla.
Jan Matonoha ve svém třísetstránkovém Psaní vně logocentrismu (předchozí dva svazky tento rozsah představují oba dohromady) označuje charakteristickou textovou neuzavřenost, neabsolutnost a neustálé konstituování termínem „ženské psaní“, ačkoli odmítá jeho příslušnost k pohlaví autora/ky. Staví ho nikoli do přímé opozice, ale jako komplementární princip k takzvanému falogocentrismu – psaní podmíněnému falickým nastavením jazyka, tedy k psaní určitým způsobem direktivnímu. A vnímá ženské psaní jako tvůrčí proces a zároveň specifický autorský přístup k tvoření díla, jehož výsledkem není hierarchicky seřazený, chronologický příběh. Proto může do okruhu „spisovatelek“, u nichž takové psaní rozpoznává, zahrnout vedle Linhartové, Součkové, Richterové a Hodrové i Bohumila Hrabala. Na konkrétních ukázkách z děl těchto autorů aplikuje teoretické postuláty, které se snažil vyjevit v prvních třech čtvrtinách knihy. Pravda, jejich přečtení vyžaduje hloubkovou obeznámenost s problematikou v mnoha případech hraničící s fanatickým zápalem pro věc, neboť se každý použitý termín vysvětluje s odkazem na řetězec příbuzných teorií. Následné vstřebání se pak jeví jako téměř nemožné i pod vlivem přebujelé vědeckosti slovní zásoby.
Co říci závěrem? Kubínovou si přečtěte ráno, Jankoviče večer a Matonohu, toho budete číst celý rok.
Gabriela Romanová
Jankovič, Milan; Kubínová, Marie; Matonoha, Jan: Text v pohybu. Academia, Praha 2009. 609 stran.
(2. 5. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2778
Analfabetem v Evropě 21. století
Láska ke knihám není znalostí písma podmíněnáMarkéta Jakešová
( marketa.jakesova)
Pokud si čtenář nepřečte před otevřením vlastní knihy anotaci na přebalu, první odstavce mu nejsou zcela jasné: Hlavní hrdina asi píše knihu, ale mluví o nějakém nahrávání... Později se dozvíme, že vypravěč a zároveň hlavní hrdina neumí číst a psát, zato má výbornou paměť, a tak si pamatuje všechny knihy, které mu někdy někdo předčítal, a až patologicky miluje biblické ilustrace Gustava Dorého, realistického francouzského malíře 19. století. Ty mu byly matkou ukazovány od narození a zřejmě se mu do hlavy vryly tak silně, že chlapec později ve škole nedokázal vstřebat písmena.
Hlavní hrdina dostal jakožto odborník na Dorého bibli od švédské církve za úkol napsat o ní pojednání. Vzhledem ke svému handicapu nahrává svá slova na diktafon a my čtenáři máme před sebou tedy zřejmě přepis zvukového záznamu, ačkoli to nikde není přímo řečeno.
Těžko říci, zda by švédská církev byla s takto splněným úkolem spokojená, protože kniha samozřejmě není o Dorém: Vypravěč líčí svůj zvláštní život analfabeta a poeticky ho prokládá (bohužel někdy trochu násilnými) literárními aluzemi a popisy Dorého ilustrací, jež si pamatuje tak dobře, že když o knihu přijde, dokáže obrazy nakreslit všechny přesně stejně jako malíř.
Román se mi velmi líbil a to zejména díky pokroucenému nahlížení světa hlavního hrdiny. Nejdříve jsem se nedokázala smířit s vyrovnaností, s níž hrdina čelí všem nepřízním osudu, ale postupně jsem začala věřit jeho inteligenci a přejala jeho perspektivu. V tomto vyrovnaném stavu potom čtenáře závěrečná pointa zasáhne jako blesk z čistého nebe.
Markéta Jakešová
Lindgren, Torgny: Dorého bible. Překlad: Z. Černík. Havran, Praha 2010. 184 stran.
(3. 5. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2779
Dobrodružství v porno-lese
Fantazii brána otevřenaHana Hudečková
( hana.hudeckova)
Jaroslav Chobot zde navazuje i na své dřívější sbírky Potní mlýny (2001), Měkké stroje (2007), Měkkým strojům (2007), jejichž motivy se vyskytují právě i ve sbírce Modelové porno-lesy (pozdních faunů).
Autor se snaží poskytnout čtenářům jakýsi návod, jakým způsobem jeho básně číst. Přestože na konci díla uvádí tři strany vysvětlivek, jen stěží čtenář může tyto vysvětlivky zpracovat bez své fantazie. Ta je nutná ke čtení celé jeho knihy. J. Chobot využívá i grafických prostředků, když některé výrazy označuje tučně. Sám pak naznačuje, že básně je potřeba číst dvakrát. Nejprve jako básně (v té chvíli se podle autora čtenář stává porno-bytostí) a poté jako texty (čtenář se stává porno-strojem) nebo v opačném pořadí.
Pokud se na texty podíváme blíž, můžeme se dohadovat, že básně, které se dají číst zvlášť, jsou vyznačeny tučně, pokud pomineme zvýraznění slov, tak pak lze číst „text“. Ale i tento text je pro čtenáře, kteří nemají s Chobotovým dílem zkušenost, velmi problematický, a možná i pro takové čtenáře, kteří už dříve jeho díla četli. Přestože v závěru knihy jsou předkládány čtenáři vysvětlivky, není toto vysvětlení obyčejným návodem ke čtení. Výrazy se dají nahradit slovy z poznámek, ale stále zůstává celé dílo zahaleno tajemstvím. Vzniká zde tak mnoho prostoru, aby čtenář zapojil svou fantazii a představil si pod záhadnými názvy věci z obyčejného nudného života, nebo aby, jak název napovídá, hledal náznaky porna a erotiky.
Autor vytváří poezii, která čtenáře donutí k zamyšlení, každý řádek musí být vnímán naplno, jedině tak může vyvolávat nejrůznější představy a emoce s nimi spojené. Porno-lesy mohou být textem, který je znovu a znovu objevován a nahlížen z nejrůznějších stran. Každý v jeho básních může najít pro něj v literatuře dosud neobjevené.
Pro vlastní obrázek krátká ukázka:
Obalovým tělem lamel (triád) s taraskory odtných spojnic
v porno-jemech lesních stočen propojených velikány…
Na stoupadlech vzmachů mezna měněného storji obliv
poudy vzmachů sjetých pásem vpadajících do návnady
srze těsno prošlých slehů za názorným uzlem živin...
S užívanou živou nití upínanou do doutníku děleného
prno-zuby…
V odepmuté duté noze zpevňované odtvrdáním
po tělesa pornovadel unášených tahem sběrnic
mhoucích se zablokovat jako vágní hřejno mezna
skrze dráhy slitých proluk (štěrbin) zanožených Kajetánem
pi stoupání po návnadě…
Přinucené měnit záměj na podkladu slehlých sjetin…
Hana Hudečková
Chobot, Jaroslav: Modelové porno-lesy (pozdních faunů). Brno. Druhé město 2010, 68 stran.
(3. 5. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2781
Natáhneš perka a koupeš se v moři
Nová kniha Emila HaklaDenisa Garciová
( denisa.garciova)
O tom se přesvědčíte už v prvním příběhu s názvem Jdi vejš!, kde se Haklovo alter ego zmítá ve vzduchu za mohutného pořvávání svých kamarádů Rulpa a Murgyho, kteří se ho pomocí povelů snaží navádět při paraglidingu. Místo pokynů však nad domovskou krajinou slyší tak akorát volání minulosti (i když divočina je tento let zajisté taky). Po ne úplně hladkém přistání padá hrdina do šedivé reality, která koresponduje s šedivými stránkami papíru, na nichž je kniha vytištěna.
V druhé, eponymní části Pravidla směšného chování se již neubráníte projekci dosavadních Haklových próz do tohoto dílka, které je jakýmsi volným pokračováním již zmíněné novely O rodičích a dětech. Otec, mikrobiolog na penzi, se musí podrobit operaci nádoru v tlustém střevě a náš hrdina ho navštěvuje v nemocnici, je s ním v kontaktu, i když je už v bezvědomí, vypráví mu. Pozoruje otce a z odstupu si začíná uvědomovat spoustu věcí, analyzuje – sebe i svého zploditele. Dochází mu, že tak nějak stagnuje a přežívá. Smrt otce je zlomovým momentem, ačkoliv ji oproti své sestře zvládá statečně. Doma pak ale vleže na koberci přemítá o životě a poslouchá pásku se záznamem jejich vzájemných hovorů, které si začal nahrávat: „Proč, nevím. Z iracionálních pohnutek, z rozmaru. Z touhy zakonzervovat bezprostřední blbecké kouzlo dialogu.“
V posledním ze tří příběhů, ve Hřbitově na pláži, se hrdina vydává se svými mladšími kamarády Rulpem a Murgym na cestu do dunajské delty. Nejede však za dobrodružstvím, ale v batohu si veze urnu s popelem otce. Hodlá splnit slib a vysypat ji do moře. Po menších eskapádách, kdy se v půjčené bárce spíše plácají na jezeře ve změti vodních rostlin, se rozdělují. Poslední akt rozloučení je jen na něm.
Sebereflexe a bilancování prostupují celou prózou. Jedná se o niterné úvahy vypravěče, tomuto sebezpytu jsou druhou stranou mince sms zprávy od ženy, která má k hrdinovi blízko a její verdikt je nemilosrdný: „Ten tvůj nudnej, kluzkej, rádoby neortodoxní život bez hlubších citů, bez závazků, všecek zaměřenej na vystihování povrchnosti, tak přitažlivej a nezáživnej zároveň. Seš věčně nespokojenej, rozesranej, vágní, nejde se k tobě přiblížit... Chceš tak umřít? Chceš, a ještě na to budeš směšně hrdej.“ či „…seš postmoderní jak prase. Proto nemůžeš číst Dostojáka a milovat ženskou. Všecko jen přes filtr. Zprostředkovaně.“
Hrdina je často ironickým a kousavým glosátorem. Někdy ze sebe sype životní moudra citátového ražení typu „Alkohol pomáhá rytmizovat a strukturovat jinak nesnesitelně lineární pohyb časem.“, jak na běžícím pásu. Jindy se zamýšlí nad citáty jiných. Ty však nejsou bezúčelné, Hakl s nimi dále promyšleně pracuje. Příjemnou změnou jsou také motta jednotlivých pasáží, která nejsou od textu odtržena, jak tomu už někdy bývá.
Emil Hakl v sobě nezapře žurnalistu, s jazykem pracovat umí. Ten je diferencován stylem jednotlivých mluvčích, což není jisté nic výjimečného. Haklovi ale nechybí schopnost přesně se trefit do černého, nechodí kolem horké kaše, což je jeho výsadou. Používá krátké výstižné věty, svůj popisný vyprávěcí styl sytí neobvyklými výrazy a spojeními – přechodníky, cizími slovy, která vytváří dojem určité vybroušenosti, nářečními variantami slov či nejrůznějšími expresivy, ale ne vyloženě vulgarismy, které se tak objevují pouze v promluvách konkrétních postav.
Kniha také zaujme svou grafickou úpravou, kterou má na svědomí známý výtvarník Pavel Růt (stojí také za grafikou a ilustracemi knih M. Urbana). Už přebal knihy, který lze netradičně rozložit na malý plakát, je opatřen stroze kolorovanými obrázky, které se pak už v pouze černobílém provedení objevují na začátku každé ze tří kapitol, kde tvoří komiks beze slov a ilustrují tak text, který následuje.
Pravidla směšného chování jsou komorní, intimní zpovědí. Nejsou drásavě patetická, ale civilní. A rozhodně by neměla chybět va vaší knihovně, můžete si je zařadit třeba hned vedle Pravidel českého pravopisu.
Denisa Garciová
Hakl, Emil: Pravidla směšného chování. Argo, Praha 2010. 134 stran.
(6. 5. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2785
Recese?
Postmoderní kniha českého autoraEva Haderková
( eva.haderkova)
Autor je poněkud záhadný. Všechno, co se o něm dá zjistit je, že se narodil roku 1984 v Brně a píše česky a latinsky. Secese je Quincyho druhá kniha, ta první, Insida, byla kritikou přijímána rozporuplně – jedni o autorovi tvrdili, že je génius a druzí, že je blázen. Kdo ví, kde leží pravda.
Název knihy je podobně záhadný jako autor. Slovo „secese“ má hned několik významů. Jako první asi každého napadne dekorativní umělecký sloh na přelomu 19. a 20. století vyznačující se bohatými ornamenty. Ale může znamenat také odloučení nebo odchod. Oba tyto významy mají v souvislosti s románem své opodstatnění.
Kniha samotná má tři části, ale její fragmentárnost je mnohem větší. Kromě tří částí se dělí do kapitol nadepsaných letopočty 1480 až 1810 (po desetiletích), které se rozpadají na další menší části. Příběh, jestli se tomu tak dá vůbec říkat, drží pohromadě jen několik postav (madame von O., Švéd, Alena). Dozvídáme se útržky z jejich životů, které ale u jednotlivých postav spolu nesouvisí a o to méně spolu souvisí příběhy navzájem. Kromě lidských příběhů najdeme i příběh pokoje ABCD a také po celé knize roztroušenou závěť pana von O.
Zvláštností je i předmluva čtenáře, která nás uvádí do metody tvorby knihy a používá při tom spoustu literárně vědných termínů. Seznámíme se s novou postmodernou i Gillesem Deleuzem a jeho názory na interpretaci a čtení knih. Neřekla bych, že takováto instruktáž čtenáři pomůže, ale aspoň můžeme zjistit, z čeho autor vychází.
Po pravdě řečeno si nejsem jistá, co si mám o celé knize myslet. Je spisovatelským experimentem nebo obrazem dnešní doby? Nebo obojím? Každopádně jsem v ní objevila křížovku, jejíž vyluštění mi ještě nějakou chvíli a nejméně jedno další podrobné čtení zabere.
Eva Haderková
S. T. Quincy: Secese. Host, Brno 2010. 152 stran.
(6. 5. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2786
Film v knize
Papírová verze Valčíku s BašíremDenisa Garciová
( denisa.garciova)
Izraelský dokumentární animovaný film Valčík s Bašírem (2008) asi není třeba příliš představovat. Bylo o něm hodně slyšet, a to zejména v souvislosti s nominacemi na Zlatou palmu a Oscara. Autobiografický příběh Ariho Folmana (za filmem stojí nejen jako autor, ale také jako režisér i producent), který se pozvolna vynořuje z minulosti a paměti jeho i těch, co libanonskou válku zažili zblízka, divákům mimořádně učaroval - ne kvůli bitvám, prohrám či vítězstvím, ale hlavně kvůli obnažené touze zjistit, co se vlastně kdysi stalo.
Kouzlo filmu tkví kromě příběhu samozřejmě hlavně v animaci, kterou měl na starost vedoucí výpravy a hlavní výtvarník David Polonsky. Příběh v knize je zaznamenán stejnými obrazy, na jednotlivých panelech tak vlastně najdete rozsegmentovaný film. Neztrácí tím ale kniha? Popravdě – ano. To, co dokázal film – být dojemný i hrůzný zároveň, tak autentický přes svou kreslenost, na papíře jako by vybledlo, a to i přes to, že je vše tištěno na lesklém papíře a v naprosto shodných barvách.
Co knize opravdu schází, je výtečná hudba Maxe Richtera, která ve filmu dokonale vystihuje atmosféru děje – tu navodí poetické zklidnění, tam naopak zběsilé tempo. Sama jsem se ale místy přistihla, že si filmovou hudbu v duchu po paměti přehrávám. Můj předsudek, že v tomto případě sáhne kniha filmu leda po kotníky, se vyplnil. Ale občas vezmu knihu znova do ruky, otevřu ji a přijdu si skoro jako v kině.
Denisa Garciová
Folman, Ari & Polonsky, David: Valčík s Bašírem. BB/art, Praha 2010. 119 stran.
(6. 5. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2787
Vylepšení image – snadno a rychle!
Bulharský román Mise LondýnDenisa Garciová
( denisa.garciova)
Román Mise Londýn se soudě podle zmíněných reálií odehrává v druhé polovině devadesátých let, politická situace se sice změnila, ale na ambasádě zůstává vše při starém. Transformaci má napomoci nový velvyslanec Varadin Dimitrov, kterému do funkce dopomohly jak jinak než konexe. Každá laskavost ale něco stojí, a tak je sice v Londýně, ale madam Neomalenou, manželku významného politika, má neustále v zádech.
Jak se dostat výš na společenském žebříčku a navázat kontakty s královskou rodinou, je pro Varadina skutečný oříšek. Zvlášť když na bulharském velvyslanectví sídlí opravdová elita – od kuchaře Kosti Polívky, kterému se čirou náhodou objeví v mrazáku okroužkované kachny z místního parku, po uklízečku Káťu, která si přivydělává na studia ve striptýzovém baru. Trefou do černého má být PR agentura Famous Connection, která slibuje, že na koncert madam Neomalené přivede celou britskou smetánku.
Kniha je však plná opravdu nečekaných zvratů, a tak je skandál na obzoru. Mise Londýn doslova přetéká břitkým humorem. Satirické a groteskní situace stále eskalují do ohňostroje absurdity a výsměchu všem postkomunistickým iluzím. V románu se také několikrát objeví zaručeně pravdivá historka o prvním splachovacím záchodě na světě.
Román je sice velmi čtivý a humorný, ale místy až příliš vulgární svým jazykem a některé absurdity jsou až zbytečně přešponované. Alek Popov si však celkem vkusně utahuje ze svých krajanů, kteří jsou značně typizováni. Mise Londýn je kritická a dává sarkastické podpásovky – i přesto se tomu Bulhaři zasmáli. Proč pak tedy ale ohrnuli nos nad Entropou?
Denisa Garciová
Popov, Alek: Mise Londýn. Překlad: D. Bernstein. Dybbuk, Praha 2010. 235 stran.
(7. 5. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2789
Cucat věty jako bonbóny
Alhambra, nový román Terezy BrdečkovéEva Marková
( eva.markova)
„Každá hlava je plná příběhů, zemí a bytostí, stejně jako hrnec na plotně je plný polévky,“ říká Tereza Brdečková ústy jedné z hlavních hrdinek své knihy, Julie, a vyjadřuje tak vlastně jakési motto celého románu. Kniha, která je zarámována prologem a epilogem o Baltazarovi a jeho království, má 4 části, každá z nich je věnována jednomu ze členů rodiny Kočkovy. Ale vezměme to pěkně popořádku.
Hrdinové…
Historie rodiny Kočkovy se pro nás, čtenáře, začíná roku 1882, kdy se narodil Otakar Kočka. Otto byl povoláním učitel a rád si vymýšlel. Jemu a Bohušce Machové se o několik let později narodil syn Gabriel, malíř, ilustrátor, sběratel krásných věcí a v neposlední řadě otec Julie. Ta vlastní kino Alhambra, se svým mužem Igorem má syna Prokopa. Její matka, která se na konci života ocitá v „domově pro bohaté důchodce“, si tam nechává říkat Iris. A pak ještě Baltazar, který každému někoho připomínal. Velmož Baltazar, jehož říše nebyla zakreslena v mapách a kterého bolelo, když neměl komu dávat svou lásku. Jednou proto vyklouzl ze svého paláce a sotva překročil hranice svého království, řekl mu strážný drak, že bez mapy jeho země a znalosti jejího jména Baltazara zpátky nepustí. A tak začala Baltazarova dlouhá pouť časem za hledáním dokonalé mapy jeho království, která ho nakonec svedla dohromady s celou rodinou Kočkových.
Jak Baltazar, tak členové rodiny Kočkovy a snad i Igor a Prokop zažívají podobné pocity. Jsou to lidé šťastní a ztracení zároveň, lidé, kteří se v cizině cítí méně osamělí než doma, protože od cizinců vlastně nic neočekávají. A že něco měli, to si většinou uvědomí až ve chvíli, kdy to ztratí. Na každém z nich se také nějak podepisuje doba, v níž žijí.
… a jejich příběhy
Otakar Kočka zažívá bouřlivou dobu před rozpadem Rakouska-Uherska, pracuje jako učitel, má rád knihy a přivádí k této vášni i svého syna Gabriela. (A právě popis společnosti, potažmo školství na přelomu 19. a 20. století umožňuje Brdečkové vyjádřit myšlenky, které by umístěny do období končícího 20. století možná budily shovívavý úsměv. „Vzdělání přece znamená hlavně svobodu volby, ať je nabyto jakkoli.“)
Prostřednictvím Gabriela Kočky prožíváme tragické události 20. století: 2. světovou válku, únorový převrat, srpnovou okupaci. Setkáváme se s gestapáky i estébáky. Brdečková se dotýká i židovské problematiky anebo společenské letargie, která se v Československu rozprostřela po roce ´68. „Politika ho [Gabriela] nezajímala, ale v jeho době nebylo možné se jejím důsledkům vyhnout a lidé se museli rozhodovat mezi svědomím a pohodlím.“
Na pozadí života Julie Kočkové, jejího manžela Igora a vlastně i jejich syna Prokopa a jeho babičky Elišky Kočkové pak můžeme pozorovat společenské změny, které se v Česku odehrávaly od konce 70. let až do současnosti. Nejprve letargie, pak svoboda, uvolnění, soukromé podnikání a jejich vliv na soukromý život. Julie si plní sen a zakládá malé kino Alhambra shodou okolností v prostorách, v nichž původně pracoval jako animátor a výtvarník její otec. Je nadšená, užívá si otevření hranic a toho, jak se zkracují vzdálenosti mezi lidmi na celém světě.
Pak zemřel na rakovinu její blízký přítel Martin, ale „Julie neměla na smrt náladu, protože život byl v tu chvíli tak báječný! Cestovala, měla milence ve všech hlavních městech Evropy, Prokop byl malý.“ Ano, soukromé se prolíná s dějinným a celospolečenským v celé knize, nejen v příběhu Juliině. A svědkem toho všeho je Baltazar, který každému někoho připomíná a stále se snaží získat mapu své země a přijít na její jméno.
O bloudění, mapách a cestování
Zatímco časová linie románu je celkem jasná (ačkoli příběh není vyprávěn lineárně od roku 1881 do současnosti, ale jednotlivé události jsou spíše postupně vršeny jedna na druhou), prostorová linie románu již tak zřejmá není.Příběh románu je sice situován do Prahy, ale hranice světa, v němž se jednotlivé postavy pohybují, jsou rozostřené. Konkretizováno je to na příběhu Baltazara, který se snaží získat mapu své země a chce, aby byla dokonalá. Dříve se o její vytvoření pokoušel sám: „Jeho největším přáním bylo nakreslit podrobnou mapu své říše, ta se ale nepřetržitě měnila. Například od posledního stromu z obory k zámecké bráně bylo daleko, když pršelo, a docela blízko, když svítilo sluníčko a teplý vítr mával haluzemi.“ Baltazarova země, to je snová krajina, do románu se tak dostává obrovské množství obrazů.
Tematizován je i vztah mezi domácím a cizím. To, co je domácí, totiž nemusí být nutně to nejznámější a nejbezpečnější. „Julie si dokázala představit, že se dá zabloudit v širém světě. Nerozjela se tam. Zůstala doma, jenže beztak zabloudila.“ Jednotlivé postavy jak atomy krouží a bloudí kolem svých domnělých domovů, utíkají z nich, aby se do nich mohly zase vrátit. Budují si své domovy a zároveň přicházejí na to, že domov by sice měl být útočištěm, ale neměl by být vězením. „Copak je to domov, když z něj není úniku?“
A konečně Alhambra. Španělské město, do něhož se Gabriel Kočka chtěl alespoň jednou podívat. Studio Alhambra, období největší slávy Gabriela Kočky. Kino Alhambra, vášeň Julie Kočkové. Anebo znamená Alhambra ještě něco víc?
Slova, slova, slova
I v této próze Terezy Brdečkové jsou slova něčím víc než jen prostředkem k vyjádření určitého sdělení či obrazu. Kromě jména Alhambra se v této knize objevuje ještě jedna věta, která má důležitou významotvornou funkci: To nejsem já! Jak se postupně pročítáme celou knihou, zjišťujeme, že se jedná o víc než jen o velmi specifický pozdrav příznivců kina Alhambra. Ano, historie této věty má opět co do činění s historií rodiny Kočkových i s Baltazarem. Navíc je to (ač se to může zdát trochu za vlasy přitažené) vlastně velmi přesná charakteristika jednotlivých postav románu.
Jazyk Terezy Brdečkové je velmi úsporný a přesný. Na velmi malém prostoru zvládá vykreslit charaktery jednotlivých postav a jejich příběhy, uvědomuje si sílu slova a umí ji využít. Jednoduchý a civilní jazyk prokládá výrazy téměř básnickými, čímž jen podporuje obrazotvornost celého textu a čtenáře tak nutí vnímat i velmi jemné textové nuance. Takto v textu občas vzniká i chvilkový pocit absurdity, který čtenáři nutí k pousmání. („V Buchlovicích poznal [Otakar Kočka] Bohušku Machovou, ženu svého života, a miloval se s ní pět let na divoko, protože ji vázal učitelský celibát. Poznal faráře, který se hlásil k anarchistickému hnutí, a příštího ministra zahraničí.“)
Pokud Brdečková používá vulgarismy, pak velmi šikovně a vhodně, jako například v této promluvě Gabriela Kočky, v níž se vyjadřoval o životě v době komunismu: „Ať je to jakkoli, tahle doba má říz a styl (…). Nazval bych ho těžká prdel.“
S jazykovými prostředky v díle použitými pak souvisí i to, že autorka prokládá samotný text vyprávění různými deníkovými záznamy a dopisy, které celý text ještě více dynamizují. Některé promluvy z takovýchto textů se vrací na různých místech příběhu a čtenář se jejich významu dobírá postupně. Podobně jako jejich autora a adresáta – ty totiž odhalíme většinou až ve chvíli, kdy ten který úryvek dočteme do konce.
Hořce něžný román
Alhambra Terezy Brdečkové určitě stojí za přečtení. A je jedno, jestli ji budete číst jako příběh českých dějin anebo jako příběh o kráse, pro niž stojí za to žít a o niž má cenu pečovat. Pokud se necháte vtáhnout do světa faunů, perokreseb a najád, do světa, který nemá pevné hranice (ať už geografické anebo ty, kterým běžně říkáme společenské konvence), pak vás čeká opravdu intenzivní čtenářský zážitek.
Alhambra není jen kino anebo turistická destinace ve Španělsku, ale také slepá mapa, kterou si dokresluje každý čtenář sám.
Brdečková, Tereza: Alhambra. Praha, Odeon, 2010. 235 stran. Ilustrace na přebalu: Petr Sís.
Eva Marková
Cucat věty jako bonbony
Brdečková, Tereza: Alhambra
(10. 5. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2794
Až přijde zubatá
Smrt a neexistence Boha v poutavých esejíchMartina Kaushiková
( martina.kaushikova)
Podle Barnese existují čtyři typy lidí. Na pomyslné špici stojí ti šťastní, co nevěří v Boha a nebojí se smrti, pak ti, kteří v Boha věří a smrti se nebojí, pod nimi lidé věřící v Boha a bojící se smrti, a na samém konci se trápí ti, kteří nevěří v Boha a smrti se bojí. Mezi ně patří i sám autor esejů.
K Bohu se vyjadřuje jasně – nevěří v něj, ale schází mu. Stejně radikální postoj zaujímá i k některým členům své rodiny, o nichž se zmiňuje. Například Barnesův bratr, profesor filosofie, je vůči němu ve věčné opozici, je racionálním opakem spisovatele s bujnou fantazií. Ten trefně shrne rodinnou historii, vykreslí charaktery a problémy tak, aby se jednoduše mohl přesunout k tématům pro něj stěžejním – víře a smrti.
Vyjadřuje se ve velmi lehkých, cynických a wildeovsky úderných úvahách protkaných nezapomenutelnými bonmoty, jako například tím, který se váže k Barnesově prvnímu popření Boha: „Když jsem se jako adolescent krčil na našem společném záchodě nad nějakou knížkou nebo časopisem, říkával jsem si, že Bůh možná neexistuje, poněvadž představa, že by mě mohl vidět při masturbaci, byla naprosto absurdní.“
Jenomže jak se pomocí asociací a berliček v podobě odkazů k historii skrze příhody známých intelektuálů dostává k serióznějším úvahám o konci života, cítíme pod vší tou satirou a zdánlivým nadhledem bezbřehou thanatofobii. Díky tomu a taky díky faktu, že se za postavou srandovního woodyallenovského neurotika skrývá velmi moudrý muž, se nám v podobě této knihy dostává do rukou hodnotný esejisticko-filosofický spis, který skvěle popisuje největší problémy západní civilizace 21. století.
Martina Kaushiková
Barnes, Julian: Žádný důvod k obavám. Překlad: Petr Fantys. Odeon, Praha 2010. 264 stran.
(11. 5. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2803
Cesta do hlubin poškozené duše
Deprese, perverze, fobie a jiné radosti životaKlára Prchlíková
( klara.prchlikova)
Noční let se skládá ze sedmi tematicky různorodých povídek, které mají společný tón vyprávění. Všechny jsou potemnělé a dusné jako obloha před letní bouřkou a stejně jako předzvěst ledového deště i ony probouzí v člověku neklid.
Kniha se jmenuje podle první povídky, název však vypovídá mnohé o povaze celého díla. To je sondou do nejhlubšího nitra člověka. V jednotlivých příbězích nasloucháme vnitřnímu monologu několika postav, jejichž myšlenky jsou šedé nebo černé, dosti pesimistické či nicotné. Některé povídky nepůsobí tak drasticky jako ostatní, ale ani ony nevyzní optimisticky, neboť nesou poselství o povrchnosti, zbytečnosti lidského života nebo dvou tvářích, které člověk má.
Noční let odráží dnešní svět, kde denně slýcháme o smrti, bolesti, i perverzních jedincích, aniž bychom si připustili, že se dějí v našem okolí. Držíme si od nich odstup, což je přesný opak toho, co dělá autor. Ten nahlíží do mysli sebevraha nebo přestárlého dabéra, jenž vidí smysl života v nemravných telefonátech.
Povídky jsou značně depresivní. Nutí čtenáře nahlédnout do vlastního srdce a připustit, že to, co autor popisuje, už ho také někdy napadlo. Čtení vás přiměje přemýšlet, a to nejen povrchně. Noční let nepatří mezi knihy, které otevřete jen kvůli jejich obsahu. Kniha se otiskne do vašeho vědomí, k jejím tématům se budete vracet znovu a znovu.
Sérgio Sant´Anna zaznamenává vnitřní pochody nejen obyčejných jedinců, ale i lidí, jejichž způsob uvažování se vymyká společensky přijatelným normám. Nesnaží se vychovávat ani nenabízí rozhřešení. Místo toho vás nechá vykoupat ve špíně tohoto světa a ručník si už musí každý čtenář najít sám. Zážitek z četby však jen tak nesetřete.
Klára Prchlíková
Sant’Anna, Sérgio: Noční let. Překlad: Pavla Lidmilová, Lada Weissová. Dybbuk, Praha, 2010. 180 stran.
(11. 5. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2805
Za svou sestrou světa kraj
Thriller trochu narubyLudmila Pechová
( ludmila.pechova)
Katarína Šajbanová - _bublina
zdroj: knihy.abz.cz
Už úvodní stránka nás vtáhne do děje a od prvních vět vybičuje naši pozornost. Právnička Edita Soliarová, osmadvacetiletá Slovenka, se snaží za každou cenu najít svou mladší sestru Viky, která beze stopy zmizela. Edita je schopna své vizi obětovat cokoliv a neváhá jít doslova přes mrtvoly. Setkáváme se s ní v momentě, kdy se ocitá ve značně vypjaté situaci, a čeká ji bolestivé rozhodnutí. Celé její putování posléze nabírá nečekané obrátky a mění se ve skutečnou cestu za poznáním, kdy prochází složitým vývojem a musí se vyrovnat se spoustou šokujících faktů.
Bublina má symbolický význam: připomíná jakýsi ochranný obal představ a předsudků, který si uměle kolem sebe vytváříme, brání nám ve skutečném porozumění, ale přesto se bojíme ji proděravět. Edita odmítá pochopit, že se v podobném, uměle vykonstruovaném světě pohybuje také. Postupně vyrůstá z role jakéhosi soudce s pevně danými názory, a nakonec se i ona sama odhodlá tu svou bublinu splasknout.
Charakteristiky jednotlivých hrdinů působí zcela autenticky a přesvědčivě: je zřejmé, že autorka čerpá z vlastních zkušeností, že každá z postav měla svůj předobraz. Editinu rozkolísanost dokonale vystihuje soupeření poněkud schizofrenní soupeření dvou protipólů – Správňačky a Pokušitelky. Nic není náhoda: každý člověk, s nímž se setká, zaujme v jejím životě podstatné místo a posune ji o krok dál. Její osudoví muži znázorňují rozdílné typizované druhy lásky: postarší, usedlý, rodinný typ Steve, vášnivý, uhrančivý divoký a nespoutaný syn mafiánského bosse Elias, vyrovnaný Inap. Zajímavě je ztvárněný i povahový kontrast obou sester: povrchní, vypočítavá a sebevědomá manipulátorka Viky oproti zodpovědné, tvrdohlavé, spořádané a nebojácné Editě.
Příběh sám o sobě není složitý, ale kompozice už na nás klade vyšší nároky: časové roviny a místa se různě sřídají, prolínají, zaplétají a zase rozplétají. Editiny myšlenky plynou jako řeka a spolu s tokem jejích vzpomínek se mění i působiště: Slovensko, Čechy, Španělsko, Thajsko, Bali. Kniha je rozdělená do několika kapitol. Každá z nich má dobře promyšlenou strukturu: ve staccatovivých větách postupně graduje napětí a vyhrocená situace skončí v tom nejvypjatějším okamžiku. Strhující dojem četby ještě umocní až naturalistický popis exotického prostředí. Některé scény připomínají svou výstavbou i filmový střih, ale objevíme zde i zajímavé úvahové pasáže. Závěr sice přináší jakousi úlevu typu „dokonáno jest“, přesto se nám jako u správné detektivky s lehce otevřeným koncem vynoří další otázky.
Román lze zhltnout mnoha způsoby. Nestojí před námi pouhé triviální „dobrodružné detektivní pátrání po ztraceném sourozenci“. Držíme v ruce i originální cestovatelský deník. Edita v roli toulavé a zvědavé turistky proniká do světa obyčejných lidí v exotických lokalitách, poznává mentalitu jednotlivých národů a setkává se i s odvrácenou stránkou turistického ruchu navštívených zemí. K dokreslení celkové atmosféry přispívají i hovorové jazykové výrazy, převzaté z jednotlivých jazyků. Za povšimnutí také stojí narážky na vztahy Čechů a Slováků a jak jsou vnímáni v cizině.
Nakoukneme i do zákulisí mafiánského podsvětí, poodhalíme nečekaná fakta o světě drog, objevíme překvapující pravdy a pochopíme zvláštní zákonitosti některých rodinných vazeb. Klidně si sami můžeme hrábnout do svědomí, ačkoliv autorčiným záměrem určitě nebylo čtenáře vychovávat, natož je přesvědčovat o své pravdě. Bylo by však nesporně zajímavé takovou bublinu probodnout i u sebe.
Šajbanová, Katarína: _bublina. Překlad: M. Bekešová. Odeon, Praha 2009. 270 stran.
Ludmila Pechová
(11. 5. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2808
Pohladit rašplí
Barevný černobílý svět Mirosława NahaczeDominik Melichar
( dominik.melichar)
Polsko na konci 90. let 20. století. Pokud se člověk nechce stát jen dalším klonem kolemjdoucího, vyprázdněnou schránkou na dopisy, stejnou jako milióny dalších, a čekající na obálku s výhrou, nezbývá mu než počkat ve stinném koutu náměstí na Čápa. Čáp je alchymista a něco jako polobůh. Vynalezl prostředek, který člověku pomůže vidět realitu tak, jak ji nikdo nevidí. Takové černé brýle mámení. Nazval jej měničem času. Měniče času dokáží měnit nejen čas, ale i prostor nebo příběhy. Po jejich aplikování se dostaneme do panoptika groteskních postaviček a ještě grostesknějších míst. Vyhazovač u klubu nás nevyhodí jen proto, že mu řekneme, jak se to doopravdy má s vírou (světu vládne Velkej král tasemnic se svým sluhou Vousáčem), a před obchodním domem jsme svědky nových jatek a nejčerstvějšího masa na trhu (v jedné místnosti tam prostě podříznou tele a rovnou ho jdou grilovat).
Měniče času nevyvolávají potřebu něco hodnotit – dění okolo zkrátka přijímáme ve své odporné nahotě. Zhnuseni ale přece jen jednu potřebu získáváme, a to potřebu jakéhosi tepla, dobra, laskavosti a vřelosti. Tu zřejmě ztělesňuje Lola, dívka, která jako jediná žena v příběhu nemá obrovské prsy (jen střední velikosti), ale která je i přesto krásná a kterou musíme najít, i když si nejsme úplně jisti, zda vůbec existuje. A až ji najdeme, už možná nebude potřeba užívat měniče času, možná už konečně nalezneme štěstí.
Místo toho ale potkáváme falešnou Lolu a vzápětí opět Čápa. A pak možná pravou Lolu a s Čápem jsme se už vyrovnali, a nebo možná ne. Od počátku nemáme tušení, jestli to, co se děje, se skutečně děje, nebo to hrdina jen neprožívá jako velmi živý sen. Nabízí se srovnání s Schulzovými Skořicovými krámy. Není to porovnání úplně zcestné: jednotlivá místa, která s hlavním hrdinou postupně navštívíme, jsou sice pevně ohraničené prostory (bunkr, vlak, obchodní centrum, klub…), ale do každého z nich se dostáváme dalším a dalším probuzením, přestože mnohdy předtím není žádné usnutí. Autor zahušťuje prostor slovy, takže nemáme čas vnímat, jestli se nějak pohybuje, nebo ne. Veškeré putování se omezuje na putování výjevy. Každé slovo plní funkci odrazovou i pozastavovací. Vzniká tak nepříjemný komunikační střet a příběh se vlastně tak trochu zvláštně stahuje a roztahuje na místě.
Svojí tématikou i zpracováním, to znamená popisem výjevu za výjevem pod zjevným vlivem drog, se dá román zcela jistě přiřadit k Nahému obědu W. S. Burroughse. Stejně jako tady, tak i v Čápovi a Lole se čtenář ztrácí pod vršením vizí a všemožných obrazů. Pokud ale při čtení Nahého oběda máme pocit, že i my jsme v rauši, všude kolem se točí barevná hippiesácká kola a jen nevěřícně kroutíme hlavou, pak v Nahaczově textu máme pocit, že jsme dopadli do urbanizované měsíční krajiny. Veškeré barvy nahradila černá a bílá, popřípadě určité stupně šedi a i Nahaczovy vize jsou drsné, nevybíravé. Naprosto nekorespondující s vesele barevnou obálkou (na papíře neuvěřitelně příjemném na omak) českého vydání, které přímo láká k pohodové četbě. Po přečtení prvních řádků jsme ale vrženi do nehostinné reality-snu.
Nakladatelství Dybbuk se tak podařilo zhmotnit onen kontrast krásy-hnusu, plynulosti-drhnivosti. Mimochodem v polském vydání je na obálce muž, který drží knihu, na jejíž obálce je muž, který drží knihu, na jejíž…atd. Zde je zas akcentována neschopnost odhalit sen od skutečnosti. Na závěr četby zjistíte, že klidně můžete napsat místo Polsko na konci 90. let kteroukoli jinou zemi a na naléhavosti se nezmění vůbec nic.
Dominik Melichar
Nahacz, Mirosław: Čáp a Lola. Dybbuk, Praha 2009. 192 stran. Překlad: Barbora Gregorová.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 5 (43), 13.5. 2010.
(21. 5. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2818
Víte, nad kým spíte?
Trochu zvláštní voyeurLudmila Pechová
( dominik.melichar)
Dívka Lynn je čerstvě propuštěna z psychiatrické léčebny. Své místo ve společnosti a cestu k sobě samé hledá velice složitě. Zvlášť když jako hotelová uklízečka s utajovanou chorobnou mánií v sobě objeví i zcela specifickou zálibu ve voyeurismu: zpoza postele potají pozoruje „život lidí nad sebou“. V tomto stavu natrefí na prostitutku Chiaru, která v ní probudí i lesbické sklony. Lynn se marně snaží světu kolem sebe porozumět, a volí tedy útěk do vlastního.
Osa příběhu je velice jednoduchá, přímá a nekomplikovaná, jde spíše o líčení psychických stavů hrdinky a o plastické zobrazení všedních stereotypů. Stejně jako je hrdinčin život bezcílný, tak bezcílně působí i vyprávění. Kolébá se odnikud nikam, rozplývá se v neurčité prázdnotě, jen zřídka nabere spád. Krátké, střízlivé a věcné dialogy střídá proud volných asociací a tok myšlení. Vypjaté situace podkreslují strohé, úsečné, staccatovité věty. Popis prostředí chvílemi připomíná filmový scénář. Text osvěžují originální přirovnání, neobvyklé synestézie s prolínáním smyslů a zvláštní metafory. Novelka nic závažného neřeší – nabízí však mnoho podnětů k zamyšlení a netradiční pohled na problematiku terapie, léčby a zpětného začlenění narušených lidí do běžného života. Získala nálepku „humorná“, ale nikoho nerozesměje, tíhne spíše k tragičnosti. Největší slabinou je malé napětí a zvídavému čtenáři se zdá příliš krátká. Ale o děj tolik nejde.
Ludmila Pechová
Orths, Markus: Pokojská. Kniha Zlín 2009, 94 stran. Překlad: A. Nováková.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 5 (43), 13.5. 2010.
(25. 5. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2819
Dva pohledy, jeden svět
Spisovatelka a svůdná žena v jednomHana Hudečková
( hana.hudeckova)
Na počátku knihy je uveden citát Blaise Pascala, který zmiňuje, že nejchoulostivější věcí na světě je život. Text je rozdělen do dvou hlavních částí. První díl, nesoucí název Noční slunce, se odehrává v první polovině porevolučních devadesátých let v Brně a zobrazuje životy obyčejných lidí. Příběh je vyprávěn z pohledu Zdeňka, tělocvikáře ve středních letech, majitele fitness centra a otce od rodiny. Ten se seznamuje s hlavní hrdinkou, Kateřinou Káníčkovou, která zde vystupuje jako kontroverzní postava. Na jedné straně se snaží prosadit své literární schopnosti (což se jí později podaří), na straně druhé je vykreslena jako slečna svádějící nejednoho muže. Se Zdeňkem také prožívá bouřlivý milenecký vztah. Přestože jsou velice rozdílní, nalézají jeden u druhého vzájemné pochopení.
Druhá část s názvem Buben je vyprávěna z pohledu Kateřiny. Opakující se scény z Nočního slunce jsou tak nazírány očima ženské hrdinky, což čtenáři nabízí zajímavé srovnání. Postupně se také dozvídáme o jejích životních peripetiích. Kateřina se ve svém životě seznámila s jedním invalidním mužem, kterého sice milovala, přesto mu však dokázala ublížit takovým způsobem, že vše dospělo k tragickému konci (ten je nastíněn již v první novele). V tomto bodě se příběh začíná svým zpracováním vymykat realistickému vyprávění a přechází do jakéhosi „nadpřirozena“. Dokonce se zdá, že je příběh vyprávěn po smrti Kateřiny. Ale je-li tomu opravdu tak, to autor ponechal na posouzení čtenáře.
Přestože jsou obě části mezi sebou obsahově provázány, působí celé dílo na čtenáře poněkud nesoudržným dojmem. Domnívám se, že čtenář se může v příběhu snadno ztrácet. Závěrem bych ráda podotkla, že autorem zvolená kompozice neprospívá poutavosti knihy, neboť druhá část kazí dojem z příběhu, který se vypráví v Nočním slunci.
Hana Hudečková
Kratochvil, Jiří: Femme fatale. Brno: Druhé město 2010. 202 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 1 (45), 1.11. 2010.
(18. 10. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2827
Starý Pelikán zasahuje
P. G. Wodehouse se vrací na zámek BlandingsJan Dušek
( jan.dusek)
Titulem Pelikán na zámku Blandings navazuje Wodehouse na řadu svých děl, jež se na tomto zámku odehrávají. Poklidný život lorda Emswortha, jehož jediným zájmem je jeho prase Císařovna, naruší příjezd stále komandující sestry Constance, z níž měl vždy respekt. Na pomoc si proto povolává svého bohémského bratra Galahada, člena klubu Pelikánů, žijícího v Londýně.
Na zámku postupně přibývají i další hosté. Ti, kteří se s lady Constance znají, vystupují sami za sebe, jiní užívají nepravé identity. Současně s Constance přišla na zámek například sekretářka finančního magnáta Polka Vanessa Polková vydávající se za jeho dceru. Na zámek přicestoval i samozvaný vévoda Dunstable se svou neteří Lindou, jenž se chce obohatit prodejem aktu zámožnému Američanu Troutovi, jemuž akt připomíná manželku, podezřelý Američan Howard Chesney a londýnský advokát Johnny Halliday vydávající se na Gallyho radu za psychiatra, aby se mohl usmířit se svou snoubenkou Lindou.
Někteří z nově příchozích si navzájem nebyli cizí, ač se vydávali za jiné (Vanessa bývala milenkou Troutovou a rozhodla se mu pomoci ukrást zmíněný obraz, což se jim nakonec nepodařilo, ale alespoň se dali znovu dohromady a domluvili se, že se vezmou).
Ani druhý pár díky zásahu Gallyho nedopadl špatně. Dunstable se rozhodl pro sňatek s „podvodnicí“ Polkovou. Když však její pravá totožnost vyšla najevo, chtěl od svého úmyslu odstoupit. Toho využil Galahad, který získal dopis pro Vanessu, v němž jí sliboval manželství. Dunstable mu nakonec přislíbil, že nebude bránit sňatku své neteře s jeho kmotřencem Johnnym.
Tato kniha pobaví každého svým humorem, který prýští z mnohých situací, ale také z postavy Gallyho, který ve výsledku vše (za)řídí.
Jan Dušek
Wodehouse, Pelham Grenville: Pelikán na zámku Blandings. Překlad: Ivan Vávra. Praha: Vyšehrad 2010. 192 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 1 (45), 1.11. 2010.
(23. 10. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2838
Hnáty, pařáty a pracky
Časem, prostorem a vědními obory za mytickými zvířaty východní AsieHana Bednářová
( hana.bednarova)
Co jeden z patnácti autorů, to jeden velmi specifický okruh zkoumání. Až na úvodní studii Josefa Dudy, zaměřující se na teoretické aspekty problematiky mytických zvířat v paleolitickém umění, soustřeďuje se každý příspěvek na konkrétní, většinou hranicemi státu vymezenou oblast, a na přesně určený předmět zájmu.
Příspěvky se pokoušejí obsáhnout jak diachronní vývoj, při snaze naznačit náboženské a kulturní vlivy mající dopad na dnešní podobu zkoumaného jevu, tak jeho synchronní pojímání.
Například v příspěvku Dvojí tvář ženy-hada v japonských mýtech: o ženskosti v mužském srdci nahlíží autorka Kateřina Saeki na několik podob dodnes živého starobylého mýtu optikou jungiánství. V příběhu se mužem vyvolená žena mění v hada, přičemž tato její divoká podstata představuje mužovu ženskou stránku, jeho animu, kterou až dosud nosil v nevědomí a nyní je nucen se s ní vyrovnat.
Další studie se zaměřují na kulturní tradice s dominantními zvířecími prvky v Tibetu, Koreji, Vietnamu, Číně nebo Indii. Čtenář je seznámen s pohledem orientálního filologa, historika, etnologa, religionisty či obecného lingvisty, jako je tomu v případě příspěvku Zvířecí determinanty v čínském písmu Davida Uhra, který jistě potěší všechny jazykovědce.
Citace zdrojů v původním jazyce, a tedy v jiném znakovém systému, přinesou sice největší požitek současným či bývalým frekventantům asijských studií, nebrání však radosti z četby ani nováčkům v této oblasti. Naopak, kniha jako celek působící velmi kompaktně, může být pro mnohé vstupní branou do bližšího zkoumání slovesnosti dalekých zemí.
Hana Bednářová
Olivová, Lucie: Zvířecí mýty a mytická zvířata, Praha: Academia 2010.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 1 (45), 1.11. 2010.
(24. 10. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2839
Prvotina kultovního autora
Chuck Palahniuk: Neviditelné nestvůryJakub Hladík
( jakub.hladik)
Palahniuk ve svých textech rád šokuje, jeho knihy překypují nečekanými zvraty. Zatímco v Klubu rváčů je jeden hlavní moment překvapení, zde se jich objevuje tolik, že se nám příběh jeví jako tězko uvěřitelný. Velké zvraty se zároveň stávají očekávanými. Jsou přítomny u všech postav, u některých je jich dokonce vícero. To vše vyvolává ohromný chaos, a čtenář se tak může velmi lehce ztratit, postavy totiž často mění i svá jména.
Bývalá modelka Shannon McFarlandová má ustřelenou půlku hlavy (až na konci se dozvíme, kdo jí to udělal), putuje po státech s Brandy Alexanderovou (z které se ale vyklube někdo úplně jiný) a svým exmilencem Manusem Kelleym. V knize vystupuje ještě Evie Cotrellová, další postava, jejíž šokující životní příběh se odkryje až v průběhu děje. Kniha končí více méně šťastně, což u Palahniuka znamená, že nikdo nezemře.
Palahniukovy postavy utíkají před budoucností, osudem, dospíváním, stárnutím, sbíráním se z trosek. Nejčastěji dojdou k poznání, že útěk prostě možný není, jediným řešením je totální sebedestrukce (zde ustřelený obličej či změna pohlaví), kterou se vymaní ze všech závazků a pout z této konzumní společnosti a začnou od nuly. Toto vymanění se ze škatulek je nejnosnějším a současně všudypřítomným tématem Palahniukových knih.
Jsme zároveň u samotného názvu knihy. Co uděláte, když proti vám půjde žena s ustřelenou dolní čelistí? Uhnete pohledem. Shannon byla sledovaná modelka, připadala si jako výrobek, nic víc, nic míň. Totální sebedestrukcí se stala neviditelnou příšerou. To vše je vedeno pod heslem: nedělej to, co chceš, dělej to, co nechceš.
Palahniukovi hrdinové tápou, vše se odehrává kolem nich, je zde přítomen silný egocentrismus: „Všechno je jen mocenský boj o místo ve světlech ramp, všichni si myslíme, že naše role je hlavní.“
V knize se odráží fakt, že Palahniuk vystudoval žurnalistiku, postupy tohoto literárního žánru provázejí v podstatě celou autorovu tvorbu. V Neviditelných nestvůrách Palahniuk stylizuje vyprávění jako módní časopis, to se odráží ve střídání několika časových rovin, příznačné jsou časté skoky. Těmito prostředky je zvyšováno napětí, příběh slepujeme po částech dohromady, přesto se na konci nevyjeví ucelený obraz, což je způsobeno výše zmíněnou chaotičností.
Dalším typickým znakem děl amerického autora je preciznost popisu různých nechutností a zvrhlostí. Kniha je přímo přeplněna detailními popisy zákroků plastické chirurgie nebo homosexuálních praktik.
Charakteristické je u Palahniuka opakování některých slov, která nabývají v různých kontextech různých významů. Shannon se tu neustále v hlavě ozývá řvaní fotografa, který něco chce. To se ovšem neustále mění s ohledem na situaci (při setkání s rodiči: „Chci vidět amnézii. Blesk. Chci nové rodiče. Blesk.“).
Můžeme být nadšeni autorovou prvotinou v její surové podobě, ale v porovnání s další tvorbou tu vyvstává spousta nedokonalostí. Množství zvratů a změn vyvolávající chaos nedokázal Palahniuk slepit ve zcela kompaktní příběh. Neviditelné nestvůry se nevyrovnají Klubu rváčů, Ukolébavce či Programu pro přeživší. Na druhou stranu je člověk více ocení než novější autorova díla, která jsou stále o tom samém a logicky postrádají kouzlo předchozích próz.
Jakub Hladík
Palahniuk, Chuck: Neviditelné nestvůry, Praha: Odeon 2010, 224 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 1 (45), 1.11. 2010.
(24. 10. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2840
Rimbaud trochu jinak
Trable teenegeraLucie Zinke
( lucie.zinke)
John Svatý, hlavní hrdina románu, se narodil za bouře, jak mu vyprávěla jeho matka. Po několika letech se s ním přestěhovala do městečka Kilcody, kde se John seznámil s Jameym. Jamey obdivuje díla Arthura Rimbauda, kterými se následně inspiruje. Johnův o rok starší kamarád ho pomalu zasvěcuje do kouření a alkoholu, později spolu prožívají příhody překračující hranice zákona, až je Jamey poslán do nápravného zařízení. Odtud nakonec uteče kvůli strachu před staršími delikvety, s nimiž se v minulosti zapletl. Po Jameyho odchodu Johnova matka onemocní a on je bezmocný…
Murphyho román je zvláštním příběhem založeným hlavně na vztahu matky a syna, kteří si jsou jedinými příbuznými, a na přátelství Johna a Jameyho. Celý příběh je psaný ich-formou a je prokládán náboženskými motivy, biblickými odkazy, černým humorem a psychickými výjevy. Autor do textu vkládá i různé povídky, které Jamye píše Johnovi, novinovými články a snovými fragmenty, v nichž převažuje symbol černého havrana. Murphy rád popisuje pocity postav, jejich chutě a smyslové vjemy.
Kniha Sezona v pekle je velmi čtivá. V příběhu se nachází vše, co v románu nesmí chybět – láska, peníze, sex, štěstí, smůla atd. Stále se něco odehrává, ještě nekončí jedna zajímavá část a již začíná další. Sezona v pekle nepatří ke knížkám nasyceným humorem nebo romantikou, je plná vztahů různých, někdy až podivných lidí k druhým a také řešení nevšedních situací. Pokud tuto knížku začnete číst, neodložíte ji, dokud se nedozvíte celý příběh, ve kterém autor občas nechává čtenáři prostor, aby si některé nedořešené události domyslel sám.
Lucie Zinke
Murphy, Peter: Sezona v pekle. Překlad: Markéta Musilová. Praha: Odeon 2010. 208 stran.
, náhled pomocí
(24. 10. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2849
Pivní zástěrka
Zastřelte růžového medvěda - Roman SovákBarbora Stehlíková
( barbora.stehlikova)
„Kolemjdoucí zpřetrhali ranní výraz rozkvetlého řetězu ...“ Něco podobného jsem očekávala od této knihy při letmém pohledu na úryvek, prostě bohatost českého jazyka pokládanou v jemných asociacích. Po přečtení prvních pár stran jsem však dospěla do stadia, kdy jsem neměla touhu ve čtení pokračovat. Ačkoliv autor používá spoustu výrazů obecné a nespisovné češtiny, nebyla mi tím tato kniha o moc bližší.
Příběh je jakoby rozstříhán na oddíly, které podobně jako mozaika vytvoří dohromady celek. V základním obrysu se jedná o setkání dvou starých známých, kteří si u pivka povídají o svých zkormoucených životech a zároveň se oba dva jejich příběhy odvíjí dále závisle na sobě.
Důležitou roli hraje i titul knihy. Líbila se mi souvislost názvu s trochu skrytým, ale podstatným motivem celého příběhu, tedy růžovým medvědem, kterého bychom mohli považovat za jakýsi temný předmět uvrhající oba hlavní hrdiny do zkázy.
Zaujal mě i jakýsi odkaz k „beat generation“, ať už beru v úvahu přímé vyzdvižení Ginsberga jako autora rebelujících čtenářů, což se mi příčí jako typická formulace, nebo touhu jednoho z hrdinů po životě „a lá Kerouac“ na Ibize, které by spočívalo v přidání se ke komunitě tamějších hippies.
Nemůžu však autorovi upřít občasné surrealistické obraty, např.: „ Jako by chtěl Vladimír zkaženému lidstvu zastřelit Slunce, (...)“. Mrzí mě však, že často autor rovněž uvádí či nadhazuje jakýsi diskutabilní problém, ale opět stejně rychle jako ho vytáhl, z něj utíká a dál pokračuje monotónním směrem vyprávění. Tím pro mě celé dílo postrádá význam a nemám chuť se jím více zabývat. Zbývá mi jen pocit zbytečně stráveného času čtením této knihy, která popisuje naprosto zbytečné životy dvou lidí.
Barbora Stehlíková
Sovák, Roman: Zastřelte růžového medvěda. Zlín: Kniha Zlín 2009. 165 stran.
(24. 10. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2851
Lacině sentimentální vzpomínky
Hraběti k narozeninámGabriela Romanová
( gabriela.romanova)
Dvanáct kapitol jako dvanáct bluesových taktů je chytlavou aluzivní vějičkou, která bezesporu vzbudí zájem si knihu přečíst. A stejně jako jeden koncert je i tato četba záležitostí na jeden večer v kavárně. Bohužel ne všechny kousky jsou zdařilé, a tak budete mít z tohoto čísla poněkud disharmonické pocity.
Jako problematická se jeví už formální stránka textu. Než přijdou na řadu samotné vzpomínky o Hraběti, proplují vám mezi prsty rovnou dva takty. První je věnován snivému obrazu saxofonisty jamujícího na stole po maturitním večírku. I když autor touto scénou sugeruje osobu Hraběte, předchází ji úryvek z básně Voda načichlá nikotinem…, kde se s motivem hocha, „kterej už jednou hergot musí přijít si zadžemovat do našeho světa a kterej prej (!) pak všecky naše sraby tu džentlmensky vodehraje za nás", mnohem spíš spojuje Kristus. Ovšem interpretační invenci se meze v žádném případě nekladou, nejsem hnidopich a být toto jediná vada na kráse nevytahuji se svým intelektuálským egem.
Druhá kapitola, tedy takt, zase otvírá stránky kroniky rodných Lochovic, ovšem o několik století dříve, než může být v této středočeské vesnici o rodině Hrabětových vůbec řeč. Když pak kronikáře Kosmu vystřídá ve vyprávění ředitel gymnázia, které Václav navštěvoval, přestane mít čtenář konečně pocit, že mu knihkupec škodolibě prodal výbor z Jiráska. Další kapitoly jsou sestaveny ze vzpomínek kamarádů z dětství, třídní učitelky, první lásky Slávky. Studijní roky na pražské pedagogické fakultě reflektuje spolužák Bohuslav Hoffmann nebo třeba profesorka Jaroslava Janáčková, uměleckou dráhu pak například Rudolf Matys a Jiří Gruša.
Místo aby čtenář hltal vyprávění těch, kteří byli přímo u zdroje a podávají svědectví o Hrabětově setkání s Allenem Ginsbergem, o nočních toulkách Prahou a jazzových a dixielandových kapelách, koncertech ve Viole a Redutě, o zaspaných přednáškách, o fascinaci Milesem Davisem, o černé kávě a opečeném salámu, kterým se Hrabě živil celá studijní léta, o jeho vkusu (prý dával přednost švadlenkám před intelektuálkami), zajímá se podvědomě o jméno toho, kdo vypravuje následující pasáž. Je to totiž třeba Pepík, Pepíkova manželka, profesorka, Jirka, trumpetista a další takto anonymně titulovaní svědci. Kdo by čekal alespoň na konci knihy jejich jmenný seznam s vysvětlivkami, nedočká se. Čeho se však dočká, je nenápadné konstatování: „Knížka chtěla jen skromnými prostředky přiblížit život člověka, který svými básněmi ovlivnil a stále ještě ovlivňuje několik generací čtenářů. Autor se při tom mohl dopustit drobných omylů nebo nepřesností.“ Stálo by jistě za to umístit toto vyznání do úvodu, aby se ke knize přistoupilo s velkým nadhledem už předem a nedocházelo k nemilým překvapením a rušivým zjištěním až během četby.
Za předpokladu, že jste ale na takovou problematiku připraveni, umlčíte v sobě požadavky na přehnanou exaktnost a zkrátka přistoupíte na to, že jste se ocitli na rodinné sešlosti, kde někdo položil otázku: „A jaký ten Vašek vlastně byl?“ V takovém případě si můžete toto oddechové čtení doplněné dvaceti osmi přetištěnými fotografiemi, dvěma dopisy a jednou kopií rukopisu básně Blues o malování docela užít. Jen ještě poslední douška – pamatujte, že o mrtvých jen dobře.
Gabriela Romanová
Žák, Jiří: 12 taktů pro Václava Hraběte. Praha: XYZ 2010. 261 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 1 (45), 1.11. 2010.
(24. 10. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2852
Řekni, koho miluji
Zmatky lásky nezdárnéLudmila Pechová
( ludmila.pechova)
Příběh není nijak složitý, v podstatě se nic důležitého neděje. Pouze se různě zašmodrchávají, zatemňují a zase rozmotávají a rozjasňují spletence všemožných vztahů. Na nás jen je, abychom si v tom udělali jasno. Postav zde tolik nenajdeme, také se o nich moc nedozvíme, místo a čas nejsou specifikované. Možná i proto získáme pocit jakéhosi odcizení a prázdnoty lidských vztahů. Události nazíráme z perspektivy Lukáše, labilního a téměř duševně nemocného mladíka, přecitlivělého melancholika a introverta. Žije svými sny a vidinami, vede vnitřní dialogy se svým alter-egem, fiktivním mužem, který ho chrání a radí mu. O jeho homosexualitě se dozvídáme až z kontextu. Lukáš se těžce vyrovnává se zklamanou láskou ke staršímu Richardovi. Zároveň je silně citově vázaný ke kamarádce Lili, dětinské a lehkomyslné dívce, která na jednom z výletů silně otřese jeho poněkud stereotypním světem.
Kniha občas působí dojmem „trochu lepšího románu pro ženy“, líčeno z pohledu muže. Zdánlivě banální styl milostného příběhu však překvapivě zabíhá do oblasti fantasy, dostává se kamsi za hranice lidských světů. Místy připomíná i sci-fi, když se v Lukášových snech a vnitřních dialozích objevují smyšlené figurky a scény. Tyto momentky svou napínavostí udrží naši pozornost. Vzápětí však následuje nudné a skoro až otravné „pseudofilosofování“, delší úvahy o smyslu života, a navalí se na nás skoro tuna směsi „psychického odpadu“.
Sledovat časovou osu už je trošku náročnější. Události jsou většinou pojaty z určitého časového odstupu. Spolu s Lukášem bloudíme v časoprostoru, chvíli jsme v přítomnosti, jako mávnutím kouzelného proutku náhle v minulosti, nebo v jakémsi bezčasí a snové realitě. Vypravěč nám nic neulehčuje, neboť příběh je sice líčen v er-formě, ale nečekaně přebíhá do ich-formy a zase zpátky.
Děj se občas zbytečně ztrácí v obsáhlých pasážích, např. v detailních popisech všedních úkonů či sáhodlouhých citových výlevů. Určitý kontrast tvoří líčení přírodních krás, někdy však získáme pocit jisté kýčovitosti až lacinosti. Některé detaily jsou rozebírány příliš podrobně, odvádějí pozornost, jako by měly text „nafouknout a vyplnit", aby bylo co číst. Jiné motivy by naopak stálo za to více rozebrat. Také se zde objevují mnohé ustálené fráze, klasická přirovnání a obraty, jakási „automatická epiteta constans“.
Rozvláčnost některých částí naopak dobře vyvažují velice krátké, stručné pasáže, čímž děj dostává alespoň chvilkový spád. Slova působí jako „výstřel z pušky“, a podtrhují tak dramatičnost některých situací. K podobnému účelu slouží i dialogy posouvající děj kupředu. Mnohdy z nich lze vyčíst i něco o charakteru postav.
Název knihy autorka nezvolila náhodně. Podle některých mýtů přinášejí vrány smrt, symbolizují temnou stránku lidské osobnosti a odnášejí duši pryč. Zde navozují atmosféru zvláštního nadpřirozena, asociují dojem jakéhosi zásahu bytosti „z vyšších sfér“. Dalším výrazným motivem je krev, která také hraje podstatnou roli, a to nejen během samotného aktu sebevraždy, ale též jako symbolické stvrzení intenzivního svazku s druhou osobou.
Je to poněkud nejistá a nemotorná prvotina, která vyvolává velice rozporuplné pocity. Je vidět, že autorka teprve hledá svůj styl. Kompozice zasahuje do několika zcela odlišných žánrů. Zdánlivě nemožný úkol, ale jak vidno, jeho splnění tak nemožné není, pokud odpustíme předchozí chyby a chybičky. Příběh můžeme interpretovat a vnímat různými způsoby, z některých pasáží opravdu jen tušíme, co nám chce autorka sdělit. Rozhodně se ale nejedná o knihu nezajímavou. Místy se pokouší vybočit z mezí určitých pravidel a občas se to i daří. Jestliže se vším tím „nedopečeným těstíčkem“ prokousáme, dostaneme se k velice chutnému jádru.
Ludmila Pechová
Götzová, Blanka: Vrány, Praha: Eroika 2009. 166 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 1 (45), 1.11. 2010.
(24. 10. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2858
Yes okraji útesu
Vzpomínka na čtyřicet let symfonického rocku.Stefan Segi
( klara.zindulkova)
Kniha Chris Welche Na samém okraji útesu popisuje počátky, vrcholy a pády jedné z nejvýznamnějších kapel takzvaného symfonického rocku. Autor je velmi zasvěcený, píše čtivě a nešetří podrobnostmi, takže si na své přijdou i znalci kapely. Jistou nevýhodou je naopak poněkud fandovské zanícení Chrise Welche, které je zcela pochopitelné vzhledem ke skutečnosti, že se jedná o předsedu fanklubu kapely. Nezaujatý čtenář by uvítal trochu větší odstup. Na druhou stranu, kolik „nezaujatých“ čtenářů si koupí 450 stran o kapele Yes?
Velmi zajímavé a poučné je číst knihu jako dějiny rockové hudby. Kapela Yes totiž začínala jako předkapela Jimi Hendrixe v šedesátých letech, umělecky zazářila v letech sedmdesátých, aby byla odepsána punkovým tiskem jako nabubřelá (není divu, vždyť jenom do úvodního meditativního šumění moře skladby Close to the Edge by se vešlo hned několik celých písní The Ramones či Sex Pistols). V osmdesátkách zabodovali Yes hitem Owner of a lonely heart, v devadesátých letech se uskutečnil veliký comeback a dodnes můžeme stárnoucí, rockery vídat na světových i českých pódiích. Knihu také můžeme číst jako příběh rozkladu umělecké integrity, ve kterém je hudba postupně nahrazena businessem a umělecká potřeba požadavky nahrávacích společností.
Na samém okraji útesu je pochopitelně nejvhodnější číst za poslechu hudby kapely Yes. Vzhledem k rozsahu publikace lze bez obtíží stihnout celou diskografii, ŕozvalit se na pohovce u sterea a vychutnávat mystické skladby exotických názvů jako Siberian Khatru, Heart of the Sunrise, The Gates of Delirium či The Revealing Science of God.
Welch, Chris: Na samém kraji útesu. Praha: Volvox Globator 2009. 442 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 1 (45), 1.11. 2010.
(25. 10. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2863
Století šílenců
„Obyčejný život“ Ivana KlímyEva Haderková
( klara.zindulkova)
O událostech, které se na území dnešní České republiky děly ve druhé polovině dvacátého století, se příliš nemluví. Ve škole se o nich nemluví, protože fakta stále nejsou dostatečně zpracována, doma tím důvodem často bývá skutečnost, že se nikdo neptá. Proto je někdy dobré zeptat se lidí, kteří žili v tomto období a kteří mají co o něm říci.
Právě z tohoto důvodu bychom měli být vděční nakladatelství Academia za jejich edici Paměť, která se snaží mapovat osudy lidí žijících ve dvacátém století. V této edici vyšlo už přes třicet atraktivních titulů, v nichž se představují „fyzici i historici, spisovatelé i policisté, civilisté i vojáci, vězňové nacistických i komunistických kriminálů, lidé, s nimiž osud zamával už v raném věku, i lidé, kteří život strávili v poklidné práci ve své laboratoři“.
V této edici také v roce 2010 vyšly Klímovy vzpomínky na dětství v Terezíně a poválečné Praze, na prvotní nadšení z budování komunismu po roce 1948 i pozdější rozčarování a následnou ilegální čínnost. Dějovou linkou (pokud to tak vůbec můžeme nazvat) na sebe obě knihy bezprostředně navazují, grafickou úpravou jsou si velmi podobné. Každá kapitola se skládá z vlastního vyprávění vzpomínek, po nichž následuje kratší či delší esej, která se někdy více, někdy méně týká předchozího tématu (za všechny jmenujme eseje (Tajná policie) nebo Umění a nesvoboda). Eseje sice nepostrádají aktuálnost a myšlenku, ale oproti části vzpomínkové působí někdy až příliš suchopárně – bude to pravděpodobně místo, které je čtenář ochoten při četbě „přeskočit“. Každá kniha obsahuje také soubor osobních fotografií Ivana Klímy a jeho rodiny a přátel, ale dá se říct, že nejsou nijak obohacující.
Často jsem při četbě byla na pochybách, jestli čtu osobní historii konkrétního člověka (nebo rodiny), nebo zda je mi předkládána historie obecná, pouze opepřená několika osobními poznámkami. Na autorovu obranu lze v tomto případě uvést, že byl jedním z těch, kteří se aktivně podíleli na utváření neoficiální (a pro dnešek atraktivnější) politiky, že se stýkal s elitami, jejichž význam měl být doceněn až o mnoho let později. Na některých místech je autor snad až příliš důvěrný, např. při popisu svých nevěr – ne, že by Pan Spisovatel nesměl mít milenku, ale nejsem si jistá, jestli je mně, čtenáři, tato skutečnost k něčemu dobrá. Obzvlášť, když se kniha Moje šílené století často snaží o subjektivní zprostředkování státotvorných událostí.
Zdánlivě banální příhody jsou protkány opravdu trefnými postřehy. Málokoho by nejspíš napadlo charakterizovat Hitlera a Mussoliniho skrze jejich (ne)vzdělanost: „V Itálii to byl učitel a novinář demagog cílevědomě směřující k uchopení moci, Benito Mussolini, a v Německu zneuznaný a na školách odmítnutý malíř, ctitel opery a honosné architektury, polovzdělaný povaleč, chorobný antisemita, megaloman přesvědčený o svém poslání, Adolf Hitler.“
Knihy Moje šílené století I i II jsou velmi zajímavou mozaikou osobních příhod, pozoruhodných myšlenkových pochodů a informací o době budování socialismu, které nezískáte od nikoho, kdo u toho nebyl. Dozvěděla jsem se, jak fungovaly Literární noviny, vydávání samizdatu i jak probíhaly domovní prohlídky pod taktovkou StB. Bohužel je tato etapa stále příliš málo zmapovaná, a tak určitě neuškodí si o ní něco málo přečíst.
Eva Haderková
Klíma, Ivan: Moje šílené století. Praha: Academia 2010. 536 stran.
Klíma, Ivan: Moje šílené století II. Praha Academia 2010. 388 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 1 (45), 1.11. 2010.
(27. 10. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2876
Novináři hýbou světem
Jak média ovlivňují osudy obyčejných i neobyčejných lidíEva Haderková
( klara.zindulkova)
Podle anotace je kniha určená především studentům žurnalistiky a mediálních studií jako učební pomůcka, která jim doposud chyběla (poslední učebnice vyšla v roce 1989). Autoři (pedagogové na vysokých školách v Praze, Brně a Olomouci) se zaměřili na období vymezené lety 1918 a 1992, tedy lety existence československého soustátí (i když s malým intermezzem v podobě druhé světové války). Kdo by ovšem čekal pouze suchý výčet novinových titulů, jejich šéfredaktorů a dalších novinářů, byl by zklamán.
Vymezené období je totiž mimo jiné obdobím nacistické a komunistické diktatury a s nimi spjaté propagandy a cenzury. To představuje pro žurnalisty obtížné pracovní prostředí i velkou výzvu. Proto se dějiny médií velmi úzce prolínají s dějinami obecnými – takovým obecným přehledem začíná každá ze sedmi kapitol, věnujích se jednotlivým etapám naší historie. Všechny kapitoly jsou členěny prakticky stejným způsobem: po obecně dějinném přehledu následuje nastínění situace v tištěných médiích, různé cenzurní instituce (pokud je toto téma relevantní), dále nesmí chybět postavení novinářů ve společnosti a jejich organizace. Ostatní témata variují podle období – rozhlas, film, televize. Součástí kapitoly je také ne příliš rozsáhlý seznam doporučené literatury a tabulka přehledně shrnující předestřené poznatky.
Toto rozdělení zcela jistě pomůže vědění chtivým studentům, ale bohužel trochu ztěžuje kontinuální čtení „obyčejným“ čtenářům. Na druhou stranu je látka vykládána čtivě, a dokonce bych řekla, že v některých momentech je četba přímo napínavá. Je ovšem otázka, nakolik je to zásluha autorů a nakolik historie samotné.
Eva Haderková
Končelík, J.; Večeřa, P.; Orsázg, P.: Dějiny českých médií 20. století. Praha: Portál 2010. 310 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 1 (45), 1.11. 2010.
(27. 10. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2877
Andělský je asi opravdu jen název
Gotický román nebo psychologické pojednání - ani jedno pořádněMarkéta Jakešová
( dominik.melichar)
Co se autorovi povedlo? Otázka, na kterou pro změnu nezná odpověď čtenář.
Začínající spisovatel David Martín podepíše nevýhodnou smlouvu: Za nízký honorář píše pod pseudonymem detektivní příběhy z Barcelony. Knihy jsou velmi oblíbené, ale spisovatel zatouží po opravdovém románu a z něho plynoucí slávě. V tu chvíli začnou přicházet nabídky od tajemného patrona a příběh se rozjíždí...?
Nikoli. Po asi dvou stech stranách náznaků se David Martín s patronem setká. Uplyne několik let/desítek stran a David souhlasí s dohodou, podle níž má napsat knihu, která vytvoří nové náboženství a změní svět. Následují úmorné pasáže s velmi vágním a nevěrohodným výkladem náboženství. A další roky a další strany.
Patron začíná Davida děsit, na povrch vyplouvají záhady a zločiny minulosti. Všichni lidé, kteří jsou do příběhu zapleteni, už jsou buď mrtví, nebo umírají, než se od nich David něco dozví (ke konci zřejmě autor cítil potřebu vyrovnat předchozí nudu, tak je na každé straně mrtvola). Davidova kniha zůstane nedokončená a čtenář Andělské hry má pocit, že ta Zafónova rovněž. Vypadá to, jako kdyby se autor celou dobu snažil vystačit si bez nadpřirozených prvků, ale nakonec se mu to nějak sesypalo, tak z hlavních hrdinů udělal nesmrtelné duchy, upíry nebo cokoli jiného, kteří se čtenáři (a asi i autorovi) neznámým způsobem převtělují.
Příběh je zpočátku relativně poutavý, ale postupem času se čtenář již jen ptá, co bylo záměrem a kdy už to skončí. Kdykoli se v textu objevují špatně napsané, skřípající dialogy, čtenáři se chce trapností brečet.
A na závěr drobná reklama: Kniha je volným pokračováním bestselleru Stín větru a Zafón plánuje napsat ještě další dva romány podobného ražení, takže se máme na co těšit.
Markéta Jakešová
Zafón, Carlos Ruiz: Andělská hra. Knižní klub, Praha 2010. 560 stran.
(31. 10. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2883
Nejdelší tradice české literatury a slovesnosti
Historie barokního divadla v EvropěOlga Pavlová
( olga.pavlova)
Publikace je v zásadě rozdělená do tři části, pro snadnou orientaci před každou rozsáhlejší kapitolou nejdeme její zvýrazněný obsah. V prvním dílu autor vymezuje zkoumané období vůči renesanci a analyzuje barokní drama jako představení bez pravidel, následně stanoví šest dramatických žánrů pro něj příznačných. Václav Černý popisuje barokní divadlo jako samostatný jev a v celé druhé části rozebírá jeho úlohu v různých evropských zemích - začíná Španělskem a literaturou západoevropských katolických národů, končí v Rusku a neopomine ani vůdčí osobnosti této epochy. Zde zdůrazňuje, že v textu neuvádí úplný seznam tehdejších literárních tvůrců a jejich děl, a to hlavně z důvodu její „univerzální umělecké hodnoty“, s výjimkou nekritického pohledu na domácí tvorbu. Zde autor popustil uzdu svému hnidopišství. Ve třetí části se Černý zabývá lidovým divadlem, kde odpovídá na otázku, co je v barokní lidové dramatice barokního. Naznačuje, že toto historické období bylo nejdelší tradicí české literatury a slovesnosti. Dozvídáme se, že slovo barokní nemá nic společného s historickou kulturní epochou a pro označení této doby se začalo používat na sklonku druhé poloviny 19. století.
Osobitý styl Václava Černého v některých místech byl přiblížen dnešnímu čtenáři, přesto neztratil své příznačné rysy. Ctitelé autorových děl pravděpodobně zažijí již známý pocit ztracenosti v moři uvedených informací a následně najdou duševní uspokojení v okamžiku, kdy všechna jména, období a směry začnou do sebe zapadat a vytvářet plný a krásně barevný historický obraz.
Redaktorský tým poctivě vyplnil svou práci a doplnil publikaci poznámkovým aparátem, který se však v některých případech jeví jako zbytečný. Mimo jiné se dozvídáme, že autor označením „analysta“, mínil: „skutečně analystu, tj. toho, kdo provádí analýzu“.
Olga Pavlova
Václav Černý: Barokní divadlo v Evropě. Příbram: Pistorius & Olšanská 2009. 248 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 2 (46), 15.12. 2010.
(8. 11. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2885
Uraniumbombe a jasnovidné třetí oko
Jak by to vypadalo, kdyby Němci vyhráli válkuHana Voralová
( hana.voralova)
„Očistíme národ (…) očistíme celý svět (…) a ve jménu lidství budeme dál pracovat pro lepší budoucnost nové nordické generace nezatížené minulostí, abychom stvořili silné pokolení, které se jednou vydá ke hvězdám dobývat nové světy.“ Vytváření dalších a dalších variant alternativní historie je dnes již takřka fenoménem současné SF literatury. Příběh Waltera Fleishera nás vtahuje do tíživé poválečné atmosféry obyvatel malého městečka Chrud, ve kterém jako by se vše otáčelo v nikdy nekončícím hermeneutickém kruhu. „Hodinový stroj odsekával z večera pravidelné dílky. Ospalý vzduch se líně válel místností a slaměnky zavěšené na stěně mdle voněly. Všechno kolem se ve své nehybnosti zpomalilo, čas se natáhl jako guma a vteřina za vteřinou se vlekla neskonale dlouho.“ Už samotné popisy prostředí vyvolávají pocity bezvýchodnosti. V tomto světě nejde o hrdinství ani o nějaké mravní principy, válečné zločiny jsou svalovány z jednoho na druhého: „Jeden něco nařídil a jinej vám po válce řek, že jste si to vymyslel sám. A v lágru, kam nás pozavírali za trest? Vykopávali jsme hroby, co tam byly, a potom ty zbytky pálili v pecích. Potřebovali někoho na úklid, a tak to hodili na krk těm, co se nemohli bránit.“ Češi jsou násilně poněmčováni a zakládají „opoziční“ české spolky, lidé dostávají předvolání k úřednickým prověrkám, nemocní a malomocní jsou odsouváni nejbližšími transporty na východ. Kam ale tyto transporty směřují a co tam hromadně odvážené čeká? Všechno se najednou stává součástí podivné „kafkovské“ atmosféry, která nezná konce. Autor využívá trefně zvoleného retrospektivního postupu vyprávění. Život Waltera, jeho rodiny a historické události jsou tedy dávkovány po soustech a v náznacích. Čtenář je tak udržován v neustálém napětí. Navíc se zde prolínají dvě různé roviny textu. Na jedné straně je odhalováno tajemství energie vrilu a vypalování runových znaků jeho elektronikům, hledání třetího oka, vyvolávání duchů nebo magické zasvěcování „stvořitelů nového světa“, tj. letců nesoucích uraniumbombe. Vedle toho se plynule odehrává příběh hlavního hrdiny Martina Řezníčka (Waltera Fleishera), pouličního metaře, obyčejného člověka s pasivním přístupem k životu a s komplikovaným vztahem k otci oddanému Říši. Jistý únik do bezpečí mu nabízí věrný společník, rezatý kocour Rotfuchse. Možná právě tato kompoziční rozdvojenost pak ve výsledku přináší trochu zklamání. Všechny záhady a mystéria jsou pouze naznačovány, nikoli však rozvíjeny dál. Autor postupně upíná svoji pozornost zcela na hlavního hrdinu, jehož tísnivá situace může vzbuzovat dojem, že už to tady jednou bylo. Nápadná podobnost s Fuksovým Theodorem Mundstockem je nakonec potvrzena i závěrečným rozhodnutím k činu, kdy se Walter rozhodne jednat a vystoupit ze své pasivity. Samotný závěr je ale také nejasný, ačkoli si Walter vybere tu nejjednodušší cestu, může jen doufat: „Snad už se všechno konečně obrátí k lepšímu.“
Poláček, Jan: Spěšný vlak CH. 24.12. Praha: Argo 2010. 262 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 2 (46), 15.12. 2010.
(recenze, 8. 11. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2886
Eroticky elegantní!
Twiggy znovu na scéněLucie Zinke
( lucie.zinke)
Reinerova básnická sbírka je devátým svazkem Edice ReX brněnského nakladatelství Host. Zřejmě kvůli brněnskému původu autora se v knize s tímto městem setkáme často. Sbírka je převážně lyrická a hojná na symbolistické verše, které téměř v žádné básni netvoří pravidelný rytmus ani rým. Pokud se čtenář plně nesoustředí, může mu uniknout obsahová podstata. Básník rád používá netradiční výrazy, jako například sofort (něm. ihned, neprodleně), flašinet, vulva, Nunivak (druhý nejrozsáhlejší ostrov v Beringově moři). Reiner rád zmiňuje české básníky z minulých generací a některé básně jim dokonce věnuje (např. Seifertovi nebo Nezvalovi). Většina knížky je však zaměřena na erotiku a popis sexuálních situací skrytých do symbolů. Pokud se poezie netýká zmíněného tématu, pojednává o obyčejných věcech a situacích jako je podzim, krádež kukuřice, gramatika nebo moře.
Hubená stehna Twiggy obsahuje 76 krátkých, ale výstižných básní, které jsou rozděleny do čtyř částí: Pravěké město, Poutě, Zprávy ze světa a Kinetický hrob. Některé jsou bez názvu, obsah je uvádí pod titulem totožným s prvním veršem. Reinerova poezie je velmi chytlavá a někdy se čtenář může podivit, jak se nestydatost může proměnit v eleganci pomocí metafor, metonymií a symbolů. Sbírku doporučuji všem, kdo mají aspoň trochu rádi poezii s nezvyklým způsobem vyjadřování.
LUCIE ZINKE
Reiner, Martin: Hubená stehna Twiggy. Edice ReX, svazek 9. Brno: Host 2010. 112 stran.
(13. 11. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2894
Dobrodružství v Oakview
Detektivní příběh z maloměstaHana Hudečková
( hana.hudeckova)
Celý příběh je vyprávěn z pohledu vyšetřujícího detektiva Donalda Lama, kterému jsou pracovní povinnosti velmi často ztěžovány jeho nadřízenou, majitelkou detektivní kanceláře, Bertou Coolovou. Ta se v dobré víře snaží při řešení případu pomáhat, ale obvykle to vede spíše ke zhoršení dané situace. Společně však, jak tomu u podobných dvojic bývá, dotáhnou případ ke zdárnému konci. Rozdílná dvojice vyšetřovatelů vnáší do běhu událostí nejen napětí, ale dává vzniknout i komicky působícím momentům.
Donalda Lam, ač velmi mladý, je opravdu zkušeným detektivem. Ústředním motivem je i v tomto detektivním románu vražda. Zločin se neodehrává už na počátku příběhu, ale až po té, co jsou nám, čtenářům, vyjasněny složité poměry na maloměstě v Oakview alespoň natolik, abychom se seznámili s postavami, které hrají v příběhu důležitou roli, a mohli se tak společně zapojit do pátrání s vyšetřovatelem D. Lamem, nebo ho dokonce předstihnout.
Pátrání nezůstává jen v Oakview, ale jak se postupně dozvídáme, dosahuje mnohem větších rozměrů, kvůli vyřešení případu musí Donald Lam cestovat do měst jako Los Angels nebo San Francisco. Na takových cestách se případ obvykle ukáže jako mnohem složitější, přestože prvotním úkolem bylo pouze najít jednu ženu, o které už dvacet jedna let nikdo neslyšel. Vyplave na povrch, že ve hře bylo nejen rozvodové řízení, ale i slušná suma peněz, k nimž se později přidávají i politické důvody, vražda a nakonec i sebevražda.
Příběh i překlad je zdařilý a srozumitelný. Jediné, co by mohlo poněkud zkazit dojem, je nesnadná orientace ve jménech, jelikož hned několik postav vystřídá během příběhu více jmen.
Gardner, Erle Stanley: Nasaďte všechny páky. Překlad: Marian Siedloczek. Praha: XYZ 2010. 282 stran.
Hana Hudečková
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 2 (46), 15.12. 2010.
(14. 11. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2906
Vlkodlaci a další škůdci
Hitlerův záložní plánJana Olivová
( jana.olivova)
Ačkoli by se ze stohů odborné literatury týkající se posledních měsíců 2. světové války mohlo zdát, že toto období již bylo zcela probádáno a nelze objevit nic, o čem by už nepsaly desítky historiků, není tomu tak. Stále ještě existuje několik kapitol z dějin německo-českých vztahů, o kterých se v učebnicích historie nepíše. Důvod je prostý - téměř nikdo o nich totiž neví. Až na několik desítek pamětníků, jejichž zaznamenané výpovědi R. Cílek prostudoval a využil jako podklad své knihy. Díky této téměř detektivní práci se s těmito neznámými dějinami můžeme nyní seznámit i my.
Přestože je v titulu knihy zmínka pouze o werwolfech, nejsou tito „ozbrojení vlkodlaci“ jedinou tajnou skupinou, která měla po příchodu cizích vojsk a obsazení německých území provádět sabotáže a chystat tak nový nástup německé říše k moci. Jen na území protektorátu měly operovat minimálně čtyři podobné skupiny. Všechny si byly v jistých ohledech podobné – byly přísně tajné a jejich členové procházeli výcvikem zahrnujícím nejen ovládání základních střelných zbraní, ale třeba i stavbu podzemního bunkru nebo výrobu kapesní bomby, maskované jako konzerva či plechovka kávy. Ne do všech organizací ale probíhal podobně drsný přijímací rituál jako do některých zvláštních skupin werwolfu (jen zde byli přijímaní členové biti, aby se osvědčili ve své odolnosti v případě zajetí, a před složením slibu jim byla pod nehet vražena tříska).
V rámci jednotlivých kapitol se nesetkáváme jen se strohými výčty faktů a výpovědí. Autor nám nabízí i řadu podnětů k zamyšlení a dává najevo, že ani informace, které má k dispozici, nemusí být vždy kompletní a stoprocentně pravdivé. Prázdná místa se pak snaží dokonstruovat na základě logických úvah a dalších zdrojů. Opakovaně tak čtenáře přivádí na znepokojivou myšlenku, co by se asi stalo, kdyby Němci začali s přípravou svých záškodnických oddílů dřív. Naštěstí oficiální povolení k založení tajných partyzánských skupin bojujících v týlu nepřítele znamenalo pro německé vedení přiznání toho, že válku nejspíš k vítěznému konci nedotáhnou. Proto byly první návrhy na založení těchto skupin považovány téměř za velezradu. Když už bylo i největším německým fanatikům jasné, že válka pro ně vítězně neskončí, dali k výcviku záškodníků povolení. To už ale bylo pozdě.
Rozhodně nesmíme zapomenout zmínit i další součást Cílkovy knihy, a to krátké fiktivní příběhy, které autor vytvořil na základě objektivních informací a které nám teorii německých podzemních hnutí přibližují a ukazují ji i z jiných úhlů pohledu. Většina příběhů je koncipována z pohledu Němců (nebo českých kolaborantů), setkáme se ale i s příběhy vyprávěnými z perspektivy Čechů nebo ruských zajatců. Většina těchto příběhů má otevřený nebo špatný konec, s čímž je ale v případě válečné literatury třeba počítat. Zvláště jedná-li se o takovou literaturu, která se zakládá na faktech a nemá potřebu cokoli idealizovat.
I když se vám při čtení může zdát, že se začínáte ztrácet ve spoustě německých jmen, názvů měst a různých organizací, nenechte se tím odradit. Z informací, které se v tomto díle dozvíte, vás nikdo zkoušet nebude. A kdyby vás poněkud zdlouhavé teoretické pasáže přece jen nebavily, přečtěte si alespoň povídky, kterými jsou proloženy. Ty samy by vydaly za pěknou knihu – nepatetickou, a přece působivou. Přesně takovou, jaká z pera R. Cílka obvykle vychází.
Jana Olivová
Cílek, Roman: Werwolfové – Hitlerova poslední tajná zbraň. Praha: XYZ 2010. 270 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 2 (46), 15.12. 2010.
(14. 11. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2908
Z pohádky do pohádky
Nová kniha Šiktancových pohádekHana Vildová
( hana.vildova)
Je v nich velmi silně cítit inspirace lidovým folklórem a jeho atmosféra. Pracuje sice s klasickými pohádkovými motivy, upravuje si je ale po svém. Především, ačkoli dobro a zlo spolu opět zápasí, komplikuje tradiční rozdělení postav na kladné a zcela záporné hrdiny, kteří jsou v závěru potrestáni. Šiktancovy pohádkové postavy jsou tak psychologicky více propracovanější – své jednání a postoje mohou na konci přehodnotit, a tím se zjednodušně řečeno polepšit. Místo klasických kouzel vládnou v jeho pohádkách přírodní zákony – mytologie a magie. Šiktancovy pohádky rovněž spojuje touha lidí po spravedlivém světě oproštěném od nenávisti a zloby a pravé lásce, ať už k životu či lidem.
Dalším důležitým tématem je samozřejmě láska partnerská – střet mužského a ženského principu stojící ve vzájemném protikladu. Něžná půvabná bezbranná dívka (pocházející většinou z vyšší společenské vrstvy) se ocitá v nouzi, ze které ji zachrání neohrožený čestný mladík, kterému na jeho nelehkém putování pomohou buďto přírodní bytosti (vládce lesa) či moudrá babička.
Každá z těchto šesti poněkud rozsáhlejších pohádek se výborně uplatní při hlasitém přednesu. Každým coulem lze poznat, že autorem je básník. Jeho jazyk je básnivý, silně rytmizovaný a hravý, což způsobuje to, že je knížka příjemně čtivá. Za další přednost knížky považuji její nádherné ilustrace, kterých se opět, tak jako v jiných Šiktancových textech, chopil František Skála a které vystihují a podtrhují pravou atmosféru pohádek.
Je pravda, že čtivo to není vskutku náročné, ale někdy je krásné vrátit se do světa, ve kterém vítězí šťastné konce, a vzápětí doufat, že potkají i vás.
Hana Vildová
Šiktanc, Karel: Hrad Svícen. Praha: Karolinum 2009. 172 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 2 (46), 15.12. 2010.
(15. 11. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2914
Kulturní střet v Londýně
Eroticko-sociologická satira velkoměstského labyrintuMarkéta Jakešová
( marketa.jakesova)
Kniha v mnohém připomíná dobrodružné historické romány, v nichž se jednotlivé nitky děje rozbíhají do všech možných směrů, aniž čtenář chápe, co mají společného. Věrny tomuto schématu se nakonec všechny postavy spojí do jednoho příběhu, nejkladnější postava zahyne, nejzápornější je potrestána a bezpráví je víceméně učiněna přítrž.
Hlavní osu románu tvoří osud rumunské dívky převezené do Londýna a přinucené k prostituci. Kolem ní se točí všechny ostatní postavy, každá určitým způsobem vychýlená a reprezentující jistý sociální typ. Příběh sám o sobě však není tak zajímavý jako způsob psaní a dojem, jaký kniha ve čtenáři zanechává. Například vyšinutý bohatý umělec - alkoholik, nezdráhající se pro své „umění” využít zločin, vstupuje na stránky knihy převážně formou novinářských rozhovorů, ve kterých se vulgárně vyjadřuje proti svým kritikům, vědom si své popularity a možnosti si takové jednání dovolit. Jiný naopak velmi neúspěšný umělec má v celém příběhu na noze sádru po těžké autonehodě jakoby na dokreslení své neschopnosti. Všechno se děje až poněkud groteskně za hranicí normálnosti.
Kniha je zajímavou koláží všech možných žánrů od deníku přes zápisy telefonických rozhovorů a televizních a novinových zpráv až po proud narušeného vědomí slyšícího neexistující hlasy. Kromě toho tvrdě a zároveň velmi sugestivně kritizuje současnou britskou politiku a veřejné služby.
Dílo lze doporučit, pokud čtenář přeskočí nechutnou úvodní citaci od Petera Sotose, spisovatele popisujícího sexuální sadisticko-pedofilní zločiny.
Markéta Jakešová
Slocombe, Romain: Lolita komplex. Překlad: A. Pflimpflová, Praha: Odeon 2010. 360 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 2 (46), 15.12. 2010.
(15. 11. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2913
Věčně nespokojený melancholik
Doktor House tak trochu jinakMarkéta Havlová
( marketa.havlova)
Dvacet jedna kapitol mapuje život Hugha Laurieho stylem poněkud překvapujícím. Cesta za jednotlivými příběhy je směsicí vzpomínek, novinových článků a recenzí. Střídají se kapitoly psané autorčinným pohledem, kde se jasně drží faktů (případně je doplňuje o materiály z novin či časopisů) s (mezi)kapitolami, které jsou pouze vymyšlenými rozhovory „hlavního hrdiny“ s přáteli. Zde vyvstává otázka, nakolik přesné jsou jednotlivé informace z dialogů, kterých je zde jak hub po dešti, a nakolik jsou jen mistrnou fabulací autorky. Z tohoto důvodu podotýkám, že bychom měli brát vyřčené výroky spíše s rezervou, než jim přiklepneme punc pravdivosti.
„Měl jsem štěstí a vždycky jsem si našel nějakou práci. Ale často jsem se sám sebe ptal: Opravdu se na tohle hodím? Chci to vážně dělat? Neměl bych toho nechat a jít někam učit? Nebo si sednout a napsat Odyssea? Jenže to už někdo udělal,“ říká o sobě Laurie a hned v úvodu nám tento výrok předkládá Joyce jako jakési motto celé knihy, které odhaluje vlastnosti pro tohoto herce tolik typické. Laurieho umění podceňovat se vždy a za jakékoli situace je pro něj více než příznačné. Je věčně nespokojený se svou prací, žádný úspěch není dostatečný.
Joyce Laurieho prezentuje jako renesanční osobnost: „Hugh Laurie. Bývalý veslař světové úrovně, předseda vysokoškolského divadelního spolku Footlights comedy troupe v Cambridge, veterán britské divadelní, televizní i filmové scény, milovník motorek a boxu, nadaný spisovatel, bláznivý muzikant, oddaný manžel, starostlivý otec tří dětí a v neposlední řadě brilantní herec.“
Běžného televizního diváka, který v pravidelném čase usedá před obrazovku, aby zhlédl další epizodu o věhlasném arogantním lékaři, překvapí Laurieho široký záběr, který nám Joyce servíruje s nevtíravou lehkostí. Dočkáte se informací, které vám představí Hugha Laurieho nejen jako Dr. House.
Bohužel se ale často setkáte s fakty, jež ho prezentují právě jako seriálovou postavu a srovnávají skutečnou osobnost s fiktivní. Je otázkou, zda je to dobře, nebo ne, protože faktem zůstává, že role nabručeného misantropa znamená pro Laurieho roli životní – House by bez Laurieho nebyl Housem.
Toto škatulkování autorka naštěstí v závěru vyvrací:
„Jak bude svět na Hugha pohlížet za několik let, je zatím ve hvězdách. Vše záleží jen na něm. Pokud se mu podaří vyhnout se škatulce ‚komerčního seriálového herce‘ či ‚nabručeného doktora‘, má dobře našlápnuto stát se skutečně kvalitním hercem. Hercem, který dokáže svým rolím vtisknout nejenom život, ale i duši.“
Než jsem knihu otevřela, znala jsem akorát Dr. House, seriál, který svou mimořádnou úspěšností láme rekordy již šestou sezonu. Těšila jsem se na ucelený text o známém herci, který mi chronologicky poodkryje jeho život, osobnost, případně nějaké zajímavosti. Realita se ovšem od mých představ, alespoň co do chronologičnosti, lišila.
Příběh Hugha Laurieho se snaží být vyprávěn popořadě, ovšem „mezikapitoly“ složené z rozhovorů tuto linii narušují. Připadaly mi příliš vykonstruované a umělé.
Kniha mě nijak zvlášť nenadchla, ale ani nezklamala, protože jako zvídavý čtenář jsem dostala uspokojivé odpovědi. Myslím si, že autorka se s nelehkým tématem „poprala“ docela statečně a originálně.
Katty Joyce (vlastním jménem Kateřina Hejlová) je absolventka Literární akademie Josefa Škvoreckého, původem Češka žijící v Irsku. Pseudonym si zvolila při psaní své první knihy Angelina Jolie & Brad Pitt: Společný příběh (Daranus, 2009). Katty je překlad jména a Joyce je vypůjčené od jejího oblíbeného spisovatele Jamese Joyce.
Markéta Havlová
Joyce, Katty: Hugh Laurie – Nespokojený melancholik. Praha: XYZ 2010. 264 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 2 (46), 15.12. 2010.
(16. 11. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2917
Svět je plný useknutých hlav
Na pomezí fikce a skutečnosti s novým románem AutofikceHana Voralová
( hana.voralova)
Ústřední postavou Autofikce je mladá spisovatelka Rin, která se rozhodne pro sepsání své fiktivní biografie. Děj románu je tedy roztříštěn do čtyř různých časových rovin, čtyř různých životních kapitol, ohraničených autorčiným věkem.
Fikce tu splývá s realitou a čtenář najednou neví, v jakém časoprostoru se právě nachází. Celkem dobře promyšlenou kompozici vyplňuje postava uvězněná ve světě svých obsesivních představ a přeludů, počínaje monologem s „kundičkou“, imaginárním chlapečkem Smith-Smithem, přes bizardní varianty vlastní smrti a světem stvořeným z useknutých hlav konče.
„Hlavou se mi míhaly nejrůznější představy. Jak umírám nepřirozenou smrtí v zahrádce ne větší, než je kočičí čelo, jak jsem břichem nabodnutá na kůl v plotě a visím na něm ohnutá jako přeložený papír. (...) Měla bych v těle zabudovanou bombu a on by měl na penisu upevněno dálkové odpalovací zařízení se senzorem.“
Mladičká Rin, trpící všudypřítomnými pocity vlastní bezcennosti, selhání a nicoty, se v každém z těchto období ocitá v nerovném partnerském vztahu. Ačkoli v ní vře nepřetržitě narůstající chorobná žárlivost, svému mužskému protějšku je plně oddaná. Právě onen nezřízený sexuální život, tanec, drogy a přátelství jí poskytují jistý úkryt, pocit úniku před strachem z toho, co se děje mimo něj.
Místy až brutální vulgarity je tu na mě ale moc. Zato oceňuji autorský styl, díky kterému je Rin ve svých promluvách neuvěřitelně sugestivní. U některých pasáží by však bylo lepší trochu ubrat a více se soustředit na existenciální rozervanost hlavní postavy.
Hana Voralová
Kaneharová, Hitomi: Autofikce. Překlad: J. Levora. Praha: Argo 2010. 172 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 3 (47), 2.3. 2011.
(recenze, 26. 11. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2929
Je hluchota vždy komická?
Smutný náhled na stáří s kapkou ženské posedlosti a lingvistické teorieMarkéta Böhmová
( marketa.bohmova)
Profesor lingvistiky Desmond Bates odchází do penze a těší se, že konečně bude mít čas na všechny své načtrnuté studie a knihy, které chtěl vždy přečíst a nepřečetl. Jeho poklidné, idylické lenošení naruší náruživá studentka Alex, které při nedorozumění s vybitými sluchadly přikývne na tajnou výpomoc s dizertační prací o posledních vzkazech sebevrahů. Z obláčku povzneseného ega začne padat ve chvíli, kdy mu nevinná dívka začne strkat kalhotky do kapes, nutí ho, aby ji za tyto opovážlivosti trestal, a mezitím se snaží spřátelit s jeho manželkou…
Pokud by snad ale někdo čekal jen sadomasochistické hrátky, musím ho zklamat. Kniha je deníkem stárnoucího muže, který poté, co celý život strávil psaním a teoretizováním, opět utíká do náruče písmen a slov. Jeho život se točí kolem baterek do naslouchadel, problémů s erekcí, tematicky zaměřené nevyžádané pošty a strachu z vánočních svátků „klidu“. S těmito skutečnostmi se můžou čtenáři generačně mladší hůře ztotožnit – představa nahého dědečka nás děsí, možnost jakéhokoli stupně hluchoty si odmítáme připustit.
To, kvůli čemu stojí kniha určitě za dočtení, se však neskrývá v obsahu knihy, ale v tom, jak je onen obsah podán. Překladatel Richard Podaný dostal na jaře svou Magnesii literu oprávněně. Rozehrává zde geniální hru se slovy a dokáže přiblížit někdy určitou směšnost vysokoškolských procesů. Pasáž, co všechno člověk musí udělat pro to, aby publikoval článek, až je z toho unavený ještě před prvním řádkem, či přepisy rozhovorů, kdy se díky hluchotě z potvrzenky stane podprsenka, jsou už jen krásnou, řekněme, lingvistickou třešničkou na dortu.
Markéta Böhmová
Lodge, David: Nejtišší trest. Překlad: R. Podaný. Praha: Mladá fronta 2009. 365 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 2 (46), 15.12. 2010.
(27. 11. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2931
Román o iluzích staršího muže
Dva pohledy na feminismus a dobrosrdečnostLucie Zinke
( lucie.zinke)
Známý spisovatel Mojmír, nefalšovaný šovinistický český snob hledající ženu nedotknutou feminismem, žije iluzí o ideálu ženy krásné, výborné kuchařky, vždy dobře naladěné, která svého muže opečovává, stará se o něj, bezmezně ho miluje a hlavně k němu vzhlíží jako k Bohu. Při tom všem si má kupovat značkové oblečení, boty a ostatní pro ženy potřebné a uspokojující věci - a být šťastná. Svůj idol objevuje v mladé nádherné knihovnici Hedvice, která se zpočátku chová přesně podle jeho představ – touží po dětech, hodném manželovi a domečku se zahradou na venkově. Mojmír si ji po krátkém čase vezme a plní její sny: mají dům, zahradu a dvě dcery (třetí dítě jí její muž už nedovolí, protože jedno má z předchozího manželství). A s postupem času se Hedvika seznamuje s lidmi, kteří se po určité době stanou ničiteli jejich manželství. Jeho dokonalou Hedviku nasměrují k čínské medicíně, zahradničení bez chemikálií, zdravému biovaření z biopotravin, přirozenému porodu bez urychlujících medikamentů i k Mojmírem tolik obávanému feminismu.
Hedvika touží po kurzu pro duly, založení Mateřského centra a Bioklubu nebo vyučování svých dcer v domácím prostředí. Manžel s jejími nápady nejdříve nesouhlasí, ale láska k Hedvice vítězí a aktivity své milované polovičce povolí, čehož následně lituje. Dům se plní povalujícími se hračkami, vřískajícími vlastními i cizími dětmi. Pan spisovatel nenachází klid nikde jinde než v pracovně, kde píše, popřípadě v jeho starém pražském bytě. Hedvika se věnuje stále víc a víc svým koníčkům a Mojmír se cítí být odsunutý na vedlejší kolej, což jeho mužské ego nemůže přežít…
Vypravěči příběhu, pochopitelně každý ze svého úhlu vnímání, jsou žena, dula, která žije s Mojmírem a Hedvikou již sedm let a Mojmír. Střídá se tak zobrazení soužití manželů z pohledu feministické starší ženy s vnitřními prožitky šovinistického narcistního muže, který se se svými „chlapskými problémy“ svěřuje nejlepšímu příteli Felixovi. Další rovinou děje je vyprávění příběhu jako takového nezávislým vypravěčem. Tato rovina tvoří převážnou část celého příběhu. Pokud si sestavíme všechny tři dějové linie dohromady, máme možnost vidět popisované situace z různých úhlů, to nám může pomoci k odhalení našeho občasného neuvědomělého (nebo nechtěně neuvědomělého) a nespravedlivého chování k opačnému pohlaví. Viewegh vypráví příběh srozumitelným jazykem. Občas můžete narazit na výrazy, nad kterými se pozastavíte (stejně jako tomu bylo v Románu pro ženy) a občas se vyskytnou vulgární a hanlivá slova, která se zde naštěstí (ve srovnání například s Románem pro muže) nevyskytují v tak velkém množství.
Podle mého názoru Michal Viewegh dopad některých situací v knížce přeceňuje, nicméně to v jeho posledních několika dílech není výjimkou. Pravidelného čtenáře a obdivovatele Vieweghových románů a povídek tento příběh dvou odlišných názorů na to, jak by měla vypadat ženská a jak mužská role v rodině i společnosti, téměř ničím nepřekvapí, ale ani nezklame. Pokud jste četli některé rozhovory s Vieweghovou manželkou, v nichž popisuje činnost ve svém Mateřském centru nebo hovoří o tom, jak chce své dcery vyučovat doma, že ráda kupuje zdravá jídla a výživu nebo jak praktikuje kurz pro duly, pak ve své podstatě znáte příběh Biomanželky.
Chcete-li nahlédnout do soukromí zoufalého spisovatele, který si zpočátku myslí, že našel vysněný ideál milované ženy, jež ho však zakrátko odstrčí až na okraj česna, pak Biomanželka váš požadavek určitě splní.
Lucie Zinke
Viewegh, Michal: Biomanželka. Brno: Druhé město 2010. 168 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 3 (47), 2.3. 2011.
(27. 11. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2932
Frúdovní!
Jak i Efix Ešulc doputtoval na závěrečnou bitvuMarkéta Böhmová
( marketa.bohmova)
Čtenář se v této knize setká se vším, čím si ho získal již Adamsův originál – zesměšňování byrokracie, ironické zrcadlo společnosti i vtipné glosy vševědoucího Průvodce (včetně uvedené bibliografie pro další studium problému). Člověk nemusí být příznivcem sci-fi, aby si tuto knihu zamiloval. A dle mého názoru nemusí být ani plně obeznámen s předchozími díly, aby dokázal tuto poslední část docenit. Pomocníkem mu bude zejména úvodní část, kde si připomene základní postavy. Další detaily mu osvětlí právě Průvodce svými poznámkami.
Colfer své chytré, chytlavé a sebeironizující umění vtipu naznačuje již v poděkování. Všichni Li Cencové, Efixové, metaforická spojení, která se v tomto vesmíru stávají realitou (ulité kalhoty Zafoda Bílbroxe), problémy se stravováním („Lidi si musí –“ Tur se zhluboka nadechl, aby se uklidnil – „sami vařit.“) jsou znakem autorovy geniality, která musela nejednou potrápit překladatele Víta Penkalu, kterého za trefnost překladu a přenesení do českého prostředí neskrývaně obdivuji.
Jako zaslepený milovník celé série váhám, co říci více. Využiji tedy Fordův geniální myšlenkový záblesk a shrnu celou svou recenzi do onoho „zamilovaného výrazu, souboru slabik rovnou měrou účelného i krásného“ – prostě frúdovní.
Markéta Böhmová
Colfer, Eoin: Stopařův průvodce Galaxií (Douglase Adamse). Část šestá ze tří, A ještě něco… Překlad: V. Penkala. Praha: Argo 2010. 286 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 2 (46), 15.12. 2010.
(28. 11. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2935
Příběhy madam Historie
V kulisách PařížeKateřina Frontzová
( katerina.frontzova)
Průvodcem jeho zákoutími a vypravěčem s osobitým stylem je herec Jiří Žák, člen Divadla na Vinohradech, ale také spisovatel, scenárista, publicista a překladatel. Ve své literární práci se věnuje zejména kultuře a historii Francie. Kniha Kdyby nám Paříž vyprávěla má dvě volná pokračování – Co ještě Paříž neřekla a Co Paříž zatajila.
Autor Paříž rozčlenil do deseti oddílů: ulice, mosty, náměstí, divadla, parky, kostely, hřbitovy, kavárny, ateliéry a pařížské metro. Navzdory poutavému vyprávění se čtenář občas v množství toponym ztrácí. Je to mé první setkání s knihou, jejíž četba vyžaduje mapu v ruce. Nechcete přece v pařížských ulicích bloudit čtyři dny spolu s kupcem ze strany 14.
Nejpodstatnějším prvkem vyprávění jsou, jak říká pan Žák, lidé: „Dějiny ulic nejsou dějinami kamení a cihel, z nichž nějaká anonymní ruka vybudovala domy a ulice. Byli to lidé, kteří svou přítomností poznamenali každý milimetr pařížského dláždění. Dějiny měst jsou především dějinami jejich obyvatel, nikoliv dějinami památek.“
Historie má podle autora mnoho podob. Není jen přehledem historických postav, krvavou historií revolucionářů, ale může být i galerií nejslavnějších malířů, tribunou politiků, jevištěm talentovaných herců i hlasem zpěváků. Stránky knížky jsou zaplněny citáty básníků, spisovatelů i historiků: Victora Huga, Jacquese Préverta, Ernesta Hemingwaye, Jacquese Le Goffa...
Vejděte do tohoto „pitoreskního světa průchodů, dvorků, slepých uliček, zatuchlých chodeb a ubohých domků“. Autor vám za odměnu odhalí Paříž, jak ji neznáte – „tajuplnou a zrádnou, veselou a marnotratnou, lehkomyslnou i svéhlavou“.
Kateřina Frontzová
Žák, Jiří: Kdyby nám Paříž vyprávěla. Praha: XYZ 2010. 274 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 3 (47), 2.3. 2011.
(29. 11. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2939
Plamen pomsty stoupá výš
Varování: Nedávejte dětem zápalky na hraní!Klára Prchlíková
( klara.prchlikova)
Děj pochopí i ti, kteří neměli v rukou díl předchozí. Nicméně takovýmto nezkušeným čtenářům unikne několik drobných souvislostí a jejich představa o nejzajímavější postavě celé trilogie, Lisbeth Salanderové, bude značně odlišná. S exotický zjevem, kterým dívka bezpochyby je, byste se ve skutečném světě jistě potkat nechtěli, ale v tom literárním za setkání určitě stojí.
Největší Larssonův um tkví ve vykreslování charakterů postav. Hlavní hrdinka Lisbeth je toho důkazem. Její povaha by těžko mohla být komplikovanější. Je inteligentní a zároveň asociální, její názor na morálku by se dal s přiměřenou dávkou benevolence označit za svérázný.
Naneštěstí tam, kde vrcholí autorovo umění charakterizační, pomalu upadá jeho schopnost udržet napětí. Příběh je plynulý, avšak příliš natahovaný. Na prvních dvou stech stranách uvádí Larsson čtenáře do děje. Nedá se říci, že by se čtenář vyloženě nudil, text je zajímavý, ale poněkud rozvleklý s ohledem na události důležité pro tok příběhu. Poté dojde k velké události, kdy se probudí naše pozornost, aby na dalších třech stech listech upadala. Nadbytečné plácání se od ničeho k ničemu zaujme jen málokoho. K šokujícím zvratům, které nejsou až tak nečekané, dojde až na posledních padesáti stránkách, jež vás konečně nutí hltat slovo za slovem až do konce. Místo nekonečného tápání při detektivním pátrání mohl spisovatel věnovat více prostoru závěru, který smrskl na nejmenší možný prostor a ostře usekl.
Autor se vyjadřuje věcně a jasně, jeho dílo není perlou pro ty, kdo v textu nehledají jen příběh, nýbrž i složitou literární strukturu a propracované slovní obraty. V tomto ohledu nepřevyšuje Larssonova detektivka ostatní svého druhu.
Klára Prchlíková
Larsson, Stieg: Dívka, která si hrála s ohněm. Překlad: A. Haidarová. Brno: Host 2009. 608 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 3 (47), 2.3. 2011.
(30. 11. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2945
Druhý život jednoho muže
Sv. František Xaverský včera i dnesElena Chvojková a Klára Zindulková
( klara.zindulkova)
Spis je neobvyklým experimentem, co se týče struktury samotného textu i složení přípravného týmu. Zahrnuje v sobě popis Františkova kultu, a zároveň vybrané texty ze 17. – 18. století, které se k němu pokaždé jiným způsobem vážou, všechny s pečlivým komentářem a uvedením do souvislostí. Jako editoři na textech pracovali studenti výběrového semináře na Ústavu českého jazyka a teorie komunikace pod záštitou FF UK v Praze.
Úvodní stať dodal Jan Andrle a po bleskovém přehledu Františkova života, který by nejednoho čtenáře mohl nalákat, následuje zasvěcený chronologický rozbor kultu sv. Xaveria, jenž je se svatým Ignácem z Loyoly nejvýznamnějším jezuitským světcem. Jsme seznámeni se všemi procesy kanonizace, které v rámci křesťanských zemí probíhaly. Dozvídáme se nejen to, kdy a za jakých okolností byl tento světec svatořečený, ale i jaký kostel a proč mu byl zasvěcen. Kde všude byl postupně pohřbíván a co se dále dělo s jeho ostatky. Velká péče je věnována i způsobu a historii zobrazování tohoto muže. Zajímavé je jeho spojení se studentstvem. Jelikož byli jezuité řádem zaměřeným na vzdělávání, setkáme se například s množstvím divadelních her o sv. Františku, vzniknuvších v prostředí jezuitských kolejí. Málokdo také ví, že jeho sochu na Karlově mostě nechala v 18. století postavit svému patronu filozofická a teologická fakulta UK. Po historickém přehledu přichází na řadu šíření úcty k jezuitskému misionáři v českých zemích, nechybí popisy míst, kde všude se u nás nacházejí jeho sochy, obrazy či kostely. Při čtení se jazykumilovnému člověku jen občas vkrádá na mysl otázka, zda by některé věty nebylo možné napsat stylisticky o něco lépe.
Po poznámkami hustě ověnčeném úvodu, v němž se zajímavě snoubí až pozitivistická pečlivost při zmiňování veškeré relevantní literatury k tématu s poměrně čtivým podáním samotného textu, přicházejí na řadu historické materiály.
V oněch deseti textech naleznete například sedmidenní modlitby, přeložené popisy oslav na počest sv. Xaveria (vykreslených barvitě a se všemi detaily včetně drobných faux pas), seznam léčitelských zázraků spojovaných s tímto světcem či modlitby za uzdravení k Františku Xaverskému i jednu jeho vlastní modlitbu. Dozvíme se o zázračném odvrácení moru a velkolepém uzdravení celého nakaženého města. V jiném dokladu zase o uzdravení jedné jediné osoby, zato s propracovanými psychickými pochody. Jednalo se o Michala Zisu ze Sicílie, na kterého byla podvakrát seslána nemoc, aby se uzdravil z racionální skepse a uvěřil. Kniha je završena jedinou dochovanou kramářskou modlitbou k sv. Františku Xaverskému, v níž je obsažena žádost, aby Bůh seslal na modlící se síly sv. Františka. Jako unikátní památka je tato modlitba uložena v Národním muzeu v Praze. Zajímavé je sledovat, jak si každá doba od baroka po osvícenství přizpůsobila xaverovský kult vlastním potřebám a myšlenkám.
Píle veškerých zúčastněných je obdivuhodná, otázkou jen zůstává, komu je výsledek určen. Úvodní část je až překvapivě čtivá a příběhová, na druhou stranu se hemží církevními termíny, s nimiž si možná nejeden čtenář neví rady, nemluvě o nepřekládaných latinských citátech a nápisech. Rozsáhlá ediční poznámka, bibliografie i pečlivé emendace posouvají tento literární kus spíše do kruhů odbornějšího charakteru. Dobové texty jsou ale na druhou stranu komentovány srozumitelně a k laickému čtenáři poměrně vstřícně. Ovšem jako onen nalákaný laik bych sv. Františka chtěla asi vidět spíše živého, na lodi plující do dálných krajů.
Fidlerová, A. Alena; Andrle, Jan a kolektiv: Františku nebeský, vyslanče přesmořský. Příbram: Pistorius & Olšanská 2010. 244 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 3 (47), 2.3. 2011.
(30. 11. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2946
S Pochodní na Hitlera a novináře
Krausova kritická reflexe vzestupu nacismu a úpadku žurnalistikyPetr Nagy
( petr.nagy)
Prvním a rozsáhlejším z textů je dvousetstránkový esej Třetí Valpuržina noc (1933, poprvé vydáno až 1952). Za svého nepřítele si zde věhlasný vídeňský karatel zvolil rychle se šířící nákazu zvanou nacionální socialismus. Bezpochyby odvážný postoj, který někomu může zavánět trochou arogance – ovšem bez sebedůvěry i jisté míry sebestřednosti si lze kritika Krausova formátu jen těžko představit. Vyzbrojen úctyhodnou erudicí, břitkým jazykem a znalostí klasických literárních děl, využívá autor v tomto nerovném souboji protivníkovu vlastní zbraň – úryvky z výtvorů nacistické propagandy. Zesměšněním či vyvrácením těchto nenávistných, absurdních i lživých výkřiků zločineckého režimu odkrývá Kraus postupně skutečnou tvář „události zvané Hitler“.
Druhým textem je Zánik světa vinou černé magie z roku 1922, v němž autor podrobuje kritice soudobou žurnalistiku. Opět přitom využívá citáty z dobového tisku, jejichž analýzou a srovnáním s dřívější praxí odhaluje pokleslost, vyprázdněnost a prodejnost dotyčného média, které hanlivě nazývá „černou magií“.
Vydání dvou stěžejních esejů tohoto autora je činem bezesporu záslužným, na druhou stranu mohly být dotyčné texty vypraveny pečlivěji a s poněkud většími ohledy vůči českému čtenáři – to se týká zejména nepřítomnosti poznámkového aparátu u textů nepochybně náročných a vyžadujících nezřídka znalost dobových reálií.
Petr Nagy
Kraus, Karl: Třetí Valpuržina noc – Zánik světa vinou černé magie. Překlad: H. Karlach. Brno: Barrister & Principal 2009. 232 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 3 (47), 2.3. 2011.
(1. 12. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2949
I čtení může být Adrenalin
Vzrušující román pro hloubavé čtenářeNikola Žbirková
( nikola.zbirkova)
Setkáváme se zde s hlavním hrdinou Jiřím Ryskou, který je poněkud záhadnou osobou. Příliš toho nenamluví, vzápětí však překvapuje svojí silou a ochranářským pudem, typickým spíše pro ženské pohlaví. Ryskův kamarád Korec ho v úvodu knihy pošle vlakem prozkoumat západní venkov. Zde se s hlavním hrdinou vydáváme na velkou tajemnou pouť tichým, zasněženým, venkovským prostředí. Během tří dnů, zejména nocí, sledujeme Ryskovo dobrodružství spojené s touhou vidět to, co ve dne vidět není. Noční nebezpečné úprky, násilí, ženy, skandální sex, incest a drogy.
Román je plný drsných scén, místy až nechutných, rozhodně není pro slabší jedince. Na druhou stranu oceňuji nevšední, bohatý jazyk, zejména velké množství metafor, kterých v próze obyčejně mnoho nebývá a které ukazují na autorův básnický talent. Jaroslav Pížl vystudoval mimo jiné dějiny umění na FF UK, je básníkem, spisovatelem a hudebníkem. Právě všestranná umělecká činnost dělá jeho spisovatelskou tvorbu zajímavější, neotřelou, ale také nepříliš čtenou.
Stejně jako návaly adrenalinu nepociťuje každý rád, tak se ani tato kniha nezavděčí všem. Čtení si ale rozhodně usnadníte, když se před samotnou četbou nejprve seznámíte s autorovou předešlou prózou Sběratelé knih.
Adrenalin není prvoplánový román a má do středoproudové literatury bezpochyby hodně daleko, což může být jedním z důvodů, proč může zůstat bez povšimnutí. Pokud však nepatříte k lenivým čtenářům a rádi nad knihami hloubáte, pak je možná Pížlův román pro vás to pravé. Chce to jen umět správně číst.
Nikola Žbirková
Pížl, Jaroslav: Adrenalin. Brno: Druhé město 2010. 274 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 3 (47), 2.3. 2011.
(1. 12. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2953
Poutavá zpověď třicátníka
Stručný návod na nešťastný život: všechno, co potřebuješ, je láskaJakub Hladík
( jakub.hladik)
V úvodu tohoto autobiografického románu se dozvídáme, že „nic v téhle knížce se nikdy nestalo a všechno v téhle knížce je pravda“. Příběh začíná v červnu roku 2008, v době, kdy je Fiksovi třicet let a právě se rozvádí. Jeho život je plný večírků, alkoholu, drog, sexu, fotbalu, hudby a žen. Sympatické, ne?
Na svůj život pohlíží se sebeironickým odstupem a s nadhledem glosuje své nezdary, vtipnými komentáři shazuje prožívané situace. Když mu jedna dívka řekne, že je trochu divnej, těžko se proti tomuto nařčení může bránit, když má „v kuchyni vysekanou do zdi obří píču“.
Se sebeironií souvisejí i neustálé proměny autorových stylizací. Jednou je to „romantik“ (citlivý a něžný), jindy „upřímný kluk“ (upřímný k sobě i k ostatním, který vše řekne na rovinu), „cool týpek a pohodář“ (který má již vše na háku) či „cynik“ (arogantní a nesnesitelný). Jednotlivé pózy se střídají podle vypravěčovy nálady („Já jsem vlastně hrozně cool týpek, pohodář největší, vyklidněnej na nejvyšší možnou míru, na fotbale už to nehrotím, maximálně nějaký slova jedovatý plivnu k soupeři polohlasem. A vůči slečnám jsem jemnej a něžnej a citlivá duše, kluk k pohledání.“) i podle ochoty hrát jednu z mnoha sebestylizačních rolí.
Celá kniha je sestavena z kratičkých kapitol, které jsou relativně uzavřené, což je logické vzhledem k jejich blogovému původu. Přesto jsou zde přítomny vztahy a postavy, které provázejí celou knihu a slepují tak dohromady více méně kompaktní příběh. Pod jiným jménem se neschovává jen autor, všechny postavy vystupují pod pseudonymy (Něžná, Půlnoční, Žíhaná atd.). Kdo se tedy nepohybuje ve Vaňkově prostředí, nemá příliš mnoho šancí vypátrat, o koho se jedná (s jistotou poznáváme snad jen Xindla). Na konci knihy je abecední seznam nejdůležitějších osob zahrnující stručnou charakteristiku daných postav.
Každá kapitolka obsahuje doporučenou hudbu. Výběr kapel je poměrně široký a rozmanitý (rockoví The Stooges a s nimi spojený Iggy Pop, popový Robbie Williams, post-punkoví Joy Division, indie kapely jako třeba Tocotronic či Pixies, nebo méně známé české soubory Obří broskev či Láska vole!). Jejich zařazení do textu však rozhodně není náhodné, při četbě poslouchané skladby skvěle dokreslují to, co je na papíře. Oproti blogové verzi, která obsahuje přímé odkazy na YouTube, tu vzniká problém s hledáním písniček, ale věřte mi, vyplatí se trochu pátrat.
Velmi časté jsou odkazy na literaturu, hudbu (autor sám i vystupuje na kytaru pod uměleckým jménem Singleton) a popkulturu (např. když své jednání autor zdůvodňuje věčným romantikem Tedem ze seriálu How I met your mother nebo když zakomponuje do vyprávění průpovídku z ohrané reklamy: „Pět piv s bývalou přítelkyní: 200 Kč. Iontový nápoj na zavodnění organismu v ranní kocovině: 42 Kč. Usínání v objetí s bývalou přítelkyní, kdy každý myslíme na někoho jiného: k nezaplacení.“).
Po několika pražských peripetiích se Fiksu rozhodne uniknout od civilizace, očistit se, a vyráží do dalekého Nepálu. Indická část se od zbytku knihy odlišuje. Zápisky jsou zde delší, nejsou slepenými střípky, ale postupují den po dni, ubývá vnitřních pocitů vypravěče, místy máme pocit, že čteme cestopis zaměřující se na velkolepou krajinu, spolucestující a tamní obyvatelstvo. Poměrně roztahaná pasáž zpomaluje rychlý ráz první poloviny knihy.
Za zmínku stojí vyvedená obálka knihy, kterou má na svědomí Vladimir 518, rapper, ilustrátor a tvůrce graffiti.
Vaňkův Sebedrás je kniha o zklamání, o urputné snaze nebýt sám, o citovém zmatku, o tápání rozvedeného třicátníka, ale hlavně o lásce. Právě ta, jak praví podtitul knihy, je návodem na nešťastný život.
Jakub Hladík
Vaněk, Jiří: Sebedrás. Praha: Plus 2010. 256 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 3 (47), 2.3. 2011.
(2. 12. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2956
Polská divočina, vraždy a Blake
Vyšel nejnovější román populární polské autorky Olgy TokarczukovéMartina Kaushiková
( martina.kaushikova)
Kniha rozhodně nenechá nikoho chladným – buď se líbit bude, nebo ne. Příběh pojednává o podivínské a samotářské Janě Dušejkové, která žije na polsko-české hranici, v podstatě v divočině. Nemá ráda lidi, chrání zvířata, sestavuje horoskopy a čte Williama Blakea, z jehož básně pochází i název celé knihy. Kolem ní se začnou objevovat mrtvoly zabité podivným způsobem a vše se točí kolem pytláctví.
Na rozdíl od jiných próz Tokarczukové je tato kniha napsána bez velkých myšlenkových odboček či sledování osudů jiných postav. Styl dobře koresponduje s nehostinným prostředím, jehož atmosféra z textu přímo sálá. Co naopak odvádí pozornost, jsou ekologické a mystické prvky, které jsou sice velmi populární, ale v určitých kruzích se naopak setkávají se zásadním nepochopením a odporem.
Stejně tak hlavní protagonistka, která příběh vypráví, je vylíčena jako nepříliš sympatická osoba, tudíž je těžké se s ní sžít. Tokarczuková v textu zvýrazňuje některá slova – ty s pozitivní konotací pro hlavní hrdinku –, což nepovažuji za příliš šťastné řešení. Vzbuzuje to pocit, že něco je tak čtenáři příliš okatě sugerováno a rovněž je tím bržděna plynulost čtení.
Ovšem díky naroubování zmíněných témat na přitažlivý žánr detektivky, byť notně utahané, se Tokarczukové daří psát o něčem, co nemusí být stravitelné pro každého. Nutno uznat, že tento příběh je díky tomu pochopitelný pro čtenáře na celém světě. A to je klíčové pro to, aby se román stal úspěšným.
Olga Tokarczuková: Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých. Překlad Petr Vidlák: Host, Brno 2010. 262 stran.
Martina Kaushiková
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 3 (47), 2.3. 2011.
(2. 12. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2959
Blonďatá bestie v Praze
Himmlerův mozek se jmenuje HeydrichMartina Kaushiková
( martina.kaushikova)
Za čtyřmi H se skrývají čtyři slova v němčině: Himmlers Hirn heißt Heydrich: Himmlerův mozek se jmenuje Heydrich. Tato posměšná věta, vystihující, kdo stojí za činy a rozhodnutími jednoho z nejvlivnějších mužů Říše, byla prý v období nacismu velmi populární.
Kniha však není zaměřená pouze na Heydricha, jak by se dalo usuzovat z názvu. Je o malých i velkých obětech druhé světové války, o hledání lidskosti a soudržnosti v těžkých dobách, o lidech, kteří těmto událostem byli přítomní, nebo se do nich sami aktivně zapojili, o systému, ze kterého všechno stvůrné vyrůstalo. Je o jednotlivcích, kteří mají na rukou mnoho krve i o těch, co se snažili stavět proti bezpráví. Dvě linie knihy v sobě ukrývají malé příběhy, které jsou však nedílnou součástí historie. Jsou většinou o lidech, kteří sehráli svou roli a ačkoli ta role byla důležitá, ba třeba klíčová, tito lidé nejsou známí a oslavovaní. Jsou to lidé, které zastínily osudy jiných a autor jim svým krátkodobým přivedením k životu vzdává poctu a uznání. Těmi dvěma hlavními liniemi jsou růst Heydrichova postavení a upevňování moci a připravovaný atentát, za kterým stojí tři dnes nesmrtelní muži: Gabčík, Kubiš a Valčík. Osudy lidí, kteří se nikdy nemuseli setkat. Přesto se tak stalo a tím společným průsečíkem osudů je jedna libeňská zatáčka, která změní životy mnoha dalších lidí.
Vše, co o operaci Anthropoid mohlo být řečeno, už nejspíš řečeno bylo. Ale ani to, ani ztížená práce s hledáním faktů a mapováním celé skutečnosti neodradily autora, který o hrdinském činu československých parašutistů a smrti říšského protektora poprvé slyšel z vypravování svého otce. Fascinovalo ho prý natolik, že se rozhodl napsat knihu.
S trochou nadsázky by se dalo říct, že se čtenář a to hlavně v začátku knihy stává jakýmsi černým pasažérem při hledání pravdy, sběru materiálů, při obhlídce lokací, na kterou se autor vypravil; je vtažen do honu, jehož jediným cílem jsou fakta. A autor zde volí velmi intimní způsob vypravování, když čtenáři odhaluje všechny své nejistoty, pochybnosti, váhání nad materiály, dokonce i rozhořčení nad díly rychlejší literární konkurence. Dává jasně najevo, že dobu neprožil a nestylizuje se do role vševědoucího vypravěče.
Je to postmoderní hra se čtenářem a žánrem, z které vzniká polemika s historickým románem. Autor má totiž velmi vyhraněný názor na beletristické výmysly na úkor historických událostí a tento postoj se promítá i do příběhu. Je to boj o pravdu, která nemusí být vždy úplně jasná a zřetelná, a proto dává Binet čtenáři vybrat mezi jeho vlastní představivostí a nedostatkem odpovídajících informací. Přitom je schopen konkrétní situaci rozepsat natřikrát a opatřit autorským komentářem, která z verzí je nejpravděpodobnější. Má tak lepší pocit, protože čtenáře záměrně nemystifikuje.
Román píše Francouz, a proto se nepředpokládá, že čtenář zná všechny historické souvislosti. Autor situace dokresluje a vysvětluje s naprostou lehkostí, vše se stává součástí příběhu. Okolnosti totiž nejsou připomínány přímo, ale vždy skrze dialog, citace, vyzdvižení nebo naopak zpochybnění atd.
Český čtenář je nejspíše pyšný, v románu lze totiž najít pasáže vyznání autora okouzleného naší zemí. Československo a později i Čechy jsou viděny spíše naivním pohledem cizince, který se zde zjevně nadchnul nejen pro historii. Slyšet názor cizince a vidět situaci z jeho pohledu je však nepochybně dalším zajímavým apektem této knihy.
Za největší klad považuji podrobné zkoumání vztahu reality a fikce. Autorova preciznost při hledání materiálů je viditelná na první pohled, ale je to právě způsob uchopení a vypravování celého příběhu, které z románu dělají něco výjimečnějšího.
Martina Kaushiková
Laurent Binet: HHhH. Překlad Michala Marková: Argo, Praha 2010. 352 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 3 (47), 2.3. 2011.
(2. 12. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2960
Komu zvoní hrana? Tobě!
S každou vteřinou, kdy na světě někdo zemře, odchází i kus tebeElena Chvojková a Barbora Stehlíková
( elena.chvojkova)
Mozaikovité vyprávění točící se kolem postav tří sourozenců, jejich matky a smrti otce - lékaře. Román obsahuje přehršel úvah o životě a o hodnotách, které se však s neuvěřitelnou elegancí prolínají v lahodné pyré spousty příchutí. Bratři Hans a Emil se sestrou Kateřinou dostávají dopisy plné nenávisti a pomluv od otcova bývalého nejlepšího přítele, se kterým kdysi sedával v kuchyni a řešil, jak morálně a s rovnými zády ustát komunistický diktát. Stojí před otázkou, zda byl skutečně jejich otec plný zásad a přesvědčení, zda se nestal posluhovačkou režimu na úkor svých pacientů. Je to jejich otec, učitel, je to jejich vzor. A co vyrostlo z nich samých? Otázka se náhle rozšiřuje a nutí je přemýšlet, zda i oni prošli toto období tak, jak by si otec přál. Jak moc se svět změnil a do jaké míry zůstal stejný. Příběh je vlastně obyčejné vyprávění o obyčejných životech, naplněné však neobyčejnými náměty a úvahami, které vedou k pokoře ducha a hlubšímu zamyšlení nad existencí nejen sebe sama. A to ne populární cestou červených knihoven, ale stylem naplněným takovou něhou, že z toho až mrazí.
Autorův záměr, aby ještě více vynikla volná „přelévavost" textu (jak uvádí v ediční poznámce Petr Hruška) je podpořena například zrušením uvozovek v přímé řeči a pouze lehkým grafickým oddělením jednotlivých kapitol. Nerozhodným čtenářům bych ráda poradila: přečtěte si ji. Osobně toužím právě teď – ve chvíli, kdy jsem ji dočetla – pustit se do ní znovu.
Elena Chvojková a Barbora Stehlíková
Balabán, Jan: Zeptej se táty. Brno: Host 2010. 184 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 3 (47), 2.3. 2011.
(2. 12. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2961
Nahořklý úsměv
Niklas Frank vydal knihu o své matce, ženě popraveného Hanse FrankaEva Marková
( dominik.melichar)
Niklas Frank se narodil roku 1939 v Mnichově, a to jako nejmladší z 5 dětí manželů Frankových. Hans Frank, Niklasův otec, byl od roku 1939 neomezeným vládcem Generálního gouvernamentu.
Smrt je všude
Kniha Moje německá se začíná kapitolou Vražda z milosti jako prolog, v níž autor popisuje své poslední setkání s matkou Brigitou Frankovou v nemocnici roku 1959, kde umírala po infarktu. - Epilog se jmenuje Ty sladké strašné babičky; citujme:
„Jsme babičky, které své mlčení o zločinech dál střežíme v duši, jež se nikdy neuzdraví, ale vybudovaly jsme nové Německo, to přece něco znamená, a vrátily jsme se v novém lesku jako zázračné slečny a americké kurvičky, abychom raněným mužům doma opatřily to nejnutnější. (…) Jsme nevinné, (…), Hitlera jsme zahnaly pláčem, odhalily jsme naše kundy, my, německé babičky, vegetujeme opečovávané ve starobincích, uklidněné sedativy (…).“
Středoevropská realita
Pokud bych nevěděla, že si její autor vlastně nic, co je v knize psáno, nevymyslel, ale že se jedná o pečlivou rekonstrukci vybudovanou na základě pramenů písemných i orálních, považovala bych ji za velmi povedený středoevropský román. Odehrává se na německém území, je zde hojně tematizován nacismus, vyrovnávání se s minulostí. Stěžejní jsou pro knihu motivy související se sexem/erotikou, nikoli však v duchu romantismu. Sex je zde prostředkem pro získání moci, pro její upevnění i její demonstraci. Knihu Moje německá matka bychom mohli číst také jako grotesku a/nebo jako text plný absurdit.
Ano, byl by to velmi dobrý středoevropský román, kdyby to byla fikce. Tento text se však natolik zakládá na pravdě, že nezbývá než ho nazvat životopisem. Ale koho? Název knihy i fotografie na jejích deskách napovídají, že se jedná o biografii Marie Brigity Frankové. Můžeme zde však poodhalit i příběh Hanse Franka anebo autora samotného. Povedeně jsou však vykreslovány i charaktery dalších postav (Hitler, Himmler,…). Kvůli tomu, že autor líčí celý život své matky, můžeme z textu vyčíst mnoho také o tom, jak se v první polovině 20. století proměňovala německá společnost (která Niklasovy knihy rozhodně nepřijala s nadšením).
Klobouk dolů před překladatelem
Myslím, že Vlastimil Dominik odvedl velmi dobrou práci. Podařilo se mu zachovat zdánlivou jednoduchost Frankova textu - barvitý, avšak nikoli básnický jazyk totiž autor skládá do různě rozsáhlých syntaktických celků, což ve čtenáři vyvolává dojem mluvené řeči, příběhu vyprávěného vševědoucím vypravěčem. Někdy nás vypravěč přímo vtahuje do děje, jindy nám připomíná, že se jedná o příběh rekonstruovaný na základě různých pramenů. Dominikovi se podařilo zachovat i v německém textu neustále přítomný úšklebek, pousmání.
Překladatel si umně poradil také s promluvami v bavorském dialektu, které v německém originále nejsou opoznámkované. V českém textu autor zachoval německou promluvu v bavorštině, v závorce pak následuje český překlad, ve spodní části stránky je poznámka překladatele vysvětlující, že výše se v textu jedná o bavorský dialekt.
Pár slov závěrem
Moje německá matka je důležitá nejen pro Němce, vyrovnávající se nacistickou minulostí, ale pro celou střední Evropu, v níž je nacismus ještě stále ne dobře zahojenou ranou. Přístup Niklase Franka pak může být určitým návodem i k tomu, jak se vyrovnat s minulostí komunistickou. Opomenout nemůžeme ani estetický přínos této knihy - kdyby byla veškerá literatura faktu psána tak jako Moje německá matka, určitě by její stoupla její oblíbenost i mezi širokou veřejností.
Frank, Niklas: Moje německá matka. Překlad: V. Dominik, Praha: Práh 2010. 398 stran.
Eva Marková
Moje německá matka.
Niklas Frank: Moje německá matka
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 1 (45), 1.11. 2010.
(4. 12. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2966
Sexuální smršť s titulem šlechtice
Kýč v knihkupeckých poličkáchLucie Zinke
( lucie.zinke)
Vinkomt Sam Lennox, známý v celém Londýně jako sukničkář a velmi pohledný svůdník, o němž se šíří zvěst dokonalého milence, spatří na jednom z večírků obraz, na němž je krásná Alexandra Ionidesová v Evině rouše. Sam se musí ihned s modelkou seznámit a posléze se ji snaží svést. Alexandra zpočátku jeho sexuální nabídku odmítá, nicméně netrvá to dlouho a podlehne. Ze sexuálního vztahu se vyvine láska, avšak na cestě ke svatbě Sama a Alexandry stojí několik překážek.
Susan Johnson popisuje dosti laciným způsobem především průběh milostných aktů hlavních hrdinů. První stránky snad ještě mohou zaujmout, avšak další se stávají donekonečna se opakujícími, rutinními a monotónními. Autorka naoko odvážně a občas zbytečně zabíhá do podrobných detailů. Velice často se opakuje (hlavně při deskripci samotného pohlavního aktu) a používá stejná slova (např. touha, neodolatelně krásný, do horoucích pekel, apod.), takže se četba po krátkém čase stává stereotypní a nudnou. V příběhu chybí umělecký jazyk i rozmanitost vyjadřování. Prvních padesát stránek vám prozrazuje, o co se bude jednat ve zbytku knihy. Snad nadsázka je zde využita v hojné míře, ne však jako jazykový prostředek: hlavní hrdinka prožívá minimálně padesát orgasmů za noc a hlavní hrdina funguje jako sexuální robot.
Ti, kdo hledají psaní o sexu bez nápaditosti a napětí, četbu bez jakéhokoli významnějšího děje, mohou marnit touto knihou svůj čas. Výhodou je, že budete mít rychle přečteno. Nejen proto, že není potřeba žádných filozofických úvah, ale také proto, že když omylem přeskočíte pár stránek, určitě o nic nepřijdete a možná to ani nepostřehnete. Chudý děj se sice tváří, že se odehrává ve vznešených dobách minulých, nicméně i to je pouhá kamufláž v nepodařeném díle zařaditelném do brakové literatury.
Johnson, S.: Dáma z obrazu. Ostrava: Domino 2010. Alena Horváthová. 217 stran.
(8. 2. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2974
Čekání na Godota
Kniha, v níž nezazní ani onen pomyslný výstřelMarkéta Böhmová
( marketa.bohmova)
Absolvent FAMU, scénarista a dramaturg Martin Bezouška nám předkládá příběh „věčně debutujícího režiséra“ Jana Hartmana. Při boji se svými morálními filmařskými zásadami hledá ono správně honosné téma, nachází však jen ranní kocovinu v cizích postelích a zakázanou lásku v podobě dlouhonohé zrzky.
Tragikomická story z časů, kdy přihořívalo (jak zní podtitul), nevypovídá o době před rokem 1989 nic nového. Připomenete si, že člověk se musel kontrolovat, o čem a před kým mluví. Zjistíte (či si potvrdíte domněnku), že režiséři se od časných odpoledních hodin scházejí v kavárnách a klubech, kdy se posilněni alkoholem informují o současných kuloárních zkazkách a domlouvají se, kdo s kým natočí jaký film, nebo se o to (jako náš hrdina) pokusí.
Celých 200 stran je rozděleno do 38 (!) kapitol - ty jsou opravdu krátké, při formátu A5 je stíháte dočítat i mezi stanicemi hromadné dopravy. Jednotlivé dny jsou tak rozskouskovány do několika samostatných částí, uvedených dosti popisnými názvy, které ve většině případů působí až příliš návodně, chvílemi i odrazují od samotného čtení. (Ano, podobný vzor sice nalezneme i v Třech mužích ve člunu, ale J. K. Jerome na rozdíl od Bezoušky tento způsob používá jako osnovu kapitoly, ne jako její shrnutí.) Grafické znázornění čísla kapitoly v režisérské klapce už působí jen jako laciný doplněk.
Možná nám tedy Bezouška umožňuje náhled do více či méně atraktivního filmařského prostředí, ale jeho literární počin zůstane vždy jen tramvajovým čtením, kde se avizovaného Godota dočkáte nejdříve v druhém pokračování.
Markéta Böhmová
Bezouška, Martin: Příběh opravdového režiséra. Praha: Vakát 2010. 200 stran.
(3. 3. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2983
Shakespearovské theatrum mundi
„Not of an age, but for all time“Tereza Hýsková
( tereza.hyskova)
Budete-li ke knize přistupovat pouze jako ke komentáři plánovaného kompletního vydání Shakespearova díla, čeká vás milé překvapení. Chcete-li číst životopis nejslavnějšího renesančního dramatika, nevyhnete se zklamání. V této více než devítisetstránkové knize nenajdete ani žádné memoárové výlevy typu „jak jsem překládal Shakespeara“, místo toho vás Martin Hilský vtáhne do fascinujícího světa masek, kostýmů a líčidel, světa nesmrtelných příběhů a postav, jejich promluv a dialogů, přiblíží vám autorovu poetiku, jeho myšlení a imaginaci.
V úvodním slovu Hilský charakterizuje shakespearovské překlady jako dialog naší reality s alžbětinskou Anglií. Čtenářům úspěšně zprostředkovává své rozmlouvání „s renesančním myšlením a cítěním“ formou studií a esejů, které vznikaly v průběhu dvaceti pěti let souběžně s překlady a pro toto vydání jsou upraveny s ohledem na zaměření celé knihy. Mnohé jsou výrazně kráceny a v ediční poznámce se upozorňuje například na fakt, že publikace nemohla obsáhnout velmi bohatou inscenační historii děl. Kniha dodržuje tradiční dělení shakespearovských dramat na komedie, historické hry a tragédie, pět her je pak zařazeno pod označení romance. Samostatný oddíl je věnován sonetům a dvě krátké části pojednávají o zbylých básních a textech sporných, z Shakespearova díla vyřazených nebo ztracených. V těchto žánrově uspořádaných oddílech je vývoj Shakespearových textů mapován chronologicky.
Pečlivě promyšlená je i volba názvu, který odkazuje ke starověké, ale Shakespearem hojně využívané metafoře světa jako divadla. Prostřednictvím prof. Hilského poznáváte Shakespearovu genialitu a univerzálnost – to, proč neuvíznul na scéně londýnského The Globe, ale jeho jevištěm se postupně stal celý svět. Dílo Williama Shakespeara je zasazeno nejen do kontextu renesanční doby, ale i do širších kulturně-historických souvislostí.
V případě této publikace není sousloví „uvedení do kontextu“ pouhou prázdnou frází, ale přímo tématem celé knihy; budete překvapeni, jaké paralely Hilský v Shakespearovi nachází – jak texty vztahuje k sobě navzájem, k jiným literárním dílům i historickým reáliím. S obdivem můžete sledovat, s kolika zdroji a prameny musí být náš přední shakespearovský překladatel obeznámen, kolik jich musel důkladně prostudovat a při práci zohlednit (publikace je doplněna obsáhlým soupisem literatury a přehledným rejstříkem).
Ačkoli o odborné zdatnosti autora nebude zřejmě nikdo pochybovat, kniha není určena jen teatrologům, ale svým stylem je dobře přístupná všem příznivcům Shakespeara i prof. Hilského. Má být průvodcem po fascinujícím světě Shakespearova díla a napíšu-li, že vás do něj „vtáhne“, nebude to nijak nadsazené. Troufám si říct, že po přečtení si (stejně jako já) seženete dostupné shakespearovské adaptace a objednáte lístky na aktuální divadelní představení. Knihou se tedy naplnilo přání autora „alespoň částečně přenést na čtenáře pocit dobrodružného hledání smyslu a významu, prožívaný při psaní jednotlivých esejů“.
Martin Hilský v úvodu konstatuje, že Shakespearovy texty se citují v rozsahu, s nímž může soutěžit jedině Bible. Nakladatelství Academia samo označuje připravované vydání celého dramatikova díla jako „shakespearovskou bibli“. Také já si vypůjčím tuto paralelu – Hilského eseje nepřečtete za den nebo týden, ale stejně jako k Bibli se k nim i k Shakespearovi můžete vracet celý život.
Tereza Hýsková
Pozn.: „He was not of an age, but for all time“ – verš o W. Shakespearovi z dedikační básně Bena Jonsona; převzato z první kapitoly knihy Shakespeare a jeviště svět
Hilský, Martin: Shakespeare a jeviště svět. Praha: Academia 2010. 909 stran.
(5. 3. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2984
Zdravá duše pilířem života
Celý život je hledánímRadka Mačugová
( radka.macugova)
V prvním momentu čtenáře překvapí ozvláštněný styl spočívající v dlouhých asociacích a porušování syntaktických pravidel. Věty ani vlastní jména nezačínají velkými písmeny. Tento styl je však důležitou součástí příběhu. Navozuje plynulost čtení a hlubokou soustředěnost na příběh. Po několika řádcích se lehce oprostíme od formy a intenzivněji se před námi otevírá obsah.
Zvláštností stylu je též nerozlišování přímé řeči, což ale místy dílu spíše škodí, jelikož se čtenář ztrácí v tom, zda se jedná o řeč či myšlenkové asociace, nebo jaká výpověď patří kterému mluvčímu.
Příběh nám umožňuje nahlédnout do nejhlubších duševních skulin osobnosti ženy, která po nelehkých životních etapách onemocní rakovinou. Sledujeme její osud v letech 2002 - 2009. Ama se vydává na cesty. Cítí, že léčba formou klasické medicíny není to pravé, což ji ostatně napovídá i duch havrana. Cestujeme s ní a ocitáme se v Amazonii, kde už čeká šaman se svou alternativní léčbou. Prožíváme s Amou tak zvláštní chvíle v odlišné kultuře napůl civilizované, která je zrcadlem upřímných lidí neposkvrněných konzumem, nezasažených leskem peněz a závistí. Vyjevují se nám lidské vztahy deštného pralesa založené na úctě k druhým, vzájemné pomoci a především na souladu s přírodou, která je pro místní kmeny posvátná.
Amyna cesta je hledáním. Zaplavuje nás svými pocity, snovými vizemi a sáhodlouhými vnitřními monology. Cesta pokračuje přes Nevadskou poušť, kde Amu léčí starý indián, a nakonec končí v rodném domově. Najednou Ama ví, že to dokáže. První kroky vedou do nemocnice. Rozhodne se k léčbě. Našla svoji duševní rovnováhu?
Radka Mačugová
Andronikova, Hana: Nebe nemá dno. Praha: Euromedia Group - Odeon 2010. 296 stran.
Hana Andronikova:Nebe nemá dno
zdroj: www.knizniweb.cz
(12. 3. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2986
Obětujme pěšce!
Já jsem lepší, já jsem tyDarina Jíchová
( darina.jichova)
Děj se dá nastínit několika jednoduchými větami. Manželka si najde milence. Manžel se s tím musí vyrovnat. Ohraná zápletka je na světě, ale nebyl by to Gruša, kdyby to pojal tradičním způsobem. Manžel, hlavní hrdina i vypravěč oplácí nevěru nevěrou. Ve svých plánech zachází dál, než je hranice slušného chování. Vše se odehrává na pozadí vnitřních monologů, dialogů s mrtvým přítelem či dopisů s neživými adresáty.
„(…) jsem kočka,“ prohlašuje o sobě v jednom z dialogů vypravěč. Na rozdíl od zvířete však svých devět životů prožívá zároveň. Manžel, nebo Slint, jak mu něžně přezdívala žena, se den za dnem přeměňuje, obléká na sebe kůži milence a snaží se jeho chování vybrousit k dokonalosti, vnímá sám sebe jako lepší stín milence Hromádky. Celý příběh je prokládán dopisy. Skrze ně Gruša čtenáře zavádí do mysteriózního světa, kde se skutečné postavy mění v pouhé mlhavé osobnosti bez jmen a kde obrysů nabývají mrtví a imaginární společníci. Dopisy a vnitřní rozpravy zcela upozaďují roli lásky a nevěry.
O novele se nedá říci, že je snadným čtením. Chvilka nepozornosti a ztratí se celá pointa, postavy přestávají být samy sebou, nebo dokonce zemřou. Díla Jiřího Gruši jsou známa svým nevšedním pojetím erotiky a ženské mytologie. V knize Dámský gambit se vedle erotiky přenesené vyskytuje i její explicitní popis, který se z jemných náznaků stočí až k vulgaritě. I ženské tělo zastává roli kusu masa se všemi svými funkcemi, klady a zápory. Dílo vyšlo poprvé v roce 1972, mělo šokovat, změnit literaturu a její poetiku. V dnešní době nikoho nešokuje, nic nemění.
Připravte se při čtení, že ne všechno je tím, čím se zdá být. Dokonce ani dámský gambit není skutečným gambitem!
Darina Jíchová
Gruša, Jiří: Dámský gambit. Brno: Druhé město 2010, 92 stran.
(13. 3. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2988
Řeči se vedou, vodka teče
Alkoholem ku zdraví?!Markéta Havlová
( marketa.havlova)
Většina obsažených próz vyšla v období let 1922 až 1925 v sovětských novinách a časopisech zaměřených na politickou i společenskou satiru a osvětu.
Bulgakov ve svých textech reflektuje soudobou ruskou společnost. Ironicky glosuje nesmyslnost ruského byrokratického systému. Humorně se snaží psát o situacích, které jsou spíše smutné než cokoli jiného. Absurdita čiší z každého slova a postavy jsou spíše naivními účastníky děje, kterým se čtenář s chutí zasměje.
Spojujícím motivem všech textů je alkohol. „Hrdinové“ mu holdují, propadají a díky němu se stávají jen směšnými karikaturami. Ať je to opilý člen svazu Mikula, který přijde na volební schůzi do místního výboru „ožralý jako doga“, nebo novopečený otec malého miminka, který peníze za dítě propije, místo aby je donesl své ženě. V povídce s názvem Knihčepní lidé málo četli, proto se v ní rozhodl výčepní spojit pojízdnou knihovnu s hospodou, kde k pivu dostanete i něco „řízného“ na čtení. To nezní jako špatný nápad, že?
Kniha rozdělená do krátkých kapitol, někdy jen dvoustránkových, je příjemná, čtivá, místy pobaví. Čtenář ale musí přihlédnout k tomu, že texty jsou staré několik desítek let, a i když díky studentům–překladatelům dostaly nový, svěží kabát, je třeba brát je s odstupem.
Co víc chtít od útlé knížečky, která obsahuje citáty typu: „Čaj není vodka, nedá se pít na litry. S jednou lahví daleko nedojdeš. Pil – umřel, nepil – umřel taky!“
Markéta Havlová
Bulgakov, Michail: O prospěšnosti alkoholismu. Překlad: studenti translatologie FF UK. Příbram: Pistorius & Olšanská 2010, 104 stran.
(15. 3. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2998
Úsměv, prosím
Vzhůru do pedálůDarina Jíchová
( darina.jichova)
Kniha ryze věnovaná cyklistice? Ani zdaleka ne, jde o směs žánrů i témat. Zástupci žánrů jsou například povídky, fejetony a úvahy. Tematické rozlišení sahá od věčného trápení s manželem-cyklistou přes vzpomínky na socialismus až po vstup České republiky do EU a jiné problémy jako třeba opakující se prohry českých fotbalistů. Otázkou je, zda v tomto případě lze mluvit opravdu o fejetonech. Jsou to střípky, maximálně třístránkové zážitky z autorčina života. Jde někdy o tragikomické, jindy pouze o komické epizodky jejích všedních dnů. Mezi veselými povídky se najdou i ty, při jejichž čtení vás zamrazí. Jen namátkou je to třeba příběh, kde Tereza Boučková vzpomíná na zpěvačku Zuzanu Navarovou.
Stránku za stránkou, příběh za příběhem, se čtenář dočítá o autorčiných postojích k veřejnému i běžnému životu. Boučková všem zvědavcům dává nahlédnout až k sobě domů. Spisovatelka nejde pro ostřejší slovo daleko a rozhodně se nezabývá dlouhými popisy. Nezdržuje se nějakou pevně danou kostrou příběhu a jen občas svému fejetonu dopřeje pointu. Skrze autentické popisy se naskýtá možnost poznat Berounsko. Syrové, přesně takové, jaké je. Plné lesů a kopců, turistických značek a krkolomných tras i malých hospůdek. Místa i osoby, které se v krátkých fejetonech objevují, jsou prý skutečné. Chcete tedy navštívit hospodu U Krobiána? Nasedněte do vlaku (jen pozor na zpoždění, o těch by Boučková mohla vyprávět), nebo vyjeďte na svém kole (všude kopce).
Boží muka jsou celkem příjemné čtení. Obsahují padesát pět krátkých fejetonů, kniha splnila vše, co v samotném začátku slibovala – Pobavila.
Darina Jíchová
Boučková, Tereza: Boží a jiná muka – Fejetony o lásce ke kolu. Praha: Odeon 2010, 127 stran.
(15. 3. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3001
Když den splývá s nocí
Román o cestě člověka k člověkuDana Tregerová
( dana.tregerova)
Text na obálce zaručuje „čtivost“. Kniha plná lakonických pasáží čtivá určitě je. Přečtete ji jedním dechem, jak se říká. Jednoduchá syntax, jednoduchá slovní zásoba – zhruba tak vypadá překlad Jany Pellarové. A kompozice? Rovněž nekomplikovaná, ačkoli by jeden od tvrzení „autorka bravurně zachycuje stav duše, mysli i těla“ očekával složitější literární výstavbu.
Nečekejte ovšem ani „bravurní“ zobrazení stavu duše. Spisovatelka až do takové hloubky nejde. Zobrazení myslí? – To, ano. Verbeke zachycuje myšlenkové pochody dvou hrdinů, kteří se střídají ve vyprávění, ale pocit samoty a prázdnoty vyplývá až z jejich chování – Osamělé noční bloudění ulicemi spojené s nevhodným počínáním. Autorka se dotýká problematiky lidské samoty a prázdna způsobeného nejen poruchou spánku, pouze v náznacích. Ani onu silnou touhu citově se k něčemu přimknout, jež přirozeně plyne ze stávající nelehké situace, nedokáže vyjádřit těmi správnými slovy. Snaží se, ale některé části znějí až moc prvoplánově.
Mluvit o útlé knížce čtyřiatřicetileté Belgičanky, jež se hlásí k dílu Arnona Grunberga, jako o „vyzrálém díle“ je jistě unáhlené, má ale k „vyzrálosti“ pěkně vyšlapanou cestičku. Oceňovaná scénáristka ještě hledá svůj styl. Hledá ten správný způsob, jak naložit s nelehkými životními otázkami jako předměty literárního díla.
Nenechte se tedy zmást superlativy, které nabízí obálka knihy. Nebo vám po přečtení zbude z velkého nadšení jen smutné zklamání z rychle plynoucího příběhu-nepříběhu.
Dana Tregerová
Verbeke, Annelies: Spi! Překlad: J. Pellarová. Zlín: Kniha Zlín 2010, 148 stran.
(15. 3. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2996
Žena, pes a pistole
Dvanáct povídek. (?)Elena Chvojková
( elena.chvojkova)
Od první povídky nás provází ironizující jazyk popisující dnešní svět, lidi v něm a zdánlivě běžné vztahy ve společnosti. Dnes už je totiž asi bězné, že vedeme nesmyslné rozhovory, často neslyšíme jeden druhého, příručky a pracovní postupy nás opravňují vést si svou navzdory okolnostem, možná je i běžné, že nám při procházce v parku zastřelí psa šípem. Emil Hakl však nic z toho nekritizuje. Je jen jedním z účastníků, který pak rezignovaně přitaká faktu, že "jsme všichni kurvy".
Svým kladným vztahem k sexu ve svých literárních dílech a ironií v hlase lehce připomíná Škvoreckého. Oba vlastně míchají ženská těla s obludností doby. Noční připité procházky Prahou vrcholící spočinutím v jejím bytě a probuzení do ranní reality prosvětlené nahou ženou, připravující kávu. Je to milé i ve chvíli, kdy pes cestou domů počůrá nohu uspokojenému, unavenému milenci (možná kvůli pohledu vypravěče – a možná proto, že panička psa má nádherné nohy...). I když některá těla chabnou pod tíhou let a mateřství, i když narazíte na kvasinkový zánět, nemůže to zkazit fakt, že příště se znovu nadchnete pro ladné křivky, šedé oči nebo cokoli jiného.
Trefně ztvárněný dialog páru, který spolu už dlouhou dobu žije, nás zavede zase do jiného a přeci toho samého světa. Tragikomika vztahu, který známe každý, je obohacena padouchem, pistolí a dýmem cigaret na prašné cestě periférie na výletu s jasným cílem – guláš z daňka a pivo.
Poutavé dialogy a směsice neuvěřitelného a všedního je dalším z typických znaků všech povídek. Dlouhé rozhovory s přáteli nebo prostitutkou o smyslu bytí pak autor umísťuje kam jinam než do hospod a kaváren. A kdyby vás rozhovor začal nudit, bude vás obsluhovat nádherný číšník s pahýly místo rukou, nebo se sama potetovaná a zfetovaná prostitutka odebere k jinému stolu nabízet své sexuální služby. Přitom právě ona možná nejlépe vystihla podstatu bytí.
Jedna z povídek (Dva dny ze života Evy F.) se liší svou formou od ostatních. Vypravěčkou je žena a celý příběh tak dostává trochu jiný nádech. Eva a její partner Josef vyrazí na výšlap jednoho vrcholu v Chorvatsku, který se neočekávaně protáhne na několik dní. Atmosféra jako by se zvolňovala s řídnoucím vzduchem blíž a blíž cíli. Ale i zde narážíme na lehce neobvyklé jevy – až výjevy. Na sklonku vyčerpání, po dobytí Vaganského vrchu sestupuje vyhladovělý pár do údolí, kde narazí na obydlí. Od chvíle, kdy otevřou dveře srubu, se vykresluje podívaná jak z Kusturicova filmu. Nespoutaná divoká zábava, hraničící s hysterií a ohrožením na životech, trvá ovšem jen pár stránek a pak je konec, tečka, další děj. Vše popsáno ženskýma očima a doprovázeno Evinými monology o životě a partnerovi.
Kniha se díky svému jazyku čte velmi dobře, dialogy Hakl trefně vystihuje současnou mluvu, která se mění podle charakteru postav a společenského postavení. Zhruba v polovině knihy se Vám může zdát, že jste to Vy, kdo píše příběhy, nebo že jsou to příběhy o Vás. Také se může stát, že některý z nich nebudete chtít opustit. A jestli se to nestane, určitě budete minimálně pobaveni. A kdyby snad ani to ne, od strany 105 začíná fotopovídka Mira Švolíka. Jen tak.
Elena Chvojková
Hakl, Emil: O létajících objektech. Praha: Argo 2004. 186 stran.
(15. 3. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2997
Klíč od rakve
Po pěti letech nová, o něco intimnější sbírka J. H. KrchovskéhoDominik Melichar
( dominik.melichar)
Někdy mají básníci touhu překračovat vlastní stín. Neustále svoji tvorbu posouvat dál a dál. V každé době bylo běžné, že přišla-li do módy ta nebo ta poetika, jejich verše šly ruku v ruce s ní. A někdy ani na směrech nesejde a přesto má autor pocit, že by měl změnit výraz, že se už vyčerpal. Většinou to bývá dobrým rozhodnutím. J. H. Krchovský je přesně opačným typem básníka. Od sedmdesátých let se jeho styl výrazně nezměnil, možná jen trochu zešedivěl a přibylo mu vrásek. O to jsou však jeho básně uvěřitelnější.
Sbírku otevírá dvouverším, kterým by ji klidně mohl i končit: „Život je na hovno a láska na prd / jak už řek myslim že Jaroslav Seifert.“ Život v jeho podání je už čtyři desetiletí stále znovu a znovu vysmívanou macechou. Nechává ji do sebe bušit, aby se vždy nakonec bezbožně uchechtl. Život je pro něj jen předehra ke smrti. Občas cítíme, že by byl rád, aby byl pro něj život trochu víc, aby se jím bavil, vždy ale skončí jen ironickým úšklebkem nad tím, jak od života lidé rádi odhlíží: „Dnes jsem si koupil květináč / a zasadil pažitku / Děkuji, Bože! >>Není zač…<< / dnešek byl plný zážitků.“ Život je zkrátka „zlej film“ a básník se na něj musí koukat a zároveň jej režírovat i hrát v něm hlavní roli. Životem je zhnusen, přesto je to právě život, který mu dává možnost se něčemu vůbec vysmát, což je zároveň jedinou jeho možností, jak se s životem vypořádat. Z této tautologie ovšem cesta ven existuje. Cesta, jež je zároveň vyvrcholením ambivalence jeho postoje k životu. Jednu báseň končí slovy: „Zkurvenej živote, měl jsem tě vole rád!“
Jiří Krchovský si libuje v dekadentních motivech, jež jako pavouk svou síť spřádá ve formálně dokonalých verších. Nejsilněji je samozřejmě cítit motiv smrti, s níž si básník podává ruku odjakživa. I k ní ho ovšem pojí složitý vztah. Nenávidí ji a miluje ji. Nenávidí ji ve své lásce k ní a miluji ji v nenávisti. Můžeme tak číst verše: „Umírat pro lásku, nebo žít pro zradu…“, načež pokračuje: „zkusme to naopak – potmě a odzadu!“ Smrt si stále podává dveře s životem. Pro Krchovského jsou oba tyto momenty lidského bytí natolik silné, až občas spadá k jejich záměně, nebo dokonce sloučení, jako hned v úvodní básni celé sbírky: „žít jsem se ještě nenaučil / a už se učím umírat / (…) / když jsem se k prvním krůčkům zvedal / už jsem se učil odcházet“
S přibývajícími léty ale přichází ještě další motiv, totiž motiv stáří. Můžeme tu najednou pocítit jakési odsunutí smrti na vedlejší kolej, protože teď přichází stáří, něco, na co jsem nebyl připraven: „To be, or not to be?... Jaképak dilema?! / vždyť je to nestoudné – psát básně s brýlema!“ nebo jinde: „pořád jsem čekal, kdy přijde ten Život už / místo něj přichází akorát stáří.“ Krchovský jako by poprvé nevnímal život jen jako nutnost na cestě ke smrti, ale dokáže si uvědomit jeho časovost. V podobných básních je nejdůvěryhodnější, jeho dekadence se stává spíše kontemplací o sobě než věčné kopání a pohrdání sama sebou.
Samozřejmě jinak zůstává věren své poetice, a tak veršů plných pokroucené sexuality, sprostých slov a věčné sebetrýzně nakonec ušetřeni nejsme. Ale ve světle oněch kontemplativních básní se tyto najednou ocitají na jiné rovině. Na rovině hloubavějšího uvědomění si vlastní existence než v pouhé dichotomii život–smrt, láska–nenávist apod. Zdá se, že JHK zjistil, že z tohoto světa může odejít i jinak než nohama napřed.
Dominik Melichar
Krchovský, J. H.: Dvojité dno. Host: Brno 2010. 80 stran.
(15. 3. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3000
Obvyklá kniha o neobvyklé zemi
Multikulturalismus západního světa očima na hraniciMarkéta Jakešová
( marketa.jakesova)
Kniha vypráví o těžkostech indických přistěhovalců, nikoli však o ztrátě domova jako takové, ale spíše o tzv. druhé generaci přistěhovalců - o dětech lidí, kteří přicestovali do Evropy nebo USA za prací. U příslušníků druhé generace se objevuje silná vykořeněnost: jejich rodiče jsou pyšní na své pracovní úspěchy na západě a zároveň silně lpí na svých kulturních kořenech, přesto je jejich pozice jasně ukotvená. Děti oproti tomu leckdy neumí pořádně hovořit jazykem svých předků a anglicky zase mluví s přízvukem. Nesnáší indické zvyky, ke kterým je již nic nepojí, avšak rodiče jim zakazují vše “západní”... Mají zkrátka pocit, že nikam nepatří.
Hrdinové osmi příběhů jsou většinou dívky nebo mladé ženy, u nichž se rozpor mezi očekáváním rodičů a západní společností vzhledem k různému pojetí ženské role v obou kulturách projevuje výrazněji. Hlavními tématy jsou problémy v dospívání, generační konflikty a hledání partnerů.
Prvních pět povídek na sebe dějově nenavazuje, zatímco poslední tři tvoří uzavřený příběh. V nich se setkávají a zároveň míjejí dva mladí lidé, kteří přestože spolu sdílejí kulturní zázemí a podobné osudy, k sobě nedokážou najít cestu. Tato druhá část neukazuje pouze na rozpolcenost plynoucí z rozkolu mezi indickými kořeny a moderním prostředím, ale také na celkovou uzavřenost a citovou vyprahlost přistěhovalců, kvůli níž se bojí cele ponořit do intimního vztahu s blízkým člověkem.
Závěr čtenáře příjemně překvapí, jinak je kniha poměrně kýčovitá, jakkoli je velmi čtivá. Škoda, že autorka lépe nevyužila slibného potenciálu, povídky jsou minimálně po formální stránce dost tuctové.
Markéta Jakešová
Lahiriová, Jhumpa: Nezvyklá země. Překlad: G. Kubrichtová, Praha: Argo 2010. 323 stran.
(16. 3. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3006
Lhaní jako povolání
Realita tajných služebJana Olivová
( jana.olivova)
Dějinami CIA navazuje autor na své dvě předchozí publikace, ve kterých se taktéž zabývá pro veřejnost neznámou stránkou tajných služeb – na knihu Bianko šek, v níž odvážně zveřejňuje černé fondy Pentagonu, a na Zradu, líčící osud amerického špiona Aldricha Amese. V této tradici odkrývání zákulisních politických praktik pokračuje zkušený reportér a držitel Pullitzerovy ceny i ve své zatím poslední knize. Na více než šesti stech stranách využívá Weiner nejen svých zkušeností zahraničního korespondenta deníku The New York Times z oblastí působnosti CIA jako je Afghánistán, Pákistán či Keňa, ale i důkladného studia více než 50 000 dokumentů z archivu CIA, Bílého domu či ministerstva zahraničí. Kromě těchto zdrojů vychází také z rozhovorů a svědectví bývalých zaměstnanců CIA, amerických vojáků a diplomatů. Kniha se skládá z šesti částí, seřazených chronologicky od vzniku CIA v roce 1945 – jako reakce na válečnou zkušenost, které chtěly Spojené státy pro příště předejít - až do roku 2007, ve kterém kniha vyšla v USA. Jednotlivé kapitoly jsou časově ohraničeny funkčními obdobími amerických prezidentů, od Franklina D. Roosevelta až po George W. Bushe.
Ačkoli výsledky Ústřední zpravodajské služby nebyly ve většině případů valné a mnohdy se zdálo, že cíle má různé, ale světový mír to rozhodně není, pověst a především rozpočet si udržovala stále na vysoké úrovni – tedy až do nedávných let, kdy vládě začaly docházet finance a prezidentu Bushovi trpělivost. Kniha T. Weinera rozhodně americké Ústřední zpravodajské službě na popularitě nepřidá. To ostatně ani není její cíl. Jejím cílem je odkrýt zákulisní nitky a ty, kteří za ně tahají, a také ukázat na neprůhlednost systému, jenž má v rukou osudy miliónů lidí na celém světě. Rozhodně se dá počítat s tím, že Dějiny CIA budou mít zásadní vliv hlavně na budoucnost této organizace. Až se daňoví poplatníci dozvědí, že jejich peníze jdou na udržování zahraničních totalitních režimů, že lidé mající za úkol zabránit ohrožení státu jsou schopni lhát samotnému prezidentovi a upravují si zjištěné „skutečnosti“ podle svých zájmů, nebudou mít chuť ze svých peněz dál CIA podporovat. O vlivu, který má tato publikace na americkou veřejnost, už teď vypovídá i fakt, že za ni její autor dostal v r. 2007 Národní knižní cenu.
Ačkoli Dějiny CIA patří k literatuře faktu (o čemž svědčí i více než 100 stran poznámkového aparátu), nejedná se rozhodně o knihu nudnou nebo srozumitelnou jen pro odborníky na problematiku tajných služeb a na dějiny USA. Je určena všem, kteří si chtějí rozšířit obzory a nahlédnout do zákulisí světové politiky a které nevyděsí skutečnost, že skupina lidí na druhém konci světa má takovou moc, že může rozpoutat třetí světovou válku, držet dvacet let u vlády cizího diktátora nebo totálně společensky zlikvidovat nepohodlného svědka tím, že na něj vyhrabe dávno zapomenutý prohřešek. A společenskou likvidací to mnohdy teprve začíná…
Takže pokud si chcete ponechat růžové brýle a nehrabat se v bahně zákulisních politických tahů, tuto knihu si raději nekupujte – jen by vám zkazila zažívání a klidné spaní. Ale pokud nechcete před skutečností zavírat oči a rádi se dozvíte něco nového, i když třeba ne právě příjemného, je tato kniha přesně pro vás. Protože v informacích je síla a kdo má informace, má i moc – této skutečnosti si jsou zpravodajské služby moc dobře vědomy. Tim Weiner svou knihou přispěl k tomu, že teď už si jsou toho vědomi i ostatní – a to je něco, co může ovlivnit nejen budoucnost tajných služeb, ale i každého obyčejného člověka.
Jana Olivová
Weiner, Tim: Dějiny CIA. Překlad: D. Výborný. Praha: Argo 2010. 658 stran.
(17. 3. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3007
Parallel Universe
Synu, dělej to pořádně!Tomáš Pácalt
( tomas.pacalt)
Kdyby můj děda žil v Americe, byl by jižanský farmář. Právě mě to napadlo a říkám si, že vám to prostě musím napsat.
A tenhle jižan mi kdysi řekl: „Jo, synu, dělej, co tě baví. Ale dělej to pořádně.“ Patetická moudra, která se zdají bez kontextu tak prázdná. Ale když to řekne mé osobě blízká autorita, mám někdy pocit, že jsem objevil svět, i když jsem tu věc kdesi slyšel tisíckrát. I když se to zdá banální, jasné.
V knize od Haruki Murakamiho je to podobné. Murakami říká věci, které už vám byly někdy vštěpovány. Věci na první pohled banální, jasné. Know how jak správně běhat, jak psát, jak žít… Mluví o nich ale pokorně, upřímně. Nikomu nic necpe. Pokorně a krásně například píše o tom, jak je důležitá u věcí vytrvalost a pravidelnost. U věcí - činností, které máte rádi a chcete v nich být dobří. Jak je podstatné si v nich najít řád. Nebo jak je důležité se cítit dobře fyzicky… Slova která každý tisíckrát slyšel. Tentokrát je ale říká autorita. Říká je Haruki Murakami.
Murakami má nejspíš taky své jižany, které poslouchá: dělá, co ho baví – běhá a píše. A dělá to pořádně. A ještě o tom dokáže napsat knížku. Knížku, kvůli které asi nezačnete běhat. Knížku, která vám ale připomene, že když děláte činnosti ve kterých chcete být dobří, tak je dělejte naplno a s vervou. Protože vždycky to trochu bolí. Ale je to vaše bolest. Navíc to stojí za to. A těchto připomínek není nikdy dost.
Tomáš Pácalt
Murakami, Haruki: O čem mluvím, když mluvím o běhání. Praha: Odeon 2010. 167 stran.
(17. 3. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3008
Láska až za hrob
Mrtví tanečníci – antologie české romantické prózyPetr Nagy
( petr.nagy)
Stejně jako Rozkošný hrob jsou i Mrtví tanečníci dílem autorského kolektivu vedeného Václavem Vaňkem, kterému opět patří také úvodní slovo – tentokrát v podobě zasvěcené a přehledně členěné studie, pokoušející se definovat žánr romantické povídky (lepší je mluvit o krátké próze), zachytit jeho vývoj (smrt – sen – šílenství) a vytknout nejtypičtější atributy (nejčastějším tématem se ukazuje být nelehký až marný zápas o naplnění lásky).
„Roztomilé děvčátko, asi půl osma roku věku svého, jediné potěšení svých rodičů, bylo jim nenadálou smrtí odňato. (…) Však již na druhý den zrána byla rakev z hrobu vyvržena, rubáš na kusy roztrhán, a dítko až hrůza zohaveno. Ruka lotrovská vytrhala z těla vnitřnosti a z mladistvých prsou malé srdéčko.“ (s. 58)
Autoři se nijak netají tím, že sestavení podobné antologie nutně provází řada obtíží a snad i polemických rozhodnutí – nakonec jejich výběrem prošlo na dvě desítky prozaických textů, rozsahem většinou nepřekračujících deset stran. Sympatická je především volba méně známých spisovatelů (s výjimkou Máchy, Sabiny a Němcové) a jejich představení v poměrně obsáhlých autorských medailonech, což z dotyčné publikace čini vedle cenného zdroje těžko dostupných (často jen časopisecky otištěných) textů též užitečný studijní materiál.
Povídky přinášené Mrtvými tanečníky ovšem osloví jen málokterého současného čtenáře, neboť vedle samotného obsahu může leckoho odradit též editory sice korigovaný (přizpůsobený současné pravopisné normě), přesto však hůře stravitelný jazyk českých romantiků. Odvážlivci však budou odměněni seznámením s autory, jejichž životní osudy leckdy příliš nezaostávaly za dobrodružnými zápletkami dotyčných textů.
Petr Nagy
Vaněk, Václav a kol.: Mrtví tanečníci. Příbram: Pistorius & Olšanská 2010. 232 stran.
(18. 3. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3011
Možná najdete svůj životní příběh!
Nesmrtelné povídky Jana BalabánaLucie Zinke
( lucie.zinke)
Sbírka obsahuje celkem 69 povídek a je rozdělena do několika částí. Zahrnuje jak příběhy již publikované v předešlých autorových sbírkách (Středověk; Prázdniny; Možná, že odcházíme; Jsme tady), tak úplně nové. Jedná se o průřez jeho tolik oceňovanou povídkovou tvorbou: sbírka povídek Možná, že odcházíme byla v roce 2004 nominována na Státní cenu za literaturu a v roce 2005 získala cenu Magnesia Litera v kategorii prozaických děl. Letos, dne 10. 4. 2011, Jan Balabán opět tuto cenu obdržel za své posmrtně vydané dílo Zeptej se táty, které jsme recenzovali v předminulém čísle (Komu zvoní hrana? Tobě!).
Autor líčí osudy svých postav, popisuje jejich trable, myšlení, životní postupy a jejich životní příběhy. Kniha je psaná bohatým, ne příliš běžným jazykem a občas je zapotřebí se nad ní zamyslet. Všechny povídky začínají i končí nepředvídatelně, proto se jejich "rozuzlení" nedozvíte, dokud je nedočtete až do konce. Spisovatel jednotlivé historky nijak neuvádí, chybí v nich jakási „předehra“ pro děj, rovnou vypráví hlavní příběh. Rád se zabývá popisy prostředí, a to hlavně přírody, která se ve vyprávění častokrát vyskytuje, a popisy postav, především uvažováním jednotlivých osob v příbězích.
Sbírka je sice obsáhlá, avšak stránky vám rychle ubíhají, vše se čte díky plynulému ději výborně. První svazek Balabánových sebraných spisů se vydařil. Pokud byste se chtěli s autorovými příběhy více sžít, doporučuji si jako první přečíst doslov Petra Hrušky.
Balabán, J.: Povídky (Dílo I). Brno: Host 2010. 528 s.
(27. 3. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3018
Bilingvní jednohubka
Skvělá zábava a zároveň prospěšná věc!Hana Voralová
( hana.voralova)
Jedná se o souborné vydání čtyř povídek, jež na sebe sice částečně tematicky navazují, ale rozhodně nejsme nuceni číst je za sebou. Každá z těchto povídek řeší na první pohled vcelku banální životní situaci jako odklízení stohu sena, hledání perspektivnějšího zaměstnání či závody psů. To by ale nebyl Roald Dahl, kdyby tyto běžné situace tak trochu neokořenil notnými dávkami typického britského černého humoru, hororově pochmurné atmosféry a někdy až nechutné zvrácenosti. Z obyčejného stohu sena se na nás najednou vyvalí hejno obřích krys, jako perspektivnější zaměstnání se začne jevit továrna na výrobu červů a ze psích závodů se stane závod psích majitelů o to, který z nich umučí svého psa dřív: „Některejm lidem drogy, škrcení a přecpávání nestačí. Tak je věšej (…) nebo šmirglujou. Vodřou jim tlapky hrubým šmirglpapírem, takže je to pak při běhu bolí. (…) Ale i kdyby byli seberychlejší, stejně jim pro jistotu stříknou injekci. Jeden a půl kubíku éteru. (…) Jindy je to kofein v olejovém roztoku nebo kafr.“
Přesto si ale všechny povídky zachovávají svůj humoristicky laděný podtext, což nakonec potvrzují i jejich charakteristická anekdotická vyvrcholení. V čem ale spočívá Dahlova vypravěčská obratnost? Především v dokonalé práci s jazykem a svérázné popisnosti: „A znovu ta rozkoš, ta vlhkoretá, mlaskavá rozkoš, s níž pronášel každé slovo, ta hrdelní šťavnatost v jeho hlasu a sirupovitý přízvuk, s nímž vyslovil líkořice. (…) tohle jeho špatné oko vás úkosem provrtávalo chladným pohledem, vařené a mživě bledé s černou tečkou uprostřed jako rybí oko na talíři. (…) Městská spodina. Vyřinuli se jako splašky z prasklého potrubí a tekli po cestě a vrátky do pole a vytvářeli na horním konci pole rybníček zapáchající břečky.“ V anglickém znění to proti tomu vypadá takto: „Again the relish, the wet-lipped, lip-smacking relish as he spoke the words, the throaty richness of his voice and the thick syrupy way he pronounced the word lickerish. (…) there was this faulty eye fixing you sideways with a cold stare, boiled and misty pale with a little black dot in the centre, like a fish-eye on a plate. (…) The dregs of the big town. Oozing out like sewage from a cracked pipe and trickling along the road through the gate and making a smelly little pond of sewage at the top end of the field.“
Realizace bilingvního vydání je jedinečnou příležitostí pro porovnání překladatelské a autorské práce s jazykem. Překladatel Jaroslav Kořán, který vedle Dahla přeložil řadu děl Kurta Vonneguta nebo Charlese Bukowského, je v tomto směru naprosto nepřekonatelný. O svém umění se sám vyjádřil v rozhovoru pro časopis Reflex slovy: „Moje překlady byly vždycky hodně české, zaměřené k domácímu publiku. Kniha musí být o vás, o vašich blízkých, ne o dalekých Pygmejích. Věděl jsem, že mám-li dosáhnout účinku, musím českého čtenáře urážet slovem podobně, jako Henry Miller v Tichých dnech v Clichy urážel svého amerického. Že mu musím vlézt do kalhot i pod sukně.“
Sladkou tečkou na závěr je navíc vědomí toho, že deset procent autorského honoráře z každé prodané knihy poputuje na činnost dobročinných institucí Roalda Dahla pečujících o děti po celé Velké Británii.
Hana Voralová
Dahl, Roald: Claudův pes/Claud´s Dog. Překlad: J. Kořán, Praha: Argo 2010. 204 stran.
(27. 3. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3020
Sudety trochu jinak
Germanus Iudeo lupus estJana Olivová
( jana.olivova)
Již podle názvu je jasné, že nejde o beletristické zpracování židovských osudů, ale o práci odbornou. To by však nemělo případné čtenáře odradit, protože tato kniha se nešvarům odborných publikací úspěšně vyhýbá – informace jsou podány přehledně a stručně, takže se nemusíte bát, že byste u této knihy usínali.
V osmi kapitolách se autor věnuje nejen situaci Židů v českém pohraničí, ale i počátkům antisemitismu mezi německým obyvatelstvem a jeho hlavním projevům, obecně známým z hodin dějepisu (studentské spolky, německé politické strany v ČSR, …). V nejobsáhlejších kapitolách se Osterloh zabývá arizací židovského majetku, prvním krokem „konečného řešení židovské otázky“. Židé byli postupně připravováni o majetek, o práva, a nakonec i o život. Autor kromě množství historických faktů předkládá i řadu otázek týkajících se každodenního chování německých občanů k jejich židovským sousedům. V závěrečných kapitolách se pak věnuje tématu deportací a koncentračních táborů.
Pro ty čtenáře, kteří ani po přečtení všech osmi kapitol nebudou mít dost, je k dispozici téměř dvousetstránkový poznámkový aparát a desítky stran map, tabulek a seznamů literatury. Takže pokud vás toto téma zaujme, můžete si najít další knihy s podobnou tematikou a doplnit si informace, které jste v této publikaci nenašli. Pravděpodobně to ale nebude potřeba, protože práce, kterou Jörg Osterloh na této publikaci odvedl, je úctyhodná, stejně jako množství dat v ní obsažené.
Jörg Osterloh: Nacionálněsocialistické pronásledování Židů v říšské župě Sudety v letech 1938-1945 (zvětšit)
Jana Olivová
Osterloh, Jörg: Nacionálněsocialistické pronásledování Židů v říšské župě Sudety v letech 1938-1945. Překlad: B. Pscheidtová. Praha: Argo 2010. 776 stran.
(28. 3. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3021
Láskyplná starost o minulost
Starou Prahou v nové edici – nakladatelství Paseka nezklamaloKlára Zindulková
( klara.zindulkova)
Série Zmizelá Praha 1–5, mapující postupně dílčí území historické Prahy, vycházela v Pasece v letech 2003 a 2004. Autorem či spoluautorem všech titulů kromě jednoho je Zdeněk Wirth. Tomu, kdo prolézá raději antikvariáty než knihkupectví, se možná v některém podaří najít knižní řadu s podezřele podobnými názvy – ano jde o 1. vydání edice v nakladatelství Václava Poláčka z let 1945–48, kterou se Paseka rozhodla po mnoha letech vydat znovu. U znovuvydání starých knih však nezůstalo a na Zmizelou Prahu navázala řada tematická.
Nejmladšími členy edice jsou dva svazky s názvem Tramvaje a tramvajové tratě od Pavla Fojtíka. Řečený autor je už několik let archivářem Dopravního podniku, což mu umožnilo dát dohromady skutečně cenný materiál – každá kniha obsahuje kolem dvou set fotografií známých i neznámých fotografů, nejstarší snímky byly pořízeny již na přelomu století. Pavel Fojtík doplnil dvojdílný soubor předmluvou, shrnující historii pražské tramvajové dopravy od zavedení koňské dráhy roku 1875, komentářem ke každému snímku a několika podrobnými plánky.
Nuže, milý čtenáři, nastup do nejbližší tramvaje s knihou v ruce a nech se zavézt i do míst dávno zmizelých.
Klára Zindulková
Fojtík, P.: Tramvaje a tramvajové tratě, Historické centrum a Holešovice. Praha: Paseka 2010. 188 stran.
Fojtík, P.: Tramvaje a tramvajové tratě, Historická předměstí a okraj města. Levý břeh Vltavy. Praha: Paseka 2011. 168 stran.
(29. 3. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3022
Mezi holocaustem a americkým snem
Americkým snem? Americkým snem.Jakub Hladík
( jakub.hladik)
Edgar Hilsenrath (1926), německý spisovatel židovského původu, zažil hrůzy druhé světové války. Podobně jako kupříkladu u Arnošta Lustiga, Imre Kertésze či Primo Léviho je hlavním tématem Hilsenrathových knih právě holocaust. Zpracování je ovšem jiné. Němečtí nakladatelé vydali autorovu prvotinu s názvem Noc v minimálním nákladu a druhý román Nácek a holič vyšel nejprve v anglickém, francouzském a italském překladu, originál spatřil světlo světa až roku 1977. Proč? Ze strachu před reakcí čtenářů. Ze strachu, že se nedá o tak závažné události, jakou představuje holocaust, psát se satirou, černým humorem, vulgarismy, zkrátka neuctivě. Až po letech (2003-2008) se Hilsenrath dočkal vydání svých Sebraných spisů v německém nakladatelství Dittrich Verlag.
Román Fuck America pochází z roku 1980 a je v pořadí čtvrtým autorovým dílem, třetím vydaným v českém překladu. Původně vyšel pod názvem Vyznání Jakoba Bronského, až v Sebraných spisech byl doplněn provokativní název.
Hlavním hrdinou je žid Jakob Bronsky. Jeho rodině bylo před válkou zakázáno emigrovat do Ameriky kvůli systému kvót. Rodina nicméně válku přežila. Jak? Na to odpovídá hlavní hrdina více verzemi. Která je ta pravá, to se dozvíme až v samotném závěru. Bronští jsou po válce vyhaslí, ztratili lesk v očích, ztratili své duše a když v roce 1952 obdrželi víza, o která žádali před válkou, vydávají se do USA, aniž by věděli proč. Před sochou Svobody pronáší otec Nathan Bronsky jediná dvě anglická slova, která zná. Slova, která tam v tu chvíli pasovala. Slova, která vyjádřila to, co cítil. Fuck America...
Děj se odehrává v New Yorku padesátých let. Jakob Bronsky se pohybuje v prostředí imigrantů, kteří nežijí, ale přežívají. Před válkou úspěšní podnikatelé a respektovaní myslitelé vykonávají práci námezdních dělníků. Řeší politickou situaci, ale neřeší světovou válku. Nemají ambice, nesní americký sen, hledí s despektem na zemi, kde se stane prezidentem ten, kdo se lépe usmívá. Protloukají se. Protlouká se i Jakob Bronsky. Právě pasáže, kde se hlavní hrdina snaží získat prostředky nutné k přežití, jsou velmi silné. Rychlé střídání zaměstnání, okrádání nadřízených, drobné podvody a triky, jak odejít z restaurace bez zaplacení, připomínají prózy Charlese Bukowského.
Jakob Bronsky byl příliš mladý, když do jeho života vstoupila válka. Kvůli tomu ho teď lidé odhadují na čtyřicet, ač mu je biologicky pouze dvacet sedm. Prožité zkušenosti v něm vyvolaly trauma, má ve své minulosti díru, kterou se snaží zaplnit psaním. Píše autobiografickou knihu o životě v ghettu za druhé světové války, jejímž hrdinou je osamělý muž. Knize dává na radu přítele název Honibrk, protože "osamělý muž si ho vždycky honí".
Jakob Bronsky bojuje se sexuálními touhami. V Americe padesátých let můžete mít mraky žen, pokud jste úspěšní, pokud však smrdíte korunou, dámy to vycítí. A tak si sem tam hlavní hrdina, ale i jeho přátelé, dopřejí alespoň sex s prostitutkami, ale chybí jim privátní šukání, které si paradoxně nemohou dovolit proto, že na něj nemají peníze...
Jazyk knihy je poměrně jednoduchý. Popisné pasáže střídají dialogy s relativně krátkými replikami, často dochází k opakování. K opakování? Ano, k opakování.
Celá kniha je silně autobiografická, zároveň však na skutečných událostech Hilsenrath rozvíjí bohatou fikci. Nejmarkantněji se to projevuje na nahrazování minulosti jinými verzemi nebo obrazy toho, jak by se věci mohly odvíjet, kdyby... Tak například se v závěru knihy štěpí Jakob Bronsky na dvě osoby, tu která přežila holocaust a tu, která zemřela se šesti miliony. Právě závěr je smíšením reálných fakt z autorova života, fiktivními alternativami a vysněnou budoucností. Román tak odběhl od dění v New Yorku a končí trochu rozpačitě vizí, jak Jakob sedí v televizním studiu a vyzývá mladé čtenáře, aby si přečetli jeho knihu Honibrk.
Jakub Hladík
Hilsenrath, Edgar: Fuck America. Překlad: J. Zoubková. Praha: Plus 2011. 200 stran.
(2. 4. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3024
Skandinávská instantní filosofie
Nejnovější exhibice Josteina GaarderaTereza Hýsková
( tereza.hyskova)
Dva dávní milenci se setkávají na terase horského hotelu, kde před třiceti lety trávili poslední společné dny. Projdou se po známých místech, vymění si mailové adresy a modernizovaný epistolární román je na světě. Od začátku samozřejmě víte, že korespondence je fiktivní, takže žádný pocit vzrušení ze zakázaného vás neovládne. Ostatně dost pochybujete, že by se dva lidé odhalovali až na dřeň stylem, který jim vtisknul Gaarder. Aby se kniha prodala, nesmí v ní chybět tajemství. A tajemství se samozřejmě nesmí prozradit na začátku. Na druhé straně by milostné zápletky chtivý čtenář měl pochopit co nejrychleji, jak osudovou lásku oba dotyční kdysi prožívali. Výsledkem autorovy snahy je, že pročítáte řádky vysoce nepravděpodobné mailové konverzace, v níž si jediní dva aktéři děje sdělují informace typu: „Chodili jsme spolu pět let, bydleli jsme v malém bytě a pili jsme rádi calvados.“ Mezitím si však dávají dobrý pozor, aby náhodou neprozradili, proč že se to vlastně kdysi rozešli, ač to zřejmě vědí stejně dobře jako všechno ostatní, co je třeba po letech připomenout. Podstatu kriminální zápletky odhalíte v momentě, kdy se dozvíte, že mladí milenci byli zvyklí cestovat autem, jste ale vytrvale přesvědčováni, že jde o něco mnohem hlubšího, takže domnělé mystérium je nakonec to jediné, co vás nutí číst až do konce.
Nepřesvědčivý úvod? Zapomeňte na něj – forma je vedlejší. Tady jde přece o myšlenku. Nebo lépe řečeno o myšlenky, protože jimi text opravdu přetéká. A všechny jsou fenomenální. Gaarder se přidržel otřepaného stereotypu racionální muž versus iracionálně uvažující žena a utvořil z něj základ dialogu dvou protikladných světonázorů. Steinn a Solrun spolu během několika dní stihnou probrat ledasco od vzniku vesmíru přes existenci náhody nebo roli osudu až po podstatu lidské existence a posmrtný život. Román ve zkratce ukazuje, že jeho autor je obeznámen s kvantovou fyzikou, kosmologií, biologií, klimatologií, religionistikou a samozřejmě uměním – nejednou je čtenáři osvětleno, proč kniha nese název stejnojmenného obrazu René Magritta. A to vše na pouhých sto šedesáti stranách textu. Co víc si přát?
Jostein Gaarder se svým podbízivým stylem snaží čtenáři namluvit, že při četbě jeho románu se bude cítit hloubavý a povznesený, aniž by musel použít vlastní intelekt. V kontextu knihy rozvleklé úvahové pasáže nenutí k zamyšlení, ale přímo myšlenky podsouvají. Ve vzduchu ještě visí otázka, jakému čtenáři, že se to Gaarder vlastně vnucuje. Značka Albatros napovídá, že půjde o čtenáře dětského. Ani malého génia, který by se snad zajímal o Velký třesk a teorii relativity, ale není potřeba zatěžovat otázkami života a smrti či starostmi padesátníků, připomínajících si svá někdejší ideová východiska. Iluze, že Gaarderův román vyžaduje jistou životní zkušenost, je taky klamná. Dá se předpokládat, že vnímavý dospělý čtenář se se svou vlastní existencí vypořádával coby rozervaný teenager a nepotřebuje k tomu rozumy norského spisovatele. Tomu, že je kniha patrně nejvhodnější pro hrstku dobrovolně čtoucích pubescentů, napovídá mj. výchovně vyznívající závěr, z něhož plyne poučení, že svou víru a názory nemáme nikomu vnucovat. Výchovnou složku by příště mohlo více podpořit nakladatelství Albatros. Pro začátek třeba tím, že dotáhne do konce finální jazykovou úpravu textu.
Dle masivního úspěchu Gaarderových knih lze soudit, že v nich přece jen přináší něco nového. Jeho styl popularizace filosofie je dnešnímu světu evidentně blízký. Mohli bychom se ptát proč, ale to už by bylo jiné téma…
Tereza Hýsková
Gaarder, Jostein: Hrad v Pyrenejích. Překlad J. Vrbová. Praha: Albatros 2011. 167 stran.
(3. 4. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3026
Sex, knihy a peníze
Svěží úvaha o (ne)čteníTereza Hýsková
( tereza.hyskova)
Toto tvrzení ovšem musíte brát s rezervou, stejně jako celou Bayardovu knihu. Autor nezapřel svůj původ, když jako formu zvolil francouzský esej, text má ale v jeho podání překvapivě dobrý spád. Plynulost není rozrušována obsáhlým poznámkovým aparátem – ocitovány jsou pouze beletristické prameny, odborná literatura zůstala stranou. Zdařilá je také struktura eseje, rozděleného na tři části po čtyřech kapitolách. Jemný ironický osten vystupuje z každé stránky, postupně však ubývá humoru a větší prostor dostávají výkladové a úvahové pasáže. Smysl pro nadsázku prokazuje autor zejména v části první, kde čtenáře seznamuje se způsoby, kterými je možno nečíst. Na posledních stránkách pak slibné tempo poněkud vázne.
Věrný ironickému duchu, zachovává Bayard naoko vážnou tvář a nejprve nám předkládá teorii se všemi náležitostmi, které k ní patří. Vytváří vlastní terminologii, účelnou pro koncepci nečtení a hlavně svá tvrzení v hojné míře dokládá příklady ze světové literatury. Ty jsou vybrány a analyzovány velmi pečlivě a ukazují, že nečtení bylo významným literárním tématem i před tím, než se ho chopil sám. Nic z výše řečeného nesvědčí o nevzdělanosti autora a může se zdát, že Bayard popírá svá vlastní tvrzení týkající se psaní o knihách, které nečetl. Ovšem opak je pravdou – ve svém eseji totiž dělí knihy na ty, o nichž jsme slyšeli (SK), které jsme prolistovali (PK), zapomněli (ZK) a ty, které neznáme (NK). Nemůže tedy napsat, že nějakou knihu četl a zná – v jeho pojetí existuje pouze a jenom nečtení.
Každá kniha totiž při čtení okamžitě podléhá procesu zapomínání, zároveň si ji čtenář přiřazuje do kontextu vlastní zkušenosti i širších kulturních daností. Každé čtení je tedy zároveň ztrátou původního textu. Čtenářskou recepcí se text proměňuje a samotné mluvení o knihách má málo společného s jejich čtením. Rozhovory o knihách označuje Bayard za pokrytecké a považuje za nemožné získat při nich spolehlivé informace, podobně jako když se ve společnosti hovoří o penězích či sexu.
Takové nekompromisní stanovisko bychom snad mohli považovat za přehnané a autorovy argumenty zdaleka ne za neprůstřelné, brzy ale zjistíme, kam jimi skutečně směřuje. Bayard nevytváří žádnou novou teorii, v níž by oslavoval nevzdělanost, nabádal k ignorování literatury nebo radil zoufalým studentům před státnicí, jak ošálit profesora. Jen pomáhá připustit si, že schopnost přijímání vědomostí je limitována, a učí nás, jak s tímto faktem zacházet – nerezignovat, ale rozvíjet vlastní myšlení. Kniha přesto není příručkou a souborem rad k nezaplacení. Mnohem více je úvahou o našem vztahu ke knihám a k jejich recepci, kritikou pasivního čtení. Autor se jednoznačně vyslovuje pro rozvoj kritického myšlení a jeho podporu (nejen) na akademické půdě. Mluvení (nebo dokonce psaní) o nečtených knihách povyšuje na umění jako projev vlastního kritického ducha. V neposlední řadě přináší esej „Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli“ mnoho zajímavých knižních tipů a nabízí příležitosti ke čtenářské sebereflexi.
Za pozornost stojí už pro svůj odlehčený styl, který ale neodvádí pozornost od obsahu, nad nímž tak nepřestáváte přemýšlet. Zdráháte-li se uvěřit, že by se mohla odborná práce stát bestsellerem, přečtěte knihu Pierra Bayarda. Mějte se však na pozoru před mým doporučením – nesmíte totiž zapomínat, že mnou recenzovaná kniha je jiná než ta, kterou napsal Pierre Bayard a kterou budete číst vy. A nebuďte si moc jistí, že jsem ji vůbec četla. Ne nadarmo je jejím mottem výrok Oscara Wilda: „Nikdy nečtu knihu, na kterou mám psát recenzi; člověk je pak příliš zaujatý“.
Tereza Hýsková
Bayard, Pierre: Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli. Překlad: P. James. Brno: Host 2010. 208 stran.
(3. 4. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3029
Poezie propůjčená samotě srdce
Odsouzení orientální společnosti na pozadí dvou osudůDana Tregerová
( dana.tregerova)
Titul Zlomená křídla patří svým datem vzniku (1912) mezi ranou autorovu básnickou prózu, která je částečně autobiografická.
Příběh mladého libanonského páru, Chalíla a Salmy Karame, jejichž láska je tragicky zpřetrhána, není hlavní náplní knihy. Autor se zamýšlí nad mladíkovými hlubokými city a dochází k obecným úvahám: „Vše, co má v tomto světě nějaký význam, vzniká z jediné myšlenky nebo z jediného citu v nitru určitého člověka.“ Na pozadí předem dohodnutého Salmina svazku s biskupovým synovcem zcela otevřeně podrobuje tvrdé kritice postavení ženy v Orientu, moc náboženských vůdců a orientální způsoby uzavírání manželství, jež „dnes často bývá směšným a politováníhodným obchodem, který uzavírají mladí mužové se svými tchány. Ve většině zemí vycházejí z tohoto obchodu vítězně mladíci (…)“.
Popisům např. Salminy krásy, lásky, prostředí či mládí věnuje spisovatel dlouhé lyrické pasáže: „Tento čas [mládí] se vzhlíží nad životními strázněmi a obtížemi jako včela, která přelétavá nad močály na cestě do zahrad plných květin. Já však mohu tato léta označit jen jako dobu němých utrpení, která mi hnízdila v srdci a vzdouvala se v mém nitru jako bouře, (…)“ Názvy kapitol jsou také poetické (Němý smutek, Ruka osudu, Ohnivé moře...).
Stejně jako jiná díla Chalíla Džibrána (Bohové země, Zahrada Prorokova, Ježíš - Syn člověka) nepostrádá ani toto hluboká filozofická zamyšlení, která básník spojuje s kritikou společenských a politických poměrů. Osobitý poetický styl dává próze melodramatický až mystický tón.
Dana Tregerová
Džibrán, Chalíl: Zlomená křídla. Překlad: Josef Hermach. Praha: Vyšehrad 2011. 112 stran.
(4. 4. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3033
Vyprávění o Praze
Od Libuše přes Rudolfa II. až k FaustoviDarina Jíchová
( darina.jichova)
Pověst je definována jako útvar lidové slovesnosti s pohádkovými prvky, v Hulpachově podání lze dále nalézt i prvky ryze historicky odborné, detektivní či romantické. Kniha obsahuje devadesát pověstí, které jsou rozděleny do tří období – doba nejstarší, střední a nová. Hulpachovi se tedy podařilo popsat jak bájnou Krokovu Prahu, tak i Prahu 20. století.
Kromě nejznámějších pověstí se zde objevují i některé dosud nepublikované, jež objevil ve starých pražských análech. Příběhy jsou krátké a čtivé. Autor vždy zachovává hlavní děj legendy, nicméně do každé z nich přidává svůj vlastní komentář, takže se čtenář například dozví, že krásná Šárka z pověsti Dívčí válka by si zasloužila titul Miss. Některé báje rozšiřuje o další poznatky, které nalezl při svých pátráních v archivech.
Hulpach se opírá o známá fakta, vychází ze povědomých kronik či předchozích zpracování pověstí a snaží se držet na uzdě svou fantazii. Rozlet každopádně dopřává jazyku, jeho čeština je bohatá, plná synonym, rozvitých přívlastků a historismů. Právě kvůli nim je kniha opatřená i slovníkem méně obvyklých výrazů. Autor si pohrál i se stylem, podařilo se mu malý prostor zaplnit vším, co by měla báje mít, a přidat k tomu i něco navíc. Příběhy jsou doplněny ilustracemi Václava Kabáta.
Kniha je vhodná pro všechny generace. Zvědavci mají možnost vydat se po stopách historie a projít si všechna místa, o kterých autor píše. Na své si přijdou i náročnější čtenáři, ti zde mají možnost srovnání třeba Hulpachovy pověsti Loreta s Hradčanskou pověstí Jana Nerudy O Loretánských zvoncích.
Darina Jíchová
Hulpach, Vladimír: Báje, legendy a pověsti staré Prahy. Praha: Libri 2010, 312 stran.
(6. 4. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3036
Tohle jsem nikdy nechtěla číst
Povídkový soubor Žárlivá postelEva Marková
( eva.markova)
Kdo Holoubkovu tvorbu nezná, ten si bude k až odpudivě růžové knize jen těžko hledat cestu. Tedy pokud si nelibuje v brakové literatuře. Autor si čtenářovu důvěru nezíská ani první povídkou Jak jsem se neoženil s cizinkou, která působí jako umně zpracovaný a místy i vtipný záznam v deníčku stárnoucího manžela-nevěrníka. Postupně ale čtenář Holoubkovu způsobu psaní přichází na chuť.
Děj je pouze jednou z rovin každé povídky. Jaroslav Holoubek je doktorem filozofie a z jeho povídek je to cítit. Úvahy nejen o tom, jak moc se někdy plácáme ve vlastních životech či jak se mění naše společenské postavení v závislosti na dějích, které mnohdy nejsme s to ovlivnit, jsou někdy včleněny do textu pomocí jedné, dvou vět. Je-li povídka psaná v ich-formě, pronese je většinou vypravěč, pokud je psaná er-formou, objevují se mnohdy v přímé řeči jedné z postav. Některé povídky jsou členěny na jakési podkapitoly, které dohromady skládají mozaiku celé povídky: určité kamínky mozaiky jsou filozofickými úvahami, jiné líčí vlastní děj, další jsou epizodickým dovysvětlením toho, o čem se píše. Holoubek tak k sobě skládá obrazy zdánlivě nespojitelné až surrealistické.
Některé povídky působí jako umně vyfabulované deníkové záznamy, často se v nich objevují jména osob pohybujících se na české kulturní scéně (Eugen Brikcius, Petr Šabach, Jiří Žáček) anebo míst, která jsou přinejmenším Pražanům dobře známá. Příběhy absurdní až tragické vypravuje Holoubek se zvláštní lehkostí a vtipem, jejich skutečný význam se tak skrývá spíše mezi řádky. Čtete a jste nuceni vnímat příběh a obrazy, které jste si nikdy nechtěli ani představit. A přitom jsou tak běžné! Například:
Dospělí muži, tátové od rodin, nezůstanou u pomyslného jednoho piva, a vyrážejí na tah po pražských hospodách, aby nakonec skončili v jednom staroměstském bytě, kde hlavního aktéra povídky svádí jemu neznámá žena. On podléhá, ona mu nedá. Nad ránem potká cestou domů svou ženu odcházející od milence a společně se vydávají sehnat taxíka. O tom, že Michaela měla být ten večer na pravidelné hodině zpěvu, napadne ani slovo.
Vypravěčkou jiné povídky je Jiřinka. Žebračka, která chtěla být za mlada herečkou, bydlí v malém přízemním bytě s invalidou Vojtíškem. Uvažuje nad svým životem, ale také nad životním stylem konzumní společnosti. Přemýšlí o svém soužití s Vojtíškem, o jeho zdánlivě marném životě, čteme i o jejich neobratné (anebo naopak naprosto normální?) souloži.
Do třetice zmiňme příběh o poměru učitele tvůrčího psaní a jeho studentky, v němž je mimo jiné tematizován vztah mezi autorem jako psychofyzickou bytostí a autorem coby lyrickým subjektem („Byl jsem méně vášnivý, než jsi čekala? Než jsi vyčetla z mých knih?"). Ona je výrazně mladší než on, vzájemně se svádějí, ubližují si, ale celý jejich souboj je vlastně skrytý, pro běžného pozorovatele neodhalitelný. A my jako čtenáři jsme tak svědky něčeho, co obvykle nemůžeme vidět.
Holubkovy povídky o různých formách lásky, v nichž slova jako šukání a kunda jsou pouhým odrazem všedního života, vlastně jen vypovídají o absurdnosti a křehkosti lidských osudů. Jsou to až surrealistické příběhy, které ukazují, že každý z nás má nějaké to tajemství a že nic nemusí být takové, jaké se to jeví. Jindy znepokojivá sdělení („Žije s někým jiným, ale spí se mnou") působí u Holoubka naprosto samozřejmě. Sex a vše s ním spojené není tematizován ve všech povídkách, najdeme zde třeba grotesku o tom, jak byla v Praze uvítána delegace z Evropské unie, anebo o zabijačce. Mezi řádky však pořád čteme, že ne vše je takové, jak si myslíme.
Eva Marková
Holoubek, Jaroslav: Žárlivá postel. Praha: Knižní klub 2009. 256 stran.
(7. 4. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3038
Sto dvanáct kilometrů
O lidech, kteří se bojí sebe navzájemMarkéta Böhmová
( marketa.bohmova)
„Zeď tu bude stát padesát, nebo klidně i sto let, pokud ji budeme potřebovat.“ K tomuto citátu Ericha Honeckera se hned na úvod své antologie Michael Reynolds, australský publicista a editor, odvolává a následně ukazuje, že zapomínat se nemá a že i nové tisíciletí má mnohé zdi stejně děsivé, „labyrint nesmyslných zdí, které rozdělují lidstvo z rasových pohnutek, kvůli odlišné víře, kultuře i pro majetek.“
Deset zemí, deset autorů, z nichž každý přináší vlastní, originální, více či méně pohádkově laděný příběh. Mezi zastoupenými spisovateli najdeme jak ty současné (např. nejčtenější polskou autorku Olgu Tokarczukovou), tak klasiky – držitele Nobelovy ceny Heinricha Bölla či Maxe Frische. Právě od prvního zmíněného se v knize objevuje jeho ne příliš známá povídka I děti jsou civilisté z roku 1947.
Českou republiku v souboru zastupuje Jiří Kratochvil. Ve své povídce Johánek a king vidí největší současnou mezilidskou zeď v podobě virtuální reality. Johánek tak jako jeden z mála přítomných fantaskních příběhů mladému čtenáři neukazuje kasárny a hranice, ale přenáší jej do současných filmových studií. Vlastní nápad přiblížil Kratochvil pro Českou televizi takto: „Přišel jsem na to, že nejnebezpečnější zdí dneška je paradoxně internet. Zároveň spojuje a zároveň rozděluje.“
Celý soubor skvěle scelují nápadité ilustrace Henninga Wagenbretha. Kniha má být jako „velké graffiti“ a to se pojetím kreseb Wagenbrethovi opravdu podařilo. Navíc, díky jejich neoddělitelnosti i celkovému konceptu tak kniha vyšla ve všech zemích v nezměněné grafické podobě, což je na dnešní zvyklosti distribuce knih jev vzácný.
Markéta Böhmová
1989. Příběhy zdí. Ed. Michael Reynolds. Brno: Host 2010. 96 stran.
(9. 4. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3043
Špioni ve Švédsku
Nikdo si nebude zahrávat s Lisbeth Salanderovou.Klára Prchlíková
( klara.prchlikova)
Třetí díl trilogie Milénium od švédského autora nese název Dívka, která kopla do vosího hnízda. Dlouhý titul je přímo úměrný délce knihy. Tento rozsáhlý román čítá bezmála 700 stran. Nejedná se však o plýtvání papírem. Po lehce nadprůměrném prvním dílu a zbytečně zdlouhavém dílu druhém se čtenářům dostává odměny za jejich trpělivost.
Předem říkám, že tato kniha není určena neznalým čtenářům. Pokud vašima rukama neprošla předešlá část, nebude snadné děj pochopit. Zkušenější se však mohou dychtivě vrhnout na první stranu, protože nebudou zklamáni.
Larsson je mistrem kompozice. Zapeklité situace, do kterých své hrdiny přivádí, jsou nepředvídatelné. S přirůstajícím počtem prolistovaných stran stoupá i počet postav. Autor je však představuje v logickém sledu a zajímavých návaznostech, a tak se v nich člověk s trochou snahy neztratí. A detaily. Spousta detailů. Třetí díl konečně podrobnostmi nezdržuje, ale je na nich z velké míry postaven. Jinak by to u špionážního thrilleru tohoto rázu ani nešlo.
Schopný novinář Mikael Blomkvist se pohybuje ve vodách švédské tajné policie, nejen aby prokázal nevinu obžalované kamarádky Lisbeth, ale též aby odhalil nebezpečnou nelegální skupinu uvnitř bezpečnostních složek. Překvapivé vztahy, tajemné operace, justiční omyly i nečekané zvraty – tím vším vyniká každá stránka.
Co je však nejdůležitější, jedná se o poslední díl Milénia. Čtenáři budou spokojeni, neboť Larsson svazuje všechny volné nitky do řádného konce. Nezbude jediný otazník, jediná nejasnost. A to je u napínavé ságy, pevně vsazené do reality, jistě plus.
Klára Prchlíková
Larsson, Stieg: Dívka, která kopla do vosího hnízda. Brno: Host 2010. 688 stran.
Stieg Larsson: Dívka, která kopla do vosího hnízda
Zdroj: http://www.nakladatelstvi.hostbrno.cz/cs/nakladatelstvi/autori/larsson-stieg
foto: klara.prchlikova
(9. 4. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3044
Okrajové možná, populární určitě
Komiksová historie „ábíčka“Markéta Böhmová
( marketa.bohmova)
Autoři Josef Ládek a Robert Pavelka ve svém úvodu vysvětlují vznik a pokračování celé publikace. Předkládaná kniha je pouhým prvním dílem zamýšlené encyklopedie (což je dlé mého názoru v současné situaci knižního trhu projekt dost odvážný). Čtenář se na stránkách setkává s výběrovou komiksovou historií časopisu ABC, který komiksy vydával nepřetržitě od svého vzniku v roce 1957.
Komiksy jsou řazeny dle dvou hledisek – data prvního vydání a eventuálního pokračování v pozdějších ročnících. Vlastní texty o vzniku komiksu, jeho podobě a vývoji jsou v závislosti na autory věnovaném rozsahu doplněny vždy minimálně jednou stranou vyhrazenou pouze ukázkám. V závěru kapitoly pak čtenář nalezne informativní tabulku s nejdůležitějšími údaji.
Chronologické řazení má svou logiku, výrazně však stěžuje orientaci. Autoři tento problém řeší abecedním rejstříkem v závěru a barevným odlišováním tematických oblastí.
Součástí knihy je pak samostatná obrazová příloha, kde najdeme jak otisky hotových titulních stran, tak jejich návrhů. Místo tu mají i fotografie tvůrců. Rozporuplným počinem je kompletní reprint komiksu Přerušený souboj. Na jedné straně odborníci oceňují snahu autorů, na druhé však tento komiks není nijak přelomový. Nejvíce prostoru jednomu tvůrci je pak vyhrazeno rozhovoru s Janem Paulem a jeho komiksu s unikátní technikou – malbou prsty. Co čtenář v knize nenajde, je jakékoli hodnocení dobové platnosti.
Přimhouříme-li oko nad celostránkovými reklamami sponzorů, bez kterých by se projekt asi neobešel, a nad několika pravopisnými chybami, stojí před námi bdivuhodný počin, který si minimálně s ohledem na svou jedinečnost pozornost zaslouží.
Markéta Böhmová
Ládek, Josef, Pavelka, Robert: Encyklopedie komiksu v Československu 1945-1989. Praha: Nakladatelství XYZ 2010. 280 stran.
(9. 4. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3046
Zrůdná krása krásných zrůd
Panoptikum obyčejně vyšinutých lidí mexické povídkářky G. NettelovéDominik Melichar
( dominik.melichar)
Už samotný název Okvětní plátky s podtitulem Další nepříjemné povídky mohou vnímavějšímu čtenáři napovědět, co na něj v souboru šesti poměrně krátkých povídek bude čekat. Typicky dekadentní spojení nepříjemnosti s okvětními plátky jako symbolem krásy, křehkosti a smyslnosti působí jako slizký had lezoucí po spanilém těle Kylie Minogue ve známém klipu k písni Where The Wild Roses Grow. Kde končí krása a začíná zrůdnost? Nebo slovy Maria Bellatina v mottu k celé knize: „V čem spočívá krása zrůdy? V tom, že si neuvědomuje, že je zrůda.“ Autorčiny postavy si ale často uvědomují, že s nimi něco není v pořádku; vymykají se ovšem neochotou zvrátit běh svých životů. Nikoli však dnes již poněkud omšelým kafkovsky vegetativním způsobem. Oni se snaží za svou nepříjemnou existencí bojovat. Jejich příklon k životu je mnohem pravdivější, mnohem fatálnější, o to i křehčí. V jejich životech neexistuje varianta „možná“.
Osud se s nimi nemazlil, oni se nemazlí se svou budoucností. Ať už jde o muže, který odkryl svou podstatu, stal se z něj kaktus, a musel tak ukončit manželství s milovanou ženou jen proto, že ona je popínavá liána; ať už jde o muže, který si libuje v čichání pachů na dámských záchodcích a který se pustí do stopování jisté ženy pomocí pachu její moče; popřípadě o ženu, jejímž zlozvykem je vytrhávání si vlasů a pojídání jejich kořínků, vždycky je jejich hlavním motorem naděje v nalezení naprosté dokonalosti, krásy, čistoty. Postavy autorka nevybavuje bulvárními titulky, prostě je jen nechává vyprávět možná až přehnaně civilním tónem o svých prožitcích. Stávají se tak zcela přirozenou součástí společnosti, i když cítíme, že za normálních okolností by je ta samá společnost odstrčila na vedlejší kolej.
Texty často připomínají velká jména světové literatury, nebo na ně dokonce přímo odkazují. Tak například japonská povídka Bonsaj ne náhodou připomíná texty Haruki Murakamiho – vystupují zde již zmíněná žena-liána jménem Midori (Norské dřevo), její muž-kaktus pan Okada (The Wind-up Bird Chronicle) a tajemný zahradník – Murakami! Zároveň příběh v mnohém připomíná Kunderův Falešný autostop. Autorka využívá i různých stylů vyprávění. Nejkratší povídka Skrz žaluzie je spíše tklivou básní o ženě, která nemůže mít svého vysněného, ale sleduje jej oknem při schůzce s jinou ženou. Příběh o ženě vytrhávající si vlasy je zas formou deníkové zpovědi psané jejímu lékaři v sanatoriu. Mimo Skrz žaluzie se do všech příběhů dostáváme až zpětně, ze vzpomínek jejich hlavních aktérů, čímž se bohužel tak trochu vytrácí jejich dynamičnost a čtenář dostává možnost neztotožnit se tak docela a oddechnout si, že jeho se to přece netýká. Ale týkat by se přeci mělo!
V době velkého boomu mexického románu jsou povídky mexické autorky také tak trochu vyděděnci, podobně jako jejich hlavní hrdinové. Na druhou stranu se svým tématem zapojila Nettelová do trendu naznačeného například oceňovanou prvotinou italského autora Paola Giordana Osamělost prvočísel. Znamená-li to narůstající tendenci k návratu k novému realismu, pak se má literární obec jistě na co těšit. Okvětní plátky Guadalupe Nettelové nejsou rozhodně zapomenutelnou vlaštovkou. Nezbývá než doufat, že se z lyrické drobnokresby obyčejného vyšinutého člověka nestane zas hon za senzací.
Dominik Melichar
Nettel, Guadalupe: Okvětní plátky a jiné nepříjemné povídky. Překlad: Andrea Alon. Praha: Volvox Globator 2010, 120 s.
(10. 4. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3047
Životem se stala proměna
Duší muž, tělem ženaLucie Zinke
( lucie.zinke)
Už od malička se jí nezdálo vlastní chování. Hrála si s angličákama, vyřezala si ze dřeva samopal, celkově se chovala jako kluk. V dospívání se tohle divné chování zvýraznilo. Začala snít a představovat si románky s krásnými ženami: jak je líbá, hladí na prsou…avšak jako muž. Již jako malá si vysnila svého hrdinu Mika, okouzlujícího romantického novináře, kterým je ona sama. Avšak její tajemství nesmělo vyplavat na povrch. Co by tomu řekli lidé? Odsoudili by ji. Ivana proto zůstala ve svém utajení, což jí přineslo i nemalé zdravotní potíže. Po čase potkala Martina a myslela si, že se něco změní. Jenomže ten po tom, co mu oznámila, že je s ním těhotná, ji i její dceru opustil. Ivana tak svou holčičku Báru vychovávala úplně sama, což nebylo vůbec jednoduché. V téměř padesáti letech už nemohla unést své tajemství, a proto vyhledala pomoc u psycholožky Radky, která se snažila vnitřního Mika osvobodit. Váhala velmi dlouhou dobu, musela by zapomenout na půl století své minulosti…A jak by se na takový nápad tvářili Mikovi nejbližší přátelé, kolegové z práce, příbuzní a hlavně: co by tomu řekla Bára?
Příběh muže ukrytého v ženské schránce může na první pohled vypadat jako obyčejný, dobře propracovaný román, v němž „nereálný" hlavní hrdina prožívá někdy až neuvěřitelné situace. Opak je však pravdou. Mike existuje a své srdce si vylil, někdy až překvapivě detailně, přímo na stránky této knížky. Kromě samotných událostí se v textu věnuje (a to především) líčení záplav svých pocitů a emocí, jež prožíval v různých nelehkých situacích svého života. Čas od času je rozvádí více, nežli by bylo potřeba, avšak nikdy to nedojde do takových mezí, že byste se začali nudit. I přes všechny nešvary, s nimiž se Mike musel během svého života potýkat, je příběh napsán s nadhledem a vtipem.
Perry perfektně kombinuje svá slova a používá občas až nečekané výrazy a slovní obraty, které zapadají do plynulého děje. Jeho věty jsou propracované, zajímavé a nabité zvláštním kouzlem, proto se vám může stát, že nebudete moct od stránek odtrhnout oči. Některé pasáže se častokrát v textu opakují, ale příběhu to na kráse a kvalitě neubírá, jelikož jsou tyto úseky povětšinou popisované trochu jiným způsobem. Zvláštní je užívání rodu během celého vyprávění, celému příběhu dodává určitý „šmrnc“: Autor na začátku knihy píše prvních pár stránek jako muž. Následně své vyprávění přemístí do minulosti, a tím i své mužské postavení transformuje do role ženy, tedy i do rodu ženského. Po třetině knihy se opět vrací do doby ze začátku textu (což je zhruba 3 roky před přítomností), a opět píše v mužském rodě. Protože Mike musel vystupovat jako žena, můžete v knize najít i pasáže, v nichž v rámci přímé řeči o sobě mluví v rodě ženském, ale pro sebe v rodě mužském. Nikdy však nejste zmateni, vždy víte kdo je kdo, střídání rodu je přiměřené.
Na to, že Mike Perry je novopečený spisovatel, dopadl jeho životopisný román velmi dobře. Dramatický příběh transsexuála zřejmě nemá v České republice obdoby. Ti, kteří nejsou se svým životem spojkojeni, si třeba po přečtení Perryho knihy uvědomí, že ve srovnání s ním se mají vlastně báječně. Oceňuji odvahu spisovatele Mika Perryho, který vylíčením svého příběhu otevřel obzor mnoha lidem a přinesl pravdivý pohled na aktuální téma, o němž se však v naší společnosti zatím stále spíše rozpačitě mlčí.
Perry, M.: Klec pro majáky. Zlín: Kniha Zlín, 2011. 335 s.
(11. 4. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3049
Céline obdivovaný i zavrhovaný
„Záměrně nechci vynášet soudy. Poskytuji zde místo soudům jiných.“ (A. Kareninová)Petr Nagy
( petr.nagy)
Francouzský lékař Louis Destouches, známější pod jménem Louis-Ferdinand Céline (1894-1961), je bezesporu osobnost značně kontroverzní – málokdo sice pochybuje o významném postavení tohoto autora v kontextu moderní literatury, na druhou stranu ani jeho příznivci nepopírají jisté problematické aspekty Célinova charakteru i tvorby, především pak spisovatelův neskrývaný antisemitismus. Nejednoznačné hodnocení jeho díla z důvodů literárních i lidsky mravních zohledňuje také Anna Kareninová, nechávající na stránkách své knihy zaznít protichůdné hlasy dobových a současných célinovských reflexí.
Publikace Céline v Čechách dalece přesahuje rámec naznačený vlastním názvem – ačkoliv historie překládání, vydávání a hodnocení Célinova díla u nás představuje její významnou vrstvu, záběr celé knihy je nepoměrně širší. Barvitá mozaika předkládaných textů (z pera dotyčného autora nebo o něm pojednávajících) zahrnuje beletrii, korespondenci, vzpomínky, recenze či studie a její jednotlivé části stmeluje zasvěcený komentář Anny Kareninové. Úctyhodné množství a (žánrová i názorová) pestrost shromážděného materiálu spolu s obsáhlým poznámkovým aparátem (včetně záznamů originálního znění některých citátů a četných vysvětlivek), bohatým obrazovým doprovodem a rozsáhlými přílohami činí z této knihy plnohodnotnou a cennou célinovskou monografii.
Ve snaze osvětlit lépe Célinův život i tvorbu popisuje autorka též soudobé historické pozadí, a to s pochopitelným důrazem na situaci ve Francii a Československu. Těžištěm knihy ovšem zůstává spisovatelova biografie a sledování leckdy bouřlivých osudů jeho knih – od nezvykle vyzrálé prvotiny Cesta do hlubin noci (1932) přes Célinovy ostře kritizované pamflety z období druhé světové války až po jeho pozdní tvorbu z konce let padesátých. Mezi autory célinovských ohlasů, v nichž se zrcadlí nejednoznačný a dodnes se proměňující obraz kontroverzního spisovatele, se objevují nejen další autoři, kritici, překladatelé apod., ale i osobnosti světu literatury poměrně vzdálené (např. Lev Trockij).
Navzdory zmíněné různorodosti a nemalému počtu použitých pramenů se publikace Céline v Čechách vyznačuje neobvyklou přehledností, prozrazující autorčinu jasnou koncepci a důkladnou znalost dané problematiky. Text rozdělený do čtrnácti (dále členěných) kapitol chronologicky ilustruje odvíjení Célinova komplikovaného životního příběhu, přičemž většina ze čtrnáctera zastavení je tematicky vyhraněna a spjata s jeho konkrétními díly. Orientaci v textu mimoto napomáhá i nápadité řešení typografické stránky, využívající dvou barev (k odlišení vlastního textu od poznámkového aparátu) i různých typů a řezů písma.
Přestože samotný titul knihy Céline v Čechách je mírně zavádějící, jeho volba rozhodně není neopodstatněná. Z pohledu předválečné recepce Célinova díla bychom si totiž zasloužili pochvalný výkřik „Moji Čechoslováci mi rozumějí!“. Jeho tvorbu od počátku se zájmem sledoval a své krajany o ní informoval spisovatel Richard Weiner, tehdejší pařížský dopisovatel Lidových novin. Zásluhou překladatele Jaroslava Zaorálka a nakladatelství Fr. Borový se romány Cesta do hlubin noci a Smrt na úvěr dočkaly vůbec prvního cizojazyčného vydání právě u nás! Později však (přinejmenším nakladatelský) zájem o Célinovu tvorbu upadá – zprvu vinou autorových postojů, po roce 1948 již v rámci oficiální kulturní politiky. Teprve v devadesátých letech začínají Célinova díla znovu vycházet (s přičiněním M. Kundery) v brněnském Atlantisu a nyní se tento autor konečně dočkal i své první české monografie.
Petr Nagy
Kareninová, Anna: Céline v Čechách. Praha: Společnost pro Revolver Revue 2010. 352 stran.
(12. 4. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3056
Literatura prochází žaludkem
S chutí do jídla. Pardon: do čtení!Darina Jíchová
( darina.jichova)
Kolik odborníků či kritiků považuje kuchařku za umělecké dílo? A kolik z nás, čtenářů, by si ji zapsalo do svých seznamů četby? Běžně tam řadíme fejetony, humoristickou prózu, romány psané deníkovou formou nebo autorskou korespondenci, kolik zbývá místa pro tuto sbírku receptů? Kniha částečně odpovídá každé z těchto charakteristik, přesto se nejedná o Vašákovo typické dílo. Jeho tvorba se vždy pohybovala zejména na literárněvědné rovině, jemný protipól jí tvořily recenze a drobné novinové články. Nikdy se netajil zájmem o gastronomii, ten se projevil v jeho Poezii kuchyně aneb Recepty s příběhy (1990), kterou místy cituje i v Labužnických příbězích.
Celá kniha se nese v humorném až satirickém duchu. Pavel Vašák vypráví o životě, o problémech společnosti i o těch osobních. V drobných kapitolách je patrná ironie a nadsázka. Svým stylem a smyslem pro humor pobaví každého, nejen zkušené šéfkuchaře. Kde jinde máte možnost dočíst se, že dobu po druhé světové válce lze rozdělit na fázi francouzských brambor, které v 50. letech vystřídalo bulharské lečo. V 60. letech vládnul ruský boršč, svého období se dočkal i hamburger, made in USA, a také sojová omáčka.
Náročnějšího ducha kromě vtipných příběhů zaujme i historický kontext nebo odkazy na jiné spisovatele. Začít se dá už od názvu, mistr Savarin byl jedním z nejznámějších francouzských gastronomů. Epizoda Mrtvé milenky dech lehce zavání Máchou a Balada o očích husích zase Wolkerem, použil i verše Erbena a Biebla.
Jsou to takové malé dějiny života a světa odehrávající se v kuchyni.
Darina Jíchová
Vašák, Pavel: Labužnické příběhy aneb učeň mistra Savarina. Praha: Ilsa 2010. 184 stran.
(12. 4. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3054
Ti dole Ti nahoře
Fikce s platností skutečnostiDana Tregerová
( dana.tregerova)
Poklidný život šťastně zadaného zaměstnance reklamní agentury, Radka Součka, doslova zpřevrací naruby záhadný automat na štěstí, jenž, jak se brzy ukáže, předvídá budoucnost. Radek se dá se svým kolegou Josefem do vyšetřování. Vynoří se spousta otázek. Hledání odpovědí, touha po rozluštění záhady je to, co nás nutí stále číst; navíc autorova forma vyprávění je velmi čtivá. Rychlé tempo probíhajících událostí se náhle zpomalí po odhalení společnosti tam „dole“, jež má co dočinění s podivuhodnými automaty.
Radek po návratu ze světa uměle upravených lidí, již dohlíží na správný chod světa, najednou přehodnocuje svůj život „před tím“: „Část časopisů pojednávala o jistých osobnostech, které jsou známé tím, že jsou známé. (...) hodil jsem časopis na zem a styděl se za to, že jsem se na tom kolotoči kdysi sám podílel.“ nebo „Největším nedostatkem lidí ve srovnání s námi je fakt, že téměř každý člověk myslí pouze na své štěstí.“
Spisovatel prostřednictvím Radkova prozření předkládá hned několik naléhavých otázek. O kolik méně jsme apatičtí než „oni“? Když nejsme schopni se vyrovnávat s tragickými prožitky života a radši volíme otupělost jako jediné možné řešení z bezvýchodné situace. Jak můžeme svoji lidskou podstatu obhajovat neustálými poukazy na lásku, rozum, emoce a city? Když se sami na sobě dopouštíme násilí. O kolik více jsme lidé než tam ti dole?
Představa o knize jako fiktivním příběhu o tom, jak funguje svět, se ukáže být mylnou. Antiutopické vyprávění Tomáše Hokeše se totiž svými skrytými filozofickými úvahami až nápadně přibližuje skutečnosti.
Dana Tregerová
Hokeš, Tomáš: Destine, s.r.o. Praha: Sklářský ateliér 2011, 128 stran.
(8. 5. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3066
Těžká cesta zenového mnicha
Humor zenu jen pro pokročiléLadislav Vitouš
( ladislav.vitous)
Kniha se skládá z náhodně rozvržených příběhů, básní a citátů, které ve své prostotě skrývají hluboká životní moudra. I tak by se dala uvést tato sbírka krátkých převzatých textů francouzského učitele jógy.
Ale přenechejme filosofování těm, kteří mu rozumějí, a vraťme se k literatuře. Kniha se vám dost možná líbit nebude. Vinen je v první řadě už zavádějící titul – zmiňovaný humor totiž v textu budete hledat jen těžko. Nic naplat – naše západní civilizace je zkrátka založena na jiných hodnotách a to se netýká jenom náboženství, ale jak se ukazuje, také humoru. A tak se vám stane, že tam, kde čekáte pointu, už začíná jiný příběh. Jediný úsměv na vaší tváři tak bude jen ten rozpačitý.
Vedle sebraných příběhů a haiku najdeme v knize i drobné úvahy a komentáře autora. Pokud byly až posud kvality i zápory knihy určeny její žánrovou povahou a filosofickým obsahem, teď se konečně dostáváme k samotnému hlasu tvůrce. A je dlužno říci, že jeho vsuvky celkovému vyznění spíše ubírají. Někdy sice autorův komentář pomáhá čtenáři hlouběji pochopit smysl uvedeného textu, ale v naprosté většině případů působí jako rádoby vtipná glosa, která vedle prostého a rozpustilého textu působí křečovitě až trapně.
I přesto kniha dokonale plní svůj účel. Dokonce i pro západního, zen-buddhismu neznalého čtenáře splňuje základní funkce žánru, který osobně nazývám „drobečková moudra“ (u nás jej úspěšně provozuje například Honza Volf). Sedněte si s knihou do klidného koutku, uvařte si čaj a na chvíli se ponořte do textu. Brzy ucítíte, jak se vám duší rozlévá bezstarostný klid.
Takže pokud se zajímáte o východní filosofie, nebo se občas rádi jen tak zasníte, určitě si zde přijdete na své.
Ladislav Vitouš
Brunel, Henri: Humor zenu. Překlad V. Misařová. Praha: Garamond, 2011. 240 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 8, č. 1 (51), 30. 11. 2011.
(23. 10. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3079
Pochlupení M+M
Reklamně-gymnaziální poezie bratří CharvátůLukáš Vlasák
( lukas.vlasak)
Knižní výbor z poetických prací bratří Charvátů vydal v květnu 2011 Pardubický pivovar a.s. Básně pocházejí z nikdy nevydaných sbírek, čímž se vedle sebe vůbec poprvé ocitají verše obou bratrů. Doplňují je ilustrace, které se zachovaly z období gymnaziálních let na pijácích a zbytcích školních sešitů. Úvodem je ještě nutné podotknout, že se Charvátovi narodili v letech 1961 a 1962 a oba studovali na pražských gymnáziích.
Autoři na sebe v autorských medailoncích na přebalu knihy prozrazují, že oba pracují v reklamní agentuře. Jejich poezie by se dala vskutku označit za „reklamní“, a to bez jakéhokoliv negativního zabarvení. Jednotlivé básně jsou většinou kratšího rozsahu (výjimečně se odváží překročit území čtyřverší) a rým bývá sdružený. Není pochyb o hudebnosti veršů a jejich použitelnosti coby písňových textů. Básně jsou študácky hravé a typicky gymnaziálně morbidní. Jsou fascinovány sexem a rumem. Hravost se projevuje také v tvoření rýmů, které často vznikají zkomolením podobně znějícího slova (Měl jsem taky Čedar / Ten jsem si však nedar). Zajímavý je pokus o experimentální poezii, pohrávající si s principy kombinatoriky (báseň „Zlaté dno“).
„Jen se mi s tím pochlup“ stačí číst pouze jednou, abyste pochopili vše, co tato sbírka nabízí. Opakované čtení nepřinese objevování nových, předtím neobjevených smyslů veršů. Pouze si jednotlivé „slogany“ zapamatujete. Typickým rysem básní je anekdotičnost. Ale jak tomu u anekdot bývá, jsou (téměř všechny) básně vtipné jen jednou.
Na stránkách www.pochlup.se, které jsou sbírce věnovány, je možno se dočíst: „Sbírka je svěžím ohlédnutím za dobou minulou, které přenáší přes propast času… Svou nesmazatelnou a ničím neléčitelnou stopu zanechá i v následujícím podkolení.“ Je to jen ironická charakteristika sbírky, která skutečně nemá ambice dosáhnout výše než do podkolení, nebo se v této větě skrývá i něco pravdy? „Jen se mi s tím pochlup“ skutečně dokáže evokovat dobu minulou (zejména vzpomínky na střední školu), ale jsou to vzpomínky útrpné, vzpomínky na dobu trapnosti, neukojenosti a bláznovství. Proč by se někdo do těchto časů chtěl vracet? Svým způsobem jde o masochistické rýpání se ve starých ránách. Ale právě onen pocit svobody a neodpovědnosti, vědomí, že veškeré pokusy mohou být okamžitě smazány mokrou houbou, může být to přitažlivé. Neumělé ilustrace „hlavonožců“ umocňují pocit nedokonalosti, a přesto čtenář sbírku neodkládá. Právě v tom je skrytá síla této sbírky. Dokáže přinutit člověka, aby ji přečetl od začátku do konce (je ovšem nutno přiznat, že díky krátkému rozsahu to není žádný heroický výkon). Čtenář si sice vzápětí po dočtení odnáší pocit „to byla ale kravina“, ale už druhý den po sbírce sahá znovu, a i když se tomu sám diví, začíná si jednotlivé pasáže užívat.
Sbírka „Jen se mi s tím pochlup“ dokáže být místy také roztomilounce, až měkoulince přítulná (myslím zejména na báseň „Hleďme, hleďme“). Tyto něžnější, ale přitom stále vtipné pasáže o to více vynikají v kontrastu s temným, morbidním okolím. Sečteno a podtrženo, jedná se o zajímavě pošahaný, typicky gymplácký počin. Sbírka odráží běžný studentský život, který se na školách v různých podobách odehrává dnes a denně. Michal a Martin Charvátovi chtěli zachytit „své pochlupení“, a to se jim povedlo.
Lukáš Vlasák
Charvát, Martin - Charvát, Michal: Jen se mi s tím pochlup. Pardubice: Pardubický pivovar, a.s., 2011. 72 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 8, č. 1 (51), 30. 11. 2011.
(23. 10. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3080
Absurdní poezie všedního dne
Kousnutí od pikachu se hojí pekelně dlouhoLadislav Vitouš
( ladislav.vitous)
Když jsem se pustil do čtení této básnické sbírky, neválel jsem se sice smíchy, nicméně koutky se mi neustále křivily v potměšilém úsměvu. To trvalo až do chvíle, než jsem se zamyslel, co bych tak o knize řekl. Hlavou se mi honily myšlenky jako: O čem to je? O ničem? O absurditě světa? O ničem? O každodennosti? O ničem?
V Přidalových básních se střídá každodennost zvolna unikající do světa absurdnosti a fantastické obrazy básníkovy inspirace, které záhy padají na zem a válí se v prachu banálnosti. To z jeho poezie činí na jedné straně humorně nesmyslnou či děsivě expresivní koláž a na straně druhé podivně domácké a útulné počtení.
Do toho přimíchává odkazy na populární kulturu a lidová klišé. Nesnaží se však jako řada jiných tato klišé zesměšnit a ironizovat, ale nechává je fungovat uvnitř svého absurdního světa, kam ostatně dokonale zapadají.
Ve spojitosti s Přidalem se často mluví o nekonvenčnosti a kontroverzi, ale pravda je taková, že se pomalu stává zavedeným autorem. A od té doby, co se jeho tvorby ujalo nakladatelství Petrov (později Druhé město), je to na knihách znát. Na první pohled například na kvalitnější vazbě. Hlavní je však pro čtenáře fakt, že jednoduché černobílé kresby jsou nahrazeny celostránkovými barevnými ilustracemi. Ty Přidalovi, který se vedle básnění věnuje i umění výtvarnému, vyloženě svědčí a každou báseň tak doplňuje humorný obrázek, který podtrhuje celkové ladění sbírky a nechává barvitěji vyniknout jednotlivé texty.
Ale abychom nepěli jen chválu. Oproti předchozím básnickým sbírkám roztrhává básník verše až k nesnesení a my pak čteme výkřiky typu: venčit / něco od / George Sandové.
A navíc s absurditou všednosti je ten problém, že po nějaké době zvolna přechází v docela všední absurditu. Inu jak se říká: všeho s mírou.
Ladislav Vitouš
Přidal, Tomáš: Pikantní poldové. Brno: Druhé město 2011. 118 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 8, č. 1 (51), 30. 11. 2011.
(23. 10. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3082
Trochu jiný kalendář
O platnosti úvah Tomáše Halíka – deset let potéDominik Melichar
( dominik.melichar)
Úvahy na prahu tisíciletí jsou původně rozhlasové fejetony, jimiž Tomáš Halík oslovoval v letech 2000–2002 posluchače na stanici BBC. Knižně vyšly už v roce 2009 jako bibliofilie v edici Ethos nakladatelství Bonaventura. Pokud máte možnost, pokuste se je sehnat; knihu zajímavým doslovem doprovodil Ludvík Vaculík. Z pro mě neznámých důvodů v novém vydání NLN chybí. Resp. chybí jakýkoli doslov nebo komentář. Samozřejmě je hezké nechat promlouvat pouze samotného autora, ovšem nějaké vysvětlení, proč zrovna v téhle době znovu vydávat poměrně útlou knihu třinácti krátkých zamyšlení nad světaběhem z počátku milénia, by možná neuškodilo.
Kniha je koncipována jako průlet rokem s jednotlivými zastávkami v nejdůležitějších svátcích, slavnostech a důležitých milnících české i světové historie, které si lidstvo stále připomíná (nebo by si, dle páně Halíka, připomínat mělo). Pro toho, kdo už někdy něco od Halíka četl nebo slyšel, nebudou jistě některé úvahy neznámé. Patrný je typický halíkovský tón toužící po tom, aby se člověk zamyslel, aby se zastavil, aby pohlédl nejen na sebe, ale i na své bližní. Každé jedno zastavení mu pak slouží jako odrazový můstek k nejrůznějším tématům, o nichž by lidé při takovém zpytování mohli přemýšlet. Ač byly fejetony původně zamýšleny pro nejširší posluchačskou obec, tedy nejen katolíky, nejde o žádnou přepjatou misii; Halík je znám svým otevřeným přístupem k „ateistům“ a jiným věřícím. Ani v pořadu na BBC nebylo jeho snahou někoho obracet k víře; spíše se odvolává na obecné morální hodnoty, na hodnoty politické (jakkoli pejorativně to zní) a připomíná stále, že proměna světa, po níž, doufejme, všichni toužíme, začíná u samotného člověka.
Problémem pochopení Halíkových úvah může být jistá zkratkovitost. Každé téma, každý den či svátek, o němž se zmiňuje, by mohl vydat na celou knihu; v takto krátkých útvarech se zdá být autorův tón přímočařejší, naléhavější, ale i nesmlouvavější a odtažitější. Nejdůvěryhodněji zde působí jeho zamyšlení nad společensky nejprožívanějšími svátky (Vánoce, Velikonoce) a nebo vzpomínka na Jana Palacha a jeho čin či na události z 25. února roku 1948. Zjištění, že i Tomáš Halík byl malým klukem, patřilo k těm nejzábavnějším a zároveň i nejcitovějším místům v knize: „…bylo to asi ve čtvrté třídě základní školy – dostal jsem za úkol připravit nástěnku ke Dni vítězství pracujícího lidu… Otec mne pozval do své pracovny, posadil mne do křesla a tam mi – jako muž muži – stručně a jasně vysvětlil, co byl 25. únor 1948 a proč v naší rodině svátek Vítězství pracujícího lidu neslavíme a slavit nikdy nebudeme.“
Tedy ještě jednou: proč zrovna teď opět vychází Halíkovy Úvahy? Odpovědí není „protože atd…“, nýbrž další otázka: proč nevychází každý rok? Copak není dobré stále připomínat, že společnost, ať už křesťanská, židovská, buddhistická nebo ateistická, vždy stojí na člověku, a pokud člověk nepřijme svoji úlohu člověka, pak společnost nebude existovat a s ní nakonec skončí i onen člověk? Vždyť i přední anarchistický a egodeistický myslitel Max Stirner volal po „spolku“. Halíkův „breviář“ nesložitých myšlenek o nesložitých předmětech lidství, které složitými dělá snad jen lidská neochota, neotevřenost a lenost, je určitě dobrým začátkem na cestě k příjemnějšímu žití.
Dominik Melichar
Halík, Tomáš: Úvahy na prahu tisíciletí. Nakladatelství Lidové noviny: Praha 2011 (vydání druhé). 96 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 8, č. 1 (51), 30. 11. 2011.
(23. 10. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3083
Pohrává si Viewegh s ohněm?
Spisovatel kontra kmotřiTereza Hýsková
( tereza.hyskova)
Svůj nejnovější počin opatřil Viewegh hned v úvodu záhadnou „Poznámkou autora“, kterou chtě nechtě předjímá naše další čtení. Převážná část poznámky spočívá v objasnění vztahu fikce a skutečnosti. Recenzentovou starostí by ale neměla být autenticita pražských reálií, nýbrž to, zda se Viewegovi skutečně podařilo napsat „svižnou a vtipnou gangsterku, která navíc bude nebezpečně pravdivým obrazem současné české reality a její nemilosrdně jízlivou satirou (…); fiktivní thriller, jenž dodrží všechna pravidla žánru (včetně zábavné nadsázky)“.
Jak vlastní zadání splnil? Svižné tempo se mu upřít nedá, humor a zábava jsou pak otázkou vkusu. Nadsázka knize také neschází, ale jedná se spíš o jemnou ironii než o nemilosrdně jízlivou satiru. Za problém považuji autorovu snahu prostřednictvím fiktivního příběhu zobrazovat českou realitu. To samo o sobě by bylo docela běžným literárním postupem, zarážející je spíš Vieweghův postoj k němu. Celou knihu označuje za fikci, na druhé straně ale čtenáře informuje, co si při tvorbě románu ze skutečnosti vybral a jak s tím dále naložil, aby toho do příběhu vnesl co nejvíc (tuto v podstatě dokumentární činnost čertvíproč nazývá metodou literární koláže). Sám tak rozbíjí fikční svět knihy ihned v úvodní poznámce, které nelze – ač se tak snaží tvářit – přisuzovat pouze právní aspekt a která knize jen škodí.
Žánrové zařazení je vzhledem k výše řečenému nasnadě. Hovoří-li se v autorské předmluvě o vyšších ambicích thrilleru, nemůžeme si nevybavit trilogii Milénium. Tuto inspiraci Viewegh otevřeně přiznává. Vystavuje se tak riziku srovnávání, k němuž se ale uchýlím jen v jednom bodě: zatímco Stieg Larsson vytvořil hned dva osobité hlavní hrdiny, Mafie v Praze je přesycena velkým množstvím postav, omezených charakteristikou kladná – záporná. To by samo o sobě v gangsterce nevadilo, s úplnou absencí výrazného hlavního hrdiny už je to horší...
Pravidla žánru Viewegh dodržuje spíše na formální rovině – množství postav a akce v jednoduchých větách a krátkých kapitolách umožňuje rychlý spád knihy. Jen částečně vychází pokus končit kapitoly v nejnapínavějším momentu (tzv. cliffhanger) – přeryv bývá naznačen úsečnou větou v samostatném odstavci –, ale k výraznému dějovému zvratu dochází málokdy. To je asi největší slabina románu – jakkoli vyprávění "odsýpá", postrádá napětí a ve čtenáři nevzbuzuje dojem, že by mohlo dospět k vyhrocenému konci. Detektivní příběh trpí autorovou doslovností (velmi transparentní je už název, takže zde nepovažuji za nutné blíže specifikovat obsah knihy) – čtenář může vývoj bez problémů předvídat. Sice poplatná žánru, ale nadbytečná je milostná zápletka. Viewegh se navíc neubránil exhibicionismu a gangsterku zahltil různými citáty a kulturními frazeologismy, které místy působí dost nepatřičně.
Autor dává od začátku najevo, že nechtěl stvořit rodokaps, ale společensky důsažnější dílo. Měli bychom se tedy asi ptát, co nám román říká. Vyslovuje „ty tvrdé pravdy o současném Česku“? Kniha poukazuje na spoustu znepokojujících fenoménů dneška, nemělo by nás ale víc znepokojovat, že jediným jejím dopadem bude nejspíš ekonomický úspěch autora? Nechci křivdit Michalu Vieweghovi – podobné téma v současnosti slaví úspěchy i na jiných frontách – např. ve filmu (Kajínek, Rodina je základ státu) nebo televizi (Expozitura). Prostě si v době diktatury trhu utrhl něco pro sebe. Tento paradox nicméně zapříčiňuje poněkud pochybné morální vyznění románu.
Dovolte mi, abych článek zakončila citátem z recenzované knihy: „Václavské náměstí dostalo své jméno teprve z popudu Karla Havlíčka Borovského – předtím se celá staletí nazývalo Koňský trh. Jinými slovy: Trh tu byl dřív než ideály pisálků a podobných abstraktních moralistů.“
Tereza Hýsková
Viewegh, Michal: Mafie v Praze. Brno: Druhé město 2011. 394 stran.
(23. 10. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3085
Nějak Pů úpí – kuk, lépe drc
Njkpůúp kkléedc – kniha, nebo performance Mariana Pally?Dominik Melichar
( dominik.melichar)
Samotný příběh přitom zas tak závratný není. Více jak polovinu knihy autor věnoval popisu strádání hlavního hrdiny Lkkddldd (mezi přáteli Lkd) v běžném životě obyčejných lidí, jak na něj doléhá každodenní realita, jak se vypořádává s navazováním vztahů apod. Hned zkraje příběhu se hrdina setkává se svou femme fatale Dkdkdlddo, a to za poměrně kuriózních okolností („Dkdkdlddo aa ak q e ri dd sshshsbxnz aakaa krr ddk...“). Stejně vzápětí jako Dkdkdlddo se na scéně objeví další důležité postavy první části knihy Jddkks, Kkdlsor (ten je do Jddkks platonicky zamilován, což autor vyjadřuje zdařilými slovními složeninami typu „zortveeorplshknamakeerplwtoeeitrknsmsk“) a konečně rebel Kssk:K.
Smyslem jejich bytí ve fikčním světě autora není nic jiného, než dokázat, že současná mladá společnost naráží nejen na nepochopení ze stran autorit, ale i z médií a zejména tedy literatury. Autor doslova píše: „... rrutý šekeleí kkeehžčtrrfdvd cbcn jf fk sls si oror tttý alak iet eye...“ Nutně nás pak musí napadnout otázka, zda-li „peeytr rtererwdwr eevc dtd ryu hf“, kterou si ostatně sám autor klade. Odpověď přichází až ke konci knihy.
Poválečný literární svět se dostává do symbolické roviny zpovědi („...trhu fgfbnv vm aklaoaortry Drdy uaia...“ a o kus dál dokonce: „Hsusistrrb vnvh y qpqoq watt Drdy...“), hrdinové mizí v propadlišti jazyka, aniž by jejich osudy došly jasného rozuzlení. I zde je tedy vidět původní autorův záměr položit obyčejné lidi do toku mýtu, který se pokouší trochu neuměle navodit. Takoví hrdinové ani nemohou mít právo na katarzi, neboť, jak sám autor celkem výstižně říká, „krdy čáčkčičí kaksos“. K tomu myslím netřeba komentáře. Na rovině mýtu se Palla ostatně pohybuje napříč celým textem. Je vidět jeho ostentativní snaha přetvořit (tedy zliterárnit) známé mýty a dosáhnout tak jisté jednoty s prapředky psaného slova (např. známý mýtus o calocagathii, kterou nepříliš jemně vsazuje do současného fotbalového světa: „…wuwi qqiqu wwr scd UEFA ryut zscv fhfju tiyoyk…“ s nutkavou potřebou implementovat ji stejně tak i do sociálně odlišné roviny firemního sportu: „Kakajaya bn ccjjdj ddytrřrž ČSFS dvdbg cnmv vjjh noho…“)
Ač příběh celkem lokálního významu, přesto kniha může nabýt hodnoty nadnárodního kulturního počinu. Její potenciál se skrývá ve fatalizaci autora. Je zajímavé sledovat, jak se proměňuje literární diskurs od totálního autora (každý chce být autor a každý má možnost se jím stát) až po odstranění autora jako přebytečnou entitu triády končící: – text – čtenář. Když se však do tohoto problému podíváme hlouběji, zjistíme, že pokud by podobný počin vyšel pod hlavičkou Michala Viewegha, Ivana Wernische nebo Violy Fischerové, vždy se nabídne otázka, proč zrovna on/a a takový text. A pokud by se jméno autora zcela vynechalo, text by se nutně rozpadl, neboť autor je zárukou, že jde skutečně o text, tedy něco utkaného, utvořeného. Pokud se tedy shodneme na potřebě autora, co pak zbývá? Nesmyslný text, jejž jsem se pokusil noeticky interpretovat výše? Sto šedesát stran zbytečně popsaného papíru jako plivnutí do tváře všem ekologům, ekonomům a jiným fanatikům? Manýra bláznivého stárnoucího androše?
A nebo promyšlený umělecký akt; performance, jež si za cíl klade vyřvat do světa, jaké všechny hovadiny se dnes považují za knihy, kdo všechno se považuje za spisovatele a kolik je v jejich knihách papíru popsaného mnohem zbytečněji než v Pallou extaticky znásilněné klávesnici qwerty. Pokud je tomu takto, pak klobouk dolů nejen Pallovi, ale hlavně Martinu Reinerovi (odpovědný redaktor) za odvahu a Tiskárnám Havlíčkův Brod, že se nezcvokly a knihu dotiskly. A jak vše vlastně nakonec dopadne? Snad to nebude spoiler, když prozradím konec: „…Mk anaj avbvzvvd dmnalk epeoeů klf fůjúf lkjiob.“
Dominik Melichar
Palla, Marian: Njkpůúp kkléedc. Druhé město: Brno 2011. 160 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 8, č. 1 (51), 30. 11. 2011.
(24. 10. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3087
(Ne)příliš veselé uši
Známý spisovatel Petr Šabach vydal staronovou povídkovou sbírku.Jana Hozová
( jana.hozova)
Jak už název napovídá, nejsou to texty, nad nimiž čtenář slzí smíchy. Jedno ucho se směje a druhé nepřestává kulit oči nad situacemi, do kterých se každý může dostat, aniž by si to uvědomil. Právě všednost a obyčejnost každodenního života dostává pohledem z vnějšku nový rozměr a v mnohých případech má silně absurdní charakter. Někdy nás donutí se zasmát, jindy spíše zamyslet.
Ve všech povídkách je nekompromisně v ústřední roli muž, přinejmenším si to alespoň myslí. Bývá vypravěčem, ale ne vždy hlavním hybatelem děje. Často se mu stává, že aniž by si to uvědomil, nemá všechno pevně v rukou, je v područí osudu nebo hůř ženy. To ona je tím ďáblem, občas něco skrývá, zahrává si, ale ve většině případů vše drží nad vodou, aniž by to muž vnímal.
Jak se odvíjí jednotlivé příběhy, vypravěč či ústřední postava, tedy muž, roste. Od prvních lásek se dostáváme přes neotřesitelné pubertální postoje až k otázkám, které s sebou nese stáří. Celý cyklus pak rámují dvě povídky, které mají několik prvků společných. První, S jedním uchem naveselo, je o klukovi chodícím do 8. B. Podléhá svodům nejkrásnější dívky školy Lucii Stránské, ale ona ho jen využije ke lsti proti svému otci. Poslední, Kvedlsmat, vypráví o tom samém klukovi, který je teď už muž, a po letech se s Lucií Stránskou dal dohromady, neklape jim to, ale společně zažijí poměrně absurdní situace na výletě v Norsku. Obě tyto povídky nás svádí, abychom v nich hledali autobiografické prvky.
S jedním uchem naveselo nejsou klasické humoristické povídky. Když už čtenářovi ukápne slza, je to spíše tím, že prostě nemůže uvěřit, že se to takhle může stát. Některé pointy jako by chtěly vyrazit člověku dech. Nejen čtenář, ale i samotné postavy většinou nechápou, že se to tak mohlo udát. Nejradikálnější v tomto směru je povídka Student okouzlený Márquezem, kdy hlavní postava, překvapivě mladý student, při tajné loupeži barev svého učitele načapá místní uklízečku, jak hltavě polyká syrová játra. Směšně představená je například osoba Gusty Fučíkové, která využívá svého postavení mediálně známé vdovy po Juliu Fučíkovi, aby ovládala všechny kolem sebe.
Typickým Šabachovým výrazovým prostředkem je nespisovný jazyk. V případě této knihy to podtrhuje ladění a tematiku příběhů a čtenáři to dává pocit, že jsou opravdu ze života, pouhá zobrazení skutečnosti. V takových případech na nás pak doslova kape ironie. Například v povídce Vánoce doktora Hrdličky, když se hlavní postava, aby mu neklouzaly nohy, šine po ulici s krabicemi na nohách a v řeznictví si v domnění, že se jedná o čínské maso, tedy delikatesu, koupí jičínské maso. Bohužel ale nespisovnost v mnoha případech přechází až k vulgaritě, což působí rušivě a bývá to naprosto zbytečné.
Při celkovém pohledu máme pocit velké nevyrovnanosti. Šabachovi někdy uniká pointa. Jakmile se dostane nakonec, máme tendenci říct: „A co jako? Co bude dál?“. V takových případech se jedná spíše o střípky, náhledy do skutečných životů. Jindy je ale zase naopak pointa natolik vyhraněná, že příliš vyčnívá a úplně zastíní dojem z celého děje.
Zatímco roste vypravěč, rostou i jeho příběhy. Jako by si Šabach postupně připravoval půdu pro nadnášení hlubších a důležitějších témat. Jako by si chtěl být jistý, že když jsme přežili začátek, pochopíme konec. Přesto ale je konec poslední povídky nedovysvětlený. Zůstává nejasný, stejně jako dojem z celé knížky.
Jana Hozová
Šabach, Petr: S jedním uchem naveselo. Praha: Paseka, Listen 2011. 157 stran
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 8, č. 1 (51), 30. 11. 2011.
(24. 10. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3086
Horké léto v Oslu
Jo Nesbø v Pentagramu předvádí to nejlepší ze severské krimiSilvie Strachotová
( silva.strachotova)
Kdo nezaregistroval boom skandinávské literatury s kriminální tématikou, jako by nežil. Po fenomenálním úspěchu Stiega Larssona se není čemu divit. Pokud měl někdo pocit, že Jo Nesbø se na vlně zájmu o severskou krimi svezl, krutě by se mýlil, román Pentagram budiž toho důkazem. Nesbø navazuje na úspěch předchozích knih, jejichž děj se točí okolo detektiva Harry Holea.
Ačkoliv je Nesbøův hrdina spíše románovým antihrdinou, nelze si jej neoblíbit. Harry je cholerický, protivný alkoholik s vlastním názorem na spravedlnost. Jak by nejspíš řekl nejeden jeho nadřízený, Harry Hole je nejlepším kriminalistou osloské policie, ale nejhorším státním zaměstnancem.
Příkladem brilantního Nesbøova vyprávěcího stylu je už samotná úvodní scéna. Historický exkurz do speciálních maltových směsí je vystřídán kapající vodou/krví ze stropu a ukončen podivně vyhlížejícími chuchvalci v hrnci s vodou. (Mimochodem, věděli jste, že když krev nalijete do hrnce s vodou, která má vyšší teplotu než šedesát pět stupňů, srazí se a vytvoří chuchvalce?) Mezitím se jeho hlavní „hrdina“ probírá z kocoviny a nevzpomíná si na minulou noc.
Svižné tempo vyprávění nasazené na začátku je stupňováno rychlostí, která se dá přirovnat jen k vystřelenému projektilu. Autor se společně se svým hrdinou propracovává poměrně složitým a neobvyklým případem sériového vraha, který své oběti zdobí rudými pentagramy. Naštěstí pro čtenáře Nesbø nezabíhá k podrobnému vysvětlení symbolů, omezuje se pouze na rychlou orientaci v Harryho myšlenkách. Tok vyprávění tak zbytečně nezabíhá do lenivých meandrů, svou prudkostí a spádem spíše připomíná dravost severských řek.
Nesbø předvedl další mistrně vystavěný příběh plný napětí, z něhož jde mráz po zádech.
Silvie Strachotová
Nesbø, Jo: Pentagram. Zlín: Kniha Zlín 2011. 450 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 8, č. 1 (51), 30. 11. 2011.
(26. 10. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3091
Sobota 1. října, a to se fakt stalo
Soukupová + knižní čvrtek = Marta v roce vetřelceKlára Zindulková
( klara.zindulkova)
Čtenářova první výtka: „Takhle by si devatenáctiletá holka přece deník nepsala! Ty neslovesné věty, tenhle výraz…“ Skvělý tah, jak přimět čtenáře cítit se důležitě a blaženě přemoudřele… Psala nebo nepsala, tohle je román. Na druhou stranu, obrázky a nákresy s podrobnými popisky připomínají karikatury kreslené propiskou na volná místa sešitu. A data jednotlivých zápisů: „Sestra měla před jedenácti dny svátek.“ Nedá mi to a kouknu se do diáře – 14. 7. má vskutku svátek Karolina. A středa 11. června… nebyla loni 11. června středa? A kde že to hlavní hrdinka Marta bydlí, když jezdí do školy tramvají? A tu máme dokonce nakreslen její kompletní rozvrh na první semestr! – Ona má úterní proseminář ve stejné místnosti na FF jako já!
A pak ať mi někdo tvrdí, že to není opravdický deník. Ale moment, přeci mi nechcete podsouvat, že je to deník! To autorka jen promyšleně používá princip útržkovitého záznamu faktů (ať už slovem či obrázkem) k budování vlastního románového světa. Všechno se totiž dozvíme ve chvíli, kdy se to dozvědět máme, i když výběr informací působí každého dne víceméně nahodile.
Zkracuje se ne proto, že by autorka nestíhala psát. Stylizace neslouží pouze jako přiblížení se „ideálnímu deníčkovému jazyku“, ale zvláště jako silná strategie vypravěčská – Soukupová pomocí různorodé explicitnosti či výmluvnosti ovlivňuje spád příběhu zcela podle sebe. My však snadno podlehneme pocitu, že ani autorka netuší, co se stane zítra. Prostě to najednou přijde, nikdo nás nevaroval, nikdo si nepřipravoval půdu pro dramatický zvrat.
A fakt to není autobiografie?
Klára Zindulková
Soukupová, Petra: Marta v roce vetřelce. Brno: Host 2011. 316 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 8, č. 1 (51), 30. 11. 2011.
(1. 11. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3100
Solženicynova Odysseia bez šťastného konce
„Tak trochu jiné ostrovy“Markéta Jakešová
( marketa.jakesova)
Souostroví Gulag, rozsáhlé dílo jednoho z nejvýznamnějších představitelů tzv. lágrové literatury Alexandra Solženicyna, vychází česky podruhé po deseti letech a je prvním kompletním vydáním, doplněným o některé chybějící pasáže a zahrnujícím všechna autorova dodatečná upřesnění a doplňky, tak jak kniha vyšla podruhé v Paříži v roce 1989.
Dalo by se spekulovat o tom, proč kniha vyšla právě teď, nebo lépe řečeno, proč bychom ji měli číst právě teď. Její autor zemřel před třemi lety v nedožitých devadesáti letech a přes jistou kontroverzi, kterou se mu v posledních letech podařilo vyvolat, si vydání knihy určitě zaslouží. Před dvaadvaceti lety postupně ve východním bloku došlo k (sametovým) revolucím, a tak se nabízí jako důvod k četbě ochrana mladé generace před případným opakováním. Není myslím třeba dodávat, že ti, kteří by to potřebovali, by knihu pravděpodobně nikdy nevzali do rukou.
Nepředpokládám, že by tolik lidí třídílnou knihu skutečně celou četlo, ale všichni tušíme, o čem vypráví: Alexandr Solženicyn popisuje svou vlastní zkušenost se zatčením v roce 1945 na základě korespondence s přítelem, v níž vyjadřoval pochybnosti ohledně Stalinovy politiky, s výslechem, soudem a transportem do pracovního tábora a každodenním životem v lágru. Poslední část se odehrává již po Stalinově smrti a uvolnění režimu, ale resumé je takové, že systém se sice změnil co do počtu politických obětí, ale nikoli principiálně.
Kniha ovšem není pouhou autobiografií. Solženicyn ji psal v letech 1958–1968, během nichž, jak v doslovu píše, kniha nikdy neležela celá na stole. Přesto se mu podařilo shromáždit neuvěřitelné množství materiálu sestávající ze svědectví různých spoluvězňů, ale i nejrůznějších dopisů, novinových článků nebo utajovaných vládních dokumentů.
Vzhledem k naléhavému a zcela záměrně zaujatému vypravěčově stylu však není možné dílo označit ani za faktografickou literaturu, navzdory tomu, že bývá jako literatura faktu hodnoceno a kritizováno (například pro údajně přehnané počty obětí). Nadto má kniha podtitul Pokus o umělecké pojednání a asi i právě proto, že tato charakteristika vyznívá v kontextu knihy – patrně zcela záměrně – poněkud ironicky, nesmíme ji jen tak vyloučit. Sama bych nazvala knihu nejspíše mozaikou nebo koláží všech možných pohledů na stalinskou vládu od historického, přes literárně umělecký, sociologický, politologický až po psychologickou sondu do myslí jednotlivých článků systému – tedy jak obětí, tak strůjců režimu.
Pro ne zcela obeznámeného čtenáře je kniha šokující... nebo alespoň jejích prvních sto stran. Solženicyn podal brilantní výkon zvláště v první kapitole, která na čtenáře zaútočí hned ze dvou příčin: Jednak je první a jednak pojednává o bezdůvodném zatčení, jež mohlo potkat každého obyvatele Sovětského svazu, a tak se čtenář cítí nepříjemně zasažen: i jemu by se to mohlo stát. Ptá se s vypravěčem: „Já?? A za co?“
Není však reálné udržet tuto naléhavost a spád na rozsahu 1700 stran. I přes to, že text se postupně kompozičně poněkud rozpadá v duchu mozaikovitého psaní, zůstává nebývalým svědectvím o své době a vytrvalosti jeho autora.
Dílo bychom měli číst, pokud žasneme nad Zamjatinovými, Orwellovými a Kafkovými antiutopiemi a chceme vidět, jak takový „experiment“ dopadl v praxi. A pokud si chceme nechat vynadat:
„Zatímco jste se vy pro své potěšení doma v teple zaobírali tajemstvím atomového jádra, studovali vliv Heideggera na Sartra, sbírali Picassovy reprodukce, cestovali v pohodlných vlakových kupé do lázní nebo dostavovali u Moskvy chaty – jezdily neustále po ulicích sem a tam vězeňské vozy a tajní zvonili u dveří.“
Markéta Jakešová
Solženicyn, Alexandr: Souostroví Gulag. Překlad: L. Dušková a kol. Praha: Academia 2011. 1688 s.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 9, č. 2 (52), 27. 2. 2012.
(22. 11. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3104
Svěrák Reloaded
Hloupé povídky pro hloupé lidiLukáš Vlasák
( lukas.vlasak)
Také vás ten podtitulek pobouřil? Mě by naštval hrozně! Knihu Zdeňka Svěráka se někdo opováží nazvat hloupou?! „Odvažuje se až do posvátného zátiší našeho Pantheonu, aby jako hyena ohlodala a zohavila kosti nejslavnějších a nejlepších našich vlastenců!“ Klid... Hloupost a trapnost jsou ty nejkrásnější a nejušlechtilejší vlastnosti, které Nové povídky Zdeňka Svěráka mají. Tato kniha dokáže, že si my, hloupí a trapní, uvědomíme, jací jsme, a navíc se při tom od srdce zasmějeme nebo si vydatně popláčeme jako už dlouho ne.
Nakladatelství Fragment nám na tento podzim uvařilo skutečně „slepičí polévku pro duši“. Ba přímo silný vývar – Zdeněk Svěrák: Nové povídky. Pamatujete „staré“ Povídky? Vyšly před třemi lety tamtéž a manifestačně upozorňovaly na svou povídkovost. „Jsme povídky!“ křičely. „Svěrákovy povídky! Ale Svěrák není povídkář!“ Dokonce měly na obalu ilustraci človíčka prchajícího před kaňkou z pera. Byly staré, byly nové – byla to sbírka příběhů od šedesátých let po současnost. Byly veselé (Vltava), byly smutné (Fotograf). Celkově na mě působily jako „Směšné lásky“, občas proložené historkami o ničem jiném než o lásce. Trochu k zamyšlení, trochu pro radost.
Ta padající kaňka byla ve tvaru srdíčka. Srdíčko je prvek, který se objevil i na obalu Nových povídek. Tady je ovšem ve výraznější pozici. Na ilustraci je připoutané k noze sedícího pána. Jsou nové povídky více o lásce? Je snad láska nějakou koulí, kterou chtě nechtě vláčíme s sebou životem? Láska je ve všech povídkách a bere na sebe nejrůznější podoby: milenecká, rodičovská, přátelská. O to více mezi ostatními vyniká povídka Nákup, vycházející ze zahořklé nenávisti.
Při čtení je snadné zapomenout, že se nejedná o skutečnost, ale o uměle vytvořené příběhy, byť pravdivými historkami jistě často inspirované. Ale jaká literatura taky není inspirovaná životem? V knize najdeme devět povídek. A spoustu iritujících pravd, založených na zkušenostech: pravdu o ušlechtilé lži, o nabývání příběhů na legendárnosti či pravdu o nedosažitelnosti krásné češtinářky. Poslední a nejdelší povídka se jmenuje Dvojí vidění. Je o samotě a čekání. Zachycuje tyto stavy ve vší jejich dvojznačnosti.
Zbývá otázka: proč by se Svěrákovy povídky měly jevit jako hloupé? Každému bude v příbězích vadit to, co mu nejvíc vadí na sobě. V průběhu čtení se dostaví půvabný moment. To když si řeknete: „Vždyť něco podobného už jsem zažil nebo slyšel! Vždyť tenhle vtip se říká u nás doma. Vždyť tohle je celé o mně, to bych mohl vyprávět já!“ Je to tím, že Svěrák je opravdu v každém z nás. Je to náš tatínek, dědeček a učitel zpěvu. Nejen Jára Cimrman, ale celkově jakési „svěrákovství“ se stalo neodmyslitelnou součástí naší velice mlhavé a každým jinak pojímané české identity a slovesnosti. Jsou to hry, filmy, pohádky a písničky (nyní i povídky), na kterých jsme vyrostli a rosteme. Jsou to slova a hlášky, jež používáme. Ve všem má Zdeněk Svěrák prsty. Navíc je to kouzelně uzavřený kruh, neboť autor ve své skromnosti čerpá látku opět jen z našich životů a z nás, co žijeme „po svěrákovsku“. Díky tomu dokážeme v povídkách reflektovat sami sebe.
A tak se Svěrák přidává k X, Y, Z a dalším českým povídkářům, kteří sbírají výstřižky lidských životů. Udělejte si jako já svěrákovský víkend. V sobotu Povídky a v neděli Nové povídky. Stačí zapomenout na vše, o čem si myslíte, že musíte udělat. Povídky vám promítnou vaše osudy, které jste už možná pozapomněli. Uvidíte, že je to jedinečný koktejl vhodný jak k osvěžení na plovárně, tak k zahřátí u krbu, do dlouhých zimních večerů pod dekou. Tato klišé přirovnání jsem použil záměrně, neboť podobně jako Svěrákovy povídky a my… je to tak hloupé, že by to jinak ani být nemohlo. V dobrém.
Lukáš Vlasák
Svěrák, Zdeněk: Nové povídky. Praha: Fragment, 2011. 120 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 9, č. 2 (52), 27. 2. 2012.
(24. 11. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3107
Když se nudí filosofové
Myslíte si, že je nuda neškodná? Omyl! Nuda je u kořene všeho zla.Ladislav Vitouš
( ladislav.vitous)
Všichni se občas nudíme (což je mimochodem jeden z poznatků, který jsem z knihy získal), ale málokdy si dáme tu práci přemýšlet o tom. Naštěstí jsou tady tací, kteří ani ve stavu nejvyšší znuděnosti nepodléhají rezignaci, ale naplno se věnují tomu, co jim jde nejlépe. V případě Larse Svendsena je to filosofování. Výsledkem jeho snažení je velmi zajímavá (rozuměj k nudě opozitní) kniha opravdu pro každého.
Navzdory tomu, že se zde často citují přední osobnosti evropské filosofie a zabíhá se k nanejvýš abstraktním tématům, je kniha psána jazykem srozumitelným i pro laiky. Navíc autor vždy rád podá pomocnou ruku v místech, kde je potřeba jistého filosofického přehledu, a rád stručně vysvětlí základní pilíře filosofie toho kterého myslitele. Přehlednosti a srozumitelnosti také napomáhá umístění rozsáhlého poznámkového aparátu až na samotný konec knihy a fakt, že není pro pochopení textu nezbytný.
Samotný obsah se pak skládá převážně z citací filosofických prací, ale také z děl beletristických, a dokonce i z filmů (mimochodem, výrok „Nuda je u kořene všeho zla“, použitý v podtitulu této recenze, patří Sørenu Kierkegaardovi – jednomu ze Svendsenových nejvýraznějších inspiračních zdrojů). Text tak příjemně ubíhá a (vzdor tématu) nenudí. Autor sice tvrdí, že by nejraději celou knihu sestavil pouze z citací, pravda je však taková, že citace používá pouze k tomu, aby vykreslil, či případně dokreslil vlastní vývody. Myšlenky, které nevyhovují jeho představám, neváhá upravovat (tím samozřejmě nemyslím nějakou cenzuru), aby zapadly do jeho systému.
Když je řeč o filosofickém systému, mám na mysli opravdu komplexní světový názor se vším všudy. Protože jakkoli se může zdát nuda jako omezené a uzavřené téma, Svendsenovi slouží jako dokonalý odrazový můstek k filosofování o nejobecnějších otázkách lidské existence.
Aniž by nějak odbíhal od ústřední myšlenkové linie, přemýšlí autor o smyslu lidského bytí, o smrti boha či pozici člověka ve světě. Nespokojuje se s prostými odpověďmi typu „nudíme se proto, že nemáme co na práci“, naopak se snaží proniknout co nejhlouběji k jádru problému, k nejnižšímu společnému jmenovateli nudy. A stejně tak, jak hledá prapůvod nudy ve velkých meznících v lidském uvažování o světě, postupuje od nudy i k jejím konečným důsledkům, které neváhá náležitě zdůraznit a vykreslit v téměř apokalyptických rozměrech. To však vůbec není na škodu – naopak to dodává textu na naléhavosti a zvyšuje to jeho dramatičnost.
Nuda je zde chápána jako hluboký existenciální pocit a Svendsen ji považuje za „výdobytek“ moderní doby. Aby svou domněnku doložil, vydává se proti proudu času a vytváří tak jakousi historii nudy a zahálky – od prosté dlouhé chvíle až k těžké existenciální nudě jakožto největšímu břemeni moderního člověka.
Přestože se autor vyhýbá rozvláčným úvodům a od samého počátku odhaluje hlavní závěry svého uvažování, neztrácí text nic ze svého napětí. I když tušíte, o čem se bude na několika příštích stránkách hovořit, s každým dalším argumentem či příkladem vás Malá filosofie nudy ohromí. A to nejen díky stylistické zručnosti autora, ale zkrátka pro svou aktualitu a bezprostřední dopad na každého z nás.
Ačkoli to autor sám popírá, je jeho kniha tvrdou, nikoli však samoúčelnou kritikou moderního života, současné společnosti a lidství vůbec. Ukazuje důvody i důsledky ztráty smyslu, vyprázdnění a zploštění současného světa.
V závěru knihy je také naznačen způsob, jak se s nudou vypořádat, nebo ještě lépe, jak se z pocitu nudy poučit. Neočekávejte však žádné návody na šťastný život, a už vůbec ne vize šťastné budoucnosti.
Svendsen, Lars Fr. H.: Malá filosofie nudy. Zlín: Kniha Zlín 2011. 177 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 9, č. 2 (52), 27. 2. 2012.
(27. 11. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3111
Čína vzdálená i blízká
Jak se přiráží v Zemi středuMarkéta Jakešová
( marketa.jakesova)
Jak píše v doslovu překladatel Oldřich Král, jeden z největších českých odborníků na čínskou literaturu, v knize není „po flagelantství, po sadistické nebo masochistické praxi, kterých je západní erotismus plný, ani stopy“. Je otázka, zda si evropský čtenář, vychovaný knihami markýze de Sade, pod erotikou právě takové praktiky představí, ale řekla bych, že ano. Místo nich jsme svědky obsese velikostí mužského pohlaví a až nepochopitelného předhánění se, kdo vydrží více přírazů, než „se udělá“. Sex je splynutím energií jin a jang, velká pozornost se věnuje popisu pohlavních orgánů, nositelů těchto protikladných sil, ale ať už je důvodem kulturní rozdílnost, nebo grotesknost textu, nějak to nefunguje. Kniha nevzrušuje.
Hlavní příčinou může být však i to, že autor nic takového neměl v úmyslu. Li Yu, chudý vzdělanec na volné noze, bonviván a pro mnohé své současníky zatracenec, napsal román navzdory svému okolí. O sexu se píše skutečně velmi explicitně, ale mám pocit, že autor se hlavně snaží provokovat a pobavit toho, kdo se pobavit nechá, a sex je mu spíš prostředkem než cílem. Časem ještě uvidíme proč.
Osou příběhu je student zvaný Večerka, jehož jedinou vášní je sex s krásnými ženami. Ačkoli vypravěč věnuje celou první kapitolu líčení toho, jak je sex pro člověka užitečný, ba nezbytný, závěr knihy ukazuje, že autor v žádném případě nesouhlasí s bezuzdnými orgiemi (orgiemi se míní sex mezi více lidmi najednou a svádění cizích žen, nikoli sexuální praktiky, které v knize nejsou nijak rozmanité). Text je mravním doporučením, které zavrhuje neplodnou sexualitu (hlavní hrdina si nechá za cenu toho, že nikdy nezplodí syna, zvětšit penis, což je ve světle důležitosti mužských potomků v čínské společnosti naprosto nepřípustné), a zároveň kritikou puritánského (ať už konfuciánsky rezervovaného a oficiálního, nebo taoisticky asketického) světa, z něhož slovo „sex“ vymizelo.
Kvalita knihy ovšem nespočívá v naturalistickém popisu „přírazů“. Za pozoruhodné bych považovala především dvě věci: Zaprvé intertextovost. Slovní (nebo možná můžeme říci spíš znakové) hříčky a ironické narážky na klasická čínská díla, které jsou pro čínský román typické, jistě mohou u poučeného čtenáře vyvolat pobavení, ale běžný člověk naších zeměpisných šířek se o nich dozví jen díky poznámkám a doslovu překladatele a příliš je neocení.
Čeho si však evropský čtenář všimne na první pohled, jsou vypravěčovy komentáře za většinou kapitol, v nichž se vychloubá, jak je jeho román jedinečný a dokonalý, dovysvětluje použité metafory a upozorňuje na jejich případnost a originalitu. Dialog se čtenářem připomíná román Tom Jones od Henryho Fieldinga, jenž v předmluvě koncipoval svůj román jako pohoštění v šenku. Avšak zatímco Li Yu úmyslně sráží případné přehnané intelektuální chápání své knihy nehorázným vytahováním se („Tento román je čtivost sama!“ stojí v autorově komentáři následujícím po první kapitole), jeho o století mladší anglický kolega zvyšuje kvalitu svého románu zdánlivou skromností a ponížeností. Rouputuan je také bildungsromán svého druhu: Hlavní hrdina po neřestném životě nakonec dosáhne odpuštění a smíření.
Li Yuovi se podařilo ještě se stoletým předstihem smířit evropskou tradici bildungsrománu a jeho parodie v podobě knih markýze de Sade. I přes to, že detailní porozumění kulturnímu kontextu knihy asi bude většině z nás vždy nedostupné, mrká na nás – bezpochyby i díky kvalitě překladu – cosi známého z naší kultury.
Markéta Jakešová
Yu, Li: Rouputuan – Meditační rohožky z masa. Překlad: O. Král. Příbram: Maxima 2011. 448 s.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 9, č. 2 (52), 27. 2. 2012.
(28. 11. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3116
Lykantropova elegie
Duncanův Poslední vlkodlak potěší jen sečtěléSilvie Strachotová
( silva.strachotova)
Zápletka Posledního vlkodlaka není vůbec složitá: hlavní hrdina nemá vůli žít – hlavní hrdina má chuť žít – střet hlavního hrdiny s hlavním protivníkem – konec. Jenže… to, co se zpočátku jeví jako typická braková literatura vyvedená nálepkou akční fantasy, se s přibývajícími stránkami mění spíše na filozoficko-psychologickou studii posledního žijícího lykantropa na světě.
Glen Duncan rozehrál prapodivný příběh, přidal k němu v bláznivém poměru napětí, tragikomický patos, psychologický rozbor hrdiny… a kupodivu mu to vyšlo jako jedinečný koktejl.
Jake je důstojným nositelem příjmení Marlowe a svému chandlerovskému jmenovci nedělá ostudu. V oblaku dýmu z cigaret značky Camel hýří bonmoty za jakékoliv situace a bez ohledu na to, co má právě na sobě. V textu tak narazíte na citace od Danta a Shakespeara přes Nabokova a Nietzscheho až po T.S.Eliota. I přes jisté „intelektuální přesycení“ je Poslední vlkodlak čtivou a dynamickou záležitostí, která nabízí zcela jiné, strhují momenty, než by čtenář původně očekával. Jedinou výtkou na adresu Posledního vlkodlaka je obsah. A to proto, že větší část dějových linií zůstává nedokončena, nebo je postupem času úplně opuštěna. Jestli to byl cíl autora, který si chtěl se čtenáři zahrát špinavou hru, je otázka, na niž ví odpověď pouze Glen Duncan.
Poslední vlkodlak je vše možné, jen ne typické žánrové čtení.
Silvie Strachotová
Duncan, Glen: Poslední vlkodlak. Praha: Argo 2011. 369 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 9, č. 2 (52), 27. 2. 2012.
(28. 11. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3118
Zázrak, nebo spiknutí?
Za vším hledej esejceJana Olivová
( jana.olivova)
O něco méně už ale potěší své křesťanské čtenáře – pokud tedy nějaké bude mít. Vladimír Liška totiž ve své knize nabízí o dost jiný pohled na to, jak probíhaly události okolo života a smrti Božíha syna, než na jaký jsme zvyklí z Bible. Je si totiž dobře vědom toho, že Nový zákon v nám známé podobě není ani tak svědectvím apoštolů o životě jejich učitele a mistra, jako spíše výsledkem řady úprav a cenzurních zásahů církve. Ta totiž všechna evangelia, která se jí nehodila do krámu, do Nového zákona jednoduše nezahrnula. A to z toho důvodu, že nevyhovovala konceptu Spasitele, který církev chtěla věřícím prezentovat.
Církevní zásahy ale nejsou jedinou věcí, na kterou V. Liška v souvislosti s nevěrohodností Bible poukazuje. Upozorňuje také na skutečnost, že se Nový zákon nezaobírá nejasnostmi okolo života Ježíše Krista (a těch je požehnaně) a že některé etapy z Mesiášova života dokonce nezmiňuje vůbec. Zjišťování, proč tomu tak je, zaplňování prázdných míst a vědecké vysvětlování vykonaných „zázraků“ je tedy hlavním úkolem, který si autor při tvorbě své knihy předsevzal. Do jaké míry se mu to podařilo, musí už čtenář posoudit sám.
Co rozhodně nemůžeme knize upřít, je invence a originalita myšlenek. Vedle řady informací, které už dnešního Brownem protřelého čtenáře těžko překvapí (Ježíšův možný vztah s Marií Magdalénou, existence apokryfních evangelií, ...), přichází totiž i s jednou vskutku novátorskou a kontroverzní hypotézou – a sice že celý Ježíšův život byl od jeho početí až po „zmrtvýchvstání“ naplánován sektou esejců. Tato málo známá, ale důležitá skupina židovských učenců tak podle V. Lišky sehrála při vzniku křesťanství rozhodující roli, ačkoli jejím cílem rozhodně nebylo vytvořit nové náboženství. Esejci chtěli pouze naplnit stará proroctví o příchodu Mesiáše a přispět tím ke znovusjednocení židovského národa, který se pod nadvládou Římanů rozdrobil do malých, vlastní zájmy hájících skupinek.
Některé body této hypotézy jsou poměrně věrohodné, jiné zavánějí konspirační teorií hodnou CIA a nenamluvili byste je ani schizofrennímu šílenci, který vidí spiknutí tajných organizací za vším. Rozhodně mi nedělá problém uvěřit tomu, že Ježíš byl mimořádně nadaný muž, ovládající nejen umění řečnické či léčitelské, ale třeba i hypnózu, díky čemuž mohl konat činy považované za zázraky. Přijala bych i fakt, že Jidáš Ježíše nezradil pro peníze či ze strachu, ale že to bylo součástí esejského plánu k naplnění starozákonního konceptu Mesiáše (být zrazen přítelem je totiž jedním z důkazů, že se jedná o skutečného Mesiáše). Ale teorie, že esejci podali Panně Marii drogu, aby si nepamatovala Ježíšovo početí a považovala ho tak za Boží zázrak, mi už připadá trochu přitažená za vlasy.
Nicméně celkově jde rozhodně o teorii zajímavou a podloženou řadou faktů (ačkoli slabých míst má také spoustu a sám autor předesílá, že je to pouze jedna z mnoha hypotéz, která si v žádném případě neklade nárok na pravdu). Takže pokud překousnete skutečnost, že se V. Liška místy ve své knize až příliš opakuje a vrací k už dávno známým informacím, čeká vás zajímavé čtení, které vás nejen bude celou dobu držet v napětí, ale na jehož konci budete opět o něco chytřejší. A o to jde v populárně-naučné literatuře především.
Jana Olivová
Liška, Vladimír: Tajemství Ježíše z Nazaretu: Záhady a otazníky ze života Mesiáše. Praha: XYZ, 2011. 360 stran.
Vladimír Liška: Tajemství Ježíše z Nazaretu
zdroj: www.xyz-knihy.cz
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 9, č. 2 (52), 27. 2. 2012.
(28. 11. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3119
Republika nikoho
Nový román Nicka Lairda o hejnech lidíDominik Melichar
( dominik.melichar)
Nick Laird (mimochodem manžel známé spisovatelky Zadie Smithové) je jedním z řady těch autorů, pro něž je příběh pouze nutnou kulisou pro vysochání podivných postav, pro hlubinné zkoumání různých vrstev lidské společnosti, pro nahlédnutí do duše voyeura. Ve zkratce se tu vypráví příběh starý jako lidstvo samo. Dva muži, jedna žena. Láska, žárlivost, intriky. Ono přirovnání k Othellovi není náhodné; sám autor o své knize hovoří jako o příběhu Othella z pohledu Jaga. Tím je David Pinner, středoškolský učitel angličtiny, blogger, tloustnoucí jedlík, přehlížený outsider. Othellem je James Glover, poněkud prostoduchý mladík, věřící, barman, Davidův spolubydlící. A Desdemona – stárnoucí afektovaná umělkyně Ruth Marksová (nejslavnější dílo – feministická odyssea Republika nikoho), bývalá Davidova profesorka umění, volnomyšlenkářka, zvyklá mít všechno, co chce, Yoko Ono románu.
David miluje Ruth, Ruth miluje Jamese a Jamesovi nezbývá, než se do Ruth zamilovat. David žárlí, Ruth s Jamesem se zasnoubí, David žárlí ještě víc, přicházejí konečně ony intriky atd. V podstatě je úplně jedno, jak to skončí. Zajímavé je ale sledovat, jak se pojetí lásky a vztahů mezi lidmi proměnilo (a nebo vůbec ne) od dob Shakespearových. Pokud vypravěč vypráví a hrdinové hrají, příběh má spád a nenechá vás vydechnout (kolikrát jsem jen musel číst za chůze, abych o nic nepřišel). Problém nastává ve chvíli, kdy má dojít k dialogu mezi dvěma lidmi. Je-li dialog verbalizace vztahu, pak tu naprostá nevěrohodnost lidské řeči jen podtrhává základní myšlenku románu, která tkví v jednom biblickém příběhu, kdy se muž ohlíží za svou životní poutí a vidí v těch nejtěžších chvílích jen jednu řadu stop, pročež se ptá Boha, proč ho opustil, a ten mu odpovídá, že právě tehdy jej nesl v náručí. A ona základní myšlenka? „Nikdo teď nikoho neponese. Každý si půjde po svých.“
Výjimečné je Lairdovo pojetí vypravěče, který sice stojí mimo příběh a pouze reflektuje, odráží vše, co se v jeho fikčním světě odehrává, občas ale jakoby vystoupí zpoza zrcadla a dá jasně najevo své sympatie. Tím, jak Laird střídá vševědoucnost s dohady, co se chování, pohybu a pohnutek postav týče, můžeme nabýt dojmu, že tím voyeurem je právě on. Vypravěč. To ovšem staví výstavbu románu do zcela nové roviny. Jde vlastně o příběh v příběhu. Zřetelně je cítit, že vypravěč by rád byl Davidem, nebo jím dokonce je, zároveň se od něj ale distancuje. David v podstatě vypráví o Davidovi ve třetí osobě, ale k jeho/svému jednání se staví odmítavě. Čtenář je tak nucen konfrontovat se nejen s problematicky uchopitelnými motivacemi jednání jednotlivých postav, ale i sám se sebou.
Kromě tří hlavních hrdinů tu vystupuje celá řada dalších postav, s nimiž tito vždy někde popíjejí, probírají umění, jezdí taxíkem, kouří trávu, šňupou koks, kupodivu však nesouloží (tedy až na Jamese s Ruth), a všechny tyto společné scény jsou jako vytržené z Přátel mimo kameru. Všichni se spolu baví, ale je jasné, že ani jeden z nich tam vlastně být nechce. Celá parta je takovým uměle udržovaným společenstvím lidí nejrůznějších vrstev a charakterů. Není jasná jeho hierarchie, není jasné, proč ji vlastně udržovat. Laird tak zároveň pokládá závažnou otázku, je-li vůbec lidská společnost možná. Jinými slovy: společenství ptáků je hejno, společenství vlků je smečka... jaké je společenství lidí?
Dominik Melichar
Laird, Nick: Gloverův omyl. Kniha Zlín: Zlín 2011. 286 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 9, č. 2 (52), 27. 2. 2012.
(28. 11. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3120
Internet v červeném kabátku
Nevěra 21. stoletíAneta Rebernaková
( aneta.rebernakova)
Autorka je známa romány a povídkami pro ženy. Skladatelku voňavého prádla a Trojdílné plavky v tomto roce doplnil další příběh, tentokrát zasazený do prostředí amerického Big Apple – New Yorku. Nevěra po americku nám představí dva manželské páry. John, Andrea, Liz a Harold řeší úplně běžné problémy – procházejí krizí středního věku, vychovávají děti nebo budují kariéru.
John a Andrea spolu žijí dlouho, mají spokojené manželství, děti. Prostě šťastný život. Ale oba začínají cítit, že už jim chybí ta stará vášeň. Andreu přestává uspokojovat být jen ženou v domácnosti, John musel opustit svoje sny a snaží se za každou cenu uživit rodinu. Manželství Liz a Harolda je naproti tomu úplně jiné. Liz jde tvrdě za svou kariérou a Harold doma nemá co dělat. Aby toho nebylo málo, Liz si myslí na jiného muže.
Hrdinům tentokrát pomůže i zavaří internet a jeho neuvěřitelná volnost a anonymita. Jak už to tak bývá, spojení s realitou je nevyhnutelné. A tak musí dříve či později všichni přiznat pravdu.
Děj se odehrává v New Yorku, ale v knize to není vůbec patrné. Mohlo by se to klidně stát ve Štrasburku nebo v Olomouci. Díky zajímavě řešeným kapitolám lépe pronikáme do mysli a pocitů postav, což nám umožní je lépe pochopit a najít si svého favorita. Příběh má spád i rytmus. Humor nechybí v žádném díle Formanové. Podává události denního života s lehkou ironii a nadhledem, nikoli však pohrdavě nebo neskutečně.
Nevěra po americku jistě poslouží svému účelu. Pochopitelně potěší fanoušky Martiny Formanové, ale dokáže zaujmout i úplného začátečníka v oboru. Doporučuji knížku na zimní večery s čokoládou, protože tam je přesně její místo. A nejlepší na tom je, že si ani na nic jiného nehraje.
Aneta Rebernaková
Formanová, Martina: Nevěra po americku. Praha: Eroika 2011. 200 stran.
(29. 11. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3123
Vážení pozor, bude to darda!
Helena Freisteinová potřetíAneta Rebernaková
( aneta.rebernakova)
Malou školačku Helenku Freisteinovou jsme si všichni zamilovali. Díky zdařilé divadelní adaptaci se příběh o Hrdém Budžesovi dostal do širšího povědomí. Před pár lety vyšlo volné pokračování s názvem Oněgin byl Rusák, kde Helenka objevuje druhé pohlaví, pak z něj šílí a mezitím si utužuje své názory nejen na h(n)usákovu dobu. Ty, kteří zažili minulý režim na vlastní kůži, nechává vzpomínat a těm z nás, kteří se tehdy ještě vozili v kočárku, pomáhá porozumět.
Děj Dardy nás zanese do současnosti – zmiňuje se zemětřesení a vlna tsunami v Japonsku nebo začínající boje v severní Africe. Pozornějšímu čtenáři neuniknou ani další aktuální narážky (neschopný politik Žabák, plátky Trefa a Plác, rakouská dramatička Gertruda Macek). Vše je podáno lehce sarkastickou formou, na což jsme už u autorky zvyklí. Díky velmi hovorovému jazyku a ich formě se do knihy začteme a s hrdinkou stoupáme i padáme.
Ačkoli její prózy nebyly nikdy veskrze pohádkové, tentokrát se věnuje tématům velmi vážným. Myšlenky a pocity ženy, která mnoho let žije s tyranem, nám popsala vskutku realisticky – snaha omluvit jeho chování, hledat chyby nejdříve u sebe nebo pozdější probuzení a výčitky. Kromě toho se setkáme i se zákeřnou rakovinou. Přichází proto i úvahy o životě a smrti.
Abych se přiznala, čekala jsem něco docela jiného. Je vidět, že román stejně jako hlavní hrdinka už naprosto dospěl a na ten humor a příjemnou nadsázku není prostě vždycky ta správná chvíle. Místy je příběh dojemný, místy z něj trochu mrazí.
Pokud máte za sebou Budžese i Oněgina, nabude pro vás Darda další rozměr. Irena Dousková pokračuje ve své "studii" vývoje jednoho malého děvčátka v dospělou ženu a dělá to vskutku brilantně. Jak to všechno skončí, se můžeme jenom dohadovat. Doufejme jen, že tohle setkání nebylo naše poslední.
Aneta Rebernaková
Dousková, Irena: Darda. Brno: Druhé město 2011. 200 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 9, č. 2 (52), 27. 2. 2012.
(29. 11. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3125
Kdo si skočí v tomhle skeči
Falešný autostop – pro změnu podle HavlaTereza Hýsková
( tereza.hyskova)
Scénky byly vytvořeny jako součást revue Autostop, kterou připravoval Ivan Vyskočil v sezóně 1960–61 pro Divadlo Na zábradlí. Ačkoli je z představení nakonec vyřadil režisér, Autostop se stal první v divadle uvedenou inscenací, pod níž je Havel podepsán. „Motomorfóza“ byla záhy navrácena do tištěné verze Autostopu. Skeč „Ela, Hela a stop“ vypátrala editorka diptychu Lenka Jungmannová až v roce 2009.
Vznik textů je sice datován tři roky před premiéru Zahradní slavnosti, přesto nejsou žádným začátečnickým pokusem, ale je v nich patrný Havlův osobitý styl. Tématem „Motomorfózy“ je ztráta lidství a proměna v nemyslící bezduchý stroj. Dílko překvapuje neskrývanou kritikou stávajícího totalitního režimu a objevuje se v něm typicky havlovská postava alibistického Zahajovače. Druhý skeč, jehož stěžejní myšlenkou je výsměch měšťáctví, je méně přímočaře satirický, ale o to působivější svým jazykem – neustálým opakováním se promluvy stávají jen vyprázdněnými frázemi. V obou textech tedy můžeme pozorovat základy Havlovy poetiky.
Je složité posuzovat, jaký dopad na diváka, ať už tehdejšího či dnešního, by scénky mohly mít v případě svého uvedení. Musíme mít totiž na paměti, že ve svazku nakladatelství Galén jsou vytrženy z komponované inscenace, pro niž byly určeny. Navzdory tomu má vydání obou skečů pod souhrnným názvem „Motomorfózy“ svůj význam – přinejmenším jako cenné doplnění Havlových spisů. Jako takové by si ovšem zasloužilo obsáhlejší komentář a pečlivější ediční přípravu.
Tereza Hýsková
Havel, Václav: Motomorfózy. Praha: Galén 2011. 62 stran.
(2. 12. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3129
Dětství za komančů
Hrdý Budžes v kalhotách, nebo klukovská dobrodružství se vším všudy?Ladislav Vitouš
( ladislav.vitous)
Ale hezky od začátku. Jan Pavel rozhodně není žádným spisovatelským nováčkem a jeho knihy vyšly už v pěkné řádce českých nakladatelství. Přesto se nemusíte stydět, pokud jeho jméno dosud unikalo vaší pozornosti, nebo jste ho mylně považovali za ex-papeže Wojtylu. Jeho knihy totiž zatím vycházely bez většího mediálního povyku a mimo zorné pole širšího literárního světa. A to přesto, že jeho sbírka povídek Zbytečnost vyšla i v Brazílii a v rámci projektu Artes Liberales byla přeložena do angličtiny.
Jeho nejnovější román Proč blijou sloni byl nominován na cenu Cultura Bohemica za rok 2011. I přesto zůstávám skeptikem. Kdo z vás zná nadační fond Cultura Bohemica?…
Kniha je vyprávěna z pohledu malého školáka, který vyrůstá v Hloubětíně v osmdesátých letech minulého století. Kdo by však, stejně jako já, očekával kritiku tehdejšího režimu, ten by se pěkně zmýlil. Když už jsem nakousl srovnání s Hrdým Budžesem Ireny Douskové, pojďme se podívat trochu blíž, co obě knihy pojí a co je naopak odlišuje. Zatímco rodiče malé Helenky Součkové jsou svým způsobem hrdinové trpící kvůli své neloajálnosti a tvořící kontrast s naivní dívenkou, která si nepřeje nic jiného než chodit s ostatními kamarády do pionýra, rodina Taliánových je typickou ukázkou češství až čecháčkovství ve všech svých kladech (jsou-li jaké) a záporech. Doma se nehádají o politice, ale o tom, kde se tatínek zase opil, místo protistátní činnosti se věnují drobným krádežím otisků a dalších zbytečností, které pak nalepené na talíře prodávají zahraničním turistům. Stejně tak není hlavní hrdina Michael „kontrastní plochou, která skrz optiku naivního dětského pohledu ukazuje zrůdnost a absurditu překonaného komunistického režimu“, ale obyčejným rošťákem z pražské periferie.
I když Iva Pekárková o „slonech" píše, že jde o knihu „o vážných věcech“, v první řadě stojí organický a živý svět dětské fantazie. Vydáváme se s hlavním hrdinou na dobrodružnou výpravu do „tajuplných“ kanálů, sníme s ním jeho bláhové sny o tom, čím bude, až vyroste. Kniha nás tak vrací do vzpomínek na naše vlastní dětství a připomíná nám, jak málo stačilo, abychom dokázali každý den prožívat fantastická dobrodružství. Vykouzlí pobavený úsměv i melancholickou slzičku (klišé je v tomto případě na místě). „Kličkování mezi symboly socialismu, kterému už dochází dech, i tvrdou srážku dětských snů s realitou“ (opět Pekárková) zde sice hledat můžeme, chceme-li, nesráží se však dětský svět s tím „dospěláckým“ v každé době? Nemá snad každá doba svá specifika, s kterými se musí člověk vypořádávat, ať už se narodil kdykoli? Za mě osobně je Pavlova kniha spíš ozvěnou vlastního dětství (ač prožitého v letech devadesátých) než vykreslením „reality předpřevratové éry“.
Teprve až ve srovnání s „blijícími slony“ vystupuje v plné hloubce jednostranný a umělý svět Hrdého Budžese. Nic proti Douskové, chci jen říci, že vedle sebe tu stojí dvě knihy, z nichž jedna je spíše výpovědí o určité době a ta druhá je dětským dobrodružstvím v každodenním světě. Dobové zakotvení je tu jen nutnou kulisou, dobou, ve které autor sám vyrůstal.
Hlavním „záporákem“ knihy není ani totalita, ani byrokracie, ani malý pokrytecký čecháček, ale nic jiného než vlastní dospívání a ztráta dětského pohledu na svět. Teprve ztráta iluzí ukazuje „tvrdou realitu“, ať už si patří do kterékoli doby.
Pavel, Jan: Proč blijou sloni. Praha: Slovart, 2011. 160 stran.
(17. 12. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3140
Temný román z pera „prsatého muže“
Formánek o FormánkoviLadislav Vitouš
( ladislav.vitous)
Od vydání svého debutu Prsatý muž a zloděj příběhů slaví Formánek úspěchy s každou další publikací. Významnou devizou jeho starších knih je spojení cestovatelských zážitků a dalších autobiografických prvků s ochotou formálně si pohrávat s dějovými rovinami textů, to vše okořeněné trochou „filosofíčkování“.
S minulou knihou Mluviti pravdu jsme se z exotických dálek vrátili do naší kotliny a tento trend pokračuje i v knize nejnovější. Spolu s tím jak se ztrácí rozlet geografický, ztrácí se i ten literární.
Příběh volně navazuje na knihu předchozí. Spolu s autorem odhalujeme temnou minulost rodiny Maranových, dávnou vraždu i záhadnou smrt Josefa Marana. Nebo, pokud chceme být puntičkářštější: odhalujeme, jak autor odhaluje temnou historii…
Nevím co je horší – opájení se autorskou mocí typu „Jako vypravěč tohoto příběhu si dovolím zastavit čas“, nebo putování s hrdinou – Formánkem –, který není dávno cestovatelem, ale „tím chlápkem, co napsal Prsatýho muže“. Navíc chlápkem, co dostane vynadáno od přítelkyně, že se při bádání opozdil a ujel mu autobus.
Jako by autor zestárl a místo putování po divočině si musí objednávat taxíka z jednoho konce vesnice na druhý. Kontrast zkušenosti Evropana, která se v jeho prvním románu střetávala se zvyky primitivních národů se vytrácí logicky proto, že v Čechách pro něj není prostor. O to výrazněji si autor hraje s fikcí, skutečností i čtenářem, což však poměrně brzy začíná nudit a působí tak trochu samoúčelně. Dokonce i ten avizovaný temný příběh je rozluštěn příliš záhy a pak už se jen vykreslují drobné detaily dokud vás… nepřemůže… ospalost…
Formánek, Josef: Umřel jsem v sobotu. Praha: Smart press, 2011. 176 stran.
(17. 12. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3141
Šokující sexualita?
Notorický onanista + exhibicionista = Kenzaburo ÓeSilvie Strachotová
( silva.strachotova)
Kenzaburo Óe, nositel Nobelovy ceny za literaturu, se české čtenářské obci připomenul již během minulého roku, kdy byl vydán jeho román Soukromá záležitost. Zatímco v Soukromých záležitostech se japonský spisovatel vypisoval ze zkušenosti v podobě narození dítěte trpícího těžkou vrozenou vadou, novely Seventeen a Sexuální bytosti spadají do zcela jiného tvůrčího období tohoto spisovatele. Obě vznikly v šedesátých letech minulého století a vliv těchto let je patrný na každé stránce. Japonsko v šedesátých letech bylo zemí na rozcestí. Nebyla to sice druhou světovou válkou zdecimovaná země, ale ani ekonomický zázrak sedmdesátých let. Neuspokojivá hospodářská a politická situace vyvolávala nepokoje a posilovala radikální hnutí.
Tíživou atmosféru počátku šedesátých let a hledání identity národa ztracené během prohrané války zachytil Óe v Seventeen. Hlavní hrdina, nespokojený s poválečným vývojem, se po chvíli tápání nakonec stává fanatickým příslušníkem ultranacionalistického hnutí. V hodnotově rozkolísaném světě nachází „seventeen“ jediné východisko v sexu a násilí. Respektive v masturbaci a násilí. Masturbace se stává ústředním motivem prózy a Óe neponechává čtenáři ani imaginární únikovou cestu v podobě poetických metafor k popisu samotného aktu. Óe nic nezastírá, naopak volí slova jasná a výstižná, která svojí syrovostí překvapí nebo šokují. Hlavní hrdina Seventeen, slabá osobnost trpící paranoidními představami ohledně vlastního těla i okolního světa, je zmatený „puberťák“ toužící se někam zařadit. Seventeen je ve výsledku fanatická zrůda, k níž má čtenář aspoň trochu pochopení.
Explicitní vyjadřování je využito i v Sexuálních bytostech. I zde vidí hlavní postavy jediné východisko z životní situace v sexu a násilí. Ale zatímco v Seventeen je pro nepojmenovaného mladíka masturbace posedlostí, která jej vtáhne do středu dění, pro Sexuální bytosti je sex pouhým únikem od reality. Sexuální bytosti představují lidi slabé, vyžívající se ve vlastních perverzích. Zpočátku sledujeme skupinu mladých lidí z velkoměsta, kteří přijeli na venkov točit alternativní film. Městská zlatá mládež, nespoutaná konvencemi, se střetává s vesnickými obyvateli, úpěnlivě lpícími na tradicích. Děj sice spěje ke kolizi, ale k závažnějšímu střetu nedochází. Možná první polovina Sexuálních bytostí působí dojmem nedotaženého příběhu, ve skutečnosti jde pouze o předehru, která má čtenáře dovést k hlavní postavě, J. J se jednoho dne rozhodne, že se stane exhibicionistou. Téměř komickou parafrází na Řehoře Samsu a Proměnu odstartoval Kenzaburo Óe nový životní styl a nový cíl svého hrdiny. Novým cílem se stává specifická forma exhibicionismu tzv. čikan (osahávání či zneužívání žen v přeplněném metru).
I přes zdánlivou odlišnost obou protagonistů, sedmnáctiletého mladíka posedlého masturbací a bohémského třicátníka J obtěžujícího ženy v přeplněném metru, jsou Óeho příběhy především důkladným ponorem do duše hrdinů a o hledání svého místa ve světě. Sexuální bytosti a Seventeen lze právě pro toto hledání vnímat jako metaforu japonského národa, jenž byl po druhé světové válce ochuzen o imperiální identitu a ocitnul se v prázdnotě. Touha zařadit se a někam patřit tvoří společný faktor nejen pro J a sedmnáctiletého, ale i pro celý japonský národ.
Ve své době obě novely pobuřovaly skandálními náměty, avšak současného čtenáře téma sexu nezarazí. Pozastaví se určitě nad formou, jakou je sexualita Óeových hrdinů představena.
Uplynulo více jak padesát let od vzniku Seventeen a Sexuální bytosti, a přesto obě prózy neztratily nic na své aktuálnosti, pod nánosem sexuality se skrývá dechberoucí drama morálky a hledání identity.
Silvie Strachotová
Óe, Kenzaburo: Seventeen. Sexuální bytosti. Praha: Plus 2011. 190 stran.
(17. 12. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3144
Bubliny opět ve službě
Tentokrát to odnes jeden z našichLukáš Vlasák
( lukas.vlasak)
Autorkou ilustrace na obálce je TOY_BOX, jedna ze třinácti kreslířů, kteří společně se třemi scénáristy stojí za komiksovou knihou Ještě jsme ve válce. „Příběhy 20. století“ zní její podtitul. Za tímto širokým pojmem se skrývá pár konkrétních osob se svými osudy, které jsou v knize promítnuty do obrysů, barev a umístěny do čtverečků. Východiskem pro scénáře byly příběhy, které zaznamenali dokumentaristé z neziskové organizace Post Bellum. Trio scénáristů tvoří: Mikuláš Kroupa (zároveň ředitel Post Bellum), David Bartoň a Adam Drda. Z komiksových kreslířů se, kromě již zmíněné TOY_BOX, na knize podíleli například tito: Tomáš Kučerovský, Nikkarin, Petr Včelka. Tolik k okolnostem vzniku knihy. Tak co se skrývá uvnitř?
Listováním se probíráme podstatnou částí české historie dvacátého století. První příběh, který se jmenuje stejně jako kniha, je o životě muže narozeného roku 1918. Naopak z nejmladšího období jsou komiksy „Mánička ze severu“ a „Chytřejší než oni“, které jsou situovány převážně do normalizace. Každý příběh uzavírá scénáristův doslov, ve kterém jsou popisovány a komentovány příhody z osobních setkání s pamětníky a jsou zde také předkládány nějaké otázky k zamyšlení.
I když se kniha snaží, aby příběhy hrdinů nevyznívaly za žádnou cenu černobíle, moc se jí to nedaří. Motivace postav jsou vždy jasné. Skautíci jsou klasičtí Supermanové se správňáckým zápalem pro vlast, zatímco u zrádců je akcentována jejich obyčejnost a lidská slabost. Na co takové laciné, umělé pomníky? Jistě, kresby jsou dokonale řemeslně odvedené, zato scénáře se naoko dovolávají přemýšlivého čtenáře, a přitom nestoudně servírují předžvýkanou interpretaci historie. Ještě jsme ve válce by byla ideální pomůcka při výuce dějepisu na základních a středních školách, ale pro dospělého čtenáře, který chce samostatně myslet, je nepoužitelná.
Výjimkou z pravidla je příběh „Ten kluk přece nic neudělal“, jehož autorkou je právě TOY_BOX. Sama je dokonce podepsána (s přispěním Adama Drdy) i pod scénářem. Více než o dějinách je to komiks o ženě, která se sama vžene do situace, kdy musí volit mezi tím, zda zůstane věrná sama sobě a svému přesvědčení, nebo zda bude propuštěna z vězení a bude moci žít se svým malým synem. TOY_BOX velice umně pracuje s gradací příběhu. Do poloviny poslední stránky čtenář netuší, kterou cestu si hlavní postava Miluška zvolí.
Výstavba děje a kresba jsou v „Ten kluk přece nic neudělal“ nejumělečtější z celé knihy. Povedenou kresbu má i noirově laděné „Gestapácké razítko“ (kreslíř Prokop Smetana) se zajímavým hrdinou Pavlem. Potenciál Pavlova životního příběhu (dozvídáme se o něm v doslovu) je ovšem naprosto promarněn vyzdvihováním Pavlových vlasteneckých ideálů za 2. světové války. Zajímavý je také pokus o komiksovou bajku v příběhu „Luboš Jednorožec“. Jednoduchý děj jako by se záměnou lidí za zvířata ospravedlňoval.
Nabízí se úvaha, zda slečna s odvráceným pohledem z obálky není právě Miluška z „Ten kluk přece nic neudělal“. U této hrdinky by byla odtažitost od výzev vlasti nejvíce pochopitelná. A proč se její oči dívají dolů, stranou? Viděly něco hrozného? Bojí se spatřit realitu? Ještě jsme ve válce, myslí si, ať už to je či není Miluška. Komiksy v této knize válčí proti schematickým příběhům a typizovaným postavám. Pár bitev bylo vítězných, ovšem ztráty jsou značné. Český komiks si po mnoha letech „sloužení vlasti“ vybojoval právo nesloužit nikomu, jen sám sobě. Je smutné, že se o něj knihou Ještě jsme ve válce opět sám připravuje.
Lukáš Vlasák
Ještě jsme ve válce. Praha: Argo, 2011. 184 stran.
(18. 12. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3145
O jiném výkladu přestavby
Hledá se viník pádu diktaturySilvie Strachotová
( silva.strachotova)
Diskuzi vyvolala řada „provokativních“ tvrzení. Například to, že po Pražském jaru 1968 stabilita komunistického systému spočívala ve všeobecném konsensu, že v období normalizace měla většina společnosti dostatečně uspokojující životní styl, že během revoluce v roce 1989 disidenti nereprezentovali nespokojené obyvatelstvo a že celkový vliv disentu na rozpad komunistického režimu byl minimální.
Československo si jakožto země patřící do Východního bloku v polovině osmdesátých let osvojila sovětskou reformní myšlenku perestrojky. Studie Konec experimentu se zaměřuje na ekonomické aspekty přestavby, na reakce jednotlivých sociálních skupin a na ideologickou terminologii představitelů pozdní fáze komunistické diktatury. Oponuje pak zejména zjednodušenému binárnímu rozdělení společnosti na „špatný–negativní“ režim a „dobrou–pozitivní“ utiskovanou společnost. Pád komunistického režimu měl pak být zapříčiněn zpochybněním autoritativního diskursu (ideologie) společností jakožto důsledek perestrojky.
Problematické je pak i tvrzení, že od roku 1948 si společnost zvykla vyjadřovat se v různých „komunikačních kódech“ (odlišné vyjadřování v divadle, na veřejné schůzi, v rodinném kruhu). Spíš než o speciální kódy jde o střídání sociálních rolí, které je pro moderní společnost typické.
Přínos studie spočívá v rehabilitaci specifického ideologického „komunistického jazyka“ a jeho různého využití (předmluvy k odborným publikacím, proslovy komunistických pohlavárů,…).
Konec experimentu je práce, která vnáší do klasického výkladu pádu komunistické diktatury odlišný pohled a je rozhodně jednou z nejzajímavějších knih o moderních československých dějinách v poslední době.
Silvie Strachotová
Pullmann, Michal: Konec experimentu. Přestavba a pád komunismu v Československu. Praha: Scriptorium 2011. 240 stran.
(19. 12. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3147
Vládci světa mezi lidojedy
Poslední putování se Zdeňkem ŠmídemDominik Melichar
( dominik.melichar)
Tentokrát se Zdeněk Šmíd (a už doopravdy naposledy, neboť spisovatel v dubnu 2011 zemřel… jak jinak než při šnorchlování na Seychelách) i s celou partou vydal na daleké Borneo, do Malajsie, Singapuru a Thajska.
Šmíd svá vyprávění již tradičně začíná posezením u Sumce; jednou na verandě, jindy v zimní zahradě. Tentokrát tedy v zahradě celá parta – Sumec, Keny, Bongo, Lída, Lucie a sám autor – pojídajíc vošouchy znovu přemýšlí, kam by ve svém pokročilém věku ještě vyrazila. Nakonec si nechají od autora celou první polovinu knihy vyprávět o tom, jak před sedmnácti lety navštívil Malajsii a Singapur, co všechno tam zažil, jak je v Singapuru čisto a jak jsou Malajky nejkrásnější holky (samozřejmě hned po Češkách). Když dovyprávěl, „zbytek kamarádů dojedl vošouchy a zadumaně čekal.“ „Z vašeho ticha mi zaléhá v uších,“ řekl vypravěč. „Ohó,“ prohlásil Bongo a bylo jasné, že se jede na Borneo. A už následovala Kuala Lumpur, bornejští lidojedi, hadi, opice, džungle, Langkawi, hindské legendy, jávská pedikůra, Bangkok, thajské prostitutky a spousty dalšího viděného, ale i neviděného.
Šmídovo vyprávění je specifické tím, že ač je jeho postavám kolem sedmdesáti let, stále si počínají jako dvacetiletí junáci. Jejich dialogy jsou plné energie, humoru a mladického zápalu, a kdyby se do nich občas nepromítla slova jako „v našem věku?“, „bolavá záda“ apod., mysleli byste, že od jejich první soulodě v roce 1979 (Proč bychom se netopili) uběhlo jen pár měsíců. Klasické šmídovské vyprávění je v první polovině knihy proloženo ještě dalšími dvěma texty. Jedním Šmíd tradičně doplňuje příběh o historicko-politicko-geografický kontext, jejž ovšem umně oprošťuje od suchopárných výčtů, dat apod.; i s ním pracuje vtipně, prokládaje jej všelijakými komentáři a dovětky (jako když se vyjadřuje k politické struktuře Malajsie: „Nechtěl bych být malajským školákem, který se to všechno musí učit.“). A druhým jsou komentáře kamarádů, kteří od vošouchů glosují stereotypy o Asiatech, jejich vztazích k zbytku světa atd. Jeden příklad za všechny: přátelé se vyjadřují k tomu, kdo je nejhezčí, nejchytřejší atp., jestli žlutí, černí, bílí a jánevímjacíještě. Sumec vše shrnul tak, že nejhezčí chlapi jsou černoši a nejhezčí holky „ty nažloutlý a žlutý“. A že běloši nejsou ani nejhezčí, ani nejchytřejší, ani nejsilnější, ani nijak zvlášť šikovní. „Takže k čemu jsme vlastně dobrý? Je to úplně jasný. Jsme uzpůsobený k tomu, abysme vládli světu.“
Sympatické je, že Šmíd nekrní ve světě 70. let a nebojí se tepat (s humorem sobě vlastním) do problému rasismu, AIDS, terorismu nebo třeba náboženství. Jeho oblíbená perspektiva malého Středoevropana nabízí veselou směs vzdělané nevědomosti a selského rozumu, která nabízí trochu jiný pohled na obvyklé palctitulkové výkřiky nejen bulvárních novin.
Salingerovo „žiju, abych psal“ si Šmíd přeložil po svém. Žiju a pak píšu! Svůj dar vyprávět neměl zapotřebí zakrývat balicím papírem symbolismu, snových vizí a podobných obezliček „vysoké literatury“. Pokud se nic z toho, co napsal, ve skutečnosti nestalo, nevadí. Pokud ano, tím lépe pro něj a pro jeho přátele. Závidět můžeme tak jako tak. A ještě raději se začíst do skvěle vystavěného vyprávění, které zaručeně pobaví, a pokud budete chtít, tak i poučí.
Dominik Melichar
Šmíd, Zdeněk: Tanec lovců lebek aneb proč bychom se nevrátili. Praha – Litomyšl: Paseka 2011. 220 stran.
(26. 12. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3149
© Literární novinky 2004 - 2012 |
ISSN 1804-7319 |
redakce | mapa stránek
Prostor poskytuje: eldar.cz, web klokánek
Prostor poskytuje: eldar.cz, web klokánek