|
Svět je plný useknutých hlavNa pomezí fikce a skutečnosti s novým románem AutofikceHana Voralová
Teprve šestadvacetiletá spisovatelka Hitomi Kaneharová, která před čtyřmi lety debutovala svým úspěšným románem Hadi a náušnice, oceněným hned dvěma prestižními japonskými cenami, pokračuje ve svém pohledu na současnou japonskou mladou generaci ve stylu vulgárních šokujících zpovědí plných nevázaného sexu, drog, gamblerství a paranoidních představ.
Ústřední postavou Autofikce je mladá spisovatelka Rin, která se rozhodne pro sepsání své fiktivní biografie. Děj románu je tedy roztříštěn do čtyř různých časových rovin, čtyř různých životních kapitol, ohraničených autorčiným věkem.
Fikce tu splývá s realitou a čtenář najednou neví, v jakém časoprostoru se právě nachází. Celkem dobře promyšlenou kompozici vyplňuje postava uvězněná ve světě svých obsesivních představ a přeludů, počínaje monologem s „kundičkou“, imaginárním chlapečkem Smith-Smithem, přes bizardní varianty vlastní smrti a světem stvořeným z useknutých hlav konče.
„Hlavou se mi míhaly nejrůznější představy. Jak umírám nepřirozenou smrtí v zahrádce ne větší, než je kočičí čelo, jak jsem břichem nabodnutá na kůl v plotě a visím na něm ohnutá jako přeložený papír. (...) Měla bych v těle zabudovanou bombu a on by měl na penisu upevněno dálkové odpalovací zařízení se senzorem.“
Mladičká Rin, trpící všudypřítomnými pocity vlastní bezcennosti, selhání a nicoty, se v každém z těchto období ocitá v nerovném partnerském vztahu. Ačkoli v ní vře nepřetržitě narůstající chorobná žárlivost, svému mužskému protějšku je plně oddaná. Právě onen nezřízený sexuální život, tanec, drogy a přátelství jí poskytují jistý úkryt, pocit úniku před strachem z toho, co se děje mimo něj.
Místy až brutální vulgarity je tu na mě ale moc. Zato oceňuji autorský styl, díky kterému je Rin ve svých promluvách neuvěřitelně sugestivní. U některých pasáží by však bylo lepší trochu ubrat a více se soustředit na existenciální rozervanost hlavní postavy.
Hana Voralová
Kaneharová, Hitomi: Autofikce. Překlad: J. Levora. Praha: Argo 2010. 172 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 3 (47), 2.3. 2011. (recenze, 26. 11. 2010, 12:00, přidal uživatel hana.voralova)
Obrázky
Debata k článku |