Jen porovnejte první verše sbírky („Prý učil jsem jen z donucení / tvé skvostné verše, Puškine! (...) Ještě dnes se mi točí hlava, / když slyším tuhle snůšku lží.“) s těmi posledními („Kdo čekal víc, ať prosím přijme / mou omluvu, vždyť nejsem než / páchnoucí chudák, lidská veš“). Příběh, který sbírka vypráví, čtenáře musí buď dojmout, nebo naštvat. Od samého počátku je mu dáváno najevo, že tahle novela ve verších neskončí dobře; kontaktové prostředky (jako např. přímé oslovování čtenáře autorem) ještě umocňují sympatii, kterou k vypravěči chováme, zvlášť víme-li, že jde o příběh skutečný. Nechme však dojmologie a podívejme se na sbírku jako na literární dílo.

Ta, jak již bylo řečeno, je psána v oněginských strofách, tedy čtrnáctiveršových básních s pevným rytmickým schématem. Je patrné, že ji psal člověk, který se v literárním řemesle vyzná. Rytmus je různě variovaný, ale neskřípe, je velmi přirozený. Užitý jazyk je jen málo obrazný, důraz je kladen spíše na účinek samotného příběhu, estetická funkce je druhotná. Sbírku tvoří tolik básní, kolik je týdnů v roce, což ještě zesiluje dojem plynulosti: vyprávění je dobře vystavěno a je až neuvěřitelné, že ho psal člověk bez střechy nad hlavou.

Hořkost, se kterou anonym (resp. jakýsi Pavel) vypráví o sametové revoluci, nástupu kapitalismu, škodolibosti kolegů, přeučování se angličtině, odcizení členů rodiny, rozvodu a pádu na samé dno, je otřesná, a to i v této otupělé době. Víc napsat nelze.

Ondřej Hanus

Anonym (Pavel): 52 slok. Mezera, Praha 2008. 68 stran.

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.