Otec, syn, nákupní vozík se všemi jejich věcmi. Putují po Zemi zpustošené blíže neurčenou katastrofou, téměř nikde nic živého, vše mrtvé, zničené. Putují k moři, aniž ví proč. Jen aby měli nějaký cíl, aby měli proč žít. Každý den bojují o život – neumřít hlady, zimou, žízní. Schovávají se před tlupami zdivočelých vrahů, zrůd, které se živí lidským masem. Naprosto beznadějná situace. Jeden bez druhého by nejspíš už nežili, jeden pro druhého představují celý svět. Situace ideální pro přemýšlení o životě. O jeho smyslu. O víře. O lidech. Do jejich nitra ale nemáme téměř možnost nahlédnout. Přesto se z jejich na první pohled banálních dialogů dozvídáme vše. Možná i víc, než jsme kdy vědět chtěli.

Román konfrontuje chápání světa dospělého člověka a dítěte. Chlapce, který nezažil svět před katastrofou. I v tomto světě-nesvětě pořád věří v lidskou dobrotu. V lepší budoucnost. Ale stejně jako jeho otec tuší, že žádná není. Přesto představuje poslední paprsky světla na umírající Zemi. Je posledním člověkem, který věří v Boha. Ostatní už v něj věřit přestali. „Kde nemůžou žít lidi, bohům se nedaří o nic líp.“

Na rozdíl od mnoha ostatních románů zobrazujících katastrofické vize, které se odehrávají v daleké budoucnosti, Cesta se týká budoucnosti tak blízké, až nás mrazí. Jak málo chybí k tomu, abychom se ocitli v stejné pozici jako hrdinové. Strohé vyjadřování koresponduje s pustotou nejen na Zemi, ale i v myšlenkách hrdinů. Přímá řeč bez uvozovek, začleněná do promluvy vypravěče, neustálý tok vyprávění. Jako by nás autor nechtěl za žádnou cenu vytrhovat z děje zbytečnými znaménky.

Umění je jedinečné v tom, že na rozdíl od vědy, zaměřené jedním směrem, zobrazuje život komplexně, podává celkový pohled na svět. Pokud k literatuře přistupujeme takto, pak je McCarthyho román prototypem umění. A i přes to, že jistým způsobem popírá existenci Boha, představuje svým poselstvím jakousi „moderní Bibli“.

Kateřina Kubová

McCarthy, Cormac: Cesta. Překlad: Jiří Hrubý. Argo, Praha 2008. 187 stran.