Ryba v Mixing Part

Dvakrát Erlend Loe
Markéta Holanová
( marketa.holanova)
Pozice překladů severské literatury je v českém prostředí dobrá, částečně i díky štědrým dotacím ze strany skandinávských zemí, které jsou určeny na podporu a šíření severské kultury. Erlend Loe je tak na českém knižním trhu již známé jméno, ostatně během pěti let mu zde vyšlo pět knih. Soustřeďme se na nejnovější dvě – Rybu a Tiché dny v Mixing Part.

Co mají tyto knihy společného? První pochopitelnou spojitostí je osobnost autora, kterou rychle opustíme. Druhou věcí, o poznání zajímavější, která obě knihy spojuje, je hlavní postava. Hrdinové obou knih jsou muži ve středním věku, ženatí, se tři dětmi. A oba stojí před velkým rozhodnutím.
Kurt, hlavní postava Ryby, je řidičem kamionu a pracuje v přístavu. Tam se jednoho dne objeví obrovská ryba. Kurt a jeho žena Anna-Lisa pracují proto, aby vydělali na jídlo. To jim teď obstará ryba a oni mohou cestovat. Naloží rybu, děti a dobrodružství začíná.
Bror a Nina, hrdinové druhého románu, také cestují, ale jen na prázdniny do Bavorska. V případě Tichých dnů v Mixing Part se setkáváme s nejminimalističtější podobou Erlenda Loe, mimo jiné i filmového scénáristy. Značnou část příběhu tvoří pouze dialogy, s minimem vysvětlujících pasáží. Podoba textu také poukazuje k Brorovu povolání dramaturga v Národním divadle, jehož snem je napsat sakra dobrou divadelní hru. Neshody, kdo kde smí kouřit a kam se půjde na výlet, přerůstají v hádky a snad by to nebyl ani Erlend Loe, kdybychom se nesetkali s dramatickým pokusem o rozlousknutí patové situace. Tiché dny také doprovází Loeova tradiční ironie, ale také nemilosrdné odhodlání při odkrývání opravdových vztahů, které však nemusí být tak opravdové, jak se tváří. Koneckonců máme co dočinění s divadlem.
A ta hlavní odlišnost? Ryba je určena především dětským čtenářům, Tiché dny v Mixing Part jejich rodičům. Obě ale přináší pohled na více či méně problematické lidské vztahy v dobrých i zlých časech. Rozhodnutí, zda dáte přednost kouzelně dadaistické variantě „pro děti“ nebo filmovému dramatu „pro dospělé“ je jen na vás. Za přečtení stojí obojí.


Markéta Holanová


Loe, Erlend: Ryba. Překlad: D. Zounková. Praha: Baobab 2009. 76 stran.
& Tiché dny v Mixing Part. Překlad: K. Krištůfková. Brno: Vakát 2010. 184 stran.


Erlend Noe: Ryba

Erlend Noe: Ryba (zvětšit)
.
Erlend Noe: Tiché dny v Mixing Part

Erlend Noe: Tiché dny v Mixing Part (zvětšit)




Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 1 (45), 1.11. 2010.

(30. 11. 1999, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2833


Víc štěstí než rozumu

Vzpomínky izraelské spisovatelky Ruth Bondyové
Žaneta Procházková
( pavel.janacek)
Ruth Bondyová se narodila v Praze roku 1923. Po příchodu nacistů byla nucena opustit obchodní školu. Později byla deportována do tere-zínského ghetta, kde působila jako vychovatelka mládeže stejně jako v „rodinném táboře“ v Birkenau, jejž nacisté téměř celý vyvraždili. Ruth se zachránila se svou sestrou, rodiče zahynuli. Koncem roku 1948 odjela s brigádou československých dobro-volníků do právě vyhlášeného státu Izrael, aby bojovala za jeho nezávislost. V Izraeli se usadila natrvalo, stala se známou novi-nářkou, publicistkou a překlada-telkou české literatury (např. J. Haška, K. Čapka, L. Fukse, B. Hra-bala, M. Kundery nebo O. Pavla). Ruth Bondyová je také autorkou několika biografických děl, např. o terezínském starším Jakubu Edel-steinovi (2001), izraelském ministru financí P. Rozenovi, odboráři E. Serenim a o lékaři dr. Ch. Šibovi. Knižně vyšly i její novinové sloupky.
Právě vydaná autobiografická kniha Ruth Bondyové „Víc štěstí než rozumu“ je zamyšlením se nad životem, vzpomínkou na před-válečnou židovskou Prahu, na válku a holocaust i na první roky v Izraeli. O zkušenosti z koncentračních tá-borů říká: „Jakkoliv se pokouším ponořit dčerných hlubin zkušenosti holocaustu, nenacházím v ní pocit viny, že jsem zůstala naživu. Úžas, radost nad každým dalším dnem, přání nepromarnit zbývající čas, bolest ze ztráty, dluh vůči těm, kteří zahynuli – ale ne vina. (...) Ale stále věřím, že bylo lépe být s vražděnými než s vrahy.“ (s. 242) Kniha je vyprávěna klidně, bez patosu, s nadhledem a ironií, přesto je to zpověď velice intimní, která dává nahlédnout do autorčina nitra.


ŽANETA PROCHÁZKOVÁ


BONDYOVÁ, Ruth: Víc štěstí než rozumu. 1. vyd. Přel. Jindřiška Zajíčková. Praha, Argo 2003. 298 Kč



Litenky č. 1/11, roč. 2004/2005
(24. 8. 2004, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-612


Milostné písně starého Egypta

„Můj milý, můj miláčku, / toužím po tvé lásce.“
(žap)
( pavel.janacek)
Profesor Břetislav Vachala je uznávaným odborníkem na staroegyptskou literaturu, připo-meňme např. jeho studie Pověsti a legendy faraonského Egypta (1994) nebo Nejstarší literární texty z nekrálovských hrobek egyptské Střední říše (2000). V právě vydané sbírce Milostné písně starého Egypta představil B. Vachala milostnou lyriku i vrcholná díla hymnické poezie – chvalozpěvy na boha Stvořitele, Nil a Slunce. Doplnil tak svůj starší výbor milostné lyriky, který nesl název Dávné písně lásky (1982), a připravil skutečnou la-hůdku pro všechny milovníky lyriky.
Nejstarší milostná báseň na světě byla zaznamenána již v Eposu o Gilgamešovi kolem 4. tisíciletí př. n. l. Kořeny egyptské milostné lyriky lze najít ve 3. tisíciletí př. n. l. v magických zaklínadlech, modlitbách, různých hymnech i pracovních písních. Nejstarší dochovaná egypt-ská milostná báseň je z doby okolo roku 2300 př. n. l., většina dnes známých však pochází až z Ramessovské doby (1306–1070 př. n. l.).
Milostné básně jsou převážně anonymní. Promlouvá v nich buď přímo jeden z milenců, nebo se oba střídají (Říkadla velké utěšitelky). Setkáváme se s typy písní, jež jsou běžné i v jiných literaturách. Časté jsou popisné básně, vyzdvihující pomocí básnických přirovnání tělesné a duševní půvaby milence nebo milenky, dále tzv. svítáníčka či nářky u zavřených dveří. Čteme o nemocných láskou, o poslech lásky, mezi něž patří zvířata i stromy, o překážkách v lásce apod. Hojně je vzývána bohyně lásky Hathóra. Charakteristickým znakem milost-ných písní jsou erotické symboly (např. ryba, pták, granátové jablko) nebo obraty (např. „stavět stany“ ve významu souložit). Některé z těchto narážek sice již dnešní čtenář neodhalí, ale to mu nijak nezabrání v porozumění a procítění skladeb.
Ač jsou totiž tyto básně staré několik tisíc let, stále mají moc silně zapůsobit a oslovit.


(žap)


VACHALA, Břetislav: Milostné písně starého Egypta. 1. vyd. Praha, Set out 2003. 102 s., 175 Kč



Litenky č. 1/11, roč. 2004/2005

(24. 8. 2004, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-613


Neútulné vzpomínky Edgara Dutky


Jana Bachová
( pavel.janacek)
„Adyjé,“ řekl jsem teda. A už jsem byl venku. Touto větou končí prozaická prvotina scénáristy a dramaturga Edgara Dutky. U útulku 5 je soubor krátkých povídek, vzpomínek na dva roky strávené v Dětském domově, kam byl sedmi-letý Dutka umístěn společně se svou sestrou po matčině zatčení v roce 1948.
Edgar Dutka povídky sepsal, jak sám říká, „za jedinou bědnou zimu v 63. roce“. V šedesátých letech ani později se mu je však nepodařilo vydat, a tak dalších čtyřicet let ležely kdesi zasuty. Až nalezená stará zažloutlá fotografie z roku 1949 oživila vzpomínky a autor se k povídkám vrátil. Vyšly v roce 2003 v téměř nezměněné podobě, pouze dvě z nich (Sbohem domove, Návštěva) byly dodatečně připsány pro tentou soubor.
Edgar Dutka se na stránkách knížky vrací letem času zpět do překotné doby konce čtyřicátých let a vzpomíná na své dva roky strávené v sirotčinci. Jeho alter ego se jmenuje Ben Klen. Povídky nepředstavují souvislý příběh, jsou to jen útržky vzpomínek, jednotlivé střípky mozaiky života. Nejsou nijak datovány, nelze říci, zda jsou řazeny chronologicky, nebo náhodně. Jen první dvě (příchod do Domova) a poslední (odchod k příbuzným) lze časově určit. Mezi těmito povídkami vystupují na povrch svérázné pos-tavičky Domova – přísná správkyně, vychovatelky slečna Hedvika a Andělka, kamarádi Jura, Tutela, Čangaja, Zdeněk, Marx a další.
S nadhledem a svérázným jazykem, který je směsicí obecné češtiny, moravského nářečí a němčiny, tu před čtenářem letí ob-rázky specifického života v Domově. Povídky se pohybují na hraně radosti a smutku, svázanosti rytmem Domova a jakési volnosti, bezstarostnosti a divokého „parchantského“ klukovského života. Je tu vidět i vnitřní pocit sounáležitosti s lidmi z Domova. Rozdíl v životě v rodině a v Domově je vykreslen v povídce s názvem Velký den. Ben jde na návštěvu k tetě a strýci. Ke svačině chce „chleba s maggim“, protože je to dobré, ptá se, co to je „meruňkový táč“, a na zahradě neví, zda si může utrhnout kuličku rybízu či jahodu, aby o něm neřekli, že je zloděj. Když mu nešťastně spadne ze stromu jablko, na které sáhne, málem hanbou uteče a divoce si představuje, že mu budou nadávat že to udělal schválně.
Hlavním motivem několika povídek je setkání některých dětí s rodiči, kteří se o ně, stejně jako o Bena, nemohou sami postarat. V povídce Jejich maminka jde o příběh matky Jury, Tutely a Sabiny, která žije v nedalekém chudobinci a která se nevzpamatovala z otřesu z války. Ben setkání popisuje takto: „Měla kožu v ksichtě jak holý zdechlý vrabec, který vypadl z hnízda a je už celý zmodralý. Prostě to byla ta nejstarší stařenka, jakou jsem kdy viděl“. V povídce Čangajův fotr se Čangaja setká se svým otcem, který mu řekne, že má tuberkulózu, a proto se o něj nemůže starat a on musí zůstat v Domově. Povídka Návštěva je o Benově setkání s matkou ve vězení, atd. Tyto povídky s ná-dechem smutku a citového rozjitření jsou v souboru nejsilnější.
Před čtenářem letí prožité okamžiky, že se ani nenaděje a je u konce. Povídky jsou příjemně čtivé, dy-namické, bez zdlouhavého po-pisování. Sociální a čtenářsky přitaž-livé téma i zpracování vynesly Edgaru Dutkovi nominaci na cenu Magnesia Litera 2003.


JANA BACHOVÁ



Litenky č. 1/11, roč. 2004/2005

(24. 8. 2004, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-614


Přes matný sklo


Štěpánka Pašková
( stepanka.paskova)
Mladá prozaička Petra Hůlová, která před dvěma lety rozvířila české literární vody prvotinou Paměť mojí babičce, vydala na konci léta novou prózu s názvem Přes matný sklo. Z exotického prostředí hor, gerů a stád se přesouváme do současného českého velkoměsta. Podobně jako v autorském debutu se i v druhém románu autorka nedívá na skutečnost pouze z jedné perspektivy. Vyprávění je zde dvojhlasé: své životní postoje, vzpomínky i současné problémy před námi rozvíjí Ondřej a jeho stárnoucí matka. Svět je tedy vnímán očima dvou generací a navíc čtenář může sledovat odlišný pohled muže a ženy.
Próza obsahuje tři části: úvodní a závěrečné vyprávění patří Ondřejovi, střední, delší část je vyprávěním jeho matky. Ondřej je typ člověka, jenž je zoufalý, aniž ví proč, nevidí cíl života. Stále hledá příčinu svých problémů v minulosti. Smutní nad vyvanutím svého vztahu se ženou, nepracuje a utápí se ve víně ve svém zpustlém bytě. Je netečný, nesnaží se nic měnit a navíc, jak říká: „To že nepracuju, se mi v těch chvílích zdá jednoznačně hodný obdivu.“ V závěru knihy sice přemýšlí o tom, že by si našel nějakou práci a zavolal zpět ženu, ale pak si říká: „Nenech se zlákat, ještě jim všem ukážeš.“
Matčino vyprávění je také plné vzpomínek: na rodiče, na seznámení s mužem... Žena uvažuje o stáří, rozpadu synova manželství a o jeho pití. Můžeme tedy sledovat tytéž klíčové situace z jiného pohledu.
Obě postavy samy sebe skvěle reflektují, někdy jsou však jejich sebekritičnost a nadhled až nevěrohodné. Je si například stárnoucí žena schopna připustit protivnost stárnutí a „...pach svý kůže kterej nejde smejt?“
Mezi vypravěči probíhá kritické hodnocení. Ondřej, potácející se v prázdnotě života, se dívá na matčiny životní hodnoty dost pohrdavě. Hnusí se mu její povrchní duchovní život, „...ten její lidovej kancelářskej rozum“. Matka má vždy radu, jak jít za štěstím, miluje citáty a navštěvuje psychoterapeutické kurzy, kde se učí pozitivnímu pohlížení na svět. Ondřej na své matce i své ženě Marii nenávidí některé typicky ženské vlastnosti: „Nezájem o věci, co se jich bezprostředně netýkaj. Já, můj mužskej a mý děti. A mluví o bohatým vnitřním životě.“
Tak jako prvotina Petry Hůlové je knížka Přes matný sklo výrazná užitím neformálního jazyka. Používání obecné češtiny dodává vyprávění na věrohodnosti. Postavy vůbec nevedou dialogy, vše se odehrává v úvahách a ve vzpomínkách. Přítomnost dvou vypravěčů má však někdy za následek, že se čtenář může ztratit a těžko rozezná, o kom je řeč a kdo vypráví.
Upoutají nás také neobvyklá básnická přirovnání plná fantazie: „Jak se matce dařilo věděl zřídkakdy kdo jinej než ona sama. Jako větve stromu, co rostou dovnitř. Jako hlas mezi skalama, co zvenku není slyšet.“ Přirovnání se na sebe někdy dokonce nabalují.
Narozdíl od prvotiny Paměť mojí babičce vypadá próza Přes matný sklo na první pohled úplně obyčejně - děj se neodehrává v exotickém prostředí, popisují se zde všední problémy lidí v současné české společnosti. Tato útlá knížka, překvapující upřímností zpovědi postav, je zajímavou reflexí lidského vnímání světa. Díky ní si čtenář uvědomí, že skutečnost je možno nahlížet z různých stran a možná společně s Ondřejem zapochybuje o smysluplnosti lidského počínání.


Štěpánka Pašková


HŮLOVÁ, Petra: Přes matný sklo. Praha, Torst 2004. 128 s., 138 Kč.


LitENky č. 2/12, roč. 2004/2005
(26. 10. 2004, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-705


Už ne pěšky

Haklovy létající objekty
ELIŠKA STEHLÍKOVÁ
( pavel.janacek)
Dlouhou večerní procházku a rozhovor s otcem zakončil Emil Hakl v nejbližší hospodě a místo panáka na účet podniku za ní obdržel cenu Magnesia litera. Minulý rok se v nové knize "O létajících objektech" vydal nejen na další pouť pražskými hospodami, ulicemi a nákupními centry, ale zabloudil i do ztracených vesnic kdesi v Čechách, kde se konají obskurní poetické festivaly a oslavy, a podíval se až kamsi do Jugoslávie, kde se výlet může náhle změnit v noční můru.
Oproti knize "O rodičích a dětech", v níž bylo tempo vyprávění dáno tempem chůze, sem tam ještě více zpomalené rozpomínáním se na minulost nebo jedním či dvěma rumy v hospodě, v níž se rozhovor táhl jako vaječný koňak (věřte, že tato alkoholová metaforika je zcela na místě), v jedenácti povídkách knihy "O létajících objektech" už vypravěči/vypravěčům (jedna povídka je např. vyprávěna ženou v ich-formě) procházka pěšky nestačí. Ocitají se spíše ve vagonu zběsile uhánějícího metra, kde si vypravěč nikdy není jist, na které stanici vystoupí a kde za jízdy vyslechne několik rozhovorů a lidských příběhů, které ale musí po několika minutách nenávratně bez pointy opustit a octnout se zpátky ve své starém životě („Byl jsem zpátky na Kulaťáku, zpátky ve svém starém životě. Přihlásil se smutek, kníže všech pocitů.“).
Tato „bezpointovost“ a „střípkovitost“ vyprávění, rozhovor v duchu hrabalovského hospodského pábení, hrdinové vtažení do situací bez vlastní vůle, život trochu odfláknutý a prokecaný se navíc v nové Haklově knize snoubí s nadpřirozenými a paradoxními momenty (tajemné postavy na jugoslávském kopci, náhle vyrostlý kopec za obchodním domem, zastřelený pes, exekutor, který píše básně), z kterých až mrazí v zádech. To všechno Hakl zachycuje s neuvěřitelným pozorovacím (a „odposlouchávacím“) talentem, nechává čtenáře jen krátce konfrontovat se všemi těmi „neklidnými frajírky a starými fotry, pipinami s holými pupíky, falešně ulízanými šmejdy a supernejistými hiphopy“, a tím skládá mozaiku české současnosti, která svou tragiku odhaluje právě v těchto banálních mihnutích se, dialozích a krátkých střetnutích. Emil Hakl ale nic z toho neanalyzuje, protože každý kamínek do té mozaiky patří stejným právem. („Co já to vlastně mám rád? Přece ten déšť, co se snáší venku na střechy, přece ty lesknoucí se koleje, ten ptačí zpěv ve čtyři ráno. Ty třaslavé hvězdy támhle nad Českým středohořím. Chrobáky rachotící v jehličí. Čím dál víc stejné kamarády. Měkké blondýny v účtárnách. Bledé holky ze sídlišť. Všechny ty věčně nasrané rumové dědky. Všechny ty humanitně vzdělané žabí prince, se kterými se tak pěkně žvaní a kteří pak pro člověka nehnou prstem. A koneckonců i všechny ty rychlé šmejdy, co s člověkem zametou dřív, než si jich stačí všimnout, protože je to jejich způsob komunikace.“)
Jen má možná někdy chuť zatahat někoho ve vagonu metra za rukáv a zeptat se, jak to bude dál. Jenže bohužel ten pán už na další zastávce vystupuje.


Hakl, Emil: O létajících objektech. Praha, Argo 2004. 192 s.


Litenky č. 3/13, roč. 2004/2005
(15. 11. 2004, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-744


O svárech života a víry, duše a těla

Svět Chaima Potoka
ŽANETA PROCHÁZKOVÁ
( veronika.kredbova)
Židovského spisovatele Chaima Potoka asi netřeba příliš představovat. Narodil se v New Yorku roku 1929 do rodiny polských emigrantů. Vystudoval nejprve talmudskou akademii, poté anglický jazyk na Yeshiva University a židovský teologický seminář, po jehož ukončení se stal v roce 1954 konzervativním rabínem. V roce 1959 nastoupil na pensylvánskou univerzitu, kde získal doktorát z filozofie. Zemřel 23. července 2002.

Již jeho první román "Vyvolení" (1967) se setkal s velkým úspěchem. Děj románu je situován do ortodoxní židovské komunity v New Yorku ve čtyřicátých letech minulého století a hlavní hrdina Reuven řeší dilema mezi ortodoxní vírou a světským životem. Volným pokračováním "Vyvolených" je román "Slib", v němž Reuven stojí na prahu dospělosti a před otázkou, jaké je jeho místo v židovském světě. Konfliktu s ortodoxní vírou a komunitou se Potok věnuje i v dalších dílech, např. v autobiograficky laděných románech "Jmenuji se Ašer Lev" a "Dar Ašera Leva".

Kromě románů napsal Chaim Potok i řadu dramat a kratších próz, jmenujme třeba "Staré muže o půlnoci", trilogii novel propojených postavou ženy, která vstoupí do života třem velmi odlišným mužům. Potok je také autorem mnoha esejů a odborných článků, nedávno vyšel např. jeho historizující esej "Putování - Dějiny Židů", v němž zachytil příběh svého lidu.

Novinkou na českém trhu je nyní Potokův román "Davitina harfa". Po řadě mužských hrdinů vypráví tento příběh dívka, s níž jsme se mohli setkat už ve "Starých mužích o půlnoci". Davita se musí předčasně rozloučit s dětstvím. Na dálku prožívá, jak na druhé straně oceánu sílí fašismus a antisemitismus a propuká válka. Přitom nahlíží také do spletitých vztahů a osudů svých rodičů, pocházejících z odlišných světů, snaží se jim porozumět a touží být šťastná.


Potok, Chaim: Davitina harfa.Praha, Argo 2004. 222 s.



ŽANETA PROCHÁZKOVÁ


LitENky č.3/13, roč. 2004/2005
(14. 12. 2004, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-791


Na konci tunelu tma jako v prdeli

Úvaha nad poslední sbírkou básní J. H. Krchovského
Zdeněk Zárybnický
( zdenek.zarybnicky)
Sbírka J.H. Krchovského "Nad jedním světem" (Host 2004) obsahuje autorovy básně z posledních dvou let. Jsou řazeny chronologicky a zřejmě nebyly sepsány s úmyslem vytvořit nějakou jednotnou kompozici. Přesto je možné v nich vysledovat některé společné myšlenky a tendence.
"Na konci tunelu tma jako v prdeli," píše J.H. Krchovský a vyjadřuje tím svoje přesvědčení, že po smrti (tedy alespoň pro jeho osobu) nenastane nic - žádné spasení a věčný život, ale ani žádná pekelná muka, prostě nic, jen věčná prázdnota. Není-li Bůh a zanikneme-li my i všechno, co vytvoříme, jaký pak může mít náš život na této zemi smysl? A Bůh pro Krchovského není, alespoň ne takový Bůh, který by byl laskavý, myslel to s námi dobře a dával věcem účel a řád.
Kromě tohoto praktického ateismu a popření posmrtné existence je v Krchovského básních jako rys jaksi samozřejmý (nereflektovaný) obsažen egoismus a s ním svázaný egocentrismus. Básník vidí jen sebe, hlavně svou vlastní smrt a věčnou temnotu po své smrti; co se děje s tímto světem a co se s ním bude dít dál, to už není jeho věcí. Smrt člověka je tu absolutní a tragická, protože člověk není součástí okolního dění, je světem sám pro sebe.
Krchovský popírá Boha a zaměřuje se na sebe - a přece hledá smysl bytí. Někdy ho těší jisté chvilkové požitky (dvě malá piva, stesk a guláš se šesti a ten všudypřítomný sex, na který ale - byť je to trapné - vždycky musejí být dva), jenže Krchovský není hedonik, který by hlásal: užijme si, dokud jsme tady. Naopak, neustále se nám připomíná, že požitky jsou jen dočasné, z hlediska věčnosti bez významu, a tím bez významu vůbec. Žít zde neznamená být teď a tady, žít znamená vztahovat se ke smrti. Lapidárně vyjádřeno: život je smrt. Je jediná věc, která má význam i tváří v tvář smrti: láska. Jenže láska není věčná, a tak chvilkový dojem, že smysl v ní byl konečně nalezen, je vystřídán ještě větším cynismem. Ten se projevuje tím, že láska je redukována na sex (a tu jde o tvrdé porno, nikoli o nějaké milování se) a básník si uleví šťavnatějším výrazem. Tak se tu střídají básně drsně pornografické s básněmi jinými - ne ovšem šťastnými, protože v nich je obsažena chmurná vize a jistota, že přijdou zase temné chvíle.
Má tedy ještě vůbec něco smysl? Básník tvrdí, že ne, ale je to jen výsledek jeho bytostného pesimismu. Ve skutečnosti ukazuje jisté východisko, jistou cestu: kdyby lidé mohli sdílet svůj svět, snad by to nějaký smysl mělo. Ale - to se nestane:
Živý a krutý sen vzbudil mne nad ránem:
jen jsme se míjeli... Sen o mém bolu
- tys byla vlaštovkou, já starým havranem
nad jedním světem, a nikdy ne spolu
Bylo by možné a bylo by jednoduché Krchovského pohled odsoudit jako sobecký, nebo litovat jako beznadějně tragický. Těžší je se s ním vyrovnat, s ním a s otázkami, které nás mimoděk napadají při četbě jeho básní. Proč nás kurva všecky tak strašně zajímá věčnost a proč nás tak děsí smrt?



Krchovský, J. H.: Nad jedním světem. Praha, Host 2004.72 s., 119 Kč.

(27. 12. 2004, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-807


Ukázka z povídky Jana Balabána Triceratops


veronika.kredbova
K recenzi povídkové sbírky Možná že odcházíme v tomto čísle
To je fakt problém. Jak uložit láhev vína a čtyři zákusky do aktovky, v níž Jaromír jindy nosíval kromě deníku, knížky a novin jen rohlíky a konzervy s paštikou? Není problém to tam nacpat, ale aby ty zákusky byly ještě co k čemu, až je donese domů. Taková blbost. Měl by je asi nést jen tak v ruce, jak jsou zabalené v papíru, ale tak on sám sebe nevidí: aby pochodoval po sídlišti s nadýchaným balíčkem, to by zrovna mohl jít s kyticí. To byl možná hlavní důvod, proč nikdy nekupoval květiny, pro sebe už vůbec ne, a jiným… Raději to vždycky řešil bonboniérou jako v tom vtipu o policajtech na pohřbu. Takhle ne, nosit kytičky a balíčky. Správný chlap má vždycky jedno kompaktní zavazadlo, nejlépe koženou aktovku; a co se do ní nevejde, to je zbytečnost.
Nejraději by ty zatracené větrníky vyhodil do první popelnice. Stejně z nich šla na něj hrůza. Podivná křehkost lastur s cukrovou polevou a uvnitř, ech, bílá masa šlehačky a pod ní pudinkový krém, mazlavý jako sekrety nějakého mlže. Co to blbnu, všechno si tam zasviním od těch dobrot. Ženská řekne, vezmi taky nějaké zákusky, a já už jak blbec cpu tyhle nesmysly do tašky. Beztak ani nevím, jak to chutná. Doma jsme to nejedli a potom, potom jsem si to už teprve nekupoval. A tahle ženská řekne…
Jaromírův vnitřní hlas utichá. Ustupuje obrazu dívky Lenky stojící v rámu dveří jeho bytu v jedenáctém patře. Splývavé šaty s květinovým vzorem a s výstřihem trochu poodhalujícím hruď, z níž se zvedají pěkná kulatá prsa, široké čelo s obočím, které se klene vysoko nad tmavýma očima trochu zvětšenýma silnými brýlemi bez obrouček, pootevřená ústa a brada, která rozhodně nikam neustupuje. Ještě žádná žena za ním takto nepřišla. Ještě žádná ho neposlala pro víno a zákusky.
Žádná žena – v prázdnotě tohoto slovního spojení prožil roky a roky návratů z práce. Kafe, rohlík s paštikou, potom cigareta, všechno bezpečně seřazeno kolem knížky, kterou nečte poprvé.

(27. 12. 2004, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-809


Indián v Kozlodějích


Štěpánka Pašková
( stepanka.paskova)
Petr Šabach vydal nedávno novou prózu s názvem "Ramon" a podtitulem "Psáno pro New York Times".
Vesnice Kozloděje, kde se "každej druhej jmenuje Dedera", leží kousek od Prahy. Její obyvatele každý z nás asi někdy někde viděl: starosta, který před volbami sliboval a teď provozuje night club; komunisti stříkající po zdech třešničky; slizký profesor číhající na studentky; hospodští štamgasti; sprosté holky s cigárem čtoucí na zastávce bulvární plátek...
V této různorodé směsici lidí se ocitne Ramon - indián z Mexika. Od obyvatel Kozloděj se liší snad ve všem: neřeší průměrné problémy, nehádá se - to raději tancuje nebo mlčí, nenadává na život a - kouří marjánku .
Vypráví nám o něm sedmnáctiletý básník a povídkář, začínající intelektuál Martin Luter. S Ramonem se setkal na začátku prázdnin a ubytoval ho v dřevěné boudě zvané Jamajka. Společně pěstují a vydatně pokuřují marjánku, Ramon poznává kozlodějské obyvatele a Martin píše povídky (např. o muži, který umrzl, protože chtěl zjistit, jestli je v ledničce po zavření tma).
Příběh o Ramonovi je prokládán karikujícími portréty občanů Kozloděj, jejich problémy. Próza se tak stává obrazem současné české společnosti a jejích bolavých míst (problém restituce, předsudky a xenofobie, průměrnost vesničanů a jejich dětí). V složité situaci se ocitá i paní Haková, která nechce prodat pozemky na stavbu satelitního městečka, protože ji o to na smrtelné posteli očima prosil tatínek. I když jí nabízejí obrovské sumy peněz, odmítá. V této části knihy (jinak kompozičně obyčejné) je střídavé rozvíjení dějových linií ozvláštněno tím, že se epizoda o paní Hakové o prodeji pozemků zkracuje např. jen na pouhou větu: "Paní Haková! Sto miliónů!"
Příběh je vyprávěn obecnou češtinou s častými vulgarismy, jež nepůsobí tak nuceně, jako moderní teenagerovské výrazy: stáhl úsměv z oběhu, nenápadnej jako sedmimetrový hovno, padla na mě depka jako trám, dát si trumpetku pana výpravčího...
Šabachova poslední próza vyznívá tragikomicky. Autor ukazuje lidskou malichernost a malost, absurditu situací (na drakiádě pouští přemoudřelá holčička Karkulka draka ve tvaru "pičky"), někdy je však snaha o vtip a aktuálnost problému přehnaně snaživá.


Šabach, P.: Ramon (psáno pro New York Times). Praha/Litomyšl, Paseka 2004.


LitENky č. 3/13, roč. 2004/2005

(3. 1. 2005, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-829


Vždycky jsem ráno cvičil nahý


Jana Lněničková
( jana.lnenickova)
"Hugo" je prostý název komplikované knihy Jiřího Kamena. Proč se mi zdála komplikovaná?
Především - celý román je psán jako jeden dlouhý dopis, který Hugo píše Rudolfu Slánskému z Mírovské trestnice. K této skutečnosti nás často odkazují oslovení Rudolfa, jemu adresované otázky i naopak reakce na Slánského dopisy. Čtenář je hned v první kapitole vtažen do děje, který se nepřetržitě valí jako divoká řeka.
Četbu příliš neusnadňuje ani hlavní postava. Jaký vlastně Hugo byl? Co je pravda a co fikce? Pravdou je, že Hugo Sonnenschein-Sonka skutečně žil a psal Slánskému za svého pobytu ve vězení. Ví se také, že se setkal s Hitlerem, Leninem, Mussolinim, Trockým. Z řad spisovatelů byl přítelem Ivana Olbrachta, Vladislava Vančury, S. K. Neumanna či Otokara Březiny. O samotném Sonkovi je známo, že byl židovského původu. Narodil se v Kyjově roku 1889 (v témže roce se v Paříži konala světová výstava) a zemřel v roce 1953 ve věznici. Z fotografií v publikaci se dá soudit, že byl opravdu pohledný, jak tvrdí on sám i jiní.
Život básníka a anarchisty na začátku dvacátého století nemůže být bez bílých míst. Právě tyto mezírky doplňuje Kamen svou představivostí. Mísí skutečnost s fikcí, reálné a možné. Kniha má sice 11 kapitol (rozdělených podle životních etap), ale zároveň jde o jeden dlouhý dopis z vězení. Hugo na začátku popisuje pobyt v tomto zařízení, pak se dostává do doby dětství, k návštěvám Rodina v Praze, válkám a revolucím, Osvětimi a zpět za mříže, kde umírá. Kruh se uzavírá, příběh se vrací tam, kde začal. Jen v průběhu psaní byl adresát Slánský popraven. Hugo to ví, stále však píše.
Líbí se mi hrdinův pohled na svět, ten nadhled se špetkou humoru. Kritizuje sám sebe, odhaluje svůj vztah k ženám a názory na ně („Emancipovaná žena je ve všech dobách hermafrodit.“). Podobně svérázně a kriticky líčí i své přátele, Prahu („Praha, to je nedostavěné divadlo: má jen jeviště. V Praze se nikdy pořádně neví, kdo tam vládne.“), školu („Škola je ztráta času ( stydím se, že jsem chodil do školy)“), Itálii („Itálie je vlastně takový rodinný podnik. Putyka v držení jedné rodiny, jejíž členové se dohadují, kolik z té putyky komu patří“), Adolfa Hitlera („Hitler žárlil na všechny Židy. Těmhle židovským vynálezům, ženskému orgasmu a podvědomí, vyhlásím válku.“). Avšak i pod touto cynickou slupkou dokáže filozofovat o životě („Opravdový život se dostavuje jako katarze, jako očištění po nějakém průšvihu. Otokar Březina, syn ševce, o tom psal celý život.“), věří na převtělení, uvědomuje si své nedostatky a chyby, nestálost v lásce hraničící s megalomanstvím. Celou knihou prochází přátelství Huga s Ivanem Olbrachtem („Jeho existence pro mě znamenala způsob uzemnění. Než jsem ho potkal, vlál jsem jen tak prostorem.“), jenž Sonku zpodobnil jako postavu v "Podivném přátelství herce Jesenia". Ve své samotě vzpomíná Hugo na mnohé, nezdráhá se užít sprostých slov, míchá dohromady minulost i zamřížovanou přítomnost, židovské i jiné tradice.
Jiřímu Kamenovi se podařil výborný koktejl z fikce a skutečnosti, který působí věrohodně a poutavě.


Kamen, Jiří: Hugo. Praha, Prostor 2004.
(3. 3. 2005, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-911


Červenobílý halušky


Zdeněk Zárybnický
( zdenek.zarybnicky)
Dorota Maslowská vydala svou knihu "Polsko-rusácká válka pod červenobílou vlajkou" (tak zní v překladu původní název) před dvěma roky, ve svých 19 letech. Kniha získala několik prestižních ocenění a hádali se o ni přední polští kritici. Byla přeložena do několika cizích jazyků, nyní vychází v Odeonu česky.
Hrdinou příběhu, dá-li se ovšem zmatenému vyprávění nemajícímu žádnou srozumitelnou dějovou linii říkat příběh, je Silnej, feťák a pobuda, dnešní teenager. Fláká se po městě, balí roštěnky, většinu času je pod silným vlivem různých drog. Podle toho také vypadá jeho vyprávění: je v něm spousta bizarních zážitků, které nezapadají do sebe, a nikdy není jisté, co z toho všeho je skutečnost a co jsou halucinace. Když už si myslíte, že je vám alespoň něco jasné, je celé vyprávění zpochybněno tím, že se v knize objeví autorka příběhu a pohrává si s myšlenkou, že celý děj je jen dílo její představivosti. I když není jisté, jestli ona "Maslowská" není jen další halucinací Silnýho.
Zní to jako velký blábol - ale v tom to právě vězí. Má-li kniha věrohodně popsat život takového člověka, jako je Silnej, nemůže vyznít jako kompaktní, nerozporuplné vyprávění. Silnej má v hlavě guláš, úryvky z televizních zpráv a produktů masové zábavy se mu mísí s fantasmagorickými vidinami po požití pervitinu a všechno to chrlí na čtenáře, jak mu zrovna napadne. Mluví jazykem, který neuznává pravidla, montuje do sebe slangová slova a odposlechnuté odborné výrazy, vzpomenuté úryvky z televize vytržené z kontextu.
Svět, ve kterém se Silnej pohybuje, je určitě zvláštní, a není to jen tím, že je viděný jeho očima. Ve městě totiž vypukla polsko-rusácká válka pod červenobílou vlajkou, tedy válka polských nacionalistů proti přistěhovalcům z východu. Domy jsou natírány na červenobílo, je pořádán festival Den bez Rusáka, kterého se účastní místní nobilita. Nobilitu zde představuje obchodník s pískem Zdislaw Sztorm, který prohlásí za Miss sympatie feťačku, která se s ním vyspí. Policie je v tomhle světě zblblá do VIP a krutá. Nikdo tu není normální. V jednu chvíli se sice objeví děvče, které vám na první pohled připadá celkem slušné a inteligentní. Pak ale zjistíte, že má totálně vymytý mozek slušňáckou propagandou svých rodičů: nekouří, nepije a neříká své názory moc nahlas, absolutně nechápe, co se kolem ní děje.
Prostředí, ve kterém se Silnej nachází, zcela ladí k jeho postavě. Je šílené, je bizarní, ale zároveň je čímsi známé. "Polsko-rusácká válka pod červenobílou vlajkou" je karikaturou, nezobrazuje zcela jiný svět, ale náš svět viděný v těch nejčernějších barvách.

Pokud čekáte, že próza Doroty Maslowské má nějaké zásadní vyznění, že v ní je obsažen morální apel, budete zklamáni. Ani postava Silnýho ani žádná jiná tu nejsou zhodnoceny. Není to účelem této knihy. Silnej je ukázán zevnitř, abychom ho pochopili, abychom znali motivy jeho jednání, způsob jeho myšlení. Názor si na něj budete muset udělat sami.


Maslowská, Dorota: Červená a bílá. Praha, Odeon 2004. 203 s.


(4. 3. 2005, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-912


Za trest a za odměnu: na dobrý román trochu málo


Anna Bečvářová
( anna.becvarova)
Kniha "Za trest a za odměnu" je už druhým spisovatelským počinem Anny Zonové, která na sebe poprvé upozornila před čtyřmi lety povídkovým souborem "Červené botičky".
Nyní se k nám autorka obrací s románovou prózou z doby těsně poválečné a následující. Osou knihy je vyprávění čtyř osob navzájem propletených rodinnými vztahy. Lise, zatvrzelá komunistka a matka dvou dětí, je nejsilněji prokreslenou postavou celé knihy. Vypráví svůj příběh od doby, kdy byla spolu se svými dětmi přesunuta "za trest" do oblasti pohraničí. Její manžel, kdysi prominentní komunista, byl v padesátých letech odsouzen za zradu a špionáž. Lise vzpomíná na předchozí bohatý život a konfrontuje jej s dobou strávenou v pohraničí. Nejenom manuální práce, ale i primitivní životní podmínky a kulturní nuzota ji značně deprimují. To vše však považuje jen za omyl, doufá v objasnění křivdy spáchané na svém muži a stále pevně věří v komunismus a bojuje za něj. Je postavou až tragikomickou, silně materiální a neschopnou nějakého hlubšího citu.
Druhým vypravěčem je Josef, který se při představování svého osudu vrací až ke svému narození. Jeho rodina rusínského původu naopak do pohraničí zavítala "za odměnu". Josef je ztělesněním naprosté primitivity, nevzdělanosti a nekultivovanosti venkovského dítěte. Jeho řeč, která by měla pravděpodobně představovat hovorovou mluvu malého chlapce, je až příliš nerealistická a jeho neustálé opakování frází "to mám od mamči, to mám od taťky" čtenáře přivádí k šílenství. Na druhé straně chlapcovo vyprávění podává vcelku barvitý a zajímavý pohled na vesnici v pohraničí.
Třetí postavou je Tereza, mladší sestra Josefa a později žena Rudolfa, syna Lise. Její příběh sledujeme až od doby dospělosti. Jestliže předchozí postavy ve svých vyprávěních reflektovaly život a události svého okolí, Terezina zpověď je spíše sondou do duše znuděné ženy ve středních letech, která svůj život ozvláštňuje nevěrou. Milenecký vztah k muži své přítelkyně se jí stává vším a je jím zcela pohlcena. Tereza je jistě zajímavou a nejvíce realistickou postavou celé knihy.
Poslední postavou knihy je Marek, neúspěšný básník a přítel Terezy. Jeho role v knize je téměř zanedbatelná, představuje jen několik málo vstupů a slouží k lepšímu vykreslení a pochopení vztahu k Tereze.
Ze všech čtyř linií jednoznačně nejlépe vystupuje postava Terezy. Tematikou otázky ženského nitra Zonová zaujala již v předcházejícím díle. Ostatní témata uvedená v počátku knihy - jako odsun Němců nebo politické procesy padesátých let - jsou naprosto nedotažena. Také jistý spojník všech čtyř postav jaksi chybí a spokojit se s jejich rodinnou provázaností mi přijde tak trochu málo.


Zonová, Anna: Za trest a za odměnu. Praha, Torst 2004. 260 s.

(11. 3. 2005, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-932


Skutečnost snu Zbyňka Havlíčka


Veronika Kloboučková
( veronika.klobouckova)
Nakladatelství Torst nedávno vydalo druhou knihu ze zamýšlených čtyřsvazkových Spisů Zbyňka Havlíčka. Po "Dopisech Evě" se můžeme začíst do teoretických prací a esejů věnovaných nevědomí a vědomí, snům a skutečnosti. Naše redakce se rozhodla tohoto básníka, donedávna zcela opomíjeného, krátce představit.
Zbyněk Havlíček (1922–1969) patřil spolu s básníkem Rudolfem Altschulem (zemřel za nacistické okupace na pochodu smrti), filozofem Robertem Kalivodou, malířem Liborem Fárou a dalšími k vůdčím duchům spořilovské surrealistické skupiny, která vznikla v roce 1943. Miloval poezii K.H. Máchy, obdivoval hudebnost veršů Hlaváčka, intenzitu prožitků „prokletých“, nejvíc však byl okouzlen surrealistickou vášní pro sen. Po válce se rozhodl pro studium estetiky, filozofie a psychologie, jeho „navigační hvězdou“ se stal Freud, z českých osobností ho silně ovlivnila svérázná a jedinečná osobnost Svetozara Nevoleho.
Roku 1945 napsal svou první sbírku "Zem Zemřít", která stojí v opozici vůči poezii díků a barikád opilé rudým vínem. Oproti uvítacím sborům básníků se Havlíček snažil zapomenout.
Havlíčkova raná tvorba upřednostňovala manifest před analýzou, na zeď si mladý básník přibil „desatero odvahy“:
„Nesmiřitelnost!, Stavět vše mimo zákon!, Erotisovat!, Sadistickou krásu!, Katastrofu vědomí!, Rozpor jako podstatu bytí!, Fantasii jako metodu poznání!, Svobodu jako permanentní revoluci!, Poesii jako dialektické delirium!, Báseň jako absurdní ekvivalent absurdního světa!...“

Havlíček byl velmi zklamán cestou, kterou si pro své budoucí kroky vybralo poválečné Československo. V letech 1946–1947, kdy většina jeho vrstevníků usilovala o co nejčetnější publicitu, odjel do Finska. Při svých toulkách po severních zemích se snažil vyrovnat i s vlastní neschopností čelit vzrůstajícímu literárnímu prakticismu, který už mířil do stalinských padesátých let.
Po návratu do Prahy se Havlíček pustil do překladu Nadeauových "Dějin surrealismu" pro Teigeovu edici. Místo toho, aby se aktivněji zapojil do kroužku surrealistů, způsobil jeho překlad spíše ochlazení vzájemných vztahů. Havlíček dále pokračoval v básnické tvorbě a roku 1948 se chystal v Girgalově nakladatelství publikovat sbírku básní "Odvahu", nakonec ale k vydání nedošlo.*
Začátkem padesátých let dokončil svou disertační práci "Sen a čin (Skutečnost snu)", která však nebyla přijata (doktorát byl Havlíčkovi přidělen in memoriam až v devadesátých letech). Po neshodě s pražskými surrealisty další nepříjemný okamžik Havlíčkova života. V této době vznikly jeho nejvýznamnější básně, do nichž se vpíjí nesmiřitelný postoj ke stalinské epoše, v níž je „smrt bezmála společenskou hrou“ ("Kabinet doktora Caligariho", "Karlotta menstruuje")
Po dopsání "Stalinské epochy" se Havlíček-básník na sedm let odmlčel. Věnoval se nelehkým úkolům psychologa, které byly ztíženy i tím, „že návrat pacientů do sociální skutečnosti padesátých let znamenal jen trochu jinou psychosu, horší v tom, že tato psychosa byla zištná, bezpáteřná a krutější, než s jakou se setkává u svých pacientů.“ (V. Effenberger). Přestěhoval se do psychiatrické léčebny v Dobřanech. Na tomto ostrůvku svobody se seznámil se svou femme fatale, Evou Prusíkovou, která uchovávala a střežila básníkovo dílo i korespondenci (Dopisy Evě. Dopisy Zbyňkovi. Torst 2003)
Havlíček se zaujetím studoval psychózy, nechával se ztrhnout vztahem mezi básnickým obrazem a schizofrenním symptomem (Básnický obraz a schizofrenní symptom, 1957), sbíral cenný psychoanalytický materiál, který by mu pomohl objasnit princip imaginace. Obrazotvornost pro něj nebyla jen „nezávaznou hrou obrazů, ale jediným vrcholem, v němž splývají dosavadní antinomie sopečných erupcí a tvorby, iracionality a kritického vědomí, valícího se symbolu a jeho interpretace.“

V roce 1958 se vrátil k básnictví rozsáhlým cyklem "Miluji, tedy jsem". Obnovil spojení se svými přáteli, seskupenými kolem sborníku Objekty.
Ve své klinické praxi sledoval dynamiku lucidního snění, promýšlel otázky geneze lidského vědomí a básnické inspirace. Studoval je např. v Kafkově díle, ale i ve své vlastní tvorbě. Na základě svých poznatků zformuloval osobitou metodu, v níž viděl analogii umělého vytváření náhodných procesů v matematice, analogii metody Monte Carlo.
„Metoda Monte Carlo...řeší specifickým způsobem rozpor mezi nevědomím a vědomím, mezi modelem vnitřním a vnějším. Interiorisuje svody skutečnosti v souhře s nevědomými potřebami, systematisuje je v procesu permanentní desintegrace a integrace a transformuje je v esenciální básnickou skutečnost. Staví báseň především z nalezených předmětů- Vytváří tak adekvátní a komplexní obraz světa, v němž žijeme, světa, jenž je v nás.“ (Metoda Monte Carlo, 1963)

V průběhu roku 1968, kdy už se zdálo, že by se mohl v oboru plně prosadit (byl pozván do zahraničí), onemocněl leukémií, které začátkem následujícího roku podlehl, jeho dílo zůstalo nedokončeno.

Havlíčkovy texty zařazené do knihy "Skutečnost snu" nejsou jen pohledem psychoanalytika, „který usiluje o poznání motivací a zdrojů imaginace“, ale především básníka, „který imaginaci přikládá všechnu moc“. Kromě otázek principu imaginace se Havlíček ve svých pracích zabývá vztahem vědy a poezie, do řádek přednášek jsou vepsány jeho názory na surrealismus, „stroj na skutečnost“. Kniha je doplněna vzpomínkami jeho přátel a známých, jejichž „dílčí svědectví dávají vyvstat skutečné podobě Havlíčkova světa“.


Havlíček, Zbyněk: Skutečnost snu. Praha, Torst 2003 (vydáno 2004). 570 s.


--------------------------------------------------------------------------------
* Havlíček napsal dvacet osm básnických celků, za svého života však publikoval pouze časopisecky, ve sbornících a antologiích. Teprve po smrti se jeho dílo začalo objevovat na veřejnosti - nejprve v samizdatu, od roku 1994 i v oficiálních nakladatelstvích. Český spisovatel vydal v roce 1994 jeho básnický svazek "Otevřít po mé smrti", nakladatelství Torst v roce 2000 sbírku "Lístky do památníku".



(12. 3. 2005, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-933


Vestra res agitur

Alexandr Stich povzbuzující
Zdeněk Zárybnický
( zdenek.zarybnicky)
"A zkuste dnes koupit třeba Chelčického," povzdechla si nad nedostatkem zájmu o naši (čti: českou) starší literaturu v nedávné anketě Tvaru Alexandra Berková. Staré texty se příliš nečtou, nevydávají, nemají vliv ani na dnešní literáty, jejich "zvládnutí" nepatří k standardní výbavě dnešního kulturního člověka. Jenže tato neznalost nám nutně podráží nohy, chceme-li zasvěceně mluvit o takových věcech, jako je český národ, český jazyk či vztah Čechů s Němci a s ostatními národy v Evropě. Nejen aktuální potřebu znát dějiny českého jazyka a české literatury zdůrazňuje kniha "Jazykověda - věc veřejná", výbor z publicistických prací Alexandra Sticha z devadesátých let.
Autora snad netřeba příliš představovat, lingvoliterární vědec prof. PhDr Alexandr Stich, CSc. zemřel před pouhými dvěma roky a mezi pedagogy i studenty filozofické fakulty, kde od r. 1990 až do své smrti působil, je dodnes stále zmiňován a vzpomínán. O to potřebnější a vítanější je dnes vydání čehokoli z jeho díla, neboť jeho odkaz je snad tu a tam již mírně zkreslován. Přítomné publicistické práce (spolu s osobitým literárním přídavkem, dosud nevydaným "Deníkem velocipedisty") znovu připomínají a oživují, s kým že to máme tu čest.
Stichovy články je radost číst. Ne snad proto, že se věnují tématům do jisté míry stále ještě aktuálním (poslední pravidla pravopisu, název našeho státu, zkreslený pohled na slovesné baroko, neuctivé zacházení s jazykem aj.) či proto, že autor na tato témata přináší nový a neotřelý pohled. To dnes dovede kdekdo. Hodnota Stichova je v tom, že - tak jak to požadoval i po ostatních - více četl, než psal a vždy se snažil vložit svůj badatelský prst do rány, než něčemu uvěřil. Vše pak zpracoval formou dosti vytříbenou a noblesní. Jako zastánce co nejširší výuky a znalosti latiny vtahuje Alexandr Stich své čtenáře do klasického světa vkládáním latinských citátů, užívá četných přirovnání a příkladů nejen z klasické literatury a z bible, ale i ze starší české literatury, své čtenáře vzdělává i užíváním již zašlých českých slov. To vše se ovšem neděje bez rozmyslu, ale je to nástrojem tu jemné ironie, tu jemného humoru, takže čtenář se až diví, jak může být učenost zábavná - a autor ho má přesně tam, kde ho chtěl mít. Všechny články této knihy mají totiž úlohu především persvazivní, mají přesvědčit čtenáře o nutnosti věnovat jazykovědě a české kultuře vůbec zaslouženou pozornost.
Lidí, kteří mluví o jazyku, je mnoho, málokdo ho však bere vážně. Kniha publicistických článků Alexandra Sticha přispívá k tomu, aby jazykověda byla skutečně věcí veřejnou - a nikoli už veřejným domem.


Stich, Alexandr: Jazykověda - věc veřejná. Ed. Václav Petrbok. Praha, NLN 2004. 335 stran, náklad neuveden, doporučená cena 259 Kč

(12. 3. 2005, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-934


Se psem o smrti


Štěpánka Pašková
( stepanka.paskova)
Sledování světa zvířecíma očima není v literatuře vůbec nic nového. Ale proč nás stále přitahuje? On totiž takový Bílý tesák nebo i Kocour Modroočko je často všímavější než lidský hrdina. Dokáže vidět pravou podstatu věci, osoby, událostí. Změněný pohled je takové malé nakopnutí: „Podívej se, člověče, jak tahle věc, událost, tenhle člověk je tím, čím je!“ Edgar Dutka, autor prózy Slečno, ras přichází, jež vyšla loni v nakladatelství Prostor, si také zvolil za vypravěče zvíře.
Stará, nemocná fenka Bojana (podle venkovských psů „slečna z města“), střežící klid svého ochrnutého pána, se probírá vzpomínkami. Honí se jí hlavou nejrůznější myšlenky, zaznívají nejhlubší otázky naší existence. Úvahy se točí hlavně kolem jednoho tématu - smrti. Tu pro Slečnu zosobňuje představa rasa - tedy žádný dnes už trochu směšně působící kostlivec nebo smrtka s kosou - ale hrozivý chlápek se železným okem na odchyt psů, ohlašovaný křikem cikád, jehož blízkost Bojana už dobře cítí. Má ze smrti strašný strach, uvažuje co bude po ní: „ …mít to znameníčko, že něco je, že napříště nebudeme jen atomy rozfoukanými do vesmíru…to by se to panečku umíralo!“
Takové myšlenky se vynořují v její mysli, zatímco se probouzí okolní kouzelná příroda - flétňáci začínají sametově zpívat, objeví se karavong se žlutým okem. Dům, na jehož verandě Bojana leží, se totiž nachází uprostřed úchvatné australské buše (Dutka se v próze inspiroval svým ročním pobytem v Novém Jižním Walesu). Různé okolní podněty provokují její rozmanité vzpomínky na příhody a na lidi, útržky jejich rozhovorů. Nejvíc Slečně schází Nela - neúnavná životní bojovnice, člověk, který nekonečně miloval život a uměl ho žít naplno. Umíněná vytrvalost Nely je pro Bojanu vzorem.
Děj prózy se rozvíjí během jednoho vánočního dne. Za ochrnutým Joem přijíždějí jeho kamarádi - čeští emigranti. V jedné chvíli však Bojana pocítí přítomnost smrti. Její obětí nemá být ona, ale Joe. Po smrti pána už touží jen po jediném - dokázat vyvléct své rakovinou prožrané tělo na kopec do buše a tam ať si pro ni ten smradlavý ras přijde. Buš znamená pro „slečnu z města“ volnost… Vzpomínky na útěk od lidí do buše, na život se smečkou divokých psů a na smrtící lesní požár, ve kterém málem ztratila život, provokují k zamyšlení nad rozdílností žití v nesvobodě u lidí, kde je čas nasekaný na opakující se kousky, oproti životu v bezčasí přírody, sice se zmučeným tělem, ale s nezuboženou duší. Slečna prožila útěk od lidí, ale pak také návrat. Epizoda vyprávějící o tomto duševním návratu k lidem (Bojana byla zachráněná po dlouhé noci z moře poté, co vypadla Joeovi z lodi) ve mně ale budila dojem příběhu přejatého z amerických příruček „pro potěšení duše a radost srdce“, kde byznysmeni rozdávají červená srdíčka s nápisem Miluji tě a delfíni zachraňují topící se potapěčky. Ale naopak: vtip, mluvenost Bojanina vyprávění, otevřenost a bezprostřednost stylu, kterou by člověk u českých prozaiků uvítal, jsou sympatické. Dutka se lehce vyrovnal s těžkými úvahami o lidském bytí a jeho smyslu, o smrti a posmrtné existenci. Kéž by člověk uměl být tak vnímavý a dokázal se tak poctivě zaobírat těmito otázkami jako „slečna z města“.


Dutka, Edgar: Slečno, ras přichází. Praha, Prostor 2004. 240 s. 249 Kč.


P. S.
Naší redakcí probleskl nápad, zaměřit číslo LitENek, které máte právě v rukou, na literární debuty. Kromě rozhovoru a dvou recenzí o začínajících autorech jsme chtěli psát i o kuriózně pozdním debutantství Edgara Dutky. To bychom ale příliš zjednodušovali.
Edgar Dutka, narozený v roce 1941, absolvoval pražskou FAMU, obor televizní scenáristika a dramaturgie. Od počátku sedmdesátých let do roku 1991 pracoval jako scenárista a dramaturg animovaných filmů ve Studiu Jiřího Trnky a ve Studiu Bratři v triku. Od roku 1991 učí scenáristiku celovečerních filmů a dějiny animace na FAMU, Vysoké škole umělecko-průmyslové a na Karlově univerzitě v Praze. Jako autor nebo spoluautor pracoval na 43 animovaných filmech (za mnoho z nich získal mezinárodní uznání).
Ptáte se v čem tedy spočívá kurióznost Dutkova debutantství? Autorovi vyšla první kniha až po jeho šedesátce, v roce 2004 a nesla název V útulku 5. Ale prózy z tohoto souboru zachycující dva roky strávené v dětském domově vznikly mnohem dříve - již v první polovině 60. let. V té době ale neměly naději na vydání. Edgar Dutka tedy není nijak kuriózním debutantem, ale to, že se jeho prózy vymykají průměru současné české prózy, popřít nelze.



LitENky č. 5/15, roč. 2004/2005
(17. 4. 2005, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1000


Dva literární debuty – dvě zajímavá dobrodružství


Veronika Kredbová
( veronika.kredbova)
Literární debuty mladých autorů bývají obvykle velmi zajímavé a jejich čtení malým dobrodružstvím. Možná právě stojíme u zrodu literárního génia, nebo se nám do rukou dostal jen další nevýrazný a nepříliš povedený kus. Ani jedno nemůžeme předem vyloučit…

Kunderovské náhody v pavoučí síti


Prvotina Marka Přibila je zajímavým ohlasem na Kunderovu Nesmrtelnost

Na podzim loňského roku vydalo nakladatelství Torst prvotinu osmadvacetiletého Marka Přibila, čerstvého absolventa pražské Pedagogické fakulty. Nepříliš rozsáhlý román (nebo snad novela?) s názvem Pavouk je přesně tím literárním dobrodružstvím, které je radost podniknout.

I nezkušený čtenář rychle pochopí, že kniha, kterou právě drží v ruce, se od obvyklých románů psaných v er-formě s chronologicky řazeným dějem poněkud odlišuje a je v řadě ohledů neobvyklá. Jde vlastně o jakýsi román o románu na druhou – totiž román sám o sobě a o Kunderově Nesmrtelnosti. Je to hra, která se buď čtenáři zalíbí a doslova ho pohltí, nebo ho naopak neobvyklý a poněkud složitější způsob vyprávění odradí. Lhostejným ho však určitě nezanechá.
Zamotaná dějová pavučina se začíná spřádat hned na první straně a jak se později ukáže, jsou události z pražského nábřeží scénou klíčovou – jakýmsi středobodem celého románového dění. Současně se na této úvodní scéně začínají také odhalovat principy románové konstrukce, nebo lépe konstrukce této románové studie. Výraz studie či analýza (sám autor tato označení několikrát užívá) je opravdu na místě. Analýz je tu totiž hned několik – tak zaprvé analýza Kunderovy typologie náhod z Nesmrtelnosti a její následné „praktické“ aplikování na „skutečný život“ (pochopitelně, že jen ten románový), za druhé analýza dopadu úvodní situace na životy jejích aktérů, přihlížejících i jiných postav, se situací zdánlivě nesouvisejících, a v neposlední řadě analýza samotného románu-analýzy. Vypravěč si počíná jako vědec předkládající čtenáři výsledky i postup svého bádání o náhodách a kauzalitě. Taková je celá dikce románu: použit je autorský plurál, místo poetických slov odborné výrazy a konstrukce typické pro odborné práce.
Románová stavba je na jedné straně jasně odhalena, autor nezastírá, že vše je fikce (ačkoliv zastírá, že jde o fikci románovou, a stále navozuje představu odborné práce), na druhé straně je i přes to celkem složité postihnout všechny souvislosti. Přestože je román krátký a celý se odehrává jen ve dvou dnech, je bohatě zalidněn postavami, které se vynořují a zase zanořují podle toho, jak se jejich přítomnost v dané chvíli hodí vypravěčovým záměrům. Každá postava nějak souvisí s postavami jinými a nějak se vztahuje k úvodní scéně z pražského nábřeží. Všichni si vzájemně nechtěně nebo častěji nevědomky vstupují do životů a jak se ukáže v závěru knihy, někdy jsou to zásahy osudové. Postupně tedy vzniká složitě prokomponovaná síť více či méně přehledných vztahů a někdy až neuvěřitelných náhod, podmiňujících jedna druhou, které ve svém důsledku vedou k nečekaně drsnému rozuzlení. Kdo sledoval pozorně, pochopí, kdo ne, časem se dovtípí.
V románu je mnohokrát zmiňován Kundera a jeho Nesmrtelnost. Ne náhodou. Přibil záměrně píše svůj román jako jakýsi Kunderovský ohlas. To je kousek odvážný, řekla bych až husarský, který může nezkušenému autorovi lehko zlámat vaz. Zdá se ale, že Přibil situaci zvládl, ba přímo ovládl. Pavouk je hodně povedená kniha – možná místy trochu překombinovaná, ale rozhodně čtivá. Sečteno podtrženo - podniknout toto debutové dobrodružství stojí za to.


Přibil, Marek: Pavouk. Torst, Praha 2004.




Za oponou, před oponou nikdo nesmí lhát…


Tajemná a děsivá Radka Denemarková nabízí otázky, ale žádnou odpověď

Čerstvým kouskem na pultech knihkupectví je kniha Radky Denemarkové A já pořád kdo to tluče. I v tomto případě jde o literární debut, autorčino jméno ale není zcela neznámé. Radka Denemarková se na poli literatury a především divadla pohybuje již déle. Vystudovaná germanistka a bohemistka překládá z němčiny (především studie a divadelní hry), publikuje odborné práce a působila také jako dramaturgyně v Divadle Na zábradlí. Právě divadlo se stalo kulisou napínavého příběhu její první prózy.

Předně o co jde? Příběh románu se točí kolem příprav inscenace divadelní hry uznávané české spisovatelky Birgit Stadherrové. Očekává se, že představení bude hitem sezóny. Ačkoliv Birgit není pro své odtažité a podivínské chování miláčkem kritiků, její zahraniční úspěchy nutí i ty, kdo jí jinak nemohou přijít na jméno, k pochlebování a uznalým slovům. Režie hry se ujímá další slavná osobnost – stárnoucí německý divadelní režisér Petr Buch. A konečně i herecké obsazení je dle veřejného mínění více než silné.
Přípravy však nejdou tak, jak si vedení divadla představovalo. Premiéra se nakonec vydaří, alespoň podle názorů povrchní kritiky, vše je ale jinak, než mělo být. Především se nikdy nesetkají autorka hry a režisér, ačkoliv ten po setkání s Birgit bytostně prahl. Tušil, že jen ona může dát jeho životu rozhřešení. A možná i tušil proč. Birgit, záhadné zjevení, je vlastně jen lidská troska, nezvládající se o sebe starat a nekomunikující s vnějším světem. Kdysi zničila své manželství a odvrhla vlastní děti. Důvod jejího podivínského chování můžeme hledat v pohnuté minulosti, ale jako vyčerpávající ospravedlnění Birgitina počínání to nestačí. Birgit je démon.
A jak tomu bývá, má svůj protipól - sestru Johanku. Ta je další záhadou příběhu. Téměř se zdá, že Johanka není lidská bytost – je více andělem než člověkem. Ochotná, obětavá, empatická. Snímá z ostatních jejich trápení a úzkosti. Jen ona dokáže rozumět bolestem a obavám druhých. Nese na svých bedrech těžká břemena cizích hříchů. Vděku se jí nedostává. Ona po něm ale netouží.
Životy hlavních postav jsou opředeny tajemstvími, která ničí jejich duševní klid. Především je to minulost, co hrdiny děsí - kostlivci ve skříni, kteří začínají ožívat.
Atmosféra románu je výrazně hrůzostrašná. Kromě samotných postav nás nemohou neznepokojovat morbidní variace dětských říkanek, kterými jsou prokládány jednotlivé části románu, nebo nezvykle metaforický jazyk vidící však v popisovaných předmětech jen nebezpečné a odporné nástrahy, které číhají na každého z nás. Jsme proti nim zcela bezbranní. Pokud si vůbec nějaké nebezpečí uvědomujeme. Napětí stupňuje také tematizované uplývání času, který se má dle nadpisu poslední kapitoly naplnit v květnu (proboha, co se asi stane...!) Potemnělou atmosféru konečně dotváří i obrazový doprovod knihy - černobílé fotografie Evy Fuky.
Už od samého začátku knihy je čtenář udržován v neustálém napětí a znepokojován tím, co musí přijít. Budoucí katastrofa je přímo hmatatelná. Vyústění je však překvapivě nečekané!
Při čtení románu vás mnohokrát napadne, jaký smysl vlastně příběh má, zda se za slovy neskrývají utajované významy. Příběh je plný aluzí, záhad a nedořečeného, stále se vracejí některé motivy a obrazy (např. metafora úst vytvarovaných vánočním vykrajovátkem, či pro Bucha osudná otázka: „Chci vědět, co dělal tvůj otec, muž jménem Ralf, za války.“ ), postavy jsou symbolické, neživotné. Vnímání příběhu jako jinotaje či podobenství se nabízí. Nejasné však je, o jaké podobenství by mělo jít. Podobenství o dobru a zlu v nás samých? O osamělosti člověka v povrchní a špinavé současnosti? O neschopnosti vyrovnávat se s minulostí? Tato otázka je dráždivá, avšak jednoznačnou odpověď román nedává. A nakonec už si ani nejste jisti, jestli náhodou nehledáte odpověď na otázku, která vlastně není. Těžko říct. Jen další záhada v tomto vzrušujícím, tajemném a tolik zneklidňujícím románu.


Denemarková, Radka: A já pořád kdo to tluče. Petrov, Brno 2005.


Veronika Kredbová

LitENky č. 5/15, roč. 2004/2005
(18. 4. 2005, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1003


Citové nářky Richarda Ermla

O diskutabilní autobiografičnosti jednoho románu-nerománu
Veronika Kredbová
( veronika.kredbova)
Bez lítosti je název útlé knihy divadelního kritika a publicisty Richarda Ermla. V jedenačtyřiceti krátkých dopisech, jejichž mlčenlivou adresátkou je hrdinova dospívající dcera, jsou čtenáři načrtnuty tzv. malé dějiny jednoho rozvodu.
Erml zvolil román v dopisech, který je čtenáčsky oblíbenou literární formou . Umožňuje totiž tzv. nahlížet pod pokličku, zkoumat hrdinovo nitro a prožívat s ním naplno jeho emoce a citové pochody. Avšak jako u každé literární formy jsou jisté výhody spojeny také s určitými úskalími a bohužel se zdá, že Erml si jich buď nebyl vědom, nebo prostě jen přestřelil. Vsadil na autobiografičnost, což je opět krok směrem k zájmu dnešních čtenářů. Uvědomíme-li si, jak velký ohlas dnes vzbuzují nejrůznější vzpomínky a memoáry už pomalu kohokoliv, a připomeneme-li oblíbenost např. Vieweghových románů, které z autobiografických zážitků také vycházejí, je Ermlův postup pochopitelný. Bohužel nám tu ale něco hodně nehraje.
Od začátku do konce pořád tak nějak nevíte, na čem jste. Ermlův hlavní hrdina se jmenuje Richard Erml a jeho životní osudy nejenže nápadně připomínají, ale přímo se shodují s tím, co se můžeme dočíst o životě Ermla-autora. Nastává tedy problém, jak při takové shodě knihu chápat – jako pravdivé převyprávění Ermlova životního příběh, nebo jako důmyslnou literární fikci, která si sice hraje na pravdu, ale zároveň přesahuje zkušenost jednotlivce a usiluje o širší společenský dopad? Přiznám se, že mne jako čtenáře mnohem více zajímá druhá varianta.
Erml bezesporu narazil na žhavé téma poslední doby: zkušenost muže, který prošel nevyvedeným manželstvím, v němž nechyběla manželčina nevěra (dokonce s rodinným přítelem), vyostřené hádky a fyzické útoky. Zkušenost otce, který přichází o své děti, pro něž přestává být tátou a stává se tátou Ríšou (protože do života dětí vstoupil ještě táta Boban), otce, který si přes veškerou snahu po letech v dceřině deníku přečte nelítostný odsudek vlastní osoby. Je veliká škoda, že Erml s touto tak aktuální látkou nedokázal naložit rozumnějším způsobem.
Odstup od zkušenosti jednotlivce (své vlastní) se nepodařil. Kniha působí jako citový striptýz Ermla-autora (nikoli Ermla-fiktivní literární postavy), který své osmnáctileté dceři Mariánce a spolu s ní čtenáři servíruje vlastní verzi manželské krize, v níž on je tím, komu bylo ublíženo, a „maminka“ tím, kdo vše zavinil.
Přestože se vypravěč snaží vzpomínat na události „bez lítosti“, evidentně se mu to nedaří a vy se stále častěji přistihujete v roli pochybovače, a dokonce toho, kdo fandí druhé straně. Sebelítost, pocit ukřivdění a všudypřítomná sebeobhajoba bez kritické sebereflexe působí hodně nesympaticky. Přidáme-li si k tomu ještě fakt, že k nám promlouvá člověk-„hrdina“, který se utápí v alkoholu a neostýchá se vztáhnout ruku na svou ženu (dokonce opakovaně) a i po letech, během nichž by k tomuto jednání již mohl získat alespoň trochu kritický odstup, své jednání obhajuje (žena si za to mohla, byl jsem k tomu geneticky předurčen, mí rodiče byli stejní atd.), máme pocit, že Erml své nadějné téma totálně zazdil. Jistě, literární hrdina nemusí být sympatický, ale vy jako čtenář musíte alespoň tušit, proč autor hrdinu-nehrdinu vytvořil a co za neobvyklým postupem skrývá. Při nejlepší snaze jsem se však takového „tušení“ nedopracovala.
V této situaci už není nic platná nesporná vypravěčská zručnost, působivý metaforický jazyk, který je jasným důkazem Ermlova spisovatelského talentu, či propracovaná struktura návazností dopisů (porušování chronologie dávných událostí, postupné odhalování pohnutek a motivací, přehodnocování již napsaného atd.), když s tím, co se v knize děje, prostě nesouhlasíte a je vám to dokonce protivné.
Nedokázal-li se Erml od svých zahořklých pocitů odpoutat, neměl se do takového psaní vůbec pouštět. A jestliže bylo jeho cílem vypsat se z toho, co skutečně cítil a prožívat, a doopravdy (nejen fiktivně) varovat svou dceru před sebou i jí samotnou (viz stále zdůrazňovaná hrozba genetického předurčení), pak mě kniha nezajímá už vůbec. Duševní terapie autora je jeho osobní záležitostí. Podobná veřejná nahlížení pod pokličku považuji přinejmenším za nevhodná…


Erml, Richard: Bez lítosti (malé dějiny jednoho rozvodu). Petrov, Brno 2004.


LitENky č. 6/16, roč. 2004/2005
(11. 5. 2005, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1053


Co tě nezabije...

Hororové povídky českých autorů
Veronika Kloboučková
( veronika.klobouckova)
V minulém čísle Litenek jsem sfoukla prach z klasických hororových dílek. Abychom se neohlíželi jen do minulosti, rozhodla jsem se, že vám představím novou českou knihu s hororovou tématikou. Zabij mě líp je souborem povídek od šesti současných domácích autorů. Jediné, co krátké prózy spojuje, je nádech tajemna a přítomnost zla v nejrůznějších podobách.
Úvodní povídku nazval její autor Miloš Urban Štědrá noc baronky z Erbannu. Na tomto místě by mělo přijít seznámení s hlavními hrdiny a stručné nastínění děje. Místo zkratkovité sondy do příběhu ale raději napíšu několik slov ke způsobu, jakým se text snaží na čtenáře zapůsobit. Urban spoléhá na zručnost svého ostrého brku poutavě vylíčit mlhavost pochmurných zákoutí. Nemohu mu upřít cit pro mrazivý detail, avšak chladnost a neprocítěnost kreslí na všech stránkách prózy jen fádní ledové květy a nudí svou dekorativností. Postavy v této ‚Variaci na temnou strunu‘ mi připomínají ploché figurky ledové čokolády, jejichž ambaláž zdobí charakteristický obrázek. Každý subjekt má svou sladkou slabost, které se slastí a bez větších výčitek podléhá. V hodině půlnoční se s ní na zámeckých parketách setkává tváří v tvář, čelí jí, zápolí s ní a snaží se jí vytrhnout.
Pokud bych se měla po přečtení první povídky rozhodnout, zda listovat dál, či soubor odložit, učinila bych s radostí druhý pohyb. Vše je průhledné jak kostka ledu, která se rychle rozpouští, a kromě malé mokré, studené skvrnky po sobě Urbanova Štědrá noc nezanechává vůbec nic.
Druhé slavné jméno, které ozářilo černou obálku výboru Zabij mě líp, zní Ondřej Neff. Tématem povídky Dívka s tváří z mramoru je bezohlednost řidičů-zabijáků a slepota justiční spravedlnosti. Dívka, jejíž rodina se stane obětí jednoho z postrachů silnic, sama zjednává nápravu a vyřizuje účty i za ostatní postižené (zajímá-li vás jakým způsobem, nahlédněte do knihy).
Krátké věty udržují svižné tempo a spád povídky. Publicisticky odtažitý, neosobní styl „mramoru“ také neškodí. Naopak moralistní závěr, v němž autor nabádá, aby si ti, kteří náhodou nepochopili poslání povídky, užili posledních „měsíců, týdnů a dnů“ svého života, si mohl Neff odpustit.
Z rozbitých plechů silničního provozu čerpá látku pro svůj text i spisovatelka, jejíž povídka Nehoda celý svazek uzavírá. Strůjcem odplaty je asijský bůh Phí, který kromě toho, že přináší smrt, usiluje hlavně o převtělení a znovuzrození. Styl Ivy Pekárkové je expresívní, spisovatelka člení text do sevřených odstavců, užívá slangových výrazů i hojných vulgárních výkřiků, určitá slova píše verzálkami. Celkově je však text roztěkaný, obrazy nejisté. Vyznívá jak roztříštěné sklo vysypané na opuštěné výpadovce.
O skrytém, izolovaném místě, přesněji Místnosti, píše spisovatel a esejista Jan Jandourek. Hlavní úlohu v povídce s tajemstvím zapovězeného prostoru hraje malý, bystrý kluk. Základními motivy textu jsou oči, vidění, vnímání a vyrovnávání se se skutečností, objevuje se téma šikany.
Pokud otevřete poslední výbor z edice Českých povídek a přečtete si výše zmíněný text, pochopíte, proč se o něm více nerozepisuji.
Autory méně známé čtenářskému houští zastupuje jméno Martina Koláře, který přispěl Kouskem Leslie Wildové. Na neurčitém místě se odehrává příběh rozvíjející se podle pravidel detektivky. Fiktivní město oživuje pohled nesvéprávného výrostka, jenž děj vypráví.
Hororové (thrillerové) prvky získává povídka až na svém konci. I přesto, že najdeme ve výstavbě motivů v Leslie několik nedůsledností, vyznívá text ze všech nejpůsobivěji. Myslím, že kdyby ji Kolář rozpracoval, spisovatelskou špachtlí zaryl hlouběji do tváří postav, zbavil ji několika drobných vad na kráse, mohl by z ní vymodelovat zajímavý titul.
Jméno Anny Cermanové je nejspíš většině čtenářů neznámé. Její povídka Mezijezeří je knižním debutem této mladé spisovatelky. (Jiní titul znají již delší dobu. Mezijezeří publikovala Cermanová v září roku 2004 na stránkách internetového literárního serveru Totem.)
Próza vypráví příběh o samotářském učiteli, který se „otáčí zády k světu“ a vydává se do sychravě ponurého kraje Sudet. Kantor, vypravěč příběhu, vstupuje do již rozehrané životní tragédie kněze a dcery podivínského neznaboha. Dění ve vesničce si však nevyloží správně, je oklamán vlastní vášní. Povídka vrcholí smrtelným tripletem v romantických kulisách hor a zamrzlého jezera. Konec je poněkud nejasný, autorce postavy splývají a je těžko odlišitelné, kdo a jak vlastně umírá. Na druhou stranu bychom v rozmytých konturách mohli vidět záměr. Učitel je šokován tím, co vidí, ocitá se mimo sebe, jedná v afektu. Pak by chaotičnost posledních obrazů přesně vystihovala psychický stav rozrušeného hrdiny.
Archaizující styl Anny Cermanové upomíná na baladičnost počátku minulého století. I když není těžké odhadnout další směřování děje, jemně vystižená a zachycená atmosféra příběhu staví Mezijezeří mezi lepší texty souboru Zabij mě líp.

Na závěr pouze dodám, že povídky ze Zabij mě líp o život nepřipraví ani jedince se slabším srdcem, ani čtenáře neubijí hororově krvavou palicí jednoduchosti.


Veronika Kloboučková


Miloš Urban, Ondřej Neff, Anna Cermanová, Martin Kolář, Jan Jandourek, Iva Pekárková: Zabij mě líp. Nakladatelství Listen, Jihlava 2005.


LitENky č. 6/16, roč. 2004/2005


(21. 5. 2005, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1075


Hrbáčovy Kosti Kůže

Spisovatel a publicista Petr Hrbáč nyní představuje svůj první prozaický pokus, román Kosti, maso, tekutiny
Anna Bečvářová
( pavel.janacek)
Petr Hrbáč, brněnský rodák, lékař, vášnivý hudebník a botanik je v literárních kruzích znám hlavně pro své básnické sbírky. Debutoval již v roce 1994 souborem Via borealis, následovaly pak sbírky Studna potopeného srdce, Podzemní hvězda a další.
Kniha není jednolitým celkem, ale je rozdělena na čtyři části. A právě první a nejobsáhlejší část dala název celé knize. Román je autobiografickou zpovědí života člověka sebevědomého, mírně egoistického a svérázného. Autor se prostřednictvím deníkových zápisků vrací do své minulosti a vypráví nám svůj spletitý život.
Strasti se studiem devatenáctiletého medika Petra Hrbáče, který podle svých slov "ani v nejmenším netouží po onom posunu do světa dospělých", jsou podány spíše jako fragmenty vybledlých vzpomínek autorova mládí.
Hrbáč - básník samozřejmě nemohl zapřít poetickou část své povahy, a tak vyprávění prokládá několika básněmi. Ještě více se tato tendence projevuje ve třetí části knihy nazvané Dětský svět. Zde se totiž dostáváme na půdu téměř fantaskní prózy plné barevné obraznosti, snovosti a imaginace Petrovy duše. Ten po celou dobu odhaluje své nitro s nelíčenou přirozeností a neschopností cokoliv zakrýt, která je tak příznačná právě deníkovému stylu.
A právě o duši jde v románu, přesněji o její roztříštěnost. Náznaky schizofrenie zakořeněné v hrdinovi sledujeme již od jeho studentských let. Tom Tollano je Petrovým imaginárním přítelem a milencem a, "ač nebyl bytostí z masa a kostí a - ovšem, tekutin", hrdina sám popisuje, jak vroucně Toma miluje. "Nechci být dospělý, chci být stále dítě, i když tělesně jsem dospěl už dávno. Do deníkových knih, s černými a po prvních čtyřech svazcích i s barevnými deskami píšu litanie. Volám Toma Tollana. Miluji ho, neexistuje, vymyslel jsem si ho." Zmatky pohlavní příslušnosti provází hrdinu až do doby tzv. středního věku, kdy si začíná uvědomovat svou homosexuální orientaci.
Příčinou oné roztříštěnosti Petrovy duše je ale hlavně silná citovost. Říká se, že každý umělec je tak trochu blázen a že jeho duše musí být otevřená a přístupná všem vnějším podnětům. A právě tímto umělcem hrdina je. Zanícenost, s jakou vypráví o výtvarném umění, literatuře a hudbě - "lásce jeho života", zanechává čtenáře v údivu. "Hudba odněkud přicházela, zaplňovala části mého dne a trápilo mě, že se někdy vyvyšuje nad literaturu. Mohl jsem se rozskočit blahem z hudby." Pro hrdinu je vůbec typické, že vše, co dělá, dělá s obrovským zaujetím a vervou.
Ačkoliv jsou některé části knihy prostoupeny dosti odbornými znalostmi z oboru botaniky či medicíny, vypravěč udržuje dynamiku vyprávění ve svižném tempu.
Hrbáčův zvláštní způsob vyprávění, naprostá přirozenost a nenucenost jeho psaní otvírá čtenáři pohled do srdce zcela výjimečného člověka. Takže, ať už próza či poezie, Hrbáč "prostě boduje".



Litenky č. 6/16, roč. 2004/2005

(23. 5. 2005, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1078


Spadnul břečťan na Révovém nádvoří


Jana Lněničková
( jana.lnenickova)
Útlá knížka Sylvy Fischerové Zázrak obsahuje deset povídek, jejichž pojítkem je především hlavní hrdinka. Lze u ní vystopovat mnoho autobiografických rysů.
Nejenže jméno ústřední postavy je Sylva, ale navíc jsou všechny povídky (až na Zatmění měsíce) psány ich-formou. Sylva mluví o svém dětství v Olomouci, o studiu v Praze i o psaní básní. Opravdově působí i další postavy, především pak maminka, sestra, manžel, rodinný přítel Karel. Tyto se taktéž v knize objevují velmi často. Všechny jmenované faktory působí sugestivně, přesvědčují o pravdivosti příběhů. V této souvislosti mě napadá otázka - co je realita a co fikce?
Zajímavé je řazení povídek. První nese název Alfa beta gama delta a zavádí nás do doby trávené na gymnáziu. Právě tato se mi zamlouvá nejvíce. Líbí se mi nápad dotáhnout bečku piva brzy ráno k rybníku a líbí se mi i jazyk, který skvěle zapadá do atmosféry příběhu. V knížce postupujeme k dalším okamžikům Sylvina života, ty ale nejdou chronologicky za sebou. Pravděpodobně existuje klíč k tomuto řazení, já jsem ho však neobjevila. Celý soubor uzavírá povídka, ve které Sylvina matka umírá na rakovinu. Zatímco v předchozích příbězích se zázrak stal (ať už šlo o spadlý břečťan v Klementinu, záhadné horolezce v zahradě, či pád režimu), v závěrečném příběhu jaksi chybí. Všichni doufají, že se matka uzdraví, nebo se alespoň dožije narození vnučky Esterky. Marně.
Další povídkou, která se trochu vymyká, je Zatmění měsíce. Není zde použita ich-forma a navíc vypráví o zvláštní rodině. Proč zvláštní? Protože všichni její členové (matka Iša, otec Martin a malý Martínek) věří, že drak dokáže sežrat měsíc. Jediný, kdo je proti této tezi, je dcerka Ester. Ovšem i zde nacházíme pojítka se zbývajícími povídkami. Sylvě se v domácím prostředí říká Iša, její manžel se jmenuje Martin, dcera, kterou čeká v povídce Kde je, smrti, tvá zbraň?, se má jmenovat Ester. Tato povídka se mi líbila ze všech nejméně, už právě pro jakousi nepřirozenost, podivnost (otec až fanaticky věří v draka a přesvědčuje o tom i svého syna, u jídla se smí mluvit pouze o počasí aj.) všech postav mimo Esterky.
Svou stavbou mi dílo připomíná mozaiku. Jednotlivé povídky do sebe postupně zapadají jako sklíčka a následně tvoří zajímavé svědectví jednoho života a možná i jedné generace. Každá povídka nám odhaluje další část Sylvina života a jejích myšlenek. I přes svůj pochmurný závěr kniha nepůsobí nijak pesimisticky, spíše naopak. Říká nám, že i ve všedních, banálních věcech se dá najít zázrak. Zároveň je v ní mnoho otázek, které si hrdinka klade, a nad kterými se pak zamyslí i čtenář.


Fischerová, Sylva: Zázrak. Praha, Torst 2005. 212 s.


LitENky č. 1/17, roč. 2005/2006
(9. 10. 2005, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1221


14x fantazie po slovensky


Miroslava Kazdová
( miroslava.kazdova)
Slovenská původní tvorba si v českých literárních vodách hledá své místo dosti těžce. Je to trend poněkud překvapivý po tolika letech společného soužití, ale realita je taková, že po roce 1993 slovenské literatury (a nejen literatury) z českého kulturního prostoru spíše ubývá. Nechejme stranou otázku překladů ze slovenštiny do češtiny, faktem zůstává, že slovenská literatura – a to jakákoliv – se do ruky českým čtenářům dostává pramálo.
Čítanka slovenské prózy nazvaná 14 ostrých je tak jednou ze světlých výjimek, jak se tuto skutečnost pokusit pozvolna měnit. Antologie vyšla letos jako čtvrtý svazek edice Gutenbergova čítanka po čítance Britské, Africké a Francouzské. Jako pátá v pořadí již vyšla Německá a chystá se Americká čítanka.
Editor slovenského svazku Kornel Földvári nás v předmluvě obeznamuje, jakým klíčem vybíral zastoupené texty, nebo spíše autory textů. Po dlouhém zvažování se rozhodl v čítance představit tzv. „krowiakovskou generaci“. Jde o současné píšící spisovatele, vrstevníky (rozptyl doby narození je od 1956-1976), které spojuje vztah k ironii, mystifikátorství a černému humoru. Pojmenování „krowiakovská“ má původ v originálním neobrázkovém komiksu o Rogeru Krowiakovi, který vyšel i česky (2002, nakl. Petrov) a je společným dílem 13 autorů. Do čítanky zařadil editor čtyři z nich (zakladatele Petera Pišťanka a Dušana Taragela, dále pak Viliama Klimáčka a Rada Olose). Čtrnáctku doplňují (nám málo známá) jména jako Balla, Václav Pankovčín, Silvester Lavrík, Tomáš Horváth, Marek Vadas, Michal Hvorecký, Pavol Rankov a ženské autorky Jana Beňová, Jana Juráňová a Daniela Kapitáňová.
Jak už bylo řečeno, spojovacím článkem antologie je podobné přistupování k literatuře, ve které vidí autoři především možnosti. Možnosti si hrát, možnosti odpoutat se od reality a vstoupit do úplně odlišného světa, kde se například sen může stát skutečností a naopak (Václav Pankovčín, Dnes se ti nezdám), kde je život utkán ze sedmi provazů (Jana Beňová, Kam v Bratislavě) nebo kde je běžné zajít si na kurz dobrého sexu (Dušan Taragel, Kurz). Některé povídky zůstávají více „při zemi“: příběh topiče v hotelu Ambassador (Peter Pišťanek, úryvky z románu Rivers of Babylon), jízda vlakem mladého studenta (Rado Olos, Leopoldov a zpátky), „Malá noční příhoda“ známého zastánce lidských práv (Jana Juráňová) či deníkový záznam jednoho absurdního, nešťastného osudu (Daniela Kapitáňová, 1920-1996). Futuristická povídka jak má být nám s originalitou a vtipem představuje, jak dopadne literární kritika v daleké budoucnosti (Michal Hvorecký, Zvěstování), zatímco Marek Vadas (Proč se smrtka směje) se ve čtyřech příbězích pouští do hororových zkratek. Povídka Hrob (Balla) mísí prvky science fiction a absurdity, podobně jako Tomáš Horváth v povídce Zrurirorizozi, který dodává navíc paranoidní stavy bezejmenného hrdiny, takže čtenář už se může jen kochat, kam až se dostane, udrží-li krok. Asociacemi a mnohomyšlenkovou nápaditostí je naplněn Klimáčkův románový fragment Váňa Krutov. „Mind the gap,“ opakuje Panenka ve stejnojmenném příspěvku Silvestera Lavríka, když ji nevidomý manžel z nešťastné lásky úmyslně vypustí v horké vaně a pak pláče slzy, které draze prodává. S láskou a smrtí pracuje i Pavol Rankov (Fotografie), dává však svému odsouzenci na samotce k dispozici pouze fotografii ženy a vykoupení.
Kvality antologie jsou především v různobarevnosti. Čteme-li román, soustředíme se mimojiné na děj, na zajímavou kompozici a působivé provedení. U souboru povídek, kde jsou možnosti omezené rozsahem, je to potom nápaditost námětu a schopnost podat onen nápad v ucelené a nerozbředlé formě, co čtenáře upoutá. To se podle mě některým povídkám slovenských autorů povedlo splnit lépe (např. Zvěstování, Leopoldov a zpátky, Kurz, Mind the gap), jiným o něco hůře (Hrob). Často však záleží jen na vkusu čtenáře, který námět se pro něj stane přitažlivější. V každém případě se tu předvedla skvělá plejáda různých vyprávěcích postupů vedle práce s humorem, ironií a satirou, stejně jako s mnohoznačností života a kladením si základních lidských otázek.
Na závěr nutno dodat několik dokreslujících poznámek: kniha kromě užitečných medailonů jednotlivých autorů obsahuje ještě seznam slovenských časopisů vycházejících v Čechách (celkem 3), výběrovou bibliografii děl slovenských autorů, která obsahuje tituly vydané v České republice od roku 1992 (31!) a stručné medailony překladatelů a editora Slovenské čítanky.


Miroslava Kazdrová


Kornel Földvari (ed.): Slovenská čítanka 14 ostrých. Praha, Gutenberg 2005. 240 s. 199 Kč.


LitENky č. 1/17, roč. 2005/2006
(6. 11. 2005, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1269


Newyorský cirkus Petry Hůlové

Multikulturní vítr ze zámoří
Erika Kastnerová
( anonymní uživatel)
Cirkus Les Mémoires je po knihách Paměť mojí babičce a Přes matný sklo již třetí knihou Petry Hůlové. Oproti prvním dvěma se pyšní jednou výhodou - její francouzský název přispívá k reprezentaci případného čtenáře, poněvadž jak mi bylo sděleno, budí dojem, že tento čtenář ovládá francouzský jazyk tak dokonale, že je schopen čísti francouzské knihy. Pro ty, kterým však toto nestačí a záleží jim i na obsahu knihy, pokusí se býti malým vodítkem moje recenze.
Už v prvních stránkách knihy jsme chyceni do lasa velmi košatých vět, vrstvících na sebe tisíce a statisíce metafor, a mě bezděčně napadlo, zda je to autorčin záměr, zda se ona pestrobarevnost vět skutečně snaží uvést čtenáře do cirkusové skrumáže (leč o cirkusu jako o reálném objektu není v první části knihy ani zmínka), uvést jej snáze do centra knihy - New Yorku, který je vlastně sám o sobě džunglí, nabalující na sebe různobarevné neony, různobarevné lidi a různobarevné příběhy. Jedním dechem však musím dodat, že tento velmi bohatý styl Petry Hůlové často dosahuje úplně jiného efektu - totiž dokonale uspat. Věty na sebe vrství a vrství další a další (často jen zdánlivě neotřelé) metafory a oči se stránku od stránky víc klíží a klíží.
Ale neubližujme autorce víc, než je potřeba, kniha má několik velmi silných momentů, které není možno opomenout, proto se k nim rozhodně vrátím. Nejprve se však čtenáře pokusím seznámit s dějem knihy. O čem tedy autorka píše? Tolik postav, tolik osudů... jak jen děj zkrátit do recenze? Kniha není vůbec krátká (cca 300 stran), postav není vůbec málo, a kdybych chtěla žánrově škatulkovat, řekla bych, že se nejspíš jedná o novelu. V centru všeho je bezpochyby New York, resp. Bronx a jeho obyvatelé. Ale ne ti obyvatelé "už-Američané", ale ti, kteří stále cítí, že doma je někde jinde, kteří do New Yorku přišli, aby si splnili své sny, ti, pro něž byl New York zářící hvězdou, snem, představou z filmu. Ti všichni v knize hovoří, či spíše vzpomínají. Rekapitulují své dny od doby příjezdu, ale i své dny předchozí. Vzpomínají všichni a pořád a z jejich vzpomínek, z jejich životů autorka spřádá příběhy, které se někdy překvapivě křižují a dotýkají.
Ústředními postavami se nakonec zdají být Ramid (původem odkudsi z Blízkého východu) a Tereza (z luhů českých). Velká část knihy je vlastně Ramidovým vzpomínáním a vyprávěním osudu jeho a jeho blízkých a Tereziny úvahy navrch, plus pasáže, jako je například vzpomínání Terezina strýce či vzpomínky některých Ramidových příbuzných.
Kniha se nám zdá být v podstatě postmoderním (ó, jak nenáviděné slovo) vyprávěním o snech, které se donekonečna neplní, o životě, který je nakonec vždy jiný, než si ho představujeme, a o okamžicích, které jsou v životě člověka osudové vždy – napříč časem, prostorem i dušemi. Okamžik a setkání jsou vůbec důležitými momenty knihy. Lidé se samozřejmě chtě nechtě setkávají, jejich osudy se proplétají, a když už se neproplétají, rozhodně tvoří paralely. Některé okamžiky v životě jednotlivce jsou pak sdílené s okamžiky jiných lidí. Osudové chvíle si mohou být podobné, a možná že jsou dědictvím určitého kolektivního vědomí, sounáležitosti nejen rodinné, ale možná že všelidské. A právě v tomto směru, kterým se kniha také ubírá, je četba zážitkem. Silnými momenty knihy, jak jsem předesílala, se pak jeví především pasáže, kde autorka popisuje prostředí, z něhož hlavní hrdina Ramid vyšel - jeho domov, kraj naplněný fantastikou, příběhy a magickými zkazkami, kraj na pomezí mýtu a reálného světa, kde je ústřední postavou Ramidova matka Sula, žena obdařená uměním vykládat sny lidí a číst jejich životy, žena trpící, snímajíc utrpení z jiných. To, co totiž autorce nemůžu a nechci upřít a co dělá z každé její knihy zážitek, je její umění vyprávět. A ač jsem se již zmiňovala, že hlavním problémem této knihy je zbytečně košatý styl, tam, kde se autorka dotýká mytických rovin světa, kde se přibližuje sáze či pověsti, stává se její vyprávění téměř hypnotizujícím, opravdovým a velmi dojemným. Právě v těchto pasážích je cítit síla Petry Hůlové a její potenciál. Právě v těchto místech stránky letí obrovskou rychlostí a vy čtete uchváceni a se strachem, že pokud zpomalíte, kouzelné vřeteno příběhu se přetrhne, nebo ztratí. Sama o sobě mi kniha svou strukturou připomíná tkanou látku: jednotlivá vlákna příběhu se splétají, vzniká komplikovaný vzor. Otázkou však zůstává, zda se látku povedlo dokončit, zda nebyla vlákna zauzlována v polovině práce? Jednotlivé příběhy postav se v knize poměrně zajímavě setkávají a kříží (někdy až příliš prvoplánově a zjevně), ale setkávají se bez toho, že by si toho některý z protagonistů všiml, a to podle mého mínění není tak docela možné ani na svobodné planině literární tvorby (právě pro tu předchozí zjevnost). Ale možná to byl záměr, nebo není nutné odhalit vše, kdo ví.
Kniha v podstatě končí tak, jako by se vůbec nic nestalo, jako by ty hustěji a hustěji se splétající provázky neměly žádné východisko, ač na něj čtenář tak čekal, ač v něj doufal, poněvadž měl pocit, že se k němu v průběhu knihy více a více schyluje.
A asi nejzásadnější otázkou je, zda takovéto vyústění bylo úmyslné či nikoliv. Kniha končí jakoby v polovině věty, visí ve vzduchu, a já měla po dočtení posledního řádku na jazyku pachuť nepochopení a nespokojenosti a v půli čela vrásku zrcadlící otázku, zda ten zpropadený konec opravdu nepřišel, nebo jsem si jen nevšimla. O několik dní později se myšlenky utřídily a já si řekla, že v knize ten „opravdový“ konec, tu výraznou tečku opravdu postrádám, ale že stále nevím (a nikdy se pravděpodobně nedozvím), zda to byl záměr. Pokud to však záměr byl, poselství knihy rozhodně stojí za povšimnutí a zaznamenání (ačkoliv nevím, zda je správné zveřejňovat zde své spekulace). Totiž: že o sebe na cestě životem lidé bezděčně zakopávají, jejich osudy se setkávají, aniž by si toho museli vždy všimnout. Kniha by pak ukazovala život jako neustálé setkávání a paralely, o kterých nemusíme mít ani tušení a ze kterých zřídkakdy něco vyvozujeme. Ne vše je osud a my všichni často, ne-li pořád, opakujeme to, co už udělali jiní před námi. Ale proč bychom si toho také všimnout měli, život není kniha a ne vždy je vše čitelné.


Hůlová, Petra: Cirkus Les Mémoires. Praha, Torst 2005. 277 s.


LitENky č. 2-3/18, roč. 2005/2006

(1. 12. 2005, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1311


Topolův siřemský román-kruh


Kateřina Čopjaková
( lenka.dombrovska)
Nová kniha Jáchyma Topola Kloktat dehet se nese v duchu hledání vlastní identity, kořenů i svobody. Nevyhýbá se kontroverzním tématům české historie a její děj je pevně sevřen v kruhu.
Hlavní postavou je sígr Ilja, vyrůstající v dětském domově v Siřemi spolu s ostatními pro společnost nepohodlnými míšenci, sirotky a levobočky. V první části, nazvané Domov Domov, Ilja se svým mentálně i fyzicky postiženým bratrem Vopičákem zažívají velkou změnu. Jeptišky, které o ně do té doby pečovaly, za lhaní je nutily kloktat dehtové mýdlo a před spaním jim zpívaly ukolébavky, jsou nahrazeny velitelem Vyžlatou, jenž jim rozdá vzduchovky, praktikuje s nimi polní cvičení a namísto ukolébavek vypraví příběh statečného sovětského vojáka Fedotkina.
Druhý díl (Tankové vojsko) je apokalyptickým obrazem marnosti válečného konfliktu mezi Čechy, vedenými statečným Alexandrem Dubčekem, a vojsky Varšavské smlouvy. Ilja se celý konflikt snaží především přežít, a je mu jedno, na které straně bitevního pole se pohybuje. Právě v těchto situacích vyplouvá na povrch nejen Iljova nezakotvenost a absence povědomí o jeho vlastních kořenech, ale i absurdnost války jako takové.
Kloktat dehet je prózou, jež je plná symbolů (např. Dějištěm románu je Siřem a její okolí. Pokud se nepletu, tak právě zde pobýval jeden nejmenovaný německy píšící spisovatel…) a mystifikací (legenda o Čechii), s jejichž dekódováním může mít čtenář nemalé problémy (zvlašť pokud není Čech). Ale ani poté, když je dekóduje, mu není nic zaručeno. Také děj vyžaduje notnou dávku pozornosti, bez níž by nám všechny ty vynořující a zanořující se postavy a epizody mohly uniknout.
Jazyk románu je směsicí hovorových, argotových a vulgárních výrazů, prostě a jednoduše jde o typickou "topolovskou" češtinu, která se vyznačuje až mysticky temnou poetikou a snaží se polapit tu stále běžící, přebujelou imaginaci. Oproti Sestře je však jistým ústupkem. Věty nejsou tak rozmařile rozvité, interpunkce je přítomna a obrazy jsou spojovány běžnějšími souvislostmi.
Druhé části byla v několika recenzích vytýkána přílišná délka, která je prý neúnosná zvláště pro čtenářky. Mně se barvitost, a často i grotesknost vykreslení válečných situací zamlouvala, v několika motivech (zkáza cirkusu) a možná ve způsobu podání mi připomínala Kosturicův Underground.
Na závěr bych tedy podotkla, že Kloktat dehet je Topolovým literárním standardem, který stojí za přečtení, donutí k soustředění a určitě nebude nudit.


Topol, Jáchym: Kloktat dehet. Praha, Torst 2005. 284 s.


LitENky č. 2-3/18, roč. 2005/2006

(8. 12. 2005, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1320


Tajemství železnice

Zábavní příloha o Aloisi Nebelovi a jiných
Helena Hollová
( helena.hollova)
Napadlo vás někdy jen tak nasednout do vlaku a jet neznámo kam? Možná ano. Mě také, ale má to několik úskalí - za prvé: nejdřív si musíte koupit lístek, který má pevnou cílovou stanici, a to už vám zkazí základní předpoklad, jet neznámo kam, a za druhé: asi nebudete mít čas svůj plán uskutečnit.
Ale kdo by si chtěl kousek tohoto dobrodružství vyzkoušet, má přece jen jednu možnost - takový bláznivý nápad se dá krásně uskutečnit v našem hlavním městě, neboť to čítá tolik stanic a zastávek, že se může i malá projížďka pokládat za poznávací výlet. Pokud vlastníte legitimaci MHD, cestujete vlakem po Praze zdarma.
K tomu, aby se člověk ve všech tratích vůbec zorientoval, dověděl se něco o železniční historii a poznal každou zastávku, slouží výborná publikace Praha a železnice od Milana Poláka, která vyšla v prvním pololetí roku 2005. Obsahuje spousty fotografií každičkého kousku železničního uzlu v Praze. Poznávání vlakové historie se vám stane opravdu dobrodružstvím, zvlášť když v hlavním městě bydlíte. Najednou zjistíte, že ten vlak, který vám projíždí za domem, jede do Kolína a že jezdí skoro každou půlhodinu, a pokud si opatříte jízdní řád, budete v centru mnohem rychleji, než když se budete táhnout autobusem.
Trendem dnešních dní je zařazovat železniční dopravu do pražské integrované dopravy, bohužel v nedávné poválečné a komunistické historii byl trend naprosto opačný; tratě se rušily, spojů ubývalo… Nikoho tenkrát ani nenapadlo, že by měl místo autobusem či tramvají sednout do vlaku. A na tuto nepraktickou myšlenku doplatil Těšnov - ve své době nejkrásnější a nejzdobnější nádraží ve střední Evropě. Co lidí by dnes rádo přijíždělo vlaky rovnou do centra. Kdo zná Prahu 9 a má s ní co dočinění, určitě by rád nasedl do vlaku přímo na nádraží Libeň-dolní a byl za chviličku ve Vysočanech nebo v Karlíně. Jistě, dnes tuto zaniklou trať kopírují tramvaje a metro, ale pokud jedete z Nymburka či od Lysé (z tohoto směru zajížděly vlaky na Těšnov - pozn. red.), znamenal by pro vás vlak větší pohodlí a žádné přestupování.
Je to víc jak 30 let, kdy Praha přišla o tuto trať, a už se vznáší mračna nad další. Tentokrát je v ohrožení Masarykovo nádraží, které je nejstarší (podle informací z listu hlavního města Prahy). Do něj zajíždějí vlaky z trati kralupské, kladenské a kolínské, a také osobní vlaky z Lysé). Je velmi vytížené, zejména díky osobním vlakům, protože jezdí poměrně často. Jeho zrušení a svezení veškeré dopravy do Hlavního nádraží by připravilo spoustu lidí o možnost jet trasou metra B bez přestupu nebo dojít do centra pěšky. Wilsonka je přece jenom trochu z ruky a navíc ji obklopuje "Sherwood" s podivnými existencemi…
Ale ani krásná secesní budova Hlavního nádraží nezůstala ušetřena necitelných komunistických plánů. Z původního parčíku s rybníčkem a kachničkami je magistrála, která přetíná Prahu jako meč. Zamyslete se chvíli a odpovězte si na otázku, jak vlastně ten Hlavák vypadá? Že jej znáte jen z fotek a nějak si tu secesní nádheru nemůžete vybavit? No nemůžete, protože pochybuji, že jste někdy šli hlavním vchodem, aniž byste neměli sebevražedné myšlenky zabít se pádem pod rozjeté automobily. Není divu, že ze svých představ vyloudíte jen torzo parku s opilými bezdomovci. Protože kvůli magistrále je vchod na nádraží "o patro níž", nacházíte se pod úrovní oné obludné dálnice, ale to už vám asi došlo.
Měli jste někdy před odjezdem hlad a nechtěli jste se odbýt jídlem z fast foodu? Smůla. Nic jiného na našich nádražích asi nepořídíte. Ale neměla by tu někde být restaurace? Měla, a byla, ale už není. Pokud se chcete dovědět, jak vypadala a kam se restaurační zařízení poděla, přečtěte si příjemnou knihu Vůně pražských nádraží. Její autor Stanislav Musil byl odvážlivec, který se vydal po stopách restaurací, hospod a bufetů na pražské železnici a sepsal svoje poznatky, doplněné historickými fakty, o tom, jak to bylo tenkrát a jak je to dnes...
A kdo by si rád přečetl trochu odlehčenou vlakovou literaturu, může sáhnout po trilogii komiksů o nádražákovi Aloisi Nebelovi, jehož autory jsou Jaroslav Rudiš a Jaromír 99. V prvním dílu s názvem Bílý Potok se seznámíte s Aloisem, který se narodil ve znamení vah v roce 1948 ve Frývaldově, dnešním Jeseníku. Už jeho dědeček byl nádražák a jeho otec také. Až obhroublou formou je vyprávěno o jeho babičce a matce, které v jeho životě příliš neznamenaly. Děj se odehrává ještě v komunistickém Československu. Když se Alois dívá na koleje, mívá před očima mlhu a v ní vidění... (např. vlak plný nacistů sloužící jako lazaret) Končí v psychiatrické léčebně, ve které se také odehrává díl druhý (Hlavní nádraží). Z léčebny byl propuštěn až po revoluci. Taky si uskuteční svůj sen - podívat se na pražské Hlavní nádraží. Zde se setkává s bezdomovcem Oldou a hajzlbábou Květou, do které se zamiluje. Na záchodkách je spousta nápisů od jejich návštěvníků, kvůli nim je koupí Japonci a paní Květa musí změnit pracoviště; stane se pokladní v hypermarketu na Černém Mostě. Alois ovšem skončí opět v léčebně a následuje poslední díl (Zlaté Hory). V tom dostane Alois malý drážní domek, ve kterém bydlí, i když dráha z Bílého Potoka do Zlatých Hor byla zrušena. Těhotná Květa se za ním vydává, a než se shledají, porodí mu syna. Přežijí ničivou povodeň, která se přes Moravu přehnala v roce 1997, a vezmou se.
Tolik k nejnovější vlakové literatuře. Z té starší mě napadá ještě pohádka o čaroději Zababovi, jeho tajemné výhybce a mašinkách, ale to asi znáte. Doufám, že se na knižní trh dostanou další zajímavé knihy, které nám svět stříbrných rovnoběžek opět nějak přiblíží.


Polák, Milan: Praha a železnice. Praha, Milpo Media 2005. 225 s.
Musil, Stanislav: Vůně pražských nádraží. Praha, Plot 2005. 148 s.
Rudiš, J. - Jaromír 99: Bílý Potok (Alois Nebel). Praha, Labyrint 2003.
Rudiš, J. - Jaromír 99: Hlavní nádraží (Alois Nebel). Praha, Labyrint 2004.
Rudiš, J. - Jaromír 99: Zlaté hory (Alois Nebel). Praha, Labyrint 2005.


LitENky č. 2-3/18, roč. 2005/2006
(2. 1. 2006, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1349


Všechny příběhy tu pořád jsou


Miroslava Kazdová
( miroslava.kazdova)
Vina – hana – kletba – pomsta. Na těchto čtyřech slovech (či lépe symbolických motivech) stavěl profesor Alexandr Stich svou lingvoliterární interpretaci Máchova Máje. Já si na ně mimoděk vzpomněla při četbě posledního díla jihočeského prozaika Jiřího Hájíčka Selský baroko. V této takřka detektivně laděné novele ze současného venkova se otázka lidské viny, hany, kletby a pomsty stává otázkou základní. Do pětice všeho dobrého bych přidala snad ještě odpuštění, neboť i to může být u Hájíčka jednou z možností, jak se ohlédnout zpátky do minulosti, obzvlášť je-li to nejasná a kontroverzní doba 50. let minulého století, kdy se vesnice násilně kolektivizovaly a bouřící se kulaci byli tvrdě postihováni.
Hájíčkova próza má na první pohled, jak už bylo řečeno, mnoho společných rysů s detektivním příběhem: hrdina krok za krokem rozkrývá dávno promlčený a tajemstvím opředený případ, na konci dojde k úplnému vyřešení, dobrání se „pravdy“, nechybí ani překvapivý obrat v ději a závěrečné vysvětlení. Čtenář se nechá lehce svést a společně s hlavní postavou a vypravěčem v jednom, genealogem Pavlem Straňanským, si radostně skládá dohromady střípky příběhu o nikdy nevyjasněném udání v jihočeské obci Tomašice a o nešťastném osudu tamější krasavice, kolem kterého se vlastně všechno točí. Hltá stránku za stránkou, už už se radostně dobíraje rozuzlení.
Vrstev je ale v textu víc a zdá se mi, že právě díky všem těmto „vedlejším“ rovinám, které se Hájíčkovi podařilo do textu nenásilně vložit, dostává jeho vyprávění nádech opravdovosti, přirozenosti, a proto oné, pro čtenáře veledůležité, čtivosti. Nenápadně, bez formálních experimentů nechává autor pod hlavní linií příběhu vyvstávat několik dalších. Jednou z nich je daná opozice: město versus vesnice (z pohledu vesnice je zde město umělým, barevným, našminkovaným světem s jinými pravidly, rovněž Pavlova exmanželka byla jen „umělkyně z města“ a také to tak dopadlo…), dojemné a přesvědčivé je i nahlédnutí do vnitřního řádu vesnického života (večerní schůze hasičů, vzájemná pomoc „chlapů“ při převážení podstavce na sochu nebo mistrovo pravidelné sobotní putování na trh s kohoutem, ačkoliv ho nikdy neprodal). Hodnoty lidí z města a vesnice byly a jsou rozdílné a autor to pěkně ukazuje na postojích Pavla a jeho bratra Vlasty, který se nikdy nezbaví ironicky nahořklé příchuti, když vysloví „ten studovanej“. Rozehrává se tu i otázku osobního štěstí (Pavlovo nepodařené manželství, naděje, které do něj vkládal, nebo nynější vztah k synovi, kterému jednou odkáže svůj notebook, svou celoživotní snahu, své jediné jmění…). Flirtování s tajemnou Danielou získává sice v závěru nečekanou klíčovou roli, ale nejde vlastně pořád o hledání nějaké spřízněné duše?
Selský baroko umně pokrývá polyfonii jednoho lidského života, či přesněji jedné životní etapy, ale někdy mi chyběl ten pocit, kdy vás text osobně zasáhne, kdy ho musíte na moment odložit a chvíli se jím kochat. Tu a tam se mi některé popisy zdály přespříliš kýčovité (tráva pichlavá jako vlasy syna Hynka nebo konce jednotlivých kapitol). Hájíček vypráví umírněně, neexpresivně a může se stát, že si po přečtení zapamatujete jen rozluštění detektivní zápletky. To by byla ale škoda.
Všudypřítomné váhání mezi řádky, kam až může zajít spravedlnost a kolik stran má jedna mince, je po pozorném čtení, myslím, přeci jen podstatnější a více inspirující.


Hájíček, Jiří: Selský baroko. Brno, Host 2005. 175 s.


LitENky č. 2-3/18, roč. 2005/2006
(20. 1. 2006, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1381


Někde tam už to musí bejt


Dana Jará
( dana.jara)
Vraťme se zpět do dětství a nalezneme odpovědi. Toto poselství provází čtenáře téměř na každé stránce románu Stopy za obzor básníka a překladatele Pavla Kolmačky. Dílo je autorovým prvním pokusem o prozaickou tvorbu, ale kromě hodnoty experimentálního pokusu s sebou přináší i další umělecké kvality.

Kniha je rozdělena do dvou částí - Levá deska: Oko, a Pravá deska: Prám. První díl nás zavádí do dětství hlavního hrdiny Vítka, na pražské sídliště a venkovskou chalupu, kde tráví prázdniny s prarodiči. Jeho myšlení je zřetelně poznamenáno náboženskou výchovou rodičů i nesmlouvavými dobovými poměry - životem v komunistickém ovzduší zbabělosti, strachu a věčného předstírání. Před čtenářovýma očima se míhají kusé vzpomínky na vztahy s kamarády, sourozenci, dospělými autoritami. V Pravé desce se naopak s těmito příběhy a zážitky vyrovnává už jako dospělý muž, který nese zodpovědnost za vlastní rodinu, ukazuje nám, jak výchova ovlivňuje chování a jednání v budoucnosti. Vidíme tak, že kontakty nejen navazuje, ale i ztrácí. Kamarád na život na smrt Béďa upadá do zapomnění, tiché spiklenectví se starší sestrou Hankou se zužuje na povinné rodinné návštěvy o Vánocích a nicneříkající rozhovory o počasí.



Téma vývoje osobnosti a začleňování se do společnosti je zajímavé nejen z literárního, ale i psychologického a sociologického hlediska. Vítek nejprve vnímá jen matné útržky ze svého okolí, svět je pro něj rozostřenou a zmatenou plejádou střihů a záběrů na filmovém plátně mysli. Nerozlišuje, co je sen a co skutečnost, má stejný strach z nočních příšer jako z neznámých lidí. Ale dozrává a začíná být schopen oddělovat. Podobný přístup autor uplatňuje i v jazykové oblasti. Linie příběhu je nejednotná a pojímaná jako koláž střípků uchovávaných v autorově vědomí. Čtenář je tak nucen aktivně jednat, skládat jednotlivosti a vytvářet celek sám, prostřednictvím své vlastní zkušenosti. Melancholický, básnický styl zvolna získává realistický nádech, ztrácí na tajemnosti a vyvolávání zádumčivého rozpoložení, stává se přístupnějším a jasnějším.



Román je zajímavým návodem, jak se rozloučit a vyrovnat s problémy dětství, které v nás zanechaly nesmazatelnou ránu. A jako takové má dílo smysl. Také se však jedná o dílo básníka, jenž se pokouší proniknout mezi romanopisce. Pokus odvážný, ale domnívám se, že i zdařilý. Kéž by takových "básnických" próz bylo více.




Kolmačka, Pavel: Stopy za obzor. Praha, Triáda 2006. 504 s.


LitEnky, č. 4/19, roč. 2005/2006
(7. 3. 2006, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1441


Milénium a Francie: momentky rozvlněné do všech stran


Lucie Břinková
( lucie.brinkova)
Je to doba, kdy si Francouzi zvykají na to, že jejich franky pomale ztrácí hodnotu, doba, kdy přichází euro, je poměrně teplá zima, prezidentem je Jacques Chirac, lidé ve Francii neustále stávkují a 31. prosince vypukne vítání nového tisíciletí. Takhle nějak vypadá svět nové prózy Jaroslava Formánka Francouzský rok.
Francouzský rok aneb od srpna do července v Paříži je román, který je psán deníkovou formou, a mapuje tak jednotlivé, byť nedatované dny jistého muže, Čecha, dlouho žijícího ve Francii. Začínáme návratem z prázdnin, ocitáme se na jednom jihovýchodním pařížském předměstí, v malém hotelu s neuvěřitelně proměnlivou a multikulturní škálou klientů a zaměstnanců, nakukujeme do soukromí vypravěče a jeho synovi téměř pomáháme plnit domácí úkoly...
Od srpna 2000 do července 2001 se v Paříži a vůbec celé Francii děje spousta věcí.
Pisatel deníku si zaznamenává - místy stroze, místy velice barvitě - kulturní a politické dění, které prokládá popisem všednosti svého dne v zaměstnání i se svým synem. Výpověď je bohužel pouze konstatující a jen zřídka jí prostupuje nějaké hodnocení. Na mě jakožto čtenáře působí jeho záznamy po několikátém dni poněkud nudně. Ale Formánek jako by uměl předvídat, a tak po několika stranách přichází překvapení - čtivé epické pásmo, které vypravěč umně vkládá mezi jednotlivé záznamy. Jsou to přepisy rozhovorů a komentářů různých lidí z různého prostředí, které se odehrávají všude kolem nás. Text tak dostává nový rozměr.
Vše je zaznamenáno pečlivě, velice pěkným jazykem. Bravurní zacházení se slovy, barevné přívlastky, rozmanitost vyjadřování a živé popisy nejsou Formánkovi rozhodně cizí. Celý text se pohupuje ve velice klidném tempu, které je sem tam narušeno nějakou epickou příhodou. Čtenář má tak čas si s úsměvem (s nadsázkou) utvořit názor na situaci v zemi, kde společnost má směřovat k lepším cílům, a místo toho je díky zkreslujícímu, nepravdivému zpravodajství v médiích zatracuje.
Po přečtení Formánkova románu nemám pocit, že bych četla typický deníkový záznam, kde se obvykle řeší každodenní situace a niterní záležitosti pisatele. Spíše se mi do rukou dostala velice zajímává a naléhavá výpověď, jejímž pokračováním bude čtenářovo přemýšlení o věcech o problémech, kterých se vyprávění dotklo. Odnáším si pocit, že Francie je plná stávkujícího lidu, který neustále za něco bojuje, a že člověk jakožto jednotlivec se i v takto vyspělé zemi pomoci nedovolá. Že nejlevnější jídlo koupíte u McDonald´s a že zvláštní zálibou Francouzů je používat vojenská přirovnání.
Obraz se rozvlní do všech stran.



Formánek, Jaroslav: Francouzský rok. Praha. Revolver revue 2005. 310 s.


LitENky č. 4/19, roč. 2005/2006
(8. 3. 2006, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1448


Strastiplná cesta Andreje Dunky

Prostinká próza, Děvčátko...
Jiří Mácha
( jiri.macha)
Děvčátko, rozdělej ohníček je prvním románem Martina Šmause, který tímto rukopisem vyhrál Literární cenu Knižního klubu za rok 2004. Život je strast, aspoň tak nějak to řekl kdysi jeden tlustý mnich. Andrejko Dunka, hlavní postava knihy, to poznal beze zbytku.

Strast ho provázela snad na celé jeho životní cestě - matka měla Andrejka s jiným mužem, než kterého si vzala; už na prvních stránkách chce manžel krásné Márie svou ženu zabít, nestane se tak. Následně malý Andrej vyrůstá v Poljaně, v cikánské osadě na hranicích Slovenska a Polska, kde platí staré cikánské zvyky a zákony. Poljana je skoro idylickým místem, v němž existují neměnná mezilidská pravidla a jednoduchá starozákonní logika - oko za oko a zub a zub. V této zemi zaslíbené nezůstává Andrejko dlouho, již v útlém dětství projeví své nadprůměrné nadání na drobné krádeže a odjíždí s protřelým strýčkem Štefanem do Prahy. Andrejkovým osudem se proplétá zločin, hladovění a bití.
Šmaus modeluje historii lidí a krajiny, jež je s nimi spjata; Poljana i Praha prochází historickými změnami - příchodem nacistů, odsunem Židů a Cikánů, posléze rudou revolucí, přesídlováním. Na pozadí těchto historických událostí je citlivě nastíněn rozpad tradičního romského společenství - je poukázáno na sociální adaptaci Cikánů v české společnosti. S velkou barvivostí Šmaus poukazuje na mentalitu romské populace, na příčinu mezi propastným rozdílem ve vnímání světa "bílých" a "černých"! Autor to však dokáže velmi nenásilně, dokáže velmi plynule propojit historii jednotlivce, etnika a místa jejich života. Přesto román nemá primární sociální funkci, není sondou, realistickým ztvárněním romského etnika v komunistickém Československu; vypovídá spíš o osudu jednotlivce, o životní cestě, o návratu do přírody-kraje předků (Andrejko se vrací na Poljanu poprvé, když utíká z kruté polepšovny, podruhé pak, aby unikl tíživému životu v Plzni - na Poljaně pak nachází smíření s lidmi, žení se a stává se otcem).
Andrejko Dunka představuje typ. Textem je jako popravčím kolem proplétána romština. "Romani", která sugeruje rozdvojení v myšlení Cikánů, je ale samotnými postavami zapomínána stejnou měrou, jakou se tu zapomíná na tradiční zvyky. Svět, který Šmaus stvořil, se přibližuje vančurovskému modelu - je to svět, jenž má jasné vymezení, není v něm prostor pro pochyby o skutečnosti; dosti zřetelně je také vedena hranice mezi kladným a záporným. Zlé i dobré skutečnosti přicházejí a míjejí. Děvčátko… je skoro prostinká próza, v níž se objevují místy brutální obrazy násilí a zloby - děj, i když nekomplikovaný, je někdy vyjádřen vášnivým básnickým jazykem.
Šmausova kniha není jednoduchá v tom vulgárním smyslu, jak se to občas říká o lidech - je třeba v ní hledat prvky, jako jsou konkretizace cesty, strasti a hledání duševní rovnováhy. Využití cikánské tématiky není náhodné; Andrejko jako přírodní typ osamoceného hrdiny - postava spjatá s přírodou, nepříliš vzdělaná, ale prožívající vášnivě své city a schopná tlumočit je i ostatním - outsider v minoritní společnosti do románu naprosto zapadá. Jednání postav je zcela přirozené, pravděpodobné; přísný kritik by mohl namítnout, že v místech největšího básnického vytržení dochází k částečné idealizaci skutečnosti…, což ale třeba může být jenom dobře.


Jiří Mácha


Martin Šmaus: Děvčátko, rozdělej ohníček. Na cikňi na bari, čarav tro voďori. Praha, Knižní klub 2005. 256 s.


LitENky č. 4/19, roč. 2005/2006
(19. 3. 2006, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1471


Cestou necestou


Tereza Verecká
( tereza.verecka)
Cesty mohou být různé. Cesta Aleše Duši je hedvábná a nutno říci, že i křivolaká. Hedvábná pěšina je autorův debut, v rukopisu zůstávají další prozaické práce. Po přečtení knihy mě při představě, že ještě někdy budu muset některou z nich číst, polil studený pot.

Kriminální příběh Hedvábné pěšiny se odehrává v „mystické antiutopii“. Nejsem si jistá, jestli právě toto je příčinou, proč se odehrává tak zmatečně a překotně. Čtenář se může až místy ztrácet v prolínajících se časových rovinách, ve kterých se střídají snové výlevy se scénami z neobvyklého života jakéhosi severského města. Mnohé ze skutečností zůstávají nevysvětleny. Prostě přijdou a pak si jen tak zmizí. Tajemno, které tím autor vytváří, nepůsobí ani tak motivačně jako manýristicky.
Kniha ve čtyřiatřiceti kapitolách vypráví příběh plný lásky, incestů, vražd a překvapivých zjištění. Většina z nich se točí kolem jedné z hlavních hrdinek - Kačenky, která se ale ve skutečnosti jmenuje Bel. Bel je již na záložce knihy označena za „pohlednou, ale nevyrovnanou a citově otupělou“. Dalšími hlavními aktéry jsou jazzový hudebník Nel alias Caligula a jeho kamarád Jarmil, který jediný zahoří ke Kačence pravou láskou.
Celá Hedvábná pěšina působí jako horečnatý sen, kterým se na konec také ukáže být – nedobrovolným a ukradeným sněním, zvláštní hrou spisovatele navštěvujícího Svobodný kurz psaní.
Nelze však upřít, že některé formální epické prostředky (například provázanost všech postav v různých kapitolách knihy) jsou velice pěkné a promyšleně vestavěné do textu. Jen všudypřítomná patetičnost jazyka - zvolání jako „Nová velká dějinná demonstrace lidské symbiózy!“ - jim ubírají na dojmu.
Faktem zůstává, že Hedvábná pěšina je knihou, která se čte na jeden nádech, i když se v ní čtenář příliš nevyzná. Aleš Duša si jako autor svou polohu očividně ještě hledá a bude jistě zajímavé sledovat, zda ji najde.

Duša, Aleš: Hedvábná pěšina. Praha, Odeon 2005. 112 s.
(24. 4. 2006, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1519


Příhodná chvíle, 1855


Jiří Mácha
( jiri.macha)
Patriku Ouředníkovi vyšel v nakladatelství Torst nový titul. Je to zajímavá kniha a na první pohled něčím nezvyklá — dá se o ní jen těžce psát z pohledu literárního kritika (literární řezníci to budou mít ještě těžší). Jednou z rovin výkladu, nebo kritické reflexe, by mohlo být porovnání historických faktů a fabule knihy; protože historii až tak dobře neznám (spíš dost špatně), tuto rovinu přenechám odborníkům.
Kniha je rozdělena do dvou oddílů - formálně tvoří první část rámec pro část druhou. Hned na začátku je třeba uvést, že Ouředník napsal obě části jako fiktivní dokumenty — výpovědi jedinců dané historické doby. První oddíl je stylizován jako osobní dopis, datovaný do března roku 1902 (a je tu hned menší paradox: název knihy přímo odkazuje k roku 1855, do kterého je zasazen druhý oddíl, který je kompozičně v rámci prvního - tedy jako by stál na hypoteticky nižší rovině). V tomto dopisu se jeho pisatel obrací ke ztracené milence a popisuje jí své politické ambice, světonázor a pohnutky, které ho dovedly k založení sociálního hnutí. Skupina Evropanů, složená z obyvatel různé národnosti, vznikla na základě směsice socialistických a rovnostářských idejí. Jejich cílem byla migrace do Brazílie a založení osady — komuny s názvem Fraternitas. Právě pisatel dopisu našel deník, který vedl jeden z osadníků. Tento deník je oním druhým autentickým dokumentem.
Setkáváme se tedy s druhým vypravěčem během jedné knihy. Ze stylu obou dokumentů lze poznat, že mezi oběma vypravěči zeje obrovitá propast ve vzdělání a v chápání světa. Zatímco první je vzdělaný a inteligentní, druhému se přemíry rozumu nedostává. Ouředník dokázal stvořit oba vypravěče tak, že jsou zcela hodnověrní. Komickým prvkem v knize je právě odlišný pohled obou dvou vypravěčů na stejné ideje, nejprve v jejich teoretické podobě a podruhé v praxi.
Deník začíná líčením přípravy na cestu do zámoří, pokračuje samotnou plavbou přes oceán a končí pobytem v osadě. Už během plavby se objevují první nesnáze osadníků — ukazuje se, že myšlenky společného majetku, společné práce a společných žen ztroskotávají na obyčejných lidských vlastnostech, jako jsou lenost, hrabivost a na neochotě žen mít více partnerů.
Ze samotného chodu osady jsou pořízeny čtyři deníkové záznamy — všechny jsou datovány do 15. října 1855. Pisatel deníku popisuje svou dezorientaci v novém prostředí a jakési zmatení smyslu pro plynutí času. Události v osadě popisuje chaoticky, navrací se ke stejným situacím a charakterizuje je jinak — je to zajímavý způsob vyjádření psychiky autora deníku, text se proměňuje v možné variace událostí a dialogů. V posledním zápisku se autor obrací do svého nitra — vzpomíná na svou matku, jež se mu zjevila ve snu. Kniha končí scénou, kdy tlupa opilých indiánů pod vedením bývalého člena komuny hodlá podetnout osadní stožár — symbol celého společenství. Tato poslední metafora rozvratu osady je příznačná — jak uvedl v první části pisatel dopisu, osada absolutně zkrachovala.
Není lehké přesně formulovat, o jakém tématu kniha Patrika Ouředníka mluví. Z výše uvedeného je patrno, že se jedná o antiutopický text, který je vystavěn na komické dichotomii vypravěčů. Text dopisu je sice situován do roku 1902, má ale přesah až do současnosti Ideje komunismu, anarchismu a socialismu pořád žijí — Příhodná chvíle, 1855 vypovídá o naprostém ztroskotání podobných myšlenek v praxi, a to dokonce o ztroskotání, které zavinili sami vyznavači těchto idejí. Toto téma je skoro neliterární, bylo by jistě dobrým námětem pro práci sociologů nebo historiků; naproti tomu stojí podoba obou fiktivních dokumentů — skoro stoprocentně mimetické texty, pečlivě stylizované a kompozičně propracované určitě neinklinují k jinému stylu než uměleckému.
Naprosto jsem vynechal informace o historickém pozadí, což neumožní čtenářům této recenze posoudit, zda má Ouředníkův text předobraz ve skutečné události, zda nenaráží na nějaký specifický historický moment, případně jestli ho nerozvíjí nebo modifikuje — to by asi byly zbytečné otázky vzhledem k historickému románu, v němž by se odehrával děj a pro nějž by historie tvořila jen pozadí. U Ouředníkovy knihy mám pocit, že pracuje s relativně nedávnou historií úplně odlišně, že je konkrétní historický kontext důležitý pro smysl díla, čímž se zase oddaluje od sféry literární.
Příhodná chvíle, 1855 je útlé dílko, autor v něm ale dokázal sjednotit několik protichůdných tendencí i stylů vyprávění. Myšlenkový obsah tohoto díla jasně převyšuje jeho fyzický rozsah, dokonce bych se odvážil tvrdit, že mnohonásobně.


Jiří Mácha



Ouředník, Patrik: Příhodná chvíle, 1855. Praha, Torst 2006. 140 s.



LitENky č. 5-6/20, roč. 2005/2006

(4. 5. 2006, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1536


Jednou za čas se snese, upadnout do deprese

Magorovy dopisy
Monika Krajčovičová
( monika.krajcovicova)
Takto bilancuje básník, výtvarný kritik a od roku 1969 umělecký vedoucí The Plastic People of the Universe v jednom ze svých mnoha dopisů z valdického kriminálu stávající situaci. Dopisy vydalo nakladatelství TORST jako svazek vězeňské korespondence Ivana Martina Jirouse, edičně uspořádali Andrej Stankovič a Zuzana Jürgensová.
Kniha zaujímá v dopisovém žánru svébytné postavení, protože adresáty, respektive adresátky, máme jen dvě. První oddíl listů věnoval Jirous Daně Němcové a zbývající čtyři manželce Julianě Jirousové. Tedy alespoň formálně. Nutno ovšem dodat, že značná část dopisů čtvrtého oddílu náleží také dvěma malým děvčátkům - Františce a Martě - jež se pokoušel jejich otec prostřednictvím teplých, lidských slov alespoň na dálku pozdravit, ba i poslat jim nějakou tu básničku či pohádku. Celý čtvrtý oddíl tak zaujímá v rámci korespondence výjimečné postavení, neboť se stal svědectvím o vzniku sbírek Magorovy labutí písně (samizdat 1985) a Magor dětem (samizdat 1986).
A co že se to vlastně z dopisů máme možnost všechno dozvědět? Ivan Martin Jirous na nás neshlíží ze svého piedestalu nekorunovaného krále-divocha českého undergroundu, ale představuje se zejména jako vnímavý, nezlomený člověk, manžel a otec. Pohroužení do sebe, vzpomínky na rodinu, ale i hojné sebevzdělávání mu pomáhají tkát neviditelnou nitku kontinuity mezi jeho životem venku a za mřížemi. Snad jen tímto způsobem je možno bránit se proti marasmu a malosti kriminálního prostředí. Dopisy mívají poměrně stabilní ráz. A i když procházejí přes přísné oko cenzora (některé byly Jirousovi dokonce vráceny, hlavně ty s dětskými delšími říkankami), neubírá jim to na naléhavosti, jemnosti a intimitě. Ano, vyjádření intimity (ovšem nepatetické!) místy dosahuje takové výše, že se skoro stydím ta křehká slova číst. Vždyť nejsou určena mně - čtenáři, ale Juliánce, Františce, Martičce: „Dneska jsem čerstvě oholenej, tak Ti posílám pusinky, co neškrábají. Jedný jsem řek, aby vlezla do Tebe a pohladila Ti dušičku - jako dítě...“. Krom těchto osobních zkazek tu najdeme záznamy pozorování okleštěného světa venku (květiny, zvířata), povídání o právě přečtených knihách a samostudiu (např. angličtiny, latiny, ale i třeba maďarštiny nebo cikánštiny), zajímavé a časté záznamy snů, pozdravy a samozřejmě pokyny k organizaci návštěv, dopisů a balíků.
Ivan Martin Jirous podal svědectví o svém dohromady osm a půl roku trvajícím věznění, dostalo se nám tak možnosti lépe pochopit klima a celkovou nesmyslnost doby, kdy se za společenské a kulturní aktivity nemilosrdně posílalo za katr. Ještě v jednom ohledu mohou dopisy posloužit jako nástroj na boření mýtů. Jedná se o básně, jež v kontextu svého vzniku nabývají zcela konkrétnějších a jasnějších rysů, neboť máme možnost sledovat jejich genezi. Mám na mysli v porovnání např. s izolovanou básní, otištěnou jako ukázka. Pro některé čtenáře by tedy mohly Magorovy dopisy představovat způsob, jak se nejen seznámit s jeho dílem, ale i trošku pochopit, co se za těmi slovy vlastně poodkrývá. Alespoň u mne tomu tak bylo.


Jirous, Ivan Martin: Magorovy dopisy. Praha, TORST 2006. 528 str.


LitENky č. 1/21, roč. 2006/2007
(14. 10. 2006, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1684


Čekání na Havla aneb Memoárové drama

K životnímu jubileu si bývalý prezident nadělil návrat do světa literatury
Kateřina Kozmová
( katerina.kozmova)
Dne 5. října oslavil své 70. narozeniny Václav Havel, poslední prezident Československa a první prezident České republiky, vůdčí osobnost českého disentu a událostí roku 1989 a také spisovatel a dramatik. Právě na spisovatelskou část své osobnosti upozornil již v květnu, kdy nakladatelství Gallery vydalo jeho knihu Prosím stručně, jakési volné pokračování Dálkového výslechu, který vznikl před Havlovou blížící se padesátkou v polovině 80. let.


Mnoho významných státníků píše po ukončení své aktivní politické kariéry paměti, jakési ohlédnutí za svým působením, které jim umožňuje vyjádřit to, co nestihli říci, či obhajovat a zdůvodňovat svá rozhodnutí a činy. Očekávalo se, že i Václav Havel tak dříve či později učiní. On sám o vzniku knihy říká: „Cítil jsem dluh k veřejnosti, zdálo se mi, že o posledních letech mého života jsem povinen podat zprávu. Zároveň jsem neměl chuť psát paměti, myslím, že bych to ani neuměl. Psaní pamětí vyžaduje studium, soustředění… Chtěl jsem to uzavřít rychle a hledět do budoucnosti a soustředit se na psaní divadelní hry.“
Prosím stručně je tedy trochu něco jiného než memoárová próza. Dá se hovořit spíše o jakési mozaice či koláži, která různými formami vyjadřuje osobní názory a postoje Václava Havla, jeho úvahy, dojmy, postřehy a pocity a samozřejmě i vzpomínky, které však nejsou jen vzpomínkami, ale i podkladem a východiskem pro rozvíjení dalších, obecnějších myšlenek.
Základní kostru díla tvoří rozsáhlý dialog s Karlem Hvížďalou, který Václava Havla zpovídal již v knize Dálkový výslech. Tematicky rozhovor navazuje na tehdejší rozpravu – začíná tam, kde ona končí, tedy v druhé polovině osmdesátých let. Stejně jako v případě prvního rozhovoru odpovídal dotazovaný na předem připravený soubor otázek písemnou formou (během pobytu v americkém Washingtonu na jaře 2005), a z této skutečnosti plyne i výsledná podoba interview. Jak sám Havel přiznal, předložené otázky mu byly především „přihrávkou“ pro rozvíjení tématu, k němuž se chtěl vyjádřit. Jejich znění si proto upravoval, přidával další, upřesňující dotazy, na některé naopak vůbec neodpověděl. „Z otázek pana Hvížďaly si ovšem vybírám jen některé, přepisuji mu je, občas si naopak nějakou přidám, zkrátka nakládám s panem Hvížďalou trochu jako s dramatickou postavou ve své hře.“ Dialog tak nakonec téměř přechází v monolog, kdy na krátkou třířádkovou otázku navazuje třeba i několikastránková odpověď s mnoha odbočkami; diskuse se mění spíše v jakousi „one man show“, kdy tazatel pouze „nadhazuje“ úvodní repliku a poté přenechává celé jeviště svému partnerovi.
Ostatně při četbě knihy je na základě formy i přímých autorových poznámek jasné, že Havel-dramatik vystupuje z textu záměrně. Tím je vysvětleno i prolínání tří různých žánrů, které by mohly bez problémů fungovat jako tři samostatné části knihy, ale místo toho se střídají jako jednotlivé scény spojené pouze osobou hlavního aktéra.
Další složkou díla jsou deníkové zápisky, které si bývalý prezident psal od dubna 2005 do ledna 2006 během svého stipendijního pobytu ve Washingtonu (kam byl pozván jako host Kongresové knihovny) i po návratu domů. V těchto zápiscích, chronologicky řazených, sděluje Havel své zážitky a dojmy z návštěvy USA, postřehy a připomínky k událostem, kterých tam byl svědkem, i k zajímavým lidem, s nimiž se seznámil. Všímá si obyčejného života Američanů (podivuje se například jejich zdvořilosti za volantem automobilu) i významných politických dějů. Svou pozornost však obrací i k aktuálnímu celosvětovému dění (vlny tsunami) a přidává bohaté reflexe o tématech filosofických, politických, ekonomických i obecně lidských. K tomu si dopomáhá i otázkami Karla Hvízďaly, k nimž se ve svých deníkových záznamech vrací.
Kdo Václava Havla, jeho názory a veřejné projevy či připomínky k soudobým událostem zná, nebude ani rozhovorem, ani deníkem příliš překvapen. Postoje Havla-politika i Havla-člověka se léty nemění, snad jen tón, ve kterém se nesou, získává s časem stopy ironie a sarkasmu a – což možná překvapí nejvíce – velkou dávku smyslu pro humor, který jsme zatím znali pouze z jeho her. A to i v choulostivých pasážích, jakou je například postoj bývalého prezidenta k Václavu Klausovi. Právě tato část knihy patří k čtenářsky nejvděčnějším, dílem i vinou médií, která jí vedle Havlova vztahu k ženám věnovala největší pozornost, jež často hraničila až s vulgarizací. O to více je milé, že i takto citlivé téma je zde rozebíráno s nadsázkou a humorem, na tomto místě jistě nečekaným.
Bezpochyby nejpozoruhodnější částí knihy jsou však instrukce a připomínky, které exprezident adresoval svým podřízeným a spolupracovníkům na Hradě během vykonávání prezidentské funkce. Tyto poznámky nejsou řazeny chronologicky, nýbrž zdánlivě nahodile, ne v přesném a úplném znění, často se některé z nich v textu vícekrát opakují. Opět je na místě pocit, že autor v sobě nechal zvítězit dramatika a se čtenářem si pohrává stejně jako s divákem svých absurdních her. Těžko říci, podle jakého klíče vybíral, kterou část těchto textů zveřejnit, koneckonců jde původně o soukromá interní sdělení, která veřejnosti nebyla určena. Nejedná se o pouhé příkazy, ale mnohem více o vyjádření přání, starostí, obav, nespokojenosti i bezmoci nad některým problémem. Z prosby, komentáře či dotazu tak vyrůstají svébytné literární útvary. Čtenář žasne, jaké často i banální denní úkony je nejvyšší hlava státu nucena řešit – nemá jen starosti státnické (a i ty zde často nabývají až kuriózní podoby), ale i čistě praktické – kde prát košile, co provést s rozbitým zapalovačem, jakou hadici použít na kropení či jak vyhnat ze skladiště netopýra. Tyto poznámky originálním, neotřelým způsobem přibližují veřejnosti neznámou tvář prezidentského úřadu a vyvažují svou atmosférou vážnost, která prostupuje delší reflexe v rozhovoru a deníku.
Interview Havel jistě uvítal i proto, že jím získal možnost zareagovat na nejčastější výtky, které byly během let vůči jeho osobě nebo způsobu vlády vzneseny, a obhajovat se. Neuhýbá ani citlivým otázkám: proč nebyla po roce 1989 zakázána komunistická strana, jaké byly důvody jeho velkorysé amnestie v lednu 1990, co bylo příčinou velmi brzké omluvy sudetským Němcům za jejich poválečný odsun. Stejně tak se neostýchá hovořit o svém manželství s Olgou Havlovou, její nemoci a umírání, vyrovnávání se s tímto faktem, o své druhé ženě Dagmar Veškrnové a kritikách, které jejich vztah provázely, ani o svém vlastním onemocnění.
Právě podrobná výpověď o vlastním soukromém životě, stejně jako otevřené vyjádření osobních sympatií či antipatií k různým osobnostem politické scény, je velkým krokem vstříc čtenářům, neboť knihu z politicko-filosofické roviny posouvá do mnohem intimnější a atraktivnější sféry. Autor však v žádném případě nesklouzává k podbízivosti a senzačnosti, jak tomu bylo například u téměř vulgárního díla Miloše Zemana, formuluje své myšlenky nevtíravým, civilním způsobem, který si uchovává noblesu i tam, kde je o pocity velmi negativní.
Co se týče celkového stylu, přináší kniha příjemné zjištění: obavy z obtížné srozumitelnosti textu, příliš filosoficky zaměřeného, se nenaplnily. Svou složitou mluvu, známou z mnoha veřejných i psaných projevů, velmi náročnou pro posluchače či čtenáře, tentokrát Václav Havel opustil. Jeho vyjadřování je živé a přímočaré, neklade přehnané požadavky na odborné znalosti ani intelektuální schopnosti čtenáře, i složitá témata ukazující autorovo komplikované vidění světa jsou popsána a komentována střízlivým, věcným stylem.
Kniha Prosím stručně nepřináší příliš nového tomu, kdo se již dříve seznámil s politickou kariérou Václava Havla. Zklamán bude ten, kdo touží po senzačním odhalování dosud neznámých pikantních skutečností, kdo čeká, že exprezident využije svůj text k dodatečnému zúčtování s politickými protivníky.
Prosím stručně je výpovědí úspěšného muže, který je již trochu unaven svou vlastní aurou a který se v okamžiku významného jubilea ohlíží za svým životem. Tento muž o své knize řekl: „Já jsem se skrýval dosud vždy za postavami svých her či mluvil takovým diplomatickým, méně osobním jazykem v prezidentských projevech a toto je vlastně taková má nejupřímnější knížka.“ Během posledních let ve funkci se Václavu Havlovi vyčítalo, že se příliš uzavřel ve svém vlastním světě a vzdálil se lidem. Touto upřímnou, osobní zpovědí se k nim opět vrátil.


Havel, Václav: Prosím stručně. Praha, Gallery 2006. 254 s.


LitENky č. 1/21, roč. 2006/2007

(15. 10. 2006, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1687


Hledal cestu k lidem


Zuzana Hajíčková
( zuzana.hajickova)
Před sto lety se v Praze na Žižkově narodil Jaroslav Ježek, budoucí skladatel populární a vážné hudby. Výročí bylo výzvou Františku Cingerovi, který k této příležitosti připravil Ježkův životopis Šťastné blues aneb Z deníku Jaroslava Ježka. Tím prolomil padesátiletou pomlku od posledního zpracování skladatelových osudů Václavem Holzknechtem.
Kniha poprvé zachycuje Ježkovy osudy nezkráceně. Nesmlčuje, co mělo před více než půl stoletím zůstat veřejnosti (mj. působením režimu) skryto. Autor čtenáře na mezery dosavadních pojednání o Ježkovi upozorňuje a zároveň mu klade řadu otázek k hlubšímu zamyšlení nad okolnostmi skladatelova života, úzce spjatými s dějinnými událostmi. Jsou před ním bourány mylné legendy vzniklé neznalostí skutečného Ježkova života. Třeba představy, že nebýt Voskovce, Wericha a Osvobozeného divadla, nikdy by se neprosadil, nebo že jej oba herci nechali v Americe, kam všichni společně uprchli před nacismem r. 1939, bídě napospas. Opak je pravdou.
Ježkovo blues nebylo zdaleka šťastné, jak uvádí název knihy, nicméně vystihuje Ježkův životní přístup. Sám těžce zdravotně zkoušen (téměř slepý, se špatným sluchem a potížemi s ledvinami), nevzdával se a hledal cestu k lidem skrze hudbu, aby jim mohl působit radost. Nechtěl zůstat odříznut svými handicapy, potřeboval vědět, že mu mezi lidmi patří místo. Ježek se velmi angažoval ve společensko-politickém životě, např. vůči zmíněnému nacismu – jeho blues znělo laskavě, ale nebálo se ostré kritiky a odvážných činů. Občas na to doplatil i fyzicky.
Kniha nám dává nahlédnout do skladatelova autentického vnitřního světa: z poloviny sestává z deníkových zápisů a korespondence s uměleckými osobnostmi z domova a zahraničí i s rodinnými příslušníky, jsou zde otištěny také tři dobové rozhovory s Ježkem. Tyto pasáže Cinger citlivě začlenil do svého výkladu a vhodně je komentuje.
Zajímavě je řešena posloupnost kapitol – od Ježkovy emigrace zpět k dětství a dospívání a opět zpátky k exilu, zakončenému předčasnou smrtí. V podtitulcích názvů kapitol se objevují hudební termíny k provedení jednotlivých částí skladeb, které vystihují ladění patřičných kapitol, a tak se samotná kniha stává svébytným hudebním dílem. Po motivu smrti se znovu rozezní melodie Ježkova neutuchajícího optimismu, poselství, jež celé blues šťastně uzavírá.
Kniha je čtenářským zážitkem. Je precizně připravena, nechybí fotografické přílohy a obšírný aparát – slovníček osobností, přehled Ježkova života v datech a seznam literatury.


František Cinger: Šťastné blues aneb Z deníku Jaroslava Ježka. BVD, s.r.o., Praha 2006, 248 str.


Zuzana Hajíčková


Litenky č. 2/22
(1. 11. 2006, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1717


Mohu se stát každým z vás

Herec Jiří Kratochvil
Milan Souček
( milan.soucek)
V novém románu Jiřího Kratochvila jde o hraní, o imitaci, o přebírání rolí, o hledání identity ve světě, ve kterém se člověk může lehce ztratit.
"Komu z vás se nikdy nestalo, že zatoužil být někým jiným: úspěšným hollywoodským hercem, manažerem na samé špičce největší počítačové firmy nebo třeba lichtenštějnským knížetem?"
Mikuláš Mazel - hlavní hrdina nového románu Jiřího Kratochvila, je herec. Nalezený na balkoně, vychovaný v rodině hodináře Kryštofa Mazla, jednoho z posledních umělců hodinářského řemesla (kterému sice komunisti vzali dílnu, vilu i velikou a milovanou sbírku hodin, ale nemohli mu už vzít jeho um a lásku k hodinám a všemu kolem nich), milující svého otčíma jako vlastního otce a snažící se jít v jeho stopách.
Hodinářem se člověk musí narodit, hercem také. Ačkoli se ho otčím snaží zasvětit do hodinářského umění a vychovat v něm svého pokračovatele, ačkoli se Mikuláš snaží naučit pracovat s drobnými přístroji a nástroji, kterými se zastavená srdce hodinových strojků vracejí k životu, tento talent mu chybí. Naopak herecký talent se u Mikuláše objevuje už od dětství, lépe řečeno talent hrát. Mikuláš pozoruje lidi, jejich podobu, chování, pohyby a je schopen je napodobit, vstoupit do jejich rolí, zahrát je. Postupem času ho jeho talent čím dál více ovládá a pohlcuje a pro Mikuláše se stává hraní vším (…protože pro mě je herectví stejně libidnostní jako sexualita, a podezřívám sám sebe, že pro mě znamená dokonce mnohem, ale mnohem víc než sex.) Podaří se mu i přes nástrahy a překážky kladené hodinářské rodině komunistickým režimem vystudovat JAMU a stává se z něj skutečný herec. Jenže poměry v divadelních kruzích mu příliš nepřejí, a tak se potlouká jen po provinčních divadlech a hraje v nich jen malé role. Pro Mikuláše ale není žádná role malá. Vždy, když ho nějaká postava zaujme, přímo ho vtáhne a on se jí oddá. A nejen postava na jevišti, ale i postavy všude kolem, lidé na ulicích, pijáci piva v hospodách, cestující v nočních šalinách.
Kratochvil buduje román v několika rovinách. Seznamuje čtenáře s Mikulášovým osudem a zapojuje do vyprávění i své vlastní vzpomínky a zážitky z dob minulého režimu. Zároveň ale dává prostor i samotnému Mikulášovi a pasuje ho do role spoluvypravěče, a právě toto střídání vypravěčů a pohled na události z úhlů dvou osob dodává románu dynamický spád. Mikuláš se na začátku knihy na počátku devadesátých let stěhuje po smrti svého otčíma do jeho garsonky a tam pomalu balí staré otčímovy věci do pytlů a zároveň se svým otčímem hovoří, vypráví mu svůj příběh, vše, co nebylo vysloveno za otčímova života, vše, co Mikuláš chtěl, ale nestačil říct. Příběh se chvílemi pohybuje na samé hranici skutečnosti a fantazie, nechybí mu humor, ale zároveň ani tvrdá ironie, kterou Kratochvil hojně využívá při charakterizaci postav (jakýchsi figurek, kterým vždy někde něco chybí a někde něco přebývá), ale především ve vztahu k minulému režimu, k postavičkám kontrášů a vyzvědačů, estébáků a kariéristů. Ale ani po sametové revoluci se situace příliš nemění. Staré známé firmy převlékly kabáty a dál vesele využívají všech svých osvědčených metod k dosažení té nejlepší pozice ve společnosti.
Svého hereckého nadání – schopnosti vžít se do druhého, přebrat jeho úlohu a zahrát ho tak, že je k nerozeznání od originálu, se nakonec Mikuláš rozhodne využít ke své obživě. Podá si inzerát a nabízí, že zahraje kohokoli. Nejprve si není úspěchem sám jist a od realizování tohoto nápadu ho odrazuje i případ prvního zákazníka, který si nechá zahrát svého úhlavního nepřítele, jen aby si na něm mohl vylít svůj vztek a nemusel se přitom utkat s tím pravým. Ale postupně přicházejí další a další nabídky a Mikuláš hraje vdově jejího zemřelého manžela, bývalému komunistickému pohlavárovi domnělého bratránka emigranta, který má pomoci očistit komunistickou minulost svého příbuzného, a další stovky a tisíce jiných rolí. Ale přestože mu nakonec tato činnost přináší pohádkové výdělky, Mikuláše to nezajímá. Pro něho je nejdůležitější hraní, poznávání nových postav a přebírání jejich úloh, stále nové a nové studování rolí a jejich ztvárňování.
Kratochvilovi se stejně jako v jeho předcházejících románech povedlo vytvořit přitažlivého hrdinu, který je člověkem, ale zároveň je něčím výjimečný – má schopnost, která ho od jiných lidí odlišuje. Prochází dějinami, je součástí dění, ale jako by byl odjinud. Jakoby přišel splnit nějaký svůj úkol a pak mohl opět beze stopy zmizet. Je nalezencem, přichází z neznáma (a přestože se na konci románu zdá, že jeho původ bude objasněn, nestává se tak) a na konci se opět ztrácí, když dobalí do pytlů všechny staré otčímovy věci, nechává pytle odvézt popelářským vozem a jako by už neměl proč dlít v tomto světě, když dohrál všechny role, které na něho čekaly, když otčímovi řekl vše, na co vystačila doba nutná k dobalení pytlů, zahazuje klíče od garsonky do kanálu a odchází. A tento Mikulášův osud je jasný už od prologu - dialogu s jedním ze zákazníků, který se sám chce stát hercem, ale nakonec se svého snažení vzdává. „Tak náhle, jak se k Mikulášovi začali hrnout zákazníci, když jim hrál dvojníky a když je to navíc ještě učil hrát, tak se teď zas vypařili. Najednou přestal být v Brně populární, až se na něho zapomnělo, a jednoho dne dočista zmizel. Nic lepšího si nemohl přát.“
Lidská identita, její skrývání a odhalování, její cena a to, jak s ní lidé dnes zacházejí, jsou obrazem v zrcadle nastaveném příběhem Mikuláše Mazla. Jsou lidé, které potkáváme na ulicích, naši známí a nejbližší, skuteční, nebo jsou to jen dvojníci, objednaní herci, kteří mají zastupovat unavené a dnešním světem znuděné originály – nás lidi? Je svět skutečný, nebo hraný? Pokud ale i vy zatoužíte někdy po dvojníkovi nebo si budete chtít nechat zahrát svého ztraceného známého, úhlavního nepřítele či vysněný nedosažitelný idol, přečtěte si Kratochvilova Herce a podívejte se do novin. Třeba tam opět někde bude Mikulášův inzerát.


Jiří Kratochvil - Herec

Jiří Kratochvil - Herec




Jiří Kratochvil: Herec. Druhé město, Brno 2006. 312 str.


LitENky č. 2/22, roč. 2006/2007
(16. 11. 2006, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1752


Strychnin, který vás neotráví


Anna Holmanová
( anna.holmanova)
Smrt (21x), krev (17x), strach (12x), bolest (10x), hnití (8x) – to je frekvence substantiv (a příbuzných slov), která jsou společně s četnými slovesy vyjadřujícími různé formy destrukce příznačná pro dekadentní poetiku sbírky Strychnin a jiné básně Marka Šindelky (nar.1984). Útlá knížka, obsahující jen šestnáct textů, je autorovým debutem a mladý básník si za ni odnesl letošní Ortenovu cenu.
Nadužíváním takto silných výrazů se každý autor dostává na tenký led a vzbuzuje ve čtenářích jisté podezření: nesnaží se nás pouze ohromit velkými slovy? Chce nás tím vším jen šokovat, nebo to má hlubší opodstatnění?
Zdá se, že ve světě Šindelkova lyrického subjektu se vše rodí jen proto, aby to dříve či později zanikalo (Prosinec/ narodil jsem se/ žiju a dýchám/ na loukách hnijou květiny). Autor ovšem nenachází smíření - neustálý zánik všeho je pro něj zdrojem bolesti a strachu, který někdy ústí až v agresi (vybavuju si/ co jsem říkal včera/ když jsem byl opilý/ že máma v nemocnici umře/ a brácha nikdy neztratí svůj návyk/ že nenávidím svoje kamarády/ že už ty hajzly nechci nikdy vidět/ nikoho už nechci vidět). Katarze, již bychom na těchto místech přirozeně hledali, se však nedočkáme a neustálé utápění se v samotě, bolestech a umírání začíná být po čase poněkud únavné…
Je tu ale něco, co dokáže vytrhnout z případné letargie a zabrání v pokušení nařknout autora z přílišné sebestřednosti: velmi silný a komplikovaný vztah k mladšímu bratrovi, jenž na prahu dospělosti propadá drogové závislosti. Básník svoji sbírku „bráchovi Vojtovi“ věnoval a právě vztah sourozenců je jedním z klíčových témat celé knihy. Bratrovou závislostí zaniká společný svět (svíjíš se v horečkách/ jsi pořád dál/ je mezi námi šňůra krve naší matky/ slábne a bledne/ ředíme ji oba/ ty tenkým kovem/ který si zasunuješ pod kůži/ nitkou jedovaté vody/ já vztekem, samotou a strachem). A nejen to, nemilosrdným plynutím času končí i doba nelehkého dětství a dospívání, s kterým je třeba se vyrovnat. Autor tak činí především v básních Strychnin a Moje dětství (v mrtvé říční škebli/ vyplavené mezi oblázky/ na břehu/ voní rybina/ jen ji zvedni/ rozloupni dvě černé lžíce/ a v uzlíku měkkého masa/ ucítíš nános pod splavem/ moje dětství/ říční smrt).
Co se rozsahu týče, jsou ve sbírce zastoupeny jak texty kratší, sevřenější, tak básně delší, kde se autor nechává více unášet na vlnách své obraznosti. Ve většině textů je přítomna epická linie, která se místy retrospektivně obrací do minulosti (např. v titulní básni Strychnin). Z hlediska formálních prostředků jsou básně psány výhradně volným veršem, téměř bez interpunkce a s četnými přesahy, jimiž texty nabývají na víceznačnosti.
Typickým znakem Šindelkových básní je řetězení obrazů, které jsou velmi smyslové, mnohdy až hmatatelné, často značně naturalistické. (Je to ve mně/hluboko uvnitř, navždy zpátky/ jako horký kašel u zdi/ v jemně naškrobených kusech látky/ stahuje naprázdno vnitřnosti/ a jako rána v ústech pod tahem uzdy/ znova čerstvé stehy bolí). Tyto obrazy mají velkou evokační sílu, jsou velmi sugestivní a podobně, jako je tomu např. u Baudelaira, má i zde naturalističnost a morbidnost estetické kvality (i z téhle hebké tváře/ jednou půjde strach/ a mrtvé šlachy z výloh/ znovu začnou pracovat/ v jiném těle). Pozoruhodná je také vzájemná motivická provázanost jednotlivých básní, která zajišťuje soudržnost celku, ačkoli by se podle názvu knihy – Strychnin a jiné básně - mohlo zdát, že jde o texty do sbírky kladené jen volně. Jednotlivé motivy se objevují v několika významech, vzájemně se doplňujících a osvětlujících v dalších básních. Takovými motivy jsou např. krev, řeka, moře, larva či semínko. Tato tendence vrcholí ve velkém finále sbírky - rozsáhlé básni Strychnin, která je zároveň nejniternější zpovědí celé knihy a která jako by doslovovala vše, co bylo naznačeno již v předchozích básních. Například z motivu semínka se zde stává symbol předurčenosti ke zlu: jed je už v semínkách/ zlo je uvnitř/ v kruhu/ je v prvním výkřiku/ který vyjde z masa (viz semena rostliny kulčiby obsahující prudce jedovatý strychnin).

Kdo preferuje poezii pozitivně laděnou či založenou na nezúčastněném popisném pozorování, bude zklamán. Kdo si naopak oblibuje temnou niternou výpověd, podanou prostřednictvím bohaté obraznosti, a je ochotný autorovi odpustit sklon efektně kumulovat morbidní motivy, ten si přijde na své a ocení ucelenost a vyzrálost celé sbírky.


Šindelka, Marek: Strychnin a jiné básně. Praha, Paseka 2005. 44 s.




LitENky č. 2/22, roč. 2006/2007





(17. 11. 2006, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1754


Všechny velké romány jsou vyprávěním o lásce


Kateřina Kozmová
( katerina.kozmova)
Ani po více než dvaceti letech od svého vzniku neztrácí nejslavnější český román nic ze svého kouzla
Milan Kundera si přál, aby oficiální vydání Nesnesitelné lehkosti bytí doprovázel doslov Květoslava Chvatíka, tentýž, který byl napsán před dvěma desítkami let pro exilovou českou verzi, jež vznikla díky nakladatelství Sixty Eight Publishers manželů Škvoreckých. Toto přání o něčem vypovídá: Že navzdory četným názorům o vzájemném nepochopení autora a čtenářů v jeho rodné zemi mu domácí literární publikum porozumělo. A že Nesnesitelná lehkost bytí je i přes určité historické zakotvení románem i dnes aktuálním a svým vyzněním ryze nadčasovým. A právě to je společným rysem všech největších děl světové literatury.
Základní příběh tvořící kostru románu je přitom zcela prostý: již mnohokrát opakovaný a čtenářsky vděčný model přerodu věčného proutníka v milujícího muže zkroceného jedinou, zdánlivě obyčejnou ženou. Jak banální, chtělo by se říci. Ale právě v tom spočívá genialita díla – pro které je ostatně všednost jedním z hlavních témat – neboť dodává banálnosti a každodenní obyčejnosti nádech něčeho vznešeného, co v podivném a zmateném světě událostí šedesátých let, roku 1968 a doby normalizace je nakonec tou největší, jedinou jistotou.
Rozvedený a léta se svým pestrým staromládeneckým životem spokojený lékař Tomáš se řízením osudu (záskok za nemocného kolegu) ocitá v malém českém městě, kde se seznámí se servírkou Terezou. Ta za ním přijíždí do Prahy a začíná vztah, který stejně naplňuje jako vysiluje. Tomáš nedovede pochopit, čím ho právě tato dívka upoutala natolik, že ji jako jedinou vpustil do svého nejhlubšího soukromí, symbolizovaného společným noclehem na úzké posteli v jeho bytě. Je jí neodolatelně přitahován, tato pouta ho však zároveň děsí. Odmítá se jim poddat a brání se četnými nevěrami. Tereza „připlula do Tomášova života v kolébce vymazané smolou“ – vzal ji do svého světa a cítí za ni zodpovědnost. Její láska je romantická, stoprocentně oddaná, ale trpí neustálými důkazy jeho milostných dobrodružství, které dívce poznamenané traumatickými zážitky z dětství brání uvěřit v opravdovost jeho citů.
Jednou z Tomášových milenek je malířka Sabina – ztělesnění svobodomyslné, nekonformní, dominantní ženy bez morálních zábran, pravého opaku Terezy. Nečiní si na Tomáše nároky, nic po něm nechce, a právě proto se jí on neumí vzdát.
Tomáš nedokáže pochopit, že ani svatba, ani dárek v podobě štěněte Karenina, ani díky Sabině získané místo fotografky Tereze tolik očekávanou jistotu nedají. Paradoxně její život je nejšťastnější ve chvíli, kdy ostatní pláčou - získává smysl skrze fotografické dokumentování srpnové invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Ale i toto období trvá krátce – Tomáš se rozhodne emigrovat a dvojice odchází do Švýcarska, kde se pro Terezu vše vrací do bludného kruhu podezřívání a smutku, zvláště poté, co zjistí, že do stejné země odešla i Sabina.
Ta se zde seznámí s vysokoškolským učitelem Francem, levicově orientovaným idealistou, pravým opakem jí samé. I Sabina trpí v cizině pocitem osamělosti a na krátké období svého života podlehne nenáviděné představě sladkého kýče, který pro ni ztělesňuje (mimo jiné) spokojený partnerský život s věrným, milujícím mužem. Po období falešného štěstí však podlehne pocitu vnitřní prázdnoty a neporozumění a France opouští. Ten své ideály, které mají být zároveň i jakousi demonstrací mužnosti Sabině, naplňuje protestním pochodem v Kambodži, kde umírá.
Tereza zažívá ve Švýcarsku důvěrně známé pocity zrady, které se v cizím prostředí ještě násobí, a neschopna zde žít vidí jediné východisko pro sebe i pro Tomáše ve svém útěku zpět domů. Vědomí toho, že z obsazeného Československa už není cesty ven, dává jejímu konání punc konečného řešení, které její citová závislost již nemůže změnit. S čím ovšem nepočítal ani jeden z dvojice, je skutečná hloubka Tomášovy lásky, která má za následek jeho návrat do vlasti. Ani tento nezvratný důkaz však Terezu neučiní šťastnou – trpí nyní pocity viny, že ho donutila zříci se svobody a možnosti volby: „Volala ho za sebou, jako by chtěla zkoušet znovu a znovu, zda ji miluje… Bylo opravdu třeba dojít až sem, aby uvěřila, že ji má rád?“
Tomáš však svou svobodu přesto našel, ač je draze vykoupena: Odmítl odvolat své postoje v článku otištěném ještě před invazí v literárním časopise (o vině komunismu a katastrofě národní existence). Všichni předpokládali, že vidina místa primáře v nemocnici mu nedovolí váhat. A právě to, že je od něj všeobecně očekávána nectnost - a ne ctnost, mu dodala sílu se vzepřít. Přichází o své místo v nemocnici, poté i ve středisku. Pracuje jako myč oken a výkladních skříní, nakonec se s Terezou přestěhuje na vesnici, kde se živí jako řidič v JZD. Teprve tady najdou podstatu svých životů, štěstí a klid – daleko od lidí, kteří využívají politickou situaci k tomu, aby se mstili za dávné křivdy.
A ve chvíli tohoto štěstí a smíření zcela náhodně a – opět banálně – umírají při autonehodě…
Tolik k ději Kunderova románu. Ale není to na prvním místě děj, co jej povyšuje z roviny milostných příběhů mnohem výš.
Je to forma, je to kompozice – zdánlivě složitě propletená (několik dějových rovin, opakování a obměňování motivů, vstupy vypravěče – autora, nedodržování chronologie), ale do detailu promyšlená a ve svém celku, který výstavbou připomíná hudební skladbu, není nijak obtížně dešifrovatelná. Kniha je složena ze sedmi oddílů, opravdový počátek všeho najdeme ve třetí části nazvané Nepochopená slova – z těchto slov (žena, věrnost a zrada, světlo a tma, síla, žít v pravdě) se zrodil sám román. První a pátá část (Lehkost a tíha), druhá a čtvrtá část (Duše a tělo) a šestá část (Veliký pochod) se pak jako prstence obepínají kolem tohoto středu. Závěrečný sedmý oddíl Kareninův úsměv je jakousi syntézou předchozích kapitol, propojením osudů všech postav, konečné smíření a porozumění, vyrovnání tíhy a lehkosti, kdy se trpící pes se svým posledním úsměvem před smrtí stává symbolem.
Je to hra se čtenářem, jsou to otázky, které autor předkládá. Nesnesitelná lehkost bytí se zabývá filosofickými tématy, ale není to kniha filosofická, což je na ní příjemné. Můžeme se při ní zamyslet nad smyslem života, otázkami existence, svobody člověka, nad problémy emigrace a osudy disidentů, a to prostřednictvím smyšleného příběhu, ne filosofického traktátu. Myšlenky nietzscheovského mýtu o věčném návratu i Parmenidova teorie protikladů ožívají v jednání hrdinů, které se nenásilně prolíná s vypravěčovými úvahami a komentáři.
Autor nijak nezastírá, že jeho postavy jsou zcela fiktivní, jako vypravěč zdůrazňuje, že je sám stvořil („Tomáš se narodil z věty einmal ist keinmal. Tereza se narodila z kručení břicha.“) jako nositele svých myšlenek. Postavy žijí svůj příběh, hned na následující straně se však teprve rodí z náhlé vzpomínky: „Myslím na Tomáše už řadu let, ale teprve ve světle této úvahy jsem ho uviděl jasně. Viděl jsem ho, jak stojí u okna svého bytu a dívá se přes dvůr na zeď protějšího činžáku a neví, co má dělat.“ Kolikrát se takto z okna díval Milan Kundera? A kolikrát ho napadaly tytéž otázky, které si klade Tomáš, Tereza, Sabina, Franz a které si pokládáme my?
Román nám umožňuje sdílet jakési společné vědomí toho, že naše životy se ve svém prožívání a svými osudy liší, že sice každý zažíváme jiný příběh (nežijeme ve světě věčného návratu), ale naše otázky, pochyby a nejistoty jsou nakonec stejné. Všichni čas od času podléháme kýči, protože je tou nejsnadnější cestou, všichni po určité období života považujeme lásku za jediný možný způsob seberealizace, všichni jsme tíženi vědomím zodpovědnosti za své činy, protože nemáme možnost zkusit si život „nanečisto“. Nikdo z nás na tom není lépe než ostatní, protože všichni máme jen jeden pokus. Možná i to se skrývá v poselství této knihy i za slovy jejího autora – totiž že „román nechce být ničím jiným než románem“: Neberme tu „nesnesitelnou zodpovědnost“ tak smrtelně vážně. Jestli si však vybereme tíhu, nebo lehkost, to už závisí na nás…


LitENky č. 2/22, roč.2006/2007




(19. 11. 2006, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1759


Kým je Žibřid?

Žibřid Radka Fridricha
Monika Krajčovičová
( monika.krajcovicova)
Nejnovější sbírka děčínského básníka Radka Fridricha nese název Žibřid. Jedná se o soubor textů vzniklých v letech 2001 - 2002. Ještě před vydáním se mohli čtenáři s texty seznámit v časopisech Host, Tvar, Weles, Babylon, Salon a Právo. Zvláštní oddíl sbírky tvoří portréty roztodivných zvířecích oblud - Kabinet doktora Bunauburga, které vyšly v antologii 7edm.

Tvrdí-li Radek Fridrich, že si chtěl v Žibřidovi odpočinout od tématu Sudet a smrti, není to tak úplně pravda, neboť krajina a její mýtická zákoutí i v této sbírce mají nezastupitelnou úlohu - stávají se dějištěm příběhů, které může prožívat každý z nás. Tajemná, neutěšená krajina Děčínska si v sobě nese nevyřčené příběhy a osudy, možná právě proto nemůže vnímavého obyvatele nechat jen tak v klidu. A i když se některé básně pohybují v jakoby pohádkové rovině (strašidelných pohádek pro dospělé), zůstává zde stále přítomna rovina dobové reality a fenoménů s ní souvisejících - mamon, pokřivené lidské vztahy, konzum, neúcta ke kraji a jeho minulosti. Postava Žibřida by se tedy dala vyložit jako jakási animální bytost reflektující dění kolem sebe, s trochou nadsázky stín autorova já, jeho černý kůň, který neváhá vytáhnout na světlo všechnu špínu současného světa.
Ale to je jen jeden úhel pohledu. Sbírkou Radek Fridrich zamotal hlavu všem, kdo by se chtěli pokusit vměstnat její charakteristiku do jedné věty. Jako celek totiž dílo působí dost nesourodě - z hlediska tematického i volbou básnických žánrů. Těm, kteří touží uchopit ve všem epickou podstatu, mohu říci, že Žibřid je postavou nespokojenou. Rodina ho vysává, žití s pokryteckými sousedy a sobeckými lidmi ho ničí, proto chodí často do hospody. Má imaginární přítelkyni Kůženu (která je mámením) a vcelku zdá se být jeho život stejný jako životy mnoha jiných - stěhuje se, nakupuje, hádá se, chodí k doktorovi, miluje se. Dozvídáme se také o jeho ženě a dětech, ovšem žena ho neustále opouští - jednou kvůli koním, které nastěhoval do dětského pokoje, jindy za vše může jehlice, kterou píchá Žibřid ženě do oka. Zdá se tedy, že se snaží vší té tíze a tragičnosti, která se na nás zvenku valí, čelit jakousi blažící rozverností a poťouchlostí. Jeho příběhy jsou místy psány volným veršem (b. Starý příběh, b. Sen Kůženy, b. Tauchmann vysává před Žibřidem svůj pravý morek světa), někdy se jedná o pouhý výčet (b. Žibřid má rád). Nalezneme zde i domácí zápisky (b. Poznámky z baráčnické čtvrti) nebo kratší, sevřenější formu, připomínající novelu (b. Důsledek večerní četby Morgensternovy básně Noční rybí zpěv). Ačkoliv se tedy jedná o básně, u kterých čtenář občas jen stěží zadržuje smích, nelze opomenout rovinu sdělovací. Autor se vynořuje jako deus ex machina, aby ukázal shůry prstem na všechny nepravosti, na bezútěšnost doby - její šeď a nudu, která v člověku otupuje elementární lidskost. Vše korunují neotřelé originální výrazové prostředky a přirovnání: „cyklámové srdce, vyčáple rudý pyj, antukové srázy, kudibalí kunda“, včetně slov hovorových a vulgarismů: „rajtoval by, imrvére, vopuštěnýho chlapa, řehtající svině, zelená kachní hovna.“ V jedné básni se dokonce setkáváme s halasovsky-švankmajerovskou říkankou: „hlavičky slepičí/pacičky králičí/kdo vrahem?/Ty či ty?, působící jako nějaké zaklínadlo.
Mezi Žibřidovy příběhy je vložen cyklus nazvaný Kabinet doktora Bunauburga, kde se od první stránky ztrácíme mezi neexistujícími zvířaty. Pomine-li se fakt, že si každé zvíře za sebou táhne nějakou svou typickou anomálii, můžeme text číst jako rozverné ukázky ze zoologické encyklopedie. Ovšem podstatou komičnosti a zároveň tím, co na nás jako tíseň padá, jsou právě jednotlivé anomálie. Ty mohou být pojítkem mezi Kabinetem a Žibřidovými příběhy. Vždyť některé vyloženě evokují hnus a rozklad: „kukaččí oči bez víček, olbřímí vodnatá hlava, hermafroditní hlízy, zahleněný šlem.“ Stejně jako se nám může dělat na nic ze současného světa a z lidí, kteří tento svět pomáhají spoluutvářet. Jako by tedy tyto anomálie představovaly to, co je ve světě špatné a nedokonalé - lhostejno, jak to pojmenujeme.


Fridrich, Radek: Žibřid. Brno, Host 2006. 88 str.


LitENky č. 3/23, roč. 2006/2007


(10. 12. 2006, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1797


Aby byl dům domem...


Anna Holmanová
( anna.holmanova)
„Osamělý dům, město, ale i vlak a nádraží... Takovou vinětu má nejčastěji láhev, z níž Jiří Koten nalévá svému čtenáři. Jeho víno však není přešlechtěné. Nic z falešných chutí a příměsí. Nic nepředstírá, nepodbízí se, není doslazeno na efekt. Je stáčeno na lisu každodennosti, je trpké i opojně podmanivé jako život sám (...)“ Těmito slovy, jež jsou napsána na obálce sbírky Jiřího Kotena Aby dům, charakterizuje Miroslav Chocholatý Kotenovu poezii. Zlákáni touto anotací bychom nejspíš očekávali verše, které mají ve své moci skýtat nám požitky podobné opojení z dobrého vína. Ovšem čtenář se slibovaného požitku nejspíš nedočká, neboť Kotenovým textům chybí k opojnosti hned několik podstatných ingrediencí.

Většina básní sbírky má například až příliš podobnou strukturu: nejprve je evokováno, kde a v jakém čase se nalézáme (dům, podzim...), následuje drobná reflexe spojená s konkrétním pozorováním všedních jevů (Na skříni jsem uviděl váhy zlomené v rameni./Co teď zbývá/než přestat vážit a nahýbat se jen v tu stranu,/kde nesvírá bolest výčitek.) a celý text je posléze zakončen pointou či přesahem do obecného (a těla mrtvých much na podlaze šustila,/jako když si všichni rohatí leští ešusy ocasem/a drhnou je pískem z předpeklí.). Autor si takto vytvořil účinný recept, podle kterého umí napsat vcelku působivý text, ovšem své básně tvoří stále podle jednoho „mustru“. Výsledné texty jsou následkem toho šablonovité a postrádají jedinečnost.
V prvních dvou oddílech sbírky se nalézáme převážně v interiéru domu či v jeho bezprostřední blízkosti. Pozoruhodná je titulní báseň Aby dům..., v níž autor vymezuje nejen fyzický prostor domu, ale i celé principy své poetiky. Například hned v prvním dvojverší (aby byl dům domem, musí být do stropu/nekonečný) Koten předznamenává způsob pointování svých textů: vztahování běžných dějů vertikálou mnohdy až kamsi do posvátného (Co je asi/Pánubohu tak drahé,/že pro to po blesku posílá/zlatou cestu nazpátek?). Báseň Aby dům..., již můžeme vnímat jako prolog, se zdá být nejzdařilejším textem celé knihy. Vše, co je v ostatních textech drobeno do pouhých sledů detailních pozorování, totiž vyjadřuje v celistvosti a úplnosti. Ostatní básně pak z tohoto úhlu pohledu mohou vyvolat dojem, že rozmělňují již řečené, aniž by samy přinášely něco skutečně podstatného.
Zatímco v prvním oddíle je lyrický subjekt osamocen, v oddíle druhém svou samotu překlenuje – do jeho domu přibývá žena (oddíl Michaela v domě). Dalo by se očekávat, že se tato významná změna projeví ve stylu jednotlivých básní. Ovšem jevy jsou stále nahlíženy ze stejné perspektivy jako v prvním oddíle, ženský element se zde ke slovu nedostává, zůstává jen v pozadí coby předmět pozorování subjektu mužského (A ještě se dívám:/lakuješ si na nohou nehty v hlubokém předklonu;/zadeček nahoru vyšpulený – docela jako ten,/kdo právě objevil v koberci desetník...).
Ve třetím oddíle Všechny přístupové cesty prostor domu opouštíme. Klíčovými jsou zde motivy cesty, návratu a nostalgie. Evokována je především krajina severních Čech. Často se ocitáme na trati, ve městech či v jiných exteriérech. Oproti dvěma předchozím oddílům je pro ten třetí typická přítomnost rýmů, které ovšem místy působí poněkud neuměle (až praští/po dešti, bylo pět/nazpět, škvor/na odpor).
Závěrem se dá říci, že rozpačité vyznění sbírky nezachrání ani občasná přítomnost zajímavých básnických obrazů či autorův nezpochybnitelný pozorovatelský talent.


Koten, Jiří: Aby dům. Brno, Host 2005, 68 str.


LitENky č. 3/23, roč. 2006/2007

(28. 12. 2006, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1821


Jak je to vlastně s muži a ženami

Nový román Petry Hůlové zaujme, možná šokuje a dá se přečíst za jeden večer.
Milan Souček
( milan.soucek)
Najít hranici mezi exkluzivnější pornografií a originální výpovědí o roli muže a ženy v současném světě je v nejnovější próze Petry Hůlové Umělohmotný třípokoj chvílemi obtížné. Přesto stojí za to se o to pokusit.
Není nic těžkého vzít do ruky knížku o 150 stránkách a přečíst ji za večer. Není snad ani nic nemožného vzít si knihu lechtivých, no nebojme se říct erotických, nebo dokonce pornografických příběhů, které se dají koupit v každé trafice, a začíst se do neuvěřitelných a stále se opakujících vyfabulovaných story pornoherců na jejích stránkách. U knihy, která se v anketě Lidových novin o knihu roku 2006 umístila na 5. - 10. místě, je ale už třeba přeprogramovat čtení někam jinam a zkusit najít, čím se liší od těch výše zmíněných.
Vypravěčka v Umělohmotném třípokoji je profesionální prostitutka, která se ve svém bytě (umělohmotném třípokoji) setkává s různými druhy klientů majících rozličné choutky a přání. Jako správná profesionálka přistupuje ke své práci bez citů jako ke každodenní dřině a podobně vidí i své zákazníky – muže. Dennodenně se potkává s mnoha příběhy a scénami a z onoho nepřeberného množství inspirací chce nasbírat materiály k natočení televizního seriálu záhad – něčeho, co tu ještě nebylo.
Postavy jsou v Umělohmotném třípokoji degradovány na pouhé personifikace pohlavních orgánů a navíc si muži a ženy mění i pozice gramatického rodu (muž – rašple, žena - zandavák). Přichází i degradace role muže a ženy ve společnosti. Muž - rašple je nádobou sexuálního chtíče, vždy připraven využít ženu k jeho naplnění, chtíč sice ochabuje stárnutím, ale nemizí úplně, spíše se proměňuje a nabývá perverznějších rozměrů (strýčkopapínci toužící po mladých dívkách). Žena - zandavák je zase pouhým cílem mužových choutek, a ač se o sebe stará, jak chce, dostihne ji vždy menopauza a kabelky plné silných parfémů k zakrytí potového odéru a náhradních triček pro několikeré převlékání zpoceného oblečení.
Záporné a ironické chápání postav muže a ženy v Umělohmotném třípokoji jistě nenaplňuje dnešní požadavky ideálního obrazu obou pohlaví (muž - silák, žena - kráska). Je ale možná právě tím, co dělá z knihy něco víc než pouhý pornografický text. Ironie je kniha plná, a to nejen v rovině postav, ale i na poli tematickém a jazykovém. Oproti svým předchozím románům sice autorka upustila od užívání obecné češtiny, ale expresivní vyjadřování si zachovala i zde a nijak neztratila ze svého umu v práci s jazykem. Jazyk je totiž další věcí, která povyšuje „třípokoj“ do vyšších sfér, než je pouhá pornografická literatura. Hůlová ozvláštňuje jazyk neologismy i zvláštními a nečekanými tvary běžných slov a vytváří i zajímavé slovní symboly. Dalším plusem a krokem dál v autorčině vývoji je i sevřenost textu, který je ve své podstatě intimní zpovědí stárnoucí prostitutky.
Zůstává ale stále hlavně na čtenáři, zda se přenese přes na každé stránce se objevující sexuální scénky a přijme knihu hlavně jako ironický obraz dnešní znuděné a v mnoha ohledech degradované společnosti omezené jen na úzký okruh aspektů života.


Hůlová Petra: Umělohmotný třípokoj. Praha. Torst 2006. 156 stran.



LitENky č. 3/23, roč. 2006/2007



Umělohmotný třípokoj

Umělohmotný třípokoj


(29. 12. 2006, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1823


Kurva, soudruzi!


Ivona Turinská
( ivona.turinska)
Tento pokřik, vyjadřující cokoliv od nadšení po chuť někomu rozbít hubu, je spojujícím heslem útlé knihy Archeologie přítomnosti. Jedná se překlad prózy současného významného italského spisovatele Sebastiana Vassalliho, o který se zasloužila Kateřina Vinšová. Na pultech knihkupců se objevil již v loňském roce.
„Jenom jsem doloval z paměti zasuté vzpomínky jednu za druhou, jako archeolog doluje ze země zasypané úlomky váz nebo soch; očistil jsem je od nánosů času, zaznamenal jsem je a snažil se, aby do sebe zapadaly“, říká autor hned na začátku svého vyprávění. A opravdu, střípky obrazů a myšlenek slepené ústředními postavami Lea a Michely, doplněné o minipříběhy lidí kolem nich, chrlí na čtenáře jako nekončící tok monologického vyprávění. Sleduje nit paměti jako neuspořádané vzpomínky na milované přátele.
Vypravěč, jenž je zároveň i jednou z postav (přítel Lea a Michel, architekt), retrospektivně rekonstruuje životní příběh Leonarda a Michely Ferrarriových. Ti ve svém životě bojovali za tento svět, doufali, že jsou schopni jím pohnout a změnit k lepšímu. Někdy až příliš naivně věřili, že dosáhnou pravdy a spravedlnosti, dokonalé symbiózy všech a všeho, že následující generace bude žít bez problémů láskyplný a tolerantní život: „Jako bys nevěděl, že všechny lidské rasy za pár let splynou v jedinou multietnickou společnost, kde už nebudou jedinci posuzováni podle barvy pleti nebo země původu, ale jen podle toho, jací jsou.“
Lea a Michela patřili ke generaci „květinových dětí“, byli ovlivněni ideologiemi a utopismem po celý svůj život. Znovu a znovu se pouštěli do bitvy se světem, opět a opět s neutuchávajícím odhodláním a pevnou vírou ve své vlastní činy: „Co je třeba udělat a co se dělat nemá v dnešní době, kdy máme odpovědnost za to, abychom převedli skupinu mladých lidí z trosek starého světa do společnosti zítřka.“ Vše, co dělali, tomu i věřili, a šli do toho naplno až do konce života. Kráčeli za svými ideály hlava nehlava, vzepřeli se i svým přátelům, pokud byli přesvědčeni, že mají pravdu: „Chudák! Vždyť on tomu, co říká, doopravdy věří...“ Oči jim plály jako malým dětem u vánočního stromečku nadějí a snahou vybudovat svět plný lásky a tolerance, vždyť se přece „lidstvo dokáže zastavit na okraji propasti a vydat se jinou cestou...“
Manželská dvojice se angažovala v mnoha aktivitách, jako např. v boji za zrovnoprávnění žen, za osvobození bláznů, za přírodní parky, za vegetariánství a makrobiotickou stravu, za lidská práva, alternativní zdroje energie, oběti domácího násilí, v boji proti třídním rozdílům a trestu smrti, snažili se o ochranu životního prostředí a divoké zvěře, zakládali různé organizace a zajímali se o aktuální válečné problémy. Při takovém nezměrném počtu různorodých činností se člověk ptá, zda je vůbec možné tohle všechno stihnout během jednoho života. A proč to všechno dělají?
Nestrojený styl vypravěče působí velice nenásilně a jednoduše, až máte dojem, že sedíte na kávě s přítelem a ten vám vypráví o lidech ze svého života. Vypravěč se nepouští do líčení podrobností všech životních peripetií hlavních postav. Věcně, jasně, koncentrovaně a bez patosu popisuje události kolem Lea a Michely. Z jejich života vybírá pro něj důležité okamžiky, které namátkou vytahuje ze svých vzpomínek. Přímě, nenáročně, upřímně sám k sobě a bez složité metaforičnosti vyjadřuje své myšlenky a úvahy o jejich životě. Občasný několikavětný dialog jen výstižněji zachycuje pointu popisované situace.
Vypravěč, o kterém je v knize jen několik krátkých odboček (např. svatba, práce architekta, rozvod, jeho přítelkyně apod.), soucitně a střízlivě popisuje život Lea a Michely, ale také se nebojí analýzy plné kritičnosti, ironie a sarkasmu. Sám také, nejdříve nakažen idealismy, podobně jako hlavní postavy, v konfrontaci s realitou a všedními problémy vystřízliví z ideálů, pochopí, že nakonec všechno zůstane, jak bylo:„Každá generace si myslí, že musí něco předat generaci následující, ale ve skutečnosti k žádnému předávání nedochází, a možná že je to tak dobře.“ Naopak je tomu u Lea a Michely, kteří jsou naivní téměř až do konce života. Bohužel. To, co čeká na konci každé naivní utopie, je krutá skutečnost, jež neminula ani naše protagonisty na samém konci života. Víra v humanitnější společnost se rozplynula, jakmile se podívali na svůj život zpětně a viděli, že se nezměnilo téměř nic.
Hlavním cílem autora je ukázat, že i když jsou ideály zvrácené a občas nesmyslné a plné naivity, je to stále lepší než pasivita, která se stala metlou dnešní generace. Než aby si člověk odřel kolena, sedí raději doma za pecí, pěkně v teple, klidu a říká si: „Však ono to nějak dopadne i beze mě, kdo ví, co bude zítra, tak proč bych se o něco snažil.“ Autor chce předat myšlenku, že nejde o to vyhrát či prohrát, ale o následování cíle, ideje a vlastního svědomí, o plný a aktivní život, který nezná sobeckost a sebestřednost. Neustále nás nabádá ke konfrontaci s vlastní zkušeností, s vlastním rozumem a vlastními myšlenkami. Nemáme se nechat obalamutit ideály a utopií, ale řídit se svými hodnotami a přesvědčením.
Pokouší se o boj s konzumní společností, s náboženstvím peněz, s individualismem, egoismem a bezcílností, s dobou, ve které jsou ideály mrtvé, ale také o boj s „věčnými dětmi“, které se nemohou odhodlat dospět a převzít zodpovědnost za své činy a chování. Jde mu o boj s lidmi, kteří se nestarají o to, co bude za rok nebo za tisíc let.


Sebastiano Vassalli: Archeologie přítomnosti. Praha - Litomyšl a Příbram. Paseka a Pistorius & Olšanská 2006, 192 stran. Překlad: Kateřina Vinšová.

(26. 2. 2007, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1879


Ty a Jan Cimický

Když mají spisovatelé přehnané grafomanské sklony, je to na knize znát
Šárka Vlasáková
( sarka.vlasakova)
Jméno Jana Cimického je dnes známé jak v oblasti psychiatrie, tak v oblasti literární. Publikoval již řadu knih rozdílných témat. K cestopisům se řadí Pařížská zastavení (Pragoline, 2005), která vydal spolu se Zbyňkem Stárkem, z jeho cest do Číny vznikla kniha čínských pohádek Vrch čajové konvice( Mladá fronta, 2006), na které spolupracoval s Jeňýkem Pacákem. Napsal několik detektivních příběhů, z nichž kniha Vražedná past (Rubico, 2004) získala cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivní román roku 2004. Věnuje se i poezii, přeložil Prévarta, Marcenaka a Géraldyho. Z jeho poetické tvůrčí dílny vzešly knihy Psychoterapie slov, Stopami dlážděné, Lásko šílená a nově sbírka milostné poezie Ty a já. Tato kniha ale určitě žádnou cenu ve své kategorii neobdrží, zde autor jaksi sekl vedle. Sbírka vyšla v nakladatelství DEUS a obsahuje 82 básní, většinu z nich doprovází ilustrace Josefa Velčovského, jenž ilustroval i přebal knihy.
Kdo by čekal intimní zpověď Cimického, nedočká se jí. Nádech erotiky je velmi lehký a rozhodně není ve všech básních. Sbírka celkově působí jako dílko nezkušeného hocha, který je naivní, stále čeká, doufá a touží. Láska se pociťuje jako nejistá, hodně se objevuje naléhání ze strany subjektu na jeho milou. Samotný vypravěč se lásku také stydí dát najevo, bojí se o ni, vzlyká a vzývá boha. Cimický se pravděpodobně stylizoval do role mladého naivního chlapce. Pokud je ale jeho styl nezáměrný a přirozený, je to pro knihu další mínus.
Nejedná se o monology, lyrický subjekt na sebe bere nejrůznější podoby. Zřetelně se projevuje autorovo vzdělání, a to v narážkách na filozofy a psychology nejen dob minulých, ale i současnosti. Milostné motivy se stále opakují, jedná se například o slunce, sen, vzpomínku, horečku, odloučení, tedy o motivy typické pro tento druh poezie. Mimo ně obsahuje kniha i motivy přírodní, objeví se i motivy zahraničních míst. Většina básní hovoří o emocionálním pohledu na lásku, o srdci, rozum je upozaděn, je ale přítomen.
Cimický naplnil sbírku formálně téměř totožnými básněmi, důsledně dodržel střídavý či obkročný rým, hojně využil infinitivů. Mimo několika mají všechny básně čtyři čtyřveršové strofy. Je několik výjimek, v nichž se poslední sloka skládá z více veršů, zde se autor odvážil i zahrát si s rýmem. V básni Možná použil anafory, všechny verše mimo poslední začínají právě slovem Možná. Tento nápad je bohužel ojedinělý. Ačkoli se jednalo o zajímavé ozvláštnění, autor se k němu už nevrátil. Všechny básně postrádají interpunkci, což je činí zajímavějšími. Cimický ale nepřišel s ničím novým, básně si jsou mnohdy velmi podobné, opakují se v nich i části veršů, rýmování je povětšinou jednoduché, mnoha z nich dokonce chybí jakékoli logické zakončení. Tři strofy někam spějí, čtvrtá vše „zahraje do outu“. Jako by se autor tak moc snažil dodržet čtyřstrofovou strukturu, až to samotnému dílku ublížilo. Celkový dojem je pak takový, že se čtenář ptá po účelu básní, a to je určitě škoda. Jak pro čtenáře, tak pro autora.
Kniha rozhodně není čtenářsky náročná, k odpočinku poslouží jistě dobře. Dá se totiž číst s takovou pozorností, jakou vyžadují příběhy červené knihovny. Mladí čtenáři ve verších najdou nějaké své myšlenky a ti starší si zavzpomínají. Pokud autor svoji knihu psal za tímto účelem, pak se mu to beze zbytku povedlo a nelze mu nic vytknout. Přesto by se ale předtím, než bude chtít vydat další knihu podobného ražení, měl zamyslet nad větou: „Šetřte naše lesy.“


Cimický, Jan: Ty a já. DEUS, Praha 2007. 176 str.


LitENky č. 4/24, roč. 2006/2007


(7. 3. 2007, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1891


Tváře ukrývající svá tajemství


Petra Halbichová
( petra.halbichova)
Nová monografie Tvář a maska o životě a díle Ladislava Fukse vyšla v loňském roce v nakladatelství H&H. Autorem je absolvent pedagogické fakulty UK, dnes doktorand Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR, Aleš Kovalčík. Svou knihu pojal jako průřez Fuksovými povídkami, novelami a romány s poněkud netradičním zaměřením. Snaží se totiž o interpretaci a dešifrování opravdových charakterů postav Fuksových děl.
Základem je hledání, jak sám název napovídá, masky, přetvařování a skutečného stavu. Hned v první kapitole autor definuje, co vlastně ona maska znamená, jaké jsou její funkce, k čemu mohou sloužit a co všechno se pod nimi schovává. Jde nejčastěji o skrývání, signalizování, alegorii a vytváření fikce. Ve Fuksových dílech najdeme všechny tyto typy hojně zastoupeny. A právě v jejich užití pravděpodobně pramení velká obliba těchto příběhů u čtenářů, kteří jen žasnou nad obrovským rozdílem mezi tím, jak se postava tváří, jak vypadá a jak jedná.
Kde se ale tyto masky vzaly, proč je Fuks uplatňoval v každém svém díle? Aleš Kovalčík odpovědi hledal v osobním životě Ladislava Fukse. Je známo, že tento velký mystik často zapojoval do svých děl autobiografické prvky, což se snad také týká motivů masek. Fuksova pravá tvář se celý jeho život schovávala za maskami, tajil svou sexuální orientaci, niternou víru v Boha, určité psychické úchylky, maskoval se falešnou loajalitou při stycích s komunistickým režimem a jeho představiteli, měl obavu ze schizofrenie a skrýval jistě i další tajemství, která nikdy neprozradil veřejnosti. Je ale možné tyto důvody vidět v každém Fuksem vytvořeném charakteru? Osobně si myslím, že určitou podobnost vysledovat můžeme, místy je opravdu zřetelná, např. upír z Variace na temnou strunu a chování Fuksova otce, ale otázkou spisovatelovy homosexuality se podle mého řídil Aleš Kovalčík příliš. Několik delších pohledů z očí do očí mezi chlapci ještě nemusí být nutně náznakem jejich sexuální orientace, jak je to popsáno v kapitole s názvem Zašifrovaná homosexualita. Kovalčík nachází milostné zápletky mezi postavami mužskými jako např., v již zmíněné, Variaci na temnou strunu, kde ukazuje stavy podobné lásce na zdánlivě normálních, emocionálně ale velmi silných, příhodách třech kamarádů. V tom mu pomáhá, mimo odkazů na odborné texty, citace z Fuksovy knihy Moje zrcadlo: Vzpomínky, dojmy , ohlédnutí..
Na pozadí těchto předpokladů autobiografických rysů buduje Aleš Kovalčík svůj detailní rozbor postav Fuksových děl. Doslova píše o „ Fuksově bestiáři, personifikaci zla, ocelové tváři, atributech monster…“. Některé masky je možno snadno prohlédnout, mají metaforickou funkci. Takové se objevují např. v povídkách z knihy Smrt morčete. Jsou ale i ony tzv. ocelové tváře, které nám nedovolují proniknout do nitra postavy a odhalit jejich myšlenky jako např. ve Variaci na temnou strunu či Příběhu kriminálního rady. Maska je chápána někdy jako tvář postavy, její chování navenek, ale najdeme i scény, kdy se protagonisté sami přestrojují, stávají se herci a nijak se tím v rámci příběhů netají. To je případ i pana Kopfrkingla ze Spalovače mrtvol, když sleduje v kostýmu žebráka Židy před synagogou.
Důkladnému zkoumání byly vystaveny i motivy vytvářející prostředí fikce, motivy snů, omámení drogami, alkoholem, prášky a motivy dalších druhů halucinací.
Zajímavé je také pozorování úsměvů, které jsou jedním ze základních charakteristických prvků masek. Uvedu zde asi nejznámější příklad, ze Spalovače mrtvol, opět pana Kopfrkingla, jehož stálý něžný úsměv je součástí kontrastu zdánlivého klidu a spokojenosti a děsivé atmosféry genocidy, vražd a války.
Masky ale plní svůj účel jen tehdy, jsou-li správně odhaleny. Proto v každé knize dojde v klíčovém momentu k rozlomení oné masky. O tom pojednávají kapitoly s názvy např. Světlo za maskou, Šedá tvář smrti, Vzkříšení tváře aj. Pod opravdu silné zvětšovací sklo se zde dostávají i na první pohled méně patrné detaily jednotlivých příběhů. Snad nejvíce se to týká kapitoly o politické metafoře, kde se mj. píše o paralele lidského a zvířecího života. Dokladem je situace ze Spalovače mrtvol, kde si hlavní protagonista dělá panoptikum z figurek se zvířecími jmény, časté je i přirovnávání lidí k ovcím a vlkům ve Variaci na temnou strunu.
Za jednu masku je možno skrýt opravdu mnoho. Připadá mi vskutku obdivuhodné, kolik detailů autor tak podrobně zpracoval. Také je zvláštní, co všechno se dá vypozorovat v kompletním díle jednoho autora na základě jednoho motivu, jakým je princip maskování.
Díky výborně vybraným citacím textů se snadno představí jak možnosti interpretace, tak výstavba děje i případné podobnosti mezi jednotlivými díly. To samozřejmě autorovy názory do značné míry potvrzuje a zjednodušuje uvažování nad nimi.
Další vítanou pomůckou jsou pro čtenáře alespoň částečné dějové linie, které jsou součástí výkladu jednotlivých kapitol všech Fuksových textů, o nichž se Aleš Kovalčík zmiňuje. Přestože je kniha psána velmi dobře srozumitelným jazykem i pro laiky, určitým problémem zůstává, že se hodně opírá o čtenářovu znalost Fuksova díla se všemi detaily. Prostoru životu autora naopak není věnováno tolik, přestože se na něj často odkazuje. Na druhou stranu nás pomocí citací a různých shrnutí seznamuje s názory autorů jiných odborných textů o Ladislavu Fuksovi.
Mezi odbornější veřejností se ale tímto postupem mohou objevit spory o interpretaci Fuksova díla a dokonce i samotného autorova života. Co byla autobiografie a co jen fantazie a představy? Tuto otázku nechám neodpovězenou, abych tak dala prostor úvahám všech čtenářů Fuksova díla i této monografie.
K těm lze využít seznam citací, bibliografie, přehled životních dat Ladislava Fukse a jeho šestnáct fotografií z pozůstalosti.


Aleš Kovalčík: Tvář a maska postavy Ladislava Fukse, H&H, Jinočany 2006


LitENky č. 4/24, roč. 2006/2007

(8. 3. 2007, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1893


Jak chutnají Padavčata

O druhé sbírce mladého básníka Jakuba Čermáka
Anna Holmanová
( anna.holmanova)
Kniha Padavčata je již druhou básnickou sbírkou nyní dvacetiletého teplického básníka Jakuba Čermáka. Zatímco první sbírka s výmluvným názvem Resumé sedmnáct (2004) zahrnovala juvenilní verše mladého tvůrce, ve sbírce Padavčata se setkáváme s verši vyzrálejšími, ačkoli autorovo mládí je na nich stále patrné.

Pokud bychom měli obraznost Jakuba Čermáka vystihnout pomocí tří adjektiv, byla by to tato: smyslová, spontánní, magická. Autorovy verše se vyznačují neobyčejnou smyslovostí, a to až do té míry, že se čtenář postupně víc a víc nechává unášet na vlnách asociativních smyslových obrazů („změním se v kapku červeného vína / pomalu ti steču / zátylkem / bude mě trhat husí kůže / k nártům ti dorazí / jen potůčky“), jimiž je mnohdy až zahlcován na úkor uchopení celku básně. Obrazy se řetězí, spojují se více či méně volnými vazbami, často originálními, ale text zpravidla vyznívá kamsi do ztracena. Zůstane v nás pocit okouzlení, což sice pro někoho může být postačující, ale náročnější čtenář si může připadat trochu podveden: přes tolik obrazů došel až na konec básně, kde se však přesvědčivého vyznění nedočká. Ačkoli je patrné, že se autor snaží své básně pointovat, jeho snaha je pouze zřídka korunována úspěchem a závěry básní působí povětšinou rozpačitě („vždycky jsi byla víc představa / než kouzlo // dneska máš pohřeb / a ani tu nejsi“).
Nejsilnější jsou verše Jakuba Čermáka tam, kde se provazec smyslových vjemů zachytí háčkem o pevnou epickou linii („„ukaž mi tu jizvu“ / sklonil se velmož k čertovi / „to jsem ti udělal koněm?“ / malý čert stydlivě kývnul / a hrábnul kopýtkem do hlíny / „to nic není“ usmál se velmož / „podívej, co jsem si udělal / ženou...“ a sundal si z čela oči / aby to čert líp viděl“). Neukotvenou smyslovou obraznost nacházíme především v autorově milostné lyrice.
Specifika autorovy tvorby vyniknou při srovnání s věkově blízkým básníkem Markem Šindelkou (viz Literární novinky č. 22, s. 12). V míře expresivity obrazů jsou verše obou autorů srovnatelné („ale říká se, že když střihneš dost hluboko / poteče krev / protože zapadá slunce / a má nadité červánky“). Poetice obou mladých básníků je společný také tvar jejich textů (daný především již zmíněnou asociativností). Ovšem i přes tyto podobnosti se jejich poetiky v jednom zásadně liší. Tam, kde je Šindelka těžkomyslný a závažný, je Čermák okouzlený a mladicky rozjitřený. Necítí bolest, nevyrovnává se s žádnými prožitými traumaty, je to spíš rozesmátý mladík s chutí objevovat i ve všedních věcech magické dobrodružství. Jakmile vstoupíme do jeho básnického světa, setkáme se s množstvím mytologických a pohádkových bytostí, zvířat a magických rekvizit. Nechybí hydra, černá kočka, kamenný kůň, draci, pavouci, fauni, bůžci, Morana, víly, kentauři, Adam a Eva, čerti, tančící had, duchové, Smrtka, slovanské kněžky, bůžci a bohové, Karkulka, vodník... V čarovném a hravém světě jeho básní ale nezbývá místo pro cokoli závažnějšího. Účastníme se tak jen kouzelné exkurze do magických končin, kam můžeme unikat z našeho všedního světa a vracet se zpět se zásobou kouzelných zaklínadel, která ovšem, bohužel, na všední realitu neplatí.


Čermák, Jakub: Padavčata. Praha, Protis 2006


LitENky č. 4/24, roč. 2006/2007



(14. 3. 2007, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1907


Kluk, co se mu říká vrána, aneb pocta Franzi Kafkovi

Všechny možné cesty vědomí i nevědomí v jednom balíčku
Ivona Turinská
( ivona.turinska)
Mezinárodní porota Ceny Franze Kafky udělila v roce 2006 toto prestižní uznání Haruki Murakamimu, který na počest Kafkovi napsal román Kafka na pobřeží. Hlavní postavě románu, Kafkovi Tamurovi, je přesně tolik let, kolik bylo Murakamimu, když se setkal poprvé s Kafkovým dílem Zámek. Román Kafka na pobřeží je zatím poslední Murakamiho knihou, jež byla přeložena do češtiny.
Murakami a Kafka
Murakami o sobě říká, že Franz Kafka je symbolem jeho psaní. Kafka v různé podobě se stává leitmotivem celého románu. Hlavní postava nese jméno Kafka, ten na jednom místě hovoří s panem Óšimou o Kafkovi jako spisovateli, Kafka na pobřeží je název obrázku, který hraje důležitou roli v románu, ale také název pro píseň. I samotného Kafku můžeme v románě nalézt v podobě vnitřního hlasu, který nese dokonce jméno: Kluk, co se mu říká vrána. A vrána je skoro to samé, co v kavka.
Kafka Tamura se postupně na své cestě románem noří do stále temnějšího světa, do existenciální propasti. Utíká před nechápavým okolím do vlastní mysli. Vede boj s minulostí, s osudem a se sny, s vlastním nitrem a s pocitem opuštěnosti a nemožnosti najít druhou půlku sebe sama. Nachází se ve světě, který je tak podobný tomu kafkovskému.
Román
Děj románu je poměrně jednoduchý: Kafka Tamura bojuje se svým osudem. Utíká proto z domova, zakotví v jedné soukromé knihovně a seznámí se s panem Óšimou a se slečnou Saeki. Ti mu všemožně pomáhají najít cíl jeho cesty. Paralelně zde existuje ještě pan Nakata, jenž mluví s kočkami a otevře vchod mezi dvěma světy. Aniž by se Nakata s Kafkou Tamurou setkali, otevření vchodu umožní Tamurovi dosáhnout poznání o životě a smrti i o osudu jeho matky, která od něj ve čtyřech letech odešla i s jeho sestrou.
Román je mnohovrstevný - jak dějově, tak stylově. Vypravěč se pohybuje od strohého popisu k detektivce, od hororu ke grotesce, od surrealistických metod po filozofické disputace.
Při čtení můžete zapomenout na jakékoliv závěry či na přesnější doslovení autorovy myšlenky. Autor se nechce do ničeho motat, nesoudí, neříká, co je dobře a co špatně. Vše si musíte přebrat sami, podobně jako to musí udělat postavy románu. Zato vás neustále bombarduje svými myšlenkami, polemikami a životními otázkami. A když jste pozorní čtenáři, zasáhne vás přímo do hlubin vaší mysli i duše.
Interakce mezi reálným a nereálným světem
Svět imaginace, volnosti a svobody prostoru, myšlenek, fantazie. To je svět Murakamiho románu. Autor vás dožene na okraj lidského vědomí a chápání, donutí vás jít mimo čas a prostor. Je to přímý útok na racionalitu a logičnost.
Zlomové okamžiky románu mi silně připomínají filmy Davida Lynche, stejně tak i jeho pojetí snů, imaginace a paralelních světů není Kafkovi na pobřeží vzálené. Neexistují zde žádné hranice, vše je možné. Zda je to, co se před vámi na listech papíru odehrává, skutečné či nikoli, nehraje žádnou významnou roli.
Autor vás nutí dívat se do vlastního nitra, do svého podvědomí. Neustále vám klade otázky, jak vlastně chápete tento svět a svou roli v něm. Díváte se do tmy, bezčasovosti a do nekonečného prostoru, kde není ani dobra, ani zla. Přemýšlíte. Mluvíte sami se sebou. Autor s vámi vede trvalý a skrytý dialog. Vy vedete dialog sami se sebou. To jsou ty nejsilnější okamžiky tohoto románu.
Kafka na pobřeží versus Norské dřevo (Odeon 2002) a Na jih od hranic na východ od slunce (Odeon 2004)
Jsou zde určité motivy, které se opakují v jeho předchozích románech a najdeme je i v Kafkovi na pobřeží: důležitý prvek hudby, hledání spřízněných duší, svoboda a určitá míra revolty, posmutnělá atmosféra zmařených šancí, hrdinové zasažení samotou, ale i chápání času, minulosti a důležitá role vzpomínek.
Změnilo se ale například pojetí lásky. Je to sice již dobře známý, tragický, posmutnělý cit, ale zde v sobě skrývá i určitou perverzi. Pro Murakamiho je fyzická láska velmi důležitá: „Dalo by se říci, že sex může zprostředkovávat kontakt s něčím, co leží vně nás.“(Richard Olehla, MFDnes, 4. 11. 2006, http://www.iliteratura.cz/clanek.asp?polozkaID=20157) Je určitou formou komunikace mezi lidmi, při němž se mohou spojit dva protiklady. Spojuje u něj dva paralelní světy, je jako sen, jako most, silný a inspirativní.
Čtenář, který očekává podobné dílo jako Norské dřevo či Na jih od hranic, na západ od slunce, tvrdě narazí. Nej-prve mě to zarazilo. Neuměla jsem se vypořádat s tak odlišným přístupem. Kafka na pobřeží je zcela jinou knihou než předchozí překlady Murakamiho, které jsem četla. Hledala jsem příběh, hledala jsem toho Murakamiho, kterého znám. Ale musela jsem nakonec vykročit novou cestou, jak k němu a jeho slovům, tak i sama k sobě. Musela jsem nově vnímat a pozorně poslouchat, otevírat postupně jedny dveře za druhými a následovat sny. To bylo daleko těžší než cokoliv předtím. Ale výsledek byl úžasný. Ať je jeho kniha jedna velká fantazie, ať si z nás klidně dělá blázny nebo ať to, co napsal, myslí naprosto vážně. Našla jsem se tam a odpověděla jsem si zase na několik otázek, které mě životně provázejí. A to je pro mě důležité.
Pokud bych to celé měla nějakým způsobem shrnout. Už na druhé straně románu mi bylo jasné, že budu smutná, až vypravěč řekne vše, co říct chtěl. Nemýlila jsem se.
Dá se polemizovat s tím, co má společného Kafka na pobřeží se Sofoklovým Oidipem, dalo by se polemizovat i s tím, co má společného s tajemným Kafkovým Josefem K.. Mohly by se vést dlouhé debaty, jak se v tomto románu střetává japonská mytologie s technikami surrealismu, jak se zde mísí východní se západním. Ale nemyslím si, že to je nějakým způsobem důležité pro samotné vyznění tohoto díla.
Kafka na pobřeží mě především oslovila jako čtenáře. Nechci se snad ani dívat na všechny ty souvislosti s Oidipem, Kafkou, surrealismem atd. Hraje to v románě určitě důležitou roli, ale ne pro mé vlastní čtení. Tato kniha mě hlavně zavedla do koutů vlastní mysli. Našla jsem v ní další otázky, které si můžu klást. Murakami mě dokázal zavést do hlubin mě samé.
Bylo to na mě, jak jsem tu knihu četla a tak to bude i na vás, co si z toho románu odnesete. Nezáleží na tom, jestli se budete bavit hororovými pasážemi či detektivkou, nebo budete hluboce rozjímat nad vlastním životem. Jen jedním jsem si jistá – při čtení Murakamiho se budete na svět kolem sebe i na svět ve vás samých dívat jinak. Možná jen na vteřinu, při čtení jeho řádek, možná navždy.


Haruki Murakami: Kafka na pobřeží. Praha, Odeon 2006, 560 stran. Překlad: Tomáš Jurkovič.


LitENky 4/24.

(18. 3. 2007, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1911


Detektivka nemusí být prostá

Oddechové čtení i čtenářský požitek – dva přívlastky povídek Květy Legátové
Zuzana Hajíčková
( zuzana.hajickova)
Nic není tak prosté – tak se jmenuje čerstvá kniha Květy Legátové, obsahující dva delší detektivní příběhy a dvě kratší črty. Mají stejného hrdinu a volně na sebe navazují. Společné jim jsou také zkratkovitý, přitom výstižný popis událostí, až na výjimky věrohodné zachycení atmosféry a děj, který má rychlý spád.
Povídky této knížky jsou zasazeny do české současnosti. Opírají se především o rozhovory mezi začínajícím policejním vyšetřovatelem Ryškou a dalšími postavami. Místy je užita technika filmového střihu. Ryška se zajímá o psychologii a využívá intuici, a tak dialogy zajímavě sondují pohnutky lidského jednání. Při řešení případů se hrdina snaží pronikat věcem pod povrch – odtud pramení název knihy.
V interakcích mezi postavami dochází až k absurdním situacím, hojně z nich těží zvláště první příběh „Případ Vlastimil“. Bohužel se v něm absurdita kupí na úkor věrohodnosti. Ve „Vlastimilovi“ se události rozuzlí převážně samospádem. Obdobu představuje i „Výslech profesora Mrože“, v němž Ryška coby vyslýchající dostává opět lekci – pachatele neodhalí on, nýbrž vyslýchaný. Tuto povídku tvoří jeden dlouhý rozhovor a její zvláštnost spočívá též v přísně logické argumentaci. V následujících dvou už hrdina drží otěže svého povolání pevně v rukou.
V příbězích sleduje čtenář myšlenky a činy hlavního hrdiny i dalších postav hned několikrát: jsou podány ústy vypravěče jako strohá fakta, nebo se subjektivním, humorným i mírně ironickým nádechem („Z nějakého důvodu to byla tragédie.“ „Ryška se zatvářil, že přemýšlí, ve skutečnosti se potřeboval vzpamatovat.“); zároveň je odkrývají samotné postavy ať už v přímé řeči, nebo ve vnitřním monologu, s kritickým odstupem (taktéž mírně ironicky či expresivně zbarveným), anebo bez něj. Promluvová pásma hlavního hrdiny a vypravěče často přecházejí jedno v druhé a někdy jsou jejich hranice setřeny nepřímou či nevlastní přímou řečí. Komentáře jsou zřídka v závorkách, přímá řeč je vyznačena místo uvozovek pomlčkami. Po formální stránce se tedy percepce ztěžuje, děj příběhů je však nenáročný a odpovídá oddechové četbě.
Zápletky jsou protkány poetickými popisy kulis: „Mezi nimi [domy] tekla budoucí silnice.“ „Pár metrů byla [výpadovka] rovná jako šňůra a pak ostře zlomena číhala na svou příležitost, na smyky, na havárky, na opilce.“ „[město] Mžouralo na něho ospalými světly, netečně a líně.“ „Síť spadla. Kouzelné sklíčko se zakalilo.“ „Do zamhlených oken zaťukal něžně drobný déšť.“
Přednost knihy tkví v udržení napětí, rozmanitosti dialogů a v jazykových ozvláštněních. Události jsou líčeny celkem přesvědčivě. Autorka se zhostila detektivního žánru neotřelým způsobem a ve výsledku úspěšně.


Legátová, Květa: Nic není tak prosté. Pistorius & Olšanská, Příbram 2006. 204 str.


ZUZANA HAJÍČKOVÁ


LitENky č. 5/25, roč. 2006/2007

(11. 4. 2007, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1931


Narodil jsem se v daleké severní zemi

O velkém spisovateli M. W.
Milan Souček
( milan.soucek)
Životopisná díla často vznikají na mnoha stech stránkách, někdy se dokonce nevejdou do jednoho svazku a je třeba je rozdělit do několika dílů a na čtenáře tak kladou velké časové a v mnoha případech i motivační nároky, ačkoli jsou určitě oblíbeným a osvědčeným žánrem. Životopis Miky Waltariho z pera jeho české dvorní překladatelky a vydavatelky Markéty Hejkalové má včetně obrazového materiálu pouhých dvě stě stránek a kromě Waltariho životních osudů přibližuje českému čtenáři i osudy Finska 20. století. Přesto mu obsahově nic nechybí a je zajímavým počinem na životopisnou literaturou přeplněném knižním trhu.
Markéta Hejkalová se jako zkušená překladatelka a znalkyně finské literatury chopila nelehkého úkolu – napsat knihu o životě ve světě určitě neslavnějšího finského spisovatele. Krom výborné znalosti Waltariho díla, jehož velkou část právě ona přeložila do češtiny, jí k naplnění úkolu pomohlo to, že o velkém spisovateli mohla hovořit s osobou jemu velice blízkou – Waltariho dcerou Satu Elsteläovou. Mohla tak použít informace oficiální a mnohokrát publikované i dosud neznámé zajímavosti z Waltariho soukromí, které získala od jeho dcery jako první.
V knize vedle sebe plynou dvě linie – historie Finska od počátku 20. století a životní a tvůrčí dráha velkého spisovatele, jehož život byl utvářen právě zlomovými okamžiky finských dějin. Waltari se narodil roku 1908 v rodině luteránského pastora. Otce ztratil už jako malý a starost o něho a jeho dva bratry proto padla na matčina bedra. Po finské občanské válce a osamostatnění Finska z ruského područí (1917-18) studoval Mika nejprve na gymnáziu a poté teologii a filosofii na univerzitě. Už jako student gymnázia začal psát první povídky a od třicátých let se stal jedním z nejplodnějších a nejslavnějších finských spisovatelů 20. století.
U nás je Waltari znám především jako autor historických románů, Markéta Hejkalová ale ve své knize mapuje Waltariho dílo v celé jeho šíři – chronologicky a tematicky přibližuje Waltariho povídkovou, románovou, detektivní, dramatickou, cestopisnou a v neposlední řadě
také pohádkovou tvorbu. V knize je použito mnoho ukázek z Waltariho děl – čtenáři mají možnost seznámit se i s úryvky z děl v češtině ještě nepublikovaných. Zajímavostí je určitě i
pasáž o Waltariho propagandistické a protikomunistické tvorbě ze čtyřicátých let, kdy Finsko jako oběť rozpínavé sovětské politiky vedlo se SSSR dvě války za pomoci nacistického Německa.
Nejzajímavější jsou ale úseky přibližující Waltariho osobní život a způsob jeho práce. Mika Waltari pocházel z chudé rodiny, oženil se jako velmi mladý a se svou ženou prožil šťastných téměř padesát let. Byl jí sice mnohokrát nevěrný, měl problémy s alkoholem a trpěl psychickou nemocí, která prý propukala vždy, když dopsal některý svůj text a obával se pak, že už nikdy nic dalšího nenapíše, manželka Marjatta Waltarimu ale všechny jeho nedokonalosti odpouštěla a i díky jejímu pochopení mohl vytvořit tak veliké a kvalitní dílo. O jejich silném vzájemném poutu svědčí i to, že svou manželku, která zemřela roku 1978, přežil jen o několik měsíců.
Waltari byl velice plodným autorem také díky způsobu své práce. Ačkoliv jeho historické romány mají i několik set stran, nikdy si nedělal poznámky, vše měl vždy v hlavě a svá díla psal na jeden záběr během několika měsíců. Pracoval pravidelně a svou práci miloval, nemohl bez ní být, a proto u něho propukaly deprese vždy, když nějaké dílo dokončil. Velice rád cestoval a to se odrazilo i v jeho dílech – hrdinové jeho románů jsou často osamělí poutníci světem, kteří hledají smysl života, poznávají, že malý člověk je jen figurkou ve hře velkých idejí, kterým se nemůže bránit. Zároveň se ale ve Waltariho románech odráží jeho křesťanská víra, objevují se nadpřirozené prvky a tajemné mystické okamžiky.
Markétě Hejkalové se podařilo vytvořit rozsahem sice nevelké, ale obsahem a výběrem materiálů zajímavé a poutavé dílo o autorovi, jehož texty doposud jen překládala. V díle se odráží i její obdiv k Waltarimu, ale to jí nijak nebrání v tom, aby informovala i o stinných a problematických stránkách jeho osobnosti. I výběr úryvků z Waltariho děl je precizní a doplňuje vhodně autorčin text. I přes všechny tyto plusy má kniha nedostatek a tím je jazyk. Možná to způsobila přílišná rychlost přípravy knihy (autorka sama zmiňuje, že se Satu Waltariovou se sešla v únoru 2006, tedy pouhý rok před vydáním knihy), možná že text ovlivnila nedostatečná práce editora, ale na některých místech text narušují nevhodné obraty a spojení, které by při pečlivější přípravě mohly být odstraněny. To kontrastuje především s výbornými překlady Waltariho knih z pera autorky.
Přesto je kniha důstojným a pro české čtenáře, kteří si Miku Waltariho tolik oblíbili, určitě potřebným zdrojem informací o autoru Egypťana Sinuheta a také připomenutím stého výročí jeho narození, které si Finsko, ale určitě i celý svět připomene příští rok.


Hejkalová, Markéta: Fin Mika Waltari. Nakladatelství Hejkal. Havlíčkův Brod 2007. 200 stran.


LitENky č. 5/25, roč. 2006/2007


Fin Mika Waltari

Fin Mika Waltari



(11. 4. 2007, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1933


Otevřená rána dějin

Ke knize Průmysl holocaustu
Monika Krajčovičová
( monika.krajcovicova)
Vrhá diskutovaná kniha Normana G. Finkelsteina nové světlo na problematiku zneužívání holocaustu, nebo je neobjektivním pamfletem plným osobních záští a vyřizováním účtů?

Kontroverzní, zcela šokující. Těmito přídomky byla kniha Průmysl holocaustu převážně ověnčena zahraničním tiskem. Její autor, jeden z nejvýraznějších současných představitelů nesionistického levicového židovství ve Spojených státech, se následně dočkal dokonce takového přijetí, že byl hozen do jednoho pytle s popírači holocaustu. Ve své knize se snaží Finkelstein především říci, že abnormalita nacistického holocaustu nevyvěrá ani tak z události samé, jako ze zneužívajícího průmyslu, který okolo něj v posledních desetiletích vznikl (pojem průmysl holocaustu v tomto významu neodkazuje k využití pracovních sil v továrnách nebo k nadměrnému zbrojení během druhé světové války. Vyjadřuje politicko-společenské zneužití odkazu holocaustu po válce).

Vznik průmyslu holocaustu
Autorův původní zájem o nacistický holocaust byl motivován osobně. Jeho matka s otcem přežili jak varšavské ghetto, tak i koncentrační tábory. Kromě rodičů však zbytek rodiny zahynul. Autor v prologu uvádí, že si nevzpomíná na jediného přítele, který by se zajímal o osud jeho rodiny. Důvodem podle něj nebylo mlčení ze zdvořilosti, ale jednoduše lhostejnost. Zájem o nacistický holocaust ve Spojených státech totiž nastal až po arabsko-izraelské válce v roce 1967, kdy se ve spojitosti s extrémní izolovaností a zranitelností Izraele oživily vzpomínky na nacistické vyhlazování. USA si zvolily Izrael za součást svého strategického plánu. Vojenská a ekonomická pomoc ze strany USA pomohla Izraeli Araby porazit. Spojenectví a síla Izraele a USA vedly po skončení války židovské elity k rozjetí průmyslu holocaustu.

Jedinečný a nesrovnatelný zločin?
Finkelstein se zaměřuje na kritiku velkých židovských organizací, které podle jeho názoru využívají ideologický konstrukt holocaustu k tomu, aby se obohatily a aby zaštítily politiku izraelského státu v boji proti arabským sousedům. Neustálé odvolávání se na holocaust začalo být taktickým manévrem: „neustálé uvědomování si holocaustu je oficiální propagandistickou indoktrinací, jejímž skutečným cílem není pochopení minulosti, ale manipulace přítomností“. Dalším problémem, kterým se autor zabývá, je teze o jedinečnosti holocaustu a nemožnosti jeho srovnávání s jiným zločiny. Holocaust byl prohlášen za jedinečný a s jinými zločiny nesrovnatelný. Toto tvrzení vede podle autora k tomu, že např. utrpení způsobené Spojenými státy (americkým černochům a Indiánům) může být s využitím ideologie holocaustu relativizováno. Přitom se jedná stále o jeden a tentýž typ zločinu, který se jen určitým způsobem variuje (na toto téma odkazuji k Zygmundu Baumannovi a jeho pojmu kategoriální vraždy - muži, ženy a děti jsou vyhlazováni proto, že byli zařazeni do kategorie tvorů určených k likvidaci). A toto se nedělo pouze v případě nacistického holocaustu, ale i v mnohých jiných (např. Rusko 1919 -1953, Alžír 1957, aj.). Za další nesmyslný závěr Finkelstein považuje pojetí holocaustu coby vyvrcholení odvěké nenávisti Ne-židů vůči Židům. V důsledku tohoto pojetí totiž může Izrael vystupovat v roli špatného svědomí západního světa a žádat náhradu za křivdy spáchané na židovském národě. Jako příklad uvádí opakované zprávy o rozhodnutí Izraele vyvíjet nukleární zbraně, kdy Izrael jako argument uvádí na svou obranu právě strašáka holocaustu.

Honba za mamonem ze strany velkých židovských organizací
Dalším motivem pro znovuožívání tohoto tématu jsou peníze. Německá poválečná vláda vyčlenila nemalé prostředky na odškodnění těch Židů, kteří byli v ghettech nebo v táborech. Podle autora toto uvolnění prostředků vedlo k řadě podvodů a machinací. Mnoho Židů si svou minulost vykonstruovalo, jen aby vyhovělo potřebnému požadavku. Jako mnohem závažnější problém však autor spatřuje chování židovských organizací, které používají získaných peněz často svévolně - na financování svých oblíbených projektů, na honoráře právníků zastupujících židovské organizace v kauzách opětovného navrácení majetku aj.
Průmysl holocaustu rozhodně není knihou, která by holocaust popírala nebo znevažovala jeho postavení v evropských dějinách. Přináší mnoho nových poznatků a souvislostí, které možná byly známy už mnohem dříve, ale zatím se o nich mlčelo. Dá se jistě polemizovat o autorově objektivitě, která u mnohých tvrzení schází. Poznámkový aparát a souhrn pramenů, ze kterých autor čerpal, totiž příliš často odkazují na novinové články nebo osobní autorovy rozhovory. Přitom právě tisk Finkelstein považuje za zmanipulovaný a sloužící ideologii: „New York Times slouží jako hlavní propagační prostředek průmyslu holocaustu…“


Finkelstein, Norman: Průmysl holocaustu. Dokořán, Praha 2006. 151 str.


LitENky č. 6/26, roč. 2006/2007
(22. 4. 2007, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1952


Text se stává nositelem paměti


Monika Krajčovičová
( monika.krajcovicova)
Sborník o tematizaci holocaustu v literaturách střední Evropy, jehož editorem je Jiří Holý, představuje první a unikátní pokus tohoto druhu v české literární vědě. Přípěvky ve sborníku byly předneseny v květnu 2005 v rámci sympozia na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Jejich podoba je značně různorodá, žádný z příspěvků si pochopitelně neklade za cíl vyčerpat rozsáhlé téma úplně. Dochází zde ke konfrontaci tří literatur - české, polské a slovenské, což má za následek i rozdílný přístup a východiska jednotlivých autorů (každá z uvedených zemí má své vlastní tradice, ke kterým odkazuje).
Ačkoliv je na první pohled charakter studií dost rozličný, přesto mají cosi společného. Otázky, které si jednotliví autoři kladou, se v lecčems přibližují, ba někdy i překrývají. Máme tak možnost ptát se spolu s nimi, v čem tkví specifičnost literárního zobrazení holocaustu (existuje-li nějaká takováto specifičnost). Jsou nějaké hranice tohoto zobrazení (například morální či estetické)? Je možné využít profanace a transformovat toto téma do fiktivní podoby? Nejen na tyto, ale i na mnohé jiné a méně závažné otázky se snaží příspěvky ve sborníku reagovat.

Problematika pravdy
Jedním z hlavních témat, které se jako leitmotiv objevuje přímo či nepřímo téměř ve všech studiích, je otázka pravdivého zobrazení skutečnosti. Estetika psaní o holocaustu byla formulována v prvních poválečných letech. Jako východiska si zvolila dokumentární autentičnost, svědeckou střízlivost a zejména adorování. Objevovala se však i taková díla, která se snažila proniknout za oponu, nastavenou poválečnými estetickými měřítky. Tato díla zpočátku působila velmi nepatřičně. Později se však ukázalo, že zrovna ona jsou schopna čelit schematizaci ztvárnění - stavu, kdy si všechna díla budou podobná a čtenář nebude schopen stanovit míru jejich autentičnosti. Další dilema literatury holocaustu představuje problém, jak popsat nepopsatelné. Po válce se objevují taková díla, která tvrdí, že hrůzy prožité v koncentračních táborech nelze zprostředkovat slovy (např. Jean Améry - Bez viny a bez trestu). Že zkrátka schází potřebný pojmový aparát, který by prožitou zkušenost byl schopen vyjádřit. Z tohoto východiska se potom odvíjí názorové střety, zda estetizovat utrpení, či zda se držet jen holých faktů. Jeden tábor reflektujících totiž uvádí, že "kdo převléká holá fakta do jazykových figur, nebo je proměňuje ve fikci, dopouští se tím falšování a bagatelizace minulosti". Druhý tábor představují ti, kterým fiktivní ztvárnění nevadí. Právě proto, že se absolutní rozměr zločinu vymyká našemu chápání, je nutno pracovat s fikcí, „neboť jen ona může dát faktům lidské měřítko, které nám dovoluje se s nimi konfrontovat“.

Nové formy vzpomínání na holocaust - profanace
Další okruh témat představují studie zabývající se autory, kteří nenásledují ritualizované konvenční pojetí památky na holocaust, ale vytvářejí si vlastní, tj. nový, svébytný pohled na problematiku. Prvním z autorů je Jiří Drašnar, který využívá topos holocaustu jakožto jedno z necentrálních témat v románu O revolucích, tajných společnostech a genetickém kódu. Používá formulace typu - za branou tábora, zahučet komínem, stát celé hodiny v pozoru, aj. Pomocí těchto topoizovaných obrazů se snaží varovat proti „povrchní a iluzorní podobě historie“. Dalším z autorů, kteří v profanaci spatřují způsob, jak se osvobodit od břemene odkazu holocaustu v tradičním konvencializovaném pojetí, je Jáchym Topol. V jeho románu Sestra se potkáváme s tzv. generací vnuků, která je v rámci školního výletu do Osvětimi poprvé konfrontována s holocaustem. Průvodce jim přitom dělá kostra bývalého vězně lágru a údajného přisluhovače gestapa.

Dokumentární zachycení skutečnosti
Jedním z nejpůsobivějších žánrů, které přichází v úvahu s probíranou tematikou, je bezesporu dokument. Ve sborníku se nachází hned několik příspěvků věnujících se dokumentární literatuře. Najdeme zde studii zabývající se pohledem na literaturu psanou v lodžském ghettu. Dále přehled a analýzu dětských terezínských časopisů, exkurs do slovenské memoárové tvorby nebo třeba pojednání o tom, proč je romský holocaust označován jako zapomenutý.
Ostatní studie mají převážně interpretační charakter a zaměřují se buď na komparaci jednotlivých děl nebo poukazují na nějakou zajímavou souvislost. Zvláštní skupinu představují příspěvky, věnované historickému zhodnocení nastíněného problému. Autoři se tu zabývají např. změnou postoje k problematice holocaustu z hlediska generačního nebo vývojem zobrazení holocaustu v českém hraném filmu.
Sborník Holocaust v české, slovenské a polské literatuře je tedy jakousi pestrou mozaikou jednotlivých autorských postupů a vhledů. Tomu odpovídá i jazyk příspěvků - čeština, slovenština, polština a angličtina. Editor Jiří Holý připravil sborník opravdu pečlivým způsobem. Na závěr jsou zařazena anglická resumé studií a také stručné poznámky k jednotlivým autorům.


Holý, Jiří (editor) a kolektiv autorů: Holokaust - Šoa - Zagłada v české, slovenské a polské literatuře. Praha, Karolinum 2007. 278 str.


LitENky č. 6/26, roč. 2006/2007
(29. 4. 2007, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1958


Čaroděj Paulo Coelho


Kristýna Horáčková
( kristyna.horackova)
Nejnovější kniha Paulo Coelha Čarodějka z Portobella vypráví životní příběh Athény, ženy, která se odmítala smířit s realitou, jež vytváří svět kolem nás.
Sherine Khalil, původem Rumunka z Transylvánských hor, byla jako malá adoptována rodinou bohatého libanonského podnikatele a své dětství strávila v Bejrútu, mezi lidmi, kteří ji zahrnuli láskou a pozorností. Brzy si uvědomili, že jméno Sherine natolik prozrazuje původ dítěte, že by mu v budoucnosti mohlo působit potíže, a tak děvčátko přejmenovali na Athénu. Krátce poté, co v jejich zemi vypukla válka, byla rodina donucena přesídlit do Londýna. Athéna se posléze na univerzitě setkala s mladíkem, se kterým po krátké známosti uzavřela sňatek a zplodila dítě. Manželství mladého páru ale dlouho nevydrželo a po dvou letech skončilo rozvodem. Až dosud se nám životní příběh této ženy nejeví ničím výjimečný. Nebyl by to ale Paulo Coelho, aby do osudu svých hrdinů nevplétal mystiku a tajemství.
Athéna se tak krátce po rozvodu naprosto zřekne církve – ač byla hluboce věřící, poté, co jí kněz jako čerstvě rozvedené odmítne poskytnout svaté přijímání, zapřísáhne se, že již nikdy do kostela nevstoupí. Krátce nato potká skupinu lidí, kteří každý večer provozují zvláštní druh tance za doprovodu tajemné hudby. Dozví se, že se jedná o starý sibiřský rituál, jakési hledání Vrcholu – členové skupiny jsou přesvědčeni, že se v určitém typu tance nachází lék na všechna lidská trápení, protože umožňuje styk se světlem Vrcholu. Athéna se ke skupině přidá a to roztočí vír všech dalších událostí. Za pomoci tance nejenže změní atmosféru a naladění lidí kolem sebe, ale také si začne uvědomovat, že jí v životě cosi chybí. Vydá se to tedy hledat – nejprve stráví nějaký čas v poušti, kde se u starého beduína naučí starému umění kaligrafie, poté odcestuje do Rumunska, kde pátrá po své biologické matce. Její touha dojít naplnění však stále není uspokojena, a tak se po návratu do Londýna začne opět věnovat tanečnímu rituálu – tentokrát má však příležitost plně rozvinout svůj zvláštní dar a jak se brzy ukáže, ne všichni jsou na schopnosti tohoto druhu připraveni...
Struktura knihy je stejně netradiční jako celý Athénin příběh - sestává z jednotlivých výpovědí lidí, kteří se s ústřední postavou znali, ať už důvěrně, nebo pouze letmo. Příběhy, zážitky a zkušenosti se střídají s popisem pocitů, někdy dokonce silných emocí, které Athéna vyvolala snad v každém, kdo se s ní setkal. Pohled na hlavní hrdinku se nám tak z těchto útržků a vzpomínek postupně skládá, až vypadne jako jakási zvláštně objektivní mozaika. Z té si může každý vybrat co chce, ale teprve jako celek mu bude dávat smysl.
Dopodrobna vyprávět životní příběh Athény či pokoušet se ho jakkoliv zprostředkovávat by se minulo s účinkem, který v nás vyvolá sama osobní konfrontace s touto neobyčejnou postavou. Příběh o hledání sama sebe, o předávání své víry ostatním a o snaze změnit alespoň něco z tohoto světa se musí prožít. Nemusí nás zaujmout hned od první stránky, chvílemi můžeme mít pocit, že čteme o něčem, co se nás absolutně netýká, ale posléze zjistíme, že jsme se právě setkali s něčím, co je nám překvapivě blízké. Je důležité, aby si čtenář kladl otázky a pátral po odpovědích. Protože jedině tak může potkat sám sebe.


Kristýna Horáčková


Paulo Coelho: Čarodějka z Portobella. Přeložila Pavla Lidmilová. Argo, Praha 2007. 263 str.



LitENky č. 6/26, roč. 2005/2006
(11. 5. 2007, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1964


Hrátky s chřestýši při melodiích Beethovena

Povedená kombinace žánrů Ivana Klímy
Marek Dobrý
( marek.dobry)
Nová kniha Ivana Klímy, Miláčkové chřestýši a jiné ženské horory, obsahuje šestnáct povídek, v nichž se mísí žánry červené knihovny a hororu.
Příběhy jsou psány na základě skicovitého schématu, které autor nezamlčuje, ale naopak jeho nejdůkladnější provedení předvádí hned v úvodní povídce Miláčkové chřestýši. S nesebevědomou a necílevědomou pracovnicí pošty se seznámí jeden ze zákazníků a pozve ji na večeři. Přímočarým jednáním dívku vyvede z míry a nakonec si ji podmaní prostřednictvím své světaznalosti kombinované se sebedůvěrou. Dívka postupem času objevuje mnohá tajemství, která muže obklopují, ale přesto není schopna ignorovat jeho pokyny a absolutně se mu poddá, což vede k hororovému vyústění.
Autor si je vědom, že jedno dokola omílané schéma na soubor povídek nevydá, a proto kolem něho spíše obchází a prstem ukazuje, co bude jinak. Propojujícím prvkem povídek je typologie postav. Záporná je vždy psychologicky neprokreslená, promlouvá jen v krátkých, úsečných větách a vládne latentní schopností podmaňovat si okolí. Kladné postavy jsou naproti tomu velmi citově založené, submisivní bytosti. Výrazné motivy knihy, které vycházejí z charakteru hlavních figur, jsou láska k vážné hudbě a inklinace k problémům rozlišování mezi snem a skutečností. „Zavřela oči. V hlavě se jí rozezněla jakási tklivá melodie, jen několik stále se opakujících taktů, klavír začínal, ale pak jej překryly bubny, až nakonec ťap, ťap, to byla harfa. Do mozku se jí zabodávaly tóny, vězely tam pevně, nedaly se vyndat, nedalo se před nimi utéct.“ Na hranici snovosti se často pohybuje i zakončení povídek, což ale ve slabších kusech autora svádí ke zkratce, která činí závěr téměř nesrozumitelný.
Skvělým prvkem jsou již zmíněná narušení očekávaných stereotypů. V povídce Beethovenova busta tak mimo kontext ostatních příběhů vystupuje v roli hlavní postavy muž. Bývalý hudebník, kterému přísná manželka zakázala hrát na klavír, je zdánlivě podobný hrdinkám ostatních povídek. Na rozdíl od nich se ale nenechá absolutně ovládnout dominancí záporné postavy a bedlivě si hlídá vlastní prostor pro odpor. Každý večer poslouchá zavřený ve svém pokoji vážnou hudbu. Odpor nakonec graduje, když si demonstrativně zakoupí bustu Beethovena, jehož jeho žena bytostně nesnáší. Rytmus povídek šikovně mění i Koulařka. Groteskně vyprávěný příběh o nesvéprávné vrhačce koulí, která téměř denně překonává světové rekordy, ale nakonec končí osamocená bez přátel jako hostitelka každotýdenního srazu spolku Bojovnic za práva zvířat.
Důležitou povídkou jsou Malomocní. Tento název nese Klímova časopisecky vydávaná novela z roku 1969. Později byla přeložena do mnoha cizích jazyků, ale česky knižně nikdy nevyšla. Byla tolikrát přepracovávána, až se nakonec podle slov svého autora stala nesrozumitelnou. Námět této sbírky však poskytl inspiraci pro dotáhnutí povídky a její konečné východisko je velice zajímavé.
Velmi pestrý soubor poskytuje prostor pro různé vypravěčské styly. Razantní a dramatický tón z Miláčků chřestýšů tak stojí vedle vytrvalého vypravěče Juditiných rozhovorů, který neváhá občas zastavit a nechat vnitřním monologem promluvit Juditu.
Miláčkové chřestýši a jiné ženské horory nejsou kvalitativně pod úrovní jiných povídkových souborů Ivana Klímy. Nápaditá koordinace psychologie postav a hororových vyústění na pozadí jemných hrátek s možnostmi vyprávění stojí rozhodně za pozornost.


Klíma, Ivan: Miláčkové chřestýši a jiné ženské horory. Academia, Praha 2007. 168 stran.



Marek Dobrý


LitENky č. 1/27, roč. 2006/2007

(14. 10. 2007, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1997


Definitivně poslední růže?

Českoportugalské sbohem tvorbě dal František Listopad
Ina Marešová
( ina.maresova)
Navýsost český básník, esejista a divadelník, žijící od roku 1948 trvale v zahraničí, se svou čtrnáctou sbírkou Rosa definitiva loučí s publikováním. Právě za ni mu Nadace Charty 77 udělila letošní Cenu Jaroslava Seiferta a podle slov poroty nejen za "zralou a čirou poetiku a mimořádný cit pro mateřštinu, na níž dlouhá léta exilu nejsou patrná.“
Vyzrálá a na pětaosmdesátiletého básníka překvapivě svěží, vtipná a hluboká, meditativní a věcná. Velmi různorodá sbírka odráží autorovu tvorbu za posledních sedm let, tvorbu vonící portugalským přímořím, ale přesto pevně zakotvenou v Olomouci, Lhotce a pražských uličkách. František Listopad prostě nikdy nepřestal být Čechem. Právě dualita exotického prostředí, které ho obklopuje, a důvěrný, stále přítomný vztah k domovu vtiskávají sbírce neopakovatelný ráz.
V Rose definitivě nahlížíme na svět skrze drobné detaily, zlomky všednodenních jevů, které jsou paradoxní cestou k poznání věcí v jejich celistvosti. Není napsáno nic navíc, naopak, řada motivů je utlumená, nedořečená, slibně tak skrývající další cesty. Nevtíravě nabízí čtenáři dostatek prostoru stát se alespoň na chvíli portugalským Čechem. Listopad je totiž autor, který ví. Neospravedlňuje, nevysvětluje, nedodává. Prostě ví.
Pokud přijmeme autorovu tezi poslední sbírky, nelze neotvírat knihu s očekáváním životního bilancování, oprošťování, stárnutí, smrti. To všechno tam je, ale v jiné esenci, kdy je opět spojováno zdánlivě nespojitelné. Smrt a popíjení čaje, stárnutí a nové pyžamo. Abstraktní je vždy zastoupeno hmatatelnou věcí, ubývá tak tíhy, zlidšťuje se, přibližuje.
Dle výrazných motivů by Listopad mohl být také lehkomyslně označen za gastronoma, případně geologa, je totiž nanejvýš nečekané, když se v zádumčivosti a tichém rozjímání některých básní zničehonic "sype mouka na zrcadlo“, "droždí zdvihá těsto“, "přebírá hrách“, potkáváme těsto tenké jako závin, cibulovou nať. Drobné děje kuchyňského rázu se v daném kontextu stávají něčím, co přibližuje nedosažitelné a vyvyšuje zdánlivě přízemní, stejně jako "vápec kazivec apatit perličko říční“ a řada dalších nerostů, často posouvajících významy okolních veršů. Obojí jen dokazuje básníkovu chuťovost, hmatovost a zejména všudypřítomnou vůni, ať už závinu nebo přímořského větru.
Znatelným principem je rytmika, hudebnost a v mnohých případech takřka písňovost. Všechny děje mají svůj přirozený tep a tok. Stejně tak i slova. Báseň je něco nutného, něco, co se musí stát, co je přirozené a nezbytné. Slova plynou, jedno vyrůstá z druhého, jsou vzájemně propojená, mísí se a společně zanikají.
"Byl bych jiný jinak jiný v intervalu mezi jiným a jiným.“
"Za prostorem prostor prostor za prostorem dolem horem překráčíme stíny..“
Jako by se autor nestaral o recepci, nesnažil se čtenáři usnadnit porozumění nebo ho k němu alespoň navést. Prvky jsou propojovány zcela náhodně nebo s neprůhlednou vnitřní spojitostí, každý verš odkazuje jinam. Je toho přespříliš, co básník neřekl, vede své básně mnoha směry a někdy stojí na hranici srozumitelnosti. Přesto však je potřeba stále vědět, že pod povrchem existuje ona listopadovská blízkost všeho se vším. "Všechno je neúplné všechno je uvnitř i zvenčí.“
I když je tato sbírka zralým uzavíráním, vyvstává otázka, zda tímto cesta poezie Františka Listopada opravdu dospěla k vrcholu, za nějž neradno jít, či zda převládne potřeba dalšího testamentu. Tedy definitivně poslední? Těžko říci, zejména pokud i sám autor dodává s úsměvem: "Moje ruka s tím nesouhlasí a už píše nové verše. Nevím, jak to dopadne. Asi špatně.“


František Listopad: Rosa definitiva. editor Jan Šulc, ilustrace Jana Majcherová. vydal Cherm, Zbraslav 2007. 176 stran.


Ina Marešová


LitENky č. 1/27, roč. 2007/2008
(16. 10. 2007, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2006


Chcete odhalit tajný život C. B.?

Glagolice v nezvyklé roli
Markéta Holanová
( marketa.holanova)
Nakladatelství Tartaros se zatím profiluje jako vydavatelství děl Jana Křesadla. Posledním počinem je Skrytý život Cypriána Belvy. Anotace slibuje „šťavnatý thriller metafyzických rozměrů“. Podařilo se dodržet tento slib?
Hlavní dějovou linií, jak název napovídá, je tajný život Cypriána Belvy. Píše se počátek 60. let a náš hrdina tráví svůj život v kanceláři jako neoficiální vědecký pracovník, pracující za odborníky oficiální. Nudnou životní realitu si zpestřuje sexuálními dobrodružstvími se svými spolupracovnicemi a spolupracovníky.
Druhá linie, která prostupuje celý text, zachycuje Belvův rozporuplný vztah k Bohu. Belva je ženatý s přísnou katoličkou Rosou, kterou „svým způsobem asi přece jen miloval, i přes své nevěry.“ Cyprián po důkladném rozboru usoudil, že boží existence je natolik nepravděpodobná, až je reálně možná. Pokouší se tedy hypotetického Boha příliš nedráždit.
V předmluvě se dočteme, že autorovi je mnohými „metaliteráty a metaliteralizujícími literáty“ vytýkána nemravnost jeho knih. Proto se rozhodl napsat „alespoň jednu knihu opravdu oplzlou“. S ohledem na citlivější čtenáře jsou tyto pasáže v glagolici. Čtenář tak bere odpovědnost na sebe, zda bude, nebo nebude číst pornografické scény.
V dlouhých souvětích se kupí nejrůznější jazykové hříčky, jsme svědky divoké jízdy všemožnými stylistickými vrstvami, což je dáno jak širokým výběrem témat a motivů (teologické reflexe, politická a společenská satira, pornografie), tak postavou autora - Křesadlo působil jako psycholog ambulance pro sexuální deviace, úspěšně publikoval v matematické logice, je autorem Glagolské mše, mezi jeho další díla patří Astronautilía-Hvězdoplavba, sci-fi román ve verších psaný starořečtinou.
Skrytý život Cypriána Belvy ve mně vyvolal řadu rozdílných dojmů. Jedním z těchto momentů je zamyšlení nad tím, komu vlastně autor román adresoval. Napínavý děj knihu opravdu řadí do kategorie thrillerů. Čtenář prahnoucí po dějové lince je ale neustále zpomalován dlouhými výkladovými pasážemi prakticky o čemkoli. Tyto pasáže v sobě opět skrývají paradox – jsou podávány s příjemně ironickým nadhledem, ale po jisté době začnou lehce nudit.
Použití šifry mi přijde jako zajímavý experiment, vedoucí k úvahám o literatuře, pornografii, jejich vzájemném vztahu. Nejsem si jistá, jak trpělivý je potenciální čtenář, má trpělivost několikrát nestačila a knihu jsem zkrátka odložila (což autorův záměr zcela jistě nebyl). Pokud tedy rádi čtete jedním dechem, nebála bych se glagolské pasáže vynechat. Takové čtení sebou přináší jedno zásadní plus - knize zůstane tajemství a vám síla na další stránky.
Co říci závěrem? Na jedné straně má kniha kladné stránky, mezi které počítám např. ironičnost, humornost nebo rychlý spád děje. Z mého pohledu se ale všechny klady utopily v zásadním problému – nadměrnosti. Přílišný rozsah a počet ironických postřehů prostě nedokáže působit stejně, ztrácí se jeho ostrost a břitkost. Pokud si chcete procvičit glagolici a nebojíte se toho, co skrývá, s chutí do ní. V případě, že vás láká napětí a jste ochotni vzdát se pikantností, klidně Cypriánu Belvovi věnujte své odpoledne. Ale ani v jednom případě nečekejte nezapomenutelný zážitek.


Jan Křesadlo: Skrytý život Cypriána Belvy. Jan Jandourek-Tartaros, Praha 2007. 240 stran.



Markéta Holanová


LitENky č. 1/27, roč. 2006/2007
(20. 10. 2007, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2008


Tohle jaro jsem vyl míň jak obvykle!

Arto Paasilinna prohání čtenáře bláznivou divočinou
Ina Marešová
( ina.maresova)
Známý finský spisovatel přichází s novým románem ,,Vlčí léto laponského mlynáře", mužským příběhem plným zvířat, alkoholu a svérázných venkovských figurek.
Pohledný, avšak poněkud podivínský mlynář Gunnar Huttunen dráždí své konzervativní okolí potřebou si občas jen tak zavýt. Jediný, kdo má pro takové doslova psí kusy pochopení, je boubelatá propagátorka pěstování zeleniny Sanelma, jejíž kypré tvary se mihnou příběhem v několika lepších chvílích Gunnarova života. Horliví sousedé sošného, ale bohužel lehce výstředního mlynáře zavřou do psychiatrické léčebny, z níž záhy prchá, a stává se tak lovnou zvěří. Přáteli na útěku divočinou jsou mu zamilovaná propagátorka a alkoholický pošťák Piittisjarvi, a tak je poměrně nasnadě, že to nedopadne nijak dobře.
Románem se míhá řada groteskních motivů - mlynářův v divočině dodělaný korespondeční obchodní kurz, pro Paasilinniho prózy typická sportovní soutěž, která se zvrhne v honičku, milostné dobrodružstvíčko s občasným štastným zavytím - radost pro milovníky absurdních situací a kritiky zkostnatělé finské luteránské církve.
Když alespoň zběžně prolistujete další knihy populárního autora (Chlupatý sluha pana faráře, Les oběšených lišek, Zajícův rok,…), nepochybně vás zarazí jména hlavních postav - Huttunnen, Huuskonen, Juntunen… Zkrátka to působí, že se šílený hrdina neustále převléká. Vždy je na útěku, vždy je zavržen nebo minimálně nepochopen a téměř vždycky má poblíž nějaké chlupaté zvíře nebo hůř - jako chlupaté zvíře se chová sám.
Pokud jste tedy odpůrci pravých kožešin a nefandíte honičkám v divoké přírodě, nic se nestane, když si huňatou přehlídku necháte ujít.


Arto Paasilinna: Vlčí léto laponského mlynáře. Překlad: Jan Petr Velkoborský. Ilustrace: Jiří Slíva. Vydal: Hejkal, Havlíčkův Brod 2007. 208 stran.


Ina Marešová


LitENky č. 1/27, roč. 2007/2008
(21. 10. 2007, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2010


S Jiřím Rulfem

O obyčejných věcech neobyčejně


Helena Sellnerová
( helena.sellnerova)
V dubnu tohoto roku skončil svou životní pouť básník, prozaik, publicista a literární kritik Jiří Rulf. Za jeho dílem však udělala finální tečku až kniha esejí s názvem Večerní škola, vydaná v září v nakladatelství Pistorius a Olšanská.
V osmi esejích psaných mezi lety 1986-2006, původně otiskovaných časopisecky a autorem vybraných a sestavených do přítomného souboru, můžeme číst o smrti, ať už je toto téma podáváno vážně, či s jistou dávkou hořké ironie. Můžeme zapřemýšlet nad údělem básně a básníka i o dnešní úrovní literatury vůbec. A můžeme projít cestou, kterou autor po mnoha slepých uličkách pronikl až k vlastnímu básnickému stylu.
Knihu staví na názorech předešlých generací, jež upravuje a aktualizuje. Díky výrokům, jimiž Rulfovi nahrává k dalšímu dialogu Holan, Šalda, Paz a mnoho dalších českých i světových literátů, se nám tu vytváří pyramida, v níž autor pomaličku, ale jistě dochází díky zajímavým slovním obratům a metaforám k překvapujícím závěrům.
Kniha optimisticky začíná esejí nazvanou Obyčejná smrt. Kolem nás denně umírají tisíce lidí, smrt obchází se svojí kosou a bezhlavě seká, kde se dá, z bulvárů na nás útočí nepředstavitelná čísla... Kdo si to ale uvědomuje? Osloví někoho hladomor v Africe, když večer sledoval dokument o koncentračních táborech? Upřímně řečeno, ne. Větší strach nám nažene smrt číhající za rohem nebo ta, která se nás přímo týká. Esejista se postupně přenáší k vlastní rodině a ke zkušenosti ze smrti rodičů. Nakonec si sám uvědomuje, že "Zubatá tetička" brzy sfoukne svíčku i jemu. Ale od této chvíle jej v době, kdy píše toto zamyšlení, dělí ještě dlouhých třináct let...
Černá vesnice náhrobků.
Zborcená lebka kopce
jejíž sny odumírají nazpět
odkud se zrodily.
Tyto řádky napsal Ted Hughes po smrti Sylvie Plathové. Jistě by se jich nezdráhal použít i sám Rulf, kdyby popisoval úroveň dnešního básnictví a stylů nové generace. S jistou stařeckou ješitností uznávaného umělce komentuje situaci: "Vlastní styl a v osmnácti!" Jako kdyby i on zapomněl na své začátky s velkými ideály o nesmrtelném díle, které leží před ním... Při mimořádkovém čtení padne na mladého básníka oprávněný pocit křivdy vyvolaný starým "pardálem", který si ho neváží.
Po Básni v protiakci a Smějícím se řečníku vygraduje sbírka připomenutím nejdůležitějšího zprostředkovatele literárního světa čtenáři - tím je kritik. Objektem Rulfova uvažování se zde stal Jaromír Zelenka. Může vůbec literární kritik ovlivnit úspěch nebo neúspěch díla? Toť otázka. Jestli vám správná odpověď vrtá hlavou, třeba ji naleznete ve Večerní škole.


Jiří Rulf: Večerní škola. Pistorius a Olšanská, Praha 2007. 83 stran.


Helena Sellnerová


LitENky č. 1/27, roč. 2007/2008
(22. 10. 2007, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2011


Vlastně jsem totálně šťastná holka


Vilma Manová
( vilma.manova)
Ano, mohlo by se zde jednat o nepromyšlený a bohapustý výkřik do světa vydaný příslušnicí ženského pohlaví… Také by tato replika mohla značit vyslovení závěru dlouhého bilancování svého života… Tímto optimistickým veršem však uvádí mladá česká spisovatelka Simona Racková svůj básnický debut. Sbírka je nazvána Přítelkyně.
Knihu Přítelkyně tvoří 60 básní. Zhruba polovina jich vznikla v roce 2002, ostatní pak v letech 2005 a 2007. Básně nejsou řazeny chronologicky.
Sbírka je psána volným veršem, o němž by se dalo říci, že vyvolává pocit spíše jakéhosi vyprávění (ale s patrnou rytmickou segmentací). Pojednání záměrně sestavenými slovy. Převážná většina básní není opatřena nadpisy, na jejich místě se občas objevuje věnování té či oné autorčině přítelkyni, která nějakým způsobem v dané básni figuruje. Tvorbu Simony Rackové bych celkově charakterizovala jako poezii všedního dne, oproštěnou od jakýchkoli obrazných či zbytečně nadneseně vzletných pojmenování. Formálně ne nepodobnou dialogu (s druhými i se sebou samotnou) a v některých případech tíhnoucí i k vnitřnímu monologu nebo k rekonstrukci výpovědi druhé osoby. Výjimkou není ani užití přímých řečí. Pro jednotlivé básně je typický začátek in medias res – vržení čtenáře do situace, okamžiku, pocitu subjektu: "Jsem důležitá Sedím na zahradě a trhám rybíz", po němž se rozvíjí určitý, nezřídka prostý příběh, jenž graduje závěrečnými verši. Jejich podstata spočívá v jistém konstatování, přirozeně vyplývajícím z předchozího, zároveň ale mnohdy nesoucím překvapivý obrat, který často spojuje a sceluje předešlé motivy do jednotící pointy: "Běžím čím dál zběsileji a úplně marně" - závěr první básně, té, která začala oním nadějným veršem. Interpunkce v některých textech chybí docela, pro jiné jsou typické časté závorky, pomlčky a značky pro vyjádření expresivity.
Co se týká témat a klíčových motivů sbírky, vymezila bych zde tři hlavní okruhy:
V prvním z nich se promítají zážitky a vzpomínky pojící se s autorčinou sestrou Jitkou. Obrazy vzájemného sdílení okamžiků tance, velkého koníčku obou sester: "Vždycky jsme tancovaly já flamenko ona rap". V náznacích, které dávají čtenáři po delší dobu jenom tušit, se odhaluje Jitčina minulost a tragika jejího osudu. Až ústy jejího přítele: "Nemohl jsem o tom mluvit tři měsíce tři měsíce od tý doby co se jí to stalo" se retrospektivně dozvídáme o nehodě, která na ní zanechala trvalé následky. Snad nejpůsobivější je odraz situace v nemocničním pokoji: "úsměvy křeč hlavně žádný soucitný pohledy Měla jsem výčitky když jsem šla na záchod po vlastních nohou". Jakoby nad tím vším se vznáší velká sesterská láska, projevující se zejména v apostrofách s jemným zabarvením melancholie.
Další výraznou složku tvoří téma již zmiňovaného besedování s kamarádkami.
Básně tohoto typu působí jako převyprávění příběhu (s atmosférou tajné holčičí záležitosti) nebo myšlenky, kterou vypověděla přítelkyně přítelkyni při kávě: "Jen co jsme vytahali na půdu jeho batohy vrhli jsme se na sebe řekla Alena a malou vidličkou ukrojila kousek tiramisu". Kromě důvěrných sdělení na hony vzdálených mužským uším zde nalezneme například i letmou informaci v závorce, zpravující o tom, co kamarádky pily nebo kde se setkaly: "To je dobře že jsi dorazila řekla (sešly jsme se ve Slavii)".
Nemalou úlohu v kontextu celé sbírky hraje také problematika partnerských vztahů, těhotenství, zachycení pohledu na spojení světů žen a mužů - s nádechem lehké převahy a nadhledu dívek: "já nevím proč si chlapi myslí že jediný na co ženská sama čeká je chlap". Nechybí ani básně, ve kterých Simona Racková bilancuje svůj postoj k matce nebo před námi rozprostírá vzpomínky na otce.
Sbírka Přítelkyně je psána netradičně. Na první pohled by se mohlo zdát, že v ní půjde o banální prozaické výpovědi (slovy nesoucími poněkud přehnanou důležitost), situované do formy básně (tak jak tomu bývá u některých autorů ve snaze o moderní poezii), avšak opak je pravdou. Před čtenářem se v nenápadných zlomcích utváří kontinuální, zdánlivě mnohdy nelítostný autorčin svět, prodchnutý emocionalitou a subtilní lyričností. Bojující "S tou bezmocí krásných silných žen".


Vilma Manová


Simona Racková: Přítelkyně. Literární salon, Praha 2007. 88 stran.


(V tištěném vydání LitENek vychází recenze ve zkráceném znění.)

(22. 10. 2007, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2015


Sedm hodin po setmění

Nová kniha Haruki Murakamiho nese tajemné jméno Afterdark
Stefan Segi
( stefan.segi)
Vzhledem ke kvalitě předchozích Murakamiho románů byla má očekávání dosti vysoká. Dokáže autor nadále vykřesat ze slov jiskry skrytých světů? Dokáže být Milesem Davisem světové literatury, tajemným černým mágem a zároveň ochráncem upadajícího umění? Hned z kraje bych uvedl, že Afterdark na veškerá očekávání otevřeně rezignuje.

Spisovatel se velmi elegantně vyhl možnému srovnání se svými staršími díly a Afterdark představuje tak trochu odlehčenější stranu jeho tvorby, čímž ale rozhodně nemyslím jakékoliv slevení, co se týká samotné kvality. Autor tento postoj dobře ilustruje i volbou hudební kulisy děje, které dominuje jazz čtyřicátých let, tedy žádná temnota či avantgarda, ale spíše spontánnost a přímočará, nekašírovaná výpověď mladé energie velkoměsta.
Děj krátkého románu popisuje jednu noc v Tokiu. Autor zvolil styl vypravování, ve kterém se objevuje větší množství značně nesourodých postav, jež v průběhu noci naleznou cosi, co je spojuje. Zdánlivě se tedy jedná o postup, který má svá nejlepší léta již za sebou. Nebyl by to ale Murakami, aby ze všedního konceptu nevytvořil autentický literární zážitek.
Obdivuhodný je především způsob, jakým vtahuje čtenáře do děje. Jeho zdánlivě povšechní realistická metoda totiž neservíruje hotové postavy na zlatém podnose. Obraz každé z nich se postupně vytváří v čtenářově mysli, asi jako když se poprvé seznamujete s děvčetem. Ve vzduchu jako by viselo tajemné očekávání. Není to ale očekávání něčeho zlého či skrývaného. Řeč je o intimnosti, kterou v sobě skrývá každý z nás, o hře, kterou každý den hrajeme, abychom udrželi distanci od zbytku světa, a kterou se zároveň snažíme proniknout k ostatním.
Přesně takové jsou postavy Afterdarku. Brání před námi svoji intimní zónu, a aby k nim čtenář pronikl, chtě nechtě s nimi navazuje velmi osobní vztah. Sleduje tak postupné, nijak romantické, vcelku všední seznámení studentky Mari a trombonisty Takahašiho, a to co není vyřčeno na papíře, odehrává se právě v hlavě čtenářově. Jako byste se sami dali s neznámým děvčetem do řeči. Z několika málo slov a indicií skládáte během několika minut celý příběh. Postavy jako by se před čtenářem styděly a bránily se před pohledem vetřelce. Každé slovo může otevřít zcela nový příběh a zároveň může být i koncem celé rozmluvy. Tato neustálá nejistota, rovnocenná přítomnost počátku i konce, je Murakamiho trumfem.
Kolem ústřední dvojice se pak točí větší počet postav, které jako by vypadly z filmu Matrix a Pulp Fiction. Je tu násilnická čínská mafie, sympatická vedoucí hodinového hotelu, tajemný workoholik z paralelního světa a krásné děvče, které utíká do paralelní reality. Nejprve to vše může působit trochu zmatečně, ale právě potencionální komplexnost, ze které se čtenáři ukazuje jenom nesrozumitelný výsek, dává Murakamiho světu zdání opravdovosti a velikosti. Svět je zde živý, složitý systém, jehož obraz utváříme hlavně ve své mysli, abychom se v něm mohli orientovat. Celá skutečnost však zůstane navždy nepoznatelná.
Afterdark je tedy ve zkratce příběhem setkání dvou mladých lidí v prostředí moderního velkoměsta, ve kterém hrají významnou roli podzemní živly, paralelní realita a be – bop. Neobsahuje zdánlivě žádná hluboká moudra, ani věčné pravdy. Na druhou stranu, jak moc vás zajímají pravdy o životě v non-stop baru tři hodiny nad ránem?


Stefan Segi


Murakami, Haruki: Afterdark. Překlad: Tomáš Jurkovič. Euromedia Group - Odeon, Praha 2007, 160 stran.


LitENky, č. 1/27, roč. 2007/2008
(29. 10. 2007, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2020


Jak jsme se proflákali životem

Vyprahlá novela o nudě, nudě a zabíjení času
Ina Marešová
( ina.maresova)
Mírně břichatý čtyřicátník Honza, auditorka s hranatými brýlemi Radka, těhotná sestra Simona, všechny možné druhy frustrace a především světový fotbalový šampionát – to jsou hrdinové drobné novely Jiřího Hájíčka. Známý jihočeský autor překvapuje po zdařilém detektivním románu Selský baroko velmi odlehčenou konverzační fraškou.
Prostředí není voleno nějak špatně. Mistrovství světa, napětí, fanouškovské nadšení i zoufalství disponuje potenciálem oslovit jistý okruh čtenářů. Napínavé popisy zápasů bohužel neoživí rozplizlou dějovou linii, ve které Honza prchá ze skřípajícího vztahu s náhle nalezenou sestrou Simonou.
Příběh rotuje poněkud nudně v kruhu, Honza se Simonou, ve snaze oddálit návrat do reality, krouží autem okolo Prahy, neschopni postavit se náročnějším životním situacím. Hájíček vsadil na dialogy, což byla osudová chyba, neboť už Selký baroko trpí autorovou neschopností skrze promluvy psychologicky vymezit postavy. Nespoutaně výřečná Simona zaplňuje příběh řečmi, které byste čekali od životem protřelé, nepříliš duchaplné devatenáctky. Šedá Radka je mlčící, do úmoru pracující workoholička, kterou zastihnete během vyprávění jen několikrát na odchodu nebo na telefonu. Samotný hrdina je povalečský fotbalový fanda, který mezi chvátáním z hospody do hospody na televizní přenos neustále vykřikuje, že už si potřebuje opravdu odpočinout.
Novela bývá popisována jako příběh o osamělosti a citové vyprahlosti. Nikdo už ale nedodává, že jde o osamělost před televizní obrazovkou a citově vyprahlí jsou Radka, Honza a Simona jenom proto, že systematicky pracují na tom, aby se udřeli k smrti v auditu / uváleli před televizí u fotbalu / uchlastali na první diskotéce.
Pokud se s příběhem rozpustíte do ztracena, tedy až ke konci, budete doufat, že tento typ introspekce do mužského světa nijak nepředznamenává vývojové tendence populární četby, nezávisle na tom, jak moc ochlazení do lidských vztahů vnáší technické 21. století.


Ina Marešová


Hájíček, Jiří: Fotbalové deníky. Vydal Host, Brno 2007. 160 stran.


LitENky č. 2/28, roč. 2007/2008

(12. 11. 2007, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2033


Pozdní láska sexuálního věrozvěsta

Nová kniha Insomnie aneb Ďábel na svobodě od Henry Millera přináší obraz nespavosti zapříčiněné ženou.
Stefan Segi
( stefan.segi)
Je nenaplněná láska spalujícím a zdrcujícím citem i pro muže v důchodovém věku? Millerova zoufalá nespavost zdá se býti smutným přitakáním nikdy nekončící tortury.
S Henry Millerem, respektive s klasifikací jeho díla, byla vždycky potíž. Od začátku totiž urputně prosazuje přísně autobiografickou formu, kterou však se stejnou umíněností deformuje proudem fantasie. Jestliže je tedy vydavatelem Insomnie klasifikována jako autobiografie, vyvstává před námi otázka, zda do této kategorie nepřemístit Millerovu tvorbu kompletní. Na díle je v kontextu autora specifické snad jenom to, že se nejedná o autonomní text, nýbrž o komentář k sérii obrazů.
Nespavost je krátkým a pozdním Millerovým textem. Vznikl v šedesátých letech, tedy drahnou dobu po autorových sedmdesátinách. To na první pohled nevěstí nic dobrého. Původně nesmírně inovativní a dynamický autor pozoruhodného Obratníku raka (a nemyslím tím jen pozoruhodnost sexuální) se totiž, zároveň se svým stoupajícím oceněním především ze strany nastupující beat generation, stával i autorem vůči sobě poněkud nekritickým. Zatímco Obratník raka či Sladké dny v Clichy jsou díla rychlá a temperamentní, část trilogie Růžové ukřižování se čte již poněkud obtížněji a například Big Sur už je bohapusté plkání.
S Insomnií je to naštěstí jinak. Jedná se o velmi úzce časově i tematicky vymezený text, ve kterém lehce vyniká Millerův příznačný „hard boiled stream of consciousness“. Nekontrolované výrony vědomí jsou tak v přímém kontaktu se sžíravým sebeironickým humorem a primitivní pohlavností.
Co dílu dává potřebné napětí, je především vztah mezi Millerovým přístupem k vlastnímu textu a k bezútěšné situaci, ve které se autor, či spíše postava autora, nachází. Mezi těmito dvěma rovinami, tedy mezi textem a situací, vede autor paralelu. Sám sobě zdá se totiž dokonale směšným a hloupým, přesto svoji situaci vychutnává do posledního doušku. Dojem vyrušeného spánku a rozrušeného vědomí je dokonalý. Pocit frustrovaného člověka, jemuž prolétá hlavou rej myšlenek, kterými se snaží vymezit roli individua v univerzální situaci, je ostatně pro Millerovu prózu příznačný.
Stav kreativně zužitkované nespavosti neústí pouze v popis vztahu autora k milované osobě, ale paralelně právě také odráží vztah autora a textu. Miller v rámci zhodnocování své identity píše zároveň text o textu, respektive o jeho bolestné genezi. Můžeme takřka v přímém přenosu sledovat jeho naprostou nevíru v kvalitu vlastního textu a nedůvěru v možnost zpracování inspirace, která jím v ranní hodinu protéká. Nespavost je plná komentářů k právě napsaným řádkům (v rukopisné příloze je vidět, že Miller neškrtal), nicméně nikdy nesklouzne k pouhé sebelítosti. I ten nejhorší propad chápe s nadhledem zoufalce – profesionála. Růžové ukřižování, nejtrefnější slova autora samotného.
Knížka Insomnie je poněkud specifickou publikací, u které lze jen těžko odhadnout primární obsah. Skládá se totiž ze čtyř částí, z nich každá může být chápána jako komentář k částem ostatním. Největším prostorem disponuje faksimile nenadepsaného rukopisu původního Millerova textu. Těsně ho následuje český překlad, načež je možno se pokochat barevnými reprodukcemi Millerových maleb. Celý soubor je zakončen autorovou krátkou mystifikační statí, která kouzelným způsobem osvětluje jeho vztah k výtvarnému umění a nakonec vlastně i k lásce samotné.
V dílech Henry Millera nehledejte životní moudra. Na každé straně jich je nejméně pět a často si zcela protiřečí. Nehledejte v nich ani pobuřující erotiku, mnozí tvůrci už píší mnohem odvážněji. Když už sáhnete po knize Henry Millera, čtěte ji pro radost ze života, ať už je jakkoliv smutný.
Insomnie je dílo rozsahem možná skromné, ale životnosti obsahuje víc než dost. Obzvláště trpíte–li nešťastnou láskou (a pokud nemáte zrovna nic lepšího na práci, než číst Litenky, nedá se o tom v nejmenším pochybovat), bude vám tato Nespavost vítaným společníkem.
Stefan Segi
Henry Miller: Insomnie aneb Ďábel na svobodě. Překlad: Jiří Hanuš. Pragma, Praha 2007.


(13. 11. 2007, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2038


Shakespeare nikdy neměl pleš

Kniha fejetonů herce a spisovatele Júlia Satinského je toho důkazem
Marie Iljašenková
( marie)
Vypadal úplně jinak. „Vyzerá jako fešácky mladý Mefistofeles“ píše mu Miloš Pietor, jeden z autorů dopisů z onoho světa, které Satinskému přicházely na hlavičkovém papíře SANLu. Chodily totiž ze Střediska autorů nesmrtelných listů. Z míst, kde Slunce zapadá dolů pod nohy a Shakespeare je ředitelem divadla, v němž učinkují samí géniové.

Je to třetí kniha fejetonů, která vyšla po autorově smrti tentokrát se skvělými ilustracemi Svetozara Ilavského, na nichž se na nás pochechtává, usmívá a culí Július Satinský. Slovenský herec, člen humoristické dvojice L+S, se samostatné tvorbě začal věnovat v 90. letech. Do této doby spadá také jeho „korespondence“ s Dostojevským, Voltairem, Senekou, Swiftem a dalšími spisovateli.
„Musí Vám býť jasné, drahý priateľ, že Vaše listy z Onoho světa nie sú nič nové pod slnkom,“ píše mu Voltaire v jednom dopise. Že podobné mystifikace už tu byly, to autor ví. O to ale Satinskému nejde. Tento žánr mu umožňuje komentovat a vtipně glosovat situaci tam na Zemi - v Evropě, na Slovensku, v Bratislavě. Listy jsou tak skutečně svěží a vtipnou mystifikací, nad kterou se zejména „čtenáři Dostojevského“ příjemně pobaví. Listy z onoho světa jsou také nejlepší ze tří částí stejnojmenné knihy.
Fejetony „Z Telegrafu“ si většinou berou na mušku nějaký politický či společenský nešvar, i když třeba začínají převyprávěním „rozpravky“ o malém lese a divoké svini. Vždycky se nakonec ukáže, že malý les je Slovensko a divoká svině novinář nebo něco v tom duchu. Čtenáři, kteří nejsou blíže seznámeni s politickou a společenskou situaci na Slovensku po rozpadu Československa, se tak můžou ocitnout v jistých potížích. Třetí část tvoří zápisky z cest.
Pojítkem fejetonů pojednávajících o širokém spektru témat je autorovo vidění světa. Ono výše zmíněné vtipné glosování situace tam na Zemi. Trocha provokace, trocha poučování, trocha vychloubání. To vše se odehrává na podkladě každodenních banalit, jako je třeba nákup ředkviček nebo pojídání husích stehýnek. Máte–li chuť na podobné čtení, dejte si k němu husí stehýnko nebo aspoň ředkvičku a Dostojevského… dejte na chvíli k ledu.


Satinský, Julius: Listy z onoho světa. Ikar, Bratislava, 2007. 208 stran.


Marie Iljašenková


LitENky č. 2/28, roč. 2007/2008

(19. 11. 2007, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2048


Literatura ve stínu Topolů

Bude to zase něco originálního?
Kateřina Lundáková
( katerina.lundakova)
Jáchym Topol začínal jako básník, mezi špičky současné literatury ho ale vynesla jeho experimentální próza Sestra. Tato pozoruhodná práce je příkladnou ukázkou literární postmoderny u nás. Ani knihy, které následovaly, neztrácely na přínosnosti pro dnešní českou literaturu. Platí to i pro jeho poslední sbírku prozaických textů Supermarket sovětských hrdinů.
První próza dala jméno i celé sbírce, na každém řádku poznáváme rukopis tohoto zkušeného spisovatele. Původně vyšla pod názvem Jak jsme táhli za Stasiukem (pokus o kroniku). Popisuje cestu autora a jeho tří kumpánů na východ. Míra autenticity díla je ještě silnější než obvykle. Zdání deníkového vyprávění přerůstá spíše do nespoutaného putování, úzce spojeného s alkoholovým opojením. Další rozměr, na který v díle narážím, tvoří popis kultury v těchto zemích. Cítím tu především sílu pohostinnosti, přátelství a hlavně vliv kořalky. Zároveň prostředí skrývá protiklady nebo alespoň velice vzdálené obrazy. Topol navštíví Duklu a před našima očima se objevují bunkry. Jenže po pár řádcích už se ocitá zase v malé vesničce se „sámoškou“. Lidé tu ještě velmi dobře pamatují totalitu, jenže jejich nátury se rychle přizpůsobují.
Druhá část s názvem Zlatá hlava je úryvek z dosud nepublikovaného románu Mongolský vlk (viz ediční poznámka knihy), napsaného v zimě 1997. Děj se třikrát ponořuje do tří příběhů. Jde o krátký text tvořící rámcové vyprávění s vloženou povídkou: Ilja letí s Margašem letadlem, cesta je nepřehledná, cítíme nebezpečí z přistání. Hrdinové nevědí, kde se ocitnou. Pak se nejspíše propadá do bezvědomí a jeho ústy autor vypráví další příběh s dějem předcházejícím rámcovému. Ilja, vypravěč, se ocitá v Mongolsku na nádraží. Tady rozpráví s dvěma místními starousedlíky. Za hrubou, dřevěnou zdí mu jeden z nich, starý slepec, vypráví svůj příběh. Ten zaujímá největší část textu. Odkrývají se tu takové „malé – velké dějiny“ nástupu komunismu v Mongolsku a jeho příčiny. Pocity, které tehdy stařec jako mladý muž zažíval, jsou líčené s existenciální skepsí v hlase.
„A ona mi říkala ‚Můj čerkeský princi‘ a někdy mi rozškrábala záda do krve a musel jsem jí říkat, že jí miluju a že si jí vemu, protože to chtěla.“ Cítím tu ohromnou lhostejnost k životu, lhostejnost k vlastním hodnotám a k důstojnosti. Autor zde svůj jazyk exotizuje (podobně jako Hůlová v knize Paměť mojí babičce) jmény a výrazy odkazujícími k mongolskému prostředí. Používáním této terminologie se vyprávění stává čtenářsky více přitažlivým.
Výlet k nádražní hale je třetí text v knize. Na tomto místě se popis mění. Věty se prodlužují, a stávají se tak méně úsečnými, navzdory autorovu typickému stylu. Zároveň se stupňuje existenciální pocit vykořenění. Dále následuje filmový scénář Karty jsou rozdaný a dramatický text Uzavřeno, který se odehrává rovněž ve velice stísněné atmosféře vězení a následně v něčem, co lze nazvat nitrem nebo svědomím vězňů. Na konec knihy je zařazena divadelní hra Cesta do Bugulmy z roku 2006.
Topol tyto prózy napsal již dříve a vesměs byly již uveřejněny pod jinými tituly, myslím ale, že se nejedná pouze o tah, který bude v tomto roce udržovat čtenářskou pozornost. Je zřejmé, že tyto prózy mají něco, co je staví neoddělitelně vedle sebe. O celé knize i o jejích jednotlivých částech můžeme říci, že se tu postupně s každou další prózou násobí pocit vykořeněnosti, hrubě a nesmlouvavě mi při čtení byly předkládány i nejšílenější vize. Pro její žánrovou rozrůzněnost můžu sbírku označit za velmi inspirativní a myslím, že pokládá celkem zevrubný, i když stručný obrázek o práci tohoto autora, který v poslední době patří mezi nejznámější české autory ve světě.


Jáchym Topol, Supermarket sovětských hrdinů, Torst, Praha 2007.


LitENky č. 2/28, roč. 2007/2008

(20. 11. 2007, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2050


O tom, co bylo a nebylo hezký

Osobitý pohled muzikanta na doby komunismu a dál
Kristýna Horáčková
( kristyna.horackova)
Na své dětství, dospívání, na atmosféru normalizace a počátky bigbítu u nás – na to vše vzpomíná Vlastimil Třešňák v knize rozhovorů To je hezký, ne? Otázky Ondřeje Bezra zodpovídá bez ostychu a obsažně a charakter celé knihy určil již svou první vyřčenou větou: „Ondřeji, než se mě začneš ptát, chtěl bych upozornit, že rád fabuluji.“
Třešňák vypráví lehce, jeho slova plynou přirozeně - autenticitu promluv dokreslují kromě citací osob i nevybíravé výrazy, občas vulgarismy či dvojsmyslná pojmenování. Vzpomínkami na dětství vane místy cynismus a lhostejnost (to když se dozvídáme o komplikovaném vztahu matky a syna), mezi tím vším však prosvítá sentiment, s jakým hovoří o svých prarodičích, kteří ho vychovávali, partě kamarádů, s nimiž trávil volný čas, o svérázné atmosféře Karlína, ve kterém vyrůstal. Za zmínku stojí i pasáže, ve kterých Třešňák s ironií sobě vlastní konfrontuje své vzpomínky s realitou:

„Vzpomínal jsem si matně, jako ve snu, na okolí té krásné zelené vily ve stráni, ve strmém kopci. Vedle vily stál růžový altán sanssouci, břečťan na zdech. Rozzářený Moravský B.! Slunná široká voňavá ulice, avenue, alej topolů, pestré neony, obrovské krásné náměstí. Měl jsem vzpomínku, ten obraz, uložený vzadu v hlavě na „hard disku“, v koši. Vybavil se mi, když jsem se byl v devadesátých letech v Moravském B. podívat.
Hvězdička
Ta zaplivaná ulička opravdu vedla do kopečka, krpál tak tři stupně, zelená pastouška ještě stála, hnila. Smrdělo z ní pálené hnědé uhlí. Spadla jen růžová kůlna. Alej topolů byly ve skutečnosti dva zaprášené akáty, kolem pochcaná lebeda. A ono obrovské náměstí bylo jen o trochu větší než posraná kašna, která chyběla. Hezké setkání s Moravským B. Berounští prominou.“

Přímé, spontánní odpovědi se mísí s promyšleným vyprávěním, kniha je proložena i vzpomínkami Třešňákových přátel – Vladimíra Merty, Pavla Landovského, Vlasty Chramostové, Davida Kollera, Michala Pavlíčka či dvou z jeho dětí – dcery Halky a syna Petra.
Text doprovází fotky, plakáty a výtvarná díla Vlastimila Třešňáka. Závěr pak tvoří, kromě kompletní diskografie a bibliografie, také sleevenote a nedokončený komiks – Trampoty Pepy Višňáka.

Ten, kdo dospíval v období 60. – 80. let, tajně obdivoval Jaroslava Hutku či Petra Kalandru a rád si zavzpomíná na dobu svého mládí, knihu jistě ocení. Pro ostatní ovšem tato publikace zdaleka nebude mít takové kouzlo.



Kristýna Horáčková


Bezr, Ondřej: To je hezký, ne? Rozhovor s Vlastimilem Třešňákem. Galén, Praha 2007. 220 stran.


LitENky č. 2/28, roč. 2007/2008

(22. 11. 2007, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2052


Hora jménem Padoucnice

Rodinná kronika Davida B. ve dvou barvách
Markéta Holanová
( marketa.holanova)
Šestým dílem se uzavírá jeden z nejzajímavějších komiksových počinů, které se v Čechách objevily.
Komiks. Obrázky. Vlastně docela jednoduché. Možná jste jako malí také kreslili obrázkové příběhy. Mohl v nich být čaroděj, princezna nebo třeba sousedovic pes. V prvních příbězích Davida B. byla Čingischánova vojska. David stál v jejich čele a vždy porazil protivníka. Protivníkem, kterého ve skutečném životě nikdy nemohl porazit, je bratrova nemoc – epilepsie.
V Davidově dalším příběhu se na stránkách objevuje jeho vlastní rodina. Pokusy vyléčit Jeana-Christopha selhávají, nepomáhá ani tradiční medicína, ani alternativní přístupy jako makrobiotika. Život se stává nekonečným koloběhem zklamání, každá porážka je jen dalším krokem směřujícím k vrcholku hory zvané Padoucnice. Jakýkoli pokus vyhnout se výstupu na tuto horu je nemožný. Epilepsie sice fyzicky zasáhla pouze Jeana-Christopha, ale podepisuje se na všech členech rodiny. Pro Davida je jediným způsobem úniku tvorba komiksů.
Styl kresby by svou jednoduchostí mohl připomínat dětské obrázky, kdyby se ovšem v jeho pozadí nerozpínal jiný svět, který zpětně neodvolatelně ovlivňuje svět skutečný. V některých místech až ornamentální charakter kresby postupem času ustupuje výraznějšímu, expresivnějšímu ztvárnění, tak jako se mění situace. Obklopují nás přízraky dětství, mezi kterými se neslyšně prochází dědeček v podobě podivuhodného ptáka, následovaný čínským drakem, symbolickým ztvárněním epilepsie. Agresivní výpady Jeana-Christopha, spojující v sobě poslední záchvěvy aktivního odporu proti nemoci a vědomí vlastní bezmoci, zobrazené až kubistickými liniemi, působí děsivě. Padoucnice není jen bolestnou rodinnou kronikou, ale i působivým čtením o sisyfovské, přesto nutné snaze dokázat nemožné. A tak bez dechu zavíráme knihu, z jejíž černočerné obálky zmizely všechny dětské kresby a zůstal jen stočený čínský drak.


Markéta Holanová


B., David: Padoucnice 6. Překlad: Markéta Štěpánková. Mot, Praha 2007. 92 stran.


LitENky č. 2/28, roč. 2006/2007
(24. 11. 2007, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2055


Vítr ve větvích

Celý svět v koruně stromu
Markéta Holanová
( marketa.holanova)
Myslíte si, že jste na dětské knížky staří? Timothée de Fombelle se ve svém románu Tobiáš Lolness úspěšně pokouší takový názor změnit.
Co vy a hrdinové? Já pro ně mám zkrátka slabost. Jednoho takového jsem nedávno objevila. Jmenuje se Tobiáš, je mu třináct, měří dva milimetry a společně se svými rodiči žije ve větvích velkého Stromu. Až donedávna byli Lolnessovi váženou rodinou, maminka Maja pocházela z jedné z nejstarších rodin a Tobiášův otec Sim byl významným vědcem, vše se v okamžiku změnilo. Tobiáš se ocitá v nezáviděníhodné situaci – stojí sám proti svým lidem.
Když už jste jednou hrdinou, nezbývá vám nic jiného než zatnout zuby a bojovat. Musíte překonat především sami sebe, svůj strach, své bolesti, svou rezignaci. Se vším se náš hrdina potkává, a aby byl příběh dokonalý, musí se Tobiáš utkat i s láskou.
Centrální dějovou linii tvoří zpočátku vyprávění z Tobiášova života. Jako drobné přítoky se objevují epizodky o ostatních postavách a postupně skládají mozaiku života Stromu. Timothée de Fombelle výtečně pracuje s gradací a rytmem vyprávění. Retrospektivní epizody jsou organickou součástí textu. Uklidňují rozbouřený děj, či jej naopak rozviřují. Formou Tobiášových vzpomínek či rozhovorů s jeho přítelkyní Elíšou ukazují celou šíři příběhu.
Hrdina je zkrátka hrdina a svému osudu neuteče, ať měří dva milimetry nebo metr osmdesát. Nabízí se zde paralela s jedním z klasických děl, Tolkienovým Pánem prstenů. Tak jako se Středozemě podobá válečné Evropě, tak i de Fombellův Strom je odrazem našeho světa s jeho současnými problémy, především ekologickými. Tituly vědeckých prací Sima Lolnesse připomínají otázky, které jsme si začali klást jako děti a které nás provází celý život. Existuje ještě jiný svět než ten náš? Jak vlastně svět funguje? Sim ve svých spisech odhaluje, že Strom je živý a že není možné z něj donekonečna jen brát. Situace kolem nezodpovědného zacházení s přírodou je i nám velmi dobře známá.
Tobiáš Lolness se svým laděním zapadá do dnešního světa s jeho zájmem o ekologii. Bohužel ve mně toto „ekologické pozadí“ vyvolává dojem jisté vypočítavosti. Tobiášovou zbraní je ale především výborně vystavěné vyprávění s charismatickým hrdinou. A teď mě omluvte, jdu zjistit, kdy vyjde druhý díl. Mám prostě pro hrdiny slabost.


Markéta Holanová


de Fombelle, Timothée: Tobiáš Lolness. Ilustrace: François Place. Baobab, Praha 2007. 296 stran.


LitENky č. 4/30, roč. 2006/2007
Obal-Tobias Lolness

Obal-Tobias Lolness (zvětšit)

(13. 1. 2008, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2069


Děti nejsou blbečci

Petr Sís mapuje dospívání za železnou oponou
Ema Stašová
( ema.stasova)
V knihkupecké sekci „literatura pro děti“ je vedle Harryho Pottera fenoménem Petr Sís. Jeho nejnovější publikaci Zeď / Jak jsem vyrůstal za železnou oponou, formátem obrovskou, leč rozsahem vstřícnou, provázejí doporučení Václava Havla, Jáchyma Topola nebo Toma Stopparda.
Zeď

Zeď (zvětšit)

Sísovy knihy se prodávají zabalené do pevně přilnavé fólie, kterážto znemožňuje listování v obchodě. Člověk může snadno podlehnout tajnosnubnému nádechu exkluzivity – jako já. Z důvodu fólie jsem čekala velkolepé, geniálně úchvatné dílo, které vrhne na léta totality nové světlo... A nakonec byla zákonitě zklamaná. Zeď taková není. S odstupem několika dnů však dodávám: dobře mi tak. Děti na „dospělácké úchylky“, k nimž patří již zmíněná exkluzivita a genialita, neslyší. Proč tedy Sísovi vyčítat, že se o ně ani nepokouší?
Petr Sís se ve Zdi vrací k letům prožitým v Československé socialistické republice. Tvrdou realitu odposlouchávání, udávání, nepsaných zákazů a nesmyslných příkazů přibližuje prostým jazykem. Nezveličuje, nepatetizuje. O to více Zdí proudí atmosférický mráz.
Doménou knihy jsou ilustrace. Sís je především grafik a animátor, mistr teček, z nichž své výjevy skládá. Právě přes „obrázky“ budou děti Zeď vnímat. Může se stát, že působivé autorovy zápisky z deníku zůstanou nepovšimnuty, lze polemizovat, zda je kniha pro malé čtenáře vhodná, když jí tzv. nebudou rozumět.
Ale proč by nemohly? Třeba si se smutným domem prošpikovaným štěnicemi spojí svá, byť ne zcela správná, vysvětlení. Až potom v dějepise přijdou k tématu domácího vývoje po roce 1948, sísovsky zamlžená vzpomínka probudí studený učebnicový text k životu. A to je, odvažuji se tvrdit, parádní představa.
Zeď je zkrátka kniha, která není líbivá. Nedělá z dětí blbečky, neumetá jim cestu, ale ani si nehraje na intelektuála. To ji činí zajímavou i pro dětské fantazii odrostlé.



„Únor 1973
Každý ze studentů VŠUP musí vytvořit umělecké dílo oslavující sovětskou armádu. Štěstí, že jsem v oddělení animace. Namaluju jen pozadí a vysvětlím, že tanky tam přijedou později.“




Ema Stašová

Sís, Petr: Zeď / Jak jsem vyrůstal za železnou oponou. Ilustrace: Petr Sís. Labyrint, edice Raketa, Praha 2007. 60 stran.
(15. 1. 2008, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2070


Jak odchází politik

Hra o politice, bulváru a umění odejít
Kristýna Horáčková
( kristyna.horackova)
Nejnovější hra Václava Havla vyšla poměrně netradičně – jako příloha týdeníku a téměř rok před svým plánovaným uvedením. Otazníky kolem jejího obsahu, obsazení a místa inscenace se však rojily mnohem dříve…

Děj dramatu není nikterak složitý – kancléř dr. Vilém Rieger je z jakéhosi blíže neurčeného důvodu zbaven své funkce a společně se svými blízkými začíná řešit praktické aspekty této situace – roztřídění majetku na soukromý a „erární“, otázku vystěhování ze státní vily a zvýšený zájem novinářů o svou osobu. Jak už to tak bývá, i Riegrovi se stane, že se jeho problémy snaží jeho blízcí řešit za něj – a tak je „nenápadně“ manipulován svou dlouholetou přítelkyní Irenou, do života mu zasahuje i matka (jejímiž výroky nám občas prosvitne podezření, zda stará dáma netahá za nitky osudu více, než je na první pohled zřejmé) a neméně důležitě se cítí i jeho dcery – mladší Zuzana a starší Vlasta se zakřiknutým manželem Albínem. Osoby, které netvoří kruh rodinný (současný náměstek, bývalí tajemníci, novináři či zaměstnanci ve vile) doplňují tuto plejádu figurek nejrůznějšího ražení. Jak sám Havel pravil: „Dvůr, co kolem sebe vladař měl, se zkrátka začíná drolit a objevují se na něm archetypy patolízala, zrádce a podobně, což je na každém dvoře…“
Hra je volnými asociacemi propojena se Shakespearovým Králem Learem a Čechovovým Višňovým sadem – motiv odcházení, který všechna tři dramata spojuje, je více než zřejmý. Prostřednictvím citátů zmiňovaných her, které osoby pronášejí jakoby mimochodem – někdy se v tomto duchu odehraje i celá scéna –, se tříští dosavadní děj. Zdánlivě nesouvisející promluvy mají ale své intertextové propojení.
Dalším ozvláštňujícím prvkem jsou vstupy samotného autora, jež se v těch nejméně očekávaných chvílích ozývají z reproduktoru. Tento zcizující efekt má podobu komentáře, jímž autor vysvětluje a ospravedlňuje některé své kroky či scény. Komentář ve většině případů působí rušivě a nepatřičně a svůj účel – vytrhovat diváka z dramatického zaujetí – plní beze zbytku, pokud se ale tyto vstupy do děje nakumulují, mohou méně flegmatické a chápavé jedince i s úspěchem rozčilovat. Jejich „vysvětlující“ snahy jsou záměrně spíše matoucí a hlediště si vzhledem k okamžitě navazujícímu ději ani nestačí lámat hlavu s tím, jak to autor vlastně myslel. Totéž platí i o komentářích, které jsou občas pouhým zamyšlením, kdy ovšem komentující hlas začne svou myšlenku zprostředka a nechá diváka tápat v tom, co chtěl vlastně říct.
Odcházení nemá být hra o konci Havlovy politické kariéry – je pravda, že ji nápadně připomíná a především obsazení jeho manželky Dagmar Havlové do role dlouholeté přítelkyně Ireny rozvířilo kolotoč diskuzí a dohadů. Sám autor se však snažil veškeré podobné domněnky dementovat a tipování, která postava představuje kterého politika či je-li hra inspirována jeho osobou, důsledně odmítá. Prohlásil, že dílo začal psát již v 80. letech, kdy o svém budoucím prezidentském postu neměl ani zdání. Na otázku, co ho k této tematice inspirovalo, odpověděl, že zřejmě odchod některého význačného politika v roce 1968. Pohlédneme-li na toto drama pokud možno objektivně, bez berliček polobulvárních zpráv, uvědomíme si, že Václav Havel ve svém díle zkrátka jen využil příhodně svých dlouholetých zkušeností z vysoké politiky – za jeho postavami se může skrývat kterýkoliv politik, zastávající vysokou funkci a odcházející ze svého postu. Věty, pronášené jeho postavami, jsou pouhými prázdnými frázemi, které se hodí do každé doby. Zejména pasáže, ve kterých se mluví o politice, působí jako tak často opakované klišé – všem jde především o to, aby „v centru jejich politického dění stál člověk“ a hlavně aby se nezanedbal pojem „svobody“.
Je výzvou recenzovat hru, která ještě nebyla uvedena. Je to výzva, ale zároveň i balancování na pomyslném tenkém ledě. O Odcházení toho bylo napsáno již celkem dost, řada autorů hledala správný klíč k jeho interpretaci – doufejme, že divadelní zpracování dramatu nám ho pomůže najít.
Kristýna Horáčková
Havel, Václav: Odcházení. Respekt Publishing, Praha 2007. 90 stran.
(17. 1. 2008, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2071


Na záhady PetrNikl

Básník na návštěvě ve skutečném světě
Dagmar Plamperová
( stefan.segi)
PetrNikl je princ. Je básník, který maluje. Je malíř, který zpívá. Je zpěvák, který si hraje. A v té hře také kraluje, své poddané miluje. Prožívá život v příbězích slov a za to sklízí drobty pozemské slávy (Cena Jindřicha Chalupeckého 1995, Zlatá stuha 2006 za Lingvistické pohádky, které jsou také nominovány na Cenu Josefa Škvoreckého) společně s nakladatelstvím Meander, jehož je dvorním básníkem a které vydalo jeho básnickou knihu plnou jemně bizarních maleb Záhádky.

Svět Niklových Záhádek nabývá podoby básní, v každé různě bobtná, mění se a zaklíná do té doby, než se mu začne říkat fantazie. Záhádky se v dvouslabičném rýmovém dotyku s pohádkami (záhádky / pohádky: dvouslabičný, bohatý, originální rým), ve svých groteskně poetických zákoutích přibližují také k fantazii, ale na rozdíl od pohádek nemalují čerta na zeď, nenechají nikoho záhadně zmizet ani dojít k princezně a půlce království – jsou zkrátka a dobře záhadné a především zábavné: „Tapír je nosní podivín, / jen o dvou různých koncích, / putuje spolu s rozhraním, / vždy mezi dnem a nocí. // Předek má ustavičně den, / slunce zalitý shůry, / zadek je stále obklopen / hustou tmou noční můry.“ Buvol tu kokrhá, jelen mečí, medvěd se řehtá, had houká, kohout bručí, velryba, krokodýl, lev a sob si předávají radost, jen vypravěč ví, že „žádná radost nevydrží věčně…“. Nechá je bez radosti plavat v moři, řece, chodit po stepi, pláni, už to tak asi je. Ovšem Sníček (vložený a ústřední příběh Záhádek), měňavý ptáček, možná skokan, ba i běžec, snad dvoj-, spíš trojživelník, vymyšlená bytost nese radost neustále. Každého na potkání obveselí – jenže v nejlepším usne. Je totiž „sníč-spánkomil“. Jednoho dne na své pouti zapomene na svého přítele, je to přítel na život i na snění – Sloňas. A protože Sníček v reálném světě pokaždé v tom nejlepším usne, musí jej najít ve svých snech. Putuje jimi a zažívá dobrodružství v proměnách. Je to legrace, strach i mámení. Když už si myslí, že Sloňase potkal, přítel naroste do neskutečných rozměrů. Sníček se probudí „v dolíku mezi ušima Sloňasovy hlavy“. Našli se a porozpráví, jaká dobrodružství zažili: „Co chrápání?“ ušklíbl se Sloňas / „Beze tebe hrozné!“ / „Mé sny taky nebyly nic moc!... Jdeme snít?“ / „Tak jo,“ řekl Sníček, vlezl do chobotu, pročistil ho / a v tu ránu spokojeně usnul, zároveň se Sloňasem.“
Záhádky zábavné i láskyplné, srozumitelné jinak pro děti a jinak pro dospělé. V básních, v nichž si PetrNikl hraje se slovy, rodiče hledají smysl a děti se ptají na význam, nebo od básně odbíhají do svého vymyšleného světa. Obě strany se hledají a najdou se, pokud na hru ve verších přistoupí.
Co kdybychom tedy i my, náhodní a záhadní čtenáři Záhádek, uvěřili například tomu, že na naší planetě přistál Malý princ a pravil: „Moře, rostoucí z páry, vyluhuje ryby. / Pára, vrostlá do stromu, houstne ve smůlu. / Stromy, rostoucí ze země, pouští plody. / Země, rostoucí do nebe, tvoří hory. / Nebe, rostoucí do vesmíru, tmavne. / A vesmír posílá k zemi ptáky, / kteří jsou z toho / na větvi.“ Možná bychom i my uviděli, že utrhl petrklíč a změnil se v PetrNikl, že přilétl s hroznýšem za krkem a oběma to bylo tak záhadné, že si přestali na chvíli rozumět, a změnili se, princ v člověka a had ve sníčka-spánkomila. A zeptali bychom se proč a vzápětí si odpověděli – aby uviděli a mohli si spolu o tom povídat, s dětmi, rodiči a koneckonců i s námi porozprávěli. Přitom ale zůstali tak „hezky mimo“, že zapomněli mluvit „známou“ řečí a mluvili svými vlastními slovy. Ve svých příbězích o lidech a zvířátkách se sami stali záhádkou a zůstanou jí, dokud nevyprší jejich záhadnost a dokud v ně děti nepřestanou věřit a rodiče je nepřestanou číst…


Dagmar Plamperová

Nikl, Petr: Záhádky. Meander, Praha 2008. 56 stran.

(20. 1. 2008, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2073


Muž se třiceti tisíci knihami píše dopis

Rozjitřeně zamilované rozjímání
Ina Marešová
( ina.maresova)
Dějiny čtení se píší stále od začátku, v každém člověku se znovu rodí a znovu umírají. Čtoucího odjakživa zachvacovalo a vždycky bude zachvacovat zvědavé chvění, když otvíraje knihu čelí čemusi neznámému, které právě vzniká. Dílo Alberta Manguela, v pořadí 18. svazek Teoretické knihovny brněnského Hostu, je všechno možné, je milostným dopisem adresovaným knize, nadšeným proudem úvah kořeněných nezvyklým fandovstvím, průřezem dějinami, osobní čtenářskou zkušeností, zkrátka vším, jen ne čistokrevným teoretickým pojednáním.
„Svůj život jsem chtěl strávit mezi knihami.“ Tak promlouvá bard samotář, jemuž je čtení základní životní potřebou, kyslíkem, vodou. Muž, který roky předčítal svému zasvětiteli slepému Jorgemu Luisi Borgesovi knihy, které velký autor už dávno znal nazpaměť, muž, který občas ukradl nějaký svazek z knihovny, vždycky prosazoval přátelský, prostupný způsob psaní a nakonec se ze své vášně pro ohmatané svazky vyzpovídal právě v Dějinách čtení.
Albert Manguel (1948), argentinský spisovatel, kritik, editor a překladatel, se v Dějinách knihy důsledně vyhýbá chronologickému postupu a kombinuje líčení vlastních prožitků nad četbou s eseji, v nichž se dotýká všemožných druhů čtení, typů textů od Bible až po komiks, způsobů zaznamenávání od hliněných destiček po elektronický zápis, uchovávání a třídění knih až po jejich komercializaci. Hledí na ně očima překladatele, čtenáře, autora a skoro by se nabízelo říci i milence. To vše skládá dohromady na první pohled nesystematickou, avšak půvabnou mozaiku, oslavující jedinečnou schopnost uchovávat a předávat dál lidskou paměť.
Čtenář Dějinám tudíž rád odpustí absenci systematičtější metody výzkumu nebo průhlednějšího konceptu, obé je totiž nahrazeno plamenným zápalem, se kterým autor nahlíží na čtoucího Řeka pod baldachýnem, vášnivě se vtěluje do velkých i malých čtenářů všech světů, pokud ovšem kdokoliv čtoucí může být „malý“, angažovaně se ocitá na různých místech planety v nejrůznějších časech, aby se setkal s Kafkou, sv. Augustinem, Rilkem, Škvoreckým. Deštěm střípkovitých úvah dovede čtenáře, zakoupivšího si publikaci z Teoretické knihovny, k otázce, zda vůbec existuje adekvátní metoda, jež by mohla uspokojivě popsat tak niterný, proměnný a především nezachytitelný proces, jako je čtení. Co když ale jde právě jen o to, postihnout nádhernou rozmanitost neviditelného spojení mezi autorovou tvorbou a čtenářským vnímáním čteného nebo slyšeného textu? Těm, kteří i přesto lační po teorii, poskytne kniha doslov Jiřího Trávníčka, v němž jsou nastíněny základní přístupy ke konceptu autor – text – čtenář včetně obsáhlé odborné literatury.
To, že Manguel propojuje rané čtenářské vzpomínky, kdy jako kluk musel a nesměl číst určité knihy, se vzpomínkami jiných čtenářů, promítá do nich teoretické pasáže o genezi toho určitého druhu textu nebo formátu knihy, v nás vytváří dojem, že každý se svými individuálními zážitky nad četbou je součástí dějin čtení a co víc, každý je sám sobě mikrodějinami podle starého, původně přírodovědeckého, pravidla, že v jedinci se opakuje vývoj celého druhu. Při listování touto knihou se tak stáváme členy starobylé rodiny čtenářů, podvědomě si stoupáme vedle slavných jmen, o jejichž čtenářství Manguel vypráví. Aristotelés, Konstantin Veliký, Sartre. Tyhle dějiny jsou ale daleko víc příběhem dávno zapadlých jmen. O Melánii Mladší ví historie jen to, že ve 4. století v Betlémě vášnivě opisovala desítky knih. I to ale patří do příběhu knihy.
Dějiny čtení budou totiž vždy dějinami každého jednotlivého čtenáře, jakkoliv by se je někdo snažil vnímat je jinak.
Ina Marešová

Manguel, Alberto: Dějiny čtení. Překlad: Olga Trávníčková. Host, Brno 2007. 480 stran.

(16. 2. 2008, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2077


Prázdné mušle

Květa Legátová, kterou proslavily především Želary a Jozova Hanule, vydala na konci loňského roku další knihu.
Karolína Demelová
( karolina.demelova)
Mušle a jiné odposlechy je soubor dvaceti tří krátkých příběhů, jejichž samotné názvy jasně napovídají, z jaké oblasti tentokrát Legátová čerpala – Hloupý Honza, Popelka, Osvobozený princ, Poustevník, Drak, Ježibaba…
Hned s prvním příběhem se dostaneme do jakéhosi velikého pohádkového království, kde se postupně setkáváme s králem, princem, vílou, ďáblem, ale i s venkovským učitelem, Erbenovou Dorničkou či olympskými bohy… Legátová se vydává do tohoto světa, aby nám předvedla, že i ty nejznámější příběhy lze nahlížet z jiných úhlů a že vše může být trochu jinak, než na první pohled vypadá. A především se snaží v těchto pohádkových kulisách najít a předat nám ty největší a zároveň nejprostší moudrosti života.
Většina příběhů je vystavěna téměř jen pomocí dialogů, které jsou ale bohužel zároveň nejslabším místem – jsou nepřesvědčivé, rozvláčné, prostinké až na samu hranici hlouposti (– Dám je do klece. – Co je to? – Bedna z drátů. – Co z toho křivonosky budou mít, když je dáš do bedny? – Nic. Ale já se na ně budu dívat.). Měla jsem neodbytný pocit, že čtu nepovedenou variaci na Malého prince: prosté věty, za nimiž se má skrývat ono „cosi“, se zde snaží pouze cudně zakrýt prázdnotu. Takže místo aby poslední věta příběhu vyvolala ve čtenáři touhu přelistovat na začátek a znovu se do vyprávění ponořit, už v polovině tuší, jaký konec ho čeká – a to v tom lepším případě. V tom horším se už v polovině nudí.
Navzdory tomu všemu se mezi těmi prázdnými mušlemi najdou aspoň malé perličky. Shodou okolností jsou to právě ty příběhy, k nimž odkazuje druhá část názvu knihy, odposlechy. Legátová postupuje tak, že si vybere určitý moment pohádky, a pak pomocí promluvy jedné z postav posouvá zažité vnímání příběhu do zcela nové perspektivy. Postavu tudíž vlastně „odposlouchává“, zveřejňuje místa, kdy postava nepronáší repliky pevně jí předepsané neměnným pohádkovém řádem. Například v povídce Popelka se tak dovídáme, co letělo hlavní poslavě hlavou, když čekala na prince („Je to strašně k smíchu, vybírat si nevěstu podle čísla bot. Člověk by nevěřil, co dokážou šaty. Hned mi dělali místo u stolu. Prý nějaká cizí kněžna.“). Poprvé může tento postup působit docela osvěžujícím a objevným dojmem, ale když ho využije poněkolikáté, ztrácí i tato malá říční perla svůj půvab.
Zkrátka: Květa Legátová se nám snaží sdělit prostřednictvím těchto malých příběhů velké životní pravdy. Snaží se o to sice mile a laskavě, ale to čtenáři, který je „zmlsaný“ úsporností a čistotou Želar, nemůže stačit.
Karolína Demelová
Legátová, Květa: Mušle a jiné odposlechy. Pistorius & Olšanská, Příbram 2007. 144 stran.


(17. 2. 2008, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2081


Pedantství a posedlost botami

O tom, jak slizký může být strach z odpovědnosti
Ema Stašová
( ema.stasova)
Boty a značky jsou hutné a zhuštěné, rozdělené na sedmdesát krátkých kapitol. Příběh je dávkován s přesností šíleného chemika; s každou další stránkou se zarývá hlouběji pod kůži.
Boty a značky

Boty a značky (zvětšit)

Albín, majoritní ich-vypravěč, má za sebou funkcionářskou minulost. Do strany vstoupil, protože byl a je slaboch. Neumí se vzepřít, zato ukázkově dodržuje směrnice. Krom toho je pedant a fetišista přes boty. Ale i straníci Albínova „nevinného typu“ jsou odsouzeníhodní, naznačuje Zonová. Neboť přihlíželi a dopouštěli. Bohužel, Albín ani ve chvíli trestu, kdy je usvědčen ze závadných styků a ztrácí lukrativní místo na výsluní, odpovědnost za vlastní minulost nedokáže přijmout.
Boty a značky se prozáří barvami – fauvisticky děsivými, expresivně naléhavými, pointilisticky mrazivými i surrealisticky zvrácenými – tehdy, když přijde řeč na Albínův nezvládnutý vztah ke svobodomyslné manželce Eddě a synu Adamovi. Oba dva dusil pedanstvím, až je zcela ztratil. Už v předchozím Za trest a za odměnu se Zonová projevila jako vynikající autorka nuancí lidských vztahů. Vedle palčivých politických otázek jsou neopomenutelnou významovou součástí díla.
Román je i přes mírně rozmělněný konec (poslední asi čtyři kapitoly působí v jinak komplexní struktuře zbytečně) ostrý jako samurajský meč, který zrcadlí tu pokřiveně až do groteskna, tu s uzemňující věrností, ale nikdy a před ničím neuhýbá. Čtenáři není na rozdíl od Albína dána možnost letargie. Naléhavý text Anny Zonové jitří city, nahání husí kůží, způsobuje souhlasné kývání i šokované kroucení hlavou. Je výborný. Ale klid do duše vám nejspíše nevnese.

Ema Stašová

Zonová, Anna: Boty a značky. Torst, Praha 2007. 168 stran.
(25. 2. 2008, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2091


Ale největší ze všeho je les

Jak se dá řešit životní krize?
Markéta Holanová
( marketa.holanova)
Erlend Loe je hvězda současné norské prózy, jedna z vůdčích postav tzv. nového naivismu, který bývá popisován jako reakce na přeestetizování literatury. Český čtenář se s tímto autorem díky románu Doppler setkává již podruhé, a dostává tak možnost odhalit silné a slabé stránky Loeova psaní.
Srovnání s autorovým nejslavnějším dílem Naivní. Super je nevyhnutelné. Výchozí bod obou románů je totiž prakticky stejný. Hrdina po banální události (prohra v kriketu, pád z kola) ztrácí zájem o svůj dosavadní život. Obě postavy nastalou situaci řeší svérázně a radikálně.
Bezejmenný hrdina románu Naivní. Super opouští univerzitu a kupuje si hračku, kterou zná už od dětství - zatloukačku. Pro Andrease Dopplera je východiskem variace pravěké společnosti lovců a sběračů, a tak odchází od ženy a dětí do lesů kdesi nad Oslem. Jeho cílem je být sám, což se ovšem nedaří, jeho okolí se plní více či méně bizarními figurkami (losí mládě, zloděj Roger). Hrdina proto opouští přeplněný les a vydává se hledat nové místo. „A naše malá karavana je na cestě z Norska a do zbytku světa. Jdeme východně. Prolovíme se a prosbíráme k jiným lidem. Které možná budu mít raději než lidi, co bydlí tady, anebo taky ne.“
Loe je výborný vypravěč. Jednoduchými, údernými větami se mu daří držet spád děje, a to i v úvahových pasážích. Dopplerův příběh tvoří drobnější vypointované úseky, které dokáží velice dobře pobavit a jejichž schopnost přesně pojmenovat problém někdy až zamrazí.
Síla románu Naivní. Super spočívá mimo jiné v životnosti fikčního světa vytvořeného textem. Doppler i přes nepopiratelnou vypravěčskou zručnost na mnohých místech tuto životnost ztrácí, a především díky bizarním postavám působí jako vykalkulovaný konstrukt. To, že se přátelíte s pětiletým chlapcem a soutěžíte v tom, kdo viděl více zvířat, je zkrátka důvěryhodnější (a v kontextu působivější), než že s losem hrajete pexeso.
Markéta Holanová
Loe, Erlend: Doppler. Přeložila Kateřina Krištůfková. Vakát, Brno 2007. 132 stran.

Erlend Loe - Doppler

Erlend Loe - Doppler (zvětšit)

(26. 2. 2008, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2092


Věčné světlo Andrzeje Sapkowského

Od fantasy k husitské postmoderně
Stefan Segi
( stefan.segi)
Snad každý, kdo se v chlapeckém věku alespoň občas zabýval čtením knížek, musel přijít do styku také se žánry sci-fi a fantasy. Zatímco většina podobné literatury bývá blaze zapomenuta spolu s jinými nectnostmi pubertálních let, najdou se i v těchto žánrech díla, která dokáží působit i v období dospělosti.
K autorům děl podobné kvality řadím i polského autora Andrzeje Sapkowského. Jeho cyklus Zaklínač se stal senzací především ve slovansky mluvících zemích a je překládán do mnoha světových jazyků. Na nový román Lux perpetua, poslední z nové trilogie z období husitských válek, se možná nestály fronty jako na Harryho Pottera, ale to v žádném případě neznamená, že by nešlo o ostře sledovanou událost.
Ve třech románech „husitské trilogie“ se Sapkowski téměř oprostil od fantastických prvků i většiny klasických atributů žánru, tedy především meče a magie. Na jedné straně se jedná o zajímavý pokus vstoupit na půdu literatury bez přívlastku, na druhé straně se ukazuje, že si autor možná ukrojil až příliš veliké sousto.
Již první díl Narrenturm představil hlavního hrdinu Reinmara z Bělavy, nezkušeného medika urozeného původu, a také koncept celého cyklu. Sapkowski ho pojal jako poctu středověkému kurtoaznímu románu a okruhu vyprávění, která se váží k rytířům kulatého stolu. Děj je tedy velmi epizodický, odehrává se začasté na cestách a je motivován milostným citem. Takovýto koncept sám o sobě není špatný, ale strohé sevření středověkého půdorysu brání románům v rozletu.
Zatímco v prvních dvou knihách bylo možné brát sérii peripetíí řešených principem „deux ex machina“ jako příjemnou hříčku, ve třetím, Lux perpetua, kde se mají všechny nitky příběhu rozplést, se jedná o svazující zbytečnost. A to bohužel není to nejhorší. Kromě poněkud roztahaného a repetitivního děje trpí Lux perpetua navíc autorovou politickou obsesí. Postavy z husitských válek tedy na nesčetných stránkách probírají problematiku terorismu, náboženství, vlastenectví či zahraniční politiky a to do té míry, že hlavním tématem knihy se stává hra tajných služeb Prokopa Holého, knížete Jagella a biskupa z Vratislavy.
Při tom všem je pozoruhodné, jak poctivým, neotřelým a víceznačným dílem Lux perpetua je. Autor velmi podrobně prostudoval epochu husitských válek a student historie jistě v knize najde spoustu pozoruhodných podrobností, ale i drobných odchylek od skutečnosti a parafrází. Celá kniha je téměř posedle prokládána citáty z latiny, všemožnými výňatky, odkazy, narážkami a jinými zpestřeními pro zasvěcené.
Bohužel, takovýto druh formální vybroušenosti docela zastínil Sapkowského nejsilnější stránku, kterou je cit pro vyprávění. Jakoby se autor chtěl zuby nehty zbavit etikety spisovatele žánru fantasy a stát se novým Umbertem Ecem, ale do Eca mu schází cit pro správnou míru. Až příliš křečovitě touží vtěsnat vše do jediného koncentrovaného celku a hlavní postava Reinmara se rozplývá do figurky autorovy libovůle. Velký počet motivů nemá z hlediska děje žádné opodstatnění a slibně načrtnuté postavy zahaluje mlha autorových přebujelých ambicí.
Celou trilogii tak lze do jisté míry chápat jako promarněnou příležitost. Andrzej Sapkowski disponuje díky Zaklínači obrovskou základnou čtenářů, kteří s určitými výhradami jistě přijmou i nový román Lux perpetua. Nicméně před autorem se otevírá nejistá budoucnost. Může buď propadnout sebeuspokojení a pokračovat v do sebe zahleděném stylu Lux perpetua, anebo se oprostit od historických, filosofických a politických ambicí a příští dílo pojmout „pouze“ jako dobrý příběh vyprávěný s pomocí neotřele zvládnuté techniky moderního románu. Dispozice má k oběma variantám.
Stefan Segi
Sapkowski, Andrzej: Lux perpetua. Leonardo, Ostrava 2008. 480 stran.

(29. 2. 2008, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2098


Kde domov můj?

Je těžké najít štěstí…o to lehčí je ho zase ztratit.
Kateřina Kubová
( katerina.kubova)
Nový román Stanislava Struhara (*1964), rakouského autora českého původu, je jeho prvním počinem psaným v němčině. Právě s publikačními problémy národnostních menšin a hlavně se snahou najít nový domov se autor v této autobiograficky laděné knize vyrovnává.
V devíti kapitolách procházíme rokem života neúspěšného spisovatele – emigranta. Touha uspět ho donutí k fingovanému přepadení vydavatelky Astrid Kraussové, která odmítla vydat jeho knihu. Ze začátku lehce promiskuitní mladý muž se však, zdá se, do své „protivnice“ zamiluje. Neupřímnost k sobě samému i k Astrid ale sladkobolný příběh nakonec pořádně zamotá. Otázkou zůstává, zda vztah s Astrid není pouze dobře promyšlený tah, jak se pomstít a dostat se výš. Vypravěčem je sám hlavní hrdina, své nitro ale před čtenářem dobře skrývá. Záleží tedy na nás, jak si jeho chování vysvětlíme.
Na první pohled příběh jako z červené knihovny má ale mnohem hlubší myšlenku: diskriminaci národnostních menšin, kterou zachycuje autor nenásilným způsobem. Prostřednictvím hrdinových vzpomínek na jeho mrtvou matku, na emigraci do Vídně a dětství na nás až překvapivě tíživě a opravdově působí situace přistěhovalců v Rakousku a jejich marná snaha začlenit se do kolektivu. Hlavní hrdina se snaží úplně zapomenout na svoji rodnou vlast, na svůj jazyk. Vzpomínky na Čechy jsou pro něj příliš bolestné, neustále mu připomínají, že do Rakouska nepatří a nikdy tam nenajde skutečný domov. „To jsou Slované, prohodila žena pohrdlivě k muži, ti odjakživa hodně pili. Ti nám tady ještě scházeli, zavrčel muž a nastoupil do tramvaje.“
Hrdinovo kolísání a hledání nových jistot v cizím světě skvěle doplňuje i lehký poetický jazyk. Určitý stereotyp, neschopnost přijmout cokoliv odlišného jistým způsobem symbolizuje i užití barev, například veškeré popisované místnosti v celé knize mají vždy černý nábytek a ženy světle žluté plavky. Už tyto „dogmatické omalovánky“ poukazují k tomu, že téma je ztvárňeno s nadhledem a ironií. Jediným úskalím knihy jsou místy nadbytečné popisy a detaily, které navozují pocit, že se autor snažil příběh nastavovat. Nic to ale nemění na faktu, že Struharovi se výborně podařilo jak tématem, tak vhodně zvolenou formou přesvědčivě ztvárnit ve střední Evropě stále zakotvený strach z jinakosti a hledání identity.
Kateřina Kubová
Struhar, Stanislav: Hledání štěstí. Překlad: Nikola Zejkanová. Symposium, Praha 2007. 110 stran.

(1. 3. 2008, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2105


Zasněžený slunečník

Číst, či nečíst finskou detektivku?
Ema Stašová
( ema.stasova)
Knihy Leeny Lehtolainen (*1964) si na finském knižním trhu stojí podobně jako Vieweghovy romány u nás. Skvěle se prodávají a každý nový přírůstek do bibliografie je mediální událostí. Její detektivní prózy navíc zdařile expandují do zahraničí. Po dobytí Švédska a Německa dostávají šanci pohltit i nás.
Autorka navazuje na tradici anglických detektivních románů – propojuje knihy postavou inspektorky Mari, emancipované třicátnice, jež kromě samotných případů řeší také obtíže soukromé. V Zasněžené ženě si čerstvě zvyká na manželský život, skřípe zuby nad náboženskou sektou, jejíž ústřední heslo zní „žena je fabrika na děti“, a konečně čelí následkům selhání nitroděložního tělíska. Severská civilní narativita vedle toho nabízí obraz současného Finska: lesy se prohánějí losi, u domků stojí sauny, v televizi vysílají především krasobruslení a lední hokej, pijí se litry slabé kávy a silného alkoholu.
Leena Lehtolainen - k recenzi

Leena Lehtolainen - k recenzi (zvětšit)
Detektivní próza stojí spíše na okraji literárněvědného zájmu, charakterizovaná přívlastky „spotřební“ a „prostá“. Synonymem dobře napsané detektivky je pro mě Detektiv Arthura Haileyho. Podobně strhujícího zástupce bych přečetla s potěšením; ať už by k tomu Ústav české literatury zaujal jakékoli stanovisko. Kromě toho trpím patologickou inklinací k severské, především pak finské literatuře. Pro Zasněženou ženu však slova chvály nacházím velmi těžko.
Obětí ústřední vraždy se stane psychoterapeutka Elina, vlastnící azylový dům pro zneužívané ženy. Inspektorka Mari má na seznamu celou řádku podezřelých. Jedinou příbuznou, a tudíž dědičku zavražděné, tři psychicky labilní klientky centra, chladnou politickou reportérku a milence-básníka. A jak to má ve správné detektivce být, vrahem je ta osoba, která v průběhu děje nevzbudí ani zrníčko podezření.
Samotné rozuzlení je však čtenářovým zrakům ukryto, podobně jako vraždy v antických tragédiích. Tápala jsem s inspektorkou přes dvě stě dlouhých stran, aby přišla na kloub všem tajemstvím beze mne! Neumožnila mi víc než sledovat, jak z náhlého popudu (že by deus ex machina?) odhaluje, zatýká a moralizuje inkriminované jedince.
Přivírala jsem oči nad nedokonalou stylistikou (z níž nejspíše nelze vinit zkušenou překladatelku) a neustálým zdůrazňováním pohlaví kriminalistky. Je to žena! A čeká dítě! Mohli ji zabít! A spolu s ní i její dítě! Skutečnost, že tato {žena} zatajila příjemci textu cestičky vedoucí k pointě, se tím pádem stala pověstnou finální kapkou do poháru.
Leena Lehtolainen - k recenzi

Leena Lehtolainen - k recenzi (zvětšit)
Zasněžená žena nicméně není zcela hloupá kniha. Jste-li psychicky odolní vůči půlstránkovým vnějším popisům („Jsem malá, měřím jen několik centimetrů přes sto šedesát. Zježené vlasy mám od přírody narezlé a ráda tu zrzavou barvu ještě zdůrazňuji. Mám ohrnutý nos, jen pihy mi naštěstí na zimu zmizely. Moje tělo je legrační směs křivek a svalů. Mám dětsky kulatý obličej a ráda se oblékám mladistvě a neformálně, takže po mně občas při nákupu alkoholu chtějí občanku, i když už je mi třicet.“ – jedná se o pouhý výňatek z autopopisu inspektorky), vemte si Zasněženou ženu na letní dovolenou. Leena Lehtolainen se podobně jako v úvodu zmíněný Viewegh hodí pro nenáročnou četbu pod slunečníkem.


Ema Stašová


Lehtolainen, Leena: Zasněžená žena. Překlad: Markéta Hejkalová. Hejkal, Havlíčkův Brod 2008. 284 stran.


LitENky č. 5-6/31-32, roč. 2007/2008
(5. 3. 2008, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2111


Jsou rány, které se nezahojí


Markéta Holanová
( marketa.holanova)
Spiegelmanův autobiografický komiks Maus patří mezi legendy. Získal celou řadu ocenění po celém světě (1993, Nejlepší zahraniční komiks, Mezinárodní festival v Angoulême), jednou z nejpřekvapivějších byla Pulitzerova cena (1992). Spiegelman byl první kreslíř, který tuto cenu získal. V čem spočívá výjimečnost Spiegelmanova díla?
Příběh je rozvíjen ve dvou časoprostorových liniích. První vrstva mapuje současnost v New Yorku – Art přichází za svým otcem Vladkem, aby z jeho vyprávění o životě za války nakreslil komiks. Sledujeme jejich vzájemný vztah, neodvolatelně postižený historií. Druhou linii příběhu tvoří Vladkovy vzpomínky, které pokrývají období zhruba od poloviny 30. let až do konce války. Koncentrují se především kolem internace v Osvětimi, kam byl Vladek se svou ženou Anjou, Artovou matkou, v roce 1944 deportován.
Černobílá civilní kresba je dokonalým nástrojem pro Spiegelmanův příběh. Zachycuje prostor, dusivou atmosféru a vyhrocené emoce. Téměř potírá detaily nebo rysy postav. Ty se stávají zaměnitelnými, lze je odlišit podle oblečení či brýlí, což ještě umocňuje hrůzný dojem. Velice kontroverzní je i Spiegelmanovo rozhodnutí zobrazit osoby jako antropomorfizovaná zvířata – Židé jsou kresleni jako myši, nacisté jako kočky. Od tohoto celku se odlišuje vložené vyprávění (Zajatec na planetě Peklo), opět ve formě komiksu, kterým se Art pokouší vyrovnat s Anjinou sebevraždou v roce 1968.
Na pozadí nelítostné historie se odehrává bolestivý osobní příběh, který zachycuje, jak daleko mohou dosáhnout dlouhé prsty dějin a jak velký dopad mají na osud jedince. Art Spiegelman velice sdělnou a působivou formou dokazuje obojí.

Markéta Holanová

Spiegelman, Art: Maus I, II. Překlad: M. Fričová, J. Macháček, J. Zavadil. Torst, Praha 1997 a 1998. 160 a 140 stran.
Obálka knihy Maus

Obálka knihy Maus

Maus II. A tady začalo moje trápení. Zdroj: www.torst.cz

ilustrace: Art Spiegelman
(přidal uživatel marketa.holanova)
© Art Spiegelman

(17. 3. 2008, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2115


Vzpomínky a dopisy, dopisy a vzpomínky

Ve třetím svazku edice Osobnost nakladatelství Akropolis promlouvá paměť Vladimíra Justla
Marek Dobrý
( marek.dobry)
Knihy rozhovorů jsou v současné době poměrně populárním žánrem. Celospolečensky známá osobnost je detailně zpovídána na mnoha stranách. Hodnocení knihy je většinou neoddělitelně spojeno se vztahem čtenáře k vybrané osobnosti. Jinak je tomu ovšem u nedávno vyšlé publikace Ozvuky času..., ve které Jiří Holý zpovídá Vladímíra Justla.
Vladimír Justl byl dlouhá léta redaktorem nakladatelství Odeon, pracoval vedle řady jiných knih na Sebraných spisech Vladimíra Holana a v roce 2007 obdržel Magnesii Literu za přínos české literatuře. Již z těchto informací je patrné, že se nejedná o celospolečensky mimořádně známou osobu. Hlavními tématy rozhovoru jsou jeho významná přátelství a životní etapy. Na prvním místě však nestojí jen zpovídaný Vladimír Justl, ale také tuzemské kulturní dění od padesátých let po současnost.
Kniha je rozdělena do sedmi nechronologicky seřazených kapitol. První kapitola se sice tradičně věnuje dětství, další jsou ale již uspořádány podle obsahových témat. Nejrozsáhlejší jsou kapitoly o dlouholeté redakční činnosti v Odeonu a o celkovém dění okolo poetické vinárny Viola, kde od roku 1963 probíhala literární čtení. Na těch se potkávali různí umělci a utvářely se tak mezi nimi provázané vztahy.
Rozhovor probíhá mezi dvěma rovnocennými osobnostmi. Nejedná se tím pádem o formu otázka-odpověď, ale o nenucené vzájemné doplňování. Jiří Holý se vzdal ve správné míře prokazování vlastní erudice a svou osobnost ponechal v pozadí. Dialog navíc často přerušuje Justlova korespondence s přáteli: Vladimírem Holanem, Josefem Škvoreckým, Bedřichem Fučíkem a dalšími. Z mnoha dopisů stojí za zmínění dopis Josefa Škvoreckého, v kterém píše o založení '68 Publishers: „Jak snad víš, založili jsme tu česko-kanadské nakladatelství. A jsme tedy nakladatelé, podnikatelé, kapitalisté, ačkoliv pokud jde o vykořisťování, máme jednoho jediného zaměstnance, to jest Zdena...“
Ozvuky času Vladimíra Justla jsou ve výsledném efektu mozaikou zajímavých informací, které mohou v budoucnu vypomoci mnoha badatelům nejen z literárního prostředí.

Marek Dobrý

Holý, Jiří: Vladimír Justl – Ozvuky času... Akropolis, Praha 2008. 316 stran.

(18. 3. 2008, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2116


Trendy jednoho léta

Z berlínského metra přes libereckou rozhlednu zpátky do Prahy
Karolína Demelová
( karolina.demelova)
Na dvou stech stránkách Rudišova třetího románu Potichu si v krátkých kapitolách podává mikrofon pět postav, aby dohromady zazpívali písničku o posledním pražském letním dni. Tramvaják Petr, mladičká punkerka Vanda, právník Wayne, stále cestující diplomatka Hana a stárnoucí, všudypřítomným hlukem utrápený Vladimír.
Rudiš si své fanoušky, nebo spíše fanynky, hýčká. Dokonce tak, že pokud se jim nechce číst, mohou si pořídit Potichu v audio verzi, kterou načetl a hudebně doprovodil Richard Krajčo. Nicméně pokud se nakonec rozhodnou pro knihu, nemusí se bát, že by je zahltily tóny mnohovrstevné symfonie…
Vše je průzračně jasné od první stránky, žádné záludnosti – ani formální, ani obsahové. Narativ plyne hezky chronologicky, a ač je každá kapitola vyprávěná z pohledu jiné postavy, nejpozději od druhé věty není pochyb, čí myšlenky čteme. Rudiš píše podle ověřeného receptu, jehož základem je rychle plynoucí děj udržující napětí, svižné dialogy, přesně navážené množství úvahových pasáží a pár opakujících se motivů coby koření, aby si čtenář-gurmán přišel na své. To celé našlehané lehkým jazykem, jednoduchými větami; sem tam trocha angličtiny, nějaký verš písničky.
Asi nejdůležitější postavou příběhu je důchodce Vladimír, bývalý člen filharmonie, který se před řvoucí Prahou ukrývá ve svém téměř dokonale zvukově odizolovaném žižkovském bytě. Ven se vydává jen na „svatá“ tažení proti hluku, od kterého chce doslovně i obrazně odstřihnout svět. Jeho poslední pokus osvobodit lidi a donutit je slyšet sama sebe se postará o dramatické finále, při kterém se sejdou všechny postavy na jednom místě. Nastalé ticho umocňuje dozvuky zvratů, které se během předchozích hodin v životech postav udály.
Zbytek stránek zaplňuje všechno a nic, které se může odehrát za jeden jediný pražský den; vzpomínky a krátké příběhy z minulosti postav. Všechny jsou trochu typizované, aby se s nimi mohli čtenáři identifikovat a zároveň trochu jedinečné, tedy živoucí. Snad kromě Američana Wayna, který se stále nějak rozpadá a v každé „jeho“ kapitole ho musíme znovu slepovat dohromady.
Špetku nutného intelektuálna obstarávají krátká zamyšlení o tichu, hluku, prchavých okamžicích štěstí, které se vejdou do jedné cigarety, nebo o mořském vzduchu, který chybí Praze. Mnohem originálnější je ale například neotřelé a vtipné dělení žen na „písíčka“ a „apple“ z kapitoly „PC versus Mac“. Trochu připomene teorii tří fází balení holek (Kontaktýrunk – Montýrunk – Demontýrunk) z Nebe pod Berlínem.
Trochu se zasmějeme, trochu zasmutníme, lehce se zamyslíme a zase bezbolestně vklouzneme zpět do svých všedních životů. Kniha by se bez problémů mohla prodávat hned vedle triček nebo iPodů, o kterých se v ní píše. Je to konzumní zboží jako každé jiné: použít (přečíst), vyhodit (zařadit do knihovničky). S trochou nadsázky by se dalo Potichu brát jako sociologická studie mapující trendy přibližně jednoho roku – značky oblečení a bot, které „letí“, zaručeně „cool“ pražské kluby a místa, především však hudbu. Samosebou se, stejně jako v módě, musí i zde vytáhnout nějaké to retro, kromě nejnovějších hitů připomenout i kultovní záležitosti – U2, Kunderu nebo Pulp Fiction. Možná by nebylo od věci zařadit na konec knihy po vzoru lifestylových časopisů adresář obchodů a míst, která jsou zde zmíněna.
Přes veškeré výtky se Rudišovi nedá upřít řemeslná zručnost – děj má spád, dialogy nikde „nedrhnou“, vše je pěkně promyšlené, na svém místě. Jenže stejně jako truhlář, ačkoli vyrábí opravdu kvalitní židle, v galerii nikdy vystavovat nebude. Možná o to totiž ani nestojí.

Karolína Demelová

Rudiš, Jaroslav: Potichu. Labyrint, Praha 2007. 200 stran.

Jaroslav Rudiš: Potichu

Jaroslav Rudiš: Potichu


(21. 3. 2008, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2120


Láska a bolest


Markéta Holanová
( marketa.holanova)
Vrána patří mezi kulty nejmilovanější. Působivě zpracovává klasická témata – lásku, smrt a pomstu. Eric Draven a jeho snoubenka Shelly jsou přepadeni a zavražděni. Vrána, prastarý symbol světa snů a smrti, přivádí Erika zpět. Přišel čas účtovat a je na Erikovi, aby vyřešil známou rovnici má dáti – dal.
Jak už jsme si zvykli, v pozadí komiksů často bývá autobiografický motiv. Nejinak je tomu i zde. Dívku Jamese O'Barra zabil opilý řidič dodávky. Vrána je způsob, jak se vyrovnat se smrtí milovaného člověka.
Linie příběhu pomsty je přerušována retrospektivními střihy, které zobrazují společný život Erika a Shelly, který v těchto záběrech působí jako idyla. O to bolestnější je současnost. Různé časové linie odlišuje i styl kresby. Erikova pomsta je vytvořena černobílou perokresbou, pomocí které vynikají především bojové scény a atmosféra temného města plného zla. Pro lyrické momenty z minulého života použil O’Barr černobílou kvaš nebo skici s převahou světlých ploch. Obě tyto techniky vyvolávají dojem nostalgie a stesku. Celkovou potemnělou atmosféru skvěle dotváří občasné citace A. Rimbauda nebo textů Joy Division a The Cure.
Kolem O'Barrova původního komiksu se vytvořil životaschopný a samostatný kult. Nejznámějším z těchto sourozenců je patrně film, opředený vlastními legendami, a to především první díl, při kterém záhadně zahynul představitel Erika – Brandon Lee. Kromě filmového zpracování (v současné době vzniká čtvrté pokračování) existuje i televizní seriál a nespočetná řada komiksů variující příběh nebo samotný původní komiks.


Markéta Holanová


O’Barr, James: Vrána. Překlad: Dana Krejčová. Comics centrum, Praha 2007. 248 stran.


Vrána

Vrána

Vrána. Zdroj: www.komiks.cz

ilustrace: James OBarr
(přidal uživatel marketa.holanova)
© James OBarr

Vrána

Vrána

Vrána. Zdroj: www.komiks.cz

foto: James OBarr
(přidal uživatel marketa.holanova)
© James OBarr




LitENky č. 4/30, roč. 2006/2007
(22. 3. 2008, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2124


Světlemodrá terapie

Krize a neuróza versus králíček Flafík
Stefan Segi
( stefan.segi)
Již drahnou dobu není tajemstvím, že vedle komiksů akčních, drsných a krvavých existují i komiksy poučné, lyrické, ba filozofující. Komiksová novela Flafík by se dala nejlépe popsat jako dílo lyrické, které se zabývá především psychologií postav a na konci na čtenáře může působit až terapeutickým účinkem.

Flafík je bílý mluvící králíček, který se chce stát traktoristou a nechce si připustit, že je králíčkem. Přesto, že kniha nese jeho jméno, není jejím hlavním hrdinou. Tím je jeho opatrovník Michael – modelový příklad moderního velkoměstského člověka, který se dostal přes třicátý rok života. Profesní úspěch a individualita jsou u něj v kontrastu s prázdným duševním životem, citovým zmatením a nejasnou vizí vlastní budoucnosti. Je pronásledován bývalou přítelkyní, odcizil se své sicilské rodině, pracovní rutina ho ubíjí. Komiks Flafík je knížkou o tom, zda a jakým způsobem se dá takové krizi čelit.

Autorkou Flafíka je Angličanka Simone Lia a oproti většině mužských autorů, kteří se v komiksech nejčastěji zaobírají akcí, příběhy či filosofováním, ona nabízí spíše než vyprávění náhled do emocionálního života postav. A věrohodnost se jí upřít nedá. Osoby v komiksu jsou velmi živé, plastické a uvěřitelné, nejednají přepjatě a je velmi snadné vžít se do Michaelovy situace, například když se snaží oznámit své přítelkyni rozchod, ale nakonec nenajde dostatek odvahy. K jasné motivovanosti postav přispívá též metoda jakýchsi „myšlenkových scanů“, ve kterých můžeme doslova nahlédnout, co všechno se Michaelovi právě honí v hlavě.

Hlavním tématem Flafíka jsou tedy vztahy a city a tomu je přizpůsobena i grafická stránka komiksu. Na první pohled čtenáře zarazí expresivní přístup ke kresbě samotného králíčka Flafíka, který je podobný japonské grafice známé ze sešitů Manga. Na straně druhé, všechny ostatní postavy své emoce skoro vůbec neprojevují, takže v kombinaci s textem vzniká velmi živý dojem emocí, které bublají pod povrchem a jenom pomalu si hledají cestu k vnějšímu světu.

Otázkou tedy je, k čemu je v příběhu samotný králíček Flafík. Z hlediska děje je vlastně k ničemu. Jeho roli by bez problému mohlo suplovat třebas malé děcko, nebo i roztomilý psík. Z hlediska výstavby fikčního světa komiksu je však Flafík nepostradatelný. Tím, že vytrhává celý děj z realismu, dává mu vlastně obecnou platnost. Například Michaelova marná snaha přesvědčit Flafíka, že je králíček, se rázem stává univerzálním aktem, do kterého si můžeme projektovat vlastní zkušenost s prvním nárazem kruté vnější reality.

Navíc Flafík představuje protiváhu ke všem problémům a neurózám reálného světa, se kterými se Michael setkává. Představuje radost z drobnosti a potěšení ze všedních záležitostí. Však není náhodou, že vypravěčem celého příběhu je snítko prachu, tedy něco zcela všedního a titěrného. Autorka Simone Lia ale právě z takovéto všední titěrnosti buduje pohled na svět z jiné perspektivy. Během čtení komiksu tedy před čtenářem nejedou vyvstane otázka, zda tím normálním je Michaelův všední svět, anebo svět Flafíkových naivních tužeb a představ. I závěrečná pointa není nakonec nějakým definitivním rozuzlením, ale spíše soubojem těchto dvou pohledů na svět.

Komiks Flafík v zásadě nepřináší nic nového. Je to příběh hledání vlastního místa ve světě prostřednictvím dětského pohledu, který je vždy nový a nesamozřejmý. Flafík je tedy jakýsi Malý princ v komiksovém podání. Na druhou stranu, takových knížek, které nás vytrhnou ze zdánlivě samozřejmého chodu věcí zpět do stavu dětského údivu, takových není nikdy dost.


Stefan Segi


Lia, Simone: Flafík. BB/art, Praha 2007. 192 stran.


LitENky č. 4/30, roč. 2006/2007


Foto: BB Art
(22. 3. 2008, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2123


Jen pro otrlé


Markéta Holanová
( marketa.holanova)
Českému čtenáři dosud nebylo dopřáno mít v ruce knižně vydaný Red Meat. Možná je to ale dobře, jeho holubičí povaha by takovou zátěž nemusela unést.
Od roku 1989 se v nejrůznějších amerických tiskovinách začaly objevovat Cannonovy stripy. V roce 1996 přispěl k jejich masovému šíření internet. Českou mutaci zveřejňuje s autorovým požehnáním a doporučením publicista František Fuka na svých stránkách.
Komiks má podobu klasického tříobrázkového stripu, doprovázeného nesmyslným motem, které v české verzi není přeloženo. Kresba je silně statická, černobílá, prostor okolo postav zůstává prázdný. Cannon využívá několik různých, sobě si blízkých druhů kresby, které mírou stylizace odlišují okruhy postav.
Nejslavnějšími členy Cannonova panoptika jsou Earl a mlékař Dan. U Earla při důkladnějším zkoumání odhalíte rysy Charlese Baudelaira a Edgara Allana Poea. Silnější prvek stylizace nesou postavy mlékaře Dana či Teda Johnsona, a to v pop-artovém duchu amerických reklam z 50. let.
A co všechny postavy spojuje? Především brutální, cynický a leckdy i nechutný humor. Přesto (nebo právě proto) má Red Meat početnou základnu fanoušků po celém světě. Poučka o tom, že zakázané ovoce chutná nejlíp, v tomto případě platí. Všechno, co se nemá a nesmí, se v tomhle černobílém světě s radostí děje. Seznámení s Red Meatem probíhá přibližně takto: tajně si přečtete jeden strip. Pak druhý a třetí, abyste zjistili, jestli jsou takové i ostatní. A po desátém pevně vězíte v cynických redmeatovských spárech.


Markéta Holanová


Cannon, Max: Red Meat. Překlad: F. Fuka. www.fuxoft.cz/redmeat


LitENky č. 4/30, roč. 2006/2007

Red Meat - Earl

Red Meat - Earl

Red Meat. Zdroj: www.fuxoft.cz

foto: Max Cannon, František Fuka
(přidal uživatel marketa.holanova)
© Max Cannon, Františe

Red Meat

Red Meat

Red Meat. Earl a mlékař Dan

ilustrace: Max Cannon, František Fuka
(přidal uživatel marketa.holanova)
© Max Cannon, Františe

(22. 3. 2008, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2121


Hiphopová princezna z Persie

Marjane Satrapiová a její život v komiksu Persepolis
Sirovátka Štěpán
( stepan.sirovatka)
Komiks se pomalu stává jakýmsi literárním hip hopem dneška. Podobně jako v zmíněném hudebním žánru tvoří většinu produkce spíše komercionalizovaný brak, zároveň však komiks představuje univerzálně srozumitelný a sdělný jazyk, ve kterém lze podat veskrze současnou uměleckou výpověď. Také zde nalezneme sociální a osobní témata, politickou angažovanost a v neposlední řadě též vpád autorů z netradičních komiksových oblastí, kteří se zmocňují ze Západu importovaného média a po svém jej přetvářejí.
Íránka Marjane Satrapiová možná předznamenává nástup autorů třetího světa: podobně jako leckterý africký či karibský rapper vystudovala a žije v Evropě, zběžně si osvojila komiksovou techniku a vylíčila jí svůj příběh. Na originalitu stylu se zde nehledí, důležité je mít co říct – Satrapiová se ostatně vědomě přiznává k bezprostřednímu vlivu Davida B. Podobně jako jeho Padoucnice či Maus Arta Spiegelmana se řadí po bok autobiografických komiksů, které fungují také jako určitý druh autoterapie. Na rozdíl od epilepsie (Padoucnice) či holocaustu (Maus) se zde však tematizuje nelehký život s jedním fundamentalistickým islámským režimem.
Původně čtyřdílný komiks u nás vychází souborně ve dvou dílech, jak je již v tuzemsku dobrým zvykem. První kniha sleduje Marjaniny osudy od dětství až po odjezd na gymnaziální studia do Vídně, druhá pak její návrat do Íránu, neúspěšné manželství a opětovný odjezd, tentokrát do Francie. Komiks tak postihuje značnou část Marjanina života na způsob románu či rodinné ságy – vedle příběhu hlavní hrdinky sledujeme také životy její rodiny, početných příbuzných a přátel. Tento román lze číst dvěma způsoby – buď jako politický dokument, reflektující přechod Íránu od režimu šáha Pahlavího k islamistickému teroru ajatolláhů, nebo jako příběh jedné silné, inteligentní a svobodomyslné ženy, jež to nemá lehké nikde – a je lhostejné, jde-li o Írán či Rakousko. Obě roviny se však velmi ústrojně a organicky proplétají, aniž by jedna druhou rušily, naopak – Satrapiová je často strhující vypravěčka. Líčení politických událostí jistě českému čtenáři připomene nejednu podobnou zkušenost z dob komunismu – všudypřítomný státní dohled, propaganda, popravy hrdinů odboje, úzkostlivé balancování na hraně toho, co ještě lze na veřejnosti říci a co už ne. Satrapiová však těmto událostem dokáže vdechnout zvláštní, zcela osobní a naléhavou tragiku, kterou rozehrává pomocí specificky komiksových prostředků: scéna, kdy je jeden z účastníků nepovoleného mejdanu pronásledován mravnostními milicemi přes střechy domů tak dlouho, až se nakonec zřítí do propasti mezi činžáky, je podána na několika stranách zcela beze slov pomocí primitivistické stylizace, aby se nakonec vrátila do normálního rytmu vyprávění pouhými třemi mrazivými slovy: „Seberte ty kurvy!“ V těchto scénách je Persepolis patrně nejsilnější.
Osobní život hrdinky je pak překvapivě podobný západnímu stylu: alkohol i punk, seriálový look z Ameriky, vzdělání z Evropy… Touze žít po svém však stojí v cestě politické okolnosti i tlak tradice (např. snaha vdát ženu za každou cenu). Po částečné emigraci na Západ však přichází opět jen deziluze: Marjane coby přistěhovalec nakonec končí na ulici bez jakékoli perspektivy a vrací se zpět do vlasti. Ani zde uzavřené manželství není šťastné a Marjane tak zjišťuje, že nepatří vlastně nikam. Kniha tak končí vysněným odletem do Francie. Happy end? Katarze? Těžko říct. Kniha nijak nemoralizuje, spíše podává upřímný pohled bez jekéhokoli kompromisu – se vším dobrým i zlým. Jak praví poslední věta knihy: „Za svobodu se platí…“
Persepolis je tak silnou uměleckou výpovědí, jež je do značné míry neopakovatelná – sílu totiž románu nedodává ani tak téma samotné, jako spíš výjimečnost hlavní protagonistky. Jedna autobiografická linie světového komiksu je tak završena a je otázka, kolik silných osobních příběhů po Spiegelmanovi, Davidu B. či Craigovi toto médium ještě unese. Nebezpečí epigonství je zde vysoké.


Štěpán Sirovátka


Satrapiová, Marjane: Persepolis I, II. BB/art, Praha 2006 a 2007. 160 a 180 stran.


LitENky, č. 4/30, roč. 2006/2007
(22. 3. 2008, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2122


Začínáme od nuly?

Průřez novou vlnou českého a slovenského komiksu
Markéta Holanová
( marketa.holanova)
Výstavní prostor Vysoké školy umělecko-průmyslové hostil od 29. 2. do 28. 3. novou generaci českých a slovenských komiksových tvůrců. Po zastavení v Brně v srpnu 2007 doputovala tato expozice i do Prahy. Generace nula je zároveň prvním článkem v řetězu výstav EAST 1ST! Tento projekt si klade za cíl představit autory bývalého východního bloku, kteří se zabývají komiksem, animací či jinými formami vizuálního umění.
Po dlouhá léta vystupoval Komiks tak trochu inkognito. V československém prostředí si podle rad mocných říkal Obrázkový Seriál. Pod tímto jménem působil především na dětské čtenáře, kde si rychle získával příznivce. Celá řada jeho potomků se stala nesmrtelnými, vzpomeňme třeba na Čtyřlístek nebo na Rychlé šípy.
Stejně jako mnoho jiných se i Komiks po pádu železné opony vrátil ke svému západním jménu. Zároveň zatoužil po širším publiku, které mu bylo dlouhá léta odpíráno. V 90. letech zahájil masivní tažení do neprobádaných končin, které představoval Dospělý Čtenář. Bohužel poněkud přepálil start, takže jeho rychlý nástup bez zadních koleček znamenal i rychlý pád. Bylo potřeba se na jistou dobu zastavit a chytit druhý dech. A vypadá to, že se na počátku nového tisíciletí komiks nadechl opravdu pořádně.
V prostoru VŠUP se představilo 37 tvůrců nové vlny českého i slovenského komiksu. Mezi vystavenými byla jména relativně známá, jako Jiří Grus, Branko Jelinek nebo Adolf Lachman. Expozici se podařilo zachytit mnohotvárnost současného českého i slovenského komiksu. K vidění byla díla konzervativnější i experimentálnější povahy a celá řada kreslířských technik. Autoři měli většinou k dispozici jeden až dva panely. Díla výše jmenovaných známějších tvůrců byla reprodukována na velkých plátnech.
Problematickým způsobem byly podány informace o autorech a vystavených dílech. U jednotlivých panelů a pláten byl popisek, na kterém bylo uvedeno pouze jméno autora. Chyběl jakýkoli další údaj – doba vzniku, zda je vystavený komiks celý, nebo zda se jedná pouze o ukázku z nějakého většího díla. Je možné, že tyto informace obsahuje katalog, vydaný při této příležitosti. Přesto si myslím, že si divák tyto informace zaslouží, i když není vlastníkem katalogu.
Právě údaj o celkovém rozsahu komiksu jsem postrádala nejvíce. Čtete si příběh, čekáte na závěrečnou pointu, která se ovšem nedostaví. V tu chvíli vyvstává otázka – má autor problém příběh vypointovat, nebo se jedná o jeho záměr? Odpověď se později ukázala jako velice prostá: zkrátka nebyl zveřejněn celý komiks. Tuto odpověď mi poskytla až komentovaná prohlídka, která se konala 19. 3. 2008 za přítomnosti Tomáše Prokůpka, kurátora výstavy, a Jiřího Gruse a Branka Jelinka.
Tomáš Prokůpek zasvěceně načrtnul portrét typického komiksového tvůrce z generace nula: „Narodil se v sedmdesátých letech a zažil komiksový boom 90. let. Jistou specifičností této generace je, že se jedná o akademicky vzdělané výtvarníky.“ Řada autorů vystudovala AVU (např. K. Jerie, J. Grus), J. Bažant a M. Němeček jsou scénografové, M. Pokorný absolvoval animaci ve Zlíně. Jako zjevení tak působí Jiří Zimčík, který je vyučeným truhlářem.
Co českému komiksu v současné chvíli nejvíce schází? Podle mého názoru sebevědomí. Současní tvůrci se mohou obrátit k jisté tradici. Český komiks se začíná ozývat i v zahraničí - Lucie Lomová publikovala své album Anna chce skočit ve Francii, společné dílo Jiřího Gruse (kresba) a Štěpána Kopřivy (scénář) Nitro těžkne glycerinem vyšlo dokonce v pěti zemích (USA, Francie, Německo, Holandsko, Španělsko). Proto doufejme, že Jiří Grus, jeden z nejtalentovanějších tvůrců nové generace, myslí svá slova jen jako nadsázku: „To, že kreslím komiksy, radši nikomu neříkám.“


Markéta Holanová


Generace nula. Nová vlna českého a slovenského komiksu. 29. 2.–28. 3. 2008. Galerie VŠUP.


LitENky č. 4/30, roč. 2006/2007


Generace nula

Generace nula

Záběr z výstavy Generace nula. Zdroj: http://kultura.ihned.cz


Brano Jelinek: Oskar Ed

Brano Jelinek: Oskar Ed

Ukázka z komiksu Oskar Ed slovenského autora Brana Jelinka. Zdroj: www.komiks.cz

ilustrace: Brano Jelinek
(přidal uživatel marketa.holanova)
© Brano Jelinek

Adolf Lachman - Pérák

Adolf Lachman - Pérák

Ukázka z prokletého projektu českého komiksu Pérák. Zdroj: http://kultura.ihned.cz

ilustrace: Adolf Lachman
(přidal uživatel marketa.holanova)
© Adolf Lachman

(24. 3. 2008, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2129


Němý štramák

Komiksový sešit Pšššt! přináší příběhy havraního vagabunda
Stefan Segi
( stefan.segi)
Pod pseudonymem Jason se skrývá jeden z nejvýznamnějších současných norských kreslířů, John Arne Sæterøy. Jeho dílo je charakteristické jednotícími prvky, kterými jsou personifikovaná zvířata, minimum bublin a nadhled.
Hlavním hrdinou černobílého komiksu beze slov Pšššt! je černý havran. Tedy spíše personifikovaný černý havran, neboť, podobně jako u Spiegelmanova Mause, i pro Jasona jsou zvířecí tváře pouze maskou tváří lidských. Tématem série příběhů, které v komiksové knížce nalezneme, jsou pak nejrůznější životní situace, se kterými člověk chtě nechtě musí přijít do styku.

Tím prvním, co čtenáře zaujme, je hlavní postava Havrana. Jasonovi se v jeho osobě podařilo vyhmátnout typ neodolatelného losera, ve sportovním sáčku s frajerským kloboučkem. Dá se s ním ztotožnit a soucítit bez jakéhokoliv náznaku citového vydírání i v těch nejtragičtějších situacích. Nutno dodat, že na tom má výrazný podíl i přítomnost charakteristického humoru, který je něžný a zároveň docela černý.

Kresba je vcelku jednoduchá, ale velmi kompaktní. Jason vychází nejvíce z pojetí němé grotesky, tak, jak ji známe například z raných animovaných disneyovek. Koneckonců Havranův oděv i celá atmosféra příběhů jsou blízké právě meziválečnému americkému ztvárnění, které dnes působí poněkud groteskně, ale zároveň i jaksi temně.

Právě němé ztvárnění umožňuje Jasonovi velmi podnětný a originální pohled na situaci stárnoucího bohéma. Můžeme zde sledovat jeho lásky, jeho deprese poté, co je mu děvče přebráno, a například i radosti a strasti s výchovou syna, který mu náhle dorazí do poštovní schránky. Tyto zdánlivě samozřejmé a ohrané situace Jason pojímá přímo mistrně a vždy se mu podaří najít si originální úhel pohledu a vyhnout se zbytečnému sentimentu. Krásná je například epizoda, kdy si Havran začíná uvědomovat vlastní smrtelnost. Jednoho dne ve frontě na autobus narazí na Smrtku, a ta ho pronásleduje tak dlouho, dokud se oba nesmíří a nenaučí se spolu sdílet postel, pivo i holicí stojek.

Zkrátka a dobře, Jasonův komiks Pšššt! je opravdu zajímavým a hodnotným dílem, které v sobě spojuje němou grotesknost animovaných filmů s hloubkou existencionalismu, aniž by výsledek působil příliš vykonstruovaně či intelektuálsky. Nezbývá než těšit se na vydání dalších Jasonových komiksů.


Stefan Segi


Jason: Pšššt! Mot, Praha 2007. 128 stran.


Foto: Daemon.cz


LitENky č. 4/30, roč. 2006/2007

(25. 3. 2008, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2130


Tahle země není pro starý… ani pro mladý… ani pro Boha

Beznadějné putování za nadějí
Kateřina Kubová
( katerina.kubova)
Román Cesta amerického spisovatele Cormaca McCarthyho (*1933) získal v roce 2007 Pulitzerovu cenu. A není divu. Už od začátku je čtenáři jasné, že pod slupkou sci-fi se v Cestě skrývá něco závažného, něco jako „absolutní pravda světa“.
Otec, syn, nákupní vozík se všemi jejich věcmi. Putují po Zemi zpustošené blíže neurčenou katastrofou, téměř nikde nic živého, vše mrtvé, zničené. Putují k moři, aniž ví proč. Jen aby měli nějaký cíl, aby měli proč žít. Každý den bojují o život – neumřít hlady, zimou, žízní. Schovávají se před tlupami zdivočelých vrahů, zrůd, které se živí lidským masem. Naprosto beznadějná situace. Jeden bez druhého by nejspíš už nežili, jeden pro druhého představují celý svět. Situace ideální pro přemýšlení o životě. O jeho smyslu. O víře. O lidech. Do jejich nitra ale nemáme téměř možnost nahlédnout. Přesto se z jejich na první pohled banálních dialogů dozvídáme vše. Možná i víc, než jsme kdy vědět chtěli.
Román konfrontuje chápání světa dospělého člověka a dítěte. Chlapce, který nezažil svět před katastrofou. I v tomto světě-nesvětě pořád věří v lidskou dobrotu. V lepší budoucnost. Ale stejně jako jeho otec tuší, že žádná není. Přesto představuje poslední paprsky světla na umírající Zemi. Je posledním člověkem, který věří v Boha. Ostatní už v něj věřit přestali. „Kde nemůžou žít lidi, bohům se nedaří o nic líp.“
Na rozdíl od mnoha ostatních románů zobrazujících katastrofické vize, které se odehrávají v daleké budoucnosti, Cesta se týká budoucnosti tak blízké, až nás mrazí. Jak málo chybí k tomu, abychom se ocitli v stejné pozici jako hrdinové. Strohé vyjadřování koresponduje s pustotou nejen na Zemi, ale i v myšlenkách hrdinů. Přímá řeč bez uvozovek, začleněná do promluvy vypravěče, neustálý tok vyprávění. Jako by nás autor nechtěl za žádnou cenu vytrhovat z děje zbytečnými znaménky.
Umění je jedinečné v tom, že na rozdíl od vědy, zaměřené jedním směrem, zobrazuje život komplexně, podává celkový pohled na svět. Pokud k literatuře přistupujeme takto, pak je McCarthyho román prototypem umění. A i přes to, že jistým způsobem popírá existenci Boha, představuje svým poselstvím jakousi „moderní Bibli“.
Kateřina Kubová
McCarthy, Cormac: Cesta. Překlad: Jiří Hrubý. Argo, Praha 2008. 187 stran.


(29. 3. 2008, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2135


Chlapský svět v povídkách

Drsnost, která není pro každého
Kristýna Horáčková
( kristyna.horackova)
Soubor povídek Stanislava Berana Až umřeš, nikdo už ti nebude chtít sahat na prsa, nechává čtenáře nahlédnout do světa těch, kterými by sám s největší pravděpodobností nechtěl být – nezaměstnaných, alkoholiků, lidí bez smyslu existence.


Nehrdinští hrdinové Beranových povídek se dají rozdělit do několika skupin – ti, kteří se do své situace dostali vlastní vinou, další, u kterých hrála roli souhra nešťastných náhod, a poslední, u kterých se jedná u životní styl. Valná většina z nich již rezignovala na jakékoliv pokusy o změnu či zlepšení, živoří si ve svém stereotypu a je jim v podstatě dobře. Jen málokdy se objeví záblesk poznání a lítosti nad sebou samým, ten je však často velice rychle přehlušen myšlenkou, která pro ně má vyšší prioritu (například jestli se dnes večer půjde na pivo).
Povídky mají často šablonovitý ráz, uvádí čtenáře bez jakékoliv expozice rovnou do děje a stejně tak nenadále i končí. Tato nedořečenost sice ve čtenáři rozvíjí fantazii a sklon k vytváření vlastních závěrů, po čase však začíná být unavující. Stejně tak působí i fakt, že valnou většinu hlavních hrdinů tvoří muži – muži, kteří řeší stále stejné problémy (ať už se jedná o neustálý nedostatek peněz na rum, problémy s nechápavou manželkou nebo o potřebu se v hospodě někomu svěřit se svým zpackaným životem). Pro ženy je v tomto drsném a bezútěšném světě jen minimum prostoru – a když už se nějaká z nich příběhem mihne, nese vždy osobité rysy prostředí.
Zpestřením (ovšem ne vždy v kladném slova smyslu) některých povídek je střídání úhlu pohledu – autor občas v krátkém sledu bez varování vymění vyprávějící postavy či promítne do děje jejich myšlenkové pochody. Tento znásobený a neočekávaný pohled na tutéž situaci může ale být na tak malé ploše příběhu pro čtenáře mírně matoucí.
Jedním z kladů knihy je bezpochyby její jazyk, který dokonale vystihuje charakter postav – jejich promluvy tvoří ponejvíce krátké, úsečné věty, nešetřící vulgarismy a nadávkami, které s úspěchem dolaďují atmosféru spodní vrstvy společnosti, často venkovského prostředí. Z celého textu čiší drsnost, surovost a místy až jistá míra omezenosti, která se nemusí každému čtenáři zamlouvat.


Kristýna Horáčková


Beran, Stanislav: Až umřeš, nikdo už ti nebude chtít sahat na prsa. Host, Brno 2007. 172 stran.

(30. 3. 2008, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2139


Já, nejá a kognitivní poetika

Pavel Jiráček metodou výzkumu hodnotí vnímání lyrického rytmu
Stefan Segi
( stefan.segi)
Debut samorostlého teoretika poetiky Pavla Jiráčka je pozoruhodným útvarem, který se pohybuje mezi filozoficko-estetickým shrnutím a prezentací dotazníkového výzkumu. Hlavním tématem pak není ani tak rytmus v užším slova smyslu, jak by tomu nasvědčoval titul, ale především bezprostřední vnímání emocí a kvalit v lyrickém verši.
První polovina Lyrického rytmu je tvořena především popisem teoretických východisek a inspirací. A není toho málo. Autor se opírá především o výdobytky fenomenologie, tedy jde mu o nezprostředkované vidění světa. Klíčem k němu pak není osvícenecké „cogito“, nýbrž tělesná časová zkušenost, jejímž hlavním modulátorem jsou emoce. A právě emoce jsou zde označeny za hlavní sdělení lyrické básně. Jiráčkova teoretická základna se nicméně neomezuje na fenomenologii a bohatě čerpá také z versologie, psychologie, recepce a především z kognitivní vědy všeho druhu.
Část, která je věnována zpracování výzkumu a prezentaci jeho výsledků, je pokusem překlenout mezeru mezi individualitou emoce a objektivním působením lyrického rytmu. Výzkum probíhal především ve třech relevantních kategoriích: libost, světlost a aktivita, z čehož už jasně vyvstává vázanost recepce na tělesnost jako základního nositele afektu.
Lyrický rytmus je kniha nabitá informacemi. Rozhodně ji ale nelze doporučit jako vzdělávací četbu do vlaku nebo do tramvaje. Pochopení autorova specifického přístupu si žádá čas a soustředění. Na druhou stranu, Jiráček předkládá velmi ucelený a propracovaný názor na problematiku těla, emocí a lyrického verše. Právě tento ucelený názor, podpořený mnoha příklady, může být pro čtenáře i zajímavější než samotný rozsáhlý a podrobně prezentovaný materiál výzkumu.
Lyrický výzkum má také jednu velkou nevýhodu. Jeho metoda je velmi specifická a postupy, které zde autor použil, se dobře uplatní v dané koncepci. Nedokáži si však představit, že by další výzkum na podobné téma přinesl něco zásadně nového. Z toho důvodu další Jiráčkova práce bude muset vycházet z odlišného přístupu k věci. To ovšem vzhledem k všeobecné stagnaci české literární vědy rozhodně nebude na škodu.
Stefan Segi
Jiráček, Pavel: Lyrický rytmus. Host, Brno 2007. 300 stran.

(1. 4. 2008, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2145


Z kamínků přítomnosti utkaná pláž minulosti

Když se čas zbaví obojku
Marek Dobrý
( marek.dobry)
Ve svých prvních textech popularizoval Ian McEwan adjektivum makabrózní. Při četbě jeho nejslavnějšího díla, Betonové zahrady, je totiž právě tento výraz tím, co čtenář hledá, když se snaží pojmenovat perverzi, kterou drží v dlaních. Slovo označující pocity z poslední McEwanovy novely Na Chesilské pláži bude ovšem hledat podstatně obtížněji.
Novela je rozdělena do pěti kapitol. V prvních čtyřech se vypravěč zaměřuje střídavě na přítomnost svatební noci a minulost. Pátá kapitola je syntézou neodvratných důsledků minulosti s odkrytou a nepříjemnou realitou přítomnosti a následným letmým nahlédnutím budoucnosti. Jak vidno, čas je dominantou celého díla.
Florence a Edward „žili v době, kdy hovor o sexuálních problémech prostě nebyl možný“ a „kdy být mladý představovalo společenské břímě, znamení bezvýznamnosti, mírně trapný stav, z něhož manželství nabízelo počátek léčby“. Příběh se odehrává v době těsně před sexuální revolucí v Anglii, tedy na počátku šedesátých let. Dobové zařazení je důležité hned z několika hledisek. Především poskytuje vypravěči prostor pro představení dvou osob, jež právě vstoupily ve svazek manželský, aniž by věděly cokoliv o sexualitě svého partnera. Při setkání jejich těl v prvním nepovedeném milostném aktu tak vytanou na povrch všechny dosud přehlížené protiklady jejich osobností. Spíše než o prezentaci sexu jakožto prostředku pravého poznání druhé osoby se vypravěč zaměřuje na malinkatý okamžik, v němž se fatálně mění život jedince. Historický kontext příběhu ale ovlivňuje i dialogy díla. Oběma partnerům běží hlavou myšlenky na blížící se sexuální styk, ani jeden ovšem nenachází slova, kterými lze o této záležitosti mluvit. „Žádná taková neexistují. Podobný jazyk bylo teprve nutno vynalézt.“
Příběh má dvě časové roviny. V první sledujeme Florence a Edwarda při večeři před svatební nocí. Vševědoucí vypravěč používá strohý jazyk prostý metafor či uměleckých příkras. Důsledně popisuje detaily atmosféry okamžiku. S brilantní plynulostí přechází z prostoru pokoje do myšlenkových pochodů střídavě Edwarda a Florence. V těchto psychoanalytických drobnokresbách pak čtenář zjišťuje neslučitelnost jejich vnitřních světů. Rozhovor mezi postavami je omezen na několik málo holých vět bez skutečného obsahu. V této časové rovině existuje zdánlivě jen přítomnost. Pod tíhou blízké budoucnosti a ve stínu nadějí vše prostupující minulosti je to však přítomnost nesnesitelná.
V druhé časové rovině, podstatně rozvleklejší, vypravěč odhaluje minulost vztahu novomanželů. Od seznámení přes první rande až po seznámení s rodiči. Balancování na hraně červené knihovny ale umožňuje jemně nastínit všechny rozpory, které, na rozdíl od těch sexuálních, lze zamlčet. Mírným nedostatkem je v této rovině jazyk. Snaha o udržení strohého jazyka v dlouhých větách přírodních a interiérových popisů zde na několika místech mění exkurzi do historie v poněkud nudnou záležitost.
Jestliže chyběly v první části díla výraznější dialogy, po onom fatálním okamžiku, kdy se oběma postavám změnil scénář budoucího života, přichází smršt přímých vět. Tlaku všech dobových povinností a tradic zbavené postavy spolu můžou konečně hovořit. Tento rozhovor, ve kterém se poprvé setkávají se skutečnou silou vyřčeného, napíše tečku za časovou rovinou, v níž vypravěč sleduje přítomnost. Slova nejsou jen kamínky z Chesilské pláže vhozené do moře, ale rány z kulovnice vystřelené v době míru. Druhá časová rovina, začínající v hluboké historii, pokračuje v přehledovém náhledu do budoucnosti Edwarda. Ženská postava se již v textu jen občas mihne jako palimpsestová reminiscence.
V Betonové zahradě šokoval Ian McEwan perverzí a absurditou scén. Novela Na Chesilské pláži uchvacuje především propracovaností na všech rovinách. Jazyk a jeho ilokuční síla v mezilidských vztazích jsou prvkem, který převrací životy postav naruby v jediném okamžiku. Raději se tedy zdržím hledání výrazu, který by pojmenoval tvář nového stylu tohoto autora.

Marek Dobrý

McEwan, Ian: Na Chesilské pláži. Překlad: L. Šenkeřík. Odeon, Praha 2007. 128 stran.



Na Chesilské pláži - k článku Z kamínku přítomnosti...


(7. 4. 2008, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2149


Tabula rasa


Kateřina Kubová
( katerina.kubova)
Autobiografická novela Elišky Vlasákové přináší pohled na svět dětskýma očima, spíše tedy „jedním okem“, jak zní název. Autorka vzpomíná na své dětství poznamenané vadou zraku. Malá Eliška vidí jen na jedno oko, to ale, zdá se, přináší do jejího chápaní světa jakousi bezprostřednost a bezelstnost.
V knize autorka zachycuje prvních pět let svého života. První rok života reprodukuje hlavně na základě vyprávění své maminky, potom už se vynořují její vlastní vzpomínky. Interpretace hrdinčiných dětských zážitků probíhá dvojím způsobem, nejdříve z pohledu Elišky-dítěte a poté Elišky-stárnoucí ženy. Protiklad mládí a stáří, protiklad života a smrti prochází celým dílem. Umístění školky, do které Eliška chodí, vedle starobince mluví za vše.
Než Eliška do školy nastoupí, společnost pro ni představuje téměř výlučně „jen“ její maminka. Pro Elišku je symbolem pravdy a dobra. Možná nahrazuje Eliščino nemocné oko. Jsou to totiž především rodiče, kteří svým potomkům zprostředkovávají často nepochopitelnou životní realitu. Všechny malé děti jsou svým způsobem jednooké. Vidí a hodnotí skutečnost přímočaře až naivně, bez „postranních úmyslů“. Ale mnohdy lépe a objektivněji než jejich rodiče. A to platí i v případě Elišky.
Působivost textu umocňuje dokonalé jazykové ztvárnění. Jako bychom se ocitli v hlavě malé hrdinky, jako bychom s ní bádali nad tím, proč prší a jak to, že maminka má vždycky pravdu. Tak dokonale dětsky položené otázky nám vrtají hlavou mnohem víc než „být, či nebýt“.

Kateřina Kubová

Vlasáková, Eliška: Jedním okem. Triáda, Praha 2007. 124 stran.


(19. 4. 2008, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2156


Dala jsem ti den na rozmyšlení

Malé rodinné drama?
Markéta Holanová
( marketa.holanova)
Problematika rodinných vztahů (především těch nefunkčních) se dílem Hanne Ørstavikové proplétá jako červená nit. Norský literární historik Per Tomas Andersen tento směr přiléhavě označuje jako „neklid v rodinném hnízdě“.
Po románu Láska vychází v českém překladu pravděpodobně nejoceňovanější kniha Hanne Ørstavikové Ve skutečnosti. Johaně je dvacet, studuje psychologii a žije se svou matkou. Má plán, který odhodlaně plní. Studium tvoří středobod Johanina života. Bydlením u matky se vyhýbá studijní půjčce, kterou by si jinak musela vzít. Po ukončení studia si z ušetřených peněz koupí byt a otevře vlastní praxi. Její pracně vyvažovaný svět zboří seznámení s pomocníkem ze školní kantýny, Ivarem.
Ørstaviková rozehrává děj ve dvou časových liniích. Johana se chystá odletět s Ivarem na šest týdnů do Ameriky. V den odletu zjistí, že pokoj je zvenčí zamčený. Stoupne si k oknu a vzpomíná na události předcházejících dnů. Z jejího vyprávění skládáme mozaiku vzájemného vztahu s matkou, který působí stabilně a přátelsky. Na povrch vyplouvají temné epizody jejich soužití. Obě ženy se vzájemně vysávají a trápí. A jen těžko můžeme říct, čí je to vina. Johana žije na matčin účet, ale matka s ní manipuluje a nechce ji nechat dospět.
Nejvýraznější je motiv peněz. Johana se neustále strachuje, že se bude muset odstěhovat. „Myslela jsem na svůj plán, finanční situaci, budoucnost. Zničila jsem si všechno tím, že jsem ji vzala na ten film? Třeba se budu muset odstěhovat z domu už teď, svázat se studijní půjčkou a peníze na byt nebudu mít nikdy.“
Ørstaviková váží každé slovo, severská střízlivost vyprávění jen zvyšuje napětí, které vystupuje zřetelněji a zřetelněji. Promyšlená výstavba a časté střídání časových perspektiv udržuje čtenářovu pozornost od první do poslední řádky.

Markéta Holanová

Ørstaviková, Hanne: Ve skutečnosti. Překlad: M. Juříčková. Doplněk, Brno 2008.
136 stran.
Ve skutečnosti

Ve skutečnosti (zvětšit)

Hanne Ørstaviková

Hanne Ørstaviková (zvětšit)

(20. 4. 2008, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2157


Inspektor Clouseau a jeho všemocný falus

Jan Stern úspěšně navazuje na průlomový debut
Stefan Segi
( stefan.segi)
Ve své předchozí knize Média, psychoanalýza a jiné perverze Jan Stern názorně předvedl, jak má vypadat sbírka populárně vědeckých esejů v jedenadvacátém století. Musí být sexy, názorná, aktuální a pokud možno provokativní. Sternova nová kniha, taktéž sbírka esejů Totem, incest a odkouzlení buržoazie, se drží osvědčené receptury.
Když tvrdím, že Sternovy eseje jsou „sexy“, mám tím na mysli především jejich neodolatelnou přitažlivost. Málokterý čtenář laik by si dobrovolně přečetl stať nazvanou třeba Anální fixace. Esej nazvaná „Klečení po výprasku a Ally McBeal“ naproti tomu okamžitě strhne pozornost. Přitom Stern v žádném případě neklame názvy, ale pojmenovanou problematiku vskutku řeší. Byť pouze jako případ komplexnějšího jevu.
A zde je třeba vyzdvihnout další klad Sternovy práce. Je poctivý. Populární témata pro něj nejsou klíčovým bodem, ale jen malým dílem skládačky. Stern trpělivě vysvětluje své teoretické předpoklady a graduje je do pointy, která by bez předchozího výkladu nebyla pochopitelná. Zde je třeba vyzdvihnout, že si autor nehraje na všeználka a přiznává jistou omezenost svého přístupu, jehož středobodem je freudovská psychoanalýza s přesahy do neomarxismu. Nakonec i toto omezení je pro čtenáře jistým pozitivem, protože když už jednou pronikne do freudovské terminologie, kniha se stává podstatně srozumitelnější.
Paleta témat Totemu, incestu a odkouzlení buržoazie je opravdu široká. Pro bohemisty je jistě zajímavá jeho koncepce radikálního čtení, tedy nacházení vnitřních, obecně platných archetypálních významů uvnitř textu. Toto radikální čtení staví proti postmodernistickému čtení individualistickému. Pozorný a trpělivý čtenář se však dočte mnoho zajímavého i o lásce, mediálním diskursu, náboženství či o inspektoru Clouseauovi.
Přitom se povětšinou nejedná o nějakou intelektuální exhibici. Elegantní analýza pohádky Dlouhý, Široký a Bystrozraký může být pro svoji názornost a srozumitelnost v budoucnu používána jako školní pomůcka pro výklad Freudova chápání vývoje sexuální identity.
Kniha Totem, incest a odkouzlení buržoazie má dvě zásadnější úskalí. Jedno pro čtenáře a jedno pro autora. Čtenář si po intenzivnější četbě může připadat jako ubohý balíček komplexů a neuróz v temném světě plném skrytých významů. Naproti tomu problém Jana Sterna spatřuji v příštím postupu. Obě jeho knihy jsou v českém prostředí něčím výjimečným, a to jak obsahem, tak i čtenářským ohlasem. Pokud by však chtěl použít stejného konceptu i potřetí, jen těžko by se mohl vyhnout prázdnému opakování. A to by si jistě nepřál ani autor, ani jeho čtenáři.

Stefan Segi

Stern, Jan: Totem, incest a odkouzlení buržoazie. Malvern, Praha 2007. 280 stran.

(21. 4. 2008, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2163


Kde se holčičky mění v ředkvičky


Kateřina Kubová
( katerina.kubova)
Knihafoss – podle jedné z postav to znamená něco jako „knihovej vodopád“. A to naprosto přesně vystihuje druhou dětskou knihu Marky Míkové.
Hlavní hrdinka Hredka na nás chrlí vodopád zážitků z Islandu. Při čtení nám dává obrovskou volnost: můžeme číst napřeskáčku, můžeme do knihy psát a domýšlet Hredčin příběh, když je zraněná a sama psát nemůže. Dokonce nás k tomu všemu nabádá. Knihafoss je hra. Hredka (islandsky) v překladu znamená ředkvička. A tak není divu, že se hlavní hrdinka, nejdříve holčička-skejťačka, v ředkvičku promění, pak v červenou barvu duhy, pak v ptáka papuchalka... Jednou ráno, při cestě do školy, zkouší novej „skejtovej trik“ a z ničeho nic se octne na Islandu. A tam to všechno začíná – proměny, setkání s trolly, s papuchalky... když sníte rybu, naroste vám knír. Na Islandu není nic nemožné. Vše je dovoleno, stejně jako my máme vše dovoleno při čtení Knihafoss.
Knihafoss není ale jen jeden velký výmysl. Nenásilnou formou nás seznamuje s tím, jak to na Islandu chodí. Počasí, krajina, zvířata, pokud chcete, dokonce si můžete zkusit upéct i velrybu. Recept najdete na straně 59. To ale ještě pořád není všechno, v knížce najdete i CD zhudebněných básniček, které jsou součástí Hredčiných vyprávění. Pusťte si ho jako kulisu při čtení a už vám nic nebrání přemístit se na Island. A nepotřebujete k tomu ani skejt.


Kateřina Kubová
Míková, Marka: Knihafoss. Baobab, Praha 2007. 116 stran.

(25. 4. 2008, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2172


Magie pražských kaváren

Slovem, obrazem, s citem
Ema Stašová
( ema.stasova)
Do konce srpna probíhá v Muzeu hlavního města Praha výstava, kterou by si neměl nechat ujít žádný kavárenský povaleč. Expozice Pražské kavárny a jejich svět mu totiž nabízí návštěvu kouzelných dob, kdy se Karel a Josef Čapkovi, Jaroslav Seifert, Karel Poláček, Franz Kafka a další autority české kulturní scény scházeli v kavárnách a pili kávu, četli, zuřivě diskutovali či jen tak okouněli; a v cigaretovém oparu je čas od času pobozkala Múza. Nahlédněme teď do stejnojmenné knihy, již u příležitosti výstavy vydalo nakladatelství Paseka.
Tvář Prahy počala získávat oduševnělý ráz roku 1711. Tehdy Syřan Gorgos Hatalah il Demški našetřil z pouličního prodeje turecké kávy dostatečný obnos financí a otevřel zde první kavárnu. Leč kavárenská éra, které se recenzovaná kniha věnuje, nastala až na přelomu devatenáctého a dvacátého století.
Základy dodnes oslnivého lesku kavárny Slávie na Národní třídě pokládali bratři Čapkové, Seifert s Nezvalem a Teigem. Ti ji – tehdy ještě zakouřenou a bez „VIP“ výhledu na Hrad (prosklené plochy získala Slávie po rekonstrukci ve čtyřicátých letech) – upřednostnili před vybranější Národní kavárnou.
Pražské kavárny a jejich svět

Pražské kavárny a jejich svět (zvětšit)

To Albert Einstein, který nějaký čas přednášel na Univerzitě Karlově, si oblíbil nedaleký Louvre. Později v něm byl založen PEN klub i Pražský lingvistický kroužek.
Jaroslav Hašek bavil improvizovanými přednáškami návštěvníky Montmartru v Řetězové. Tato koncertní a zábavní kavárna byla svědkem prvního tanga v českých zemích. Předvedl jej tamní vrchní Jirák s dívkou Emčou, přezdívanou „Revoluce“. V Montmartru bylo možné potkat Eduarda Basse, Františka Gellnera, tehdejší herecký ansábl Národního divadla či kabaretu Červená sedma.
Pražští Němci v čele s Kafkou, Brodem a Werfelem se scházeli v hybernském Arcu. Původní interiér navrhl Josef Kotěra a Milena Jesenská se tu seznámila s prvním manželem. Všichni dohromady tvořili Arconauty, jak je vtipně nazval novinář Karl Kraus.
Pražské kavárny a jejich svět

Pražské kavárny a jejich svět (zvětšit)

A co teprve zašlý lesk Unionky! Stávala na rohu Národní a Pernštýna v domě rodiny Braunerové a než komunismus budovu i kavárnu srovnal se zemí, nabízel Union chápavou náruč několika generacím umělců a jiným rozháraným duším. Na památku magického bludiště jednotlivých místností byl v padesátých letech vydán sborník. Přispěla do něj většina oddaných štamgastů.
Ale teď již zpátky na zem. Pražské kavárny a v nich ukrytý stroj času svádí k přílišnému snění. Autory této obrazově bohaté publikace jsou mladí historici Eva Bendová, Tomáš Dvořák, Dominik Hrodek a Šárka Kořínková. V pátrání po stopách kaváren první poloviny dvacátého století se zaměřili na výtvarné umění s kavárenskou tematikou (úchvatný Piják absintu Viktora Olivy z roku 1900 dodnes zdobí zdi Slávie), paměti a dobový odborný časopis Kavárník (vycházel v letech 1923–27 a obsahuje mj. stížnosti kavárníků na nevycválané hosty, kteří vystřihují z tiskovin články), reflektují obraz kavárny v literatuře, vyčíslují dochované exponáty.
Pražské kavárny a jejich svět

Pražské kavárny a jejich svět (zvětšit)

Nejpůsobivější a z informačního hlediska nejobjevnější je ovšem titulní kapitola Dominika Hrodka mapující vazby významných českých osobností na jednotlivé kavárny. Čtenář nemusí být ortodoxní kavárnofil, aby hltal stránky jedním dechem, aby cítil touhu zjistit více o jedinečném vrchním kavárny Union Františku Paterovi či svérázném kavárníku Josefu Suchánkovi z Arca, jenž vypsal odměnu na hlavy vystřihovačných zlodějů...
Snad se nedopustím otřepanosti, když Pražské kavárny a jejich svět označím za krásnou knihu. Je vhodná pro sentimentální snivce, kteří by za trochu kavárenské atmosféry šli kilometry po pražské dlažbě. Což je ostatně mnohem tvrdší oběť než Vrchlického „světa kraj“.


Ema Stašová


Bendová, Eva ad.: Pražské kavárny a jejich svět. Paseka, Praha 2008. 152 stran.



„Minulou sobotu recitoval Werfel v Arcu Písně života a Oběť. Úžasné!“
Franz Kafka, deníkový zápis ze 30. srpna 1912



LitENky č. 5-6/31-32, roč. 2007/2008

(25. 4. 2008, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2173


Procházka příběhem a vyprávěním

Platí naratologické teorie mezi médii?
Markéta Holanová
( marketa.holanova)
Knihovnička naratologa je zase o kousek bohatší. Jako dvacátý první svazek Teoretické knihovny brněnského nakladatelství Host vyšla jedna ze základních příruček oboru – Příběh a diskurs amerického autora Seymoura Chatmana.
Seymour Chatman se v pěti kapitolách pokouší podat shrnutí dosavadních bádání z oblasti naratologie, které by mělo intermediální platnost. Kromě americké tradice, ze které je Chatmanovi blízký především Wayne Booth a jeho Rétorika fikce, jasně vystupuje inklinace k francouzskému strukturalismu a reflexe prací Rolanda Barthese a Gérarda Genetta. Německá teorie vyprávění, například koncepty Kate Hamburgerové nebo Franze Stanzela, naopak nevyvolává téměř žádný ohlas.
Výchozím bodem je dualistický model narativního textu, který je tvořen opozicí příběhu a diskursu. Tento model představuje Chatman v úvodní kapitole. Druhá kapitola rozebírá události, tedy čas příběhu, a třetí existenty. Jako existent označuje Chatman to, co zaplňuje prostor příběhu – postava a prostředí. Právě pro teorii postavy vytváří Chatman specifický koncept, pro který je důležité to, jak postavy pracují na zapojení čtenáře při porozumění textu. Ve čtvrté kapitole je uveden nástin účastníků narativní komunikační situace (reálný autor, implikovaný autor, vypravěč, reálný čtenář, implikovaný čtenář, narativní adresát). Pátá kapitola probírá alfu a omegu diskursu – vypravěče, především rozlišení na vypravěče skryté a odkryté.
Příběh a diskurs poskytuje přehledný vhled do problematiky naratologického bádání, srozumitelně vykládá základní termíny. Výbornou pomůckou je i doslov Milana Orálka a Tomáše Kubíčka, který přibližuje dobovou situaci literární teorie, do které Chatmanova kniha v roce 1978 vstoupila.

Markéta Holanová

Chatman, Seymour: Příběh a diskurs. Narativní struktura v literatuře a filmu. Překlad: M. Orálek. Host, Brno 2008. 328 stran.

Seymour Chatman: Příběh a diskurs

Seymour Chatman: Příběh a diskurs (zvětšit)


(26. 4. 2008, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2176


Být a mít a nedělat hlouposti

Člověk s tváří Krista bez vousů přece nemusí být lhář, ne?
Veronika Kratochvílová
( veronika kratochvilo)
Čas budiž nyní, místo budiž zde… úvodní slova románu, jejž německá kritika ohodnotila jako „knihu desetiletí“, vtahuje do děje svou výstředností a autentičností. Střípkovité záznamy situací, odehrávající se na pozadí plasticky popisované scenérie, se z hlavy jen tak nevytratí, ale naopak čtenáře vtáhnou do konkrétního časoprostoru knihy.
Terezia Mora je Maďarka, žijící již sedmnáct let v Berlině. Svůj původ a možná pocit jakési cizosti v nerodné zemi odkrývá i mezi řádky románu Den co den, ačkoliv už sama sebe považuje duší za Berlíňanku, jíž toto liberální město učarovalo natolik, že si nedokáže představit svůj život jinde. Jejími hrdiny ale zůstávají vykořeněná individua, převážně emigranti a různé ztracené existence. Ne bez důvodu označili kritici tento román jako „knihu nekonečného smutku, klidu a strhující krásy“.
Den co den… Lidé umírají, rodí se. Setkávají se, opouštějí, míjí. Ubližují si a milují se. A na tenhle koloběh autorka pohlíží s jakousi skepsí. Pod slupkou úvah a pocitů se nám postupně odkrývá konkrétní příběh člověka, který pochází odkudsi z bývalé Jugoslávie a nyní se zoufale ztrácí v západoevropském velkoměstě. Ábel Nema, mladý a povahou značně rozkolísaný muž, jenž svým chováním vzbouzí silné emoce. Nešťastník, který byl již od útlého dětství zužován ranami osudu. Otec velmi záhy opustil jeho matku, a on sám byl ještě jako dítě zasáhnut bolestí neopětované lásky ke svému kamarádovi ze školy. Právě toto trauma milostné, nebo přímo sexuální orientace se v knize objevuje nejčastěji, ačkoliv se očekává, že by jej mohl předčít zcela jiný prvek. A to prvek takřka magický, neboť autorka dala Ábelovi do vínku „nadpřirozenou schopnost“ učit se cizím jazykům. A právě tato jinakost a jakási neuniformita ve vystupování i samotném vzezření Ábela je klíčem k samotnému jádru knihy. Ne náhodou jsou i okolnosti prvního setkání s ním tolik bizarní.

Mora, Terézia: Den co den. Překlad: T. Dimter. Odeon, Praha 2007. 392 stran.
(26. 4. 2008, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2178


Ještě jedno!

Dej si ještě jednu sklenku, nevíš, co tě čeká venku
Veronika Kratochvílová
( veronika kratochvilo)
Geniální detektiv tureckého původu, hrdina nelítostného prostředí korupce a vražd, Keman Kayankaya, kterého jeho nevšední profese naučila být tvrdým a neústupným, přesto však sympatickým představitelem prototypu soukromého očka. Duchovní otec knihy Ještě pivo, Jakob Arjouni, rodák z Frankfurtu nad Mohanem a nadšený čtenář Raymonda Chandlera či Dashiella Hammetta jej pasoval do stejné role a prostředí, ve kterém se pohybují jeho starší a slavnější kolegové, jako je například Phil Marlowe.
Kayankaya, inspirován všemi těmi drsnými typy, kteří musí obstát v nelítostném prostředí současného německého velkoměsta, není dokonalým odlitkem z tradiční formy na hrdiny detektivních žánrů. Je osobitým člověkem, nevytěsňujícím ze svého života neřesti ani neodvolatelné chyby, přesto však s neutuchajícím smyslem pro spravedlnost.
Vražda předsedy představenstva průmyslového gigantu, z níž jsou obviněni čtyři členové „Ekologické fronty“, nedává Kayankayovi spát. Ze svědeckých výpovědí totiž jasně vyplývá, že se oné noci, kdy byl zločin spáchán, pohybovala v místě činu ještě další, pátá osoba. V osudnou noc došlo k výbuchu trhaviny, k čemuž se sice všichni čtyři obvinění přiznávají, ale jakoukoliv spojitost s vraždou striktně popírají. Po oné páté osobě jako by se zem slehla, a proto se na stranu obhájce obviněných přiklání i Kayankaya a vydává se po nezřetelných stopách ke skutečnému odhalení zločinu.
Kayankaya se nejeví jako dokonalý a uhlazený gentleman, ale je popisován jako zhýralý muž, takřka závislý na alkoholu, o nikotinu v cigaretách nemluvě. Jeho postoj k životu je mnohdy až bohémsky nekonformní. Ležérnost, se kterou se pohybuje, je patrná z každé situace, kterou právě prožívá. S narážkami na svůj původ, o kterém svědčí i tmavší barva kůže, se vyrovnává s ledovým klidem a nadhledem profesionála. Díky autorovu vybroušenému stylu, který často překypuje jakousi ostrou jízlivostí, se celá dějová linie knihy stává vodítkem k rozuzlení zápletky, ale i umělecky propracovanou smrští literárních obrazů, které čtenáře vtáhnou nejen do děje, ale i do prostředí a určité nálady knihy. Autentičnost vyprávění skrze ich-formu pak celý čtenářský prožitek ještě více umocňuje.
Čtenář nejspíš knihu neodloží, dokud se nedozví, kdo zločin spáchal a proč. Přesto se v něm po přečtení můžou mísit pocity neukončenosti i smíření.

Veronika Kratochvílová

Arjouni, Jakob: Ještě pivo. Překlad: J. Jílková. NLN, Praha 2007. 106 stran.


(27. 4. 2008, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2182


Příběh, ve kterém mluví barvy


Karolína Demelová
( karolina.demelova)
Překlad knihy Jmenuji se Červená letos vynesl Petru Kučerovi hned dvě Magnesie Litery. Autorem románu je turecký spisovatel a držitel Nobelovy ceny Orhan Pamuk.
Ač se děj odehrává v 16. století, čtenář na to brzy zapomíná a čas příběhu se pro něj stane „přítomností“. Spolu s postavami se zabydlí ve strhujícím a nebezpečném Istanbulu, poslouchá klevety kramářky Ester, drží palce milencům a popíjí kávu s dvorními iluminátory.
Ústředním příběhem je práce na tajné knize, která má „křesťanským nevěřícím“ vyjevit krásu sultánovy země a zároveň jim dokázat, že východní iluminátoři jsou schopni využít „metody franckých mistrů“ a přitom zachovat orientální tradice.
Jeden malíř však usoudí, že nápodoba západních technik je rouhání. Svěří to „bratru iluminátorovi“, ten se však záhy stane jeho vrahem.
O pozornost čtenáře bojuje hned dvacet vypravěčů – kromě postav i červená barva nebo mrtvý. Doplňují se, překřikují, hádají… Rozhodněte se pak, čemu věřit! A vrah se vám mezitím vysmívá, zda-li už jste ho odhalili.
Dopadením vraha se uzavře pouze jedna vrstva příběhu. Úvahy snažící se vysvětlit orientální filozofii malby, kde namalovaný strom „nechce být stromem, ale jeho významem“, doznívají i po zavření knihy. Popisem rozdílností přístupu k malbě nabízí Pamuk možnost, jak pochopit rozdíly mezi Východem a Západem. Jmenuji se Červená je zkrátka román s velkým „R“.

Karolína Demelová
Pamuk, Orhan: Jmenuji se Červená. Překlad: P. Kučera. Argo, Praha 2007. 505 stran.

Orhan Pamuk: Jmenuji se Červená

Orhan Pamuk: Jmenuji se Červená


(27. 4. 2008, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2184


Bez mužů a bez zbytečných řečí

Ani o zarytých feministkách, ani o lesbičkách
Eliška Boumová
( karolina.demelova)
Třetí do češtiny přeložená knížka dánské spisovatelky Helle Helle Ženy bez mužů, za kterou dostala ve své zemi Cenu kritiků (2005), vtáhne čtenáře do obyčejného života dvou sester pracujících jako prodavačky na trajektech mezi Dánskem a Německem. Autorka si svým osobitým stylem pohrává s všedními situacemi a promlouvá v náznacích.
Při četbě Helle Helle musíme přistoupit na její pravidla hry. Vyprávění v náznacích: co se postavám honí hlavou a jaké jsou jejich pocity, si musí čtenář domýšlet. Dále se musíme vypořádat s faktem, že v první větě je naznačen závěr: „Během jednoho týdne umřeli čtyři“. Lehce detektivní zahájení koncem, k tomu absolutním koncem – smrtí – spojuje svými nitkami zvědavosti silné momenty (smrt sousedky, spolužáka, blízkého známého a kolegyně).
Vypravěčem je jedna ze sester, dvacetiletá Jana. Bydlí u starší sestry Tiny, která má půlroční dítě. Obě pracují v parfumérii na trajektech na trase Rodby – Puddgarden. Prostřednictvím vzpomínek se dovídáme ještě o životě jejich matky. Příběh není příliš složitý. Je o třech obyčejných ženách, jejichž skoro celý život se omezuje na jedno městečko. Také o mužích, kteří jejich životem jen prolétnou, a o náhodách, někdy tím suchým stylem vyhnaných do ironie a absurdního paradoxu. Popisné pasáže i rozhovory postav jsou minimalistické. Všechno podkresluje téma osamělosti člověka, které je probíráno z různých stran: ženy bez partnerů, lidé mezi lidmi a přesto sami, rodiče a děti, kteří k sobě mají daleko, úplná ztráta blízkého člověka, matky a poslední nejbližší osoby.
Když je slunce ještě pod obzorem, rýsují se pouhé obrysy. Všechno je v šeru všedního života, ale s přidáním světla, které je ukryto mezi řádky a nabývá postupně na intenzitě, je vše náhle plastické. Styl Helle Helle by se dal popsat: Takhle to prostě je, život je všední, náhody se nedají předpovědět a když se něco kazí, tak pořádně.

Helle Helle: Ženy bez mužů. Paseka, Praha a Litomyšl 2008. 144 stran.

Eliška Boumová

(27. 4. 2008, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2185


Drolící se monolit

Meziválečná literatura skrze teorii pole Vladimíra Papouška
Stefan Segi
( stefan.segi)
Aplikace teorie pole na oblast české avantgardy první třetiny dvacátého století se vyplatila. Papouškova kniha Gravitace avantgardy je plodná, podnětná i poutavá, což není až tak obvyklá kombinace.
Cílem série studií je zboření představy avantgardy jako uceleného monolitu. Místo unifikované scény nabízí Papoušek koncepci literárního prostředí jako systému navzájem se pronikajících diskursů. Analýza těchto diskursů mu dovoluje rozpoznávat prvky a myšlenkové proudy, které nebyly podrobně popsány dobovou teorií a tím pádem byly i hůře uchopitelné pro pozdější badatele.
Karel Teige, který byl autorem klíčových uměleckých manifestů své doby, stává se v Gravitaci avantgard pouze jedním z hlasů, které formují širší literární realitu. Papoušek se totiž ve své práci neřídí kvantitativní produkcí diskursu, důležité je pro něj uchopení divergentnosti umělecké situace, která je zachycena v literárních dílech.
Velikým kladem Papouškovy metody je názornost. Teoretické pojednání je vždy následováno pečlivým rozborem vybraných děl, na kterých je existence či koexistence diskursů předvedena. Vzhledem k tomu, že autor hledá spíše trhliny nežli jednotící prvky, nejsou zde rozebírána povětšinou díla emblematická, ale dojde i na méně známé autory, kteří kvůli své neúčasti v hlavním, jasně označeném proudu nebývají zařazeni do pomyslného kánonu. Je tedy možné dočíst se mnoho zajímavého například o Bohumilu Broukovi, Jiřím Mařánkovi, Vladimíru Raffelovi anebo o Miladě Součkové.
Vladimír Papoušek užitím neobvyklé metody riskoval i možné nepochopení. A stalo se. Viktor Šlajchrt v Respektu XIX / 17: „ Kniha dokládá, že mimořádné postavení avantgardy není tak docela zasloužené. Její řeč byla mnohdy spíš mocenským gestem, než aby vyústila v tvorbu.“ Šlajchrt zde vůbec nebere v potaz, že Papoušek záměrně z „teigovské“ avantgardy vybírá taková díla, na kterých může dokládat její nedokonalost, nekonzistentnost a její prostoupení odlišným diskursem. Přičemž tato selektivnost není mínusem, nýbrž naopak předností aplikace teorie pole.
Papouškova Gravitace Avantgard je dílem pozoruhodným. Kombinuje v sobě dějiny umění, dějiny myšlení o umění a teorii literatury, přičemž výsledný interdisciplinární celek poskytuje čtenáři velmi plastický vhled do „žhavé koule tekutých kovů“, jak sám Papoušek charakterizuje situaci dobové avantgardy v širším slova smyslu.

Stefan Segi
Papoušek, Vladimír: Gravitace avantgard. Akropolis, Praha 2007. 144 stran.

(28. 4. 2008, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2187


Chavale, Romale, alou do světla!

Přemysl Veverka a jeho romský román Skoky do světla
Štěpán Sirovátka
( stepan.sirovatka)
Jsou otázky, před kterými se náš běžně používaný jazyk zastavuje, je na ně příliš krátký. Ke slovu pak přichází umění, aby tyto věci pojmenovalo instinktivně, avšak o to přesněji. K výše zmíněným potížím jistě patří i tzv. romská otázka – sami cítíme vulgárnost již jen tohoto sousloví. Přemysl Veverka dobře ví, že má-li k tématu co říci, musí vyprávět příběh. Slovo „román“ tak obohacuje o netušené etymologické souvislosti.


Skoky do světla jsou románem v nejlepším slova smyslu: líčí osudy hned čtyř generací romské rodiny Šebů a místem rozhodně nešetří. Období šedesáti let tu je sice všelijak zakódováno (retrospektivy střídají prospektivu), avšak nejde o žádnou postmodernu. Naopak, máme co dělat s poctivou ruční prací. Vedle osudů rodiny samotné do textu prolínají i pasáže faktografické, mapující romskou historii, folklor a kulturu. Veverka tak upomíná na šťastnou dobu velkých historických románů 19. století, kdy autor nejprve problematiku pečlivě nastudoval. Příznačnými jsou v tomto ohledu i stručné výtahy charakterizující obsah jednotlivých kapitol a důsledná datace všech pododdílů knihy.
Odborná literatura je tu i proto, aby se její závěry dostávaly dál za hranice vědy, domnívá se Veverka. A tak ke slovu přicházejí Velké dějiny, jež víří, hřmí a duní a v nichž se lidský skřítek snadno ztratí. Přemyslovské Čechy, podtatranské cikánské osady, Sudety, holocaust – toto vše v knize bez varování najdeme hned vedle Adama, Andreje, Gejzy nebo Tery Šebových. Další stabilní součástí textu jsou pasáže nazvané Romské nebe – jakási romská axiologie, inventář toho nejlepšího z romské kultury (romská etika, přísloví, písně).
Jsou dva hlavní důvody, proč Veverkovu knihu číst: první je zcela nementorský pohled na romipen – romství – a vše, co obnáší: i zde se pálí parkety a uzavírají sňatky mezi dětmi. Také se ale zpívá, odpouští a drží při sobě – vlastnosti, kterých se gádžům v knize zobrazeným často zoufale nedostává. Asimilace, snaha „skočit do světla“, bílého světa symbolizovaného elektrickým světlem, je nemožná, jako by Romové byli prokletí – smrt či jiná životní tragédie vždy vyrve vše, co předchozí generace pracně nashromáždila. Všichni z rodu Šebů jsou v něčem necikánští: Andrej má pouhé jedno dítě, Gejza s Terou se vzepřeli posvátné rodové tradici, Adam je doktor medicíny a má bílou přítelkyni. Přesto jsou v partii s bílými vždy předem o tah pozadu.
Druhým důvodem je unikátní styl knihy: Veverka píše v dlouhých souvětích (často jedno přes celou stranu), používá pomlky, mísí kódy. Jeho jazyk je biblický a připomíná třeba Egypťana Sinuheta (Romové jsou označováni jako „egyptský lid“, „lid tmavé pleti“, „lidé s pečetí indického původu“), zároveň neváhá užívat termínů typu „subetnická skupina“. Celkový dojem přesto zůstává příznivý.
Skoky do světla jsou mytickým románem. Vše už tu jednou bylo: olašští a usedlí Romové jsou Montekové a Kapuleti, Andrej Šeba zase coby homérský hrdina ví, že mu jeho jednání přivodí zkázu, ale nemá jinou možnost. Ostatně hrdinové hlavní linie příběhu jsou Adam a Eva. Vše podtrhává gnómičnost vyznění. Romský osud znamená kříž a nelze ho změnit. Absence naděje je frustrující, avšak zcela zapadá do jednoty díla. Co však tuto jednotu vyloženě ruší, jsou pasáže, ve kterých až příliš zaznívá autorův moralistní hlas: současná doba je plná komerce a přitroublosti, rocková hudba je škvár. Zvlášť když jinak moralizováno není, vše podstatné říkají romská přísloví: „když se vnucuje člověku dobro násilím, nevěří, že je to dobro.“ Včetně splachovacího záchodu a elektrického proudu.
Veverkův román příjemně osvěží: zručností podání, úctou k faktu i nepopulárním tématem (míněno romství, nikoli hledání identity). Znaky, jimiž se vzpírá dobové náplavě. Romové jsou tu opravdu Romové, román románem. V devatenáctém století možná málo, dnes příjemná změna.
Štěpán Sirovátka

Veverka, Přemysl: Skoky do světla. Paseka, Praha a Litomyšl 2007. 344 stran.

(28. 4. 2008, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2188


Jak se hledá domov

Mozaika z příběhů čtyř žen
Kristýna Horáčková
( kristyna.horackova)
Román Markéty Pilátové Žluté oči vedou domů byl nominován na Magnesii Literu v kategorii objev roku.
Kniha je mozaikou poskládanou z příběhů čtyř žen, které zdánlivě nemají mnoho společného. Lena a Marta žijí v Brazílii – Marta ve městě, Sao Paulu, a Lena na okraji džungle, kde pomáhá své matce s vedením farmy. Neznají se, ale mnoho věcí je spojuje. Jejich čeští rodiče či prarodiče do této země emigrovali ve 30. a 40. letech a obě mladé ženy se teď dostávají do životní fáze, kdy si uvědomují, že je potřeba protřídit myšlenky a rozmyslet se, co vlastně od života očekávají. Jejich rozhodování komplikuje i potřeba hledání vlastního místa v životě, místa, kde by se člověk cítil doma a které ani jedna z nich nenachází. Obě se rozhodnou hledat ho v zemi, odkud pocházeli jejich předkové, a vydávají se do Evropy. V Praze se protnou jejich životní cesty společně s osudy dalších dvou žen – o poznání starších a zkušenějších – Marušky a Luizy. Maruška v Čechách prožila druhou světovou válku i léta komunismu. Její první láska – Jaromír – se jí sice v roce 1938 snažil přesvědčit, aby s ním a jeho rodinou emigrovala do Brazílie, ona se ale rozhodla zůstat. Po letech dopisování, které – jak Maruška tušila – nebylo pouhým vyprávěním o životě a vyzvídáním situace v Československu (Jaromír totiž působil jako dvojitý agent), přichází parte od Jaromírovy brazilské manželky a několik let poté stojí ve dveřích i ona sama – Luiza. Zajímá ji, kdo je vlastně ta žena, od které dostával její muž česky psané dopisy a kterou nepochybně i celá ta léta miloval. Společně s Martou a Lenou, které zpočátku působí především jako překladatelky a zprostředkovávají veškerou komunikaci mezi oběma dámami, se pokouší poodhalit pavučinu vztahů, záhad a tajemství, jimiž byl jejich muž opředen.
Během celého procesu pátrání, který je pro ženy zároveň i jakousi formou terapie, si všechny čtyři uvědomují, jak je zrádný je pocit vlastní vykořeněnosti, který tak často zažívají emigranti a s jehož následky se potýkají často ještě jejich děti. Jaromírův život je celý naplněný kolísáním, hledáním svého domova, který se mu marně snažila vytvořit Luiza. Jeho rozpolcenost je podpořena i pobytem v koncentračním táboru, který zažil za druhé světové války. Jedinou nadějí pro něj i většinu ostatních byla cikánka Johana, která vždy dokázala sehnat jídlo a jejíž žluté oči všechny fascinovaly. Nemusela utěšovat, slibovat, ale přesto dávala naději, že jednou vše skončí a že se všichni dočkají dne, kdy se budou moci vypravit domů. Stejně tak i Marta, Lena, Maruška i Luiza neztrácejí naději na to, že i ony najdou místo, které jim bude tím pravým domovem.
Žluté oči vedou domů je román prodchnutý exotikou a tajemnem brazilské džungle, mísí se v něm dusná atmosféra Sao Paula s historickým klidem a melancholií Prahy. Kromě střetávání dvou naprosto odlišných kultur dochází i ke konfrontaci mezigenerační a v neposlední řadě i k dialogu mužského a ženského světa. Všechny tyto o tři složky se pak setkávají v jednom bodě – v bodě hledání své pravé identity, životního štěstí a spokojenosti.

Kristýna Horáčková

Pilátová, Markéta: Žluté oči vedou domů. Torst, Praha 2007. 162 stran.

(29. 4. 2008, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2191


Je to pták! Je to letadlo! Je to Pérák!

S pružinami proti Hitlerovi
Stefan Segi
( stefan.segi)
Zatímco na území Spojených států amerických se to jenom hemží samými Supermany a Batmany a Francouzi se mohou chlubit alespoň Asterixem, České země dlouhou dobu zůstávaly zemí bez superhrdiny. Pérák Petra Stančíka k nám doskákal na svých pružinách, aby tuto smutnou skutečnost změnil.
Ne snad, že by Pérák byl Stančíkovým vynálezem. Legenda o tomto maskovaném mstiteli vznikla v době německé okupace a zpracovali ji už Jiří Trnka groteskní animací či Ondřej Neff neumětelským komiksem. Stančíkův přístup ale nemá s předchůdci nic společného. Text, který se nám dostává do rukou, je totiž původně filmovým či ještě dříve komiksovým scénářem, z jehož realizace zatím dočasně sešlo.
Pokud jde o charakteristiku ústřední postavy, Stančík se zevrubně poučil o pravidlech žánru a Pérák je superhrdinou, jak se patří. Právě stylové ztvárnění hrdiny je jedním z největších kladů knihy, která jinak vykazuje jistou nevyváženost. Pérák je drsný sympaťák se sklony k bezdůvodnému brutálnímu násilí vůči kolaborantům. Jeho hlášky jsou řádně cool, a pokud jde o ženy, platí „nomen omen“. Motiv hledání Pérákovy minulosti je velmi promyšlený, a co více, skvěle provedený. Zkrátka Pérák jako drsný bijec, šarmantní svůdce a hrdina bez paměti hledající svoji minulost splňuje i ty nejpřísnější požadavky na kvalitního superhrdinu.
Další velikou předností knihy Pérák je technické zpracování, které je mimořádně poutavé a skvěle dotváří narativní linii. Na každé stránce jsou po stranách vydatné informace technicko-historického rázu, které osvětlují dění hlavního textu. Celý text je také proložen technickými ilustracemi, dobovými reklamami, rozbory zbraňových systémů či chemickými vzorečky i klasickými ilustracemi děje v komiksovém duchu. Čtenář ihned získá pocit, že drží v rukou dílko, na kterém si dal autor do posledního detailu záležet.
Ne všechno je ale v Pérákovi tak dokonale provedené jako hlavní hrdina či paratextová hra. Z textu je až příliš cítit, že se nejedná primárně o literární dílo, ale o předělaný scénář, takže se zdá být někdy až příliš stručným, kusým a vizuálním. Chybí mu výraznější literární stylizace a spoléhá spíše na nápady než na jejich zpracování.
Výtkou by mohla být i jistá nekonzistentnost fikčního světa. Dokud Pérák ctí komiksovou nadsázku, je všechno v nejlepším pořádku. Ale autor si neodpustil i několik montypythonovských obrazů, které jsou možná originální a zábavné, ale jinak ruší zdařile navozenou atmosféru temné doby protektorátu. Zobrazit Eduarda Beneše jako loutku v rukou Svobodných zednářů je ještě v pořádku. Ale rozsáhlý popis „Školy správného hailování“ či létající talíř poháněný levitujícími tibetskými mnichy, to si autor mohl ušetřit na horší časy.
Příliš kritizovat jediného českého pořádného superhrdinu se ale nesluší, a tak nakonec kniha Pérák vyznívá pozitivně. Sice by jí komiksové zpracování slušelo o něco více, ale díky osobě Péráka a autorovu citu vyhmátnout některé bizarní absurdnosti českých dějin stává se kniha vítaným zpestřením české literatury, které se jinak superhrdinové vyhýbají širokým obloukem.

Stefan Segi

Petr Stančík: Pérák. Druhé město. Brno 2008. 122 stran.

************************************************************************
Projekt „Pérák“

Že se kolem legendárního superhrdiny počíná dít cosi zajímavého mohou zvědaví komiksoví fanoušci sledovat již několik let. Zatím to však bohužel vypadá, že spíše nežli Pérákova dobrodružství mohou sledovat nekonečný seriál změn a zpoždění, který celý projekt provázejí.
Původní myšlenkou bylo připravit kvalitní komiksový příběh pro dnes již bohužel neexistující časopis Živel. Na podporu tohoto komiksu vznikly roku 2002 vynikající stránky http://www.monge.cz/perak/ Na těch je možno nalézt část scénáře či rozpracovaný storyboard. Nejzajímavější jsou ovšem studie Péráka, kde je možné srovnávat přístup Jiřího Gruse, který s projektem začal a Adolfa Lachmana, který Gruse nahradil. V současné době se Péráka má ujmout Jan Bažant, avšak nic nenasvědčuje tomu, že by se věci jakkoliv hýbaly kupředu.
Zato Petr Stančík se rozhodl vzít věci pevně do svých rukou. Bez větších okolků napsal filmový scénář, který přetavil v knihu. A protože business je business, nechal si pro jistotu patentovat jméno Pérák u Úřadu průmyslového vlastnictví, což ve fanoušcích komiksu vyvolalo stavy podobné těm, které zažívali vysloužilí rockoví fanoušci, když bylo patentováno slovo bigbít. Nezbývá než doufat, že když Pérák přežil Gestapo, přežije s trochou štěstí i byrokracii.

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 1 (33), 24. 11. 2008.



(30. 10. 2008, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2216


Mysl tvrdá dřevěná

Mysl vaculíkovská
Jana Spálenková
( jana.spalenkova)
Fejetony Ludvíka Vaculíka patří k nejzajímavějším projevům současné české literatury. Ne náhodou bývají přirovnávány k fejetonům Karla Čapka. Ludvík Vaculík (1926), český prozaik, publicista, autor manifestu Dva tisíce slov a zakladatel samizdatového nakladatelství Edice Petlice dal fejetonům ráz o poznání kritičtější a útočnější.
Vaculíkovy fejetony jsou od 90. let otiskovány každé úterý v Lidových novinách v rubrice Poslední slovo. Výběr fejetonů z let 1989-2001 Dřevěná mysl bezprostředně navazuje na předchozí tři svazky fejetonů.
Právě tento kratší, sarkasticky laděný žánr slouží Vaculíkovi k tomu, aby s citlivostí, stručně, vtipně a zajímavě nacházel a pojmenovával ve své tvorbě příčiny chorob naší společnosti. Problémy velké, ale i malé, osobního i obecného světa jsou Vaculíkovi podnětem k zamyšlení.
Jak napsal kdysi výstižně Ivan Klíma, ve Vaculíkově podání je fejeton „brilantním literárním stylem, který u nás od dob K. Čapka nemá obdoby, vede zápas o normálního člověka a jeho důstojný, smysluplný život“.
Čteme-li úterní Vaculíkovy pohledy na dění kolem nás zpětně a v knižním celku, zjišťujeme, jak na nás stále aktuálně a naléhavě působí i přesto, že se týkají událostí minulých.
Mohlo by se zdát, že za dvacet let psaní podčarových fejetonů, se Vaculík bude ve svých názorech a profánních tématech opakovat. Autor své názory nemění (zvláště pokud se týkají politiky) a stojí si pevně za nimi. Čtenáře mohou některé ryze vaculíkovské pohledy na svět kolem sebe pobavit, jiné iritovat.
Snad by to nebyl ani Ludvík Vaculík, kdyby se v Dřevěné mysli, stejně jako ostatních dílech, neobjevily ženy. Právě ženy jsou Vaculíkovi stálou inspirací, slouží mu k neustálému obdivu. Proto se ve fejetonu Letní ženy z Dřevěné mysli mimo jiné dozvíme, že „ženské zadky se liší tvarem i duševním výrazem: odrážejí nějak i tu tvář. V sukni se každý zadek trochu vylehčuje... Žena se ovšem skládá i z něčeho dalšího, tedy i z poprsí, ale to je zvláštní téma, třeba zas na zimu“.

Jana Spálenková

Vaculík, Ludvík, Dřevěná mysl. Poslední slova 2002- 2008, Jaroslava Jiskrová- Máj, Dokořán, Praha 2008, 291 s.

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 1 (33), 24. 11. 2008.


(31. 10. 2008, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2219


Temná Kafkova Praha

Čermákovo putování za Franzem Kafkou
Jana Spálenková
( jana.spalenkova)
Nakladatelství Albatros přihodilo v polovině července na pulty knihkupectví první z řady průvodců Prahou, který se vydává po stopách slavných osobností. Ne náhodou se první kniha z této řady věnuje Franzi Kafkovi (1883–1924). Třetího července to bylo totiž právě 125 let, co se Franz Kafka v domě č. 27/5 na Starém Městě pražském narodil.
Autorem útlé publikace Prahou Franze Kafky je literární teoretik zabývající se kafkovskou problematikou Josef Čermák. V samém centru velkoměsta seznámí čtenáře s místy, která osudově zasáhla do Kafkova života.
Franz Kafka – jméno nespočetněkrát zatracované a znovu a znovu vyzdvihované, osud spletitý a složitý, život krátký, ale přesto plný rozporů, očekávání a zklamání.
Zdá se, že Kafkovi byla v posledním desetiletí věnována velká pozornost, přesto je pro nás Kafkův život velkou neznámou. Nabízí se paralela – zdá se, že Kafkovo dílo je zahaleno rouškou tajemství stejně tak jako jeho život. Bohužel jsou život i dílo Franze Kafky doprovázeny senzacechtivci, vymýšlejícími často až bláznivé mystifikace se snahou ohromit a postarat se o velký novinářský boom.
Kniha Prahou Franze Kafky doslova mapuje pomyslný kruh kolem pražského Staroměstského náměstí, okolo kterého se točil Kafkův život. Osm kapitol je vlastně osm zastvení v místech, kde Kafka pobýval, pracoval, bavil se... prostě žil.
„Tady bylo mé gymnázium, tam za ním je vidět univerzitu a kousek dál nalevo je můj úřad. V tomhle malém kruhu je uzavřen celý můj život.“ (Franz Kafka o Praze)
Spolu s Franzem Kafkou se budeme děsit prvního nočního chrlení krve, o kterém informuje v dopise jednu ze svých sester, budeme svědky jeho pobytů v lázních, kterými se snažil neúspěšně zastavit propukající nemoc.
Čermák ukazuje, že stejně jako Kafka patří k Praze, tak i Praha patří neodmyslitelně ke Kafkovi.


Jana Spálenková
Čermák, Josef, Prahou Franze Kafky, Albatros, Praha 2008, 54 s.

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 1 (33), 24. 11. 2008.

(31. 10. 2008, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2220


Sebrané řeči workoholika z filmových pláten

Jedna zvláštní osobnost odkrytá třiceti lety rozhovorů
Marek Dobrý
( marek.dobry)
Příliš nemluví. Není roztržitý ani nešikovný. Velmi rád hraje tenis. Uhodnete, o kom je řeč? Zřejmě jen málokdo by uhodnul amerického filmového režiséra Woodyho Allena. Ač ve svých filmech stylizuje své postavy do ukecaných nekňubů, v knize Ericha Laxe Woody Allen: Hovory o filmu vychází na povrch prapodivná osobnost tohoto filmového režiséra.


Laxova kniha rozhovorů má poměrně složitou strukturu. Rozhovory probíhaly od roku 1971 až do roku 2007. Dělí se do osmi částí, každá se týká vždy jedné výrazné složky filmů – od obsazení herců přes muziku až k reflexi vlastní kariéry. Když v předmluvě autor vypráví, jak složitě se k rozhovorům s režisérem a k jeho důvěře propracovával, vyjde jasně najevo, že hovory byly vedené z Allenovy touhy, ba snad i potřeby. V Erichu Laxovi našel svého životního zpovědníka. Kniha tak odkrývá Allenovu osobnost až strašidelně.
Z jeho odpovědí je patrné proč. Věčná nespokojenost s vlastní tvorbou, patologická hyperaktivita a workoholismus, to jsou hlavní magnetická pole, mezi kterými je Allen cupován po celý život. „Mám pocit, že jsem nedosáhl ničeho umělecky významného. Neříkám to smutně, jenom popisuji to, co považuji za pravdu. Mám pocit, že jsem ničím nepřispěl do pokladnice kinematografie.“ Za těmi slovy se skrývá zklamání a vědomá vlastní nedostatečnost držitele mnoha Oscarů. Pokud kniha rozhovorů dokáže odkrýt podobně pocitově bohatou sebereflexi, je hodna nejvyššího ocenění.
Pro českého čtenáře je nevýhodou knihy přehršle v našem kontextu neznámých jmen. Navíc je potřeba důkladná znalost Allenovy filmografie. Bez tohoto předpokladu se oba relativní nedostatky spojí v nepřekonatelný celek. Těžko si ovšem myslet, že se do četby pustí Allenův zásadní odpůrce. Proto lze vyřknout jen jedno důrazné sdělení: Woodyho fandové, dejte se do poznávání osobnosti reálného Woodyho Allena. Odměnou poté může být poznání, jak málo lze ztotožňovat filmovou postavičku s jejím představitelem. Vidět znovu Annie Hall bez iluzí o autobiografičnosti je krásné.

Marek Dobrý

Lax, Eric: Woody Allen: Hovory o filmu. Překlad: Hana Loupová. Portál, Praha, 2008. 392 strany

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 1 (33), 24. 11. 2008.

(3. 11. 2008, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2226


Lehce diskordantní pár

Komiks o lásce a HIV
Sabine Smitko
( karolina.demelova)
Rozruch kolem úspěšných autobiografických komiksů nekončí. Novým členem se stávají „Modré pilulky“ od holandsko-švýcarského autora Frederika Peeterse a i tentokrát se dostává na oblíbenou kombinaci snímaní momentů a filozofických úvah.
Frederik Peeters: Modré pilulky

Frederik Peeters: Modré pilulky

Ukázka z komiksu. Zdroj: www.komiks.cz

© Frederik Peeters

Hned úvodní scénka naznačuje, že tu něco není v pořádku. Žena hledá na internetu slovíčko "diskordantní" a dozvídá se, že to znamená neshodný a nesouladný. Za ní sedící muž se rozčiluje, že diskordantním párem je označil zrovna doktor. Ano, Frederik miluje Cati a Cati miluje Frederika. Cati je ale HIV pozitivní a tohle je příběh o tom, jak se s tím Frederik vypořádává.
Modré pilulky nejsou chronologickým vyprávěním, nýbrž motivickým uspořádáním scén; autor seřazuje příhody podle asociativního řetězce vzpomínek. Hlavním tématem jsou především každodenní problémy života s infekcí HIV, jako je nebezpečí nakažení, a abstrahující reflexe o životě s těžkou nemocí. Důležitou roli ale také hraje vztah Frederika s malým synem Cati, pomalé přibližování a roustoucí, někdy až dojemná důvěra. Ze všech těch vážných a příjemných, melancholických a veselých momentů tak vzniká celkový obraz, který vytváří harmonickou jednotu.
Místy až nadměrná harmonie ale také odhaluje hlavní problém: text dělá, jako kdyby to všechno zase až tak velký problém nebyl a s příslušnou medikací a optimistickou myslí se dal beze stopy vyřešit. Zatímco David B. a Craig Thompson ve svých autobiografických komiksech Padoucnice a Pod dekou inscenují těžké postižení nejen jako věc fyzickou, ale také psychickou, kterou je postiženo a dlouhodobě změněno celé okolí, v Modrých pilulkách je HIV jenom objektivně a interně vyřešitelná příhoda. Jako člověka nás nepromění ani nespasí a o nemoci jako problému, který by se netýkal jenom tří hlavních postav, nýbrž celé společnosti, není ani zmínka. Nevyřeší to ani poslední metafyzická kapitola snu, která stojí sama o sobě a je jakoby na poslední chvíli přilepená k dílu, aby zachránila chybějící hluboké úvahy; být souhrnem a ukončením se jí ale nedaří. Recipienta, který byl připraven procítit emoce a zoufalství, očekává nepříliš dramatická, v částech vážná, ale nikdy ne negativní četba.
Modré pilulky se stávají hlavně příjemnou knihou, od které se ale dalo očekávat víc, a tak není divu, že nevzniká potřeba nad ní moc přemýšlet a ve vědomí se příliš neusadí.

Sabine Smitko

Peeters, Frederik: Modré pilulky. Mot, Praha 2008. 190 stran. Překlad: Hana Zahradníčková.

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 1 (33), 24. 11. 2008.

(3. 11. 2008, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2230


Neobyčejná polévka

O kontroverzním románu úspěšného japonského spisovatele
Eva Levorová
( eva.levorova)
Budete-li po českém čtenáři chtít, aby jmenoval nějakého japonského spisovatele, bude buď zaraženě mlčet, nebo vám velmi pravděpodobně odpoví: Murakami.
Že se jedná o spisovatele s křestním jménem Haruki, autora Norského dřeva, Kafky na pobřeží nebo Afterdarku, to se rozumí tak nějak samo sebou. Donedávna byl skutečně jediným autorem tohoto jména, s jehož díly jsme se mohli v českém překladu seznámit.
Ovšem situace se změnila. Mezi japonskou beletrii v našich knihkupectvích nedávno přibyl Murakami číslo dvě – Rjú. A jeho vstup do poklidných českých vod rozhodně není z těch nesmělých či opatrných.
V prózách obou jmenovců (mimochodem v Zemi vycházejícího slunce je jejich sláva takřka srovnatelná) můžeme nalézt mnohé společné prvky. Oba píší o střetu a míšení japonské kultury se západní, o obdivu i nenávisti k všudypřítomné Americe a ani jeden se nevyhýbá zobrazení násilí a pokleslého nočního života. Ovšem Rjú Murakami je mnohem drsnější, temnější a perverznější.
Hlavním hrdinou románu V polévce miso je mladík Kendži, který se živí provázením turistů po Tokiu, zejména po jeho nechvalně proslulých čtvrtích plných nočních barů a vykřičených domů. Prací si stěží vydělá na bydlení a živobytí, touží však po tom, aby si jednou našetřil na cestu do Ameriky. Krátce před koncem roku se, doufaje ve slušný výdělek, nechá najmout americkým turistou Frankem. Už od začátku mu na podivném cizinci něco vadí. Očividně lže o tom, že do Tokia přijel pracovně – vždyť v těchto dnech už se přeci nepracuje. Navíc v tváři Američana je cosi děsivého, jeho kůže není přirozená, vypadá jako spálená nebo umělá. A přestože se Frankovi po většinu času daří tvářit přátelsky a vesele, občas nepředvídatelně a bezdůvodně vybuchuje v návalech vzteku a zlosti.
Od okamžiku, kdy je nalezena zavražděná mladá dívka, která si přivydělávala jako placená společnice, se Kendži nemůže zbavit nepříjemného pocitu, že by tajemný Američan mohl mít s její smrtí něco společného. Jeho obavy postupně nabývají značných rozměrů, různé malé detaily poukazují na Frankovu vinu. Ten se navíc zaplétá do svých lží a mladý průvodce se začíná bát o svou dívku i o vlastní život.

Napětí vrcholí scénou z jednoho nočního podniku, v němž Frank, domnívající se, že se mu tamní obsluha vysmívá, vyvraždí personál i všechny hosty, to vše před zraky Kendžiho. Tato scéna obsahuje naprosto detailní popis krutého násilí, autor nešetří perverznostmi, snad se až zvráceně vyžívá ve zkoumání toho, jak daleko je jeho fantazie schopna zajít. Po této pasáži už text plyne poměrně klidně, což může čtenáři způsobit téměř šok. Přestože ani nadále nechybí napětí, k jeho výrazné gradaci už nedochází.
V kontrastu s dosavadním charakterem textu se do závěrečné části promítá duchovní motiv. Frank z nepochopitelných důvodů začne fanaticky toužit po tom, aby si mohl poslechnout sto osm odbití novoročních zvonů, které dle tradice mají mít moc očistit ho od bonnó – nízkých pudů. Závěr příběhu je poněkud překvapivý a je na čtenáři, jak jej dokáže přijmout.
V polévce miso je v první řadě psychologický thriller. Zároveň však velmi syrovým způsobem vypovídá mnohé o japonské mentalitě, vnímání cizinců a zejména Američanů. V jeho mikrostruktuře pak můžeme nalézt pečlivě vybrané a sugestivně zachycené střípky životů hlavních i vedlejších postav. Dotýká se i morálních a etických otázek, sociálních problémů, stereotypů a předsudků.
Ti, kdo si v souvislosti s Japonskem vybavují pouze suši, čajové obřady, kimona a zdobné chrámy, budou přečtením románu šokováni. Jako každá země má i tato svou odvrácenou tvář plnou zločinu, násilí a prodejného sexu a Murakami nám tohle všechno bez okolků servíruje přímo pod nos. Někdo bude knihou nadšen, někdo naprosto znechucen. Málokoho však nechá chladným.
Polévka miso, v Japonsku naprosto všední pokrm, je hořká, kyselá, sladká a slaná zároveň. A takový je i Murakamiho román. Ale je mnohem víc hořký, kyselý a slaný než sladký.

Eva Levorová

Murakami, Rjú, V polévce miso. Překlad: J. Levora. Argo, Praha 2008, 203 s.

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 1 (33), 24. 11. 2008.

(4. 11. 2008, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2236


Dahlovy podzimní úsměvy

Další várka povídek, tentokrát z Anglie
Simona Fischerová
( simona.fischerova)
Nakladatelství Volvox Globator nedávno potěšilo nemalou skupinu čtenářstva, když vydalo další sbírku povídek známého britského spisovatele – Podivuhodné příběhy Henryho Sugara a jiné povídky. V sedmi povídkách se opět seznámíme s typicky dahlovskými postavami a jejich neuvěřitelnými příběhy.



Roald Dahl je autor mnoha knížek pro děti i dospělé. Některá jeho díla byla zfilmována (Karlík a továrna na čokoládu, Čarodějky, Matilda aj.). Dahlovy povídky u nás vyšly v několika výborech (Líbej mě, líbej, Milostné rošády, Jedenadvacet polibků) a vždy byly pro svůj svérázný styl a černý humor přijaty s nadšením. Příběhy jsou až rafinovaně promyšlené a gradované k někdy drsnější realitě, ale vždy překvapivé pointě. Téma však není nijak morbidní ani strašidelné. Jeho anekdotické příběhy reflektují zcela všední a pravděpodobné situace a jejich nositelé jsou dokonale prokreslené postavy z běžného života. Překvapivá pointa je jen nevyhnutelným vyvrcholením konfliktní situace, následkem politováníhodného nedorozumění, odhalením rozporu mezi lidským usilováním a jeho výsledkem. A stejně tak je tomu u Podivuhodných příběhů Henryho Sugara a jiných povídek.
I přesto, že originál vyšel v Anglii již roku 1982, tematicky je stále aktuální. Sbírku tvoří sedm dějově ucelených příběhů s hrstkou naprosto obyčejných i pozoruhodných postav.
Gordon Butcher je chudý zemědělec, který si přivydělává obděláváním polí svých sousedů v okolí. Jednoho obyčejného zimního rána se Gordonovi při orbě zarazí radlice jeho traktoru do něčeho kovového. To, že se jedná o největší poklad pradávných Římanů, se bohužel dozví až za rok u soudu. Kdyby byl býval obezřetnější a nález by si jakožto právoplatný nálezce bránil, mohl by teď být nejbohatším mužem na světě. Povídka nese název Poklad z Mildenhall, a jak autor sám v knize tvrdí, jedná se o příběh podle skutečných událostí. U ostatních si čtenář může myslet to samé, protože vždy zde figuruje autor jako vypravěč, vše je psané ich-formou a navíc zde konstatuje, jak se k příběhu dostal. Myslím, že tímto může zmást a také mate spoustu čtenářů. Pokud opominu literaturu faktu, věřím ale, že většina čtenářů už se drží hesla „Nikdy ničemu a nikomu nevěřit!“
Bohužel já jsem na toto heslo při čtení další povídky úplně zapomněla, a tak se není čemu divit, když jsem se na internetu marně snažila vyhledat jméno Imrat Chán a zjistit, zda opravdu tento jogín umí vidět i bez očí. Právě tento muž byl inspirací pro Henryho Sugara – obtloustlého zbohatlíka, který když zjistil, že na světě existovali lidé, kteří díky dlouholetému cvičení byli schopni vidět skrze hrací karty, rozhodl se, že dokáže to samé a vydělá na tom miliardy dolarů v kasinech. Ne vždycky má ale nápad kýžený výsledek. Zde můžeme nahlédnout i do duše člověka. Autor ukazuje, jak se z nafoukaného a chamtivého snoba může nakonec stát štědrý a soucitný člověk.
Byli jste někdy šikanováni? Další vyprávění je totiž o tom, kam až může taková dětská agrese a touha po nadvládě nad druhým zajít, a o tom, že může být někdy nebezpečné hrát si jen tak sám na louce a pozorovat ptáky. Může se totiž stát, že za vámi přijdou dva zakomplexovaní desetiletí kluci a budou si chtít hrát s vámi. Nevím ale, zda děti běžně tráví odpoledne tím, že kamaráda přivážou ke kolejím a odpočítávají minuty do příjezdu vlaku.
Šestá povídka je autorovým vyprávěním o jeho dětství a o tom, jak se vlastně stal spisovatelem.
Celkově bych tento literární počin zaškatulkovala do kategorie „těch lepších“ knih, které u nás vycházejí. Ničím nevnucující se vyprávění, která si oblíbíte pro jejich jednoduchost a čtivost. Nejsem si ale jistá, zda se vám zaryjí natolik do paměti, že o nich budete nadšeně vyprávět svému okolí. Je to prostě taková příjemná četba na sychravé večery, po které vám zůstane lehký úsměv na tváři. A jestli tam bude ještě za měsíc? To se uvidí…

Simona Fischerová

Dahl, Roald: Podivuhodné příběhy Henryho Sugara a jiné povídky. Překlad: M. F. Havrdová. Volvox Globator, Praha 2008. 228 stran.

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 2-3 (34-35), 12. 1. 2009.
(5. 11. 2008, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2242


Urbánní epos MC Doris

Druhá kniha pozoruhodné Doroty Masłowské
Jakub Jehlička
( jakub.jehlicka)
Nová kniha mladé polské prozaičky, která nyní vychází česky, vzbudila vesměs kladné reakce napříč literární kritikou. Co ale (přirozeně) vyvolává rozpory, je způsob, jakým byl tento těžko přeložitelný text převeden do češtiny.
Představitelka nejmladší polské prózy Dorota Masłowská (nar. 1983) vstoupila na literární scénu před šesti lety „hiphopovým románem“ Červená a bílá (Wojna polsko-ruska pod flagą biało-czerwoną), který svou originalitou vyvolal mohutný ohlas nejen v Polsku (česky vyšel v roce 2004) a autorce přinesl kromě respektu kritiků pověst enfant terrible polské literatury. Po třech letech spekulací, zda se jí podaří navázat na úspěšný debut, vydává Masłowská svůj druhý opus, podobně koncipovanou novelu Královnina šavle (Paw królowej). A ukázalo se, že naděje do ní vkládané vskutku nebyly marné – v roce 2006 Masłowská získala prestižní polskou literární cenu Nike. Po dvou letech se Královnina šavle konečně dostává k českému publiku prostřednictvím nakladatelství Fra a překladu Barbory Gregorové.
Při prvním pohledu do této útlé knihy napadne čtenáře neseznámeného s tvorbou Masłowské otázka, zda-li se vůbec jedná o prózu: ono se to totiž rýmuje. Rýmy jsou to neučesané, místy odporující gramatice, místy podle vzoru láska – páska, neplnící zde žádnou estetickou funkci, nýbrž pouze fungující jako činitel rytmu, zkrátka jako u hiphopové písně, jíž koneckonců Královnina šavle, pokud jí tedy chceme do nějakého žánru zařadit, je, byť poněkud parodující sebe sama.
Píseň – epos, jejž zpívá MC Doris, autorčino alter ego – vypráví osudy několika hrdinů, odehrávající se v nevlídných částech současné Varšavy (ale stejně dobře by se tak mohlo dít třeba v Praze či Budapešti, i přes tradičně polský důraz na národní sebereflexi). Hrdinové, či spíše antihrdinové této varšavské odysey jsou postavičky postrádající hlubší psychologické vykreslení, jsou šablonovité, schematické: prostoduchá dívka odpudivého vzhledu, deprivovaný popový zpěvák toužící stát se Švédem, demagogický hudební producent, básnířka bez výrazu, schovávající se za alternativní umění a jim podobné. V podstatě nejde o nic jiného nežli o různá více či méně nadsazená (čtenář ať laskavě porovná se svou vlastní zkušeností) zosobnění všeho negativního, co s sebou nese život v (středo)evropském velkoměstě, v masové popkultuře a konzumerismu, to vše doplněno v Polsku často tematizovanými problémy, jako je homofobie nebo ambivalentní vztah k vlastní zemi.
Takovýto obraz nešvarů moderní doby jistě není nijak originální, navíc může zavánět lacinou satirou. Naštěstí těžiště Královniny šavle spočívá někde úplně jinde – a sice ve hře s jazykem. Masłowská totiž nezůstává u hiphopového patetického deklamování, ale s nadhledem využívá, převrací a recykluje popkulturní diskurs, jazyk reklamy a médií v celé jeho obludnosti, mísí poetismy s nejhrubšími vulgarismy, využívá archaickou skladbu i slovník. Nutno uznat, že výsledkem je text překvapivě soudržný, přes přirozený odpor, jejž na začátku čtení klade, svižně plynoucí v tempu daném pravidelností rýmů.
Je jasné, jak veliká úskalí skýtá takový text (a navíc metatext – Masłowská hojně cituje a parafrázuje jak kanonická díla, tak zcela vněliterární texty, polské reálie) pro překladatele. Barbora Gregorová se postavila k tomuto materiálu tak, že – řekněme rovnou naštěstí – se v místech nezbytných uchýlila k analogiím z českého prostředí, ať už se jedná o parafráze populárních textů, či užití nářečí. Ozývají se sice polemické hlasy některých překladatelů, nakolik lze (ne)spoléhat na čtenářovy kulturní znalosti, ale ty jsou v tomto případě logické. Gregorová každopádně odvedla svědomitou práci, díky níž – po splacení dluhu minulosti v podobě překladů dalšího „nepřeložitelného“ Poláka Witolda Gombrowicze od Heleny Stachové a Ericha Sojky – má možnost český čtenář udržovat styk s tím nejpodstatnějším z dnešního literárního dění u našeho severního souseda.


Masłowská, Dorota: Královnina šavle. Překlad: Barbora Gregorová. Fra, Praha 2008. 142 stran.


Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 1 (33), 24. 11. 2008.

(5. 11. 2008, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2241


Rodina v kélu, nervy taky

Jak žít a přežít dle Terezy Boučkové
Denisa Garciová
( denisa.garciova)
Letos vyšel Tereze Boučkové, dceři Pavla Kohouta, nový román. V próze Rok kohouta nám autorka odhaluje rok života ženy středního věku, která se ocitá v krizi (nejen středního věku). Emotivní, duši drásající zpověď deníkového typu je místy velmi silná, ale místy také bohužel poněkud plochá.

Tereza Boučková (nar. 1957) není na českém literárním poli žádným nováčkem, poprvé o sobě dala vědět svým románem Indiánský běh, za který v roce 1990 obdržela Cenu Jiřího Ortena. Stejně jako její debut je i Rok kohouta výrazně zatížen spisovatelčinými osobními zážitky, takže si ji čtenář chtě nechtě občas projektuje do hlavní postavy. Svět Terezy Boučkové je ale s tím románovým natolik provázán, že čtenář rozhodně nemusí trpět žádnými výčitkami.
Rok kohouta je příběhem ženy, která selhává v pokusech o udržení hroutící se rodiny. Dva adoptovaní synové se vymykají kontrole, ten biologický se uzavírá do sebe a manžel ujíždí na dlouhých cyklistických výletech. Pocity zmaru a žádného uznání srážejí její sebevědomí na nulu, k tomu se přidává tvůrčí krize. Přesto jsou však momenty, které hrdince dodávají sílu. Zajímá vás, co tuto ženu vyburcuje? Tereza Boučková nabízí silný příběh s ožehavým tématem. Román je plný zvratů, emocí, vtipu i sebeironie a napříč veřejností vyvolal bouřlivé ohlasy a diskuze.
Vstup do děje je rychlý, bez okolků nám hrdinka dává nahlédnout do karet, které jí život rozdal. Bez skrupulí odhaluje i své nejniternější pocity. Přes všechna zklamání, pesimismus a sebelítost hlavní hrdinky jsme zároveň svědky toho, jak téměř neustále sbírá energii a odvahu uhrát svoji „partii“ i se špatnými kartami. Stejně tak jako jsou lidské myšlenky a úvahy často rozporuplné a neustále se měnící, i styl vyprávění kolísá. Přelévá se z nálady do nálady, takže pulsující pasáže plné vzteku, rozčilení a beznaděje střídají strohé parafráze úředních nařízení, které přecházejí do pomalého a místy klišovitého rozjímání o všem a o ničem.
Rok kohouta, který hrdinka-autorka prožívá (a ve kterém se také narodila), dal název celé knize. S odkazem na čínský horoskop, kde se cyklicky navrací jednotlivé roky, si můžeme také povšimnout menších, dokola se opakujících bludných kruhů, ze kterých autorka-hrdinka ne a ne vystoupit. Periodicky se v hrdince střídá pocit lásky a nelásky k manželovi, k adoptovaným dětem i k sobě – k životu, který žije. Boučková však místa, kde už kolovrátek týchž pocitů a vzlyků začíná být příliš nápadný a nudný, zkouší celkem vhodně prokládat zprávami od přátel, ke kterým osud také nebyl vždy shovívavý, nebo skoro až lyrickými pasážemi o dojmech z umění. Na některých místech tak vzniká příjemné pnutí, občas ale tyto poetické vsuvky zaskřípou, to když Boučková sklouzne k neuvěřitelným kombinacím (např. Vláčilova Markéta Lazarová a pečení dvou plechů koláče).
Román je psán velmi živým jazykem, někdy textem prosviští pár nadávek, ale o to jsou pak jednotlivé výpovědi autentičtější. Občas se objeví drobná klišé ve vyjadřování, některé formulace jsou sloganovité nebo až trapně úsměvné (např. „Nebraň se lásce. Musím, neumím dělat něco na půl. Láska se nemá odmítat.“), ale objevují se i neotřelé formulace. Boučková si se čtenářem ráda pohrává. Hrdinka se tak při popisu svých pocitů zeširoka rozpovídá, ale ne vždy poví vše, a čtenář si tak může leccos domyslet. Autorka knihy by však mohla dát čtenáři i více prostoru, neboť český čtenář, jak pevně doufám, není hloupý, ale je naopak velmi zvídavý. Převyprávění (i když stručné) silného životního příběhu Rudolfa Slobody nebo Zuzany Navarové se ukazuje jako liché a nic nového neříkající.
Kniha vypovídá o spoustě bolů i radostí. A třeba vám také dodá sílu k tomu, abyste mohli zpívat a tančit, prostě trsat jako blázni.


Denisa Garciová
Boučková, Tereza: Rok Kohouta. Odeon, Praha 2008. 336 stran.

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 1 (33), 24. 11. 2008.


(6. 11. 2008, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2249


Kouzlo Elíšiných očí

Timothée de Fombelle uzavírá ságu Tobiáše Lolnesse
Markéta Holanová
( marketa.holanova)
Psát o druhém dílu čehokoli je tak trochu nevděčná práce. Musíte připomenout díl první, nevyhnete se odkazům na děje minulé. Život ve větvích, první díl Tobiáše Lolnesse, se v Čechách objevil loňskou zimu. Knihu předcházela skvělá pověst a slovutná ocenění, v prosinci zavítal do Prahy i sám autor, aby ji představil. Téměř po roce se příběh Stromu a jeho obyvatel uzavírá.
V tuto chvíli přichází na řadu již zmíněné odkazy k první knize. Tobiáš Lolness měří asi dva milimetry a je jedním z obyvatel Stromu. Kvůli mocenským čachrům jsou jeho rodiče zadrženi a Tobiáš musí svůj domov ve větvích opustit. Jeho cesta vede až ke kořenům Stromu, mezi Sloupané, kteří žijí v trávě. Na konci prvního dílu stojí Tobiáš před zásadní otázkou – zůstat mezi Sloupanými, bez rodiny, bez minulosti, nebo se pokusit získat vše zpět, nebo zachránit rodiče, milovanou Elíšu a pokusit se odvrátit katastrofu, která začíná hrozit celému Stromu.
Všechno má svůj čas, v tuto chvíli přišel ten Tobiášův. Je také potřeba zodpovědět všechny otevřené otázky z minulosti. De Fombelle tak činí s grácií a lehkostí. V podobě retrospektivních vsuvek připlouvají zapomenuté odpovědi z dávných časů a naprosto organicky zapadají do vyprávění.
Timothée de Fombelle výtečně pracuje s váhou vzpomínky a plynutí času. Za každou větou slyšíte tichý zvuk kyvadla, které každou vteřinou odkrajuje čas. Chvíle, které jsou, byly a už nikdy nebudou. A jediné místo, kde zůstanou, jsou vaše vzpomínky.
De Fombellovi se podařil úžasný kousek – v přesném poměru zkombinovat patos a zároveň lehkost, vtip a zásadní etické otázky, a to tak, aby oslovil nejen děti, ale i jejich rodiče.
"A skupinka schovávající se uprostřed Amenových lesů měla dost důvodů, aby vyčarovala z jídla kouzlo: rodiče, prarodiče, vnučka, přítel, kterého jsme už v duchu pochovali, dobrý chléb, vzpomínka na nepřítomné, smíření, oheň v krbu, někdo dosud přesvědčený, že stráví Vánoce o samotě, sníh v oknech, křehkost štěstí, Miina krása, společné vzpomínky a klobása. Je neuvěřitelné, co všechno se poskládá do světnice tak malé, že by se do ní nevešla ani beruška."

Markéta Holanová

de Fombelle, Timothée: Elíšiny oči. Překlad: D. Janderová. Ilustrace: F. Place. Baobab a GplusG, Praha 2008. 296 stran.

Tobiáš Lolness

Tobiáš Lolness (zvětšit)


Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 1 (33), 24. 11. 2008.
(7. 11. 2008, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2259


Vzpomínky na Mahavishnu

Walter Kolosky v knize Energia, vášeň a krása přináší příběh „nejlepší skupiny na světě“
Stefan Segi
( stefan.segi)
Když jsem jako šestnáctiletý kluk poprvé slyšel nahrávku Mahavishnu Orchestra, všechny mé sny o dokonalé hudbě se najednou splnily. Kapela zněla jako tři hlasité psychedelické skupiny hrající zároveň každá naprosto jinou skladbu. Co víc jsem si tehdy mohl přát…
Na druhou stranu je třeba si přiznat, že časy okouzlení skupinou kolem Johna McLaughlina jsou už dávno pryč. A jestliže autor knihy v podtitulu píše o „nejlepší skupině na světě“, je nutné si připomenout, že klasická sestava Mahavishnu působila na počátku sedmdesátých let méně než tři roky, vydala tři LP desky a největší publikum si získala jako předkapela Aerosmith. To není příliš impozantní bilance.
Stará láska ovšem nerezaví a Walter Kolosky se do práce o Mahavishnu Orchestra pustil s vervou a důkladností. Každý zdroj pečlivě ověřil, promluvil si snad s každým pamětníkem největší slávy skupiny a navíc se mu povedl jeden vpravdě husarský kousek. Podařilo se mu získat komentáře všech členů kapely, kteří spolu jinak nekomunikují a odmítají se podílet na společných projektech. Co mi v knize poněkud schází, jsou komentáře a recenze z dobového tisku, kterým se Kolosky nevěnuje a které by rozhodně stálo zato porovnat se současným pohledem na odkaz kapely. Takto působí hodnocení jednotlivých alb a koncertů poněkud fanouškovsky, bez žádoucího odstupu.
Monografie je psána chronologicky a je prokládána poznámkami a vzpomínkami žijících aktérů (bohužel ti nejzajímavější, Tony Williams a Miles Davis, přispět už nemohli). Koloskému zpočátku hraje do karet fakt, že každý ze členů Mahavishnu orchestra pocházel z jiné země a vycházel z jiného kulturního zázemí. První část knihy je proto nesmírně zajímavým čtivem, ve kterém se proplétají cesty pěti nesmírně nadaných instrumentalistů, kteří se znenadání ocitli nad propastí mezi jazzovou avantgardou a progresivními rockovými směry. Životní příběhy každého z protagonistů jsou nesmírně poutavé. Například Jan Hammer na poslední chvíli emigruje z Československa, aby se mohl v Americe stát jazzovým pianistou a Jerry Goodman se rozhodne opustit dráhu nadějného houslového virtuosa jenom proto, aby se jako bedňák mohl přidat k rockové kapele.
Ke konci bohužel knížka ztrácí napětí, obzvláště když autor na každé stránce přidává stále podobně vyznívající citáty o tom, jak hudba Mahavishnu někomu změnila život, uvedla ho do transu či přivedla k jinému pohledu na hudbu. Nakonec však nezbývá, než smeknou před vydavatelstvím Hevhetia. Nedá se očekávat, že by Energia, vášeň a krása byla nějakým finančním trhákem, ale šťastný jazzový fanoušek si ji jistě nadšeně zařadí na čestné místo do své útlé knihovničky. Hned vedle Milkowského životopisu Jaca Pastoriuse a autobiografie Milese Davise, pravé Bible všech vyznavačů moderní hudby.

Stefan Segi

Walter Koloski: Energia, vášeň, krása; Príbeh lagendárnych Mahavishnu Orchestra, najlepšej skupiny na svete. Hevhetia. Košice 2007. 306 stran.

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 1 (33), 24. 11. 2008.

(7. 11. 2008, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2265


Kam se jen poděl?

Petra Hůlová se vydala do tajgy
Jitka Šafratová
( jitka.safratova)
Díky napínavému příběhu a osobitému vyprávění autorky se už po přečtení prvních stran románu sami ocitáme na Sibiři...
„Hablund byl nejprve nadšen. Těmi lány donekonečna se rozprostírajících lesů. Ani rozestlat si ve vlaku nechtěl, aby nepřišel o kus té parády míhající se temné zeleně. Tlukotem pražců mu tlukotalo srdce. Jen škoda, že okýnko bylo tak zmazané. Otírat je zevnitř rukávem vůbec nepomáhalo...“
Píše se rok 1947 a do Charyně přijíždí Hablund, muž z Kodaně, který cítí jakési poslání. Tvrdí, že neprchá před svou ženou, navždy ji prý bude milovat, ačkoliv ji vypustil ze svých myšlenek krátce za Moskvou... Ani jeden z nich však netuší, že se již nikdy nesetkají.
Přichází rána! Zoufalá žena se po pár měsících rozhodne svého muže najít – do krutých sibiřských zákoutí by ráda vyslala expedici, jež by jí manžela přivedla zpět. Avšak marně.
Až po dlouhých šedesáti letech se na nádraží objevuje Erske. Objasní záhadné zmizení dánského podnikatele a fotografa, který chtěl objevit „Spolek milovníků tradic“?
Kniha je rozdělena do kapitol, v nichž každý z hrdinů vypráví o svém spletitém životě. Postupně se nám představí ještě Hablundova žena Mariane a Fedorek, "pravodník" na transibiřské magistrále, který má nejraději cestování po zasněžených kolejích.
Můžeme si všimnout, že se jejich výpovědi téměř neliší. Jakoby se v Charyni zastavil čas... Myslím si, že se autorce v tomto dobrodružném vyprávění podařilo velmi barvitě popsat nelítostné sibiřské zimy, nuzný život v kmenech, nebezpečí číhající v tajze za každým stromem, ale i lásku, která si nikdy nevybírá.
Autorka se nebrání spisovné češtině, striktně ji však nedodržuje, neboť každá situace si žádá své a ona si toho je plně vědomá... Román mne velmi zaujal svým dějem, pohrává si s námi, a čtenář je tudíž nucen napjatě vyčkávat... Příběh končí k mému překvapení tak krutě, jak si to jen Duch tajgy a dravé vlčí oči žádají.


Jitka Šafratová
Hůlová, Petra: Stanice tajga. Torst, Praha 2008. 334 stran.

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 1 (33), 24. 11. 2008.

(7. 11. 2008, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2262


Hledání země nezemě

Odcizení sobě samým podle indického receptu
Eva Haderková
( ema.stasova)
Kiran Desai se narodila v Indii, dětství strávila ve Velké Británii a dnes žije v USA. Všechny tyto tři oblasti jsou nosnými částmi jejího druhého románu Dědictví ztráty, za nějž v roce 2006 získala Bookerovu cenu.
Ve velkém, kdysi slavném domě, který je dnes téměř rozpadlý, žije starý zatrpklý soudce se svým kuchařem, milovanou fenkou Ťunťou a vnučkou Sai. Tato mladá žena nutí soudce vzpomínat na vlastní mladá léta, která strávil na studiích v Anglii. Ta se pro něj stala synonymem dokonalosti a se svou rodnou Indií se už nikdy znovu nesžil.
Sai se snaží poznávat svou vlast, ale je omezena neznalostí jazyka. Hledá únik od bručícího dědečka ve vztahu s nepálským učitelem. Bohužel přichází doba povstání Ghurků, kterého se učitel účastní. Oba si čím dál více uvědomují rozdíly mezi sebou a neschopnost se s nimi vypořádat.


(zvětšit)
Třetí rovinu reprezentuje kuchařův syn Bidžu, který emigroval do Ameriky, ale bohužel se mu nedostalo přijetí, které očekával. Místo velkých úspěchů jen živoří a touží po návratu domů. Nakonec jej o všechno okradou cestou z letiště povstalci.
V knize se můžeme dočíst mnoho o našich tužbách, které si nedovedeme splnit sami, a tak hledáme různé země zaslíbené, v nichž doufáme nalézt lepší život. Pro starší generaci to byla Anglie, dnešní mladí se snaží dostat do USA a pro Ghurky je touto zemí vlastní stát, za který se rozhodnou bojovat všemi prostředky, i když za to nakonec trpí jen ti, kteří s tím nemají nic společného.
S hledáním „vlastní“ země souvisí i hledání identity, neschopnost sžít se s danými podmínkami. V popředí je příběh Sai, která svou zemi zatím nenalezla, nicméně kniha obsahuje spoustu retrospektivních odboček a vedlejších příběhů, které dodávají ústředním postavám živost.
V románu se prolínají různé geografické a časové roviny, každá osoba jako by stála trochu jinde. Zároveň se tím ukazuje, jak velké propasti jsou i mezi lidmi, kteří žijí hned vedle sebe.



Eva Haderková


Desai, Kiran: Dědictví ztráty. Překlad: Blanka Pešinová. Odeon, Praha 2008. 353 stran.

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 2-3 (34-35), 12. 1. 2009.
(9. 11. 2008, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2268


Romeo, Julie a Adolf Hitler

Je opravdu nutné zabít Führera, abychom našli sami sebe?
Stefan Segi
( stefan.segi)
Norský tvůrce komiksů Jason bývá někdy přirovnáván k Franzi Kafkovi. Je to však příměr poněkud kulhající. Zatímco Kafkův svět je chladný, temný a ve výsledku zvráceně absurdní, pro Jasona je klíčovým tématem hledání lásky a osobní identity. Nejde tu tedy o vymezení člověka vůči světu, ale o povahu bytí uvnitř sebe samého.
Když se k tomu přidá tradiční Jasonova kresba ve stylu raný Walt Disney à la film noir, výsledný celek je ve všech ohledech působivý. Strnulé postavy, neutrální výrazy a prázdné oční důlky rozpoutávají naplno vření čtenářovy fantazie a kladou před něj řadu nejasných otázek, jejichž formulace se během četby proměňuje, aniž by na konci byly odpovědím blíže než na začátku. Zabití Adolfa Hitlera v Jasonově světě představuje metaforické vyvrcholení lidského snažení vzhledem k materiálnímu světu, pro který je odosobněná práce pro peníze základní hodnotou. Život je v komiksu podán jako druh průmyslu. Způsob, jak mechanizovaně žít a řešit problémy s pomocí formálních prostředků. Hlavní hrdina, nájemný vrah, který s okázalou lhostejností likviduje nepohodlné osoby, zasvětí zaměstnání celý život.
Stojí to nakonec za to? Jakou sílu mají vzpomínky? Je svrchovaně urbanizovaná mysl ještě schopna odtrhnout se od industrializovaného, zprostředkovaného světa a hledat život v jeho původní neodosobněné podobě? Je dobré u sebe stále nosit kapesní vydání Mein Kampfu? To jsou jen některé z otázek, jimiž se zabývá Jasonův zabijácký romantický thriller, který s každým dalším přečtením stoupá na kvalitě.

Stefan Segi

Jason: Zabil jsem Adolfa Hitlera. Překlad: R. Podaný. BB art, Praha 2008. 48 stran.

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 2-3 (34-35), 12. 1. 2009.
(29. 11. 2008, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2274


V moci rudých zachránců

Když jsou jahody porosené krví
Andrea Fiřtíková
( andrea.firtikova)
Román Jiřího Kupky Krvavé jahody představuje příběh Věry Sosnarové. Na základě vypravování jejího životního osudu popisuje utrpení rodiny, jež je trestána za svůj původ a provinění proti zemi, která nebyla nikdy jejich domovem.

Je konec druhé světové války, Brno právě osvobodila sovětská armáda, „blýská se na lepší zítřky“ a všichni jsou šťastni. I čtrnáctiletá Věrka a její devítiletá sestra Naďa jsou šťastné. Jen jejich matka mlčí v předtuše zlé budoucnosti. A nemýlí se.
Tříčlenná rodina je po osvobození města rudoarmějci zatčena kvůli matčinu ruskému původu a útěku z vlasti během občanské války (1917). Matka i dcery jsou odvlečeny do sibiřského gulagu. Těžká dřina, každodenní boj o přežití plný strachu a bolesti – ať už fyzické, nebo psychické. Střih. Téměř dvacet let života je pryč – dvacet let života přežitého, nikoli prožitého.
Román se skládá ze čtyř kapitol – Cestou křížovou, Peklo, Očistec a Doma, během nichž se z dospívající dívky stane třiatřicetiletá žena. Ačkoli je hrdince na začátku románu čtrnáct let, žádný dětský ani dospívající svět v knize nenajdeme. To odráží její předčasné dospění a také fakt, že děj nám autor zprostředkovává na základě vyprávění již zestárlé ženy, která na své utrpení pohlíží velice realisticky.
Autor tlumočí Věřin příběh v er-formě a jeho subjektivní postoje se v románu neodráží. Nesnaží se nic zlehčovat – užívá syrový popis děje k vylíčení doby. Až naturalisticky popisuje každodenní hrůzy. Nesoustředí se na líčení vnějšku, ale vnitřku. Neznáme fyzické podoby postav, ale jejich charaktery, kladné i záporné.
První dvě kapitoly jsou sice nejkrutější, ale zároveň nejčtivější. Děj plyne velice svižně a s Věrkou prožíváme každý její záchvěv strachu i bolesti. Autentická atmosféra se bohužel v následujících dvou kapitolách vytrácí.

Andrea Fiřtíková

Kupka, Jiří S.: Krvavé jahody. Mladá fronta, Praha 2008. 208 stran.

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 2-3 (34-35), 12. 1. 2009.
(1. 12. 2008, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2276


Vaginální uragán

Eve Enslerová a její detabuizace vaginy
Denisa Garciová
( denisa.garciova)
Kluci mají penis a holky vaginu. Asi už jste si toho také všimli. Zatímco muži většinou nemají problém s přijetím svého pohlaví a své sexuality (někteří prý dokonce dávají svým penisům jména a považují je za své rovnocenné partnery), u žen je to pořád spíše naopak. Muž je zřejmě schopen kvalitního dialogu se svým druhým já. Eve Enslerová nám však přináší monology a vyzývá: „Naučte se vnímat samu sebe.“
Kniha Eve Enslerové Vagina monology vyšla letos v novém překladu a také s bohatým doprovodným materiálem, který je ryze informativního rázu. Knihu otvírá série čtyř předmluv, respektive dvou předmluv a dvou úvodních slov, což je už opravdu příliš. Závěr knihy nezůstává úvodním pasážím nic dlužen a je také velmi rozsáhlý. Do detailů jsme seznámeni s hnutím V-Day, což výrazně mění charakter knihy, neboť prostor, který je zde věnován poněkud vtíravé agitaci, se svým rozsahem rovná vlastním monologům. Závěrečný apendix by se jistě lépe uplatnil v propagačních brožurách. Snaha informovat za každou cenu je sice chvályhodná, ale jak se říká – všeho s mírou, tím však nechci nijak znevažovat boj proti násilí na ženách.
S Monology vaginy jste se už možná setkali v divadle. V České republice představení nabízí Intimní divadlo Bláhové Dáši, kde excelují Dáša Bláhová, Anna Polívková a Míša Sajlerová. Inscenace této netradiční divadelní hry, kterou poprvé prezentovala sama Eve Enslerová v roce 1996, se uskutečnila už téměř všude, a to i ve státech, kde je postavení žen podřadné. Kniha byla přeložena do více než dvaceti jazyků. Monology vaginy vyvolávají po celém světě bouřlivé ohlasy už od svého prvního uvedení. Otevřít diskuzi byl také autorčin záměr.
Obsah knihy se může čtenářům jevit jako příliš velké sousto. Ale Vagina monology takovou knihou být chtějí – provokující, šokující, smutnou a vážnou, zároveň však i veselou, nekonvenční a odvážnou. Jde o hlubokou sondu do ženského nitra (obrazně i doslova). Koncentrace pojmu vagina je v knize víc než náhodná, autorka se podobná slova neostýchá používat. To samé čeká i od svých čtenářů. Eve Enslerová nás učí, jak nakládat s ženskou sexualitou. Některé monology jsou úsměvné, jiné jsou bolestné a duši drásající. Promlouvají k nám ženy různých ras, národností, vyznání, věku i sexuální orientace. Témata jako menstruace, porod, zneužívání, násilí, ženská obřízka, sex nebo orgasmus, která se donedávna brala jako cosi zapovězeného a nehodícího se k diskuzi, tu bez okolků vyplouvají na povrch. Monology působí velmi autenticky a otevřeně, přesto jsou však svou podstatou velice intimní a niterné.
Velmi zajímavé je také vlákno odpovědí na otázky, které byste si asi sami nikdy nepoložili. Víte, co by nosila vaše vagina, kdyby se oblékala? Možná baret, červenou mašli nebo brýle… A kdyby mohla mluvit, možná byste se podivila, kdyby řekla: „Rozmysli si to!“ Možná by ale volala: „Ještě, ještě…“ Jak je vaše vagina cítit? Vodou, Bohem, skořicí a hřebíčkem nebo rybinou?
Monology vaginy vás zajisté osloví – ať už uchvátí nebo pohorší. Slabší a puritánské povahy možná znechutí. Rozhodně vás ale nenechají v klidu. Tato kniha není jen o vaginách. Je hlavně o ženách. S chutí se začtou i muži, a pak zjistí to, co zná už i šestiletá holčička: „Vím, že někde hluboko má opravdu moc chytrý mozek.“ Vaginy světa, spojte se!

Denisa Garciová

Enslerová, Eve: Vagina monology. Překlad: E. Hauserová. XYZ, Praha 2008. 193 stran.

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 2-3 (34-35), 12. 1. 2009.
(4. 12. 2008, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2281


Pohádka z Paříže

Příběh jako cesta za životem i smrtí
Sára Arnsteinová
( sara.arnsteinova)
Lehce cynická výprava do dvou filosofických duší spisovatelky Muriel Barbery se jmenuje "S elegancí ježka". Její druhé dílo se ve Francii stalo bestsellerem.
Příběh nás provádí labyrintem mozku starší domovnice, který je prokládán otázkami z deníku dvanáctileté Palomy. Úkol domovnice paní Michelové je starat se o pohodlí buržoazní smetánky, od přízemí až po poslední patro. Její život má navenek působit prachobyčejně, staromilsky a jednoduše.
Avšak zdání klame - za dveřmi své skrovné garsonky skrývá to, co ježek za keřem bodlin, pořádá intelektuální orgie počínaje od Anny Kareniny až po existencialismus nebo Marxe. Obyvatelstvo luxusního domu v centru Paříže se samozřejmě ani zdaleka nepokouší tuto přetvářku prokouknout, až na Palomu, dceru jedné ze zbohatlických rodin. Ač je velmi mladá, jako druhá hlavní hrdinka naplňuje statě knihy hluboce intelektuálními rozpravami sama se sebou o životě a smrti a o tom zda stojí za to spáchat sebevraždu.
Je zklamána životem, její post v bohaté rodině se jí příčí a po celou dobu hledá v pohybech světa smysl, který by jí dokázal, že stojí za to žít. Osudy hrdinek se střetnou, neboť když někdo smýšlí podobně, je to nevyhnutelné. Částečně se o to postará i nový nájemník – Pan Ozu, Japonec. Oslní Palomu, která je milovnicí japonské kultury, i Renée (paní Michelovou) a abychom směřovali k idylce, prokoukne její kamufláž a vydá se na cestu za poznáním toho, co se skrývá za kukučem a zástěrou rádoby primitivní bytné.
Kniha je vtipná, sarkastická, moudrostí oplývající, ale i smutná. Trochu nepravděpodobné se zdá být tak pokročilé přemýšlení dvanáctileté dívky, i všechny náhody, co se v domě semelou, ale i přesto je krásné nechat tomu tu poetiku, s kterou se příběh příjemně nese ke svému, ač smutnému, přesto velmi pěknému konci. Dvanáctiletá duše si může rozumět s padesátiletou a za šťastný konec se může považovat i smrt, kterou dá starší mladšímu důvod žít dál.

Sára Arnsteinová

Barbery, Muriel: S elegancí ježka. Host, 2008. 315 stran.

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 2-3 (34-35), 12. 1. 2009.
(7. 12. 2008, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2285


Magický svět Haruki Murakamiho

Každý má svoji továrnu na slony
Olga Pavlova
( olga.pavlova)
Jméno Haruki Murakami je již dávno známo českému čtenáři. Román Konec světa&Hard-boiled Wonderland poprvé vyšel v Tokiu v roce 1985, do českých knihkupectví se dostal v listopadu ve výborném překladu Tomáše Jurkoviče.
Zpočátku se toto dílo podobá jeho předchozím románům, jako je například Kafka na pobřeží nebo Norské dřevo, které byly také přeloženy do češtiny. Tyto romány spojuje příběh soustředěný kolem průměrného hrdiny, který bez ohledu na své povolání rozumí světové literatuře a také se velice dobře orientuje v americké hudbě.
Syžet této knihy se točí kolem anonymního pracovníka vymyšlené firmy, pro kterého jsou nejdůležitějšími předměty „video a televize, které stály spoustu peněz, sbírka whisky ve skříni, kožená bunda a nový trojřadový oblek“. Takto pasivně tráví hrdina život. Hromadí různé předměty a občas vzpomene na svou ženu, která od něj odešla, nebo na milenky, se kterými nemůže a ani nechce žít. Za tento způsob života však hlavní hrdina zaplatí až příliš vysokou cenu.
Zajímavým momentem je, že žádná z postav nemá vlastní jméno. Hlavní hrdina vypráví v ich-formě příběhy o dívce z knihovny, profesorovi, tlusté profesorově vnučce, strážném, plukovníkovi a jiných. Svá pravá jména mají jen zpěváci a skupiny, které hrdina všude slyší a potkává, stejně jak spisovatelé či knihy, které čte.
Do hrdinova vyprávění je vpleteno imaginární město, které vzniklo v jeho továrně na slony. Je to pravý opak skutečnosti, ve které žije. Jsou tam jen nezbytné věci, ale zároveň tam nenajdeme žádné city. Obyvatelé města vedou klidný život, i za cenu ztráty svého stínu. Mluví se zde i o vztahu k věcem, které, na rozdíl od reálného světa, jsou schovány v depozitáři za Knihovnou jako nadbytečné předměty. Takovýto postoj je nejspíše autorovou kritikou neomezené konzumace.
Hrdina existuje najednou v obou světech a řeší otázku, kde má zůstat a kam patří jeho skutečné já, což lze chápat jako hledání vlastní identity, kterou najde až na konci románu.

Olga Pavlova

Murakami, Haruki: Konec světa&Hard-boiled Wonderland. Překlad: T. Jurkovič. Odeon, Praha 2008. 502 stran.

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 2-3 (34-35), 12. 1. 2009.
(7. 12. 2008, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2286


Lien, Zmetek a Anděl

čtvrtý román Saskie de Costerové
Eva Levorová
( eva.levorova)
Úspěšná vlámská spisovatelka Saskia de Coster, která má na svém kontě již čtyři romány, v zahraničí kritikou velmi kladně hodnocené, se dočkala svého prvního překladu do češtiny. Próza Hrdina, za kterou obdržela cenu Cutting Edge Award 2007 za nejlepší knihu v nizozemském jazyce, bývá nazývána románem, ač rozsahem odpovídá spíše novele.
Hlavními postavami knihy jsou Lien a Marcus. V první polovině knihy je oběma pouhých devět let. Lien je psychicky narušená dívka, která se ve volném čase baví shromažďováním absurdního množství nakradených potravin a rituálním pálením peněz, za něž si měla koupit svačiny. Marcus, autistický chlapec, tráví dlouhé hodiny otrockým opisováním článků z novin. Lien Marcuse nenávidí, nazývá ho Zmetkem a považuje za úhlavního nepřítele, on se jí především bojí.
Přesto tito dva uzavírají podivné spojenectví a spolupracují na realizaci Lienina plánu – kradou v hokynářství a touží „osvobodit slova“ z nemluvících bytostí. Jejich zvrhlé počínání vrcholí týráním krásného hluchoslepého chlapce, Anděla, při němž je naštěstí dvojice přistižena a následně dochází k jejímu dvacetiletému odloučení.
V druhé polovině knihy se shodou okolností dávní „spojenci“ opět setkávají. V této části se vyprávění v er-formě střídá s Lieninými dopisy Marcusovi, které však mají spíše charakter deníku či vnitřního monologu dívky.
Kniha je všechno ostatní jen ne všední. Těm méně otrlým z nás by stačily samotné dívčiny úvahy. Navíc si při čtení nejsme jisti, zda Marcus skutečně existuje, nebo si jej stvořila chorá dívčina mysl, aby měla koho nenávidět a milovat zároveň. Do toho se setkáváme s příliš lidskými promluvami Lieniny GPS navigace…
Jak již bylo zmíněno, zahraniční kritika tento útlý román přijala nadmíru dobře. Zůstává otázkou, zda i český čtenář najde cestu k tak zvláštnímu čtení. (Já ji nenašla.)


Eva Levorová


de Costerová, Saskia: Hrdina. Překlad: M. de Bruin-Hüblová. Pistorius & Olšanská, Příbram 2008. 85 stran.

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 2-3 (34-35), 12. 1. 2009.
(7. 12. 2008, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2287


Umění zamrzlo

Konec světa z pohledu komiksového autora
Sabine Smitko
( sabine.smitko)
Čeští milovníci komiksů se mohou těšit na mezinárodně oceněné dílo Doba Ledová od francouzského autora Nicolase de Crécyho. Na čtenáře čeká přímo surrealistická vize společnosti a velké množství pěkných obrázků.
Lidé putují přes ledovou poušť, bloudí, přemýšlejí a hádají se, hledají starou dobu. Z náznaků a informací přeměněných v legendy čtenář časem pochopí, že komiks vypráví o apokalyptické budoucnosti, kdy se svět nachází v další době ledové. Ti lidé jsou výzkumníci a historikové, kteří pátrají po pozůstatcích naší současné kultury. V tom se z ledu vynoří trosky Louvru a s ním uvězněné a pozapomenuté umění. Výzkumníci jsou bez jakékoliv společenské paměti o zaniklé době, a tak začínají nové úvahy o smyslu a souvislostech umění.
Kresby podporují obsah, pohled do dálky je nejistý a zůstává náčrtem, jen pohled blízký je konkrétní a detailní. Akvarelové barvy se prolínají, vše je drženo v teplém hnědo-oranžovém stínování, a postavy tak splývají s pozadím.
De Crécy čtenáře nestaví před hotová fakta, před vypracovanou ideu světa. Čtenář je nucen zamyslet se nad definicí naší moderní kultury, nad smyslem vytvářet umění a vystavovat ho, nad smyslem obrazů a písma. Přemýšlení tak zdaleka nekončí u otázky, zda a proč je Mona Lisa nejcennějším obrazem naší doby. Pochybnosti vznikají i nad tím, jak společnost komunikuje a vytváří si svoje hodnoty, proč je chrání a mění. Komiks se na jedné straně dá chápat jako úsměvná a dobrodružná povídka o cestě do hlubin známého muzea. Někdy až zdlouhavé a zbytečné diskuze a hádky mezi členy výzkumného týmu a jejich nepřínosné charakterizace tento způsob pohledu jen podporují. Ale na druhé straně, pokud čtenář projeví vůli přistoupit na tento neobvyklý projekt, snadno se může stát, že se nechá strhnout až k filozofickým a existenciálním úvahám.
„Doba Ledová“ je grafický román s velice neobvyklým a snad jedinečným nápadem, který si zaslouží být zaznamenán i „normálním“ čtenářem.
Sabine Smitko

Umění zamrzlo

Umění zamrzlo

Ukázka z komiksu. Zdroj: www.komiksarium.cz

© Nicolas de Crécy

de Crécy, Nicolas: Doba Ledová. Překlad: Magdalena Kučrová, Marika Pecháčková. Meander, Praha 2008. 80 stran.

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 2-3 (34-35), 12. 1. 2009.
(8. 12. 2008, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2291


Humor a ironie

Svěrákova premiéra Povídek
Ivana Bartošová
( ivana.bartosova)
Kniha s prostým názvem Povídky scénáristy, herce a textaře Zdeňka Svěráka přišla na knihkupecké pulty v říjnu letošního roku. Ačkoliv je Svěrákova spisovatelská činnost díky jeho filmům, písním a Divadlu Járy Cimrmana více než známá, s povídkami přichází autor vůbec poprvé.
Kniha obsahuje deset různě starých povídek, které jsou datovány od roku 1966 až po rok 2008. I přesto, že vypravěč skáče v čase, tak vyjma dvou příběhů, zasazených do období komunismu, popisuje zejména současnost.
Za samotnými názvy jako Horká neděle, Divačka, Natáčecí den, Podvodník nebo Fotograf se skrývají události a lidé všedního života. Nejen z tohoto důvodu jsou povídky čtivé, čtenář se v nich hledá a směje se v okamžiku, kdy si uvědomí, že se mu podobná věc také stala. Povídky jsou krátké, vypravěč se v nich střídá, někdy se jedná o ich-formu, jindy o er-formu. Popisy prostředí a událostí jsou výstižné a humorné, čtenáře zaujme vypravěčův cit pro detail. Ve většině povídek se střídají hezké a krátké dialogy, které děj svižně posunují dopředu, a tak se čtenář ani nenaděje a je u konce. Vypravěč nešetří ani ironií, často se v povídkách setkáme s naprostou absurditou osudu, leckdy je příběh až těžko uvěřitelný pro normálního smrtelníka.
Během četby má ovšem čtenář pocit, že jestliže nedosáhl určitého věku, není kompetentní k tomu povídky číst. Nebo možná je, avšak úplně jim nerozumí, protože není dostatečně zkušený. Například student asi nezažil dobu komunismu, netrápí ho nemoci starého člověka, nerozumí tomu, když manžel podvede svou ženu. Zasměje se tomu, vlastní zkušenost mu však chybí.
Celá kniha je doplněna výstižnými ilustracemi Jaroslava Weigla, připomínajícími styl Adolfa Borna.
Ačkoliv jsou povídky Svěrákovou prvotinou, čtenář v nich najde klasiku – stejné lidské charaktery plné vtipu, podobné humorné příběhy a události jako ve Svěrákových scénářích k filmům Marečku, podejte mi pero, Kolja či Vratné lahve.


Ivana Bartošová


Svěrák, Zdeněk: Povídky. Ilustrace: Jaroslav Weigel. Fragment, Praha 2008. 106 stran.

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 2-3 (34-35), 12. 1. 2009.
(8. 12. 2008, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2290


Rudá mašinérie

Aneb stručný román o lži, lidské slabosti a síle ideologie
Simona Drtinová
( simona.drtinova)
V nové knize Pavla Kohouta Smyčka se na pozadí událostí roku 1948 uskutečňuje příběh tří lidí, které spojuje nejen láska, ale i politické události – historické sloučení komunistické strany a sociální demokracie.
Jan Soukup je mladý populární básník a horlivý příslušník komunistické strany, který naivně věří v její ideály. Jeho protipól představuje vážený profesor Felix Fischer, jeden z čelních představitelů sociální demokracie. Jejich životy spojuje národní herečka Kamila Nosticzová, manželka Felixe a za války milenka Jana. Profesor Fischer je proti sloučení stran, a tudíž musí být v rámci „vyššího cíle“ odstraněn. Tohoto úkolu se nevědomky ujme právě Jan, kterému Felix jako jedinému z komunistické strany věří díky jeho přátelství s Kamilou. O jejich poměru však nemá tušení. Felix musí kvůli své bezpečnosti odejít do Rakouska; je mu vystaven pas (falešný) a dodáno vízum (falešné). Zde je zajat, aby byl usvědčen ve vykonstruovaném procesu jako zrádce vlasti a tím se komunistům otevřela cesta ke sloučení stran, resp. k pohlcení sociální demokracie. Korunním svědkem procesu se má stát Jan Soukup, který je vydírán svým závazkem k Státní bezpečnosti, který v rámci své horlivosti neprozřetelně podepsal, a také intimními fotografiemi s Kamilou. Zpočátku se brání, nechce poslat nevinného člověka do vězení. Dostaví se k soudu rozhodnut, že bude vypovídat podle pravdy. Komunističtí pohlaváři mu do duše vnesou smítko nejistoty lakonickým prohlášením, že údajně veřejný proces bude vysílán s časovou smyčkou a že pokud nebude vypovídat podle jimi připraveného plánu, jeho výpověď se jednoduše upraví. Dosáhl by tedy pouze toho, že by šel do vězení také. Jan stojí na rozcestí – zachrání sebe, nebo svou čest (a možná i Felixe)? Stane se z něj hrdina, nebo kat?
Příběh je vyprávěn ve třech časových rovinách (před 2. světovou válkou, během ní a po ní) a postupně skládá střípky životů jednotlivých postav v celek. Jejich osudy se odehrávají na pozadí skutečných událostí a skutečného prostředí – část příběhu nás dokonce zavede na Filozofickou fakultu univerzity Karlovy. Další pro mě známou reálií je restaurace Parnas na Národní třídě, kolem které denně procházím. Melancholicky si vzpomenu, jak zde Jana Soukupa vždy vyzvedávali černou „šestsettrojkou“ k tajné stranické poradě.
Pousmála jsem se popisu filozofů (citlivější duše prominou) – prý se oblékají jako „hastroši“ a stylizují se do podivínů.
Zaujalo mě sugestivní podání té doby od autora, který ke komunismu zpočátku také tíhnul. Soudruzi se ke svému stranickému příslušníku Janovi chovali slušně do té doby, dokud plnil jejich příkazy. Když začal „zlobit“, připomněli mu jeho povinnosti ranami pěstí nebo vydíráním. Celý údajně veřejný a spravedlivý proces představoval bravurní herecké výkony všech zúčastněných. Karty byly rozdány a zbývalo jen naučit se přichystaný text. Jan byl pouhou figurkou na šachovnici – de facto Felixe vlákal do pasti, i když ho chtěl dostat do bezpečí.
Motiv smyčky je zde rozvíjen ve dvou rovinách – již zmiňovaná časová smyčka a smyčka pomyslná, která se stahovala okolo všech tří hlavních postav. Jen jedna z nich z ní dokázala vyklouznout.
Děj je vyprávěn velmi lehce a svižně, ač pojednává o závažném tématu. Nejvíc mě překvapil, ba přímo šokoval, konec knihy. Pero autora mě konejšivě vedlo ke šťastnému konci a pak najednou bum! a vše bylo jinak. Ani jsem nestihla pojmout podezření. Můj mozek potřeboval chvíli čas na zpracování všech informací, protože v tomto momentě má děj snad ještě větší spád. Jako první se ve mně ozvalo zklamání. Ale po odeznění tohoto dojmu jsem si uvědomila, že je to vlastně skvělý konec a právě díky němu na tuto knihu nezapomenu.

Simona Drtinová

Kohout, Pavel: Smyčka. Pistorius & Olšanská, Praha 2008. 184 stran.

(8. 12. 2008, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2294


Pro muže o nemožných mužích

aneb feministicky laděná dvacátá kniha Michala Viewegha
Kateřina Kubová
( karolina.demelova)
Jubilejní Vieweghův román je zase typicky vieweghovský. Jak jinak. Jako vždy jednoduché schéma: tři sourozenci odjíždí na hory, jeden z nich je smrtelně nemocný. Společná dovolená je pro ně tedy jakýmsi „posledním rozloučením“.
Na pozadí banálně vystavěného příběhu však vyvstávají charaktery jednotlivých postav. Jako by se v kontaktu se smrtí odhalovala jejich pravá tvář. Na první pohled tragický příběh však syrovým jednoduchým stylem vyprávění, kumulací groteskních scén a notnou dávkou nadhledu působí jednoznačně komicky. Téměř každá stránka knihy má svůj „kameňák“.
Charaktery postav jsou pohádkově černobílé, buď kladné nebo záporné. Každá z mužských postav je ztělesněním nějaké špatné vlastnosti, ať už se jedná o podlost, snobství, zbabělost či hloupost. Naopak ženy jsou symbolem dobra, spravedlnosti a statečnosti (i prostitutky). Toto rozvržení prohlédne i roztržitý čtenář, proč ale autor-muž záměrně špiní své pohlaví a vyzdvihuje pohlaví opačné? I když se jedná o Román pro muže, je jasné, že k Vieweghovým fanouškům patří především ženy. Že by si tedy chtěl naklonit veškeré ženské pokolení? Nebo naopak vyprovokovat tu hrstku mužů, co si román přečtou, k spanilým činům? Možná. Jistě ale víme jen to, že důležitější než umělecká hodnota či poučení je knihu prodat. „Vyrábím své věty, jako si měšťák doma na půdě vyrábí na soustruhu své vlastní kroužky na ubrousky.“ Úkol splněn: titulem a „nahatou“ obálkou, která kromě stálých fanynek přiláká i pár fanoušků.
Komerce, konzumní zboží, nic nového… To je všechno pravda, ale s každou Vieweghovou knihou se přesvědčujeme, že ho to alespoň trochu baví. Knihu zhltneme jedním dechem, průběžně se u ní smějeme a dokonce nám i přes veškeré komické aspekty (nebo právě díky nim) nabízí velice zásadní odpovědi týkající se lidí a jejich vzájemných vztahů a ukazuje, jak brát život s nadhledem, takový jaký je. Takovouhle knihu přece není možné jen tak odsoudit pohrdavým: „Tss, zase Viewegh!“

Kateřina Kubová

Viewegh, Michal: Román pro muže. Druhé město, Brno 2008. 160 stran.

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 2-3 (34-35), 12. 1. 2009.
(10. 12. 2008, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2299


Platforma štěstí uprostřed bahna

Další Houellebecq aniž co nového pod sluncem
Jakub Jehlička
( jakub.jehlicka)
V nakladatelství Garamond vyšel román Platforma Michela Houellebecqa z roku 2001. V pořadí třetí román následoval po slavných Elementárních částicích. Srovnání je vcelku nasnadě a výsledkem je možná až příliš mnoho společných jmenovatelů.
Dílo Michela Houellebecqa, všeobecně považovaného za jednoho z nejvýznamnějších současných evropských autorů a zároveň provázeného pověstí skandalisty, je u nás dobře známo. Od roku 2002, kdy vyšla česky jeho prvotina Rozšíření bitevního pole (Extension du domaine de la lutte, 1994), byly přeloženy romány Elementární částice (Particules élémentaires, 1998), Možnost ostrova (La possibilité d´une île, 2005. Filmová adaptace v režii samotného autora byla v ČR uvedena nedávno v rámci Festivalu francouzského filmu.) a letos vycházející Platforma (Plateforme, 2001).
Hrdinou Platformy je – podobně jako v autorově předcházejícím románu, prů/přelomových Elementárních částicích – životem otrávený Pařížan jménem Michel, úředník na ministerstvu, procházející krizí středního věku. Michel, osamělá životní troska bez ambicí, pro niž je jedinou radostí pornografie a občasné návštěvy prostitutek (tedy houellebecqovský obraz západního člověka přelomu století), zdědí po otcově smrti velký majetek. Ocitnuv se náhle finančně zajištěn vyráží na dovolenou do Thajska. Takto je rozehrán syžet Platformy, a když se podíváme na tematický rámec, v němž se pohybuje, je to především „existenciální“ vyprázdněnost života v západní civilizaci, vyšinutost mezilidských vztahů, imigrace a s ní spjatá kriminalita. Houellebecq čelil obviněním jak z rasismu, tak ze strany islámu. Ten i v této knize dostává dosti na frak, navíc se v Platformě posouvá až k terorismu. Sexuální turistika byla v předchozím románě přítomna marginálně, zde už je stěžejním tématem. Zjistíme, že Houellebecq v podstatě rozvíjí stejná témata jako ve svém slavném meisterstücku, ba dakonce i hlavní hrdina nejen charakterově, ale i příběhem jako by byl kopií Bruna z Elementárních částic (potká jej takřka navlas stejný osud).
To by ještě nemuselo být nutně na škodu, nakonec, existuje něco jako autorův rukopis a také „jeho“ emblematická témata. Jenže i poselství a sdělení jsou vlastně rozvinutím myšlenek z předchozího románu. O co běží? Hrdina dochází po letech zklamání a utrpení vyvěrajícího z prázdnoty a stereotypu moderní doby a z bezútěšnosti vztahů k nihilistickému postoji: „…Říkával jsem si, že člověk, nic naplat, není uzpůsoben ke štěstí, musel by nepochybně projít transformací – a sice transformací fyzickou. (…) Nyní jsem si jistý, že duch se dosud nezrodil, že touží po zrození a že jeho zrození bude těžké…“. K jedinému reálnému pozemskému štěstí lze dojít skrze pohlavní rozkoš. „Ještě že existují pohlavní orgány, nevysychající zdroj rozkoše. Bůh, který způsobil naše neštěstí a stvořil nás pomíjivými, ješitnými a krutými, nám zároveň poskytl tuto chabou formu náhrady. Čím by byl život, kdyby čas od času nebyla trocha sexu? Marným bojem s tuhnoucími klouby a zubními kazy.“
Sex jakožto jediné východisko, jako platforma uprostřed světa (tak zní podtitul knihy), plošina jistoty v nebezpečném světě.
Zmiňovaná skandálnost Houellebecqových románů vězí prý hlavně (mimo onu xenofobnost) v otevřeném líčení sexuálních scén, hraničících s pornografií. Ve skutečnosti je ale Houellebecq, i když explicitní, vlastně ještě docela cudný.
K pornografii má určitě daleko, hlavně v tom smyslu, že tyto pasáže zde plní svou funkci správně a nijak nevyčuhují ze struktury. Také díky péči překladatele Alana Beguivin, jemuž se podařilo najít vhodné lexikum.
Ohodnotit lze tento román stručně: Houellebecq říká stále totéž, ale přesto nebo možná právě proto, ještě když se připočte lákavý fantom údajné zvrhlosti, si čtenáře jistě najde.

Jakub Jehlička

Houellebecq, Michel: Platforma. Překlad: A. Beguivin. Garamond, Praha 2008. 292 stran.

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 2-3 (34-35), 12. 1. 2009.
(10. 12. 2008, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2301


Všechny pozemské slasti

Verbální halucinace podle Rolanda Barthese
Ina Marešová
( ina.maresova)
Absence, deformace, rozpaky, úzkost, askeze, neskutečno, bloudění, objetí, odloučení, mizení, provinění, šílenství, rozpaky, identifikace, žárlivost, ochablost, mlčení, mraky, noc, obscenita, slzy, uchvácení, sebevražda.
Nechť jsou zapomenuty analýzy, hlásá ve své nové knize trubadúr milostného diskurzu Roland Barthes. Vždyť milence nelze redukovat na jednotný symptomatický subjekt. Je potřeba slyšet nezachytitelné, dotknout se neviditelného, odklonit se od metajazyka a navrátit se k podstatě samé. Cestu k primárnímu jazyku milostného diskurzu chápe francouzský literární kritik, teoretik a esejista jako pouť vstříc oblasti literárního zájmu, která pro svou emocionalitu, disproporčnost a teoretickou neukotvenost stojí poměrně přirozeně mimo rámec tradičního bádání.
Barthes cíleně rezignuje na systematický popis, stejně jako na analýzu. Na scénu nechává vstoupit přímou výpověď, skutečné fragmenty milostných scén, oscilující mezi póly nepostižetelné nahodilosti a cíleného formulování. Milující, ono centrální já, je tak lapeno v bláznivém kolotoči zběsile pádí, umdlévá, strne, proměňuje se, promlouvá, mlčí.
Zmatený čtenář, roztříštěný v moři zdánlivě nespojitých vjemů, se stává nečekaným svědkem karnevalu citů. Slova sama nejsou šílená, šílená je syntax, zmrzačen je jazyk. Celý milostný diskurz je vlastně nespojitým verbálním chaosem, jemuž by řád přinesl smrt. Není to příběh a není tu smysl. Jen horizontálně vršená, do sebe narážející, zmatená, umírající, vibrující a milující se slova. Není odtud úniku, pokušení smyslu je zcela odvráceno.

Ina Marešová


Barthes, Roland: Fragmenty milostného diskurzu. Překlad: Č. Pelikán. Pavel Mervart, Červený kostelec 2008. 292 stran.



Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 2-3 (34-35), 12. 1. 2009.
(12. 12. 2008, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2310


Proč sovy vidí ve tmě a jak se žáby naučily kvákat

Příběhy vánoční noci Piera Gribaudiho
Vladimíra Staňková
( vladimira.stankova)
Piera Gribaudiho, známého italského nakladatele, požádali o sepsání sbírky vánočních pohádek.
V tu chvíli si připomněl, jaké to je být na „druhé straně“, ne jako schvalující a zamítající redaktor, ale jako spisovatel. Není si jistý, jestli by si pohádky vydal, a také, jestli jsou to vůbec pohádky pro děti. V úvodu nám vysvětluje svůj názor na děti a dospělé ne nepodobný tomu z Exupéryho Malého prince.
Gribaudiho knížku na obálce připodobňují k oblíbeným Příběhům pro potěchu duše od Bruna Ferrera. Ano, toto přirovnání je oprávněné. Dvacet čtyři krátkých příběhů spojených námětem vánoční noci, kdy Marie porodila v Betlémě malého Ježíška, se nás podobně úsměvným způsobem snaží přimět k zamyšlení o základních křesťanských otázkách. V žádném případě tady ale Gribaudi nekopíruje Ferrerův styl. Vánoční příběhy se více pohybují ve světě fantazie a pohrávají si s mystifikací. Například ve Svatém Josefovi a sýrech se dovídáme historii vzniku parmazánu založenou na tom, že pastevci nosili Ježíškovi jen samé ovčí sýry, protože nic jiného ani neměli. Svatý Josef si nevěděl rady, co s tak ohromným množstvím sýru udělat, a tak, protože byl zaměstnáním tesař, udělal police, oddělil je od zbytku jeskyně a všechny sýry tam na dlouhou dobu uložil. Krom toho je kniha psána jednodušším (nikoli však primitivnějším) jazykem, a je tak přístupná i malému čtenáři.
Kniha začíná bajkami o tom, jak noční ptáci začali vidět vě tmě díky kometě, a plaché němé žáby dostaly dar kvákat, aby mohly doručit Mariině matce zprávu o narození syna. Čtenář si už začíná myslet, že příběhům přišel na kloub a může je všechny dopovědět po prvních dvou větách, ale v tom ho překvapí příběh úplně jiný, bez nadpřirozených prvků nebo vyznívající velmi vážně.
I přes to, že má celá kniha velmi vyhraněné téma Vánoc, rozhodně patří mezi ty, které s sebou nosíme po celý rok.

Vladimíra Staňková

Gribaudi, Piero: Příběhy vánoční noci. Portál, Praha 2008. 96 stran.


Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 2-3 (34-35), 12. 1. 2009.

(12. 12. 2008, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2314


Recenze lidského života

Nad novou prózou Ivana Landsmanna
Helena Povolná
( helena.povolna)
Těžko se při hodnocení poslední knihy Ivana Landsmanna Šestý smysl ubránit dojmu, že recenzujete lidský život. Je to pocit poměrně znepokojivý a svazující a není možné se jej zcela zbavit ani tak, že budeme hlavní postavu textu korektně nazývat „mluvčím“, a nikoli Ivanem Landsmannem, který sám patrně mezi svým autorským a literárním já příliš rozdíl nečiní.
Šestý smysl

Šestý smysl

Šestý smysl je pokračováním extrémně autobiograficky stylizovaného příběhu svérázného horníka Ivana, kterému se, jak jsme se dozvěděli v autorově veleúspěšném debutu Pestré vrstvy z roku 1999, podařilo emigrovat do Holandska, kde paradoxně – stejně jako před tím v Havířově – žije život, který žít nechtěl. Z uprchlické podpory a bez stálé práce, vždy mimo společnost a mimo pevnější vazby (kromě rozvíjejícího se vztahu s českou partnerkou), s jedinou jistotou v pravidelně se vracejících záchvatech nepřizpůsobivosti, nesnášenlivosti a nesnesitelnosti, jimž říká „krámy“.
Právě toto stádium jeho života, při němž se pokouší o další útěk, tentokrát zpět do Čech, je zachyceno v Šestém smyslu a právě v něm se už zcela jasně potvrzuje to, co jsme předtím mohli poměrně bezpečně tušit – příčinou většiny životního utrpení hlavního hrdiny je jeho neschopnost být stejně ostře kritický k vlastním chybám jako k chybám ostatních.
Tendence chápat většinu Landsmannovy prózy za autentický autobiografický dokument spíše než fikci je podpořena tím, že kompozice jeho knihy se odvíjí po přesné linii přirozeného času, jen na některých místech se časová kontinuita deformuje či ji přerušují jakési výlety mimo, nejčastěji vzpomínky na dětství a dospívání. Jejich dodatečnost a dodanost vůči hlavní linii je navíc zdůrazňována i vlastním způsobem vyprávění, formulacemi jako „to si necháme na příště“ nebo „tak takový byl ten příběh“ vyhrazenými právě jen pro ně.
K tomuto dojmu přispívá i fakt, že je v ní tematizováno psaní knihy samotné. Tato specifická metarovina nabývá v Šestém smyslu zajímavý rozměr v okamžiku, kdy popisuje, jak neznámého emigranta, který po pražských hospodách ve velkém stylu propíjí svůj první autorský honorář a ještě si jasně pamatuje, jaké je nikoho nezajímat, vynáší na krátkou chvíli po ocenění jeho knihy vlna mediálního zájmu od půllitrů v třetí cenové až před mikrofony a objektivy.
Landsmannův styl je nezaměnitelný a také v podstatě neměnný, ačkoli oproti jeho prvotině se v Šestém smyslu setkáváme s menším počtem a lehčím kalibrem typických vulgarismů, na jejichž obranu vůči případným pohoršeným čtenářům je nutno říci, že jsou zcela organickou a nehledanou součástí textu. Také kvůli ustálenému a extrémně specifickému stylu knihy, osobnostně vyhraněnému slovnímu rejstříku i způsobu větné stavby, se těžko bránit pocitu, že jakékoli hodnocení se nebude týkat textu, ale jeho autora.
Když debut Ivana Landsmanna Pestré vrstvy získal před devíti lety ocenění Kniha roku, vkládaly se do jeho autora velké naděje. Jeho zatím poslední text nás přivádí k otázce, do jaké míry může být Landsmannův autorský a literární typ produktivní v delším časovém horizontu. Většinu toho, co Landsmann v Šestém smyslu nabízí, jsme už slyšeli a většinou to už znovu slyšet nechceme. I Šestý smysl dokáže ale nabídnout víc než obvinění světa za křivdy, ve kterých je oběť sama největším viníkem. Má i momenty, kterým se můžeme obdivovat, kdy brutální, machistická slupka odhaluje vnitřní upřímnost, bezbrannost a touhu psát příběh. Je jen třeba mít trpělivost hledat a ochotu balancovat na hraně života a literatury.


Helena Povolná


Ivan Landsmann: Šestý smysl, nakladatelství XYZ, Praha, září 2008. 317 stran.


Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 2-3 (34-35), 12. 1. 2009.
(12. 12. 2008, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2316


Kriminální aktivity chlapce bez dozoru

Cílová skupina: věkem neomezena
...
( vladimira.stankova)
(Anti)hrdina oblíbených příběhů Artemise Fowla, dvanáctiletý padouch s neuvěřitelnou inteligencí, se objevuje i v grafické podobě.
Autorem bestsellerových románů je Eoin Colfer, který se spolu s Andrewem Donkinem postaral o úpravu do komiksové verze. Nápadité a detailní kresby vytvořil Giovanni Rigano a Paolo Lamanna vše dovedl k dokonalosti barvami. Postava Artemise Fowla vznikla v roce 2001 a okamžitě si získala přízeň čtenářů po celém světě. Ačkoli se jedná o chlapce ve fantazijním prostředí, cílová skupina rozhodně není věkově omezena.
Autor na první straně uvádí nezasvěcené do problematiky. „Hlavním problémem“, píše, „je Artemisova inteligence“. Tento chlapec bez těžkostí obejde každý psychologický test a mnozí doktoři kvůli němu přišli o rozum. Je nepochybně génius. Proč se ale věnuje právě zločinu? O tom ví pouze jediný člověk, ten si to ale nechává pro sebe. K nejlepšímu vykreslení Artemisovy povahy přispěje popsání jeho dnes už proslulého prvního zločinu z doby, kdy mu bylo dvanáct let.
Artemisův otec je pohřešovaný a matka z toho začíná bláznit. To chlapci poskytuje neomezené pole působnosti. Vydává se s osobním strážcem Butlerem do Saigonu, kde by podle všeho mohl získat knihu skřítků – jejich bibli, kterou nosí u sebe, a díky níž by mohl využít nový živočišný druh ke svému prospěchu. My se mezitím setkáváme s elfskou kapitánkou Myrtou Krátkou, první ženou, která se dostala do elitní policejní jednotky. Myrta dostává příkaz. Musí se vydat z města Jistoty na povrch, aby zasáhla proti rozzuřenému řádícímu trollovi. Při zásahu vyjde najevo, že kapitánka už několik let neabsolvovala rituál k obnovení své kouzelné moci, a tak se musí vydat do staré vlasti, aby to napravila. Všechno vypadá perfektně, když tu ale…
Artemis s Butlerem naloží elfku do auta a odjíždějí do rodinného sídla Fowl Manor. Lokátor v Myrtině přilbě policii ukáže, co se děje, a tak se připravuje tým k záchranné akci. První stopy ale zavedou jednotku do pasti. Proti starobylým skřítkovským kouzlům a jejich neviditelným štítům stojí Artemisovy kamery s tak vysokým rozlišením, že zachytí i obláčky dechu. Proti Myrtiným hypnotizačním silám mesmeru je tu brýlemi vybavená zločincova sestra. A obyčejnému útěku ze sídla brání kapitánce skřítkovské zákony. Odehrává se vyrovnaný souboj.
My vše sledujeme dík různorodým záběrům, které někdy obsáhnou velký prostor, jindy zobrazují detail tlačítka, list papíru nebo odlesk v brýlích. Díváme se seshora, z profilu, přímo… Velikosti jednotlivých kreseb se mění od malých až po celostránkové vyobrazení magmatického proudu. Moderní přístroje, které jsou nedílnou součástí příběhu, se promítají i do grafického ztvárnění, a tak pohled zkreslují televizní obrazovky, helmy, kamery a zaměřovače. Technika animovaného filmu, kdy se jednotlivé obrazy jen nepatrně liší, si vtipně pohrává s mimikou a gesty postav. Barevné ladění jednotlivých úseků se střídá s protikladností, která nám při rychlém výběru zbraní jasně určí, co patří do Artemisova a co do policejního inventáře. Kniha je rozčleněna do devíti kapitol, jejichž názvy čtenáře pobízí k dalšímu čtení. V rychle ubíhajícím příběhu se na chvíli pozastavujeme u stránek policejních spisů, které jsou do děje vloženy a dodávají nám širší údaje o jednotlivých aktérech. Celá kniha působí na čtenáře dojmem komplexnosti a detailní propracovanosti.
Ačkoli máte hodně práce, brambory na plotně se vaří a zítra ráno vás čeká zkouška, této knihy se nezbavíte. Bude na vás číhat, ať budete mít jakékoli povinnosti, ať ji schováte do sebelepšího úkrytu. Napětí, co bude na další stránce, vás nenechá chvíli klidnými a po pár pokusech odolat stejně podlehnete. A když ji zhltáte do poslední stránky, nic není u konce, protože detailně prokreslené obrázky budou stále lákat k pečlivému prozkoumání…$


Vladimíra Staňková


Colfer, Eoin, Donkin, Andrew: Artemis Fowl. Překlad: V. Volhejnová. BB art, Praha 2008. 111 stran.


Kriminální aktivity chlapce bez dozoru

Kriminální aktivity chlapce bez dozoru (zvětšit)




Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.

(17. 1. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2323


Pišťucha je vypečená

Poťouchlíci a srandakresbičky nejen pro děti
Štěpánka Pašková
( stefan.segi)
Do řady dětských knížek plných vykutálených výmyslů a chytrého smíchu, k příběhům, jaké píše třeba Pavel Šrut nebo Arnošt Goldflam, přibyl soubor zvířecích povídek Lenky Brodecké, nazvaný Pišťucha má problémy. I pro tuhle knížku navíc platí, že se dobře pobaví i dospělý poťouchlík.


Autorka si za hrdiny vybírá bizarní, přesto ale skutečné živočichy, jako jsou trubýš, macarát nebo vychuchol, a na základě jejich podivných jmen, zvířecích podob a způsobu života pak rozehrává jednotlivé povídky. Například protagonistkou hororového příběhu se stává mořská okurka, která má ve zvyku vyvrhovat své vnitřnosti a nechat je k sežrání jiným. „Takže chcete-li, děti, klidně spát, nečtěte tento příběh večer, a chcete-li klidně žít, nečtěte jej vůbec“.
Ale nehraje se jen uvnitř příběhu, vtipkuje se i s podobami zápletky: jednou nemůže být vůbec odvyprávěna, protože „už jsme popsali moc papíru“, jindy se nedostaví hlavní hrdina, jímž je gekon listový, neviditelný díky svému mimikry.
Žánrově jsou příběhy rozmanité. Čekejte dokonce i romantickou lovestory, špiónský příběh a několik mytických výkladů. Nebo snad víte, jak se stalo, že kivi nosí teplákovku? A pak tu samozřejmě najdeme i bajky. Bohužel tam, kde se poctivě ždímá ponaučení, kde se názorně ukazuje a shrnuje, kniha ztrácí kouzlo. A navíc, děti nejsou hlupáci. Autorka naštěstí k nabádání sklouzává jen výjimečně.
Naopak nejpovedenější jsou její příběhy tehdy, když je popadne dětská rozjívenost. A když nechává zvířátka (často drzá a vyčůraná) promluvit: „Uááá, stůj, kníre, udeřila tvá poslední minuta!“ To na vousatého tamarína vyskočil z křoví ocelot chvíli poté, co tamarín jen o vlásek unikl anakondě tlusté jak stehno. „Opica do hrnca!“ poskočil tamarín. „Jako by už toho dneska nebylo dost!“
Ale všechno to ještě není. Za největšího poťouchlíka celé knihy vyhlašuju ilustrátorku Alžbětu Skálovou, která rozjíždí povedené „srandakresbičky“ až po předsádku, kde uličnicky promíchá hrdiny jednotlivých příběhů a jejich repliky v bublinách. Ale to se musí vidět.


Štěpánka Pašková


Brodecká, Lenka: Pišťucha má problémy. Ilustrace: A. Skálová. Brno, BROD (Lenka Brodecká) 2008. 80 stran.


Pistucha

Pistucha




Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.


(23. 1. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2324


Krev a žu-žu

Michal Ajvaz opustil velkoměsto a vydal se na jih
...
( stefan.segi)
Nový román Michala Ajvaze je detektivním příběhem. Tedy v případě, že za detektivní příběh považujeme jakýkoliv text vedoucí k libovolnému, leč předem neznámému cíli (což ze selekce vylučuje například návod na výrobu pudingu, i když…).







Faktem ovšem zůstává, že Cesta na jih začíná dvojitou vraždou a končí odhalením vraha. Na tom by nebylo nic až tak pozoruhodného, kdyby se mezi první a poslední kapitolou nerozkládalo pět set stránek těžko probadatelné textové džungle.


Prázdné ulice, autorův předchozí román, na mě zapůsobil jako zjevení. To, co jsem byl zvyklý očekávat od nejlepších děl autorů světových, najednou nabízela kniha relativně neznámého pražského filosofa. Byl tu dokonale vybroušený styl, nanejvýš originální myšlenkové postupy a napětí, které by se dalo krájet. V tu chvíli jsem Ajvazovi zcela propadl. Ze slastného opojení mě s pročítáním dalších povídek, mystifikací i populárně vědeckých prací, poněkud vyvedla autorova tvůrčí metoda. Zdá se totiž, že svoji pozoruhodnou koncepci „generativní narativity“ povýšil na absolutní tvůrčí metodu.


Pokud jde o Cestu na jih, vše nasvědčuje tomu, že hlavní inspirací byla autorovi Šifra mistra Leonarda od Dana Browna. Přesněji řečeno, hlavní inspirací bylo rozhořčení, které Ajvaz nad tímto bestsellerem pocítil. Veden spravedlivým hněvem, rozhodl se, že napíše dílo polemické, ve kterém odhalí opravdové kořeny mystiky v literatuře a také poskytne konečné poučení o tom, jak vypadá doopravdy zapeklitá stopa (ano, hádáte správně, jsou to žu-žu medvídci).


Cesta na jih je románem dvoudílným. Jeho první, rozsáhlejší část je převyprávěním podivuhodného a dokonale symetrického románu jedné z obětí vraždy. Část druhá popisuje pátrání samotné, jehož hlavními aktéry jsou svedená studentka filozofie a zamilovaný doktorand téhož oboru. Jejich zoufale beznadějná aktivita je prokládána škodolibými úvahami o literární teorii a filosofii umění.


Ajvazova Cesta na jih zavede čtenáře do středu svého podivného labyrintu vyprávění a jen tak ho nepustí zpět. Co na tom, že i nejvěrnější čtenář má čas od času chuť potměšilému spisovateli tu nekonečnou bichli omlátit o hlavu. Ajvazův román je velikým dobrodružstvím čtení a patří k tomu nejlepšímu, co dnes literatura nabízí.


Stefan Segi


Ajvaz, Michal: Cesta na jih. Druhé město, Praha 2008. 550 stran.


Cesta na jih

Cesta na jih




Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.


(1. 3. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2327


„Plán? Budeme ho mlátit, dokud nepadne“

Captain America se vrací, aby zatočil s terorismem
Stefan Segi
( stefan.segi)
Druhá světová válka kulminuje. Němci za pomoci mimozemské technologie vyvinuli interkontinentální raketu, která nese jadernou hlavici. Projektil je již vyslán směrem na Washington D. C., ale hrdinný Kapitán Amerika pomocí ručního granátu na poslední chvíli odkloní raketu z původně určené trajektorie a ta neškodně exploduje ve stratosféře. Tak začíná první díl dvojdílného grafického románu Ultimates.
Akční superhrdinský komiks již od počátku devadesátých let zažívá poněkud turbulentní období. Alan Moore nejprve svými The Watchmen (nyní i ve vašem kině) zbořil většinu mýtů, načež Frank Miller v Návratu temného rytíře ukázal, jak se dá na zbořeništi vybudoval nová legenda. V Ultimates se pro změnu oživuje superhrdinský tým a v jeho čele nestojí nikdo menší než Captain America. To ve spojení s monumentální superrealistickou kresbou slibuje kvalitní počteníčko pro milovníky superhrdinské postmoderny.
Vydavatelství Marvel je jedním ze dvou největších vůbec, takže se do Ultimates probojovaly pouze hvězdy z největších, tedy především Incredible Hulk a Iron Man (oba nyní i ve vašich videopůjčovnách). Z politických důvodů byli vyloučeni populární X-Man a pro přílišnou civilnost i Spiderman.
Komiks Ultimates pracuje v zásadě se dvěma postupy. Jedním je ona dětská touha vidět, co by se stalo, kdyby si to mezi sebou rozdali Stallone a Schwarzenegger, zde konkrétně Hulk a Captain America. Druhou rovinou, která nejvíce odlišuje současné superhrdinské komiksy od těch původních, je silná aluzivnost a intertextualita. Thor je tedy ukázán jako ekologický aktivista, Iron Man je požitkářská celebrita a celý tým se baví o tom, kdo bude koho hrát ve zfilmované verzi.
Zato prvky inzerované na obálce, tedy brutální násilí a především dospělost, se jaksi nekonají. Ultimates sice nešetří cynickými hláškami, ale to z nich ještě nedělá bůh ví jak dospělé jedince. S elementární znalostí vývojové psychologie bych jejich zmatečné a excitované chování zařadil tak nejvýše do puberty, což ovšem není nutně na škodu. Podobně jsou na tom podle Auerbacha i hrdinové Trojské války (znáte z televize) a na působivosti to Iliadě nikterak neubírá.
První The Ultimates tak zůstávají roztomilou, dokonale řemeslně zvládnutou hříčkou, která ale zaujme především zkušené fandovské jádro. Otázkou ovšem je, zda v Čechách takové jádro vůbec existuje. Pokud ano, jistě se po temném konci jedničky už těší na dvojku.


Stefan Segi


Millar, Mark: Ultimates – Nadčlověk. BB art & Crew, Praha 2008. 147 stran.
Ultimates

Ultimates (zvětšit)



Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.
(8. 3. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2338


Výstižně veršované snímky FAKTU

...FAKT!
...
( sara.arnsteinova)
Toto autorovo dílo, stejně jako jeho řemeslo řeší problémy, řeší paradoxy, analyzuje, dedukuje a léčí! Básnická sbírka Zdeňka Vojtěcha, lékaře, přesněji epileptologa se jmenuje „Poezie Faktu“, což velmi výstižně interpretuje její obsah. Mimo tuto novotu Vojtěch již publikoval v některých almanaších, časopisech a samostatně mu vyšla v roce 2004 sbírka „Dokončený Vojtěch“(Petrov).

Krátké úryvky našich dnů, co na nás číhají na každé stránce, jsou stručně, avšak impozantně zachyceny a vyzdviženy, nechybí jim ani princeznina korunka. Proč mluvit zbytečně, když stačí realitu vypíchnout pár slovy? Téma veršů, kterými je prorostlá tato skrovná knížečka, je hodně široké. Jako mávnutím kouzelné hůlky čtenáře přesouvá z třešňového sadu do metra, z perónu na večírek. Co mají společného citronky a „Silicon Valley“? Jak se medik umí obdivovat ženským krásám? Myslíte si, že noc je horší než Milena Jesenská? Bojíte se nechávat otevřená okna? Možná máte proč. Co se stane, když se sejde čtrnáct mužíků a jedna lopata? Jsme my všichni členy čehosi, jako „orangutanizace“?
Otázky, hádanky, konstatování. Drsné, jemné, smutné i velmi humorné. Stačilo dvanáct řádek virtuálního posezení před komisí a její popis mi vykreslil poťouchlý úsměv na tváři. Nebo imaginární venčení kulhavého psíka kulhavým pánem nezmůže než pokulhávat ve vážnosti.
Lehce, ne však lehkovážně se prokousává těmito lístky až k jadýrku. A na konci nezbývá než si položit nelehkou otázku: „Ó můj zdravý selský rozume, ještě chceš spáchat sebevraždu antikoncepčními pilulkami ukradenými z kabelky své vlastní matky?“ Tato krátká báseň, tato jedna věta, podstatně vystihla mé vlastní pocity po dočtení. Promlouvá k nám a my se pak ptáme sami sebe: „Ó můj zdravý selský rozume…“.

Sára Arnsteinová


Vojtěch, Zdeněk: Poezie faktu. Srdeční výdej, Brno 2008. 63 stran.

Poezie faktu

Poezie faktu

foto: www.kosmas.cz
(přidal uživatel sara.arnsteinova)

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.


(10. 3. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2344


Po jejich opici je poznáte

Poetické opičárny Lubora Kasala
Ondřej Hanus
( ondrej.hanus)
Postpostpostmoderna je tu. Třetí generace básníků, která se hlásí k pocitu ztráty identity a nesmyslnosti světa, bude v Kasalově Orangutanovi v továrně nutně spatřovat svůj pravzor. Vždyť právě jemu se poprvé zjevil Prdec…
Čteme-li škrobenou recenzi Vladimíra Novotného na Portálu české literatury, vstávají nám chlupy na rukou (máme-li je). (Totiž chlupy, ne ruce.) Když říká: „jako by chtěl postmodernista Kasal být ještě postmodernější, než je postmoderna!“, ani neví, že přesně tohle Kasal chce! A nejen to, on chce být postpostmodernější než postpostmoderna. Mnohohlasí sjednoceného světa je samozřejmým, ale už dávno nevnímaným paradoxem modernity, ačkoli každý z nás „nakonec zjistí, že sedí ve vrátnici dva tisíce let nevětraný“. A co se stane, když touto vrátnicí vkročí jeden rezavý orangutan až do továrny? „Kokodák škyt prdyprd / kokodák škyt výprd“.
Ale teď vážně. Orangutan v továrně je poéma naší doby. Jeho tělo je tvořeno plynoucím tkanivem, které se pohybuje mezi volným a vázaným veršem, mezi básní v próze a sonetem. Podobně nejednotně utvářený amalgám motivický se skládá tu z dětských říkanek, dadaizujících nonsensů a přisprostlých rýmovaček, onde z rafinovaných kristovských podobenství, citací z renesančních a barokních klasiků nebo třeba z Miloše Urbana.
Ač takto popsán zdá se být Orangutan čtivem chaotickým, není tomu tak. Kasalovo jednotící sémantické gesto je jednoznačné: vy po mně kamenem, já po vás hovnem. Doba je blbá, ale básník ne. Dnes nelze jinak, než se opičit, a slovesný tvůrce je výsostným opičákem, továrna pak místem transcendence, do níž se vstupuje vrátnicí tradice.
Kasalova sbírka balancuje na oné tenké hranici mezi absurdní, černou groteskou a dětskou veršovánkou. Fascinující svět, který vytváří, není nikdy nudný („teče kapka v nose / a pak zamachruje: / Já jsem kapka z chuje!“), což však ještě neznamená, že je humorný („Továrna v mlze je šelma / z níž do kouře šlehají bělma“).
Tato poéma se zkrátka neustále děje. Není chvíle, kdy by stála, nechala čtenáře v klidu. Je silně znepokojivá a chová se jako děvka s doktorátem z filozofie. „Tak kolik nám tam ještě zbývá neviňátek?“


Ondřej Hanus


Kasal, Lubor: Orangutan v továrně. Dybbuk, Praha 2008. 64 stran.
Lubor Kasal - Orangutan v továrně

Lubor Kasal - Orangutan v továrně

www.atemporevue.cz




Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.
(11. 3. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2345


Pochodeň číslo 1

Prozaizace nedávné minulosti
Andrea Fiřtíková
( andrea.firtikova)
Román Lenky Procházkové Slunce v úplňku - Příběh Jana Palacha byl vydán 21. srpna 2008. Pozornost na sebe strhl v lednu 2009 v souvislosti s čtyřicetiletým výročím Palachova sebeupálení. 21. srpen a 19. leden představují nejen význačná data pro knihu samotnou, ale také vymezují časový horizont děje románu, jenž je zasazen do doby před čtyřiceti lety.

Vojska varšavské smlouvy přijíždějí do Prahy. Ve městě vládne zmatek, ale i odhodlání bránit vlast před okupanty. Vypravěčka nejprve zachycuje chování celku, ale postupně se její pozornost obrací k jednání jednotlivce. Hlavní postavou se stává student filozofie Jan Palach.
Autorka se věnuje popisu studentských aktivit, které probíhaly nejen v srpnu 1968, ale také 17. listopadu v podobě studentské stávky, a které měly národ vyburcovat k odporu. Palachovo odhodlání k boji přechází v deziluzi z domácí politické scény i z pasivity spoluobčanů. Palach však stále věří, že může vše změnit, a proto se rozhodne ke svému sebevražednému činu.
Kniha je rozdělena do pěti kapitol, z nichž jsou tři psány v er-formě a zachycují pohled na počínání Jana Palacha. Dvě kapitoly mají podobu fiktivního Palachova deníku. Ich-forma, ke které Procházková v smyšlených deníkových zápiscích přechází, přibližuje čtenáři hrdinovo myšlení a jeho osobní vztahy. Střídání nadosobní a osobní roviny nám pomáhá lépe pochopit jeho čin a vnímat ho jako člověka, který měl svou rodinu, lásku, přátelé. Autorka prezentuje osobnost Jana Palacha jako přemýšlivou bytost se smyslem pro spravedlnost a snaží se vystopovat pravděpodobné impulzy k mučednické smrti, která měla okolí otevřít oči.
Zrekonstruovaný příběh je kombinací faktů a fikce, protože jisté skutečnosti už nejsou dohledatelné. Zachycuje dějiny, které nejsou od současnosti tak vzdálené. Celá éra okupace se nás dotýká ještě dnes. Lidé starší generace mají vlastní vzpomínky, které mohou s prózou porovnat. Tato kniha může mladším čtenářům velice přijatelnou, čitelnou a čtivou cestou přiblížit dobu i osobnost Jana Palacha.


Andrea Fiřtíková


Lenka Procházková: Slunce v úplňku - Příběh Jana Palacha. Praha, Prostor 2008. 288 stran.


Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 16. 5. 2009.
Lenka Procházková - Slunce v úplňku

Lenka Procházková - Slunce v úplňku


(13. 3. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2346


Marjáalláh! Gregorová nemá z jazyka strach

Prvotina Báry Gregorové zve na výlet do „ázije“ a netušených zákoutí jazyka
Karolína Demelová
( karolina.demelova)
Bára Gregorová je známá především jako překladatelka z polštiny a ruštiny. Svým uchopením Královniny šavle od Doroty Masłowské rozpoutala debatu o mezích tvůrčí volnosti překladatele. Během své cesty do Kyrgyzstánu začala psát blog, který se stal materiálem pro její prozaický debut kámen – hora – papír.
Vepřo-knedlo-zelo, prase smůlu mělo. Česká knížka a česká kuchyně se pozná celkem snadno. Poslední dobou se ale objevuje čím dál více edic zaměřených na překlady té nejaktuálnější zahraniční literatury a také přibývá českých autorů, kteří si ze stipendijních pobytů vozí kromě fotek i kuchařky a osvědčené recepty od známých. Bára Gregorová je znamenitá cukrářka, v české kotlině se nenajde nikdo, kdo by s takovou grácií sypal do češtiny místo kypřícího prášku neologismy a strouhal do ní polštinu, ruštinu, němčinu, angličtinu a kdoví co ještě. Několik prvních stránek čtenář žasne, stále se vrací a nevěřícně olizuje exoticky znějící věty.
Jazyk – to je to hlavní (a možná i jediné), čím je knížka tak atraktivní. Neskutečné jazykové kotrmelce a vylomeniny, rýmovačky, kouzelné nadávky („Ale ten chtíč, ach ten chtíč, nechce pryč, nechce pryč, a já nic, dneska zase nic! Marjáalláh, těpic!“); hravé přeskakování z češtiny do polštiny, ruštiny a zase zpět, části textu psané v azbuce… Tímto jazykovým šílenstvím se čtenář buď nechá strhnout – nebo si může nohou trhnout! Anebo může zalistovat na konec knihy, kde najde „slovníček výrazů strjómnych a (ne)srozumitelných“, který nabízí svérázný překlad některých slov: „báltika – baltského piva móře, bez poňátija – bez ánungu, bělohnojka – kuřivo levné na úst hnojení, běreměnnaja Nasťa – těhulka Nasťulka“. Autorka si vytvořila svůj vlastní, navýsost originální jazyk gregorštinu, v níž filologové jistě záhy odhalí příbuznost s masłowštinou.
Jazyk, jazyk… A příběh? Zpočátku je čtenář natolik stržen a okouzlen slovními orgiemi, že ho skoro ani nevnímá. Až postupně zjišťuje, že se v knize prolínají vypravěči i časové roviny a až do konce knihy může hrát s autorkou hru na kočku a myš, pokoušet se pospojovat rozbíhající se linie a dohadovat se, jaké jsou vztahy mezi jednotlivými postavami. Jazykově nejvýživnější a zároveň obsahově nejzmatenější jsou vypravěčské party chlapce, který jako by vyskočil z Červené a bílé Doroty Masłowské. Jakési jasnější obrysy dávají ději až umírněnější pasáže dívky Niny, která odjíždí do „ázije“, protože tam chce „učit a učit se“, možná ale taky proto, že potřebuje utéct (ať už před čímkoli). V pohádkově nekonkretizované „áziji“ se zamiluje do Lachmatyho, se kterým ji pojí láska k horolezectví. V této fázi textu se začne sypat lavina „znamení“, která mají čtenáře nejspíš dovést k nějakému zásadnímu poselství. Jenže ouha, zázrak se nekoná. Nebýt jazykových piruet a důmyslné kompozice textu, trčelo by před čtenářem jen torzo nedomrlého příběhu, které by dokonce místy iritovalo svými pseudosprirituálními tendencemi. Děj se zasekává, nefunguje, za chytrou jazykovou přesmyčkou je cítit prázdnota a neživost obsahu.
„Byl jsem na počátku svejch sil,“ začíná první vypravěč svůj příběh. Autorka byla zjevně také, z textu sálá energie a rozkoš z tvorby, až dětská radost z možností jazyka. Jenže pro samé přerovnávání slovních kamínků zapomněla, že cílem výpravy je dojít až nahoru, na horu příběhu. Rozkročila se mezi dvěma póly: vzorně si připravila výbavu, totiž jazyk, ale od něj se snažila přeskočit rovnou až k výšinám abstraktních motivů a „zásadním sdělením lidstvu“. Lano je třeba upevnit pořádně – tentokrát odskákala nedotaženost pouze hrdinka, příště to může zlomit vaz autorce. „Nalezla jsem se. Jsem na počátku svých sil,“ uzavírá text vypravěčka Nina. Doufejme, že je teprve na počátku svých tvůrčích sil i Bára Gregorová.


Karolína Demelová


Gregorová, Bára: kámen – hora – papír. Labyrint, Praha 2008. 173 stran.


Bára Gregorová: kámen - hora - papír

Bára Gregorová: kámen - hora - papír




Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.

(13. 3. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2347


Smrt sešívá bytí

Hliněná metafyzika nicoty
Ondřej Hanus
( ondrej.hanus)
Stanislav Denk vyžaduje jistý typ čtenáře (nebo spíše čtení). Pokud čekáte košaté, cizelérské variace a slovní ekvilibristiku, která by poškádlila váš intelektuální jemnocit, nečtěte Kámen mlýna.
V něm je totiž příliš málo slov na to, aby vás v tomto ohledu uspokojil. Denk slovy šetří, o čemž svědčí i fakt, že mu vychází debut až v době, kdy mu táhne na padesát. Narozen v Brně, žije ve vsi na Olomoucku. Jak žije, tak i píše. Kámen mlýna představuje obě polohy, které jsou mu vlastní: sevřené, vysekávané krátké básně ve vázaném verši a meditace ve verši uvolněném.
„Sekera. Chlad na hrudi. / Jaru brousí kost.“ Takto začíná Kámen mlýna, a při dalším čtení pochopíme, že jde o erbovní verše prvního oddílu. Denk příliš nevykračuje z poměrně úzkého rámce motivů, zůstává oproštěný, mrazivým staccatem vysekává přesné, často genitivní metafory, jimiž spoutává prostory vesnice, těla a přírody do pevného tvaru.
Nejde však o skácelovské hořknutí, máme co dělat spíše s hejdovskou blízkostí smrti, která (p)odbarvuje jakékoli nároky na věčnost. Lze najít paralely také s halasovskou sémantickou i tvarovou urputností. Byli bychom však blázni, kdybychom neviděli, jak křehký někdy Denk je: „V temnotě modrých klasů / běží si myška cesty své.“, „Bílá krusta. Slunce něžné. / Stopa. Vítr v záři sněžné.“. Je to ta venkovská, hliněná metafyzika, v jejímž objetí prozkoumává prostory lásky a nicoty: „Samota je marnotratná. / Nečekaná. Zlá i mstivá. / V klíně tu však prodlíte.“, „Motýl ňader touhou třepá. / Stínem. Žena kráčí němá.“. Ostatně, láska, nicota i víra jsou spojité nádoby: vyžadují skok.
Zásadní rozdíl mezi prvním a druhým oddílem je ve vektorovém uspořádání veršů. Zatímco v prvním je vnějškovost soustřeďována do uzavřených cyklů, ve druhém se básně otevírají, aby po čemsi sáhly a cosi obemkly. Místy se tak děje s lehkou nešikovností, to když nás Denk přehltí genitivními metaforami nebo inverzemi, díkybohu to však není často.
Sevřená poetika Denkova Kamene mlýna neohromí svou Krásou ani intelektualismem a nepotěší krasoduchy, avšak její ryzost, touha být a dobýt a nestát se rozostřeným je kvalitním brouskem na kosu našeho rozpadavého vnímání.


Denk, Stanislav: Kámen mlýna. Host, Brno 2008. 120 stran.


Ondřej Hanus

Stanislav Denk - Kámen mlýna

Stanislav Denk - Kámen mlýna

www.nakladatelstvi.hostbrno.cz





Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.

(14. 3. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2349


Tahle Chyba není chyba

Četba prozaické prvotiny Marka Šindelky působí jako příjemný, povzbuzující jed
Marek Dobrý
( marek.dobry)
Marek Šindelka debutoval v roce 2005 básnickou sbírkou Strychnin a jiné básně, za kterou obdržel následující rok Ortenovu cenu. Po třech letech přichází tento nadějný autor s druhou knihou. Jedná se o postmoderní prózu Chyba. Strychnin je jed, vyskytující se v semenech rostlin. Chyba je naproti tomu próza, jejíž příběh se rozvětvuje od temné a tajemné exotické rostliny. Marek Šindelka je zřejmě rostlinou říší fascinován. Stejně jako různými jedy, které jsou stejně tak jako v básnické prvotině přítomné i v Chybě.
Chyba je složena ze tří částí, přičemž každá se vyznačuje zcela jinou koncepcí. První část, nazvaná Kryštof, přináší mozaiku z klasicky vyprávěného příběhu, deníkových záznamů vyšetřovatele, dopisů a básní. Složitá a překotná struktura textu slouží jako náhled do tajuplného příběhu. Uprostřed pole je nalezena mrtvola chlapce, Kryštofa. Leží v porostu prazvláštní, zcela neznámé rostliny černočerné barvy.
Skrze mozaiku různých žánrů se pomalu rozkrývá základní, prozatím realistické pozadí kriminálního případu o překupnících květin, který v následujících částech získá poměrně fantaskní rozměr. Vedle rozvíjení příběhu je první část charakteristická střídáním dvou rovin vyprávění. Vypravěč se chvílemi trpělivě zastavuje v okamžiku a básnickou drobnokresbou zaznamenává každý detail ve vnímání postavy. Výrazné je to například při popisu procesu umírání Kryštofa. „Všechno jej jemně kolébalo, pohupovalo a odnášelo s sebou. Plul po hladině louky. Kdyby spustil ruku, mohl by dlaní klouzat po vlnkách vrcholků rostlin.“ Toto poetické rozjímání je střídáno pasážemi, kde vypravěč sleduje životní příběhy jednotlivých postav. Zde autor promítá do stylového zpracování v celém románu výrazný motiv železniční dopravy. Biografické retrospekce popisuje způsobem, který připomíná letmý pohled do krajiny z rychlíku – všímá si remízku a strašáka na poli, ale přehlíží odstíny barev na stromech. Ze střídání náhledů, stylů a tempa za účelem přiblížení příběhu z různých hledisek a využití fantaskní reálie v románu je cítit spříznění Marka Šindelky prozaika s tvorbou Karla Čapka.
Příznačné je, že román začíná koncem. „Kryštofův život skončil na stejném místě, na kterém kdysi začal.“ Konec života je v Šindelkově próze velmi výrazným tématem. Nenastává ve chvíli, kdy přestává tlouci srdce a pracovat mozek. Umírání je spojeno s rezignováním na důvěru ve smysl vlastní osoby ve světě. Mrtvým je člověk v momentě, kdy se stal vyprázdněným.
Dvě hlavní postavy románu, Kryštof a Andrej, spojuje jejich vykořeněnost ze společnosti. Jako malý trpí Kryštof přehnaným strachem z bolševníku. Je přecitlivělý a plachý, tudíž stojí mimo kolektiv svých vrstevníků. Andrej vyrůstal v dětském domově a následně byl adoptován. Z vykořeněnosti pramení potřeba těchto chlapců hledat vlastní cestu životem. Nalezené způsoby jsou rozlišné, ovšem v obou případech úspěšné. Problém nastává ve chvíli, kdy postavy opustí víra v možnost dalšího pokračování vykročených cest a rezignují na své dosavadní způsoby života. V tu chvíli se stávají vyprázdněnými a začíná u nich proces umírání. Autor (třebaže ten implikovaný) si s motivem vyprázdněnosti navíc šikovně pohrává, když ji zkouší fantaskním způsobem překonat jakýmsi falešným naplněním. V případě překupníka rostlin Kryštofa je sekundární naplnění provedeno pašovanou exotickou rostlinou, kterou si nechá vrůst do těla, aby získal horentní sumu peněz pro budoucí život. Ztráta víry k nalezenému prostoru pro svou osobu ve světě ale vede u Šindelky zcela neúprosně k zániku a pokus o falešné naplnění je jen posledním výkřikem před smrtí.
Chyba je navíc skvěle vyprávěnou knihou. Posouvání v čase, střídání stylů i nesamoúčelné prolínání prózy a poezie je výborně zvládnuté a činí tak knihu velmi čtivou. Jen na několika málo místech se autor nechal strhnout dramatičností příběhů a propadl příliš intenzivně překotnosti a úsečnosti. Dalším malým nedostatkem je občasné odbočování ve vyprávění k motivům či postavám pro příběh nepříliš důležitým. To vše jsou ale pro prozaický debut mladého autora chyby natolik nepatrné, že si toto slovo zaslouží v recenzi figurovat pouze při zmiňování názvu knihy.


Marek Dobrý


Marek Šindelka: Chyba. Nakladatelství Pistorius&Olšanská s. r. o., Příbram, 2008. 192 stran.
Šindelka - Chyba

Šindelka - Chyba (zvětšit)



Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.



(15. 3. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2352


Ubožáčku, co je ti?

Králíčkův skon na sedmdesát jedna způsobů
...
( denisa.garciova)
Začátkem prosince minulého roku se příznivci černočerného humoru konečně dočkali, v nakladatelství Paseka vyšla kniha britského autora komiksů a scénáristy Andyho Rileyho Králíčkovy sebevraždy. Tato malá oranžová knížečka je nabitá těmi nejostřejšími vtipy. Při každém otočení stránky budete znova a znova umírat smíchy při pohledu na trochu „jiné“ umírání.
Hlavním hrdinou všech sebevražedných pokusů je malý, sněhově bílý králíček, který povoluje uzdu svým sebedestruktivním sklonům. Mezitím co se budete škodolibě smát (ti zdrženlivější z vás se budou jen mírně uculovat), si občas možná pomyslíte, že tohle je už opravdu moc a že se tomu malému chudáčkovi muselo stát něco strašného, když ho to dohnalo až k takovému činu. Králíček v tom ale není vždy sám, někdy dokonce svede k akci i své rozkošně chundelaté kamarády, to pak můžete být svědky králičí apokalypsy.
Černobílé komiksy by se daly rozdělit do dvou skupin. První, jednoobrázkové, se více zaměřují na vaši představivost – králíček je na nich zobrazen pouze ve stádiu příprav. Nutno dodat, že je opravdu velmi důmyslný a neponechává nic náhodě. S oprátkou na krku, připevněnou k ručičce věžních hodin, čeká, až odbije celá nebo si s klidem pravého Angličana čte ranní vydání novin v bobové dráze, a to, že se na něj řítí závodní čtyřbob, ho ani trošku nevzrušuje. Druhá skupina je založena více vizuálně, v několika obrázcích tak máte průběh sebevraždy přímo před očima – natvrdo a bez okolků. Nemusíte si nic domýšlet – BUM – a králíček je na cucky. Příjemným zpestřením technicky promyšlených sebevražd jsou situace (s následkem smrti), které odkazují k známým kulturním, politickým či jiným událostem (např. vylodění v Normandii).
Malý ušák vás pobaví. Možná vás nakonec trochu zamrazí, až po několika funny bunny sebevraždách zjistíte, že králíčkovi nejspíše nikdo neublížil, že asi ani není na světě sám, ani nezpytuje svědomí po nějakém neuváženém činu. Jen se mu nechce žít a rozhodl se svoje poslední chvilky mezi živými náležitě vyšperkovat. Žádné fádní umírání, dnes přece frčí inovace.


Denisa Garciová



Riley, Andy: Králíčkovy sebevraždy. Paseka, Praha – Litomyšl 2008. 90 stran.


Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.



Andy Riley: Králíčkovy sebevraždy


Králíčkovy sebevraždy 1

Králíčkovy sebevraždy 1


Králíčkovy sebevraždy 2

Králíčkovy sebevraždy 2


(15. 3. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2354


Noc s Holanem

Španělská básnířka vzpomíná na životní setkání
Jakub Jehlička
( jakub.jehlicka)
Clara Janésová, překladatelka díla Vladimíra Holana a dalších českých básníků, přináší v knize Oféliin hlas jednak v mnoha směrech neobvyklé svědectví o sklonku Holanova života a zároveň velmi osobní parafrázi.
Clara Janésová (nar. 1940) se v tomto textu na pomezí dokumentu a autoreflexivní básnické prózy vrací ke svému setkání s Vladimírem Holanem. Nejprve to byl překlad Noci s Hamletem, jenž se jí náhodou dostal do ruky a nenávratně ji „uvedl do pohybu“: „…byla to svítilna ve stínu, do jakého mne vnořilo odmítnutí života každodenních událostí…“ (z té doby také pochází sbírka básní Kampa, Holanovi věnovaná). Později navázala s Holanem korespondenci a od roku 1975 až do jeho smrti jej několikrát navštívila v Praze. Stali se přáteli, Janésová se naučila česky, aby mohla Holanovo dílo přeložit. Její péčí tak téměř kompletní Holan vskutku španělsky vyšel.
Básnivým vykreslením návštěvy u Holanů, zprvu nepříliš vlídného přijetí od básníka žijícího už léta v izolaci, nadšených dojmy z Prahy a české kultury, prochází temný, hamletovsky existenciální podtón. Inu, Janésové výraz je tak nějak neodbytně holanovský, jako by nadále vedla dialog s mrtvým básníkem, dialog, jenž začal na dálku, náhodně (stejně náhodně, jako se Janésové dostal „neznámý český básník“, se k Holanovi dostali básně Janésové), a navzdory všem zdem stále pokračuje. Skoro až mýtickou osudovost tohoto vzácného spříznění duší ilustruje pointa knihy.
Nabízelo by se totiž, napovídá tomu koneckonců i název knihy, že právě Janésová musela být předobrazem pro Holanovu Noc s Ofélií. Překvapivě tomu tak ale nebylo: „Ta báseň (…) byla napsána v srpnu 1972. 1972!, když já jsem trávila celý rok s jeho knihou v kabelce, celý rok ji četla, ale dosud neudělala jediný pokus se k němu přiblížit. Takže o tři roky později, v roce 1975, když mě Holan viděl přicházet, koho spatřil? Kruh se uzavíral.“


Jakub Jehlička


Janésová, Clara: Oféliin hlas. Překlad: A. Krásová. Paseka, Praha 2008. 104 stran.


Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.




Janésová, Clara: Oféliin hlas


(16. 3. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2360


Zběžně načrtnutý život

Minipovídky v miniknížce
Eva Haderková
( eva.haderkova)
Už jste někdy slyšeli o Evě Tvrdé? Jestli ne, nic si z toho nedělejte, určitě nejste sami. Autorka pochází z východního cípu České republiky a ve své tvorbě se věnuje především této specifické oblasti naší země.
Mně se do ruky náhodou dostala její druhá kniha Hravé příběhy. Jedná se o sebrání několik opravdu miniaturních povídek, spíš náčrtů charakterů. Bohužel nenajdeme vybroušené perly, které by čtenáři poskytly neobyčejný zážitek. Autorka své obrazy běžného života většinou zbytečně dotahuje do konce a nenechává žádný prostor pro náš další život s postavou. Konce jsou navíc poměrně jednoduše předvídatelné. I když vlastně do poslední chvíle nevíte, jak příběh opravdu skončí, stejně už aspoň od poloviny máte jasnou představu všech alternativ, které mohou nastat.
Třeba autorce křivdím a původně tyto podivné slohové útvary, které ani neumím přesně pojmenovat, měly sloužit jako stylistická cvičení a snad jako rozvržení postav pro další rozsáhlejší dílo. V tom případě ale nechápu, proč bylo nutné vydávat je knižně? Možná bych pochopila tyto hrátky jako přídavek pro zvídavého čtenáře v knize, ve které se rozehrává nějaký podstatnější příběh těchto postav. A možná jsou naše životy jen příliš banální a nic lepšího z nich vzniknout nemůže.
V knize se objevují fotografie, které mají dotvářet atmosféru příběhů – jakési ilustrace pro dospělé. Jako modelka je na nich sama autorka v doprovodu podivných rekvizit, které jsou příliš přímočaré na to, aby si je čtenář-divák užil. Navíc si nikdo nedal práci fotografie upravit pro inkoustový tisk, takže jsou barvy příliš tmavé a slité.
Ale abych nedštila jen síru – jednu výhodu kniha přece jen má: její formát je natolik skladný, že jej nejen v dnešní módě velkých kabel můžete vzít s sebou kamkoliv. Navíc příběhy samotné jsou tak krátké, že aspoň jeden za desetiminutovou jízdu tramvají přečíst stihnete. A ne všechny příběhy jsou hloupé, třeba ten o parfému s vůní žvýkačky Pedro by se mi moc líbil – jen kdyby skočil o tři odstavce dřív...


Eva Haderková


Tvrdá, Eva: Hravé příběhy. Repronis, Ostrava 2008. 70 stran.

Hravé příběhy

Hravé příběhy




Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.
(17. 3. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2363


Předkloňte se, přichází teploměr

Sedmdesát dílů seriálu Dr. House vychází knižně
Stefan Segi
( stefan.segi)
Pokud jste propadli kouzlu uhrančivě modrých očí Hugha Laurieho alias Dr. House, určitě v tom nejste sami. Knižní průvodce seriálem ale nemusí uspokojit pouze fetišistickou touhu po neomylném doktorovi, ale může také přinést zajímavý pohled do seriálové problematiky jako takové.
Průvodce seriálem se skládá ze dvou částí. První je věnovaná pozadí seriálu a lze v ní najít neoficiální životopisy představitelů ústředních postav, životopis tvůrce a scenáristy a něco málo z geneze a recepce seriálu. Vzhledem k neoficiální povaze dokumentů se jedná především o citáty z amerického tisku, případně z fandovských webů. Celá kniha vlastně velmi dobře ukazuje, jak internet může působit na tištěnou faktografii. Průvodce seriálem je prošpikován odkazy na internetové zdroje, ale po prvotním podezírání si čtenář velmi rychle zvykne a zbaví se předsudků.

Biografická část je napsána v předvídatelném fanouškovském duchu, ovšem dobrý seriálový badatel vydrží a bude odměněn rozsáhlejší částí knihy, která následuje. Jedná se o podrobný popis každého dílu seriálu v prvních třech řadách. To je dohromady sedmdesát dílů a každému jsou věnovány čtyři stránky. Dohromady se tedy jedná o 280 stránek opravdových seriálových hodů.

Komentář k jednotlivým dílům je věcný a nepostrádá zdravý nadhled. Čtení epizod velmi dobře odhaluje vztahy mezi statickou a dynamickou složkou seriálu, takže například jako názorná ilustrace k teoretickým popisům Umberta Eca slouží skvěle. To si jistě musí uvědomovat i Paul Challen, který si poradil s repetitivní složkou tak, že ji bere jako přiznanou samozřejmost a věnuje pozornost prvkům a detailům, které jsou nalepeny na konstantní seriálovou kostru (řeč je například o teniskách, účesech a psychologických detailech postav).

Bez strhujícího audiovizuálního pojetí totiž formát detektivky z lékařského prostředí dokonale ztrácí na bezprostřední působivosti, protože Dr. House řeší případ stránku co stránku s ubíjející monotóností. Právě proto, že bez efektů se ztrácí empatie a emocionalita, na povrch vystupuje rafinovaná seriálová struktura. Pouze bonbónkem jsou pak filmařské i faktografické chyby, které jsou komentované na konci popisu každé epizody.

Časem popularita Dr. House jistě povadne a nemnozí pamětníci se s ním budou moci setkávat v reprízách na TV Nova Cinema, kam se dostanou seriály, o které už nikdo nestojí. Průvodce seriálem také časem čeká některé ze spodních míst zaprášené knihovničky. To by ale dobrému badateli rozhodně nemělo zabránit, aby kul železo, dokud je žhavé. Scénáristé Dr. House odvedli skvělou práci a vyhmátli nejeden archetyp. Jejich dílo zasluhuje pečlivé bádání a nejvyšší uznání.


Stefan Segi


Challen, Paul: Průvodce seriálem Dr. House. Nakladatelství XYZ, Praha 2008. 395 stran.


Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.




(zvětšit)

(17. 3. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2365


Čarovné souchotě

Torgny Lindgren vypravuje
Markéta Holanová
( marketa.holanova)
Na počátku bylo slovo. To slovo bylo Torgnyho Lindgrena a stvořilo svět. Až starozákonní, chtělo by se říct. Lindgrenův svět má celou řadu rysů severošvédského kraje Västerbotten. A Lindgren znovu a znovu dokazuje, že má ve svém světě poslední slovo.
Slovo, řeč a síla řeči figurují jako zásadní motivy Lindgrenových textů. Již v první povídce (Kázání I.) ukáže jazyk svou destruktivní podobu. Slovo je zde tak mocné, že pouhé vyřčení „souchotě“ dokáže člověka zabít. A jedině vyslovení dokáže člověka se světem opět smířit.
Torgny Lindgren se proslavil románem Cesty hada na skále (1982), vyprávěním o rodinné cti a pomstě, situovaným právě do Västerbottenu, kde našel dokonalý prostor pro své příběhy. Drsný, tvrdý, osamělý kraj, plný pohnutých historií.
Ve výboru Souchotě a jiná slova se Lindgren do Västerbottenu vrací. A čaruje. Všechna místa se ukazují ve světle jakoby z jiného světa, které se objevuje jen tak mimochodem. Povídky oplývají pěknými realistickými popisy míst a lidí. V jediném okamžiku jsou ale jistoty rozmetány již tolikrát zmíněným Slovem, které zásadním způsobem přehazuje výhybku. Od té chvíle jste zcela v moci kouzelníka Lindgrena, který vám sebejistě předvádí své kousky.
Povídky se nečtou bez námahy, vzpírají se snadnému a jednoznačnému přijetí. Mění se před očima, stejně jako krajina při západu slunce. Lindgrenův svět tak může působit neproniknutelně, ale pokud vytrváte, odměnou vám bude pohádkový zážitek.
„Ani myslivec už tam nezabloudí, myslivci sedí na doživotí, přikovaní k počítačům v Umeå a Falunu a Stockholmu. Zatímco stroj věčnosti v Lundmarkovic kůlně se pořád točí a točí. Jestli je věčnost opravdu to, co si myslíme, pak si ten stroj věčnosti už nikdy neodpočine. A za setrvačníkem v jeho útrobách, zaklesnutý na ose věčnosti, visí Julius Lundmark, vynálezce, scvrklý a seschlý, avšak neustále v pohybu. Kéž navždy rotuje v pokoji!“


Markéta Holanová


Lindgren, Torgny: Souchotě a jiná slova. Překlad: A. Kuzmičová. Vakát, Brno 2008. 184 stran.

T. Lindgren: Souchotě a jiná slova

T. Lindgren: Souchotě a jiná slova

Obal knihy Torgnyho Lindgrena Souchotě a jiná slova.




Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.
(19. 3. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2373


Nová zlodějská filozofie

Jak se dalo přežít v Terezíně
Olga Pavlova
( olga.pavlova)
Arnošt Lustig patří k živým klasikům české literatury. Jako jeden z mála dokázal oslovit skoro celý svět. Jeho díla z období druhé světové války jsou překládána do angličtiny, španělštiny, němčiny, japonštiny i jiných jazyků. Poslední kniha Zloděj kufrů, která vyšla na konci roku 2008, je v porovnání s jeho ostatními díly slabší.
Hlavní hrdina románu, malý Ludvíček, žije v Terezíně a zároveň v tomto prostředí dospívá. Má svoji filozofii, jak přežít v pevnostním městě; základy k ní čerpá ze slov řezníka Josefa Reinische a místního rabína. Každý den pracuje na nádraží, kde odnáší kufry nově příchozím, z nichž občas bere to, co potřebuje. Kluk se snaží pochopit, "jak může být nesprávné krást těm, co mají“. Ludvíček zná každou cestičku v Terezíně, a proto bez větších potíží může sehnat pečivo, máslo anebo knihy ze zakázané knihovny, které dál vyměňuje u Josefa Reinische za maso.
Jednoho dne se setká s dvanáctiletou dívkou Markétkou, do které se zamiluje, a tím se jeho představa o okolním světě začne měnit. V jeho filozofii přežití se objevuje starost o osud malé dívenky a její rodiny, což ho povznáší, cítí se „větší, nebo dokonce lepší“. Mezi dětmi vznikne mladá láska, kterou ani jeden nemá odvahu pojmenovat, a chápou ji jako velké přátelství.
Tento dojemný příběh, který dokáže oslovit každého, strádá většinou zbytečným počtem opakování myšlenek a situací, což způsobuje určitý zmatek v syžetové linii. Možná měl takový postup přiblížit atmosféru beznaděje, která panovala v Terezíně, ale bohužel se to moc nepovedlo. Do samotného příběhu je včleněna představa Arnošta Lustiga o smrti, životě a lásce, která má kontrastovat s Ludvíčkovou filozofií přežití.
Román je doplněn autorovými poznámkami o reáliích terezínského ghetta, což podle mého názoru knihu hodně obohacuje. Nechybí ani zvláštní humor, který vychází z úst řezníka. Přesto je toto dílo poměrně zmatené a samotný příběh zní přetaženě.


Olga Pavlova


Lustig, Arnošt: Zloděj kufrů. Odeon, Praha 2008. 352 stran.


Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.
Nová zlodějská filozofie

Nová zlodějská filozofie



(19. 3. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2379


Růžová publikace

Recenze na špatnou knihu Jaroslava Holoubka
Barbora Krucká
( barbora.krucka)
Křiklavě růžový obal s lesklým, též růžovým, otiskem rtů a rozmáchlým titulem Žárlivá postel. Sbírka povídek. Jakých? Kdo by se jich pod touto slupkou nadál...

Kniha je rozčleněna podle tajemného klíče do tří oddílů po čtyřech povídkách. Ať ji čtenář (čili potencionální kupec) otevře prakticky na jakékoli stránce, má značnou šanci, že narazí na popis erotické situace nebo na jméno a) celebrity, b) intelektuála.
Prvních jedenáct povídek se vyznačuje především absencí pointy, exhibicí autorovy intelektuálnosti a smrští jmen známých osobností, která mají vzbudit dojem, že autor je světák a zná cool a in lidičky, a tedy je stejně cool a in. Očekává-li čtenář, zmaten či navnaděn vyzývavým přebalem, erotické povídky lehce nad úrovní bulvárního porna, bude trpce zklamán. Erotické motivy se v povídkách sice vyskytují, ovšem v daném kontextu nepůsobí zrovna vzrušujícím, natož pak inspirujícím dojmem.
Povídky drží pohromadě pouze růžová vazba. Působí dojmem, že autor vysypal šuplík se školními slohy: jedna povídka je o zabijačce na vesnici ve fantaskní krajině dětství, druhá dojímá příběhem zamilovaných bezdomovců, třetí freneticky a neobvykle nevtipně popisuje příjezd delegace z Bruselu. Zkrátka „ze života“ ad absurdum.
Ovšem všech jedenáct povídek je pouhou předehrou k majstrštyku, poslední povídce, která dala název celé knize. Autor se ovšem již v druhém odstavci vyznává, že se povídka měla jmenovat Rozpomínání a sny schizofrenika J.H., vzápětí však skromně dodává, že to z obsahu povídky jasně vyplývá. Nelže.
Povídka, která je přibližně pětkrát delší než všechny ostatní (má přes sedmdesát stran a celá kniha má stran dvě stě padesát), je pokusem o automatický text do sebe zamilovaného pisálka, který se zhlédl v roli intelektuálního bohéma. Skládá se z rádoby filosofických úvah, vzpomínek na milostná dobrodružství a dědečkova vyprávění, kvazipoetických popisů situací, které se přelévají v citáty obdivovaných intelektuálů, z nichž ční jeden nad všechny: shledáváš-li zajímavým mne, jsi geniální, shledáváš-li zajímavým sebe, jsi nudný.
S tímto vědomím nejspíš autor napsal celou knihu. Kdo jej shledá zajímavým, je geniální.


Barbora Krucká



Holoubek, Jaroslav: Žárlivá postel. Knižní Klub, 2008. 256 stran.


Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.

Žárlivá postel

Žárlivá postel

přebal vede

foto: www.knizniweb.cz
(přidal uživatel barbora.krucka)




(19. 3. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2374


Kdy má náš život smysl?

Poetika v hnusu Josefa Formánka
Ludmila Pechová
( ludmila.pechová)
Podtitul „Brutální román o lásce k životu“ nového románu Josefa Formánka mluví téměř za vše. Syrové, strohé líčení jedné životní pouti a několika osudových setkání, zbavené nadbytečného sentimentu. Neobvyklé bádání nad smyslem života i snaha o rozluštění jeho kódu.

Jde o převyprávěnou zpověď člověka, který z bláta a marastu /ne/všedního života vyhrabává skryté poklady, ať už obrazně či doslova. Bernard Mares, muž vzdorující osudu: přežívá peklo války, šikanu v lágrech a dírách nejhorších českých věznic. Neustále nalézá a ztrácí svou životní lásku. Zocelený všemi ranami, přemýšlí, proč se ho život drží tak zarytě, když všude kolem řádí smrt.
Příběh je jednoduchý: o tom, co způsobí zvláštní setkání opilého novináře se starým podivínem. Konfrontováni s minulostí, pronikají nakonec hluboko do svého svědomí. Zápletky se rozrůstají spolu s tím, jak stařec odhaluje tajemství svého života. Zbyde jen poselství o těch nejobyčejnějších věcech, sdělení, které je třeba předat jakousi „tichou poštou“ do našich schránek.
Lze říci, že jde také o „román o románu“ – autor hodnotí styl svého psaní, způsob, jakým text vznikal, jde o určitou sebereflexi. Dobře zvládl zvláštní schizofrenní roli nejen tvůrce, ale i postavy. Bez příkras a téměř plasticky zachycuje drsné prostředí, v němž se Mares pohybuje. Pro silnější dojem využívá i neobvyklá přirovnání a šokující kontrasty. Jeho vyjadřování je plné paradoxů, i v nejodpornějším hnusu hledá poetiku.
Velice strhující dílo, plné dějových zvratů a zápletek. Dobré sousto; někdo však zrovna nemusí skousnout všudypřítomnou vulgaritu, která text prostupuje. Jenže dané téma jiné prostředky ani nevyžaduje. Autor dovedně využil tématu z doby nedávno minulé a zcela mistrně jej zpracoval. Nenabízí řešení, jen další a další nezodpovězené otázky. Ať si do svědomí sáhne i čtenář.
Mluviti pravdu

Mluviti pravdu




Ludmila Pechová


Formánek, Josef: Mluviti pravdu. Smart Press 2008. 423 stran.


Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.
(19. 3. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2372


Za zvuku šamisenů

Povídky slečny Ičijó ze Země vycházejícího slunce
Eva Levorová
( eva.levorova)
Smíchejte pár lžic dvorské poezie s jednou odměrkou moderní povídky, přidejte nádech Orientu, několik kapek bezútěšnosti periferie, aroma tradičních slavností a to vše okořeňte klapotem lakovaných dřevěných sandálů. Nechte odležet více než sto let a máte Zápolení – soubor povídek japonské spisovatelky Higuči Ičijó.


Koncem 19. století prodělávalo Japonsko nejstrmější úsek své cesty k modernímu státu. Literatura zažívala obdobný vývoj. A právě v tomto období psala své básně a povídky výjimečná mladá žena Higuči Ičijó. Vzdělaná v klasické japonské a čínské literatuře, dodržovala do určité míry tradiční postupy – užívala aluzí na kanonická díla, včleňovala úryvky básní. Psaním však potřebovala uživit svou rodinu, a tak se zároveň částečně musela podřídit obecnému čtenářskému vkusu, což rozhodně nebylo na škodu. Tato souhra okolností, společně s nesporným talentem daly vzniknout jedinečným povídkám.
V knize Zápolení se můžete setkat se čtyřmi z nich. Díky nim zavítáte do prostředí japonských předměstí konce 19. století, nahlédnete do skromných příbytků těžce pracujících obyvatel nejchudších čtvrtí i do nazdobených luxusních domů majetnějších a společensky výše postavených měšťanů.
Nečekejte však lavinu reálií a hutnou orientální atmosféru. Při čtení místy možná i zapomenete, že v ruce právě nedržíte českou, či jakoukoli jinou českému čtenáři běžně dostupnou literaturu. V popisu soubojů mezi skupinkami chlapců ze dvou nepřátelských ulic možná ucítíte přímo nádech romantiky foglarovských dobrodružství… Všudypřítomný zvuk šamisenů (speciálních louten, na něž hrávaly gejši) vás ale vždy zase bezpečně vrátí zpět do Japonska.
Je třeba zdůraznit, že se jedná o komentované vydání. Kromě vysvětlení některých reálií a odkazů je kniha doplněna též velice informačně bohatým úvodem, doslovem, fotografiemi a dalšími poznámky, které vás dohromady zasvětí do atmosféry doby, literárního kontextu i samotného autorčina života.


Eva Levorová


Higuči, Ičijó: Zápolení. Překlad: M. Jelínková. DharmaGaia 2008. 198 stran.
Higuči Ičijó: Zápolení

Higuči Ičijó: Zápolení




Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.


(19. 3. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2377


Byl Sauron ekoterorista?

Nejen tuto otázku zodpoví sborník Pán prstenů a filozofie
Stefan Segi
( stefan.segi)
O filmu Petera Jacksona se prý říká, že je Pánem prstenů pro hlupáky. Kolektiv amerických univerzitních profesorů si dal za úkol sepsat Pána prstenů pro intelektuály.
Pán prstenů a filozofie

Pán prstenů a filozofie


Nejprve je třeba si připomenout, že ona filozofie v názvu nemusí nutně znamenat, že bude řeč výhradně o Kantovi či Husserlovi. V americké tradici se pod filozofií skrývá širší pojetí společenských věd. Pán prstenů je tedy pojednán z pohledu takových disciplín, jako jsou ekologie, enviromentalizmus, psychoanalýza, etika, komparatistika či srovnávací teologie. Samozřejmě, dostane se i na filozofii klasickou. Především tedy na Platóna a Nietzscheho. Právě nietzscheovská kapitola, nazvaná Überhobit, patří ve sborníku k těm nejpoutavějším.
O kvalitě esejů hodně napoví už jen pročítání stručných životopisů jednotlivých přispěvatelů. Například Prof. Thomas Hibbs je děkanem Honors College, přednáší na Baylor University a vydal dvě knihy o Tomáši Akvinském. Jeho příspěvek o prozřetelnosti je však vcelku čtivý a zábavný, hlavně však poučný. Kniha Pán prstenů a filosofie totiž působí dvěma směry. Pro znalce filozofie je zajímavá z pohledu možných aplikací jednotlivých přístupů na epické dílo, které nikdy nebylo míněno jako filozofický či náboženský traktát (alespoň to tvrdil sám Tolkien). Daleko početnější bude ale skupina čtenářů, která má načtenu románovou ságu, ale o filozofii se více nezajímá. Domnívám se, že takovémuto čtenáři může výběr textů velmi dobře zprostředkovat první náhled do myšlenek Platóna, Kanta či Nietzscheho.
Samozřejmě, ne všechny příspěvky jsou na špičkové úrovni. Článek o ekologii ve Středozemi by dokázal sesmolit leckterý aktivista. Naopak například esej „Můj Milášek“ přináší nesmírně zajímavý pohled na prsten jako na zdroj fetišistické slasti. Celkově se dá říci, že kvalitní články mají výraznou převahu a že američtí akademikové se Pána prstenů zhostili s nadšením a grácií, aniž by se stali nesrozumitelnými pro čtenáře filozofií nepolíbené.
Je jen těžké představit si, že by podobný počin mohl vzniknout v českém univerzitním prostředí. Například sborník o Jamesi Bondovi a Majoru Zemanovi Petra A. Bílka se vyznačuje podstatně užším metodologickým zaměřením i nižší srozumitelnosti laickému čtenáři. Možná právě nastal vhodný čas pro sborník Diskopříběh a fenomenologie. O čtenáře by jistě nouzi neměl.


Stefan Segi


Gregory Bessham: Pán prstenů & filozofie. Nakladatelství XYZ, Praha 2009. 354 stran.



Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.



(20. 3. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2384


Moderní matka

Aneb sex jako všemocný lék
Simona Drtinová
( simona.drtinova)
Katty se nechtěla podobat své matce a její dcera Liv se zase nechce podobat jí. Je kniha Kateřiny Janouchové s názvem Horká stopa pouze románem o problémech mezi matkou a dcerou, nebo v něm najdeme více? Odpověď zní – nalezneme v něm až příliš.
Jak už to tak bývá, když dítě přijde do období puberty, způsobí to v rodině větší či menší poprask. Navíc když se jedná o rozvedenou rodinu a Katty není zrovna klasická, starostlivá matka. Její teze zní: orgasmus vyléčí všechno a sexu není nikdy dost. Bohužel si tuto svou mantru nenechává pro sebe a její dcera jejími poučkami o sexu poměrně trpí. Ano, má přítele a spí s ním, ale rozhodně ji to neuspokojuje tak, jak matka tvrdí. Liv nenávidí sebe, svůj život a svou matku. Dokonce přemýšlí o útěku z domova.
Život jim oběma radikálně změní příchod mladého Rusa, kterého Katty „soucitně“ nechá přespat u nich doma (s vidinou možného sexu). Jaké je její překvapení, když ho příští den najde mrtvého ve vaně, z jejího vibrátoru se vysypou diamanty a Liv se nevrátí domů. Následující den se ze záznamníku ozve hlas vyděrače… Shledá se vůbec ještě matka s dcerou? A pokud ano, pomůže jim odloučení najít cestu k sobě?
Román je psán svižně a bez rozpaků. Erotikou se to tu jen hemží, někdy je to až na škodu. Jakoby autorka (mimo jiné sexuoložka) mermomocí chtěla dokázat, že se nestydí mluvit, resp. psát o sexu.
Zápletka je slušná, ale vadilo mi mixování stylů. V jednu chvíli je to generační román, který se mění v detektivku, jejíž napětí se stupňuje a plynule přechází v thriller. A vrcholem je jakýsi slabý odvar fantasy.
Závěr mi přijde jako sešitý horkou jehlou. Zápletka dostala prostoru až až a konec je odbyt pár stranami. Ani se nedozvíme, co se stalo s ostatními postavami. Jistě, hlavní dějovou linií je vztah matky s dcerou, ale přece jen se v knize odehrála spousta věcí, které by zasluhovaly vysvětlení.
Těžko na tomto díle hledat pozitiva. S trochou nadsázky by se dalo za klad považovat, že u čtení nemusíte přemýšlet.


Simona Drtinová


Janouchová, Kateřina: Horká stopa. Mladá fronta, Praha 2009. 319 stran.
obrázek ke knize Horká stopa

obrázek ke knize Horká stopa




Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.

(20. 3. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2386


Konec kauzality v Čechách

Časoprostorový labyrint Tomáše Zmeškala
Ina Marešová
( ina.maresova)
Je mnoho románů, o kterých se dá s klidem na kritické duši prohlásit, že jejich děj nestojí za řeč. Je málo románů, které v očích čtenářů ocejchovala a pro další čtení predestinovala významná literární cena. Nejsou ale skoro žádné, o kterých by platilo obojí zároveň. Skoro.
Česko v éře 40. až 90. let 20. století, Květa a Josef, nevěra, komunisté a Bedřich Hrozný. Ještě pár takových hesel a vydá to na typ špatného klišé s vysokou frekvencí výskytu v pamětech dětí nylonového věku. Čtenářská obec je v posledních dvou desetiletích zahlcená postkomunistickou produkcí, osvětlující snad ve všech existujících médiích, jak že jsme to tenkrát žili naše každodenní životy. Demokratický čtenář hltá příběhy o bestiální totalitě, podvojných lidských charakterech, rozštěpenosti privátního a veřejného prostoru, šedé oblasti viny a svědomí. Ostatně po právu, zapomenout se jistě nesmí. Jenže těch narativně zajímavějších reminiscencí minulého věku, vybočujících ze zaběhnuté linie pobitevního švejkování, je po čertech málo. Ale když už se objeví, nezapadnou.
Prvotina Tomáše Zmeškala mává na rozloučenou věcné přesnosti a politickým příčinám historických událostí. Ať na sebe totiž zloun vezme jakýkoliv převlek, zůstává zlounem, a to platí o totalitní ideologii dvojnásob. Zmeškal neilustruje dopad konkrétních zrůdností režimu, nechává lidské charaktery konfrontovat se se zlem obecným, nadrežimním, a zpovzdálí sleduje, jak se Josef, Květa nebo Maxmilián v přímém střetu s ním cukají jako ryby na suchu. V jeho světě nejsou jasné situace, označení viníci a pochválení mučedníci, jsou tu jen lidé, čelící tváří v tvář zlu. Chvilkami vyprávěcí perspektiva dokonce vyvolává dojem, že si autor vzal placené volno a rozhodl se jen dívat. Ovšem díkybohu za tak neangažované dívání.
Výsledkem takového postupu je totiž horizontální klouzání tam a zpět po časové linii mezi body tehdy (40. léta) a dnes (90.léta), kterým provází osud Josefa a jeho ženy Květy, nacházejících se v tragickém stavu celoživotního míjení. Sám titul románu klame tělem. Milostný dopis napsaný klínovým písmem může odkázat do sfér lepší harlequinky, kterou se mihne šifrolog Indiana Jones, kterýžto na půdě univerzity vysvobodí láskyplné sdělení z mlžného hávu starobylého chetitského písma. Pravda i nepravda zároveň. Josef je sice laický obdivovatel a uživatel klínového písma, vyluštěná šifra je sice milostné sdělení, nějaký ten závan univerzitního prostředí rovněž zaduje kolem, ale kýč to stále není.
Na romantické záhady zapomeňte, jsme v syrové realitě komunistických Čech, v mikrosvětě jednoho odloučeného manželského páru, citové vyprahlosti jedné dcery a surovosti jednoho muže. Zmeškal je šachista minimalista, a tak na celém poli téměř padesáti let hraje jen s několika postavami a nezměrným univerzem neurčitých odboček od hlavní linie. Právě proto povolávají někteří kritikové autorovu narativní strategii a práci s časovostí / bezčasovostí do literárněvědné dvorany slávy. V malém rozpětí každodenních událostí je čas a prostor zaoblován, zakřivován a proplétán tak, že vtahuje čtenáře do autentické bubliny konkrétní chvíle. A nezávisle na tom, jak mu v dané chvíli mohou dějové odbočky připadat neopodstatněné, je v nich přítomen. Překročil jordán mezi vnímatelem a vnímaným světem, stal se jeho součástí.
Tato recenze zcela záměrně nevypráví, jak proplula jedna pražská rodina půlstoletím vývoje Československa, proč se cesty Josefa a Květy nikdy doopravdy nesešly a ani neříká, k čemu že to byl onen záhadný dopis klínovým písmem klíčem. Ani román to ve své podstatě nedělá. Neotřelost příběhu totiž leží mimo dějovou linii, v práci se čtenářem, časem, detailem, vědomím postav, v práci se vzpomínkou.
Vody v českém rybníčku bahňáčku jen tak něco nerozčeří. A pokud ano, jsme za ten vzrušující pocit splývání a pronikání s fikčním světem ochotní autorovi odpustit i občasnou rozvláčnost, těkání a slalom mezi vedlejšími liniemi, stejně jako mlhavou matnost, s jakou zastírá kauzalitu jednání. Ostatně příběhů, kde nejde o chápání příčin, nýbrž o ,,bytí u toho“, se rodí jako šafránu.


Ina Marešová


Zmeškal,Tomáš: Milostný dopis klínovým písmem. Torst, Praha 2008. 384 stran.


Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.

(20. 3. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2383


Poláčkovské klukoviny

Šťastný Motýlův rok 1974
Ludmila Pechová
( ludmila.pechová)
Proč se na chvíli nevrátit do dětství a aspoň na chvíli se nepobrouzdat minulostí? Petr Motýl si podobný /ú/let dopřává s chutí. Nechává se hýčkat vzpomínkami, toulá se rokem života dvanáctiletého chlapce a nabízí tak působivý zážitek.
Dojemné, úsměvné, občas sentimentální vyprávění nás zavádí do Klatov roku 1974. S dvanáctiletým Petrem pronikáme do světa „rádoby drsných“ dospívajících kluků. V krátkých uzavřených epizodkách líčí své zážitky, postřehy, malá i větší dobrodružství, klukoviny. Autor k tomu používá barvitá, originální přirovnání, nevyhýbá se básnickým pojmenováním, pracuje s metaforou, metonymií, synekdochou, atd. Text je zároveň dynamický: některé scény působí dramatickým dojmem, děj shrnul do dialogů.
Pod pokličkou idylického dětství však vřou palčivé problémy doby, o něž si chlapec občas bezděky popálí prsty. Naráží na staré rány minulosti /válka/, zkreslování faktů /učitelka/, nevlídnou atmosféru /strach z fízlů, zakázané rádio, uhelné prázdniny/. Postupně o své iluze přichází a závěrečné vystřízlivění je bolestné nejen pro něj.
Celý text spojuje postava Petra. Svůj protipól nalézá v dědovi, který mu zprostředkovává kontakt s dalšími světy. Ostatní postavy se v epizodkách různě míhají, setkávají, rozcházejí; jejich charakteristiku si skládáme sami.
Autor nezapřel inspiraci knihou „Bylo nás pět“. Poláčkovsky broušeným jazykem využívá krásné češtiny, hraje si s obrazy, zachycuje spontánní projev dětí. Vyprávění se trochu nese i ve stylu vzpomínek J. Anderle v pořadu „Láska za lásku“ na ČRo 2 Praha.
Jednotlivé kapitoly mile doplňují ilustrace Vladimíra Hanuše. Obal vtipně doplňuje autorova načrtnutá mapa.
Závěrem nezbývá než malou rybičkou jemně odkrojit poslední slova vzpomínek. S lítostí, že už je konec.


Ludmila Pechová


Motýl, Petr: Každý svoji rybičkou. Host, Brno 2008. 72 stran.


Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.
Petr Motýl: Každý svoji rybičkou

Petr Motýl: Každý svoji rybičkou



(3. 4. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2405


Od baroka k postmoderně kniha s ženou kráčí věrně

Stefan Bollmann ukazuje, že Ženy, které čtou, jsou nebezpečné i bez válečku na nudle
Stefan Segi
( stefan.segi)
„Ženy“ jsou obrazovým průvodcem dějinami ženského čtení. Nejedná se tedy přímo o podrobnou analytickou studii, ale spíše o nádherný vizuálně-textový artefakt, který se mnohem lépe čte, než dejme tomu cituje.

Velmi příznačný je již rozsáhlý úvod od Terezy Brdečkové. Žena, která ve svých myšlenkách uniká do světa knihy, je v jejím podání strašákem pro nabubřelý mužský egoismus. Brdečková také, po vzoru Susane Sontagové, mluví o ženském čtení jako neanalytickém, zato však vášnivém aktu čistého potěšení. Jejímu úvodu snad lze vyčítat syžetovou nevyhraněnost či drobné faktické nedostatky, jako celek nicméně působí půvabným šarmem, který se do konce knihy nevytratí.
Opravdu dobře vybrané reprodukce přibližně stovky fotografií a obrazů od čtrnáctého do dvacátého prvního století zobrazují převážně ženu v kontaktu s knihou. Doprovodný text pak velmi zasvěceně komentuje dobový vztah knihy a čtenářky a na tomto podkladu daný obraz rozebírá. Bohužel, některé rozbory jsou spíše krátkými poznámkami, což je škoda, neboť Bollman je velmi dobrým čtenářem obrazů. Takto alespoň ve čtenáři zůstává hlad po dalších informacích (Bollmann často odkazuje na Dějiny čtení od Alberto Magnuela, což je jistě dobrá kniha k navázání, bohužel drtivá většina použité literatury zůstává trestuhodně nepřeložena).
S „Ženami“ jsem strávil několik rozverných jarních podvečerů a musím přiznat, že to byly podvečery dosti příjemné: příliš krátké, aby se omrzely, příliš hezké, než aby se na ně zapomnělo. Bollmannova knížka je každopádně nanejvýš povedeným dílkem, které v sobě kombinuje vizuální krásu, myšlenkovou eleganci i velmi dobré řemeslné zpracování. Odpustit jistý nedostatek hloubky je povinností gentlemana.


Stefan Segi


Bollmann, Stefan: Ženy, které čtou, jsou nebezpečné. Knižní klub 2008. 165 stran.


Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.
(8. 4. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2409


Utopeny v Hořkém moři

Tři ženy, sto příběhů, milión pocitů
Eva Levorová
( eva.levorova)
Roku 2006 vtrhla na českou literární scénu autorka píšící pod pseudonymem Jakuba Katalpa. Její eroticky laděná próza Je hlína k snědku? rozpoutala vášnivé debaty literárních kritiků a dá se říci, že vesměs sklidila úspěch a uznání. Koncem roku 2008 Katalpa přišla s novou knihou Hořké moře.
Hořké moře má tři hlavní hrdinky, z nichž každá je vypravěčkou jednoho ze tří oddílů knihy, a několik hrdinek vedlejších. Jistě, objevují se i mužské postavy, ale ty vesměs hrají podružnou roli a hlavně – nedozvídáme se dočista nic o jejich pocitech, myšlení. Zkrátka jen jsou zmíněny, musí být, protože jinak by v příběhu byla prázdná místa…
První z žen, Marie, je neodlučitelně spjata s rodným domem – ten ji ničí, vysává její energii, přivádí ji na pokraj šílenství. Nemůže se ho zbavit, nejde to ani po smrti matky. Vlastníma rukama se jej pokouší rozebrat, aby se konečně osvobodila… Snad to, co pro Marii znamená dům, v Aniele vyvolává vzpomínka na zmodralý ukazováček mrtvé kamarádky (či snad milenky?), k němuž se v myšlenkách neustále vrací. Vyrovnaněji než zbývající dvě hrdinky působí Jakuba, žena trpící zvláštní nemocí – neschopností zapamatovat si lidské tváře…
Osudy všech žen se proplétají, ony po sobě vzájemně různým způsobem touží, přesto se spíše míjejí, než potkávají. Minulost střídá minulost ještě vzdálenější, potom zase současnost a ich-formu er-forma. V orientaci nám částečně pomáhají názvy jednotlivých kapitol. Bohužel ani zdaleka ne dostatečně.
Každý z příběhů začíná relativně racionálním vyprávěním, má zprvu i zajímavý děj, postupně se však dostává do sfér iracionálních, neuchopitelných, nezvládnutelných. Setkáváme se s pocity hrdinek, zvláštní imaginací transformovanými na fyzické prožitky a vizuální vjemy. Střídá se reálné s nereálným. A ještě nereálnějším. A ještě víc. A ještě, je-li to možné. Jako by autorka zkoušela, kolik čtenáři vydrží. Některé absurdní fantastické motivy bychom snad mohli nazvat vianovskými, mají s nimi cosi společného, ovšem jejich užití autorkou absolutně nepovažuji za šťastné.


Eva Levorová


Katalpa, Jakuba: Hořké moře. Paseka, Praha 2008. 288 stran.


Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.
Jakuba Katalpa: Hořké moře

Jakuba Katalpa: Hořké moře

www.paseka.cz



(11. 4. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2410


Magoria Litera

Trojrecenze nominovaných sbírek
Ondřej Hanus
( ondrej.hanus)
Proč porotci „popové“ ceny Magnesia Litera nominovali v kategorii poezie osoby, z nichž nejmladší je 72 let? Je současná česká poezie gerontokratická? Je v pořádku nominovat za zásluhy? Zaslouží si vůbec navrhované sbírky svou nominaci?
Lament Jany Štroblové (1936) je zvukomalebnými orgiemi. Básně, které se více či méně blíží osmiverší, jsou protkány verši jako „Vzduch drnčel napětím zda mech postel dostele“ nebo „kdož propadáte / bažině bažení / která své věrné žírnou slávou sytí / vy blahoslavení blažení / v blahovůli a blahobytí!“. Syčí to, praská to, zní to. Rytmus je pravidelný, ale rozhodně ne monotónní. Chybějící interpunkce je nahrazována jakýmsi rozsekáváním veršů, což vytváří fascinující pnutí mezi plynulostí a přerývaností. Neobvykle invenční rýmy (hned zas jdi / nezazdí, zaklimbal / na cimbál, placebo / za sebou apod.) sice vážou řeč do pevného tvaru, ten si však neuzurpuje veškerý prostor a otevírá se významům. Vznikající napětí zahrnuje čtenáře slastným estetickým požitkem, který je konfrontován neradostnými tématy Lamentu: „Vše je tu v úzkých / samá zeď kolem“, „Hozené za hřbitovní zeď jsem našla kosti / ještě ne mé a přece mé“ apod. S klidem můžeme říci, že tato sbírka si nominaci zaslouží.
To samé platí i pro Vážnou známost Karla Šiktance (1928). Klasik české poezie ani na stará kolena neustupuje z pozic dobytých jazykem a naopak ho i nadále brousí. Věčný hledač se opět prokopává skrze vrstvy označujících k rudným žilám označovaných, kutá a kutá: „Šikmo se kouří, / na zádech domů kosý, špičatý náklad záře“, „Rozkročmo na půlkapli záře, citýr psa / skleněnou čekárnou vidět v půli rejdu / benzínovou duhu“. Znalost jazyka je onou „vážnou známostí“ z titulu sbírky. Je to celoživotní vztah, těžko a dlouze budovaný, ale právě proto cenný a silný. Jak výstižně napsal Jan Havlíček: „Hra, kterou básník rozehrává, se podobá ladným pohybům krasobruslařky, jejíž brusle se ostrým nožem zařezává do ledu, jenž hrozí prolomením.“ Jazyk je tenký led, ale je básníkovým úkolem a zároveň bytostným nutkáním se na něj pustit, riskovat, že se prolomí, že se může utopit v řeči. I tato sbírka si svou nominaci obhájí.
To Rukopis Bohumily Grögerové (1921) překvapí svou prostou sdělností. Pregnantní oznámení na samém začátku sbírky „Březen 2006 / Kontrola na očním oddělením Vojenské nemocnice / Dg: prakticky slepota oboustranně“ vyrazí nepřipravenému čtenáři dech. Účinek je tak okamžitý a dodává sbírce podtón, který uslyšíme po celou dobu čtení. Rukopis není ani tak klasická „sbírka“ básní jako spíše poéma, delší skladba, cyklus. Přes totální prozaizaci, která zdůrazňuje zbytečnost formalistních kudrlinek v takovéto poezii, skladba drží při sobě jako jednolitý celek, což je ještě posíleno variovaným refrénem („pane prosím / zastav ten proces“, „pane prosím / zachovej mi zrak“). Slepnutí, bolestné téma, které s tak neobyčejnou silou vložil do svých básní např. John Donne, zde získává podobu mlhy, ve které se však bezmála devadesátiletá básnířka odmítá ztratit („já ale tělu pokoj nedám / nevzdám se“). Je to doslova popis jednoho zápasu, ale ne jako v Šiktancově případě popis zápasu s jazykem, ale s vlastním tělem. I Rukopis je dílo nezpochybnitelné kvality.
Kde je tedy problém? V samotném systému Magnesie Litery. K často zmiňovaným záporům takto koncipovaných literárních dostihů je nutno přidat další: proč mají být propagováni autoři, kteří si své pozice obhájili už dávno, jsou uznávanými a nezpochybňovanými velikány a každé další podobné ocenění je zcela zbytečné? Proč raději nenominovat např. Petra Hrušku (Auta vjíždějí do lodí), Radka Malého (Malá tma) nebo Lubora Kasala (Orangutan v továrně)? Nechci sahat porotě do svědomí (byť přesně to asi dělám), ale není letošní nominace na poezii opravdu za zásluhy? Má-li být oceněn doyen, proč vybírat hned ze tří?
Tato recenzní úvaha víc otázek klade než zodpovídá, ale takové už je téma, jemuž se věnuje. Má-li Magnesia Litera nějaký smysl, pak alespoň tento: ptát se. Pořad je to lepší, než nedělat nic.


Ondřej Hanus


Grögerová, Bohumila: Rukopis. Pavel Mervart, Červený Kostelec 2008. 72 stran.
Šiktanc, Karel: Vážná známost. Karolinum, Praha 2008. 70 stran.
Štroblová, Jana: Lament. Akropolis, Praha 2008. 64 stran.


Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.
Bohumila Grögerová: Rukopis

Bohumila Grögerová: Rukopis

http://i.idnes.cz


Karel Šiktanc: Vážná známost

Karel Šiktanc: Vážná známost

www.vsechnyknihy.cz


Jana Štroblová: Lament

Jana Štroblová: Lament

http://media.rozhlas.cz


(12. 4. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2411


Šedivá mlha, mlhavá šeď

Prozaická lyrika v 256 stupních šedi
Ondřej Hanus
( ondrej.hanus)
Většinu recenzí poslední sbírky Josefa Straky Kostel v mlze spojuje jediné slovo: šeď. Ne že by tato sbírka byla (řečeno s Pavlem Janouškem) nuda, nuda, šeď, šeď. To jen ten pocit šedi je tak silný, že halí vše ostatní.
Jak se vyjádřil sám Straka, Kostel v mlze je jakýmsi třetím dílem triptychu, jehož první dvě části tvoří prozaicko-básnické knihy Hotel Bristol (2004) a Město Mons (2005). Vytváří tak souvislý proud básnické řeči, která v existenciálně laděných lyrických textech pozoruje, prochází a prostupuje svět obklopující básníka. A ten je – šedivý.
„Kostel v mém rodném městě, kolem kterého právě procházím, není pro samou mlhu naprosto vidět. Zmizel v ní, stejně jako všechno v této chvíli.“ Takto začíná úvodní báseň, která nese stejný název jako celá sbírka. Ona neprostupná mlha bezčasí, do níž je vnořen jablonecký kostel, se postupně přelívá časem (od listopadu 1987 do listopadu o 20 let později) i prostorem, pohlcuje a krade.
Tomu odpovídá i ladění Strakovy poetiky: silná prozaizace, absence formálních ozdůbek, sdělnost; ale také beztvarost, neuchopitelnost a statičnost. Přestože časově kniha objímá dvě dekády, nic zásadního se v jejím průběhu nemění (srov. začátek druhé básně Listopad 1987: „Důsledně se držíme původních představ / jsme jimi doslova posedlí / večery, které nemají konců / prohlásíme už předem za odepsané“ a poslední báseň Bílá mlha: „Cihlový kostel. / Sepjaté ruce. / Lavice, kde sedíš. / Bílá mlha, která tě už neopustí. “). Všudypřítomná statičnost vyžaduje dynamické čtení: čtenář, který přistoupí kVtéto knize s myšlenkou „pobav mě“, bude zklamán. Ze Strakových textů se dá nejvíce vyčíst, přistoupíme-li k nim kontemplativně. Na Kostel v mlze je třeba se naladit a připravit.
Poslední kniha smíchovského knihovníka nabízí v barvách sépiových skutečnost prožívanou elegicky, tedy s pohledem upřeným do minulosti, což v teplých jarních dnech zamrazí. Ale je to po čertech dobrá sbírka.


Ondřej Hanus


Straka, Josef: Kostel v mlze. Cherm, Praha 2008. 160 stran.



Josef Straka: Kostel v mlze

Josef Straka: Kostel v mlze

http://www.czlit.cz


(12. 4. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2413


Oněgin underground

Šokující zpověď v oněginských strofách
Ondřej Hanus
( ondrej.hanus)
Když se mi dostala do rukou nenápadná knížečka s prostým titulem 52 slok, říkal jsem si, že půjde o mystifikaci. Básně, údajně „nalezené v ohmataném zápisníku na sběrném dvoře směsného odpadu“, totiž vyprávějí neuvěřitelně smutný příběh učitele ruštiny a milovníka ruské klasiky, který po revoluci ztratil postupně práci, důstojnost i rodinu a skončil jako bezdomovec. Pak mě ale v nakladatelství Mezera ujistili, že o mystifikaci nejde. A to bylo teprve smutné.
Jen porovnejte první verše sbírky („Prý učil jsem jen z donucení / tvé skvostné verše, Puškine! (...) Ještě dnes se mi točí hlava, / když slyším tuhle snůšku lží.“) s těmi posledními („Kdo čekal víc, ať prosím přijme / mou omluvu, vždyť nejsem než / páchnoucí chudák, lidská veš“). Příběh, který sbírka vypráví, čtenáře musí buď dojmout, nebo naštvat. Od samého počátku je mu dáváno najevo, že tahle novela ve verších neskončí dobře; kontaktové prostředky (jako např. přímé oslovování čtenáře autorem) ještě umocňují sympatii, kterou k vypravěči chováme, zvlášť víme-li, že jde o příběh skutečný. Nechme však dojmologie a podívejme se na sbírku jako na literární dílo.
Ta, jak již bylo řečeno, je psána v oněginských strofách, tedy čtrnáctiveršových básních s pevným rytmickým schématem. Je patrné, že ji psal člověk, který se v literárním řemesle vyzná. Rytmus je různě variovaný, ale neskřípe, je velmi přirozený. Užitý jazyk je jen málo obrazný, důraz je kladen spíše na účinek samotného příběhu, estetická funkce je druhotná. Sbírku tvoří tolik básní, kolik je týdnů v roce, což ještě zesiluje dojem plynulosti: vyprávění je dobře vystavěno a je až neuvěřitelné, že ho psal člověk bez střechy nad hlavou.
Hořkost, se kterou anonym (resp. jakýsi Pavel) vypráví o sametové revoluci, nástupu kapitalismu, škodolibosti kolegů, přeučování se angličtině, odcizení členů rodiny, rozvodu a pádu na samé dno, je otřesná, a to i v této otupělé době. Víc napsat nelze.


Ondřej Hanus


Anonym (Pavel): 52 slok. Mezera, Praha 2008. 68 stran.


Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.
(13. 4. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2414


Je Leroy Stendhalovým pokračovatelem?

Psychologie života dvou celebrit
Olga Pavlova
( olga.pavlova)
Francouzský novelista Gilles Leroy je autorem více než dvaceti knih. V roce 2008 byla českému čtenáři představena jeho poslední kniha Alabama song z roku 2007, která ve Francii získala prestižní cenu Prix Goncourt.
Román se točí kolem života Francise Scotta Fitzgeralda, známého amerického spisovatele, a Zeldy Sayreové, jeho krásné manželky a zároveň umělkyně. Ve svých vzpomínkách Zelda převypravuje čtenáři svoje mládí, seznámení se Scottem, jejich společný život a „úpadek“. Román se hemží emocionálními prožitky této ženy, občas velmi hlubokými, a proto vydařenými, k nimž patří třeba její zdůvodnění nemoci, ale jsou tam i takové, které přibližují román spíše ke knihám z červené knihovny.
Během čtení tohoto příběhu jsem neustále hledala něco jiného, něco navíc, a našla jsem to. Celkový psychologický obraz Zeldy Sayreové a ztracené generace. Je to opravdová Stendhalova analýza vášně.
Alabama song je zároveň svědectvím událostí ze začátku dvacátého století. Setkáme se s Pablem Picassem, Ernestem Hemingwayem a dalšími. Je to historický román, napsaný deníkovou formou s občasnými vsuvkami rozhovorů Zeldy Sayreové s psychiatrem v nemocnici. Čtenář je udržován v napětí střídáním časových rovin: vyprávění začíná hned po první světové válce, končí začátkem druhé, ale mezi tím se zaplétají roky 1923, 1937, 1941 a další. Jako by se autor snažil spolu se Zeldou najít pravou příčinu její schizofrenie.
Kniha nesmí být vykládána jednostranně, jako historická próza, nebo milostný román. Když román budeme chápat jedině jako svědectví o době a bohémském životě na pozadí milostného příběhu dvou lidí, může se vynořit otázka, zda vůbec bylo nutné psát takovou knihu. Možná právě kombinace skutečných událostí a psychologická analýza vášně upoutala pozornost kritiků. Navíc sám Gilles Leroy na konci knihy zdůraznil, že jde o fikci, ve které shoda s realitou není důležitá.


Olga Pavlova


Leroy, Gilles: Alabama song. Překlad: A. Pfimpflová. Odeon, Praha 2008. 182 stran.




Alabama song

Alabama song


(14. 4. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2419


Dárek pro Jana Palacha

Historie jedné smrti
...
( andrea.firtikova)
Jan Palach „se dočkal“ ke čtyřicetiletému výročí své smrti objemného a působivého dárku v podobě sborníku Jan Palach ´69. Do publikace přispěli svými studiemi nejen někteří studenti Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, kteří vznik knihy iniciovali, ale také historikové a filozofové.

Kdo byl Jan Palach? Co jeho čin znamenal a znamená pro tehdejší i současné dějiny? Jak můžeme k jeho sebeupálení přistupovat? Co si vybavíme pod pojmy pražské jaro či Palachův týden? Na tyto i jiné otázky se snaží kniha Jan Palach ´69 poskytnout čtenářům odpovědi.
Sborník se skládá z následujících částí: Historické statě, Eseje, Ohlasy v umění, Zpráva o životě a Edice dokumentů. Texty jsou doplněny fotografiemi z dětství Jana Palacha, z místa činu a také z nemocničního lůžka, které se proměnilo ve smrtelné lože. Jako bonus je ke knize přiloženo DVD s šesti dokumentárními příspěvky, které se k tématu Jana Palacha vztahují.
Kniha čtenářům nabízí historický popis Palachova činu zasazený do dobového kontextu v podobě přehledného pohledu na události od ledna 1968, přes pražské jaro až k Palachovu činu. Prostřednictvím záznamů policejního vyšetřování v oddílu Dokumenty získáme informace o tom, jak na Palachův čin reagovala Veřejná i Státní bezpečnost. Dohledat můžeme i výpovědi svědků. Z celé knihy nám vyvstává plastický portrét Jana Palacha a jeho činu. Postava z nedávné minulosti k nám promlouvá bez použití vlastních slov pomocí svého činu, gesta, sebevraždy...
V knize je také věnována pozornost následovníkům Jana Palacha z domácího prostředí (J. Zajíc, E. Plocek) i ze zahraničí (R. Siwiec, O. Brüsewitz), jejichž sebeupálení jsou také podrobně rekonstruována, avšak jejich činy nevystoupily ze stínu Jana Palacha.
Publikace představuje odborný text, který je však plný emocí, protože je založen na příběhu skutečné osobnosti z naší minulosti. Ať už budou vaše emoce kladné či záporné, jistě vás tato kniha vtáhne do doby let 1968 a 1969.


Andrea Fiřtíková


Kolektiv autorů: Jan Palach ´69. TOGGA, Praha, 2009. 640 stran.



Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.
(14. 4. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2421


Dáte si dezert?

Poezie z Kunzeho dílny
denisa.garciova
Opavský rodák Jan Kunze (1976) vydal na sklonku minulého roku v nekomerčně zaměřeném nakladatelství Perplex sbírku Dekadent dezert. Letos mu ve stejném nakladatelství vyšel v upraveném vydání i jeho debut Hičhaikum (1. vydání v nakladatelství Sursum, 2004). Čím se tyto dvě sbírky liší a co mají kromě autora společného?


přebal sbírky Hičhaikum


Na první pohled vás upoutá fakt, že obě knížky mají výraznou grafickou úpravu. V případě publikace Dekadent dezert se o grafiku i ilustrace postaral Jan Gřešek. Červená, černá a bílá tu kontrastují s různými odstíny šedi. Měkké kontury ale místy dávají expresivním výrazům vyobrazených postav spíše nádech klaunství než avizované dekadence. I přes tento fakt se domnívám, že ilustrace sbírku adekvátně doplňují. Tlumené šedé tóny navozují dojem lehkého pesimismu, chladnosti a stereotypní průměrnosti. Stejně tak i básně se nesou ve sterilním duchu nezáživnosti. Pak vás ale náhle překvapí, onen dezert, skvost, který vypučel nad bahna.
Sbírka Dekadent dezert je rozčleněna do čtyř tematických oddílů (Sedm dní v tichém městě, Po tmě chuť, Krásné hříšné věci, A ty (?)). Některé motivy se však táhnou celou sbírkou jako červená nit. Jan Kunze se velmi často ve svých básních pokouší popasovat se s ženským principem. Drtivá většina básní, které se tematicky jakkoliv dotýkají žen, má erotický až obscénní podtext (např. holky co si vymýšlejí/ holky co lžou// hyperbolicky prohnout to tělo/ aby zabolelo/ na dubové podlaze ji nechat lízat/ pekingským palácovým psíkem// ten hodný kluk se dívá! apod.). Nelze však říci, že by Kunze zůstával jen u rozjímání o nevyzpytatelnosti ženské sexuality. Dostává se i do vod jinačích – mezi komatózními rozjezdy v barech plných dýmu si všímá maličkostí, prožívá pocity a stavy své duše, které jsou ale leckdy hodně přestylizované. Znaven nudou (někdy i drogami) utluče můru, ale zvládne přemítat i o literatuře, lyrickém subjektu a nekonečnu.
Sbírku Hičhaikum si po grafické stránce vzala do parády Kristýna Krahulcová. I v tomto případě ilustrace podtrhují ladění celé knihy, jsou lehké a vzdušné, vytvářejí iluzi kapiček rosy. Už jen fakt, že se jedná o třetí vydání, nám naznačuje, že sbírka má v sobě něco zvláštního, co si zasluhuje pozornost. Tři části této sbírky jsou těsně provázané několika leitmotivy – sny, ženami a cestami, a přesně tak se jmenují i jednotlivé oddíly (Sny, Ženy, Cesty).
Slovní hříčky jsou v Kunzeho poezii také časté, už samotný titul sbírky v sobě jednu takovou skrývá. Lehce lze rozeznat odkaz na anglické slůvko hitch-hike, které si střihlo etudu s básnickou formou zvanou haiku. Básně však haiku nejsou formálně moc podobné, strofické členění je jiné. Kunze se nevyžívá ve složitostech, naopak staví na všedních motivech, které spolu konfrontuje. Erotika je přítomná i zde, ale jen lehce, ve své živočišnější podobě se projevuje až v Dekadent dezertu. Oproti druhé sbírce je Hičhaikum více sevřené, básně jsou kratší, více melodické. Důraz je také kladen na rým, který podtrhuje významovou složku. Rýmy jsou jednoduché, hravé, odlehčené (např. víla v poháru vína/ cuká se a vzpíná). Důležitou roli hraje také určitá proměnlivost skutečnosti, která jde ruku v ruce se snovým náhledem na svět. Pro obě sbírky je společná tendence vidět věci trochu jinak – v halucinogenním oparu.
Jan Kunze je rozený pozorovatel, což je znát v obou jeho sbírkách. Mezi jeho básněmi najdeme opravdové delikatesy. Možná si i vy oblíbíte dívku v autobuse, kterou Kunze už třináct minut intenzivně miluje.


Denisa Garciová


Kunze, Jan: Dekadent dezert. Perplex, Opava 2008. 65 stran.
Kunze, Jan: Hičhaikum. Perplex, Opava 2009. 79 stran.


Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.



přebal sbírky Dekadent dezert


(15. 4. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2424


Jablko kam se podíváš

Stačí si kousnout
Sára Arnsteinová
( sara.arnsteinova)
„Zasvěcení“, tak se jmenuje nový svazek sepsaných spisů Arnošta Lustiga. Vypráví o „trojjediném mystériu lásky, erosu a sexu“, jak je spolu s dalším popisem knihy uvedeno na obálce. Pod tím si můžeme představit cokoliv, a tak, aby tento „obálkový“ popis knihy nevyzněl prázdně, další řádky dají tomuto dílu alespoň pomyslnou formu.
Příběh mladého žida Richarda Ludviga se odehrává za druhé světové války, ovšem neorientuje se na bolestivou stránku těchto let, ale popisuje spíše strasti chlapeckého dospívání. Provází nás vnitřním životem hlavního hrdiny, jeho zamýšlením nad okolním světem a věčnou touhou poznat nepoznané. Otázka sexu, toto věčné téma dětského zrání, o kterém se nemluví, nebo spíš nemluvilo, o kterém mladé duše rozjímají, sní a hledají jeho stopy na každém kroku, probouzí v protagonistovi zvědavost, rozpor, odpor a návazně stud nad sebou samým, když si z něj v této souvislosti někdo tropí žerty.
Jeho toulky za poznáním počínají tajným pozorováním dostaveníček milenců a končí v koželužné dílně, kde se učí řemeslu. Dennodenně zde pozoruje milostné šarvátky v podobě slovních hrátek svého mistra a ostatních dělnic, nevinně zabalené do dvojsmyslů. Je to válka, která nutí myslet na to, co je člověku milejší? Myslet na každou minutu a tedy využívat všech prostředků k dosažení slasti? Je snad celý svět o sexu, a nebo člověk, který cosi bezhlavě hledá a pídí se, vidí signály na každém kroku?
Tento vnitřní dialog Richarda Ludviga je filozofickým dumáním nad smyslem, významem a hledáním sexu, jako něčeho, co je hlavním hybatelem všeho živého, něčeho, co mu učarovává. Není to jen bezhlavá touha po okušení, ale hlubší úvaha nad tím, co je nám všem více než blízké, z pohledu někoho, kdo zatím jen touží, ale pokládá si otázku: „Proč?“


Sára Arnsteinová


Lustig, Arnošt: Zasvěcení. Mladá fronta, Praha 2009. 156 stran.


Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.
(15. 4. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2428


Psí osud

Cesta ke hvězdám
Markéta Holanová
( marketa.holanova)
Jak to s Lajkou dopadlo, ví dnes každý. Nick Abadzis ve svém komiksu nazvaném jednoduše Lajka nastiňuje i méně známé fakty, týkající se jejího osudu, a přináší příběh lidí z okolí této cestovatelky s jednosměrnou jízdenkou.

Ukázka z komiksu Lajka. Autor: Nick Abadzis.

Ukázka z komiksu Lajka. Autor: Nick Abadzis. (zvětšit)

Všeobecná známost Lajčina příběhu nevytváří pro Abadzise příliš volného fabulačního prostoru, což ale také není téměř potřeba. Výchozí konstelace je prakticky dokonalá – hlavním hrdinou je roztomilé zvíře s tragickým osudem. Čtenář s rozechvělým srdcem sleduje, jakou smůlu má malá Kudrjavka, budoucí Lajka už od počátku.
Kudrjavčiným protihráčem je Sergej Pavlovič Koroljov, hlavní konstruktér. Jak se v úvodu dozvídáme, Korlojov nebyl vždycky hvězdou konstruktérské kanceláře. Na základě udání strávil 7 let v kolymském gulagu. V roce 1941 byl z lágru propuštěn a o šestnáct let později rehabilitován.
Oba dva, Kudrjavka i Koroljov se stávají souputníky na nevyzpytatelných cestách osudu. Oba dva nad sebou mají někoho, kdo jejich životní pouť tvaruje. Vytváří tak paradoxní dvojici – jejich životní příběh je v mnohém podobný, ale je to právě Koroljov, kdo posílá Kudrjavku na cestu poslední.
Nick Abadzis postavil Lajku na solidním faktografickém základě, o čemž svědčí například bibliografický soupis na konci knihy. Vytvořil také emocionálně silný příběh, ovšem balancující na tenkém ledě. Mezi dojemným a kýčovitým (ať už se jedná o jakékoli téma) je hranice opravdu velice tenká.
Z mého pohledu Lajka představuje směs zajímavých postojů. Na nejobecnější rovině stojí postoj k obětování Lajky v rámci propagandy. Vyslání Sputniku 2 se muselo stihnout během měsíce (do výročí říjnové revoluce), a tudíž nebyl čas vyvinout zařízení, se kterým by se Lajka vrátila zpět. Abadzis si za to zaslouží potlesk, tento fakt podal bez zbytečných obžalob, posouzení nechává na čtenáři. Na můj vkus ale naopak zbytečně tlačí na emoce při popisu všech útrap Kudrjavčina života.


Markéta Holanová


Abadzis, Nick: Lajka. Překlad: R. Podaný. BB art, Praha 2009. 208 stran.


Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.

Lajka

Lajka (zvětšit)

(16. 4. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2432


Ježíšův syn je závislý na sexu!

Objevil se další temný román Chucka Palahniuka
Eva Haderková
( eva.haderkova)
Pokud si román Zalknutí vyberete podle zadní strany přebalu v očekávání lehce perverzního sexuálního zážitku, budete pravděpodobně zklamáni.
Prostředí lidí závislých na sexu je pro dnešní čtenáře jistě atraktivní, je neokoukané a i pro otrlého konzumenta v mnohém šokující. Pravda, na několik pohlavních aktů dojde, přesto se i v těchto okamžicích účastníme spíš exkurze do hrdinovy mysli než peprné pornografie. Případné zklamání vykompenzuje závěrečná „kámasútra letadlových záchodků“.
Jádro románu leží mimo hrdinův penis. Leží v sanatoriu svatého Antonína, je na smrt vyhublé a je to matka hlavního hrdiny Viktora, bývalá politická aktivistka a buřička. Několikrát absolvovala pobyt ve vězení, odkud opakovaně prchala a unášela malého Viktora od pěstounů. Nakonec skončila v psychiatrické léčebně. Po vzoru Freudovy psychoanalýzy odtud pramení všechny pozdější problémy.
Celá kniha představuje realistickou sondu do absurdního světa zkrachovalých existencí, kam se „normální“ člověk tak často nepodívá. Dočkáte se neobvyklé závislosti i její neobvyklé kompenzace, neobvyklého otcovství skrze výtah genetického materiálu z Ježíšovy předkožky i neobvyklého konce. Román je prostě plný překvapení, nepamatuju si, že bych narazila na nějakou předvídatelnou věc. Na své si přijdou především čtenáři s otevřenou myslí, kterým nepřekáží ani občasná filosofická úvaha.
Velkou zásluhu na realističnosti díla má jazyk. Tady patří dík a obdiv překladateli, který se opravdu bravurně popral se slangovými výrazy a obohatil můj slovník o další pojmenování mužského přirození.
Abych neprozrazovala pointu, tak se omezím na Viktorův postoj ke své závislosti: „Pro mě je to parádní výcvikové středisko. Tipy. Techniky. Píchací strategie, o jakých se vám ani nesnilo. Osobní kontakty. Tihle závisláci jsou prostě k sežrání, když vyprávějí ty svoje historky.“ Zalknutí bylo dokonce v loňském roce zfilmováno, takže pokud nejste fanoušci písmenek, můžete se podívat i na obrázkovou verzi.


Eva Haderková


Palahniuk, Chuck: Zalknutí. Překlad: R. Podaný. Odeon, Praha 2009. 253 stran.


Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.


www.knihy.abz.cz


(16. 4. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2434


Jedna zpráva, jeden dlouhý den

Rodinný portrét v románu Tanji Dückersové
Pavlína Hubková
( pavlina.hubkova)
Německo se v poslední době může chlubit úrodou talentovaných spisovatelek. Jednou z nich je i Tanja Dückersová, se kterou se mohli čeští čtenáři seznámit v roce 2004, kdy u nás vyšla Zóna Berlín, koláž příběhů z německého hlavního města. Nyní se nám dostává do rukou její román Nejdelší den v roce, v němž opět skládá obraz z malých střípků.
V nejdelším dni v roce se pět sourozenců dozvídá o smrti vlastního otce. Už dávno jsou dospělí, už dávno si žijí svým vlastním životem. A najednou přichází smutná zpráva, se kterou se musí vypořádat. Každý sám. Po svém.
Román nahlíží do oken jedné rodiny, v níž vztahy nejsou idylické, každý člen je úplně jiný, přesto jsou k sobě všichni připoutání neviditelnou vazbou. Pojítkem všech charakterů je právě otec. Ten představuje výchozí bod, ze kterého se jeho potomci vydali každý svou cestou. Otcova smrt je náhle nutí vzpomínat na dětství a dospívání, přemýšlet o vztazích se sourozenci a o poutech k rodičům. Každý se skrze svou vlastní optiku dívá do minulosti a hodnotí svůj současný život. Jejich postřehy, dojmy a vzpomínky tvoří barevnou mozaiku, která ukazuje nekompromisní portrét celé rodiny.
Tanja Dückersová si umí vymýšlet, přesto stojí nohama pevně na zemi. Plně rozvíjí svoji fantazii, hlavní hrdiny nechává vypořádat se s různými situacemi, posílá je na rozličná místa a nutí je jednat i přemýšlet, stále ale zůstává civilní a střízlivá. Styl vyprávění je jasný, přímočarý. Autorka všechno sděluje na rovinu, nic neobchází, nic neskrývá, neplýtvá zbytečnými slovy navíc. Ke všednímu životu svých postav přistupuje citlivě, přesto neúprosně. Popisuje ho bez příkras takový, jaký je.
Na každé stránce autorka dokáže zaujmout a přesvědčit, že je zdatnou pozorovatelkou mezilidských vztahů. Prostřednictvím její prózy k nám z Německa vane svěží vítr, ze kterého můžeme mít radost.


Pavlína Hubková


Dückersová, Tanja: Nejdelší den v roce. Překlad: L. Housková. Kniha Zlín, Zlín 2008. 185 stran.


Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.


ilustrace: pavlina.hubkova

(16. 4. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2430


Mírná zábava v mezích ženského čtiva

Průměrný finský Safari klub
Ema Stašová
( ema.stasova)
Rudý přebal Safari klubu finské autorky Anji Snellmanové nahání husí kůži. O soft porno, jak se na první pohled zdá, se nicméně nejedná.

Kniha vypráví příběh čtyřicátnice Heleny, ředitelky ZOO, jejíž vynikající rodinný a profesní život kalí dávný čin mladické nerozvážnosti. Helena se za studií spustila s Ukrim, přívržencem darwinismu, taxidermie a lehkých holek, aniž by výše uvedené tušila, a tak brzy pozná, zač je přírodního výběru a psychického vydírání loket.
Leitmotivem Safari klubu je mužská a ženská rovnoprávnost. Snellmanová skrze Ukriho naznačuje, že muži mají z emancipace hrůzu, a tak se uchylují k víře ve staré dobré pudy, přičemž navrch má pochopitelně ten pohlavní. Podobný stereotyp nese i postava Heleny, pohybující se v mantinelech menstruace („Helena shledala, že potřebuje vložku.“ s. 154) a pasivity.
Co do gender studies tedy kniha přínosem není. Silná místa nalezneme spíše v líčení rodinného života a s ním spjatého laskavého humoru. Snellmanová od dob svého vlhkého debutu Byla tady Soňa O. vyzrála a je si toho vědoma, protože se neváhá pustit na tenký spisovatelský led odkazů. S Nanou a Malými ženami se jí celkem daří pracovat, ovšem biblická motta v tomto lineárním příběhu vyvolávají rozpačitý úsměv.
Podobnou reakci vzbuzují překladatelské přešlapy zahrnující trojí použití „co“ v krátkém souvětí („Co tady mají co dělat ti, co hloubají nad právy vší a roupů.“ s. 113) a jiné perly („První, co udělala, bylo, že jim oznámila, že autobus píchl.“ s. 122). Pravdou ovšem je, že ani originál neslyne vybroušeným jazykem.
Nezanedbatelnou roli v textu hraje helsinská zoologická zahrada. Od zvrácených Ukriho pokusů rozvrátit Heleně život obrací čtenářovu pozornost k lvici asijské, rosomákovi, srpicím a jiné zvěřině. Autorka o ní načerpala úctyhodné znalosti, zdroje uvádí na konci knihy jako bibliografii. Pozorné pobaví zmínky o české ZOO ve Dvoře Králové a Praze.
A jak to v Safari klubu dopadne? Inu, zlo bude potrestáno a láska zvítězí. Jinými slovy, kniha nabízí mírnou zábavu v mezích ženského čtiva.


Ema Stašová


Snellmanová, Anja: Safari klub. Překlad: L. Dejdarová. Metafora, Praha 2009. 398 stran.


Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.




(zvětšit)



(17. 4. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2435


Humor na akademické půdě

Pokud nevěříte, přečtěte si tuto prózu
Simona Drtinová
( simona.drtinova)
Oheň a voda. Morris Zapp a Philip Swallow. Dvě hlavní postavy (které tyto dva prvky mimořádně dobře vystihují) humoristické knihy Davida Lodge s názvem Hostující profesoři. Zkuste oheň dosadit do vodního prostředí a opačně – vznikne bouřlivá reakce. Stejná reakce proběhne u těchto profesorů, pokud je vytrhnete z jejich uvadajícího života.
Americký profesor anglické literatury Morris Zapp je sebevědomý muž využívající své popularity a dohasínajícího šarmu ke svádění studentek. Anglický profesor téhož oboru Philip Swallow se svou ledově klidnou povahou je neambiciózní věrný manžel. Na příkaz jejich domovských univerzit si vymění své pozice. Swallow se tedy dostává do slunné a nepokoji zmítané Eufority (proslulá americká univerzita), naopak Zapp přijíždí do ponuré a konzervativní Papridge (zapadlá anglická univerzita). Na oba působí změna prostředí jako živá voda, zvládají pro ně neobvyklé situace a objevují v sobě dosud netušené stránky své osobnosti. Vlastně až v novém působišti se jim dostává takového uznání a obdivu, že začnou přemýšlet o „trvalé výměně“.
Děj je rozdělen do šesti kapitol, z nichž pouze tři jsou psány klasicky. Ty zbylé osvěžují tok vyprávění. Najdete zde kapitolu psanou v dopisech (ta je nejzajímavější), jež si vyměňují hlavní mužské postavy se svými manželkami. Dále je zde kapitola psaná formou novinových článků a nakonec část stylizovaná do scénáře (nejzmatenější).
Kniha je psána vtipně a svižně. Humor v ní použitý je nenásilný, spontánní. Těží především z chování hlavních postav, které se ocitly v odlišném univerzitním i životním prostředí, než je jim vlastní, a zpočátku poněkud tápou.
Jejich „tápání“ vychází ze života a spoustě situací jsem se musela smát, protože mi připomněly vlastní zážitky. Myslím, že každý čtenář si v knize vybere ten svůj zážitek, u kterého se zasměje.
V Česku vyšel román poprvé v roce 1980. Může nám ještě něco nabídnout? Za sebe říkám ano. Je zde několik nadčasových momentů, např. přístup žáků ke studiu či mezilidské vztahy. Samozřejmě že sexuální revoluce a jiné v té době aktuální věci patří minulosti, ale to je jen vnější kulisa, pointa zůstává stejná.


Simona Drtinová


Lodge, David: Hostující profesoři. Překlad: A. Přidal. Mladá fronta, Praha 2008. 235 stran.



obal knihy Hostující profesoři

foto: Simona Drtinová
(přidal uživatel simona.drtinova)

(17. 4. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2437


Americký sen v troskách

Další z románů Philipa Rotha v češtině
Eva Haderková
( eva.haderkova)
Úspěšný mladý sportovec zdědí po otci prosperující podnik a vezme si půvabnou dívku, bývalou Miss New Jersey. Nastěhují se do krásného domu na venkově a narodí se jim roztomilá holčička. Může něco takhle ideálního dopadnout jinak, než katastrofálně?
Ale vraťme se na začátek. Onen mladý sportovec, Seymour „Švéd“ Levov, pochází ze třetí generace židovských přistěhovalců. Jeho dědeček ještě neuměl anglicky, otec od základů vybudoval úspěšnou firmu a Švéd už patří k těm typickým Američanům, pro které hodnoty předků moc neznamenají a spíš se upínají k obecně uznávanému americkému trendu 50. let. Tato sekularizace také umožnila svatbu s irskou katoličkou. Jejich jediná dcera byla typické americké dítko krásných rodičů, ale možná právě tohle byla ta poslední kapka. Poštěstilo se jí vyrůstat v bouřlivých 60. letech, která podrývala autoritu celého společenského systému a všech stávajících hodnot. „Mezi nenávistí k Americe a k nim není moc velký rozdíl, jak ona dobře ví. On tu Ameriku, kterou ona nenávidí a klade jí za vinu všechno, co není v životě dokonalé, a co by chtěla násilím svrhnout, miluje. On ty buržoazní hodnoty – které ona nenávidí, které zešměšňuje a chce podrýt – miluje, on její maminku, kterou ona nenávidí a málem zabila tím, co provedla, miluje.“
V románu je tolik konfliktů, kolik jich jen lze do života jednoho člověka vměstnat. Nejvýraznější roli určitě hrají konflikty společenské, ze kterých pramení rodinná tragédie. Z roztomilé dívenky Merry se stává rebelka a také teroristka, která nastraží bombu do malého obchůdku a zabije tak člověka. Uteče z domu a několik let o ní nikdo nic neví. Samozřejmě nastává i konflikt generační, kdy snaha vymezit se vůči svým rodičům převáží nad vším ostatním. Velkou roli hrají i problémy přistěhovalectví a náboženství, které se do mysli zdrceného otce vkrádají čím dál tím víc. Neustálé tázání se po příčině, otázky typu „proč zrovna já“ dodávají příběhu sugestivní nádech.
Román vlastně klade více otázek, než sám nabízí odpovědí. A nejsou to jen otázky týkající se samotného příběhu. Můžeme se dostat až k problémům identity běžného Američana, k tomu, jestli dnešní společnost rozumí opravdu až těm nejkrajnějším protestům, nebo k osobnějšímu tázání – snad nebudu muset se svými dětmi někdy řešit podobné problémy. Podobných emotivních momentů najdeme v knize spoustu. Na povrch postupně vyplouvají další a další podrobnosti ze životů všech zúčastněných, na kterých se můžeme přesvědčit, že nikdy nevíme, co z našich činů a rozhodnutí bude to podstatné.
Zajímavým problémem je postavení románu v dnešním světě. Přece jen už je to deset let, kdy tato kniha byla vydána ve Spojených státech. Musím se ptát, proč autor zachovává tak nekritický obdiv ke kapitalismu a proč je nenáviděná dcera komunistka? Určitě je to dáno dobou, ve které se příběh odehrává, ale přece jen to na mě působilo trochu propagandisticky. Ačkoli ani zdaleka nejsem odborníkem na americkou mentalitu, stále znovu mě překvapuje, jak některé konflikty nestárnou. (Nehledě na to, že dnešní politická i ekonomická situace vrhá na knihu světlo zase z jiného úhlu a klade další otázky.) Byť to může působit jako výtka, zároveň to slouží dílu ke cti.
Americká idyla je prvním z románů tzv. „americké trilogie“ a zároveň dalším z děl, kde vystupuje Rothovo alter ego stárnoucího a opuštěného spisovatele Nathana Zuckermana. Ten na sebe bere roli vypravěče a zprostředkovatele příběhu Švéda Levova. Celý příběh rekonstruuje ne ze vzpomínek Švéda, ale jeho bratra, proto si až do konce nemůžeme být jisti, nakolik je vyprávění autentické.
Přidávám ještě informaci, že kniha byla oceněna Pulitzerovou cenou za rok 1998. Pokud tedy máte chuť na vaši pravidelnou dávku emocí ve vyšší kvalitě, můžete bez obav sáhnout po tomto díle.


Eva Haderková


Roth, Philip: Americká idyla. Překlad: L. a R. Pellarovi. Mladá fronta, Praha 2009. 404 stran.


Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.



www.knihkupec.com


(17. 4. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2438


Existence je cívka obrazů

Obrazy představují hmotu, ze které jsme stvořeni
Tereza Hřibová
( stefan.segi)
Alberto Manguel se ve své knize Čtení obrazů vrací k tomu, co je od počátků modernity pro člověka stále obtížnější – ke kontemplaci nad obrazy, k jejich soustředěnému pozorování.
Je to především proto, že „obrazy stejně jako slova představují hmotu, z níž jsme stvořeni.“
Obklopují nás všude a neustále, byť často ve zbanalizované podobě.




Rozmanitost „textů“, jimiž se autor zabývá, plyne především z toho, co všechno podle něj může být chápáno jako obraz. V širším smyslu jako znak nebo symbol, který je možné lépe či hůře dešifrovat a se zálibou si v něm „číst“. Nepíše tedy „jen“ o malbě, ale i o fotografii a filmu, neoklasicistní i postmoderní architektuře, sochařství a v poslední kapitole v souvislosti s Caravaggiem také o divadle.
Zároveň si je vědom subjektivnosti a fragmentárnosti výběru děl, kterým se věnuje. I toho, že interpretace, které čtenáři předkládá, jsou pouze jedny z mnoha dalších možných.
Kdo by očekával teoretický nebo systematický text, bude zklamaný. Jakákoli metodologie by plynutí myšlení a „vyprávění příběhů“ jen zbytečně svazovala. Manguel své jednotlivé eseje vytváří především skrze asociace, které v něm samém vzbuzují jednotlivé obrazy, a ty pak rozvětvuje do mnoha různých směrů. Takže se snadno stane, že se dostane od Pollockova abstraktního expresionismu k ikonoklasmu osmého století – ale nikdy ne bez souvislosti, i když třeba na první pohled skryté.
Věnuje se obrazům, které se komunikaci s divákem spíše vzpírají, nenabízí dané významy ani návod k interpretaci (už zmíněný Jackson Pollock, Joan Mitchellová nebo Marianna Gartnerová). I obrazům, které jsou naopak „hádankou“. Jsou v nich uloženy symboly – především křesťanské –, které má divák dešifrovat. Každý prvek v nich pak funguje jako „tajné slovo“ (např. interpretace obrazu Madona před krbem připisovaného Robertu Campinovi).
Neopomíjí ani fotografii jakožto emblematické umění dvacátého století, nebo hyperrealistické popkulturní obrazy, které samy znesnadňují diváckou kritickou reflexi.
Na závěr svých úvah Manguel poznamenává, že i tato jeho kniha „jako by sestávala z chybějících stran“. Nenabízí tedy obecný klíč k tomu, jak vnímat obrazy. Ale nabízí originální vhled do nich, aniž by trval na tom, že v nich „přečetl“ všechno.


Tereza Hřibová

Manguel, Alberto: Čtení obrazů. Host 2008. 450 stran.

(17. 4. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2441


Východ nebo západ, co je lepší nápad?

Komiks o filosofii? Ne? Ano? Ne!
Ivana Řezníková
( ivana.reznikova)
Chcete se dozvědět něco o filosofii Číny, Indie, Japonska? Chcete konečně zjistit, jaký je rozdíl mezi buddhismem a zenovým buddhismem, chcete se zorientovat v hinduistických školách a dozvědět se, jestli východní filozofie ovlivnila tu západní? A chcete se u toho pobavit? Pokud jste na tyto otázky odpověděli hlasité „Ano!“, knize Seznamte se… Východní filosofie řekněte stejně hlasité „Ne!“. Pokud jste ale toho názoru, že s komiksem o filosofii se jeden nikdy nenudí, prosím, poslužte si.
Richard Osborne a Borin van Loon dali hlavy dohromady a rozhodli se, že studenti filozofie a religionistiky to mají těžké. Musejí číst spoustu dlouhých textů, najít si v nich podstatné informace a ty pak nějak uskladnit. Zvlášť v případě východních filosofií je to náročné. Chudáci malí, pojďme jim ušetřit práci!
Celý proces probíhá ve třech fázích. Fáze jedna: radikálně zkrátit text, ideálně na pět stran. Každé zbytečné slovo musí pryč, necháme tam jen ta čínská a indická, oni si to čtenáři přeberou. Vždycky můžeme některé myšlenky přeskočit s tím, že pro západní mozek jsou naprosto nepochopitelné.
Fáze dvě: text doplníme obrázky. Je jedno jakými, nemusí ani moc souviset s tématem. Americké paničky z dvacátých let přece přesně vystihují podstatu upanišad. Umíme namalovat Shakespeara? Sem s ním, ten se bude vyjímat hezky kdekoli.
A konečně fáze tři: humor. Hodně humoru. Tao zní skoro jako Mao, karta jako karma… Studenti se chtějí především bavit. Protřepat, nemíchat, hotovo: teď to vypadá, že kniha obsahuje obrovské množství informací. Ještě několikrát zopakujeme, že východní filosofie jsou velmi spjaté s náboženstvím a že pro západní myšlení je to celé tak trochu hodně nepochopitelné – a je to!
Podtrženo sečteno: udělat komiks o filozofii je zajímavý nápad, ale u toho zůstane. Takhle ne, prosím. I kdyby celá ta kniha měl být vtip.


Ivana Řezníková


Osborne, R., Van Loon B.: Seznamte se... Východní filosofie. Portál, Praha 2009. 176 stran.


Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.
seznamte se - východní filosofie

seznamte se - východní filosofie (zvětšit)
.
(17. 4. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2443


Wernischovy komiksové povídky

Příběhy plné humoru a násilí
Olga Pavlova
( olga.pavlova)
Poslední kniha Ivana Wernische Kominické lodě překvapivě nepředstavuje poezii, ale sbírku devíti krátkých povídek. Povídky jsou sestaveny z třiceti nebo více kapitol, jejichž obsah většinou nepřesahuje několik řádků.
Tyto příběhy spojuje nejen knižní vazba, ale i společné motivy vraždy, lásky, spravedlnosti, morálních hodnot a také jedna postava. Tak v první povídce, která vypraví o dvou pouštních myslivcích, potkáme slečnu Andulu, která kdysi dávno jednomu z nich povila třicet dva syny a pět dcer, tentokrát v nevěstinci. Dále se Andula objeví ve křoví a tím zabraní vraždě. V pátém příběhu, který nese název Ztracené hodinky, byla Andule udělena role Voprouzkové milenky.
V Kominických lodích potkáme vraha z pilnosti a vraha z vilnosti, karetní hráče, nekrofila, baviče v nočním podniku a další postavy, které se dopouštějí vášně i násilí nad mrtvolami, postiženými a svými příbuznými. Jak to je v případě jednoho uzenáře, který povraždí pohrabáčem všechny své děti, udělá z nich „znamenité uzenky“, a poté se oběsí v komíně, aby se také stal lahůdkou.
Wernischova záliba v koláži se odrazila i v jeho poslední knize, která hodně připomíná komiks nebo krátkou verzi filmového scénáře. Jiný autor by možná z jednotlivých povídek udělal dlouhý filozofický román o smyslu života, ale Wernisch tuto práci nechává na čtenáři a jeho fantazii, a nabízí v textu jen krátké postřehy událostí. Ke komiksu knihu přibližuje i použití obrázků – tak v textu nenajdeme ani jednou slovo srdce, místo toho obrázek ve tvaru srdíčka. Dále je kniha ozdobena povedenými kresbami Tomáše Přidala a seznamem použité literatury, který se skládá jenom z jedné knihy Ludwiga Wittgensteina Filozofická zkoumání.
Kominické lodě představují krátkou knihu, která čtenáře nejen pobaví, ale také zapracuje s jeho imaginaci.


Olga Pavlova


Wernisch, Ivan: Kominické lodě. Druhé město, Brno 2009. 128 stran.

Wernisch

Wernisch (zvětšit)



(18. 4. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2446


Beng! Puff! Pic ho!

Kniha Jak rozumět komiksu konečně vychází i česky
Stefan Segi
( stefan.segi)
Scott McCloud s nebývalým citem a erudicí popsal možnosti nového umění a poskytl návod, jak k němu adekvátně přistupovat.
Devadesátá léta jsou na rozjezdu a komiks dosahuje zářných výšin. Avantgarda šedesátých let se přetavila do úrodného hlavního proudu a Moorovi Watchmen, Millerův Batman, Gailmanův Sandman či Spiegelmanův Maus demonstrovali i zarytým odpůrcům, že umění a komiks můžou jít bez potíží dohromady.
V této situaci se Scott McCloud, méně známý autor postmoderních komiksů, rozhodl vytvořit komiks o čtení komiksu. A k všeobecnému nadšení komiksové komunity se mu to povedlo více než dobře. Kniha „Jak rozumět komiksu“ se stala svého druhu uměleckým manifestem komiksových autorů a hlásí se k ní i významní literáti či filmaři.
Příčinou takového úspěchu je nepochybně McCloudův postup, který kombinuje hluboké znalosti s dokonalým citem pro názornost a pochopitelnost. To, co by v pouhé textové podobě mohlo vypadat jako abstraktní a těžko uchopitelná teorie, v McCloudově aplikaci působí samozřejmě a prakticky uchopitelně. Příkladem může být například pojem "nevizuální sebeuvědomění“ od Marshalla McLuhana, k jehož vysvětlení postačuje pouhých několik málo panelů. Koneckonců, nejlépe se vždy popisuje to médium, jímž je výklad vykonáván.
V devíti kapitolách se McCloud podrobněji zabývá jednotlivými aspekty komiksu a téměř vždy je schopen přijít s něčím novým, nesamozřejmým a přitom užitečným pro čtenáře. Ať už je to jeho slovníková definice komiksu, popis fungování času v komiksu, popis specifik ikonických zobrazení, pohybu či možnost působení panelu, vždy udivuje hloubkou, jasnozřivostí a vtipem. K tomu dopomáhá i stylizovaná autorova postava, která je průvodcem komiksovou studií.
Aspektem knihy, jenž by neměl být opomenut, je autorův boj za autonomii žánru. Dodnes mnozí recenzenti u kvalitních komiksů cítí potřebu zdůrazňovat ne-dětskost toho kterého díla. McCloud ovšem předkládá koncepci komiksu jako otevřeného média, které nemůže být kvalitativně hodnoceno samo o sobě, ale má být posouzeno pouze svým obsahem. McCloudova definice komiksu je tedy nesmírně široká a utvořena tak, aby se do ní vešly jak staroegyptské stripy, tak středověké obrazové příběhy či avantgardní výlety Spiegelmanovy.
Pokud jde o samotnou vědeckou metodu, McCloud je, stejně jako každý správný americký vědec, metodologicky nevyhraněný. V koncepci nejvíc připomíná v podstatě strukturalistickou Teorii literatury od Warrena a Welleka, zatímco výtvarná složka je popisována spíše z hlediska duchampovské avantgardy (Duchamp je také často uváděn jako příklad). To jsou ale pouze základní koncepce, do kterých jsou zasazovány další myšlenky z uměleckých či společensko-vědních teorií.
Přes tuto metodickou pluralitu se McCloudovi podařilo vytvořit vcelku homogenní myšlenkový celek, kterému lze vytknout jen máloco, obzvláště s přihlédnutím k tomu, že v některých oblastech bádání je autor vlastně naprostým průkopníkem. McCloud se ve svých bádáních každopádně rozhodl pokračovat, a tak můžeme doufat v překlady jeho dalších komiksových studií.
Těm, které hlouběji zajímá komiks, kniha Jak rozumět komiksu jistě otevře širší možnosti rozumění tomuto relativně podceňovanému, leč expandujícímu médiu. Pro ty, kteří mají komiks spojený s pestrými obrázky bojujících svalovců, je McCloudova kniha naprostou nutností, která by měla být hrazena státem na lékařský předpis.


Stefan Segi


McCloud, Scott: Jak rozumět komiksu. BBart, 2008. 224 stran.


Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.
(19. 4. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2451


Lichožroutus pohadkarus zabavnacae

Další vydařená dětská kniha známé umělecké dvojice
Vladimíra Staňková
( vladimira.stankova)
Pavel Šrut je český básník, překladatel, fejetonista, autor knih pro děti a písňových textů. Galina Miklínová se zabývá filmovou tvorbou i knižními ilustracemi. Společně vytvořili už několik knih a poslední z nich, Lichožrouti, vyhrála cenu Magnesia Litera za rok 2008 v kategorii dětská literatura.
Dle nařízení vlády musí být do všech učebnic přírodopisu a biologie vřazen další, nově objevený zvířecí druh Lichožroutus pohadkarus zabavnacae, česky lichožrout. Tento záhadný tvor parazituje ve všech lidských obydlích nezávisle na životních podmínkách tamějších obyvatel. Jedinou výjimku tvoří oblasti teplé a slunečné natolik, že v nich lidé nepoužívají ponožky, chodí pouze na boso v sandálech.
Nový objev vyvolal obrovskou vlnu zájmu hned na několika frontách. Současní přední vědci si rvou vlasy, bijí hlavou o zeď a dokola si vyčítají to, že nový druh neobjevili sami. Vždyť je to přece tak do očí bijící! Lidské plemeno se už od počátku odívání neustále potýká s problémem mizejících ponožek z páru.
Vědátorská dvojice Šrut a Miklínová společně sepsali teoretickou publikaci s množstvím ilustrací, v nichž popisují lichožroutí vzhled a charakteristické rysy chování. Vysledovali, že lichožrouti žijí ve skupinách podobných lidským rodinám a stejně jako u lidí se u nich vyskytují dobré i špatné charaktery. Kniha, ačkoli vědecky zaměřená, velmi zaujala dětské čtenáře, kteří byli už znudění klasickým čtením o obyčejných psech, kočkách a sluníčkách sedmitečných. Došlo to tak daleko, že byla publikace nominována na Magnesii literu – a vyhrála!
Ptáme se biologa Pavla Šruta, který sedí na okraji vany a nad hlavou mu visí licháče (osamocené ponožky z páru – pozn. redakce), na nejdůležitější poznatky o životě lichožroutů. „Lichožrouti mají dvě hlavní zásady“, odpovídá Šrut, „první je: nikdy nebýt spatřen a druhá: nikdy nevzít celý pár!“.


Vladimíra Staňková


Šrut, Pavel: Lichožrouti. Ilustrace: G. Miklínová. Paseka, Praha 2008. 232 stran.



Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.
(20. 4. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2458


Má Arnošt Lustig stále co nabídnout?

Nové upravené vydání románu Bílé břízy
Vladimíra Staňková
( vladimira.stankova)
Všichni znají světově proslulého spisovatele Arnošta Lustiga. Všichni vědí, že se jako patnáctiletý ocitl v terezínském ghettu, pak prošel koncentračními tábory Osvětim a Buchenwald a nakonec uprchl z transportu smrti. Píše nové knihy a předělává ty staré. Má ale tento zkušený, válkou poznamenaný autor stále co nabídnout?
„Břízy se připravují na noc jako ženy. Břízy v šeru jsou krásné, skoro tajemné. Jako ženy něco ze sebe skryjí, něco odhalí a něco jen naznačí, ale jen tomu, kdo je už viděl ještě za světla. Odevzdávají svou štíhlost, vůni a hloubku a svoje tajemství tmě?“
Lustig se hned po válce rozhodl, že se stane spisovatelem. V jedné své knize rozhovorů říká, že „toho měl v sobě příliš mnoho a hrozilo to výbuchem. Nevěděl, co se svými zkušenostmi dělat, nevěděl dost dobře, co dělat se svým životem.“
Bílé břízy vypráví o vojácích vyřazených z veřejného života, takzvaných PTP – vojáků pomocného technického praporu, kteří tráví den za dnem v kasárnách studených a holých jako poušť. Jednoho dne vstoupí na scénu venkovská dívka, která zvláště jednomu chlapci změní osud.
Děj ubíhá plynule, mírně, čtenář neprožívá rozhořčení ani znechucení. Chvíle důležitých rozhodování nejsou přílišně rozepsána ve svých úzkostných dilematech. Pokud bylo autorovým záměrem šokovat, neuspěl. Možná ale právě proto, že vše vypadá normálně a obyčejně, uvědomí si čtenář trpkou tragiku celého příběhu.
Jakkoliv nás děj nechá spíše chladnými, práce nakladatelství trochu rozčiluje. Obálka cituje jedinou "akční" část, která v knize je, a nabízí přehnané interpretace, které uvnitř čtenář nenalezne.


Vladimíra Staňková


Lustig, Arnošt: Bílé břízy. Mladá Fronta, Praha 2008. 200 stran.

(21. 4. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2459


Má to šťávu – má to „kulky“

i v knižní podobě
stepanka.paskova
Televizní popularizační pořad O češtině, kterým provází moderátor Aleš Cibulka („Má to šťávu – má to „kulky“ / moderace od Cibulky / Od Cibulky Aleše / ta je uším k potěše“), se dočkal své druhé knižní obdoby. Supersnaživého průvodce se sice v knize O češtině 2 skoro zbavíme, křečovitá snaha po zábavnosti a poutavosti ale zůstává.

Každá z dvaceti kapitol knihy má stejně jako televizní pořad čtyři části: výklad, odpovědnu, komiks a rozhovor. Na trapnost fotokomiksu, musím to přiznat, jsem se vždycky těšila ze všeho nejvíc. Jaký předpubertální dvojsmyslík zase autoři vymysleli? Komiksové scénky probírají češtinu různých profesí a zakládají se na „šprýmovném“ neporozumění laika a odborníka, takže se jejich hrdinové můžou vzrušovat slůvky šukalka, štětka nebo kalhotky (přeloženo z češtiny architektů, lékařů na ORL a hasičů: přímočará pilka, štětka do uší a sběrač na hadice).
Poutavostí vynikají i rozhovory o češtině, v nichž pan moderátor pokládá vskutku neotřelé otázky hercům, zpěvákům či básníkům („vaše rýmy jsou ve velké většině tak originální, že vyrážejí dech“). Pozvaní hosté vždy poslušně potvrdí svou lásku k rodnému jazyku a malinko si i zahartusí na nedbalé používání češtiny. Nic nového. Vlezlá trapnost a konformita.
Jaká škoda, že se vedle té urputné zábavnosti ztrácí to nejzdařilejší – výklady vědkyň a vědců z Ústavu pro jazyk český, které pokládám za texty popularizační v pravém slova smyslu. Ve výkladech ani v rubrice Odpovědna se nikdo nepitvoří. Rozebírají se takové problémy, se kterými se člověk běžně v současné češtině potýká – jak používat tituly a oslovovat, jaké vybrat jméno pro dítě, jak psát zkratky a proč nepomíjet diakritická znaménka… I témata, která nebezpečně zavání školou, jako shoda přísudku s podmětem, vyjmenovaná slova nebo psaní čárek, podávají autoři přitažlivě a zároveň civilně. Kniha je vlastně nabitá zajímavými informacemi, jsou ale zavalené nánosem nevkusu. A to jsem se ještě nezmínila o nesnesitelné obálce (jak jinak v Edici ČT) a kýčovité grafické úpravě. Ta znehodnocení kvalitních textů dokonává.


Štěpánka Pašková


Pravdová, M. – Saturková, J. (editorky): O češtině 2. Česká televize, Praha 2008. 208 stran.


Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.




(24. 4. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2471


Drama patří bezdomovcům

Drábkovy vážné hrátky o ničem
Ludmila Pechová
( ludmila.pechová)
Jak zaměstnat bezdomovce a ještě jim umožnit kulturní zážitky? Jednoduše – nacvičíme s nimi divadlo. Ne vždy však výsledek splní očekávání.


Útlá knížka se týká jednoho z ožehavých problémů naší společnosti: bezdomovců. Autor se rozhodne nabídnout jim něco jiného, než na co jsou zvyklí. „Zaměstná“ je tedy ve svém improvizovaném divadle, aby poznali i jiný svět a dokázali se aspoň na čas povznést nad svou bídu. Chce jim umožnit na chvíli se nad sebou zamyslet a zároveň je čtenářům představit jako lidi, kteří mají své osudy stejně jako všichni ostatní.
Útrapy z realizování tohoto projektu líčí syrově a bez příkras, nedělá si iluze. Své zkušenosti pouze zaznamenává – text na žádné umělecké dílo neaspiruje, což je znát v chaotickém stylu vyprávění. Postavy se snaží charakterizovat co nejlépe; jednotlivými „aktéry“ se vyprávění hemží však až příliš: ztrácejí se z jeviště a vracejí se na něj v podivné změti dialogů, není snadné se zorientovat, kdo je kdo.
Text je místy nepřehledný a neuspořádaný jako dění v životě úplně obyčejném. Můžeme tak snadno zabloudit mezi skutečným příběhem, zkouškou a představením. Vlastně se ani nedozvíme, o čem připravovaná hra pojednává. Kapitoly jsou krátké, Drábkův občasný komentář spíše nicneříkající. Vše nakonec vyznívá jako snůška drbů a debat odnikud nikam. Zvlášť když se režisérovy plány změní v pouhou snahu o udržení souboru, jehož polovina se utápí v alkoholu.
Autor se nebojí obecné češtiny ani vulgarit, opileckých „žvástů“ a plků, záznamy rozhovorů jsou velice věcné a stručné. Nečekejme zvláštní kultivovanost, kterou se „rejža“ snaží z herců vyždímat. Vtipu poskrovnu – osvěží snad jen vyprávění o nerealizovaném představení, při němž se polovina souboru náhle vypaří a zbytek je nucen improvizovat.
Text začíná slibnou úvahou nad našimi současnými směrurčujícími hodnotami, ve špikování dalším rozjímaním však autor ke škodě věci nepokračuje. Dílo připomíná jakýsi roztříštěný krasohled. Končí se tam, kde se začínalo, a zbývá jen naivní pocit radosti, že se aspoň něco udělalo.



Ludmila Pechová




Drábek, Miroslav: Náhradní služba. Revolver Revue, Praha 2008. 132 stran.


Náhradní služba

Náhradní služba

foto: Miroslav Drábek
(přidal uživatel ludmila.pechová)

(1. 6. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2480


Jako totalitní dinosaurus

Chameleoni zůstávají
Ludmila Pechová
( ludmila.pechová)
Téma totalitní moci nedávno minulé doby je stále aktuální, o čemž svědčí mnoho románů posledních let, a Zimní zahrada od Moniky Zgustové to jasně potvrzuje. Pokud takovými díly již nejsme přesyceni, pak se směle můžeme pustit do čtení.



Téma totalitní moci nedávno minulé doby je stále aktuální, o čemž svědčí mnoho románů posledních let, a Zimní zahrada od Moniky Zgustové to jasně potvrzuje. Pokud takovými díly již nejsme přesyceni, pak se směle můžeme pustit do čtení.

Nečekejme deníkový zápisník ve stylu Českého snáře, ironický nadhled V. Noskové nebo komickou naivitu I. Douskové. Nehledejme ani, kde je zakopán pes. Máme před sebou neobvyklý příběh nevšední ženy volící mezi dvěma zcela rozdílnými muži, které spojuje pouze láska k hlavní hrdince.
Evu fascinuje zvláštní svět hudebníka Karla, s nímž sdílí silný pocit vyděděných „mimozemšťanů“. Téměř jako při výletu pana Broučka do Měsíce se oba opájejí uměním, hudbou a literaturou, realitu své doby však odmítají brát na vědomí.
Proti Karlovi stojí Milan, podivný politický chameleon, který se dokonale přizpůsobuje prostředí a své názory mění podle směru vanoucího větru. Úspěšně se tedy zabydluje v čase „velkých změn“ a kupodivu se mu i daří.
Po sérii zklamání si Eva vytvoří představu jakéhosi „zakopaného dinosaura“. Zatrpkle se schovává ve světě své „zimní zahrady“ a útěchu nalézá jen u babičky, svérázné aristokratky, která si zachovává tvář i za těžkých podmínek. Sametová revoluce znamená pro Evu velice krutý zásah.
Text připomíná střípkovitě sestavenou nádobu. Stojí na vratkých základech asociací a vzpomínek, spojovací prvek představují pouze dopisy. Věty bývají dlouhé, někdy evokují spíše zběsilý záznam myšlenek. Líčení se občas ztrácí ve zvláštní snové atmosféře, kdy Eva dokáže vidět krásu i v nejásavé realitě. Objevíme skrytá zákoutí Prahy a kouzlo starého Mostu, nenávratně ztraceného v propadlišti dějin. Též poznáme nepříjemnou realitu dané doby: Tuzex a nedostatkové zboží v obchodech, všudypřítomný strach, skrytý odpor disidentů, udavačství, korupci, praktiky „tajných“, pád totalitní moci a následné vystřízlivění.
Myslím, že závěr dokonale vyvrátí naše hypotézy o celém příběhu – mnoho otázek zůstane nezodpovězených. Celý text vyznívá originálně, zajímavě a působí zdařilým dojmem.





Ludmila Pechová


Monika Zgustová: Zimní zahrada. Odeon, Praha 2008. 160 stran.



Zimní zahrada

foto: Monika Zgustová
(přidal uživatel ludmila.pechová)






(8. 6. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2481


Cesty za dobrodružstvím

Osudová láska k Východu
Ludmila Pechová
( ludmila.pechová)
Pokud bychom chtěli tento rozsáhlý román Martina Ryšavého, vítěze ceny Magnesia Litera 2009, někam zařadit a co nejlépe ho charakterizovat, asi lehce narazíme. Dokument? Cestopisný i dobrodružný román? Milostný příběh? Vývojový román o jednom životním tápání? Svědectví o odlišné kultuře? Netradiční deník či kniha o vzniku filmového dokumentu?

Asi tak od všeho kousek. Autor mě zprvu překvapil vtipnými a trefnými komentáři „svého“ nedospělého studenta, do jehož plánů zasáhne poněkud kuriózní formou Sametová revoluce. Po sérii lapálií ze studentských manifestací se odhodlá jet do Rumunska s humanitární pomocí a s kolektivem bláznivých kolegů. Jeho humorný nadhled nad celou anabází ve mně vzbudil očekávání, že v podobném duchu bude pokračovat, a těšila jsem se na další zážitky.
Hrdina se pod vlivem okolností nechá zlákat na cestu do neznáma, do místa na mapě, kam zapíchl prst. Netuší, že tím zpečetí svůj osud a brzy propadne nové vášni. Sibiř – jeho láska, práce, život – a jednou možná i smrt.
Zprvu vyráží jen tak „na blind“, s kamerou a batohem na zádech. Poznává kulturu tří zcela odlišných národů, které vedle sebe nuceně vegetují, aby přežily v těžkých podmínkách: Evenkové, Rusové, Jakuti. Závažné problémy současné doby se mu zjevují v té nejtvrdší podobě: alkoholismus, krize tradičních hodnot vůči agresivní civilizaci, etnické otázky, vztah k přírodě a podobně. Natáčí pak zajímavé momenty a mnohokrát se vrací, aby mizící kulturu dokumentoval. Svou Sibiř si vpustí do žil, ale ve chvíli, kdy v ní nalezne své místo, musí zase odejít.
Vyprávění se bohužel zaseklo v úmorné rutině a stereotypu. Postavy se ztrácely v nekonečných dialozích. Počáteční humorný styl byl záhy nahrazen smrští dojmů, úvah, zážitků, snů a sebereflexí v nepřehledném textu. Bylo těžké neztratit nit.
Druhý díl je o něco zajímavější. Možná proto, že Ryšavý objevil poutavější způsob vyprávění, přidal pověsti, báje a básně, evencké a jakutské výrazy. Sibiř představuje v její syrové kráse. Zdá se, že půjde o nekonečnou ságu. Otázkou je, jestli ještě bude o čem psát.


Ludmila Pechová


Ryšavý, Martin: Cesty na Sibiř 1, 2. Revolver Revue, Praha 2008. 324 a 251 str.




Cesty na Sibiř

foto: Martin Ryšavý
(přidal uživatel ludmila.pechová)
,

(8. 6. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2482


Temný rytíř opět zasahuje

Komiks noir v Gotham City
Stefan Segi
( stefan.segi)
Není jistě náhodou, že nakladatelství BB Art sáhlo po vydání další batmanovské komiksové novely právě v době doznívající batmánie, kterou způsobil film Temný rytíř s Heathem Ledgerem v hlavní roli. Sám režisér kasovního trháku Christopher Nolan koneckonců uvedl, že právě komiks Dlouhý Halloween patřil k hlavním inspiračním zdrojům filmu.
V jedné z nedávných internetových anket se odborníci a fanoušci shodli na tom, že Dlouhému Halloweenu patří mezi všemi Batmany (a že jich od roku 1939 vyšlo požehnaně) velmi lichotivá třetí příčka. Před Loebův výtvor se dostal pouze bezkonkurenční Návrat temného rytíře od Franka Millera, který vytvořil z Batmana archetypální mytologickou epopej o stárnutí na pozadí hroutícího se řádu a také Moorův krátký, ale díky kruté ironii nezapomenutelný příběh Jokera (který ještě trestuhodně nevyšel v českém překladu). Halloween se tak zařadil do vskutku vybrané společnosti.


Z hlediska gothamské chronologie se Halloween odehrává po Millerově roce jedna. Loeb si dokonce vyžádal Millerovo požehnání a získal tím možnost pracovat s postavami mafiánských bossů, které jeho předchůdce vytvořil. Právě mafiáni ale od začátku tahají za kratší konec, protože takzvaný „Sváteční vrah“ využije každé příležitosti k vraždění a je mu vcelku jedno, zda jsou zrovna Vánoce anebo Den matek. Oběti se rekrutují z řad znepřátelených mafiánských klanů, a tak jsou vrahovi na stopě jak notoričtí klaďasové (správná trojka Batman, Gordon, Dent), tak oblíbení gothamští zloduchové (Hádankář, Joker či svůdná a ambivalentní Catwoman). Dlouho to však vypadá, že navrch bude mít nakonec Sváteční vrah.


Autoři stylizovali napínavé dvanáctidílné vyprávění do podoby filmu noir. Především kreslíř Jim Sale se vyřádil a černou tuší věru nešetřil, čímž se mu podařilo vyvolat stísněnou atmosféru pochmurné metropole ponořené do věčného stínu. Jeho panely často zabírají i celou stránku a za použití záměrně nižšího rastru je budován svět mlhavý, nejasný a nebezpečný. Postavy samotné nejsou kresleny do detailu a větší roli hrají jejich mohutné tmavé siluety. Batman i Catwoman jsou navíc povahou noční tvorové, takže potemnělá honička může začít. Je jasné, že to tu někdo krutě odnese, a lehko se může stát, že to odnesou všichni.


Jeph Loeb se již dříve českým Batmanovým příznivcům představil monstrózním dvojrománem Batman: Ticho. Dlouhý Halloween, který vznikl o pět let dříve, je dílem ještě o fous kvalitnějším. Nedisponuje sice hyperrealistickou grafikou „Ticha“ a není ani tak šílenou intertextovou hříčkou (i když ani zde si Loeb neodpustil přehlídku známých postav z gothamského podzemí). Nabízí zato důslednou stylizaci, temnou atmosféru a hlavně napětí do poslední stránky. Loebův Batman se sice nakonec nemůže měřit s díly Moora a Millera, od Halloweenu k Halloweenu vás ale chytne a nepustí.


Stefan Segi


Dlouhy Haloween

Dlouhy Haloween




Loeb, Jeph - Sale, Tim: Batman: Dlouhý Halloween I & II. BB/art & Crew, Praha 2009.


Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 1 (39), 9. 11. 2009.

(5. 8. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2486


Hádej Matyldo

Ó Zuzano, dlouhá je štreka na parník John B.
Stefan Segi
( stefan.segi)
Věděli jste, že „Hádej Matyldo“ popisuje policejní zvůli na stávkujících střihačích ovčí vlny a „Žlutá růže z Texasu“ zase pojednává o příčinách neslavné porážky generála Santa Anny? Publikace Příběhy písní, stylizovaná do tvaru nostalgické LP desky, přináší historie vzniku a „života“ dvaceti obecně známých písní. A ač podobné publikace, ať už překladové či původní, již existují, Bystrovovo dílko je v mnohých ohledech převyšuje.
Autor se zaměřil především na písně, které se do širšího povědomí dostaly zejména díky časté táborové aplikaci. Medailonky se tedy zabývají počiny jako Tipperary, Jingle Bells, Casey Jones nebo House of the Rising Sun. Taková volba má hned několik důvodů. Prvním je jistě fakt, že právě díky lidovému způsobu šíření písní se o jejich autorech ví málo či ještě lépe vůbec nic. Dalším dobrým důvodem může být to, že současný stav hudebního průmyslu a výroby nosičů zajímavé příběhy příliš negeneruje. Takový John Lennon ráno napsal písničku, večer ji nahrál a za týden byla v obchodech. Zato například Špitál u svatého Jakuba má původ zastřený v hlubinách historie a rozmotávat jeho komplexní příběh je dobrodružství, které čtenáře zavede na místa vzdálená časem i prostorem.


Hlavní předností knihy a hlavním důvodem, proč si Příběhy přečíst, je jejich „nevygooglovatelnost“. Zatímco leckterou, často i velmi podrobnou informaci poskytne během vteřin Wikipedie, Bystrov se nebál hledat v zasutých archivech a jeho snaha se bohatě vyplatila. Až se nechce věřit, že autor nebyl přímo u toho, když šel parník John B ke dnu nebo když přiopilý Stephen Foster psal svoji slavnou Ó Zuzano.


Příběhy písní jsou to nejlepší, s čím se dá v žánru setkat. Bystrov vykonal kus tvrdé práce a informace podává s nadhledem i zanícením, takže jeho vyprávění ocení i čtenář, který zrovna táborovým ohňům neholduje. Jak se píše v mottu knihy, „Jsou písně, u kterých stojí za to znát celý příběh.“ Bystrov tyto příběhy rekonstruuje s nenápadnou brilancí.





Příběhy písní

Příběhy písní




Stefan Segi


Bystrov, Michal: Příběhy písní. Galen, Praha 2009. 271 str.


Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 1 (39), 9. 11. 2009.

(5. 8. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2487


Sliby se maj plnit

Kratochvilův nový román
Denisa Garciová
( denisa.garciova)
Brněnskému prozaiku a esejistovi Jiřímu Kratochvilovi (1940) vyšel v nakladatelství Druhé město nový román Slib. Kratochvil je od počátku devadesátých let, kdy mohl začít oficiálně publikovat, literárně velmi činný a za svou tvorbu již také stihl posbírat několik literárních ocenění. Pro čtenáře tentokrát opět namíchal koktejl té pravé kratochvilovské postmoderny. Troufám si odhadnout, že jím zajisté své příznivce, ale ani odpůrce nezklamal.
Děj Slibu se z větší části odehrává počátkem 50. let v reálném i nereálném prostředí Brna, které zažívá komunistickou stavební explozi. Ústřední hrdina, architekt Kamil Modráček, je autorem několika vysoce umělecky ceněných vil; doba a jiné okolnosti jej však tlačí ke kolektivním představám a nutí ho přehodnotit své umělecké ideály. Kromě charakteristické lokace se ve Slibu objevuje několik dalších konstant typických pro Kratochvilovy prózy. Jednou z nejvýraznějších je přítomnost několika vypravěčů, která přináší spektrum různých úhlů pohledu. Mimo autorského vypravěče k čtenáři promlouvá i architekt Modráček, poručík Láska či soukromé očko Daniel Kočí.
Jak již název knihy naznačuje, příběh se bude točit okolo slibu. Ten dal totiž architekt Kamil Modráček své sestře Elišce, jež se po policejním vyšetřování oběsila v cele. Snaží se pomstít její smrt, a to velice svérázným způsobem. Vezme spravedlnost do svých rukou a hodlá potrestat toho, kdo je v jeho očích vinen sestřinou smrtí – poručíka Lásku.
Jiří Kratochvil už názvem svého románu Slib odkazuje na stejnojmennou novelu švýcarského autora Friedricha Dürrenmatta, která vyšla roku 1958. Dürrenmattův Slib však představuje rekviem na detektivní román, kdežto podtitulem Kratochvilova románu je „rekviem na padesátá léta“. Díky epizodním příběhům však čtenář o detektivní zápletku úplně ochuzen nebude.
Zásadní roli hraje v románu také tajemno, kuriózní a groteskní situace. Na to jsme však u Kratochvila zvyklí, tak čím nás ještě může překvapit? Modráčkova vize o odplatě spočívá v uvěznění poručíka Lásky v kleci ze zlata v brněnském podzemí. Nejprve se za mřížemi ocitne symbolicky jen lístek s poručíkovým jménem, s tím se však architekt nechce spokojit a nakonec polapí samotného Lásku. Osobní msta se však architektovi vymkne z rukou a souhrou náhod začne počet podzemích nájemníků stoupat. Kamil Modráček se s touto situací snaží vyrovnat po svém a vytváří ve svém sklepním vězení alternativní společenství se vším všudy (tedy samozřejmě kromě svobody pohybu) a zároveň tu buduje své vrcholné architektonické dílo.
Kniha je prosycena někdy až bizarními náhodami, s každou další kapitolou se jednotlivé, zdánlivě nepodstatné epizody provazují, vše do sebe začíná zapadat. To ukazuje na to, že Kratochvil nepíše jen tak nazdařbůh, ale že své dílo pečlivě komponuje. Stejně můžeme interpretovat velké množství aluzí a parafrází. Mimo výše zmíněného Dürrenmatta tak v knize najdeme přímé odkazy na ruského spisovatele Vladimira Nabokova a jeho povídku Mluvíme rusky. Ve třetí části knihy se dostaneme také do současnosti, kde se to hemží narážkami na tzv. Kuřimskou kauzu či případ Rakušana Fritzla. Z tohoto okénka do budoucnosti je čtenáři zřejmé, že muselo dojít k rozuzlení, k naplnění slibu.
Ten, kdo zná Dürrenmattovu novelu, nebude v Kratochvilově Slibu překvapen, že zlom přichází v okamžiku automobilové nehody. A ten, kdo zná alespoň trochu Kratochvila, se však bude mít stále na pozoru. Ví totiž, že si autor se čtenářem rád pohrává a příběh dovádí k neuvěřitelným absurditám. Strůjcem příběhu není totiž náhoda, jak jsme si mohli celou dobu myslet, ale Kratochvil, to on tahá za všechny nitky. Závěr knihy je podle mého názoru neotřelý a vůči čtenáři nestoudně troufalý. Ale nic jiného bychom od Kratochvila snad ani nečekali.


Denisa Garciová


Kratochvil, Jiří: Slib. Druhé město, Brno 2009. 292 stran.


Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 1 (39), 9. 11. 2009.



přebal knihy J. Kratochvila Slib


(27. 9. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2490


Kde máme čas přemýšlet

Jak těžkou prací a provazy Wilde ke změně názoru přišel
Vladimíra Staňková
( vladimira.stankova)
Důkaz toho, že každý názor a postoj člověka se může změnit.
Že věkem a zkušenostmi se usazujeme, že jednou se konečně vybouříme a budeme těmi „správnými“ členy společnosti. A také že vězení občas dosáhne jednoho ze svých cílů – nápravy charakteru (nebo alespoň chování).
Tato kniha nás nutí k tomu, na co v normálním běhu života nezbývá moc času – k přemýšlení nad sebou samými. „Bavilo mě být dandym, módním lvem, obklopoval jsem se malými povahami a nízkými tvory. Stal jsem se marnotratníkem vlastního génia a promrhat věčné mládí mi působilo zvláštní potěšení,“ píše Wilde ze žaláře v dopise lordu Douglasovi. Muži, jehož otec Wilda obvinil z homosexuality v době, kdy byla prohlášená za nezákonnou.
Na stránkách De Profundis z hlubin vyvěrá autorovo nitro a bezkonvenční buřič společnosti se proměňuje v pokorného trpitele. Snaží se vše, co ho potkává, obrátit k dobrému. Prozrazuje své tužby i budoucí plány, přiznává se ke svým chybám.
Tento posmrtně vydaný text je ne neprávem považován za nejzralejší autorovo prohlášení o životě a umění. Je to prohlášení upřímné a pokorné, ale není plačtivou prosbou za odpuštění. Pohled na život zůstává i po měsících v žaláři realistický a střídmý. Chladná žaloba nespravedlivé společnosti vyznívá výrazněji, než kdyby byla plivána jedovatou rozhořčenou slinou.
Kniha není nejvhodnější pro odpočinková odpoledne ke kávě. Je náročná jako sebezpytování duše. Ovšem stejně tak, jako jsou doporučovány denně alespoň malé chvilky zamyšlení, ani De Profundis bychom se neměli vyhýbat. Minimálně pro literární zážitek…


Vladimíra Staňková


Wilde, Oscar: De Profundis. Překlad: A. Starý. XYZ, 2009. 202 stran.
(5. 10. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2493


Kolik trápení sneseš? Tady máš ještě!

Petra Soukupová navazuje na úspěšný debut souborem novel Zmizet
Marek Dobrý
( marek.dobry)
Nový počin mladé autorky, která za své psaní obdržela již mnoho chvály a pár cen, se skládá ze tří novel: Zmizel, Na krátko a Věneček. Snaha zmizet, která je projevem zmaru a snad i zbabělosti, není jediným pojítkem mezi texty. Spojitostí lze najít více. Nakonec se zdá, že snad i příliš. Navíc se zde objevuje velmi mnoho styčných bodů s prvotinou K moři.
První kniha Petry Soukupové získala vskutku nebývalý ohlas. Autorka s ní vyhrála Magnesii Literu a dokonce i Cenu Jiřího Ortena. Bylo proto nabíledni, že na trh brzy přijde kniha další. Soubor novel Zmizet vyšel dva roky po prvotině a je znát, že se již nejedná o debut. Grafické a knižní zpracování (kupříkladu pevné desky) i rozsah knihy napovídají, že se čtenářsky setkáváme s autorkou, která již získala renomé.
Sluší se nejprve porovnat Zmizet s dílem předchozím a zeptat se, zdali došlo u autorky k nějakému posunu. Největším nedostatkem novely K moři bylo poměrně předvídatelné konečné vyznění – velmi krásná a namyšlená dívka se nakonec ufetuje k smrti, zatímco ta zpočátku tlustá, nesebevědomá, a tudíž velmi nešťastná se v dospělém životě stane mnohem spokojenější. Určitým způsobem také v prvotině ne zcela fungoval jazyk. Jakési náhodné elipsy a stylová neustálenost v díle poměrně rušily.
Pro novely ze souboru Zmizet stále platí výše zmíněná první část. Konečné vyznění je skutečně jasné od prvních vět. Všechny postavy jsou nešťastné a marně hledají své místo ve světě, který je k nim krutý a hází jim klacky pod nohy. Po určité době je vždy do příběhu vložen nějaký zlomový moment (amputace nohy, zmizelý sourozenec), který do něj na první pohled vnáší nové okolnosti. Kvůli všeprostupujícímu zoufalství, osamocenosti a vykořeněnosti postav se ale vlastně nic nemění, jelikož těch pár centimetrů, o které se propast bezútěšnosti prohlubuje, se už beztak nachází v takové hloubce, že to nikdo nepostřehne. Pokud lze někde spatřit výrazný posun v tvorbě Petry Soukupové, pak v gradaci zoufalství postav.
Kladem Zmizet je literární řemeslo autorky. Kniha se velice dobře čte (tedy pokud čtenáři nevadí, že je mu předkládáno vlastně poněkolikáté to samé v mírné obměně). Soukupová svůj literární jazyk výrazně vypilovala. Lépe snad říci obrousila. Nejvýrazněji k tomu dospěla zřejmě odstraněním prvoplánových a zbytečných experimentíků bez efektu. I vstupování vypravěče do nitra postav a promlouvání jejich ústy je zvládnuto poměrně dobře, odhlédnu-li od „dramatických“ pasáží, kde probíhá několikerá proměna vypravěčského subjektu na prostoru jediné strany a vyprávění se tím na chvíli zbytečně drolí.
Je poněkud škoda, že se Soukupová natolik úporně drží úspěšného receptu. Téměř tři sta padesát stran se tak stává těžko stravitelnými (přibližně od poloviny druhého příběhu, kde již zcela netlumeně září otravné opakování). I přes již zmíněnou čtivost je velmi únavné, když i ve čtvrté novele (počítáme-li K moři) po sobě tvoří nejvýraznější témata špatný sourozenecký vztah, mizerní a neempatičtí rodiče a vlastní vykořeněnost. Stereotypnost a schematičnost novel tvoří vskutku hlavní a poměrně výrazný nedostatek, který pro mě činí z Petry Soukupové autorku, která pravděpodobně zatím nemá co říci.
Netvrdím ani náznakem, že pro Petru Soukupovou není na českém literárním poli místo. Spoustu čtenářů jistě zaujme, bezpochyby dokonce i nadchne a dojme. Mnoho výtisků Zmizet bude muset snést potřísnění kapkami slz citlivých čtenářů se smyslem pro spravedlivý svět. Její příběhy jsou neoddiskutovatelně srdceryvné a lidské. Bohužel ale nedráždí formou ani obsahem. Příběhy sice nijak nedrhnou, zároveň ale není potřeba se někde pozastavit či přemýšlet. Pokud si sám pro sebe kladu otázku, jaký důvod mě má přivést k přečtení dalších tří novel této autorky, odpověď je pro mě zřejmá: žádný.


Marek Dobrý


Soukupová, Petra: Zmizet. Host, Brno 2009. 344 stran.


Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 1 (39), 9. 11. 2009.
Kolik utrpení sneseš

Kolik utrpení sneseš

© Host


(14. 10. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2496


Josef K. v pruhovaném pyžamu

aneb jak si komiks Kafku našel
Eva Haderková
( eva.haderkova)
Trendy posledních let velí poměrně jasně – čím jednodušší a konzumně přístupnější, tím lepší. Literatura ani jiná umění už rozhodně nejsou elitářská. A tak vznikají komiksové adaptace „kanonických“ děl. Není tedy divu, že se této podoby dostalo i jednomu z nejznámějších počinů Franze Kafky, Procesu.
Musím uznat, že v tomto případě se jedná o adaptaci značně zdařilou. Síly spojili francouzská výtvarnice Chantal Montellierová a britský spisovatel a rozhlasový režisér David Zane Mairowitz.
V knize se objevuje pouze černá a bílá, což vzhledem k originálu jistě není náhodné. Přesto si myslím, že nějaká doplňková barva by mohla podtrhnout atmosféru, která je jinak, zvláště v obrazech předměstí nebo bankovní kanceláře, vystižena velmi dobře. Jedinou výtku bych směřovala k postavě Josefa K., který se v kreslené podobě až příliš podobá samotnému Kafkovi. Typickými motivy knihy jsou všudypřítomné hodiny, kostry a také výseky částí obličejů, které dodávají ději tu správnou „kafkovskou“ tísnivost a zároveň jistou komičnost.
Vybrané útržky původního textu se většinou omezily na dialogy, ale nechybí ani několik vypravěčských okének. Přes nutnou zkratkovitost byly vybrány věty podstatné a podařilo se zachovat i kontext. Pouze některé poznámky týkající se lokace jsou dosti zavádějící, jelikož se týkají přímo Prahy, která v Procesu není nikde explicitně zmíněna. Na konci knihy nechybí ani pár interpretačních poznámek, které by ovšem dostatečně poučený čtenář neměl brát příliš vážně.
Pokud jste se s Kafkovým románem již blíže seznámili a přirostl vám k srdci nebo si jen chcete připomenout jeho stěžejní okamžiky, je tato kniha určena přesně vám. Také se hodí pro ty, které sice zajímá, o čem že ten Proces vlastně je, ale nehodlají mu věnovat příliš mnoho času. Ani ortodoxní milovníci Kafky nebudou zklamáni, kniha může poskytnout nový náhled na známou věc. V případě, že nespadáte ani do jedné z těchto kategorií, sáhněte raději po klasickém vydání.


Eva Haderková


Montellierová, Chantal & Mirowitz, David: Proces. Grafický román. BB/art, Praha 2009. 127 stran.


Franz Kafka: Proces. Grafický román

Franz Kafka: Proces. Grafický román


(15. 10. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2500


Andělská pocta Zuzaně Navarové

aneb vzpomínka na výjimečný talent této hudební umělkyně
Hana Vildová
( hana.vildova)
Zuzana Navarová, fenomén české alternativní hudební scény, by letos oslavila 50. narozeniny. Při této příležitosti brněnské nakladatelství Host připomíná tvorbu a osobnost této folkové zpěvačky. Vydalo knížku nazvanou Andělská počta, obsahující mimo jiné její písňové texty z pozdějšího tvůrčího období, které je spjato s vystupováním se skupinou Koa.
Otázka, nakolik bude čtenář při četbě první části knihy (kterou je výběr písňových textů) postrádat hudební doprovod, v tomto případě ustupuje do pozadí. Texty jsou vydatné na interpretaci a rafinované. Je na nich znát šikovné pohrávání si se slovíčky, aniž by byl zastíněn jejich silný sdělovací význam. Spojují proplétání více jazyků, kouzlení se slovními výrazy a humor s niternou a osobní zpovědí autorky. Obstojí tedy i bez hudebního doprovodu, ačkoli čtenář znalý umu Navarové si bude patrně melodii pobroukávat jaksi bezděčně a automaticky.
Druhá část knihy má zřejmě čtenáře blíže seznámit s profesním a osobním životem Navarové. Nalezneme zde krátký životopis, poskytující základní údaje o zpěvaččině životě, medailónky jejích blízkých přátel či spolupracovníků, poslední rozhovory před úmrtím, ve kterých poodkrývá například pozadí vzniku svých písní a střípky ze svého soukromí, dále dopisy adresované Zuzaně (ve dvou případech už za hranice tohoto světa), ale také zkoumavý pohled hudebního kritika Pavla Klusáka a doslov editorky, bohemistky Hany Svanovské, kteří vyzdvihují uměleckou hodnotu textů. Milovníky vizuální stránky jistě potěší doprovodné černobílé fotografie, které jsou důležitou součástí tohoto počtení.

Závěrem tedy nezbývá než konstatovat, že Andělská počta nepřináší nový pohled na zpěvaččinu tvorbu, ale důstojně plní úkol nostalgicky zavzpomínat na Zuzanu Navarovou nejen jako na jednu z nejvýraznějších představitelek české folkové scény, ale také na člověka neobyčejných kvalit. Z knížky dýchá přátelská náklonnost vůči autorce.


Hana Vildová


Navarová, Zuzana: Andělská počta. Host, Brno 2009. 167 stran.
(18. 10. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2512


„Razíme na štreku!“

Nick Cave a jeho zvolna korodující casanova
Jan Duhajský
( jan.duhajsky)
Chlívák, Cesťák, Mrtvý muž. Názvy tří oddílů, do kterých je rozdělen v pořadí již druhý románový pokus australského (především) zpěváka a skladatele Nicka Cavea, v podstatě beze zbytku shrnují osobnost, povolání a nejbližší osud jeho hlavního hrdiny. Stárnoucí sukničkář a obchodní cestující s kosmetickými přípravky, který je hrdým nositelem poněkud podivného jména Zajda Munroe a kterému je již v samém názvu knihy předpovězen jeho smutný konec, představuje totiž skutečný středobod celého jejího příběhu. Tedy pokud jej v tomto ohledu zrovna nesupluje prakticky kterákoli právě dostupná vagína.
Nick Cave: Smrt  zajdy Munroa

Nick Cave: Smrt zajdy Munroa


Po knize A uzřela oslice anděla (1989) tak Nick Cave přichází s dalším literárním počinem, jehož český překlad je možno naleznout mezi aktuálními novinkami z produkce pražského nakladatelství Argo. Na rozdíl od bezbřeze psychedelické „Oslice“ je Smrt Zajdy Munroa (jak zní plný název knihy) dílem, které přeci jen více vychází z běžného racionálního vnímání světa, což se jistě dá brát jako krok někam jinam, ovšem v rámci kvality textu bohužel nikoli jako krok kupředu. Skoro jako by se nebylo možné ubránit dojmu, že za veškerou čtenářskou přitažlivost „Oslice“ byla tak z devadesáti procent zodpovědná právě její nevázaná surrealističnost, ve které bylo sice krajně nesnadné se alespoň trochu zorientovat, což však byl zřejmě onen fakt, jenž činil její četbu zajímavou a v podstatě i zábavnou.
Ne snad, že by Smrt Zajdy Munroa nebyla zábavná, bohužel jí to však vydrží jen prvních zhruba čtyřicet padesát stránek a pak už je to vlastně dokolečka pořád to samé čili trošku nuda. Další četba se pak zákonitě zvrhává maximálně v nekonečné čekání na to, zda přeci jen ještě nepřijde něco dalšího, nějaký posun či zvrat. Toto úpěnlivě vzývané cosi však nepřichází a opravdu vůbec nepřijde. Největším přesahem za prvoplánovou svrchní slupku tak zůstane poněkud lapidární jinotaj, který rozkryje snad úplně každý, totiž že ona avizovaná smrt hlavního hrdiny nastává dávno před svým fyzickým vyvrcholením, a to v podobě úpadku jeho svůdcovských schopností. Jinak řečeno: Pokud zrovna nejste zavilým milovníkem či milovnicí nejintimnějších partií Avrile Lavigne či Kylie Minogue, pak pravděpodobně dospějete ke konci textu pouze ze setrvačnosti či z důvodu obdivuhodné vnitřní kázně a iluzorního smyslu pro povinnost dočíst.
Kdokoli alespoň trochu znalý produkce nakladatelství Argo se navíc neubrání ještě srovnání, ze kterého Nick Cave také nevychází zrovna nejlépe, a sice se seattleským literárním samorostem Tomem Robbinsem. Je to ostatně nasnadě: Stejná edice i grafika, ale hlavně podobný, velice podobný jazyk vyprávění. Abychom snad neupadli v omyl, předchozí řádky rozhodně nebyly a ani neměly být kritikou puritánskou a moralizující, ostatně i Tom Robbins je ve svých textech namnoze sexuálně explicitní a rozhodně také nešetří vulgarismy. V jeho pojetí je však tato vnější stránka věci zevnitř prozářena očividným nadhledem, příjemným vtipem a hlavně neutuchajícím přílivem pozitivní energie, který v jeho vrcholných pracích přivádí na scénu originální podobu transcendentálna. Caveova všeobjímající deprese je pak ve spojení s obdobnou formou již místy neúnosná a jeho humor se často ocitá daleko za hranicí přijatelné míry cynismu. Sečteno a podtrženo: ve srovnání s Robbinsovými nejlepšími kousky sedí Caveův „Zajíček“ ve své jamce opravdu hodně hluboko a hodně sám.
Abychom však rovnou nestínali hlavy, je třeba nakonec říci, že Smrt Zajdy Munroa je solidně řemeslně napsaná kniha. Nic míň a pohříchu také nic víc. Možná, že kdyby se tento románový text přepracoval kupříkladu do podoby filmového scénáře, dala by se podle něj natočit příjemně švihlá road movie. Takhle si však lze Zajdovo zvolání: „Razíme na štreku!“ přeložit pouze jakožto výzvu k dlouhé a mírně úmorné cestě a nechávám už jen a jen na vás, zda máte či nemáte zapotřebí takovou pouť podstupovat.


Jan Duhajský


Cave, Nick: Smrt Zajdy Munroa. Překlad: Michala Marková. Argo, Praha 2009. 238 stran.


Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 1 / 39), 19. 11. 2009.

(19. 10. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2513


Jedovatá poHADka tisíce a jednoho tetování

Má nejmilejší kniha od Markéty Pilátové kombinuje jak žánry, tak kontinenty
Kateřina Kubová
( katerina.kubova)
Zkuste si představit spojení slovanských pohádek, jihoamerického prostředí, hadů, kteří umějí mluvit, s drogovými dealery a postavami s nadpřirozenými schopnostmi. Že je to nezkombinovatelné? Že z takového spojení nemůže vzejít kvalitní kniha? Ale vůbec ne, v podání Markéty Pilátové tato nesourodá směska vytváří tak kompaktní text, že čtenář s naprostou samozřejmostí přijímá hada-vypravěče či dívku, která umí mluvit hadím jazykem.
Nový román Markéty Pilátové Má nejmilejší kniha je směsicí nejrůznějších žánrů. Umně propojuje detektivku, milostný román, thriller a pohádku, která ale rozhodně nepatří do rukou dětem. To vše je protkáno syrovým popisem života v jihoamerických slumech.
Na první pohled neuvěřitelná kombinace čtenáře pohltí od první věty a na hadím hřbetě – hladce, děsivě a klikatě – ho doveze až na konec. Vypravěčem je paradoxně postava, která ztratila paměť, a dokonce si nepamatuje ani své jméno; ve slumu mu říkají Ten, který tetuje. Příběh, který nám (a svým zákazníkům) předkládá, ho udržuje naživu. Když tetuje, musí vyprávět, přimět tetovaného, aby zapomněl na bolest. Jinak tater zemře – prodavači drog, kteří jsou jeho nejčastějšími klienty, neznají slitování. „Stačí jeden nudný příběh, a změním se na Toho, kdo umírá.“ Inspiraci pro své příběhy čerpá ze Slovanských pohádek, jeho nejmilejší knihy.
Druhým vypravěčem, nebo lépe řečeno komentátorem děje, je bílý had Haré. Motiv hada představuje spojující prvek celé knihy. Čtenář se musí v průběhu čtení proplétat neuvěřitelně zamotaným klubkem rozmanitých postav, které spolu více či méně souvisejí. Hlavním vodítkem k rozpletení tak složitých vztahů jsou právě hadi a jejich hadí píseň, která je jakýmsi refrénem celé knihy: „Had v horečce spí, na smrtelném místě, líbá tě na jazyk, je tvýma očima, rozpleť ty kořeny, krvavý, stočený.“ Tato píseň se postupně rozeznívá v myslích všech postav a jen ten, kdo ji rozluští, žije plnohodnotným životem, dle slov hada Harého: „Je málo lidí, kteří od nás dostanou píseň... Pokud píseň nerozluští nebo nepřijmou, začne jim škodit... Píseň mluví o konci. A kdo porozumí konci, může doopravdy žít.“
Nastínit děj knihy je v podstatě nemožné, skládá se z mnoha dílčích příběhů, které dohromady skládají nesmírně složitý celek. Klíč k nalezení základního tématu tvoří motto knihy od Fernanda Pessoy: „Všichni víme, že zemřeme; všichni cítíme, že nezemřeme.“ Přestože postavy knihy mají úplně odlišené osudy, všechny spojuje jedna a tatáž touha, touha po nesmrtelnosti.
Až k extrému dovádí tento sen vědec Michael Vidal – zkoumá látky v hadím jedu, které prodlužují život.
Důležitým aspektem románu je intertextuálnost. Hned v první promluvě tatera-vypravěče najdeme moderní verzi pohádek Tisíce a jedné noci. Tater vypráví, aby ho nezabili prodejci drog, Šeherezáda, aby ji nezabil manžel. V postavě vědce Michaela Vidala spatřujeme faustovského hrdinu. Proto, aby dosáhl co největšího poznání a slávy, poskytne moc nad svými myšlenkami hadu Harému. Text také obsahuje mnoho motivů z českých pohádek. To, že se autorka inspirovala právě jimi, je v textu explicitně řečeno. Vystupují zde v podobě knihy Slovanské pohádky, procházející pod rukama několika románovým postavám. Některé jsou dokonce ztělesněním pohádkových hrdinů oné knihy. V míšence Pajitě, která políbí hada na jazyk a tím se naučí hadímu jazyku, poznáváme Jiříka ze Zlatovlásky, který snědl hada a potom rozuměl všem živočichům.
Ačkoli autorka jako podklad pro své příběhy používá časem prověřené literární fláky jako Faust či Pohádky Tisíce a jedné noci, je po přečtení zcela zřejmé, že pod taktovkou schopné ruky může být takováto literární recyklace nesmírně zajímavá a přínosná.


Kateřina Kubová


Pilátová, Markéta: Má nejmilejší kniha. Torst, Praha 2009. 276 stran.


Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 1 (39), 9. 11. 2009.
Pilátová: Má nejmilejší kniha (recenze)

Pilátová: Má nejmilejší kniha (recenze)

foto: http://img.ihned.cz/
(přidal uživatel katerina.kubova)

(19. 10. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2515


Pátrání po tajemství

Martin Reiner: Lucka, Maceška a já
Hana Hudečková
( hana.hudeckova)
V září letošního roku vydalo nakladatelství Druhé město Martinu Reinerovi jeho další prózu, která je označována jako jeho první román.

Děj knihy je zasazen jak do osmdesátých a devadesátých let minulého století, tak do současnosti a odehrává se především v Brně. Autor nás s sebou vezme také na výlet do Londýna či Darmstadtu, kde hlavní hrdina Tomáš prochází svými důležitými životními etapami.
Autor nás vrhá rovnou do děje, který je rozčleněn na několik linií. Jedna z nich, v níž Tomáš pátrá po tajemství básníka Jiřího Macešky, je psána retrospektivně. Při tomto pátrání se dostane také do Londýna, kam Jiří Maceška ve čtyřicátých letech emigroval. Další dějová linie se odehrává chronologicky a my se dozvídáme o Tomášově osobním životě, který není nijak jednoduchý. Jeho partnerka Marta se nervově zhroutila a musí trávit dlouhý čas v psychiatrické léčebně, proto svěřuje svou teprve čtyřletou dceru Lucinku Tomášovi, který ale až doposud nemá s výchovou dětí žádné zkušenosti.
Tomáš k Lucce přilne natolik, že když se vrátí jeho partnerka z léčebny, nedokáže se o dítě rozdělit s nikým jiným. Stahuje se proto do ústraní a nechává Martu s dcerou samotnou. Kapitola, která se nachází krátce za polovinou knihy, nás odvádí do německého Darmstadtu, kde vystupuje doposud neznámá postava Jürgena. Až v závěru se dozvíme, kolik toho měl hlavní hrdina společného s básníkem Jiřím Maceškou. Jürgen, o kterém se toho dočteme v závěru také o něco více, je toho důkazem.
Častá změna časů, nenávaznost kapitol a jejich nepravidelné střídání vyžadují po nás, po čtenářích, usilovné soustředění při čtení. V celé knize chybí jakékoliv popisné pasáže, autor to prostřednictvím hlavního hrdiny, který vypráví celou knihu v ich-formě, vysvětluje. Do textu je jakoby zničehonic vložena věta, kde se říká, že čtenář nepotřebuje znát žádné popisy a že nemusí vědět, jak hlavní hrdinové vypadali. Ale je to pravdu tak?

Hana Hudečková

Reiner, Martin: Lucka, Maceška a já. Druhé město, Brno 2009.176 stran.




www.martinreiner.cz/knihy



(20. 10. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2516


Božská kořalka ze Švédska

Torgny Lindgren ve skvělé formě
Markéta Holanová
( marketa.holanova)
Jméno Torgnyho Lindgrena, jednoho z nejpřekládanějších a nejoceňovanějších švédských prozaiků, se v českém prostředí zabydlelo poměrně dobře. Po výboru ze starších povídkových textů Souchotě a jiná slova má čtenář šanci seznámit se i s jeho současnou tvorbou. Román Norrlandský akvavit vyšel ve Švédsku v roce 2007.

Torgny Lindgren: Norrlandský akvavit

Torgny Lindgren: Norrlandský akvavit

Obálka knihy Norrlandský akvavit. Zdroj: www.nakladatelstvi.hostbrno.cz

©

„Já jsem Olof Helmersson, představil se Olof Helmersson. Nedávno jsem objevil skvělou kořalku. Takříkajíc místní. Starý norrlandský akvavit.“ Olof Helmersson, 84, bývalý probuzenecký kazatel, po čtyřiceti osmi letech a třech měsících přijíždí do kraje, kde kdysi obrátil čtyři sta šestnáct duší na víru. Jak sám poznamenává, některé dokonce dvakrát.
Dlouho nad spasením bádal, až zjistil, že s obrácením a samotným Bohem je to jinak, než si celou tu dobu myslel. Proto se vrací s novým poselstvím do Västerbottenu zpět, aby své činy napravil a bývalé ovečky přivedl opět na správnou cestu.
Na smrtelném kole objíždí krajem, aby hlásal poselství. Nic ale nejde tak hladce, jak by si člověk a Olof představovali. Jeho ovečky se mají k světu, případně leží na smrtelné posteli nebo už rovnou na hřbitově, ale především se zatvrzele odmítají znovu obrátit a uznat Olofovu pravdu o neexistenci Boha.
Norrlandský akvavit je dalším střípkem z västerbottenské mytologie, kterou Lindgren ve svých prózách buduje již celou řadu let. Mýtotvorný charakter románu posilují především dva prvky. Prvním jsou epizodická vyprávění o návštěvě krále Karla Patnáctého, který přijel do kraje na kontrolu staveb odvodňovacích kanálů. Druhým prvkem je způsob zprostředkování příběhu pomocí vypravěče.
Vypravěč Norrlandského akvavitu s neobyčejným sebevědomím zpochybňuje prakticky cokoli. Prostor příběhu, västerbottenské vnitrozemí, posouvá do zvláštního kraje bytí a nebytí, stejným způsobem relativizuje i čas příběhu. Možná i díky této vskutku existenční nejistotě jsou pro postavy Lindgrenova románu jedinou jistotou vzájemné svazky, pevné v přátelství i nenávisti, přehledné jako systém odvodňovacích kanálů.
Co je tedy na Norrlandském akvavitu nového? Má vůbec cenu číst knihu, která přináší už stokrát předložené? Zcela jistě ano, a to z několika důvodů. Tematika Lindgrenových próz nebývá úplně radostná. Nejinak je tomu i u Norrlandského akvavitu, kterému vévodí nevíra, stáří a smrt. Lindgren je ale také mistrem v práci s paradoxem, což jeho prózám zajišťuje potřebný nadhled, zároveň se mu daří upozorňovat na potenciálně přehlédnutelné perspektivy. „Za tímhle dílem, vyjádřil se Olof Helmersson, lze tušit rozsáhlé a hluboké studium dějin. To opravdu ne, namítl lokálkář, spíš naopak. Což ale klidně může být jedno a totéž.“
Lindgren se v Norrlandském akvavitu pouští do experimentování. Text doplňují fotografie, obálky knih, které dají vašemu životu nový směr (Výroba úlů od Alexandra Lundgrena), nebo reklamy – román se tak stává kouzelnou koláží, opět s jasně čitelným rukopisem Lindgrenovy ironie a smyslu pro humor.
A třetím důvodem je výtečný překlad Zbyňka Černíka. Černík zachovává jemné jazykové nuance, v promluvách postav zaznívají nespisovné a nářeční výrazy, archaismy dotváří atmosféru téměř pohádkové návštěvy Karla Patnáctého.
„Zkrátka a dobře, pokračovala prodavačka a nasadila při tom slavnostní tón, tři rostliny z řádu Umbelliferae, okoličnatých, tři zdravé byliny, které se šťastným způsobem spojily v živou vodu. A nakonec se zušlechtily pomocí několika kapek sherry. Přejete si tašku?“


Markéta Holanová


Lindgren, Torgny: Norrlandský akvavit. Překlad: Z. Černík. Host, Praha 2009. 176 stran.


Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 1 (39), 9. 11. 2009.



(21. 10. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2521


Bruselské etudy


Barbora Majerová
( barbora.majerova)
Belgická metropole je sídelním městem mnoha významných evropských institucí, proto bývá často považována za poněkud upjaté město překypující uhlazenými úředníky. V pořadí druhá do češtiny přeložená kniha belgického autora Nicolase Anciona představuje Brusel a jeho obyvatele ve zcela odlišném světle.


Ačkoliv může název knihy Jak správně zabíjet snadno vyvolat dojem, že se jedná o další z nekonečné řady detektivek pochybné kvality, ve skutečnosti jde o povídkový soubor čítající dvanáct krátkých příběhů, v nichž zabíjení sice figuruje, ale rozhodně ne v hlavní roli. Ancion své povídky koncipuje především jako drobnou sondu do života řadových Belgičanů, kteří na první pohled ničím nevyčnívají z bezejmenné lidské masy, ale pod slupkou zdánlivé obyčejnosti skrývají nevšední zážitky a tragikomické události.
Hlavními postavami a vypravěči povídek jsou muži pocházející z odlišných sociálních vrstev, čtenář se tak v příbězích setká například s vrcholovým manažerem, bankovním úředníkem či bývalým kriminálníkem. Dalšími faktory, které ovlivňují děj jednotlivých povídek, jsou lokalita Bruselu a především všudypřítomná náhoda, jejíž působení dokáže v okamžiku obrátit lidský život naruby. Skvrna od omáčky na značkové košili, useknutá ruka v sáčku z fastfoodu nebo kancelářská sešívačka mají v Ancionových povídkách moc měnit osud.
Autor v knize využívá ich- i er-formy, tyto postupy se nejednou prolnou i v rámci jedné povídky, vypravěči se střídají, čímž dochází ke konfrontaci odlišných úhlů pohledu a stanovisek. Jazyk povídek je nepříliš komplikovaný, Ancion čtenáře nezahlcuje složitými metaforickými hříčkami ani krkolomnými slovními obraty. Příběhy tak místy vyvolávají dojem, že by mohly být přepisem historek skutečných lidí, které autor vyslechl kdesi v přítmí bruselského baru.
Sbírka povídek Jak správně zabíjet potěší každého se zálibou v drobných, lehce melancholických příbězích neobyčejně obyčejných lidí, které jsou okořeněné dávkou morbidity, černého humoru a smutné grotesknosti. Povídky se sice pravděpodobně nezaryjí hluboko do čtenářova podvědomí, ale bezpochyby dokáží krátkodobě pobavit a přimět k zamyšlení.


Barbora Majerová


Ancion, Nicolas: Jak správně zabíjet. Překlad: V. Dvořáková. Dauphin, Praha 2009. 152 stran.

(22. 10. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2522


Ó dobo přenáramná!

Kdo si také přihodil do požárku dnešní české literatury
Hana Bednářová
( hana.bednarova)
Antologie české romantické poezie rozšiřuje povědomí o huňatém podhoubí národní literatury, které právě v první polovině 19. století dalo vyrůst nejedné plodnici, na jejíž více či méně nápadné výtrusy narážíme dodnes.
Pod vedením literárního historika Václava Vaňka vybral kolektiv studentů oboru český jazyk a literatura na čtyřicet v zapomenutí upadajících romantických básníků 19. století. Kromě ukázek z tvorby byl každému z nich věnován i medailonek přibližující jejich zpravidla bouřlivý a/nebo tragický životaběh.
Úvodní studie rozčleněná do slibně nazvaných úseků Co je romantismus? – Česká kultura jako kultura romantická? – Co je láska? otazníky neruší: poukazuje na rozdílné přístupy k pojmu romantismus a upozorňuje mimo jiné právě na rozdílnost a kontrast, jež lze považovat za základ všech pokusů o jeho vymezení. Následující rozdělení 19. století je motivováno proměnou nazírání časových horizontů: okouzlení minulostí, zoufání si nad zjitřeně žitou přítomností a nutnost vyrovnat se s budoucností ironicky popírající ideály.
V české romantice, jak podotýká editor, od lásky se jde přímou cestou ke hrobu. S tímto na zřeteli předkládá autorský kolektiv básně a osudy autorů, jejichž předřečníky se v každém z výše vymezených období stávají známější kolegové.
Ediční poznámka, které odpustím několik zbytečných překlepů, nadhazuje problematiku úprav textů daného období vzhledem k současné pravopisné normě a zásadám druhého vydání příručky Editor a text (2006). Publikace se s touto záležitostí vypořádala se ctí, nepřímo však apeluje na pořízení širší studie zabývající se metodikou převodu obrozenské češtiny do té dnešní.
Jsem přesvědčena, že Rozkošný hrob zafunguje nejen jako doplňující vysokoškolská literatura či dárek pro cynické seniory. Kniha se stala jediným cukrovatově růžovým objektem, jehož přítomnost toleruji ve své blízkosti. Těším se na chystanou antologii prózy 19. století.


Hana Kavkomila Bednářová


Vaněk, Václav (eds.): Rozkošný hrob. Antologie české romantické poezie. Pistorius & Olšanská, Praha 2009. 183 stran.


Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 1 (39), 9. 11. 2009.
Rozkošný hrob

Rozkošný hrob

přebal antologie poezie 19. století

(http://www.pistorius.cz)


(23. 10. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2531


Beatnik a Sputnik

Murakami tentokrát sází na jistotu
Stefan Segi
( stefan.segi)
Skyllou a Charybdou literární tvorby jsou příznačnost a inovace. Odysseové literárních moří jsou proto nuceni v každém svém díle opětovně nacházet rovnováhu mezi charakteristickým a novým tak, aby výsledek reflektoval autorův styl, aniž by se dostavil nežádoucí pocit déjà vu. Poslední Murakamiho román je poutavou ukázkou autorových typických postupů. Bohužel, děje se tak pouze za cenu někdy až frustrující stagnace.




Sputnik

Sputnik




Doposud bylo do češtiny přeloženo šest Murakamiho knih, přičemž rychlost vydávání je přímo úměrná strmě stoupajícímu čtenářskému zájmu. Z jistého odstupu se jeho texty dají rozdělit do dvou skupin. Romány Kafka na pobřeží a Hard-boiled Wonderland jsou fantastické thrillery, které fungují jako alegorie tematizující postavení člověka v moderním světě. Oproti tomu Norské dřevo, Na východ od slunce a z větší části i Afterdark na čtenáře působí přímo svou lyrickou citlivostí, která může působit až dojemně, nikdy však dojímavě. I román Sputnik, má láska se pohybuje převážně v „lyrické linii“.


Roli vypravěče, který podle Murakamiho dobrých zvyklostí nešetří chandlerovskými přirovnáními, zastává čerstvě vystudovaný učitel základní školy skrývající své jméno pod literou K. Hlavní hrdinkou je však potřeštěná aspirující spisovatelka Fialka, hledající lásku a své místo ve světě. Trojici postav, která tvoří též tři vrcholy milostného trojúhelníku, doplňuje bohatá a rafinovaná Mjú coby Fialčina lesbická femme fatale.


„Sputnik“ znamená v ruštině průvodce na cestě. První satelit byl takovým titěrným spolucestujícím Země na její cestě vesmírem a svůj smysl měl právě pouze jako spolucestující. Zato Sputnik II si s sebou na cestu do kosmu vzal Lajku, aby ji už nikdy nevrátil. Takové jsou metafory, na kterých je román vystavěn. Život Fialky se totiž začíná točit kolem Mjú, jež původně rozervanou spisovatelku v batikovaném tričku přetváří ve svůj elegantní satelit. Z Fialky se postupně stává Sputnik – doprovod na cestách bez vlastní identity.


Tajuplné zmizení Fialky pak připomíná smutný osud druhého Sputniku. Murakami zde jako v předchozích románech pracuje s motivem osudové ztráty blízké osoby a zaměřuje se na to, do jaké míry je identita osobnosti formována „Sputniky“ a co z ní po jejich ztrátě zbývá. Známý půdorys hledání lásky tak pro autora představuje především námět k úvahám nad ztrátou osobní integrity v moderní společnosti a sebeodcizením, jejím nevyhnutelným důsledkem.


Murakami využívá své vypravěčské virtuozity a omezuje děj na minimum. O to větší prostor pak dostávají charakteristiky postav a především dialogy K s Fialkou o životě a literatuře. Autor konfrontuje nadšení hlavní hrdinky pro beatnický přístup k literatuře s platónským odstupem vypravěče s jeho akademickými znalostmi. Bohužel, v přemíře nejrůznějších moudrých ponaučení si čtenář může chvílemi připadat, jako by listoval některou z próz Paula Coelho. Murakami naštěstí v pravý čas vždy naznačí ironický odstup a zdůrazní subjektivní povahu rozhovorů.


Právě ty pasáže, které vybočují z tóniny udané Norským dřevem, jsou na Sputniku to nejzajímavější. Zatímco tempo vyprávění plyne půvabně, leč nevzrušeně dál, podivná příhoda tajemné Mjú vytrhne čtenáře z příjemného počteníčka a přenese ho do děsivé duševní krajiny rozdvojení osobnosti.


Přese všechno nakonec můžeme hodnotit román Sputnik, má láska pozitivně. Je to vícevrstvé dílo vybroušeného stylu, zajímavých postav, tajemné zápletky a živých dialogů. To pouze v kontextu autorovy tvorby se může dostavit pocit, že Murakami kormidluje Sputnik až příliš blízko Skylle rutiny, ač by ho čtenář viděl mnohem raději právě na druhé straně úžiny.


Stefan Segi


Murakami, Haruki: Sputnik, má láska. Překlad: Tomáš Jurkovič. Odeon, Praha 2009. 224 stran.


Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 2 (40), 19. 12. 2009.

(24. 10. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2535


Co když dostaneme šanci změnit osud?

Cvokyně Evy Hauserové měla rovnou dvě…
Magdaléna Hanušová
( magdalena.hanusova)
Eva Hauserová (1954) po studiu přírodovědné fakulty pracovala v Ústavu molekulární genetiky ČSAV. Později se stala matkou a ženou v domácnosti a mezi své záliby řadí inklinaci k feminismu. Právě tyto tři faktory daly vzniknout sci-fi novele Cvokyně, která láká čtenáře svou originální ilustrací na deskách.
Její hlavní hrdinka Nora je na profesním poli vědkyně a na poli osobního života ne moc šťastná žena, matka dvou uřvaných dětí, manželka arogantního muže a nespokojená kariéristka. Na rozdíl od celého zástupu jí podobných však právě ona dostane možnost začít znovu.
Při provádění chemického experimentu je totiž náhle vržena z roku 1988 o 8 let zpátky, do doby krátce po svatbě s Tondou. Považuje to za jedinečnou šanci, jak celý svůj život zařídit jinak. Začne se více věnovat kariéře, omezí počet potomků, od muže si nenechá již vše líbit a snaží se vyvarovat předešlých chyb. Protože ví, jak některá dřívější rozhodnutí dopadla, hodlá se z nich poučit. Dokáže ale zvrátit běh života, když sama zůstává nezměněna, se stejnými tužbami i názory? Nestane se tak jen o něco sobečtější?
Časový posun se opakuje ještě jednou, a to do roku 1978. Nora už zcela opouští svou dřívější usedlost a tak trochu lehkovážně experimentuje. Na jednu stranu sice pociťuje nové nasměrování, ale vedle toho naráží na neuspokojenost ze zkoušení variant. Až naturalistický pocit svobody vede k poněkud nekonvenčnímu jednání.
Cvokyně se ukázala jako neobyčejně zajímavá novela, která neotřelým způsobem zpracovává myšlenku osudovosti a lidské neschopnosti jednat odvážněji, lépe, nebo alespoň jinak. Děj postupně graduje a čtenář napjatě očekává vyvrcholení myšlenky. Bohužel závěr – a to především poslední stránka – představuje velké zklamání jinak nadějného příběhu. Je pravda, že se autorce podařilo dosáhnout přinejmenším velkého překvapení, protože základní otázku zvratnosti lidského osudu, kterou si čtenář po celou dobu pokládá a k jejímuž nastínění kniha zdánlivě směřuje, nakonec nechává nejen nezodpovězenou, ale zcela nepovšimnutou.


Magdaléna Hanušová


Hauserová, Eva: Cvokyně. Věra Nosková, Praha 2009. 160 stran.


http://www.noskova.eu/files/cvokyne.jpg

http://www.noskova.eu/files/cvokyne.jpg

Obálka knihy Cvokyně

foto: Magdaléna Hanušová
(přidal uživatel magdalena.hanusova)



Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 2 (40), 4. 1. 2009.
(7. 11. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2547


Nechte se unést příběhem

Cizinec o Brně
Agata Hauerová
( agata.hauerova)
Román Angličana Simona Mawera, nominovaný v roce 2009 na nejprestižnější literární cenu anglicky mluvícího světa The Man Booker Prize, byl pro mě velkým překvapením.
Po Gottlandu polského spisovatele Mariusza Szczygiela je to další kniha, která podává české dějiny a Čechy vůbec tak nějak nově. Žádné servítky, autor zobrazuje i ty nepříjemné okamžiky naší historie. Příběh nás zavede do Brna po 1. světové válce, k manželům Landauerovým (v originále se však příběh neodehrává v Brně, ale v Městě - specialita českého překladu). Ti si právě od známého německého architekta nechávají na kopci nad Brnem postavit vilu; přejí si ale, aby jejich dům byl zcela odlišný od dobového průměru - tak vznikne prostá, krychlová, ale nádherná Vila Landauer s velkým Skleněným pokojem v přízemí. Okupace však donutí Landauerovy kvůli židovskému původu emigrovat z Československa a ponechat vilu jejímu osudu. Na Skleněném pokoji se nic nezmění, dál díky němu vidíme běžet dějiny. Za protektorátu má nový účel. Je v něm zřízena pobočka ústavu pro zkoumání odlišnosti ras. Z krásného obytného prostoru se stane cosi zrůdného. Němečtí „vědci“ se v něm snaží pomocí měření a fotografování přijít na to, co odlišuje nadlidi od podlidí, Židů. Po osvobození se nakrátko stane stájí pro koně vojáků Rudé armády, pak je z něj rehabilitační pracoviště. Ale pořád si drží svou zvláštní moc. Lidé v něm cítí, co dřív nikdy nepocítili, dělají a říkají věci, na které ještě před malou chvílí neměli odvahu. Každému, kdo se v něm ocitne, změní život.
Každý jen trochu pozorný čtenář určitě v domě Landauerových pozná Vilu Tugendhat, která také stojí na kopci nad Brnem. A stejně jako poznává Brno, zdá se, že poznává i hrdiny knihy, že i tyto osudy se skutečně odehrály. Žádné přehánění nebo naopak černobílá psychologie. Román Simona Mawera mě zaujal hned od první věty a nepustil, dokud jsem ho nedočetla do konce.


Agata Hauerová


Mawer, Simon: Skleněný pokoj. Překlad: L. Novák. Kniha Zlín, Zlín 2009. 391 stran.

Obálka knihy Skleněný pokoj

Obálka knihy Skleněný pokoj

Zdroj: www.knihazlin.cz




Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 4 (42), 29.3. 2010.
(11. 11. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2562


Z venkovského synka pánem Bratislavy

Příběh z československého podsvětí
Barbora Biňovcová
( barbora.binovcova)
Veksláci, prostitutky, cikánské partičky a hlídač parkoviště. Jsou devadesátá léta a ti všichni postávají před bratislavským hotelem Ambassador a čekají na příjezd zahraničních turistů s kapsami plnými valut. Hotel Ambassador je lůnem praní špinavých peněz, korupce, násilí a lehkých žen.
Vesnický hoch Rácz se vydává do města vydělat nějaké peníze, aby mohl zabezpečit svou snoubenku. Na tu zapomene záhy poté, co je zaměstnán v hotelu Ambassador a zorientuje se v tamějším prostředí. Díky své mazanosti a tvrdé pěsti si postupně podmaní všechny, kdo s hotelem mají co dočinění – od pouličních šmelinářů přes personál až po samotného ředitele. Z poctivého a bezelstného mladíka se stává nelítostný mocichtivý boss.
Morální skolióza způsobená tíhou peněz. To je ústředním tématem prvního příběhu trilogie slovenského autora Petera Pišťanka Rivers of Babylon, který se v listopadu dočkal svého českého překladu. Jeho děj je jednoduchý a často předvídatelný. Díky stručnému a energickému podání má ale spád. Šmrnc mu také dodává nadsázka, zveličující každou druhou výpověď, a skutečné grády pak jeho kmotrovsky-groteskní charakter. Na jedné straně tu máme uhlazený svět mafiánů, v němž kdo dodržuje pravidla, snadno přijde k penězům, a kdo je nedodržuje, ještě snáz k újmě na zdraví. Prostředí vytvořil a udržuje krutý Capo di Tutti Capi Rácz, ovšem nesdílí ho sám. Má pod sebou řadu poddaných a tito jeho La Consiglieri a l' Soldati připomínají svým intelektem a schopnostmi spíše než příslušníky rodu Corleone postavičky ze Spolčení hlupců J. K. Tooleho. Svými počiny se mnohdy dostávají do situací tak extravagantních, až se musíme rozesmát a sami sebe zeptat: „No je tohle možný?“
Tato humorem a erotikou naditá kritika československé porevoluční společnosti je jen jednou z řady stejně čtivých próz Petera Pišťanka. U nás je tento velice plodný autor téměř neznámý, a to proto, že ačkoliv píše už od počátku devadesátých let, teprve loni se jeho tvorba dostala do rukou překladatelů Kristýny a Miroslava Zelinských. Ti kromě románu Rivers of Babylon I. zatím stihli do českého kabátu převléknout pouze povídkový triptych Muzika.


Barbora Biňovcová


Pišťanek, Peter: Rivers of Babylon I. Překlad: K. Zelinská, M. Zelinský. Kniha Zlín, Zlín 2009. 295 stran.


Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 2 (40), 4. 1. 2010.


Obálka knihy Rivers of Babylon I.

Obálka knihy Rivers of Babylon I.

zdroj: www.kosmas.cz

(11.11.2009, Praha)


(11. 11. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2563


Tichým vězněm vlastní mysli

Kam vede Cesta z mlčení?
Klára Zindulková
( klara.zindulkova)
Představte si, že najednou neumíte mluvit. Nejste schopni ani číst, ani rozumět čemukoli řečenému. Takové věci se stávávají a může za ně cévní mozková příhoda. Existují však lidé, kteří silou vůle ztrátu řeči postupně překonají. Jedna z nich o tom napsala knihu.
Po prvních stránkách nijak originálního autobiografického vyprávění přichází zlom. Bývalá letuška se stává obětí afázie a ocitá se v nemocnici se zjištěním, že nikomu nerozumí a nedokáže mluvit. Postupně poznává, že i tak jednoduché úkony, jakými je čištění zubů či sprchování, se musí znovu učit. Její stav se díky pevnému odhodlání pozvolna lepší a po týdnech se vrací k manželovi a dvěma dcerám; komunikace však stále selhává.
Napsat příběh téměř podle pravdy má své výhody i svá úskalí. Zde vidíme obojí. Autobiografický popis z pohledu dezorientované pacientky nás vtáhne do děje, uvědomíme si její nesnesitelnou izolaci - přemýšlí sice jako dřív, ale téměř není schopna komunikovat. Jsme svědky jejích pokusů o dorozumívání s lékaři i vlastní rodinou, její úporné snahy stát se znovu alespoň trochu samostatnou. Dlouhé dny v zajetí vlastní mysli střídají záblesky dobrodružných vzpomínek na lety do nejrůznějších koutů světa, plné leckdy pěkně napínavých okamžiků. A zas to nekonečné přemítání, jak se naučit vyslovovat a počítat aspoň do dvaceti.
Ale byla zmíněna i úskalí. Chybí tu jakýsi univerzální vypravěč, který by přesáhl rámec mysli hlavní hrdinky a přiblížil nám třeba lékařskou diagnózu nebo pocity ostatních členů rodiny – čím se lišily od toho, jak je vnímala sama pacientka? Její manžel se jí snažil pomáhat, jak jen to šlo. Ale s čím se musel vyrovnávat on, jak se to odrazilo na jejich vztahu, zda se znovu dokázali sblížit – to se z vyprávění nedozvíme. Druhou pastí číhající na „příběhy podle skutečnosti“ je celková epická kompozice. Kde začít a čím skončit? Jak stránky ubíhají, přemýšlíme, jak to celé dopadne. Když dočteme poslední stránku, uvědomíme si, že vyvrcholením a zakončením celého příběhu měla být chvíle, kdy hrdinka po dlouhých měsících znovu usedá do letadla... Že to byla závěrečná pointa, bohužel zjistíme až zpětně z toho, že kniha prostě už dál nepokračuje.
Shrnuto - cenný psychologický dokument o jedné nemoci, ovšem bez výrazné literární formy.


Klára Zindulková


Bartoníčková, Viktorie; Dvořáková, Alžběta: Cesta z mlčení. Portál, Praha 2009. 104 stran.


foto: Portál
(přidal uživatel klara.zindulkova)

(11. 11. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2566


Před oponou za oponou

Lotyšský autor Pauls Bankovskis poprvé v češtině
Eva Haderková
( eva.haderkova)
Pauls Bankovskis je jeden z nejúspěšnějších a nejproduktivnějších lotyšských autorů mladší generace. Debutoval v roce 1996 povídkovou sbírkou Strom vs. Bokasína. Od té doby vydal dalších devět románů a čtyři povídkové knihy a nedávno vyšla v nakladatelství Argo jeho kniha z roku 2002 Čeka, bomba, rokenrol.
Kniha zachycuje osudy několika obyvatel Rigy, která rozhodně nepůsobí jako hlavní město. V žádném případě se nejedná o příběhy veselé. Na druhou stranu nepůsobí ani příliš tragicky, spíš jako líčení každodenní reality na „divokém východě“. Setkáme se se znásilněním, ukousnutými hlavičkami živých holubů, protistátní činností, osudovou láskou i nenávistí k vlastnímu dítěti. A to je vlastně všechno, co se dá o ději románu říct.
Mnohem zajímavější je sledovat skryté dění. Před našima očima se odvíjí příběh rodící se svobody, tajní agenti se pozvolna stávají revolucionáři zakládajícími protistátní organizace a berlínská zeď spolu s železnou oponou pomalu padá. Objevují se i „historizující“ pasáže o objevení AIDS, zavádění počítačů do domácností nebo rozmachu pornoprůmyslu. Vše je líčeno jakoby s chladným smířením.
Vůbec nejpůsobivější na celé knize je její formální dělení. Ač poměrně útlá, je kniha členěna do dvou dílů (léta 1978-1979 a 1982-1989), ty jsou dále rozděleny do částí podle ročních období, která ovšem neodpovídají tak docela popsané situaci. V jednotlivých kapitolách se hojně používá kurziva – jednak pro jakousi retrospektivu, jednak jako vnitřní dialog. Nicméně takováto „roztříštěnost“ přidává knize na dynamice a dokonce trochu problematizuje její chápání.
Vlastně pořád nevím, co si o tomto díle myslet. Lze ho doporučit jako příjemnou, ne příliš náročnou četbu před spaním nebo na cesty. Nudit se nebudete a nemusíte se ani stydět před známými. Na druhou stranu není nutné nad touto knihou příliš přemýšlet, neurazí, ale ani příliš nenadchne.


Eva Haderková


Bankovskis, Pauls: Čeka, bomba, rokenrol. Překlad: M. Škrabal. Argo, Praha 2009. 279 stran.


Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 4 (42), 29.3. 2010.
(12. 11. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2571


Čaroděj jménem Oz

Nezapomenutelná cesta osudy
Denisa Garciová
( denisa.garciova)
Snad nejznámější současný izraelský spisovatel Amos Oz (1939), který je již několik let spekulovaným kandidátem na udělení Nobelovy ceny za literaturu, přijel do Prahy osobně představit překlad své knihy Příběh o lásce a tmě, jejíž hebrejský originál vyšel už v roce 2003. Amos Oz působil při autorském čtení velmi klidně a vyrovnaně, jak se zřejmě k jeho věku sluší, občas zavtipkoval, ale jeho vrásčité čelo jako by dávalo znát, kolik toho prožil. Na stránkách své knihy píše, že jako malý nechtěl být spisovatelem, ale knihou. Možná se mu splnilo obojí.

Tato kniha je pozoruhodná jak obsahově, tak kompozičně. Příběh o lásce a tmě představuje rozsáhlou vzpomínkovou prózu, ale nejedná se jen o sbírku memoárů, vždyť i sám autor bez skrupulí přiznává, že některé události popisuje za pomoci vyprávění svých blízkých či dokonce z jejich autobiografií, deníků či jiných próz. Jednotlivé kapitoly prokládá pohádkami vyprávěnými svou matkou, básněmi nejrůznějších izraelských spisovatelů či příběhy, které si sám jako dítě vybájil ve své bujné fantazii. Styl vyprávění se také v průběhu knihy proměňuje. Některé pasáže jsou zachyceny okem kamery jako reportáž (s jasnou snahou o objektivitu). Tady Oz vystupuje pouze jako nezúčastněný pozorovatel. Jiné jsou naopak velmi niterné a subjektivní. Bezprostřední, možná trochu naivní části nahlížené prizmatem autora-chlapce se mísí s dospělým viděním plným reflexí a úvah.
Děj není lineární, což nás u memoárové literatury zase tolik nepřekvapí. Amos Oz jako by vyprávěl tak, jak mu vzpomínky přicházely na mysl, opak je ale pravdou. Dílo je promyšlené a pečlivě utříděné. Oz se vrací ke svým velmi rozvětveným kořenům, a to důkladně. Vypráví o svých předcích z otcovy i matčiny strany – přičemž každý z těchto osudů by snad vydal na samostatnou knihu. Každému členu rodiny věnuje dostatek pozornosti, vykresluje jeho život od narození až do smrti. Životy jednotlivých příbuzných však nejsou svázány v samostatných kapitolách, ale prostupují celou knihou a prolínají se s Ozovým vlastním příběhem. Tyto osobní historie zároveň ilustrují dobu, popisují nelehký život východoevropských Židů, kteří se rozhodli odejít hledat nový domov. Jsme tak svědky zásadních mezníků, které utvářely moderní židovské dějiny (např. vznik státu Izrael, arabsko-židovská válka atd.). Každá celospolečenská událost má v této knize svou určitou perspektivu, je podána z pohledu konkrétní postavy, avšak je za ní vždy znát osobní Ozův názor na danou věc.
Těžiště knihy leží v nepřeberném množství mikropříběhů, do kterých nám autor dává nahlédnout. O tom, že je Amos Oz opravdu zdatným vypravěčem, se přesvědčíme hned po prvních stránkách. Dozvíme se o všem – o věcech běžných, každodenních, ale i o příhodách výjimečných, které pro něj měly zvláštní, neopakovatelné kouzlo. Příběh o lásce a tmě je především vyznáním, očistnou zpovědí. Při postupném líčení dětství stráveného sice v Jeruzalémě, ale výrazně ovlivněného evropskými kořeny a myšlením, se nám mezi radostnými zážitky postupně rozkrývá tíha očekávání, která byla do malého Amose od raného věku vkládána. Prostředí učenců, vědců a literátů Oze do značné míry determinovalo. Hodně četl a už jako dítě byl navyklý chovat se ve společnosti jako dospělý, zároveň měl však stále dětskou snivou duši.
Zásadním zvratem byla matčina nemoc a následná sebevražda. Tato bolestná událost jako by v něm něco zlomila. Snažil se zpřetrhat vazby s rodinou, odešel do kibucu Chulda. Zřekl se otcova příjmení Klausner, jako by se tím chtěl oprostit od všeho, co by mu připomínalo jeho dřívější život, a zvolil si nové jméno – Oz (v hebrejštině znamená síla). Postupně dospívá a hlavně dozrává. Začíná se svou spisovatelskou kariérou a navzdory všem pokusům vydat se vlastní cestou zjišťuje, že nemůže popřít sám sebe, svoji identitu.
Příběh o lásce a tmě je intimní, zároveň však velmi otevřenou knihou plnou úvah, vtipu, ale i osobních tragédií. Kniha je svědectvím o tom, jak dalekou cestu musíte urazit, abyste na jejím konci našli sami sebe.


Denisa Garciová


Amos OZ

Amos OZ

přebal knihy příběh o lásce a tmě (zdroj www. paseka.cz)




Oz, Amos: Příběh o lásce a tmě. Překlad: M. Žantovský. Paseka, Praha 2009. 472 stran.


Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 2 (40), 4. 1. 2009.

(12. 11. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2569


Kuchařka s příběhem

Francouzská Pochoutka na český jazýček
Olga Pavlova
( olga.pavlova)
Tento rok byla do češtiny přeložena prvotina francouzské spisovatelky Muriel Barberyové Pochoutka, která již v roce 2000 získala Cenu za nejlepší dílo gurmánské literatury.

Při prvním vizuálním setkání s publikací nám nemůže ujít reklamní trik nakladatelství - hned na obálce je napsáno, že kniha je „od autorky bestselleru S elegancí ježka“, a na mě to třeba zabralo. Přesto jsem nelitovala.
Na stránkách Pochoutky se před našima očima otevírá óda na jídlo, na výtečnost chuti a tajemství prvního sousta. Kniha nemá žádný dynamický příběh. Skládá se z chuťových dojmů umírajícího kulinárního kritika a vzpomínek jeho blízkých.
Každá kapitola, převyprávěná géniem chuti, připomíná recept - nejen obsahově, ale i graficky. Například když autor píše o toastu, vidíme i na obrázku lehce osmažený čtvereček bílého chleba. Zároveň se můžeme ponaučit, jak připravit ten nejdokonalejší toast na světě a jak se ona věc kombinuje s máslem a jinými pochoutkami.
Ale Pochoutka nevypráví jen o jídle. Kapitoly, v kterých vystupují vedlejší postavy, doplní čtenáři celkový obraz kritikovy osobnosti. Připomíná to horskou dráhu, kde se apercepce hlavní postavy v našem vědomí mění podle úhlu pohledu osoby, která ho hodnotí. Zároveň tyto kapitoly rozšiřují i příběhovou rovinu novely, což jí jedině prospívá.
Existují různé životní filozofie, které jsou spojené s religiozitou nebo nějakou jinou panaceou, jež pomáhá lidem žít a přežívat. V Pochoutce nepřítomnost příběhu nahrazuje svérázná životní panacea - filozofie jídla, která se novelou vine od první do poslední kapitoly a vrcholí géniovým objevem jeho hledaného ideálu.
Celkově Pochoutka představuje knihu, která se lehce čte, ale zároveň zanechává něco ze své lásky k jídlu a kuchařské filozofii.


Olga Pavlova


Barberyová, Muriel: Pochoutka. Překlad: P. Christov. Host, Praha 2009. 128 stran.


Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 4 (42), 29.3. 2010.
(13. 11. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2574


Ožrala, tupec a cynik? No a…?

Kolekce dosud nesebraných spisů Charlese Bukowského
Dominik Melichar
( dominik.melichar)
Osm let chodil univerzitní profesor David Stephen Calonne po knihovnách a archívech. Osm let se setkával s přáteli, rodinnými příslušníky a odborníky a jen díky tomu mohla v roce 2008 vyjít v nakladatelství City Lights v San Francisku kniha Portions From a Wine-Stained Notebook, Uncollected Stories and Essays, 1994–1990. Kniha dosud nesebraných spisů Charlese Bukowského.
Díky rychlé a kvalitní práci pětice překladatelů – Boba Hýska, Martiny Knápkové, Michaly Markové, Ladislava Nagyho a Martina Svobody – a redaktorů nakladatelství Argo jsme se už letos dočkali českého vydání souboru pod názvem Pobryndané spisy. Fanoušci prozaika, básníka, romanopisce a vůbec literárního samorosta Charlese Bukowského se mohou konečně znovu s chutí ponořit do jeho originální poetiky.
Ti, co stejně jako já znali dosud jen autorovu prozaickou a básnickou tvorbu, budou možná překvapeni, že se Bukowski věnoval i esejím (Nesouvislá esej o poetice a podělaným životě napsaná na šesti pivech) a dokonce i literárně-teoretickým textům (Artaudova antologie). Čtenář zvyklý na Bukowského a vyhledávající ho pro specifičnost jeho textů se nemusí obávat, že by snad sklouzával k suchopárným akademickým rozborům. Už z titulků lze poznat, že si Bukowski neláme hlavu s pravidly, která tyto žánry vyžadují, a my tak máme možnost číst peprné výlevy znechucení nad současnou poezií, odsuzování spisovatelských autorit pro neschopnost nebo bezpohlavnost či paběrkování na tzv. Americkém snu. Nejlépe to asi vystihuje v recenzi Starý ožrala, kterému přestalo přát štěstí (MK): Nejsmutnější na tom všem je ona americká realita, kde každý musí být vítěz. Cokoliv jiného je nepřijatelné.
Do spisů jsou zařazeny nejranější Bukowského povídky Důsledky mého strohého odmítnutí (1944) a Dvacet tanků z Kasseldownu (1946), kde definoval beatnictví dávno před Jackem Kerouackem. V „Důsledcích“ poznáváme zárodky jeho klasického stylu, prodchnutého chlastem, děvkami nebo dostihy, a mezitím hledá způsob, jak vyzrát nad životem. „Dvacet tanků“ je jejich pravým opakem. Je to pochmurný text, kde cítíme vliv jeho vzorů Nietzscheho a Dostojevského a jehož styl znovu opakuje v posledním románu Škvár, kde se již zamýšlí nad svým životem.
V knize jsou i úplně první texty z jeho legendárních Zápisků starého prasáka, jež začaly vycházet v šedesátých letech v časopise Open City. Bukowski ve svých fejetonech věnuje prostor všem možným tématům; od postupu, jakým se mají policisté řídit vůči opilým řidičům, až po krátký příběh o tom, proč se v jeho prózách hojně vyskytují „sračky“.
Výbor samozřejmě obsahuje i klasické povídky, které jen neměly tu čest být zařazeny do některých z mnoha samotným autorem uspořádaných sbírek. Jsou to ovšem skvělé povídky, nad kterými se budete potrhle smát (Kterak mi nikdo nevěřil, že jsem Allen Ginsberg), červenat (Zdravý pohyb na zdravém těle) nebo jen nevěřícně kroutit hlavou (Jak se to seběhlo). Téměř všechny texty jsou prostoupeny zmínkami o jeho vzorech L. F. Célinovi, E. Poundovi, D. H. Lawrencovi nebo I. S. Turgeněvovi.
Výbor sestavil D. S. Calonne opravdu znamenitě. Knihou procházíme jako Bukowského životem. Nejprve ho poznáváme jako mladého v jeho prvních dílech, procházíme esejistickými experimenty a ožraleckými výlevy a na konci, stejně jako autor, bilancujeme nad životem a potýkáme se smrtí. Téměř na závěr se tak konečně setkáváme s jeho vůbec největším vzorem Johnem Fantem v úchvatné, melancholické a téměř nebukowské Vzpomínce na velikána.

Tleskám překvapivě hbité redaktorské práci Arga, díky níž můžeme už rok po prvním, americkém, vydání vzít do ruky český překlad. Podtrhuje to jen celkovou oblíbenost díla Charlese Bukowského v tuzemsku, a to i přesto, že jej mnozí stále považují za brakového spisovatele. Bukowski by se tomu jen zasmál, otevřel by si lahváče a řekl něco ve stylu: Ukažte mi co píšou oni… Nebo ne, stejně to stojí za…


Dominik Melichar


Bukowski, Charles: Pobryndané spisy : dosud nesebrané povídky a eseje z let 1994-1990. Argo, Praha 2009. 280 stran.


Pobryndané spisy

Pobryndané spisy

zdroj: http://www.argo.cz/

foto: Dominik Melichar
(přidal uživatel dominik.melichar)



Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 2 (40), 4. 1. 2010.
(13. 11. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2578


Tajná služba a zimní radovánky

Bond na horách
Gabriela Romanová
( gabriela.romanova)
V nakladatelství XYZ vyšlo první české vydání Flemingova románu On Her Majesty’s Secret Service, v překladu Ivana Němečka zní V tajné službě Jejího Veličenstva.
Napětí. Ohrožení. Smrt špehující za dveřmi. To vše nedovede čtenáře k šílenství jedině díky jistotě, která má jméno James Bond. Převleky a falešná identita, nezávazný milostný románek, jenž agentovi 007 poskytuje kromě odreagování i cenné informace o nelidských praktikách a úskocích protivníka. Tím není nikdo jiný než bezskrupulózní psychopat Ernst Stavro Blofeld, vůdce teroristické organizace SPECTRE, tentokrát prahnoucí po šlechtickém titulu, který by přelepil jeho zločineckou minulost a přilil další kapku do bezedného poháru jeho ješitnosti.
Román odkrývá na zasněžené švýcarské kopce pohled poněkud drsnější, než nabízejí katalogy cestovních kanceláří. Horský masiv Piz Gloria, kam je situována Blofeldova pokusná laboratoř, splňuje očekávání exotičnosti prostředí. Aby si čtenář vychutnal téměř osobní účast v nebezpečné misi, nezapomněl autor „přiložit“ do vyprávění několikeré zprávy z oddělení Přísně tajné. Navíc ani v tomto dílu (v anglickém originále jde o jedenáctou bondovskou knihu) nechybí prostředky, které spolehlivě odbourají klid našich nervů při popisu kritických scén. Úsečná akční zkratka, momentové střídání optiky a Bondův vnitřní hlas stupňují adrenalin při lyžařském sjezdu a vypjaté honičce zledovatělou bobovou dráhou. A navíc se zdá, že život královského agenta se jednou provždy změní uzavřením sňatku s dcerou kápa korsické mafie, Teresou di Vicenzo. Seznámení s ní ve francouzském kasinu je ve skutečnosti poněkud zdlouhavým vysvětlováním strategie hazardní hry, jinak ale Fleming využívá střihu ke změně scén přesně včas.
Kromě věčně neposedného pramínku vlasů, volně spadajícího nad levé obočí, je jen jediná věc, která dvounulovému agentovi kazí fazónu. Překlad Ivana Němečka. Jde sice o první českou verzi tohoto románu, to ovšem neomlouvá zbytečné vymýšlení kostrbatých slovních spojení, když k nim existují jednodušší ekvivalenty. Za všechny například „puchýřky od opalování v levém koutku úst“ - proč je hned napoprvé elegantně nenahradit slovem opar? Ani James Bond si nemůže dovolit mířit dvakrát!


Gabriela Romanová



Fleming, Ian: V tajné službě Jejího Veličenstva. Překlad: I. Němeček. Nakladatelství XYZ, Praha 2009. 283 stran.

V tajné službě Jejího Veličenstva obal

V tajné službě Jejího Veličenstva obal

ilustrace: www.xyz-knihy.cz
(přidal uživatel gabriela.romanova)



Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 4 (42), 29.3. 2010.
(14. 11. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2581


Kde řeč je poslední potravou

Nejen o hladu očima Herty Müllerové
Sophie Henriette Košťál & Denisa Garciová
( denisa.garciova)
Nobelova cena za literaturu zamířila po deseti letech opět do Německa. Autorka Herta Müllerová (1953) získala cenu za rok 2009. Pro mnohé to byla nečekaná volba. Je toto ocenění oprávněné? „Snad se nemýlili,“ byla reakce Herty Müllerové, čerstvé laureátky Nobelovy ceny za literaturu. Její nejnovější román Atemschaukel se zabývá osudem německo-rumunských občanů na nucených pracích v trestných táborech „Nowo-Gorlowka“ v době Stalinovy vlády.
Tato relativně nedávná, totalitou poznamenaná minulost je do určité míry v Rumunsku stále tabu. Mladý homosexuální hrdina Leopold Auberg se jako rumunský Němec dostává do sovětského lágru. S ním tu čtenář prožije pět let života „na počátku existence“. Tato slova používal básník Oskar Pastior, který zemřel v roce 2006 a jehož zkušenosti z takovýchto ukrajinských táborů byly předlohou k románu. Román vznikl v úzké spolupráci Müllerové a Pastiora, což je patrné zejména na používané mluvě. Je psán velmi krátkými větami – mají rozsah nejvýš do půl řádky, jedná se o zkratkovitý způsob vyjadřování, který je utvářen hlavně praktickými potřebami. V každém slově, v každé použité větě se odráží oněch strašných pět let strávených v táborech.
Děj je vystavěn na směsi reálných událostí a fiktivních příběhů, skutečných a někdy i smyšlených osob. Mnohá místa románu působí skoro surrealistickým dojmem. A to zejména v pasážích, kde hrdina blouzní hladem. Celou knihou prostupují metafory a umělá slovní spojení (jak už prozrazuje sám titul knihy) usilující o zachycení nepopsatelného – například všudypřítomného hladu, strachu či odcizení. Přesně takto se má chápat a číst tento text. Ačkoliv autorka nepoužívá přirovnání a nelíčí obrazy („Hungerengel“, „Herzschaufel“, „Blechkuss“, „Hautundknochenzeit“, „Tageslichtvergiftung“), které by rozpoutaly ohňostroj asociací v hlavě čtenáře, tyto obrazy se zaryjí čtenáři hluboko pod kůži. Je to jako listovat albem fotografií – velmi silné a intenzivní.
K vlastní subjektivitě Müllerové patří popisy, které jsou nezvyklé, mimořádné a jejichž líčení zaráží stejně tak jako celý styl románu. Jde o celkovou koláž jednotlivých střípků charakteristickou tím, že se jeden úsek liší od druhého. Gros románu leží v neobyčejné síle slov – ve jménech, pojmech, které ačkoliv jsou nové a neotřelé, tak si najdou cestu přímo k podstatě věci. Husté metafory tvoří z textu velmi intenzivní a naléhavé dílo, k němuž bychom v tomto ohledu v německé literatuře jen stěží hledali rovnocenného partnera. Atemschaukel je manifestem paměti a především jazyka, protože poezie je tady prostředkem k přežití. Jestliže není po ruce nic k jídlu, nasadí řeč. Je to potrava ze slov: „Ich esse einen kurzen Schlaf.“ [č. Jím krátký spánek.] Je to způsob, jak uniknout. Oproti tomu slova na papíře, zdá se, nemají žádnou váhu, jak dosvědčuje například to, že Leo začne obchodovat s listy z knih klasiků, které si do lágru dovezl, jako s cigaretovým papírem.
Česky zatím tento román Herty Müllerové nevyšel. Čtenáři se však mohou začít těšit, neboť nakladatelství Mladá fronta, které vlastní exkluzivní práva na překlad díla této autorky, již vydání Atemschaukel (Houpavý dech) avizovalo, a to v překladu Radky Denemarkové. Taktéž by se měl objevit i překlad dalšího zásadního díla Müllerové Der Mensch ist ein grosser Fasan auf der Welt (Člověk je velký bažant na světě) z roku 1986, a to už na jaře příštího roku.
Autorku výbor Švédské akademie věd ocenil za to, jak „prostřednictvím koncentrované poezie a otevřené prózy líčí krajinu vyděděnců“. Je to taková chytrá, smělá a zároveň citlivá a politicky laděná volba!


Sophie Henriette Košťál & Denisa Garciová


přebal knihy Atemschaukel

přebal knihy Atemschaukel

(zdroj: www.hanser-literaturverlage.de)




Müller, Herta: Atemschaukel. Hanser, München 2009. 304 stran.


Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 2 (40), 4. 1. 2010.
(17. 11. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2594


Spolek pro ochranu čtenářovy duše

I dospělí občas umějí psát dětskýma očima
Eva Levorová
( eva.levorova)
V loňském roce se dočkala zbrusu nového vydání novela Jiřího Roberta Picka Spolek pro ochranu zvířat. Kniha, jejíž podtitul ukrývá závažnou, nejen literární, ale i lidskou otázku. A při jeho čtení mrazí v zádech: humoristická – pokud je to možné – novela z Terezína…
Židovští autoři, píšící o svých příšerných zkušenostech z druhé světové války, obvykle dle vlastních slov píší, protože musí. Potřebují sdělit světu, co se dělo, aby se s tím sami mohli částečně vyrovnat a aby ti, kdo nezažili, také věděli a nezapomněli. A lidé jejich knihy čtou a znovu a znovu žasnou a trnou a otřásají se odporem a sotva mohou věřit, že se „to“ dělo.
J. R. Pick svou novelu napsal jinak. Drsný život v terezínském ghettě („Většina lidí říkala zásadně v ghettě místo v ghettu. Snad proto, že ghetto byl pro ně svět. A oni nežili ve světě, ale v ghettě.“) líčí z pohledu čtrnáctiletého Toniho. Chlapce, který leccos dokáže nazírat ještě se svou dětskou naivitou, ale něco zase vnímá v naprosto ostrých obrysech a s notnou dávkou cynismu. On, jeho matka a několik známých se snaží žít – udržet si aspoň mlhavou představu „normálního“ života. A k němu patří to, že věnujete čas nějakému koníčku. Toni se proto upíná na myšlenku ochraňování zvířat. Jenže se zvířaty to máte v ghettě těžké, co si budeme namlouvat, ono jich tam moc není. Ale... Koneckonců i taková blecha se dá považovat za zvíře, když se na to nedíváte moc přísně…
Zbývá pokusit se zodpovědět otázku, zda lze tuto novelu označit za humoristickou. Není depresivní ani příliš tragická. Ale humor v ní nenajdeme. Spíš celkem milé vyprávění v kulisách strašlivé tragédie. Tyto kulisy v příběhu však nehrají velkou roli, i když jsou jeho nedílnou součástí. A tak vlastně Toni ve svém dětsky upřímném vyprávění ochraňuje mnohem více nás, čtenáře, než ta nešťastná terezínská zvířátka.


Eva Levorová


Pick, Jiří Robert: Spolek pro ochranu zvířat. LEDA, Praha 2009. 120 stran.

Spolek pro ochranu zvířat

Spolek pro ochranu zvířat

www.leda.cz




Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 5 (43), 13.5. 2010.
(20. 11. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2596


Bůh je mrtev? Nietzsche si měl zajet do Finska…

Lidé nepotřebují víru – ale bohové potřebují věřící
Petr Nagy
( petr.nagy)
Zásluhou havlíčkobrodského nakladatelství Hejkal se již několik let dostávají do rukou českých čtenářů díla jednoho z nejpopulárnějších současných finských autorů – Arta Paasilinny (1942). Nyní se na pultech českých knihkupectví objevil jeho román Syn boha hromovládce (1984).
Paasilinna již na počátku 70. let zanechal novinářského řemesla, aby se stal spisovatelem z povolání, a od té doby s železnou pravidelností vydává každý rok novou knihu. Dnes je autorem takřka čtyř desítek próz, převážně humoristických románů, i několika titulů nebeletristických a jeho díla jsou nejen hojně překládána, ale řada z nich se již dočkala i filmové adaptace.

Na finském nebi začíná být rušno – jeho božští obyvatelé, jimž velí nejvyšší bůh Ukko, se již nemohou dívat na úpadek prastaré víry mezi křesťanstvím poblouzněnými Finy a rozhodnou se jednat. Syn jejich náčelníka – přezdívaného též bůh hromovládce – mladý a dychtivý Rutja je vyslán mezi smrtelníky, aby po vzoru Ježíše Krista obnovil slávu a moc původního finského náboženství. Netřeba podotýkat, že pobyt nadpozemskou mocí obdařeného a současně v moderním světě tápajícího božského mladíka s sebou přinese celou řadu nevšedních situací…

Paasilinnův román a jeho humor neztratil od doby prvního vydání nic na své břitkosti a jeho vtipné glosování soudobého světa osloví i čtenáře neznalého prostředí, v němž se dotyčný příběh odehrává. Autorův čtivý styl prozrazuje bohaté zkušenosti se zvoleným žánrem i řemeslnou dovednost a jím vytvořené postavy navzdory své osobitosti nesklouzávají do roviny pouhých karikaturních figurek. Syn boha hromovládce představuje kvalitní oddechovou literaturu přinášející svým recipientům – i v povedeném českém překladu Jana Petra Velkoborského – požitek z poutavého příběhu, okořeněného štědrou dávkou pravého severského (tedy trochu černějšího) humoru.


Petr Nagy


Paasilinna, Arto: Syn boha hromovládce. Překlad: Jan Petr Velkoborský. Hejkal, Havlíčkův Brod 2009. 216 stran.


Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 3 (41), 9. 1. 2010.
(22. 11. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2601


Vivi a smažák v housce

O víláckém putování do světa lidí
Barbora Majerová
( barbora.majerova)
Pohádka oděná do moderního hávu – i tak lze charakterizovat nejnovější literární počin Markéty Pilátové, která se do českého literárního povědomí zapsala především coby autorka vysoce ceněných románů Žluté oči vedou domů (2007) a Má nejmilejší kniha (2009).
Dosavadní prozaická tvorba autorky je úzce spjata s jihoamerickým kontinentem. Markéta Pilátová, která v současné době působí v Buenos Aires, děj výše uvedených děl částečně situovala právě do latinskoamerické oblasti, čímž jim dodala nádech exotiky a tajemství. Její prozatím poslední kniha Víla Vivivíla a stíny zvířat je zcela odlišná, neodehrává se v Brazílii ani Argentině, ale na pomezí pražského Břevnova a fantastického světa víl, není určená dospělým, ale dětem.
Malá neposedná víla Vivivíla, zvaná Vivi, byla za své nevhodné chování (zejména za neustálé vyplazování jazyka na starší víly a víláky) vykázána z poklidného bažinatého víláckého světa. Podmínkou pro návrat je vykonání 155 dobrých skutků, jimiž má vykompenzovat své prohřešky proti vílímu bontonu. Vivi se tak ocitá v současné Praze, kde poznává osmiletou nevidomou Emu, jejího psa Rafa a kluka Pepíka, hrdého majitele věčně ospalé vakoveverky Lumi. Ve světě lidí, z něhož mají všichni obyvatelé vílácké říše nevysvětlitelnou hrůzu, Vivi poznává spoustu nových a nadmíru vzrušujících věcí: výtečný smažák v housce nebo jízdu tramvají. Střetává se zde ovšem také s lidskou zlobou, sobectvím a chamtivostí. A nebyla by to temperamentní a svérázná Vivivíla, kdyby se nepokusila za pomoci Emy, Pepíka a obra s prázdnou hlavou učinit těmto zlořádům přítrž.
Jazyk, jímž Pilátová vílí příběh vypráví, je vzhledem k dětským adresátům prostý a srozumitelný, nicméně v některých pasážích je zjednodušen natolik, že může vyvolat dojem jisté verbální těžkopádnosti. Černobílé ilustrace Jakuba Zicha, které vyprávění doplňují, jsou naopak velmi nedětské a ponuré, nejeden čtenář konzervativnějšího ražení by mohl namítnout, že publikace určená dětem si žádá spíše obrázky barevné a veselejší. Navzdory těmto nedostatkům děj knihy vykazuje všechny potřebné atributy, jež správnému pohádkovému příběhu neodmyslitelně náleží: boj dobra proti zlu, výskyt nadpřirozených postav a šťastný konec – a to je pro malé čtenáře nejdůležitější.


Barbora Majerová


Pilátová, Markéta: Víla Vivivíla a stíny zvířat. NLN, Praha 2009. 72 stran.


Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 3 (41), 12. 1. 2010.
(11. 12. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2626


Zdlouhavý a poměrně obyčejný

Život Oskara Wajda
Barbora Biňovcová
( barbora.binovcova)
Mimoňský, tlustý komiksák, který žije v diktátorské zemi a navíc pochází z prokleté rodiny – nezní to zajímavě?
Román The Brief Wondrous Life of Oscar Wao z pera dominikánsko-amerického spisovatele Junota Díaze získal řadu literárních cen, mezi nimi i Pulitzerovu cenu za beletrii pro rok 2008. Překladatelka Barbora Punge Puchalská si ale podle mě za Krátký, leč divuplný život Oskara Wajda Cenu Josefa Jungmanna za rok 2009 neodnese. Nechci nijak podceňovat dovednosti Barbory Puchalské (Zlodějka, již z originálu Sarah Watersové přeložila v loňském roce, sklidila velký čtenářský úspěch), při čtení tohoto románu jsem se ale nemohla zbavit pocitu, že vyprávění něco chybí.
Amerikanistka Hana Ulmanová mi pomohla zjistit co. V pořadu Českého rozhlasu 3 Mozaika, odvysílaném 6. 10. 2008, prohlásila toto dílo za nesmírně náročné pro překladatele. Kromě americké angličtiny a dominkánské varianty španělštiny se v originálu objevuje ještě jeden jazykový jev nazývaný spanglish. Tato směsice americké angličtiny a hispánských prvků, která svým výrazným rytmem připomíná hip hop a slovní zásobou zpestřuje a významově obohacuje běžnou mluvu, je prostředkem jistě skvěle oživujícím text. Podle Ulmanové se však tento jev bohužel v českém jazyce nedá zachytit. Román byl tedy překladem zbaven svého energického náboje a já se domnívám, že mu opravdu schází.
Děj knihy je docela jednoduchý. Zaměřuje se na období dospívání jednotlivých postav a osudy Oskara a dalších členů jeho rodiny se tedy v podstatě točí stále okolo toho samého – prvních lásek a zklamání. Jelikož chybí spanglish, jediným kořením vyprávění jsou vedle ne zcela obvyklých povah hrdinů magické prvky a totalitní prostředí. Ovšem ve třísetstránkovém hrnci je magična pouhá špetka a politicko-společenské poměry se v knize nejčastěji objevují jako poznámky pod čarou. Svou obšírností zabírají někdy téměř celou stránku, narušují kontinuitu děje, a navíc protahují už tak dlouhý, vleklý příběh. Spád také brzdí (sice s dobrým úmyslem) v původním znění ponechaná španělská slova či celé věty, jejichž význam si je nutno vyhledat ve slovníčku přiloženém na konci knihy. Některé z kontextu opravdu neodvoditelné výrazy v něm navíc chybí.
Chtělo by to zkrátka víc šťávy, takže mohu jen litovat, že nám na střední škole neotevřeli hodiny španělštiny, a tudíž si nemohu vychutnat velmi obdivovaný originál.


Barbora Biňovcová


Díaz, Junot: Krátký, leč divuplný život Oskara Wajda. Překlad: B. P. Puchalská. Argo, Praha 2009. 299 stran.


Přebal knihy

Přebal knihy

zdroj: www.legie.info


(13. 12. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2638


Koncem války to teprve začíná

Kateřina Tučková nabízí pohled z druhé strany
Agata Hauerová
( agata.hauerova)
Vyhnání Gerty Schnirch zpracovává téma 2. světové války. Nic převratného, kdybychom válku a události po ní nesledovali očima brněnské Němky. Kateřina Tučková boří zažité stereotypy: Němci nebyli jen kruté bestie a Rusové zas hodní bratři. A Češi? Místo toho, aby po osvobození trhali šeříky, vybíjejí si svou zlost na německých ženách a dětech.
Gerta prožívala až do roku 1939 poklidný, obyčejný dětský život. Češi a Němci žili v Brně vedle sebe už odpradávna a vlastně nikdo se o národnosti nezajímal. Ani ona nepředstavovala výjimku. Po matce byla Češka, a tak i doma mluvila, i přes otcovu obrovskou nechuť, česky. Válka ale obrátila životy všech naruby. Gertin otec vstoupil do NSDAP, její bratr narukoval do Wehrmachtu. Její nejlepší kamarádka se s ní už nesměla stýkat, protože nebyla Němka. Maminka zemřela, otec začal pít a jednoho dne Gertu znásilnil. Otěhotněla. Dcerka Barbora se jí narodila ještě před koncem války do nálety zmítaného Brna. Pak už to jde ráz na ráz. Živelný odsun všech Němců z Brna, či spíše vyhnání, se uskuteční v noci na 31. května 1945. Vyčerpávající, šedesát kilometrů dlouhý pochod nepřežije mnoho starých lidí, dětí i žen. Mnoho jich je ubito cestou českými nebo ruskými strážci. Další tisíce zemřou v táboře v Pohořelicích na úplavici.
Gertě i malé Barboře se podaří všechny útrapy přežít, tím ale jejich boj za právo na obyčejný, lidský život teprve začíná. I když se po letech mohou jako jedny z mála vrátit do Brna, jejich byt ani přátelé už na ně nečekají. Gerta se celý život musí potýkat s útiskem. Do jejího života přinese naději až vnučka vedoucí občanskou iniciativu, která od brněnských radních požaduje omluvu pro všechny vyhnané Němce…
Pokud byste se snad zakoupení knihy obávali, lze si první dvě kapitoly přečíst na www.katerina-tuckova.cz, kde se sami můžete přesvědčit, jestli Vyhnání Gerty Schnirch stojí za to.


Agata Hauerová


Tučková, Kateřina: Vyhnání Gerty Schnirch. Host, Brno 2009. 416 stran.


Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 4 (42), 29.3. 2010.

(15. 12. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2644


Jiné podoby lásky

Milostné příběhy všude kolem nás, jen se podívat
Hana Hudečková
( hana.hudeckova)
V nakladatelství Druhé město vyšel Janu Němcovi soubor povídek s názvem Hra pro čtyři ruce, kniha nese podtitul Málem milostné povídky. Jedná se o autorovu prozaickou prvotinu.
V knize je celkem devět rozdílných povídek, které se odehrávají na různých místech. Jednou je to „čichací centrum“, jindy vězeňská cela či interiér autobusu. Postavy se také v každém příběhu liší, vždy jednají jinak. Všechny povídky však spojuje jedno téma, a to právě láska „málem milostná“.
Povídky popisují životy obyčejných lidí, je tedy snadné vžít se do osudu postav. Téměř vždy se objevují jako hlavní postavy muž a žena, popřípadě chlapec a dívka. Jen v jednom příběhu zastupuje ženu figurína v obchodě. Během čtení příběhu si čtenář může vybavit podobné okamžiky ze svého života. Většina povídek skončí ve chvíli, kdy čtenář očekává pokračování a je zvědavý, co se bude dít potom. Je tu vytvořeno mnoho prostoru, aby si člověk sám domyslel, jaké možnosti mohou v takových situacích následovat. Autorův styl je rozmanitý, vždy něčím překvapí. Do vyprávění se mu podařilo vložit i kontext dobový, vyskytují se narážky v textu například na současnou politickou situaci nebo na reklamy, které nás v současné době obklopují na každém kroku. Tyto narážky jsou vloženy do textu tak, aby nerušily jeho plynulost. Stejně tak se vyskytují v knize i odkazy k jiným literárním autorům a jejich postavám.
Celkově si myslím, že tento soubor povídek se velmi vydařil a mnoho čtenářům přinese. Jak na záložku napsal Miloš Voráč (odpovědný redaktor), síla povídek neodvane s poslední řádkou. S jeho tvrzením nelze než souhlasit a doufat, že se tyto povídky dostanou ke všem čtenářům, kteří mají rádi obyčejný život, ale taky k těm, kteří si chtějí čtením vyplnit volnou chvíli.


Němec, Jan: Hra pro čtyři ruce, povídky málem milostné. Druhé město, Brno 2009, 224 stran.

Hana Hudečková
Hra pro ctyri ruce

Hra pro ctyri ruce


(23. 12. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2649


Indický literární pokrm připravený z různorodých přísad

Reedice románu Děti půlnoci
Hana Vildová
( hana.vildova)
Dnes již světově proslulý a kritikou oceňovaný román Salmana Rushdieho Děti půlnoci opět vstupuje do současného literárního dění. V reedici jej totiž k vydání připravilo nakladatelství Paseka. Kniha u nás vychází již podruhé, tentokrát však s novou autorovou předmluvou, ve které Rushdie informuje své čtenáře o osudech svého románu po jeho prvním vydání v roce 1981.
Vypravěč své čtenáře paralelně provází historií Indie a osudem dítěte, které se narodilo ve stejném okamžiku, kdy Indie společně s Pákistánem získala nezávislost. Posléze pak tento chlapec Salim zjišťuje, že všichni tito zrozenci (tedy děti narozené ve stejný den jako jejich země) byli obdarováni jakousi nadpřirozenou silou. U Salima se to projevuje schopností nahlížet lidem do duše a číst jim myšlenky. Jeho osud se tedy velmi silně propojil s osudy Indie. Aby Salim našel svou vlastní identitu a smysl své existence, vydává se na strastiplnou pouť do minulosti své rodiny i své země.
Stejně jako se Salimova vlast ocitala v naprostém chaosu válečného běsnění, tak také čtenář mohl snadno ztratit orientaci mezi množstvím hlavních a vedlejších postav a jejich příběhů. Sáhodlouhé líčení rodinné ságy paralelně s moderními dějinami a kulturou Indie se tak nezřídka dostává do slepých uliček, ve kterých si čtenář patrně kladl otázku, nakolik je nutné zavalovat ho podrobnými informacemi o každém rodinném příslušníkovi z desátého kolena či zda odbočky sloužily jako pouhá vata k vyplnění prázdného místa. Často se tak mohla důležitá událost či myšlenka ztratit v naprosto neřízeném chaosu.
Kritici toto dílo díky mísení fantastického příběhu s reálným světem řadí k magickému realismu a oceňují především autorův vypravěčský talent, který je velmi nápadný (svůj jazykový styl totiž mění a přizpůsobuje osobám, které zrovna promlouvají) a s uměním hravé básnické imaginace. I ta však čtenáře může začít nudit, pokud se včas nezorientuje ve změti postav a jejich příběhů.


Salman Rushdie: Děti půlnoci, překlad Pavel Dominik, Paseka 2009. 512 stran.


Děti půlnoci

Děti půlnoci (zvětšit)



Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 4 (42), 29.3. 2010.
(3. 1. 2010, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2653


Ve snaze meditovat

Putování za reflexivní lyrikou
Václav Jindráček
( marketa.bohmova)
Už na přebalu nové sbírky Jiřího Berana V prstech nekonečno nakladatel důvěrně upozorňuje čtenáře, že má co do činění se synovcem slavného Františka Hrubína. Buďme shovívaví a Beranovy básně z této polohy neposuzujme.
Jiří Beran (nar. 1955) doposud publikoval časopisecky a v roce 2003 vydal sbírku básní Snad tu s námi je. O šest let později se setkáváme s další kolekcí básnických textů, která zahrnuje autorovy práce z předešlého období (nejstarší báseň pochází z července 2002). Beranova sbírka upoutá čtenáře výraznou jednoduchostí, s níž je pojata nejenom po stránce grafické, ale i v rovině výrazové a čistě formální. Většina básní, lépe řečeno básnických miniatur, tedy působí jako určité glosy, které mají patrně jediný úkol – komentovat dění dobového světa. Kvalita, s jakou tak činí, je ovšem poněkud kolísavá.
S přehnanou až přemrštěnou chutí meditovat se autor vydává na kostrbatou cestu básnické reflexe současnosti, tedy na dráhu tendencí, jež nelze vidět jinak než jako filozoficky nadsazené moralizování. Přes vší snahu o svěží expresivnost a spirituální, magickou jiskru se většina Beranových básní rozbíhá do pokrouceně vypočítaných momentů, které nepřekvapí ani rafinovaností, ani bryskní dynamikou. Strojené a mnohdy přímočaré povzdechy nad zhýralostí všehomíra se obvykle jen utápí v bolestně vynuceném úsilí o rytmickou pravidelnost a šokující pointu: „Chleba, co se upek,/ stejně se nepromění./ Kněží z Polska dovezou/ hostie z papíru./ Zem chleba nehodná!// Nuncius se tu střídá/ častěji, než v jiných zemích./ Zem Petra nehodná!“ Po formální stránce působí Beranovy verše leckdy napjatě až utrápeně. Veškeré snažení o skrytě dokonalou harmonii tak ve většině případů končí v roztodivných polohách: „Ne, nefaxuj,/ ale radši pošli mailem,/ zda naději má rozložený svět.// Střípky děsů poškozují/ jemnou stěnu sliznic./ Do papíru hedvábného/ balí se Zla květ.“ Záležitostí okrajovou nejsou ani gramatické nedostatky – nesprávné užití interpunkce a přechodníků je u publikujícího básníka přinejmenším na pováženou: „Nuncius se tu střídá/ častěji, než v jiných zemích“; „Anděl ležíc tluče křídly“.
Čtenář, přesycen neustále podsouvaným filozofováním, si odpočine jedině u básní posunutých do žertovné polohy. Ty na něj vykukují žel jen zřídka. Ale jsou tu. „Mám rád Tvoji Církev./ Prý má stavět mosty./ A nádheru brokátů/ nahrazuje posty.“ „Po Dubrovníku Auxerre.../ Od moře katedrály.../ Od Atlantiku po Ural.../ Tak papež v koupelně/ brouká si ranní chvály.“
A básně, jež vyloženě zaujmou? Snad jen „Karty jsou vcelku rozdány“ s pozoruhodnou slokou „Vložme ho zpět do plyšové kazety,/ ať kdesi v Paříži na břehu Seiny/ spinká svůj sen./ Tady jsou změny“.
Mnohem častěji ovšem autor volí prvoplánovou otřelost, kterou touží ukáznit ostře nabroušenou, rádoby dynamickou šablonou. Snaživé veršování s mučivě hlubokomyslnou podstatou tak navenek působí příliš zřejmě a hmatatelně. Bohužel, nestačí jen říci, že máme v prstech nekonečno. Reflexivní lyrika si toho žádá daleko víc.


Václav Jindráček


Jiří Beran: V prstech nekonečno. Dauphin, Praha 2009. 56 stran.
(2. 3. 2010, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2664


Děleno jednou a sebou samým

Giordanův vzorec lidské samoty
Jan Duhajský
( jan.duhajsky)
Pokud patříte k tomu druhu lidí, které věda jménem matematika v minulosti mírně řečeno příliš neoslovila, zkuste se na okamžik zbavit ošklivých vzpomínek, ať už se týkají despotické učitelky, které pod nosem raší knírek, či výsledku příkladu, který zaboha nejde dopočítat na konečný počet desetinných míst a tudíž je určitě nesprávný. O nic takového tu teď nepůjde, protože tohle bude trochu jiná matematika.
Je vlastně s podivem, kolik existuje z humanitního hlediska velmi vzdělaných lidí, kteří se doslova pyšní svým okázalým odporem k přírodním vědám. Rozhodně však ke své škodě, neboť zkušenost praví, že ze spojení obou druhů vzdělanosti v literatuře vznikala a nadále vznikají díla nevšední a rozhodně ne špatná. Přesvědčit by nás o tom mohl kupříkladu i velmi podařený literární debut Paola Giordana, osmadvacetiletého doktoranda fyziky na univerzitě v Turíně, který v nedávné době vyšel pod názvem Osamělost prvočísel také česky v nakladatelství Odeon. Již v titulu knihy se nám tedy snoubí dva pojmy, z nichž výklad prvního by spadal spíše do oblasti věd humanitních a definice druhého naopak zcela do kompetence věd přírodních, konkrétně právě matematiky. A protože jsme již výše poukázali na to, že právě to druhé by některým z nás snad mohlo činit problémy, pojďme vyjít právě z něj a položit si jednoduchou otázkou: Co jsou prvočísla vlastně zač?
Prvočíslo je číslo, které je beze zbytku dělitelné pouze dvěma způsoby: číslem jedna a sebou samým. Tak zní školská definice tohoto pojmu, kterou bychom nejspíš alespoň laickými slovy dali dohromady všichni. Čím jsou však vlastně natolik typická, že jsou k nim připodobňovány románové postavy? Inu, je to prostinké a přitom geniální. Budeme-li to totiž chápat tak, že jakékoli číslo je charakteristické hlavně tím, jaké tvoří vztahy s ostatními čísly, zjistíme, že tzv. prvočísla vytváří těchto vztahů nejméně ze všech existujících čísel, jinak řečeno, že prvočísla jsou čísla osamělá. V případě člověka pak být dělitelný jednou znamená uvědomovat si sebe sama coby jedince, tedy jako částečku celku lidského druhu, a být dále dělitelný jen sebou samým neznačí nic jiného než vyvržení z tohoto celku, opuštěnost, neštěstí a samotu.
Touto první spodobou to však zdaleka nekončí a autorova matematika jde dále, než kam sahá běžné učivo základních a středních škol. Neměli bychom však na tomto místě prozrazovat více, než je nezbytně nutné. Ubírali bychom tím důvody ke čtení této knihy a to by byla převeliká škoda, protože Osamělost prvočísel rozhodně za přečtení stojí. A aby snad nevznikl mylný dojem, nesmíme zapomenout poukázat na to, že tento román není románem o číslech, ale především o propastných hloubkách lidské samoty a lidského neštěstí. Nevypráví však o nich příliš temně či naturalisticky, exaltovaně nebo snad tragikomicky - naopak jako by při tom všem měl v sobě určité zvláštně pozitivní poselství.
Navíc je Osamělost prvočísel dílem, na kterém se evidentně dlouho a pečlivě pracovalo, tedy dobře „propočítaným“, avšak bez jakékoliv vypočítavosti. Fascinuje svou nenuceností, jemným nadhledem prostým kritiky a naopak plným účasti a v neposlední řadě také neuvěřitelnou organičností. Vždyť i jazyk románu jako by rostl, dospíval a složitěl spolu s tím, jak na jeho stránkách totéž činí dvojice jeho hlavních hrdinů. Za sebe osobně musím na závěr dodat, že si nevzpomínám, kdy naposled (zdali kdy vůbec) jsem četl něco tak křehkého. Zkrátka pokud Paolo Giordano zvládne pokračovat tak, jako začal, pak si troufám tvrdit, že o něm ještě mnoho uslyšíme - vždyť konečně někdo napsal román doslova a do písmene generační, který zvládá dokonale popsat odcizenost a deziluzi postmoderního člověka. Román, který velmi dobře „ví“, že s trochou úsilí se všichni dokážeme ze země zvednout sami, ačkoli možná ani nevíme, máme-li vůbec proč.


Jan Duhajský


Giordano, Paolo: Osamělost prvočísel. Překlad: Alice Flemrová. Odeon, Praha 2009. 252 stran.

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 2 (40), 4. 1. 2010.


(3. 3. 2010, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2542


Když Postavy převezmou hlavní roli

Historky z natáčení
Markéta Jakešová
( marketa.jakesova)
Paní sedící v křesle a přemýšlející na dané téma. Změna scény: dáma se odsouvá do pozadí a před námi se odvíjejí hereččiny okamžiky těsně před představením. To mají herci společné, ale v knize Tajnosti herecké a historky rozverné, psané zasloužilou herečkou Lubou Skořepovou, působí výpověď svěže, osobitě a autenticky...
Zní vám to jako klišé? Pochopili jste správně.

Kniha Luby Skořepové (* 1923) není ani románem, ani povídkovou nebo esejistickou sbírkou. Kniha je divadelní hra – nikoli scénář, ale představení.
V první části knihy se seznamujeme s hereckou každodenností, nervozitou trvající od večera před představením až do stažení opony a s technikou střídání rolí. Tyto úvahy doplňuje několik „rozverných historek“ žánrově spadajících do části druhé. Kdyby u „tajností hereckých” kniha zůstala, stala by se obyčejnou úvahou o (snad neobyčejném) hereckém povolání, již by si s chutí, ale bez valného zaujetí, přečetli hereččini nostalgičtí obdivovatelé.
V druhé části přijde formální experiment, kdy herečka-spisovatelka nechá mluvit své Postavy z „Domova hereckých důchodců“, pomyslného místa nacházejícího se v její paměti, kam se Postavy uchylují, když už se neobjevují na scéně. Je na čtenáři, aby posoudil, zda se jedná o posun k dobrému. Já nápad oceňuji, protože je to jediný alespoň trochu literární moment celé knihy, ovšem chybí mu dotaženost. Postavy mluví v plurálu a o hlavní hrdince se vyjadřují ve třetí osobě. Nic víc. Tato část, Historky rozverné, se skládá přesně z toho, co název napovídá: z příběhů z hereckého prostředí. Nutno podotknout, že název jako shrnutí zcela postačí.
Kniha je „půvabná”. Ve všech významech toho slova. Příjemně se čte, ale současně nic zajímavého nepřináší. Přidané fotografie mnoha hereččiných postav, vytvořené fotografkou Alenou Hrbkovou, jsou také půvabné – všechny stejné – a zdaleka nejzajímavější na nich je hereččina vrásčitá tvář. Ostatně, herečku mají fotografie a text společnou, a tak nás obojí dohromady nakonec snad i dojme.


Markéta Jakešová


Luba Skořepová: Tajnosti herecké a historky rozverné. Smart Press, Praha 2010. 144 stran.


Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 4 (42), 29.3. 2010.
(7. 3. 2010, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2666


O Finsku cokoliv, ale do vody néé…

Norský román o finské brožuře
Denisa Garciová
( denisa.garciova)
Populární norský prozaik Erlend Loe (česky např. Doppler nebo Naivní. Super) vydal svou knihu Fakta o Finsku už v roce 2001. U nás se v překladu Kateřiny Krištůfkové objevila na sklonku loňského roku.
Napsat brožuru o Finsku? Jak jednoduchá a prostá zakázka – to by ovšem nemohl být hlavním hrdinou poněkud roztržitý muž s podivným smyslem pro humor a ještě podivnější fobií nejen z vody, ale ze všeho, co plyne. Také nemá rád cestování, nejlepší je přeci sedět doma. K tomu připočtěme, že mu odtáhnou auto (potřetí za tři roky) a že se právě nachází v krizi – tvůrčí, finanční, milostné a bůhví jaké ještě (to, že o Finsku vlastně vůbec nic neví, nechme prozatím stranou), a máme zápletku.
Fakta o Finsku jsou knihou s banálním dějem, místy téměř nulovým, který se občas zdá dost přitažený za vlasy, dá se ale říct, že opravdu plyne jako voda – někdy však neskutečně pomalu, neboť retardace děje je opravdu značná. Hrdina se seznamuje na odtahovém parkovišti se sympatickou ženou. Aby ji mohl blíže poznat, nechá si auto znovu odtáhnout. Díky vášni pro počítačové hry se pak také sblíží s jejím mladším bratrem Bimem. Do toho se stále vynořují „fakta“ o Finsku, zakázka našeho hrdinu straší téměř na každém kroku.
Chvílemi se možná budete u fabulování na finské téma nudit a utápět se v hudbě finského skladatele Jeana Sibelia. Na své téměř umrtvené čtenáře si ale Erlend Loe připravil vskutku grandiózní finále. Sled událostí začne nabírat pořádné obrátky. Hrdina překoná sám sebe, a to nejen při záchranné akci, kdy se i přes svou vodní fobii vydá na kajaku osvobodit Bima, ale i při běžecké štafetě, kde porazí svoji finskou noční můru.
Navzdory téměř bezbřehým stojatým vodám, kterými Fakta o Finsku oplývají, Loe opět dokazuje, že je pan Pointa a že dokáže vodu pořádně rozčeřit. Škoda jen, že brožura nenávratně mizí při požáru stejně jako kdysi druhý díl Aristotelovy Poetiky.
Denisa Garciová

Fakta o Finsku/ E. Loe

Fakta o Finsku/ E. Loe


Loe, Erlend: Fakta o Finsku. Překlad: K. Krištůfková. Vakát, Brno 2009. 180 stran.


Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 4 (42), 29.3. 2010.

(12. 3. 2010, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2672


Zredukujte tu redukci!

Langeho komiksový destilát ze slavných knih
Ema Stašová
( ema.stasova)
90 klasických knih pro lidi v kalupu obohacuje nabídku předžvýkaných čtenářských deníků, bez nichž by to leckterý středoškolák k maturitě nedotáhl. I zhuštěné výtahy se však mohou zdát rozvláčné, konfrontujeme-li je s komiksovými stripy Henrika Langeho.

Jak mohou pouhá čtyři políčka stačit ke shrnutí Bible, Dona Quijota i Sta roků samoty? Receptem Švéda Henrika Langeho je sarkastický humor, a to jak v textu komiksu, který většinou plní roli průvodního slova, tak v jednoduchosti výtvarného ztvárnění. Komiksovou destilaci doplňuje Lange citací první a poslední věty z textu zpracovaných knih.


Čím se ale tento soubor snaží být? Na příručku se tu příliš manipuluje s obsahem, na intelektuální parodii je zase jednotvárný: Kromě stereotypně vystavěné gradace či opakovaných odkazů na popkulturu se setkáme s případy, kdy Lange ducha dané knihy zřejmě moc nepochopil.


Podobně nejasný je také výběr „klasických“ děl, k nimž je vedle neoddiskutovatelných autorů řazen též Dan Brown a podobní. Vyzdvihnout si ovšem zaslouží překlad Petra Onufera, protože barevný jazyk komiksových textů baví i tam, kde pokulhává pointa.


Škoda, že si autor ke spolupráci nepřizval literárního odborníka nebo alespoň ráznějšího editora, jenž by oněch devadesát redukcí eliminoval na nižší počet. Nicméně, pro případy, které se zdařily, a v neposlední řadě také pro nápad citovat začátek a konec knihy (viz ukázky níže), má přece jen cenu se s Langovými stripy seznámit.




Ema Stašová


Lange, Henrik: 90 klasických knih pro lidi v kalupu. Překlad: Petr Onufer. Albatros, Praha 2009. 192 stran.


„Tome!“ - A proto bude moudřejší o podrobnostech jejich dalších osudů zatím pomlčet. (M. Twain: Dobrodružství Toma Sawyera)


Paní Ramotswe má detektivní kancelář v Africe na úpatí kopce Kgale. - „Ráda si tě vezmu,“ přikývla paní Ramotswe. (A. McCall Smith: První dámská detektivní kancelář)


Jmenoval se Rambo. - Byl mrtev. (D. Morell: První krev)




repro: Albatros
(přidal uživatel ema.stasova)
©

(13. 3. 2010, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2586


Rakousko je psychopatologická země

Kniha Pauluse Hochgatterera Sladkost života konečně česky
Eva Marková
( eva.markova)
Preciznost, zdánlivá jednoduchost, obraz jednoho společenství vylíčený na pozadí kriminálního příběhu. Román Sladkost života, který je ověnčený několika cenami, vydalo v překladu Tomáše Dimtera nakladatelství Host.
Furth am See, typické rakouské maloměsto, z příznačné povánoční letargie nevytrhne ani brutální vražda stařečka, kvůli níž přestane jeho sedmiletá vnučka mluvit. Byla to totiž ona, kdo starého muže objevil ve sněhu. Mrtvého, s krvavým flekem místo hlavy. Vyšetřovatelem případu se tak mimoděk stává (kromě komisaře Kovacse) i psychiatr Raffael Horn.
Čteme a zjišťujeme, že ve zdánlivě klidném městečku vlastně nikdo není normální. Farář se zálibou ve vytrvalostních bězích a neustále zapnutým iPodem. Mladík identifikující se s Darth Vaderem. Psychiatr mající erekci třeba jen při pohledu na svou ženu, violoncellistku… O návštěvě psychiatra nakonec začíná uvažovat také čtenář, jenž mnohdy neví, čí je. V knize se totiž objevuje několik vypravěčů a i sám překladatel Dimter říká, že pro něj jejich identifikace nebyla snadná.
Paulus Hochgatterer je dětský psychiatr zabývající se těmi nejhoršími patologiemi a na jeho psaní je to znát. Je citlivý, všímá si detailů a zároveň je velmi precizní. Sladkost života dýchá onou tíživou, psychopatologickou atmosférou rakouských románů a přitom není křečovitá a neuvěřitelná (jak někdy bývá třeba Thomas Bernhard). Těch dvě stě padesát stran vás chytne a nepustí, dokonce hrozí, že knihu budete číst několikrát (patříte-li mezi čtenáře, kteří chtějí pochopit všechny souvislosti v textu skryté). Detektivní zápletka je jen kostrou románu, záminkou pro psaní.
Co této knize vytknout? Snad jen pár redakčních nedokonalostí (jmenuje se mlčící holčička s veverkami na bundě Katharina nebo Kateřina?). Sladkost života, to je tak trochu jiná detektivka.


Eva Marková


Sladkost života

Sladkost života (zvětšit)



Hochgatterer, Paulus: Sladkost života. Překlad: T. Dimter. Host, Brno 2010. 251 stran.


Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 4 (42), 29.3. 2010.

(14. 3. 2010, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2681


Sníh za oknem i v duši

Další kniha Orhana Pamuka na českém trhu
Eva Haderková
( eva.haderkova)
Sníh byl sice v originále vydán už v roce 2002, nicméně na pultech českých knihkupectví se objevil až letos v létě. Po románu Jmenuji se červená je to druhá kniha tohoto tureckého autora ve vydavatelství Argo.
Orhan Pamuk

Orhan Pamuk


Básník a politický emigrant Ka (pseudonym vzniklý z iniciál jména původního) se vrací z frankfurtského azylu do Istanbulu, odkud se vydává rovnou do městečka Kars v zapadlé oblasti na východě Turecka. Oficiálním cílem cesty je napsání článků o sebevraždách mladých dívek a blížících se volbách do městského zastupitelstva, tím neoficiálním – ale možná o to podstatnějším – je setkání s Ipekou, dávnou láskou z vysoké.
Román se kromě milostné linie zabývá i tématy o mnoho vážnějšími, jako je životní štěstí, básnictví nebo náboženské rozdíly mezi Východem a Západem. Ústřední zápletkou románu je převrat, o který se ve městě odříznutém sněhem od okolního světa pokusí vládní sekulární síly, aby zabránily vítězství radikálních islamistů ve volbách. Mezi těmito dvěma tábory se pohybuje Ka jako západní „ateista“, který se o politiku příliš nezajímá. Většinou se tváří jako vyjednavač, nicméně často působí jako špión, který to hraje na dvě strany.
Naštěstí nejen hlavní postavou živ je člověk, takže můžeme z románu vypreparovat mnoho zajímavých postřehů o pro nás poměrně neznámé kultuře. V tomto případě se Pamuk projevuje skoro jako nestranný novinář a dává promluvit postavám s různými názory, takže se setkáme s radikály i umírněnými, s politiky, vojáky i muslimskými studenty, s muži i ženami. Je to vlastně pohled pozápadnělého intelektuála na kulturu, ze které sám vychází. A odtud vychází velmi emotivní scéna, ve které muslimští radikálové posílají po „novináři ze západu“ vzkazy do německého tisku: „Ať frankfurtské noviny napíší tohle: Nejsme hloupí! Jsme jenom chudí! Máme právo požadovat, aby se na tenhle rozdíl bral ohled.“ Tolik poselství autora-patriota.
Často se říká, že Orhan Pamuk je člověk, který v dnešní době zachraňuje románový žánr. Je pravda, že Pamukův styl je čistý, bez zbytečných ozdobných kliček a postmoderní nejasnosti, chtělo by se říci „klasický“. Máme tedy pocit, že se setkáváme s něčím důvěrně známým – vševědoucí vypravěč, který mluví o hlavním hrdinovi ve třetí osobě a provází nás napínavým vyprávěním. Tento vztah se začíná komplikovat až ke konci románu, kdy se vypravěč, jakýsi „Orhan“, Kaův kamarád, dostává do popředí. Dovídáme se, že Ka byl několik let poté, co se jeho karský příběh odehrál, zavražděn ve Frankfurtu a kniha, kterou držíme v ruce, je vlastně detektivní rekonstrukcí dávné historie. Hlavním cílem sbírání materiálu je nalezení básní, které Ka napsal v záchvatu karské inspirace. Zbyly z nich pouze úryvky a teorie o jejich uspořádání na sněhové vločce. Bohužel se Orhan k básním nedostane, takže zůstanou utajeny i nám, obyčejným čtenářům.
Přece jen trochy vyzrušení se dočkáme v posledních kapitolách, kde se reflektuje psaní románu a celé dílo se zpochybňuje. Protagonisté Kaova příběhu se dohadují s autorem Orhanem o tom, jestli je smí vložit do své knihy: „Napíšete-li román o Karsu a vložíte mě do něj, pak bych rád čtenáři vzkázal, aby nevěřil ničemu z toho, co jste o mně, o nás všech napsal. Nikdo nás nemůže z dálky pochopit.“ Díky všem těm vzkazům ke čtenářům, které se na stránkách knihy objevují, můžeme knihu vnímat také jako „velké poselství Východu pro Západ“.
Oproti předchozímu románu Jmenuji se červená se v tomto díle přesouváme do žhavé současnosti a k palčivě aktuálním tématům. Nicméně styl vyprávění a zaujetí pro příběh zůstává stejné. Obě knihy jsou téměř detektivní a dokážou čtenáře vtáhnout do děje. Takže pokud toužíte po knize pro dlouhé zimní večery, myslím, že kterýkoliv román Orhana Pamuka je tou správnou volbou.


Eva Haderková


Pamuk, Orhan: Sníh. Překlad: P. Kučera. Argo, Praha 2009. 412 stran.
(15. 3. 2010, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2628


Plyšové město zločinu

Vata, pot, slzy a smrt
Martina Kaushiková
( martina.kaushikova)
O dobru a zlu, víře a moci, o lásce a smrti ve velkém městě plyšáků, kde je dusno jako v americké noirové detektivce, vypráví román Amberville, který je dílem záhadného švédského autora Tima Davyse.
Na jedny z mnoha dveří čtyřmilionového Mollisan Townu zabuší šéf místního podsvětí, Nicholas Holub, se svými dvěma gorilami. Svému bývalému zaměstnanci Eriku Medvědovi dá téměř nesplnitelný úkol – má najít pověstný Seznam smrti, o němž vlastně nikdo neví, zda vůbec existuje, a škrtnout z něj Holubovo jméno, které se na něj údajně dostalo. Jinak si Holub poddá Erikovu milovanou Emmu Ramlici. Medvěd tak musí přerušit svůj klidný život, dát dohromady starou partu a udělat všechno pro to, aby jeho láska mohla žít.
Děj knihy vystavěl Tim Davys na základě klasických detektivek americké drsné školy, jako jsou například ty od Dashiella Hammetta nebo Raymonda Chandlera, ale ozvláštnil jej tím, že se vše odehrává ve světě plyšáků. Toto místo je pečlivě promyšlené, s vlastním politickým systémem, církví, mytologií a principem života a smrti. Ten symbolizuje Seznam mláďat, na který se píšou jména plyšáků, kteří by si chtěli pořídit mládě. To se jim však nenarodí, nýbrž je přivezeno Dodavateli v zeleném pick-upu, přímo z výrobní linky. Oproti tomu Seznam smrti je opředen tajemstvím, nikdo neví, zda opravdu existuje a podle jakého klíče si Šoféři v červeném pick-upu pro ošuntělé plyšáky jezdí. Panuje tu strach ze smrti.
Paralela je zřejmá a společných prvků je v knize mnohem víc. Svět plyšáků je zrcadlem našeho světa, Mollisan Town kterýmkoli velkoměstem na světě a plyšáci dělají to samé, co lidi. Láska, byznys, korupce i násilí neodmyslitelně k Mollisan Townu patří.
Tim Davys ve své alegorii jde ještě dál a celkem banální noirovou bajku (přistoupíme-li vůbec na takovou možnost) obohacuje prvky typickými pro postmoderní literaturu. Odosobněné vyprávění o ústřední čtveřici s honbou za smrtí je proloženo výpověďmi dalších postav, které se žánru detektivky absolutně vymykají. Pasáže nazvané Soumrak tajemně vyprávějí o hlavní záporné postavě, aniž by nám do samotného závěru prozradily, kdo jí vlastně je, popisují touhu po moci, opájení se vlastní vlivností a přinášejí pohled do tváře zlu. Dalšími mikropříběhy jsou vyprávění Hyeny, který byl okolnostmi donucen stát se grázlem na okraji společnosti, nebo sugestivní proud vědomí mučeného Velblouda. Vrcholem pak jsou opakující se úvahy Erikova dvojčete Teddyho, který filozofuje o podstatě dobra a zla, jejich věčném boji a o síle víry. Právě tyto pasáže, které záměrně zpomalují jinak zběsilé tempo románu, jsou tím, co posouvá zmíněnou detektivku k závažné literatuře. Zároveň se však do děje zásadně zapojují tím, že – spolu s finální promluvou Emmy Ramlice – odhalují všudypřítomná tajemství a zintimňují vztahy mezi jednotlivými postavami.
Davys zvládá obě polohy výborně. Jako vypravěč detektivky je obratný, důležitá fakta odkrývá ve správné okamžiky a ve chvílích téměř neúnosného napětí jakoby filmově stříhá na retardační pasáže jiných postav. V těch odhalí něco překvapivého, co později sehraje zásadní úlohu a plynule se včlení do hlavního děje. Čtenáři je tak dopřáno nechat se unést strhujícím thrillerem, ale i seriózně si zapřemýšlet u intimních, esejistických pasáží, které možná něco vypovídají i o samotném autorovi.
Kdo jím je, to však rovněž zůstává v oparu tajemství. Za americky znějícím pseudonymem se údajně skrývá známá a veřejně činná švédská osoba. Ve velkém vydavetelství Bonniers, v němž román vyšel v roce 2007, zná Davysovu skutečnou totožnost jen jeden člověk. Ať už je ale autorem tohoto působivého románu kdokoli, není na místě si myslet, že ona zákulisní hra s identitou je jen marketingovým tahem. Amberville by si své místo na přesyceném literárním trhu našel i tak.

Martina Kaushiková

Davys, Tim: Amberville. Překlad: Robert Novotný. Odeon, Praha 2009. 304 stran.


Tim Davys - Amberville

Tim Davys - Amberville (zvětšit)

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 4 (42), 29.3. 2010.
(16. 3. 2010, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2687


Stál by těsně u zábradlí a zvracel

Jak by vypadalo setkání Franze Kafky s Karlem Mayem na zaoceánské lodi
Dominik Melichar
( dominik.melichar)
Je zvlášť deštivý podzim roku 1908 a mladý Franz Kafka začíná publikovat své první texty. Již rok pracuje jako koncipient v jedné pražské úrazové pojišťovně. Vstává každý den brzy ráno, celý den tráví v kanceláři a večer, kdy by se rád soustředil na psaní, je tak unaven z celého dne a k tomu rušen sestrami, že se mu to ale opravdu nedaří. Co kdyby ale jednoho dne nešel do pojišťovny, nýbrž na nádraží? A odtud vlakem třeba do Brém a pak do Bremerhavenu? A kdyby si tu koupil lodní lístek do New Yorku…?
Samozřejmě se nic z toho nestalo, ale rakouskému spisovateli Peteru Henischovi (nar. 1943) se tato inspirativní myšlenka natolik zalíbila, že ji zpracoval v románu O touze stát se indiánem (podle názvu jedné z Kafkových povídek – Touha stát se indiánem –, která se i v románu cituje) s podtitulem Jak Franz Kafka na lodi Karla Maye potkal, ale na americkou půdu přesto nevkročil. Knihu napsal už v roce 1994, ale až teprve teď máme díky edici Track nakladatelství Kniha Zlín možnost si ji vychutnat i v češtině.


To myslím doslova. Příběh je vcelku jednoduchý. Začíná dopisem Franze Kafky Maxu Brodovi ze září 1908 poslaný ze Špičáku na Šumavě. Poslední slova dopisu zřejmě Henische inspirovala k vymyšlení celého příběhu: „Sbohem, vždyť já brzo přijedu. Tvůj Franz.“ Poté se už ocitáme na lodi mířící do Ameriky. Omdlévajícímu Kafkovi pomáhá z paluby zámožný pan Burton s manželkou. Ten najde v rachetickém a citlivém spolupasažérovi zalíbení a odhalí mu, že je ve skutečnosti Karlem Mayem. Během cesty hovoří zejména o literatuře, ale to nejdůležitější si nechávají pro sebe a přehrávají jen ve svých vzpomínkách. Tak se o nich dozvídáme celkem známá (nebo snadno zjistitelná) fakta. Příběh dostává spád až za polovinou knihy. Zato je však skutečně prudký. Manželé Mayovi zvou Kafku na spiritistickou seanci, aby mu dokázali nesmyslnost popírání autenticity Mayových knih. Místo toho se ale za chvíli z úst Franze Kafky ozve jeho otec. Ten mu vyčítá všechny jeho vztahy k ženám, literární pokusy i jeho odjezd do Ameriky. Franz z jeho slov pochopí, že se musí okamžitě vrátit a rozhodne se skočit z lodi a doplavat do Prahy. V tom mu zabrání May úderem do obličeje, čímž Kafku omráčí. Se všemi se setkáváme až druhý den, kdy loď konečně přistane v přístavu a kdy jsou všichni viditelně nervózní, co s nimi dohromady bude dál, až opustí loď. Vše vyřeší Kafkův zapomenutý deštník v podpalubí. Franz se pro něj bezpodmínečně musí vrátit, což s sebou ale nese riziko, že se již nevrátí. Zde Henisch končí typicky kafkovski: Proč? „Protože byste tam dole mohl zabloudit!“ „Ano, přemýšlel Kafka s úlevou, zabloudím.“


V románu ale v prvé řadě o příběh nejde (čemuž napovídá i odhalení konce v podtitulu knihy). Autor se snaží přiblížit čtenářům dvě velké postavy německé literatury trochu nevšední formou. Proto bych ani knihu nenazýval románem, spíše jakousi mlhou mezi snem a realitou, kdy se na pozadí zcela fiktivního příběhu dozvídáme reálné okolnosti. Autor určitě velmi dobře zná díla obou svých postav; daří se mu vykreslit jejich povahu pouze za pomoci jejich promluv. Zajímavé je, že kniha nemá konkrétního vypravěče. Celý příběh buď odvypráví samy postavy, nebo se o událostech na lodi dozvídáme jakoby z doslechu. Pro pochopení souvislostí nemusíte znát dílo a život obou spisovatelů, intertextuální a aluzivní odkazy z jejich děl jsou minimální a ve vyprávění nejsou nijak podstatné. To není na škodu, pokud přijmete tu téměř pohádkovou rovinu příběhu. Porovnání tak rozdílných poetik a životních osudů se Henischovi zdařilo a na základě anotace na webu nakladatelství jsem ani neočekával zrovna hloubkovou analýzu, přesto jsem doufal, že mi třeba nabídne nový pohled, otázky k zamyšlení. To je ovšem pohled studenta literární historie. Každopádně je zábavné představit si Kafku s Mayem na lodi mířící do Ameriky.


Dominik Melichar


Henisch, Peter: O touze stát se indiánem. Kniha Zlín, Praha 2010. 221 stran.


Touha stát se indiánem

Touha stát se indiánem

Zdroj: knihazlin.cz




Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 4 (42), 29.3. 2010.
(17. 3. 2010, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2690


Román o spisovatelích

Daniel Kehlmann se svým ne-románem
Eva Haderková
( eva.haderkova)
Kehlmann je znám jako autor esejí, románů a povídek. Je také docentem poetiky na univerzitě v Mohuči. Teď nám navíc představuje knihu s názvem Sláva a podtitulem Román v devíti příbězích. Podle těchto informací se máme na co těšit.
V knize najdeme devět próz, které by mohly být publikovány jako samostatné povídky. Ale až po jejich spojení v jeden celek zjistíme, že pokud bychom prózy četli pouze jako povídky, o mnohé se ochudíme.
Postavou-hybatelem je excentrický spisovatel Leo Richter, který zneužívá osoby ve svém okolí a bezostyšně vykrádá jejich životy, aby napsal další ze svých strhujících románů. Kritizuje současnou uměleckou sféru, pohrdá svými obdivovateli a v praktickém životě je prakticky nepoužitelný. Někteří recenzenti v něm rádi vidí samotného Kehlmanna.
Kniha ovšem nemluví pouze o spisovatelích (kromě Richtera se v ní vyskytují ještě další dva, kteří ideálu spisovatele-génia odpovídají jen stěží), ale také o jejich postavách. Ty se mnohdy stávají podstatnější než jejich autoři a často s nimi vedou dialogy, které se netýkají „pouze“ jejich vlastní existence, ale dočkáme se i polemik na téma skutečnosti a fikce.
Velmi příznivě musím zhodnotit jazykové zpracování jednotlivých částí románů (a potažmo pochválit překladatele). Vypadá to, že na rozdíl od svého možného alter ega Lea Richtera Kehlmann prostředí svých postav zná a dokáže podle toho zvolit i jazykové prostředky. Asociální programátor tak mluví téměř nesrozumitelně, zatímco stará profesorka promlouvá ke čtenářům velmi sofistikovaně (i když autor – snad fiktivní – přiznává, že „takové výrazy od ní ještě nikdy neslyšel“).
V závěru se musím vrátit zase na začátek. Povídky v knize Sláva lze číst jako jednotlivé příběhy a čtení a chápání celku si tím velmi zjednodušit, ale pokud máte více času a duchovní vůle, stojí za to číst knihu jako román, i když vám to někdy bude připadat zbytečné.


Eva Haderková


Kehlmann, David: Sláva. Překlad: Tomáš Dimter. Mladá fronta, Praha 2009. 150 stran.

Daniel Kehlmann

Daniel Kehlmann




Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 4 (42), 29.3. 2010.
(18. 3. 2010, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2692


Temná a ještě temnější kniha Hermansova

Když nad vámi visí Damoklův meč během světové války, není to nic pěkného
Klára Prchlíková
( klara.prchlikova)
Temná komora Damoklova od nepříliš známého nizozemského spisovatele Willema Frederika Hermanse se datuje do roku 1958, v Čechách si však odbyla svou premiéru až v roce 2010. Jedná se o první český překlad tohoto autora.
Román líčí osud jistého Oswoudta, flegmatického muže bez ctižádosti, který se o okolní svět příliš nezajímá. Alespoň do doby, než se na začátku druhé světové války seznámí s Dorbeckem, charismatickým nizozemským poručíkem, členem odboje, jenž je mu k nerozeznání podobný.
Toto setkání změní Oswoudtovi život. Ve srovnání s Dorbeckem je nula, cítí se jako nepovedený kus. Aby nabyl pocitu důležitosti, přijímá bez ptaní úkoly, jež mu Dorbeck a jeho spolupracovníci zadávají. A tak se Oswoudt stává jedním z odbojářů. Díky své podobě s poručíkem si připadá silnější, ale zároveň jsou mu přičítány zločiny, které nespáchal. I po válce, kdy se těší na svobodu, je to opět ta podobnost, co mu zkomplikuje život…
Hermansův román vtáhne čtenáře do děje již po několika větách. Autor píše velice svižně, jednotlivé události jsou líčeny stručně, přesto obsahují dostatek informací. Jednoduchost se prolíná celým textem. Hermans nepotřebuje desítky stran na sáhodlouhý popis míst ani na líčení psychicky postav. Zdá se, jako by chtěl šetřit místem. Vše je strohé, kusovité, neopracované a zároveň neosobní, stejně jako doba, kam je zápletka zasazena.
Román rozhodně není čtení pro romantické letní večery, občas má člověk chuť knihu odložit, protože se děje něco, co se mu nelíbí, avšak je příběhem tak pohlcen, že se k tomu jen těžko odhodlá. Příběh nabírá rychlý spád, akce střídá akci. Kniha je nabitá dějem, chybí vycpávky a vyprávění se drží jediné přímočaré linie. Hermans stvořil napínavý thriller, který vás nepustí do poslední stránky. A možná ani potom.



Klára Prchlíková


Willem Frederik Hermans:Temná komora Damoklova. Překlad: Magda de Bruin Hüblová. Host, Brno 2010. 352 stran.


Temná komora Damoklova

Temná komora Damoklova




Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 5 (43), 13.5. 2010.
(18. 3. 2010, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2695


Sněží mi do srdce

Před nedávnem přeložená kniha Petera Stamma
Klára Zindulková
( dominik.melichar)
Poslyšte o životě jedné ženské duše, kterou lze potkat ve chvíli, kdy asi jako každý z lidí hledá své místo v životě. Projděte hlubokým sněhem kdesi v severním Norsku, který zavál hranice mezi státy i hranice mezi dnem a nocí a možná i mezi lidmi. Projděte Krajinou náhodného žití.
Kniha, jejíž originál vyšel německy v roce 2001, nás vede životem a myšlenkami mladé Kathrine, vdané a zase rozvedené ženy, jejími sny a plány, nečekanými rozhodnutími, jejím spořádaným životem i náhlými útěky do neznáma, pryč z vlastního života. Sníh se propadá pod nohama, maják v dálce na pobřeží je skryt v husté mlze, noc je tmavá, den je šedivý, račte si zvyknout, nebo odejít. Ale ani když nemáte do budoucna žádné jasné plány, nemůžete se přece zcela podřídit plánům lidí okolo vás. A když to od vás všichni očekávají, není na čase zjistit, co vlastně chcete vy sami?
Ve dvou ohledech si autor s textem opravdu vyhrál a nutno dodat, že výsledek je poměrně zdařilý. První netradičností je časová rovina příběhu. Lineární chronologické vyprávění je s lehkostí opuštěno již na prvních stránkách, většina děje je vystavěna představením jedné scény, po které teprve následuje vylíčení různě dlouhé cesty, kterou musel děj urazit, aby se do této chvíle dostal. To vše je ještě protkáno vzpomínkami a asociacemi, až by se zdálo, že ze všeho zůstane nepřehledná změť. Zdálo, ale není tomu tak. V ději se čtenář neztratí a naopak lépe porozumí pohnutkám, pocitům, chvilkovým rozhodnutím. Toto schéma doplňují příležitostné rozhovory s několika známými, kteří se čas od času objeví. Útržky, jež jim Kathrine ze svého života vypráví, dopisují dosud prázdná místa příběhu. Příběh plyne pozvolným tempem severských dní, ale to neznamená, že by dlouhé pasáže vyzývaly k přeskočení.
Druhým experimentem je proměnlivý odstup vypravěče, který též není náhodný, ale odráží se v něm momentální životní situace a nálada hlavní hrdinky. Na začátku mimo jiné víme, že Kathrine má dítě, nevíme kolik mu je, ani jestli je to syn, či dcera. Nic zvláštního se o něm nedozvíme, jen se s ním jaksi počítá jako s nutnou postavou. Uprostřed knihy je mezi řečí zmíněno, že jde o chlapce, a na jiném místě, kdy na něho matka vzpomíná daleko od své rodné země, se mu začne říkat jménem, jako by to byla od začátku samozřejmost.
Některé postavy se objeví uprostřed knihy jako dávno známé, s jinými se čtenář postupně seznamuje spolu s hlavní hrdinkou. O některých jejích blízkých nevíme dohromady téměř nic, ač je spolu s ní potkáváme téměř denně. Jako by nebylo možné vyjádřit vše, na co Kathrine zrovna myslí a co ví, stejně jako to funguje i v reálném životě. Do cizího osudu se vloupat lze, do cizího myšlení nikoli. Některé chvíle jsou vykreslené i s popisem denní doby, počasím a velká péče je věnována pocitům hlavní postavy i s jejich projevy, jindy se dozvíme jakoby nic, že už jsme o pár měsíců či let dál a mezitím se Kathrine třeba přestěhovala nebo vdala, zkrátka nic důležitého.
Někdy je potřeba v životě podniknout hodně změn, aby člověk zjistil, kam patří a co chce. I Kathrine takových věcí podnikne až až, a když se ke konci vydá na (zase jednu) novou etapu životní cesty, nejistota se vytratí a poslední stránky nás jako ve zrychleném filmu pronášejí jejím harmonicky pokračujícím životem. Jak toho dosáhla a co se tolik změnilo? To neví snad ani ona sama. Je pravda, že ani čtenář to tak úplně neví. Tato dlouho očekávaná změna k lepšímu se prostě stala, žádný kýžený obrat v životní filozofii, žádné osudové rozhodnutí. Stalo se a nám nezbývá, než brát to jako fakt.


Klára Zindulková



Stamm, Peter: Krajina náhodného žití. Překlad: H. Kysilka a M. Išková. Dauphin, Praha 2009. 223 stran.


Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 3 (41), 12. 1. 2010.
(19. 3. 2010, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2704


Teď vám řeknu, jací jste

Kritický pohled na obyvatele Čech
Hana Vildová
( hana.vildova)
Německé spisovatelce českého původu Libuši Moníkové vyšla nedávno v Čechách knížka, v níž se jako hlavnímu tématu věnuje vnímání komunistické éry Československa z pohledu někoho, kdo nebyl historickými událostmi přímo zasažen. Autorka nastavuje zrcadlo české společnosti postižené totalitním režimem, komentuje politické dění po Sametové revoluci a navrací se také do minulosti.
Osu knihy tvoří dvě roviny příběhu. Slavná choreografka Leonora Marty, která se po mnoha letech strávených v cizině vrací zpět do své domoviny, si při bloumání pražskými ulicemi vypráví z perspektivy vlastních vzpomínek plejádu drobných příběhů souvisejících s kulturními a dějinnými událostmi rodné země. Během její nepřítomnosti padl v Čechách komunistický režim. Po svém návratu do Prahy (pouhých pár let po převratu) tak okem vnějšího pozorovatele srovnává a hodnotí tuto velkou proměnu. Jak si poradili Češi se znovunabytou a tolik vytouženou svobodou? Jak se jeví obyvatelé Prahy někomu, kdo prožil život ve svobodné zemi? Nutno říct, že výsledný obrázek není zcela jednoznačný. Autorka reflektuje jednak neschopnost Čechů zaujmout jasný postoj vůči své minulosti - ale také jejich absolutní nezájem o jakékoli kulturní hodnoty. Pro Čechy je zkrátka charakteristický kýč pouťových cetek. Na druhé straně ovšem v mysli vypravěčky krystalizuje silné vlastenecké cítění. Ironické komentáře rázem střídá touha po opětovném zakořenění v rodné vlasti.
Druhá linie příběhu je osobnější. Leonora Marty se seznamuje s Němcem, kvůli kterému spadne do ledové Vltavy, a vinou této nehody se jejich osudy propojí. Tato linie příběhu odkrývá také tehdejší problematické chápání česko–německých vztahů. Němci jsou stále považováni za nepřátele a spoluviníky hrůz druhé světové války. Nucené soužití však postupně předsudky odbourává a právě skrze vzájemné vyprávění příběhů dochází k jejich oboustrannému porozumění.
V čem by mohl pro českého čtenáře tkvít problém, je autorčina snaha o zjednodušování a prosté informativní vyjmenování příběhů z českých dějin. Pakliže ale tento nedostatek čtenář překoná, odměnou mu bude zhlédnutí se v nastaveném zrcadle dějin.
Zjasněná noc

Zjasněná noc

foto: Hana Vildová
(přidal uživatel hana.vildova)
,
Zjasněná noc

Zjasněná noc (zvětšit)

Moníková, Libuše: Zjasněná noc. Překlad: J. Zoubková. Argo, Praha 2009. 97 stran.
(20. 3. 2010, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2710


Dobrý voják Alan Cope

Emmanuel Guibert zpovídá amerického veterána
Stefan Segi
( stefan.segi)
Téma jednotlivce ve druhé světové válce bylo již v literatuře zpracováno nespočetněkrát a snad všemi možnými způsoby. I komiks má za sebou řadu grafických románů s tímto tématem, od superhrdinských fantazií až po krajní expresionistickou avantgardu (dobrým a všeobecně uznávaným příkladem budiž Spiegelmanův Maus, který i díky volbě tématu přes noc povýšil komiks v očích široké veřejnosti na nezpochybnitelnou formu umění).







Má za těchto okolností Alanova válka co nabídnout? Ačkoliv se stylem i obsahem pohybuje spíše v konzervativní rovině, Emmanuel Guibert vytvořil dílko, které není tuctové ani didaktické. Navíc v době válek na Blízkém východě téma odvodu amerického vojáka do cizí, vlastně neznámé země, působí nadčasově. Nemalou zásluhu na tom má i autorův velmi vzdušný a do jisté míry zobecňující styl, kdy panely zůstávají z větší části prázdné a vystupují z nich spíše jednotlivé osoby, nežli příznačné dobové reálie.



Největší devizou Alanovy války je všednost a obyčejnost. Zní to možná paradoxně, ale je to tak. Autor s nezaujatým pochopením poslouchá vyprávění válečného veterána a komponuje z něj příběh cesty osmnáctiletého kluka výcvikovými tábory. Proud času ze vzpomínek odnesl zbytečný patos a zanechal obrazy dobrých přátel, otravných důstojníků i drobných historek, které se v paměti již vyrovnaly těm „objektivně významnějším“. Bombardování Pearl Harbouru tak dostane stejný prostor jako Alanovo martyrium s filckami či bloudění po chicagském nádraží.



Tomuto pojetí je podřízena i grafická stránka. Ostrost a individualita ustupují obecnějšímu vzpomínkovému pojetí, které je velmi selektivní. Guibert v jiných sešitech, třebas hyperrealista, prakticky nevykresluje pozadí a kromě nejnutnějšího okolí vyznává hlavně bílou, příležitostně černou plochu. Schválně si zkuste vybavit v hlavě nějakou vzpomínku - jistě se nebude příliš lišit od Guibertových prostých panelů, které, ač v sobě kombinují vícero technik, dohromady dávají velmi kompaktní a působivý celek.



Emmanuel Guibert je suverénní a zkušený autor jak v rovině scenáristické, tak v rovině kresby. Nesklouzává ke zbytečné názornosti a vyhýbá se i vypjaté emocionalitě. Vyprávění vede s odstupem, a vybízí tak spíše k reflexi, nežli k bezprostřednímu prožitku. Zatím ovšem máme v rukou pouze první díl trilogie, takže na úhrnné soudy si budeme muset ještě počkat.



Guibert, Emmanuel: Alanova válka. Meander, Praha 2010, 88 stran.



Stefan Segi


Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 5 (43), 13.5. 2010.
(21. 3. 2010, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2714


Obraz myšlení a myšlení obrazem

Petříčkův průvodce výtvarným uměním
Tomáš Koblížek
( stefan.segi)
V nakladatelství Herrmann & synové právě vychází nová kniha profesora Miroslava Petříčka. Východiskem tematicky pestré publikace jsou především autorovy přednášky určené pro studenty FF a posluchače uměleckých fakult.





Na první pohled by se mohlo zdát, že jádrem recenzované monografie není víc, než obrana jisté verze perspektivismu: „medializace“, (čili zobrazení, reprezentace) „je sám moment uskutečňující se skutečnosti“. Obraz pouze nezrcadlí neutrální a bezbarvé substance, ocitající se vně obrazu či jazyka, který na ně míří. Skutečnost „se děje“ v perspektivách, je to soubor obrazů, „virtuální realita“: „úhly pohledu svým počtem vždy nekonečně a neredukovatelně přesahují to, co v dané chvíli uznáváme jako reálné, ale i jako možné“ .


A přesto těžiště této knihy spočívá v něčem jiném. Snad dokonce v opaku toho, co jsme právě označili za „jistou verzi perspektivismu“. Myšlení obrazem je totiž zajímavé právě tím, jakým způsobem (přesněji: způsoby) tuto představu komplikuje. Jednoduché schéma se stává složitým, vpisuje se do rozmanitých myšlenkových kontextů (dekonstrukce, fenomenologie, sémiotika, cézannovské reflexe obrazu, Benjamin) a prochází celou škálou otázek a problémových okruhů (hranice, intermedialita, interpretace, touha). Předkládaná monografie tak neobsahuje doktrínu jistého profesora filosofie a v žádném případě není apologií perspektivismu. Čtenář není konfrontován s naukou, nýbrž se složitým polem problémů a otázek.


Příkladem takové komplikace či zhutnění budiž autorovo srovnání pohybu myšlenky/myšlení a pohybu zobrazování/obrazu. Opěrným bodem úvahy je představa chůze: „Chůze je v každém okamžiku složitým hledáním rovnovážného bodu v pohybu, který ale (...) čelí stále nové situaci, novým okolnostem, novým, často i nečekaným překážkám. Nelze říci předem, kde leží onen bod, který nám dá jistotu dalšího kroku, protože „pravidla“ chůze určuje situace, která se mění.“ Vposledku se ukazuje, že myšlení a zobrazování spojuje určitý styl pohybu, „složitost“: taktéž myšlení, „úvaha“, vyžaduje „cit pro rovnováhu, pro vystižení pravé chvíle, správného místa v daném okamžiku a v měnící se situaci“, a stejně tak počínání fotografa má v sobě cosi z citlivé chůze a „uvážené“ myšlenky: „Někdo stojí v krajině, dívá se kolem sebe, pak se ale najednou dívat přestane, protože se za-dívá, něco se v něm pohnulo, přikládá k oku fotografický aparát, jeho pohyby jsou najednou určitější, cílevědomější, stále přesnější a náměsíčně precizní, v tom okamžiku jeho přístroj cvakne... A fotografie je potom cosi jako zformovaná vizuální myšlenka, přesná, protože přesně myšlená“ .


Místo bezmezného pohybu perspektiv – přiměřenost k okamžiku myšlení a reprezentace, místo libovůle individualismu – cit pro správný tah. Stopy takového zhutňování či komplikace problému perspektivy bychom v Petříčkově knize mohli sledovat v souvislosti s celou řadou motivů, záměrem této recenze však není podat úplný výčet všech otázek, jimiž se autor zaobírá. Z řečeného by mělo vyplynout, že recenzovaná monografie není určená pouze zájemcům o filosofii jakožto obor, příznivcům jistých myšlenkových směrů (dekonstrukce, fenomenologie) či studentům zabývajícím se konkrétními tématy (textualita, obraznost, význam – interpretace). Myšlení obrazem může zaujmout každého, kdo se chce spolu s Miroslavem Petříčkem učit tomu, co je myšlení, co znamená nezrazovat jeho složitost a vyhýbat se simplifikaci.


Tomáš Koblížek


Petříček, Miroslav : Myšlení obrazem – Průvodce současným filosofickým myšlením
pro středně pokročilé, Herrmann & synové, Praha 2009, 201 stran.


Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 5 (43), 13.5. 2010.
(22. 3. 2010, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2723


Pohrajme si s češtinou

Vymyslete si svou vlastní křížovku, vymyslete hlavolam...
Hana Hudečková
( hana.hudeckova)
V nakladatelství Portál vyšla PaedDr. Evě Schneiderové kniha Jazykové hry a hříčky. Kniha je určena pro učitele, kteří chtějí zpestřit hodiny češtiny, ale také pro vedoucí volnočasových aktivit a všechny, kteří si touží pohrát s češtinou.

Eva Schneiderová pracovala na katedře češtiny Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy a učila na víceletém gymnáziu. Její kniha nabízí stovku různých zábavných cvičení, která bývají ještě rozdělena do několika podskupin. Objevují se v ní úkoly rozvíjející slovní zásobu, kde je třeba vymyslet co nejvíce různých slov podle zadaných kritérií. Jsou zde připraveny i takové úlohy, které rozvíjejí verbální dovednosti (sem jsou zahrnuty přípravy na vlastní křížovku) a mluvenou komunikaci a s tím úzce související slohové dovednosti. Nechybí zde ani rébusy a různé hádanky, ty spadají pod název zábavná a hravá cvičení, pod logickým myšlením lze uvést jako příklad vyhledávání slov, která do řady nepatří. Posledním útvarem, jenž zde nesmí chybět, je samozřejmě procvičování gramatiky, zvláště slovních druhů a pravopisu.
Kniha začíná hraním s písmeny a slabikami, postupuje přes slova a věty k hraní s celými texty. Pokud si nevíme s některými úkoly rady, na konci knihy můžeme nahlédnout do výsledků, kde bývají uvedené příklady, jak by řešení mohlo vypadat (těch někdy bývá nespočet).
Na závěr několik pravopisných chytáků. Zkuste si je vyplnit a uvidíte.


Starého v-ra se zmocnil vodní v-r a za chvíli po obou v-rech nezbylo nic.


Pták měl na b-dle dobré b-dlo, když zafoukal vítr, obě b-dla spadla.


Kdo to v-l? V-l náš pes, nebo dívka v-la věnec z kvítí?


Hana Hudečková


Schneiderová, Eva: Jazykové hry a hříčky. Portál, Praha 2010. 120 stran.


Jazykové hry a hříčky

Jazykové hry a hříčky

zdroj www.portal.cz




Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 5 (43), 13.5. 2010.
(2. 4. 2010, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2728


Zlato, musím pracovně do Washingtonu

Temná hmota ve vesmíru, v srdci
Denisa Garciová
( denisa.garciova)
Izraelský spisovatel Aner Šalev (1958), tvůrce románu Temná hmota, jenž je jeho prvním dílem přeloženým do češtiny, je také autorem dvou povídkových souborů, a navíc uznávaným profesorem matematiky z Hebrejské univerzity v Jeruzalémě. Temná hmota je románem o nepřekonatelné touze, nevěře, lásce… Takových už tu byla spousta a mnoho jich bude teprve napsáno, neboť láska je věčné téma našich životů, snů i knih. Aner Šalev ale přichází s netradičním pohledem.
Hlavním hrdinou je izraelský diplomat Adam, který žije i se svou ženou Ruth v New Yorku. Blíží se Den díkůvzdání a on odjíždí na fiktivní služební cestu do Washingtonu. Ve skutečnosti si veze svůj kufr do hotelu na Washington Square (muži jsou někdy vskutku nápadití), tam nakonec přivítá i svou milenku Evu, ruskou imigrantku, doktorandku astrofyziky z Jeruzaléma. Mají spolu strávit úžasný týden. Pch, nuda – řeknete si po dvou stranách, ale je tu spousta nezodpovězených otázek. Kde se Adam s Evou seznámili? Proč Ruth nepřijde divné, že manžel odjíždí pryč na Den díkůvzdání? Co se tedy asi stane?
Pokud budete hádat dopředu, tak se nejspíš spletete. Adam si totiž svou vášnivou a komplikovanou milenku srazil autem. Jiskry létaly, a tak mu Eva nakonec klesla nejen do náruče při převozu do nemocnice, ale také do postele. Osudové vzplanutí je přerušeno Adamovým návratem do New Yorku. A vše se dále zamotává, vzdálenost a láska jen přes internet oba ubíjí. O to více se upnou k plánovanému společnému týdnu.
Temná hmota je pozoruhodným románem, a to hned z několika důvodů. Jedním z nich je zajisté kompozice. I přes velmi tradiční námět se nudit rozhodně nebudete, originální uspořádání dějové osy milostného příběhu vás udrží v neustálém napětí, neboť nejde jen o tradiční retrospektivu. Jednotlivé události „úžasného“ týdne, nazírané z Adamova úhlu pohledu, avšak podané er-formou, se odvíjejí lineárně. Adamovy úvahy a myšlenky se upínají zejména na současnost, jen občas probleskne něco z jeho minulosti, a tak například vyjde na povrch skutečnost, že Eva není jeho první, takto osudovou milenkou, ale že Adam rád dobývá srdce dam ve svém oblíbeném hotelu na Washington Square (ano, muži jsou někdy opravdu nápadití) a je mu téměř jedno, zda jde o sekretářku nebo ženu velvyslance.
Události právě probíhajícího týdne se neodvíjejí podle očekávaného romantického scénáře, a to je vskutku příjemné zjištění. Adam, ačkoliv je již zkušeným záletníkem, není příliš opatrný a spíše jde vstříc odhalení svých paralelních vztahů. Objeví se hloupé rozbroje, nedorozumění i zmizení. Zkrátka napětí. Navíc je plynulý běh děje přerušován někdy až příliš rozsáhlými pasážemi e-mailové korespondence. Jde ale o pohled jednostranný, neboť se můžete začíst pouze do Eviných e-mailů, jež posílala Adamovi den co den od jeho odjezdu z Jeruzaléma do doby, než se za ním sama vypravila. Přítomnost z pohledu Adama je tedy od Eviných zpráv, které dokreslují minulé okolnosti příběhu, striktně oddělena. V emotivních dopisech, které zůstávají vlastně bez odpovědi (jen na nemnoha místech se objeví i Adamův e-mail, ale to jen proto, že ho Eva sama ve své zprávě znova uvádí), budete moci nahlédnout do Evina světa a peripetií jejího zamotaného života.
Velmi zajímavá je také teorie temné hmoty, která dala název celému dílu. Eva ji s lehkou samozřejmostí vysvětluje a metaforicky ji aplikuje na vztah mezi dvěma lidmi. Pochopíte a ani nemusíte být astrofyzikem, poněvadž Aner Šalev píše velmi jednoduchým, prostým a nenuceným jazykem, a to jak o lásce či sexu, tak i o vesmíru a přitažlivých silách. Autor zajisté čerpá také z vlastních zkušeností na akademické půdě, a tak jsou pasáže věnované Evině studiu či konferencím snadno uvěřitelné.
Šalevův román Temná hmota je plný zvratů, lží a předstírání. Jednotlivé charaktery jsou velmi dobře prokreslené. Vyústění komplikovaného vztahu milenců je opravdu překvapivé a konec nejistý, jen nastíněný. Závěrečná kapitola, jakýsi epilog, je totiž vyprávěna v budoucím čase. Jak to dopadne, co myslíte?


Denisa Garciová


Šalev, Aner: Temná hmota. Překlad: Š. Doleželová, M. Křížová. Plus, Praha 2009. 285 stran.


Temná hmota

Temná hmota

zdroj: www.martinus.sk




Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 5 (43), 13.5. 2010.
(3. 4. 2010, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2731


Zma/etek v hlavě

Československá kontroverze?
Barbora Majerová
( barbora.majerova)
Na počátku netradičního zrodu knižní novely Bruno v hlavě stálo náhodné setkání českého písničkáře Ondřeje Ládka alias Xindla X se slovenskou výtvarnicí Monikou Šimkovičovou. Umělci si navzájem dali přečíst své rozpracované literární počiny, načež shledali, že oba vytvářejí různé části téhož příběhu. Nápad propojit dějové linie dvou různých autorů v jeden celek na sebe nenechal dlouho čekat.
Vypravěčem příběhu mapujícího několik měsíců v životě výtvarnice Moniky Hornerové je Bruno, tajemná vševědoucí postava, jejíž identita zůstává na počátku prózy neodhalena. Monika je Slovenka, která žije se svým manželem, úspěšným podnikatelem Martinem v Praze. Je jí něco přes třicet, dokázala si vybudovat solidní výtvarnou kariéru, s oblibou poslouchá tvrdou hudbu a přátelí se s podivínskými intelektuály. Zdánlivá idyla se však záhy bortí – Martin náhle umírá na infarkt, navíc v bytě své milenky, o jejíž existenci Monika neměla ani tušení. Kromě bolestné ztráty milované osoby je Monika nucena vyrovnat se také se skutečností, že její navenek spokojené manželství bylo pouze jednou velkou lží.
V tuto chvíli do děje poprvé vstupuje samotný Bruno. Respektive spíše dochází k jeho zhmotnění. A to přímo v hlavě hlavní hrdinky. Bruno je totiž nevyléčitelná cysta v Moničině mozku. Taková cysta, která má moc zcela ochromit smysly a pohybové ústrojí svého nositele, což může mít fatální důsledky. Moniku informace, že si jakýsi nezvaný vetřelec vybral k doživotnímu pobytu právě její hlavu, nejdříve šokuje, nicméně postupně jí dochází, že bude nutné pokusit se s Brunem, který k ní neustále promlouvá a za neposlušnost ji trestá krátkodobým oslepnutím či ohluchnutím, vycházet po dobrém a přijmout ho jako neoddělitelnou součást sebe samé. Mezi cystou a její hostitelkou tak vzniká podivná zničující symbióza.
Nově nabyté vědomí toho, že absolutní a nevratný konec může nastat prakticky kdykoliv, se silně odráží v Moničině jednání – dosavadní správňačka se vlivem nedobrovolného soužití s Brunem pozvolna mění v cynickou, bezohlednou a vypočítavou kreaturu. Chování, jímž Monika dříve pohrdala, nyní přijímá za své vlastní, a odhání tak od sebe své nejbližší. A Brunův hlas v její hlavě zatím neustále nabírá na intenzitě a stává se nesnesitelným. Monika se proto uchýlí k radikálnímu řešení své bezvýchodné situace: rozhodne se vyrovnat všechny své pozemské účty, aby následně mohla ve velkém stylu zrealizovat svůj „odlet“.
Z jazykového hlediska disponuje Bruno v hlavě jistým potenciálem čtenáře zaujmout. Kniha má dva autory, přičemž pro jednoho z nich je mateřštinou čeština a pro druhého slovenština, proto se oba jazyky v knize plynule prolínají. Slovensky hovoří hlavní hrdinka Monika a její krajané, ostatní postavy mluví česky. Vypravěč Bruno, ačkoliv je cystou ve slovenské hlavě, preferuje rovněž češtinu. Celá próza je napsána nespisovným jazykem, který je hojně prokládán méně či více drsnými vulgarismy. Důsledné užívání nespisovného vyjadřování dílo do jisté míry oživuje a dodává mu na autenticitě, ovšem po určité době může začít čtenáře obtěžovat a unavovat, zejména pak v rozsáhlejších popisných pasážích.
Obsahová stránka novely bohužel oproti té jazykové poněkud pokulhává. Snaha stát se šokující dobovou výpovědí, která bez emocí podává svěděctví o dnešní prohnilé společnosti a pokřivených mezilidských vztazích, z knihy přímo trčí. Jistě, udělat z mozkové cysty vypravěče je sice neotřelý nápad, který ale celkovou překombinovanost a afektovanost děje nezachrání. Zdá se, jako by se autorský tandem Xindl X – Šimkovičová domníval, že propojí-li se všechna palčivá témata současnosti, ať už se jedná o sex za peníze, užívání drog, lichvu či odosobněnou internetovou komunikaci, do jednoho příběhu, musí být výsledkem něco mimořádného. V tomto případě však vzniká spíše neblahý dojem nepřirozené „rádobycool“ pózy. Suma sumárum: od knihy, na jejímž přebalu sebevědomě stojí, že se jedná o dílo originální a otevřeně kontroverzní, by asi leckdo čekal více.


Barbora Majerová



Šimkovičová, Monika & Xindl X : Bruno v hlavě. Galén, Praha 2010, 251 stran.


Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 5 (43), 13.5. 2010.
(7. 4. 2010, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2738


Dobří a málo známí autoři

Jana Jirásková
Michaela Kašičková
( michaela.kasickova)
Moderní média nám umožňují snadnější komunikaci se světem než kdykoliv dřív. Tak se k nám čtenářům lehce dostává tvorba začínajících lokálních spisovatelů, kteří, ač za sebou obvykle mají prvenství v různých literárních soutěžích a dobré hodnocení kritiků, publikovat své prvotiny teprve začínají.
Právě díky kvalitním informačním kanálům a shodě náhod se ke mně dostala knížka Jany Jiráskové Kanička pošmodrchaná, kterou vydala v několika výtiscích Městská knihovna Chrudim v roce 2008. Prvotina Jiráskové je souborem povídek o ženách. Některé z nich kopírují stereotypní ženské životy, některé zas mohou být pro čtenáře naprosto šokující. Ve svém zdánlivém rozporu mají však jedno společné, a sice ženu zkoušenou životem a s ní velkou duši.
S každou povídkou se před námi rodí nový svět. Seznamujeme se s ním a on nás po pár stranách opouští. Ale neopustí nás tak docela. Každá žena se nutně alespoň v obrysech s povídkou Jiráskové identifikuje. Ženské univerzum přímo křičí.
Často si i mužský nebo dětský čtenář životní úděl postavy vztáhne ke svému okolí. Může za to autentičnost, které Jirásková dosahuje například jednočlennými větami a používáním obecné češtiny jak v dialozích, tak ve vnitřních monolozích. Když čtete, máte pocit, jako by postavy mluvily ve vašem pokoji a vy poslouchali.
Poetika expresivity, vulgarity, dlouholetých vztahů, rodičovství a piva je očištěna od romantických kudrlinek, a tím je také působivější.
Z dob Hrabalova kultu víme, že poetika prostoty může v průměrném pisálkovi vyvolat pocit, že on sám jako autor nejobyčejnějších věcí píše kvalitní literaturu. Ale je třeba si uvědomit, že ne každá všednost v sobě nese šifru vyšší hodnoty. Tuto otázku mistrně rozhřešil v předmluvě knihy Petr Kukal: „Není těžké být opilec a pobuda, těžké je být Charles Bukowsi. Není těžké být beatnik, těžké je být Jack Kerouac. Není zase takový kumšt usínat únavou nad žehlícím prknem a košem prádla pro čtyři děti – ale je zatraceně težké být Jana Jirásková. Psát jako Jana Jirásková!“


Michaela Kašičková


Jirásková, Jana: Kanička pošmodrchaná. [Ilustrace: Karel Peřina.] Městská knihovna, Chrudim 2008. 75 stran.
(7. 4. 2010, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2739


Kolik stojí m2 domova?

Zpráva ze Srbské Lužice
Klára Zindulková
( klara.zindulkova)
Cizelované syntaktické struktury, vybrané prostředky a vyvážená kompozice, vytříbený styl pro… K čemu? Nechte si učené teorie od cesty, sklapněte a raději chvíli poslouchejte a dívejte se. Možná, možná spatříte odlesk křídla nádherného ptáčka, jehož poslední osamělý páreček snad ještě hnízdí někde v Srbské Lužici – Modré vrány.


Modrá vrána

Modrá vrána (zvětšit)



Jurij Koch. Už autorovo jméno v sobě odráží dvojjazyčnou přirozenost obyvatel Srbské Lužice – lužickosrbský a německý živel. Není třeba jedno od druhého oddělovat, po staletí tu žijí v harmonii. Právě proto píše Jurij Koch svá díla paralelně v obou těchto jazycích. Česká verze je nejspíše prvním pokusem o vytvoření překladu z lužického i německého originálu zároveň. Experiment to pro svou nebezpečnost většinou překladatelů zamítaný. Vyzkoušet ho je však třeba, má-li své opodstatnění. Jak odvážný a úspěšný krok v tomto případě! Přes rozmanitost stylů, žánrů i námětů jednotlivých povídek vplývají tyto jedna v druhou jako vody Sprévy, až se slijí ve smyslupný a dokončený celek.
Ne, to není propracovaností dějové linky. Není to dokonale psychologicky propracovanými postavami ani šokujícím finišem. Tak čím to tedy je? Bezradně hryžu tužku, hledajíc vhodnou metaforu, a tu mi v největší bezradnosti přichází na pomoc sám autor. První větou knihy: „Být ptákem, nechal bych pod sebou plynout Dešno, docela nízko bych přeletěl nad Mlýnskou Sprévou, chvíli potom nad Goramšicí, hned za ní říčkou Malksou a potom – už nad borovými lesy praúdolí utvořeného v době ledové – by mě poryvy teplých větrů ještě jednou vynesly mezi mraky.“
Jak je to jednoduché! Lužickosrbský spisovatel se neobtěžuje komplikovanými vypravěčskými postupy, ale naloží si čtenáře na záda a několikerým rozmachem křídel se s ním snese nad kraj svého dětství, aby se s lehkou myslí plachtil od chalupy k chalupě, od povídky k eseji, od nenápadně naléhavé reportáže k řece Goramšici. Přeletí nad příběhem Ochozského starosty, aby za okamžik usedl na větvičku zamyšlení nad podivuhodnou pýchou jednoho živočišného druhu.
Ten ptáček není jen tak někdo. Je to mandelík hajní, v lužickém jazyce „módra wróna“. Zbarven do Lužicko-srbské trikolóry, nese na svých křídlech osud tohoto národa. V roce 1991, kdy kniha vyšla v jazyce Lužických Srbů, zbýval na jejich území jediný pár. Ono totiž, panenská příroda, netknutá krajina a podobná něžně znějící slovní spojení, to je jedna věc. Bagry, těžební plány a zásoby uhlí – věc druhá. A Lužičanům je třeba míti se velmi na pozoru, aby za chvíli nebyla jen ta druhá věc. Bagry s chutí požírající louky i vesničky jsou tu naléhavou realitou.
Páni z úřadů kroutí hlavou, proč ti Srbové tak tvrdošíjně trvají na svých staveních a zahrádkách, když mají k dospozici náhradní byty poblíž. S vykachličkovanými koupelnami a zlatými klikami. Páni v oblecích hbitě spočítali, že náklady na odtěžení tuny uhlí v Lužici jsou snad třicetkrát nižší než jinde. Sečetli, kolik bude třeba náhradních bytů a domků a kolik klimatizovaných autobusů k převozu dosud vzpurných Srbů. Vše je vyčísleno a ověřeno. Pánům unikají jen maličkosti. Že lužická srbština je vzácným druhem, vázaným na své přirozené prostředí, že je třeba počítat nejen výnosy, ale i ztráty. Že modrá vrána i Srbové potřebují vzduch a lesy. A že domov se nedá odstěhovat.
Téma ničení prostředí jednoho malého národa ošidně láká k patosu a nostalgii. Zde toho vůbec není třeba. Stačí pozorovat nápadité snahy obyvatel ohrožených vesnic, jejich odvahu smíšenou se strachem, který přece jen přivívá vítr s příměsí hnědouhelného prachu. Do prvních povídek vstupujeme jako hosté. S ostychem a jakousi bezděčnou bázní a pokorou před majestátem přírody. A na konci se dlouho ohlížíme zpět, za krajinou teď již důvěrně známou. Téměř s pocitem stesku po domově.
Škoda jen, že česká verze nepřevzala i fotografie z původních vydání. Ale vlastě je to možná dobře. Už takhle mě v létě nehledejte. Na podzim se možná vrátím, ale nejdříve prošlapu podrážky s batohem na zádech a s Lužickým nebem a krákáním modré vrány nad hlavou.


Klára Zindulková


Koch, Jurij: Modrá vrána. Zpráva ze Srbské Lužice. Dauphin, Praha 2009. 189 stran.


Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 5 (43), 13.5. 2010.

(8. 4. 2010, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2744


Neuhodli byste, kde tyhle řádky píšu!

Žádný sběratel přece nemůže nejít do souboje s obchodníkem jménem Mortdecai!
Šárka Adamovičová
( sarka.adamovicova)
První díl trilogie napsané v 70. letech zaplétá Charlieho Mortdecaie do případu kolem krádeže Goyova plátna. V zápletce jsem se ztrácela od samého začátku, stejně tak ve vztazích kriminálních živlů, přesto mě kniha k sobě připoutala a nepustila. Smyslu pro jazyk, nadhled, ironii i sebeironii britského spisovatele s italsko-slovinskými kořeny Kyrila Bonfiglioliho čtenář prostě musí podlehnout.
Bezostyšný obchodník s uměním a zhýralý aristokrat Charlie Mortdecai charakterizuje sám sebe na počátku svého neobyčejného příběhu: „Jsem v nejlepších letech, vzrůstu průměrného, váhy žel nadprůměrné a na mých rysech je interesantně znát, jaký jsem býval oslnivý fešák. (Když zatáhnu břicho, skoro se líbím i sám sobě.) Mám rád umění a peníze a sprosté vtipy a alkohol. Za studií na internátní škole jsem přišel na to, že ve rvačce může vyhrát celkem každý, pokud je připraven vrazit soupeři prst do oka.“
Děj se zdá jednoduchý (dopravit kradený obraz Krampovi a zničit negativy jistých inkriminujících fotografií), ale jakmile se do hry přidají postavy, nemáme šanci udržet se v sedle. V parodickém ovzduší Divokého západu nevíme, kdo je náš přítel a kdo ne, a ve vztazích a intrikách se nenávratně ztrácíme. Právě část odehrávající se v Americe je nasládlá potem kovbojů, provoněná liliemi ve vlasech tajemných krásek a vzorovým klišé gangsterky. Na scénu vstoupí okouzlující manželka odchodního partnera i se svou neutuchající vášní, za závěsy nalezneme mrtvolu, v poušti nás pronásleduje modré auto, mexikánské služebnictvo se popere s oddaným Jockem… K dokonalosti chybí pouze indián a Číňan!
Postava nemorálního požitkáře, fantastická práce s jazykem (nelehký úkol překladu skvěle zvládla Michala Marková) a vyždímání všech klišé šestákových detektivek do poslední kapky – to vše zaručuje nepopsatelně předvídatelné zážitky při četbě.


Šárka Adamovičová


Bonfiglioli, Kyril: Nemiř na mě tou věcí. Překlad: Michala Marková. Paseka, Praha 2010. 184 stran.
(10. 4. 2010, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2757


Tak trochu jiný skicák

S Hiršalem a Niklem do světa básní
Denisa Garciová
( dominik.melichar)
Do knihy se nepíše, do knihy se nečmárá! Pokud zastáváte tuto často od dětských let citovanou tezi, pak budete překvapeni, jak vypadá nová kniha pro děti z nakladatelství Meander. Hiršalův skicák vybízí své malé čtenáře k pravému opaku, a to doslova: „Můžeš kreslit, můžeš psát, bude ze mne unikát!“
Hiršalův skicák.

Hiršalův skicák. (zvětšit)



Básně a domalovánky pro děti, jak zní také podtitul této knihy, mají v dětech probudit tvořivost. Kniha velkého čtvercového formátu na první pohled připomíná obyčejný blok v kroužkové vazbě. Tento skicák je však zvláštní - je plný bílých i barevných čtvrtek a na každém listu stojí báseň Josefa Hiršala doplněná tematickou skicou z ruky dnes již všem určitě dobře známého Petra Nikla (Záhádky, Lingvistické pohádky atd.), kterou je možno domalovat a vybarvit – prostě vylepšit podle vlastní fantazie.


V tomto básnickém výboru se můžeme spolu s dětmi začíst do Hiršalových říkanek, popěvků i lingvistických hříček. Hiršalova dlouhodobá tvorba zaměřenená jak na nejmenší, tak i na starší děti vyústila už dříve v několik dětských titulů, a tak bylo pro tento netradiční počin opravdu z čeho vybírat. O původu jednotlivých básní se dočteme v podrobné ediční poznámce, která u dětské knihy příjemně překvapila. Nesmíme opomenout ani doslov Bohumily Grögerové, jež s Hiršalem od padesátých let spolupracovala nejen na dětských knihách.


Hiršalův skicák je knihou pro hravé a neposedné děti, stejně tak i pro ty plaché a uzavřené. Dovoluje jim to, co je jinde zakázané. Naplno zde mohou rozvíjet svoji osobnost. Kniha se snaží o to, aby k ní děti měly opravdu osobní vztah. Tím, že se na ní mohou podílet, vstoupit do ní, bude opravdu jen jejich. Snad jedinou výtkou je poněkud neposlušný kartonový obal, ze kterého knihu sice velmi snadno vyjmete, ale o to hůře se vám bude uklízet nazpět. I přesto však knize nelze upřít její originalitu.


Denisa Garciová

(11. 4. 2010, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2764


Text v p…

Podívat se na zoubek moderní próze
Gabriela Romanová
( gabriela.romanova)
Nakladatelství Academia vydalo ve své literární řadě třísvazkový soubor literární teorie s názvem Text v pohybu. Když spadne v lese, kde nikdo není, strom, je slyšet rána? Literární parafrází tohoto noetického problému může být třeba otázka: Když nemá text svého čtenáře, je to ještě text? Zjednodušeně vystihuje téma, které zpracovávají ve svých studiích tři autoři – Milan Jankovič, Marie Kubínová a Jan Matonoha.
Každý po svém, s různou dávkou srozumitelnosti a nároku na odbornost čtenáře, prezentuje současný pohled na moderní literární dílo, které není uzavřeným celkem, ale věčně organickým a proměňujícím se materiálem závislým na recepci čtenáře.


Prvním, nejútlejším svazkem je text Milana Jankoviče s podtitulem Dílo v pohybu. Jeho úvodní kapitola jen letmo připomíná směry, které vedly k terminologickému rozlišení pojmů text a dílo a s jejichž pomocí, zároveň však vůči nim, vymezuje své vlastní zacházení s nimi. Považuje textovost, tedy prvky nestability a nové aktualizace, za jednu ze součástí díla. I když, jak sám říká, je například Eco připisuje čtenáři. Stejně jako Adorno nachází i Jankovič uvnitř literárního díla energii vyvolávanou vzájemným vztahem jednotlivin – na úrovni motivů, strukturního uspořádání, lexika, narativních jednotek. Citlivou interpretací próz Hrabala, Ajvaze a Hodrové ukazuje, jak tato energie pramení ze zdánlivé neslučitelnosti jednotek, z jejich vzájemné rozporuplnosti. V mnohých pasážích způsobuje poetický jazyk, jakým Jankovič vysvětluje literárněteoretickou problematiku, že čtenář na vlastní kůži pociťuje, co je myšleno „děním smyslu textu“, neboť do něj opravdu sám vstupuje.


Text v pohybu četby autorky Marie Kubínové je nejsrozumitelnějším textem trilogie. Nastiňuje jak strukturalistické (Mukařovský) tak analyticky diskurzivní (Eco, Barthes) hledisko a pokouší se je skloubit do jednotného přístupu k textu. Termíny text a dílo vnímá synonymně, protože jejich hlavní rysy – statičnost, s níž hotový text „přistupuje“ ke čtenáři a naproti tomu dynamičnost, s kterou čtenář přistupuje k textu – považuje za dvě strany téže mince. Jsou to od sebe neoddělitelné vlastnosti literárního díla, jejž je nutno interpretovat jak z pohledu již v textu obsaženého významu, tak z pohledu významů do textu vnášených prostřednictvím aktu čtení. Kubínová po vzoru Eca vymezuje dva druhy čtení – naivní a estetické – a opět v nich nespatřuje výpravu protichůdnými směry, ale naopak dvojí druh putování se stejným cílem, jímž je finální interpretace díla.


Jan Matonoha ve svém třísetstránkovém Psaní vně logocentrismu (předchozí dva svazky tento rozsah představují oba dohromady) označuje charakteristickou textovou neuzavřenost, neabsolutnost a neustálé konstituování termínem „ženské psaní“, ačkoli odmítá jeho příslušnost k pohlaví autora/ky. Staví ho nikoli do přímé opozice, ale jako komplementární princip k takzvanému falogocentrismu – psaní podmíněnému falickým nastavením jazyka, tedy k psaní určitým způsobem direktivnímu. A vnímá ženské psaní jako tvůrčí proces a zároveň specifický autorský přístup k tvoření díla, jehož výsledkem není hierarchicky seřazený, chronologický příběh. Proto může do okruhu „spisovatelek“, u nichž takové psaní rozpoznává, zahrnout vedle Linhartové, Součkové, Richterové a Hodrové i Bohumila Hrabala. Na konkrétních ukázkách z děl těchto autorů aplikuje teoretické postuláty, které se snažil vyjevit v prvních třech čtvrtinách knihy. Pravda, jejich přečtení vyžaduje hloubkovou obeznámenost s problematikou v mnoha případech hraničící s fanatickým zápalem pro věc, neboť se každý použitý termín vysvětluje s odkazem na řetězec příbuzných teorií. Následné vstřebání se pak jeví jako téměř nemožné i pod vlivem přebujelé vědeckosti slovní zásoby.


Co říci závěrem? Kubínovou si přečtěte ráno, Jankoviče večer a Matonohu, toho budete číst celý rok.


Gabriela Romanová


Jankovič, Milan; Kubínová, Marie; Matonoha, Jan: Text v pohybu. Academia, Praha 2009. 609 stran.


Text v pohybu obálka

Text v pohybu obálka (zvětšit)

(2. 5. 2010, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2778


Analfabetem v Evropě 21. století

Láska ke knihám není znalostí písma podmíněná
Markéta Jakešová
( marketa.jakesova)
Prakticky o všech knihách severských spisovatelů se dočítáme, že nám přibližují “syrovou realitu severu” nebo něco podobného. Nejinak tomu bylo i u Dorého bible, knihy od Torgnyho Lindgrena, ale ač nechci severskou syrovost podceňovat, myslím, že by v tomto případě byla škoda na ni hodnocení omezit.
Pokud si čtenář nepřečte před otevřením vlastní knihy anotaci na přebalu, první odstavce mu nejsou zcela jasné: Hlavní hrdina asi píše knihu, ale mluví o nějakém nahrávání... Později se dozvíme, že vypravěč a zároveň hlavní hrdina neumí číst a psát, zato má výbornou paměť, a tak si pamatuje všechny knihy, které mu někdy někdo předčítal, a až patologicky miluje biblické ilustrace Gustava Dorého, realistického francouzského malíře 19. století. Ty mu byly matkou ukazovány od narození a zřejmě se mu do hlavy vryly tak silně, že chlapec později ve škole nedokázal vstřebat písmena.
Hlavní hrdina dostal jakožto odborník na Dorého bibli od švédské církve za úkol napsat o ní pojednání. Vzhledem ke svému handicapu nahrává svá slova na diktafon a my čtenáři máme před sebou tedy zřejmě přepis zvukového záznamu, ačkoli to nikde není přímo řečeno.
Těžko říci, zda by švédská církev byla s takto splněným úkolem spokojená, protože kniha samozřejmě není o Dorém: Vypravěč líčí svůj zvláštní život analfabeta a poeticky ho prokládá (bohužel někdy trochu násilnými) literárními aluzemi a popisy Dorého ilustrací, jež si pamatuje tak dobře, že když o knihu přijde, dokáže obrazy nakreslit všechny přesně stejně jako malíř.
Román se mi velmi líbil a to zejména díky pokroucenému nahlížení světa hlavního hrdiny. Nejdříve jsem se nedokázala smířit s vyrovnaností, s níž hrdina čelí všem nepřízním osudu, ale postupně jsem začala věřit jeho inteligenci a přejala jeho perspektivu. V tomto vyrovnaném stavu potom čtenáře závěrečná pointa zasáhne jako blesk z čistého nebe.


Markéta Jakešová


Lindgren, Torgny: Dorého bible. Překlad: Z. Černík. Havran, Praha 2010. 184 stran.
(3. 5. 2010, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2779


Dobrodružství v porno-lese

Fantazii brána otevřena
Hana Hudečková
( hana.hudeckova)
Brněnské nakladatelství Druhé město vydalo v roce 2010 básně Modelové porno-lesy (pozdních faunů) od Jaroslava Chobota.
Jaroslav Chobot zde navazuje i na své dřívější sbírky Potní mlýny (2001), Měkké stroje (2007), Měkkým strojům (2007), jejichž motivy se vyskytují právě i ve sbírce Modelové porno-lesy (pozdních faunů).
Autor se snaží poskytnout čtenářům jakýsi návod, jakým způsobem jeho básně číst. Přestože na konci díla uvádí tři strany vysvětlivek, jen stěží čtenář může tyto vysvětlivky zpracovat bez své fantazie. Ta je nutná ke čtení celé jeho knihy. J. Chobot využívá i grafických prostředků, když některé výrazy označuje tučně. Sám pak naznačuje, že básně je potřeba číst dvakrát. Nejprve jako básně (v té chvíli se podle autora čtenář stává porno-bytostí) a poté jako texty (čtenář se stává porno-strojem) nebo v opačném pořadí.
Pokud se na texty podíváme blíž, můžeme se dohadovat, že básně, které se dají číst zvlášť, jsou vyznačeny tučně, pokud pomineme zvýraznění slov, tak pak lze číst „text“. Ale i tento text je pro čtenáře, kteří nemají s Chobotovým dílem zkušenost, velmi problematický, a možná i pro takové čtenáře, kteří už dříve jeho díla četli. Přestože v závěru knihy jsou předkládány čtenáři vysvětlivky, není toto vysvětlení obyčejným návodem ke čtení. Výrazy se dají nahradit slovy z poznámek, ale stále zůstává celé dílo zahaleno tajemstvím. Vzniká zde tak mnoho prostoru, aby čtenář zapojil svou fantazii a představil si pod záhadnými názvy věci z obyčejného nudného života, nebo aby, jak název napovídá, hledal náznaky porna a erotiky.
Autor vytváří poezii, která čtenáře donutí k zamyšlení, každý řádek musí být vnímán naplno, jedině tak může vyvolávat nejrůznější představy a emoce s nimi spojené. Porno-lesy mohou být textem, který je znovu a znovu objevován a nahlížen z nejrůznějších stran. Každý v jeho básních může najít pro něj v literatuře dosud neobjevené.


Pro vlastní obrázek krátká ukázka:


Obalovým tělem lamel (triád) s taraskory odtných spojnic
v porno-jemech lesních stočen propojených velikány…
Na stoupadlech
vzmachů mezna měněného storji obliv
poudy vzmachů sjetých pásem vpadajících do návnady
srze těsno prošlých slehů za názorným uzlem živin...
S užívanou živou nití upínanou do doutníku děleného
prno-zuby…
V odepmuté duté noze zpevňované odtvrdáním
po tělesa pornovadel unášených tahem sběrnic
mhoucích se zablokovat jako vágní hřejno mezna
skrze dráhy slitých proluk (štěrbin) zanožených Kajetánem
pi stoupání po návnadě…
Přinucené měnit záměj na podkladu slehlých sjetin…

Hana Hudečková


Chobot, Jaroslav: Modelové porno-lesy (pozdních faunů). Brno. Druhé město 2010, 68 stran.

(3. 5. 2010, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2781


Natáhneš perka a koupeš se v moři

Nová kniha Emila Hakla
Denisa Garciová
( denisa.garciova)
V dubnu spatřila světlo literárního světa nová próza Emila Hakla (1958) Pravidla směšného chování. Hakl, ověnčený cenou Magnesia litera za později dokonce zfilmovanou novelu O rodičích a dětech (Argo, 2002), ve třech silně autobiografických příbězích nechává svého padesátiletého hrdinu bilancovat nad dosavadním životem. Ale nebojte, není to suché dědkovské sebezpytování.
Pravidla směšného chování

Pravidla směšného chování (zvětšit)



O tom se přesvědčíte už v prvním příběhu s názvem Jdi vejš!, kde se Haklovo alter ego zmítá ve vzduchu za mohutného pořvávání svých kamarádů Rulpa a Murgyho, kteří se ho pomocí povelů snaží navádět při paraglidingu. Místo pokynů však nad domovskou krajinou slyší tak akorát volání minulosti (i když divočina je tento let zajisté taky). Po ne úplně hladkém přistání padá hrdina do šedivé reality, která koresponduje s šedivými stránkami papíru, na nichž je kniha vytištěna.
V druhé, eponymní části Pravidla směšného chování se již neubráníte projekci dosavadních Haklových próz do tohoto dílka, které je jakýmsi volným pokračováním již zmíněné novely O rodičích a dětech. Otec, mikrobiolog na penzi, se musí podrobit operaci nádoru v tlustém střevě a náš hrdina ho navštěvuje v nemocnici, je s ním v kontaktu, i když je už v bezvědomí, vypráví mu. Pozoruje otce a z odstupu si začíná uvědomovat spoustu věcí, analyzuje – sebe i svého zploditele. Dochází mu, že tak nějak stagnuje a přežívá. Smrt otce je zlomovým momentem, ačkoliv ji oproti své sestře zvládá statečně. Doma pak ale vleže na koberci přemítá o životě a poslouchá pásku se záznamem jejich vzájemných hovorů, které si začal nahrávat: „Proč, nevím. Z iracionálních pohnutek, z rozmaru. Z touhy zakonzervovat bezprostřední blbecké kouzlo dialogu.“
V posledním ze tří příběhů, ve Hřbitově na pláži, se hrdina vydává se svými mladšími kamarády Rulpem a Murgym na cestu do dunajské delty. Nejede však za dobrodružstvím, ale v batohu si veze urnu s popelem otce. Hodlá splnit slib a vysypat ji do moře. Po menších eskapádách, kdy se v půjčené bárce spíše plácají na jezeře ve změti vodních rostlin, se rozdělují. Poslední akt rozloučení je jen na něm.
Sebereflexe a bilancování prostupují celou prózou. Jedná se o niterné úvahy vypravěče, tomuto sebezpytu jsou druhou stranou mince sms zprávy od ženy, která má k hrdinovi blízko a její verdikt je nemilosrdný: „Ten tvůj nudnej, kluzkej, rádoby neortodoxní život bez hlubších citů, bez závazků, všecek zaměřenej na vystihování povrchnosti, tak přitažlivej a nezáživnej zároveň. Seš věčně nespokojenej, rozesranej, vágní, nejde se k tobě přiblížit... Chceš tak umřít? Chceš, a ještě na to budeš směšně hrdej.“ či „…seš postmoderní jak prase. Proto nemůžeš číst Dostojáka a milovat ženskou. Všecko jen přes filtr. Zprostředkovaně.“
Hrdina je často ironickým a kousavým glosátorem. Někdy ze sebe sype životní moudra citátového ražení typu „Alkohol pomáhá rytmizovat a strukturovat jinak nesnesitelně lineární pohyb časem.“, jak na běžícím pásu. Jindy se zamýšlí nad citáty jiných. Ty však nejsou bezúčelné, Hakl s nimi dále promyšleně pracuje. Příjemnou změnou jsou také motta jednotlivých pasáží, která nejsou od textu odtržena, jak tomu už někdy bývá.
Emil Hakl v sobě nezapře žurnalistu, s jazykem pracovat umí. Ten je diferencován stylem jednotlivých mluvčích, což není jisté nic výjimečného. Haklovi ale nechybí schopnost přesně se trefit do černého, nechodí kolem horké kaše, což je jeho výsadou. Používá krátké výstižné věty, svůj popisný vyprávěcí styl sytí neobvyklými výrazy a spojeními – přechodníky, cizími slovy, která vytváří dojem určité vybroušenosti, nářečními variantami slov či nejrůznějšími expresivy, ale ne vyloženě vulgarismy, které se tak objevují pouze v promluvách konkrétních postav.
Kniha také zaujme svou grafickou úpravou, kterou má na svědomí známý výtvarník Pavel Růt (stojí také za grafikou a ilustracemi knih M. Urbana). Už přebal knihy, který lze netradičně rozložit na malý plakát, je opatřen stroze kolorovanými obrázky, které se pak už v pouze černobílém provedení objevují na začátku každé ze tří kapitol, kde tvoří komiks beze slov a ilustrují tak text, který následuje.
Pravidla směšného chování jsou komorní, intimní zpovědí. Nejsou drásavě patetická, ale civilní. A rozhodně by neměla chybět va vaší knihovně, můžete si je zařadit třeba hned vedle Pravidel českého pravopisu.


Denisa Garciová


Hakl, Emil: Pravidla směšného chování. Argo, Praha 2010. 134 stran.

(6. 5. 2010, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2785


Recese?

Postmoderní kniha českého autora
Eva Haderková
( eva.haderkova)
Už je to tady, postmoderní texty dorazily i na české klávesnice. Reprezentativním exemplářem je nejnovější kniha autora S. T. Quincyho s názvem Secese. Určitě se jedná o četbu pro náročného čtenáře, který nelituje svého času ani mozkových závitů.
Autor je poněkud záhadný. Všechno, co se o něm dá zjistit je, že se narodil roku 1984 v Brně a píše česky a latinsky. Secese je Quincyho druhá kniha, ta první, Insida, byla kritikou přijímána rozporuplně – jedni o autorovi tvrdili, že je génius a druzí, že je blázen. Kdo ví, kde leží pravda.
Název knihy je podobně záhadný jako autor. Slovo „secese“ má hned několik významů. Jako první asi každého napadne dekorativní umělecký sloh na přelomu 19. a 20. století vyznačující se bohatými ornamenty. Ale může znamenat také odloučení nebo odchod. Oba tyto významy mají v souvislosti s románem své opodstatnění.
Kniha samotná má tři části, ale její fragmentárnost je mnohem větší. Kromě tří částí se dělí do kapitol nadepsaných letopočty 1480 až 1810 (po desetiletích), které se rozpadají na další menší části. Příběh, jestli se tomu tak dá vůbec říkat, drží pohromadě jen několik postav (madame von O., Švéd, Alena). Dozvídáme se útržky z jejich životů, které ale u jednotlivých postav spolu nesouvisí a o to méně spolu souvisí příběhy navzájem. Kromě lidských příběhů najdeme i příběh pokoje ABCD a také po celé knize roztroušenou závěť pana von O.
Zvláštností je i předmluva čtenáře, která nás uvádí do metody tvorby knihy a používá při tom spoustu literárně vědných termínů. Seznámíme se s novou postmodernou i Gillesem Deleuzem a jeho názory na interpretaci a čtení knih. Neřekla bych, že takováto instruktáž čtenáři pomůže, ale aspoň můžeme zjistit, z čeho autor vychází.
Po pravdě řečeno si nejsem jistá, co si mám o celé knize myslet. Je spisovatelským experimentem nebo obrazem dnešní doby? Nebo obojím? Každopádně jsem v ní objevila křížovku, jejíž vyluštění mi ještě nějakou chvíli a nejméně jedno další podrobné čtení zabere.


Eva Haderková


S. T. Quincy: Secese. Host, Brno 2010. 152 stran.
S. T. Quincy: Secese

S. T. Quincy: Secese


(6. 5. 2010, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2786


Film v knize

Papírová verze Valčíku s Bašírem
Denisa Garciová
( denisa.garciova)
Kdy se vám to stalo naposledy? Kdy jste si posledně vychutnali v kině animovaný film, a pak si teprve otevřeli knihu – komiks? Možná tak v dobách dětství, kdy jste se rozplývali u Bambiho Walta Disneyho, neboť i slavná Persepolis Marjane Satrapiové byla nejdříve komiksem, stejně jako všichni ostatní spidermani. Dnes jsme už starší, a tak si místo běhání s Bambim po louce můžeme zatančit s Bašírem.
Izraelský dokumentární animovaný film Valčík s Bašírem (2008) asi není třeba příliš představovat. Bylo o něm hodně slyšet, a to zejména v souvislosti s nominacemi na Zlatou palmu a Oscara. Autobiografický příběh Ariho Folmana (za filmem stojí nejen jako autor, ale také jako režisér i producent), který se pozvolna vynořuje z minulosti a paměti jeho i těch, co libanonskou válku zažili zblízka, divákům mimořádně učaroval - ne kvůli bitvám, prohrám či vítězstvím, ale hlavně kvůli obnažené touze zjistit, co se vlastně kdysi stalo.

Kouzlo filmu tkví kromě příběhu samozřejmě hlavně v animaci, kterou měl na starost vedoucí výpravy a hlavní výtvarník David Polonsky. Příběh v knize je zaznamenán stejnými obrazy, na jednotlivých panelech tak vlastně najdete rozsegmentovaný film. Neztrácí tím ale kniha? Popravdě – ano. To, co dokázal film – být dojemný i hrůzný zároveň, tak autentický přes svou kreslenost, na papíře jako by vybledlo, a to i přes to, že je vše tištěno na lesklém papíře a v naprosto shodných barvách.

Co knize opravdu schází, je výtečná hudba Maxe Richtera, která ve filmu dokonale vystihuje atmosféru děje – tu navodí poetické zklidnění, tam naopak zběsilé tempo. Sama jsem se ale místy přistihla, že si filmovou hudbu v duchu po paměti přehrávám. Můj předsudek, že v tomto případě sáhne kniha filmu leda po kotníky, se vyplnil. Ale občas vezmu knihu znova do ruky, otevřu ji a přijdu si skoro jako v kině.


Denisa Garciová


Folman, Ari & Polonsky, David: Valčík s Bašírem. BB/art, Praha 2010. 119 stran.

(6. 5. 2010, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2787


Vylepšení image – snadno a rychle!

Bulharský román Mise Londýn
Denisa Garciová
( denisa.garciova)
Alek Popov, který začínal povídkami, je dnes již poměrně známý i za hranicemi rodného Bulharska. A to zejména díky překladům svého prvního románu Mise Londýn (v originále 2001). Próza inspirovaná jeho vlastním pobytem v Londýně, kde působil jako kulturní atašé na bulharském velvyslanectví, však není autentickým zpracováním reálných zážitků – naštěstí!


Mise Londýn

Mise Londýn

zdroj: knihy.abz.cz

foto: Denisa Garciová
(přidal uživatel dominik.melichar)

Román Mise Londýn se soudě podle zmíněných reálií odehrává v druhé polovině devadesátých let, politická situace se sice změnila, ale na ambasádě zůstává vše při starém. Transformaci má napomoci nový velvyslanec Varadin Dimitrov, kterému do funkce dopomohly jak jinak než konexe. Každá laskavost ale něco stojí, a tak je sice v Londýně, ale madam Neomalenou, manželku významného politika, má neustále v zádech.
Jak se dostat výš na společenském žebříčku a navázat kontakty s královskou rodinou, je pro Varadina skutečný oříšek. Zvlášť když na bulharském velvyslanectví sídlí opravdová elita – od kuchaře Kosti Polívky, kterému se čirou náhodou objeví v mrazáku okroužkované kachny z místního parku, po uklízečku Káťu, která si přivydělává na studia ve striptýzovém baru. Trefou do černého má být PR agentura Famous Connection, která slibuje, že na koncert madam Neomalené přivede celou britskou smetánku.
Kniha je však plná opravdu nečekaných zvratů, a tak je skandál na obzoru. Mise Londýn doslova přetéká břitkým humorem. Satirické a groteskní situace stále eskalují do ohňostroje absurdity a výsměchu všem postkomunistickým iluzím. V románu se také několikrát objeví zaručeně pravdivá historka o prvním splachovacím záchodě na světě.
Román je sice velmi čtivý a humorný, ale místy až příliš vulgární svým jazykem a některé absurdity jsou až zbytečně přešponované. Alek Popov si však celkem vkusně utahuje ze svých krajanů, kteří jsou značně typizováni. Mise Londýn je kritická a dává sarkastické podpásovky – i přesto se tomu Bulhaři zasmáli. Proč pak tedy ale ohrnuli nos nad Entropou?
Denisa Garciová
Popov, Alek: Mise Londýn. Překlad: D. Bernstein. Dybbuk, Praha 2010. 235 stran.



(7. 5. 2010, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2789


Cucat věty jako bonbóny

Alhambra, nový román Terezy Brdečkové
Eva Marková
( eva.markova)
Na novou knížku Terezy Brdečkové, již vydalo nakladatelství Odeon, jsem se opravdu těšila – oprávněně. Na necelých 250 stranách se odehrává příběh 20. století, ale i příběh jedné rodiny a příběh o kráse a lásce. Nejen jazyk, jímž Brdečková píše své romány, dokazuje, že (jak napsala v próze Učitel dějepisu) „slova nejsou prošlý prášky“.


„Každá hlava je plná příběhů, zemí a bytostí, stejně jako hrnec na plotně je plný polévky,“ říká Tereza Brdečková ústy jedné z hlavních hrdinek své knihy, Julie, a vyjadřuje tak vlastně jakési motto celého románu. Kniha, která je zarámována prologem a epilogem o Baltazarovi a jeho království, má 4 části, každá z nich je věnována jednomu ze členů rodiny Kočkovy. Ale vezměme to pěkně popořádku.


Hrdinové…


Historie rodiny Kočkovy se pro nás, čtenáře, začíná roku 1882, kdy se narodil Otakar Kočka. Otto byl povoláním učitel a rád si vymýšlel. Jemu a Bohušce Machové se o několik let později narodil syn Gabriel, malíř, ilustrátor, sběratel krásných věcí a v neposlední řadě otec Julie. Ta vlastní kino Alhambra, se svým mužem Igorem má syna Prokopa. Její matka, která se na konci života ocitá v „domově pro bohaté důchodce“, si tam nechává říkat Iris. A pak ještě Baltazar, který každému někoho připomínal. Velmož Baltazar, jehož říše nebyla zakreslena v mapách a kterého bolelo, když neměl komu dávat svou lásku. Jednou proto vyklouzl ze svého paláce a sotva překročil hranice svého království, řekl mu strážný drak, že bez mapy jeho země a znalosti jejího jména Baltazara zpátky nepustí. A tak začala Baltazarova dlouhá pouť časem za hledáním dokonalé mapy jeho království, která ho nakonec svedla dohromady s celou rodinou Kočkových.
Jak Baltazar, tak členové rodiny Kočkovy a snad i Igor a Prokop zažívají podobné pocity. Jsou to lidé šťastní a ztracení zároveň, lidé, kteří se v cizině cítí méně osamělí než doma, protože od cizinců vlastně nic neočekávají. A že něco měli, to si většinou uvědomí až ve chvíli, kdy to ztratí. Na každém z nich se také nějak podepisuje doba, v níž žijí.


… a jejich příběhy


Otakar Kočka zažívá bouřlivou dobu před rozpadem Rakouska-Uherska, pracuje jako učitel, má rád knihy a přivádí k této vášni i svého syna Gabriela. (A právě popis společnosti, potažmo školství na přelomu 19. a 20. století umožňuje Brdečkové vyjádřit myšlenky, které by umístěny do období končícího 20. století možná budily shovívavý úsměv. „Vzdělání přece znamená hlavně svobodu volby, ať je nabyto jakkoli.“)
Prostřednictvím Gabriela Kočky prožíváme tragické události 20. století: 2. světovou válku, únorový převrat, srpnovou okupaci. Setkáváme se s gestapáky i estébáky. Brdečková se dotýká i židovské problematiky anebo společenské letargie, která se v Československu rozprostřela po roce ´68. „Politika ho [Gabriela] nezajímala, ale v jeho době nebylo možné se jejím důsledkům vyhnout a lidé se museli rozhodovat mezi svědomím a pohodlím.“
Na pozadí života Julie Kočkové, jejího manžela Igora a vlastně i jejich syna Prokopa a jeho babičky Elišky Kočkové pak můžeme pozorovat společenské změny, které se v Česku odehrávaly od konce 70. let až do současnosti. Nejprve letargie, pak svoboda, uvolnění, soukromé podnikání a jejich vliv na soukromý život. Julie si plní sen a zakládá malé kino Alhambra shodou okolností v prostorách, v nichž původně pracoval jako animátor a výtvarník její otec. Je nadšená, užívá si otevření hranic a toho, jak se zkracují vzdálenosti mezi lidmi na celém světě.
Pak zemřel na rakovinu její blízký přítel Martin, ale „Julie neměla na smrt náladu, protože život byl v tu chvíli tak báječný! Cestovala, měla milence ve všech hlavních městech Evropy, Prokop byl malý.“ Ano, soukromé se prolíná s dějinným a celospolečenským v celé knize, nejen v příběhu Juliině. A svědkem toho všeho je Baltazar, který každému někoho připomíná a stále se snaží získat mapu své země a přijít na její jméno.


O bloudění, mapách a cestování


Zatímco časová linie románu je celkem jasná (ačkoli příběh není vyprávěn lineárně od roku 1881 do současnosti, ale jednotlivé události jsou spíše postupně vršeny jedna na druhou), prostorová linie románu již tak zřejmá není.Příběh románu je sice situován do Prahy, ale hranice světa, v němž se jednotlivé postavy pohybují, jsou rozostřené. Konkretizováno je to na příběhu Baltazara, který se snaží získat mapu své země a chce, aby byla dokonalá. Dříve se o její vytvoření pokoušel sám: „Jeho největším přáním bylo nakreslit podrobnou mapu své říše, ta se ale nepřetržitě měnila. Například od posledního stromu z obory k zámecké bráně bylo daleko, když pršelo, a docela blízko, když svítilo sluníčko a teplý vítr mával haluzemi.“ Baltazarova země, to je snová krajina, do románu se tak dostává obrovské množství obrazů.
Tematizován je i vztah mezi domácím a cizím. To, co je domácí, totiž nemusí být nutně to nejznámější a nejbezpečnější. „Julie si dokázala představit, že se dá zabloudit v širém světě. Nerozjela se tam. Zůstala doma, jenže beztak zabloudila.“ Jednotlivé postavy jak atomy krouží a bloudí kolem svých domnělých domovů, utíkají z nich, aby se do nich mohly zase vrátit. Budují si své domovy a zároveň přicházejí na to, že domov by sice měl být útočištěm, ale neměl by být vězením. „Copak je to domov, když z něj není úniku?“
A konečně Alhambra. Španělské město, do něhož se Gabriel Kočka chtěl alespoň jednou podívat. Studio Alhambra, období největší slávy Gabriela Kočky. Kino Alhambra, vášeň Julie Kočkové. Anebo znamená Alhambra ještě něco víc?


Slova, slova, slova


I v této próze Terezy Brdečkové jsou slova něčím víc než jen prostředkem k vyjádření určitého sdělení či obrazu. Kromě jména Alhambra se v této knize objevuje ještě jedna věta, která má důležitou významotvornou funkci: To nejsem já! Jak se postupně pročítáme celou knihou, zjišťujeme, že se jedná o víc než jen o velmi specifický pozdrav příznivců kina Alhambra. Ano, historie této věty má opět co do činění s historií rodiny Kočkových i s Baltazarem. Navíc je to (ač se to může zdát trochu za vlasy přitažené) vlastně velmi přesná charakteristika jednotlivých postav románu.
Jazyk Terezy Brdečkové je velmi úsporný a přesný. Na velmi malém prostoru zvládá vykreslit charaktery jednotlivých postav a jejich příběhy, uvědomuje si sílu slova a umí ji využít. Jednoduchý a civilní jazyk prokládá výrazy téměř básnickými, čímž jen podporuje obrazotvornost celého textu a čtenáře tak nutí vnímat i velmi jemné textové nuance. Takto v textu občas vzniká i chvilkový pocit absurdity, který čtenáři nutí k pousmání. („V Buchlovicích poznal [Otakar Kočka] Bohušku Machovou, ženu svého života, a miloval se s ní pět let na divoko, protože ji vázal učitelský celibát. Poznal faráře, který se hlásil k anarchistickému hnutí, a příštího ministra zahraničí.“)
Pokud Brdečková používá vulgarismy, pak velmi šikovně a vhodně, jako například v této promluvě Gabriela Kočky, v níž se vyjadřoval o životě v době komunismu: „Ať je to jakkoli, tahle doba má říz a styl (…). Nazval bych ho těžká prdel.“
S jazykovými prostředky v díle použitými pak souvisí i to, že autorka prokládá samotný text vyprávění různými deníkovými záznamy a dopisy, které celý text ještě více dynamizují. Některé promluvy z takovýchto textů se vrací na různých místech příběhu a čtenář se jejich významu dobírá postupně. Podobně jako jejich autora a adresáta – ty totiž odhalíme většinou až ve chvíli, kdy ten který úryvek dočteme do konce.


Hořce něžný román


Alhambra Terezy Brdečkové určitě stojí za přečtení. A je jedno, jestli ji budete číst jako příběh českých dějin anebo jako příběh o kráse, pro niž stojí za to žít a o niž má cenu pečovat. Pokud se necháte vtáhnout do světa faunů, perokreseb a najád, do světa, který nemá pevné hranice (ať už geografické anebo ty, kterým běžně říkáme společenské konvence), pak vás čeká opravdu intenzivní čtenářský zážitek.
Alhambra není jen kino anebo turistická destinace ve Španělsku, ale také slepá mapa, kterou si dokresluje každý čtenář sám.


Brdečková, Tereza: Alhambra. Praha, Odeon, 2010. 235 stran. Ilustrace na přebalu: Petr Sís.


Eva Marková
Cucat věty jako bonbony

Cucat věty jako bonbony

Brdečková, Tereza: Alhambra

foto: archív nakladatelství Odeon
(přidal uživatel eva.markova)

Cucat věty jako bonbony

Cucat věty jako bonbony (zvětšit)

(10. 5. 2010, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2794


Až přijde zubatá

Smrt a neexistence Boha v poutavých esejích
Martina Kaushiková
( martina.kaushikova)
Všichni se tak trochu bojíme smrti, ale rozhodně o tom nemluvíme. Britský prozaik Julian Barnes to ve svých 64 letech nevydržel a prolomil hráz mlčení.
Podle Barnese existují čtyři typy lidí. Na pomyslné špici stojí ti šťastní, co nevěří v Boha a nebojí se smrti, pak ti, kteří v Boha věří a smrti se nebojí, pod nimi lidé věřící v Boha a bojící se smrti, a na samém konci se trápí ti, kteří nevěří v Boha a smrti se bojí. Mezi ně patří i sám autor esejů.
K Bohu se vyjadřuje jasně – nevěří v něj, ale schází mu. Stejně radikální postoj zaujímá i k některým členům své rodiny, o nichž se zmiňuje. Například Barnesův bratr, profesor filosofie, je vůči němu ve věčné opozici, je racionálním opakem spisovatele s bujnou fantazií. Ten trefně shrne rodinnou historii, vykreslí charaktery a problémy tak, aby se jednoduše mohl přesunout k tématům pro něj stěžejním – víře a smrti.
Vyjadřuje se ve velmi lehkých, cynických a wildeovsky úderných úvahách protkaných nezapomenutelnými bonmoty, jako například tím, který se váže k Barnesově prvnímu popření Boha: „Když jsem se jako adolescent krčil na našem společném záchodě nad nějakou knížkou nebo časopisem, říkával jsem si, že Bůh možná neexistuje, poněvadž představa, že by mě mohl vidět při masturbaci, byla naprosto absurdní.“
Jenomže jak se pomocí asociací a berliček v podobě odkazů k historii skrze příhody známých intelektuálů dostává k serióznějším úvahám o konci života, cítíme pod vší tou satirou a zdánlivým nadhledem bezbřehou thanatofobii. Díky tomu a taky díky faktu, že se za postavou srandovního woodyallenovského neurotika skrývá velmi moudrý muž, se nám v podobě této knihy dostává do rukou hodnotný esejisticko-filosofický spis, který skvěle popisuje největší problémy západní civilizace 21. století.


Martina Kaushiková


Barnes, Julian: Žádný důvod k obavám. Překlad: Petr Fantys. Odeon, Praha 2010. 264 stran.


Julian Barnes: Žádný důvod k obavám

Julian Barnes: Žádný důvod k obavám

Julian Barnes: Žádný důvod k obavám



(11. 5. 2010, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2803


Cesta do hlubin poškozené duše

Deprese, perverze, fobie a jiné radosti života
Klára Prchlíková
( klara.prchlikova)
Sérgio Sant´Anna předkládá čtenářům dílo k zamyšlení. Při jeho četbě vás bude mrazit, zakusíte hněv i rozhořčení a objevíte úchyla ukrytého v hloubi vaší duše. To vše v knize příhodně pojmenované Noční let.
Noční let se skládá ze sedmi tematicky různorodých povídek, které mají společný tón vyprávění. Všechny jsou potemnělé a dusné jako obloha před letní bouřkou a stejně jako předzvěst ledového deště i ony probouzí v člověku neklid.
Kniha se jmenuje podle první povídky, název však vypovídá mnohé o povaze celého díla. To je sondou do nejhlubšího nitra člověka. V jednotlivých příbězích nasloucháme vnitřnímu monologu několika postav, jejichž myšlenky jsou šedé nebo černé, dosti pesimistické či nicotné. Některé povídky nepůsobí tak drasticky jako ostatní, ale ani ony nevyzní optimisticky, neboť nesou poselství o povrchnosti, zbytečnosti lidského života nebo dvou tvářích, které člověk má.
Noční let odráží dnešní svět, kde denně slýcháme o smrti, bolesti, i perverzních jedincích, aniž bychom si připustili, že se dějí v našem okolí. Držíme si od nich odstup, což je přesný opak toho, co dělá autor. Ten nahlíží do mysli sebevraha nebo přestárlého dabéra, jenž vidí smysl života v nemravných telefonátech.
Povídky jsou značně depresivní. Nutí čtenáře nahlédnout do vlastního srdce a připustit, že to, co autor popisuje, už ho také někdy napadlo. Čtení vás přiměje přemýšlet, a to nejen povrchně. Noční let nepatří mezi knihy, které otevřete jen kvůli jejich obsahu. Kniha se otiskne do vašeho vědomí, k jejím tématům se budete vracet znovu a znovu.
Sérgio Sant´Anna zaznamenává vnitřní pochody nejen obyčejných jedinců, ale i lidí, jejichž způsob uvažování se vymyká společensky přijatelným normám. Nesnaží se vychovávat ani nenabízí rozhřešení. Místo toho vás nechá vykoupat ve špíně tohoto světa a ručník si už musí každý čtenář najít sám. Zážitek z četby však jen tak nesetřete.


Klára Prchlíková


Sant’Anna, Sérgio: Noční let. Překlad: Pavla Lidmilová, Lada Weissová. Dybbuk, Praha, 2010. 180 stran.
Noční let

Noční let



(11. 5. 2010, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2805


Za svou sestrou světa kraj

Thriller trochu naruby
Ludmila Pechová
( ludmila.pechova)
Těžko říct, do jaké kategorie tento román zařadit. Když smícháme thriller, psychologický román, svéráznou lovestory s cestopisem a všechno to v odměřených dávkách slijeme dohromady, vznikne hodně netradiční, šokující a vydatný koktejl, namíchaný zkušenou rukou. Prvotina, která zaútočí na naše smysly, za to ochutnání skutečně stojí.


Katarína Šajbanová - _bublina

Katarína Šajbanová - _bublina

zdroj: knihy.abz.cz

foto: Ludmila Pechová
(přidal uživatel dominik.melichar)



Už úvodní stránka nás vtáhne do děje a od prvních vět vybičuje naši pozornost. Právnička Edita Soliarová, osmadvacetiletá Slovenka, se snaží za každou cenu najít svou mladší sestru Viky, která beze stopy zmizela. Edita je schopna své vizi obětovat cokoliv a neváhá jít doslova přes mrtvoly. Setkáváme se s ní v momentě, kdy se ocitá ve značně vypjaté situaci, a čeká ji bolestivé rozhodnutí. Celé její putování posléze nabírá nečekané obrátky a mění se ve skutečnou cestu za poznáním, kdy prochází složitým vývojem a musí se vyrovnat se spoustou šokujících faktů.
Bublina má symbolický význam: připomíná jakýsi ochranný obal představ a předsudků, který si uměle kolem sebe vytváříme, brání nám ve skutečném porozumění, ale přesto se bojíme ji proděravět. Edita odmítá pochopit, že se v podobném, uměle vykonstruovaném světě pohybuje také. Postupně vyrůstá z role jakéhosi soudce s pevně danými názory, a nakonec se i ona sama odhodlá tu svou bublinu splasknout.
Charakteristiky jednotlivých hrdinů působí zcela autenticky a přesvědčivě: je zřejmé, že autorka čerpá z vlastních zkušeností, že každá z postav měla svůj předobraz. Editinu rozkolísanost dokonale vystihuje soupeření poněkud schizofrenní soupeření dvou protipólů – Správňačky a Pokušitelky. Nic není náhoda: každý člověk, s nímž se setká, zaujme v jejím životě podstatné místo a posune ji o krok dál. Její osudoví muži znázorňují rozdílné typizované druhy lásky: postarší, usedlý, rodinný typ Steve, vášnivý, uhrančivý divoký a nespoutaný syn mafiánského bosse Elias, vyrovnaný Inap. Zajímavě je ztvárněný i povahový kontrast obou sester: povrchní, vypočítavá a sebevědomá manipulátorka Viky oproti zodpovědné, tvrdohlavé, spořádané a nebojácné Editě.
Příběh sám o sobě není složitý, ale kompozice už na nás klade vyšší nároky: časové roviny a místa se různě sřídají, prolínají, zaplétají a zase rozplétají. Editiny myšlenky plynou jako řeka a spolu s tokem jejích vzpomínek se mění i působiště: Slovensko, Čechy, Španělsko, Thajsko, Bali. Kniha je rozdělená do několika kapitol. Každá z nich má dobře promyšlenou strukturu: ve staccatovivých větách postupně graduje napětí a vyhrocená situace skončí v tom nejvypjatějším okamžiku. Strhující dojem četby ještě umocní až naturalistický popis exotického prostředí. Některé scény připomínají svou výstavbou i filmový střih, ale objevíme zde i zajímavé úvahové pasáže. Závěr sice přináší jakousi úlevu typu „dokonáno jest“, přesto se nám jako u správné detektivky s lehce otevřeným koncem vynoří další otázky.
Román lze zhltnout mnoha způsoby. Nestojí před námi pouhé triviální „dobrodružné detektivní pátrání po ztraceném sourozenci“. Držíme v ruce i originální cestovatelský deník. Edita v roli toulavé a zvědavé turistky proniká do světa obyčejných lidí v exotických lokalitách, poznává mentalitu jednotlivých národů a setkává se i s odvrácenou stránkou turistického ruchu navštívených zemí. K dokreslení celkové atmosféry přispívají i hovorové jazykové výrazy, převzaté z jednotlivých jazyků. Za povšimnutí také stojí narážky na vztahy Čechů a Slováků a jak jsou vnímáni v cizině.
Nakoukneme i do zákulisí mafiánského podsvětí, poodhalíme nečekaná fakta o světě drog, objevíme překvapující pravdy a pochopíme zvláštní zákonitosti některých rodinných vazeb. Klidně si sami můžeme hrábnout do svědomí, ačkoliv autorčiným záměrem určitě nebylo čtenáře vychovávat, natož je přesvědčovat o své pravdě. Bylo by však nesporně zajímavé takovou bublinu probodnout i u sebe.


Šajbanová, Katarína: _bublina. Překlad: M. Bekešová. Odeon, Praha 2009. 270 stran.


Ludmila Pechová


(11. 5. 2010, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2808


Pohladit rašplí

Barevný černobílý svět Mirosława Nahacze
Dominik Melichar
( dominik.melichar)
V osmnácti mu vyšla první próza a začalo se o něm mluvit jako o slibném objevu polské literatury. Ihned se zařadil do takzvané nové generace polských spisovatelů. Ohromil vyzrálostí jazyka a vypravěčskými schopnostmi. Následovaly další dva tituly, jeden rozpracovaný antiutopický román a zdálo se, že nastartovaná hvězda bude na literárním nebi zářit hodně jasně. Bohužel se tak nestalo; hvězda se sama rozhodla své záření ukončit. Nyní vyšel Mirosławu Nahaczovi (1984-2007) v češtině jeho třetí, nejpůsobivější román Čáp a Lola.


Čáp a Lola

Čáp a Lola (zvětšit)

Polsko na konci 90. let 20. století. Pokud se člověk nechce stát jen dalším klonem kolemjdoucího, vyprázdněnou schránkou na dopisy, stejnou jako milióny dalších, a čekající na obálku s výhrou, nezbývá mu než počkat ve stinném koutu náměstí na Čápa. Čáp je alchymista a něco jako polobůh. Vynalezl prostředek, který člověku pomůže vidět realitu tak, jak ji nikdo nevidí. Takové černé brýle mámení. Nazval jej měničem času. Měniče času dokáží měnit nejen čas, ale i prostor nebo příběhy. Po jejich aplikování se dostaneme do panoptika groteskních postaviček a ještě grostesknějších míst. Vyhazovač u klubu nás nevyhodí jen proto, že mu řekneme, jak se to doopravdy má s vírou (světu vládne Velkej král tasemnic se svým sluhou Vousáčem), a před obchodním domem jsme svědky nových jatek a nejčerstvějšího masa na trhu (v jedné místnosti tam prostě podříznou tele a rovnou ho jdou grilovat).
Měniče času nevyvolávají potřebu něco hodnotit – dění okolo zkrátka přijímáme ve své odporné nahotě. Zhnuseni ale přece jen jednu potřebu získáváme, a to potřebu jakéhosi tepla, dobra, laskavosti a vřelosti. Tu zřejmě ztělesňuje Lola, dívka, která jako jediná žena v příběhu nemá obrovské prsy (jen střední velikosti), ale která je i přesto krásná a kterou musíme najít, i když si nejsme úplně jisti, zda vůbec existuje. A až ji najdeme, už možná nebude potřeba užívat měniče času, možná už konečně nalezneme štěstí.

Místo toho ale potkáváme falešnou Lolu a vzápětí opět Čápa. A pak možná pravou Lolu a s Čápem jsme se už vyrovnali, a nebo možná ne. Od počátku nemáme tušení, jestli to, co se děje, se skutečně děje, nebo to hrdina jen neprožívá jako velmi živý sen. Nabízí se srovnání s Schulzovými Skořicovými krámy. Není to porovnání úplně zcestné: jednotlivá místa, která s hlavním hrdinou postupně navštívíme, jsou sice pevně ohraničené prostory (bunkr, vlak, obchodní centrum, klub…), ale do každého z nich se dostáváme dalším a dalším probuzením, přestože mnohdy předtím není žádné usnutí. Autor zahušťuje prostor slovy, takže nemáme čas vnímat, jestli se nějak pohybuje, nebo ne. Veškeré putování se omezuje na putování výjevy. Každé slovo plní funkci odrazovou i pozastavovací. Vzniká tak nepříjemný komunikační střet a příběh se vlastně tak trochu zvláštně stahuje a roztahuje na místě.


Svojí tématikou i zpracováním, to znamená popisem výjevu za výjevem pod zjevným vlivem drog, se dá román zcela jistě přiřadit k Nahému obědu W. S. Burroughse. Stejně jako tady, tak i v Čápovi a Lole se čtenář ztrácí pod vršením vizí a všemožných obrazů. Pokud ale při čtení Nahého oběda máme pocit, že i my jsme v rauši, všude kolem se točí barevná hippiesácká kola a jen nevěřícně kroutíme hlavou, pak v Nahaczově textu máme pocit, že jsme dopadli do urbanizované měsíční krajiny. Veškeré barvy nahradila černá a bílá, popřípadě určité stupně šedi a i Nahaczovy vize jsou drsné, nevybíravé. Naprosto nekorespondující s vesele barevnou obálkou (na papíře neuvěřitelně příjemném na omak) českého vydání, které přímo láká k pohodové četbě. Po přečtení prvních řádků jsme ale vrženi do nehostinné reality-snu.


Nakladatelství Dybbuk se tak podařilo zhmotnit onen kontrast krásy-hnusu, plynulosti-drhnivosti. Mimochodem v polském vydání je na obálce muž, který drží knihu, na jejíž obálce je muž, který drží knihu, na jejíž…atd. Zde je zas akcentována neschopnost odhalit sen od skutečnosti. Na závěr četby zjistíte, že klidně můžete napsat místo Polsko na konci 90. let kteroukoli jinou zemi a na naléhavosti se nezmění vůbec nic.


Dominik Melichar


Nahacz, Mirosław: Čáp a Lola. Dybbuk, Praha 2009. 192 stran. Překlad: Barbora Gregorová.


Bocian i Lola

Bocian i Lola

zdroj:iik.pl

foto: Dominik Melichar
(přidal uživatel dominik.melichar)



Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 5 (43), 13.5. 2010.

(21. 5. 2010, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2818


Víte, nad kým spíte?

Trochu zvláštní voyeur
Ludmila Pechová
( dominik.melichar)
Křehký pojem soukromí. Máme na něj právo, ale vnímáme jej po svém. Až zamrazí, jak je snadné nabourat se lidem do jejich života. A otřást jeho pevnými základy.


Pokojská

Pokojská (zvětšit)

Dívka Lynn je čerstvě propuštěna z psychiatrické léčebny. Své místo ve společnosti a cestu k sobě samé hledá velice složitě. Zvlášť když jako hotelová uklízečka s utajovanou chorobnou mánií v sobě objeví i zcela specifickou zálibu ve voyeurismu: zpoza postele potají pozoruje „život lidí nad sebou“. V tomto stavu natrefí na prostitutku Chiaru, která v ní probudí i lesbické sklony. Lynn se marně snaží světu kolem sebe porozumět, a volí tedy útěk do vlastního.
Osa příběhu je velice jednoduchá, přímá a nekomplikovaná, jde spíše o líčení psychických stavů hrdinky a o plastické zobrazení všedních stereotypů. Stejně jako je hrdinčin život bezcílný, tak bezcílně působí i vyprávění. Kolébá se odnikud nikam, rozplývá se v neurčité prázdnotě, jen zřídka nabere spád. Krátké, střízlivé a věcné dialogy střídá proud volných asociací a tok myšlení. Vypjaté situace podkreslují strohé, úsečné, staccatovité věty. Popis prostředí chvílemi připomíná filmový scénář. Text osvěžují originální přirovnání, neobvyklé synestézie s prolínáním smyslů a zvláštní metafory. Novelka nic závažného neřeší – nabízí však mnoho podnětů k zamyšlení a netradiční pohled na problematiku terapie, léčby a zpětného začlenění narušených lidí do běžného života. Získala nálepku „humorná“, ale nikoho nerozesměje, tíhne spíše k tragičnosti. Největší slabinou je malé napětí a zvídavému čtenáři se zdá příliš krátká. Ale o děj tolik nejde.



Ludmila Pechová


Orths, Markus: Pokojská. Kniha Zlín 2009, 94 stran. Překlad: A. Nováková.


Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 5 (43), 13.5. 2010.
(25. 5. 2010, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2819


Dva pohledy, jeden svět

Spisovatelka a svůdná žena v jednom
Hana Hudečková
( hana.hudeckova)
Brněnské nakladatelství Druhé město vydalo v roce 2010 prozaické dílo Femme Fatale od uznávaného romanopisce, dramatika a novináře Jiřího Kratochvila. Útvar lze označit jako dvě novely, které jsou netradičně vzájemně propojeny.
Na počátku knihy je uveden citát Blaise Pascala, který zmiňuje, že nejchoulostivější věcí na světě je život. Text je rozdělen do dvou hlavních částí. První díl, nesoucí název Noční slunce, se odehrává v první polovině porevolučních devadesátých let v Brně a zobrazuje životy obyčejných lidí. Příběh je vyprávěn z pohledu Zdeňka, tělocvikáře ve středních letech, majitele fitness centra a otce od rodiny. Ten se seznamuje s hlavní hrdinkou, Kateřinou Káníčkovou, která zde vystupuje jako kontroverzní postava. Na jedné straně se snaží prosadit své literární schopnosti (což se jí později podaří), na straně druhé je vykreslena jako slečna svádějící nejednoho muže. Se Zdeňkem také prožívá bouřlivý milenecký vztah. Přestože jsou velice rozdílní, nalézají jeden u druhého vzájemné pochopení.
Druhá část s názvem Buben je vyprávěna z pohledu Kateřiny. Opakující se scény z Nočního slunce jsou tak nazírány očima ženské hrdinky, což čtenáři nabízí zajímavé srovnání. Postupně se také dozvídáme o jejích životních peripetiích. Kateřina se ve svém životě seznámila s jedním invalidním mužem, kterého sice milovala, přesto mu však dokázala ublížit takovým způsobem, že vše dospělo k tragickému konci (ten je nastíněn již v první novele). V tomto bodě se příběh začíná svým zpracováním vymykat realistickému vyprávění a přechází do jakéhosi „nadpřirozena“. Dokonce se zdá, že je příběh vyprávěn po smrti Kateřiny. Ale je-li tomu opravdu tak, to autor ponechal na posouzení čtenáře.
Přestože jsou obě části mezi sebou obsahově provázány, působí celé dílo na čtenáře poněkud nesoudržným dojmem. Domnívám se, že čtenář se může v příběhu snadno ztrácet. Závěrem bych ráda podotkla, že autorem zvolená kompozice neprospívá poutavosti knihy, neboť druhá část kazí dojem z příběhu, který se vypráví v Nočním slunci.

Hana Hudečková

Kratochvil, Jiří: Femme fatale. Brno: Druhé město 2010. 202 stran.


Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 1 (45), 1.11. 2010.

(18. 10. 2010, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2827


Starý Pelikán zasahuje

P. G. Wodehouse se vrací na zámek Blandings
Jan Dušek
( jan.dusek)
V nakladatelství Vyšehrad vyšla kniha anglického autora P. G. Wodehouse Pelikán na zámku Blandings. Autor ve čtrnácti kapitolách rozvíjí příběh plný zmatků, v němž vše vyřeší Gally.
Titulem Pelikán na zámku Blandings navazuje Wodehouse na řadu svých děl, jež se na tomto zámku odehrávají. Poklidný život lorda Emswortha, jehož jediným zájmem je jeho prase Císařovna, naruší příjezd stále komandující sestry Constance, z níž měl vždy respekt. Na pomoc si proto povolává svého bohémského bratra Galahada, člena klubu Pelikánů, žijícího v Londýně.
Na zámku postupně přibývají i další hosté. Ti, kteří se s lady Constance znají, vystupují sami za sebe, jiní užívají nepravé identity. Současně s Constance přišla na zámek například sekretářka finančního magnáta Polka Vanessa Polková vydávající se za jeho dceru. Na zámek přicestoval i samozvaný vévoda Dunstable se svou neteří Lindou, jenž se chce obohatit prodejem aktu zámožnému Američanu Troutovi, jemuž akt připomíná manželku, podezřelý Američan Howard Chesney a londýnský advokát Johnny Halliday vydávající se na Gallyho radu za psychiatra, aby se mohl usmířit se svou snoubenkou Lindou.
Někteří z nově příchozích si navzájem nebyli cizí, ač se vydávali za jiné (Vanessa bývala milenkou Troutovou a rozhodla se mu pomoci ukrást zmíněný obraz, což se jim nakonec nepodařilo, ale alespoň se dali znovu dohromady a domluvili se, že se vezmou).
Ani druhý pár díky zásahu Gallyho nedopadl špatně. Dunstable se rozhodl pro sňatek s „podvodnicí“ Polkovou. Když však její pravá totožnost vyšla najevo, chtěl od svého úmyslu odstoupit. Toho využil Galahad, který získal dopis pro Vanessu, v němž jí sliboval manželství. Dunstable mu nakonec přislíbil, že nebude bránit sňatku své neteře s jeho kmotřencem Johnnym.
Tato kniha pobaví každého svým humorem, který prýští z mnohých situací, ale také z postavy Gallyho, který ve výsledku vše (za)řídí.

Jan Dušek

Wodehouse, Pelham Grenville: Pelikán na zámku Blandings. Překlad: Ivan Vávra. Praha: Vyšehrad 2010. 192 stran.


Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 1 (45), 1.11. 2010.
(23. 10. 2010, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2838


Hnáty, pařáty a pracky

Časem, prostorem a vědními obory za mytickými zvířaty východní Asie
Hana Bednářová
( hana.bednarova)
Mnohovrstevný pohled na pojetí reálné i bájné fauny východní Asie nabízí nakladatelství Academia ve sborníku Zvířecí mýty a mytická zvířata. Text je sestaven z příspěvků ze stejnojmenné konference zabývající se sociální a kulturní antropologií a za jeho uspořádání vděčí nakladatelství i sami čtenáři editorce Lucii Olivové.
Co jeden z patnácti autorů, to jeden velmi specifický okruh zkoumání. Až na úvodní studii Josefa Dudy, zaměřující se na teoretické aspekty problematiky mytických zvířat v paleolitickém umění, soustřeďuje se každý příspěvek na konkrétní, většinou hranicemi státu vymezenou oblast, a na přesně určený předmět zájmu.
Příspěvky se pokoušejí obsáhnout jak diachronní vývoj, při snaze naznačit náboženské a kulturní vlivy mající dopad na dnešní podobu zkoumaného jevu, tak jeho synchronní pojímání.
Například v příspěvku Dvojí tvář ženy-hada v japonských mýtech: o ženskosti v mužském srdci nahlíží autorka Kateřina Saeki na několik podob dodnes živého starobylého mýtu optikou jungiánství. V příběhu se mužem vyvolená žena mění v hada, přičemž tato její divoká podstata představuje mužovu ženskou stránku, jeho animu, kterou až dosud nosil v nevědomí a nyní je nucen se s ní vyrovnat.
Další studie se zaměřují na kulturní tradice s dominantními zvířecími prvky v Tibetu, Koreji, Vietnamu, Číně nebo Indii. Čtenář je seznámen s pohledem orientálního filologa, historika, etnologa, religionisty či obecného lingvisty, jako je tomu v případě příspěvku Zvířecí determinanty v čínském písmu Davida Uhra, který jistě potěší všechny jazykovědce.
Citace zdrojů v původním jazyce, a tedy v jiném znakovém systému, přinesou sice největší požitek současným či bývalým frekventantům asijských studií, nebrání však radosti z četby ani nováčkům v této oblasti. Naopak, kniha jako celek působící velmi kompaktně, může být pro mnohé vstupní branou do bližšího zkoumání slovesnosti dalekých zemí.


Lucie Olivová: Zvířecí mýty a mytická zvířata

Lucie Olivová: Zvířecí mýty a mytická zvířata (zvětšit)

Hana Bednářová


Olivová, Lucie: Zvířecí mýty a mytická zvířata, Praha: Academia 2010.





Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 1 (45), 1.11. 2010.
(24. 10. 2010, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2839


Prvotina kultovního autora

Chuck Palahniuk: Neviditelné nestvůry
Jakub Hladík
( jakub.hladik)
V případě knihy Chucka Palahniuka Neviditelné nestvůry (v originále Invisible monsters) je potřeba dát označení novinka do pořádně velkých uvozovek. Jedná se totiž o autorovu prvotinu, odmítnutou v americkém nakladatelství ještě hluboko v devadesátých letech. Po úspěšném a dnes již bezesporu kultovním díle Klub rváčů a druhé knize Program pro přeživší se v roce 1999 dostaly na světlo světa právě Neviditelné nestvůry. Přestože Palahniukovy knihy vycházejí v českém prostředí velmi hojně a mají širokou čtenářskou obec, dočkaly se Neviditelné nestvůry překladu v podání Richarda Podaného až nyní.
Palahniuk ve svých textech rád šokuje, jeho knihy překypují nečekanými zvraty. Zatímco v Klubu rváčů je jeden hlavní moment překvapení, zde se jich objevuje tolik, že se nám příběh jeví jako tězko uvěřitelný. Velké zvraty se zároveň stávají očekávanými. Jsou přítomny u všech postav, u některých je jich dokonce vícero. To vše vyvolává ohromný chaos, a čtenář se tak může velmi lehce ztratit, postavy totiž často mění i svá jména.
Bývalá modelka Shannon McFarlandová má ustřelenou půlku hlavy (až na konci se dozvíme, kdo jí to udělal), putuje po státech s Brandy Alexanderovou (z které se ale vyklube někdo úplně jiný) a svým exmilencem Manusem Kelleym. V knize vystupuje ještě Evie Cotrellová, další postava, jejíž šokující životní příběh se odkryje až v průběhu děje. Kniha končí více méně šťastně, což u Palahniuka znamená, že nikdo nezemře.
Palahniukovy postavy utíkají před budoucností, osudem, dospíváním, stárnutím, sbíráním se z trosek. Nejčastěji dojdou k poznání, že útěk prostě možný není, jediným řešením je totální sebedestrukce (zde ustřelený obličej či změna pohlaví), kterou se vymaní ze všech závazků a pout z této konzumní společnosti a začnou od nuly. Toto vymanění se ze škatulek je nejnosnějším a současně všudypřítomným tématem Palahniukových knih.
Jsme zároveň u samotného názvu knihy. Co uděláte, když proti vám půjde žena s ustřelenou dolní čelistí? Uhnete pohledem. Shannon byla sledovaná modelka, připadala si jako výrobek, nic víc, nic míň. Totální sebedestrukcí se stala neviditelnou příšerou. To vše je vedeno pod heslem: nedělej to, co chceš, dělej to, co nechceš.
Palahniukovi hrdinové tápou, vše se odehrává kolem nich, je zde přítomen silný egocentrismus: „Všechno je jen mocenský boj o místo ve světlech ramp, všichni si myslíme, že naše role je hlavní.“
V knize se odráží fakt, že Palahniuk vystudoval žurnalistiku, postupy tohoto literárního žánru provázejí v podstatě celou autorovu tvorbu. V Neviditelných nestvůrách Palahniuk stylizuje vyprávění jako módní časopis, to se odráží ve střídání několika časových rovin, příznačné jsou časté skoky. Těmito prostředky je zvyšováno napětí, příběh slepujeme po částech dohromady, přesto se na konci nevyjeví ucelený obraz, což je způsobeno výše zmíněnou chaotičností.
Dalším typickým znakem děl amerického autora je preciznost popisu různých nechutností a zvrhlostí. Kniha je přímo přeplněna detailními popisy zákroků plastické chirurgie nebo homosexuálních praktik.
Charakteristické je u Palahniuka opakování některých slov, která nabývají v různých kontextech různých významů. Shannon se tu neustále v hlavě ozývá řvaní fotografa, který něco chce. To se ovšem neustále mění s ohledem na situaci (při setkání s rodiči: „Chci vidět amnézii. Blesk. Chci nové rodiče. Blesk.“).
Můžeme být nadšeni autorovou prvotinou v její surové podobě, ale v porovnání s další tvorbou tu vyvstává spousta nedokonalostí. Množství zvratů a změn vyvolávající chaos nedokázal Palahniuk slepit ve zcela kompaktní příběh. Neviditelné nestvůry se nevyrovnají Klubu rváčů, Ukolébavce či Programu pro přeživší. Na druhou stranu je člověk více ocení než novější autorova díla, která jsou stále o tom samém a logicky postrádají kouzlo předchozích próz.

Jakub Hladík

Palahniuk, Chuck: Neviditelné nestvůry, Praha: Odeon 2010, 224 stran.
Neviditelné nestvůry

Neviditelné nestvůry (zvětšit)



Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 1 (45), 1.11. 2010.
(24. 10. 2010, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2840


Rimbaud trochu jinak

Trable teenegera
Lucie Zinke
( lucie.zinke)
Prvotisk irského prozaika, hudebního publicisty a novináře Petera Murphyho, Sezona v pekle, byla ve své vlasti poprvé vydána v roce 2009, v Čechách v roce 2010. Autor zde zobrazuje otázky týkající se dospívající mládeže a jejich následky. Vydalo nakladatelství Odeon.


John Svatý, hlavní hrdina románu, se narodil za bouře, jak mu vyprávěla jeho matka. Po několika letech se s ním přestěhovala do městečka Kilcody, kde se John seznámil s Jameym. Jamey obdivuje díla Arthura Rimbauda, kterými se následně inspiruje. Johnův o rok starší kamarád ho pomalu zasvěcuje do kouření a alkoholu, později spolu prožívají příhody překračující hranice zákona, až je Jamey poslán do nápravného zařízení. Odtud nakonec uteče kvůli strachu před staršími delikvety, s nimiž se v minulosti zapletl. Po Jameyho odchodu Johnova matka onemocní a on je bezmocný…
Murphyho román je zvláštním příběhem založeným hlavně na vztahu matky a syna, kteří si jsou jedinými příbuznými, a na přátelství Johna a Jameyho. Celý příběh je psaný ich-formou a je prokládán náboženskými motivy, biblickými odkazy, černým humorem a psychickými výjevy. Autor do textu vkládá i různé povídky, které Jamye píše Johnovi, novinovými články a snovými fragmenty, v nichž převažuje symbol černého havrana. Murphy rád popisuje pocity postav, jejich chutě a smyslové vjemy.
Kniha Sezona v pekle je velmi čtivá. V příběhu se nachází vše, co v románu nesmí chybět – láska, peníze, sex, štěstí, smůla atd. Stále se něco odehrává, ještě nekončí jedna zajímavá část a již začíná další. Sezona v pekle nepatří ke knížkám nasyceným humorem nebo romantikou, je plná vztahů různých, někdy až podivných lidí k druhým a také řešení nevšedních situací. Pokud tuto knížku začnete číst, neodložíte ji, dokud se nedozvíte celý příběh, ve kterém autor občas nechává čtenáři prostor, aby si některé nedořešené události domyslel sám.


Lucie Zinke


Murphy, Peter: Sezona v pekle. Překlad: Markéta Musilová. Praha: Odeon 2010. 208 stran.


Sezona v pekle

Sezona v pekle

zdroj: http://data.knizniweb.cz/book/003/392/0033920/large.jpg

, náhled pomocí
Sezona v pekle

Sezona v pekle (zvětšit)



(24. 10. 2010, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2849


Pivní zástěrka

Zastřelte růžového medvěda - Roman Sovák
Barbora Stehlíková
( barbora.stehlikova)
Někoho upoutá už jen obálka tohoto díla. Prázdno a jen nepatrný problém choulící se k pádu, napadá mě při pohledu na ni. Nebo snad by narůžovělá oranž mohla způsobit očekávání povrchního myšlení a jedná se tedy o příběh obsahující povrchní zásahy do typických životních údělů?
Roman Sovák - Zastřelte růžového medvěda

Roman Sovák - Zastřelte růžového medvěda (zvětšit)

„Kolemjdoucí zpřetrhali ranní výraz rozkvetlého řetězu ...“ Něco podobného jsem očekávala od této knihy při letmém pohledu na úryvek, prostě bohatost českého jazyka pokládanou v jemných asociacích. Po přečtení prvních pár stran jsem však dospěla do stadia, kdy jsem neměla touhu ve čtení pokračovat. Ačkoliv autor používá spoustu výrazů obecné a nespisovné češtiny, nebyla mi tím tato kniha o moc bližší.
Příběh je jakoby rozstříhán na oddíly, které podobně jako mozaika vytvoří dohromady celek. V základním obrysu se jedná o setkání dvou starých známých, kteří si u pivka povídají o svých zkormoucených životech a zároveň se oba dva jejich příběhy odvíjí dále závisle na sobě.
Důležitou roli hraje i titul knihy. Líbila se mi souvislost názvu s trochu skrytým, ale podstatným motivem celého příběhu, tedy růžovým medvědem, kterého bychom mohli považovat za jakýsi temný předmět uvrhající oba hlavní hrdiny do zkázy.
Zaujal mě i jakýsi odkaz k „beat generation“, ať už beru v úvahu přímé vyzdvižení Ginsberga jako autora rebelujících čtenářů, což se mi příčí jako typická formulace, nebo touhu jednoho z hrdinů po životě „a lá Kerouac“ na Ibize, které by spočívalo v přidání se ke komunitě tamějších hippies.
Nemůžu však autorovi upřít občasné surrealistické obraty, např.: „ Jako by chtěl Vladimír zkaženému lidstvu zastřelit Slunce, (...)“. Mrzí mě však, že často autor rovněž uvádí či nadhazuje jakýsi diskutabilní problém, ale opět stejně rychle jako ho vytáhl, z něj utíká a dál pokračuje monotónním směrem vyprávění. Tím pro mě celé dílo postrádá význam a nemám chuť se jím více zabývat. Zbývá mi jen pocit zbytečně stráveného času čtením této knihy, která popisuje naprosto zbytečné životy dvou lidí.


Barbora Stehlíková


Sovák, Roman: Zastřelte růžového medvěda. Zlín: Kniha Zlín 2009. 165 stran.

(24. 10. 2010, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2851


Lacině sentimentální vzpomínky

Hraběti k narozeninám
Gabriela Romanová
( gabriela.romanova)
Básník a muzikant Václav Hrabě by letos oslavil sedmdesátku nebýt jeho nešťastné smrti otravou plynem ve věku necelých pětadvaceti let. Nakladatelství XYZ toto jubileum využilo k vydání knihy Jiřího Žáka 12 taktů pro Václava Hraběte, která má být vzpomínkovým svědectvím jeho blízkých o životě „jediného básníka české beat generation“, jak se poněkud nadneseně píše na přebalu knihy.
Dvanáct kapitol jako dvanáct bluesových taktů je chytlavou aluzivní vějičkou, která bezesporu vzbudí zájem si knihu přečíst. A stejně jako jeden koncert je i tato četba záležitostí na jeden večer v kavárně. Bohužel ne všechny kousky jsou zdařilé, a tak budete mít z tohoto čísla poněkud disharmonické pocity.


Jako problematická se jeví už formální stránka textu. Než přijdou na řadu samotné vzpomínky o Hraběti, proplují vám mezi prsty rovnou dva takty. První je věnován snivému obrazu saxofonisty jamujícího na stole po maturitním večírku. I když autor touto scénou sugeruje osobu Hraběte, předchází ji úryvek z básně Voda načichlá nikotinem…, kde se s motivem hocha, „kterej už jednou hergot musí přijít si zadžemovat do našeho světa a kterej prej (!) pak všecky naše sraby tu džentlmensky vodehraje za nás", mnohem spíš spojuje Kristus. Ovšem interpretační invenci se meze v žádném případě nekladou, nejsem hnidopich a být toto jediná vada na kráse nevytahuji se svým intelektuálským egem.


Druhá kapitola, tedy takt, zase otvírá stránky kroniky rodných Lochovic, ovšem o několik století dříve, než může být v této středočeské vesnici o rodině Hrabětových vůbec řeč. Když pak kronikáře Kosmu vystřídá ve vyprávění ředitel gymnázia, které Václav navštěvoval, přestane mít čtenář konečně pocit, že mu knihkupec škodolibě prodal výbor z Jiráska. Další kapitoly jsou sestaveny ze vzpomínek kamarádů z dětství, třídní učitelky, první lásky Slávky. Studijní roky na pražské pedagogické fakultě reflektuje spolužák Bohuslav Hoffmann nebo třeba profesorka Jaroslava Janáčková, uměleckou dráhu pak například Rudolf Matys a Jiří Gruša.


Místo aby čtenář hltal vyprávění těch, kteří byli přímo u zdroje a podávají svědectví o Hrabětově setkání s Allenem Ginsbergem, o nočních toulkách Prahou a jazzových a dixielandových kapelách, koncertech ve Viole a Redutě, o zaspaných přednáškách, o fascinaci Milesem Davisem, o černé kávě a opečeném salámu, kterým se Hrabě živil celá studijní léta, o jeho vkusu (prý dával přednost švadlenkám před intelektuálkami), zajímá se podvědomě o jméno toho, kdo vypravuje následující pasáž. Je to totiž třeba Pepík, Pepíkova manželka, profesorka, Jirka, trumpetista a další takto anonymně titulovaní svědci. Kdo by čekal alespoň na konci knihy jejich jmenný seznam s vysvětlivkami, nedočká se. Čeho se však dočká, je nenápadné konstatování: „Knížka chtěla jen skromnými prostředky přiblížit život člověka, který svými básněmi ovlivnil a stále ještě ovlivňuje několik generací čtenářů. Autor se při tom mohl dopustit drobných omylů nebo nepřesností.“ Stálo by jistě za to umístit toto vyznání do úvodu, aby se ke knize přistoupilo s velkým nadhledem už předem a nedocházelo k nemilým překvapením a rušivým zjištěním až během četby.


Za předpokladu, že jste ale na takovou problematiku připraveni, umlčíte v sobě požadavky na přehnanou exaktnost a zkrátka přistoupíte na to, že jste se ocitli na rodinné sešlosti, kde někdo položil otázku: „A jaký ten Vašek vlastně byl?“ V takovém případě si můžete toto oddechové čtení doplněné dvaceti osmi přetištěnými fotografiemi, dvěma dopisy a jednou kopií rukopisu básně Blues o malování docela užít. Jen ještě poslední douška – pamatujte, že o mrtvých jen dobře.


Gabriela Romanová


Žák, Jiří: 12 taktů pro Václava Hraběte. Praha: XYZ 2010. 261 stran.

12 taktů pro Václava Hraběte

12 taktů pro Václava Hraběte (zvětšit)



Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 1 (45), 1.11. 2010.
(24. 10. 2010, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2852


Řekni, koho miluji

Zmatky lásky nezdárné
Ludmila Pechová
( ludmila.pechova)
Hledání lásky, křehké tápání v bláznivém světě kolem nás a babrání se v niterných pocitech. Jak důvěrně známé a omílané téma. Tentokrát však nejde o to, KÝM JSEM, ale S KÝM.


Příběh není nijak složitý, v podstatě se nic důležitého neděje. Pouze se různě zašmodrchávají, zatemňují a zase rozmotávají a rozjasňují spletence všemožných vztahů. Na nás jen je, abychom si v tom udělali jasno. Postav zde tolik nenajdeme, také se o nich moc nedozvíme, místo a čas nejsou specifikované. Možná i proto získáme pocit jakéhosi odcizení a prázdnoty lidských vztahů. Události nazíráme z perspektivy Lukáše, labilního a téměř duševně nemocného mladíka, přecitlivělého melancholika a introverta. Žije svými sny a vidinami, vede vnitřní dialogy se svým alter-egem, fiktivním mužem, který ho chrání a radí mu. O jeho homosexualitě se dozvídáme až z kontextu. Lukáš se těžce vyrovnává se zklamanou láskou ke staršímu Richardovi. Zároveň je silně citově vázaný ke kamarádce Lili, dětinské a lehkomyslné dívce, která na jednom z výletů silně otřese jeho poněkud stereotypním světem.
Kniha občas působí dojmem „trochu lepšího románu pro ženy“, líčeno z pohledu muže. Zdánlivě banální styl milostného příběhu však překvapivě zabíhá do oblasti fantasy, dostává se kamsi za hranice lidských světů. Místy připomíná i sci-fi, když se v Lukášových snech a vnitřních dialozích objevují smyšlené figurky a scény. Tyto momentky svou napínavostí udrží naši pozornost. Vzápětí však následuje nudné a skoro až otravné „pseudofilosofování“, delší úvahy o smyslu života, a navalí se na nás skoro tuna směsi „psychického odpadu“.
Sledovat časovou osu už je trošku náročnější. Události jsou většinou pojaty z určitého časového odstupu. Spolu s Lukášem bloudíme v časoprostoru, chvíli jsme v přítomnosti, jako mávnutím kouzelného proutku náhle v minulosti, nebo v jakémsi bezčasí a snové realitě. Vypravěč nám nic neulehčuje, neboť příběh je sice líčen v er-formě, ale nečekaně přebíhá do ich-formy a zase zpátky.
Děj se občas zbytečně ztrácí v obsáhlých pasážích, např. v detailních popisech všedních úkonů či sáhodlouhých citových výlevů. Určitý kontrast tvoří líčení přírodních krás, někdy však získáme pocit jisté kýčovitosti až lacinosti. Některé detaily jsou rozebírány příliš podrobně, odvádějí pozornost, jako by měly text „nafouknout a vyplnit", aby bylo co číst. Jiné motivy by naopak stálo za to více rozebrat. Také se zde objevují mnohé ustálené fráze, klasická přirovnání a obraty, jakási „automatická epiteta constans“.
Rozvláčnost některých částí naopak dobře vyvažují velice krátké, stručné pasáže, čímž děj dostává alespoň chvilkový spád. Slova působí jako „výstřel z pušky“, a podtrhují tak dramatičnost některých situací. K podobnému účelu slouží i dialogy posouvající děj kupředu. Mnohdy z nich lze vyčíst i něco o charakteru postav.
Název knihy autorka nezvolila náhodně. Podle některých mýtů přinášejí vrány smrt, symbolizují temnou stránku lidské osobnosti a odnášejí duši pryč. Zde navozují atmosféru zvláštního nadpřirozena, asociují dojem jakéhosi zásahu bytosti „z vyšších sfér“. Dalším výrazným motivem je krev, která také hraje podstatnou roli, a to nejen během samotného aktu sebevraždy, ale též jako symbolické stvrzení intenzivního svazku s druhou osobou.
Je to poněkud nejistá a nemotorná prvotina, která vyvolává velice rozporuplné pocity. Je vidět, že autorka teprve hledá svůj styl. Kompozice zasahuje do několika zcela odlišných žánrů. Zdánlivě nemožný úkol, ale jak vidno, jeho splnění tak nemožné není, pokud odpustíme předchozí chyby a chybičky. Příběh můžeme interpretovat a vnímat různými způsoby, z některých pasáží opravdu jen tušíme, co nám chce autorka sdělit. Rozhodně se ale nejedná o knihu nezajímavou. Místy se pokouší vybočit z mezí určitých pravidel a občas se to i daří. Jestliže se vším tím „nedopečeným těstíčkem“ prokousáme, dostaneme se k velice chutnému jádru.

Ludmila Pechová

Götzová, Blanka: Vrány, Praha: Eroika 2009. 166 stran.
Blanka Götzová: Vrány

Blanka Götzová: Vrány

zdroj: www.knizniweb.cz




Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 1 (45), 1.11. 2010.
(24. 10. 2010, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2858


Yes okraji útesu

Vzpomínka na čtyřicet let symfonického rocku.
Stefan Segi
( klara.zindulkova)
Kapela Yes svého času patřila mezi miláčky kritiky i publika. Skupina virtuózů tehdy hrála nesmírně promyšlené kompozice, které dosahovaly stopáže symfonických básní, a přesto se prodej LP desek šplhal k milionům. Dnes již Yes nejsou oblíbenci kritiky ani širšího publika. Věrní fandové však rádi zavzpomínají na časy před nástupem punku, kdy nekonečná kytarová sóla a klavírní vyhrávky zněly na stadionech.


Kniha Chris Welche Na samém okraji útesu popisuje počátky, vrcholy a pády jedné z nejvýznamnějších kapel takzvaného symfonického rocku. Autor je velmi zasvěcený, píše čtivě a nešetří podrobnostmi, takže si na své přijdou i znalci kapely. Jistou nevýhodou je naopak poněkud fandovské zanícení Chrise Welche, které je zcela pochopitelné vzhledem ke skutečnosti, že se jedná o předsedu fanklubu kapely. Nezaujatý čtenář by uvítal trochu větší odstup. Na druhou stranu, kolik „nezaujatých“ čtenářů si koupí 450 stran o kapele Yes?
Velmi zajímavé a poučné je číst knihu jako dějiny rockové hudby. Kapela Yes totiž začínala jako předkapela Jimi Hendrixe v šedesátých letech, umělecky zazářila v letech sedmdesátých, aby byla odepsána punkovým tiskem jako nabubřelá (není divu, vždyť jenom do úvodního meditativního šumění moře skladby Close to the Edge by se vešlo hned několik celých písní The Ramones či Sex Pistols). V osmdesátkách zabodovali Yes hitem Owner of a lonely heart, v devadesátých letech se uskutečnil veliký comeback a dodnes můžeme stárnoucí, rockery vídat na světových i českých pódiích. Knihu také můžeme číst jako příběh rozkladu umělecké integrity, ve kterém je hudba postupně nahrazena businessem a umělecká potřeba požadavky nahrávacích společností.
Na samém okraji útesu je pochopitelně nejvhodnější číst za poslechu hudby kapely Yes. Vzhledem k rozsahu publikace lze bez obtíží stihnout celou diskografii, ŕozvalit se na pohovce u sterea a vychutnávat mystické skladby exotických názvů jako Siberian Khatru, Heart of the Sunrise, The Gates of Delirium či The Revealing Science of God.


Welch, Chris: Na samém kraji útesu. Praha: Volvox Globator 2009. 442 stran.

Chris Welch: Na samém kraji útesu

Chris Welch: Na samém kraji útesu

zdroj: www.knihy.abz.cz




Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 1 (45), 1.11. 2010.

(25. 10. 2010, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2863


Století šílenců

„Obyčejný život“ Ivana Klímy
Eva Haderková
( klara.zindulkova)
Nevím, jestli se o někom dá říct, že už je ve věku, kdy by měl sepsat své paměti. Možná věk není tím hlavním kritériem a mluvit by měl hlavně ten, kdo má co říct. Vypadá to, že Ivan Klíma splňuje podmínku věku i zkušeností, a tak jsou jeho knihy Moje šílené století I a II opravdu příjemným čtením.

O událostech, které se na území dnešní České republiky děly ve druhé polovině dvacátého století, se příliš nemluví. Ve škole se o nich nemluví, protože fakta stále nejsou dostatečně zpracována, doma tím důvodem často bývá skutečnost, že se nikdo neptá. Proto je někdy dobré zeptat se lidí, kteří žili v tomto období a kteří mají co o něm říci.
Právě z tohoto důvodu bychom měli být vděční nakladatelství Academia za jejich edici Paměť, která se snaží mapovat osudy lidí žijících ve dvacátém století. V této edici vyšlo už přes třicet atraktivních titulů, v nichž se představují „fyzici i historici, spisovatelé i policisté, civilisté i vojáci, vězňové nacistických i komunistických kriminálů, lidé, s nimiž osud zamával už v raném věku, i lidé, kteří život strávili v poklidné práci ve své laboratoři“.
V této edici také v roce 2010 vyšly Klímovy vzpomínky na dětství v Terezíně a poválečné Praze, na prvotní nadšení z budování komunismu po roce 1948 i pozdější rozčarování a následnou ilegální čínnost. Dějovou linkou (pokud to tak vůbec můžeme nazvat) na sebe obě knihy bezprostředně navazují, grafickou úpravou jsou si velmi podobné. Každá kapitola se skládá z vlastního vyprávění vzpomínek, po nichž následuje kratší či delší esej, která se někdy více, někdy méně týká předchozího tématu (za všechny jmenujme eseje (Tajná policie) nebo Umění a nesvoboda). Eseje sice nepostrádají aktuálnost a myšlenku, ale oproti části vzpomínkové působí někdy až příliš suchopárně – bude to pravděpodobně místo, které je čtenář ochoten při četbě „přeskočit“. Každá kniha obsahuje také soubor osobních fotografií Ivana Klímy a jeho rodiny a přátel, ale dá se říct, že nejsou nijak obohacující.
Často jsem při četbě byla na pochybách, jestli čtu osobní historii konkrétního člověka (nebo rodiny), nebo zda je mi předkládána historie obecná, pouze opepřená několika osobními poznámkami. Na autorovu obranu lze v tomto případě uvést, že byl jedním z těch, kteří se aktivně podíleli na utváření neoficiální (a pro dnešek atraktivnější) politiky, že se stýkal s elitami, jejichž význam měl být doceněn až o mnoho let později. Na některých místech je autor snad až příliš důvěrný, např. při popisu svých nevěr – ne, že by Pan Spisovatel nesměl mít milenku, ale nejsem si jistá, jestli je mně, čtenáři, tato skutečnost k něčemu dobrá. Obzvlášť, když se kniha Moje šílené století často snaží o subjektivní zprostředkování státotvorných událostí.
Zdánlivě banální příhody jsou protkány opravdu trefnými postřehy. Málokoho by nejspíš napadlo charakterizovat Hitlera a Mussoliniho skrze jejich (ne)vzdělanost: „V Itálii to byl učitel a novinář demagog cílevědomě směřující k uchopení moci, Benito Mussolini, a v Německu zneuznaný a na školách odmítnutý malíř, ctitel opery a honosné architektury, polovzdělaný povaleč, chorobný antisemita, megaloman přesvědčený o svém poslání, Adolf Hitler.“
Knihy Moje šílené století I i II jsou velmi zajímavou mozaikou osobních příhod, pozoruhodných myšlenkových pochodů a informací o době budování socialismu, které nezískáte od nikoho, kdo u toho nebyl. Dozvěděla jsem se, jak fungovaly Literární noviny, vydávání samizdatu i jak probíhaly domovní prohlídky pod taktovkou StB. Bohužel je tato etapa stále příliš málo zmapovaná, a tak určitě neuškodí si o ní něco málo přečíst.

Eva Haderková


Klíma, Ivan: Moje šílené století. Praha: Academia 2010. 536 stran.
Klíma, Ivan: Moje šílené století II. Praha Academia 2010. 388 stran.



Ivan Klíma: Moje šílené století

Ivan Klíma: Moje šílené století (zvětšit)

Ivan Klíma: Moje šílené století II

Ivan Klíma: Moje šílené století II (zvětšit)



Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 1 (45), 1.11. 2010.
(27. 10. 2010, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2876


Novináři hýbou světem

Jak média ovlivňují osudy obyčejných i neobyčejných lidí
Eva Haderková
( klara.zindulkova)
Říká se, že dějiny píšou vítězové. O dějinách 20. století to platí dvojnásob, a to i v tak malé a v podstatě nepatrné zemi, jako je ta naše. Snad i proto se autoři z nejpovolanějších rozhodli sepsat „příručku“ Dějiny českých médií 20. století.

Podle anotace je kniha určená především studentům žurnalistiky a mediálních studií jako učební pomůcka, která jim doposud chyběla (poslední učebnice vyšla v roce 1989). Autoři (pedagogové na vysokých školách v Praze, Brně a Olomouci) se zaměřili na období vymezené lety 1918 a 1992, tedy lety existence československého soustátí (i když s malým intermezzem v podobě druhé světové války). Kdo by ovšem čekal pouze suchý výčet novinových titulů, jejich šéfredaktorů a dalších novinářů, byl by zklamán.
Vymezené období je totiž mimo jiné obdobím nacistické a komunistické diktatury a s nimi spjaté propagandy a cenzury. To představuje pro žurnalisty obtížné pracovní prostředí i velkou výzvu. Proto se dějiny médií velmi úzce prolínají s dějinami obecnými – takovým obecným přehledem začíná každá ze sedmi kapitol, věnujích se jednotlivým etapám naší historie. Všechny kapitoly jsou členěny prakticky stejným způsobem: po obecně dějinném přehledu následuje nastínění situace v tištěných médiích, různé cenzurní instituce (pokud je toto téma relevantní), dále nesmí chybět postavení novinářů ve společnosti a jejich organizace. Ostatní témata variují podle období – rozhlas, film, televize. Součástí kapitoly je také ne příliš rozsáhlý seznam doporučené literatury a tabulka přehledně shrnující předestřené poznatky.
Toto rozdělení zcela jistě pomůže vědění chtivým studentům, ale bohužel trochu ztěžuje kontinuální čtení „obyčejným“ čtenářům. Na druhou stranu je látka vykládána čtivě, a dokonce bych řekla, že v některých momentech je četba přímo napínavá. Je ovšem otázka, nakolik je to zásluha autorů a nakolik historie samotné.

Eva Haderková

Končelík, J.; Večeřa, P.; Orsázg, P.: Dějiny českých médií 20. století. Praha: Portál 2010. 310 stran.


Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 1 (45), 1.11. 2010.
(27. 10. 2010, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2877


Andělský je asi opravdu jen název

Gotický román nebo psychologické pojednání - ani jedno pořádně
Markéta Jakešová
( dominik.melichar)
Co je jádrem náboženství? Jedna z otázek, které se v knize Andělská hra snaží španělský prozaik Carlos Ruiz Zafón zodpovědět. Ani u této, ani u žádné jiné se mu to nepovede.

Co se autorovi povedlo? Otázka, na kterou pro změnu nezná odpověď čtenář.

Začínající spisovatel David Martín podepíše nevýhodnou smlouvu: Za nízký honorář píše pod pseudonymem detektivní příběhy z Barcelony. Knihy jsou velmi oblíbené, ale spisovatel zatouží po opravdovém románu a z něho plynoucí slávě. V tu chvíli začnou přicházet nabídky od tajemného patrona a příběh se rozjíždí...?

Nikoli. Po asi dvou stech stranách náznaků se David Martín s patronem setká. Uplyne několik let/desítek stran a David souhlasí s dohodou, podle níž má napsat knihu, která vytvoří nové náboženství a změní svět. Následují úmorné pasáže s velmi vágním a nevěrohodným výkladem náboženství. A další roky a další strany.

Patron začíná Davida děsit, na povrch vyplouvají záhady a zločiny minulosti. Všichni lidé, kteří jsou do příběhu zapleteni, už jsou buď mrtví, nebo umírají, než se od nich David něco dozví (ke konci zřejmě autor cítil potřebu vyrovnat předchozí nudu, tak je na každé straně mrtvola). Davidova kniha zůstane nedokončená a čtenář Andělské hry má pocit, že ta Zafónova rovněž. Vypadá to, jako kdyby se autor celou dobu snažil vystačit si bez nadpřirozených prvků, ale nakonec se mu to nějak sesypalo, tak z hlavních hrdinů udělal nesmrtelné duchy, upíry nebo cokoli jiného, kteří se čtenáři (a asi i autorovi) neznámým způsobem převtělují.

Příběh je zpočátku relativně poutavý, ale postupem času se čtenář již jen ptá, co bylo záměrem a kdy už to skončí. Kdykoli se v textu objevují špatně napsané, skřípající dialogy, čtenáři se chce trapností brečet.

A na závěr drobná reklama: Kniha je volným pokračováním bestselleru Stín větru a Zafón plánuje napsat ještě další dva romány podobného ražení, takže se máme na co těšit.


Markéta Jakešová


Zafón, Carlos Ruiz: Andělská hra. Knižní klub, Praha 2010. 560 stran.
(31. 10. 2010, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2883


Nejdelší tradice české literatury a slovesnosti

Historie barokního divadla v Evropě
Olga Pavlová
( olga.pavlova)
V roce 2009 v nakladatelství Pistorius & Olšanská vyšla dosud nepublikovaná rozsáhlá studie Václava Černého Barokní divadlo v Evropě.
Nejdelší tradice české literatury a slovesnosti

Nejdelší tradice české literatury a slovesnosti (zvětšit)

Publikace je v zásadě rozdělená do tři části, pro snadnou orientaci před každou rozsáhlejší kapitolou nejdeme její zvýrazněný obsah. V prvním dílu autor vymezuje zkoumané období vůči renesanci a analyzuje barokní drama jako představení bez pravidel, následně stanoví šest dramatických žánrů pro něj příznačných. Václav Černý popisuje barokní divadlo jako samostatný jev a v celé druhé části rozebírá jeho úlohu v různých evropských zemích - začíná Španělskem a literaturou západoevropských katolických národů, končí v Rusku a neopomine ani vůdčí osobnosti této epochy. Zde zdůrazňuje, že v textu neuvádí úplný seznam tehdejších literárních tvůrců a jejich děl, a to hlavně z důvodu její „univerzální umělecké hodnoty“, s výjimkou nekritického pohledu na domácí tvorbu. Zde autor popustil uzdu svému hnidopišství. Ve třetí části se Černý zabývá lidovým divadlem, kde odpovídá na otázku, co je v barokní lidové dramatice barokního. Naznačuje, že toto historické období bylo nejdelší tradicí české literatury a slovesnosti. Dozvídáme se, že slovo barokní nemá nic společného s historickou kulturní epochou a pro označení této doby se začalo používat na sklonku druhé poloviny 19. století.
Osobitý styl Václava Černého v některých místech byl přiblížen dnešnímu čtenáři, přesto neztratil své příznačné rysy. Ctitelé autorových děl pravděpodobně zažijí již známý pocit ztracenosti v moři uvedených informací a následně najdou duševní uspokojení v okamžiku, kdy všechna jména, období a směry začnou do sebe zapadat a vytvářet plný a krásně barevný historický obraz.
Redaktorský tým poctivě vyplnil svou práci a doplnil publikaci poznámkovým aparátem, který se však v některých případech jeví jako zbytečný. Mimo jiné se dozvídáme, že autor označením „analysta“, mínil: „skutečně analystu, tj. toho, kdo provádí analýzu“.


Olga Pavlova


Václav Černý: Barokní divadlo v Evropě. Příbram: Pistorius & Olšanská 2009. 248 stran.


Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 2 (46), 15.12. 2010.
(8. 11. 2010, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2885


Uraniumbombe a jasnovidné třetí oko

Jak by to vypadalo, kdyby Němci vyhráli válku
Hana Voralová
( hana.voralova)
Držitel Ceny Karla Čapka a Ceny Knižního klubu Jan Poláček navazuje na svoji povídku Cesta hrdiny z antologie fiktivních dějin říše Imperium Bohemorum (2007). Ústřední příběh povídky rozšiřuje na román s příznačným názvem Spěšný vlak Ch. 24. 12. Jsou dva roky po válce, která trvala místo pěti celých dvanáct let. Čechy jsou součástí velké Třetí říše. Himmler a další jsou stíhanými válečnými zločinci, magické společenství Thule navazuje kontaktní portály s jinými světy a strýček Adolf jezdí na výlety do Tibetu referovat o existenci nordicko-atlantské rasy.


obálka: Spěšný vlak CH. 24.12

obálka: Spěšný vlak CH. 24.12 (zvětšit)

„Očistíme národ (…) očistíme celý svět (…) a ve jménu lidství budeme dál pracovat pro lepší budoucnost nové nordické generace nezatížené minulostí, abychom stvořili silné pokolení, které se jednou vydá ke hvězdám dobývat nové světy.“ Vytváření dalších a dalších variant alternativní historie je dnes již takřka fenoménem současné SF literatury. Příběh Waltera Fleishera nás vtahuje do tíživé poválečné atmosféry obyvatel malého městečka Chrud, ve kterém jako by se vše otáčelo v nikdy nekončícím hermeneutickém kruhu. „Hodinový stroj odsekával z večera pravidelné dílky. Ospalý vzduch se líně válel místností a slaměnky zavěšené na stěně mdle voněly. Všechno kolem se ve své nehybnosti zpomalilo, čas se natáhl jako guma a vteřina za vteřinou se vlekla neskonale dlouho.“ Už samotné popisy prostředí vyvolávají pocity bezvýchodnosti. V tomto světě nejde o hrdinství ani o nějaké mravní principy, válečné zločiny jsou svalovány z jednoho na druhého: „Jeden něco nařídil a jinej vám po válce řek, že jste si to vymyslel sám. A v lágru, kam nás pozavírali za trest? Vykopávali jsme hroby, co tam byly, a potom ty zbytky pálili v pecích. Potřebovali někoho na úklid, a tak to hodili na krk těm, co se nemohli bránit.“ Češi jsou násilně poněmčováni a zakládají „opoziční“ české spolky, lidé dostávají předvolání k úřednickým prověrkám, nemocní a malomocní jsou odsouváni nejbližšími transporty na východ. Kam ale tyto transporty směřují a co tam hromadně odvážené čeká? Všechno se najednou stává součástí podivné „kafkovské“ atmosféry, která nezná konce. Autor využívá trefně zvoleného retrospektivního postupu vyprávění. Život Waltera, jeho rodiny a historické události jsou tedy dávkovány po soustech a v náznacích. Čtenář je tak udržován v neustálém napětí. Navíc se zde prolínají dvě různé roviny textu. Na jedné straně je odhalováno tajemství energie vrilu a vypalování runových znaků jeho elektronikům, hledání třetího oka, vyvolávání duchů nebo magické zasvěcování „stvořitelů nového světa“, tj. letců nesoucích uraniumbombe. Vedle toho se plynule odehrává příběh hlavního hrdiny Martina Řezníčka (Waltera Fleishera), pouličního metaře, obyčejného člověka s pasivním přístupem k životu a s komplikovaným vztahem k otci oddanému Říši. Jistý únik do bezpečí mu nabízí věrný spol