Pravidla směšného chování (zvětšit)

O tom se přesvědčíte už v prvním příběhu s názvem Jdi vejš!, kde se Haklovo alter ego zmítá ve vzduchu za mohutného pořvávání svých kamarádů Rulpa a Murgyho, kteří se ho pomocí povelů snaží navádět při paraglidingu. Místo pokynů však nad domovskou krajinou slyší tak akorát volání minulosti (i když divočina je tento let zajisté taky). Po ne úplně hladkém přistání padá hrdina do šedivé reality, která koresponduje s šedivými stránkami papíru, na nichž je kniha vytištěna.

V druhé, eponymní části Pravidla směšného chování se již neubráníte projekci dosavadních Haklových próz do tohoto dílka, které je jakýmsi volným pokračováním již zmíněné novely O rodičích a dětech. Otec, mikrobiolog na penzi, se musí podrobit operaci nádoru v tlustém střevě a náš hrdina ho navštěvuje v nemocnici, je s ním v kontaktu, i když je už v bezvědomí, vypráví mu. Pozoruje otce a z odstupu si začíná uvědomovat spoustu věcí, analyzuje – sebe i svého zploditele. Dochází mu, že tak nějak stagnuje a přežívá. Smrt otce je zlomovým momentem, ačkoliv ji oproti své sestře zvládá statečně. Doma pak ale vleže na koberci přemítá o životě a poslouchá pásku se záznamem jejich vzájemných hovorů, které si začal nahrávat: „Proč, nevím. Z iracionálních pohnutek, z rozmaru. Z touhy zakonzervovat bezprostřední blbecké kouzlo dialogu.“

V posledním ze tří příběhů, ve Hřbitově na pláži, se hrdina vydává se svými mladšími kamarády Rulpem a Murgym na cestu do dunajské delty. Nejede však za dobrodružstvím, ale v batohu si veze urnu s popelem otce. Hodlá splnit slib a vysypat ji do moře. Po menších eskapádách, kdy se v půjčené bárce spíše plácají na jezeře ve změti vodních rostlin, se rozdělují. Poslední akt rozloučení je jen na něm.

Sebereflexe a bilancování prostupují celou prózou. Jedná se o niterné úvahy vypravěče, tomuto sebezpytu jsou druhou stranou mince sms zprávy od ženy, která má k hrdinovi blízko a její verdikt je nemilosrdný: „Ten tvůj nudnej, kluzkej, rádoby neortodoxní život bez hlubších citů, bez závazků, všecek zaměřenej na vystihování povrchnosti, tak přitažlivej a nezáživnej zároveň. Seš věčně nespokojenej, rozesranej, vágní, nejde se k tobě přiblížit... Chceš tak umřít? Chceš, a ještě na to budeš směšně hrdej.“ či „…seš postmoderní jak prase. Proto nemůžeš číst Dostojáka a milovat ženskou. Všecko jen přes filtr. Zprostředkovaně.“

Hrdina je často ironickým a kousavým glosátorem. Někdy ze sebe sype životní moudra citátového ražení typu „Alkohol pomáhá rytmizovat a strukturovat jinak nesnesitelně lineární pohyb časem.“, jak na běžícím pásu. Jindy se zamýšlí nad citáty jiných. Ty však nejsou bezúčelné, Hakl s nimi dále promyšleně pracuje. Příjemnou změnou jsou také motta jednotlivých pasáží, která nejsou od textu odtržena, jak tomu už někdy bývá.

Emil Hakl v sobě nezapře žurnalistu, s jazykem pracovat umí. Ten je diferencován stylem jednotlivých mluvčích, což není jisté nic výjimečného. Haklovi ale nechybí schopnost přesně se trefit do černého, nechodí kolem horké kaše, což je jeho výsadou. Používá krátké výstižné věty, svůj popisný vyprávěcí styl sytí neobvyklými výrazy a spojeními – přechodníky, cizími slovy, která vytváří dojem určité vybroušenosti, nářečními variantami slov či nejrůznějšími expresivy, ale ne vyloženě vulgarismy, které se tak objevují pouze v promluvách konkrétních postav.

Kniha také zaujme svou grafickou úpravou, kterou má na svědomí známý výtvarník Pavel Růt (stojí také za grafikou a ilustracemi knih M. Urbana). Už přebal knihy, který lze netradičně rozložit na malý plakát, je opatřen stroze kolorovanými obrázky, které se pak už v pouze černobílém provedení objevují na začátku každé ze tří kapitol, kde tvoří komiks beze slov a ilustrují tak text, který následuje.

Pravidla směšného chování jsou komorní, intimní zpovědí. Nejsou drásavě patetická, ale civilní. A rozhodně by neměla chybět va vaší knihovně, můžete si je zařadit třeba hned vedle Pravidel českého pravopisu.

Denisa Garciová

Hakl, Emil: Pravidla směšného chování. Argo, Praha 2010. 134 stran.