Hned s prvním příběhem se dostaneme do jakéhosi velikého pohádkového království, kde se postupně setkáváme s králem, princem, vílou, ďáblem, ale i s venkovským učitelem, Erbenovou Dorničkou či olympskými bohy… Legátová se vydává do tohoto světa, aby nám předvedla, že i ty nejznámější příběhy lze nahlížet z jiných úhlů a že vše může být trochu jinak, než na první pohled vypadá. A především se snaží v těchto pohádkových kulisách najít a předat nám ty největší a zároveň nejprostší moudrosti života.

Většina příběhů je vystavěna téměř jen pomocí dialogů, které jsou ale bohužel zároveň nejslabším místem – jsou nepřesvědčivé, rozvláčné, prostinké až na samu hranici hlouposti (– Dám je do klece. – Co je to? – Bedna z drátů. – Co z toho křivonosky budou mít, když je dáš do bedny? – Nic. Ale já se na ně budu dívat.). Měla jsem neodbytný pocit, že čtu nepovedenou variaci na Malého prince: prosté věty, za nimiž se má skrývat ono „cosi“, se zde snaží pouze cudně zakrýt prázdnotu. Takže místo aby poslední věta příběhu vyvolala ve čtenáři touhu přelistovat na začátek a znovu se do vyprávění ponořit, už v polovině tuší, jaký konec ho čeká – a to v tom lepším případě. V tom horším se už v polovině nudí.

Navzdory tomu všemu se mezi těmi prázdnými mušlemi najdou aspoň malé perličky. Shodou okolností jsou to právě ty příběhy, k nimž odkazuje druhá část názvu knihy, odposlechy. Legátová postupuje tak, že si vybere určitý moment pohádky, a pak pomocí promluvy jedné z postav posouvá zažité vnímání příběhu do zcela nové perspektivy. Postavu tudíž vlastně „odposlouchává“, zveřejňuje místa, kdy postava nepronáší repliky pevně jí předepsané neměnným pohádkovém řádem. Například v povídce Popelka se tak dovídáme, co letělo hlavní poslavě hlavou, když čekala na prince („Je to strašně k smíchu, vybírat si nevěstu podle čísla bot. Člověk by nevěřil, co dokážou šaty. Hned mi dělali místo u stolu. Prý nějaká cizí kněžna.“). Poprvé může tento postup působit docela osvěžujícím a objevným dojmem, ale když ho využije poněkolikáté, ztrácí i tato malá říční perla svůj půvab.

Zkrátka: Květa Legátová se nám snaží sdělit prostřednictvím těchto malých příběhů velké životní pravdy. Snaží se o to sice mile a laskavě, ale to čtenáři, který je „zmlsaný“ úsporností a čistotou Želar, nemůže stačit.

Karolína Demelová

Legátová, Květa: Mušle a jiné odposlechy. Pistorius & Olšanská, Příbram 2007. 144 stran.