Roald Dahl je autor mnoha knížek pro děti i dospělé. Některá jeho díla byla zfilmována (Karlík a továrna na čokoládu, Čarodějky, Matilda aj.). Dahlovy povídky u nás vyšly v několika výborech (Líbej mě, líbej, Milostné rošády, Jedenadvacet polibků) a vždy byly pro svůj svérázný styl a černý humor přijaty s nadšením. Příběhy jsou až rafinovaně promyšlené a gradované k někdy drsnější realitě, ale vždy překvapivé pointě. Téma však není nijak morbidní ani strašidelné. Jeho anekdotické příběhy reflektují zcela všední a pravděpodobné situace a jejich nositelé jsou dokonale prokreslené postavy z běžného života. Překvapivá pointa je jen nevyhnutelným vyvrcholením konfliktní situace, následkem politováníhodného nedorozumění, odhalením rozporu mezi lidským usilováním a jeho výsledkem. A stejně tak je tomu u Podivuhodných příběhů Henryho Sugara a jiných povídek.

I přesto, že originál vyšel v Anglii již roku 1982, tematicky je stále aktuální. Sbírku tvoří sedm dějově ucelených příběhů s hrstkou naprosto obyčejných i pozoruhodných postav.

Gordon Butcher je chudý zemědělec, který si přivydělává obděláváním polí svých sousedů v okolí. Jednoho obyčejného zimního rána se Gordonovi při orbě zarazí radlice jeho traktoru do něčeho kovového. To, že se jedná o největší poklad pradávných Římanů, se bohužel dozví až za rok u soudu. Kdyby byl býval obezřetnější a nález by si jakožto právoplatný nálezce bránil, mohl by teď být nejbohatším mužem na světě. Povídka nese název Poklad z Mildenhall, a jak autor sám v knize tvrdí, jedná se o příběh podle skutečných událostí. U ostatních si čtenář může myslet to samé, protože vždy zde figuruje autor jako vypravěč, vše je psané ich-formou a navíc zde konstatuje, jak se k příběhu dostal. Myslím, že tímto může zmást a také mate spoustu čtenářů. Pokud opominu literaturu faktu, věřím ale, že většina čtenářů už se drží hesla „Nikdy ničemu a nikomu nevěřit!“

Bohužel já jsem na toto heslo při čtení další povídky úplně zapomněla, a tak se není čemu divit, když jsem se na internetu marně snažila vyhledat jméno Imrat Chán a zjistit, zda opravdu tento jogín umí vidět i bez očí. Právě tento muž byl inspirací pro Henryho Sugara – obtloustlého zbohatlíka, který když zjistil, že na světě existovali lidé, kteří díky dlouholetému cvičení byli schopni vidět skrze hrací karty, rozhodl se, že dokáže to samé a vydělá na tom miliardy dolarů v kasinech. Ne vždycky má ale nápad kýžený výsledek. Zde můžeme nahlédnout i do duše člověka. Autor ukazuje, jak se z nafoukaného a chamtivého snoba může nakonec stát štědrý a soucitný člověk.

Byli jste někdy šikanováni? Další vyprávění je totiž o tom, kam až může taková dětská agrese a touha po nadvládě nad druhým zajít, a o tom, že může být někdy nebezpečné hrát si jen tak sám na louce a pozorovat ptáky. Může se totiž stát, že za vámi přijdou dva zakomplexovaní desetiletí kluci a budou si chtít hrát s vámi. Nevím ale, zda děti běžně tráví odpoledne tím, že kamaráda přivážou ke kolejím a odpočítávají minuty do příjezdu vlaku.

Šestá povídka je autorovým vyprávěním o jeho dětství a o tom, jak se vlastně stal spisovatelem.

Celkově bych tento literární počin zaškatulkovala do kategorie „těch lepších“ knih, které u nás vycházejí. Ničím nevnucující se vyprávění, která si oblíbíte pro jejich jednoduchost a čtivost. Nejsem si ale jistá, zda se vám zaryjí natolik do paměti, že o nich budete nadšeně vyprávět svému okolí. Je to prostě taková příjemná četba na sychravé večery, po které vám zůstane lehký úsměv na tváři. A jestli tam bude ještě za měsíc? To se uvidí…

Simona Fischerová

Dahl, Roald: Podivuhodné příběhy Henryho Sugara a jiné povídky. Překlad: M. F. Havrdová. Volvox Globator, Praha 2008. 228 stran.

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 2-3 (34-35), 12. 1. 2009.