Mrtví tanečníci (zvětšit)

Stejně jako Rozkošný hrob jsou i Mrtví tanečníci dílem autorského kolektivu vedeného Václavem Vaňkem, kterému opět patří také úvodní slovo – tentokrát v podobě zasvěcené a přehledně členěné studie, pokoušející se definovat žánr romantické povídky (lepší je mluvit o krátké próze), zachytit jeho vývoj (smrt – sen – šílenství) a vytknout nejtypičtější atributy (nejčastějším tématem se ukazuje být nelehký až marný zápas o naplnění lásky).

„Roztomilé děvčátko, asi půl osma roku věku svého, jediné potěšení svých rodičů, bylo jim nenadálou smrtí odňato. (…) Však již na druhý den zrána byla rakev z hrobu vyvržena, rubáš na kusy roztrhán, a dítko až hrůza zohaveno. Ruka lotrovská vytrhala z těla vnitřnosti a z mladistvých prsou malé srdéčko.“ (s. 58)

Autoři se nijak netají tím, že sestavení podobné antologie nutně provází řada obtíží a snad i polemických rozhodnutí – nakonec jejich výběrem prošlo na dvě desítky prozaických textů, rozsahem většinou nepřekračujících deset stran. Sympatická je především volba méně známých spisovatelů (s výjimkou Máchy, Sabiny a Němcové) a jejich představení v poměrně obsáhlých autorských medailonech, což z dotyčné publikace čini vedle cenného zdroje těžko dostupných (často jen časopisecky otištěných) textů též užitečný studijní materiál.

Povídky přinášené Mrtvými tanečníky ovšem osloví jen málokterého současného čtenáře, neboť vedle samotného obsahu může leckoho odradit též editory sice korigovaný (přizpůsobený současné pravopisné normě), přesto však hůře stravitelný jazyk českých romantiků. Odvážlivci však budou odměněni seznámením s autory, jejichž životní osudy leckdy příliš nezaostávaly za dobrodružnými zápletkami dotyčných textů.

Petr Nagy

Vaněk, Václav a kol.: Mrtví tanečníci. Příbram: Pistorius & Olšanská 2010. 232 stran.