WEB UKONCIL PROVOZ. TOTO JE ARCHIV. NENI MOZNE SE PRIHLASOVAT.

Litenky

Kurva, soudruzi!

Ivona Turinská

Tento pokřik, vyjadřující cokoliv od nadšení po chuť někomu rozbít hubu, je spojujícím heslem útlé knihy Archeologie přítomnosti. Jedná se překlad prózy současného významného italského spisovatele Sebastiana Vassalliho, o který se zasloužila Kateřina Vinšová. Na pultech knihkupců se objevil již v loňském roce.


„Jenom jsem doloval z paměti zasuté vzpomínky jednu za druhou, jako archeolog doluje ze země zasypané úlomky váz nebo soch; očistil jsem je od nánosů času, zaznamenal jsem je a snažil se, aby do sebe zapadaly“, říká autor hned na začátku svého vyprávění. A opravdu, střípky obrazů a myšlenek slepené ústředními postavami Lea a Michely, doplněné o minipříběhy lidí kolem nich, chrlí na čtenáře jako nekončící tok monologického vyprávění. Sleduje nit paměti jako neuspořádané vzpomínky na milované přátele.

Vypravěč, jenž je zároveň i jednou z postav (přítel Lea a Michel, architekt), retrospektivně rekonstruuje životní příběh Leonarda a Michely Ferrarriových. Ti ve svém životě bojovali za tento svět, doufali, že jsou schopni jím pohnout a změnit k lepšímu. Někdy až příliš naivně věřili, že dosáhnou pravdy a spravedlnosti, dokonalé symbiózy všech a všeho, že následující generace bude žít bez problémů láskyplný a tolerantní život: „Jako bys nevěděl, že všechny lidské rasy za pár let splynou v jedinou multietnickou společnost, kde už nebudou jedinci posuzováni podle barvy pleti nebo země původu, ale jen podle toho, jací jsou.“

Lea a Michela patřili ke generaci „květinových dětí“, byli ovlivněni ideologiemi a utopismem po celý svůj život. Znovu a znovu se pouštěli do bitvy se světem, opět a opět s neutuchávajícím odhodláním a pevnou vírou ve své vlastní činy: „Co je třeba udělat a co se dělat nemá v dnešní době, kdy máme odpovědnost za to, abychom převedli skupinu mladých lidí z trosek starého světa do společnosti zítřka.“ Vše, co dělali, tomu i věřili, a šli do toho naplno až do konce života. Kráčeli za svými ideály hlava nehlava, vzepřeli se i svým přátelům, pokud byli přesvědčeni, že mají pravdu: „Chudák! Vždyť on tomu, co říká, doopravdy věří...“ Oči jim plály jako malým dětem u vánočního stromečku nadějí a snahou vybudovat svět plný lásky a tolerance, vždyť se přece „lidstvo dokáže zastavit na okraji propasti a vydat se jinou cestou...“

Manželská dvojice se angažovala v mnoha aktivitách, jako např. v boji za zrovnoprávnění žen, za osvobození bláznů, za přírodní parky, za vegetariánství a makrobiotickou stravu, za lidská práva, alternativní zdroje energie, oběti domácího násilí, v boji proti třídním rozdílům a trestu smrti, snažili se o ochranu životního prostředí a divoké zvěře, zakládali různé organizace a zajímali se o aktuální válečné problémy. Při takovém nezměrném počtu různorodých činností se člověk ptá, zda je vůbec možné tohle všechno stihnout během jednoho života. A proč to všechno dělají?

Nestrojený styl vypravěče působí velice nenásilně a jednoduše, až máte dojem, že sedíte na kávě s přítelem a ten vám vypráví o lidech ze svého života. Vypravěč se nepouští do líčení podrobností všech životních peripetií hlavních postav. Věcně, jasně, koncentrovaně a bez patosu popisuje události kolem Lea a Michely. Z jejich života vybírá pro něj důležité okamžiky, které namátkou vytahuje ze svých vzpomínek. Přímě, nenáročně, upřímně sám k sobě a bez složité metaforičnosti vyjadřuje své myšlenky a úvahy o jejich životě. Občasný několikavětný dialog jen výstižněji zachycuje pointu popisované situace.

Vypravěč, o kterém je v knize jen několik krátkých odboček (např. svatba, práce architekta, rozvod, jeho přítelkyně apod.), soucitně a střízlivě popisuje život Lea a Michely, ale také se nebojí analýzy plné kritičnosti, ironie a sarkasmu. Sám také, nejdříve nakažen idealismy, podobně jako hlavní postavy, v konfrontaci s realitou a všedními problémy vystřízliví z ideálů, pochopí, že nakonec všechno zůstane, jak bylo:„Každá generace si myslí, že musí něco předat generaci následující, ale ve skutečnosti k žádnému předávání nedochází, a možná že je to tak dobře.“ Naopak je tomu u Lea a Michely, kteří jsou naivní téměř až do konce života. Bohužel. To, co čeká na konci každé naivní utopie, je krutá skutečnost, jež neminula ani naše protagonisty na samém konci života. Víra v humanitnější společnost se rozplynula, jakmile se podívali na svůj život zpětně a viděli, že se nezměnilo téměř nic.

Hlavním cílem autora je ukázat, že i když jsou ideály zvrácené a občas nesmyslné a plné naivity, je to stále lepší než pasivita, která se stala metlou dnešní generace. Než aby si člověk odřel kolena, sedí raději doma za pecí, pěkně v teple, klidu a říká si: „Však ono to nějak dopadne i beze mě, kdo ví, co bude zítra, tak proč bych se o něco snažil.“ Autor chce předat myšlenku, že nejde o to vyhrát či prohrát, ale o následování cíle, ideje a vlastního svědomí, o plný a aktivní život, který nezná sobeckost a sebestřednost. Neustále nás nabádá ke konfrontaci s vlastní zkušeností, s vlastním rozumem a vlastními myšlenkami. Nemáme se nechat obalamutit ideály a utopií, ale řídit se svými hodnotami a přesvědčením.

Pokouší se o boj s konzumní společností, s náboženstvím peněz, s individualismem, egoismem a bezcílností, s dobou, ve které jsou ideály mrtvé, ale také o boj s „věčnými dětmi“, které se nemohou odhodlat dospět a převzít zodpovědnost za své činy a chování. Jde mu o boj s lidmi, kteří se nestarají o to, co bude za rok nebo za tisíc let.


Sebastiano Vassalli: Archeologie přítomnosti. Praha - Litomyšl a Příbram. Paseka a Pistorius & Olšanská 2006, 192 stran. Překlad: Kateřina Vinšová.

(26. 2. 2007, 12:00, přidal uživatel ivona.turinska)

Debata k článku

anonymní uživatel, 4 . 3 . 2007, 10:14
Děkuju za všechny komentáře. "Naivním pohledem věřili" je fakt divný, stejně jako květinoví lidé. Už je to opraveno.
Jestli je to fikce nebo není, to sama nevím :-)



© Literární novinky 2004 - 2012 | ISSN 1804-7319 | redakce | mapa stránek
Prostor poskytuje: eldar.cz, web klokánek