Kayankaya, inspirován všemi těmi drsnými typy, kteří musí obstát v nelítostném prostředí současného německého velkoměsta, není dokonalým odlitkem z tradiční formy na hrdiny detektivních žánrů. Je osobitým člověkem, nevytěsňujícím ze svého života neřesti ani neodvolatelné chyby, přesto však s neutuchajícím smyslem pro spravedlnost.

Vražda předsedy představenstva průmyslového gigantu, z níž jsou obviněni čtyři členové „Ekologické fronty“, nedává Kayankayovi spát. Ze svědeckých výpovědí totiž jasně vyplývá, že se oné noci, kdy byl zločin spáchán, pohybovala v místě činu ještě další, pátá osoba. V osudnou noc došlo k výbuchu trhaviny, k čemuž se sice všichni čtyři obvinění přiznávají, ale jakoukoliv spojitost s vraždou striktně popírají. Po oné páté osobě jako by se zem slehla, a proto se na stranu obhájce obviněných přiklání i Kayankaya a vydává se po nezřetelných stopách ke skutečnému odhalení zločinu.

Kayankaya se nejeví jako dokonalý a uhlazený gentleman, ale je popisován jako zhýralý muž, takřka závislý na alkoholu, o nikotinu v cigaretách nemluvě. Jeho postoj k životu je mnohdy až bohémsky nekonformní. Ležérnost, se kterou se pohybuje, je patrná z každé situace, kterou právě prožívá. S narážkami na svůj původ, o kterém svědčí i tmavší barva kůže, se vyrovnává s ledovým klidem a nadhledem profesionála. Díky autorovu vybroušenému stylu, který často překypuje jakousi ostrou jízlivostí, se celá dějová linie knihy stává vodítkem k rozuzlení zápletky, ale i umělecky propracovanou smrští literárních obrazů, které čtenáře vtáhnou nejen do děje, ale i do prostředí a určité nálady knihy. Autentičnost vyprávění skrze ich-formu pak celý čtenářský prožitek ještě více umocňuje.

Čtenář nejspíš knihu neodloží, dokud se nedozví, kdo zločin spáchal a proč. Přesto se v něm po přečtení můžou mísit pocity neukončenosti i smíření.

Veronika Kratochvílová

Arjouni, Jakob: Ještě pivo. Překlad: J. Jílková. NLN, Praha 2007. 106 stran.