„Jenom jsem doloval z paměti zasuté vzpomínky jednu za druhou, jako archeolog doluje ze země zasypané úlomky váz nebo soch; očistil jsem je od nánosů času, zaznamenal jsem je a snažil se, aby do sebe zapadaly“, říká autor hned na začátku svého vyprávění. A opravdu, střípky obrazů a myšlenek slepené ústředními postavami Lea a Michely, doplněné o minipříběhy lidí kolem nich, chrlí na čtenáře jako nekončící tok monologického vyprávění. Sleduje nit paměti jako neuspořádané vzpomínky na milované přátele.

Vypravěč, jenž je zároveň i jednou z postav (přítel Lea a Michel, architekt), retrospektivně rekonstruuje životní příběh Leonarda a Michely Ferrarriových. Ti ve svém životě bojovali za tento svět, doufali, že jsou schopni jím pohnout a změnit k lepšímu. Někdy až příliš naivně věřili, že dosáhnou pravdy a spravedlnosti, dokonalé symbiózy všech a všeho, že následující generace bude žít bez problémů láskyplný a tolerantní život: „Jako bys nevěděl, že všechny lidské rasy za pár let splynou v jedinou multietnickou společnost, kde už nebudou jedinci posuzováni podle barvy pleti nebo země původu, ale jen podle toho, jací jsou.“

Lea a Michela patřili ke generaci „květinových dětí“, byli ovlivněni ideologiemi a utopismem po celý svůj život. Znovu a znovu se pouštěli do bitvy se světem, opět a opět s neutuchávajícím odhodláním a pevnou vírou ve své vlastní činy: „Co je třeba udělat a co se dělat nemá v dnešní době, kdy máme odpovědnost za to, abychom převedli skupinu mladých lidí z trosek starého světa do společnosti zítřka.“ Vše, co dělali, tomu i věřili, a šli do toho naplno až do konce života. Kráčeli za svými ideály hlava nehlava, vzepřeli se i svým přátelům, pokud byli přesvědčeni, že mají pravdu: „Chudák! Vždyť on tomu, co říká, doopravdy věří...“ Oči jim plály jako malým dětem u vánočního stromečku nadějí a snahou vybudovat svět plný lásky a tolerance, vždyť se přece „lidstvo dokáže zastavit na okraji propasti a vydat se jinou cestou...“

Manželská dvojice se angažovala v mnoha aktivitách, jako např. v boji za zrovnoprávnění žen, za osvobození bláznů, za přírodní parky, za vegetariánství a makrobiotickou stravu, za lidská práva, alternativní zdroje energie, oběti domácího násilí, v boji proti třídním rozdílům a trestu smrti, snažili se o ochranu životního prostředí a divoké zvěře, zakládali různé organizace a zajímali se o aktuální válečné problémy. Při takovém nezměrném počtu různorodých činností se člověk ptá, zda je vůbec možné tohle všechno stihnout během jednoho života. A proč to všechno dělají?

Nestrojený styl vypravěče působí velice nenásilně a jednoduše, až máte dojem, že sedíte na kávě s přítelem a ten vám vypráví o lidech ze svého života. Vypravěč se nepouští do líčení podrobností všech životních peripetií hlavních postav. Věcně, jasně, koncentrovaně a bez patosu popisuje události kolem Lea a Michely. Z jejich života vybírá pro něj důležité okamžiky, které namátkou vytahuje ze svých vzpomínek. Přímě, nenáročně, upřímně sám k sobě a bez složité metaforičnosti vyjadřuje své myšlenky a úvahy o jejich životě. Občasný několikavětný dialog jen výstižněji zachycuje pointu popisované situace.

Vypravěč, o kterém je v knize jen několik krátkých odboček (např. svatba, práce architekta, rozvod, jeho přítelkyně apod.), soucitně a střízlivě popisuje život Lea a Michely, ale také se nebojí analýzy plné kritičnosti, ironie a sarkasmu. Sám také, nejdříve nakažen idealismy, podobně jako hlavní postavy, v konfrontaci s realitou a všedními problémy vystřízliví z ideálů, pochopí, že nakonec všechno zůstane, jak bylo:„Každá generace si myslí, že musí něco předat generaci následující, ale ve skutečnosti k žádnému předávání nedochází, a možná že je to tak dobře.“ Naopak je tomu u Lea a Michely, kteří jsou naivní téměř až do konce života. Bohužel. To, co čeká na konci každé naivní utopie, je krutá skutečnost, jež neminula ani naše protagonisty na samém konci života. Víra v humanitnější společnost se rozplynula, jakmile se podívali na svůj život zpětně a viděli, že se nezměnilo téměř nic.

Hlavním cílem autora je ukázat, že i když jsou ideály zvrácené a občas nesmyslné a plné naivity, je to stále lepší než pasivita, která se stala metlou dnešní generace. Než aby si člověk odřel kolena, sedí raději doma za pecí, pěkně v teple, klidu a říká si: „Však ono to nějak dopadne i beze mě, kdo ví, co bude zítra, tak proč bych se o něco snažil.“ Autor chce předat myšlenku, že nejde o to vyhrát či prohrát, ale o následování cíle, ideje a vlastního svědomí, o plný a aktivní život, který nezná sobeckost a sebestřednost. Neustále nás nabádá ke konfrontaci s vlastní zkušeností, s vlastním rozumem a vlastními myšlenkami. Nemáme se nechat obalamutit ideály a utopií, ale řídit se svými hodnotami a přesvědčením.

Pokouší se o boj s konzumní společností, s náboženstvím peněz, s individualismem, egoismem a bezcílností, s dobou, ve které jsou ideály mrtvé, ale také o boj s „věčnými dětmi“, které se nemohou odhodlat dospět a převzít zodpovědnost za své činy a chování. Jde mu o boj s lidmi, kteří se nestarají o to, co bude za rok nebo za tisíc let.

Sebastiano Vassalli: Archeologie přítomnosti. Praha - Litomyšl a Příbram. Paseka a Pistorius & Olšanská 2006, 192 stran. Překlad: Kateřina Vinšová.