Většina obsažených próz vyšla v období let 1922 až 1925 v sovětských novinách a časopisech zaměřených na politickou i společenskou satiru a osvětu.

Bulgakov ve svých textech reflektuje soudobou ruskou společnost. Ironicky glosuje nesmyslnost ruského byrokratického systému. Humorně se snaží psát o situacích, které jsou spíše smutné než cokoli jiného. Absurdita čiší z každého slova a postavy jsou spíše naivními účastníky děje, kterým se čtenář s chutí zasměje.

Spojujícím motivem všech textů je alkohol. „Hrdinové“ mu holdují, propadají a díky němu se stávají jen směšnými karikaturami. Ať je to opilý člen svazu Mikula, který přijde na volební schůzi do místního výboru „ožralý jako doga“, nebo novopečený otec malého miminka, který peníze za dítě propije, místo aby je donesl své ženě. V povídce s názvem Knihčepní lidé málo četli, proto se v ní rozhodl výčepní spojit pojízdnou knihovnu s hospodou, kde k pivu dostanete i něco „řízného“ na čtení. To nezní jako špatný nápad, že?

Kniha rozdělená do krátkých kapitol, někdy jen dvoustránkových, je příjemná, čtivá, místy pobaví. Čtenář ale musí přihlédnout k tomu, že texty jsou staré několik desítek let, a i když díky studentům–překladatelům dostaly nový, svěží kabát, je třeba brát je s odstupem.

Co víc chtít od útlé knížečky, která obsahuje citáty typu: „Čaj není vodka, nedá se pít na litry. S jednou lahví daleko nedojdeš. Pil – umřel, nepil – umřel taky!“

Markéta Havlová

Bulgakov, Michail: O prospěšnosti alkoholismu. Překlad: studenti translatologie FF UK. Příbram: Pistorius & Olšanská 2010, 104 stran.