Už v prvních stránkách knihy jsme chyceni do lasa velmi košatých vět, vrstvících na sebe tisíce a statisíce metafor, a mě bezděčně napadlo, zda je to autorčin záměr, zda se ona pestrobarevnost vět skutečně snaží uvést čtenáře do cirkusové skrumáže (leč o cirkusu jako o reálném objektu není v první části knihy ani zmínka), uvést jej snáze do centra knihy - New Yorku, který je vlastně sám o sobě džunglí, nabalující na sebe různobarevné neony, různobarevné lidi a různobarevné příběhy. Jedním dechem však musím dodat, že tento velmi bohatý styl Petry Hůlové často dosahuje úplně jiného efektu - totiž dokonale uspat. Věty na sebe vrství a vrství další a další (často jen zdánlivě neotřelé) metafory a oči se stránku od stránky víc klíží a klíží.

Ale neubližujme autorce víc, než je potřeba, kniha má několik velmi silných momentů, které není možno opomenout, proto se k nim rozhodně vrátím. Nejprve se však čtenáře pokusím seznámit s dějem knihy. O čem tedy autorka píše? Tolik postav, tolik osudů... jak jen děj zkrátit do recenze? Kniha není vůbec krátká (cca 300 stran), postav není vůbec málo, a kdybych chtěla žánrově škatulkovat, řekla bych, že se nejspíš jedná o novelu. V centru všeho je bezpochyby New York, resp. Bronx a jeho obyvatelé. Ale ne ti obyvatelé "už-Američané", ale ti, kteří stále cítí, že doma je někde jinde, kteří do New Yorku přišli, aby si splnili své sny, ti, pro něž byl New York zářící hvězdou, snem, představou z filmu. Ti všichni v knize hovoří, či spíše vzpomínají. Rekapitulují své dny od doby příjezdu, ale i své dny předchozí. Vzpomínají všichni a pořád a z jejich vzpomínek, z jejich životů autorka spřádá příběhy, které se někdy překvapivě křižují a dotýkají.

Ústředními postavami se nakonec zdají být Ramid (původem odkudsi z Blízkého východu) a Tereza (z luhů českých). Velká část knihy je vlastně Ramidovým vzpomínáním a vyprávěním osudu jeho a jeho blízkých a Tereziny úvahy navrch, plus pasáže, jako je například vzpomínání Terezina strýce či vzpomínky některých Ramidových příbuzných.

Kniha se nám zdá být v podstatě postmoderním (ó, jak nenáviděné slovo) vyprávěním o snech, které se donekonečna neplní, o životě, který je nakonec vždy jiný, než si ho představujeme, a o okamžicích, které jsou v životě člověka osudové vždy – napříč časem, prostorem i dušemi. Okamžik a setkání jsou vůbec důležitými momenty knihy. Lidé se samozřejmě chtě nechtě setkávají, jejich osudy se proplétají, a když už se neproplétají, rozhodně tvoří paralely. Některé okamžiky v životě jednotlivce jsou pak sdílené s okamžiky jiných lidí. Osudové chvíle si mohou být podobné, a možná že jsou dědictvím určitého kolektivního vědomí, sounáležitosti nejen rodinné, ale možná že všelidské. A právě v tomto směru, kterým se kniha také ubírá, je četba zážitkem. Silnými momenty knihy, jak jsem předesílala, se pak jeví především pasáže, kde autorka popisuje prostředí, z něhož hlavní hrdina Ramid vyšel - jeho domov, kraj naplněný fantastikou, příběhy a magickými zkazkami, kraj na pomezí mýtu a reálného světa, kde je ústřední postavou Ramidova matka Sula, žena obdařená uměním vykládat sny lidí a číst jejich životy, žena trpící, snímajíc utrpení z jiných. To, co totiž autorce nemůžu a nechci upřít a co dělá z každé její knihy zážitek, je její umění vyprávět. A ač jsem se již zmiňovala, že hlavním problémem této knihy je zbytečně košatý styl, tam, kde se autorka dotýká mytických rovin světa, kde se přibližuje sáze či pověsti, stává se její vyprávění téměř hypnotizujícím, opravdovým a velmi dojemným. Právě v těchto pasážích je cítit síla Petry Hůlové a její potenciál. Právě v těchto místech stránky letí obrovskou rychlostí a vy čtete uchváceni a se strachem, že pokud zpomalíte, kouzelné vřeteno příběhu se přetrhne, nebo ztratí. Sama o sobě mi kniha svou strukturou připomíná tkanou látku: jednotlivá vlákna příběhu se splétají, vzniká komplikovaný vzor. Otázkou však zůstává, zda se látku povedlo dokončit, zda nebyla vlákna zauzlována v polovině práce? Jednotlivé příběhy postav se v knize poměrně zajímavě setkávají a kříží (někdy až příliš prvoplánově a zjevně), ale setkávají se bez toho, že by si toho některý z protagonistů všiml, a to podle mého mínění není tak docela možné ani na svobodné planině literární tvorby (právě pro tu předchozí zjevnost). Ale možná to byl záměr, nebo není nutné odhalit vše, kdo ví.

Kniha v podstatě končí tak, jako by se vůbec nic nestalo, jako by ty hustěji a hustěji se splétající provázky neměly žádné východisko, ač na něj čtenář tak čekal, ač v něj doufal, poněvadž měl pocit, že se k němu v průběhu knihy více a více schyluje.

A asi nejzásadnější otázkou je, zda takovéto vyústění bylo úmyslné či nikoliv. Kniha končí jakoby v polovině věty, visí ve vzduchu, a já měla po dočtení posledního řádku na jazyku pachuť nepochopení a nespokojenosti a v půli čela vrásku zrcadlící otázku, zda ten zpropadený konec opravdu nepřišel, nebo jsem si jen nevšimla. O několik dní později se myšlenky utřídily a já si řekla, že v knize ten „opravdový“ konec, tu výraznou tečku opravdu postrádám, ale že stále nevím (a nikdy se pravděpodobně nedozvím), zda to byl záměr. Pokud to však záměr byl, poselství knihy rozhodně stojí za povšimnutí a zaznamenání (ačkoliv nevím, zda je správné zveřejňovat zde své spekulace). Totiž: že o sebe na cestě životem lidé bezděčně zakopávají, jejich osudy se setkávají, aniž by si toho museli vždy všimnout. Kniha by pak ukazovala život jako neustálé setkávání a paralely, o kterých nemusíme mít ani tušení a ze kterých zřídkakdy něco vyvozujeme. Ne vše je osud a my všichni často, ne-li pořád, opakujeme to, co už udělali jiní před námi. Ale proč bychom si toho také všimnout měli, život není kniha a ne vždy je vše čitelné.

Hůlová, Petra: Cirkus Les Mémoires. Praha, Torst 2005. 277 s.

LitENky č. 2-3/18, roč. 2005/2006