Právě díky kvalitním informačním kanálům a shodě náhod se ke mně dostala knížka Jany Jiráskové Kanička pošmodrchaná, kterou vydala v několika výtiscích Městská knihovna Chrudim v roce 2008. Prvotina Jiráskové je souborem povídek o ženách. Některé z nich kopírují stereotypní ženské životy, některé zas mohou být pro čtenáře naprosto šokující. Ve svém zdánlivém rozporu mají však jedno společné, a sice ženu zkoušenou životem a s ní velkou duši.

S každou povídkou se před námi rodí nový svět. Seznamujeme se s ním a on nás po pár stranách opouští. Ale neopustí nás tak docela. Každá žena se nutně alespoň v obrysech s povídkou Jiráskové identifikuje. Ženské univerzum přímo křičí.

Často si i mužský nebo dětský čtenář životní úděl postavy vztáhne ke svému okolí. Může za to autentičnost, které Jirásková dosahuje například jednočlennými větami a používáním obecné češtiny jak v dialozích, tak ve vnitřních monolozích. Když čtete, máte pocit, jako by postavy mluvily ve vašem pokoji a vy poslouchali.

Poetika expresivity, vulgarity, dlouholetých vztahů, rodičovství a piva je očištěna od romantických kudrlinek, a tím je také působivější.

Z dob Hrabalova kultu víme, že poetika prostoty může v průměrném pisálkovi vyvolat pocit, že on sám jako autor nejobyčejnějších věcí píše kvalitní literaturu. Ale je třeba si uvědomit, že ne každá všednost v sobě nese šifru vyšší hodnoty. Tuto otázku mistrně rozhřešil v předmluvě knihy Petr Kukal: „Není těžké být opilec a pobuda, těžké je být Charles Bukowsi. Není těžké být beatnik, těžké je být Jack Kerouac. Není zase takový kumšt usínat únavou nad žehlícím prknem a košem prádla pro čtyři děti – ale je zatraceně težké být Jana Jirásková. Psát jako Jana Jirásková!“

Michaela Kašičková

Jirásková, Jana: Kanička pošmodrchaná. [Ilustrace: Karel Peřina.] Městská knihovna, Chrudim 2008. 75 stran.