Dvacet jedna kapitol mapuje život Hugha Laurieho stylem poněkud překvapujícím. Cesta za jednotlivými příběhy je směsicí vzpomínek, novinových článků a recenzí. Střídají se kapitoly psané autorčinným pohledem, kde se jasně drží faktů (případně je doplňuje o materiály z novin či časopisů) s (mezi)kapitolami, které jsou pouze vymyšlenými rozhovory „hlavního hrdiny“ s přáteli. Zde vyvstává otázka, nakolik přesné jsou jednotlivé informace z dialogů, kterých je zde jak hub po dešti, a nakolik jsou jen mistrnou fabulací autorky. Z tohoto důvodu podotýkám, že bychom měli brát vyřčené výroky spíše s rezervou, než jim přiklepneme punc pravdivosti.

„Měl jsem štěstí a vždycky jsem si našel nějakou práci. Ale často jsem se sám sebe ptal: Opravdu se na tohle hodím? Chci to vážně dělat? Neměl bych toho nechat a jít někam učit? Nebo si sednout a napsat Odyssea? Jenže to už někdo udělal,“ říká o sobě Laurie a hned v úvodu nám tento výrok předkládá Joyce jako jakési motto celé knihy, které odhaluje vlastnosti pro tohoto herce tolik typické. Laurieho umění podceňovat se vždy a za jakékoli situace je pro něj více než příznačné. Je věčně nespokojený se svou prací, žádný úspěch není dostatečný.

Joyce Laurieho prezentuje jako renesanční osobnost: „Hugh Laurie. Bývalý veslař světové úrovně, předseda vysokoškolského divadelního spolku Footlights comedy troupe v Cambridge, veterán britské divadelní, televizní i filmové scény, milovník motorek a boxu, nadaný spisovatel, bláznivý muzikant, oddaný manžel, starostlivý otec tří dětí a v neposlední řadě brilantní herec.“

Běžného televizního diváka, který v pravidelném čase usedá před obrazovku, aby zhlédl další epizodu o věhlasném arogantním lékaři, překvapí Laurieho široký záběr, který nám Joyce servíruje s nevtíravou lehkostí. Dočkáte se informací, které vám představí Hugha Laurieho nejen jako Dr. House.

Bohužel se ale často setkáte s fakty, jež ho prezentují právě jako seriálovou postavu a srovnávají skutečnou osobnost s fiktivní. Je otázkou, zda je to dobře, nebo ne, protože faktem zůstává, že role nabručeného misantropa znamená pro Laurieho roli životní – House by bez Laurieho nebyl Housem.

Toto škatulkování autorka naštěstí v závěru vyvrací:

„Jak bude svět na Hugha pohlížet za několik let, je zatím ve hvězdách. Vše záleží jen na něm. Pokud se mu podaří vyhnout se škatulce ‚komerčního seriálového herce‘ či ‚nabručeného doktora‘, má dobře našlápnuto stát se skutečně kvalitním hercem. Hercem, který dokáže svým rolím vtisknout nejenom život, ale i duši.“

Než jsem knihu otevřela, znala jsem akorát Dr. House, seriál, který svou mimořádnou úspěšností láme rekordy již šestou sezonu. Těšila jsem se na ucelený text o známém herci, který mi chronologicky poodkryje jeho život, osobnost, případně nějaké zajímavosti. Realita se ovšem od mých představ, alespoň co do chronologičnosti, lišila.

Příběh Hugha Laurieho se snaží být vyprávěn popořadě, ovšem „mezikapitoly“ složené z rozhovorů tuto linii narušují. Připadaly mi příliš vykonstruované a umělé.

Kniha mě nijak zvlášť nenadchla, ale ani nezklamala, protože jako zvídavý čtenář jsem dostala uspokojivé odpovědi. Myslím si, že autorka se s nelehkým tématem „poprala“ docela statečně a originálně.

Katty Joyce (vlastním jménem Kateřina Hejlová) je absolventka Literární akademie Josefa Škvoreckého, původem Češka žijící v Irsku. Pseudonym si zvolila při psaní své první knihy Angelina Jolie & Brad Pitt: Společný příběh (Daranus, 2009). Katty je překlad jména a Joyce je vypůjčené od jejího oblíbeného spisovatele Jamese Joyce.

Markéta Havlová

Joyce, Katty: Hugh Laurie – Nespokojený melancholik. Praha: XYZ 2010. 264 stran.

Hugh Laurie - Nespokojený melancholik (zvětšit)

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 2 (46), 15.12. 2010.