Jde o převyprávěnou zpověď člověka, který z bláta a marastu /ne/všedního života vyhrabává skryté poklady, ať už obrazně či doslova. Bernard Mares, muž vzdorující osudu: přežívá peklo války, šikanu v lágrech a dírách nejhorších českých věznic. Neustále nalézá a ztrácí svou životní lásku. Zocelený všemi ranami, přemýšlí, proč se ho život drží tak zarytě, když všude kolem řádí smrt.

Příběh je jednoduchý: o tom, co způsobí zvláštní setkání opilého novináře se starým podivínem. Konfrontováni s minulostí, pronikají nakonec hluboko do svého svědomí. Zápletky se rozrůstají spolu s tím, jak stařec odhaluje tajemství svého života. Zbyde jen poselství o těch nejobyčejnějších věcech, sdělení, které je třeba předat jakousi „tichou poštou“ do našich schránek.

Lze říci, že jde také o „román o románu“ – autor hodnotí styl svého psaní, způsob, jakým text vznikal, jde o určitou sebereflexi. Dobře zvládl zvláštní schizofrenní roli nejen tvůrce, ale i postavy. Bez příkras a téměř plasticky zachycuje drsné prostředí, v němž se Mares pohybuje. Pro silnější dojem využívá i neobvyklá přirovnání a šokující kontrasty. Jeho vyjadřování je plné paradoxů, i v nejodpornějším hnusu hledá poetiku.

Velice strhující dílo, plné dějových zvratů a zápletek. Dobré sousto; někdo však zrovna nemusí skousnout všudypřítomnou vulgaritu, která text prostupuje. Jenže dané téma jiné prostředky ani nevyžaduje. Autor dovedně využil tématu z doby nedávno minulé a zcela mistrně jej zpracoval. Nenabízí řešení, jen další a další nezodpovězené otázky. Ať si do svědomí sáhne i čtenář.

Mluviti pravdu

foto: ludmila.pechová

Ludmila Pechová

Formánek, Josef: Mluviti pravdu. Smart Press 2008. 423 stran.

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.