První polovina Lyrického rytmu je tvořena především popisem teoretických východisek a inspirací. A není toho málo. Autor se opírá především o výdobytky fenomenologie, tedy jde mu o nezprostředkované vidění světa. Klíčem k němu pak není osvícenecké „cogito“, nýbrž tělesná časová zkušenost, jejímž hlavním modulátorem jsou emoce. A právě emoce jsou zde označeny za hlavní sdělení lyrické básně. Jiráčkova teoretická základna se nicméně neomezuje na fenomenologii a bohatě čerpá také z versologie, psychologie, recepce a především z kognitivní vědy všeho druhu.

Část, která je věnována zpracování výzkumu a prezentaci jeho výsledků, je pokusem překlenout mezeru mezi individualitou emoce a objektivním působením lyrického rytmu. Výzkum probíhal především ve třech relevantních kategoriích: libost, světlost a aktivita, z čehož už jasně vyvstává vázanost recepce na tělesnost jako základního nositele afektu.

Lyrický rytmus je kniha nabitá informacemi. Rozhodně ji ale nelze doporučit jako vzdělávací četbu do vlaku nebo do tramvaje. Pochopení autorova specifického přístupu si žádá čas a soustředění. Na druhou stranu, Jiráček předkládá velmi ucelený a propracovaný názor na problematiku těla, emocí a lyrického verše. Právě tento ucelený názor, podpořený mnoha příklady, může být pro čtenáře i zajímavější než samotný rozsáhlý a podrobně prezentovaný materiál výzkumu.

Lyrický výzkum má také jednu velkou nevýhodu. Jeho metoda je velmi specifická a postupy, které zde autor použil, se dobře uplatní v dané koncepci. Nedokáži si však představit, že by další výzkum na podobné téma přinesl něco zásadně nového. Z toho důvodu další Jiráčkova práce bude muset vycházet z odlišného přístupu k věci. To ovšem vzhledem k všeobecné stagnaci české literární vědy rozhodně nebude na škodu.

Stefan Segi

Jiráček, Pavel: Lyrický rytmus. Host, Brno 2007. 300 stran.