Devadesátá léta jsou na rozjezdu a komiks dosahuje zářných výšin. Avantgarda šedesátých let se přetavila do úrodného hlavního proudu a Moorovi Watchmen, Millerův Batman, Gailmanův Sandman či Spiegelmanův Maus demonstrovali i zarytým odpůrcům, že umění a komiks můžou jít bez potíží dohromady.

V této situaci se Scott McCloud, méně známý autor postmoderních komiksů, rozhodl vytvořit komiks o čtení komiksu. A k všeobecnému nadšení komiksové komunity se mu to povedlo více než dobře. Kniha „Jak rozumět komiksu“ se stala svého druhu uměleckým manifestem komiksových autorů a hlásí se k ní i významní literáti či filmaři.

Příčinou takového úspěchu je nepochybně McCloudův postup, který kombinuje hluboké znalosti s dokonalým citem pro názornost a pochopitelnost. To, co by v pouhé textové podobě mohlo vypadat jako abstraktní a těžko uchopitelná teorie, v McCloudově aplikaci působí samozřejmě a prakticky uchopitelně. Příkladem může být například pojem "nevizuální sebeuvědomění“ od Marshalla McLuhana, k jehož vysvětlení postačuje pouhých několik málo panelů. Koneckonců, nejlépe se vždy popisuje to médium, jímž je výklad vykonáván.

V devíti kapitolách se McCloud podrobněji zabývá jednotlivými aspekty komiksu a téměř vždy je schopen přijít s něčím novým, nesamozřejmým a přitom užitečným pro čtenáře. Ať už je to jeho slovníková definice komiksu, popis fungování času v komiksu, popis specifik ikonických zobrazení, pohybu či možnost působení panelu, vždy udivuje hloubkou, jasnozřivostí a vtipem. K tomu dopomáhá i stylizovaná autorova postava, která je průvodcem komiksovou studií.

Aspektem knihy, jenž by neměl být opomenut, je autorův boj za autonomii žánru. Dodnes mnozí recenzenti u kvalitních komiksů cítí potřebu zdůrazňovat ne-dětskost toho kterého díla. McCloud ovšem předkládá koncepci komiksu jako otevřeného média, které nemůže být kvalitativně hodnoceno samo o sobě, ale má být posouzeno pouze svým obsahem. McCloudova definice komiksu je tedy nesmírně široká a utvořena tak, aby se do ní vešly jak staroegyptské stripy, tak středověké obrazové příběhy či avantgardní výlety Spiegelmanovy.

Pokud jde o samotnou vědeckou metodu, McCloud je, stejně jako každý správný americký vědec, metodologicky nevyhraněný. V koncepci nejvíc připomíná v podstatě strukturalistickou Teorii literatury od Warrena a Welleka, zatímco výtvarná složka je popisována spíše z hlediska duchampovské avantgardy (Duchamp je také často uváděn jako příklad). To jsou ale pouze základní koncepce, do kterých jsou zasazovány další myšlenky z uměleckých či společensko-vědních teorií.

Přes tuto metodickou pluralitu se McCloudovi podařilo vytvořit vcelku homogenní myšlenkový celek, kterému lze vytknout jen máloco, obzvláště s přihlédnutím k tomu, že v některých oblastech bádání je autor vlastně naprostým průkopníkem. McCloud se ve svých bádáních každopádně rozhodl pokračovat, a tak můžeme doufat v překlady jeho dalších komiksových studií.

Těm, které hlouběji zajímá komiks, kniha Jak rozumět komiksu jistě otevře širší možnosti rozumění tomuto relativně podceňovanému, leč expandujícímu médiu. Pro ty, kteří mají komiks spojený s pestrými obrázky bojujících svalovců, je McCloudova kniha naprostou nutností, která by měla být hrazena státem na lékařský předpis.

Stefan Segi

McCloud, Scott: Jak rozumět komiksu. BBart, 2008. 224 stran.

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.