Hlavní postavou je sígr Ilja, vyrůstající v dětském domově v Siřemi spolu s ostatními pro společnost nepohodlnými míšenci, sirotky a levobočky. V první části, nazvané Domov Domov, Ilja se svým mentálně i fyzicky postiženým bratrem Vopičákem zažívají velkou změnu. Jeptišky, které o ně do té doby pečovaly, za lhaní je nutily kloktat dehtové mýdlo a před spaním jim zpívaly ukolébavky, jsou nahrazeny velitelem Vyžlatou, jenž jim rozdá vzduchovky, praktikuje s nimi polní cvičení a namísto ukolébavek vypraví příběh statečného sovětského vojáka Fedotkina.

Druhý díl (Tankové vojsko) je apokalyptickým obrazem marnosti válečného konfliktu mezi Čechy, vedenými statečným Alexandrem Dubčekem, a vojsky Varšavské smlouvy. Ilja se celý konflikt snaží především přežít, a je mu jedno, na které straně bitevního pole se pohybuje. Právě v těchto situacích vyplouvá na povrch nejen Iljova nezakotvenost a absence povědomí o jeho vlastních kořenech, ale i absurdnost války jako takové.

Kloktat dehet je prózou, jež je plná symbolů (např. Dějištěm románu je Siřem a její okolí. Pokud se nepletu, tak právě zde pobýval jeden nejmenovaný německy píšící spisovatel…) a mystifikací (legenda o Čechii), s jejichž dekódováním může mít čtenář nemalé problémy (zvlašť pokud není Čech). Ale ani poté, když je dekóduje, mu není nic zaručeno. Také děj vyžaduje notnou dávku pozornosti, bez níž by nám všechny ty vynořující a zanořující se postavy a epizody mohly uniknout.

Jazyk románu je směsicí hovorových, argotových a vulgárních výrazů, prostě a jednoduše jde o typickou "topolovskou" češtinu, která se vyznačuje až mysticky temnou poetikou a snaží se polapit tu stále běžící, přebujelou imaginaci. Oproti Sestře je však jistým ústupkem. Věty nejsou tak rozmařile rozvité, interpunkce je přítomna a obrazy jsou spojovány běžnějšími souvislostmi.

Druhé části byla v několika recenzích vytýkána přílišná délka, která je prý neúnosná zvláště pro čtenářky. Mně se barvitost, a často i grotesknost vykreslení válečných situací zamlouvala, v několika motivech (zkáza cirkusu) a možná ve způsobu podání mi připomínala Kosturicův Underground.

Na závěr bych tedy podotkla, že Kloktat dehet je Topolovým literárním standardem, který stojí za přečtení, donutí k soustředění a určitě nebude nudit.

Topol, Jáchym: Kloktat dehet. Praha, Torst 2005. 284 s.

LitENky č. 2-3/18, roč. 2005/2006