Za čtyřmi H se skrývají čtyři slova v němčině: Himmlers Hirn heißt Heydrich: Himmlerův mozek se jmenuje Heydrich. Tato posměšná věta, vystihující, kdo stojí za činy a rozhodnutími jednoho z nejvlivnějších mužů Říše, byla prý v období nacismu velmi populární.

Kniha však není zaměřená pouze na Heydricha, jak by se dalo usuzovat z názvu. Je o malých i velkých obětech druhé světové války, o hledání lidskosti a soudržnosti v těžkých dobách, o lidech, kteří těmto událostem byli přítomní, nebo se do nich sami aktivně zapojili, o systému, ze kterého všechno stvůrné vyrůstalo. Je o jednotlivcích, kteří mají na rukou mnoho krve i o těch, co se snažili stavět proti bezpráví. Dvě linie knihy v sobě ukrývají malé příběhy, které jsou však nedílnou součástí historie. Jsou většinou o lidech, kteří sehráli svou roli a ačkoli ta role byla důležitá, ba třeba klíčová, tito lidé nejsou známí a oslavovaní. Jsou to lidé, které zastínily osudy jiných a autor jim svým krátkodobým přivedením k životu vzdává poctu a uznání. Těmi dvěma hlavními liniemi jsou růst Heydrichova postavení a upevňování moci a připravovaný atentát, za kterým stojí tři dnes nesmrtelní muži: Gabčík, Kubiš a Valčík. Osudy lidí, kteří se nikdy nemuseli setkat. Přesto se tak stalo a tím společným průsečíkem osudů je jedna libeňská zatáčka, která změní životy mnoha dalších lidí.

Vše, co o operaci Anthropoid mohlo být řečeno, už nejspíš řečeno bylo. Ale ani to, ani ztížená práce s hledáním faktů a mapováním celé skutečnosti neodradily autora, který o hrdinském činu československých parašutistů a smrti říšského protektora poprvé slyšel z vypravování svého otce. Fascinovalo ho prý natolik, že se rozhodl napsat knihu.

S trochou nadsázky by se dalo říct, že se čtenář a to hlavně v začátku knihy stává jakýmsi černým pasažérem při hledání pravdy, sběru materiálů, při obhlídce lokací, na kterou se autor vypravil; je vtažen do honu, jehož jediným cílem jsou fakta. A autor zde volí velmi intimní způsob vypravování, když čtenáři odhaluje všechny své nejistoty, pochybnosti, váhání nad materiály, dokonce i rozhořčení nad díly rychlejší literární konkurence. Dává jasně najevo, že dobu neprožil a nestylizuje se do role vševědoucího vypravěče.

Je to postmoderní hra se čtenářem a žánrem, z které vzniká polemika s historickým románem. Autor má totiž velmi vyhraněný názor na beletristické výmysly na úkor historických událostí a tento postoj se promítá i do příběhu. Je to boj o pravdu, která nemusí být vždy úplně jasná a zřetelná, a proto dává Binet čtenáři vybrat mezi jeho vlastní představivostí a nedostatkem odpovídajících informací. Přitom je schopen konkrétní situaci rozepsat natřikrát a opatřit autorským komentářem, která z verzí je nejpravděpodobnější. Má tak lepší pocit, protože čtenáře záměrně nemystifikuje.

Román píše Francouz, a proto se nepředpokládá, že čtenář zná všechny historické souvislosti. Autor situace dokresluje a vysvětluje s naprostou lehkostí, vše se stává součástí příběhu. Okolnosti totiž nejsou připomínány přímo, ale vždy skrze dialog, citace, vyzdvižení nebo naopak zpochybnění atd.

Český čtenář je nejspíše pyšný, v románu lze totiž najít pasáže vyznání autora okouzleného naší zemí. Československo a později i Čechy jsou viděny spíše naivním pohledem cizince, který se zde zjevně nadchnul nejen pro historii. Slyšet názor cizince a vidět situaci z jeho pohledu je však nepochybně dalším zajímavým apektem této knihy.

Za největší klad považuji podrobné zkoumání vztahu reality a fikce. Autorova preciznost při hledání materiálů je viditelná na první pohled, ale je to právě způsob uchopení a vypravování celého příběhu, které z románu dělají něco výjimečnějšího.

Laurent Binet: HHhH (zvětšit)

Martina Kaushiková

Laurent Binet: HHhH. Překlad Michala Marková: Argo, Praha 2010. 352 stran.

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 3 (47), 2.3. 2011.