Ve velkém, kdysi slavném domě, který je dnes téměř rozpadlý, žije starý zatrpklý soudce se svým kuchařem, milovanou fenkou Ťunťou a vnučkou Sai. Tato mladá žena nutí soudce vzpomínat na vlastní mladá léta, která strávil na studiích v Anglii. Ta se pro něj stala synonymem dokonalosti a se svou rodnou Indií se už nikdy znovu nesžil.

Sai se snaží poznávat svou vlast, ale je omezena neznalostí jazyka. Hledá únik od bručícího dědečka ve vztahu s nepálským učitelem. Bohužel přichází doba povstání Ghurků, kterého se učitel účastní. Oba si čím dál více uvědomují rozdíly mezi sebou a neschopnost se s nimi vypořádat.

Třetí rovinu reprezentuje kuchařův syn Bidžu, který emigroval do Ameriky, ale bohužel se mu nedostalo přijetí, které očekával. Místo velkých úspěchů jen živoří a touží po návratu domů. Nakonec jej o všechno okradou cestou z letiště povstalci.

V knize se můžeme dočíst mnoho o našich tužbách, které si nedovedeme splnit sami, a tak hledáme různé země zaslíbené, v nichž doufáme nalézt lepší život. Pro starší generaci to byla Anglie, dnešní mladí se snaží dostat do USA a pro Ghurky je touto zemí vlastní stát, za který se rozhodnou bojovat všemi prostředky, i když za to nakonec trpí jen ti, kteří s tím nemají nic společného.

S hledáním „vlastní“ země souvisí i hledání identity, neschopnost sžít se s danými podmínkami. V popředí je příběh Sai, která svou zemi zatím nenalezla, nicméně kniha obsahuje spoustu retrospektivních odboček a vedlejších příběhů, které dodávají ústředním postavám živost.

V románu se prolínají různé geografické a časové roviny, každá osoba jako by stála trochu jinde. Zároveň se tím ukazuje, jak velké propasti jsou i mezi lidmi, kteří žijí hned vedle sebe.

Eva Haderková

Desai, Kiran: Dědictví ztráty. Překlad: Blanka Pešinová. Odeon, Praha 2008. 353 stran.

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 2-3 (34-35), 12. 1. 2009.