Ale kdo by si chtěl kousek tohoto dobrodružství vyzkoušet, má přece jen jednu možnost - takový bláznivý nápad se dá krásně uskutečnit v našem hlavním městě, neboť to čítá tolik stanic a zastávek, že se může i malá projížďka pokládat za poznávací výlet. Pokud vlastníte legitimaci MHD, cestujete vlakem po Praze zdarma.

K tomu, aby se člověk ve všech tratích vůbec zorientoval, dověděl se něco o železniční historii a poznal každou zastávku, slouží výborná publikace Praha a železnice od Milana Poláka, která vyšla v prvním pololetí roku 2005. Obsahuje spousty fotografií každičkého kousku železničního uzlu v Praze. Poznávání vlakové historie se vám stane opravdu dobrodružstvím, zvlášť když v hlavním městě bydlíte. Najednou zjistíte, že ten vlak, který vám projíždí za domem, jede do Kolína a že jezdí skoro každou půlhodinu, a pokud si opatříte jízdní řád, budete v centru mnohem rychleji, než když se budete táhnout autobusem.

Trendem dnešních dní je zařazovat železniční dopravu do pražské integrované dopravy, bohužel v nedávné poválečné a komunistické historii byl trend naprosto opačný; tratě se rušily, spojů ubývalo… Nikoho tenkrát ani nenapadlo, že by měl místo autobusem či tramvají sednout do vlaku. A na tuto nepraktickou myšlenku doplatil Těšnov - ve své době nejkrásnější a nejzdobnější nádraží ve střední Evropě. Co lidí by dnes rádo přijíždělo vlaky rovnou do centra. Kdo zná Prahu 9 a má s ní co dočinění, určitě by rád nasedl do vlaku přímo na nádraží Libeň-dolní a byl za chviličku ve Vysočanech nebo v Karlíně. Jistě, dnes tuto zaniklou trať kopírují tramvaje a metro, ale pokud jedete z Nymburka či od Lysé (z tohoto směru zajížděly vlaky na Těšnov - pozn. red.), znamenal by pro vás vlak větší pohodlí a žádné přestupování.

Je to víc jak 30 let, kdy Praha přišla o tuto trať, a už se vznáší mračna nad další. Tentokrát je v ohrožení Masarykovo nádraží, které je nejstarší (podle informací z listu hlavního města Prahy). Do něj zajíždějí vlaky z trati kralupské, kladenské a kolínské, a také osobní vlaky z Lysé). Je velmi vytížené, zejména díky osobním vlakům, protože jezdí poměrně často. Jeho zrušení a svezení veškeré dopravy do Hlavního nádraží by připravilo spoustu lidí o možnost jet trasou metra B bez přestupu nebo dojít do centra pěšky. Wilsonka je přece jenom trochu z ruky a navíc ji obklopuje "Sherwood" s podivnými existencemi…

Ale ani krásná secesní budova Hlavního nádraží nezůstala ušetřena necitelných komunistických plánů. Z původního parčíku s rybníčkem a kachničkami je magistrála, která přetíná Prahu jako meč. Zamyslete se chvíli a odpovězte si na otázku, jak vlastně ten Hlavák vypadá? Že jej znáte jen z fotek a nějak si tu secesní nádheru nemůžete vybavit? No nemůžete, protože pochybuji, že jste někdy šli hlavním vchodem, aniž byste neměli sebevražedné myšlenky zabít se pádem pod rozjeté automobily. Není divu, že ze svých představ vyloudíte jen torzo parku s opilými bezdomovci. Protože kvůli magistrále je vchod na nádraží "o patro níž", nacházíte se pod úrovní oné obludné dálnice, ale to už vám asi došlo.

Měli jste někdy před odjezdem hlad a nechtěli jste se odbýt jídlem z fast foodu? Smůla. Nic jiného na našich nádražích asi nepořídíte. Ale neměla by tu někde být restaurace? Měla, a byla, ale už není. Pokud se chcete dovědět, jak vypadala a kam se restaurační zařízení poděla, přečtěte si příjemnou knihu Vůně pražských nádraží. Její autor Stanislav Musil byl odvážlivec, který se vydal po stopách restaurací, hospod a bufetů na pražské železnici a sepsal svoje poznatky, doplněné historickými fakty, o tom, jak to bylo tenkrát a jak je to dnes...

A kdo by si rád přečetl trochu odlehčenou vlakovou literaturu, může sáhnout po trilogii komiksů o nádražákovi Aloisi Nebelovi, jehož autory jsou Jaroslav Rudiš a Jaromír 99. V prvním dílu s názvem Bílý Potok se seznámíte s Aloisem, který se narodil ve znamení vah v roce 1948 ve Frývaldově, dnešním Jeseníku. Už jeho dědeček byl nádražák a jeho otec také. Až obhroublou formou je vyprávěno o jeho babičce a matce, které v jeho životě příliš neznamenaly. Děj se odehrává ještě v komunistickém Československu. Když se Alois dívá na koleje, mívá před očima mlhu a v ní vidění... (např. vlak plný nacistů sloužící jako lazaret) Končí v psychiatrické léčebně, ve které se také odehrává díl druhý (Hlavní nádraží). Z léčebny byl propuštěn až po revoluci. Taky si uskuteční svůj sen - podívat se na pražské Hlavní nádraží. Zde se setkává s bezdomovcem Oldou a hajzlbábou Květou, do které se zamiluje. Na záchodkách je spousta nápisů od jejich návštěvníků, kvůli nim je koupí Japonci a paní Květa musí změnit pracoviště; stane se pokladní v hypermarketu na Černém Mostě. Alois ovšem skončí opět v léčebně a následuje poslední díl (Zlaté Hory). V tom dostane Alois malý drážní domek, ve kterém bydlí, i když dráha z Bílého Potoka do Zlatých Hor byla zrušena. Těhotná Květa se za ním vydává, a než se shledají, porodí mu syna. Přežijí ničivou povodeň, která se přes Moravu přehnala v roce 1997, a vezmou se.

Tolik k nejnovější vlakové literatuře. Z té starší mě napadá ještě pohádka o čaroději Zababovi, jeho tajemné výhybce a mašinkách, ale to asi znáte. Doufám, že se na knižní trh dostanou další zajímavé knihy, které nám svět stříbrných rovnoběžek opět nějak přiblíží.

Polák, Milan: Praha a železnice. Praha, Milpo Media 2005. 225 s.

Musil, Stanislav: Vůně pražských nádraží. Praha, Plot 2005. 148 s.

Rudiš, J. - Jaromír 99: Bílý Potok (Alois Nebel). Praha, Labyrint 2003.

Rudiš, J. - Jaromír 99: Hlavní nádraží (Alois Nebel). Praha, Labyrint 2004.

Rudiš, J. - Jaromír 99: Zlaté hory (Alois Nebel). Praha, Labyrint 2005.

LitENky č. 2-3/18, roč. 2005/2006