Toto tvrzení ovšem musíte brát s rezervou, stejně jako celou Bayardovu knihu. Autor nezapřel svůj původ, když jako formu zvolil francouzský esej, text má ale v jeho podání překvapivě dobrý spád. Plynulost není rozrušována obsáhlým poznámkovým aparátem – ocitovány jsou pouze beletristické prameny, odborná literatura zůstala stranou. Zdařilá je také struktura eseje, rozděleného na tři části po čtyřech kapitolách. Jemný ironický osten vystupuje z každé stránky, postupně však ubývá humoru a větší prostor dostávají výkladové a úvahové pasáže. Smysl pro nadsázku prokazuje autor zejména v části první, kde čtenáře seznamuje se způsoby, kterými je možno nečíst. Na posledních stránkách pak slibné tempo poněkud vázne.

Věrný ironickému duchu, zachovává Bayard naoko vážnou tvář a nejprve nám předkládá teorii se všemi náležitostmi, které k ní patří. Vytváří vlastní terminologii, účelnou pro koncepci nečtení a hlavně svá tvrzení v hojné míře dokládá příklady ze světové literatury. Ty jsou vybrány a analyzovány velmi pečlivě a ukazují, že nečtení bylo významným literárním tématem i před tím, než se ho chopil sám. Nic z výše řečeného nesvědčí o nevzdělanosti autora a může se zdát, že Bayard popírá svá vlastní tvrzení týkající se psaní o knihách, které nečetl. Ovšem opak je pravdou – ve svém eseji totiž dělí knihy na ty, o nichž jsme slyšeli (SK), které jsme prolistovali (PK), zapomněli (ZK) a ty, které neznáme (NK). Nemůže tedy napsat, že nějakou knihu četl a zná – v jeho pojetí existuje pouze a jenom nečtení.

Každá kniha totiž při čtení okamžitě podléhá procesu zapomínání, zároveň si ji čtenář přiřazuje do kontextu vlastní zkušenosti i širších kulturních daností. Každé čtení je tedy zároveň ztrátou původního textu. Čtenářskou recepcí se text proměňuje a samotné mluvení o knihách má málo společného s jejich čtením. Rozhovory o knihách označuje Bayard za pokrytecké a považuje za nemožné získat při nich spolehlivé informace, podobně jako když se ve společnosti hovoří o penězích či sexu.

Takové nekompromisní stanovisko bychom snad mohli považovat za přehnané a autorovy argumenty zdaleka ne za neprůstřelné, brzy ale zjistíme, kam jimi skutečně směřuje. Bayard nevytváří žádnou novou teorii, v níž by oslavoval nevzdělanost, nabádal k ignorování literatury nebo radil zoufalým studentům před státnicí, jak ošálit profesora. Jen pomáhá připustit si, že schopnost přijímání vědomostí je limitována, a učí nás, jak s tímto faktem zacházet – nerezignovat, ale rozvíjet vlastní myšlení. Kniha přesto není příručkou a souborem rad k nezaplacení. Mnohem více je úvahou o našem vztahu ke knihám a k jejich recepci, kritikou pasivního čtení. Autor se jednoznačně vyslovuje pro rozvoj kritického myšlení a jeho podporu (nejen) na akademické půdě. Mluvení (nebo dokonce psaní) o nečtených knihách povyšuje na umění jako projev vlastního kritického ducha. V neposlední řadě přináší esej „Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli“ mnoho zajímavých knižních tipů a nabízí příležitosti ke čtenářské sebereflexi.

Za pozornost stojí už pro svůj odlehčený styl, který ale neodvádí pozornost od obsahu, nad nímž tak nepřestáváte přemýšlet. Zdráháte-li se uvěřit, že by se mohla odborná práce stát bestsellerem, přečtěte knihu Pierra Bayarda. Mějte se však na pozoru před mým doporučením – nesmíte totiž zapomínat, že mnou recenzovaná kniha je jiná než ta, kterou napsal Pierre Bayard a kterou budete číst vy. A nebuďte si moc jistí, že jsem ji vůbec četla. Ne nadarmo je jejím mottem výrok Oscara Wilda: „Nikdy nečtu knihu, na kterou mám psát recenzi; člověk je pak příliš zaujatý“.

Tereza Hýsková

Bayard, Pierre: Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli. Překlad: P. James. Brno: Host 2010. 208 stran.