Orhan Pamuk

foto: eva.haderkova

Básník a politický emigrant Ka (pseudonym vzniklý z iniciál jména původního) se vrací z frankfurtského azylu do Istanbulu, odkud se vydává rovnou do městečka Kars v zapadlé oblasti na východě Turecka. Oficiálním cílem cesty je napsání článků o sebevraždách mladých dívek a blížících se volbách do městského zastupitelstva, tím neoficiálním – ale možná o to podstatnějším – je setkání s Ipekou, dávnou láskou z vysoké.

Román se kromě milostné linie zabývá i tématy o mnoho vážnějšími, jako je životní štěstí, básnictví nebo náboženské rozdíly mezi Východem a Západem. Ústřední zápletkou románu je převrat, o který se ve městě odříznutém sněhem od okolního světa pokusí vládní sekulární síly, aby zabránily vítězství radikálních islamistů ve volbách. Mezi těmito dvěma tábory se pohybuje Ka jako západní „ateista“, který se o politiku příliš nezajímá. Většinou se tváří jako vyjednavač, nicméně často působí jako špión, který to hraje na dvě strany.

Naštěstí nejen hlavní postavou živ je člověk, takže můžeme z románu vypreparovat mnoho zajímavých postřehů o pro nás poměrně neznámé kultuře. V tomto případě se Pamuk projevuje skoro jako nestranný novinář a dává promluvit postavám s různými názory, takže se setkáme s radikály i umírněnými, s politiky, vojáky i muslimskými studenty, s muži i ženami. Je to vlastně pohled pozápadnělého intelektuála na kulturu, ze které sám vychází. A odtud vychází velmi emotivní scéna, ve které muslimští radikálové posílají po „novináři ze západu“ vzkazy do německého tisku: „Ať frankfurtské noviny napíší tohle: Nejsme hloupí! Jsme jenom chudí! Máme právo požadovat, aby se na tenhle rozdíl bral ohled.“ Tolik poselství autora-patriota.

Často se říká, že Orhan Pamuk je člověk, který v dnešní době zachraňuje románový žánr. Je pravda, že Pamukův styl je čistý, bez zbytečných ozdobných kliček a postmoderní nejasnosti, chtělo by se říci „klasický“. Máme tedy pocit, že se setkáváme s něčím důvěrně známým – vševědoucí vypravěč, který mluví o hlavním hrdinovi ve třetí osobě a provází nás napínavým vyprávěním. Tento vztah se začíná komplikovat až ke konci románu, kdy se vypravěč, jakýsi „Orhan“, Kaův kamarád, dostává do popředí. Dovídáme se, že Ka byl několik let poté, co se jeho karský příběh odehrál, zavražděn ve Frankfurtu a kniha, kterou držíme v ruce, je vlastně detektivní rekonstrukcí dávné historie. Hlavním cílem sbírání materiálu je nalezení básní, které Ka napsal v záchvatu karské inspirace. Zbyly z nich pouze úryvky a teorie o jejich uspořádání na sněhové vločce. Bohužel se Orhan k básním nedostane, takže zůstanou utajeny i nám, obyčejným čtenářům.

Přece jen trochy vyzrušení se dočkáme v posledních kapitolách, kde se reflektuje psaní románu a celé dílo se zpochybňuje. Protagonisté Kaova příběhu se dohadují s autorem Orhanem o tom, jestli je smí vložit do své knihy: „Napíšete-li román o Karsu a vložíte mě do něj, pak bych rád čtenáři vzkázal, aby nevěřil ničemu z toho, co jste o mně, o nás všech napsal. Nikdo nás nemůže z dálky pochopit.“ Díky všem těm vzkazům ke čtenářům, které se na stránkách knihy objevují, můžeme knihu vnímat také jako „velké poselství Východu pro Západ“.

Oproti předchozímu románu Jmenuji se červená se v tomto díle přesouváme do žhavé současnosti a k palčivě aktuálním tématům. Nicméně styl vyprávění a zaujetí pro příběh zůstává stejné. Obě knihy jsou téměř detektivní a dokážou čtenáře vtáhnout do děje. Takže pokud toužíte po knize pro dlouhé zimní večery, myslím, že kterýkoliv román Orhana Pamuka je tou správnou volbou.

Eva Haderková

Pamuk, Orhan: Sníh. Překlad: P. Kučera. Argo, Praha 2009. 412 stran.