Je vlastně s podivem, kolik existuje z humanitního hlediska velmi vzdělaných lidí, kteří se doslova pyšní svým okázalým odporem k přírodním vědám. Rozhodně však ke své škodě, neboť zkušenost praví, že ze spojení obou druhů vzdělanosti v literatuře vznikala a nadále vznikají díla nevšední a rozhodně ne špatná. Přesvědčit by nás o tom mohl kupříkladu i velmi podařený literární debut Paola Giordana, osmadvacetiletého doktoranda fyziky na univerzitě v Turíně, který v nedávné době vyšel pod názvem Osamělost prvočísel také česky v nakladatelství Odeon. Již v titulu knihy se nám tedy snoubí dva pojmy, z nichž výklad prvního by spadal spíše do oblasti věd humanitních a definice druhého naopak zcela do kompetence věd přírodních, konkrétně právě matematiky. A protože jsme již výše poukázali na to, že právě to druhé by některým z nás snad mohlo činit problémy, pojďme vyjít právě z něj a položit si jednoduchou otázkou: Co jsou prvočísla vlastně zač?

Prvočíslo je číslo, které je beze zbytku dělitelné pouze dvěma způsoby: číslem jedna a sebou samým. Tak zní školská definice tohoto pojmu, kterou bychom nejspíš alespoň laickými slovy dali dohromady všichni. Čím jsou však vlastně natolik typická, že jsou k nim připodobňovány románové postavy? Inu, je to prostinké a přitom geniální. Budeme-li to totiž chápat tak, že jakékoli číslo je charakteristické hlavně tím, jaké tvoří vztahy s ostatními čísly, zjistíme, že tzv. prvočísla vytváří těchto vztahů nejméně ze všech existujících čísel, jinak řečeno, že prvočísla jsou čísla osamělá. V případě člověka pak být dělitelný jednou znamená uvědomovat si sebe sama coby jedince, tedy jako částečku celku lidského druhu, a být dále dělitelný jen sebou samým neznačí nic jiného než vyvržení z tohoto celku, opuštěnost, neštěstí a samotu.

Touto první spodobou to však zdaleka nekončí a autorova matematika jde dále, než kam sahá běžné učivo základních a středních škol. Neměli bychom však na tomto místě prozrazovat více, než je nezbytně nutné. Ubírali bychom tím důvody ke čtení této knihy a to by byla převeliká škoda, protože Osamělost prvočísel rozhodně za přečtení stojí. A aby snad nevznikl mylný dojem, nesmíme zapomenout poukázat na to, že tento román není románem o číslech, ale především o propastných hloubkách lidské samoty a lidského neštěstí. Nevypráví však o nich příliš temně či naturalisticky, exaltovaně nebo snad tragikomicky - naopak jako by při tom všem měl v sobě určité zvláštně pozitivní poselství.

Navíc je Osamělost prvočísel dílem, na kterém se evidentně dlouho a pečlivě pracovalo, tedy dobře „propočítaným“, avšak bez jakékoliv vypočítavosti. Fascinuje svou nenuceností, jemným nadhledem prostým kritiky a naopak plným účasti a v neposlední řadě také neuvěřitelnou organičností. Vždyť i jazyk románu jako by rostl, dospíval a složitěl spolu s tím, jak na jeho stránkách totéž činí dvojice jeho hlavních hrdinů. Za sebe osobně musím na závěr dodat, že si nevzpomínám, kdy naposled (zdali kdy vůbec) jsem četl něco tak křehkého. Zkrátka pokud Paolo Giordano zvládne pokračovat tak, jako začal, pak si troufám tvrdit, že o něm ještě mnoho uslyšíme - vždyť konečně někdo napsal román doslova a do písmene generační, který zvládá dokonale popsat odcizenost a deziluzi postmoderního člověka. Román, který velmi dobře „ví“, že s trochou úsilí se všichni dokážeme ze země zvednout sami, ačkoli možná ani nevíme, máme-li vůbec proč.

Jan Duhajský

Giordano, Paolo: Osamělost prvočísel. Překlad: Alice Flemrová. Odeon, Praha 2009. 252 stran.

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 2 (40), 4. 1. 2010.