WEB UKONCIL PROVOZ. TOTO JE ARCHIV. NENI MOZNE SE PRIHLASOVAT.

Litenky

Vždycky jsem ráno cvičil nahý

Jana Lněničková

"Hugo" je prostý název komplikované knihy Jiřího Kamena. Proč se mi zdála komplikovaná?


Především - celý román je psán jako jeden dlouhý dopis, který Hugo píše Rudolfu Slánskému z Mírovské trestnice. K této skutečnosti nás často odkazují oslovení Rudolfa, jemu adresované otázky i naopak reakce na Slánského dopisy. Čtenář je hned v první kapitole vtažen do děje, který se nepřetržitě valí jako divoká řeka.

Četbu příliš neusnadňuje ani hlavní postava. Jaký vlastně Hugo byl? Co je pravda a co fikce? Pravdou je, že Hugo Sonnenschein-Sonka skutečně žil a psal Slánskému za svého pobytu ve vězení. Ví se také, že se setkal s Hitlerem, Leninem, Mussolinim, Trockým. Z řad spisovatelů byl přítelem Ivana Olbrachta, Vladislava Vančury, S. K. Neumanna či Otokara Březiny. O samotném Sonkovi je známo, že byl židovského původu. Narodil se v Kyjově roku 1889 (v témže roce se v Paříži konala světová výstava) a zemřel v roce 1953 ve věznici. Z fotografií v publikaci se dá soudit, že byl opravdu pohledný, jak tvrdí on sám i jiní.

Život básníka a anarchisty na začátku dvacátého století nemůže být bez bílých míst. Právě tyto mezírky doplňuje Kamen svou představivostí. Mísí skutečnost s fikcí, reálné a možné. Kniha má sice 11 kapitol (rozdělených podle životních etap), ale zároveň jde o jeden dlouhý dopis z vězení. Hugo na začátku popisuje pobyt v tomto zařízení, pak se dostává do doby dětství, k návštěvám Rodina v Praze, válkám a revolucím, Osvětimi a zpět za mříže, kde umírá. Kruh se uzavírá, příběh se vrací tam, kde začal. Jen v průběhu psaní byl adresát Slánský popraven. Hugo to ví, stále však píše.

Líbí se mi hrdinův pohled na svět, ten nadhled se špetkou humoru. Kritizuje sám sebe, odhaluje svůj vztah k ženám a názory na ně („Emancipovaná žena je ve všech dobách hermafrodit.“). Podobně svérázně a kriticky líčí i své přátele, Prahu („Praha, to je nedostavěné divadlo: má jen jeviště. V Praze se nikdy pořádně neví, kdo tam vládne.“), školu („Škola je ztráta času ( stydím se, že jsem chodil do školy)“), Itálii („Itálie je vlastně takový rodinný podnik. Putyka v držení jedné rodiny, jejíž členové se dohadují, kolik z té putyky komu patří“), Adolfa Hitlera („Hitler žárlil na všechny Židy. Těmhle židovským vynálezům, ženskému orgasmu a podvědomí, vyhlásím válku.“). Avšak i pod touto cynickou slupkou dokáže filozofovat o životě („Opravdový život se dostavuje jako katarze, jako očištění po nějakém průšvihu. Otokar Březina, syn ševce, o tom psal celý život.“), věří na převtělení, uvědomuje si své nedostatky a chyby, nestálost v lásce hraničící s megalomanstvím. Celou knihou prochází přátelství Huga s Ivanem Olbrachtem („Jeho existence pro mě znamenala způsob uzemnění. Než jsem ho potkal, vlál jsem jen tak prostorem.“), jenž Sonku zpodobnil jako postavu v "Podivném přátelství herce Jesenia". Ve své samotě vzpomíná Hugo na mnohé, nezdráhá se užít sprostých slov, míchá dohromady minulost i zamřížovanou přítomnost, židovské i jiné tradice.

Jiřímu Kamenovi se podařil výborný koktejl z fikce a skutečnosti, který působí věrohodně a poutavě.

Kamen, Jiří: Hugo. Praha, Prostor 2004.

(3. 3. 2005, 12:00, přidal uživatel jana.lnenickova)

Debata k článku


© Literární novinky 2004 - 2012 | ISSN 1804-7319 | redakce | mapa stránek
Prostor poskytuje: eldar.cz, web klokánek