Mnoho významných státníků píše po ukončení své aktivní politické kariéry paměti, jakési ohlédnutí za svým působením, které jim umožňuje vyjádřit to, co nestihli říci, či obhajovat a zdůvodňovat svá rozhodnutí a činy. Očekávalo se, že i Václav Havel tak dříve či později učiní. On sám o vzniku knihy říká: „Cítil jsem dluh k veřejnosti, zdálo se mi, že o posledních letech mého života jsem povinen podat zprávu. Zároveň jsem neměl chuť psát paměti, myslím, že bych to ani neuměl. Psaní pamětí vyžaduje studium, soustředění… Chtěl jsem to uzavřít rychle a hledět do budoucnosti a soustředit se na psaní divadelní hry.“

Prosím stručně je tedy trochu něco jiného než memoárová próza. Dá se hovořit spíše o jakési mozaice či koláži, která různými formami vyjadřuje osobní názory a postoje Václava Havla, jeho úvahy, dojmy, postřehy a pocity a samozřejmě i vzpomínky, které však nejsou jen vzpomínkami, ale i podkladem a východiskem pro rozvíjení dalších, obecnějších myšlenek.

Základní kostru díla tvoří rozsáhlý dialog s Karlem Hvížďalou, který Václava Havla zpovídal již v knize Dálkový výslech. Tematicky rozhovor navazuje na tehdejší rozpravu – začíná tam, kde ona končí, tedy v druhé polovině osmdesátých let. Stejně jako v případě prvního rozhovoru odpovídal dotazovaný na předem připravený soubor otázek písemnou formou (během pobytu v americkém Washingtonu na jaře 2005), a z této skutečnosti plyne i výsledná podoba interview. Jak sám Havel přiznal, předložené otázky mu byly především „přihrávkou“ pro rozvíjení tématu, k němuž se chtěl vyjádřit. Jejich znění si proto upravoval, přidával další, upřesňující dotazy, na některé naopak vůbec neodpověděl. „Z otázek pana Hvížďaly si ovšem vybírám jen některé, přepisuji mu je, občas si naopak nějakou přidám, zkrátka nakládám s panem Hvížďalou trochu jako s dramatickou postavou ve své hře.“ Dialog tak nakonec téměř přechází v monolog, kdy na krátkou třířádkovou otázku navazuje třeba i několikastránková odpověď s mnoha odbočkami; diskuse se mění spíše v jakousi „one man show“, kdy tazatel pouze „nadhazuje“ úvodní repliku a poté přenechává celé jeviště svému partnerovi.

Ostatně při četbě knihy je na základě formy i přímých autorových poznámek jasné, že Havel-dramatik vystupuje z textu záměrně. Tím je vysvětleno i prolínání tří různých žánrů, které by mohly bez problémů fungovat jako tři samostatné části knihy, ale místo toho se střídají jako jednotlivé scény spojené pouze osobou hlavního aktéra.

Další složkou díla jsou deníkové zápisky, které si bývalý prezident psal od dubna 2005 do ledna 2006 během svého stipendijního pobytu ve Washingtonu (kam byl pozván jako host Kongresové knihovny) i po návratu domů. V těchto zápiscích, chronologicky řazených, sděluje Havel své zážitky a dojmy z návštěvy USA, postřehy a připomínky k událostem, kterých tam byl svědkem, i k zajímavým lidem, s nimiž se seznámil. Všímá si obyčejného života Američanů (podivuje se například jejich zdvořilosti za volantem automobilu) i významných politických dějů. Svou pozornost však obrací i k aktuálnímu celosvětovému dění (vlny tsunami) a přidává bohaté reflexe o tématech filosofických, politických, ekonomických i obecně lidských. K tomu si dopomáhá i otázkami Karla Hvízďaly, k nimž se ve svých deníkových záznamech vrací.

Kdo Václava Havla, jeho názory a veřejné projevy či připomínky k soudobým událostem zná, nebude ani rozhovorem, ani deníkem příliš překvapen. Postoje Havla-politika i Havla-člověka se léty nemění, snad jen tón, ve kterém se nesou, získává s časem stopy ironie a sarkasmu a – což možná překvapí nejvíce – velkou dávku smyslu pro humor, který jsme zatím znali pouze z jeho her. A to i v choulostivých pasážích, jakou je například postoj bývalého prezidenta k Václavu Klausovi. Právě tato část knihy patří k čtenářsky nejvděčnějším, dílem i vinou médií, která jí vedle Havlova vztahu k ženám věnovala největší pozornost, jež často hraničila až s vulgarizací. O to více je milé, že i takto citlivé téma je zde rozebíráno s nadsázkou a humorem, na tomto místě jistě nečekaným.

Bezpochyby nejpozoruhodnější částí knihy jsou však instrukce a připomínky, které exprezident adresoval svým podřízeným a spolupracovníkům na Hradě během vykonávání prezidentské funkce. Tyto poznámky nejsou řazeny chronologicky, nýbrž zdánlivě nahodile, ne v přesném a úplném znění, často se některé z nich v textu vícekrát opakují. Opět je na místě pocit, že autor v sobě nechal zvítězit dramatika a se čtenářem si pohrává stejně jako s divákem svých absurdních her. Těžko říci, podle jakého klíče vybíral, kterou část těchto textů zveřejnit, koneckonců jde původně o soukromá interní sdělení, která veřejnosti nebyla určena. Nejedná se o pouhé příkazy, ale mnohem více o vyjádření přání, starostí, obav, nespokojenosti i bezmoci nad některým problémem. Z prosby, komentáře či dotazu tak vyrůstají svébytné literární útvary. Čtenář žasne, jaké často i banální denní úkony je nejvyšší hlava státu nucena řešit – nemá jen starosti státnické (a i ty zde často nabývají až kuriózní podoby), ale i čistě praktické – kde prát košile, co provést s rozbitým zapalovačem, jakou hadici použít na kropení či jak vyhnat ze skladiště netopýra. Tyto poznámky originálním, neotřelým způsobem přibližují veřejnosti neznámou tvář prezidentského úřadu a vyvažují svou atmosférou vážnost, která prostupuje delší reflexe v rozhovoru a deníku.

Interview Havel jistě uvítal i proto, že jím získal možnost zareagovat na nejčastější výtky, které byly během let vůči jeho osobě nebo způsobu vlády vzneseny, a obhajovat se. Neuhýbá ani citlivým otázkám: proč nebyla po roce 1989 zakázána komunistická strana, jaké byly důvody jeho velkorysé amnestie v lednu 1990, co bylo příčinou velmi brzké omluvy sudetským Němcům za jejich poválečný odsun. Stejně tak se neostýchá hovořit o svém manželství s Olgou Havlovou, její nemoci a umírání, vyrovnávání se s tímto faktem, o své druhé ženě Dagmar Veškrnové a kritikách, které jejich vztah provázely, ani o svém vlastním onemocnění.

Právě podrobná výpověď o vlastním soukromém životě, stejně jako otevřené vyjádření osobních sympatií či antipatií k různým osobnostem politické scény, je velkým krokem vstříc čtenářům, neboť knihu z politicko-filosofické roviny posouvá do mnohem intimnější a atraktivnější sféry. Autor však v žádném případě nesklouzává k podbízivosti a senzačnosti, jak tomu bylo například u téměř vulgárního díla Miloše Zemana, formuluje své myšlenky nevtíravým, civilním způsobem, který si uchovává noblesu i tam, kde je o pocity velmi negativní.

Co se týče celkového stylu, přináší kniha příjemné zjištění: obavy z obtížné srozumitelnosti textu, příliš filosoficky zaměřeného, se nenaplnily. Svou složitou mluvu, známou z mnoha veřejných i psaných projevů, velmi náročnou pro posluchače či čtenáře, tentokrát Václav Havel opustil. Jeho vyjadřování je živé a přímočaré, neklade přehnané požadavky na odborné znalosti ani intelektuální schopnosti čtenáře, i složitá témata ukazující autorovo komplikované vidění světa jsou popsána a komentována střízlivým, věcným stylem.

Kniha Prosím stručně nepřináší příliš nového tomu, kdo se již dříve seznámil s politickou kariérou Václava Havla. Zklamán bude ten, kdo touží po senzačním odhalování dosud neznámých pikantních skutečností, kdo čeká, že exprezident využije svůj text k dodatečnému zúčtování s politickými protivníky.

Prosím stručně je výpovědí úspěšného muže, který je již trochu unaven svou vlastní aurou a který se v okamžiku významného jubilea ohlíží za svým životem. Tento muž o své knize řekl: „Já jsem se skrýval dosud vždy za postavami svých her či mluvil takovým diplomatickým, méně osobním jazykem v prezidentských projevech a toto je vlastně taková má nejupřímnější knížka.“ Během posledních let ve funkci se Václavu Havlovi vyčítalo, že se příliš uzavřel ve svém vlastním světě a vzdálil se lidem. Touto upřímnou, osobní zpovědí se k nim opět vrátil.

Havel, Václav: Prosím stručně. Praha, Gallery 2006. 254 s.

LitENky č. 1/21, roč. 2006/2007