Okvětní plátky (zvětšit)

Už samotný název Okvětní plátky s podtitulem Další nepříjemné povídky mohou vnímavějšímu čtenáři napovědět, co na něj v souboru šesti poměrně krátkých povídek bude čekat. Typicky dekadentní spojení nepříjemnosti s okvětními plátky jako symbolem krásy, křehkosti a smyslnosti působí jako slizký had lezoucí po spanilém těle Kylie Minogue ve známém klipu k písni Where The Wild Roses Grow. Kde končí krása a začíná zrůdnost? Nebo slovy Maria Bellatina v mottu k celé knize: „V čem spočívá krása zrůdy? V tom, že si neuvědomuje, že je zrůda.“ Autorčiny postavy si ale často uvědomují, že s nimi něco není v pořádku; vymykají se ovšem neochotou zvrátit běh svých životů. Nikoli však dnes již poněkud omšelým kafkovsky vegetativním způsobem. Oni se snaží za svou nepříjemnou existencí bojovat. Jejich příklon k životu je mnohem pravdivější, mnohem fatálnější, o to i křehčí. V jejich životech neexistuje varianta „možná“.

Osud se s nimi nemazlil, oni se nemazlí se svou budoucností. Ať už jde o muže, který odkryl svou podstatu, stal se z něj kaktus, a musel tak ukončit manželství s milovanou ženou jen proto, že ona je popínavá liána; ať už jde o muže, který si libuje v čichání pachů na dámských záchodcích a který se pustí do stopování jisté ženy pomocí pachu její moče; popřípadě o ženu, jejímž zlozvykem je vytrhávání si vlasů a pojídání jejich kořínků, vždycky je jejich hlavním motorem naděje v nalezení naprosté dokonalosti, krásy, čistoty. Postavy autorka nevybavuje bulvárními titulky, prostě je jen nechává vyprávět možná až přehnaně civilním tónem o svých prožitcích. Stávají se tak zcela přirozenou součástí společnosti, i když cítíme, že za normálních okolností by je ta samá společnost odstrčila na vedlejší kolej.

Texty často připomínají velká jména světové literatury, nebo na ně dokonce přímo odkazují. Tak například japonská povídka Bonsaj ne náhodou připomíná texty Haruki Murakamiho – vystupují zde již zmíněná žena-liána jménem Midori (Norské dřevo), její muž-kaktus pan Okada (The Wind-up Bird Chronicle) a tajemný zahradník – Murakami! Zároveň příběh v mnohém připomíná Kunderův Falešný autostop. Autorka využívá i různých stylů vyprávění. Nejkratší povídka Skrz žaluzie je spíše tklivou básní o ženě, která nemůže mít svého vysněného, ale sleduje jej oknem při schůzce s jinou ženou. Příběh o ženě vytrhávající si vlasy je zas formou deníkové zpovědi psané jejímu lékaři v sanatoriu. Mimo Skrz žaluzie se do všech příběhů dostáváme až zpětně, ze vzpomínek jejich hlavních aktérů, čímž se bohužel tak trochu vytrácí jejich dynamičnost a čtenář dostává možnost neztotožnit se tak docela a oddechnout si, že jeho se to přece netýká. Ale týkat by se přeci mělo!

V době velkého boomu mexického románu jsou povídky mexické autorky také tak trochu vyděděnci, podobně jako jejich hlavní hrdinové. Na druhou stranu se svým tématem zapojila Nettelová do trendu naznačeného například oceňovanou prvotinou italského autora Paola Giordana Osamělost prvočísel. Znamená-li to narůstající tendenci k návratu k novému realismu, pak se má literární obec jistě na co těšit. Okvětní plátky Guadalupe Nettelové nejsou rozhodně zapomenutelnou vlaštovkou. Nezbývá než doufat, že se z lyrické drobnokresby obyčejného vyšinutého člověka nestane zas hon za senzací.

Dominik Melichar

Nettel, Guadalupe: Okvětní plátky a jiné nepříjemné povídky. Překlad: Andrea Alon. Praha: Volvox Globator 2010, 120 s.