To je fakt problém. Jak uložit láhev vína a čtyři zákusky do aktovky, v níž Jaromír jindy nosíval kromě deníku, knížky a novin jen rohlíky a konzervy s paštikou? Není problém to tam nacpat, ale aby ty zákusky byly ještě co k čemu, až je donese domů. Taková blbost. Měl by je asi nést jen tak v ruce, jak jsou zabalené v papíru, ale tak on sám sebe nevidí: aby pochodoval po sídlišti s nadýchaným balíčkem, to by zrovna mohl jít s kyticí. To byl možná hlavní důvod, proč nikdy nekupoval květiny, pro sebe už vůbec ne, a jiným… Raději to vždycky řešil bonboniérou jako v tom vtipu o policajtech na pohřbu. Takhle ne, nosit kytičky a balíčky. Správný chlap má vždycky jedno kompaktní zavazadlo, nejlépe koženou aktovku; a co se do ní nevejde, to je zbytečnost.

Nejraději by ty zatracené větrníky vyhodil do první popelnice. Stejně z nich šla na něj hrůza. Podivná křehkost lastur s cukrovou polevou a uvnitř, ech, bílá masa šlehačky a pod ní pudinkový krém, mazlavý jako sekrety nějakého mlže. Co to blbnu, všechno si tam zasviním od těch dobrot. Ženská řekne, vezmi taky nějaké zákusky, a já už jak blbec cpu tyhle nesmysly do tašky. Beztak ani nevím, jak to chutná. Doma jsme to nejedli a potom, potom jsem si to už teprve nekupoval. A tahle ženská řekne…

Jaromírův vnitřní hlas utichá. Ustupuje obrazu dívky Lenky stojící v rámu dveří jeho bytu v jedenáctém patře. Splývavé šaty s květinovým vzorem a s výstřihem trochu poodhalujícím hruď, z níž se zvedají pěkná kulatá prsa, široké čelo s obočím, které se klene vysoko nad tmavýma očima trochu zvětšenýma silnými brýlemi bez obrouček, pootevřená ústa a brada, která rozhodně nikam neustupuje. Ještě žádná žena za ním takto nepřišla. Ještě žádná ho neposlala pro víno a zákusky.

Žádná žena – v prázdnotě tohoto slovního spojení prožil roky a roky návratů z práce. Kafe, rohlík s paštikou, potom cigareta, všechno bezpečně seřazeno kolem knížky, kterou nečte poprvé.