Tvář Prahy počala získávat oduševnělý ráz roku 1711. Tehdy Syřan Gorgos Hatalah il Demški našetřil z pouličního prodeje turecké kávy dostatečný obnos financí a otevřel zde první kavárnu. Leč kavárenská éra, které se recenzovaná kniha věnuje, nastala až na přelomu devatenáctého a dvacátého století.

Základy dodnes oslnivého lesku kavárny Slávie na Národní třídě pokládali bratři Čapkové, Seifert s Nezvalem a Teigem. Ti ji – tehdy ještě zakouřenou a bez „VIP“ výhledu na Hrad (prosklené plochy získala Slávie po rekonstrukci ve čtyřicátých letech) – upřednostnili před vybranější Národní kavárnou.

Pražské kavárny a jejich svět (zvětšit)

To Albert Einstein, který nějaký čas přednášel na Univerzitě Karlově, si oblíbil nedaleký Louvre. Později v něm byl založen PEN klub i Pražský lingvistický kroužek.

Jaroslav Hašek bavil improvizovanými přednáškami návštěvníky Montmartru v Řetězové. Tato koncertní a zábavní kavárna byla svědkem prvního tanga v českých zemích. Předvedl jej tamní vrchní Jirák s dívkou Emčou, přezdívanou „Revoluce“. V Montmartru bylo možné potkat Eduarda Basse, Františka Gellnera, tehdejší herecký ansábl Národního divadla či kabaretu Červená sedma.

Pražští Němci v čele s Kafkou, Brodem a Werfelem se scházeli v hybernském Arcu. Původní interiér navrhl Josef Kotěra a Milena Jesenská se tu seznámila s prvním manželem. Všichni dohromady tvořili Arconauty, jak je vtipně nazval novinář Karl Kraus.

Pražské kavárny a jejich svět (zvětšit)

A co teprve zašlý lesk Unionky! Stávala na rohu Národní a Pernštýna v domě rodiny Braunerové a než komunismus budovu i kavárnu srovnal se zemí, nabízel Union chápavou náruč několika generacím umělců a jiným rozháraným duším. Na památku magického bludiště jednotlivých místností byl v padesátých letech vydán sborník. Přispěla do něj většina oddaných štamgastů.

Ale teď již zpátky na zem. Pražské kavárny a v nich ukrytý stroj času svádí k přílišnému snění. Autory této obrazově bohaté publikace jsou mladí historici Eva Bendová, Tomáš Dvořák, Dominik Hrodek a Šárka Kořínková. V pátrání po stopách kaváren první poloviny dvacátého století se zaměřili na výtvarné umění s kavárenskou tematikou (úchvatný Piják absintu Viktora Olivy z roku 1900 dodnes zdobí zdi Slávie), paměti a dobový odborný časopis Kavárník (vycházel v letech 1923–27 a obsahuje mj. stížnosti kavárníků na nevycválané hosty, kteří vystřihují z tiskovin články), reflektují obraz kavárny v literatuře, vyčíslují dochované exponáty.

Pražské kavárny a jejich svět (zvětšit)

Nejpůsobivější a z informačního hlediska nejobjevnější je ovšem titulní kapitola Dominika Hrodka mapující vazby významných českých osobností na jednotlivé kavárny. Čtenář nemusí být ortodoxní kavárnofil, aby hltal stránky jedním dechem, aby cítil touhu zjistit více o jedinečném vrchním kavárny Union Františku Paterovi či svérázném kavárníku Josefu Suchánkovi z Arca, jenž vypsal odměnu na hlavy vystřihovačných zlodějů...

Snad se nedopustím otřepanosti, když Pražské kavárny a jejich svět označím za krásnou knihu. Je vhodná pro sentimentální snivce, kteří by za trochu kavárenské atmosféry šli kilometry po pražské dlažbě. Což je ostatně mnohem tvrdší oběť než Vrchlického „světa kraj“.

Ema Stašová

Bendová, Eva ad.: Pražské kavárny a jejich svět. Paseka, Praha 2008. 152 stran.

„Minulou sobotu recitoval Werfel v Arcu Písně života a Oběť. Úžasné!“

Franz Kafka, deníkový zápis ze 30. srpna 1912

LitENky č. 5-6/31-32, roč. 2007/2008