Každá z dvaceti kapitol knihy má stejně jako televizní pořad čtyři části: výklad, odpovědnu, komiks a rozhovor. Na trapnost fotokomiksu, musím to přiznat, jsem se vždycky těšila ze všeho nejvíc. Jaký předpubertální dvojsmyslík zase autoři vymysleli? Komiksové scénky probírají češtinu různých profesí a zakládají se na „šprýmovném“ neporozumění laika a odborníka, takže se jejich hrdinové můžou vzrušovat slůvky šukalka, štětka nebo kalhotky (přeloženo z češtiny architektů, lékařů na ORL a hasičů: přímočará pilka, štětka do uší a sběrač na hadice).

Poutavostí vynikají i rozhovory o češtině, v nichž pan moderátor pokládá vskutku neotřelé otázky hercům, zpěvákům či básníkům („vaše rýmy jsou ve velké většině tak originální, že vyrážejí dech“). Pozvaní hosté vždy poslušně potvrdí svou lásku k rodnému jazyku a malinko si i zahartusí na nedbalé používání češtiny. Nic nového. Vlezlá trapnost a konformita.

Jaká škoda, že se vedle té urputné zábavnosti ztrácí to nejzdařilejší – výklady vědkyň a vědců z Ústavu pro jazyk český, které pokládám za texty popularizační v pravém slova smyslu. Ve výkladech ani v rubrice Odpovědna se nikdo nepitvoří. Rozebírají se takové problémy, se kterými se člověk běžně v současné češtině potýká – jak používat tituly a oslovovat, jaké vybrat jméno pro dítě, jak psát zkratky a proč nepomíjet diakritická znaménka… I témata, která nebezpečně zavání školou, jako shoda přísudku s podmětem, vyjmenovaná slova nebo psaní čárek, podávají autoři přitažlivě a zároveň civilně. Kniha je vlastně nabitá zajímavými informacemi, jsou ale zavalené nánosem nevkusu. A to jsem se ještě nezmínila o nesnesitelné obálce (jak jinak v Edici ČT) a kýčovité grafické úpravě. Ta znehodnocení kvalitních textů dokonává.

Štěpánka Pašková

Pravdová, M. – Saturková, J. (editorky): O češtině 2. Česká televize, Praha 2008. 208 stran.

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.