Na jedny z mnoha dveří čtyřmilionového Mollisan Townu zabuší šéf místního podsvětí, Nicholas Holub, se svými dvěma gorilami. Svému bývalému zaměstnanci Eriku Medvědovi dá téměř nesplnitelný úkol – má najít pověstný Seznam smrti, o němž vlastně nikdo neví, zda vůbec existuje, a škrtnout z něj Holubovo jméno, které se na něj údajně dostalo. Jinak si Holub poddá Erikovu milovanou Emmu Ramlici. Medvěd tak musí přerušit svůj klidný život, dát dohromady starou partu a udělat všechno pro to, aby jeho láska mohla žít.

Děj knihy vystavěl Tim Davys na základě klasických detektivek americké drsné školy, jako jsou například ty od Dashiella Hammetta nebo Raymonda Chandlera, ale ozvláštnil jej tím, že se vše odehrává ve světě plyšáků. Toto místo je pečlivě promyšlené, s vlastním politickým systémem, církví, mytologií a principem života a smrti. Ten symbolizuje Seznam mláďat, na který se píšou jména plyšáků, kteří by si chtěli pořídit mládě. To se jim však nenarodí, nýbrž je přivezeno Dodavateli v zeleném pick-upu, přímo z výrobní linky. Oproti tomu Seznam smrti je opředen tajemstvím, nikdo neví, zda opravdu existuje a podle jakého klíče si Šoféři v červeném pick-upu pro ošuntělé plyšáky jezdí. Panuje tu strach ze smrti.

Paralela je zřejmá a společných prvků je v knize mnohem víc. Svět plyšáků je zrcadlem našeho světa, Mollisan Town kterýmkoli velkoměstem na světě a plyšáci dělají to samé, co lidi. Láska, byznys, korupce i násilí neodmyslitelně k Mollisan Townu patří.

Tim Davys ve své alegorii jde ještě dál a celkem banální noirovou bajku (přistoupíme-li vůbec na takovou možnost) obohacuje prvky typickými pro postmoderní literaturu. Odosobněné vyprávění o ústřední čtveřici s honbou za smrtí je proloženo výpověďmi dalších postav, které se žánru detektivky absolutně vymykají. Pasáže nazvané Soumrak tajemně vyprávějí o hlavní záporné postavě, aniž by nám do samotného závěru prozradily, kdo jí vlastně je, popisují touhu po moci, opájení se vlastní vlivností a přinášejí pohled do tváře zlu. Dalšími mikropříběhy jsou vyprávění Hyeny, který byl okolnostmi donucen stát se grázlem na okraji společnosti, nebo sugestivní proud vědomí mučeného Velblouda. Vrcholem pak jsou opakující se úvahy Erikova dvojčete Teddyho, který filozofuje o podstatě dobra a zla, jejich věčném boji a o síle víry. Právě tyto pasáže, které záměrně zpomalují jinak zběsilé tempo románu, jsou tím, co posouvá zmíněnou detektivku k závažné literatuře. Zároveň se však do děje zásadně zapojují tím, že – spolu s finální promluvou Emmy Ramlice – odhalují všudypřítomná tajemství a zintimňují vztahy mezi jednotlivými postavami.

Davys zvládá obě polohy výborně. Jako vypravěč detektivky je obratný, důležitá fakta odkrývá ve správné okamžiky a ve chvílích téměř neúnosného napětí jakoby filmově stříhá na retardační pasáže jiných postav. V těch odhalí něco překvapivého, co později sehraje zásadní úlohu a plynule se včlení do hlavního děje. Čtenáři je tak dopřáno nechat se unést strhujícím thrillerem, ale i seriózně si zapřemýšlet u intimních, esejistických pasáží, které možná něco vypovídají i o samotném autorovi.

Kdo jím je, to však rovněž zůstává v oparu tajemství. Za americky znějícím pseudonymem se údajně skrývá známá a veřejně činná švédská osoba. Ve velkém vydavetelství Bonniers, v němž román vyšel v roce 2007, zná Davysovu skutečnou totožnost jen jeden člověk. Ať už je ale autorem tohoto působivého románu kdokoli, není na místě si myslet, že ona zákulisní hra s identitou je jen marketingovým tahem. Amberville by si své místo na přesyceném literárním trhu našel i tak.

Martina Kaushiková

Davys, Tim: Amberville. Překlad: Robert Novotný. Odeon, Praha 2009. 304 stran.

Tim Davys - Amberville (zvětšit)

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 4 (42), 29.3. 2010.