Recenze

Kdybyste nevěděli, jak se chodí po horách, popř. jak se udržet nad vodou, máte několik možností, co s tím udělat. Můžete zajít mezi folkáče, najít tu nejkrásnější holku (mohla by se třeba jmenovat Ofélie) a zeptat se přímo jí. A nebo si přečíst pár řádek z jakékoli další knihy Zdeňka Šmída. V ten moment se však zaručeně ztratíte... ve vodě, na souši i v džungli. Ale proč byste se neztratili, že? A proč byste se nesušili a nezmrazili a vůbec, proč byste se neděsili? Když se nakonec můžete vždycky vrátit… tak jako v poslední Šmídově knize Tanec lovců lebek aneb proč bychom se nevrátili. Vždyť jak by mohlo být doma nejlíp, kdybyste nevěděli, že je všude taky dobře?

Kniha Ještě jsme ve válce slibuje „třináct strhujících příběhů“ z československé historie. Na její obálce stojí žena – pihovatá rusovláska. Jednu ruku má skrčenou před tělem v obranném gestu, tou druhou, nataženou, jako by něco odstrkovala. Odhání pryč promluvy minulosti: „Československo vás potřebuje! Ať žije svobodné Československo!“ Ještě jsme ve válce, myslí si slečna ve svetru. Je to otázka, nebo výkřik?

Jsou knihy, které by měly mít na obálce varování. Premiérový překlad novel Seventeen a Sexuální bytosti by si varování zasloužil. Stačilo by třeba upozornění: Nečíst v hromadných prostředcích! Hrozí, že umřete studem, případně budete své okolí pobuřovat smíchem, anebo se u vás prostě vytvoří paranoia.

Umřel jsem v sobotu se od autorových ostatních románů liší nejen svou temností. Nicméně formánkovský rukopis se nezapře. Na první pohled vás upoutá obálka, kterou místo ilustrací Dalibora Nesnídala, které známe z předchozích Formánkových knih, zdobí do stínu zahalená tvář samotného autora. Příznačně…