V osmi esejích psaných mezi lety 1986-2006, původně otiskovaných časopisecky a autorem vybraných a sestavených do přítomného souboru, můžeme číst o smrti, ať už je toto téma podáváno vážně, či s jistou dávkou hořké ironie. Můžeme zapřemýšlet nad údělem básně a básníka i o dnešní úrovní literatury vůbec. A můžeme projít cestou, kterou autor po mnoha slepých uličkách pronikl až k vlastnímu básnickému stylu.

Knihu staví na názorech předešlých generací, jež upravuje a aktualizuje. Díky výrokům, jimiž Rulfovi nahrává k dalšímu dialogu Holan, Šalda, Paz a mnoho dalších českých i světových literátů, se nám tu vytváří pyramida, v níž autor pomaličku, ale jistě dochází díky zajímavým slovním obratům a metaforám k překvapujícím závěrům.

Kniha optimisticky začíná esejí nazvanou Obyčejná smrt. Kolem nás denně umírají tisíce lidí, smrt obchází se svojí kosou a bezhlavě seká, kde se dá, z bulvárů na nás útočí nepředstavitelná čísla... Kdo si to ale uvědomuje? Osloví někoho hladomor v Africe, když večer sledoval dokument o koncentračních táborech? Upřímně řečeno, ne. Větší strach nám nažene smrt číhající za rohem nebo ta, která se nás přímo týká. Esejista se postupně přenáší k vlastní rodině a ke zkušenosti ze smrti rodičů. Nakonec si sám uvědomuje, že "Zubatá tetička" brzy sfoukne svíčku i jemu. Ale od této chvíle jej v době, kdy píše toto zamyšlení, dělí ještě dlouhých třináct let...

Černá vesnice náhrobků.

Zborcená lebka kopce

jejíž sny odumírají nazpět

odkud se zrodily.

Tyto řádky napsal Ted Hughes po smrti Sylvie Plathové. Jistě by se jich nezdráhal použít i sám Rulf, kdyby popisoval úroveň dnešního básnictví a stylů nové generace. S jistou stařeckou ješitností uznávaného umělce komentuje situaci: "Vlastní styl a v osmnácti!" Jako kdyby i on zapomněl na své začátky s velkými ideály o nesmrtelném díle, které leží před ním... Při mimořádkovém čtení padne na mladého básníka oprávněný pocit křivdy vyvolaný starým "pardálem", který si ho neváží.

Po Básni v protiakci a Smějícím se řečníku vygraduje sbírka připomenutím nejdůležitějšího zprostředkovatele literárního světa čtenáři - tím je kritik. Objektem Rulfova uvažování se zde stal Jaromír Zelenka. Může vůbec literární kritik ovlivnit úspěch nebo neúspěch díla? Toť otázka. Jestli vám správná odpověď vrtá hlavou, třeba ji naleznete ve Večerní škole.

Jiří Rulf: Večerní škola. Pistorius a Olšanská, Praha 2007. 83 stran.

Helena Sellnerová

LitENky č. 1/27, roč. 2007/2008