Terezia Mora je Maďarka, žijící již sedmnáct let v Berlině. Svůj původ a možná pocit jakési cizosti v nerodné zemi odkrývá i mezi řádky románu Den co den, ačkoliv už sama sebe považuje duší za Berlíňanku, jíž toto liberální město učarovalo natolik, že si nedokáže představit svůj život jinde. Jejími hrdiny ale zůstávají vykořeněná individua, převážně emigranti a různé ztracené existence. Ne bez důvodu označili kritici tento román jako „knihu nekonečného smutku, klidu a strhující krásy“.

Den co den… Lidé umírají, rodí se. Setkávají se, opouštějí, míjí. Ubližují si a milují se. A na tenhle koloběh autorka pohlíží s jakousi skepsí. Pod slupkou úvah a pocitů se nám postupně odkrývá konkrétní příběh člověka, který pochází odkudsi z bývalé Jugoslávie a nyní se zoufale ztrácí v západoevropském velkoměstě. Ábel Nema, mladý a povahou značně rozkolísaný muž, jenž svým chováním vzbouzí silné emoce. Nešťastník, který byl již od útlého dětství zužován ranami osudu. Otec velmi záhy opustil jeho matku, a on sám byl ještě jako dítě zasáhnut bolestí neopětované lásky ke svému kamarádovi ze školy. Právě toto trauma milostné, nebo přímo sexuální orientace se v knize objevuje nejčastěji, ačkoliv se očekává, že by jej mohl předčít zcela jiný prvek. A to prvek takřka magický, neboť autorka dala Ábelovi do vínku „nadpřirozenou schopnost“ učit se cizím jazykům. A právě tato jinakost a jakási neuniformita ve vystupování i samotném vzezření Ábela je klíčem k samotnému jádru knihy. Ne náhodou jsou i okolnosti prvního setkání s ním tolik bizarní.

Mora, Terézia: Den co den. Překlad: T. Dimter. Odeon, Praha 2007. 392 stran.