Nadužíváním takto silných výrazů se každý autor dostává na tenký led a vzbuzuje ve čtenářích jisté podezření: nesnaží se nás pouze ohromit velkými slovy? Chce nás tím vším jen šokovat, nebo to má hlubší opodstatnění?

Zdá se, že ve světě Šindelkova lyrického subjektu se vše rodí jen proto, aby to dříve či později zanikalo (Prosinec/ narodil jsem se/ žiju a dýchám/ na loukách hnijou květiny). Autor ovšem nenachází smíření - neustálý zánik všeho je pro něj zdrojem bolesti a strachu, který někdy ústí až v agresi (vybavuju si/ co jsem říkal včera/ když jsem byl opilý/ že máma v nemocnici umře/ a brácha nikdy neztratí svůj návyk/ že nenávidím svoje kamarády/ že už ty hajzly nechci nikdy vidět/ nikoho už nechci vidět). Katarze, již bychom na těchto místech přirozeně hledali, se však nedočkáme a neustálé utápění se v samotě, bolestech a umírání začíná být po čase poněkud únavné…

Je tu ale něco, co dokáže vytrhnout z případné letargie a zabrání v pokušení nařknout autora z přílišné sebestřednosti: velmi silný a komplikovaný vztah k mladšímu bratrovi, jenž na prahu dospělosti propadá drogové závislosti. Básník svoji sbírku „bráchovi Vojtovi“ věnoval a právě vztah sourozenců je jedním z klíčových témat celé knihy. Bratrovou závislostí zaniká společný svět (svíjíš se v horečkách/ jsi pořád dál/ je mezi námi šňůra krve naší matky/ slábne a bledne/ ředíme ji oba/ ty tenkým kovem/ který si zasunuješ pod kůži/ nitkou jedovaté vody/ já vztekem, samotou a strachem). A nejen to, nemilosrdným plynutím času končí i doba nelehkého dětství a dospívání, s kterým je třeba se vyrovnat. Autor tak činí především v básních Strychnin a Moje dětství (v mrtvé říční škebli/ vyplavené mezi oblázky/ na břehu/ voní rybina/ jen ji zvedni/ rozloupni dvě černé lžíce/ a v uzlíku měkkého masa/ ucítíš nános pod splavem/ moje dětství/ říční smrt).

Co se rozsahu týče, jsou ve sbírce zastoupeny jak texty kratší, sevřenější, tak básně delší, kde se autor nechává více unášet na vlnách své obraznosti. Ve většině textů je přítomna epická linie, která se místy retrospektivně obrací do minulosti (např. v titulní básni Strychnin). Z hlediska formálních prostředků jsou básně psány výhradně volným veršem, téměř bez interpunkce a s četnými přesahy, jimiž texty nabývají na víceznačnosti.

Typickým znakem Šindelkových básní je řetězení obrazů, které jsou velmi smyslové, mnohdy až hmatatelné, často značně naturalistické. (Je to ve mně/hluboko uvnitř, navždy zpátky/ jako horký kašel u zdi/ v jemně naškrobených kusech látky/ stahuje naprázdno vnitřnosti/ a jako rána v ústech pod tahem uzdy/ znova čerstvé stehy bolí). Tyto obrazy mají velkou evokační sílu, jsou velmi sugestivní a podobně, jako je tomu např. u Baudelaira, má i zde naturalističnost a morbidnost estetické kvality (i z téhle hebké tváře/ jednou půjde strach/ a mrtvé šlachy z výloh/ znovu začnou pracovat/ v jiném těle). Pozoruhodná je také vzájemná motivická provázanost jednotlivých básní, která zajišťuje soudržnost celku, ačkoli by se podle názvu knihy – Strychnin a jiné básně - mohlo zdát, že jde o texty do sbírky kladené jen volně. Jednotlivé motivy se objevují v několika významech, vzájemně se doplňujících a osvětlujících v dalších básních. Takovými motivy jsou např. krev, řeka, moře, larva či semínko. Tato tendence vrcholí ve velkém finále sbírky - rozsáhlé básni Strychnin, která je zároveň nejniternější zpovědí celé knihy a která jako by doslovovala vše, co bylo naznačeno již v předchozích básních. Například z motivu semínka se zde stává symbol předurčenosti ke zlu: jed je už v semínkách/ zlo je uvnitř/ v kruhu/ je v prvním výkřiku/ který vyjde z masa (viz semena rostliny kulčiby obsahující prudce jedovatý strychnin).

Kdo preferuje poezii pozitivně laděnou či založenou na nezúčastněném popisném pozorování, bude zklamán. Kdo si naopak oblibuje temnou niternou výpověd, podanou prostřednictvím bohaté obraznosti, a je ochotný autorovi odpustit sklon efektně kumulovat morbidní motivy, ten si přijde na své a ocení ucelenost a vyzrálost celé sbírky.

Šindelka, Marek: Strychnin a jiné básně. Praha, Paseka 2005. 44 s.

LitENky č. 2/22, roč. 2006/2007