Zeď (zvětšit)

Sísovy knihy se prodávají zabalené do pevně přilnavé fólie, kterážto znemožňuje listování v obchodě. Člověk může snadno podlehnout tajnosnubnému nádechu exkluzivity – jako já. Z důvodu fólie jsem čekala velkolepé, geniálně úchvatné dílo, které vrhne na léta totality nové světlo... A nakonec byla zákonitě zklamaná. Zeď taková není. S odstupem několika dnů však dodávám: dobře mi tak. Děti na „dospělácké úchylky“, k nimž patří již zmíněná exkluzivita a genialita, neslyší. Proč tedy Sísovi vyčítat, že se o ně ani nepokouší?

Petr Sís se ve Zdi vrací k letům prožitým v Československé socialistické republice. Tvrdou realitu odposlouchávání, udávání, nepsaných zákazů a nesmyslných příkazů přibližuje prostým jazykem. Nezveličuje, nepatetizuje. O to více Zdí proudí atmosférický mráz.

Doménou knihy jsou ilustrace. Sís je především grafik a animátor, mistr teček, z nichž své výjevy skládá. Právě přes „obrázky“ budou děti Zeď vnímat. Může se stát, že působivé autorovy zápisky z deníku zůstanou nepovšimnuty, lze polemizovat, zda je kniha pro malé čtenáře vhodná, když jí tzv. nebudou rozumět.

Ale proč by nemohly? Třeba si se smutným domem prošpikovaným štěnicemi spojí svá, byť ne zcela správná, vysvětlení. Až potom v dějepise přijdou k tématu domácího vývoje po roce 1948, sísovsky zamlžená vzpomínka probudí studený učebnicový text k životu. A to je, odvažuji se tvrdit, parádní představa.

Zeď je zkrátka kniha, která není líbivá. Nedělá z dětí blbečky, neumetá jim cestu, ale ani si nehraje na intelektuála. To ji činí zajímavou i pro dětské fantazii odrostlé.

„Únor 1973

Každý ze studentů VŠUP musí vytvořit umělecké dílo oslavující sovětskou armádu. Štěstí, že jsem v oddělení animace. Namaluju jen pozadí a vysvětlím, že tanky tam přijedou později.“

Ema Stašová

Sís, Petr: Zeď / Jak jsem vyrůstal za železnou oponou. Ilustrace: Petr Sís. Labyrint, edice Raketa, Praha 2007. 60 stran.