Děj pochopí i ti, kteří neměli v rukou díl předchozí. Nicméně takovýmto nezkušeným čtenářům unikne několik drobných souvislostí a jejich představa o nejzajímavější postavě celé trilogie, Lisbeth Salanderové, bude značně odlišná. S exotický zjevem, kterým dívka bezpochyby je, byste se ve skutečném světě jistě potkat nechtěli, ale v tom literárním za setkání určitě stojí.

Největší Larssonův um tkví ve vykreslování charakterů postav. Hlavní hrdinka Lisbeth je toho důkazem. Její povaha by těžko mohla být komplikovanější. Je inteligentní a zároveň asociální, její názor na morálku by se dal s přiměřenou dávkou benevolence označit za svérázný.

Naneštěstí tam, kde vrcholí autorovo umění charakterizační, pomalu upadá jeho schopnost udržet napětí. Příběh je plynulý, avšak příliš natahovaný. Na prvních dvou stech stranách uvádí Larsson čtenáře do děje. Nedá se říci, že by se čtenář vyloženě nudil, text je zajímavý, ale poněkud rozvleklý s ohledem na události důležité pro tok příběhu. Poté dojde k velké události, kdy se probudí naše pozornost, aby na dalších třech stech listech upadala. Nadbytečné plácání se od ničeho k ničemu zaujme jen málokoho. K šokujícím zvratům, které nejsou až tak nečekané, dojde až na posledních padesáti stránkách, jež vás konečně nutí hltat slovo za slovem až do konce. Místo nekonečného tápání při detektivním pátrání mohl spisovatel věnovat více prostoru závěru, který smrskl na nejmenší možný prostor a ostře usekl.

Autor se vyjadřuje věcně a jasně, jeho dílo není perlou pro ty, kdo v textu nehledají jen příběh, nýbrž i složitou literární strukturu a propracované slovní obraty. V tomto ohledu nepřevyšuje Larssonova detektivka ostatní svého druhu.

Klára Prchlíková

Larsson, Stieg: Dívka, která si hrála s ohněm. Překlad: A. Haidarová. Brno: Host 2009. 608 stran.

Stieg Larsson: Dívka, která si hrála s ohněm (zvětšit)

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 3 (47), 2.3. 2011.