Základem je hledání, jak sám název napovídá, masky, přetvařování a skutečného stavu. Hned v první kapitole autor definuje, co vlastně ona maska znamená, jaké jsou její funkce, k čemu mohou sloužit a co všechno se pod nimi schovává. Jde nejčastěji o skrývání, signalizování, alegorii a vytváření fikce. Ve Fuksových dílech najdeme všechny tyto typy hojně zastoupeny. A právě v jejich užití pravděpodobně pramení velká obliba těchto příběhů u čtenářů, kteří jen žasnou nad obrovským rozdílem mezi tím, jak se postava tváří, jak vypadá a jak jedná.

Kde se ale tyto masky vzaly, proč je Fuks uplatňoval v každém svém díle? Aleš Kovalčík odpovědi hledal v osobním životě Ladislava Fukse. Je známo, že tento velký mystik často zapojoval do svých děl autobiografické prvky, což se snad také týká motivů masek. Fuksova pravá tvář se celý jeho život schovávala za maskami, tajil svou sexuální orientaci, niternou víru v Boha, určité psychické úchylky, maskoval se falešnou loajalitou při stycích s komunistickým režimem a jeho představiteli, měl obavu ze schizofrenie a skrýval jistě i další tajemství, která nikdy neprozradil veřejnosti. Je ale možné tyto důvody vidět v každém Fuksem vytvořeném charakteru? Osobně si myslím, že určitou podobnost vysledovat můžeme, místy je opravdu zřetelná, např. upír z Variace na temnou strunu a chování Fuksova otce, ale otázkou spisovatelovy homosexuality se podle mého řídil Aleš Kovalčík příliš. Několik delších pohledů z očí do očí mezi chlapci ještě nemusí být nutně náznakem jejich sexuální orientace, jak je to popsáno v kapitole s názvem Zašifrovaná homosexualita. Kovalčík nachází milostné zápletky mezi postavami mužskými jako např., v již zmíněné, Variaci na temnou strunu, kde ukazuje stavy podobné lásce na zdánlivě normálních, emocionálně ale velmi silných, příhodách třech kamarádů. V tom mu pomáhá, mimo odkazů na odborné texty, citace z Fuksovy knihy Moje zrcadlo: Vzpomínky, dojmy , ohlédnutí..

Na pozadí těchto předpokladů autobiografických rysů buduje Aleš Kovalčík svůj detailní rozbor postav Fuksových děl. Doslova píše o „ Fuksově bestiáři, personifikaci zla, ocelové tváři, atributech monster…“. Některé masky je možno snadno prohlédnout, mají metaforickou funkci. Takové se objevují např. v povídkách z knihy Smrt morčete. Jsou ale i ony tzv. ocelové tváře, které nám nedovolují proniknout do nitra postavy a odhalit jejich myšlenky jako např. ve Variaci na temnou strunu či Příběhu kriminálního rady. Maska je chápána někdy jako tvář postavy, její chování navenek, ale najdeme i scény, kdy se protagonisté sami přestrojují, stávají se herci a nijak se tím v rámci příběhů netají. To je případ i pana Kopfrkingla ze Spalovače mrtvol, když sleduje v kostýmu žebráka Židy před synagogou.

Důkladnému zkoumání byly vystaveny i motivy vytvářející prostředí fikce, motivy snů, omámení drogami, alkoholem, prášky a motivy dalších druhů halucinací.

Zajímavé je také pozorování úsměvů, které jsou jedním ze základních charakteristických prvků masek. Uvedu zde asi nejznámější příklad, ze Spalovače mrtvol, opět pana Kopfrkingla, jehož stálý něžný úsměv je součástí kontrastu zdánlivého klidu a spokojenosti a děsivé atmosféry genocidy, vražd a války.

Masky ale plní svůj účel jen tehdy, jsou-li správně odhaleny. Proto v každé knize dojde v klíčovém momentu k rozlomení oné masky. O tom pojednávají kapitoly s názvy např. Světlo za maskou, Šedá tvář smrti, Vzkříšení tváře aj. Pod opravdu silné zvětšovací sklo se zde dostávají i na první pohled méně patrné detaily jednotlivých příběhů. Snad nejvíce se to týká kapitoly o politické metafoře, kde se mj. píše o paralele lidského a zvířecího života. Dokladem je situace ze Spalovače mrtvol, kde si hlavní protagonista dělá panoptikum z figurek se zvířecími jmény, časté je i přirovnávání lidí k ovcím a vlkům ve Variaci na temnou strunu.

Za jednu masku je možno skrýt opravdu mnoho. Připadá mi vskutku obdivuhodné, kolik detailů autor tak podrobně zpracoval. Také je zvláštní, co všechno se dá vypozorovat v kompletním díle jednoho autora na základě jednoho motivu, jakým je princip maskování.

Díky výborně vybraným citacím textů se snadno představí jak možnosti interpretace, tak výstavba děje i případné podobnosti mezi jednotlivými díly. To samozřejmě autorovy názory do značné míry potvrzuje a zjednodušuje uvažování nad nimi.

Další vítanou pomůckou jsou pro čtenáře alespoň částečné dějové linie, které jsou součástí výkladu jednotlivých kapitol všech Fuksových textů, o nichž se Aleš Kovalčík zmiňuje. Přestože je kniha psána velmi dobře srozumitelným jazykem i pro laiky, určitým problémem zůstává, že se hodně opírá o čtenářovu znalost Fuksova díla se všemi detaily. Prostoru životu autora naopak není věnováno tolik, přestože se na něj často odkazuje. Na druhou stranu nás pomocí citací a různých shrnutí seznamuje s názory autorů jiných odborných textů o Ladislavu Fuksovi.

Mezi odbornější veřejností se ale tímto postupem mohou objevit spory o interpretaci Fuksova díla a dokonce i samotného autorova života. Co byla autobiografie a co jen fantazie a představy? Tuto otázku nechám neodpovězenou, abych tak dala prostor úvahám všech čtenářů Fuksova díla i této monografie.

K těm lze využít seznam citací, bibliografie, přehled životních dat Ladislava Fukse a jeho šestnáct fotografií z pozůstalosti.

Aleš Kovalčík: Tvář a maska postavy Ladislava Fukse, H&H, Jinočany 2006

LitENky č. 4/24, roč. 2006/2007