Nick Laird (mimochodem manžel známé spisovatelky Zadie Smithové) je jedním z řady těch autorů, pro něž je příběh pouze nutnou kulisou pro vysochání podivných postav, pro hlubinné zkoumání různých vrstev lidské společnosti, pro nahlédnutí do duše voyeura. Ve zkratce se tu vypráví příběh starý jako lidstvo samo. Dva muži, jedna žena. Láska, žárlivost, intriky. Ono přirovnání k Othellovi není náhodné; sám autor o své knize hovoří jako o příběhu Othella z pohledu Jaga. Tím je David Pinner, středoškolský učitel angličtiny, blogger, tloustnoucí jedlík, přehlížený outsider. Othellem je James Glover, poněkud prostoduchý mladík, věřící, barman, Davidův spolubydlící. A Desdemona – stárnoucí afektovaná umělkyně Ruth Marksová (nejslavnější dílo – feministická odyssea Republika nikoho), bývalá Davidova profesorka umění, volnomyšlenkářka, zvyklá mít všechno, co chce, Yoko Ono románu.

David miluje Ruth, Ruth miluje Jamese a Jamesovi nezbývá, než se do Ruth zamilovat. David žárlí, Ruth s Jamesem se zasnoubí, David žárlí ještě víc, přicházejí konečně ony intriky atd. V podstatě je úplně jedno, jak to skončí. Zajímavé je ale sledovat, jak se pojetí lásky a vztahů mezi lidmi proměnilo (a nebo vůbec ne) od dob Shakespearových. Pokud vypravěč vypráví a hrdinové hrají, příběh má spád a nenechá vás vydechnout (kolikrát jsem jen musel číst za chůze, abych o nic nepřišel). Problém nastává ve chvíli, kdy má dojít k dialogu mezi dvěma lidmi. Je-li dialog verbalizace vztahu, pak tu naprostá nevěrohodnost lidské řeči jen podtrhává základní myšlenku románu, která tkví v jednom biblickém příběhu, kdy se muž ohlíží za svou životní poutí a vidí v těch nejtěžších chvílích jen jednu řadu stop, pročež se ptá Boha, proč ho opustil, a ten mu odpovídá, že právě tehdy jej nesl v náručí. A ona základní myšlenka? „Nikdo teď nikoho neponese. Každý si půjde po svých.“

Výjimečné je Lairdovo pojetí vypravěče, který sice stojí mimo příběh a pouze reflektuje, odráží vše, co se v jeho fikčním světě odehrává, občas ale jakoby vystoupí zpoza zrcadla a dá jasně najevo své sympatie. Tím, jak Laird střídá vševědoucnost s dohady, co se chování, pohybu a pohnutek postav týče, můžeme nabýt dojmu, že tím voyeurem je právě on. Vypravěč. To ovšem staví výstavbu románu do zcela nové roviny. Jde vlastně o příběh v příběhu. Zřetelně je cítit, že vypravěč by rád byl Davidem, nebo jím dokonce je, zároveň se od něj ale distancuje. David v podstatě vypráví o Davidovi ve třetí osobě, ale k jeho/svému jednání se staví odmítavě. Čtenář je tak nucen konfrontovat se nejen s problematicky uchopitelnými motivacemi jednání jednotlivých postav, ale i sám se sebou.

Kromě tří hlavních hrdinů tu vystupuje celá řada dalších postav, s nimiž tito vždy někde popíjejí, probírají umění, jezdí taxíkem, kouří trávu, šňupou koks, kupodivu však nesouloží (tedy až na Jamese s Ruth), a všechny tyto společné scény jsou jako vytržené z Přátel mimo kameru. Všichni se spolu baví, ale je jasné, že ani jeden z nich tam vlastně být nechce. Celá parta je takovým uměle udržovaným společenstvím lidí nejrůznějších vrstev a charakterů. Není jasná jeho hierarchie, není jasné, proč ji vlastně udržovat. Laird tak zároveň pokládá závažnou otázku, je-li vůbec lidská společnost možná. Jinými slovy: společenství ptáků je hejno, společenství vlků je smečka... jaké je společenství lidí?

Dominik Melichar

Laird, Nick: Gloverův omyl. Kniha Zlín: Zlín 2011. 286 stran.

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 9, č. 2 (52), 27. 2. 2012.