Dva dávní milenci se setkávají na terase horského hotelu, kde před třiceti lety trávili poslední společné dny. Projdou se po známých místech, vymění si mailové adresy a modernizovaný epistolární román je na světě. Od začátku samozřejmě víte, že korespondence je fiktivní, takže žádný pocit vzrušení ze zakázaného vás neovládne. Ostatně dost pochybujete, že by se dva lidé odhalovali až na dřeň stylem, který jim vtisknul Gaarder. Aby se kniha prodala, nesmí v ní chybět tajemství. A tajemství se samozřejmě nesmí prozradit na začátku. Na druhé straně by milostné zápletky chtivý čtenář měl pochopit co nejrychleji, jak osudovou lásku oba dotyční kdysi prožívali. Výsledkem autorovy snahy je, že pročítáte řádky vysoce nepravděpodobné mailové konverzace, v níž si jediní dva aktéři děje sdělují informace typu: „Chodili jsme spolu pět let, bydleli jsme v malém bytě a pili jsme rádi calvados.“ Mezitím si však dávají dobrý pozor, aby náhodou neprozradili, proč že se to vlastně kdysi rozešli, ač to zřejmě vědí stejně dobře jako všechno ostatní, co je třeba po letech připomenout. Podstatu kriminální zápletky odhalíte v momentě, kdy se dozvíte, že mladí milenci byli zvyklí cestovat autem, jste ale vytrvale přesvědčováni, že jde o něco mnohem hlubšího, takže domnělé mystérium je nakonec to jediné, co vás nutí číst až do konce.

Nepřesvědčivý úvod? Zapomeňte na něj – forma je vedlejší. Tady jde přece o myšlenku. Nebo lépe řečeno o myšlenky, protože jimi text opravdu přetéká. A všechny jsou fenomenální. Gaarder se přidržel otřepaného stereotypu racionální muž versus iracionálně uvažující žena a utvořil z něj základ dialogu dvou protikladných světonázorů. Steinn a Solrun spolu během několika dní stihnou probrat ledasco od vzniku vesmíru přes existenci náhody nebo roli osudu až po podstatu lidské existence a posmrtný život. Román ve zkratce ukazuje, že jeho autor je obeznámen s kvantovou fyzikou, kosmologií, biologií, klimatologií, religionistikou a samozřejmě uměním – nejednou je čtenáři osvětleno, proč kniha nese název stejnojmenného obrazu René Magritta. A to vše na pouhých sto šedesáti stranách textu. Co víc si přát?

Obraz René Magritta Hrad v Pyrenejích (zvětšit)

Jostein Gaarder se svým podbízivým stylem snaží čtenáři namluvit, že při četbě jeho románu se bude cítit hloubavý a povznesený, aniž by musel použít vlastní intelekt. V kontextu knihy rozvleklé úvahové pasáže nenutí k zamyšlení, ale přímo myšlenky podsouvají. Ve vzduchu ještě visí otázka, jakému čtenáři, že se to Gaarder vlastně vnucuje. Značka Albatros napovídá, že půjde o čtenáře dětského. Ani malého génia, který by se snad zajímal o Velký třesk a teorii relativity, ale není potřeba zatěžovat otázkami života a smrti či starostmi padesátníků, připomínajících si svá někdejší ideová východiska. Iluze, že Gaarderův román vyžaduje jistou životní zkušenost, je taky klamná. Dá se předpokládat, že vnímavý dospělý čtenář se se svou vlastní existencí vypořádával coby rozervaný teenager a nepotřebuje k tomu rozumy norského spisovatele. Tomu, že je kniha patrně nejvhodnější pro hrstku dobrovolně čtoucích pubescentů, napovídá mj. výchovně vyznívající závěr, z něhož plyne poučení, že svou víru a názory nemáme nikomu vnucovat. Výchovnou složku by příště mohlo více podpořit nakladatelství Albatros. Pro začátek třeba tím, že dotáhne do konce finální jazykovou úpravu textu.

Dle masivního úspěchu Gaarderových knih lze soudit, že v nich přece jen přináší něco nového. Jeho styl popularizace filosofie je dnešnímu světu evidentně blízký. Mohli bychom se ptát proč, ale to už by bylo jiné téma…

Tereza Hýsková

Gaarder, Jostein: Hrad v Pyrenejích. Překlad J. Vrbová. Praha: Albatros 2011. 167 stran.