Murakami a Kafka

Murakami o sobě říká, že Franz Kafka je symbolem jeho psaní. Kafka v různé podobě se stává leitmotivem celého románu. Hlavní postava nese jméno Kafka, ten na jednom místě hovoří s panem Óšimou o Kafkovi jako spisovateli, Kafka na pobřeží je název obrázku, který hraje důležitou roli v románu, ale také název pro píseň. I samotného Kafku můžeme v románě nalézt v podobě vnitřního hlasu, který nese dokonce jméno: Kluk, co se mu říká vrána. A vrána je skoro to samé, co v kavka.

Kafka Tamura se postupně na své cestě románem noří do stále temnějšího světa, do existenciální propasti. Utíká před nechápavým okolím do vlastní mysli. Vede boj s minulostí, s osudem a se sny, s vlastním nitrem a s pocitem opuštěnosti a nemožnosti najít druhou půlku sebe sama. Nachází se ve světě, který je tak podobný tomu kafkovskému.

Román

Děj románu je poměrně jednoduchý: Kafka Tamura bojuje se svým osudem. Utíká proto z domova, zakotví v jedné soukromé knihovně a seznámí se s panem Óšimou a se slečnou Saeki. Ti mu všemožně pomáhají najít cíl jeho cesty. Paralelně zde existuje ještě pan Nakata, jenž mluví s kočkami a otevře vchod mezi dvěma světy. Aniž by se Nakata s Kafkou Tamurou setkali, otevření vchodu umožní Tamurovi dosáhnout poznání o životě a smrti i o osudu jeho matky, která od něj ve čtyřech letech odešla i s jeho sestrou.

Román je mnohovrstevný - jak dějově, tak stylově. Vypravěč se pohybuje od strohého popisu k detektivce, od hororu ke grotesce, od surrealistických metod po filozofické disputace.

Při čtení můžete zapomenout na jakékoliv závěry či na přesnější doslovení autorovy myšlenky. Autor se nechce do ničeho motat, nesoudí, neříká, co je dobře a co špatně. Vše si musíte přebrat sami, podobně jako to musí udělat postavy románu. Zato vás neustále bombarduje svými myšlenkami, polemikami a životními otázkami. A když jste pozorní čtenáři, zasáhne vás přímo do hlubin vaší mysli i duše.

Interakce mezi reálným a nereálným světem

Svět imaginace, volnosti a svobody prostoru, myšlenek, fantazie. To je svět Murakamiho románu. Autor vás dožene na okraj lidského vědomí a chápání, donutí vás jít mimo čas a prostor. Je to přímý útok na racionalitu a logičnost.

Zlomové okamžiky románu mi silně připomínají filmy Davida Lynche, stejně tak i jeho pojetí snů, imaginace a paralelních světů není Kafkovi na pobřeží vzálené. Neexistují zde žádné hranice, vše je možné. Zda je to, co se před vámi na listech papíru odehrává, skutečné či nikoli, nehraje žádnou významnou roli.

Autor vás nutí dívat se do vlastního nitra, do svého podvědomí. Neustále vám klade otázky, jak vlastně chápete tento svět a svou roli v něm. Díváte se do tmy, bezčasovosti a do nekonečného prostoru, kde není ani dobra, ani zla. Přemýšlíte. Mluvíte sami se sebou. Autor s vámi vede trvalý a skrytý dialog. Vy vedete dialog sami se sebou. To jsou ty nejsilnější okamžiky tohoto románu.

Kafka na pobřeží versus Norské dřevo (Odeon 2002) a Na jih od hranic na východ od slunce (Odeon 2004)

Jsou zde určité motivy, které se opakují v jeho předchozích románech a najdeme je i v Kafkovi na pobřeží: důležitý prvek hudby, hledání spřízněných duší, svoboda a určitá míra revolty, posmutnělá atmosféra zmařených šancí, hrdinové zasažení samotou, ale i chápání času, minulosti a důležitá role vzpomínek.

Změnilo se ale například pojetí lásky. Je to sice již dobře známý, tragický, posmutnělý cit, ale zde v sobě skrývá i určitou perverzi. Pro Murakamiho je fyzická láska velmi důležitá: „Dalo by se říci, že sex může zprostředkovávat kontakt s něčím, co leží vně nás.“(Richard Olehla, MFDnes, 4. 11. 2006, http://www.iliteratura.cz/clanek.asp?polozkaID=20157) Je určitou formou komunikace mezi lidmi, při němž se mohou spojit dva protiklady. Spojuje u něj dva paralelní světy, je jako sen, jako most, silný a inspirativní.

Čtenář, který očekává podobné dílo jako Norské dřevo či Na jih od hranic, na západ od slunce, tvrdě narazí. Nej-prve mě to zarazilo. Neuměla jsem se vypořádat s tak odlišným přístupem. Kafka na pobřeží je zcela jinou knihou než předchozí překlady Murakamiho, které jsem četla. Hledala jsem příběh, hledala jsem toho Murakamiho, kterého znám. Ale musela jsem nakonec vykročit novou cestou, jak k němu a jeho slovům, tak i sama k sobě. Musela jsem nově vnímat a pozorně poslouchat, otevírat postupně jedny dveře za druhými a následovat sny. To bylo daleko těžší než cokoliv předtím. Ale výsledek byl úžasný. Ať je jeho kniha jedna velká fantazie, ať si z nás klidně dělá blázny nebo ať to, co napsal, myslí naprosto vážně. Našla jsem se tam a odpověděla jsem si zase na několik otázek, které mě životně provázejí. A to je pro mě důležité.

Pokud bych to celé měla nějakým způsobem shrnout. Už na druhé straně románu mi bylo jasné, že budu smutná, až vypravěč řekne vše, co říct chtěl. Nemýlila jsem se.

Dá se polemizovat s tím, co má společného Kafka na pobřeží se Sofoklovým Oidipem, dalo by se polemizovat i s tím, co má společného s tajemným Kafkovým Josefem K.. Mohly by se vést dlouhé debaty, jak se v tomto románu střetává japonská mytologie s technikami surrealismu, jak se zde mísí východní se západním. Ale nemyslím si, že to je nějakým způsobem důležité pro samotné vyznění tohoto díla.

Kafka na pobřeží mě především oslovila jako čtenáře. Nechci se snad ani dívat na všechny ty souvislosti s Oidipem, Kafkou, surrealismem atd. Hraje to v románě určitě důležitou roli, ale ne pro mé vlastní čtení. Tato kniha mě hlavně zavedla do koutů vlastní mysli. Našla jsem v ní další otázky, které si můžu klást. Murakami mě dokázal zavést do hlubin mě samé.

Bylo to na mě, jak jsem tu knihu četla a tak to bude i na vás, co si z toho románu odnesete. Nezáleží na tom, jestli se budete bavit hororovými pasážemi či detektivkou, nebo budete hluboce rozjímat nad vlastním životem. Jen jedním jsem si jistá – při čtení Murakamiho se budete na svět kolem sebe i na svět ve vás samých dívat jinak. Možná jen na vteřinu, při čtení jeho řádek, možná navždy.

Haruki Murakami: Kafka na pobřeží. Praha, Odeon 2006, 560 stran. Překlad: Tomáš Jurkovič.

LitENky 4/24.