Jak píše v doslovu překladatel Oldřich Král, jeden z největších českých odborníků na čínskou literaturu, v knize není „po flagelantství, po sadistické nebo masochistické praxi, kterých je západní erotismus plný, ani stopy“. Je otázka, zda si evropský čtenář, vychovaný knihami markýze de Sade, pod erotikou právě takové praktiky představí, ale řekla bych, že ano. Místo nich jsme svědky obsese velikostí mužského pohlaví a až nepochopitelného předhánění se, kdo vydrží více přírazů, než „se udělá“. Sex je splynutím energií jin a jang, velká pozornost se věnuje popisu pohlavních orgánů, nositelů těchto protikladných sil, ale ať už je důvodem kulturní rozdílnost, nebo grotesknost textu, nějak to nefunguje. Kniha nevzrušuje.

Hlavní příčinou může být však i to, že autor nic takového neměl v úmyslu. Li Yu, chudý vzdělanec na volné noze, bonviván a pro mnohé své současníky zatracenec, napsal román navzdory svému okolí. O sexu se píše skutečně velmi explicitně, ale mám pocit, že autor se hlavně snaží provokovat a pobavit toho, kdo se pobavit nechá, a sex je mu spíš prostředkem než cílem. Časem ještě uvidíme proč.

Osou příběhu je student zvaný Večerka, jehož jedinou vášní je sex s krásnými ženami. Ačkoli vypravěč věnuje celou první kapitolu líčení toho, jak je sex pro člověka užitečný, ba nezbytný, závěr knihy ukazuje, že autor v žádném případě nesouhlasí s bezuzdnými orgiemi (orgiemi se míní sex mezi více lidmi najednou a svádění cizích žen, nikoli sexuální praktiky, které v knize nejsou nijak rozmanité). Text je mravním doporučením, které zavrhuje neplodnou sexualitu (hlavní hrdina si nechá za cenu toho, že nikdy nezplodí syna, zvětšit penis, což je ve světle důležitosti mužských potomků v čínské společnosti naprosto nepřípustné), a zároveň kritikou puritánského (ať už konfuciánsky rezervovaného a oficiálního, nebo taoisticky asketického) světa, z něhož slovo „sex“ vymizelo.

Kvalita knihy ovšem nespočívá v naturalistickém popisu „přírazů“. Za pozoruhodné bych považovala především dvě věci: Zaprvé intertextovost. Slovní (nebo možná můžeme říci spíš znakové) hříčky a ironické narážky na klasická čínská díla, které jsou pro čínský román typické, jistě mohou u poučeného čtenáře vyvolat pobavení, ale běžný člověk naších zeměpisných šířek se o nich dozví jen díky poznámkám a doslovu překladatele a příliš je neocení.

Čeho si však evropský čtenář všimne na první pohled, jsou vypravěčovy komentáře za většinou kapitol, v nichž se vychloubá, jak je jeho román jedinečný a dokonalý, dovysvětluje použité metafory a upozorňuje na jejich případnost a originalitu. Dialog se čtenářem připomíná román Tom Jones od Henryho Fieldinga, jenž v předmluvě koncipoval svůj román jako pohoštění v šenku. Avšak zatímco Li Yu úmyslně sráží případné přehnané intelektuální chápání své knihy nehorázným vytahováním se („Tento román je čtivost sama!“ stojí v autorově komentáři následujícím po první kapitole), jeho o století mladší anglický kolega zvyšuje kvalitu svého románu zdánlivou skromností a ponížeností. Rouputuan je také bildungsromán svého druhu: Hlavní hrdina po neřestném životě nakonec dosáhne odpuštění a smíření.

Li Yuovi se podařilo ještě se stoletým předstihem smířit evropskou tradici bildungsrománu a jeho parodie v podobě knih markýze de Sade. I přes to, že detailní porozumění kulturnímu kontextu knihy asi bude většině z nás vždy nedostupné, mrká na nás – bezpochyby i díky kvalitě překladu – cosi známého z naší kultury.

Markéta Jakešová

Yu, Li: Rouputuan – Meditační rohožky z masa. Překlad: O. Král. Příbram: Maxima 2011. 448 s.

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 9, č. 2 (52), 27. 2. 2012.