Kniha rozhodně nenechá nikoho chladným – buď se líbit bude, nebo ne. Příběh pojednává o podivínské a samotářské Janě Dušejkové, která žije na polsko-české hranici, v podstatě v divočině. Nemá ráda lidi, chrání zvířata, sestavuje horoskopy a čte Williama Blakea, z jehož básně pochází i název celé knihy. Kolem ní se začnou objevovat mrtvoly zabité podivným způsobem a vše se točí kolem pytláctví.

Na rozdíl od jiných próz Tokarczukové je tato kniha napsána bez velkých myšlenkových odboček či sledování osudů jiných postav. Styl dobře koresponduje s nehostinným prostředím, jehož atmosféra z textu přímo sálá. Co naopak odvádí pozornost, jsou ekologické a mystické prvky, které jsou sice velmi populární, ale v určitých kruzích se naopak setkávají se zásadním nepochopením a odporem.

Stejně tak hlavní protagonistka, která příběh vypráví, je vylíčena jako nepříliš sympatická osoba, tudíž je těžké se s ní sžít. Tokarczuková v textu zvýrazňuje některá slova – ty s pozitivní konotací pro hlavní hrdinku –, což nepovažuji za příliš šťastné řešení. Vzbuzuje to pocit, že něco je tak čtenáři příliš okatě sugerováno a rovněž je tím bržděna plynulost čtení.

Ovšem díky naroubování zmíněných témat na přitažlivý žánr detektivky, byť notně utahané, se Tokarczukové daří psát o něčem, co nemusí být stravitelné pro každého. Nutno uznat, že tento příběh je díky tomu pochopitelný pro čtenáře na celém světě. A to je klíčové pro to, aby se román stal úspěšným.

Olga Tokarczuková: Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých. Překlad Petr Vidlák: Host, Brno 2010. 262 stran.

Martina Kaushiková

Olga Tokarczuková: Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých (zvětšit)

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 3 (47), 2.3. 2011.