Ačkoli by se ze stohů odborné literatury týkající se posledních měsíců 2. světové války mohlo zdát, že toto období již bylo zcela probádáno a nelze objevit nic, o čem by už nepsaly desítky historiků, není tomu tak. Stále ještě existuje několik kapitol z dějin německo-českých vztahů, o kterých se v učebnicích historie nepíše. Důvod je prostý - téměř nikdo o nich totiž neví. Až na několik desítek pamětníků, jejichž zaznamenané výpovědi R. Cílek prostudoval a využil jako podklad své knihy. Díky této téměř detektivní práci se s těmito neznámými dějinami můžeme nyní seznámit i my.

Přestože je v titulu knihy zmínka pouze o werwolfech, nejsou tito „ozbrojení vlkodlaci“ jedinou tajnou skupinou, která měla po příchodu cizích vojsk a obsazení německých území provádět sabotáže a chystat tak nový nástup německé říše k moci. Jen na území protektorátu měly operovat minimálně čtyři podobné skupiny. Všechny si byly v jistých ohledech podobné – byly přísně tajné a jejich členové procházeli výcvikem zahrnujícím nejen ovládání základních střelných zbraní, ale třeba i stavbu podzemního bunkru nebo výrobu kapesní bomby, maskované jako konzerva či plechovka kávy. Ne do všech organizací ale probíhal podobně drsný přijímací rituál jako do některých zvláštních skupin werwolfu (jen zde byli přijímaní členové biti, aby se osvědčili ve své odolnosti v případě zajetí, a před složením slibu jim byla pod nehet vražena tříska).

V rámci jednotlivých kapitol se nesetkáváme jen se strohými výčty faktů a výpovědí. Autor nám nabízí i řadu podnětů k zamyšlení a dává najevo, že ani informace, které má k dispozici, nemusí být vždy kompletní a stoprocentně pravdivé. Prázdná místa se pak snaží dokonstruovat na základě logických úvah a dalších zdrojů. Opakovaně tak čtenáře přivádí na znepokojivou myšlenku, co by se asi stalo, kdyby Němci začali s přípravou svých záškodnických oddílů dřív. Naštěstí oficiální povolení k založení tajných partyzánských skupin bojujících v týlu nepřítele znamenalo pro německé vedení přiznání toho, že válku nejspíš k vítěznému konci nedotáhnou. Proto byly první návrhy na založení těchto skupin považovány téměř za velezradu. Když už bylo i největším německým fanatikům jasné, že válka pro ně vítězně neskončí, dali k výcviku záškodníků povolení. To už ale bylo pozdě.

Rozhodně nesmíme zapomenout zmínit i další součást Cílkovy knihy, a to krátké fiktivní příběhy, které autor vytvořil na základě objektivních informací a které nám teorii německých podzemních hnutí přibližují a ukazují ji i z jiných úhlů pohledu. Většina příběhů je koncipována z pohledu Němců (nebo českých kolaborantů), setkáme se ale i s příběhy vyprávěnými z perspektivy Čechů nebo ruských zajatců. Většina těchto příběhů má otevřený nebo špatný konec, s čímž je ale v případě válečné literatury třeba počítat. Zvláště jedná-li se o takovou literaturu, která se zakládá na faktech a nemá potřebu cokoli idealizovat.

I když se vám při čtení může zdát, že se začínáte ztrácet ve spoustě německých jmen, názvů měst a různých organizací, nenechte se tím odradit. Z informací, které se v tomto díle dozvíte, vás nikdo zkoušet nebude. A kdyby vás poněkud zdlouhavé teoretické pasáže přece jen nebavily, přečtěte si alespoň povídky, kterými jsou proloženy. Ty samy by vydaly za pěknou knihu – nepatetickou, a přece působivou. Přesně takovou, jaká z pera R. Cílka obvykle vychází.

Jana Olivová

Cílek, Roman: Werwolfové – Hitlerova poslední tajná zbraň. Praha: XYZ 2010. 270 stran.

Werwolfové - Hitlerova poslední tajná zbraň (zvětšit)

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 2 (46), 15.12. 2010.