Vypravěčem příběhu mapujícího několik měsíců v životě výtvarnice Moniky Hornerové je Bruno, tajemná vševědoucí postava, jejíž identita zůstává na počátku prózy neodhalena. Monika je Slovenka, která žije se svým manželem, úspěšným podnikatelem Martinem v Praze. Je jí něco přes třicet, dokázala si vybudovat solidní výtvarnou kariéru, s oblibou poslouchá tvrdou hudbu a přátelí se s podivínskými intelektuály. Zdánlivá idyla se však záhy bortí – Martin náhle umírá na infarkt, navíc v bytě své milenky, o jejíž existenci Monika neměla ani tušení. Kromě bolestné ztráty milované osoby je Monika nucena vyrovnat se také se skutečností, že její navenek spokojené manželství bylo pouze jednou velkou lží.

V tuto chvíli do děje poprvé vstupuje samotný Bruno. Respektive spíše dochází k jeho zhmotnění. A to přímo v hlavě hlavní hrdinky. Bruno je totiž nevyléčitelná cysta v Moničině mozku. Taková cysta, která má moc zcela ochromit smysly a pohybové ústrojí svého nositele, což může mít fatální důsledky. Moniku informace, že si jakýsi nezvaný vetřelec vybral k doživotnímu pobytu právě její hlavu, nejdříve šokuje, nicméně postupně jí dochází, že bude nutné pokusit se s Brunem, který k ní neustále promlouvá a za neposlušnost ji trestá krátkodobým oslepnutím či ohluchnutím, vycházet po dobrém a přijmout ho jako neoddělitelnou součást sebe samé. Mezi cystou a její hostitelkou tak vzniká podivná zničující symbióza.

Nově nabyté vědomí toho, že absolutní a nevratný konec může nastat prakticky kdykoliv, se silně odráží v Moničině jednání – dosavadní správňačka se vlivem nedobrovolného soužití s Brunem pozvolna mění v cynickou, bezohlednou a vypočítavou kreaturu. Chování, jímž Monika dříve pohrdala, nyní přijímá za své vlastní, a odhání tak od sebe své nejbližší. A Brunův hlas v její hlavě zatím neustále nabírá na intenzitě a stává se nesnesitelným. Monika se proto uchýlí k radikálnímu řešení své bezvýchodné situace: rozhodne se vyrovnat všechny své pozemské účty, aby následně mohla ve velkém stylu zrealizovat svůj „odlet“.

Z jazykového hlediska disponuje Bruno v hlavě jistým potenciálem čtenáře zaujmout. Kniha má dva autory, přičemž pro jednoho z nich je mateřštinou čeština a pro druhého slovenština, proto se oba jazyky v knize plynule prolínají. Slovensky hovoří hlavní hrdinka Monika a její krajané, ostatní postavy mluví česky. Vypravěč Bruno, ačkoliv je cystou ve slovenské hlavě, preferuje rovněž češtinu. Celá próza je napsána nespisovným jazykem, který je hojně prokládán méně či více drsnými vulgarismy. Důsledné užívání nespisovného vyjadřování dílo do jisté míry oživuje a dodává mu na autenticitě, ovšem po určité době může začít čtenáře obtěžovat a unavovat, zejména pak v rozsáhlejších popisných pasážích.

Obsahová stránka novely bohužel oproti té jazykové poněkud pokulhává. Snaha stát se šokující dobovou výpovědí, která bez emocí podává svěděctví o dnešní prohnilé společnosti a pokřivených mezilidských vztazích, z knihy přímo trčí. Jistě, udělat z mozkové cysty vypravěče je sice neotřelý nápad, který ale celkovou překombinovanost a afektovanost děje nezachrání. Zdá se, jako by se autorský tandem Xindl X – Šimkovičová domníval, že propojí-li se všechna palčivá témata současnosti, ať už se jedná o sex za peníze, užívání drog, lichvu či odosobněnou internetovou komunikaci, do jednoho příběhu, musí být výsledkem něco mimořádného. V tomto případě však vzniká spíše neblahý dojem nepřirozené „rádobycool“ pózy. Suma sumárum: od knihy, na jejímž přebalu sebevědomě stojí, že se jedná o dílo originální a otevřeně kontroverzní, by asi leckdo čekal více.

Barbora Majerová

Šimkovičová, Monika & Xindl X : Bruno v hlavě. Galén, Praha 2010, 251 stran.

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 5 (43), 13.5. 2010.