Kriminální příběh Hedvábné pěšiny se odehrává v „mystické antiutopii“. Nejsem si jistá, jestli právě toto je příčinou, proč se odehrává tak zmatečně a překotně. Čtenář se může až místy ztrácet v prolínajících se časových rovinách, ve kterých se střídají snové výlevy se scénami z neobvyklého života jakéhosi severského města. Mnohé ze skutečností zůstávají nevysvětleny. Prostě přijdou a pak si jen tak zmizí. Tajemno, které tím autor vytváří, nepůsobí ani tak motivačně jako manýristicky.

Kniha ve čtyřiatřiceti kapitolách vypráví příběh plný lásky, incestů, vražd a překvapivých zjištění. Většina z nich se točí kolem jedné z hlavních hrdinek - Kačenky, která se ale ve skutečnosti jmenuje Bel. Bel je již na záložce knihy označena za „pohlednou, ale nevyrovnanou a citově otupělou“. Dalšími hlavními aktéry jsou jazzový hudebník Nel alias Caligula a jeho kamarád Jarmil, který jediný zahoří ke Kačence pravou láskou.

Celá Hedvábná pěšina působí jako horečnatý sen, kterým se na konec také ukáže být – nedobrovolným a ukradeným sněním, zvláštní hrou spisovatele navštěvujícího Svobodný kurz psaní.

Nelze však upřít, že některé formální epické prostředky (například provázanost všech postav v různých kapitolách knihy) jsou velice pěkné a promyšleně vestavěné do textu. Jen všudypřítomná patetičnost jazyka - zvolání jako „Nová velká dějinná demonstrace lidské symbiózy!“ - jim ubírají na dojmu.

Faktem zůstává, že Hedvábná pěšina je knihou, která se čte na jeden nádech, i když se v ní čtenář příliš nevyzná. Aleš Duša si jako autor svou polohu očividně ještě hledá a bude jistě zajímavé sledovat, zda ji najde.

Duša, Aleš: Hedvábná pěšina. Praha, Odeon 2005. 112 s.