Jurij Koch. Už autorovo jméno v sobě odráží dvojjazyčnou přirozenost obyvatel Srbské Lužice – lužickosrbský a německý živel. Není třeba jedno od druhého oddělovat, po staletí tu žijí v harmonii. Právě proto píše Jurij Koch svá díla paralelně v obou těchto jazycích. Česká verze je nejspíše prvním pokusem o vytvoření překladu z lužického i německého originálu zároveň. Experiment to pro svou nebezpečnost většinou překladatelů zamítaný. Vyzkoušet ho je však třeba, má-li své opodstatnění. Jak odvážný a úspěšný krok v tomto případě! Přes rozmanitost stylů, žánrů i námětů jednotlivých povídek vplývají tyto jedna v druhou jako vody Sprévy, až se slijí ve smyslupný a dokončený celek.

Ne, to není propracovaností dějové linky. Není to dokonale psychologicky propracovanými postavami ani šokujícím finišem. Tak čím to tedy je? Bezradně hryžu tužku, hledajíc vhodnou metaforu, a tu mi v největší bezradnosti přichází na pomoc sám autor. První větou knihy: „Být ptákem, nechal bych pod sebou plynout Dešno, docela nízko bych přeletěl nad Mlýnskou Sprévou, chvíli potom nad Goramšicí, hned za ní říčkou Malksou a potom – už nad borovými lesy praúdolí utvořeného v době ledové – by mě poryvy teplých větrů ještě jednou vynesly mezi mraky.“

Jak je to jednoduché! Lužickosrbský spisovatel se neobtěžuje komplikovanými vypravěčskými postupy, ale naloží si čtenáře na záda a několikerým rozmachem křídel se s ním snese nad kraj svého dětství, aby se s lehkou myslí plachtil od chalupy k chalupě, od povídky k eseji, od nenápadně naléhavé reportáže k řece Goramšici. Přeletí nad příběhem Ochozského starosty, aby za okamžik usedl na větvičku zamyšlení nad podivuhodnou pýchou jednoho živočišného druhu.

Ten ptáček není jen tak někdo. Je to mandelík hajní, v lužickém jazyce „módra wróna“. Zbarven do Lužicko-srbské trikolóry, nese na svých křídlech osud tohoto národa. V roce 1991, kdy kniha vyšla v jazyce Lužických Srbů, zbýval na jejich území jediný pár. Ono totiž, panenská příroda, netknutá krajina a podobná něžně znějící slovní spojení, to je jedna věc. Bagry, těžební plány a zásoby uhlí – věc druhá. A Lužičanům je třeba míti se velmi na pozoru, aby za chvíli nebyla jen ta druhá věc. Bagry s chutí požírající louky i vesničky jsou tu naléhavou realitou.

Páni z úřadů kroutí hlavou, proč ti Srbové tak tvrdošíjně trvají na svých staveních a zahrádkách, když mají k dospozici náhradní byty poblíž. S vykachličkovanými koupelnami a zlatými klikami. Páni v oblecích hbitě spočítali, že náklady na odtěžení tuny uhlí v Lužici jsou snad třicetkrát nižší než jinde. Sečetli, kolik bude třeba náhradních bytů a domků a kolik klimatizovaných autobusů k převozu dosud vzpurných Srbů. Vše je vyčísleno a ověřeno. Pánům unikají jen maličkosti. Že lužická srbština je vzácným druhem, vázaným na své přirozené prostředí, že je třeba počítat nejen výnosy, ale i ztráty. Že modrá vrána i Srbové potřebují vzduch a lesy. A že domov se nedá odstěhovat.

Téma ničení prostředí jednoho malého národa ošidně láká k patosu a nostalgii. Zde toho vůbec není třeba. Stačí pozorovat nápadité snahy obyvatel ohrožených vesnic, jejich odvahu smíšenou se strachem, který přece jen přivívá vítr s příměsí hnědouhelného prachu. Do prvních povídek vstupujeme jako hosté. S ostychem a jakousi bezděčnou bázní a pokorou před majestátem přírody. A na konci se dlouho ohlížíme zpět, za krajinou teď již důvěrně známou. Téměř s pocitem stesku po domově.

Škoda jen, že česká verze nepřevzala i fotografie z původních vydání. Ale vlastě je to možná dobře. Už takhle mě v létě nehledejte. Na podzim se možná vrátím, ale nejdříve prošlapu podrážky s batohem na zádech a s Lužickým nebem a krákáním modré vrány nad hlavou.

Klára Zindulková

Koch, Jurij: Modrá vrána. Zpráva ze Srbské Lužice. Dauphin, Praha 2009. 189 stran.

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 5 (43), 13.5. 2010.