A teď? Budem pít čaj…
Vzpomínka na bezčasíMarie Iljašenková
( marie)
Příběh z leningradského obýváku
„V celém Rusku by se teď nenašlo ani pět jedinců, kteří by neznali jméno Boris Grebenščikov,“ napsal v polovině 80. let jeden novinář, když se rockové kapele Aquarium dostalo povolení přesunout těžiště své tvorby z leningradských obýváků do koncertních síní a nahrávacích studií. Většina ho v té době znala pod lakonickou zkratkou BG. “Od tohoto okamžiku ho poslouchali všichni: mládež a univerzitní profesoři, hledači duchovna, elita i obyčejní lidé, a samozřejmě intelektuálové.“
Z uvedeného citátu vyplývá, že se nejedná o rockovou kapelu v tom smyslu, na který jsme zvyklí. Tito muzikanti skutečně začínali jako punkeři a rockeři, v jejich tvorbě však najdeme bluesové písně, něžné balady, prvky etnické hudby a četné hudební i textařské experimenty. Zastavme se u všeobjímajícího označení „alternativa“, které je v jejich případě na místě, což se týká jak experimentů z posledních let, tak i jejich role v poslední dekádě SSSR. „Aquarium není kapela,“ říkali lidé, „Aquarium, to je způsob myšlení, to je forma bytí.“
Thelémská opatství 80. let
Kromě nezaměnitelného hudebního stylu vytvořila tato formace velmi svéráznou poetiku a mytologii. Jejich texty ze socialistické každodennosti, která je pojatá jako skutečnost natolik bizarní, až se stává navýsost poetickou. To je ale jenom jedna z jejích možných poloh. Skrze škálu absurdní poezie, jazykových experimentů, sarkastických parodií se dostávají až k textům tragickým a mystickým. Jejich jedinečnost spočívá mimo jiné v tom, že se v jedné písní střetává libovolné množství těchto poloh, aniž by to působilo dojmem nepatřičnosti nebo roztříštěnosti.
O realitě doby ztělesněné frontou v GUM a davy lidí v metru už toho nemálo zazpívali Vysockij a Okudžava, ale v písních Aquaria se do těchto davů dostávají křehcí intelektuálové jako třeba Ivanov: „Ivanov na zastávce očekávaje spřežení/ předjímá sklenici piva/ v pondělí bývá život tak těžký!/ Kolem se kupí lidské davy,/ šlapou Ivanovovi na nohy,/ šlapou mu přímo na perutě!/ On nemůže splynout s nimi, se spoluobčany svými, /on má v kapse Sartra, spoluobčané v nejlepším pětku…“ (píseň Ivanov). Geniálně je zachyceno “mytologické bezčasí“, ve kterém žila ruská inteligence 80. let. O těchto letech se nedávno jeden spisovatel vyjádřil jako o době „Thélemských opatství“ a povzdechl si, že od té doby nezažil tak šťastné období, co se tvorby týče. Všichni byli chudí jako kostelní myši a neměli žádnou budoucnost, sedávali po kuchyních, filozofovali, četli, psali a pili čaj. Tady je tajemství jednoho z nejsilnějších toposů, které bychom našli v Grebenščikovově poezii. „Pít čaj“ je totiž opis ruského výrazu „obščatsa“, které nemá v češtině evivalent kromě zastaralého „mít obecenství“, tj. sdílet spolu prostor, čas a myšlenky.
„Možná, že to nemá hlubší smysl,/ ale harmonie světa je bez hranic/ a teď? budeme pít čaj“ (píseň Čaj).
Rusko a Tibet
Takových obrazů, které se proměnily v toposy, bychom u BG našli celou řadu. Díky nim máme pocit, že čteme jeden text a posloucháme jednu píseň, byť na svém kontě má Aquarium kolem dvaceti alb. Na druhou stranu se jeho poetika nikdy nepřestala vyvíjet, a díky tomu kapela nezůstala tam, kde byla před dvaceti nebo třiceti lety, tj. v leningradských obývácích. Jednu největších proměn zažilo Aquarium v 90. letech, kdy jeho frontman navázal úzké styky s východem, začal jezdit do tibetských klášterů a ponořil se do východní spirituality. A protože se ozvěny těchto výprav neobjevují v textech jako násilný implantát, ale jako součást jeho osobní poetiky, tvoří organický celek s tím, co odkazuje k ruské kultuře. A k ruské kultuře s její osobitou mystikou byzantského ritu, folklorem neoproštěným od pohanství a hlubokou literární tradicí má Aquarium velice blízko. A ani buddhistické inspirace mu na „ruskosti“ neubraly. Díky jízlivému humoru, kterým jsou neustále podrývána právě vyslovená „zjevení“ se BG podařilo nestat ruským Coelhem. Nicméně propracoval se k období, kdy začal zpívat v neexistujících jazycích a později zcela beze slov. Není bez zajímavosti, že do Prahy přijel především proto, aby si s českými muzikanty zahrál a zazpíval mantry.
Kapitán Afrika
Inu což, na někoho působí mantry, na jiného poezie. Grebenščikovovy texty obstojí v porovnání s texty lecjakého básníka a jsou zajímavé množstvím mikronarací a fantastických postav, které působí na obraznost tak houževnatě, že mantry v porovnání s nimi nestojí ani za zmínku. Z jihu se blíží Ivan Bodhidharma, na dveře klepou orel, býk a lev, ověnčen kopřivovým věncem přichází Míša z Města skřípajících soch. K hrstce do sebe zahleděných intelektuálů se přidává elektrický pes toužící po něze. Kdo je pro všechno na světě Kapitán Afrika, ten hrdina mých dětských let?! Celý cyklus harmsovsko-morgensternovských básní vznikl o jakémsi pijanovi Innokentijovi, o němž můžeme jen těžko říct, zda odkazuje k postavě z románu Mistr a Markétka nebo k próze Dvanáct židlí od Ilfa a Petrova. Fasádu pravoslavného chrámu připomíná píseň Fíkus, ve které se zpívá o dvou zázračných ptácích s duhovýma očima, z nichž jeden se jmenuje Jevdondoxja a druhý Svandulja. Po textech Aquaria se prochází podivné zástupy postav a fantastických zvířat, které poznala Alenka, když byla za zrcadlem. Podávají si ruce s Annou Kareninou a s královnou Gerturdou, žijí spolu v harmonii a pijí čaj.
Konec krásné epochy
Dnešní Rusko však s Ruskem těch dob nemá téměř nic společného. Změnila se mimo jiné také role poezie a literatury vůbec. Literatura přestala být prostorem, ve kterém se diskutuje, manifestuje a naslouchá. Brodskij to nazval „Koncem krásné epochy“. Dnešní Ivanov se na vás nevytasí se Sartrem, ale nakopne vás špičkou svých lakovaných bot. A „chodit na Grebenščikova“ je dnes věc prestiže. Taky že lístky na koncert stály od 700 do 2500 Kč, i když to byl koncert v zaplivaném country klubu.
Na lístcích sice bylo napsáno „Mánes“, ale ukázalo se, že jde o zašlý country club s vybledlou umělou kytkou na stěně. Kdo koncert pořádal a kdo měl zajistit propagaci, to se mi nepodařilo vypátrat. Pro koho se měl konat? Pro Pražany určitě ne. Pro babičky z pravoslavného kostela na Olšanech, pro chudé ruské malíře postávající na starých zámeckých schodech? Publikum připomínalo scény z Bosche: pupkatí Petrovičové a jejich protivné manželky v kožiších, znuděné podnikatelské dcerky typu „papa měl v Moskvě problěmy s mafii, tak mě a mámu odvezl do Pragy“, skupina podroušených chlápků připomínající dělníky Metrostavu. Jeden z nich pak neustále opakoval „A na co tady vlastně čekáme, chlapi?“
Začal koncert a masa se dala do pohybu: „Za pivom,“ řekl můj soused. A potom: “Vypustit pivo.“ Seděla jsem na parapetě, protože lístek za 700 nepředpokládal žádný výhled, a tvářila se na všechny okolo, že nerozumím rusky. Bylo mi strašně hanba, ani jsem nevěděla proč. Všechno a všichni tu působili nepopsatelně absurdním dojmem. A na malém podiu se Boris Grebenščikov s buddhistickou lehkostí přes to všechno přenesl a začal zpívat. Zpíval tak, že jsem i já po chvíli na všechny zapomněla. A měla pocit podivné kontinuity: něco, co začalo v roce 1986 v jedné kyjevské kuchyni, kde se pil čaj, stále pokračuje. A Vltava za oknem a Kampa tam v dálce přitom vůbec nepůsobí nepatřičně.
Marie Iljašenková
Иван Бодхидхарма
Иван Бодхидхарма движется с юга
На крыльях весны;
Он пьет из реки,
В которой был лед.
Он держит в руках географию
Всех наших комнат,
Квартир и страстей;
И белый тигр молчит,
И синий дракон поет;
Он вылечит тех, кто слышит,
И может быть тех, кто умен;
И он расскажет тем, кто хочет все знать,
Историю светлых времен.
Он движется мимо строений, в которых
Стремятся избегнуть судьбы;
Он легче, чем дым;
Сквозь пластмассу и жесть
Иван Бодхидхарма склонен видеть деревья
Там, где мы склонны видеть столбы;
И если стало светлей,
То, видимо, он уже здесь;
Он вылечит тех, кто слышит,
И, может быть тех, кто умен;
И он расскажет тем, кто хочет все знать,
Историю светлых времен.
Ivan Bodhidharma
Ivan Bodhidharma míří z jihu
Na křídlech jara;
Pije z potoka
Ve kterém byl led.
To on má v rukách geografii
Všech našich bydlišť, pokojů a vášní;
A bílý tygr mlčí,
A modrý drak zpívá;
On vyléčí ty, kteří slyší,
A možná ty, kteří jsou rozumní;
On poví těm, kteří chtějí všechno vědět
Příběh světlých dob.
Mijí budovy ve kterých
Se lidé snaží vyhnout sudbě;
Je lehčí než dým;
Skrz plast a skrz plech.
Ivan Bodhidharma má tendenci vidět stromy
Tam kde my spatřujeme sloupy
A jestli se vyjasnilo
Patrně už je zde.
On vyléčí ty, kteří slyší
A možná ty, kteří jsou rozumní;
On poví těm, kteří chtějí všechno vědět
Příběh světlých dob.
www.aquarium-web.com
www.planetaquarium.com
(30. 11. 1999, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2014
Portrét jako zrcadlo?
Současný tanec a pohybové divadlo trochu jinakVeronika Kratochvílová
( veronika kratochvilo)
A až se na tebe slétnou jako supi, budou ti spílat a řvát do uší, umlč je. Oněmí tvojí hluchotou, která začne naslouchat tichu jejich hlasů. Ač budou křičet němě dál, ty neuslyšíš nic, než vzpomínky na to, cos jim chtěl sám již tolikrát říci. Myšlenky na oživlé vzpomínky se ale rozplývají ve snu mdloby, která přichází jako vykoupení z tvých vin.
Nechápeš? Nevadí. Však se v tom poznáš…
Nedorozumění, která se neřeší, odpuštění nepřinášející úlevu. Vzestup a pád, láska a nenávist. Patetická rozrůzněnost a dvojjakost životních situací. Depresivní, ochromující a vyšinutá sdělení, která se dotýkají samotného jádra potlačovaných emocí a následných výbuchů hysterie. Tak o tom vypovídá Portrét.
Otázkou je, o čí portrét se ve skutečnosti jedná. Zda jde o portrét jediné osoby, nebo celé společnosti. Možná spíš o podobiznu lidské hlouposti, vtěsnané do karikatur sehrávajících afektované bizarní situace, v lidském chování tak obyčejně samozřejmé. Jedná se o podivný dualismus portrétu více osob, který je popisován a sdělován bez zásadního klíče k porozumění. Tedy beze slov. Pouze pohyby těla a mimikou. Díky nim možná mnohdy více vypovídající. Spolu se specifikem hudby a zvukového designu nastolujícími prožitky paranoidních stavů úzkostí, osvětlením ponechávajícím statičnost denní i roční doby, scénografií a kostýmy se nabízí zcela jiný úhel pohledu do mezilidských vztahů. Chvilková pospolitost, která je rozrážena faktem osamocení individua, jakési přeskupování množin a jejich jednotlivých složek, tedy lidských povah. Sloučení a odtržení, míjení i setkávání. V podstatě filozofie údělu lidského života, dokonale zobrazená v šedesáti minutách jevištního pohybu.
Autorkou celého námětu, konceptu i konkrétní choreografie je Ioana Mona Popovici. Rumunka, která v Bukurešti studovala na baletní škole Floria Capsali a navštěvovala kurzy na Univerzitě divadelních a filmových umění. Spolupracovala jako tanečnice na mnoha různých projektech a se známými osobnostmi tanečního světa. Je autorkou mnoha choreografických děl a již třikrát byla nominována prestižním evropským časopisem balletTanz mezi „Young Choreographer to Watch“ – „Mladé choreografy, jejichž dílo je dobré vidět“. A za touto větou se skrývá význam celého sdělení. Je dobré vidět svůj Portrét.
Veronika Kratochvílová
Námět, koncept, choreografie – Iona M. Popovici
Tvorba a tanec – Anna Caunerová, Lea Čapková, Michael Vodenka, Honza Malík, Marta Trpišovská
Scénografie – Peter Smetáček
Kostýmy – Mariana Novotná
Produkce – Honza Malík a NANOHACH a.s.
(30. 11. 1999, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2106
Rozpor a protiklad
Neoexpresionistické figury Georga BaselitzeBarbora Ševčíková
( barbora.sevcikova)
Baselitz musel pro politickou nezralost opustit akademii ve východním Berlíně. Studia se mu podařilo ukončit roku 1963 v západním Berlíně a krátce nato zde představil svou první samostatnou výstavu, která se stala okamžitě skandálem. Jeho obrazy Velká noc ve strouze a Nahý muž byly ihned po vystavení zabaveny státním zástupcem. Další do té doby nevídanou věc předvedl o šest let později, když obraz Les na hlavě převrátil vzhůru nohama. Figura postavená na hlavu se poté stala poznávacím znakem jeho tvorby.
V dobách, kdy tašismus a americká akční malba platily za avantgardu, narušoval obecný trend tím, že ve snaze zbavit malbu závislosti na zobrazovaném předmětu hledal nové cesty a metody v již pohřbeném figurálním malířství. Své figury a anti-figury doby umocňuje expresivním způsobem malby, kterým navazuje na bohatou tradici německých expresionistů. Nekonvenčním a hrubým způsobem práce se vymyká jakýmkoliv zákonitostem a kategoriím. V Galerii Rudolfinum jsou představeny i obrazy z let 1998–2005, ve kterých se autor zabývá projevy socialistického realismu a interpretuje je. V poslední době dokázal například znovu provokovat a překvapit umělecký svět, když své figury postavil opět na nohy.
Malířské dílo Georga Baselitze, čelního představitele neoexpresionismu, nebylo v České republice narozdíl od jeho prací v grafice ještě samostatně prezentováno. Jeho tvorba byla představena pouze na několika společných výstavách. Expozice v Galerii Rudolfinum přispívá k poznání velké osobnosti evropského a světového umění i děl, která ovlivnila také řadu našich umělců. Výstavu Georga Baselitze doplňuje ve zcela odlišné koncepci výstavní projekt "Georg Baselitz Dresdner Frauen" v Drážďanech (10. 10. 2009–28. 2. 2010).
Barbora Ševčíková
Georg Baselitz, Obrazy 1960–2008, Galerie Rudolfinum, 10. 9. 2009–6. 12. 2009
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 1 (39), 9. 11. 2009.
,
(30. 11. 1999, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2507
Pohled skrznaskrz AMU
Umělci na ostrověBarbora Ševčíková
( barbora.sevcikova)
Festival vznikl před třemi roky z popudu katedry produkce DAMU. V začátcích byl připravován hlavně pro studenty prvních ročníků a mezi hlavní cíle patřilo navázání spolupráce mezi jednotlivými studenty, ale i napříč katedrami. V neposlední řadě měl ulehčit seznamování se s prací spolužáků a také prezentovat tvorbu AMU širší veřejnosti.
Tentokrát poprvé se festival přesunul z prostorů NoDu na Střelecký ostrov, kde byla ve dvou stanech představena tvorba studentů FAMU, HAMU a DAMU. Tedy to nejlepší z činoherního a loutkového divadla, filmových projekcí, ale například i nonverbálního divadla. Kromě prezentace jednotlivých fakult nabídl festival také společný projekt „Mnoho vody, mnoho škody“ připravený speciálně pro tuto událost. Do sobotního programu byl zahrnut i maškarní průvod, který vedl kolem všech představených fakult. Studenti si svou záslužnou činnost zdokumentovali společnou fotografií na schodech vedoucích na Střelecký ostrov, který byl vybrán za ideální místo prezentace činnosti také díky své poloze - pomyslném průsečíku tří fakult AMU. Ve večerních či spíše nočních hodinách se program festivalu přesunul do nepříliš vzdálené galerie Mánes, kde pokračoval koncerty.
Nepostradatelnou součástí programu se pro zmrzlejší účastníky staly také zbylé dva stany s bohatou nabídkou kávy, čaje, lihovin a nejrůznějších druhů jídla. Celý festival proběhl takřka podle plánu organizátorů, a tak nezbývá než se začít těšit na další ročník, kterému snad bude dopřáno vyšších venkovních teplot.
Barbora Ševčíková
SKRZNASKRZ, Festival AMU, 17.-18.10.2009, Střelecký ostrov, Praha
,
(30. 11. 1999, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2523
Všechny cesty vedou do Berlína
Kosmopolitní sváděníveronika.kratochvilo
V hudebním časopise Filter byli prohlášeni za jednu z nejnadanějších kapel současnosti, několikrát vyhráli hitparádu „Startér live“ rádia Wave a letos si odnesli i nekompromisní prvenství vůbec prvního ročníku největší hudební soutěže kapel u nás, RGM live space.
Pětičlenná parta jako by z oka vypadla svým již dříve uznaným kolegům. Britská vlna indie kapel jako jsou The Coral, Franz Ferdinand, Arctic Monkeys nebo dokonce dědečkové Beatles se svým vlivem na formování The Roads nepochybně podílela. Některé riffy zase jako by vypadly z desky Davida Bowieho či The Clash. Nezaměnitelná barva hlasu angličana Raye Gibsona, podpořená výraznými vokály, živou rytmikou a klavírem, dělá z obvyklé „kytarovky“ lehce vtíravý a energický pop-rock.
Je otázka, nakolik je hudba tohoto ražení originální. Všechny zmíněné postupy již byly nesčetněkrát použity a překopírovány. Tak proč tedy vzniká kolem The Roads takový humbuk? Koncerty v rámci reklamní kampaně Isic jsou určitě skvělým tahem na cílovou skupinu posluchačů - na studenty. Hraní unplugged před vchodem do VŠE, v listopadu a bez rukavic, by se samo o sobě mohlo zdát jako velká oběť na oltář vlastní publicity. Přesídlit z ulice do poněkud snobského klubu jim však také problém nedělá. Hned další večer si totiž The Roads klidně střihnou koncert v přeplněném Hard rock- café, kde za pivo zaplatí návštěvník „centro-pražských“ 50 Kč a za dvě deci vína 120 Kč. Mladým cizincům a postarším rockerům za barem ale podle všeho hrají do noty. The Roads jsou totiž skutečně kosmopolitní. A v tom je jejich kouzlo. Nepřišli s originální hudbou. Ale přišli na to, jak jí využít. V Čechách se totiž pořád hraje na to, že co není české je in. A o hudbě to platí dvojnásob. Zpěvák je ze severní Anglie a pozítří odjíždí celá kapela zpátky do Berlína. Co dodat. The Roads jsou prostě světoví.
Veronika Kratochvílová
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 2 (40), 4. 1. 2010.
(30. 11. 1999, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2576
MEZZO
Mezičas v životě pěti různých žen aneb Divadelní secondhandJana Vodehnalová
( pavel.janacek)
V samém úvodu se ocitáme tváří v tvář konfrontaci pojetí představ o ideálu ženské krásy, kultu ideálních měr a dobrovolném týrání těla sportem. Ironický tón a parodie aerobických cviků, včetně následné „přehlídky“, jsou zároveň jakýmsi zoufalým výkřikem těchto žen.
Představení je kombinací výtvarného a pohybového divadla, kabaretu a improvizace. Herecký výkon žen-ských protagonistek je natolik působivý a autentický, že místy překračuje svou pomyslnou hranici únosnosti. Společensky tabuizovaná témata jsou tu odkrývána s nemilosrdnou lhostejností, aby pak vyvrcholila v emo-cionální bouři, která se ztrácí do ztichlého smutku.
Představení je odlehčováno vtipnými scénami, které však tu a tam nekontrolovatelně sklouzávají po povrchu i a následně zůstává jen rozpačitý úsměv. Secondhandové scény jsou zcela určitě originální a působivé, přesto jim příliš neprospívá zbytečné protahování.
Naprosto dokonalé je naproti tomu vystižení rozdílnosti každé z pěti žen. Neliší se jen zemí, kde žijí, ale svou vlastní mentalitou, která jim často brání plně pochopit jedna druhou. To, co je k sobě poutá, je společný „mezičas“ a „meziprostor“.
Celá performance je zakončena pokusem o prodej secondhandového oblečení divákům – tu za pět, tu za deset, maximálně však za patnáct korun. Co říci na úplný závěr? Kupte si krásný oranžový svetřík za 7,50 a nechte se občas unášet vlastními pocity…
„Neexistuji. Jsem voda. Vzduch. Prostor. Energie. Světlo, tma. Pohyb myšlenek. Vznik a zánik myšlenek. Myšlenky putují jako mraky a ptáci. Jsou a za chvilku nejsou. Jsem svoje myšlenka. Jsem mrak.“
JANA VODEHNALOVÁ
Mezzo: Námět, koncept, účinkují: Secondhand Women / Ženy z druhé ruky: Daniela Voráčková, Helene Kvint, Petra Moře Lustigová, Halka Třešňáková, Stefania Thors
Finální režie: Viktorie Čermáková
Hudba: Lada Plachá
Light design: Šárka Havlíčková
Výtvarná supervize: Marie Šmidl
Litenky č. 1/11, roč. 2004/2005
(24. 8. 2004, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-610
Povídky z kuchyně
Jiří Růžička
( pavel.janacek)
JIŘÍ RŮŽIČKA
Povídky z kuchyně
Norsko, Švédsko
Délka: 95 minut
Režie: Bent Hamer
Hrají: Joachim Calmeyer, Tomas Nosrtrom, Bjorn Floberg
Litenky č. 1/11, roč. 2004/2005
(24. 8. 2004, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-618
Horem Pádem za úspěchem
Veronika Kredbová
( veronika.kredbova)
Že šlo tvůrcům filmu o diváckou úspěšnost, je zřejmé na první pohled. Vybrali nejen oblíbené herce, ale i atraktivní témata, dobrou hudbu (úvodní píseň zpívá nepříliš přesvědčivou angličtinou, což byl údajně autorský záměr, Dan Bárta), nechávají hrdiny mluvit co „nejcoolovějším“ (a také dosti vulgárním) jazykem, navlékají je do zábavných kostýmů (Jiří Macháček v trenýrkách budících smích, Jaroslav Dušek s vyholenou hlavou v obleku zažraného fotbalového fandy) atd.
Nutno dodat, že film úspěšný skutečně je. Oficiální webové stránky hlásí 200 000 diváků během prvních čtrnácti promítacích dní a je jisté, že toto číslo ještě hodně poroste. Mohu jen potvrdit, že i po měsíci promítání v pražských multiplexech, schopných odbavit denně tisíce dychtivých pojidačů popcornu, je film stále schopen naplnit tři čtvrtiny promítacího sálu, což je jistě úspěch a nezvratný důkaz toho, že se snímek chytil.
Zajímavá je také skutečnost, že úspěchy sklízí Horem pádem i u filmových kritiků, kteří již snímek stačili vybrat jako českou nominaci na Cenu americké Akademie v kategorii Nejlepší cizojazyčný film za rok 2004. Troufám si tvrdit, že hlavním důvodem pro toto rozhodnutí je především aktuálnost a také popularita problémů, jichž se film dotýká. Na ploše 108 minut jsme konfrontováni s pomyslnou „top ten“ nešvarů v české společnosti. Ve filmu najdeme téměř vše – rasismus, xenofobii, problémy spojené s imigrací, obchod s dětmi, pouliční zlodějinu, nedokonalosti českého právního řádu, rowdies, ale také krizi rodiny, krizi středního věku či rozvod.
Způsob, jakým se tvůrci filmu s těmito otázkami vypořádávají, zcela odpovídá podtitulu snímku - komedie, která vás rozpláče, drama, které vás rozesměje. Film přináší řadu vypjatých situací, které jsou však napsány tak, že se divák neubrání smíchu (nebo alespoň pousmání). Jenže vedle toho jsou tu i takové okamžiky, které nutí k sáhnutí do vlastního svědomí a k zamyšlení. A především v tom bych viděla sílu filmu. Jistě, je fajn, že se člověk pobaví, zasměje se. Ale je také dobré si uvědomit, čemu se to vlastně směji, a zamyslet se, jestli je vůbec správné se tomu smát.
Co říci na závěr? Horem Pádem se jako film docela povedl. Je v něm několik skvěle napsaných scén a dialogů. Přesto se nemůžu zbavit pocitu, že výše popsané „komerční úlitby“ z něho dělají jen další v řadě hořkých komedií. A to je docela škoda…
Horem pádem
režie: Jan Hřebejk
scénář: Petr Jarchovský
délka: 108 min
hrají: Jiří Macháček, Ingrid Timková, Jan Tříska, Petr Forman a další
(9. 10. 2004, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-688
Plíhal, Kainar a nebe
ZDENĚK ZÁRYBNICKÝ
( pavel.janacek)
Plíhal hrající pouze Kainara je vážnější, než na jakého jsme byli doposud zvyklí. Nejde jen o to, že písně nejsou provázeny rozvernými básničkami a hudebními darebnostmi pro děti i dospělé (všimněme si, že kromě Kainara se na Plíhalových nahrávkách objevovala jména jako Jiří Žáček a Emanuel Frynta), ale i samotné Kainarovy písně, které známe odjinud - ať už ze starších nahrávek Karla Plíhala či například z podání Jiřího Suchého - jsou zde většinou pomalejší, hrané s jakoby nostalgií a zasněně. V tomto podání vyniká každé slovo a každý verš, takže se člověk neubrání pocitu, že tu jde spíše o zhudebněnou poezii, než o skutečné písně.
Mimochodem, pokud jde o poezii, mají Plíhal s Kainarem (či s jeho předkládaným výborem) mnoho společného: krása se podle nich skrývá i v docela obyčejných a nekrásných věcech, pohádky a zázraky jsou součástí běžného života a po smrti se pro nás zas tak moc nezměn - budeme totiž v nebi pít víno a zpívat blues. Prozatím jsme ale na zemi, se všemi lidmi kolem a se vším trápením, které je možno milovat, a tak - nebe počká...
Karel Plíhal: Nebe počká (písně Josefa Kainara). 2004. 299 Kč
Litenky č. 3/13, roč. 2004/2005
(19. 11. 2004, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-756
Román pro ženy, romanticko-komerční komedie
Lenka Dombrovská Slívová
( lenka.dombrovska)
Tento film vás opravdu může pobavit, pokud s tímto předsevzetím půjdete do kina a nebudete očekávat vysoce intelektuální humor. "Román" si na nic nehraje, je prostě komerční. Připomíná "zábavu" velkých nákupních center, časopisů typu Elle a Maxim a televize Nova (producenta filmu). A snad můžu prozradit předem, že se dočkáte i šťastného konce.
V roli čtyřicátnice Jany se představila úchvatná Simona Stašová, která dokázala zahrát stále mladou, svěží a rozvernou překladatelku, ale i stárnoucí a osamělou ženu. Výkon Marka Vašuta coby prvního milovníka Pažouta alias Olivera, který "něco" měl s Janou a teď má s její dcerou Laurou, byl rozpačitý. Romantika i alkoholika zahrál věrohodně, ale vtipné scény mu moc nešly. Objevem tohoto filmu je mladá a krásná herečka slovenského původu Zuzana Kanócz, škoda jen, že občas působí nepřirozeně, a nepřičítala bych to jen dabingu. Vedlejší role mají většinou také hvězdné obsazení, myslím tím tedy Miroslava Donutila, Stelu Zázvorkovou nebo Sašu Rašilova. Ve vedlejší roli Lauřiny kamarádky se objevuje i nová novácká hvězdička Laďka Něrgešová, která byla opravdu šíleně vtipná, ale pořád přemýšlím nad tím, jestli to nebyla karikatura.
Michal Viewegh napsal scénář podle své knihy. Dialogy se od předlohy vůbec neliší, ale to by asi bylo jen na škodu, protože Viewegh je v tomto ohledu opravdu dobrý. Kladem této komedie je i jistá ironie, ať už se jedná o zesměšňování prostředí reklamních agentur, nebo intelektuálů (to je vůbec nejoblíbenější Vieweghovo téma, ovšem až po parodování kritiků). Scénář také není o nic dramatičtější a nepředvídatelnější. Ve filmu je několik odvážnějších erotických scén, které působí na plátně nevkusně (u knihy nemáte tento pocit, Viewegh píše stylem, který vám předvádí sex jako nutnou součást příběhu). Také ozvláštnění příběhu je nudné a zbytečné, jedná se o scény z kadeřnictví, ve kterém je vlastně Laurou celý příběh převyprávěn.
Filip Renč v roli režiséra je vlastně totéž, co Michal Viewegh v roli spisovatele - oba talentovaní, ale postupem času zaprodaní komerci, proto kritizovaní. Petr Hojda coby kameraman nezklamal, po obrazové stránce je film opravdu působivý a v tomto ohledu vyniká nad jinou současnou českou produkci. Příjemnou komerci tohoto filmu úspěšně dokresluje hudba. Českofrancouzská Iva Frühlingová je známá především jako zpěvačka znělky Miss a její písnička je i v reklamě na minerální vodu, Support Lesbiens jsou právem označováni jako skupina, kterou poslouchají především sekretářky.
Román pro ženy zkonzumujete hned v multikině.
Román pro ženy, ČR, 2005.
Režie: Filip Renč, scénář: Michal Vievegh, kamera: Petr Hojda, hrají: Zuzana Kanócz, Simona Stašová, Marek Vašut, Miroslav Donutil, Stela Zázvorková a další.
LitENky č. 5/15, roč. 2004/2005
(17. 4. 2005, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1001
Tragédie na prknech Státní opery
Helena Hollová
( veronika.kredbova)
Puškin nám nabízí pohled do života nemajetného německého důstojníka Heřmana sloužícího v Rusku, který se od svého přítele Tomského dozvídá o tajemství jeho babičky, staré hraběnky. Ta byla v mládí vášnivou hráčkou karet až do dne, kdy prohrála skoro celé jmění. Saint Germain, který se jí dvořil, ji zasvětil do tajemství tří karet, které zaručeně vyhrávají. Hraběnka opravdu nabyla zpět své ztracené bohatství, ale nikomu toto tajemství nikdy neprozradila. Heřmana tato historka nesmírně zaujala, a proto se rozhodl, že získá tajemství prostřednictvím hraběnčiny schovanky Lízy.
Předstírá o ni zájem, jen aby se mohl přiblížit k hraběnce. Dalšího dne se vydává na smluvenou schůzku s Lízou a využije této příležitosti k setkání s hraběnkou. Vyhrožuje jí smrtí, pokud mu neprozradí své tajemství. Vyděšená stařena umírá, ale vrací se k němu jako přízrak, aby mu zjevila ony tři karty. Rozčílený Heřman nemešká a vsadí trojku, sedmu a eso, přesně podle hraběnčiny rady. První dvě vyjdou, ale místo esa vsadil "omylem" na pikovou dámu, která se na něho škodolibě ušklíbla z karet. Poznává v ní samotnou hraběnku a pomátne se na rozumu. Končí v blázinci a neustále opakuje: "trojka, sedma, dáma...!"
Opera se dočkala jistých změn oproti povídce. Sám Heřman zde nevystupuje coby vychytralý voják, jemuž jde pouze o získání jmění, ale jako vášnivě zamilovaný mladý muž toužící po Líze, která v opeře nevystupuje v roli chudé schovanky, ale jako hraběnčina vnučka.
Děj je napjatý už od počátku, kdy se konají svatební přípravy na Lízinu svatbu s Jeleckým, jehož postava rovněž v knize nefiguruje. Největší změny oproti knize prodělal samotný závěr opery - je zdramatizován dvojitou smrtí: nešťastná Líza spáchá sebevraždu skokem z mostu a zoufalý Heřman se zastřelí.
Pro nastudování Pikové dámy se v letošní divadelní sezóně rozhodla Státní opera Praha. Nejedná se bohužel o "klasické" zpracování, ve kterém by se návštěvníci mohli těšit z krásné scény a dobových kostýmů. Režisér Roman Hovenbitzer nám již v minulé sezóně ukázal, co "dovede". Jeho dvě Bohémy otřásly Státní operou i diváckým vkusem. K velké smůle nynějších diváků se jeho "krok vedle" opět opakoval.
Ohromnou "kulisu", zabírající téměř celé jeviště, tvoří šedivý pikový list, který lze oprávněně považovat za základ celé scény. Objevuje se téměř v každém obraze a nahrazuje stejně směle dívčí pokoj Lízy, jako salón, kde se koná ples. Divákovi tedy nezbývá, než se v ději orientovat podle titulků, nebo podle obsahu v programu.
Bohužel i kostýmy zcela "ladí" s kulisami. Převládá černá a šedá, některé postavy jsou oděny bíle. Ponuré nasvícení a zadní projekce, zdůrazňující nastávající tragédii, inscenaci na kouzle nepřidá. Opera je nastudována v ruském originále, což jistě uvítala poměrně značná část ansámblu divadla, neboť ho z velké části tvoří právě zpěváci z Ruska a Ukrajiny. V hlavní roli Heřmana se představil Igor Jan, na kterého SOP sází jako na spolehlivého tenora, jehož výkony nemají tendenci k přílišným výkyvům. Místy však až nemístně přehrává, a to zejména Heřmanovo počínající šílenství. Jako Lízu máme možnost zhlédnout Helenu Kaupovou (sólistka ND), která je svým hlasovým i hereckým projevem tak nevýrazná, že byste ji jen těžko odhadovali na hlavní roli. Tomského přesvědčivě ztvárnil Richard Haan, jehož hlasovému projevu, jevištnímu vzhledu a přirozenému herectví nelze nic vytknout. Se starou hraběnkou se dobře vypořádala Jiřina Přívratská, která "nevadí", ale ani nenadchne. V nižších partech u ní postrádáme altové hloubky. Z menších rolí stojí za zmínku Martin Bárta, jehož příjemný baryton i vzhled mile oživuje nevelkou roli knížete Jeleckého.
LitENky č. 5/15, roč. 2004/2005
(18. 4. 2005, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1004
Jak se Vám líbí...? aneb Divadlo v novém kabátě...
Helena Hollová
( helena.hollova)
Miluji divadlo ve všech jeho podobách, ale přiznávám se, že navzdory všem plakátům lákajících diváky na zvučné tituly činohry či baletu propadám opeře. Nějak mě prostě fascinuje, že obsahuje všechno: zpěv a hudbu, balet i herectví. Je to výborná syntéza toho, co v divadle můžete vidět a především slyšet. A právě "dobře" udělaná opera se stává zážitkem na celý život. Ale nejen ona, ale všechny formy divadla si zaslouží, aby se nepyšnily pouze dobrým titulem, ale pečlivě a pořádně odvedenou prací.
Nepočítám se mezi náročné diváky, ale požaduji jistou úroveň. Divadlo je od slova dívat se a já chci mít na co! Mám chuť zavřít oči a nechat se unášet vtipnými či dojemnými dialogy, zaposlouchat se do podmanivé hudby a slyšet božský zpěv, ale nechci hrůzou spadnout ze sedadla, když je otevřu. Záleží mi na výpravné scéně, krásné dekoraci, dobových kostýmech a líčení. Vždyť přeci jeviště je základní součást celé inscenace!
Proč je tedy v dnešní době tak opomíjeno?! Kdo z vás se chce dívat na rozlámanou židli, vrzající postel a herce v ošuntělých kabátech a keckách? Já tedy rozhodně ne, ale bohužel se mi poslední dobou zdá, že tato divadelní "chudoba" a nevkus jsou jaksi v módě. V tom mínění mě v poslední době utvrzuje převážná část inscenací, které jsem měla možnost zhlédnout. "Úchylky a výstřelky" režisérů mě pronásledují téměř v každém divadle. Namátkou připomenu nedávnou premiéru Prodané nevěsty v ND či Pikovou dámu ve Státní opeře (viz má recenze v tomto čísle LitENek). Tato divadla se pomalu stávají továrnami na nevkus.
V nedávné minulosti obou našich pražských operních scén je až příliš mnoho "vybočení z řady", ovšem nesprávným směrem. Proč operu, dějově zařazenou do určitého historického období, "sázet" do přítomnosti? Proč se Mimi v Bohémě ušňupe kokainem, místo aby důstojně skonala na souchotiny, jak jí předepisuje libreto. Proč má "prodaná" Mařenka na hlavě copánky připomínají Nšoči a proč se na venkovské scéně procházejí sokolové se srpem a kladivem? Proč v Shakespearově dramatu běhají herci téměř nazí, jezdí na skateboardech či nosí péřovky? Proč má Hamlet pletený svetr a kožené kalhoty, Ofélie jen jeden rukáv u šatů, Romeo každou nohavici jinou a Julie na hlavě umělé květiny? I samotné kostýmy zlehčují nastávající tragédii a budí v divácích úsměv...
Opravdu nepochopím, co se režisérům honí v hlavě, když vymyslí, že na scénu přijede trabant, motorka nebo přijde kůň. Nevím, co je smyslem tohoto "plánovitého" mrzačení diváckého vkusu, ale jedno vím jistě - nespolknu tuto "návnadu" a nenechám se od divadla odradit. Budu se dál snažit nacházet to, co nepoznamenala levá ruka režisérova, a pokusím se divadlo vnímat tak, aby jeho návštěva byla stále tím pozitivním, neobyčejným zážitkem na celý život. A prosím Vás, zkuste to také...
Helena Hollová
LitENky č. 5/15, roč. 2004/2005
(20. 4. 2005, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1015
V nádheru světa zakletá...
Helena Hollová
( pavel.janacek)
Režie se ujal režisér Zdeněk Troška, známý svými pohádkami a "hoštickou" trilogií. Po Carmen, která byla uvedena v minulé sezóně, je to jeho druhá zkušenost s operní režií ve Státní opeře. Vyplnil avizované sliby a vrátil Rusalku do "skutečného" lesa k jezeru, kde v mlžném oparu tančí vodní žínky a kde vládne vodník.
Scénu považuji za zdařilou, napodobeniny stromů působí opravdově a zadní projekce "protáhne" jeviště tak, že máte pocit, že je jedním velkým nekončícím jezerem. Zámek představuje velké schodiště, v jehož blízkosti je kašna, ze které vystupuje vodník, když si jde pro odvrženou Rusalku. Kulisy jsou podařené a budí dojem skutečnosti.
Kostýmy jsou také tradiční, pouze samotnou Rusalku by si člověk představoval v něčem působivějším, než jsou její usedlé modré šaty, které má na sobě na zámku. Choreografie se ujala Dana Morávková. Pokud se děj odehrává v lese u jezera, jsou divoké reje vodních žínek zcela na místě, ale svatební tance na zámku působí trochu přeplácaně. Na jevišti je v jedné chvíli kromě prince s Rusalkou a cizí kněžnou tolik tanečníků, že máte pocit, že pokud se tančící pár od sebe oddálí, už se v tom chumlu nikdy nenajde.
Hlavní role se zhostila Eva Urbanová. Zřejmě se jedná o její další uskutečněný pěvecký sen. Divákovi však ani zdaleka nepřipomíná onu éterickou vodní bytost, vyznačující se lehkou chůzí a ladnými pohyby. Bohužel ani její výslovnost nebyla natolik dobrá, aby jí člověk rozuměl "každé" slovo. Dalšími Rusalkami jsou Slovenka Adriana Kohútková a začínající Jitka Burgetová, působící v Ústí nad Labem. Bohužel jsou obě herecky i pěvecky nevýrazné až unylé. Člověku se proto zasteskne po Gabriele Beňačkové nebo Marii Haan, která v současnosti tuto roli zpívá v Národním divadle. Prince ztvárnil Tomáš Černý, nynější "první" tenor, jehož hlas by se lépe vyjímal v operetě. Jako výborná ježibaba se představila mezzosopranistka Galia Ibragimova. Její vkusný herecký projev dokonale ladil s jejím vynikajícím hlasem. Jistá v jasných výškách i temně zabarvených hloubkách ukázala, že naše operní scéna má vynikající pěvce, ač pocházejí ze zahraničí. Do role cizí kněžny, která měla prince omámit svou lidskou krásou a vášní, byla obsazena Jindřiška Rainerová, které by člověk odpustil její korpulentní vzhled, ale v žádném případě ne její hlas! Nešťastná byla volba vodníka. Když slyšíte Milana Bürgera nebo Iva Hrachovce, závidíte těm, kteří měli možnost naživo slyšet Eduarda Hakena.
Po dlouhé době má člověk pocit, že bylo vytvořeno představení mající šanci přežít několik sezón, a vytěsnit tak snad "úlety", jež se na prknech divadel ani neohřejí. Na tuto Rusalku je skutečně možné vzít děti, aniž byste se báli, že utrpí nějakou mravní újmu, která by jim mohla operu znechutit do budoucna.
HELENA HOLLOVÁ
Litenky č. 6/16, roč. 2004/2005
(16. 5. 2005, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1058
Na lásku koňak a do jitrnic prejt
Radůza je V hořeJana Lněničková
( jana.lnenickova)
Tentokrát se totiž zpěvačka nechala inspirovat zážitky ze svých cest, a tak její nové album trochu připomíná cestopis po Evropě. Právě tímto se liší od dvou předchozích. I na nich jme mohli zaslechnout francouzskou větu, či odkaz na Brémy, ale nikdy v takové míře jako nyní. Radůza zpívá francouzsky, italsky, polsky, norsky i rusky. Pokud náhodou neovládáte všechny tyto jazyky, nezoufejte, protože CD obsahuje překlady cizojazyčných textů. Atmosféru jednotlivých zemí vystihuje nejen jejich řeč, ale i typická hudba. Silný dojem ve skladatelce jistě zanechalo Norsko, o čemž svědčí skladby Na sever a V hoře. Známá je i spolupráce Radůzy s polskou kapelou Swoja droga, vliv polštiny uslyšíte v Zas oči moje či Papierosy.
Akordeon a nezaměnitelný hlas podmalovává kytara Omara Khaouaje, kontrabas a housle Františka Rabu (oba KOA) a harfa Ivanky Pokorné. V menší míře než na harmoniku hraje Radůza na kytaru, tyto skladby mi silně připomínají Karla Plíhala či Zuzanu Navarovou ( Sněží, Teď když spíš). Ti, co mají Radůzu spojenou pouze s akordeonem a kytarou, budou překvapeni, protože zde hraje i na altovou zobcovou flétnu, vozembouch a „malou vyřezávanou píšťalku z Bulharska“.
Radůza zůstala věrná svému tvrzení, že nepíše veselé písně. Její skladby ale nemají nádech depresivnosti, je z nich totiž cítit, že z každé situace se dá najít východisko. Jako výjimka by se mohla zdát rozverná Una cartolina, ovšem zdání klame. Opravdu silně na mě zapůsobily Plachta a Čutora, které mi připomněly Karla Kryla. Na albu jsou i dvě skladby, které se mi nelíbily, a to Vše je jedním a V hoře, kde zpěvačka používá neobvyklých hlasových poloh.
Ústředním tématem textů je láska ve všech svých podobách. Nejčastěji ovšem je to láska zklamaná, ta co „...vždycičky sedala na játra“. Častými motivy jsou i cesta, která je lékem na všechna trápení, pití a cigareta, neboli správní kamarádi vždy po ruce.
V hoře je opravdu rozmanitá deska. Kramářskou tradicí je inspirován Dědek s cibulí, šansonem Mulhouse, valčíkem zní Zahrály housličky. Mně osobně se líbí nejen její hudba, ale i texty, způsob, jakým si neomšele hraje se slovy (např. Blondýnka: „nepřijdou, belí halí/ nepřijdou do Walhaly/ ty co lhali“).
Osobitý ráz interpretky se nezapře v žádné z 21 skladeb. Evidentní radost ze hry, živelnost a spontánnost, kterou bychom od té drobné dívky z obálky ani nečekali, vás zajisté pohltí.
Radůza: V hoře. Indies Records 2005.
LitENky č. 6/16, roč. 2004/2005
(18. 5. 2005, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1067
V kině štěstí nehledej
Markéta Jindřichová
( lenka.dombrovska)
Bohužel jsem z kina odcházela s pocitem, že se na poli českého filmu nic výrazného nezměnilo.
Nechci tvrdit, že byl tento film úplně špatný, ale nepřinesl nic, co bychom už neviděli mnohokrát předtím. To se týká nejen výběru syžetu a jeho zpracování – opět sledujeme příběh s otevřeným koncem, kde se klasicky řeší vztah několika přátel (zde okořeněný schizofrenií Dáši – Aňa Geislerová), jejich sociální, partnerské a rodinné problémy, to vše zarámované neútěšnou scenérií Mostecka. Za druhé jde o výběr herců, které jsme v podobných rolích viděli už tolikrát: viz Pavel Liška jako sympatický outsider, Táňa Vilhelmová jako chápající kamarádka, Simona Stašová v roli hodné a trochu trapné matky, která neustále popichuje svého manžela… Snad jen Aňa Geislerová, ačkoli zde působí trochu křečovitě, vystupuje ze své klasické role.
Film v sobě obsahuje ideu, že štěstí je niterný pocit, který nepřichází zvenčí, neměl by být ovlivnitelný situací, ve které lidé žijí, ale měl by spočívat v nich samotných. To samo o sobě je krásná myšlenka, které ovšem hrozí, že pokud bude zjednodušena, klesne na úroveň laciné patetické morality. A to se podle mého názoru ve Štěstí stalo. Záměr filmu je patrný od začátku až do konce, takže celý příběh působí trochu vykonstruovaně a uměle, stejně tak jako ploché a černobílé charaktery jednotlivých postav. Myslím, že je zde příliš zvýrazněná hranice mezi dobrem a zlem. Na jedné straně stojí Tonda (Pavel Liška), jehož laskavost a ochota pomáhat hraničí až s naivitou a jednoduchostí, a Monika (Táňa Vilhelmová), která občas tápe, ale ve skutečnosti je hodná a obětavá téměř jako Tonda. Protipól představuje Dáša, svobodná matka dvou malých dětí, která je do úmoru vláčena svými vášněmi a schizofrenií.
Klíčový moment celého příběhu spočívá v okamžiku, kdy zatímco je Dáša hospitalizována, Monika se chystá opustit slzavé údolí svého rodného města a odletět za svým přítelem do Ameriky. V této chvíli se nabízí plně rozvinout ústřední myšlenku filmu, zda si hledět svého osobního štěstí, nebo jej nalézt v pomoci druhým. Jenže místo toho, aby se před Monikou (a potažmo i Tondou) rozvinul konflikt mezi vlastními zájmy a morálními principy, je tato situace podána jako něco předem vyřešeného a hotového. Toto je v podstatě problém celého filmu – postavy, ačkoli prožívají poměrně dramatické chvíle, neprocházejí žádným vývojem, takže působí strnule.
Jak už jsem se zmiňovala výše, Štěstí se samo chytilo do pasti své ústřední myšlenky. Možná, že se to stalo právě díky schematičnosti, s jakou je film vypravován. Přílišná snaha jasně ukázat, o co v příběhu jde, má na svědomí nejen ploché charaktery postav, ale i vykonstruované detaily a polopatické metafory. Velmi nevyrovnaně působí i dlouhé meditativní záběry, které přerušují hlavní dějovou linii.
Na druhé straně je dlužno poznamenat, že přes přílišnou stylizovanost je z filmu patrná snaha nevytvářet kompozice bez vnitřního obsahu, ale přemýšlet nad každou scénou, pracovat (ačkoli ne vždy účinně) s detaily a vytvářet její atmosféru. To je podle mého názoru rozhodně krok kupředu.
Štěstí (ČR 2005): režie - Bohdan Sláma, kamera - Diviš Marek , hudba - Leonid Soybelman, hrají - Tatiana Vilhelmová, Pavel Liška, Anna Geislerová, Marek Daniel, Zuzana Kronerová, Simona Stašová, Bolek Polívka, Martin Huba
LitENky č. 1/17, roč. 2005/2006
(1. 11. 2005, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1256
Útěk domů - ale KAM?
Dana Jará
( dana.jara)
Sclavi. Cizí a tajemné slovo, cítíme z něj dálku, historii, možná i svobodu a propastnou cizotu. Po otevření slovníku se objevují dva české překlady: Slovan a otrok. Název inscenace pak přidává další: Emigrant. Toť náš hlavní hrdina. Člověk, který je uvězněn mezi dvěma kulturními světy, s naprosto odlišnou morálkou, osobitými zvyklostmi i chováním. Jedna společnost ho už ho považuje za mrtvého, odpadlíka, zrádce. Pro druhou se ještě nenarodil.
Odcizení jako hlavní symbol a motiv inscenace se nám neustále připomíná v každé sekundě představení, scénografii, hudebním aranžmá i hereckém projevu. Jeviště je prázdným prostorem, oproštěným od všech zbytečných předmětů. Jedinou jistotou je kovová maringotka, která se neuvěřitelně rychle otáčí a přemisťuje z místa na místo s pomocí sil všech zúčastněných. Jako bychom sledovali obrovského pavouka, jenž láká do svých sítí bludné duše ztracenců.
Podobným způsobem se pracuje i s hudbou. Staré rusínské písně jen dodávají Sclavimu na exotičnosti. Pravda, na některých místech by si zasloužily pečlivější a delší procvičení - jak hry na hudební nástroje, tak především zpěvu. Neškolené hlasy snad mají evokovat syrovost a hrubost, ale doufám, že ne poškodit náš sluch.
Taneční performance - tak je Sclavi nejčastěji nazýván. Ano, tanec nesporně tvoří základní strukturu celé inscenace. Popisovat dokonalost a taneční schopnosti členů divadelního studia Farma v jeskyni je však věcí zbytečnou, pletla bych se do práce odborníků. Akční pohyb, zběsile plynoucí čas, vrtkavost osudu - to vše vyjadřují polozahalená těla létající vzduchem, křepčící, neustále poskakují, dotýkají se ostatních spoluhráčů, v neuvěřitelné souhře a propojení. To bych u režie Viliama Določomanského ocenila nejvíce - jeho schopnost Sclaviho uceleně sjednotit do svébytného uměleckého díla, v němž každá složka má své pevné místo a není uměle protěžována na úkor ostatních.
Farma v jeskyni: Sclavi/ Emigrantova píseň. Režie Viliam Dočolomanský, hudební režie Marjana Sadowska, scéna a kostýmy Barbora Erniholdová. Premiéra 3. března 2005. Psáno z představení ve Švandově divadle 9. 4. 2006.
O divadelním studiu Farma v jeskyni, jeho projektech a programu: www.infarma.info.
LitENky, č. 5-6/20, roč. 2005/2006
(5. 5. 2006, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1540
Česká taneční platforma
Lucie Břinková
( lucie.brinkova)
Během šesti roztančených dní mohli diváci zhlédnout 18 nejúspěšnějších choreografií letošní taneční sezóny. Na pěti - většinou atypických - místech pražského divadelního života komunikoval tanec s dalšími druhy umění a moderní technologií.
Líbila se mi pestrost programu. Od experimentu po klasiku! Jen první přehlídkový večer začal poněkud netanečně. Petra Hauerová - TuringMachine a Můra, dvě představení využívající technologii a estetiku laserové projekce. Autoři sice dokázali vytvořit kybernetickou krajinu, kde se pohybují bytosti, jimž je přisouzena pouze silueta, ale odepřena tvář, ale jste-li příznivci čistého tanečního umění, byli byste zklamáni. Choreografie získala v roce 2004 cenu Sazky za objev tanci, která se vyhlašuje po skončení České taneční platformy na festivalu Tanec Praha. Ale mně je docela smutno při představě, že takhle nějak by se měl vyvíjet soudobý tanec. Zažíváte jen nepříjemný pocit z abnormálně hlasité muziky, bolí vás oči z neustále se proměňujících laserů a marně hledáte nějaký taneční prvek. Jen občas se vám otevře pohled na plasticky se pohybující roboty. Emoční zážitek byl pro mě natolik negativní, že ani druhé představení stejného charakteru (Můra) mi duševní stav nezlepšilo.
Další taneční den byl o poznání úspěšnější. Představení proběhla jak v tanečním divadle Ponec, tak i v prostorách taneční konzervatoře Duncan Centre. Tančil Jaro Viňarský, slovenský tanečník a choreograf – Posledný krok pred, jakýsi taneční rituál vyprávějící o vzletu a pádu, o touze duše a těla po očistě a lehkosti a také o odvaze, s níž člověk dokáže přemoci strach a dospět k „poznání“, k vyšším dimenzím… Jaro Viňarský byl natolik přesvědčivý a opravdový ve svém projevu, že dostal ocenění diváků (každý platící divák má právo si zvolit svého favorita České taneční platformy). Vedle Jara Viňarského se stejný den představily ještě taneční skupiny NANOHACH a VerTeDance.
Největší zážitek jsem si odnesla z představení Cocoon Invisible (Neviditelná kukla) a Omša (Mše) - jde o dvě choreografie slovenských tanečníků a tvůrců Milana a Zuzany Kozánkových. Cocoon Invisible, tančeno ženou, vypráví o bytosti, ženě, která touží žít život jinak, než jak diktují normy společnosti. Žije ve vlastním světě, ze kterého chce vystoupit bez přetvářky mezi ostatní. Izolace ji neuspokojuje, chce komunikovat… Dílo si žádá otevřeného a vnímavého diváka, neboť výpověď je niterná a každý promyšlený pohyb i jakýkoliv jev hraje svoji roli. Naproti tomu stojí Omša, mužské sólové představení. Příběh o hříchu a čistotě. Člověk nesoucí vlastní kříž, kladení otázek a čekání na odpovědi. Mše člověka, který ve snu prožil svůj začátek i konec. Dva protikladné principy, a přesto je něco spojuje. Vše je v nich do detailu promyšleno. Funguje zde dialog tance a hudby, tance a výtvarna, tance a světla, tance a prožitku… Příběhy všední až nevšední.
12. Česká taneční platforma pokračuje… Přesouvá se ještě do dalších prostor: Švandovo divadlo, Alfred ve dvoře, NoD Roxy. A svoji pozornost si vyžadují další a další díla: Struktury vratkosti, Sclavi, Beze všeho, Libera me, 2 v 1, Já už tě nemám rád, Vzdálené ráje. 6 dní v tanci a pohybu, 6 dní přinášející překvapující zážitky, 6 dní ve světě tanečníků…
Celá akce byla zakončena 12. 4. 2006 otevřenou diskusí účinkujících se členy poroty, kteří na Tanci Praha vyhlásí cenu Sazky za objev v tanci. Vítězná choreografie tak obdrží finanční odměnu, kterou tanečníci a choreografové použijí na své další projekty.
LitENky č. 5-6/20, roč. 2005/2006
(5. 5. 2006, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1542
Špatný je svět a brzo celý zvlčí, když známe zlo, a přesto každý mlčí
Stavovské divadlo ožívá v Richardu III. ztělesněnou krutostí, přetvářkou a hrůzou.Veronika Kredbová
( miroslava.kazdova)
Shakespearův Richard III. je hra o bezmezné krutosti, touze po moci, která jde doslova přes mrtvoly a které není cizí přetvářka či lež. Je to hra, která vždy bude hodně aktuální, a tudíž i lákavá pro nejrůznější modernizace a aktualizovaná pojetí. Touto cestou se však Michal Dočekal a spol. nevydali. Přesto hru nepojednali čistě historicky, ale situovali ji do jakéhosi bezčasí. Scéna sice některými prvky připomíná středověkou Anglii, avšak převažující dojem je až stísněně plechový – oplechované zdi, které dávají řinčivou ozvěnu Richardovu ďábelskému řvaní, či kovové lavice, které velmi efektně odrážejí porůznu zbarvené světlo. Stejně tak kostýmy jsou sice někdy dobové, ale v tutéž chvíli na jiném herci moderní. Toto prolínání dobových a současných prvků jednak dotváří dojem onoho bezčasí a univerzální platnosti děje, jednak působí velmi tísnivě a temně. A to je pravděpodobně to, oč tvůrcům hry šlo nejvíc. Divák se má otřásat hrůzou a hnusem a nejen Richardovi protivníci na jevišti, ale i diváci se mají Richarda děsit. Každý pohled na toto chodící monstrum má být plný nenávisti. Ne nadarmo je Richard oblečen do dlouhého koženého kabátu, který připomíná plášť gestapáka, a chová se úlisně a svatouškovsky, aby o to více později vyniklo jeho ďábelské řvaní a nečekané rány zezadu.
Celá hra je tedy jakýmsi hororem na jevišti, který je opravdu hodně působivý a přesvědčivý. Scéna, kostýmy, hudba i Krajčovo herectví společně ladí velmi temnou mollovou melodii. Už jen to stačí k silnému diváckému prožitku. Richard III. však zdaleka není jen divadlem hrůzy. Je to sice tragédie, ale stejnou mírou také hra politická.
Richardovy manipulativní praktiky nejsou nic, co bychom neznali. Stejně tak postava padoucha v hábitu kajícníka, smyšlená provinění a žaloby sepisované dodatečně poté, co byl trest již vykonán, nebo měšťané, kteří se ze strachu odmítají postavit lži, přestože je očividná atd. atd. Dočekal tyto motivy na úkor jiných nevypichuje. Evidentně nejsou tím, na čem má představení stát. Přes svou nenápadnost, nebo možná právě pro ni ale zapůsobí. Přiblíží totiž děj divákovi doslova nadosah. Mohl-li si snad někdo myslet, že v dnešní době už žádní Richardové neexistují, pak právě tyto motivy mluví o opaku.
Dočekalovým záměrem bylo diváka zneklidnit, vysvléct ho z kůže a vystavit tváří v tvář krutosti. To se zdařilo stoprocentně. Krajčovi věříte každé slovo, role mu evidentně sedí. Stejně skvělý výkon podává také Iva Janžurová jako Richardova matka, navždy zlomená poznáním, že právě z jejího lůna se zrodil netvor. Na diváka čeká zároveň několik zajímavých scénografických nápadů (místo koně, za něhož by Richard dal království, dva barely, díky kterým se z prcka rázem stává řinčivý, respekt budící obr; zajímavá práce se světlem a jeho odrazem atd.). Marně přemýšlím, co bych představení vytkla. Jako kritika mě totiž hra zcela nekriticky nadchla.
Shakespeare, W: Richard III. Režie: Dočekal, M., překlad: Hilský, M.,
scéna: Marek, D., hrají: Krajčo, Janžurová, Preissová, Prachař, Rašilov, Štěpnička a další, Národní divadlo (recenze na představení hrané 8. 5. 2006).
(11. 5. 2006, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1552
Mrcha v nesnázích
Mariana Bernasová
( pavel.janacek)
Název filmu i jeho zápletka vychází ze stejnojmenné básně Roberta Gravese. Tím ale veškerá podobnost končí. Zatímco anglická báseň se věnuje vnitřnímu rozporu ženy, zda vybrat anděla, nebo ďábla – alespoň na mě báseň zapůsobila svojí psychologizací a hloubkou pohledu – ve filmu se herci jakoby bojí jít do konfliktu. Navzdory délce filmu jim na to nezbývá čas. Nebo snad síla? Režisér Hřebejk se naštěstí vyhnul plochému pohádkovému happy-endu, ale přes ambivalentnost a nedořešenost konce filmu může mít divák pocit, že toho nevysloveno zůstalo trochu přespříliš. Jinými slovy to, čím film končí, mělo bývalo být ústředním motivem a hybatelem děje. Onou psychologizací přenesenou z básně na plátno.
Další věc, která mě nepříjemně zarazila a jejíž interpretace mě nechává bezradnou, je vzorek české společnosti, který se Hřebejk s Jarchovským rozhodli ve filmu ukázat. Abych se nepohybovala jen na abstraktní rovině, zmíním ve stručnosti děj. Jedná se o milostný příběh atraktivní třicátnice Marcely (Aňa Geislerová). Její manžel Jarda (Roman Luknár) má autodílnu, kde předělává kradená auta. Rodina je po povodních ve finanční i osobní krizi. Pohromadě ji nedrží dvě děti – ty má Marcela pověšeny na krku spíš jen jako ozdůbky – ale už jen sexuální závislost manželů a zarputilá snaha vyšinuté Jardovy matky (Emília Vašáryová). Jednoho dne ale hlavní protagonistce dojde trpělivost a odejde i s dětmi k matce (Jana Brejchová). Zde jsou všichni tři vystaveni psychickému teroru diabetického otčíma Richarda (Jiří Schmitzer). Zejm. hádka kvůli diabetickým sušenkám nebo nevysypanému koši mají šanci stát se slavnými. Když je Marcela úplně na dně – což si ale divák spíš jen domýšlí pomocí toho, jak se do její postavy snaží vcítit, protože ona sama na plátně city neplýtvá a jediné silné, co z ní vyzařuje, je zarputilá touha přežít – seznámí se s mnohem starším Čechoitalem (Josef Abrhám), kterému Jardův gang ukradl auto. Evžen je bohatý a navíc noblesní a kultivovaný. Žije v Toskánsku a v Čechách mu patří restituovaná vila. Marcele a dětem se tak otvírá „vidina lepšího života na západě“, ale zároveň se ocitá ve věčném sporu mezi rozumem a citem a na vlastní kůži si vyzkouší ne/možnost nezištného přátelství mezi mužem a ženou. Navíc musí volit mezi dvěma podobami lásky – duševní a tělesnou. Distingovaný emigrant má jedinou chybu – na rozdíl od bývalého manžela nedokáže partnerku sexuálně uspokojit. Právě okamžikem, kdy Marcela leží v toskánské vile, ale zároveň mobiluje Jardovi (je tu i náznak masturbace), se pro mě stává mrchou. Je to totiž podle mě okamžik, kdy se z jejího vztahu s Evženem stává společensky přijatelná prostituce. Také mě tento závěrečný zvrat, který i zpětně Marcelu usvědčuje z falešnosti, zlobí, a nemohu uvěřit tomu, že si ho autoři snímku vybrali jako typický rys dnešní společnosti. Nevadí mi fakt, že se filmy soustředí na takováto témata, a ani nepopírám, že by se podobné vztahy nenavazovaly, ale pokud chtěl Hřebejk točit film tohoto zaměření, mohl ho zpracovat jako bláznivou komedii,nebo ho dohnat ad absurdum, čímž by se od všeho tak trochu distancoval. Že dalšími – a z hlediska filmu jedinými – prototypy české společnosti jsou zloděj, vyšinutá sektářka, psychicky labilní žena, falešný právník a fikaný vyděrač – jen podporuje moji předchozí námitku. Kontrast těchto postaviček a svatého muže z Toskánska už nepotřebuje další komentář… Má to znamenat, že komunismus sebral lidem noblesu a eleganci a že Češi jsou zloději?...
Na závěr ještě jednu krátkou poznámku k postavám. Ty se pohybují na jednom místě a nemají snad žádný další život než ten, který se týká vnitřních rodinných komplikací. Jako kdyby byly uměle nastrčeny pro ztrpčení, nebo alespoň zkomplikování Marcelina života. Žádná postava nemá přátele ani není sama nikým navštěvována, děti nejsou konfrontovány se školou atd. Vše ale zachraňují herci – zejm. Jiří Schmitzer je nezapomenutelný.
Pokud nejste přecitlivělí nebo vztahovační, určitě na film zajděte. Když se vyrovnáte s poněkud kontroverzním reprezentativním vzorkem společnosti, zbyde vám ještě dost času na relaxaci. Díky soubojům děti versus Jiří Schmitzer, nebo setkáním živelné Marcely a etikety znalého Evžena se totiž určitě pobavíte.
ČR, 2006, 110 min.
Tragikomedie
Režie: Jan Hřebejk
Hrají: Aňa Geislerová
Jana Brejchová
Emília Vašáryová
Josef Abrhám
Litenky č. 1/21, roč. 2006/2007
(17. 10. 2006, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1691
Výstava v Bílkově vile
Helena Sellnerová
( helena.sellnerova)
Poprvé jsem výstavu navštívila v červnu asi měsíc po jejím otevření. Ve vile bylo možné zhlédnout grafické listy, kresby, dosud nezveřejněné skicy, sochy a mnoho dalších děl. Exponáty se tematicky dotýkaly námětů z české historie, křesťanství a lidského života. V přízemí se nacházely tři pokoje se sochami a celkovým dílek autora. Patro bylo věnováno návrhu pomníku na Bílé hoře. Mohli jsme si tu prohlédnout i secesní nábytek, jehož autorem byl sám F. Bílek.
Celá výstava ve mne vzbudila smíšené pocity. Donutila mě přemýšlet nad tématy, která autor zvolil. V mysli jsem je spojovala s naším životem a určitou „malostí“ člověka.
Velmi na mě zapůsobila, proto jsem se začala zajímat o její další osudy.
Pokusila jsem se získat několik informací o průběhu výstavy. Bylo mi řečeno, že o expozici mají velký zájem i cizinci hovořící hlavně anglicky a německy. Trošku mě překvapilo, že se tu neobjevil nikdo z Francouzů, protože F. Bílek studoval v Paříži.
Nejvyšší návštěvnost byla v červnu a v září. Vysoký zájem byl o výstavu hlavně ve středu, kdy probíhala i s výkladem průvodce. Více návštěvníků se tu zdržovalo ve slunných dnech. Někdy se ale stalo i to, že nepřišel nikdo. Za úspěch lze u malé expozice považovat počet padesáti návštěvníků za den .
V knize, kam hosté psali své odkazy a názory, jsem zjistila, že ohlasy na expozici jsou víceméně kladné. Našlo se tu však i několik připomínek. Jeden z návštěvníků kritizoval pohled na vilu, která se schovávala v objetí stromů, tím pádem nebylo možné ji obdivovat v celé její kráse. Stromy nepropouštěly dostatečné množství světla k exponátům. Námitky se tu našly i na nedostupný balkon nebo na nevhodně umístěné názvy děl.
I přes několik nedostatků byla expozice celkově považována za úspěšnou.
(hes)
LitENky č. 1/21, roč. 2006/2007
(25. 10. 2006, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1712
Henry Meyer a jeho Čtyři týdny v červnu
(dp)
( dominika.pospisilova)
Čtyři týdny v červnu jsou příběhem tří lidí z okraje společnosti. Sandra (Tuva Novotny) je odsouzena k veřejně prospěšným pracím za napadení svého nevěrného přítele. Přes úpornou snahu uzavřít se už navždy všem lidem si místo v jejím životě vymůže umíněná stará dáma jménem Lilly (Ghita Nørby) a mladý Polák Marek (Lukasz Garlicki) pracující ve Švédsku načerno. A díky nim poznává Sandra sílu pravé lásky a upřímného přátelství.
Film o tom, proč nebýt sám.
Fyra veckor i juni, Henry Meyer, 2005, 100 min
LitENky č. 2/22, roč. 2006/2007
(12. 11. 2006, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1738
Samota a kolaps vztahů
Mariana Bernasová
( mariana.bernasova)
Pařízek o hře, která v originále čítá na tři desítky postav a zahrnuje v padesátce obrazů řadu osudů a kterou redukoval na osm postav a devět malých prostorů na scéně, říká: „Je to text, který si říká o úpravu pro konkrétní divadlo a jeho herce. V syrové podobě je takřka neuchopitelný. Poskládali jsme nově děje tak, že výsledkem je panoramatický obraz společnosti, který sedí na naši současnost a prostředí.“ Roztříštěný děj hry Pařízek situoval do abstraktně naznačeného prostředí hotelu s řadou „oddělených“ pokojů (šikmé plochy na jevišti). Ostrá světla reflektorů vyřezávají střídavě ze tmy jednotlivce a páry, umístěné na některou z přidělených hracích desek, a pozornost přeskakuje jakoby nahodile z postavy na postavu. I forma je velmi neotřelá a zvláštní – podstatu hry vlastně tvoří scénické poznámky. Nebo spíše už ani ne poznámky, ale narativní popisy stavů, myšlenek a situací jako z románu. Herci tedy sami o sobě, resp. o svých postavách, mluví kromě dialogu - první osoba - i v osobě třetí. Tento „zcizující“ efekt má ve hře Předtím/Potom efekt přesně opačný: postavy se nám, divákům, tímto neosobním způsobem svěřují jako psychiatrům, a tím se nám přibližují. Právě v zacílení do publika, v adresnosti, před kterou jako divák skoro nemáte úniku, vidím nejsilnější moment hry. Zároveň jsem ale měla pocit, že po úvodních, dramatičností a ironií nabytých dialozích postupně nabývaly vrchu stále tišší a intimnější monology, v nichž Pařízek možná přecenil sílu Schimmelpfennigovy výpovědi.
Děj dramatu by se dal shrnout do několika vět. Takřka bez vzájemného kontaktu tu čtyři muži a čtyři ženy vyprávějí o významných zvratech svého života (odtud název hry), jež považují za důležité, ale z nichž je zřejmé, jak málo rozumějí jiným i sami sobě. Po Pařízkově selekci vzniká v inscenaci jakýsi ústřední příběh. Žena kolem třicítky (Dana Poláková, alternuje Jana Krausová), žijící dlouhodobě s přítelem, prožívá poprvé nevěru s Mužem z jiného města (Martin Finger). Dřívější přítel Ženy kolem třicítky (Martin Pechlát) čeká a čeká, posléze realizuje plánovanou nevěru se Zrzavou ženou (Vanda Hybnerová), která si tímto způsobem chce zajistit kariéru filmové maskérky. Pokus o nové sblížení Ženy kolem třicítky s Dřívějším přítelem končí definitivním odcizením. Velice výrazná je zde role Daniely Kolářové, která ztvárňuje spojení několika původních postav pod jménem Cvrček, což je její přezdívka z dětství. Kolářová zahajuje celou inscenaci tím, že se svěřuje s nechutí staré ženy k vlastnímu tělu. V monologických zpovědích pokračuje po celou inscenaci, aniž by upadla do bolestínského tónu. Kolem všech herců krouží v hotelové livreji s lahví šampaňského Filip Rajmont jako Muž se sklenicí na hmyz, Muž s mapou hvězdné oblohy a Muž s rukopisem a Lovec organismu. Má být zřejmě jakýmsi spojovacím článkem, ale na mě působil spíš rušivě a nehomogenně.
Rozprav o společnosti, ve které se hroutí vztahy a člověk je sám se svými pocity, i když je v páru, je v současné době v divadle i ve filmu mnoho. Roztříštěnost příběhu a nadvláda epického asi také nepřekvapí. Co však hru Předtím/Potom ozvláštňuje a proč stojí za to na ni jít, je plné zaujetí herců věcí, na níž se podílejí, které vede ke vzniku spikleneckého pouta mezi nimi a diváky.
Překlad: Petr Štědroň (z něm. Vorher/Nachher)
Režie a scéna: Dušan Pařízek
Hrají: Daniela Kolářová
Dana Poláková / Jana Krausová
Martin Pechlát
Martin Finger
Vanda Hybnerová
Gabriela Míčová
Roman Zach
Česká premiéra: 22.6. 2005
Litenky č. 3/23, roč. 2006/2007
(22. 11. 2006, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1773
Hotel v oblacích
Milan Souček
( milan.soucek)
Vždy, když se v našich kinech objeví nový český film, navíc ve zpracování, které čerpá z již hotové románové předlohy, očekávám, že to bude zase konečně něco, co strhne diváky a na co se bude chodit víc než jednou. V poslední době se ale až příliš často mé očekávání nenaplňuje. Nestalo se tak ani u nejnovějšího filmu Davida Ondříčka Grandhotel, který se v českých kinech objevil 6. 10. 2006.
První záběry filmu z krásného prostředí okolí města Liberce, nad nímž se tyčí majestátní hotel, sice dávají naději na něco neobyčejného, ale už bližší pohled na „grandhotel“ dává tušit, že obzvlášť zde by se nemělo dát na první dojem. Sprostý a perverzní vedoucí recepce, podivínský údržbář, který ve věži ještědského hotelu měří a zapisuje změny počasí, a možná ještě podivínštější klientela typu poloblázna sudetského Němce pana Franze, který se všude chlubí svou vojenskou minulostí z druhé světové války, nepůsobí dojmem prostředí špičkového hotelu. Samozřejmě pokud vezmeme na vědomí, že jde o komedii, postavy jsou na místě a i označení „grandhotel“ může být bráno jako ironické, tím ale naše pozornost nesmí ochabnout.
Hlavní postavou filmu je Fleischman – směšná postavička, která v životě neopustila Liberec a má chorobný strach z překročení hranic svého rodného města. Fleischman pracuje v hotelu, bydlí v samotné špičce ještědského kolosu a sleduje počasí, o němž ví vše. O životě toho ale příliš neví a stává se terčem perverzních vtípků svého nadřízeného a také sexuálním terčem uklízečky Zuzany. Personál hotelu doplňuje ještě číšník Patka, který o sobě tvrdí, že byl v Americe, a dokládá to mnoha oposlouchanými anglickými frázemi. Jedinou normální postavou se zdá být Patkova přítelkyně Ilja, poněkud uzavřená mladá pohledná dívka představovaná Klárou Issovou. Mezi ní a Fleischmanem nakonec vznikne pouto, které by mohlo vyústit v trefnou pointu zasvěcení Fleischmana do skutečného života, kdyby se nestalo pár trapných nedopatření. Vyvrcholení filmu je právě to, co se autorům Grandhotelu příliš nepovedlo. Až moc ohraných a okoukaných stereotypů najednou se totiž nakupí v té nejméně vhodné chvíli. Komický Němec přizná, že si celou dobu jen hrál na německého válečného veterána a že se války vlastně vůbec nezúčastnil, a pak se zastřelí. Z přehnaně sebevědomého Patky se vyklube zakomplexovaný neplodný podvodníček, který v Americe nikdy nebyl, a když se zhroutí jeho vztah s Iljou, dává se dohromady se zklamanou uklízečkou, kterou odmítl Fleischman. A i Fleischmanova a Iljina milostná scénka na ochozu hotelu poněkud zhořkne, když Fleischman pochopí, že jedním z důvodů, proč se s ním Ilja milovala, bylo i to, že chce mít dítě, které jí Patka dát nemohl.
Tam, kde by z komorního příběhu několika lidských typů v čele s forrestgumpovským Fleischmanem mohlo něco vyrůst, přichází trapné ticho. A ani hercům se s tím už nemůže podařit nic moc udělat. Přestože je film velmi dobře obsazen, krom Kláry
Issové v roli Ilji žádná z rolí nevyčnívá. Možná se spojením osvědčeného režiséra s autorem dobré předlohy a zkušeným tvůrčím týmem střetlo až příliš géniů na jednom místě. Nebo se prostě něco nepovedlo.
Grandhotelu se nedá upřít snaha o něco nového, nejde přehlédnout kvalitový potenciál jeho tvůrců i literární předlohy ani dobrý výběr místa příběhu – romantických a přitažlivých míst Ještědu a okolí, ale chybí další důležitá věc – kvalitní realizace. Ačkoli by se dalo o Grandhotelu hovořit jako o dalším Ondříčkově režisérském kroku vpřed, určitě to není snímek, který by se měl stát hitem roku. I když to vlastně záleží i na kvalitě jeho konkurence…
Grandhotel. Česká republika, 2006, 96 min., komedie. Režie: David Ondříček. Scénář: Jaroslav Rudiš, Pavel Jech. Hudba: Jan P. Muchow. Hrají: Marek Taclík, Klára Issová, Jaroslav Plesl, Jaromír Dulava, Dita Zábranská, Ladislav Mrkvička.
LitENky č. 2/22, roč. 2006/2007
(22. 11. 2006, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1774
Začarovaný kruh čistoty
Lucie Břinková
( lucie.brinkova)
V polovině prosince (12. a 13. 12. 2006) byla příznivcům soudobého moderního tance, a tedy návštěvníkům divadla Ponec nabídnuta premiéra druhého projektu taneční skupiny DOT 504. Lenka Ottová, umělecká vedoucí této přejmenované a již ne amatérské, ale profesionální taneční skupiny (dřívější název Domino Dance Company), překvapila a představila velice kvalitní dílo.Po oba večery se společně s Purity představilo i dílo rakouské choreografky Helene Weinzierl Duo para ella >>>comida para dos, které tento večer zahájilo. Poté přichází premiérové představení
Taneční prostor zaplňují těla lačnící po extrémním vyčerpání. Přechází z extrému do extrému. Střídá se adrenalin s meditací. Pro někoho je to pocit uspokojení a zadostiučinění, pro druhé začátek lability. Sledujete těla. Jsou to těla tvořící společně s duší osobnost, nebo to jsou těla - pouhá hmota - potřebující neustálý pohyb?
Třicetiminutové představení přináší kromě hledání odpovědi na tuto otázku několik audio-vizuálních experimentů. Obvykle před začátkem představení vstupujete do rozsvíceného hlediště, posadíte se, koukáte do temna na jevišti a čekáte, co přijde. DOT 504 tentokrát zahájil netradičně. V hledišti je přítmí a na jevišti nasvíceno zajímavě, až nepřirozeně zkroucené tělo, které je omotáno jakýmsi provazovým žebříkem a připevněno ke stropu divadla. Houpe se, dýchá, ale je nenápadné. Čeká na ten pravý okamžik, aby se více rozhoupalo a rozeběhlo tak celý taneční příběh. Hra světel hned od začátku symbolizuje nekonečný kruh a těla náročně běhající neustále dokola jen potvrzují základní linii díla. Nejde tu o žádné popisné dění. Jde o pocity. Jde o fyzické vyčerpání a následné zklidnění. Přicházejí vtíravé myšlenky. Člověk by si vystřelil mozek, aby se jich zbavil… Ale tělo je rychlejší než samotné myšlenky… Zaznívají alikvotní tóny jedné z tanečnic, která se na určitou dobu mění v naříkající bytost. Svázanost postupuje z člověka na člověka. Energie jednomu ubývá, ale druhý jí nabývá.
Na laika může celá choreografie působit jako nic neříkající zmatek, ale k mému překvapení Lenka Ottová Purity důkladně promyslela. Nenašla jsem moc chybných prvků, které by narušily linii představení. Téměř každý symbol zapadá do celku. Otázka se setkává s odpovědí. Na pohyb odpovídá pohyb, pryč je komerční klišé choreografky vlastnící jednu z největších soukromých tanečních škol v Praze (odpolední škola pro veřejnost).
Na konci mi zůstává jen otázka: Proč Purity? Čistota? Čistokrevnost? Průzračnost? Nevinnost? Ryzost? Sytost?… Které slovo je to správné? Snad čistota a protančení se k samotné čistotě těla? Nebo sytost, kdy se dostáváme až k určité míře nabažení se? Všechna synonyma sice označují pocity, které vám během představení problesknou v myšlenkách, ale… Nevím jestli je úplně vhodné abstrakci, kterou Purity jsou, podtrhovat ještě mnohovýznamovým názvem. Ale Purity zde asi může znamenat úplně všechno, co jsem vyjmenovala. Pak mi začíná zapadat i poslední kostka chybějící k dokonalosti díla.
Že by s mutovanou taneční skupinou přišla i změna ze strany choreografky? Jestli bude DOT 504 postupovat touto cestou, tak si jejich další projekty nenechám ujít.
LitENky č. 3/23, roč. 2006/2007
(24. 12. 2006, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1819
Barnev obsluhuje, Kaiser kraluje
Dobrý fim, který nesplnil očekáváníKarolina Demelová
( karolina.demelova)
Možná právě dlouhé čekání na filmového „krále“, které způsobily mimo jiné spory o autorská práva, napětí, jaký bude „nový Menzel“ a štědrým rozpočtem daný příslib velkolepé podívané vyvolaly u diváků i kritiků přehnané naděje, že přijde „zjevení“. Místo toho představil Menzel dobrý film. Nic víc a nic míň. Zklamané reakce českých kritiků pak vyznívají trochu nepatřičně vedle ohlasů jejich zahraničních kolegů, kteří Menzelovi udělili cenu kritiků na filmovém festivalu Berlinale. Česká filmová akademie nakonec snímek ocenila čtyřmi soškami Českých lvů, a to za nejlepší film, režii, kameru a herce ve vedlejší roli.
Příbeh maličkého pikola Jana Dítěte toužícího po respektu a penězích se Menzelovi podařilo citlivě převést ze světa Hrabalových dlouhých vět do filmového scénáře, který není slepým přepisem předlohy, ale zachovává jejího ducha. Menzel člení film do jakýchsi kapitol prolínáním dvou časových rovin. Tou první, chronologickou, nás provází Jan Dítě mladší v podání Ivana Barneva; sledujeme jeho dospívání, lásky, karierní postupy, lidské pády… Ovšem opravdu to vše jen sledujeme. Jakkoli Barnev okouzlí jako vypočítavý klučina bohatnoucí na prodávání párků na nádraží, nemůže vystačit se stejnými výrazovými prostředky o pár let později v Hotelu Paříž, tím spíše ne vedle vynikajícího Martina Huby. Barnev diváka nedokáže vtáhnout do života Jana Dítěte, a tak nezbývá, než se nechat okouzlovat prvorepublikovými kulisami a krásnými ženami. Naproti tomu rovina retrospektivní, které kraluje Oldřich Kaiser, je výtvarně plochá a syrová, tím spíš ale v této poušti září Kaiserův výkon. Coby Jan Dítě starší se zpovídá ze svého života a ačkoli tu nemá žádné posluchače kromě psa a zrcadel, je tak opravdový, že mu divák když ne odpouští, tak ho alespoň chápe. Barnev a Kaiser jsou bohužel nejen věkově, ale i herecky natolik vzdáleni, že lze jen těžko přijmout fakt, že jde o tutéž filmovou postavu. Celkově se však herecké obsazení povedlo, škoda jen, že kromě již zmíněného Martina Huby, v roli jazykově nadaného vrchního Skřivánka, nezískal Českého lva nikdo další. Barnevova partnerka, německá herečka Julia Jentsch, by si ocenění zasloužila. Jako představitelka německé učitelky tělocviku Lízy je tak přesvědčivá, až děsí. Když stojí nad předválečnou Prahou a jako Libuše věští, že: „...přijde den, kdy Vůdce to tak nenechá a osvobodí všechny Němce od Šumavy až do Karpat,“ běhá mráz po zádech.
Menzel ví, kde je jeho silná stránka a ví, co se bude divákům líbit. Dokáže vykouzlit příjemně ospalou, lehce nemravnou a uvolněně bezstarostnou atmosféru první republiky, umí vybrat ženy, které mají ke kráse ještě něco navíc. A tak v paměti zůstanou scény, jak si Jaruška lije za výstřih průsvitných šatů malinovu grenadýnu a Barnev obkládající své milenky květy, penězi nebo jídlem.
Je to film režisérsky povedený, víceméně skvěle zahraný, výborně výtvarně ztvárněný, je to Menzelova pocta Hrabalovi. Je to film dobrý. Nic víc, nic míň.
Obsluhoval jsem anglického krále
Scénář a režie Jiří Menzel, hrají Oldřich Kaiser, Ivan Barnev, Julia Jentsch, Martin Huba, Marián Labuda, Milan Lasica
(12. 3. 2007, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1904
Sugestivní obrazy Jaroslava Fanty
Zuzana Hajíčková
( zuzana.hajickova)
V galerii se před vámi rozehrává život mnoha odstínů. Na čelní stěně radost a vznešenost, sentimentalita a zármutek, odcizení a osamocenost… Jsou zachyceny ve výrazech mimů, ve vnitřních dramatech dvojic či jednotlivých postav. Rozmanitost vzbuzuje údiv návštěvníků. Obzvláště se jim líbí „Troubící klaun“.
Díla jsou zavěšena ve skupinách, a vytvářejí tak příběhy. Uprostřed nich se rozpačitě ptá „Shakespearovský hrdina“, zda být, či ne. Je mi blízký.
Téma jiné: zamyšlení, ztišení, silné soustředění. Z tohoto cyklu zaujal malé děvče „Pohled z okna“, portrét do sebe obrácené ženy. Jiný, neradostný výjev – utonulá Ofélie – upoutal desetiletého chlapce…
V dalším celku se tyčí velikost starozákonních proroků. Po nich přichází ostrý kontrast odevzdaného Krista a Jidáše-zrádce. Je překvapivé, že s největším ohlasem se setkaly biblické motivy a morální témata – jmenovitě „Kajícník“.
Malby zobrazují přítomný okamžik lidského prožívání, zároveň je v nich zhuštěna celá minulost postav. Jsou propojeny intimitou a hloubkou ztvárnění. K vidění jsou nejen portréty, ale i architektury. V nich je zachycena zvláštní atmosféra – v oknech a na ulicích nespatříme auta ani lidi, avšak právě lidé tuto atmosféru vytvořili. Jediný obraz květiny ve výstavě je pojat jako roztančená bytost. Pojem portrétu se tím rozšiřuje.
V galerii se představují díla posledních 40 let autorovy tvorby (viz rozhovor s J.F. v předchozím čísle Literárních novinek). Protože se jeho způsob malování měnil, jsou i zde vystavené exponáty odlišné. Jejich jádro, totiž realistické uchopení skutečnosti, zůstalo ale zachováno. Některé jsou ovlivněny kubismem a expresionismem.
Je ojedinělým diváckým zážitkem účastnit se takovéhoto vývoje. Zvláště je-li přesvědčivý nejen on, ale tvoří-li jednotu i obsah a forma obrazů.
O úspěchu výstavy často rozhoduje instalace – ta zdejší je zdařilá. Dává obrazům sdostatek prostoru a neutápí je ve tmě, právě naopak. O výstavě ale nejvíce vypovídá návštěvnost a odezva. Listovala jsem návštěvní knihou – byla zcela zaplněná! Vyskytují se v ní takovéto zápisy:
„Hluboký niterný prožitek.“
„Prosté tahy vznešenosti. Svět, ve kterém se dá žít.“
„Krásné, zadumané, ale v dnešní době tolik potřebné, aby se člověk na chvíli zastavil a zamyslel.“
Podepsaly se do ní i děti a některé nakreslily úsměvné obrázky.
Těmito reakcemi byl autor jistě potěšen a povzbuzen k dalšímu usilování. Nyní by rád navázal komornější výstavou. Pokud k ní dojde, věřím, že bude přínosem.
ZUZANA HAJÍČKOVÁ
Litenky č. 4/24
(12. 3. 2007, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1906
Hliněný svět sochaře Zívra
Pozvánka na výstavu Ladislav Zívr (1909 - 1980)Zuzana Hajíčková
( zuzana.hajickova)
V přízemí se nachází objekty vzniklé mezi lety 1930 a 1950, představují sochařovo kubistické, civilistní a surrealistické období. Jedná se především o figurální motivy. Zívr je ve svých počátcích inspirován Ottou Gutfreundem, jeho díla však mají osobitý ráz – některá svým zaoblením připomínají kubistické kresby a malby Josefa Čapka, těla jsou pouze naznačená a hrubě opracovaná. Např. “Plynová maska”, “Žena krystal”, “Dvě ženy (Objetí)”.
Autorovo civilistní období je spjato se Skupinou 42, v níž působil jako jediný sochař. S dvěma jejími členy, Františkem Grossem a Miroslavem Hákem, se znal již z mládí, a proto mohla být taková spolupráce vskutku těsná. Samotná koncepce Skupiny ale nebyla předem daná a jednoznačná, její existence byla spíše přechodným svazkem individualit. Z civilismu sobě Zívr zvolil téma muže či ženy se strojem, uveďme např. “Svářeče”, “Muže u přístroje”, “Pletařku” aj. Dotkl se i války (např. “Minér”).
Zívr se narodil v kraji s kamenickou a keramickou tradicí. Od pěti let vlastnil keramický kruh, později se vyučil hrnčířem. Hlína i sádra se mu zákonitě staly nejpřirozenějším materiálem. V surrealistické etapě kromě nich užívá kámen, sklo a vosk, jak mohou návštěvnící výstavy spatřit mj. na exponátech “Mrtvý pták”,”Delfín a oko” a “Tři postavy”. Velice zajímavá je surrealisticky pojatá “Hlava”.
Poslední cyklus v přízemí představuje busty rodinných příslušníků a přátel umělce. Ty vytvářel příležitostně po celý život, obtisklo se do nich jeho různé tvůrčí směřování. Hlavy v nadživotní velikosti stojí proti sobě na dvou vysokých obloukových podstavcích. Objevit se mezi nimi sám a v příšeří, působily by až děsivě...
Na schodišti jsou zavěšeny fotografie soch, jež se nedochovaly. Zde figurální koncepce výstavy končí. Aniž byste to čekali, octnete se před sochou žáby a krůty. Vyvolávají pobavený úsměv. Není to náhodné, řada z objektů má humorný náboj, např. “Novopacké horizonty” znázorňující krajinu s kopci a údolími a zároveň ležící ženský akt, “Elektrikáři” opravující lampu podobní zdobnému věšáku, nebo silně soustředěný “Muž s mikroskopem”...
Před vstupem do sálu v prvním poschodí můžete nahlédnout do několika Zívrových deníků, mapujících jeho pozorování přírody nebo působení ve Skupině 42. Poté již vejdete mezi objekty bizarních tvarů z let 1950 – 1980, spatříte tu i malý soubor pastelů. Tato tvorba čerpá nejvíce z abstraktní a imaginativní sféry umění, stěžejním tématem je příroda se svými tajemnými procesy. Mezi nejzajímavější objekty patří “Hlava (Beran)”.
Expozice “Ladislav Zívr (1909 - 1980)” je velmi zdařilá. Protože nabízí díla tematicky rozmanitá a ovlivněná více uměleckými směry, může obohatit návštěvníky rozličného vkusu. Všechna díla jsou estetická. Výstavu vřele doporučuji.
ZUZANA HAJÍČKOVÁ
Ladislav Zívr (23.5.1909, Nová Paka - 4.9.1980, Ždírec u Staré Paky), český sochař. Vyučen hrnčířem u svého otce, poté studium v bechyňské keramické škole a na UMPRUM v Praze. Počátky Zívrovy tvorby ve znamení vlivu O. Gutfreunda a jeho sociálního civilismu, posléze ovlivněn kubismem a ve 30. letech surrealismem. Jeho vlastním objevem je tzv. muláž, kombinace přírodních materiálů a tekuté sádry. V letech 1942-48 členem Skupiny 42 – návrat k civilistnímu východisku. Autorovo pozdní období inspirováno jeho dlouholetým studiem přírody.
„Ladislav Zívr (1909 – 1980), Cyklus Figura XX: Osobnosti českého sochařství 20.stol.“ Místo a čas konání: Letohrádek královny Anny, 4. 4. – 19. 8. 2007, denně od 10.00 do 18.00 hodin. Pořadatel: Správa Pražského hradu a Národní galerie v Praze.
Ladislav Zívr, zdroj www. cz
Ladislav Zívr: Muž sedící u stroje,
zdroj: www.hrad.cz
(4. 4. 2007, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1922
Dvojtvářná Asie
Výběr kolekce z nizozemského fotofestivalu Noordenlicht nyní v PrazeZuzana Hajičková
( zuzana.hajickova)
Dějiny fotografie jsou v dané oblasti poměrně krátké – k boomu došlo až v devadesátých letech 20. století, zato ve velkém stylu, jak lze dobře sledovat i v expozici galerie Langhans. Jsou tu zastoupeny různorodé žánry, počínaje výtvarným minimalismem a zesměšněním bollywoodské popkultury konče. Převažují barevné snímky. Jejich společným jmenovatelem je proměna asijské společnosti, konfrontace tradic s rychlým ekonomickým růstem zemí.
Snímky jsou rozvěšeny ve čtyřech patrech včetně schodiště. Zachycují život buddhistických mnichů, ztišení a rozjímání v přírodě, ale i tep velkoměsta, stavby vysokopodlažních budov a hemžení zaměstnanců továren. Je zde ironizován kult filmových hrdinů tohoto světa, vůči němu kontrastují mýty a legendy opředené okolo moře. Jiné cykly fotografií dokumentují soukolí úřednické mašinérie, krutosti režimu a jeho oběti, objeví se i obraz války ve Vietnamu. Spatříte zajímavé portrétní snímky či autoportréty, nakonec vás může upoutat film o malých fotografických ateliérech.
Silná stránka výstavy spočívá v protikladech, všehochuti témat a směrů. Výstava podrobně seznamuje s asijskou tvorbou minulosti i současnosti a může oslovit široké spektrum návštěvníků. Je na každém, aby si z ní vybral své. Pozornost si zaslouží atypičnost budovy galerie a její umístění přímo u Františkánské zahrady. Více informací naleznete na adrese www.langhansgalerie.cz.
ZUZANA HAJÍČKOVÁ
Air Asia/Fotografie – Langhans Galerie Praha
Vodičkova 37
4. 4. – 1. 7. 2007, ÚT-NE 12-18 h
LitENky č. 6/26, roč. 2006/2007
(5. 4. 2007, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1923
Vymkne se příroda z kloubů, když krétská žena miluje?
Drama o silné vášni, zakázané lásce a boji s osudemPetra Halbichová
( petra.halbichova)
Příběh Faidry a její zničující vášně je divákovi znám jako slavná klasicistní tragédie Jeana Racina nebo jako součást Euripidova Hippolyta. Na otázku, proč si režisérka vybrala právě tuto, u nás neznámou, verzi, odpověděla: „Je to krátké, hutné drama bez velkých odboček mířící k jádru, které neřešitelnou situaci pitvá nemilosrdně, z hlediska stoického moralisty, ale bez okázalého moralizování - dává totiž přitom prostor k pochopení celé té tragické vášně.“
Naprosto souhlasím s paní Burešovou, přesně taková hra je. Drama, snad i díky komornímu provedení (diváci sedí na malé tribuně přímo na jevišti a od herců jsou vzdálení jen pár metrů), poskytuje přímo neuvěřitelné prožití všech emocí s hrdiny dramatu, přesto, že jde o dílo staré téměř dva tisíce let. V tom samozřejmě velkou roli hraje i nový, současný, srozumitelný překlad.
Scéna Davida Marka je také moderní, ale zároveň detaily symbolicky odkazuje k mýtické době a její prostor nabízí mnohá využití. Mám na mysli například matně průsvitnou plochu s jen občas patrnými vzory, ve které se zjevuje zamilované Faidře Hippolytus a kolem které přichází i ona sama na scénu a připravuje tak divákovi, spolu s nasvícením a nenápadně se šířící mlhou, silný zážitek. Na stejném principu fungují i kostýmy. Jsou vytvořené z kombinace přírodních materiálů a igelitů a plastových doplňků. V každém světle se jeví malinko jinak a tvoří tím pocit neopakovatelnosti a neodvratnosti. K zásadním proměnám kulis ani kostýmů nedochází, veškeré posuny v prostoru i čase jsou utvářeny promluvami postav, přesto hra nepůsobí ani trochu staticky, divák se nenudí. Herecké výkony jsou nejdůležitější pro úspěch této tragédie a výběrem představitelky Faidry se Hana Burešová trefila do černého. Nová členka souboru, Helena Dvořáková, několikrát nominovaná na cenu Thálie a další ocenění za výkony v brněnských divadlech, je tak představena pražskému publiku jako herečka schopná předvést klasickou tragickou roli natolik opravdově, že se podivujeme, že antická dramata jsou dnešním lidem blízká při nejmenším stejně jako reality show. V čemž se mnou budou jistě souhlasit zvláště ti, kteří ji také viděli v Pratchettově Maškarádě jako Anežku.
Senecovo drama poskytuje celou řadu silných momentů. Faidřino svádění nevlastního syna se neobejde bez svlékání do naha. Faidra klečí uprostřed jeviště jen ve spodní části svých honosných šatů, přitom však tento motiv nahoty nepůsobí nijak nepatřičně a nevhodně, jak mi v inscenacích často připadá. Koneckonců není vidět o nic víc, než je nutné pro zdůraznění síly zhoubné vášně. Svlékání i pozdější oblékání je výborně řešeno. Nejsilnější je ale zejména ta část, v níž se hra chýlí ke svému konci a chór za litanických zpěvů na scénu přináší v zakrvavením uzlíku zbytky Hippolytova těla a Théseus sundav si masku roní krvavé slzy.
Jak řekla režisérka, je tato inscenace prvním pokusem o „antiku“. Myslím si, že je to pokus velmi zdařilý ve všech ohledech. Zní to sice příliš nadneseně, ale jen to, jak mocné jsou herecké výkony hlavních protagonistů, by si zasloužilo doslova bouřlivé ovace. Ovšem nemůžu zapomenout na sbor. Není jen do počtu, ale pomáhá divákovi se orientovat v ději a především šíří atmosféru starověku, klasické řecké tragédie v římském pojetí.
Dělat v dnešní době antickou tragédii je dost složité a dělat ji tak, aby si ji divák užil, plně prožil a pochopil, je téměř nemožné. Přesto mám dojem, to Divadlo v Dlouhé dokázalo a potvrdilo tak, že si titul Divadlo roku zaslouží právem.
režie: Hana Burešová
dramaturgie: Štěpán Otčenášek
scéna: David Marek
kostýmy: Hana Fischerová
Hudba: Petr Skoumal
Hrají:
Faidra: Helena Dvořáková
Chůva: Ema Černá
Hippolytus: Vojtěch Dyk, Miloslav König
Theseus: Miroslav Táborský
Posel: Miroslav Hanuš
Chór: Magdalena Zimová, Lenka Veliká, Michaela Doležalová
foto: Martin Špelda
premiéra 17. 3. 2007
LitENky č. 5/25, roč. 2006/2007
(10. 4. 2007, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1928
A vy jste si mysleli, že křídla mají jen ptáci?
Project Wings přináší zcela novou formu tradičního stepu – street stepKristýna Horáčková
( kristyna.horackova)
Projekt Wings je směsí všech stylů – má stepařský základ, mísí se v něm ale především prvky street dance, moderního tance, baletu, nechybí robotické pohyby. Základem je dokonalá a přesná stepařská technika nohou, která se překvapivě elegantně snoubí s uvolněným zbytkem těla. Tanečníci působí přirozeně a tomu odpovídá i jejich styl oblečení, inspirovaný pouliční módou – volné, na sobě navrstvené oblečení, propojení zdánlivě nemožných kombinací, pokrývky hlavy různých tvarů a barev,...zkrátka vše, co je pohodlné a v čem se kdo cítí dobře. Ve spojení se stepkami (stepařskou obuví) vše působí více než zvláštně a milovníci klasického stepu ála Fred Astaire by mohli být šokováni, netradiční outfit tanečníků je však rázem prominut ve chvíli, kdy na vás nechají působit své stepařské umění. Představení je totiž skutečně technicky i choreograficky skvěle propracované. Na jevišti se střídají jednotliví členové skupiny v různých výstupech, využívají všemožné rekvizity, pomocí kterých neustále vytvářejí rytmický doprovod – ať už jsou to dva kusy plechu, na kterých dvojice Jan Bursa a Pavel Strouhal stepují, dřevěné schody, na nichž Pavel Strouhal předvádí neuvěřitelné rytmické číslo, nebo plechový kanystr, který postačí Carli Jefferson k jejímu bubenickému vystoupení. Jednotlivé výstupy střídají skupinové choreografie a pravou rytmickou lahůdkou jsou improvizace, při kterých divák nestačí žasnout nad lidskou vynalézavostí. Tentokrát nejsou žádné pomůcky třeba, tanečníci si plně vystačí se svým vlastním tělem – údery stepek doprovází luskáním, tleskáním, plácáním do stehen,... to vše dohromady vytváří neuvěřitelně rytmickou skladbu. Tanečníci se během představení několikrát převléknou (vzhledem k tolika vrstvám oblečení by se ale spíše dalo mluvit o vysvlečení některých částí a oblečení jiných) nejradikálnější změnou je pak jejich číslo s fraky – užití slova „číslo“je zcela na místě, protože tato část představení se skutečně nejvíce podobá cirkusovému vystoupení. Přes volné kalhoty si všichni navléknou fraky a parodují tradiční stepařský styl – jejich „streatová“ uvolněnost se ale nedá zapřít a tak vzniká jakási směsice těchto dvou naprosto odlišných tanečních forem. Celé představení zakončuje „zvláštní host“, který sice členem skupiny není, ale pravidelně s ní vystupuje - Jiří Korn. Oblečený ve stejném stylu jako ostatní tanečníci zazpívá a spolu s nimi zastepuje na speciálně upravenou verzi skladby Zpívání v dešti (Singing in the Rain ze stejnojmenného muzikálu).
Project Wings doprovází hudební skupina Cartonnage, v čele s Martinem Šebestíkem, jejím zakladatelem. Jejich experimentální hudební styl se s choreografií Wings jednoduše doplňuje, stejně jako hra světel, která jen umocňuje zážitek z kvalitního představení.
Project Wings
choreografie: Jan Bursa a ostatní členové skupiny Wings
režie a dramaturgie: Aleš Janák
hudba: skupina Cartonnage
LitENky č. 5/25, roč. 2005/2006
(11. 4. 2007, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1935
Svatba jako řemen
aneb chomout nebo svobodaHelena Sellnerová
( helena.sellnerova)
Celým představením nás provázejí dvě figury, jejichž hlavním úkolem je drama odlehčovat a dopřát diváku oddech mezi jednotlivými dějstvími. Těmito postavami jsou Měsíc a Smrt.
Až klasická zápletka je díky zvláštnímu zpracování aktuální a zajímavá. Za choreografii se opravdu stydět nemusí. Odvážila bych se tvrdit, že v choreografii až zaniká děj.
Příběh vypráví o nevěstě, která má několik dní před svatbou. Její předešlý vztah skončil těsně před obřadem, neboť její tehdejší přítel jej odřekl a oženil se s její sestřenicí, s níž má dítě. Naše hlavní hrdinka si časem najde přítele a jak se tak v běžném životě stává, chce se vdát. V srdci však stále miluje svého předešlého přítele. Celé drama vrcholí aktem svatby, kam dorazí i sestřenice s manželem.
Nevěsta váhá. Nakonec dá přednost svému srdci a podlehne svodům předešlé známosti, uteče. Pro rodinu je to tragédie a ostuda. Její nový manžel se nechce s touto pohanou smířit. Vydává se za uprchlíky. Zápletka se vyhrotí střetem obou hlavních hrdinů v boji s noži. Oba umírají.
"Probuď se, nevěsto, dnes budeš mít svatbu!"
Jak to s tou svatbou dnes vlastně je. Je to jen otázka konvencí? Spojení dvou majetků? Akt čisté lásky? Společenská událost?
Dílo nám nabízí různé pohledy na akt spojení muže a ženy v dnešním světě. Provází nás společenským zákulisím celého svazku. Hra nám dovolí nakouknout do psychiky matky, která má svého posledního živého syna předat jiné ženě, jíž bere spíše jako konkurenci než nový příjemný přírustek do rodiny.
Je nám tu výborně představena postava ženy - nevěsty. Její pocity i myšlenky, obavy... Jak žena prožívá onen osudový den? Je šťastný, či nikoliv? Přemýšlí nad těmito otázkami stejně zodpovědně nastávající manžel, nebo pohled mužské poloviny světa je bezstarostný a bere celou záležitost jen jako společenskou a nevyhnutelnou?
Protikladným prvkem nevěsty je ve hře postava otce nevěsty ztvárněná Jiřím Chvalovským. Jako muž se city nezaobírá. Jeho hlavní starostí je spojení majetku. Materialistická část aktu. To, co k svatbě patří, ale nikdy se o tom moc nahlas nemluví. Nestará se o "ztrátu" dcery a zeťě přijímá s otevřenou náručí spíše jako novou zdatnou pracovní sílu než člověka .
Je zajímavé z povzdálí sledovat postavu emocionální váhavé ženy neustále se obávající jakékoliv maličké komplikace, kdy její nejčastější vnitřní otázkou je: Co kdyby...?. K ní protikladný pragmatický a materialistický svět mužského chápání.
První scéna se odehrává na prosluněné pláži. Už tento fakt sám o sobě dodá diváku energii a naladí ho na hodinovou hru. Je to příjemné osvěžení po celodenním shonu a dobrý způsob, jak diváka "oživit".
Celé dějství je provázeno příjemnou melodií a hudebními vstupy Měsíce a Smrti. Plíživé tóny nás zanesou na slunné španělské pobřeží a v mlžném oparu v dáli uvidíme lány zralých vinic.
Ano, je pravdou, že je tu zpracovávaná až klasicky kýčovitá zápletka, ale mladým může nabídnout čistší pohled na mezilidské rodinné předstvatební vztahy. Starším zase opráší to, co pro ně také jednou bylo aktuální. Romantická duše bude ukonejšena vítězstvím lásky nad rozumem a milovníci tragédií lehce shakespearovským koncem.
Máte-li pochmurnou náladu a nejste-li zrovna divadelní typ, oceníte hodinovou délku představení, které vám zaručeně spraví náladu. Jestliže hledáte klasicky zpracovanou hru či klasiku ověřenou časem, doporučuji se zaměřit na něco jiného.
Režie: Marián Amsler
Hrají: Kristýna Nováková
Barbora Vyskočilová
Jiří Chvalovský
Lukáš Příkazký
Jaroslava Kopecká
Miroslava Venclová
Veronika Khomová
Matija Solce
Luděk Smadiš
LitENky č. 5/25, roč. 2006/2007
(12. 4. 2007, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1936
Thermopyly tak trochu jinak
Helena Sellnerová
( helena.sellnerova)
Člověk by čekal heroické ztvárnění s až epickým rozsahem. To se však nekoná. Autor jen slepě převypráví několikastránkový komiks Franka Millera. V úvodních titulcích je napsáno, že film je podle komiksové předlohy, ale bylo by možná lepší jej poněkud upravit a vysvětlit diváku, že jestli četl předlohu a nestojí jen o několik opravdu graficky vychytaných kousků, tak nemá cenu platit vstupné. Je to jeden z případů, který není neobvyklý ani v české literatuře - obsah pohltila forma.
Příběh je jednoduchý. V thermopylské soutězce bojuje skupina 300 Sparťanů vedených fanatických králem Leonidasem, sem tam jim tam pomáhá skupinka Řeků, kteří před finálovou bitvou utíkají domů a zanechávají lakedaimonské na pospas statisícovým armádám perského krále Xerxe.
Čekala bych zpracování s větším ohledem na historii. Ghost rider byl dobrý v tom, že nezesměšňoval odvážný čin, o což se nechtěně zasloužilo zpracování tématu.
Nechci autory napadat zbytečně. Nejsou první, kteří přehánějí. Už Hérodotos se zmiňoval o extrémních číslech. Tvrdil, že celá armáda perského krále čítala i s vozataji, loděmi a jízdou 5 283 200 mužů, z čehož 1 700 000 bylo jen pěšáků. To je však nereálné. Dnešní odhady udávají počet mezi 100 až 200 tisíci bojovníky velkokrále.
V druhé půli filmu může divák vychutnávat zpomalené záběry kamery při soubojích. V několika okamžicích jsou ale nevhodné, až to svádí k nudě. Při prostříhání filmu by zabrala kvalitní část asi sedmdesát minut, ale na škodu by to nebylo, ba naopak by došlo ke zvýšení úrovně scén i snímků. Hrátky s kamerou bez pompézních scén nejsou řádně podpořeny hudbou, které by se dalo krásně využít jako alibistického prvku, což bylo možné vidět například v Asterixovi, Obelixovi a Vikinzích.
Jedna z věcí, která může inspirovat k návštěvě kina ženy, jsou velmi krátké úbory spartských bojovníků. Hlavní hrdina lehce sahá na paty Arnoldu Schwarzeneggerovi, co se svalové hmoty týče. Musím ale pochválit výběr zbylých 299 vojáků, kteří jsou přirovnatelní i k normálnímu muži, takže z plátna na nás nekouká jen hejno terminátorů.
Královský pár doplňuje ideál krásy dnešních přehlídkových mol (nyní beru v potaz míry) - Leana Headey. Krásně se s Leonidasem esteticky dopňují, ale pochybuji, že je to ideál tehdejší společnosti. Film nám podvědomě vrývá do hlavy obraz stoprocentního muže a ženy, který se od dnešní společnosti vyžaduje, všichni se k němu snaží přiblížet, avšak jen několik šťastných jej dosáhne.
Na konci se mi líbilo, že ač klasický film "made in USA", úplným happy-endem neskončil a potvrdil, že i několik lidí může změnit celé dějiny.
Mým názorem je, že náklady na výrobu se již producentům vrátily, takže jestli jste viděli předfilmové ukázky, které měly za úkol přivábit poroznost a naladit diváka na neočekávaný zážitek, není třeba zvyšovat obrat z díla a raději znovu prostudujte program kina. Jistě se tam na dvě hodiny strávené před plátnem najde něco vhodnějšího.
300: Bitva u Thermopyl, 2007, Režie: Zack Snider. Hrají: Gerard Butler, Lena Headey, David Wenham, Dominic West, Vincent Regan, Rodrigo Santoro, Andrew Tiernan.
LitENky č. 6/26.
(15. 4. 2007, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1942
Dokonalá architektura Toma Stopparda
Rock´n´roll nejen v Národním, ale i do kapsyStefan Segi
( stefan.segi)
Rock´n´roll patří k textům, které si o podrobnější výklad přímo říkají. Stoppard totiž nepracuje s literaturou jako s tajemstvím. Každá věta má své opodstatnění, je dobře promyšlená a zdůvodněná. Stejně je tomu i s postavami. Jistá míra jejich psychologizace slouží pouze k větší věrohodnosti charakterů. Inspirován Kunderou, Stoppardův dialog není soubojem individualit, nýbrž soubojem ideologií, což koneckonců autor nijak neskrývá. A právě knižní vydání tuto funkci ještě zdůrazňuje. Čtenář konečně dostává možnost podrobně se zamyslet nad monolitickými promluvami, které mají za cíl prezentovat ideologická stanoviska jednotlivých postav.
Musím proto vyzdvihnout cenu vcelku rozsáhlé předmluvy, ve které autor popisuje část své tvůrčí metody a odhaluje velmi precizní a logické postupy, které ho vedou k předkládání konkrétních tezí a postupů, které se ve hře objevují. Jistě je v tomto světle třeba zmínit protějšek, který k textu představuje hudba. Kontrast dokonalé ideologické promyšlenosti a lidského nezájmu a bezohlednosti je totiž zdůrazňován na jedné straně oním rock´n´rollem, nejspontánějším z hudebních projevů, na straně druhé pak náročnými skladbami kapely Pink Floyd, jejíž hudba bývá přirovnávána k dokonale propracované architektuře.
Pokud jste tedy shlédli představení Rock´n´roll a chcete se nad ním ještě pořádně zamyslet, anebo chcete vědět, kolem čeho je poslední dobou v ND takový humbuk, nezbývá než knižní vydání hry vřele doporučit. Pokud vás zajímá, jak to tehdy doopravdy bylo s rock´n´rollem, přečtěte si raději Bez ohňů je underground Milana Hlavsy.
Stefan Segi
LitENky č. 5/25, roč. 2006/2007
(16. 4. 2007, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1945
Město a život v obraze
Marie Blabolilová a Pavel Besta vystavují v Galerii AnderleZuzana Hajíčková
( zuzana.hajickova)
Marie Blabolilová představuje uniformitu městského prostředí – kraj přetvořený člověkem, spoutaný ostrými, přesně vymezenými liniemi. Vzniká tak jakýsi umělý geometrický řád, v němž neexistují výjimky. Hranaté činžáky v centru měst, řadové domy a paneláky. Všechny jednolité. A jako by v nich bylo mrtvo, neboť nikde nevidíte jejich obyvatele, nespatříte stromy, keře ani nepatrný náznak přírody. Pouze slunce stále ještě vychází a v zimě padá sníh (grafiky „Ranní slunce“, „Padající sníh“ a „Zasněžený dům“). Doléhá na vás šeď a neútěšnost. Blabolilová tento pocit zesiluje černobílým provedením svých grafik. To spolu s užitou technikou čárkového leptu navíc podtrhuje monotónnost takového světa.
Monotónnost prorůstá až na předměstí – objevují se satelitní městečka s vilkami a zahradami, stejné tvarem i velikostí. Člověk si ale podmaňuje i neměstské prostředí, „Lesní průsmyk“ zachycuje přírodu poznamenanou novým řádem, „Ukřižování“ zpodobňuje silniční uzel kdesi ve volné krajině.
Dalším tématem je kontrast starého a nového – v moderním panelákovém městě zůstal zapomenut malý rodinný domek, v „Městečku“ vidíme historické náměstí s barokním kostelíkem a stromy, jehož horizont hyzdí věžáky. „Česká vesnice“ stojí na přelomu minulosti a dneška, je pravidelně uspořádána, a přesto se vyskytuje rozmanitost architektur, a tím prvky individualismu. Ovšem ani zde nespatříme živou bytost.
Z cyklu Obraz města se vymykají dvě grafiky – „Ptáci“, jediní tvorové přinášející do města život, a „Pocta K. H. M.“, vysoký pomník velmi podobný Babylónské věži, stojící mezi jinými, nižšími pomníky. Snad se ocitáme na hřbitově, snad je to znamení, kam až by lidské zásahy mohly vést.
Autorčin způsob ztvárnění je lehce přístupný a pro zobrazované téma vhodně zvolen. Co však lehké není, jsou obsahy sdělované tímto souborem.
Obrazy Pavla Besty zachycují předměty, které k životu člověka neodmyslitelně patří, a fragmenty událostí, jež ho potkají na jeho cestě. Tyto pouti jsou rozličné, a tak se i jednotlivé stopy proměňují. Z obrazů prosvítají tu symboly rukou a dalších částí těla, jinde smrtka, nebo třeba žebřík a razítko. Prosvítají, neboť jsou téměř zakryty silnou vrstvou barvy. Vystavené exponáty jsou velkoplošné a každému z nich dominuje klidné, monochromní barevné ladění, šedé, bílé nebo nazlátlé.
Bestovo malířské uchopení plně odpovídá tématu „Stopy života“. Vše je jen naznačeno, nezbývá, než aby si návštěvník domyslel sám, o čem mají náznaky vypovídat. Bohužel ty se zdají být prázdné. Jako dekorativní objekty by se ale Bestova díla mohla v určitých prostorách dobře vyjímat.
Marie Blabolilová (nar. 4. 3. 1948 v Praze) – ak. malířka a grafička, členka sdružení Kruh, ČFVU (1984), SČUG Hollar (1996), SCA (2000-2003), v letech 1967-1973 studovala Akademii výtvarných umění v Praze. Používá jednoduchou techniku čárového leptu, jíž modeluje objekty a vytváří jejich výraznou strukturu. Má odpor k složitosti a vykalkulované abstrakci. Svými grafikami zachycuje obyčejné věci – pole, lesy, cesty, ploty, silnice, ulice, déšť, vítr, sníh, židle, stoly, vázy, knihovny… Její první obrazy z osmdesátých let představují realistická zátiší malovaná temperou na plátno. Poslední grafiky zpodobují krajiny zničené a ovládnuté člověkem, v nichž nezůstalo už nic živého.
Pavel Besta (nar. 28. 9. 1958 v Čeladné u Frýdku-Místku) – malíř. V letech 1977-1979 studoval na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a v letech 1979-1985 na Akademii výtvarných umění v Praze.
Galerie Anderle, Pelléova 10, Praha 6
Otevřeno denně mimo pondělí od 10 do 18 h
Zuzana Hajíčková
Litenky č. 6/26
(9. 5. 2007, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1961
Tak to přeci bylo, nebo ne?
Magický realismus Niny SadurHelena Sellnerová
( helena.sellnerova)
Autorka se narodila v roce 1950 a ve svých sedmadvaceti letech opustila rodnou Sibiř, vydala se do Moskvy a po vzoru otce-básníka začala s vlastní tvorbou. Řadí se k význačným autorkám nynější ruské dramatiky, její směr je odborníky nazýván magickým realismem.
Ve hře Niny Sadur nemůže divák hledat logiku, tímto přístupem by si pokazil celkový zážitek. Neustále se střídají různé časové roviny, objevují se postavy, které mohou být reálné, nebo existují pouze v mysli hlavního hrdiny Aljošky. Přicházejí, střídají se. Nic se nedá předpovědět. Chování každé se mění z minuty na minutu. Z něžné veselé slečny se stává tvrdá matka. Každý hledá sám sebe v těch cizích časových sférách.
Děj se odehrává na ostrově u řeky (autorka využívá dosti uzavřeného prostoru, snad až určitého typu mikrosvěta), který zároveň slouží jako propadliště dějin. Různí lidé přicházejí na jeviště, pak se z ní zase vytratí a po několika scénách se vracejí s jinou úlohou, náladou, vizí. Díky různým časovým rovinám se mění i vztahy osob k protagonistovi. Brilantně je takto předváděna eskapáda charakterů, díky časovým posunům se jeviště nezaplňuje novými a zároveň starými tvářemi.
Děj... Takhle hra vlastně žádný děj nemá. Nabízí nám jen určitý stupeň skrytosti identity vlastního hrdiny, který se postupem času snižuje. Pohled na rozdvojenou osobnost s vlastními fantaziemi, minulými životy někdy lehce zastiňují efekty, které inscenátoři použili. Jako první nás uvítá velká projekce před jevištěm, která chvílemi přebírá práci za herce. Tento postup bych zkritizovala kvůli dosti dlouhým scénám, které člověka v již tak magické absurdně realistické hře jen matou. Nelíbilo se mi, že v době projekce herci doufali v to, že divákova pozornost bude směřována jen na ni. Vypadalo to jak malá dovolená mezi scénami. Pochopila bych, kdyby tato technika měla sloužit jako křoví pro diváka, který se nemá nudit při úpravě netočivého jeviště, ale "hereckou roli" bych plátnu jistě nepřisoudila.
Jako nepřirozená pomůcka působila asi ve dvou scénách hrdinova přecitlivělost (omdlel uprostřed dialogu). Tento levný dramatický trik byl nakonec zachráněn humornou scénkou, založenou právě na hrdinově neschopnosti ustát stresovější situací.
Nad čím se vám bude tajit dech, je pohybové ztvárnění. Po první poklidné dialogické scéně se dočkáte rychlé jízdy na kolečkových bruslích, slaňování při lovu sněžné šelmy, úžasného nástupu vládce lásky (chápané v čistě mužském pojetí)... Díky těmto kreacím nabírá inscenace zajímavou dynamiku. Možná se po první polovině budete až bát, kde vám kdo skočí za krk, ale můžete zůstat klidní. Nic takového se nekoná.
S režisérkou Alžbětou Tichoňovou spolupracoval na režii také Rus Nikolaj Beldjugin, jenž měl za úkol při týdenním workshopu projít s herci jednotlivé roviny složitého díla. Po týdnu působení se nechal slyšet, že by byl rád, kdyby se Čardym hrál i na divadelní fakultě v Moskvě, aby se mohla porovnat různá světová zpracování. Inu, uvidíme.
Nina Sadur: Čardym
Režie: Alžběta Tichoňová
Překlad: Hana Drozdová-Nejezchlebová
Hrají:
Jakub Folvarčný
Jakub Gottwald
Barbara Humel
Václav Jelínek
Jiří Kout
Kristýna Matějová
Zdeněk Pecha
Tereza Tausingerová
Vendula Štíchová
Petr Venčura
Premiéra: 11. 5. 2007
(22. 5. 2007, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1977
Hořká struna žití
Premiéra BREL – VYSOCKIJ – KRYL / Sólo pro tři v NDZuzana Hajíčková
( zuzana.hajickova)
Petr Zuska předesílal, že se nejedná o klasický příběh, nýbrž o bizarní mozaiku obrazů, která svérázným humorem předvádí život v jeho rozmanitosti a proměnách. Opravdu se před vámi rozehrává hudební a tematická mozaika. Brel zpívá o smrti (např. písně Fernand, Smrt a Poslední večeře), výjimku tvoří satirické Bonbóny a protestní Měšťáci; Vysockij křičí proti útlaku (např. Lov na vlky, Lyrická nebo Moskva – Oděsa) a vysmívá se (sovětské) masovosti; Kryl je nejjemnější, v jeho písních se snoubí motiv politický a milostný. Některá témata mají společná – válku, přátelství a různé podoby lásky, jiná zůstávají osamocena jako např. kritika lidské namyšlenosti, alkoholová opojení, cestování, hromadné cvičení...
Zde však pestrost rovin končí – v inscenaci převládá nota tragická: většina písní vyjadřuje tíži života, jeho krutost a drsnost; první dějství se uzavírá smrtí blízkého člověka, druhé ničením země. Humorné prvky se objeví pouze sporadicky. Na diváka doléhá melancholie, neodchází povzbuzen k vlastnímu zápolení s životními strastmi. Zřejmě autorův záměr, neboť celé představení by jistě mohlo mít pozitivní vyznění, kdyby se v něm podtrhla nezdolná energie těchto tří umělců.
Nová inscenace je ale také taneční mozaikou – převládají v ní náročné moderní a často až akrobatické prvky, objeví se i stínohra. Klasický balet však úplně nemizí. Tyto proměny jsou velmi působivé a zároveň odpovídají povaze jednotlivých písní. Každá z nich má svou choreografii. Spíná je postava tanečníka – sólisty (v II. premiéře Michal Štípa), ztělesňujícího všechny tři básníky i jejich texty. Je téměř vždy přítomen: jednou na hudbu Brela, Vysockého a Kryla tančí, jindy se stává jedním z nich a jejich („své“) písně zpívá nebo zpovzdálí sleduje ostatní na jevišti.
Své postavy se Štípa zhostil skvěle. Také jeho taneční partnerka, Tereza Podařilová, působí přesvědčivě a dokáže vyjádřit mnoho jemností. Též další tanečníci a tanečnice zde mají krásná sólová čísla. S největším ohlasem se setkávají ta veselejší – snad pro tu jejich nečetnost…
Požitek z hudby a tance umocňuje neobvykle řešená scéna (např. v prvním dějství se tančí na jakémsi lešení a zároveň i pod ním) a osvětlení, které spoluvytváří atmosféru. I kostýmy jsou voleny tak, aby vystihly náladu jednotlivých písní. Co se týče posledně jmenovaných, zazní originální nahrávky ve francouzštině, ruštině a češtině. V těchto jazycích uslyšíte i slovo mluvené, tentokrát z úst současných hereček. Český návštěvník má možnost sledovat titulky. Nejvíce si však taneční část představení vychutná, jestliže dané jazyky ovládá.
Sólo pro tři je ojedinělé a zdařilé, dbá se v něm na soulad veškerých jednotlivostí. I písně tří umělců jsou citlivě provázány. Jistou nevýhodou je skutečnost, že proměnlivost obrazů, nepřetržitý tok emocí a (případné) čtení titulků vyžadují od diváka vysokou míru koncentrace. Bohužel jsou plánovány pouze tři reprízy.
Jacques Brel (1929 – 1978) – belgický šansoniér, skladatel, básník, herec a režisér, představitel nonkonformismu.
Vladimir Vysockij (1938 – 1980) – ruský písničkář, básník a herec, jenž se stal symbolem utiskovaného Ruska.
Karel Kryl (1944 – 1994) – český písničkář, básník a redaktor, vystupující proti totalitní ideologii.
Světová premiéra inscenace se uskutečnila 19. 5. a II. premiéra 20. 5. 2007 v Národním divadle v Praze. Reprízy: 23. 5., 7. a 28. 6. 2007.
K inscenaci byla v prostorách historické budovy ND otevřena výstava fotografií Romana Sejkota TakT, která potrvá do 10. 9. 2007.
Zuzana Hajíčková
LitENky č. 6/26, roč. 2006/2007
(25. 5. 2007, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1978
Český filmový podzim
Přehlídky a festivaly zpestřily programy kinZuzana Hajíčková, Karolína Demelová
( zuzana.hajickova)
Der Film hostem již podruhé
Mezi 4. a 12. říjnem se v Praze uskutečnil druhý ročník festivalu německy mluvených filmů Der Film, který představil rozmanitou tvorbu Německa, Rakouska a Švýcarska z posledních dvou let: 11 celovečerních filmů, 7 dokumentů a jeden krátký film. Z toho distribuční premiéru snímku Čtyři minuty německého režiséra Chrise Krause, rakouského filmu Import/Export Ulricha Seidla, filmu Vitus švýcarského tvůrce Fredi M. Murera a německého snímku Na druhé straně od Fatiha Akina. Mnohé z nich získaly různá ocenění (nejlepší film roku, nejlepší scénář) a promítaly se na významných festivalech v Berlíně, Cannes, Grazu, Locarnu nebo Solothurnu. Prostory festivalu poskytla kina Aero nebo Světozor a Divadlo Archa, nově též brněnské kino Art.
Po každé projekci následovala diskuze s tvůrci. Tím se však přehlídka neuzavřela. Lákadlem se stal průřez tvorbou režiséra Wima Wenderse (celkem 8 filmů, mj. Americký přítel a Nebe nad Berlínem). Perličku tvořil němý archivní snímek Asfalt německého režiséra Joea Maye z r. 1929, při němž zněla živá hudba, připomínající tak doby dávno zaváté. Po celý říjen probíhala výstava filmových plakátů německého grafika Hanse Hillmanna. K přehlídce se připojil i koncert německé elektronické a post-rockové scény.
Přáním pořadatelů bylo a je seznámit českou společnost s kvalitními filmy, které v našem sousedství vznikají a jež jinak nemáme možnost spatřit, a taktéž vytvořit lákavý protějšek k německému divadelnímu festivalu.
A všude bída
Snímek Import/Export je dramatem na hranici fikce a dokumentu. Uvádí nás do ekonomicky bezútěšné situace na Ukrajině, vůči které staví blahobyt Rakouska. Pro podtržení atmosféry je zasazen do zimního období..
Mladá Ukrajinka Olga, zdravotní sestřička a matka-samoživitelka, hledá kvůli nízkému platu jinou práci. Možným východiskem je nabízet sex po internetu, což nakonec odmítá, opouští dítě a utíká do Rakouska. Její postavení zde je velmi těžké, mluví špatnou němčinou, nemá občanství, mnozí jí pohrdají. Nakonec uklízí v nemocnici. Výdělek má vyšší, ale problémy jejího života se tím nevyřeší.
Současně sledujeme vyprázdněnost vnitřního života mladého Rakušana Paula. Ten neví, co se sebou. Právě přišel o zaměstnání a na návrh otčíma jede spolu s ním na Ukrajinu podnikat s automaty na bonbóny. Otčím ztělesňuje lidství degradované na snůšku nejnižších pudů. Domnívá se, že za peníze si vše koupí. A tak si „kupuje“ mladou ukrajinskou prostitutku, kterou nutí štěkat, lézt po čtyřech na vodítku, oplzle o sobě mluvit aj. Paul je k počínání otčíma zprvu pasivní. Nakonec se v něm vzedme odpor, otčíma zanechává v hotelovém pokoji a odchází hledat jinou práci. Ubírá se po silnici, snad směrem Vídeň…
Mezi oba příběhy jsou vkládány střihy posledních dnů lidí upoutaných na lůžko. Jsou velmi působivé, avšak v žádném hlubším vztahu k odehrávanému. Jejich funkcí je zřejmě vyhrotit depresivní ladění snímku.
Slovem smrt se film uzavírá. Jeho děj i smysl ovšem zůstávají otevřené. Divák – přítomný dlouhým, naturalistickým záběrům – je drsně vhozen do bahna a není mu nabídnuto nějaké řešení, kapka naděje apod. Režisér totiž záměrně zachycuje dění a téměř nic nekomentuje. Pocity hlavních aktérů zůstávají až na výjimky skryté. Je nejasné, zda film ekonomickou nebo duševní bídu odsuzuje. Bezesporu vyvolává řadu negativních emocí a otázku, je-li toto Umění?.
Import/Export (Rakousko 2007, 135 minut), česká premiéra 11.10. 2007
Režie: Ulrich Seidl, hrají: Jekaterina Rak, Paul Hofmann, Michael Thomas ad.
Zuzana Hajíčková
Islandský průvan v Praze
Do pražských žloutnoucích listů letos zafoukal kromě jiného Islandský průvan. Festival Islandské kultury v Praze se pokusil přiblížit návštěvníkům akcí tuto vzálenou zemi. Od 3. do 6. října měli diváci možnost seznámit se v kině Aero se současnou islandskou kinematografií a v čase mezi filmy si mohli prohlédnout výstavu černobílých fotografií Icelandic photographers at Flickr. Ani milovníci hudby nepřišli zkrátka, na sobotní večer pro ně byl připraven bohatý program v klubu Abaton: hosty byli experimentátor Ben Frost, Daníel Ágúst v doprovodu smyčců, pětičlenná skupina Worm is Green a kapela Sometime s jazzovou zpěvačkou jménem Diva De La Rosa.
Kino Aero se pokusilo vtěsnat do svého čtyřdenního programu to nejzajímavější a nejvýraznější z islandské filmové produkce. Největší prostor poskytli dílu režiséra Fridiriksona, který byl zastoupen snímky Děti přírody, Ďáblův ostrov, Andělé Všehomíra a Zimnice. Film Andělé Všehomíra, který sleduje muže trpícího schizofrenií a další pacienty psychiatrické léčebny, zaujal už před sedmi lety na festivalu v Karlových Varech porotu natolik, že mu udělila zvláštní uznání.
I letošní Filmový festival v Karlových Varech se nechal uchvátit svébytnou islandskou poetikou, a tak se stal vítězným snímkem 42. ročníku film Baltasara Kormákura Severní blata. Ani na tohoto tvůrce program Aera nezapomněl a představil jeho starší snímek Moře. V obou filmech Kormákur dokazuje, že je skvělým vypravěčem a že ta nejsilnější a nejvýbušnější témata jsou ukryta v rodinných vztazích.
www.islandskypruvan.cz
Rozbouřené emoce na břehu moře
Děj filmu Moře Baltasara Kormákura se točí kolem rodinného podniku s rybami. Stárnoucí otec si sezve do svého domu všechny děti, aby s nimi projednal osud firmy. Přeje si, aby její vedení převzal „ztracený“ syn, on a jeho sourozenci však vidí jedinou možnost v prodeji zadlužené a zastaralé továrny. Setkání všech příbuzných, jejich partnerů a dětí se přes komické začátky dostává do stadia melancholického vzpomínání. Zdánlivá rodinná idyla u večeře a zpívání u klavíru se ale nezadržitelně zvrhává v bolestné odkrývání nevyjasněných vztahů mezi příbuznými. Léta zamlčovaná tajemství a potlačované emoce vybuchují v napjaté atmosféře s ničivou silou, postavy jednají ve vyhrocených situacích nečekaně prudce, nikoli však neadekvátně. Otázka budoucnosti firmy se ukazuje být jen špičkou ohromného ledovce dlouho skrývaných problémů.
Přes velmi vážná témata jako incest či znásilnění má film i svá vtipná místa - vděčná je především postava babičky, která odmítá nosit ponožky, popíjí koňak a kouří jednu cigaretu za druhou, nebo zoufalý policista, který stále pronásleduje nezodpovědné řidiče, a především umanutý beran, který se vrací s pravidelností refrénu. Pro českého diváka je navíc ve filmu ukryta úsměvná hádanka, jak se do isladské hospody dostala písnička Co jste hasiči, co jste dělali… Tato humorná intermezza film odlehčují, nikoli však zlehčují.
Nakonec, ale určitě ne v poslední řadě, je třeba říci, že jde o ukázku čisté, precizní filmařiny, což dnes zdaleka není samozřejmostí. Především bych vyzdvihla dialogy, paradoxně proto, že jich není moc - mlčení často říká stokrát víc než slova, po upovídanosti a doslovnosti většiny současných filmů je tato islandská úspornost balzámem pro duši.
Moře (Island 2002, 109 minut)
Režie: Baltasar Kormákur, hrají: Gunnar Eyjólfsson, Hilmir Snær Guðnason ad.
Karolína Demelová
Litenky č. 1/27
(15. 10. 2007, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2000
Brázda krátká, ale hluboká
Dvakrát za experimentem do divadla DiskStefan Segi, Jan Kubíček
( stefan.segi)
Leszek Madzik již od konce šedesátých let patří mezi přední tvůrce divadla, které experimentuje a hledá nové cesty, přičemž se tak trochu paradoxně zabývá původními a základními tématy lidské existence. Divadlo Disk uvedlo jeho hru Brázda v podání autorova domovského souboru Scena Plastyczna. Vzhledem k tomu, že v programu divadla byl Leszek Madzik označen za jednoho z deseti nejlepších režisérů dvacátého století, není se čemu divit, že Disk byl do posledního místa vyprodán.
Již rozestavení scény dávalo tušit, že nepůjde o běžné představení, protože diváci seděli po obou stranách jeviště. Herci byli tedy naprosto zbaveni jakékoliv technické podpory v zázemí. Ponurou scenérii, ve které se mísilo technické odcizení moderního člověka s nástroji zemědělské techniky určenými k manuální obsluze, dokreslovala ponurá repetitivní reprodukovaná hudba známého minimalistického autora Arvo Pärta.
Popisovat děj hry nemá valný smysl, neboť jakákoli konvenční zápletka absentovala. Naopak rozvláčné dění na scéně působilo myšlenkově a metaforicky velmi pregnantně. Zrození, smrt a životní cesta tu byly koncentrovány do několika málo metrů a okamžiků. Výkony studentů, profesionálové totiž v Sceně Plastyczne ze zásady nepůsobí, hraničily se sebeobětováním. Zatímco přítomnost vody a obilí evokovala přítomnost živlů země a vody, působivá závěrečná scéna sváděla ke křesťanským interpretacím. Příznačná byla přítomnost samotného autora na jevišti v roli Boha stvořitele a průvodce. Rozbor symbolického aparátu hry by si však vyžádal, a jistě i zasloužil, samostatnou studii.
Mám-li zůstat v rámci recenze, pak tedy mohu inscenaci Brázdy doporučit spíše těm divákům, kteří v divadle nehledají zábavu a odreagování, ale rádi o hře přemýšlejí. A samozřejmě, pokud máte s kým hru po představení rozebrat, tím lépe. Tím nechci říci, že by Madzikova Brázda byla pouhou intelektuální exhibicí. Rozhodně je však daleko zajímavější při zpětném pohledu, než jako bezprostřední prožitek v okamžiku produkce samotné.
Právě z důvodu jakési převahy interpretace nad věcnou rovinou, převahy představy nad hrou jako takovou, jsem se v rámci objektivity rozhodl poskytnout místo i druhému recenzentskému hlasu.
Stefan Segi
Viděl jsem divné divadlo. Vlastně spíš nedivadlo. Nebylo jasné vůbec nic. Za prvé: co je hlediště a co jeviště? Za druhé: kdo je herec, kdo divák? Za třetí: kdy hra začíná, kdy končí? Za čtvrté: co se to tu vlastně vůbec děje?
Návštěvníci sedí ve dvou oddělených hledištích naproti sobě. Mezi nimi průchozí scéna. Jsou těmi, kteří se dívají, ale zároveň těmi, kdo jsou sledováni. Někteří jsou dost nervózní a klopí oči. Jiní naopak s potěšením pozorují rozpaky druhých. Začnou se ozývat nepravidelné údery bubnu. Pro někoho až fyzicky nepříjemné. Asi všem se uleví, když se konečně začne něco dít.
Aktéry hry jsou: starší člověk v obleku, čtyři plešounci, dítě. Dominantní je motiv cesty, která je symbolizovaná průchozí scénou, jíž se táhne igelitový kanál naplněný trochou vody. To je ona brázda života, kterou postupně projdou všichni čtyři plešounci. Jeden po druhém, šlapajíce na sebe. Člověk je vržen do existence proto, aby ji zase bez ospravedlnění opustil. Toto "vržení" je ztvárněno zcela konkrétně. Plešounci jsou prohozeni papírovou zástěnou a tvrdě dopadají do studené vody. Tam nehybně leží a čekají na vykoupení. Člověk jako bezbranná figurka, jako oběť.
Hra silně útočí na diváka svou brutalitou. Musí se dívat na lidské utrpení, které není ztvárněno jen symbolicky. Herci opravdu museli několik dlouhých minut ležet ve studené vodě v pozici, v které dopadli na zem.
Hře dominuje pocit všeobjímající stísněností. Ta ale nezmizí okamžitě s koncem hry. Především proto, že není pořádně jisté, jestli hra už končí nebo ne. Kdo by také čekal, že bude trvat jenom něco přes třicet minut? Potlesk začíná zvolna, ale taky brzy končí, protože na děkovačku nikdo nepřijde. Je to tedy opravdu konec hry? Diváci odcházejí postupně, jednotlivě, nikoliv hromadně. I tato hranice je rozostřená. Zůstáváme sedět mezi posledními. Nevím proč, ale ještě chvíli se mi nikam nechce. Uvědomil jsem si, že jsem rád, že jsem na tuhle hru nešel sám.
Jan Kubíček
Bruzda (Brázda), Divadlo Disk, 6. a 7. 10. 2007
režie: Leszek Mądzik, Scena Plastyczna KUL, hudba: Arvo Pärt,
(29. 10. 2007, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2019
V tom není jinotaj
Jak se zachraňuje duše ve StrašnicíchHelena Sellnerová
( helena.sellnerova)
První obraz. V barvami způsobené dualistické intimitě se sem tam zamihotá plamen svíčky, což přidává na určitém druhu tajemna a pomaličku vtahuje diváka do 13. století temného středověku, kde se bude děj příběhu odehrávat. Reproduktory začínají zprvu tiše, později bzukot graduje a my se ocitáme u městečka Vlkova blízko lesa s divokými včelami. Mladý chlapec jménem Ondřej si s nimi pohrává a vzpomíná na matku, jíž před čtyřmi léty odzvonil umíráček.
Asi tak bych popsala úvodní obraz celé hry zobrazující konflikt v mladém muži, který se nedobrovolně zaslíbil křižáckému řádu, ale zároveň toužil žít život obyčejného člověka, rolníka, manžela. Rád by poznal štěstí, jehož se mu v řádu nedostává.
„Štěstí je jenom slovo. Lidi je často říkají, ale nikdo je ještě neviděl.“
Snad právě proto se vydá hlavní hrdina na cestu, kde se snaží najít smysl svého života. Chce se vymanit z řádu a utéct sám před sebou i před vzpomínkami, ale je pronásledován nejen svým svědomím, ale také bratrem, jenž za ním byl vyslán z kláštera. Jistě znáte ten pocit, kdy jdete po ulici a myslíte si, že vás někdo sleduje… I Ondřej celé své putování trpí strachem z toho, kdy jej dožene ten, kterého za sebou zanechal.
Dualismus sakrálnosti a obyčejného lidského bytí hříšného smrtelníka je tu podpořen i výběrem barvy kostýmů, jsou černou a bílé. Jako by se nám někdo snažil předem naznačit, který hrdina bude kladný a kterého lze považovat za záporného, ale při delším sledování zjistíme, že ve hře není hrdinů, ani kladných a záporných postav, je to jen šachovnice s černobílými figurkami, které se mezi sebou proplétají. Ale přece jen jednu výjimku oproti šachu hra má. Vítězem král nezůstává.
Dějová linie je prodchnuta posvátností, tvoří krásnou paralelu ke starozákonnímu příběhu krále Davida, který zhřešil (požádal manželky bližního svého). Za tento prohřešek jej Bůh trestal tím, že zabíjel lidi, které miluje, za což se mu dostalo odpuštění. Je zajímavé, jaké formy může pokání a odpuštění mít. Aneb jak v samotné hře zazní: „Trestem za hřích má být smrt, proto je hřích zván smrtelným. V tom není jinotaj.“ Smrti najdeme v příběhu tolik, co v Shakespearově Richardu III. Jen mě udivuje, že za hřích jednoho umírají nevinní lidé. Vina bude očištěna, hlavní hrdina se bude kát. Ztráty jsou povoleny a Boží cesty jsou nevyzpytatelné. „Když nemůžu zachránit jeho tělo, zachráním alespoň jeho duši.“ Těla není zapotřebí, hlavně že duše zůstane čistá. Jak dobře autor vystihl středověké myšlení, kdy za každou pohromou byl vyšší Boží úmysl a celý pozemský život byl naplněn přípravou na ten posmrtný.
Scéna se po celou dobu příběhu nemění. Hercům bylo poskytnuto velké jeviště (neklasicky větší než hlediště), které je rozčleněno na několik částí, v nichž se po celou dobu příběhu pohybujeme. Možná budou někteří diváci zklamaní, protože po přečtení knihy by mohli očekávat bohatší rekvizity, ale na kvalitě hry, založené hlavně na dialozích, se tento fakt nijak neodrazí.
V psychologickém dramatu uvidíte hlavně vnitřní konflikty jednotlivých postav, jejichž charakter se v průběhu hry nebude měnit. Střídá se jen prostředí, v němž působí. Chlapec zůstane chlapcem, Lenoře neubyde ani kapka vesnické naivity, ač sledujeme příběh s větším časovým rozpětím. Tento fakt mě překvapil, ale předloha jej sama nabízí. Nevím, jestli to považovat za autorský záměr, nebo malou nedokonalost díla.
Kvalitní herecké výkony jsou podpořeny velkou paletou zvuků. Divák snadno uvěří bzukotu divokých včel, mořským vlnám rozbíjejícím se o skály i smečce psů divoce rdousících člověka. Při scénách v kostele je sakrálnost místa vygradována šepotem tichých modliteb jak v české, tak latinské verzi. Příběhu nechybí dynamika, ani dobré dobové kostýmy. Možná vás chvilkami bude vyvádět z dějové linie lyričtější vsuvka postavy vypravěče, ale pro náročnější hru bez přestávky je nějaký méně emocionální moment vhodný. Jestliže nemáte náladu na těžká filozofická témata, ani na večer plný smíchu, jistě pro vás nebude lehce konzervativní hra plná zvučných jmen zklamáním.
Předloha: Körner, Vladimír: Údolí včel
Dramatizace a režie: Eva Bergerová
Hrají:
Ljuba Krbová
Jan Novotný
Jan Zadražil
Jan Skopeček
Kryštof Nohýnek
Jiří Racek
Premiéra: 20. 9. 2007
(12. 11. 2007, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2034
Kašlete na křečovité úsměvy!
Černočerná norská komedie o vozíčkářích, kteří se vysmějí vašemu soucituKarolína Demelová
( karolina.demelova)
Ústřední postavou příběhu je Gierr, který bydlí v krásném domě s krásnou ženou Ingvild, má rád hudbu Johnnyho Cashe, válečné filmy a trávu. A je na vozíku. Jeho žena už nedokáže snášet uzavřenost a negativismus, kterými ji od sebe odstrkuje, a tak pozve na návštěvu vyhlášenou psycholožku a její terapeutickou skupinu. Vede ji cílevědomá a nekompromisní Tori, jejíž metodou, jak pomoci tělesně postiženým lidem vyrovnat se s jejich handicapem, je pozitivní pohled na svět, vyrovnaná mysl a moudra typu „Malé změny vedou k velkým změnám“. Skupinu tvoří ochrnutá Marte s neustálým úsměvem a odhodláním řídit se všemi doporučeními, její pracovně vytížený, zdravý manžel Gard, osamělý vozíčkář Asbjorn, který po mozkové mrtvici nemůže mluvit, a nakonec starší opuštěná Lillemor, která má deprese ze svého malého bytu a přítomnost ve skupině odůvodňuje límcem kolem krku.
Tori v průběhu návštěvy zjistí, že v konfrontaci s Gierrovým sveřepým cynismem selhávají všechny její osvědčené postupy, ale co víc, její oddaná poslušná skupina se nechává podmanit Gierrem natolik, že se jí vzepře také. Vznikne tu jakási koalice postižených, která ze svého středu nemilosrdně vyloučí všechny zdravé: pokořená Tori odjede a Ingvild s Gardem se uchýlí do ložnice. A v domě se rozjede večírek…
Je zajímavé sledovat ostatní diváky, kdy se osmělí a přestanou se za svůj smích stydět. Protože pohled na Marte, která leží na zemi před ledničkou, má vyhrnutou sukni a na tváři svůj věčný úsměv, je sice směšný, ale smějte se člověku, který je ochrnutý a nemůže se ani pohnout! Pod vším tím humorem bolestivě jasně prosvítají vážné věci, které mají právo zlehčovat asi jen ti, kterých se týkají. Racionální sestavování žebříčku, kdo z nich je na tom hůř („Marte je ochrnutá, ale má dům, auto a manžela.“), nevzrušené debaty a zahrávání si se smrtí (ruská ruleta, která nakonec naštěstí zůstane jen hrou) - to jsou scény, při kterých zamrazí. Problémy tu ale zdaleka neřeší jen vozíčkáři, Ingvild a Gard stojí před morálním dilematem, jestli mají právo opustit své partnery. Smích se pak ukazuje jako poslední záchrana před propadem do zoufalství.
Osamělost, výčitky, stud, beznaděj... Během večera se dušené emoce vyhrotí, postavy konečně vypoví a vykřičí své problémy, které jim Tori doporučovala přecházet radostmi z malých úspěchů. Obrodný přerod postav sledujeme opět skrze humorné situace, jako je výměnný obchod s prášky („za jeden rohypnol pět tvých tablet“), zničení zařízení obývacího pokoje, koupelnová erotická scéna Lillemor a Asbjorna, zmíněná ruská ruleta, která patří asi mezi nejsilnější z celého filmu. Zbylé dvě odstrčené zdravé postavy uvolňují napětí sexem.
A přijde ráno… Očistné, osvobozující. Možná ale až příliš smířlivé. Poté, co divák přijal perspektivu snímku a přestal se stydět za to, že se směje, když některá postava vypadne z vozíku, vyznívá ranní scéna na terase trochu kýčovitě. Jako by se na samém konci tvůrci zalekli své odvahy - dobrá, smějme se vozíčkářům, ale přece to nemůže skončit špatně!
Film je natočený natolik kvalitně, že vám umožní soustředit se „jen“ na samotné téma filmu. Což určitě není málo. Každopádně jde o snímek, který stojí zato vidět. Není to jen komedie, ze které se dozvíte, co je to „fujtajbl pytlík“, ale už vůbec to není moralizující film, který vás bude poučovat, že máte být vděčni za své zdravé nohy. Myslím si, že objevíte nový rozměr smíchu.
Kurz negativního myšlení (Dánsko 2006, 79 minut)
Režie: Bård Breien
Hrají: Marian Saastad Ottesen, Fridjov Såheim, Kirsti Eline Torhaug, Per Schaaning, Henrik Mestad, Kari Simonsen, Kjersti Holmen
Česká premiéra: MFF KV 2007, v distribuci kin od 18.10. 2007
LitENky č. 2/28, roč. 2007/2008
(18. 11. 2007, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2044
Viděl jsem na zdi přilepenou tu neoblíbenou holku z ulice
Výstava Street Art Praha přestěhovala ulici do galerieMarek Dobrý
( marek.dobry)
Začněme trochu odjinud. Praha patří mezi nejposprejovanější a nejpopsanější města v Evropě. Většina z klikyháků na zdech má ubohou kvalitu a nelze o nich mluvit jinak než jako o analfabetické špíně. Jaký je tedy důvod, aby byl street art vystavován v galeriích?
Kresby či sochy umístěné ve všedním prostoru městské ulice na zdech, sloupech, anebo kdekoli jinde jsou autentickým projevem nastupující generace umělců. Tento směr má výrazné rysy odrážející aktuální dobu a lze proto hodnotit jedině pochvalně fakt, že se galerie rozhodla poskytnout mu prostor.
Výstavní síň komunikačního prostoru Školská 28 není příliš prostorná. Rozlohou jde přibližně o dva až tři panelákové obývací pokoje. Prohlédnutí všech ukázek zabralo maximálně půl hodiny. Stačilo to však k rozpoznání základních charakteristik street artu a problémů s jeho vystavováním v oficiálních prostorech. Při vstupu do galerie přivítala návštěvníka na první pohled street artová klasika. Graficky zpracované jméno předního českého umělce Pointa. Nejednalo se však o klasické graffiti nastříkané sprejem, ale o plastické trojrozměrné zpracování vystupující ze zdi. Dalším výrazným dílem byla skupina téměř komixových postaviček, které si stříkaly sprejem do očí a vytvářely tak mozaikovitý obrazec. Na tomto díle bylo patrné, že šlo o výstavu představující umělecký směr, nikoli o exhibici předních českých umělců. U žádného z děl nebylo uvedeno jméno autora, pokud se dotyčný sám nepodepsal.
Pouliční umění rezignuje na pojetí uměleckého díla jako originálu. Naopak je pravidlem, že se jedno dílo objevuje v mnoha totožných realizacích v různých prostorových kontextech. Pro uznání u příznivců street artu je tedy nutné, aby umělec skloubil v jedno jak kvalitu, tak kvantitu své práce. Při přesídlení z ulice do oficiálních prostorů tak vzniká značná komplikace. Samozřejmě vzrůstá kvalita prací vytvořených speciálně pro konkrétní výstavu. Autoři mají klid a čas na realizaci svých nápadů a nemusejí se obávat trestního postihu. Na druhou stranu vyvstává otázka, zdali jsou tato díla vůbec ještě vzorky tohoto uměleckého směru, anebo jen představují to, co by jeho představitelé dokázali vytvořit, kdyby se pohybovali mimo prostředí ulice. Na druhé straně díla přímo z ulice, představená na této výstavě prostřednictvím fotografií, postrádají svou schopnost zapůsobit kvůli radikálnímu, avšak pro převedení do galerie nutnému, vytržení z kontextu.
Další výrazný rys street artu spočívá v odmítnutí pojetí uměleckého díla jako trvalé dějinné hodnoty, která je potencionálním nositelem budoucího výdělku. Je to skutečně bezprostřední odraz doby, ve které se obrazy či sochy prodávají za nesmyslně vysoké částky. Street art tak na sebe mlčky a zřejmě i nevědomě bere roli společenského kritika a svou opravdovostí se stává mnohem důvěryhodnějším než řady pubertálních účastníků demonstrací proti globalizaci. Díla vytvořená jen pro tuto výstavu jsou toho evidentním důkazem. S konečným dnem expozice přijde také poslední den jejich existence, a proto o nich v této recenzi píšeme v minulém čase. Ač se to stoupencům všemožných paragrafů nelíbí, právě toto mezi řádky vyjadřuje smysl a hodnotu street artu.
Není třeba ošívat se otřepanými frázemi o tom, že street art není pouze vandalství. Vzhledem k vlastní zkušenosti je ale nutné říci, že výstavní síně galerií nejsou místem, kde by měl být tento umělecký směr představován. Rudolfinem street artu může být jedině ulice. Pokud chcete navštívit nejlepší výstavu tohoto směru, zkuste se někdy na ulici podívat okolo sebe. Třeba si všimnete zvláštních předmětů nalepených na okapech šedivých činžáků…
Street Art Praha; 6.–27. listopadu; komunikační prostor Školská 28
(18. 11. 2007, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2045
Bezejmenný trubadúr a zakletá princezna z Čech
Kolikrát za život se člověk podívá na film Once?Veronika Kloboučková
( veronika.klobouckova)
Příběh lze shrnout do několika vět. Mladý bezejmenný Muž (Glen Hansard) – dublinský pouliční zpěvák – se setká s Dívkou z Východu (Markéta Irglová) – prodavačkou květin. Seznámí se, popovídají si, zjistí, že oba žijí hudbou, v obchodě s hudebními nástroji si přehrají několik písní a rozhodnou se společně tvořit. Během nahrávání dema, ke kterému přizvou hudebníky z ulice, se do sebe zakoukají. Protože je ale Dívka vdaná, zůstanou pouhými přáteli (i když Dívka muzikanta miluje a přestože Muž po osamělé klavíristce touží – oči na ni koulí, že se div nevykutálejí z plátna). S nahrávkami se pak Muž vydá do Londýna, kde na něj čeká nejen sláva, ale i bývalá přítelkyně. Na cestu nedostane buchty od maminky, nýbrž několik set liber od milujícího otce. Peníze však bohémsky nerozhází. Zakoupí za ně klavír, o kterém Dívka z Východu snila. Muž se spokojeným úsměvem mizí v nádražním podchodu. Dívka sedí u piana a hledí zasněně z okna na dětské hřiště. Do vlasů ji líbá český manžel, který v náručí tiskne malou dcerku. Všichni na plátně jsou upřímní, chápaví a cudní. Většina lidí v kině naměkko. A já přemýšlím…
Liší se vůbec něčím snímek Once od hollywoodských slzomamů?
V první řadě samozřejmě rozpočtem, a tedy i provedením. Je to film bez šminků, tupé, umělých nehtů a poprsí. Točil se ve všední dny bez povolení v rušných ulicích Dublinu, vystupují v něm neherci. Záběry připomínají domácí video nebo amatérský dokument. Oko kamery postavy špehuje, jednou je pozoruje zdáli, podruhé mrká těsně u jejich obličejů, jindy se dojatě rozostřuje. Na střih se nejspíš zapomnělo.
Rozdíl mezi romantickou filmovou limonádou z USA a irským nezávislým pivem tak spatřuji právě jen ve zpracování a jiném druhu přísad a ochucovadel, která dodávají Once větší říz (přesto je film nezávadný jak pro děti, tak pro těhotné ženy).
V příběhu nejde o nic jiného než o krátké setkání dvou spřízněných duší. Rozechvělá srdéčka, která by jinak mohla divoce tepat ve kterékoli americké romanci, doplňují výjimečné tklivé hlasy. A zpěv snímek vytahuje z filmového bahna. Carvey zamýšlel natočit muzikál. Výsledkem je spíše film o muzikantech, ve kterém zazní písně Glena Hansarda, zpěváka irských The Frames. Je to právě jeho hudba, která dodává filmu jakýs takýs náboj a ne-hercům výraz. Hansard, jenž ztvárnil v podstatě sám sebe, hraje celkem uvěřitelně. Je to takový bolestínský trubadúr s loudivýma psíma očima. Z Markéty Irglové se ale princezna stříbrného plátna nevyklubala. „Spielbergova múza“ je po celou dobu ztuhlá jak nanuk s milým usměvem a roztává pouze při uslzených písních. V dialozích, pronášených anglicky, můžeme topornost svést na cizí řeč a nejistotu Dívky z Východu, která opatrně hledá správná slova. Jenže z českých replik neumětelství přímo křičí. Irglová působí proti uřvanému písničkáři čistě a nevinně, ale přirozeně hraje jen s klavírem.
Snímek Once má špatný scénář, amatérskou kameru a nepříliš dobré herce. Hansardova hudba, na které film stojí, je úpěnlivě hořkosladká, přebitá emocemi, rozdrásaná touhou a zklamáním. Stejně jako postavy se však ani hudba nevyvíjí. Zní stále stejně a po několikerém zopakování titulní melodie se stává protivnou. Zůstává snad jediný klad a přínos snímku Once – upřímnost.
A tak hrozí, že Steven Spielberg bude za rok umělecky velice vyprahlý.
Veronika Kloboučková
Once:
Režie: John Carney
Scénář: John Carney
Kamera: Tim Fleming
Hrají: Markéta Irglová, Glen Hansard, Bill Hodnett, Darren Healy
LitENky č. 2/28, roč. 2007/2008
(22. 11. 2007, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2054
Peklo v levém rohu
Bratři (Karamazovi) v DiskuMarkéta Holanová
( marketa.holanova)
Vstupujete do ohromujícího prázdného prostoru. Scénu podél zdí lemují lavice. V pravém rohu stojí kabina, připomínající monstrózní pokojík pro panenky. Průhlednou přední stěnou můžete uvnitř vidět skříň, křeslo, lampu. Stojící vzduch rozvíří postavy. Muži i ženy. Pohybují se po jevišti, procházejí se, mluví mezi sebou. A bedlivě se vyhýbají čtvercovému otvoru v podlaze.
Úvod rozehrávají Aljoša a Rakitin. Repliky jejich dialogu létají jak fotbalový míč, kterým si kopou. Tak jako se prodlužuje dráha letu míče a ostrost střel, tak se roztahuje složitá pavučina rodinných vztahů a obvinění vznášená Rakitinem proti Karamazovým nabírají razance. Nešťastný Aljoša, v této inscenaci centrální postava a průvodce, se vydává na svou křížovou cestu, od čerta k ďáblu.
Prakticky celou první část představení stráví Aljoša na cestě od někoho k někomu, aby vyslechl, pomohl, přimluvil se, vysvětlil, ale především se pokusil urovnat poměry, které panují mezi Dmitrijem a jeho snoubenkou Kateřinou, do jejichž vztahu z jedné strany vstupuje bratr Ivan, z druhé krásná Grušeňka a otec Karamazov. Jediná událost, která se týká samotného Aljoši, je jeho vzplanutí-nevzplanutí k mrzáčkovi Líze, přítelkyni z dětství. Tento vztah sledujeme od zvláštního vzniku k podivnému zániku. V pozadí se pohybuje postava Smerďakova, všemi opovrhovaného a šikanovaného nemanželského syna starého Karamazova. Celý ansámbl je pohromadě. Ale na jevišti se pohybuje ještě někdo! Bosá dívka s divokým pohledem v rudém kostýmu je přítomna všemu dění. Zdánlivě postává opodál, přihlíží, nezúčastňuje se. Občas zmizí v temném otvoru, ale připomínkou její neustálé přítomnosti je rudá stuha vinoucí se z černa. Připravuje se na svých patnáct minut slávy, které přijdou po přestávce.
Přestávka znamená zásadní zlom ve vývoji věcí. Nastal čas pro konečné rozřešení zmatených citů a pokřivených vztahů. Sledujeme bratrský rozhovor Ivana a Aljoši o Bohu, překotný odjezd Grušeňky do Mokrého, Dmitrijovo zoufalé pronásledování. Rozpoutává se pekelné víření, které vede dívka v rudém. Samotný Ďábel. Aljoša už sotva klopýtá, jeho průvodcovskou roli přebírá Ivan, pronásledovaný pochybami o Bohu. První polovina dala Ivanovým myšlenkám prostor jen tak mimochodem. Nyní po otcově vraždě a bratrově obvinění je k těmto úvahám dokonalá příležitost. Smerďakov vystupuje se svým doznáním a spáchá sebevraždu. Ivan je zlomen.
Po efektním zhroucení následuje neméně efektní ztlumení světel do úplné tmy a konec představení je tu. Co mi utkvělo v paměti? Především výtečná scéna, ve které Smerďakov Ďáblovi vypráví o vraždě starého Karamazova, s vygradovanou atmosférou, skvělým osvětlením. Subtilní Aljoša snažící se pomoci každému. Strhující živelnost Grušeňky. Živočišnost Dmitrije. Herci jsou zkrátka na svých místech a ze všech sil si hájí svou přítomnost na jevišti. Co ale na svých místech rozhodně není, je ve výsledku zdrcující záliba právě v efektu. Divácky působivě, ale nefunkčně vyznívá nesystematické užití ruštiny. Všemožné interpretace nabízí ztvárnění Smerďakovova doznání, při kterém je divákovi odhalen jeho čin i tělo, pro mě to byl jen další efekt. Druhým, a pro mě mnohem zásadnějším, problémem při recepci děje je ztráta kontinuity děje. Představení na mě ve výsledku působilo jako výběr „toho nejlepšího z Bratrů Karamazových“, smysl jednání některých postav pro mě byl zkrátka nepochopitelný. Východiska z této rozpačité situace vidím tři. Řešení první: problém je ve mně, protože jsem si předlohu nepřečetla. Při této možnosti zůstává otevřená otázka, jak dalece je možné se spolehnout na fakt, že divák přichází do divadla seznámený s textem. Osobně si myslím, že takový předpoklad je zcela zcestný. Ruku na srdce - jak obšírně se informujete o předloze hry, na kterou se chystáte jít? Řešení druhé: záměrem opravdu bylo udělat výběr zásadních scén, v takovém případě jsme všichni spokojení. Řešení třetí: hra zkrátka nedrží pohromadě. V tuto chvíli si dám ruku na srdce já: opravdu by mě mrzelo, kdyby tomu tak bylo.
Markéta Holanová
Dostojevskij/Špinar: Bratři (Karamazovi). Divadlo Disk. Premiéra 27. 9. 2007. Režie: D. Špinar. Dramaturgie: P. Kolečko. Scéna a kostýmy: L. Škandíková. Hudba: T. Pálka.
Aljoša: Lukáš Příkazský
Dmitrij: Vojtěch Dvořák
Ivan: Vojtěch Dyk
Kateřina: Vladimíra Striežencová
Grušeňka: Lenka Zahradnická
Líza: Jana Pidrmanová
Smerďakov: Radovan Klučka
Rakitin: Tomáš Dianiška
Čert: Pavla Beretová
LitENky č. 2/28, roč. 2006/2007
(25. 11. 2007, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2056
Uchopili neuchopitelné
Minimalistická adaptace Kafkova Procesu v KomediiEva Haderková, Ema Stašová
( ema.stasova)
Téma románu Franze Kafky netřeba představovat, proto se zájem diváka v divadle Komedie přesouvá spíš na to JAK, než na CO.
Hned první scéna překvapí. Na jeviště přichází muž v obleku a mlčí tak dlouho, dokud se z publika nezačne ozývat zmatený šepot. Teprve poté muž na pódiu reaguje. Stojí v rámci možností klidně a vypráví o tom, jak byl zatčen ve svém vlastním bytě v den třicátých narozenin. Poznáváme Josefa K. v podání skvělého Martina Fingera. O jeho umění (a samozřejmě také umění režiséra) se přesvědčíme vzápětí, když pouhou modulací hlasu živě vykreslí rozhovory s dozorci i vyšetřovatelem.
Úspornost celého představení se projevuje také v minimu postav na jevišti. Například v jedné z klíčových scén v chrámu si Martin Finger coby s knězem povídá se svými stíny na stěnách.
Scénář se sice nevyhnul jisté redukci děje, ale nejdůležitější scény zůstaly zachovány. A tak má i divák, který se neseznámil s předlohou, možnost pochopit.
Představení nechybí jemná komika, tak příznačná pro tvůrce předlohy. Na stěnách se v průběhu hry objevují deníkové záznamy Josefa K. a pozorný čtenář se může pokochat pravopisnými chybami jinak precizního prokuristy. Humor nepostrádá ani poslední vypjatá scéna popravy.
Tak jako hovoříme o představení jednoho herce, můžeme hru Proces nazvat představením jednoho tvůrce: scénář, režii i výtvarné zpracování scény má na svědomí jediný muž, Dušan D. Pařízek.
Inscenace působí velmi minimalisticky. Na scéně se střídá všeho všudy sedm herců, ne více než tři najednou, v občanských šatech. I strohá scéna přispívá k výslednému dojmu.
Ačkoli se nepovažuji za znalce díla Franze Kafky, troufám si tvrdit, že tento divadelní počin je mimořádně zdařilou adaptací. Vystihuje atmosféru, kterou chtěl Kafka vyjádřit.
Eva Haderková
Už před začátkem představení panovalo v hledišti hmatatelné napětí. Desítky očí se zvědavě upíraly ke strohé scéně, kde se dvě stěny z dřevotřísky sbíhaly v jeden bod a vytvářely stísněný prostor pro hraní.
Josef K. (M. Finger) přišel na pódium tak nenápadně, že jej mnozí v sále chvíli považovali za technika, kontrolujícího světla. Ostatně všichni herci se vynořovali nečekaně: zprostřed hlediště, tu zprava, tu zleva, divák si nemohl být jist, zda rovněž jeho soused nebude za chvíli stát na jevišti. A zda se nakonec také on sám nestane součástí Procesu.
Scénárista vsadil na delší monology hlavní postavy. Josef K. se s jejich pomocí rychleji posunoval v ději, mnohé klíčové scény „jen“ popsal, stejně jako postavy. Divák si byl nucen líčené osoby představovat, neboť konkrétní tváře účinkujících dostávaly se zpožděním.
Proces získal s dramatizací na lehkosti a konkrétnosti, četné záchvaty smíchu v obecenstvu budiž důkazem. Franz Kafka se však ze hry nevytratil. Temná, hutná atmosféra se dala krájet a ubíjející nejistota padala na hlavy přítomných jako neprodyšná duchna.
Z kafkovsky zamlžených postav vynikala G. Míčová coby Leni, typická žena Kafkových próz. Pod jejíma rukama hádankovitost a v meziřádcích ukrytá zrůdnost této tajemné dívky rozkvetla do mystických rozměrů.
Divadlo Komedie v Procesu předvedlo mistrnou adaptaci, odvážnou a zároveň věrnou originálu. Snad jen konec působil malinko násilně a kazil výsledný dojem; to když nad tělem k popravě dohnaného Josefa K. zbývající herecké obsazení pělo či snad přímo parodovalo píseň Stand by Me. I přesto věřím, že se Franz Kafka v hrobě neobrací. Naopak by možná býval dramatizaci Procesu s chutí zatleskal, stejně jako já.
Ema Stašová
Franz Kafka: Proces
Divadlo Komedie
Premiéra 3. 9. 2007
Režie, scénář a scéna: Dušan D. Pořízek
Kostýmy: Kamila Polívková
Hudba a projekce: Ivan Acher
Hrají: Martin Finger, Martin Pechlát, Jiří Černý, Gabriela Míčová, Stanislav Majer, Hynek Chmelař, Ivan Acher
(25. 11. 2007, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2057
Co napsal Ursiny své milé paní?
Jednostranná korespondence Dežo Ursinyho a Zdenky Krejčové vychází knižněStefan Segi
( stefan.segi)
Potlačím však nutkání věnovat se životu a tvorbě Deža Ursinyho a zvídavého čtenáře odkáži na důkladnou biografii Mariana Jáslovského: Pevniny a vrchy, která tvoří dodnes nepřekonanou laťku rockového muzikologického bádání na území bývalé federace.
Co tedy nalezneme na stránkách knihy Moja milá pani? Především je třeba zdůraznit, co tam nenalezneme. Na třech stech padesáti stranách textu nejsou skoro žádné zmínky o hudbě. Když už se o ní Ursiny zmiňuje, činí tak spíše letmo a čistě vnějškově. Jde si tedy po ránu zacvičit na kytaru, několik hodin skládá u klavíru či se zastaví u Ivana Štrpky pro texty. Na nějaké vzpomínání či hlubší reflexi díla zapoměňte.
Zato coby výprava do Ursinyho nitra jsou jeho dopisy svojí důkladností až vyčerpávající. Vzhledem k životní situaci, ve které se ocitl, je to však pochopitelné. Dopisy pocházejí z let 1991 až 1995, tedy končí v bezprostřední blízkosti Ursinyho smrti zapříčiněné rakovinou. Na jejich stránkách sledujeme přerod a zrání výrazné osobnosti. Původně uzavřený, intelektuálský, sebestředný a destruktivní Ursiny se po diagnóze rakoviny snaží najít novou cestu. Vzhledem k neschopnosti moderní civilizace porazit zákeřnou chorobu sledujeme cestu skeptika do oblasti ezoterických nauk a intenzivního sebepoznávání, při němž mu byla třetí manželka, výrazně mladší Zdena Krejčová, výraznou oporou.
Dopisy jsou tedy prodchnuty duchovními úvahami ovlivněnými východními naukami a sebezpytnými sondami, v nichž Ursiny zhodnocuje svoji minulost. S hlubokou introspekcí pak kontrastuje živý zájem o okolí a stručné a milé charakteristiky přátel a známých.
Pokud jde o styl, je Ursiny svým pojetím velmi blízký poetice Ivana Štrpky, se kterým je ostatně svázána i převážná část jeho umělecké dráhy. Právě z korespondence vysvítá, proč Ursinymu tolik vyhovoval Štrpkův přístup. Během četby se čtenář znalý Ursinyho tvorby nemůže zbavit dojmu, že se ocitl ve světě Modrého vrchu či ještě lépe Príbehu. Ursiny se prezentuje jako přirozeně mužský a mužný, chápavý a láskyplný i moudrý, nikoliv přemoudřelý, citlivý, nikoliv přecitlivělý a zároveň velmi civilní. Přesně takový je přístup Osamělých běžců: fantazie vystupující ze všedního dne.
Jakýmsi leitmotivem, který drží celou knihu pohromadě, je natáčení dokumentu pro Českou televizi pod titulem „Interrupcia, eutanázia, trest smrti, samovražda“. V dopisech můžeme sledovat Ursinyho pečlivý přístup a tvrdohlavou důkladnost při práci se zdroji. Je tak trochu symbolické, že Ursiny dokument stále nepovažoval za hotový, a tak byl dokončen až po jeho smrti. Rakovina a naděje, to jsou (snad kromě lásky) stěžejní témata knihy a Ursinyho neustálý optimismus je tváří v tvář smrti přímo mrazivý. Právě důkladná tematizace vlastní smrtelnosti, která se zjevila takto neočekávaná a neodbytná, je nejspíš největší devizou této korespondence, často více reflexivní než milostné.
Jako literární dílo se nicméně dopisy v celku číst nedají. Nebyly k tomu koneckonců ani určeny. Pro kontinuální čtení je toho zkrátka příliš a pozornost čtenáře jen těžko udrží Ursinyho popisy toho, co měl zrovna k obědu či jaké potěšení mu skýtá nová zubní pasta. Na vině je Ivan Štrpka, který měl výběr dopisů na starosti a který posléze doporučil vydat soukromou korespondenci v celku. Tím sice zvýšil dokumentární hodnotu díla, ale pouze na úkor hodnoty literární. Rozhodnutí je to pochopitelné a legitimní, k dopisům je však z toho důvodu potřeba přistupovat s důkladností a trpělivostí, neboť pouze pečlivý čtenář bude za svoji píli odměněn bližším poznáním ducha nezdolného, kreativního a výlučného, jakým Dežo Ursiny bezpochyby byl.
Závěrem bych rád zacílil do vlastních řad. Při pohledu na to, jaká tvůrčí i ediční pozornost je na Slovensku věnovaná osobnostem Ursinyho či Vargy, nelze se ubránit smutnému povzdechu nad stavem věci v tuzemsku. Vždyť i zde máme v dostatečném počtu významné osobnosti rockové hudby (v širším slova smyslu), ale zdá se, že nikdo není s to dodat si odvahy a na odpovídající úrovni se věnovat tvorbě monografické. Přitom pamětníků i zdrojů je požehnaně. Dočkají se někdy Mišík, Hladík, Spálený, Prokop či Pavlíček zasloužené pozornosti? Převládají pochybnosti. Slovensko zatím jenom s přehledem upevňuje náskok.
Ursiny, Dežo: Moja milá pani. Listy Zdenke Krejčovej. Artforum, Banská Bystrica 2007. 370 stran.
Stefan Segi
****************************************************************************
Dežo Ursiny (4. 11. 1947–2. 3. 1995)
Slovenský scénarista, kytarista a skladatel. Již v polovině šedesátých let se proslavil s bratislavskou kapelou Beatmen. S triem Soulmen poté překvapivě roku 1967 zvítězil na I. československém beatovém festivalu. Nahrávka Provisorium vydaná 1973 je považována za přelomovou desku takzvaného progresivního rocku. Další Ursinyho působení je spojené především s básníkem Ivanem Štrpkou, se kterým spolupracoval posledních dvacet let. Věnoval se i filmové hudbě a tvorbě dokumentárního filmu.
(6. 1. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2067
Doktor běží o život
Uteče neobyčejný Michal Malátný následkům jedné obyčejné nevěry?Ina Marešová
( ina.maresova)
Ženy, obrňte se! Ačkoliv známý docent Weiss, hrající sám sebe, ve filmu hlásá, že lidstvo se vrací k polygamii, což dokládají i statistiky houfných manželských nevěr, není to tak. Titulek podobného znění by měl být promítán před začátkem každé projekce tohoho testosteronového skvostu, navádějícím, jak to správně navléci, aby nám to, chlapi, všechno pěkně prošlo.
Záletný gynekolog Goldberg (Michal Malátný) je typickým příkladem muže v nesnázích – těhotná vamp milenka (Tatiana Vilhelmová) v mikrošatech volá uťáplé, životem poněkud opotřebované manželce v teplákách (opět Vilhelmová), čímž zcela převrátí život zatím bezúhonnému, oblíbenému panu doktorovi. Manželka chce rozvod, Goldberga chce televize i ředitel nemocnice, Goldberg sám se chce pokud možno vypařit. Jaká řešení si žádá takováto komplikovaná, byť poněkud stereotypní, situace, rozvíjí v komedii Chyťte doktora Martin Dolenský, režisér i autor scénáře.
Stejně jako ve známém filmu Lola běží o život i tady na nás čekají tři varianty jednoho dne, tři konce jedné nevěry. Dojemné smíření s manželkou, nebo podlehnutí křivkám vnadné milenky či snad chrabré vítězství nad konvencemi a zavedení soukromé polygamie? Hrdina se sice pokaždé stává štvanou zvěří, ale jinak příběhem proplouvá vcelku hladce, hraje pohotově na více stran s iritujícím ležérním úsměvem nového symbolu mládí – pohodáře za každé situace.
Když ne příběhem, který něžnější polovičku populace rozhodně minimálně nepotěší, čím je film výjimečný? Po technické stránce je čistou ukázkou dobré filmařiny. Režisér úspěšně zvládl rozpad děje do tří rovin a udržel při tom kontinuitu příběhu. Pro diváka zajímavý zážitek, neboť po každé variantě musí v sobě příběh uzavřít a nepřenášet si dojmy ani fakta do verze druhé. Pokud se změní X na Y, má za následek nikoliv Z, ale opět X. Vzhledem k podobnosti scén, odehrávajících se ve stejném prostředí se stejnými herci, je to vícevrstevnatý oříšek hodný náročnějšího diváka.
Scény jsou dynamické, svěží, trikově zdařilé, zejména když se Vilhelmová potkává s Vilhelmovou, dokonce v divokém souboji. Co občas zklame, je humor vedlejších postav. Ajťák Karel Jandák, Kryštof Hádek jako policista vedoucí intelektuálně přemrštěné debaty potvrzuje, že Pulp Fiction tu bylo jen jednou, o něco zdařilejší šermující ředitel nemocnice Luděk Sobota, do několikasekundových roliček trošku násilně obsazení Pavel Bém a Marek Vašut. Sázkou na jistotu byli naopak mile neomalený Michal Malátný jako věčně udýchaný doktor Goldberg, kterému možná i leccos odpustíme, a Tatiana Vilhelmová, jejímuž herectví byla dvojrole opačných charakterů oddané, unavené manželky a dravé, umíněné milenky jako ušitá na tělo.
Film si nehraje na víc, než je, ani nezastírá svoji komerční podstatu, přesto byl projekt podpořen překvapivými čtyřmi miliony ze Státního fondu ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie. Jeho obtížnou žánrovou zařaditelnost podtrhlo i až trapně neurčité vyjádření samotného režiséra, jenž projekt charakterizoval jako „komedii bez přívlastků. Ani černou, ani hořkou nebo laskavou. Jen komedii, která by měla bavit. Téměř starosvětskou, kde hlavním tématem jsou peripetie milostných vztahů.“.
Divočinu slavných jmen, technických experimentů a provokativní konec dokreslují i titulky, v nichž se užaslý divák, sotva se vzpamatoval z překvapivého vyústění, dočítá, že film má na svědomí jakýsi Martin Ed Woolf, nápadně připomínající Eda Wooda, amerického režiséra, pravidelně pranýřovaného jako jeden z nejhorších filmařů všech dob.
Ina Marešová
Chyťte doktora
Komedie / Drama
Česko, 2007, 85 min
Režie: Martin Dolenský
Hrají: Tatiana Vilhelmová, Michal Malátný, Iva Janžurová, Vladimír Javorský, Pavel Landovský, Kryštof Hádek, Luděk Sobota.
(16. 2. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2079
Jak na blázny
Ospravedlní dojemné příběhy kontroverzní prezidentské milosti?Ina Marešová
( ina.maresova)
Film byl původně koncipovan jako pilotní díl seriálu o prezidentských milostech, udělených Václavem Havlem. Materiál se však postupně rozrůstal a rozrůstal, až tvůrčí dvojice Vejdělek–Epstein přivedla na svět film určený plátnům kin.
Středobodem vesmíru je asi čtyřicetileté dítě Václav, vesnický blázen, žijící pouze s matkou, která tvrdošíjně vzdoruje všeobecnému nátlaku dát syna do ústavu. Příběh je právě o tom, co všechno dokáže ještě snést mateřská láska bojující se zdravým rozumem, pokud musí čelit následkům Václavových kousků, tlaku vesnice, která ho nikdy nepřijala, a navrch mlčí o udání, kterým starosta Jiří Lábus způsobil smrt Václavova otce. Spojení bláznivý syn a utrápená matka, nenávistný bratr, vzpomínky na zemřelého otce, jímavá hudba a citlivá kamera, to všechno vytváří slzavý protipól komickým vylomeninám, které Václav vyvádí po většinu filmu.
Při propagaci ovšem šlápli tvůrci filmu zcela vedle. Slogan „Jeden průšvih za druhým“ nejen že už interpretuje film předem, ale veřejně vyzdvihuje jeho zásadní nedostatek – přemíru tragikomických příhod zcela zastiňujících, oč ve filmu vlastně běží. Leckterý divák zřejmě přišel, zhlédl, zasmál se a odešel, neboť řada scén skutečně svádí k poněkud nepatřičnému smíchu schovávanému do rukávu.
Václav je přece nemotorný nešika v komickém oblečení, který valnou většinu času vyvádí ztřeštěné kousky zkostnatělé vesnici natruc. Psychologizující momenty jsou zbytečně redukovány na několik scén s maminkou, fiktivním otcem nebo místní kráskou Lídou. Taktéž zhuštěn je i samotný hlavní děj, ke zlomovým událostem dojde až těsně před koncem, ve zběsilém sledu sleduje divák Václavův pokus o zastřelení vlastního bratra, uvěznění, krátkou návštěvu milovaných žen a marný pokus pohnout vesnici ke slitování a účasti na petici za Václavovo propuštění. Fakt, který přiřazuje film do vznikající série, se dozvíme až v titulcích. Václavu Vinglovi byla udělena milost prezidenta republiky a my se pravděpodobně můžeme těšit na osudy dalších omilostněných hříšníků.
I přes tento nepominutelný nedostatek, že tvůrci sami byli, a není se co divit, uhranuti komickými výstupy rošťáka Ivana Trojana a věnovali jim valnou část filmu, i přes to, že zápletka je redukována a působí ve stylu „nestíháme, popojedem“ tak nějak přilepeně na konci příběhu, kde příběh vlastně doopravdy začíná, i přesto je divák při odchodu z promítacího sálu v takovém rozpoložení, že by tvůrcům odpustil cokoliv. Vynalézavá kamera, nevtíravá hudba a především herecké mistrovství hlavního protagonisty jsou v těch momentech, kdy je komediálno pozastaveno a Václavovy niterné prožitky se noří z hlubin ztřeštěnosti na klidnou hladinu jemně vyprávěné situace, hotovou delikatesou pro všechny filmové labužníky.
Je to ovšem herectví Ivana Trojana, které přiková k židli. Souhra pohybů, záchvěvů koutků úst, chvíle, kdy hraje pouhýma očima, předávají divákovi víc, než by dokázala celá výprava. Trojan maluje Václava jako člověka na hranici mezi roztomilým troubou a nebezpečným bláznem, který střílí ze vzduchovky po lidech. Klade tak otázku, kam až může zajít lítost a soucit. Ve Václavově vesnici evidentně ne moc daleko, neboť při Václavovi stojí pouze matka a Lída. Co byste byli ochotni tolerovat vy? Z lásky, ze soucitu… Čím více spěje děj k vyvrcholení, čím více se trápí stará matka, tím naléhavěji volá tahle otázka z filmového plátna.
Nenadělaly milosti bývalého prezidenta více škody než užitku? Zaslouží si lidé jako Václav Vingl svobodu? Jsme ochotni tolerovat nebezpečné blázny s dobrým srdcem a velkou duší?
Ina Marešová
Václav
Komedie / Drama
Česko, 2007, 97 min
Režie: Jiří Vejdělek
Hrají: Ivan Trojan, Emília Vašáryová, Jan Budař, Jiří Lábus, Soňa Norisová.
(16. 2. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2080
Realismus s.r.o.
Resetting / Jiné cesty k věcnostiZuzana Hajíčková
( zuzana.hajickova)
Resetting / Jiné cesty k věcnosti je výstava obrazů a několika objektů 26 malířů narozených převážně v 70. letech, kteří se věnují předmětné malbě. Většina z nich absolvovala pražskou AVU, část dosud studuje. K výstavě přistupují s dvojí ambicí, chtějí, jak říká autor koncepce Petr Vaňous, „obhájit vstup současnosti do galerijního prostoru nějakým srozumitelným přístupem“ a „zvýšit návštěvnost mladých“. Jak souvisí ona srozumitelnost s počtem mladých návštěvníků?
Název výstavy příliš neprozrazuje, a tak pro svou nejasnost spíše odradí než přiláká. Anebo zvítězí zvědavost? Resetting je slovo používané především ve vědě, v oblasti počítačů, a překládá se jako nulování, vymazání, nebo seřízení a znovunastolení. Nejednoznačnost první části názvu pokračuje i v části druhé: „jiné cesty k věcnosti“. Co znamená jiné? Ze slov autora koncepce příliš nevysvítá. Dle něj vystavující autoři neusilují o hledání nových způsobů ztvárnění, jejich přístupy k věcnosti jsou tři: jeden je „revizí obsahů předmětné malby včetně melancholických výstřelků“, další se „od předmětnosti nejvíce odklání“ a poslední zužuje věcnost na „velkoměstské věžáky“. Nesporné tedy zůstává, že jejich cesty k věcnosti jsou různé.
Na výstavě lze spatřit převážně velkorozměrné formáty zobrazující všednodenní skutečnost, předměty, které nás ve světě 20. a 21. století obklopují: kanceláře, dveře, paneláky, auta, dálnice, rádio, zátiší s ovocem… Většinou působí stroze, což je dáno monochromními barvami, hrubými, drsnými tahy štětcem a geometrickými tvary. Některé exponáty se blíží svým barevným provedením kýči. V rozporu s očekáváním se kromě předmětné malby objevují i portréty, krajinomalba a zcela abstraktní barevné kompozice, jejichž obsah zůstává utajen. Snad název výstavy není nejvhodnější, důležitější je však vnitřní sdělení exponátů. Ale ani zde nebudeme potěšeni. Po stránce řemeslné shledáme převážně plochost, neschopnost přesvědčivě namalovat například auto nebo postavu. Obrazy působí leckdy nedokončeně, je ponecháno náhodě, kudy poteče barva... Názvy obrazů mnohdy vystihují svou bezobsažnost: „Bez názvu“, „Obraz #1“, „NP 4“, „Hold on, I´m coming“, „Shower Power“, „Velké M“, „Enjoy your life experience“…
Vystavující výtvarníci by rádi oslovili mladou generaci. Jakou představu o ní mají? Z expozice vyplývá hned několik názorů, například tento: Jí není umění přístupné, a proto musíme být co nejsrozumitelnější, nejlépe zobrazovat přesně to, s čím se každodenně setkává, nic nepřidat a nic neubrat. (Je však dokument uměním? A lze mluvit o dokumentu, pokud vystavené exponáty nepůsobí technicky přesvědčivě, tj. neodpovídají realitě?) Nebo představa druhá: Aby nám mladá generace rozuměla, musíme jít s dobou, proto používejme co nejvíce angličtinu. (Napadá mne, jak by si autoři počínali, kdyby v České republice existovaly jazykové zákony?) Nebo představa třetí: Aby nás mladí pochopili, malujme abstraktně. (Neodporuje abstrakce věcnosti?)
Je-li přáním vystavujících představit skutečnost návštěvníkům srozumitelně, pak nepočítejme s realismem, ale s jeho ručením omezeným. Usilují-li dotyční o rozšíření řad milovníků umění, pak k věcnosti musí jinou cestu teprve nalézt. Ta nynější nabízí pouze každodenní prožitky, pro které nemusíme do galerií chodit, stačí zůstat doma u počítače nebo televize. Galerie hlavního města Prahy nezapočala nový rok nejlépe.
Zuzana Hajíčková
Výstava Resetting / Jiné cesty k věcnosti
(21.12.2007 – 23.3.2008)
Galerie hl. m. Prahy
Městská knihovna, Mariánské nám. 1, Praha 1
(18. 2. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2082
Hvězda z nebe na zem položená svítí, ale jinak
Dvouhodinový dokument o Václavu Havlovi není naštěstí nudným učebním materiálem pro budoucí hlavy státuMarek Dobrý
( marek.dobry)
Složitého úkolu dopracovávání tohoto nepřeberného množství materiálu se ujal režisér Miroslav Janek spolu se svou ženou Antonínou Jankovou. Z dokumentu o Václavu Havlovi utvořili příjemnou komedii. Hlavní protagonista nechybí v jediném záběru. Chvíli sledujeme Havla vtipkujícího, v dalším záběru diskutujícího se svými myšlenkovými nápomocníky Ivanem Medkem, Ladislavem Špačkem a dalšími. Nakonec jsme pozváni i na schůzku prezidenta s občany, kde reaguje na rozhořčení těch dole nad tím, co dělají ti nahoře. Příběh sympaticky ráčkujícího idealisty, kterému můžeme dát s jistou mírou nadsázky přízvisko revolucionář a vtipně ho tak zařadit po bok Che Guevary, je vyprávěn chronologicky od prvního zvolení do Úřadu až po odcházení. V posledním záběru dokumentu čte Václav Havel svou poznámku z osmdesátých let o divadelní hře, kterou by jednou chtěl napsat. Jedná se o v tomto čísle recenzovanou hru Odcházení.
Film Občan Havel stojí především na výborném hereckém obsazení. Jedné z vedlejších postav, skvěle ztvárněné Václavem Klausem, stačí k rozpoutání nezastavitelných salv smíchu v publiku pouhé zjevení se na plátně. Veliké dioptrické brýle, načesané vlasy a nepopsatelně našpulený profesorský výraz, kterými Klaus svou postavu brilantně vykreslil, jsou dílem vskutku geniálního komika. Ani druhá vedlejší postava, fenomenálně zahraná Milošem Zemanem, nezůstává v pozadí. Nenapodobitelná medvědí chůze, hluboký hlas, kterým je v každé větě vyřčeno alespoň jedno moudro do památníčku, a nakonec občasné nenápadné obsazení Václava Havla do role číšníka nalévajícího becherovku, těmito prvky je vedlejší postava předsedy sociální demokracie učiněna nezapomenutelnou.
Ale nyní vážně. Hodnocení Občana Havla je závislé na vztahu diváka k bývalému prezidentovi. Pokud ho nemá v oblibě, nemusí se sledováním snímku zdržovat, patří-li ale mezi jeho obdivovatele anebo je mu zkrátka jen sympatický a má k němu úctu, stane se film příjemným zpestřením večera. Přínosem dokumentu je, že osobnost, často představovanou jako hybatel dějinami, druhý tatíček Masaryk či morální ikona polistopadového vývoje, představuje v normální všednodenní podobě. Jako člověka, který se také občas rozzlobí a mluví trochu sprostě, také je nervózní před významnými okamžiky svého života a také si nemůže vzpomenout napoprvé na verš z Šrámkovy básně. Lehký úsměšek anebo bouřlivý, nezastavitelný smích rozpoutává poznání, že Václav Havel je vlastně stejný jako my, akorát snad trochu vzdělanější.
Ve filmu nechybí ani několik zapamatovatelných scén. Často jsou zachyceny lehce roztřesenou kamerou v různých krkolomných polohách. Zaznamenávají neovladatelné rozčílení člověka, který nad světem přemýšlí a snaží se pohlížet na každou aktuální skutečnost vlastním pohledem. „Mají tam stovky úředníků na válku v Albánii. Pak vypukne válka v Albánii a oni se ptaj: Jak je možné, že je válka v Albánii? K čemu tam jsou? Na hovno! Co vědí o Albánii? Hovno!“ komentuje rozhodování úředníků v Evropské unii. Kouzlo těchto scén spočívá v bezprostřednosti. Nemusíme souhlasit s tím, co Havel říká, ale baví nás to, protože touhle formou politiky mluvit neznáme.
Samozřejmě je zbytečné smutnit nad tím, že nikdy nezjistíme, jakou podobu chtěl dát dokumentu Pavel Koutecký. Obrovskou zásluhou Jankových ale je, že vznikl snímek, který není ostudou a pobaví, což je v současné české produkci bohužel výjimkou. Občan Havel není ztráta času a pro mnohé může být i poučný. Třeba konečně zjistí, že i celebrity chodí čůrat, tak jako ostatní smrtelníci.
Marek Dobrý
Občan Havel (ČR, 2007, 119 minut)
Režie: Pavel Koutecký, Miroslav Janek
Hrají: Václav Havel, Václav Klaus, Miloš Zeman, Bill Clinton, Olga Havlová, Dagmar Havlová, Mick Jagger
(26. 2. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2093
Co to zkoušíte na poctivý bavorský vobčany, pane Jožko?
Divadelní úroda minulého rokuMarkéta Holanová
( marketa.holanova)
Pořadatelskou štafetu převzalo po pěti letech občanské sdružení Nová síť. Hrálo se v klasických divadelních prostorech (Divadlo Minor), ale i na místech netradičnějších (Rock Café či České muzeum hudby). Divák se mohl nechat vtáhnout do víru tanečních představení (Pohádka po kapkách, L. Tretiagová, T. Marečková), okusit experimentální šálek čaje (Test.Ost.Er.On - hlas druhé strany, Stage Code) nebo bez hlesu sledovat pantomimická vystoupení (Albert se bojí, V. Švejda, J. Donlon). Když jsem se dozvěděla, že v programu figurují jména Jožka Lipnik a Hermann Schlechtfreund, bylo jasno.
Jedním z hostitelských prostorů bylo i Bio Oko. Specialitou Oka je uspořádání sedaček. Ve většině sálů jsou sedačky řazeny vzestupně - druhá řada výš než první, třetí výš než druhá, atd. Ze záhadného důvodu je v Oku nejvýše posazena řada první a v nejhlubším propadlišti se ztrácí přibližně osmá řada, odkud zřejmě vidíte jen hlavy a ramena diváků před vámi. 23. února diváci (téměř) zalehli ke scénickému čtení Jožkalipnikjebožíčlověkneumílhát No.7 aneb Bacha na ušatý stěny, pane Jožko. Jednalo se o „pokračování“ velice specifického projektu s pohnutou historií. Od listopadu 2004 do listopadu 2005 uvádělo nyní už zaniklé divadlo Nablízko představení Monstrkabaret Freda Brunolda. Mezi aktéry kabaretu se objevil renomovaný nakladatel a přední německý spisovatel Hermann Schlechtfreund, doprovázený začínajícím básníkem a novinářem Jožkou Lipnikem. Tyto dvě postavy si záhy vymohly vlastní prostor a prosinec 2004 je zrodem nepravidelného seriálu poloinscenovaných čtení, která zachycují setkání Jožky Lipnika s jeho velkým učitelem, Hermannem Schlechtfreundem.
Představení mívá jednu až dvě reprízy, následuje neurčitě dlouhá doba ticha, a poté se bez ohlášení vynoří další díl mozaiky. Jednotlivá čtení na sebe nenavazují, každé přináší nový pohled na obě postavy, každé mapuje dosud neprobádané místo v životě obou. Zůstává jen charakter těchto setkání. Jožka Lipnik je Hermannem Schlechtfreundem vždy zesměšněn a ponížen, přesto se stále oddaně vrací do Schlechtfreundova mnichovského bytu, aby si každou středu vyslechl nové šokující informace. Na minimální scéně (stůl, dvě židle, lampa, dva šálky s kávou) s minimálním obsazením (E. Jenický jako H. Schlechtfreund, V. Rašilov v roli J. Lipnika) se realizuje dokonalý příklad vzniku „mystické osobnosti“. Jediné, co na scéně sledujete, je proud slov - dialog, což na diváka klade vcelku velké nároky. Především v tom, pokud chcete někomu sdělit, o co vlastně ve hře šlo. V mé paměti zůstávají přibližně tři nejneuvěřitelnější informace.
Setkání sedmé bylo ve znamení tajných služeb, nastěhovaných ve světlíku. Celou lavinu událostí odstartovalo otištění Lipnikovy noticky o sjezdu všech 26 členských zemí NATO. Jak ale ví Hermann Schlechtfreund, a jeho zdroje jsou setsakra spolehlivé, členských zemí není 26, nýbrž 27. A země zbývající není jen tak ledasjaká, navíc se v NATO angažuje od samých počátků.1)
Vrcholným dramatickým momentem je však objevení dlouho hledané drogy pravdy v domácí lékárně Hermanna Schlechtfreunda. Jožka Lipnik z minulého setkání se svým idolem odcházel tak rozrušen, že navštívil Hermannovu koupelnu a z nalezených pokladů vytvořil posilující směs, kterou ovšem nevhodně zkombinoval s pivem, a tudíž si nic nepamatuje. Je ale na čase přestat vobelhávat německý vobyvatele a říc jim konečně pravdu, takže do koupelny, pane Jožko! Sofort!
Malá inventura si své spočítala, a do českých luhů a hájů se vydává i její sourozenec - Velká inventura, koncipovaná jako putovní festival, který během dubna a května v různých městech České republiky představí nové divadelní formy. Na programu budou projekty pražské i regionální, opět s širokým uměleckým záběrem, ale se stále stejným cílem – přesvědčit diváka, aby ztratil hlavu pro divadlo.
Markéta Holanová
Jožkalipnikjebožíčlověkaneumílhát! No. 7. Malá inventura. VI. ročník festivalu nového divadla, 20. - 24. 2. 2008.
www.malainventura.cz
www.novasit.cz
1) Vřele doporučuji kombinovat představení s filmem Plán 9 z vnějšího vesmíru (režie E. Wood), pak vám bude zcela jasné, co se vlastně na naší Zemi děje a kdo za to všechno může.
Jožkalipnikjebožíčlověkaneumílhát!
Z inscenace Jožkalipnikjebožíčlověkaneumílhát! Zleva V. Rašilov, E. Jenický
© Štěpán Látal
(27. 2. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2096
Helenka už bude maturovat
Petra Halbichová
( petra.halbichova)
Irena Dousková dramatizovala svůj román spolu s režisérem Janem Bornou a jak sama přiznala, psala role hercům přímo na míru. A je to vidět. Helena v podání Lenky Veliké je dospělá, poměrně rozumná, má jasnou představu o životě i době, stále ji tíží otázka jejího otce a jejího židovského původu, ale přesto se s radostí účastní všech provokativních studentských akcí. Nechybí jí smysl pro humor, je ironická, předvídavá, veselá, ale v žádném případě se nedá srovnávat se svým dřívějším já, které báječným způsobem předvádí Babora Hrzánová v příbramském divadle.
Tato „starší“ Helena nevidí svět kolem sebe očima dítěte, není tak hravá a není v tak úzkém vztahu se svojí matkou jako v Budžesovi. Snad proto představení trvající, jak je v Dlouhé dobrým zvykem, tři hodiny, tolik nevtahuje diváky neustále do děje. Je jasné, že můj pohled je takový, protože jsem onu dobu nezažila a některé dialogy mi tak tedy mohou připadat přehnaně absurdní a komické.
Pravdou zůstává, že scéna, ve které si heci rozdělují hlediště na čtyři části a diváky „nutí“ zapůjčením barevných mávátek k účasti v průvodu, mile překvapí a pobaví všechny přítomné. Představení je mnohdy svými fóry prvoplánové, ale to právě na diváky nejvíce zabírá a soubor o tom ví a dovede to využít. Paruky, jednoduché převleky nevýrazných barev a nepadnoucích střihů, staré dobové záznamy televize, nepříliš kvalitní revoltující písně spolu s obrovskou chutí dělat si ze sebe legraci a zavzpomínat na studentské časy přímo útočí na celé hlediště. Ani na okamžik nemůžete pochybovat, že si to herci užívají a touží vás neustále přesvědčovat, že jsou to vážně jejich zážitky, což podporuje i rámcová kompozice děje. Třídní sraz po několika letech od maturity vyvolá v každém z nás vlnu vzpomínek. Málokdo je však dokáže předvádět tak poetickým způsobem jako soubor Divadla v Dlouhé, který máte možnost během této inscenace vidět téměř celý. Všichni herci působí velmi sehraně a vyrovnaně, nikdo není výraznější než ostatní, což možná způsobuje, že hlavní hrdinka je poněkud ztracena v kolektivu.
Není to však chyba inscenace nebo výkonu Lenky Veliké, ale potlačením charakteru postavy se dává dostatečný prostor k vylíčení všech vztahů mezi postavami, k popisu doby. Její příhody nejsou nijak zvlášť výjimečné, zažily je stovky lidí a podle reakcí z publika můžu říct, že se na ně rozvzpomněly a žasly nad tím, jak je představení výstižné. Každý někdy potkal někoho, kdo ho zradil nebo zranil, zklamal se v lásce nebo přátelích, přišel o iluze a odmítal to dobré jen kvůli předsudkům. Všichni také víme, že Oněgin byl Rusák…
Tato inscenace má snad všechno, co má dobré představení mít, nechybí ani hudebníci, na jevišti se během chvilinky objevuje malý orchestr a po řízné písni opět rychle mizí, aby udělat místo scéně z kanceláře školy, tělocvičny, domova Heleny nebo z lavičky v parku. Všechny rekvizity mají své oprávnění a přesto, že se s nimy neplýtvá, vás ani nenapadne, že by něco chybělo či prostředí nebylo věrohodné. A pokud není, není to nedostatek, ale neuvěřitelně funkční prostředek ironie a parodie. Jan Borna umí skvěle navodit atmosféru nejen doby minulé, ale i současné, zná cesty fantazie, takže jeho představení jsou veselá, hravě poetická, srozumitelná všem generacím a ani Oněgin byl Rusák není žádnou výjimkou.
Petra Halbichová
Oněgin byl Rusák. Divadlo v Dlouhé.
Režie: Jan Borna, scénář: Irena Dousková a Jan Borna, kostýmy: Petra Goldflamová Štětinová, hudba: Milan Potoček, hrají: Lenka Veliká, Ivana Lokajová, Martin Veliký, Jan Vondráček, Pavel Tesař, Martin Matejka, Magdalena Zimová, Michaela Doležalová, Iva Klestilová, Arnošt Goldflam, Vojtěch Vondráček, Čeněk Koliáš, Ilona Svobodová, Marie Turková, Klára Oltová, Miroslav Hanuš, Naď Vicenová, Jiří Wohanka, tomáš Rejholec aj.
(29. 2. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2099
Groteskní romance Michaela Rittsteina
Výstava o hýřivé barevnosti lidského životaFilip Válek
( filip.valek)
Hlavním motivem výstavy je přednes absurdity a ironie, kterými autor dokáže vyjádřit lidi v pohybu a různých situacích, a to nekompromisním přístupem ke všemu, co by jen v náznaku připomínalo realitu. Za pomoci těžkých i lehkých lazurových barev nám na velkých plátnech podává svou vlastní představu světa a vědomě navazuje komunikaci s divákem. Třebaže Rittsteinovy obrazy chtějí především pobavit diváka, je pod povrchem grotesky často skryt a ztvárněn lidský pocit, myšlenka nebo výraznější psychologické vyjádření.
U autora na mě však nejvíce zapůsobila jeho práce s prostorem, barevným řešením scény a jakási příjemná a vědomá krutost, která z jeho obrazů vyzařuje. Tyto prvky snové fantazie, přenesené na plátno, pak Rittsteinovi poskytují soustředěnější možnost, jak projevit před divákem pocit melancholie a deprese. Ta je kupř. ukryta v opakujících se námětech šílené jízdy beztvarých postav napříč městskými ulicemi, kdy děj před divákem už už graduje ve vidině blízké havárie vozu, avšak pohled náhle končí na jednom z okrajů obrazu, kde však není žádná hmatatelná překážka, ale prázdnota připomínající existenční propast. Pocit lidského odcizení však můžeme číst i z nezaujatých výrazů Rittsteinových postav, které jakoby prožívají svůj vlastní děj a nechtějí mít s celkem nic společného. Takovouto autorovu neohraničenou fantazii v kompozici i provedení najdeme na většině jeho děl. Rittsteinovo pojetí sahá od pošmourného motivu zaplněné čekárny přes abstraktně pojatý, rozevřený rybí chřtán s účinkem bezmezné žravosti až po velkoplošné dějové syntézy s plujícími ponorkami, poletujícími postavami tučňáků (snad Rittsteinovo oblíbené zvíře) nebo boschovsky laděné kompozice postav tančících před mixážním pultem. Rittstein v takto vnímaných malbách jako by vytrhl zlomek všedního života, smíchal jej se svými nejniternějšími pocity a v celé své nahotě rozlil po hladině plátna. Tím nabídl vnímavým divákům naplněný kalich vlastních představ a alternativní pohled, či lépe řečeno zhuštěnou alegorii všednosti.
Co se týče samotné výstavy, nepředstavuje jen jakousi retrospektivní vzpomínku, jak by se na první pohled mohlo zdát. Díky časovému odstupu téměř třiceti let spíše nabízí možnost nahlédnout do dramatické atmosféry let osmdesátých, v nichž umění oscilovalo mezi totalitní mocí a razantně nastupující vzpourou „neoficiální kultury“. Kurátor Tomáš Vlček zároveň umožnil jednotlivým obrazům vyniknout tím způsobem, že obrazům nabídl při jejich instalaci dostatek prostoru, aniž by rušil jejich dějovou a časovou kontinuitu. Závěrem nezbývá než podotknout, že Rittsteinova díla si zaslouží pozornost nejen po stránce umělecké, ale dle mého soudu i lidské, odrážejicí formou grotesky realitu všedního dne.
Michael Rittstein (*1949) – malíř, grafik a kreslíř. Spoluzakládající člen Volného seskupení 12/15, člen Skupiny výtvarných umělců Mánes a vášnivý plavec. V současné době pedagog ateliéru malby na Akademii výtvarných umění v Praze.
Filip Válek
Michael Rittstein – Vlhkou stopou, 12. 12. 2007–27. 4. 2008, Národní galerie v Praze, Veletržní palác
(1. 3. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2101
Mezi rock’n’rollem a uměním
Nové album kapely Mars Volta přináší propracované vzrušeníStefan Segi
( stefan.segi)
Na jedné straně tu tedy máme neumětelskou sílu rockové kapely a na straně druhé instrumentální dokonalost suchých konzervatoristů. Mexická kapela Mars Volta patří k mladým kapelám, které se snaží dokázat, že umělecký rock i po čtyřiceti letech dokáže obě pojetí skloubit.
Oproti předchozí dekádě, kdy progresivní kapely čerpaly především z metalu, Mars Volta navazuje na experimentální kořeny žánru tak, jak jej v šedesátých letech představili King Crimson, a kombinuje je s eklektickým tvrdým rockem, který v širším povědomí nejlépe reprezentují americko-arménští System Of A Down. Nové koncepční album Bedlam In Goliath se drží právě v takto vyměřených hranicích. Nad bouřlivou rytmikou psychedelicky povlává kytara, kvílejí klávesy a vyje vypjatý vokál.
S podobnou kombinací prvků se však snaží uspět lecjaká kapela. Tajemství úspěchu a především kritického ohlasu Mars Volta spočívá v ojedinělé syntéze těchto prvků, které jsou navíc obohacovány o tradiční rytmy Latinské Ameriky. Nezaměnitelný sound, jehož hlavním tvůrcem a architektem je kytarista Omar Rodriguez-Lopez, je mystický, výrazově bohatý, neotřelý a dynamický. Kapela bez potíží střídá písničkové pasáže s rozsáhlými instrumentálními celky, aniž by výsledný celek ztrácel na potřebné rockové energii.
Právě charakteristický sound se na nahrávce Bedlam In Goliath ukazuje být i jistým úskalím. Umožňuje totiž takříkajíc „vařit z vody“, tedy nahrávat hudbu, která sama o sobě postrádá melodickou invenci, ale zabalená do bohatého zvuku nemusí být jako taková rozpoznána. A protože délka CD přesahuje 70 minut, není divu, že se na něj dostaly i skladby právě takového charakteru. Navíc poměrně agresivní a na poslech náročný zvuk se po delším poslechu přejí i zkušenému posluchači.
Tedy zatímco poslech první půle desky představuje nevšední požitek z kaleidoskopicky barevné, vzrušující i komplexní hudby, druhá půle naznačuje jisté formální zakrnění a je vlastně negací progresivní rockové hudby jako „permanentní evoluce“. Však je také formát dvojitého alba již od sedmdesátých let považován za znamení jisté nabubřelosti a po okraj zaplněné CD je vlastně takovým dvojalbem. Bedlam In Goliath je přesto jednou z dosud nejlepších nahrávek kapely. Dokáže strhnout nábojem i propracovaností a jakkoliv čerpá z rané psychedelie či canterburské avantgardní scény, její zvuk je hlasem nejčerstvější současnosti.
Stefan Segi
(2. 3. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2109
Intimní zpověď Miyako Ishiuchi
Lidské tělo jako experimentFilip Válek
( filip.valek)
Expozice zde představuje dva tematické bloky, v rámci kterých čerpala Miyako inspiraci. První z nich, jenž spadá do druhé poloviny 70. let, je skladbou snímků věnovaných městu Yokosuka, ve kterém autorka strávila své dětství. Už ve svých prvotinách prokazuje svůj cit pro detail, něhu a schopnost vyjádřit emoce, které dnes z jejích snímků vyzařují. Fotografie temných a prázdných chodeb vedoucích do pokojů, ve kterých žily a pracovaly prostitutky, nánosy skvrn a prasklin na stěnách nebo lesk pošlapaných schodů vyvolávají u vnímavého diváka mrazivé pocity. Právě zde Miyako dokázala na minimalizovaném prostoru vyjádřit svůj vlastní vizuální styl, který bude charakteristický pro její pozdější tvorbu.
Druhý cyklus snímků je na první pohled radikální proměnou oproti dřívějším pracím. Nicméně představuje jen určitý posun stylu, který autorce lépe umožnil vyjádřit své vlastní pocity a navodit dojem vizuální autobiografie. Jak sama v této souvislosti Miyako Ishiuchi řekla: „Fotografie vyjadřují celý můj život a mé intimní myšlenky.“ Tuto intimitu odhalují snímky zachycující detaily lidského těla u starců, jejichž kůže je rozryta koryty tisíců vrásek a jizev. Objevování krásy v zániku a fyzickém konci života přinášejí rovněž fotografie, na nichž Miyako zachytila svou matku v posledních chvílích jejího života. Pokora a úcta snímků nahého těla umocněná černobílým provedením nás přivádí k představě vzájemného pohledu mezi obnaženou matkou a fotografující dcerou. Tento dojem silného mezilidského vztahu a důvěry je v mnohém vzdálen našemu evropskému myšlení, kde by matčina odhalená intimita vyvolala spíše pocit studu a zahanbení.
Unikátní expozice v prostorách Langhans Galerie Praha bude probíhat až do 1. 6. 2008.
Filip Válek
(23. 3. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2125
Rodinná večeře, která končí předkrmem
Kvalitní forma z mouky dezert neuděláMarek Dobrý
( marek.dobry)
Už samo položení otázky předznamenává odpověď: nevystačilo. Vyprávěcí linie procházky otce (Josef Somr) se synem (David Novotný) je ale okořeněna převedením vyprávěných historek do formy krátkých filmových jednohubek. Jako lehce nedovařená příloha k tomu navíc slouží paralelní setkání synovy přítelkyně (Mariana Kroftová) a syna (Luboš Kostelný). Vznikl tak celek s poměrně komplikovanou kompozicí na pomezí povídkového filmu a příjemné tragikomedie. Přes veškerou formální složitost je ale film velmi srozumitelný, bez větších šmouh na výstavbě vyprávění.
Představitelé otce a syna výborně rozlišují mezi dvěma hereckými rovinami. V první, kde celý den procházejí Prahou a rozprávějí, působí až neuvěřitelně civilně. V rovině zfilmovaných historek, které jsou nositelkami veškeré komiky filmu, působí naopak záměrně lehce groteskně. Herecké výkony jsou tedy dalším velkým kladem filmu.
Výraznou slabinou je naopak celkové vyznění. Zfilmovaným historkám chybí vnitřní logika výběru. Na otázku, proč sledujeme právě historku o tom, jak si otec zamlada přivedl na pokoj pohlednou vdovu, která následně prokoukla ve starou bezzubou ježibabu, odpověď nedostaneme. Souvislost s dalšími zobrazenými historkami, která by utvořila ucelené a promyšlené dílo, zkrátka neexistuje. O rodičích a dětech je dílo řemeslně po všech stránkách velmi dobře uvařené. Bohužel Vladimír Michálek nastavil materiál na televizní inscenaci do podoby filmu. Bez ohledu na to, do jaké míry je na vině literární předloha, film od začátku směrem ke konci nezadržitelně rozbředá do bezkrevné omáčky průměru.
Marek Dobrý
O rodičích a dětech (ČR, 2008, 110 minut)
Režie: Vladimír Michálek
Hrají: Josef Somr, David Novotný, Mariana Kroftová, Luboš Kostelný, Jiří Lábus, Zuzana Stivínová
(24. 3. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2126
Tonoucí přístav Gregory Crewdsona
Fotografie plné osamělosti a touhy po spaseníFilip Válek
( filip.valek)
Prezentovaná sbírka Gregory Crewdsona přináší celkem 58 velkoformátových snímků z let 1994–2007. Tyto fotografie umožňují velmi široké a mnohostranné interpretace a jakékoli jednoduché zobecnění o nich jako celku je tak velmi problematické. Lze však upozornit na dvě koncepce, které se ve fotografiích prolínají. První přenáší konflikt mezi přírodou a lidskou civilizací, druhá má co do činění s psychologickou analýzou jedince ve společnosti.
Východiskem pro tvorbu Gregory Crewdsona je venkovská Amerika. Do tohoto prostoru zasazuje lidské protagonisty, jejichž psychologické aspekty pojímá jako tajuplnou kinematografickou iluzi inspirovanou hollywoodskými horory. Z inscenovaných fotografií je patrný vliv režisérů Davida Lynche a Stevena Spielberga. Mezi neznámými postavami protagonistů se na snímcích objevují i filmové hvězdy Gwyneth Paltrow nebo Julianne Moore.
Sjednocujícím prvkem u všech snímků je zachycení něčeho, co by se dalo nazvat meziokamžikem. Na fotografiích nevidíme žádný děj, žádný počátek ani vyvrcholení, ale jen jakýsi abstraktní výsek v čase. Inscenované postavy jsou kupř. zachyceny, jak stojí uprostřed silnice, vystupují z vozu nebo vstávají z postele. V jejich imaginárním čase není mezi směrem vpřed a vzad podstatný rozdíl, avšak ostatní reálie zachycené na obrazu podléhají ději. Před očima protagonistů tak oheň pohlcuje střechy domů, pára se plíží nad zemí a z těžkých mraků padá déšť. Lidé však na snímcích stojí, leží nebo sedí s nepřítomným výrazem ve tváři, odtrženi mimo realitu a uvězněni jen sami v sobě. Mizí kamsi, kde je vše osamělé, bez emocí. Jako by v prázdných domech a ulicích očekávali nějakou hrozbu a uvědomovali si svou osamělost či podle slov kurátora výstavy Stephana Berga jako by vyjadřovali „touhu po spasení“.
Výstava, která zachycuje Crewdsonovu tvorbu od raných prací až po ty aktuální, potrvá do 25. května 2008.
Filip Válek
(27. 3. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2131
Moje levé oko
Tělo jako skafandr duše ve filmu Juliana SchnabelaFilip Válek
( filip.valek)
Jedná se o příběh člověka, kterého postihla zvláštní forma mrtvice paralyzující celé tělo, ale ponechávající nedotčenou paměť a schopnost myšlení. Spojení se světem mu z celého nehybného těla umožňuje pouze mrkání levého víčka. Díky neúnavné práci terapeutek, které mu nahlas předříkávají jednotlivá písmenka z abecedy, se pouhým mrkáním naučí vytvořit nejprve krátká slova, později i celé věty. To mu umožní nakonec nadiktovat svou vlastní autobiografii, která se stala námětem pro tento film.
Julianu Schnabelovi a jeho týmu se podařilo vytvořit sugestivně působící obraz světa viděného pouze jedním mrkajícím okem. Právě tento bolestný moment lidského utrpení připomíná motiv motýla, jehož volnost a křehkost symbolizují fantazii a naději Jeana Dominiqua. Záchvěv motýlích křídel je zde zároveň kladen do kontrastu se skafandrem, nehybným tělem, v jehož útrobách je uvězněná lidská vůle a mysl. A tak jako lom světla dává vzniknout nádherným barvám motýlích křídel, tak i oko umožňuje přenést světlo naděje pro duši Jeana Dominiqua.
Velmi zajímavým prvkem celého snímku však není tato někdy až doslovná symbolika. Je to především důmyslná práce s kamerou, které se ujal Janusz Kaminski. Jeho snímání dění z pohledu hlavní postavy je nápadité a působí neskutečně reálně především díky častým záběrům z oka hlavního hrdiny. Připočteme-li k tomu ještě vnitřní monolog, kterým postava Jeana Baubyho v podání Mathiea Amalrica komentuje dění kolem sebe, získáme tak obraz dokonale vystihující Baubyho omezené vnímání světa.
To, co ovšem z tohoto filmu vytváří bolestně smutný příběh, však není ani hudba a ani tragický námět. Julian Schnabel nepotřebuje nějaké otřelé a laciné způsoby, jak chytnout diváka za srdce. Jsou to spíše krátké momenty cynického humoru hlavního protagonisty. Ten nikdy nevyústí v absurdní nadsázku, ale spíše naznačuje smířlivost s osudem a tíživou realitou.
Filip Válek
Skafandr a motýl (Francie / USA, 2007, 112 min)
Režie: Julian Schnabel
Hrají: Mathieu Amalric, Emmanuelle Seigner, Marie-Josée Croze, Hiam Abbass,
Niels Arestrup, Jean-Pierre Cassel, Patrick Chesnais, Isaach De Bankolé, Agathe de La Fontaine, Zinedine Soualem, Max von Sydow
(29. 3. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2137
Venkovské štěstí
„Ze všeho nejhorší je zůstat sám“Kateřina Lundáková, Karolína Demelová
( karolina.demelova)
Venkovský učitel navazuje na Divoké včely a Štěstí, o které se snažil režisér tento film „opřít“ především způsobem vyjadřování, onou „slámovskou esencí“, která všechny jeho snímky spojuje. Oproti předchozím filmům ale mohli tvůrci využít díky mezinárodní koprodukci opravdu štědrý rozpočet. Možná proto působí kamera přesvědčivěji a prostředí ještě sugestivněji.
Ústřední postavou, která na sebe váže všechny ostatní a sune děj dopředu, je Učitel. Poté, co se nevydaří jeho vztah s Přítelem, odjíždí z Prahy a opouští tak i své rodiče. Pražské gymnázium mění za venkovskou školu a naději, že konečně najde životní spokojenost. Na venkově se seznamuje se statkářkou Marií a jejím sedmnáctiletým synem, s nimiž navazuje zvláštní druh jakéhosi „samozřejmého“ přátelství, které nepotřebuje doplňující otázky. Křehce vznikající harmonii naruší příjezd Učitelova bývalého Přítele, který během krátké návštěvy nenávratně zpřetrhá vztahy mezi některými postavami. Na venkov pak proniká město ještě v osobě Chlapcovy pražské přítelkyně Berušky. Tereza Vořísková a Ladislav Šedivý tvoří báječný herecký pár, jejich postavy však představují dva odlišné světy, a tak Beruška nakonec Chlapce opouští.
Pavel Liška v roli Učitele je nekonečně zranitelný a sám zraňující. Když podlehne své touze, bezděky se vybaví Nabokův Humbert Humbert kradoucí Lolitiny doteky. Učitelův stud, zoufalství, láska, nejistota – to vše bez jediného slova křičí z plátna a divákovi je až trapno dívat se na tak intimní odhalování lidství.
Největším triumfem filmu je bezpochyby herecký výkon Zuzany Bydžovské. Od role matky ve filmu Gympl, díky níž se stala novou "Českou lvicí", se herečka posunula mnohem dál než jen z města na vesnici. Její syn má opět daleko do mazánka a premianta a ona má znovu tisíc a jednen důvod, proč otevřít láhev. Hysterickou křečovitost z Gymplu ale Bydžovská mění za smířenost a sílu osobnosti. Jakýsi tajný pakt, který její postava uzavřela se světem, jí dává elán usmívat se při věcném konstatování, že už je stará, usmívat se ve chvíli, kdy vypráví o svém muži, který ji bil. Její přesvědčivost vězí v lehkosti, jakou své postavě propůjčila. Herečka dokonce při natáčení porodí telátko. Scéna se díky jejímu výkonu stala jednou z nesilnějších okamžiků snímku.
Lze namítnout, že tempo vyprávění by mohlo být svižnější, střih filmu radikálnější. Nicméně bez dlouhých, intimních záběrů do tváří postav bychom přišli o jednu z hlavních ingrediencí podílející se na výsledné chuti Slámova snímku. Film překvapivě překypuje obraznými motivy, ať už to bylo autorovým záměrem či nikoli. Pastva krav, trhání třešní zatímco se zdvihá vítr a blíží se bouře, ztracený a znovu objevený pramen na dně studny.
Na konci se tvůrci nevyhnuli lehkému sentimentu a nabídli smířlivý závěr. Jako by si čeští filmaři stále netroufali na to, vypustit ubohého diváka z kinosálu bez bonbonku. Na druhou stranu je pravda, že po dvou hodinách intenzivního emocionálního vypětí divák vděčně uvítá odškodnění v podobě čerstvě narozeného telátka. Hledání štěstí se jeví, minimálně ve Slámových filmech, jako čím dál náročnější a čím dál více vysilující úkol. Můžeme jen doufat, že kromě štěstí najdou v budoucnu tvůrci opět sílu a odvahu natočit další vynikající film.
Kateřina Lundáková, Karolína Demelová
Venkovský učitel (Česko / Francie / Německo, 2008, 117 min)
Režie: Bohdan Sláma
Hrají: Pavel Liška, Zuzana Bydžovská, Ladislav Šedivý, Marek Daniel, Tereza Voříšková, Miloš Černoušek, Marie Ludvíková, Miroslav Krobot, Zuzana Kronerová, Vojtěch Kotek
(31. 3. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2141
Překvapující současnost 18. století
V Dlouhé se experimentujeKristýna Horáčková
( kristyna.horackova)
Hra Experiment, kterou francouzský dramatik Pierre Marivaux napsal v 18. století, měla v Divadle v Dlouhé 19. března 2008 premiéru a většinu diváků překvapila současností svého tématu. Hra se zabývá sporem Knížete a Kněžny, kteří řeší, zda byl první nevěrný muž, či žena. V rámci této debaty je uskutečněn experiment, jehož hlavními aktéry jsou čtyři mladí lidé – dvě dívky a dva chlapci. Ti jsou od nejútlejšího věku vychováváni dvěma černošskými pečovateli, v oddělených částech speciálně upravené budovy a bez jakéhokoliv kontaktu s okolním světem či mezi sebou samými. Pokus o rozřešení sporu nastává po devatenácti letech, ve chvíli, kdy jsou tito mladí lidé konfrontováni nejprve se svým vlastním obrazem a posléze mezi sebou navzájem. Jsou postupně vpuštěni do jakési arény, pro ně naprosto neznámého prostoru a nového světa. Zde počíná jejich objevování sebe sama – nejprve díky odrazu vody v jezírku a posléze skrze druhou „osobu“, stejně fascinovanou. První setkání dívky s chlapcem působí komicky bezprostředně a naivně - postavy se prohlížejí, prozkoumávají a hlavní roli zde hrají především instinkt a pudy. Jejich chování je důsledkem jisté sociální „nezkaženosti“ obou lidí a jejich naprosté neznalosti společenských konvencí.
Další vývoj situace je nasnadě – postupně dojde k seznámení všech čtyř lidí (v této chvíli již dvou párů), přičemž setkání obou dívek a následně obou chlapců je vtipnou sondou do světa mužů a žen – zatímco dámy na sebe od začátku hledí nevraživě a chápou jedna druhou jako sokyni a konkurenci v pozici „nejkrásnější osoby na světě“, pánové si okamžitě padnou do oka a spřátelí se. Finální zápletka s oboustrannou výměnou partnerů, hysterickým zjišťováním, kdo koho vlastně miluje a s kým ho váže jaké pouto, jen dokazuje to, co si divák myslel již od začátku – že spor o první nevěru nemá jednoznačné řešení. V nejvypjatější situaci se vynořují Kníže s Kněžnou, kteří po celou dobu vše zpovzdálí sledovali, aby zmatené čtveřici vysvětlili, že vše byla pouze hra – experiment. Pokud měl divák po celou dobu představení neodbytný pocit, že sleduje jednu z dalších řad reality show, v tuto chvíli se jeho podezření potvrdí definitivně. Zároveň s Knížetem a Kněžnou totiž na jeviště nastoupí garda rekvizitářů, osvětlovačů, maskérek a dalších, kteří začnou scénu rozkládat a uklízet. Oba šlechtici se se zářivými úsměvy rozloučí a odchází a na scéně zůstavají žasnoucí účastníci experimentu. Reflektory světel, která v okamžiku „odhalení“ divoce kroužila po hledišti, jsou už dávno rozsvícené a pohled na diváky jen umocňuje šok z prozření mladých lidí. A k dokreslení absurdity situace se navíc na obrazovkách nad jevištěm objeví reklamy…
Divák ze sálu odchází možná mírně zmaten, s hlavou plnou otázek, rozhodně však skvěle pobaven. Dotazy, které na jeho mysl útočí nejčastěji, se týkají především zpracování hry – hned první scéna, ve které se objeví Kníže s Kněžnou, rozhodně nevypadá jako vystřižená z 18. století – oba dva mají na sobě lesklé peleríny, pod nimiž skrývají neméně blýskavé moderní oblečení. Černošští vychovatelé, kteří vejdou na scénu záhy, také vypadají spíše jako z Matrixu a ani scéna se netváří zrovna tradičně (ve smyslu tradic, které bychom očekávali od autora doby osvícenské). Nádrž s vodou - jakési jezírko, napodobenina stromu se třemi jablky, stěna, kterou si zřejmě někdo vypůjčil z horolezeckého centra, a laserová hranice kolem celého tohoto prostoru, která jasně vymezuje volnost pohybu jeho návštěvníků. Nad tím vším pak visí čtyři obrazovky, které nám umožňují vidět to, co běžný divák ze svého sedadla nespatří – odraz obličeje v jezírku, chování páru, který zrovna není na jevišti, nebo ptačí perspektivu celé scény. Největší otazníky však vyvolává význam takového pokusu, jeho etický dopad a nejasný výsledek (není od věci znát v této chvíli historické pozadí hry a být informován o tom, že Marivaux, žijící v době osvícenské, byl zásadně proti empirické teorii poznání a odsuzoval v té době tolik populární metodu experimentů, což naší hře dodává daší rovinu).
Otázka první nevěry tedy není jednoznačně vyřešena, problém, co s načatým večerem, však má jednoznačné řešení v Divadle v Dlouhé.
Kristýna Horáčková
Experiment, Divadlo v Dlouhé
Režie: Hana Burešová
Překlad: Karel Kraus
Hlavní role:
Hermiana (Kněžna): Marie Turková
Kníže: Tomáš Turek / Jan Vondráček
Eglé: Helena Dvořáková
Azor: Miloslav König
Adina: Klára Sedláčková-Oltová
Mesrin: Marek Němec
Carisa: Ivana Lokajová
Mesru: Peter Varga
Premiéra: 19.3. 2008
(31. 3. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2143
Morávek versus Dostojevský
Smutek až k hranici únosnosti, děs až k zalknutíKateřina Lundáková
( katerina.lundakova)
Raskolnikov – jeho zločin a jeho trest, Kníže Myškin je idiot, Běsi – Stavrogin je ďábel a konečně Bratři Karamazovi: Vzkříšení. Posledně jmenovaná hra je zpracováním vrcholného románu Fjodora Michajloviče Dostojevského. Brněnská scéna se vrhla do hlubin textu a nebála se jeho rozsáhlých témat filozofických, psychologických, teologických a metafyzických. Pod dojmy, které dílo Dostojevského vyvolává, čtenář upadá v bázeň... a pocit malosti. Stejně tak se přikrčí i divák před monumentalitou, kterou se z této literatury podařilo převést na divadelní scénu.
Dramatizace Bratrů Karamazových ležela na bedrech Barbary Vrbové. Chytře vyzrála na šíři díla. Děj vycházel ze zavraždění otce Karamazova a soudního přelíčení s Dmitrijem Fjodorovičem Karamazovem, často byly zapracovány retrospektivní scény. Je nedostatkem, že tato hra (jako jediná ze Sto roků kobry) nenavázala na Dostojevského přesahy od děje románu k člověku a metafyzice. Psychologie postav je zastřenější a mytafyzično se omezilo pouze na otázku, již postavy nekonečně dokola opakují: „Je Bůh?“ Otázka je dlouze hledána a nečetli jste-li Dostojevského román, nemusí být odpověď jasná. Její interpretaci můžeme nechat na divákovi.
Zajímavý pokus se odehrál v postavách Dmitrije, Alexeje a Ivana: v retrospektivách vystupoval i otec Karamazov, avšak vždy rozmlouval pouze se dvěma svými syny a třetí herec si zahrál otce. Role se často střídaly, orientaci diváků napomáhaly rekvizity. Doufejme, že to byl záměr, ale často se role přehazovaly mezi herci v tak rychlém sledu, až bylo těžké sledovat, která postava zrovna mluví ústy Jana Budaře nebo Jiřího Vyorálka. Herci se překonávali, nejvýraznější byl určitě zmiňovaný Vyorálek. Trochu nepochopitelná zůstala postava Kateřiny Ivanovny Verchovcové. Ta byla ztvárněna Gabrielou Pyšnou, která se však na derniéře svého úkolu nezhostila příliš se ctí, ale spíše s mírnou afektovaností a přehráváním.
Přes náladu, již dokázala tato část vyvolat, stejně nepovažuji (v rozporu s autory inscenace) Bratry Karamazovy za vrchol tetralogie. Idiot se podle mého názoru stal přímým úderem na solar pro pochybovače a nevěřící hlasy, ozývající se nad brněnskou scénou. Morávek se nedopustil jediného rušivého elementu. Neruší příliš hlasitá a kontroverzní hudba, pohyb herců není veden rušivě a levně do hlediště, interpretace psychologie zde vyvažuje zájem o otázky víry. Cítíme tu srdce drásající souvislost s Holbeinovým obrazem Těla mrtvého Krista, který provází celou tetralogii, ale není nám to okatě podsouváno. Kristus byl zpodobněn stejně lidsky jako román Dostojevského a jako drama Husy na provázku. Nejsilnější dojem a pocity souznění v nás vyvolává postava Čtenářky Dostojevského (Lebeděvová – Simona Peková). Čte a její deprese a vypjaté emoce ji sžírají nesnesitelnou bídou a utrpením postav. Je tu cítit nemalá podobnost s Fillovým Čtenářem Dostojevského. Jako jediná prožívá s divákem děj a dává najevo své city, které nenechají divákovo oko suché. Jedinečnost této postavy je zvýrazněna tím, že ostatní jsou usazeny kolem hlediště, přihlížejí ději, ale nedávají najevo jediný náznak emocionálního rozrušení. Postava Knížete Myškina, v níž přímo září genialitou Jiří Vyorálek, nás dohání až za hranice obdivu. Životní osudy člověka, navracejícího se do Petrohradu ze sanatoria ve Švýcarech, jsou samy o sobě dojemné. Ale když se seznámíme s jeho ochotou, obětavostí a zvýšeným citem pro lidské povahy, zamilujeme si ho stejně podivným citem souznění, jako nejedna žena z petrohradské společnosti. Nechybí tu ani trpící milenec a hříšník Parfen Rogoži (Luboš P. Veselý / Marek Daniel) s nestoudnou, ale přesto nešťastnou Nastasjou Filipovnou – Evou Vrbkovou. Divák si z této kombinace, která se před ním najedou zjeví na jevišti, odnáší doslova pocuchané nervy a otázku, proč Dostojevského postavy byly tak nepopsatelně tragické. Dramatizace této knihy je dílem Josefa Kovalčuka a jeho výkon je naprosto obdivuhodný. Stejně jako hudba Petra Hromádky a výkon Jana Štěpánka, autora scény. Tu si herci téměř sami upravují během hry. Je jednoduchá, ale přitom dokonalá. Jediné, co na ní vydrží po celou tetralogii, je čtvercový prostor znázorňující jakýsi pokoj, umístěný v pravém horním rohu jeviště. Je upevněn asi půldruhého metru nad jevištěm a je s ním bohatě pracováno. Skýtá možnost náhledu na jiné místo, nebo je součástí děje probíhajícího pod ním.
Běsi – Stavrogin je ďábel jsou hrou, která stojí na jednom hlavním hrdinovi. Démonickou hrůznost a smyslnost propůjčil své postavě Jan Budař. Téměř kočičí pohyby a uhrančivý pohled. Stavrogin ničí city nejprve čisté Lízy Drozdové – Evy Vrbkové. A pak svým doznáním nechutného a zvrhlého činu i city celého města. Vrbková mimo jiné exceluje ve všech svých rolích; je podle mého - spolu s Jiřím Vyorálkem - pokladem nejen brněnské, ale celé české scény. Budař je dokonalý „sólista“. Vyzařuje sílu osoby Stavrogina, ale také jeho rozháranost a strach z nejdůležitějšího kroku. Stavrogin se přiznal k odpornému činu znásilnění, ale také ke špíně své duše a ke ztrátě všech lidských hodnot. Hra jeho zpovědí vrcholí. Popis této postavy je roven popisu nejhříšnějšího z lidí, nelidské postavy ďábla. Jediným trochu kontroverzním prvkem je hudba. Podtrhuje sice sugesci dějové linie a běsnící náladu, která vyzařuje z činů hlavního protagonisty, ale styl velmi příbuzný modernímu technu byl trochu vyčerpávající.
Raskolnikov – jeho zločin a jeho trest byl hned první částí derniéry tetralogie. Petr Janišta ohromil. Výčitky svědomí zmítající v jeho podání hrdinou importovaly divákovi do krevního oběhu celé dílo Dostojevského. Hudba mrazila poslední horkou krev: ve vypjatých situacích zní tóny až příliš hlasitě, světlo má často bílou barvu zářivky a poblikává. Scéna disponující šedožlutavou barvou hovoří o pocitech ztráty sebezáchovy. Všechno se odehrává v silném znepokojení. Vražda lichvářky je symbolická. Sekera je zaseknuta do dřevěné stěny jeviště a zůstává tam po celé představení. Dokonce i při dalších hrách, jako by jí nestačilo znepokojovat jen Rodiona Romanoviče Raskolnikova. Herci jsou zároveň i vypravěči. Scéna, kdy Lizaveta přijde jako vypravěčka a zároveň oběť poprvé na scénu a má v rukou velký rudý vak, je působivá a zároveň strašlivá. Eva Vrbková se postaví čelem k publiku a vyřkne ortel nad svým životem.
Všechny tyto prvky a vyprávěcí postupy nezprostředkovávají divákovi pouze dílo Dostojevského, hra dokáže navodit stejné pocity a rozpolcené emoce, v jakých se zmítají její postavy. Stejně jako když se zatajeným dechem čteme knihu, zajíkáme se neurčitým strachem ze strhujících scén Roďovy cesty k vykoupení. Z Raskolnikova se stává štvaná zvěř a nakonec polapená bestie. V posledních chvílích divadelní zpracování kývlo Dostojevskému a Raskolnikov nakonec dává na radu Soni – Gabriely Ježkové. Procitne k víře, přizná svůj zločin a hra končí. Surrealistická atmosféra zajistí, že se nás týká katarze hlavního hrdiny stejně jako psychické vypětí a duševní boj všech ostatních postav. Ženské postavy jsou tu také nezapomenutelné. Lichvářka Alena Ivanovna – Simona Peková, jejíž duše nelidské bestie jako bájná Lítice pronásleduje Raskolnikovovo svědomí, byla snad ještě expresivněji pojata v kontrastu s čistou, bílou Lizavetou – Evou Vrbkovou.
Celé sobotní zpracování bylo ovšem ve znamení prolínání, návaznosti a ukázky toho, jak si autoři uvědomili synchronnost Dostojevského díla. Tento nepřehlédnutelný záměr propojit v divákovi všechna čtyři díla se promítl do dvou hlavních postupů. Prvním z nich bylo střídání částí Běsů, Zločinu a trestu a Idiota. V praxi to vypadalo tak, že přestávka oddělovala např. první část Raskolnikova, na níž navázala první část Idiota. Nakonec jste zhlédli pouze přestávkou přerušené Bratry Karamazovy jako završení nejen celého divadelního dne, ale také vyvrcholení Dostojevského románů.
Druhý postup byl mnohem méně zachytitelný. Vladimír Morávek nechal v pozadí scény vystupovat postavy z jiných her. Občas jen prošly, nebo se na chvilku zastavily a dívaly se, co se na scéně děje. Nebo se jen tak prosmýkly davem jejich siluety. Postupem dne jste se přestali dívat na čtyři hry podle Dostojevského, ale na samotné Rusko a Petrohrad, ve kterém se jakoby současně objevily všechny tyto lidské příběhy, město plné rozháraných duší a hledání Vzkříšení.
Kateřina Lundáková
(21. 4. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2167
Srdce ocelové melancholie
Vše znovu otevřené v Divadle ArchaŠtěpán Sirovátka
( stepan.sirovatka)
Existuje-li cosi jako národní povaha, můžeme klasiky evropského industriálu začlenit do širokého a nesourodého, avšak charakteristického proudu německé hudby (který je v některých polohách reprezentován také komerčnějšími Rammstein, elektronickou scénou či slovinskými germanofily Laibach): písně seversky chladné, využívající melancholickou krásu německého jazyka a vytvářející poetiku „zimního království“ (jak kdosi jednou podotkl v souvislosti s Rammstein). Prostředky, jež tuto poetiku vyjadřují, se však časem proměnily: od původního surového industriálu, využívajícího rachotu rozbrušovačky i atavismu lidských pudů, se skupina na svých několika posledních albech posunula až někam k soudobému šansonu a cizelérskému mistrovství, kdy je textura písně vytvářena přesně odměřovanými tóny a zvuky, které podkresluje omamný šepot Blixy Bargelda (mj. bývalého dlouholetého kytaristy Caveových Bad Seeds).
V Praze Neubauten představili své čerstvé album Alles wieder offen, jež bylo až na titulní píseň přehráno celé a jež skupina zahrnula do svého originálního fanouškovského projektu (za určitý obnos je možno stát se členem komunity „supporters“ a ovlivňovat tak podobu desek či mít exkluzivní přístup k raritním nahrávkám). Dále dostaly prostor písně z předchozího díla Perpetuum Mobile a osvědčené záležitosti typu Sabrina či Die Befindlichkeit des Landes. Jednotlivé písně nemá cenu rozebírat, všechny totiž splývaly v jeden tok, rytmus se za celý koncert téměř nezměnil. Sledujeme šamanský přístup, patrný v noisové hudbě: monolit, kdy každý další kus stupňuje intenzitu vnímání. Tento noise je však důsledně akustický, spoléhající na ocelová srdce pružin a paliček. Nic mezi, jako by skupina nabízela jen extrémy. Velmi dobře to ilustrovaly lampy, zavěšené nad každým ze členů skupiny: potemnělé při tichých pasážích, rozpálené doběla při extrémních hlukových stěnách (Neubauten používají vlastní nástroje, svařené z trubek, či využívají rachotu ocelového haraburdí dopadajícího na zem). Poklid studiových verzí tak často vystřídalo hlasitější aranžmá – Dead Friends či Alles téměř nebyly k poznání a rachotily s optimální razancí. Přesto však dominovala klidná, šansoniérská poloha, známá z posledních desek a dotažená k dokonalosti svého druhu. K nejpovedenějším patřily Ein leichtes leises Säuseln či Die Befindlichkeit des Landes, jejíž titulní slogan „Melancholia“ se na pódiu v tu chvíli zhmotňoval. V této poloze na sebe veškerou pozornost strhával charismatický Bargeld, velmi jistě přednášející texty (či spíše regulérní poezii) i s nonšalancí komunikující s místy nepatřičně rozjíveným publikem.
Koncert byl beznadějně vyprodán a kapele se dostávalo až frenetických ovací, jak je již v Arše zvykem. Za odměnu Neubauten přidávali hodně přes půl hodiny a v závěru si dovolili i malý experiment: všem hráčům se rozdaly kartičky s několika pokyny, jak interpretovat následující píseň. Úkolem bylo najít vlastní invenční řešení a zároveň utajit svůj part před ostatními. Po provedení sehraně působícího kusu pak byly pokyny divákům i spoluhráčům odtajněny. Vedle své vážné expresionistické tváře tak Neubauten ukázali i slušný smysl pro humor.
Einstürzende Neubauten „pouze“ potvrdili očekávání: avantgarda, kterou nabízejí, se již dávno stala klasikou a nic nového vlastně nepřináší. Dokonalost formy a umělecká autenticita to však vynahrazují a posouvají hudbu mimo klasifikační kategorie – neklamný znak každého nadčasového umění.
Štěpán Sirovátka
Einstürzende Neubauten, Divadlo Archa, Praha, 19. 4. 2008.
Playlist: Die Wellen, Nagorny Karabach, Dead Friends, Let’s Do It A Dada, Weil weil weil, Unvollständigkeit, Tagelang Weiss, Rampe / Von wegen, Die Befindlichkeit des Landes, Sabrina, Susej, Ich warte, Ein leichtes leises Säuseln, Heaven Is Of Honey, Ich hatte ein Wort, Alles, Dave, Youme & Meyou.
(21. 4. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2168
Minulost tragikomická?
Proces s Miladou Horákovou obnoven!Klára Soukupová
( ema.stasova)
Češi se stále vyrovnávají se svou komunistickou minulostí. Nedávno vzniklý Ústav pro studium totalitních režimů nebo sporná novela trestního zákona o zákazu propagace komunismu a nacismu jsou toho dokladem, stejně tak jako zveřejnění autentických ukázek závěrečné řeči obžalovaných ve vykonstruovaném politickém procesu s Miladou Horákovou, které vyvolalo rozruch před třemi lety. Nedávno přišel na přetřes soud s jediným žijícím aktérem tohoto procesu – bývalou prokurátorkou Ludmilou Brožovou.
Aktuálnost tématu se nyní promítla i na kulturní scénu. Komorní divadlo Kolowrat – odnož Národního divadla – uvádí v dubnu šest repríz nové opery Zítra se bude... Opera s námětem procesu s Miladou Horákovou je pojmenována podle tehdy populární budovatelské písně Zítra se bude tančit všude. Nadšený tón je kladen do kontrastu k tragice vykonstruovaných obžalob. Celá opera nahlíží vůbec na soudní proces jako na cosi tragikomického, v naší době nepředstavitelného – třídní zápal, vystupňované levicové nadšení stejně jako zaujatost vůči „západním imperialistům“.
Koncepce režiséra Jiřího Nekvasila má spojovat hrůzu a výsměch dohromady. Hra má dvě hlavní postavy – Miladu Horákovou (Soňa Červená) a jejího protihráče, zástupce tehdejší moci (Jan Mikušek). Ten, v obleku, který vypadá, jako by byl z novin (zřejmě má představovat tehdejší veřejné mínění, nenávistnou atmosféru), stylizací připomíná nacistické pohlaváry a viditelně představuje „stranu zla“. Na druhé straně ho jeho grimasy či výstupy zpívané vysokým kontratenorem místy posouvají do role komika.
Stejně tak se rozporu mezi tehdejší skutečností a uměleckým zobrazením využívá u postav vyšetřující komise, které hrají nedospělé děti. Se sveřepým výrazem, načerněnými rty a zakrvavenými řeznickými zástěrami představují soudní mašinérii; nedospělé hlásky poukazují na absurditu a směšnost jejich počínání. Řezníci, kteří sami nevěděli, co dělají. Zbylým protagonistou na scéně je sbor s proměnlivou identitou, který představuje jak anonymní dav, tak svými projevy dokresluje charakteristiku zmiňovaných spoluobžalovaných nebo celé situace. Tento antický „chór“ je tím, kdo se v opeře stará o linii zpěvu. Mnohé části jsou totiž recitativy. Příčinou tohoto mluvního charakteru opery je už samotný zdroj libreta – dílo vychází z autentických dokumentů a záznamů z procesu, jednu chvíli dokonce místo hudby zazní rozhlasový záznam výslechu. Mnohé texty jsou jen výčty – ať už faktických údajů o zatčené Horákové, obviněních nebo o postavách.
Práce takřka výlučně s dobovými texty se odráží i ve scénickém pojetí, které vynalézavě staví na narušování fikce. Orchestr i s dirigentem je umístěn za zpěváky. Vy se tak stáváte svědky vzniku představení a naopak hudební těleso součástí opery. Jeviště je v malém prostoru Kolowratu od hlediště odděleno stěnou, která v průběhu představení mění svou průhlednost. V několika momentech se stává více zrcadlem a vy jako diváci hledíte na sebe, sedící v hledišti – to má vyvolat dojem, že i my jsme součástí procesu, že i my jsme za jeho průběh a závěr zodpovědní.
Je tedy na první pohled jasné, že nejde o operu tak, jak ji známe ve stylu Rusalky či Carmen. Zapomeňte na velkolepé árie – tento kus staví více na gestech a orchestrální hudbě než na melodických partech. Hudba Aleše Březiny vznikala více než dva roky a je na ní vidět, že vychází z filmové hudby, které se Březina také věnuje (Obsluhoval jsem anglického krále, Horem pádem, Musíme si pomáhat, Knoflíkáři...). Přes moderní koncepci opery hudba překvapí svou relativní nekonfliktností, nenásleduje extravagantní tendence současné hudby, ale také neoslňuje. Naopak místy vyznívá plytce a neoriginálně.
Co se týče celkového dojmu, je velmi dobře možné, že budete odcházet z divadla, kroutit hlavou a nebudete vědět, co si o tom máte myslet. Snad že jste se dozvěděli mnoho fakt o neslavném procesu z české historie.
Klára Soukupová
Zítra se bude...
Premiéra 9. 4. 2008
Hudba: Aleš Březina
Autor libreta: Aleš Březina / Jiří Nekvasil
Hudební nastudování: Marko Ivanovič
Dirigent: Marko Ivanovič
Režie: Jiří Nekvasil
Scéna: Daniel Dvořák
Kostýmy: Daniel Dvořák
Sbormistr: Jiří Chvála / Jan Krejčík
Dramaturgie: Ondřej Hučín
Účinkují: Soňa Červená / Jan Mikušek
Dále účinkují: Kühnův dětský sbor, Canti di Praga, instrumentální soubor PurPur
(23. 4. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2169
Sólo pro Jakuba
One man – woman showMarkéta Holanová
( marketa.holanova)
Celé představení zahajuje Jeho etudka se zeleninou. Divák je až na pochybách, jestli nezavítal na pantomimu. V tom okamžiku zazní již avizovaný telefon. Pomocí Jeho replik rekonstruujeme příběh. Ona byla sama doma, protože měl dorazit opravář, aby dal do pořádku pračku. „To je ale fajn, že to byl příjemný člověk. Cože? Jemný? A uměl to s nářadím? Hmm... Samozřejmě, že jsem rád, když se cítíš dobře!“
Nenápadná manipulace plynule pokračuje. Její síla se ukáže ve chvíli, kdy na scénu vstupuje Ona. Přišel čas podívat se na situaci z jiného úhlu. Pravdivějšího? Kdo ví! V rytmu tanga Kohtalon se rozplývá nejen jemný opravář praček, ale i námi vytvořená představa o tom, co se vlastně stalo.
Nejvýstižnější charakteristika bude lakonické konstatování: je to prostě hra. Hra pro diváka i s divákem. Scénu tvoří stůl, dvě židle, otočné zrcadlo. Představení beze zbytku využívá potenciál rekvizit i scény, ale především fantazie. Pěkná stolní lampička poslouží nejen jako vodovodní kohoutek, žehlička, ale i jako mikrofon. Zlatým hřebem večera se stávají nečekaně židle. Po rozložení na prvočinitele (opěrka, sedák, nohy) se obyčejná thonetka mění v tanečníka nebo vášnivého milence, což zdaleka nevyčerpává její možnosti. Ve spolupráci se stolem se židle stává i výkonnou pračkou, což ocení především Ona.
Jakub Folvarčný podává ve dvojroli Jeho a Jí strhující výkon. Celá hra stojí na jeho schopnosti přesvědčivě vytvořit dvě individuality, což se mu bez debat podařilo. Variabilní scéna ve spolupráci s fantazií diváka mu zdatně sekunduje. Ušima podzimu je výborné představení s jedním hercem, dvěma postavami a bezpočtem interpretací.
Markéta Holanová
Ušima podzimu
Hraje: Jakub Folvarčný
Scéna: Ivana Kanhäuserová
Hudba: David Hlaváč
REŽIJEŽIVOT
Premiéra: 11. 4. 2008. Divadlo Disk
Ušima podzimu
Ušima podzimu, Jakub Folvarčný.
© Ivana Kanhäuserová
(26. 4. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2174
Taneční různorodost v Ponci
Když se spojí ladnost a vtipKristýna Horáčková
( kristyna.horackova)
Sobotní večer (12. 4. 2008) v divadle Ponec patřil třem choreografiím – s Proposition vystoupila skupina DOT 504 pod vedením Lenky Vágnerové, sólistka Lea Čapková zatančila svou Hechizada de Luxe a poslední vystoupení patřilo VerTeDance a mělo název Třiačtyřicet slunce západů.
Čtveřice tanečníků (dva muži a dvě ženy) a touha po moci – každý ji na chvíli uchopí do svých rukou a vládne ostatním. Jakým způsobem a na jak dlouho záleží pouze na něm – někdo najde svou podstatu v roli dirigenta, který svému „orchestru“ (zbývající trojici) z vyvýšeného místa přesně ukazuje (a především rozkazuje), co mají dělat, další se promění v diváka představení, které se hraje pouze pro něj a jehož děj může sám určit… Vždy je někdo zneužíván, ponižován a ovládán, zatímco druhý se opájí mocí. Výrazným prvkem, který se na jevišti často objevoval, byly krabice různých velikostí. Tanečníci s nimi hráli poťouchlou hru s prostorem, především když se do některé částečně skryli, po dalších se plazili nebo některé tlačili před sebou. Preciznost pohybů, přesně propracovaná technika, výraz a především nápad a vtip – to vše jsou atributy, které DOT 504 rozhodně nechybí.
Druhým vystoupením bylo sólo pro tanečnici Leu Čapkovou. Autorka se při vzniku choreografie údajně inspirovala hudbou Marka Kopelenta – o to víc diváka zarazí, že více než polovinu jejího patnáctiminutového vystoupení je absolutní ticho. To je ovšem asi v polovině narušeno neuvěřitelně hlasitým chrápáním, ozývajícím se z hlediště. Diváci se (logicky) začínají tiše smát, tanečnice zachovává kamennou tvář a sousedi se usínajícího muže snaží nenápadně vzbudit – ten ovšem nereaguje a „zařezává“ čím dál tím hlasitěji. Představení se dál nese v tomto duchu – naprosté ticho rušené pouze oddychováním sólistky, občasným plesknutím bosé nohy o podlahu a hromovým chrápáním. Divák sedící ve tmě, kterou rozlamuje jen kužel světla osvětlující tanečnici, tak nějak neví, co si vlastně má myslet. Choreografie graduje a přichází nejvypjatější chvíle, kdy se sólistka dostává do vyhrocené taneční pozice, odhazuje tvář tanečnice a nasazuje masku největšího zoufalství – začne tedy tichounce volat o pomoc, posléze přidává na hlasitosti a v okamžiku, když se už její pád zdá nevyhnutelným, se z hlediště ozve překvapený výkřik: „Co je?“ Pán se tedy probudil, v sále zhasnou světla a překvapení diváci se po chvilce překvapení začnou smát a tleskat – jen málokomu v této chvíli nedošlo, že přesné načasování nebylo dílem náhody, ale záměrem, a tudíž i ospalec v hledišti byl svým způsobem součástí této neobvyklé choreografie…
Po technické pauze, ve které jsou diváci vyhoštěni ze sálu, následuje závěrečné vystoupení. Podium je posypané jemným pískem, na pozadí jsou promítnuté stíny, které nápadně připomínají písečné duny, a do toho se prochází malý chlapec – nic nás nenechává na pochybách, že poslední choreografie je inspirována Exupéryho knihou Malý princ. Prince tentokrát nepotkává pilot, ale tanečnice, která v pískových stopách hledá především sama sebe. Možnosti, které přináší tanec s dítětem, jsou pro zkušeného tanečníka obrovské a Tereza Ondrová je s přehledem využívá. Chlapec tentokrát nechce „namalovat beránka“, ale udělat houpací křeslo nebo rozhlednu – a lidské / ženské tělo se náhle mění, tvaruje a všechna princova přání jsou splněna. Západy slunce jsou roztomile předváděny pomocí „prasátka“ – odrazu zrcátka, které má Malý princ u sebe. Jeho odchodem na vzdálenou planetu ale příběh objevování vlastního já prostřednictvím tance rozhodně nekončí…
Závěrečná lyrická choreografie byla tedy příjemnou tečkou na dobrou noc, ve které se snad rozplynuly i předchozí rozpaky konzervativnějších diváků ohledně směřování moderního tance.
Kristýna Horáčková
(27. 4. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2180
Emoce v ocelárně
Dostojevský námi žitý – a konečně v současném českém filmuKateřina Lundáková
( katerina.lundakova)
Film se odehrává v krakovské ocelárně, kam dorazila skupina herců pražského divadla. Mají zde na alternativním festivalu zahrát jevištní adaptaci vrcholného románu Dostojevského Bratři Karamazovi. Zpracování se pak prolíná s příběhy a někdy i komickými epizůdkami samotných herců. Působivá je tragédie jednoho z přihlížejících údržbářů továrny. Zemře mu syn, což nepřehlédnutelně koresponduje se smrtí v Bratrech Karamazových, kde zemřel malý synek kapitána Sněgirova.
Děj vychází ze soudního přelíčení s Dmitrijem a odbíhá do retrospektivy. Gradováním příběhu se stále více prostupují životy herců s příběhem. Tyto prvky v sobě nese i poslední z filmů Davida Lynche uvedený v našich kinech, který si s takovými paralelami dokázal odvážně pohrát až k maximální absurditě. V Inland Empire totiž začali herci skutečně žít osudy svých postav. Zelenka tím vyjádřil nadčasovost románu, což může vyhlížet jako klišé, ale určitě má klíčový význam. Žijeme totiž příběhy a ptáme se na otázky, které už Dostojevský popsal. To je na díle veliké.
Lynchův snímek nám připomene i lehce mystifikační vsuvka, která je v Zelenkově filmu: černé divadlo, které hraje polský loutkář s plyšovým medvídkem. Loutka komicky vypráví o zatracení a její vyprávění má stejné styčné body s filozofickými a náboženskými tématy Dostojevského románu. Motiv loutek, které podobenstvím představují osudy svých postav, je metaforou i v Inland Empire.
Příběh Karamazových stojí na ústředních postavách a tak trochu opomíjí psychologii postav ostatních. Naříklad postava Lízy je poněkud zploštělá. Její zařazení do filmu působí dojemem, že sem bylo „nasoukáno“ vše, ale na úkor smysluplnosti. Koho vlastně považovat za hlavní postavu? Ivan Trojan je nepřehlédnutelný. Mistrovsky pojat je také Ivan Karamazov. Jeho postava připomíná filozofa, který se zabývá otázkou theodiceje, otázkou zla ve světě. Bůh nemůže existovat! Nedovolil by všechna ta zvěrstva. Dokonalé prolnutí postavy a hercových emocí je zřejmé při rozmluvě herce s údržbářem o životě, tragédiích ve světě a nouzi, kterou máme v sobě. Otázku víry však film řeší rozporuplně. Nešťastný otec ještě stále oproti Ivanovi věří. Na konci ale víru ztácí, zastřelí se. To je nedopracované. Dostojevský přece nechtěl říci, abychom víru ztratili, jeho postavy měly dojít ke vzkříšení. Ale ve filmu Petra Zelenky k němu došel pouze Dmitrij.
Diváku, který si nenechal ujít představení Husy na provázku Bratři Karamazovi: Vzkříšení, jistě neujdou nápadné podobnosti mezi zpracováními. Do role kapitána Sněgirova je znovu obsazen Jan Kolařík, obě postavy jsou jako přes „kopírák“. Závěrečný epitaf nebo apokalypsa, kterou zpívá Líza, má naprosto stejnou poetiku i melodii kostelní modlitby. Ďábel, nestvůra v hadím hávu, vypadá téměř identicky. Nevěřím, že by dílo Dostojevského vyvolávalo tak přesné dojmy, že by mohla vzniknout natolik stejná zpracování nezávisle na sobě.
Film částečně opomíjel metafyzický rozměr předlohy. Nahrazen je typickými Zelenkovými scénami komiky, mystifikace a fikce, a také výrazným postmoderním prostředím továrny, které nese emoční prvek zpracování na svých bedrech. I přes tuto výraznou snahu o sdělnost, přístupnost a snahu šokovat je to film, který konečně divákovi přináší opravdový kulturní zážitek. Režisérovi se podařilo sem přenést emoce, které je možné zažívat v divadelním sále před naživo hrajícími herci, což se dá hodnotit jako veliký přínos české kinematografii.
Kateřina Lundáková
Karamazovi (ČR / Polsko, 2008, 110 min)
Režie: Petr Zelenka
Hrají: Ivan Trojan, Igor Chmela, Martin Myšička, David Novotný, Radek Holub
(27. 4. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2183
MyjsmeskupinaTataBojszHanspaulky
Tady končí veškerá Delta!Markéta Holanová
( marketa.holanova)
Večer otevřela výše jmenovaná skupina Oswald Schneider. Pro obě seskupení je typická směs samplů a živé hudby, Oswald Schneider se pohybují spíše v oblasti jazzu, oproti tomu je zvuk Tata Bojs výrazně elektroničtější. Dalším výrazným znakem koncertů Tata Bojs je scénická propracovanost, pocházející většinou z dílny Milana Caise, mj. absolventa AVU. Rekvizity na Deltě tentokrát nahradila práce se světlem a slušivá uniformnost černých košil a barevných kravat.
Úvodní nostalgickou vzpomínku Milana Caise („Kolik jsme tu strávili času hraním a nahráváním!“) a Mardoši („Akolikčasujsmestráviliuváděnímpísniček!“) odvála Toreadorská otázka z alba Futuretro. Celý koncert se pochopitelně nesl ve znamení lehké nostalgie a starých a starších písní z alb Futuretro a Ukončete nás... Opravdu rozkošný byl miniblok ryze pamětnických skladeb, které znali pouze skalní příznivci chlapců z Hanspaulky. Největší úspěch sklidil Mardoša s písní Ach, lásko, ach, vrať se mi, ách, především proto, jak sám řekl: „Tuhlepísničkuzpívámcelousám!“
Diváci se odmítali smířit s koncem koncertu, a tak přišly na řadu přídavky (legendární Jaro či Attention Aux Hommes). Ale ani řada přídavků nezchladila vášně posluchačů. Poslední možnost tance se objevila v tento večer již jednou hrané písně Dostali sme. Jak řekl Milan Cais: „Je z doby, kdy se tancovalo pogo, tak nám ukažte, jestli si to ještě pamatujete.“ V tu chvíli propuknul pořádný kotel a já pochopila noticku u pozvánky na tento koncert – R. I. P. Delto!
Markéta Holanová
Tata Bojs + Oswald Schneider
26. 4. 2008. Delta, Praha.
(30. 4. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2192
Když blbec vládne moudrému, slabý silnému, ohavná krásnému...
Návrat Kunderovy Ptákoviny na domácí divadelní scénuAndrea Fiřtíková
( andrea.firtikova)
Děj Ptákoviny se odehrává ve školním prostředí nejmenovaného města v neurčité době. V popředí příběhu stojí dva silní muži ve vysokém společenském postavení – Ředitel školy a Předseda města, kteří zdánlivě ovládají okolní svět.
Ředitel vládne tvrdou rukou ve škole. Učitelský sbor k němu tupě vzhlíží a poslouchá jej na slovo. Ještě větší autority se dostává Předsedovi. V jeho postavě se skrývá zároveň maminčin mazánek strachující se o vlastní jistotu i diktátor města. Má kontrolu nad všemi a jeho špehové jsou rozeseti po celém městě.
Zápletka hry začíná nicznamenající kresbou kosočtverce na tabuli Ředitelem. Tato nemravnost vyskytující se na školní půdě vyústí v místní monsterproces, kdy jsou potrestáni nevinní. Ředitelovou malicherností je potupena i jeho milá, učitelka Eva. Proto se Ředitel uchýlí k pomstě, jež se však nakonec obrátí proti němu.
Na první pohled jsou Ředitel a Předseda pány situace a strůjci vlastních i cizích osudů. Ženské postavy postávají spíše v pozadí. Jsou tiché, avšak silné. Nenápadným nátlakem posouvají muže do pozic, v nichž je chtějí mít. Vždy dosáhnou svého a dokáží mužské protějšky skvěle obehrát.
L. Smoček nesahá ve svém nastudování Ptákoviny k žádným režijním novátorským kouskům. Drží se pevně Kunderova textu a tato metoda zde funguje velice efektivně. Předkládá nám silný příběh, který nás rozesměje svou komičností a zároveň vyděsí svou hrůzností. Drama je autentické díky výkonům hereckého souboru Činoherního klubu. Ondřej Vetchý představuje Ředitele – muže, kterému jde o to, aby nic nevěděl o svém okolí, ale přitom tvrdě vládnul. Oprávněně byl Jaromír Dulava oceněn za své ztvárnění Předsedy hereckou osobností Divadelních novin (roč. 17, č. 17). V jeho podání se Předseda dokáže v okamžiku přeměnit z maminčina mazánka v tyrana, jenž s radostí trestá a ovládá své okolí. Dulava dokáže vystihnout pravou podstatu postavy a s každým svým výstupem přináší silný divácký zážitek. Mužské osobnosti jsou ve Smočkově inscenaci v popředí. Ženy zdárně sekundují a naplňují své role.
Scéna Luboše Hrůzy umožňuje zdánlivě jednolitý prostor jeviště rozčlenit pomocí světelných efektů na tři prostory, čímž splňuje svůj hlavní úkol, avšak mohla by být rafinovanější a složitější.
Smočkova inscenace se opírá o skvěle vystavěný text, který je i po letech stále aktuální. Ačkoli se ve hře odráží politická situace doby vzniku (konec 60. let), zpodobnění totalitního systému není jediným tématem, který se zde objevuje.
Stopy totalitarismu najdeme v nesmyslném procesu, v přiznání nevinného k nespáchanému a v krutém trestu. Předseda špehuje ostatní a vede si o nich spisy. Kdybychom nevěděli, že takové praktiky byly ještě před listopadem ´89 běžné, asi bychom se smáli takové nadsázce. Kundera v šedesátých letech nastavoval zrcadlo společnosti. V současné době nám ho jeho hra nastavuje znovu. Kdo dnes netouží po moci? A co všechno jsme ochotni pro ni udělat? Kdo nekontroluje, zda proti němu ostatní nekují pikle?
V dramatu se objevuje kunderovské téma malicherného žertu, který vyústí v potupení. Následující pomsta není završena vítěžsvím. Ba naopak – je korunována osobní prohrou.
Andrea Fiřtíková
Milan Kundera : Ptákovina
Činoherní klub
Premiéra 19. 9. 2008
Režie: Ladislav Smoček
Hrají: J. Dulava, O. Vetchý, L. Žáčková, M. Procházková, L. Skopalová a další.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 1 (33), 24. 11. 2008.
(31. 10. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2218
Ne ty se nebojíš
Další mílový krok Lenky DusilovéEma Stašová
( ema.stasova)
Na projektu Eternal Seekers se vedle Dusilové podílela skladatelka a klavíristka Beata Hlavenková, klarinetové kvarteto Clarinet Factory a básník Bogdan Trojak, který pro „Věčné hledače“ napsal většinu meditativních textů.
Lenka Dusilová začínala jako rocková zpěvačka. Ač se dnes své divoké minulosti straní a realizuje se v méně přímočaré hudbě, rockový feeling se jí z barevného, plného hlasu nevytratil. Minimalistickým aranžím, které by bez jejího zpěvu snadno zmonotóněly, dodává dynamiku: to když se s uchem posluchače mazlí v neoposlouchaných polohách a neohroženě experimentuje na pokraji kakofonie. Nechybí ani zpěvaččina proslulá svahilština, s jejíž pomocí se leckdy vyjádří lépe než slovy.
Mimochodem, slova… Dusilová se textařsky vypracovala na přijatelnou úroveň, její dva příspěvky (Spirály, Louče) tvoří celkem důstojnou společnost Trojakovi, písničkáři Martinu Rousovi (Půlnoc) i zhudebněné básni Františka Halase (Ohně).
Beata Hlavenková rozeznívá struny klavíru tu něžně, tam divoce, něco málo i zapěje a je podepsaná pod většinou aranží. Clarinet Factory jsou tak nějak stabilně alternativní, ale co víc chtít po klarinetech? Ačkoli rovněž hosté projektu hrají perfektně, první housle Eternal Seekers zkrátka spočívají pod bradou Dusilové. Asi to bude jejím věčným (a zdá se přirozeným) hledačstvím; právě ono jí umožňuje kombinovat školenost s intuicí, líbivost s novátorstvím, rozum s citem, pýchu s pokorou, divoženství s introverzí… A snad proto zpívá tak procítěně Halasovy verše, že „ne ty se nebojíš a dávno víš / že noc je vláhou smyslů tvých / a poznáním chlad hrobu zteplal již“.
Ema Stašová
Eternal Seekers, edice Respekt 2008.
Luny pat; Komíhání; Verše; Ječmínek; Půlnoc; Úzký dům; Dżdżysto; Ohně; Spirály; Louče; Pro Lenku; Za vodou.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 1 (33), 24. 11. 2008.
(1. 11. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2223
Greenspan nad Libní
První expozice nového pražského centra moderního umění DOX vítá v kapitalismu.Helena Povolná
( helena.povolna)
Tvář muže, jehož slovo dokáže zapříčinit krach státu, podle založení láká či odrazuje návštěvníky první zdejší expozice. Tu kurátoři vedeni uměleckým šéfem projektu, bývalým ředitelem Národní galerie, Jaroslavem Andělem nazvali Vítejte v kapitalismu! Název si vypůjčili od španělského výtvarníka a bývalé popové star José-María Cana, který v DOX pod tímto názvem hostům slavnostního otevření dokonce osobně představil jednu ze svých expozic. Jde o sérii maximalistických enkaustik (tradiční techniky pravoslavných ikon) představujících stylizované výstřižky z novin, které si hrají s motivem ikon světa dnešního: oligarchy, průmyslníky nebo ekonomy, mezi nimi třeba právě Alanem Greenspanem.
V podobném duchu se nesou i jeho další jeho expozice instalované „ve věži“, jak říkají na české galerie neobvykle dobře informované a přívětivé slečny kustodky. Soubor Proč pronajímat, co můžete koupit pracuje s výřezy z novinových inzerátů s náležitým obrazovým doprovodem nabízejících služby prostitutek. O patro níže instalované Financial Times přinášejí symboly tohoto vlivného listu – na typicky růžovém pozadí vyvedené grafy o pohybech cen nejdůležitějších burzovních titulů. Závěrečná instalace Černé na bílém zvětšeninami kontroverzních novinových titulků ironizuje svůj vlastní název, tedy schopnost médií zobrazovat pravdu.
Dominantního Cana doplňuje monumentální, ale například návštěvníkům Městské knihovny v Praze dobře známá instalace Sediment od Mateje Kréna. Vzhledem k tomu, do jakých rozměrů a tím i významových kontextů dokázal Krén v Sedimentu svůj nápad – vrstvit knihy a konfrontovat tak jejich symbolickou hodnotu a materiální existenci – rozvinout, stojí za to další variaci na toto téma umístěnou v DOX vidět.
Takzvaná nová média reprezentuje videoinstalace Falling Times od Michaela Bielického a Kamily B. Richter, která otevírá další zajímavé téma: vše do sebe pojímající a vše znečisťující informační tok. Jakoby stranou stojí instalace prezentující projekt uměleckého Archivu, který od roku 1984 sestavuje teoretik Jiří Hůla. Do prostoru jakéhosi bludiště ji za pomoci banánových krabic zhmotnil výtvarník Dominik Lang. Počáteční nejistotu, zda jste nepřišli na návštěvu uprostřed stěhování, ztratíte až během několika minut rozpačitého přešlapování, které má ale smysl překonat.
Ambicí galerie DOX, která vznikla ve skutečně impozantních industriálních prostorech renovovaných architektem Ivanem Kroupou, je stát se centrem srovnatelným s londýnskou Tate nebo Muzeem moderního umění v New Yorku. Iniciátor a mecenáš projektu Leoš Válka, který si do poradního sboru galerie přizval řadu zvučných jmen, říká, že v DOX chce umění otevřít lidem, jak je tomu ve světě zvykem. Ambice jsou to neskromné a koho by mohlo v Praze překvapit, že je při jejich realizaci, na rozdíl od výše zmíněných zahraničních kulturních stánků financovaných z veřejných rozpočtů, odkázán jen na pomoc osvícených soukromých dárců…
Snad i proto musela otevření tak nadějné galerie provázet skutečně masivní reklamní kampaň. Málokdy patří téměř všechny reklamní plochy podél pražské jižní spojky jednomu inzerentovi, tím spíš podniku kulturnímu. DOX vzniká v době paradoxů, simultánního přesycení a nedostatku. V prostoru zahlceném informacemi, který první expozice DOX ironizuje, je vše odsouzeno stát se klišé. A doplatila na to i ona sama: o všem, na co upozorňuje, jsme už četli nebo přemýšleli. Ale i to je výpověď celkem platná.
Jestli se v horizontu několika let bude globalizovaná intelektuální smetánka bavit hovory o tom, co právě vystavují v DOX v Praze, se můžeme zatím jen dohadovat. Za sebe mohu říct, že bych takovou diskusi poslouchala velmi ráda.
Helena Povolná
Vítejte v kapitalismu! galerie DOX, 19.10.2008–8.2.2009.
Více informací o galerii a doprovodném programu na www.doxprague.cz.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 1 (33), 24. 11. 2008.
(2. 11. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2224
Hlas generace
Jak Conor Oberst spasil AmerikuSabine Smitko
( karolina.demelova)
Když se těžko překonatelné album „I’m Wide Awake...“ umístilo v Billboard Charts, stal se z genialního dítěte Conora Obersta opravdový písničkář a proroctví hudebních kritiků o novém Bobu Dylanovi se naplnilo. Když následující Cassadaga šokovala prapodivnou kombinací americany, world music a epického country-rocku, nikdo nevěděl, jestli tohle je naprosté vyčerpání a konec kariéry, nebo jenom protest proti škatulkování a symbolu, který z něho udělali. Teď je tu bezejmenné album, pro které vytvořil kapelu s názvem Conor Oberst and the Mystic Valley Band.
Stylově se v něm dají najít všechny žánry, které jsou pro Conora charakteristické. Zběsile tu uhání rock‘n‘roll a připomíná punk v „I Don‘t Want to Die (in the Hospital)“, hymnicky tu zaznívá indie v „NYC – Gone, Gone“, trampsky tu hraje folk a jeho parodie ve formě houkajících vlaků, objevuje se i písničkářství ve své nejčistší podobě. A jsou tu i typické texty, které mistrovsky proplétají excesivní a často sebepožírající analýzu nitra spolu s impresionistickým pohledem na to, co se děje kolem: ať už je to krása okamžiku nebo nepřímá, ale účinná kritika politických a společenských poměrů. Nejdokonalejším důkazem toho a zároveň nejlepší písničkou je „Lenders in the Temple“, kde metaforicky popisuje pocit uzavřenosti a nemožnosti úniku ze sebe a z okolností.
Dalo by se říct, že tahle deska je cestou zpátky. Zpátky ke kořenům songwritingu, kde vážně neobvyklý hlas, který si sem tam zafrázuje jako Bob Dylan a sem tam se zatřese jako Daniel Johnston, ale stále zůstává jedinečným, a kytara postačí k tomu, aby se nazpíval celý svět.
Sabine Smitko
Conor Oberst and the Mystic Valley Band: Conor Oberst. Universal Music.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 1 (33), 24. 11. 2008.
(3. 11. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2229
Sedmé nebe není jen pro mladé
Milostný příběh dvou důchodcůOlga Pavlova
( olga.pavlova)
Snímek Sedmé nebe německého režiséra Andreasa Dresena ruší tabu klasických filmů o lásce a milování, možná proto se stal jedním z vítězů canneské sekce Un Certain Regard. Pro běžného diváka není obvyklé sledovat vášnivé scény se seniory v hlavní roli. Ale možná i v tom spočívá krása tohoto filmu, který nezobrazuje důchodce jako tvory, kteří ztratili chuť k životu, naopak, jsou naplněni touhou po lásce, změnách, nových zážitcích a často i sexu a není mezi nimi a mladými lidmi rozdílu, jedině se liší v počtu vrásek na čele.
Pravděpodobně by se scénář a zároveň i film zdál nezajímavým, kdyby hlavními hrdiny byli lidi ve věku 25 až 35 let. Vdanou ženu už přestává přitahovat její manžel, i přes výčitky svědomí se s ním rozejde, nastěhuje se ke své nové lásce a bývalý manžel nato spáchá sebevraždu. Mohl by to být tragický příběh béčkového amerického filmu.
Andreas Dresen však milostný příběh natáčí jinak, s obrovským důrazem na detaily. Zajímá se o vnitřní život Inge (Ursula Wernerová), která se zcela nečekaně, i pro sebe samu, zamiluje do Karla (Horst Westphal). Inge předtím žije v panelovém domě, tak dobře známém nám všem, s věrným, ale strašně nudným manželem Wernerem (Horst Rehberg), má už dospělou dceru, která má také děti, a zdá se, že nic nového a nečekaného v jejím životě nebude, zbývá jedině v klidu čekat na smrt. Ale v ten okamžik její život teprve začíná.
Film Sedmé nebe je hodně působivý, smutně a vesele zároveň otevírá téma lásky v pokročilejším věku. Tento snímek je něčím více než milostným příběhem anebo trojúhelníkem mezi Inge, Wernerem a Karlem. Je to příběh, který připomíná, že vztahy jsou složité a bolestivé bez ohledu na věk.
Česká premiéra filmu proběhla 4. října za účasti herečky Ursuly Wernerové, představitelky hlavní ženské role, v rámci festivalu Der Film, do kin snímek vstoupil 9. října.
Olga Pavlova
Sedmé nebe (Německo, 2008, 98 min)
Režie: Andreas Dresen
Hrají Ursula Werner, Horst Rehberg, Horst Westphal, Steffi Kühnert
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 1 (33), 24. 11. 2008.
(5. 11. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2238
Příběh bisexuální kozy
Jak dopadl historicky první animovaný film v ČeskuSimona Drtinová
( simona.drtinova)
Hlavními postavami příběhu jsou Kuba s Kozou, kteří přicházejí do Prahy, aby splnili Kubův sen stát se řezbářem. Nejdřív zkouší štěstí při stavbě Karlova mostu, ale zde mu pšenka nekvete. Štěstí se na něj usměje, když potká Mistra Hanuše, který shání řezbáře. Při práci se Kuba seznámí s Mácou, do které se zamiluje. Koza samozřejmě žárlí a uraženě od Kuby odejde. V této fázi zasáhne do děje Hanušův student Matěj. Ten pošle pražským konšelům udavačský dopis, kde Mistra obviní, že chce Orloj vystavět i v jiné zemi. Hanuš je za trest oslepen. Rozbije Orloj a umírá. Z jeho zničení je obviněna Máca. Kuba ji zachrání pouze v případě, že Orloj opraví, jinak bude Máca popravena. Pomůže mu jeho věrná Koza, nebo na něj „hodí bobek“?
Nejlépe bych hodnotila postavičku Kozy, i když v jedné chvíli není jasné, zda se jedná o kozu, nebo je to vlastně kozel. Některé postavy jsou nadbytečné – postava čehosi chlupatého, mající pouze nohy, se vyskytuje asi jen pro laciné pobavení diváků. Mě však moc nepobavila. Téma podtitulu, resp. žánru pověsti, je splněno například v postavě Mefista.
Velmi se mi líbila hudba. Jeden z nejlepších momentů filmu je odhalení Orloje, k čemuž velkou měrou přispěla právě hudební kulisa. S grafikou už je to horší. Záběry budov jsou rozostřené, až jsem měla kolikrát pocit, že mi neslouží zrak. Film je avizován jako komedie. Pár humorných momentů bych zde našla, ale rozhodně jsem neodcházela z kina s pusou rozesmátou od ucha k uchu.
Na závěr se hodí klasické: neurazí, nenadchne.
Simona Drtinová
Kozí Příběh: pověsti staré Prahy (ČR 2008, 80 min)
Režie: Jan Tománek
Hrají: M. Bočanová, M. Hádek, J.Lábus
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 1 (33), 24. 11. 2008.
(5. 11. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2239
Dvakrát Spálený
Koktejl hudby Jana SpálenéhoBarbora Krucká
( barbora.krucka)
Blues a nejen to hraje Amatérské sdružení profesionálních muzikantů už od roku 1984.
Z původního obsazení Jan Spálený – František Havlíček – Petr Kalandra zbyl Jan Spálený, název skupiny a plnokrevná mužská něha, kterou se Spáleným v jeho i převzatých, přebásněných písních třeba od Toma Waitse nebo Raye Charlese zhudebňují Filip Spálený, Filip Jeníček, Michal Gera a Radek Krampl.
O tom, že jde o profesionální hudebníky, nebylo pochyb už od prvních tónů – se svými nástroji, jako je například netradiční vibrafon Radka Krampla, jako by byli srostlí a celá skupina tvořila jediný melodickorytmický organismus, kde se našel prostor pro strhující sóla každého z muzikantů.
Hudba Jana Spáleného, jak se zdálo z poněkud nesourodého obecenstva, má co říct aspoň třem generacím. Vícegenerační bylo i obsazení samotné skupiny – otec a syn Spálených a vrstevníci každého z nich. Ale věkové rozdíly nebyly na škodu, spíš naopak – životní zkušenosti byly zúročeny a osvěženy mládím. Repertoár byl tvořen vyváženou směsí starých hitů, písní nových a obnovených a muzikanti byli očividně ve formě – když spustili poměrně svižnou píseň Tonda B. v přibližně trojnásobném tempu, měla jsem strach o ně i o nástroje, leč uhráli ji bez ztráty květinky.
Hudba ASPM je na české scéně jedinečná – chlapská, ale ne drsňácká, profesionální, ale ne unylá, podložená zkušeností, ale zároveň hravá. To vše jsem si v koncertovém koktejlu vychutnala do poslední kapky.
Barbora Krucká
ASPM
13.10.2008 Klub Kaštan, Břevnov
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 1 (33), 24. 11. 2008.
(5. 11. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2240
MyjsmeskupinaTatabojszHanspaulkyatohlejeAhnTriozManhattanu
Smetanové variace ve Švandově divadleMarkéta Holanová
( marketa.holanova)
Spolupráce všech tří stran dopadla na výbornou. Transformací prošly jak kousky starší (Jaro, Jednotka času), tak některé z nejnovějších (Skovka). Písně získaly zcela novou podobu a dimenzi, nejen nové kabátky z melancholických tónů výše uvedených nástrojů Ahn Tria. Pravda, některé pasáže místy připomínaly Doubravovy domovské Hm..., ale celkový zvuk jasně zůstal v Tatapoetice.
Tata Bojs pojali celý projekt komorně, vybavili se akustickou kytarou a baskytarou, taktéž utlumili bicí. Komornímu ladění byla přizpůsobena scéna, kterou tvořily různě rozmístěné stolní lampy, vyvolávající dojem obývacího pokoje, a smetanová fontána. Přesto nikdo nehrál druhé housle – prostor divadla se zvukem beze zbytku naplnil, ale nepřeplnil, což je z mého pohledu významný klad.
Veškeré dění na jevišti bylo výtečnou ukázkou spojení profesionality s radostí ze hry. Tata Bojs se již léta daří podávat skvělé výkony, přesto neztrácí živost a bezprostřednost. Koncert provázely Mardošovy typické průpovídky, tři písně chlapci odehráli vsedě na jevišti („Nevíme, jak to udělat více komorní“). Ale ani Ahn Trio se nenechalo zahanbit a přispělo ke všeobecné radosti česky zazpívaným refrénem v písni Pěšáci.
Jediným nedostatkem byl přetopený a vydýchaný sál Švandova divadla. Pokud ale takové podmínky zaručí kvalitu, vyrazím třeba do pekla. Na Tata Bojs zcela určitě.
Markéta Holanová
Tata Bojs + Ahn Trio
2. 11. 2008, Švandovo divadlo. Miniturné k albu smetana.
Tata Ahn
Tata Bojs ve Švandově divadle. Zdroj: www.idnes.cz
© Marek Dvořáček
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 1 (33), 24. 11. 2008.
(5. 11. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2247
Co přinesla příští vlna?
Festival alternativy již po patnáctéMarkéta Holanová
( marketa.holanova)
Kromě průletu žánry nabídl festival i ochutnávku různých prostorů. Divák tak získal přehled nejen o současné alternativní kultuře, ale taktéž kurz v orientaci po pražských divadlech. Hrálo se na periferii, v centru, ale i Na zábradlí. A jak už to u festivalů bývá, dávají se ceny. ...příští vlna/next wave... neuděluje ceny, ale pocty, které mají upozornit na zajímavé události alternativní scény, a to v těchto kategoriích: projekt, osobnost, producentský počin, publikační čin a živoucí poklad.
O otevření festivalu se postaralo Divadlo Kámen činohrami Mlejnek a Žáby. Profil tohoto divadla doplnil soubor Alcachufa mystickou performancí Jsi silnější než jablko, ale o mnoho slabší než jadýrka uvnitř. Hudební příspěvek pátečnímu večeru dodaly Jazzmaze, dívčí jazzové duo, jehož vystoupení bohužel utonulo v přestávce mezi představeními.
Sobota v Roxy/NoD byla zcela v režii Petra Marka. V Klidném odpoledni defilovala divadla přátel a spřízněných duší, během Neklidného večera zněla hudba spřátelených těles. Právě sobota přinesla jeden ze zlatých hřebů festivalu – představení Prodejce duše, autorskou hru kopřivnického Duanasekyru. Duonasekyru kromě výtečných vtipů ovládá i nepříliš vídané umění včas skončit.
Neděle Na zábradlí přinesla alternativní bonbonek i pro dětského diváka. Brněnské divadlo Polárka přivezlo představení S koníčkem přes hory a doly z pera Evy Tálské, živoucího pokladu patnáctého ročníku. Toto představení svou poetičností a hravostí potěšilo zhruba deset dětských diváků, kteří dorazili, ale i nejednoho dospělého. Foyer Divadla Na zábradlí v nedělním podvečeru poskytlo azyl TEATRU HUGO, které zde rozehrálo svou podivuhodnou hříčku – představení hugo. hugo v sobě skrývá těžko popsatelnou směs loutkového divadla s přídechem němého filmu. Přestože je hugo nepopsatelný, je nezapomenutelný, a tak bylo TEATRO HUGO zcela oprávněně Objevem roku.
Pondělní podvečer se odehrával v divadle Disk. Byla uvedena druhá inscenace z profilu Evy Tálské, zpracování Rukopisu Královédvorského v podání Husy na provázku. Následoval další z vrcholů festivalu – kouzelný kabaret La Kantýna divadla Vyrob si své letadýlko. Kouzelná atmosféra pokleslého mexického podniku si získala všechny diváky natěsnané v miniaturním prostoru Studia Řetízek. O zakončení pondělního večera se postarala lyrická performance Yellow Sisters nazvaná Střepy života.
Úterní přestávka opravdu přišla vhod, středeční program byl nabitý až po střechu. Veškeré dění se konalo v holešovickém Crossu, oceněném jako projekt roku, a předvedeny byly performance různých žánrů i kvality. Středeční večer se opět uzavřel hudbou, na pódiu se vystřídali francouzští Fizcus a holešovičtí DJ´s.
Zbývající dny festivalu přinesly především premiérové projekty. Čtvrtek slavnostně představil premiéru hry Políbila Dubčeka Divadelní společnosti Továrna v režii Viktorie Čermákové. Největší událost festivalu byla připravena na pátek – site specific projekt Jana Komárka Probuzení genia loci. V prostorách Národního muzea se různí performeři pokusili probudit ducha místa tancem, světlem a hudbou. Celý festival se uzavřel uvedením představení Každodennosti souboru ECRU, mrazivě vtipné hříčky o spolužití a kávě.
Co říct o patnáctém ročníku festivalu ...příští vlna/next wave...? Každý divák si jistě přišel na své. K vidění byly fantastické záležitosti, za sebe vřele doporučuji huga nebo La Kantýnu. Za nejslabší místo festivalu považuji nedostatečnou reklamu, tudíž některé sály byly poloprázdné. Bohužel často při představeních, která opravdu stála za zhlédnutí.
Markéta Holanová
Festival ...příští vlna/next wave..., 10.–18. 10. 2008
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 1 (33), 24. 11. 2008.
(6. 11. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2253
Život stržený do neovladatelnosti
Vicky Cristina Barcelona zabíjí iluze o pragmatickém linkování osuduMarek Dobrý
( marek.dobry)
Devadesátá léta minulého století podlomila Allenovu pověst. Snad jen lehce experimentální Pozor na Harryho (1997) a kafkovský Stíny a mlha (1992) dostály alespoň částečně vysokým měřítkům, která jeho filmy musejí splňovat. Zdálo se, že jeden osobitý režisér zapomněl ukončit kariéru a vrhá tak nepříjemné světlo na celé své dílo. Avšak všichni allenovci i filmoví diváci mohou jásat, jelikož ten muž chytil po sedmdesátce snad pátý dech a zažívá jednu z výrazných etap své tvorby.
Po vynikajícím psychologickém dramatu Cassandra’s Dream (2007), který česká distribuce zcela přehlédla, se 23.10. díky Aerofilms do kin dostal poslední Allenův film Vicky Cristina Barcelona.
Dvě mladé kamarádky, Vicky a Cristina, se vydávají do Barcelony na prázdniny. Vicky (Rebecca Hall) je zasnoubená a do Katalánska míří částečně ze studijních důvodů. Cristina (Scarlett Johansson) neví, co se životem a hledá především nové zkušenosti. V restauraci dívky provokativně osloví pohledný malíř Juan (Javier Bardem) a rozvine tak zápletku. V kontrastu k Juanovu bohémskému stylu života a jeho schopnosti říci zamlčované se následně ukazují skrývané vlastnosti obou kamarádek. Ve chvíli, kdy se zdá, že děj ustrne, oživí ho nová, zásadní postava, geniální malířka (Penélope Cruz) – Juanova bývalá manželka a jeho životní citový závazek.
Film je postaven především na pečlivém střídání tempa. Začátek filmu je poklidný. Děj často přerušuje vypravěč jakousi rozkouskovanou expozicí a kamera se soustředí na dovolenkové snímání krás Barcelony. Jakmile vstoupí do děje Juan, vzniká atmosféra napětí. Postavy říkají mnohem více výrazem tváře, pohledem očí a gesty. Poslední fáze filmu, po příchodu Penélope Cruz, nabírá hystericky proměnlivé tempo, způsobené povahou postavy. Geniální malířka je psychicky velmi labilní, nesmlouvavá a především neuvěřitelně temperamentní. Na její postavě Allen závěr filmu postavil, a jelikož precizně zvládl střídání euforie s hádavými a vražedně vyostřenými scénami, nelze od plátna odtrhnout oči. Celá emotivní houpačka je navíc podkreslovaná po celý snímek jedním hudebním motivem, což umožňuje sledovat proměnu nálady jedné písně na pozadí různých psychologických pasáží.
Vicky Cristina Barcelona neřeší žádnou zásadní filozofickou tematiku, odkrývá spíše problémy každodenních životů. Snaží se nově nahlížet na dilema životních svazků. Jak přistupovat k základnímu rozhodování, s kým strávit vlastní život a jaké jsou varianty? Allenovy postavy s výjimkou Cristiny mají všechny, ať už působí bohémsky, nespoutaně či upjatě, nerozvázatelné vztahy k druhým osobám. Rozdíl je v charakteru propojení. Juan se svojí bývalou ženou žije v duchovním, mimofyzickém propojení, které je plné trápení a vzájemné inspirace. Vicky a její snoubenec jsou k sobě poutáni moderním způsobem – pragmaticky. Jen Cristina zůstává osamocena, na začátku hledání cesty k nalezení Jediné osoby.
Allenova tvůrčí obroda spočívá zřejmě na dvou pilířích. Prospělo mu odpoutání od New Yorku. Umí do svých filmů vměstnat atmosféru země, kde natáčí. Navíc využívá místní herce, jejichž exotika filmy obohacuje. Allen nechává herce doslova divočit. Když Javier Bardem oslovuje dívky v restauraci, nehraje, ale je Španělem, jižanem se všemi klady a zápory. Druhým pilířem je rozostření hranice mezi komedií a dramatem. Není to nezvládnutí žánru, ale vědomé splynutí. Podobný princip počal v Melindě a Melindě (2004) a ve Vicky Cristině Barceloně ukázal šíři možností.
Marek Dobrý
Vicky Cristina Barcelona (USA/Španělsko, 2008, 96 min)
Režie: Woody Allen
Hrají: Javier Bardem, Scarlett Johansson, Rebecca Hall, Penélope Cruz
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 1 (33), 24. 11. 2008.
(6. 11. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2254
Greenwayova fascinující obrazárna
Originální filmové zpracování vzniku Rembrandtovy Noční hlídkyJindřiška Návarová
( karolina.demelova)
Rembrandtova noční hlídka však není filmem pouze o malování onoho slavného obrazu, jde o typický Greenwayovský mnohovrstevný příběh plný vztahů na různých rovinách důležitosti: od vášnivé lásky k milované ženě Saskii a starostí o jediného syna, přes hádky s malířovými odpůrci až po snahu přijít na kloub tajemné vraždě.
Podle slov režiséra má být snímek zaměřen na odhalení vražedného spiknutí zmiňovaného v úvodu, avšak vyšetřování onoho zločinu nepřináší téměř žádné napětí. Způsob vraždy, viníci i oběť jsou známi de facto od začátku rozvíjení děje a konečné odhalení se taky obchází bez zjevného výsledku. Tento pseudokrimi případ je vlastně vzhledem celkovému vyznění filmu věc podružná, jde spíše o pokus o interpretaci Rembrandta, jeho významu v jeho době i naší současnosti a v neposlední řadě i jeho malířského údělu. Oříškem však pro diváka může být až postmoderní kombinace dobových kostýmů a rekvizit s dnešní mluvou (a to ještě ani ne běžnou, ale množstvím vulgarismů připomínající spíše slang sociálních deviantů na okraji společnosti).
Přes to všechno jde o svým způsobem fascinující zážitek plný precizního přenosu atmosféry a ducha Rembrandtových děl (formálně jde vlastně o kopii maleb jak v jejich barevnosti, tak v kompozici), vynikajících hereckých výkonů hlavního představitele Martina Freemana a zejména úchvatné hudby Wlodzimierze Pawlika, která svou dramatičností a vášnivostí připomíná styl Michaela Nemana, jehož hudba dokreslovala Greenwayovy starší filmy.
Jindřiška Návarová
Nightwatching (Kanada/Francie/Německo/Polsko/Nizozemí/Velká Británie 2007, 125 min.)
Režie: Peter Greenaway
Hrají: Martin Freeman, Emily Holmesová, Michael Teigen, Toby Jones, Jodhi Mayová
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 1 (33), 24. 11. 2008.
(7. 11. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2256
Lehké pobláznění
aneb lehce přeceňovaný film JunoEma Stašová
( ema.stasova)
Divák český si Juno (2007) dávno stáhl z internetu, takže se do kina nehrne. Viděl pirátskou verzi filmu, kde každé dvě minuty zazní těžko přeložitelný výrok v mizerném překladu. Když roztoužený spolužák Paulie šeptá dívce do ucha „wizard“ (čarodějko) a v titulcích se objevuje „dělej to pomalu“, nezbývá než konstatovat, že pirátství je někdy skutečně zločin.
V příběhu Juno lze spatřovat koncept iniciace bojovníka. Zbrklá puberťačka, otravně přemoudřelá a pyšná na svou „indie“ jinakost, zmoudří díky těhotenství – dosavadnímu životnímu průšvihu. Pozná, zač je toho loket a pozná rovněž sebe sama.
Scénář je silný ve třech místech. Za prvé, když Juno zavrhne možnost potratu poté, co se dozví, že její embryo má nehty, a svět je náhle nehtů plný. Za druhé, když dívka po porodu s pláčem odmítá své dítě vidět. Za třetí, když je přenechá neplodné Vanesse, poněkud fádní dámičce, již právě opustil bohémský manžel. Zbytek jsou křečovité „cool“ hlášky.
Oscarová nominace pro Jasona Reitmana za režii je záhadná, protože kromě výběru hudby se výrazněji neprojevil. Film stojí na precizně zvládnutém hereckém výrazu Ellen Page (Juno). Její charisma zastiňuje zbylé herce, ačkoli třeba šibalský J. K. Simmons (Junonin otec), roztomilý outsider Michael Cera (Paulie) a Jennifer Garner (Vanessa), která dosud účinkovala v akčních záležitostech z kategorie B mínus dvakrát podtržená, odvedli dobrou práci.
Juno lehce pobaví, lehce dojme, hladce uplyne a hlavu nezatíží. Nemoralizuje. Právě naopak: ukazuje, jak přínosné je posuzovat okolí s tolerancí. I nedostatky filmu samotného si proto snad zaslouží shovívavost.
Ema Stašová
Juno (USA, 2007, 92 min)
Režie: Jason Reitman
Hrají: Ellen Page, Michael Cera, Jennifer Garner ad.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 1 (33), 24. 11. 2008.
(7. 11. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2263
Matka noc
Jak moc ženský je „ženský“ film?Barbora Krucká
( barbora.krucka)
První, co na nádechu celého filmu zaujme, je kontrast napětí v životech postav a poklidného, skoro nudného vnějšího děje. Celý příběh je rozehrán na malém, uzavřeném jevišti pražského Karlína a odehrává se během několika málo nocí. Neděje se nic závratně akčního, žádné honičky nebo jiné dějově vypjaté scény.
Těžištěm filmového vyprávění je nepochybně postava Ofky, kterou velice uvěřitelně a empaticky ztvárnila Martha Issová. Nachází se v situaci, která je hranicí – konec dětství po střední škole, nutnost rozhodnutí, co dál se sebou – a Ofka, celkem pochopitelně, toto nezbytné, nepříjemné a existenciálně nejisté rozhodnutí odsouvá prací v non-stopu svého švagra. Vedle Ofky se neustále pohybuje její kamarád z dětsví, Ubr, překvapivě dobře obsazený Jiřím Mádlem. Je-li Ofka vesměs průměrná adolescentka, Ubr se průměru dost vymyká. Velmi zaujatě se přehrabuje v popelnicích a s nadšením nosí a používá vše, co tam najde, má divné zájmy a oddaně Ofku miluje. Tyto dvě postavy jsou ve filmu vykresleny s velkým citem pro psychologické detaily. Právě v tom se možná projevuje tolikrát zmiňovaná ženskost filmu – absence akčních scén a děj pod povrchem.
Ofčin navenek nudný, ale spokojený život se změní poté, co odhalí, že ji její přítel podvádí. Od té chvíle jako by začala vnímat svět kolem sebe jinak, snad méně egocentricky, a proto i dospěleji. Nejvýrazněji se to projeví na postupné změně pohledu na Ubra. Přestává být jen trapným přívěskem, za nějž se Ofka musí stydět.
Této ústřední proměně zdatně sekundují i ostatní postavy. I když se ve filmu třeba jen mihnou, jejich chování a jednání je ve všech směrech velmi lidské a autentické, například v dialogu Ofky a její maminky v podání Simony Stašové.
Malé, vlastně dost nepřátelské, šedé prostředí, ve kterém se příběh odehrává, tvoří velice vhodné kulisy, protože jakoby podtrhuje stagnaci, tápání, zmatenost i jakýsi vnitřní smutek Ofky i dalších postav.
Zajímavý je i motiv paní doktorky, matky Ofčiny bývalé spolužačky. Ta Ofce ošetřuje ruku po napadení v non-stopu a srovnává ji se svojí dcerou, která, na rozdíl od Ofky, studuje vysokou školu a má našlápnuto na slibnou kariéru. V průběhu děje se ale ukazuje, že tahle idylka má velice podstatné trhliny, protože dcera paní doktorky nejen nestuduje, ale utekla z domova s pochybným rockerským individuem a nikdo o ní nemá zprávy. Trochu patetický mi v kontrastu s tím přišel závěr této epizody, kde matka dceru uvidí, rozběhne se k ní přes silnici a srazí ji auto a dcera se k ní nadšeně vrhá a vypadá to na happy end.
Takovýchto drobných portrétů, které jsou velice blízké skutečnému životu, najdeme ve filmu mnohem víc; je zaměřen na propracovaný detail, ne na prvotní efekt, za čímž by snad bylo také možné nalézt ženskou ruku.
Celkové vyznění filmu je vlastně dost optimistické, a to navzdory tomu, že konec je otevřený, spousta věcí zůstává nedořešená, bolavá a není důvod domnívat se, že zítřek bude zničehonic mnohem příjemnějším místem než dnešek. Podstatné však je, že hlavní hrdinka i přes všechen odpor a úhybné manévry nakonec dobrovolně dospěla, a to dokonce s hlavou vztyčenou.
Děti noci (Česko, 2008, 84 min)
Režie: Michaela Pavlátová
Hrají: Martha Issová, Jiří Mádl, Jan Dolanský, David Novotný, Kristýna Nováková a další
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 1 (33), 24. 11. 2008.
(7. 11. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2264
Surová kritika masmedií
Multimediální trio předvedlo mediální šumLuděk Marhoul
( stefan.segi)
Už pouhý pohled na podium signalizoval, že se rozhodně nebude jednat o konvenční hudební vystoupení. Vizuálně stylizované rozestavení nástrojů a různých dalších doplňků evokovalo spíše skutečnou nemocniční operaci. Další prvky pak představovaly mediální sféru (například změť mikrofonů, rozestavených pro tiskovou konferenci) či prezentovaly pronikání médií dovnitř společnosti (dva zrnící televizory doplněné ještě o projekci obrazovky). Do této působivé dekorace pak byly zakomponovány jednotlivé nástroje: klávesy, dvě bicí soupravy a také množství různé elektroniky.
Multiinstrumentalista Andrzej Karpinski se věnoval především hře na bicí v konvečnějším jazz-rockovém duchu. Je však nutné předeslat, že tváří v tvář Cutlerovi bych slovem „konvenčnější“ zřejmě musel otitulovat každého. Karpinského hra sice nevybočovala technicky, ale ohromovala přesností, s jakou rytmicky podbarvovala celé představení. V některých pasážích připomínal jeho rytmus automatického bubeníka, v „groovovějších“ pasážích pak hudbu směroval až do extatické polohy. Karpinski si také stihl několikrát odskočit na „tiskovku“. Vystřihl tak i ryze divadelní vložku, ve které představoval jakéhosi speakera pronášejícího monology na různá společenská témata, zatímco zbývající dva protagonisté neustávali v hudební produkci. Přestože jsem jeho myšlenkám pronášeným v polštině příliš nerozuměl, konfrontace mluveného slova a chaoticky působícího hluku na mě hluboce zapůsobila.
Klávesista Witold Oleszak stál ve středu jeviště, přímo pod operační lampou. Vyvolával tak dojem šéfchirurga, který řídí celou operaci a svými vytříbenými prsty provádí nejsložitější zákroky. Právě on vypouštěl ze svých kláves harmonicky a stylově bohatou směs nad místy chaotickou až industriální rytmikou svých kolegů. Exceloval v různých polohách, od takřka religiózních sytých varhan přes bohaté orchestrální rejstříky až po agresivní zvuky médií, které vytvářel pomocí palet syntezátorů. V jedné sekundě například vypálil ostrým zvukem tak hlasitě, až se nezkušený posluchač mohl domnívat, že jde o technický problém.
Třetí hudebník, Chris Cutler, působil chvílemi dojmem duchovní nepřítomnosti. Z jeho bicí soupravy i z různých „elektronických hračiček“ se ozývaly zvuky široké palety barev. Mnohé z nich byly lidskému uchu vyloženě nepříjemné. Zvuky, které pouštěl do publika, na mě chvílemi působily, jako by snad ani nepocházely od něj, ale přímo od „Velkého bratra“. Koneckonců o toho šlo především.
Pokusím se to vysvětlit ještě jinak. V polovině koncertu jsem si uvědomil, že mě začínají bolet oči z neustále se opakujícího rozsvěcení a vypínání obou televizních obrazovek a že kvůli nim nejsem schopen se plně soustředit na samotnou hudbu. Došel jsem k názoru, že právě těmito impulsy chtějí aktéři diváka rozptylovat, ba dokonce rozčilovat, a odpoutat jej tak od hudby podobným způsobem, jakým lidskou pozornost tříští masmédia. Nešlo zde pouze o vizuální vjem. Ten byl totiž doplněn o typický a ještě zesílený šum obrazovky, jak ho mnozí z nás znají, když zapnou „bednu“, na které není televizní signál. Šum byl součástí celého koncertu s výjimkou kratičkého okamžiku, kdy byl na deset vteřin přerušen, aby prakticky vzápětí v nezměněné podobě opět znesnadňoval posluchači příjem informací. I tahle kratičká chvíle ne mě zapůsobila jako provokace. Jako by hudebníci naznačili, jak by naše životy mohli vypadat, kdybychom měli odvahu a sílu vymanit se z médii ovládané reality. Ale je to vůbec možné?
Luděk Marhoul
Divadlo Archa, 25. 11. 2008, Reportáž (PL) + Chris Cutler (GB) – The Media Operation
(2. 12. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2278
Obrázky z Francie
Letošní náhled pod pokličku mezi šneky a filmové novinkySára Arnsteinová
( sara.arnsteinova)
Tvůrci z rukávu vysypali vskutku pestrobarevnou filmovou pásku se zhruba padesátkou snímků. Hitem letošní přehlídky byl zajisté Veřejný nepřítel, v němž hlavní roli rafinovaného francouzského zločince ztvárnil známý Vincent Cassel a o režii se postaral Jean-François Richet. Z dalších veleznámých tváří jsme se mohli kochat výkony například Catherine Deneuve a její dcery Chiary Mastroianni. Spolu s Mathieu Amalricem se vyloupli ve famózním filmu Arnauda Desplechina Vánoční příběh. Odehrává se v lehce rozvrácenější, tragikomické rodince, oplývaje atmosférou duchaplných rozhovorů, otevíraje staré rány a další lahve červeného vína. Tento snímek se postavil tváří v tvář dalším devíti filmům, které soutěžily u diváků o následné uvedení do českých kin. Předčil ho: Mí přátelé, mé lásky režisérky Lorraine Lévy, na nějž se můžete podrobněji podívat v další recenzi.
O další kurozitku festivalu se postaral kontroverzní spisovatel Michel Houellebecq, který převedl na plátno svůj stejnojmenný sci-fi román Možnost ostrova. Mohli jsme pomyslně zabloudit ve filmech i do vzdálenějších krajů, jako třeba na Island nebo do Palestiny.
A nakonec si na nás počíhaly i snímky již uvedené do našich kin. Například Persepolis, animované dílko Íránky Marjane Satrapi, Paříži, miluji Tě, série různorodých epizod z malebných zákoutí Paříže, na kterých se podílely dvě desítky režisérů, z nichž ti známější jsou například Sylvain Chomet, Bratři Coenové, Wes Craven, nebo i Gérard Depardieu. A dále perla Skafandr a motýl, působivá sonda do duše vězně vlastního těla, s výborným ztvárněním hlavní role již zmíněným Mathieu Amalricem. Bylo však možno shlédnout i něco ze slabšího soudku, což je malé zklamání v podobě filmu 96 hodin – kdo ví, zda v tom hraje roli americká koprodukce. Filmová paleta skýtala samozřejmě těžké vybírání mezi tím, co stojí za to vidět. Ale nevěšme hlavu, protože část těchto francouzských lahůdek na nás čeká v kinech...
Sára Arnsteinová
11. Festival francouzského filmu, 20. – 26. 11. 2008, Praha, Brno, Olomouc, Ostrava, Hradec Králové, Pardubice, Plzeň, České Budějovice
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 2-3 (34-35), 12. 1. 2009.
(3. 12. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2280
Dva muži pod jednou střechou
Francouzi v LondýněAndrea Fiřtíková
( andrea.firtikova)
Mathias (V. Lindon) a Antoine (P. Elbé) jsou nejlepšími kamarády. Kromě přátelství je spojuje rozvod a péče o potomka. Po letech se stanou sousedy ve francouzské čtvrti v Londýně. Antoine – puntičkářský architekt posedlý čistotou – a Mathias – knihkupec trpící závratěmi a snadno propadající ženské kráse – se rozhodnou žít ve společné domácnosti se svými dítky, protože si přeci skvěle rozumí. Zbořit zeď a spojit dva byty v jeden však neznamená, že dva kamarádi splynou v jedno tělo a jednu mysl. Problém soužití je představen v nadsázce, kdy přátelé vytvoří rodinu založenou na nepartnerském vztahu. Tento odrazový můstek se začne brzy lámat a o konflikty není nouze.
Příběh je postaven na ústřední dvojici tatínků a jejich vtipných dialozích, malichernostech a neschopnosti překonat vlastní problémy a strachy. Představitelé hlavních rolí v celém snímku dominují a zdárně jim sekundují jejich dítka, která situace trefně glosují a zachraňují „rodinné“ krize.
Stylem humoru snímek připomíná britskou komedii, avšak ve francouzském znění. Stačí držet se vtipného scénáře, pár hádek, hodně legrace a divácky úspěšný film je na světě.
Romantická komedie Mí přátelé, mé lásky vyvolá úsměv na tváři, protože je tak milá a vtipná. A když se zrovna nacházíte v osobní krizi, tak si přejete překonat strach z výšky, vylézt na strom a čelit svým problémům přímo, stejně jako Mathias.
Andrea Fiřtíková
Mí přátelé, mé lásky Mes amis, mes amours (Francie, 2007, 99 minut)
Režie: Lorraine Lévyová
Hrají: Vincent Lindon, Pascal Elbé, Virginie Ledoyenová, Bernadette Lafontová, Mar Sodupeová
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 2-3 (34-35), 12. 1. 2009.
(6. 12. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2282
Nezval v DISKu
Svět kolem ní – hra připomínající puzzleEva Levorová
( eva.levorova)
Hra není pokusem o výklad Nezvalových textů, je spíše koláží nápaditě sestavenou z jednotlivých motivů ve fungující celek. Nejvíce prostoru je věnováno téměř komplexně pojatému příběhu z románu Valérie a týden divů, do něhož prostupují krátkými scénami další postavy. Zprvu se jednotlivé děje odvíjejí jakoby paralelně a na sobě nezávisle, pravidelně se na scéně střídají (přičemž právě nehrající herci obvykle zůstávají nehybní na jevišti), je dodržována autonomita předloh. Ovšem postupně dochází i k propojení příběhů a některé postavy mají možnost zasáhnout do scén, do kterých původně „nepatřily“.
Nelze určit, kdo je hlavním hrdinou hry – snad dívka Valérie, snad spisovatel Jindřich, možná světoběžnice Armanda.
Sám dramaturg říká, že jednotlivé role byly studentům psány na míru. A to se opravdu pozitivně projevilo na vyznění celé inscenace, která je místy vážnější, místy vtipná, od začátku do konce však naprosto fascinující.
Kromě skvělých hereckých výkonů je třeba zmínit i velmi prakticky a vtipně řešenou scénu (do nevelkého prostoru jsou zakomponovány dvě ložnice, pracovna, kuchyně i tajná podzemní chodba) a pečlivou hru světel, která pomáhají divákovi orientovat se ve střídání dílčích dějů.
A jak byla hra přijata publikem? Nekončící potlesk nadšených diváků. Krásný děkovací ceremoniál. Dojatí rodiče a prarodiče, kteří se přišli podívat na své potomky... Opona.
(Ještě doporuční na závěr: jděte se podívat na vlastní oči, ale nejdřív si přečtěte Nezvalovy prózy. A hlavně - nezapomeňte sledovat náušnice!)
Eva Levorová
Svět kolem ní
Scénář a dramaturgie: Matěj Samec
Režie: Zuzana Páleníková
Hrají: studenti 4. ročníku herectví katedry činoherního divadla DAMU
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 2-3 (34-35), 12. 1. 2009.
(7. 12. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2284
Kdo hlídá, neuhlídá
Renčův film inspirovaný Koptovým románemAndrea Fiřtíková
( andrea.firtikova)
Film Filipa Renče Hlídač č. 47 zavádí diváky do kraje Krušných hor roku 1920. Scénář E. Vernera, F. Renče a Z. Zelenky byl napsán na motivy stejnojmenného románu Josefa Kopty z roku 1926, na nějž je díky filmu upřena nová vlna čtenářské pozornosti. Ačkoli kniha i film nesou název Hlídač č. 47 (podle ústřední postavy železničního hlídače), každý předkládá naprosto odlišný příběh. Pojítky mezi knihou a filmem jsou tři hlavní postavy - hlídač Josef Douša, jeho žena Anna a hrobník Ferda, jejichž charaktery ve filmovém zpracování získávají nové polohy.
Děj filmového Hlídače je soustředěn na milostný trojúhelník Douši, Doušové a hrobníka Ferdy, jemuž Douša zabránil v sebevraždě.
Douša, válečný veterán, je pln hrůz z bitev, s nimiž se stále nevyrovnal. Svou ženu zanedbává. Okolo krásné Aninky slídí mladý, pohledný hrobník, kterému neodolá. Tento románek se prolíná celým příběhem a postupně graduje. Tato nevěra se sice v Koptově díle objeví, ale v naprosto rozdílné a pouze epizodní podobě. Scénařový přepis zjednodušuje vztahy a děje mezi aktéry milostného trojúhelníku. Pravděpodobně proto, aby divákovi bylo vše jasné a všemu rozuměl.
Dalším motivem, který se objevuje v obou verzích, je ohluchnutí hlavního hrdiny. Douša ztácí sluch pouze dočasně, avšak nadále předstírá hluchotu. Podle filmového příběhu proto, aby se dověděl, zda má jeho žena pletky s hrobníkem. Románový Douša předstírá hluchotu proto, aby Aninka a jeho dcery měly lepší život než na samotě. Tudíž nikoli kvůli sobě, ale kvůli svým nejbližším.
Strhující výkon předvádí Karel Roden coby Josef Douša a tím zvedá úroveň filmu. Dokáže se změnit z chladného veterána ve vášnivého žárlivce. Trpí svými vzpomínkami a výčitkami svědomí. Ztráta sluchu jeho postavy je výborně zahraná a i dobře nasnímaná. V jeho obsazení měl Renč opravdu šťastnou ruku. Roden svým uměním však ani nezastiňuje výkony představitelů dalších hlavních rolí. Lucia Siposová i Václav Jiráček jsou zmítáni vášněmi. Za povšimnutí stojí výkon Vladimíra Dlouhého, lidské krysy s hlubokýma očima, kterým se snadno uvěří.
Na snímku se odráží Renčova snaha udělat film pro diváky. Válečné scény, které představují Doušovy vzpomínky, jež ho nenechají klidně spát, jsou přesycené krví. Divák se tak ocitá uprostřed lidských jatek. Ztvárnění milostných scén je také dost naturalistické. V obou případech jako by se Renč snažil nalákat diváky do kin na co nejaktraktivnější podívanou. Ženám nabídne srdcervoucí milostný příběh okořeněný erotikou a mužům krvavé bitvy a pohledy na staré vláčky.
Renčovi nelze odepřít cit pro detail, jenž se projevuje v mnoha záběrech. Jeho film je plný pohledů na zasněženou lesnatou krajinu. Po válce asi bývaly krušné a dlouhé zimy, protože sníh z plátna nezmizí téměř ani na okamžik a celý příběh, i když dochází k časovému posunu, se odehrává v zimě.
Film předkládá jiný příběh než román, ale to už tak ve filmových adaptacích bývá. Bohužel se režisér nechává strhnout k líbivosti a jakési komerčnosti, která má za úkol přilákat velký počet diváků. Jeho film nabízí ucelený příběh milostného trojúhelníku. Ústředními motivy jsou nevěra, žárlivost a spor se sokem. Oproti filmu je děj Koptova románu rozvleklejší, avšak nabízí průřez životními osudy válečného veterána. Vyprávění sice občas zabředne a ztrácí pointu, ale oproti filmu je románový příběh komplikovanější a tím i pestřejší. I když má kniha svá úskalí, nabízí daleko citlivější příběh muže, který neumí dát najevo své city. Kromě ústředních postav, hluchoty a upravené milostné zápletky nemá filmový Hlídač s románovým nic společného.
Andrea Fiřtíková
Hlídač č. 47 (ČR, 2008, 108 min)
Režie: Filip Renč
Hrají: Karel Roden, Lucia Siposová, Václav Jiráček, Vladimír Dlouhý aj.
Josef Kopta: Hlídač č. 47. Nakladatelství XYZ, Praha 2008. 256 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 2-3 (34-35), 12. 1. 2009.
(8. 12. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2288
Odraz literatury a historie v hudbě
V sobě skrýval Koncert Čajkovskij galaIveta Bartošová
( ivana.bartosova)
V půl osmé se začaly sálem linout půvabné melodie opery, která vznikla na motivy Puškinovy básně Evžen Oněgin. Ta se skládala z pěti skladeb. Hned na začátku hudebníci rozezněli své nástroje v rytmu polonézy. Následovalo první dějství, při kterém vystoupil barytonista Aleš Jenis v roli Oněgina. Po něm nastoupila ve druhém dějství Olga, kterou interpretovala slovenská mezzosopranistka Jolana Fogašová. Po sólistech zahrál orchestr z Evžena Oněgina ještě valčík a doplnil ho prvním dějstvím, zazpívaným sopranistkou Helenou Kaupovou, která představovala Taťánu. Po pěti skladbách orchestr ukončil tento tematicky jednotný blok a zbytek skladeb pak pocházelo buď z jiné opery, nebo baletu.
Šestou skladbu zahájil orchestr valčíkem z baletu Spící krasavice. Koncert se pomalu přeléval do druhé poloviny. Na parket vstoupila opět Jolana Fogašová a jako Jana z Arku odzpívala první dějství opery Panna orleánská. Po ní spustil orchestr svižný pochod z baletu Louskáček. Jakmile dozněl, ze zákulisí se na pódium vynořil Jeleckij v podání Aleše Jenise a zapěl druhé dějství opery Piková dáma, která rovněž vznikla na motivy Puškinovova románu. V sále to zašumělo, když zazněly tóny ze scény druhého dějství baletu Labutí jezero. Jedna z nejznámějších melodií byla vrcholem večera. Zasnění diváci vydrželi v této náladě až do konce. Vyslechli první dějství opery Jolanta, při kterém vystoupila Helena Kaupová a zazpívala árii stejnojmenné hlavní hrdinky Jolanty. Závěr celého koncertu patřil speciální skladbě pro orchestr, Italskému capricciu, při kterém se publikum náramně bavilo.
Diváci byli z koncertu nadšeni, a tak nechyběly patřičné ovace. Zvláštní ocenění patří zvukařům a osvětlovačům. Bezchybná technika umožnila posluchačům ničím nerušený a velice kvalitní poslech, osvětlovači se zase postarali o nádhernou atmosféru ponurými, barevnými světly a bodovkami na jednotlivé aktéry.
Ivana Bartošová
Čajkovskij gala, 4. 12. 2008, Kongresové centrum Praha, a.s.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 2-3 (34-35), 12. 1. 2009.
(8. 12. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2289
Asie plná Jeníčků a Mařenek
Asijské filmy nejsou jen o Kung-fuSabine Smitko
( sabine.smitko)
Moje zkušenost se potvrdila: asijské fimy jsou prostě jiné, jinak vypadají, jinak vyprávejí a dějí se v nich jiné věci. I v tom největším akčním trháku jako je třeba „Hero“ převládá ticho, scény jsou vysoce estetizované a herci hrají pro oko západního diváka podivně nepřirozeně. Důraz není kladen na to, aby se toho dělo co nejvíc, ale naopak aby se toho dělo co nejmíň, nejde o to diváka rozptýlit, ale donutit ho k až meditativní soustředěnosti.
Dobrým příkladem pro tenhle poznatek je korejský film „Jeníček a Mařenka“. Mladý muž zabloudí v lese a dostane se do podivného domu, kde žije zdánlivě štastná rodina se třemi roztomilými dětmi. Dům je jako z pohádky, plný růžových a plyšových věciček, dortů a obrázku zvířat. Příští den ale rodiče zmizí, muž zůstává sám s dětmi, každý pokus dostat se z lesa ven se nedaří a jen ho přivádí zpět k dětem, které ho nutí stát se novým rodičem. Film kombinuje estetiku cukrové vaty s prvky kruté pohádky, komorního dramatu a hororu. Dojem nedělá hlasitý a krvavý děj, ale tiché vzlykaní, nenadálý výkřik nebo strnulý pohled. Spirála strachu a napětí se tak nepozorovaně stupňuje. Příklad ukazuje, že i komerční asijský film, nebýt triků a kostýmů, vypadá jako nízkorozpočtové umělecké dílo.
Ze čtrnácti filmů byl jedinou výjimkou čínský film „Gua Sha masáž“, který fungoval stejně jako americké drama. Snad měl být částečně parodií a vypovědět něco o odlišnosti kultur, ale podle mého názoru a podle nespokojeného šepotu diváků kolem mě se mu to naprosto nepodařilo.
Někomu se můžou zdát asijské filmy nudné, mně ale právě pro svoji pomalost a svůj vnitřní klid připadají zajímavé a rozhodně stojí za zhlédnutí.
Sabine Smitko
Asie plná Jeníčků a Mařenek
Ukázka z filmu "Jeníček a Mařenka". Zdroj: www.filmasia.cz
foto: sabine.smitko
filmasia 4: Asijský filmový festival, 4. - 7. 12. 2008, Praha
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 2-3 (34-35), 12. 1. 2009.
(8. 12. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2292
Div(n)é představení
aneb snaha o netradiční pojetí Divé BárySimona Drtinová
( simona.drtinova)
Úvod do děje je sám o sobě překvapující – hlavní postava (Bára) se v civilu objeví na plátně a vypráví nám cosi o tom, že ji její přítel opustil kvůli Elšce. Pak se na scénu dostanou herci. Začnou střídavě vyprávět příběh Divé Báry. Smějí se, brečí, křičí. Přátelství Báry a Elšky, které je v knižní předloze zcela ryzí, je zde prezentováno pouze slovně – to, co říkají, nesouhlasí s tím, jak se k sobě chovají. Zde pravděpodobně najdeme propojení s „plátnem“, které nám sdělilo osudnou nevěru. Postupně zase odejdou ze scény s hlasitým bouchnutím dveří. Spustí se opět projekce, kde uvidíme herce na Václavském náměstí. Pak se vrátí, odehrají či odvyprávějí další číst příběhu a první půle se pomalu chýlí ke konci. Ještě před přestávkou tam vstoupí Ljuba Skořepová coby představitelka Boženy Němcové a promlouvá k divákům akustickým hlasem, neviděna herci. Po rozpačité první části přišla část druhá, ne tak moderní a právě proto lepší. Plátno se vyskytlo pouze jednou a herci začali konečně hrát.
Nejvýraznější postavou je hlavní hrdinka Bára, kterou ztvárnila také Barbora – Poláková. Nejenže má nejvíce replik, ale opravdu byste jí věřili, že je div(n)á. Z herců mě pak zaujal Vladimír Čech – ten když promluvil, tak jsem slyšela Garfielda – kocoura, kterého daboval. Pak je těžké si představit, že hraje chudého pastýře Jakuba. Děj je doprovozen nevtíravým, ale přesto výrazným zvukem harmoniky.
Ti diváci, kteří odešli po první půli, přišli o možnost zlepšit si celkový dojem. Druhá část představení byla opravdu lepší a kdyby se celé představení neslo v témže duchu, byla bych řekla pěkné. Takhle byl můj závěrečný potlesk spíše rozpačitý.
Simona Drtinová
Kauza Divá Bára (ČR, 2008, 120 min)
Režie: Dodo Gombár
Hrají: Barbora Poláková, Diana Šoltýsová, Vladimír Čech, Ljuba Skořepová
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 2-3 (34-35), 12. 1. 2009.
(8. 12. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2293
Festival složený z krátkých příběhů
aneb pět filmových dnů ve SvětozoruOlga Pavlova
( olga.pavlova)
Na první, zahajovací část přišlo hodně českých celebrit, včetně ředitele Karlovarského festivalu Jiřího Bartošky. Přesto největší pozornost publika upoutala moderátorka onoho večera Simona Babčáková, jejíž důvtipné a vynalézané komentáře vytvořily vhodnou atmosféru pro zhlédnutí filmů.
V tomto bloku byl jako první představen film V jako vražda režiséra Magnuše Holmgrena. Film je soustředěn kolem populární hry Scrabble. Jednoho horkého odpoledne muž, který nenávidí svou manželku, pochopí, že tato hra má zvláštní magickou moc. S její pomocí bude spáchána vražda. Tragikomedie z Nového Zélandu To je ona (This Is Her) byla oproti tomu zaměřená na vztah mladé rodící ženy a holčičky, která jí za pár let úplně zničí život. Nejzajímavějším snímkem večera se stal film Já jsem Bob (I Am Bob), živá a vtipná komedie Donalda Rice. Zápletka se točí kolem zpěváka Boba Geldofa a jeho dvojníka, kterého umělec potká v malé anglické vesnici na místní hudební slavnosti.
Na letošním festivalu v mezinárodní soutěži bylo představeno osmnáct filmů, vybraných z více než tisíce přihlášených z Evropy, Oceánie, Severní a Jižní Ameriky.
Zvláštní dojem ve mně zanechal blok erotických filmů, pod názvem SecondSexe: orgasmus na ženský způsob. Snímky byly natočené pěti ženami pro francouzskou společnost SoFilles s účelem přinést nový úhel pohledu na zobrazení ženské erotiky. Ale při vší mé úctě k „ženské tvorbě“ tyto filmy připomínaly spíše kvalitně natočené porno s lehounce nadprůměrným příběhem.
Hlavní cenu se porota rozhodla udělit snímku Pod povrchem (The Ground Beneath) režiséra Rene Hernandeze. Zvláštní uznání si z Prahy odnesly filmy Wrestling od Grímura Hákonarsona z Islandu a E Finita la Commedia, od dvojíce Jean-Jullien Collette a Oliver Tollet z Belgie. Diváci udělili svou cenu snímku To je ona (This Is Her) Katie Wolfové z Nového Zélandu, který byl uvedený v zahajovacím bloku.
Olga Pavlova
4. Festival krátkých filmů Praha, 12. - 16. 11. 2008, Světozor
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 2-3 (34-35), 12. 1. 2009.
(8. 12. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2295
Ach, zase ta Eva!
Zlín se vrátil do let třicátých...Jitka Šafratová
( jitka.safratova)
Režisérka Hana Mikolášková se nechala při psaní scénáře inspirovat především knihou slavné autorky Fan Vavřincové, jež se stala předlohou ke stejnojmennému filmu z roku 1939. V hlavních rolích si zajisté každý milovník filmů pro pamětníky vybaví nezapomenutelnou dvojici - Natašu Gollovou s Oldřichem Novým.
Díky nádherným známým i méně známým českým písním, které podbarvují svými tóny celý děj komedie, jednoduché černobílé scéně a překrásným stylovým kostýmům, se autorům skutečně podařilo výborně navodit atmosféru prvorepublikového prostředí.
Bezprostředně jsme vtaženi do zápletek rodiny Norových a Záhorských, pronásledujeme Evu, když se snaží ukrást „recept“ na modrou Záhorskou růži převlečena za sekretářku. Obecenstvo téměř padá úžasem z křesel, jakmile se na scéně objeví elegán Michal Nor a jeho nablýskaný automobil. Diváci litují starou tetu Pa, ale zároveň se musí smát tomu, jak se stále marně snaží vnutit pletené punčochy své služebné Klotyldě; jejich hašteření je opravdu roztomilé.
Samozřejmě nechyběla žádná z veselých scén, při nichž se divadlo doslova zmýtalo v poryvech smíchu. Stačí snad jen připomenout, jak se s Evou utrhne houpačka a vyletí z okna, či jak si její bratr Michal hraje na italského hraběte, stále dokola však opakuje pouze „Si, signora, si“. Vrcholem jeho projevu je časování základních sloves, z nichž ovšem okázale tvoří dlouhá souvětí. Jemný ironický humor je všudepřítomný. Nezapomenutelná je také noční scéna s opilou Evou. Kateřina Liďáková ztvárnila tuto bláznivou mladou dámu vskutku kouzelně.
„Eva je to nejpodivnější stvoření na světě, s odporným sklonem házet lidem na hlavu shnilé hrušky,“ takto promlouvá o své drahé sestře Michal Nor, v divadelní inscenaci Gustav Řezníček.
Musím říci, že jsem byla opravdu nadšena vystoupením a především zpěvem všech herců. Domnívám se, že nebývá obvyklé, aby se herci (nezpěváci) tak skvělě poprali i s tímto nelehkým úkolem. Odměnou jim za to bylo mnoho opon a „standing ovations“.
Protože mě zaujaly melodie muzikálu, rozhodla jsem se, že vyzpovídám autora a aranžéra hudby. Rozhovor s hudebníkem a jazzovým klavíristou Jakubem Šafrem, který připravil a natočil se svým orchestrem hudbu pro tento retro-muzikál.
Jakou hudbu máš, Jakube, nejradši?
Nejvíce mě přitahuje swing třicátých a čtyřicátých let, především americké provenience. Tato hudba je totiž velmi pozitivní, energická a nechybí jí ani nádherná melodika a harmonická čistota.
Co je na hudební a pěvecké interpretaci této hudby nejobtížnější?
Z pohledu klavíristy musím říci, že interpretace v tomto stylu je náročná. Vyžaduje výbornou techniku a fantazii. A to je pro mě velká výzva! Specifický je i způsob hraní na ostatní nástroje swingového orchestru. Moji spoluhráči mají vesměs historické nástroje a jsou vynikajícími specialisty na hudbu toho žánru.
Podle čeho jste s režisérkou vybírali písně pro muzikál? Máš svůj vlastní archiv české hudby třicátých let?
Svůj vlastní archiv samozřejmě mám a za těch patnáct let systematického sbírání je už pěkně obsáhlý. Najdou se v něm jak nahrávky amerických, tak i evropských orchestrů. S režisérkou Hankou Mikoláškovou jsme vybírali z mého archivu českých nahrávek, ale i z historických notových materiálů.
Která z písní muzikálu je ti nejbližší?
Mou nejoblíbenější písní je „Sám s děvčetem v dešti“ s překrásným textem Karla Kozla, který zhudebnil Kamil Běhounek.
Byl jsi spokojen s pěveckými výkony herců?
Ano, byl jsem velmi příjemně překvapen vysokou úrovní zpěvu herců. Je nutné připomenout, že se nejednalo o profesionální zpěváky, ale o činoherní soubor.
Eva tropí hlouposti (Česko, 2008)
Režie: Hana Mikolášková
Hudební režie: Jakub Šafr
Hrají: Gustav Řezníček, Kateřina Liďáková, Romana Julinová, Petra Domžalová, Radovan Král a další
Jitka Šafratová
(9. 12. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2296
Kde domov můj?
Poněkud vulgární večerSimona Fischerová
( simona.fischerova)
Orion (PSH), James Cole a Hugo Toxxx z hudební formace SuperCrooo spojili své síly a pod vedením Pavla Abraháma a Tomáše Bojara se pokusili českému divákovi alespoň trochu nastínit kulturu a hlavně jazykovou stránku českého hip hopu. Právě kvůli svému projevu často přicházejí do konfrontace s odborným publikem. A tak se ocitají na akademické půdě na přednášce o kultuře mluveného projevu, kde společně s lingvistkou rozebírají nejčastější slovní zásobu svých textů nebo navštěvují rodinný dům Josefa Jungmanna, kde nahlížejí do jeho česko-německého slovníku, aby se pobavili nad tím, že i ten obsahuje vulgární slova. Zábavná je návštěva romského ghetta v Karviné, kde nacházejí mnoho nadějných dětských rapperů. Valná část filmu je tedy založena na vzájemném potkávání obyvatel České RAPubliky s povětšinou staršími a jinak uvažujícími obyvateli, jako je třeba matriční úřednice, členové komorního tria či náhodní pražští chodci. Vrcholem celého dokumentu je spolupráce s Hanou Hegerovou na nové skladbě Kde domov můj.
Snímek se snaží zachovat si autentičnost, ať už mnohými vulgárními výrazy nebo kouřením marihuany na veřejnosti. U tohoto filmu je důležité, s jakým úhlem pohledu k němu přistoupíte. Můžete ho brát s nadsázkou, a pak vás určitě pobaví, nebo sledovat kritickým měřítkem, tím pádem ho ohodnotíte slovem ODPAD jako většina komentujících na filmovém serveru ČSFD.cz. A o to právě jde – opravdu nejvíc záleží na vašem hudebním vyznání. Pokud tedy máte rádi český hip hop a hlavně kontroverzní skupinu SuperCrooo, určitě Vás tento snímek zaujme a mnohokrát se zasmějete. Stojí to za to. Orion, James Cole a Hugo Toxxx jsou ojedinělé postavy na naší scéně a slovník všech třech pánů opravdu zajímavě obohacuje, ale také klesá pod hranici spisovnosti českého jazyka.
Simona Fischerová
Česká RAPublika (ČR, 2008, 90 min)
Režie: Pavel Abrahám, Tomáš Bojar
Hrají: Orion, James Cole, Hugo Toxxx
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 2-3 (34-35), 12. 1. 2009.
(10. 12. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2300
Udýchaná pocta velkému strukturalistovi
Neplánovaný happening zmateného diváka v PonciIna Marešová
( ina.maresova)
Alternativně pojatý prostor nevelké taneční plochy obemknuté kruhem mladých a neklidných diváků. Kužel světla, židle, křída, několik výkřiků elektronické hudby a slova, jen tolik potřebuje čarodějný režisér k namíchání divého nápoje lásky. Ačkoliv jistě od počátku nečelil ve vodách rozvolněného diskurzu příliš kategoriálnímu uměleckému imperativu, balancuje představení na neurčitých hranicích země Nikoho.
V šestnácti poměrně rychle odbytých obrazech rozehrává na základě počátečního impulzu pocity jako odcizení, přiblížení nebo touha. Témata se převalují jako tekuté písky a znejistěný divák sotva postřehává křečovitá problesknutí herců parketem, dumaje, zda je v sále jediný, kdo si plavný jelení skok nedokáže přiřadit k žádné myslitelné milostné emoci. Bizardně krátké taneční miniatury ostře kontrastují s nekonečnými sekvencemi absolutního ticha a strnulosti, omývající břehy wertherovského vzdychání Lotto... Lotto... Lotto... Tou dobou je již značně otupený divák znejistěn vtíravým pocitem, že by si nejspíše už něco myslet měl, a tak dohledává chybějící interpretace u vedle sedícího partnera, čímž se prostor divadla pozvolně proměňuje v jakýsi happening.
"Jedná se o strukturalistické představení a strukturalisticky jsme k němu i přistoupili,“ prozradil rozechvělý Mazúch ještě před premiérou Českému rozhlasu. Devátého listopadu však diváci v Ponci spíše než stopy strukturalisticky zpracovaných fragmentů milostného diskurzu nalézali útěchu v náručí svých partnerů, což se z jiného úhlu pohledu dá možná také opatřit emblémem barthesovsky ironického úsměvu.
Ina Marešová
Barthes, Roland: Fragmenty milostného diskurzu. Premiéra 9.11. 2008, Divadlo Ponec.
Koncept a režie: Braňo Mazúch
Hrají: Věra Ondrašíková, Saša Volný, Pavlína Štorchová
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 2-3 (34-35), 12. 1. 2009.
(12. 12. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2312
Život je vlastně velmi pasivní
Cynická realita moderního čínského uměníSabine Smitko
( sabine.smitko)
V Číně se po roce 1989 situace v umělecké scéně převratně změnila. Do klasické výuky vtrhla vlna inspirace západní modernou. Novou techniku a formu malířství umělci nyní mohli kombinovat s tradicí tušové kresby, s komunistickým realismem a s novými náměty z kapitalistické společnosti. V devadesátých letech se o takovéto umění zajímali jen západní sběratelé, Číňané ho považovali za avantgardní a nečínské. Soudobě ale roste pozornost i u bohatých čínských podnikatelů, kteří svým postojem a vlivem dostávají umění do středu společnosti.
Snad nejpopulárnějším malířem je Zhang Xiaogang, který zvolil hlavním tématem svého díla koncept paměti. V devadesátých letech tak vytvořilmnožství portrétů, které zobrazují nekonečnou řadu imaginárních a sobě navzájem podobných předků, mezi sebou propojených skrze tenká červená pouta. Zhang tím poukazuje na zázemí rodiny jako na záchytný bod v plynoucím čase. Díky této série kolem něho vznikl kult osobnosti, který mu dovoluje zaměstnávat asistenty, kteří mu pomáhají při tvorbě obrazů. Současně Zhang tak hledá cesty, jak se se slávou vypořádat. Jedna z možností je obohatit koncept paměti o čistou melancholii. Vznikají tak obrazy prázdných a zapomenutých krajin, jimiž prošla minulost a zůstaly jen nostalgické vzpomínky. Celou jeho tvorbu však spojuje poznávací znak černo-bílého rozostření obrazu, kde se barva objevuje jen v bodech. Zhangovy obrazy na mě udělaly velký dojem svým pocitem opuštěnosti a ztráty něčeho milovaného.
Nejmladší ze třech umělců a tak trochu „enfant terrible“ je Feng Mengbo (*1966). Feng je známý především pro svoje video-sekvence vytvořené na počítači. Na výstavě byl k vidění jeho první půlhodinový film, který se zabývá cynismem počítačových her a zároveň používá jejich formální postup. Takže orgie rozstřelování těl se střídá s fiktivními zprávami o válce a rozhovory s vojáky. I když teoretická interpretace jako „satira“ přímo tloukla do očí, mně to spíš připadalo jako pubertální vyžívání se v ego-shooteru pod záminkou kritiky. Ani jeho nejnovější obrazy, kde použil počítačově vytvořenou strukturu krajiny a přemaloval ji metalickými barvami, mě moc nenadchly. Nápad umělé krajiny, která se má lišit od typických čínských krajin, se mně jako koncept zdá naprosto nedostatečný pro vytvoření moderního uměleckého díla.
Snad největší proměnu mezi devadesátými lety a dneškem prodělal Fang Lijun. Fang se nejvíc proslavil svým konceptem cynického realismu, kde se pokoušel o novou interpretaci komunistických propagačních plakátů. Použil techniku velkoplošných postav „normálního“ čínského lidu ve skoro dvojrozměrném prostoru. Ale místo aby touto formou znázornil „důležitá“ a „naučná“ hesla, ukazuje unuděné lidi v banálních situacích, často okomentované svým šklebícím se autoportrétem. Současně však Fang maluje velkorozměrné krajiny s mohutným nebem, připomínající barokní fresky, kde se vyžívá v nekonečnosti a vyčerpávající radosti z malování. Musím říct, že novější obrazy jsou sice monumentálně pěkné, ale přesně tak pěkné jako ty barokní fresky (a to jen neúplně, protože bez smyslnosti nahých bytostí). Uvítala bych další rozvoj jeho původního konceptu.
Na otázku západního pozorovatele proč tyto umělce nepostihla cenzura, existují dvě odpovědi. Zaprvé, protože se politice vyhýbají. Zhang, který se v podstatě věnuje aktuálnímu konceptu, ho oprostil od jakýchkoliv politických náznaků a vše vysvětluje důležitými hodnotami, jako je rodina. Feng je prostě jenom moderní apolitický člověk. A Fang radši opustil nebezpečnou půdu a věnuje se tradičným „pasivním“ krajinám. Zadruhé je to zásluha západního trhu s uměním, který se z důvodu předražení vlastních umělců vrhá na neprozkoumané území a přináší velké množství peněz do Číny. Takže když se cenzura nedá obejít politickými aktivitami, tak určitě penězi.
Sabine Smitko
Čínská malba: Zhang Xiaogan,Feng Mengbo,Fang Lijun, 25. 9. – 28. 12. 2008, Galerie Rudolfinum v Praze
"Život je vlastně velmi pasivní"
Obraz od Zhang Xiaogang. Zdroj: www2.rudolfinum.org
foto: sabine.smitko
© Zhang Xiaogang
"Život je vlastně velmi pasivní"
Obraz od Feng Mengbo. Zdroj: www.rudolfinum.org
foto: sabine.smitko
© Feng Mengbo
"Život je vlastně velmi pasivní"
Obraz od Fang Lijun. Zdroj: www2.rudolfinum.org
foto: sabine.smitko
© Fang Lijun
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 2-3 (34-35), 12. 1. 2009.
(12. 12. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2315
Sucho na Vinohradech
Na co se vydat do divadla, když máte namále vy i vaše zahrada?Ivana Řezníková
( ivana.reznikova)
Nedávno jsem objevila poměrně spolehlivý způsob měření kvality divadelní hry. Říkám mu KMD-index a základem je teorie, že hra je tím lepší, čím dřív se členové Klubu mladého diváka přestanou pochechtávat vlastním vtípkům. Někdy to trvá třeba půl hodiny, jindy k tomu ani nedojde. V případě Obchodníka s deštěm poznámky utichly za pět minut.
Nové nastudování v režii Martina Stropnického chce (v rámci možností) setřít hranici mezi jevištěm a hledištěm, což se zdá v případě velkého a nazdobeného Vinohradského divadla být přímo titánským úkolem. Do prostoru orchestřiště jsou tudíž přidány dvě řady židlí, aby se hercům lépe hrálo a divákům lépe sledovalo. Nejsem si jistá, jestli zrovna tahle přidaná místa jsou tím, co dělá z Obchodníka to nezapomenutelné představení, kterým je.
Kvalitu scénáře už prověřilo bezpočet inscenací jak ve světových, tak v českých divadlech (poprvé roku 1957). Premiéru si Obchodník s deštěm odbyl v televizi, následovalo množství zpracování divadelních, dramatických i muzikálových. Nejslavnější adaptací je ale bezesporu film z roku 1956 s Katharine Hepburn a Burtem Lancasterem. A dokonce i vinohradská inscenace je jistým způsobem filmová.
Na prvním místě zaujmou samozřejmě herecké výkony: strhující a přitom velmi civilní, až z toho někdy jde mráz po zádech. Divadelní deklamování je vytlačeno upřímným, mírným projevem lidí, kteří říkají to, co druzí chtějí slyšet, a své skutečné pocity a touhy skrývají hluboko uvnitř. V roli obchodníka s deštěm Starbucka exceluje Filip Blažek, obdivuhodná je Andrea Elsnerová jako nesebevědomá Líza a pozadu nezůstávají ani ostatní herci, z nichž bych ráda zmínila Michala Novotného, který mě v roli mírně prostoduchého Jima velmi příjemně překvapil.
I doprovodná hudba je svým způsobem „filmová“, s příběhem sympaticky ladí a decentně ho dokresluje. Filmové a divadelní ticho snadno působí na dnešního diváka rušivým dojmem, ačkoli to zní trochu paradoxně, hudba naopak poskytuje možnost sdělit více beze slov – může třeba naznačit, o čem přemýšlí pomocník šerifa, když tráví večer samotný v kanceláři. Určuje také prostředí a atmosféru – víme přece všichni, že country patří k rančerům na Divokém západě.
Dokonce i scéna je vybudována tak, aby co nejvíc využila možností, které nabízí filmový žánr. Prostory se střídají, jako když střihne, scénu tvoří jedna veliká otočná „budova“, díky které divák zahlédne i to, co dělá postava, o níž se v jiné scéně jen mluví. Unikátním zážitkem pro mě byla dokonce i přestávka, která, podobně jako televizní reklama, přetne v nejdramatičtějším okamžiku jednu z klíčových scén, a tak místo abyste dumali nad tím, co si v divadelním baru dáte k pití, pořád přemýšlíte, jak asi bude příběh pokračovat.
A jako kdyby aluzí na film nebylo dost, celá hra je završena deštěm a hřměním, až si říkáte, jestli nemáte vytáhnout deštníky. Vsaďte se, že až budete z divadla odcházet, podíváte se na oblohu, jestli se nechystá bouřka.
Co můžu říct víc? Snad jen: Kumulonimbus! Nimbostratus!
Ivana Řezníková
N. Richard Nash: Obchodník s deštěm. Divadlo na Vinohradech, premiéra 8. 1. 2009. Režie: M. Stropnický. Překlad: J. Josek. Hrají: A. Elsnerová, F. Blažek, J. Dvořák, M. Novotný.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.
(6. 3. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2333
grafika GRAFIKA – malinká i VELIKÁ...
aneb průřez rokem 2008...
( sara.arnsteinova)
Procházka výstavními sály skýtá vskutku pestrou paletu vizuálního potěšení. Je přítomna i knižní grafika v podobě autorských knih, jako například „Moderní kamasutra“(Kateřina Orlíková). K představení tohoto dílka není co dodat, jen si zkuste představit panáčka semaforu, co asi dělá v noci, když už nemusí nikomu řídit putování a odchází i se svou červenou polovičkou. Nebo vás rozesměje, jako například „Fernet rum a zelená Umbrtkovi sílu dá“ (Lukáš Kudrna).
Umělci ve své tvůrčí podobě, vyvěšeni na stěnách či zaskleni ve vitrínkách, pochází z řad již diplomovaných výtvarníků, ale i z řad studentů vysokých škol. Pro příklad jsou to VŠUP, AVU, VOŠ Hellichova, OU Ostrava, UUD Plzeň atd. Ze všech vystavených děl byli oceněni: Miloš Michálek, Ondřej Michálek, Dalibor Smutný, Bedřich Marek, Dana Jandová, Lucie Krejcarová, Mikoláš Axmann, či Emanuel Ranný.
Jako Laureát Ceny Vladimíra Boudníka zde vystupuje Zdeněk Sýkora a jeho grafické dílo. Ve svých 89 letech se dočkal v rodné zemi prvního oficiálního ocenění své práce. Za hranicemi ale sklízí již dávno uznání za své celoživotní dílo. Ve Francii byl oceněn titulem rytíře Řádu umění a literatury a jeho obraz je součástí stálé sbírky Centre Pompidou v Paříži. V Rakousku obdržel Herbert-Boeckl-Preis. Že u nás je všechno tak smutně opožděné, když se jedná o domácího umělce, je nejen paradox, ale i velká škoda.
Ale ještě větší škoda by bylo nechat si tyto plody fantazie ujít. A tak posuďte sami, co naši grafici vytvořili z barev, černobíla, rukama i výpočetní technikou, čemu dali jasné obrysy a co jen vyfoukali do mlžného oparu. A nebo jak vtipně, vhodně a nápaditě spojili písmo s obrazem.
Sára Arnsteinová
Grafika 2008, Cena Vladimíra Boudníka: 3. 3.–2. 4.2009
Clam-Gallasův palác, Husova 20, Praha 1.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.
(10. 3. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2343
Otcové zakladatelé… kteří vás zavraždí
Britská legenda vydala nové albumOndřej Hanus
( ondrej.hanus)
Grindcore se zrodil v 2. pol. 80. let v Anglii a je potomkem několika stylů, z nichž nejvýznačnější jsou metal, punk a hardcore. Programově jde proti vkusu masového posluchačstva, charakterizuje ho maximální tempo, minimální délka skladeb (většinou do jedné minuty), agresivní vokály (hluboký hrdelní řev nebo uši rvoucí vřískot) a provokativní texty.
Kdyby však Napalm Death zůstali v těchto vodách, nikdo by je dnes neznal. Oni prosluli právě svým novátorským přístupem a sebezdokonalováním. Z grindové kolébky vstali už v první polovině devadesátých let a dospěli ke specifickému deathmetalovému zvuku, ovšem s poměrně značnou nelibostí oddaných fanoušků. Co naplat, sebevyjádření je přednější, a nová deska je toho jasným důkazem.
Způsob žánrové koláže britským profesorům vyšel na jedničku. "Time Waits For No Slave" by žádnou užší škatulku nesneslo. Je to zkrátka hurikán, který cestou nabral grind, death i thrash metal, crust punk, hardcore… To vše je s maximální autenticitou a intenzitou vměstnáno do padesáti minut, které vám řádně zacvičí se sluchovým ústrojím.
Mark „Barney“ Greenway chroptí jako právě probuzená sopka, občas však, světe div se, sáhne i k čistému vokálu – a není to vůbec špatné! Danny Herrera, vrchní škopkař, do toho tříská, jako by chtěli spolu s basákem Shanem Emburym svrhnout nebesa rytmem. Rozum nad tím člověku zůstává stát – opravdu si přitom nezlámali všechny kosti v těle? A o šestistrunném monstru Mitchi Harrisovi ani nemá cenu mluvit.
Už dlouho jsem neslyšel takhle kvalitní, dynamickou, agresivní, propracovanou a inteligentní metalovou desku. Chápu, že pro jemné sluchovody milovníků literatury to nemusí být to pravé ořechové, ale ti tolerantnější si smlsnou.
Ondřej Hanus
Napalm Death: Time Waits For No Slave. Century Media/EMI, 2009. 50:22.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.
(14. 3. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2350
Od harmonie k masakru
Smiřovací dýchánek v Činoherním klubuAndrea Fiřtíková
( andrea.firtikova)
Jak se zachováte, když je váš syn zbit svým vrstevníkem? A co uděláte, když váš syn záměrně ublíží cizímu chlapci? Jak řešíte kritické události ve svém životě? Jste hysteričtí? Asi ano. Ale Veronika, Michel, Aneta a Alain se rozhodnou probrat bitku svých synů u šálku kávy a při zakusování domácí bublaniny v klidu. Jsou přeci dospělí a rozumní lidé.
Zdánlivě banální zápletka setkání dvou rodin, řešících šárvátku svých potomků, díky níž se seznámí, postupně graduje a získává na síle. Veronika a Michel hostí ve svém domě rodiče chlapce, který „znetvořil“ obličej jejich dítka. Jsou klidní, přehnaně milí a snaží se, aby bylo nebezpečí celého města v podobě agresivního útočníka vypuzeno jejich výchovným vlivem.
Rada starších jedná o dětech bez nich. Sami si odpovídají na otázky, proč k bitce došlo a jak chlapce smířit. Veronika je posedlá smírem a dokázáním straně „protivníka“, čeho se dopustil a že je vina na jeho straně.
Ze snahy vyřešit vše klidně a s elegancí se stává konflikt dvou rodin, jenž postupně přejde v boj mezi účastníky „smiřovacího“ dýchánku. Vyhrocená situace poukáže na problémy v manželských párech i na neduhy jednotlivců.
Změnou situace se proměnují i charaktery postav. V roli Veroniky je představena intelektuálka, bojovnice za mír, která se chová klidně a vlídně a která má vše pod kontrolou. Postupně však odhalí maskovanou hysterii. Michel je prototyp podpantofláka, který revoltuje a vzepře se své ženě před naprosto cizími lidmi. Aneta se snaží vyjít vstříc druhé straně, protože si je vědoma synova provinění, ale za darebáka ho nepovažuje. Alain působí jako nezainteresovaný otec, mající hlavně pracovní povinnosti a problémy, který vidí kauzu jako klukovské poškádlení a nepřikládá mu velkou váhu, protože kluci se přeci čas od času poperou. Z usedlé Anety se během setkání stává dračice bojující za svého syna proti cizímu manželskému páru i proti vlastnímu manželovi.
Proměna je charakteristickým rysem celé hry. Změní se atmosféra, řešená problematika, chování postav a také jejich jazykové vyjadřování. Se zvyšující se intenzitou vypjatosti situace graduje slovník účastníků, kteří postupně ve svém vyjadřování přitvrzují. Avšak vulgarismy jsou použity funkčně a vypovídají o vnímání vyhrocené situace jednotlivými aktéry.
Proměnou prochází také místo děje, obývací pokoj, z něhož po celou dobu postavy odcházejí jen na malé chvíle. Prostor je laděn do světlé barvy, vše je nejprve načančané, ale prudkými gesty je uhlazenost a harmonie prostoru narušena.
Divadelní hra je založena na dialogu, který je plný konverzačních zvratů a jazykové komiky. Hra je vystavěna tak, že hlavní téma, řešení rvačky, vydží po celou dobu jako centrum konverzace, avšak s četnými odbočkami do osobních životů manželských párů. Celkově hra vyznívá tragikomicky. Ačkoli se popadáte smíchy za břicho, tak neustále cítíte závažnost tématu, který mapuje lidské chování.
Při pohledu na výsledek Sokolova nastudování této hry diváka může napadnout, že se režisér příliš nenadřel. Herci vplují na jeviště, odvypráví příběh a zase odejdou. Ale právě ona přirozenost a lehkost, s jakou je představení podáno, je výsledkem Sokolovy režie. Herci vědí přesně, co mají dělat a jak pracovat s textem. Je použito mnoha detailů, které mají svůj význam – například bačkory, handsfree, gesta značící harmonii a souznění páru Veroniky a Michela.
Ondřej Sokol opět ukázal, že umí. Umí si zvolit kvalitní text, vybrat herce, kteří se zhostí svých rolí přímo excelentně, a hlavně umí režírovat. Bohem masakru přidal do činoheráckého repertoáru svých inscenací skvělou hru, po jejímž zhlédnutí musíme souhlasit s větou, že „život v páru je ta nejstrašnější zkouška, jakou na nás Bůh seslal".
Andrea Fiřtíková
Yasmina Reza: Bůh masakru. Činoherní klub, premiéra 16. 12. 2008. Režie: Ondřej Sokol. Hrají: Ivana Chýlková, Miroslava Pleštilová, Jaromír Dulava a Vladimír Kratina.
Bůh masakru
Z inscenace Bůh masakru. Zleva: V. Kratina, M. Pleštilová, I. Chýlková, J. Dulava.
Zdroj: archiv Činoheního klubu.
Zdroj: archiv Činoheního klubu.
foto: andrea.firtikova
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.
(15. 3. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2351
Prolomit tabu
Divadlo z filmuBarbora Krucká
( barbora.krucka)
Inscenace dánské dramatičky Vivian Nielsenové vychází z kultovního stejnojmenného filmu Larse von Triera z roku 1996. Příběh je v obou zpracováních totožný – bizarní vztah mladé, hluboce věřící a prostomyslné Bess, která pravidelně rozmlouvá s Bohem, a světem protřelého Jana, dělníka na ropné plošině v Severním moři, je zasazen do bigotní a rigidní protestantské komunity ve Skotsku. Jan je navzdory všem svým zkušenostem ohromen krásnou a prostinkou dívkou a vzdor nesouhlasu celé komunity, k níž Bess náleží, i údivu svých vlastních přátel se s ní Jan ožení. Bess je unesena dosud nepoznanými zážitky, které skýtá svazek manželský, a je velmi šťastná. Ovšem když Jan odjede pracova zpětt na plošinu, propadá hlubokému smutku a modlí se k Bohu, který jí vždy odpovídá, aby jí Jana vrátil domů. Zanedlouho volají Bess z nemocnice, že měl Jan úraz a ochrnul.
Bess týrají pocity viny za Janovo zranění. Je ovšem rozhodnuta jej neopustit – a jejich vztah sklouzne do spirály destrukce a sebedestrukce... Bess se obětuje pro Janovo potěšení i záchranu, když se nechá najmout jako děvka na loď dělníků, a pak o svých zážitcích Janovi vypráví. Komunita ve vsi pro to ovšem nemá pochopení a Bess, která nikoho jiného nemá, je exkomunikována.Ve své masochistické oběti však pokračuje, nakonec je na lodi zabita. Jan, který podstoupil několik beznadějných operací, se zázrakem uzdraví...
Kromě hlavního motivu sledujeme i příběh Bessiny matky – vdovy a její snachy Dodo kterou potkala tragédie podobná té Bessině – její manžel, Bessin bratr, na plošině zemřel.
Bess v podání Lucie Pernetové byla dojemně prostá, prožívající své nepochopitelné utrpení na pozadí hluboké víry. Hynek Čermák v roli Jana dokázal vystihnout útrapy mrzáka, které ze žalu a bezmoci krystalizují v bezdůvodnou krutost k těm nejbližším. Dodo Dany Batulkové byla velmi uvěřitelná, především její sebeuvědomění na pozadí Bessina příběhu.
Násilné i sexuální scény, kterých je film plný, jsou v divadelní inscenaci citlivě naznačeny, ale prostor, který vznikne, beze zbytku vyplní divákova fantazie. Ze surovosti nevyřčeného mrazí v zádech. Příběh, který je přehnaně a absurdně krutý, má zároveň velmi blízko ke skutečným vztahům.
Přesto, že představení celkově vyznívá tragicky, smutně a vážně, nechybí ani vtipné okamžiky, především v první polovině hry. Dramatizace se dokázala vyhnout patosu, zejména v úplném závěru hry, který k sladkobolné ucouranosti přímo vybízí Janovým uzdravením a jeho lítostí nad smrtí milované a skoro svaté ženy. Patetické hořekování drsňáka by ovšem nebylo příliš uvěřitelné. To, že i tuto emotivní scénu zvládli herci zakomponovat do přirozeného řádu příběhu, svědčí o jejich umu. Postavy jsou i psychologicky propracované, o čemž vypovídají jejich vnitřní monology, které ale neubírají představení na dynamice a spádu. Ani vedlejší postavy nebyly černobílé – členové bigotní komunity tváří v tvář vyhrocené situaci, do níž se dostala Bess, jejich miláček, postupně odhalují své charaktery. Někteří se ukáží být dogmatiky, bez ohledu na osud jednotlivého člověka, jiní projeví opatrný soucit i strach, aby sami nepřišli o přízeň ostatních členů komunity. Bessina matka je také velmi výraznou postavou – sama nejspíš velmi nešťastná v soukolí komunity, která nepřipouští změny, nemá pochopení pro svou dceru, ač váhá mezi láskou k ní a poslušností komunitních zákonů. Inscenace je velmi silná ve všech svých složkách.
Představení, ač netradiční svým filmovým námětem, dostálo beze zbytku divadelním kvalitám.
Barbora Krucká
Divadlo Rokoko, V. Nielsenová, Prolomit vlny premiéra 7.2.2009
Režie O. Zajíc
Hrají Lucie Pernetová/Klára Oltová, Hynek Čermák, Dana Batulková, Vladimír Čech a další
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.
(15. 3. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2353
Strážci nastražení na plátně
Filmová verze známého komiksuAndrea Knotková
( andrea.knotkova)
Záhadami obestřenému a zajímavostmi kořeněnému Angličanovi Alanu Moorovi bylo na přelomu let 1986 a 1987, kdy mu vyšel komiks Strážci (Watchmen), třicet dva let, měl na svém literárním kontě pár zábavných historek z mládí a byl, jak se zdá, velmi šikovný a sečtělý. Dokázal totiž do komiksového světa přenést moderní příběh o hrdinech zachraňujících svět, jehož podstata je stará jako sama existence. Se zdařilou realizací Strážců mu pomáhal ilustrátor Dave Gibbons, který nechal Moorův scénář ožít ve svých kresbách. Nápaditá zápletka se smrtí jednoho ze superhrdinů, téma hrozící nukleární války, problematika moci vládnoucích korporací, intenzivní paralely kolem mezilidských vztahů a touha zachránit svět – to všechno se vejde pod pokličku Moorova všudypřítomného intelektuálního nadhledu a filosofického přesahu. To, co nakonec, při troše štěstí, zachytíme v roji linií příběhu, je náš život sám, jak si hledá cestu a prosakuje mezi komiksovými okénky.
Co se týče textu jako takového, Moore není žádným střelcem od boku – psaným slovem míří přesně, repliky jsou jasné a nekomplikované, aniž by působily banálně. Vrstvy myšlenek a světů různých postav se navzájem prolínají a uhýbají hlavnímu proudu příběhu, aby se potom znovu všechny setkaly na konci jednotlivých kapitol a na závěr slavnostně vyústily do moře. K těmto zdatným kouskům využívá Moore svých znalostí literatury a mezi scény vkládá dobře zvolené citace z Bible nebo úryvky z děl a výroky známých osobností jako je William Blake, Albert Einstein, C. G. Jung a Friedrich Nietzsche. Často se mu tím podaří zarovnat výkřiky svého vyprávění a dát jim příjemnou příchuť déjà vu. Takže když sečteme propracovaný scénář, téma, které má hloubku, a Gibbonsovu zkušenou kreslířskou ruku, zřejmě nás nepřekvapí, že mezi „komiksáři“ mají Strážci nálepku „povinná četba“.
Do filmového zpracování Strážců se pustil a na plátno v tomto roce Strážce přenesl populární americký režisér Jack Snyder, který není v tomto ohledu žádným nováčkem. Komiksové předlohy se tentokrát držel jako klíště a vytvořil v podstatě její věrnou filmovou kopii, až na několik detailů. Rozhodl se vynechat ve filmu černošského chlapce, jenž se vždy, jakoby z ničeho nic, objeví mezi stránkami komiksu a sám čte komiks o pirátech, který symbolicky nastiňuje významy některých dějových souvislostí. Jeden z dalších drobných rozdílů mezi komiksem a filmem, k němuž mám určitou výtku, je postava Nitea Owla a hlavně jeho kostým – ve filmu podle mě jednoduše vypadá jako Batman. K celkovému dojmu netopýřího muže pak přispívá i zvýšená akčnost scén, ve kterých se vyskytuje. V komiksu se totiž Nite Owl s mírně zakulaceným pupkem příliš neprojevuje a jako správná lenivá sova má nejraději klid. Jinak ale většina filmových postav jako by z oka vypadla těm komiksovým – zřejmě také díky tomuto pečlivému výběru nehrají ve filmu žádní známí herci, což jsem shledala velmi příjemným.
Snyder dokázal s komiksem, podle mého názoru, pracovat velmi dobře a zdařile. Jednotlivé ilustrace nahrazují promyšlené střihy, vypointované konce kapitol se odráží v dějových souvislostech scénáře a jakoby retrospektivních vzpomínkách jednotlivých postav, podstatné prvky zůstávají i ve filmu na svém místě. A tak jako komiks nám čtenářům dává větší prostor pro fantazii, tak také film nám jako divákům poskytuje určité výhody. Sledovat sto šedesáti dvou minutový snímek je skoro vždy pohodlnější a jednodušší než číst jeho předlohu. „Komiksovost“ v tomto případě navíc dodává filmu příjemné odlehčení a tak tam, kde při scéně zobrazující násilí Gibbons prostě namaluje další políčko, můžeme ve filmu být svědky vydařených záběrů, jež nejsou explicitní nebo je v nich humorné množství kečupu. Celkově si myslím, že Strážci jsou velmi vydařeným dílem v obou svých podobách také hlavně proto, že komiks zůstává komiksem a film, i když má komiksovou předlohu, zůstává filmem.
Andrea Knotková
Moore, Alan, Gibbons, David: Watchmen. DC Comics, Londýn 1986-1987. 338 stran.
Strážci – Watchmen (USA, 2009, 162min). Režie: Jack Snyder. Hrají: Billy Crudup, Patrick Wilson, Jackie Earl Haley, Malin Akerman, Matthew Goode aj.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.
(16. 3. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2359
Pacifisté všech zemí – spojte se!
Do Prahy dorazil kompletní Goyův cyklus Hrůzy válkyEva Haderková
( eva.haderkova)
Hrůzy války vznikly jako reakce na španělské boje za nezávislost. Více, než osobní zkušenosti, vyjadřují obrazy rozhořčení nad vášněmi, které se rozpoutaly vlivem osvícenských myšlenek. Při zobrazování dobových skutečností Goya využívá svou velmi dobrou znalost historických a společenských poměrů.
Čím jsou tyto grafiky tak výjimečné? Mistrovské zpracování utrpení, které je vyjádřeno několika čarami, vás přiková na místo. Velký důraz je kladen především na výrazy obličeje, které se od prvotního zděšení v průběhu osmdesáti obrazů cyklu mění v rozčarování a rezignaci. Krutost z vojáků jen čiší a strach prostých lidí je téměř hmatatelný.
Pozornost Goya věnuje i nejrůznějším detailům, jako postavám v pozadí, zvířatům, stavbám. Opravdu – když spočítáte nohy a obličeje v hromadě mrtvol, bude jejich počet přesně odpovídat, nic nebude navíc a nic nebude chybět. Je ohromující, jak neživé věci zůstávají nehybné a naopak jiné obrazy vyzařují neuvěřitelné napětí. Tajemství této dokonalosti tkví v přesnosti tahů, kombinaci nejrůznějších grafických technik a perfektním zvládnutí řemesla.
Posledních deset obrazů trochu připomíná bajky. Objevují se tady povětšinou odpudivá zvířata v rolích ještě odpudivějších, supi žerou mršiny a netopýři se kochají lidským utrpením. Vyznění je velmi realistické a symbolika zřejmá, i když mnohdy těžko hledáme slova.
Pokud se na výstavu vypravíte, nečekejte monumentální velkoformátová díla, ale spíš komorní obrázky. Nicméně i ty vás ohromí svou silou. Navíc prostota výstavního prostoru dá „hrůzám“ opravdu vyniknout.
Eva Haderková
Goya, Francisco: Hrůzy války (Los desastres de la Guerra), 4. 3. - 3. 5. 2009, Chodovská tvrz
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.
(17. 3. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2364
Aktovka plná poloprázdných papírů
Smrt, co zabíjí napůl......
( sara.arnsteinova)
Přesně takto jsem se nechala pozvat i já na veledílo „Čtyři aktovky se smrtí“. A jediné co ve mně po zhlédnutí zůstalo byla několikacípá otázka: „Proč, no a co, co bude dál, nechápu to snad, mám jít učeně rozjímat o smyslu života?“ Na jevišti o třech metrech čtverečních se během jedné hodiny vystřídaly čtyři pohledy do života rozdílných osob. Čtyři rádoby kritické pohledy na moderní svět. Čtyři varování.
Z blyštivého zrcadýlka na nás pokukuje metrosexuální mladík, co se den co den připravuje na noční jízdu, smyslná nymfomanka v něm odráží svou posedlost muži. Dále na nás tasí meč „úspěšná“ žena. Manžel, děti, perspektivní práce a dostatek odůvodnění proč být úspěšný. A nakonec revolucionář a karatel. Změť dialogů s intonační omáčkou a nástřikem, rozebírající životní pravdy. Co si pod tím mám představit? Ač se mi to jevilo místy vtipné ztvárněním charakteru postav, přece jen tomu chyběla „ta“ pointa, kterou spousta lidí čeká.
Ke každé z těchto louteček dnešní společnosti, přijde smrt a řekne:„Zomrieš!“ Ano, moderní snaha napravovat civilizační choroby, kázat, vychovávat. Ale jedna věc je mít nápad, a druhá - uvést ideu do podoby funkční. Možnosti využití prostředků jsou nepřeberné, hlavní roli zde totiž hraje kreativita tvůrců a výkon herců.
Musím podotknout trochu zklamaně - když má někdo možnost naplnit džbánek výborným vínem a naplní ho do poloviny, jak obsahem, tak provedením, tak nezbývá než poplakat nad rozlitým mlékem. Ale na druhou stranu je odvaha pustit se do tvůrčí práce a vložit do ní vlastní myšlenku, podobu něčeho nehmotného, pomyslného. Zlepšovat se je naším každodenním chlebem, a tak se nebojím, že tu někomu uletěly včely, ale je na dobré cestě pochytat popořadě všechny mouchy.
Sára Arnsteinová
Čtyři aktovky se smrtí, 12. 3. 2009, Divadlo potrvá, Srbská 2, Praha 6
Režie: Petr Vácha
Hrají: Anna Sedlická, Martin Poláček, Silvie Holovská a další.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.
(17. 3. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2366
Kam se dá vzlétnout z hlubin kadibudky
Není osm Oskarů pro jeden film příliš? Ne!Marek Dobrý
( marek.dobry)
Žluté, téměř okrové světlo je prosycené hustým dýmem. Proti sobě sedí dva muži. Vyděšený chlapec a tlustý, kouřící vyšetřovatel. Chlapec je mlácen a mučen, vyžaduje se od něho přiznání k podvodu ve vědomostní soutěži. Pochází ze slumu, místa, kde žijí Indové, pro které je statisticky definovaná chudoba nedosažitelným bohatstvím. Proto mu nikdo nevěří, že by mohl bez podvádění odpovědět na čtrnáct otázek v soutěži a přiblížit se výhře dvaceti milionů rupií. Tak začíná Milionář z chatrče, film oceněný v letošním roce osmi Oskary.
Druhý vyšetřovatel, který chlapce vyslýchá, používá mírumilovnější metodu. Pouští na obrazovce jednotlivé otázky a nechává chlapce vysvětlit, podle čeho vybíral odpovědi. Chlapci se ke každé otázce váže příběh, a jejich sled vytváří hlavní fabuli. Kdybychom kladli na film realistická měřítka, odsoudili bychom tuto kompozici jako příliš umělou a pohádkovitou. Ovšem tyto retrospektivní návraty netouží být realistické, ale fungovat jako prostředek k náhledu do džungle indického dětství, ve kterém se dá se všemi zdravými smysly (obzvláště zrakem, jehož vlastnictví je překážkou ke zdárnému žebrání) přežít jen sledem náhod.
V úvodních retrospekcích zaujme především filmařské zpracování života v chudinských čtvrtích. Ne náhodou se do slumu kamera poprvé podívá při sledování chlapců, kteří utíkají před policisty. Umožňuje to rychlé prostřihy a dynamický náhled na chaotický život v tomto prostředí. Za postřehnutí stojí i výrazná a intenzivní barevnost těchto záběrů. Kamera se ale chvílemi oddaluje a přináší pohled často až letecký, který je k detailním záběrům kontrastní. Rozsáhlé šedobéžové plantáže obydlí, složených maximálně ze tří plechů, působí v těchto odhledech velmi depresivně, bezvýchodně, staticky a co je nejhorší, definitivně. Z těchto záběrů získává divák téměř obdiv ke kameře za to, že se nebojí vstoupit dovnitř.
V příběhu figurují tři hlavní postavy, bratři Jamal a Salim a dívka Latika, kterou Jamal již od dětství miluje. Mezi bratry je od smrti jejich matky komplikovaný vztah. Mladší Jamal je hodný a dobrosrdečný, zatímco starší Salim je prospěchářský a dokáže být velmi zákeřný. Zajímavý je především vývoj postavy staršího bratra. Přijímá pravidla džungle a nebojí se stát úspěšným skrze vyřizování špinavé práce pro svého šéfa. Ačkoli ale jeho postava nese mnoho výrazně negativních rysů, uvědomuje si své hříchy a odčiní je v jednom velikém, konečném dobrém skutku.
Milionář z chatrče je velmi silný i díky střídání poloh. V jednu chvíli je romantický, následně zase velmi drsný. Sympatické jsou i komické pasáže, například když malý Jamal unikne ze zajetí kadibudky skokem do smrdutého odkladiště, aby získal podpis svého oblíbeného filmového herce.
Snad jediná slabina filmu se ukrývá v závěru. Zdá se, jako by tvůrci propadli celkové dramatičnosti příběhu. Zakončení všech linií příběhu působí příliš fatálně, příliš vyšponovaně. Nelze se ubránit dojmu, že závěr filmu působí jako bublina ze žvýkačky, kterou jste tak dlouho zvětšovali, až praskla, a vaše ústa jsou poté celá ulepená a přeslazená. Nic to ale nemění na tom, že Danny Boyle po Pláži a především Trainspottingu natočil další brilantní film, který ukázal výrazný směr ve sbližování bollywoodské a euroatlantické kinematografie.
Marek Dobrý
Milionář z chatrče (Slumdog Miliioniare, VB/USA, 2008, 120 min). Režie: Danny Boyle. Hrají: Dev Patel, Freida Pinto, Ayush Mahesh Khedekar, Anil Kapoor.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.
(18. 3. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2367
Ono se to hýbe!
Odložené hračky, staré hadry a polámané židle ožívají. Kde? Přece Na půdě!Ivana Řezníková
( ivana.reznikova)
Český loutkový film byl od dob Jiřího Trnky pojem, synonymum originality a kvality. Jedna věc se filmu Na půdě rozhodně nedá upřít, a to právě preciznost, vynalézavost a hravost, která by nejspíš vystačila na filmů deset. Stará dobrá loutková animace působí po desítkách počítačově animovaných filmů imitujících Pixar rovněž vysloveně osvěžujícím dojmem. Odložené krámy na zaprášené půdě jsou nádherně omšelé a opředené vzpomínkami, barevná stylizace do tlumených šedohnědých odstínů také potěší. Bohužel pokud v sobě nenajdete velmi malé dítě, je právě originalita animace to jediné, co vám film nabízí.
Na půdě je zkrátka a dobře pohádka se všemi klady a zápory, které jsou s tímto slovem spojené. Děj filmu lze vystihnout několika málo větami. Panenka Pomněnka je unesena do Říše zla, kde vládne strašlivá Zlatá hlava. Ostatní odložené hračky překonají všechny strasti cesty, přemůžou zlé bytosti a ztracenou panenku vysvobodí. Toť vše. Film samotný je jako celek zhruba tak dramatický jako tento odstavec.
Na tuhle narativní kostřičku jsou navěšeny famózní nápady, které jsou sice dramatičnem přímo nabité, jenže většinou vyzní do prázdna. Proč rytíř Krasoň bojuje s nafukovacím drakem? Proč si rytíř, medvěd Mucha a plastelínový panáček Šubrt každé ráno hází kostkou, aby zjistili, kdo má ten den narozeniny? Proč všichni nastupují do vlaku, kam jede? Takových proč se během filmu objeví mnohem víc a mě napadá jediná odpověď: aby se na předměty na půdě neprášilo až tak moc.
Tahle proč se objevují z jednoduchého důvodu – touha použít co nejvíc předmětů zcela vytlačila touhu použít je k něčemu smysluplnému (například k zachraňování unesené panenky). A stačilo by málo: vybrat si jeden aspekt a ten posílit, aby se prolínal celým filmem a tak mu dodal jakýs takýs rytmus. Parodování projevů diktátorů, muzikálové číslo děsivých příšer, šmírování, šílené rádiové pořady – kéž by se tam některá z těchto věcí objevila aspoň dvakrát! Anebo udržet pravidla pohádky i tady: nevěnovat pozornost věcem, které nejsou podstatné. Bohužel, zrovna tyhle věci jsou krásné, okouzlující a zábavné. (Takže si teď připadám vážně, vážně mizerně, když filmu vytýkám právě tohle.)
Pozor, nechci ani v nejmenším naznačovat, že se kvůli příběhu v kině budete nudit. Jen se zkrátka připravte spíš na zážitek podobnější výstavě sympaticky originálního sochaře/malíře. Barta totiž zkombinoval snad všechny druhy animace, které dnešní doba zná, a nejen animace, zapojil i živé herce. Naprosto geniální je propojení dvou- a trojrozměrné animace: sny a všechno za okny nebo v zrcadle je 2D, zatímco celek je 3D. Na scénu na vlakovém nádraží nikdy nezapomenete, protože působí jako živá, ačkoli místo lidí na vlak spěchají šachové figurky. Jiří Lábus jako autoritářská Zlatá hlava vládne tvorům, kteří v děsivosti dalece předčí filmy Tima Burtona (zvlášť když se dají do tance a do zpěvu). Špína se dá vygumovat, polštáře se vznášejí nad půdním harampádím jako mraky, z fénu lze sestavit letadlo, parník, ponorku a helikoptéru. A už jste někdy viděli ručně animovanou povodeň? Respektive, už jste se někdy báli černých igelitových pytlů?
Ostatně – vzpomínáte, jak jste si jako malí hráli s každou věcí, která vám přišla pod ruku, a spřádali jednoduché dobrodružné příběhy? Tohle je ono: dětská hra na velký příběh, kterou někdo natočil tak, jak si to dětské oči představují. Pokud se na to budete dívat takhle, nejde filmu vytknout vůbec, ale vůbec nic. To pak volejte sláva a tři dny se radujte.
Ivana Řezníková
Na půdě aneb Kdo má dneska narozeniny (ČR 2009)
Režie: J. Barta
Hrají: J. Lábus, L. Pernetová
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.
(18. 3. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2369
Cože to posloucháš? Hm...
Poetické plány na zimuMarkéta Holanová
( marketa.holanova)
Na nejnovější desce Plán na zimu se Hm.. pomalu posouvají čítankou vpřed, zhudebněnými se tak stávají i autoři novější české poezie – Blatný nebo Zábrana. Pro pravidelné návštěvníky koncertů neobsahuje album žádné velké překvapení, většina písní je už dobře známá z živých vystoupení.
Pánové ovládají široké spektrum nástrojů – kytara, piano, housle, baskytara, flétna, tuba, bicí. Výsledný zvuk má ráz spíše komorní, přesto nepostrádá potenciál tvrdšího vyznění. Jemná civilnost a promyšlenost hudby umožňuje vyniknout slovu.
Což nás opět přivádí ke zhudebňovaným autorům. Hm... beze strachu kombinují vyloženě dětské hříčky (Nezval, Inspirace) a žertovnosti (Gellner, Kuplet o ženské emancipaci) s bolestně tísnivými vyznáními (Zábrana, Monotónní). Přístup k textům je vždy stejný – s respektem, porozuměním, ale bez zbytečného patosu. Výsledek je třeba právě v případě Zábrany skvělý.
Vlastní textová tvorba Hm... sklouzává spíše k žertovnostem. V Plánu na zimu je zastoupena minimálně – pouhými dvěma kousky, které jsou o to povedenější. Žertíky a jiné špumprnákle provází i všechny jevištní produkce Hm.... Skupina se nebojí dělat si legraci sama ze sebe, což publikum pochopitelně vděčně přijímá. Koncerty mají neopakovatelnou atmosféru, která nenásilně a organicky přijme těžší kousky (Zábrana, Blatný), ale spíše nahrává písním lehčím.
Právě v té chvíli se ukazuje, že to, co bez problémů funguje na jevišti, v obýváku z přehrávače zkrátka nevyzní. Příkladem je triptych E-e-e/Ritirata/Non aprire. Píseň nese podtitul kulturní dědictví, spočívající v zásadní radě „Nenahýbejte se z oken“, která přes veškerou snahu není schopná vzbudit takové nadšení jako v sále.
To je ale v mém případě jediná výtka k výtečnému albu. Ano, kdybych byla klasikem, přála bych si z celého srdce být zhudebněna Hm...
Markéta Holanová
Hm...: Plán na zimu. Vydáno vlastním nákladem. 2008, 43:40.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.
(19. 3. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2371
O ženě a pro ženy
„Vážené dámy a pánové, přivítejte Vévodkyni z Devonshiru…“Ivana Bartošová
( ivana.bartosova)
Krásná a mladá Georgiana Cavendish z rodu Spencerů (Keira Knightley) je velice dobře zajištěná dáma z vyšší společnosti. Zatímco si užívá zábavy odpovídající jejímu věku, domluví jí matka sňatek se zámožným a mocným vévodou z Devonshiru (Ralph Fiennes). Svatba má jediný záměr, Georgiana musí dát vévodovi mužského dědice a za to jí bude vyplacena peněžní odměna. Naivní Georgiana se tak dostává do této předem zintrikované situace a nic netušíc doufá v pohodlný a láskyplný život. Manželství však zanedlouho přestává fungovat, a tak se vévodkyně upne místo domova na společenské „povinnosti“. Stává se módním vzorem pro celou Anglii, angažuje se v politice, oddává se hazardu a světské zábavě.
Téměř dvouhodinový snímek je plný nádherných dobových kostýmu, od obrovských a těžkých krinolín, až po rozmanité paruky. V pozadí nekonečných večírků divák nahlíží na povrchní společnost, která žije z pomluv a přetvářky, a sleduje snahu vévodkyně se v nepřátelském prostředí prosadit. Stereotypní a „očekávaná“ dějová linie se přeruší v okamžiku, kdy Georgianě dojde trpělivost a na neustálé přehlížení a podvody svého muže začne reagovat. Oznámí mu, že má vztah se svým přítelem z mládí a chce, aby to vévoda začal akceptovat. Srdce všech feministek krvácí, když vévoda Georgianin návrh zamítá – to, co si může dovolit muž, nemůže si v tehdejší společnosti dovolit žena.
Film zaujme, pobaví a divákovi umožní historicky věrohodný pohled na tuto dobu. Je pravda, že z větší části má úspěch u ženského publika – která z nás by se ráda nepodívala na asertivní mladou dámu, která se snaží najít si své místo v patriarchální společnosti? Emocemi se nechá strhnout každá, zvlášť díky excelentnímu výkonu, který Keira Knightley v roli téměř „na míru“ předvádí.
Ivana Bartošová
Vévodkyně (Velká Británie/Itálie/Francie, 2008, 110 min
Režie: Saul Dibb
Hrají: Keira Knightley, Ralph Fiennes
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.
(19. 3. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2375
Nepřestávejte se dívat!
Pohyblivé obrazy Andyho WarholaVeronika Kratochvílová
( karolina.demelova)
Warhol je zde fascinován pojetím času. Žena dívající se do jediného bodu, dívka čistící si zuby. Tyto obrazy nám automaticky vyvstávají v hlavě jako statické, nebo donekonečna cyklické. Jak vypadá vaše čištění zubů? Krouživými pohyby přejíždíte jeden zub po druhém a na konci toho všeho vyplivnete napěněnou pastu do umyvadla, aby vám nezačala téct nosem. Žena dívající se do jediného bodu maximálně občas mrkne. Když kolem pohyblivého obrazu projdete, uvidíte přesně totéž, co prve ve vaší fantazii. Jenže když vydržíte celé čtyři minuty, najedou si začnete všímat toho, že se dívka tváří jinak při čistění řezáků a jinak při čištění stoliček. Že jí občas spadne do tváře pramen vlasů, že se občas ušklíbne a že jí pasta začne téct po bradě. Žena, jež se nepřestává dívat do stejného bodu, najednou mrkne a zpod víčka se jí vykutálí slza jako hrách. Teče po tváři a bere si s sebou, co jí přijde do cesty. Třeba kus řasenky, nebo bílého pudru. Tady všude je pohyb. Pohyb, který jste nezachytili, zaznamenala kamera, která je tím voyerem, neviditelným pozorovatelem banálních činností, které provozují nejznámější osobnosti své doby.
Mimo záznamy z kamerových zkoušek jsou zde k vidění i jeho nejradikálnější filmové opusy, jako je například film s názvem Blow job z roku 1964. Kamera zde po celou dobu zachycuje tvář Toma Bakera při orálním sexu, pravděpodobně s Willardem Maasem. Ani na okamžik kamera nesjede z jeho obličeje, přesto je z jeho výrazu evidentní, k čemu ve skutečnosti dochází. Než jsem si přečetla název snímku, vypadala moje poznámka k němu následovně: „Muž zaklánějící hlavu dozadu.“
A tak je to se všemi motion pictures. Žijí samy v sobě, a pokud s nimi budete mít trpělivost, možná je zažijete.
Veronika Kratochvílová
Andy Warhol: Motion Pictures, Galerie Rudolfinum, 29. 1.–5. 4. 2009
Andy Warhol: Motion Pictures
Výstava Motion Pictures Andyho Warhola, zdroj: http://farm2.static.flickr.com
foto: karolina.demelova
Andy Warhol: Motion Pictures
Blow job, 1964. Tom Baker při orálním sexu pravděpodobně s Willardem Maassem, zdtoj: http://kissandride.files.wordpress.com
foto: karolina.demelova
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.
(19. 3. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2380
Nedráždi Lvíče bosou nohou
Detektivka bez detektivaTereza Tauchenová
( stefan.segi)
Příběh krásné slečny Stříbrné (Gabriela Míčová), která prostřednictvím svých půvabů dosáhne vytoužené pomsty, se odehrává na pozadí letní Prahy šedesátých let. Okouzlující Lenka Stříbrná si podmaní seladona Karla Ledna (Roman Zach), nesmělého učitele Vaška Žamberka (Martin Pechlát) i nadutého šéfredaktora Emila Procházku (Jiří Štrébl). Každému z nich vstoupí do života a zcela je ovlivní.
Karla pohltí její temné oči, pro které je ochoten zradit kamaráda i svůj dosavadní životní styl. Vaška, který je pravým opakem milovníka, si k překvapení všech volí za svého muže. Procházku svým šarmem zláká k projížďce loďkou, ze které se šéfredaktor nevrátí.
Ve hře je odmaskována i literární inteligence těchto let. Její lhostejnost a strach vystoupit proti zavedeným autoritám. Katalyzátorem je začínající spisovatelka Jarinka Cibulová (Ivana Uhlířová).
Inscenace oslovuje náznakem a metaforou, pohrává si s kýčem a trapností. Celá se odehrává na plovárně. Velký bazén, který je naplněn vodou, je dokola obehnán molem. Postavy v bazénu tančí, perou se, milují se i topí. Namáčí se oblečení i zcela nazí, odklízejí do vody své přátele i protivníky. Pohyb bazénu naznačuje stav aktérovy duše. Slečna Stříbrná zanechává při každém svém výstupu na molu pár nádherných bot, jako by zametala stopy před svým budoucím činem.
Bohužel zvukový doprovod působil jako remix hudby k další z inscenací téhož divadla, Utrpení knížete Sternenhocha. Avšak pokud v předešlé inscenaci byl hlučný, nyní se hlasitost pohybovala na hranici únosnosti. Lvíče nepostrádá většinu obvyklých kvalit inscenací Divadla Komedie, přesto se ze sálu vychází rozpačitě. Viktorie Čermáková zbavila detektivní román většiny prvků žánru a zinscenovala lahůdku pro milovníky třešniček ne na povrchu dortu, ale uvnitř něj.
Tereza Tauchenová
Josef Škvorecký, Viktorie Čermáková: Lvíče
Režie: V. Čermáková
Hrají: R. Zach, G. Míčová, J. Černý, V. Hybnerová a další
Nejbližší reprízy Lvíčete jsou 6. 4., 17. 4. v Divadle Komedie
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.
(19. 3. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2381
Aprílová ochutnávka zmrzliny
Eyes scream in cream od skupiny The PoohVeronika Kratochvílová
( karolina.demelova)
Jejich debutové album, nesoucí název EYES SCREAM IN CREAM vyšlo 1. 4. 2009 pod křídly Xproduction. Obálku navrhl a zpracoval Tomáš Kučerovský, jenž z desky jako takové učinil doslova umělecký artefakt.
Kapela, založená roku 2002 a odkojená syrovým grungem, se pomalu přesouvala napříč hudebními žánry a z každého si, jak se zdá, vzala něco. Stopy bluesu, rock’n’rollu, stoner-, hard-, ani punk- rocku v sobě totiž nezapře. Svůj svébytný hudební styl označují THE POOH termínem chew-rock, který by se v nynější podobě dal charakterizovat jako jakási neučesaná forma rock-popu, inklinující k odkazu QOTSA.
Ačkoliv se prezentují anglickými texty, což není pro český hudební rybník zrovna výhodou, dokáží si s jazykem pohrát a posluchače rozesmát, například právě parodií české-anglické výslovnosti (Some Sink Song). V textech píší o lásce, sexu ale i běžných každodennostech, jimž s chutí dodávají punc vulgarity. A tak se mnohdy pouhá návštěva zubaře nebo chuť slepičí polévky promění ve více než lechtivou záležitost (Dental Fuck Song, Chicken Sub Song).
Vulgarita se u nich však neutralizuje ležérností a „nelaciným“ smyslem pro humor. Proto posluchač může z textu vyčíst jen to, co sám uzná za vhodné a jak moc dá průchod své vlastní fantazii.
Podoba celého alba působí komplexně už jen proto, že se určité motivy objevují ve více písních. Občas najdeme konec předchozí písně v začátku následující a nelze mluvit ani o tzv. hluchých místech na desce. Zdá se, že každý zvuk, tón i šum má v písních své přesně vymezené místo, tak aby nikde nepřebíjel a nikde nezapadal.
Je otázka, na kolik kapela zaujme svým šálkem kávy širší posluchačský mainstreem, ale vydání CD bylo určitě tím správným krokem kupředu.
Veronika Kratochvílová
The Pooh – Eyes scream in cream
Xproduction s.r.o. 2009
Bližší info na: www.bandzone.cz/thepooh
(6. 4. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2407
Důstojný rockový důchod
U2 ve forměLudmila Pechová
( ludmila.pechová)
Dali si trochu na čas: jejich album „No line on the horison“ vychází až po pěti letech. Překvapí?
Rodilo se v těžkých bolestech. Všech 11 skladeb vzniklo během let 2007 – 2008 ve studiích ve Fezu, Dublinu a Londýně. Po předchozích experimentech se U2 vrací ke svým kořenům. Rámcově zapadli do vlastního stylu jednoduché poprockově laděné skladby s výrazným hlasem Bono Voxe. Jsou zase sví, i když zkoušejí různé polohy.
Vyváženě kombinují dynamičtější skladby s těmi pomalými. Ocitáme se však na pomyslné houpačce: rytmy jednotlivých skladeb se často prudce mění. Divoký start se ztratí v klidných pasážích /Breathe/, jemné vstupy zase nabírají na obrátkách a gradují v temperamentním duchu /Magnificent/. Sem tam se objevují i dramatické pauzy /I‘ll go crazy if I don’t crazy tonight/. Některé skladby svou něhou téměř uspávají /Cedars of Lebanon/.
V každé písni vynikne vždy jeden nástroj: v určité chvíli dostane prostor jen pro sebe a svým vystoupením podtrhne celkové vyznění skladby.
Příjemné pohodovky střídají řízné, údernější „střely“ /Stand up comedy/. Komu se líbí trochu drsnější nota, vychutná si „Get on your boots“, kde vládne baskytara Adama Claytona, doplňovaná rytmickým tleskáním. Písni „Magnificent“ vévodí bicí Larryho Mullena.
Hlas Bona Voxe hraje na ty nejcitlivější struny duše, občas dosáhne nečekaných výšek /Cedars of Lebananon, White as snow &ndas; obě na mě zapůsobily nejvíc/. Nejdelší skladba se nese v jemném houpavém rytmu a trvá 7 minut /Moment of surrender/.
Při pozornějším poslechu odhalíme i vliv jiných interpretů: američtí písničkáři /Springsteen, Dylan, Rea - podtóny jeho písně „Julia“ ve skladbě „Breathe“/, country /motivy písně „Jolene“ od D. Patterson ve „White as snow“ – spolu se vstupem ve stylu „Silent Hill“/. „Cedars of Lebanon“ najíždějí zprvu jako meditace od Enigmy nebo skladby od Vangelis. Pouze jako dekoraci přidali zpěv ptáků či zvuk policejní sirény.
Neočekávala jsem, že U2 přijdou s nějakým výrazným hitem, ale ač nejsem zapálený fanoušek, příjemně mě překvapili. Svou lajnu si drží – a udrží snad i nadále. Jejich CD pohladí uši něžnými a laskavými doteky. Co si přát víc?
Ludmila Pechová
U2: No line on the horison
Universal Music, 53:43 min, 2. 3. 2009
(6. 4. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2406
Plynové masky, Bůh i pěsti
Malá sonda do izraelského filmuDenisa Garciová
( denisa.garciova)
Pod snímkem Břišní tanečnice je Marek Rozenbaum podepsán nejen jako producent, ale také jako režisér. Příběh ze současného Izraele je zasazen do mafiánského prostředí. Zápletka se zdá trochu banální – nepříliš vydařená ozbrojená loupež zamíchá vztahy jejích aktérů. Břišní tanečnice Debbie sní o závratné kariéře, místo toho ale tančí v malém klubu. Její přítel Yaki prodává kokain a spí s jednou ze svých klientek. To protřelý majitel klubu Goldi se mezi mafiány pohybuje dlouho a očividně v tom umí chodit. Co všechno se ale stane, když místo diamantů a dolarů ukradnou pouze modlitební předměty? Film by se dal považovat za průměrný koktejl zrady, intrik, lásky a vášně. Je v něm však několik pozoruhodných okamžiků. Zajímavá je především proměna postav. Nejpropracovanějším charakterem je Goldi, pro nějž je víra z počátku jen pózou, která zvyšuje jeho společenský kredit. Postupem času se stále více odevzdává Bohu. Tato metamorfóza končí fanatickou touhou pomáhat a dojít tak odpuštění. Debbie, polonahá nestoudnice, se v průběhu děje halí do cudného oděvu. Snaží se svou nově nalezenou víru skloubit s tancem. Na diváky ale černý oděv a náboženské písně nepůsobí příliš eroticky. Nastává zlom – Debbie se rozhodne, že se o svou vášeň nenechá připravit a vrací se ke svému původnímu životu.
Dalším prezentovaným filmem je tragikomedie Jana a její přátelé vznikla pod taktovkou režiséra Arika Kapluna. Filmoví fandové si zajisté vzpomenou, že si film z MFF v Karlových Varech odvezl Křišťálový globus. Ústředním tématem je přistěhovalectví. Děj se odehrává v nelehké době počátku 90. let, kdy vlny ruských imigrantů zaplavily Izrael stejně jako rakety svištící vzduchem. Jana se v tomto prostředí octne sama – těhotná a bez manžela. Snaží se dostat zpět do Ruska, ale nemá peníze. Její oporou se stává spolubydlící Eli, jehož prací i koníčkem je filmování lidí kolem něj. Ve filmu se tak střídají záběry profesionální i amatérské kamery. Eliho voyeurské vstupy mění perspektivu sledovaných událostí. Film tak dostává dokumentární nádech. Osudy ruských imigrantů z jednoho obytného komplexu se pomalu provazují. Harmonikář vydělávající si hraním na ulici se dostává do sporu s ruskou rodinou. Ta se rozhodla zpeněžit dávné hrdinství svého, teď už nemohoucího, dědušky, kterému se klobouk plní almužnou od kolemjdoucích. Harmonikář v této konkurenci přichází o tučné výdělky. Majitelka bytů v invalidním staříkovi rozeznává svou lásku z mládí, touží se o něj starat, ale rodina chce odjet do Ameriky. Film končí úžasnou scénou, kdy Jana, Eli, harmonikář i bytná ujíždějí s ukradeným dědou před jeho rodinou. V šíleném běhu se nakonec všichni poperou i udobří. Snímek je plný nečekaných zvratů a náhodných setkání. Řeší palčivé problémy s nadsázkou a humorem. Absurdní scény zlehčují tragiku reality a posouvají Janu a její přátelé mezi opravdu výtečné filmy.
Velké množství imigrantů je zásadní společenskou otázkou i dnes – o tom je film Vasermil režiséra Mushona Salmony. Ten pracuje se třemi různými jazyky (hebrejština, amharština, ruština), aby tak přesně vykreslil prostředí, v němž se setkávají tři mladíci. Jsou z odlišných komunit, ale ukáže se, že mají spoustu společného. Hledají únik z nefunkčních rodin. Adiel se poflakuje s partičkou, ale zároveň je nucen se starat o mladšího bratra. Dima prodává drogy, ale snaží se pomoct své matce. Šlomi přišel o práci a ve vzteku rozbil zařízení restaurace. Mají problémy ve škole i doma. Pak se objeví šance jak uspět – fotbalový turnaj. K vítězství chybí jen kousek. Ale život umí být zatraceně nespravedlivý. A ani jeden z nich v tom není nevinně. Tento film nemá kladných hrdinů, ale i přes to jim budete tajně fandit. Marně – žádný happyend se nekoná.
Je zřejmé, že izraelská kinematografie produkuje množství zajímavých filmů, které se nebojí odhalovat aktuální problémy. V Izraeli se dnes netančí jen s Bašírem, ale i s jinými kostlivci ze skříně.
Denisa Garciová
Břišní tanečnice (Lirkod, Izrael, 2006, 95 min)
Režie: M. Rozenbaum
Hrají: A. Abutbul, Y. Segal, M. Duhan
Jana a její přátelé (Chaverim šel Yana, Izrael, 1999, 90 min)
Režie: A. Kaplun
Hrají: E. Kaplun, N. Levy, Sh. Ben-Ari
Vasermil (Izrael, 2007, 90 min)
Režie: M. Salmona
Hrají: D. Taplitzky, A. Zamro
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.
(12. 4. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2412
Nakažení kanibalové
Průkopníci death metalu Cannibal Corpse vydali nové albumOndřej Hanus
( ondrej.hanus)
Nejprve si ovšem stručně připomeňme historii kapely. Ta svůj první koncert odehrála na měsíc přesně před dvaceti lety, tj. v dubnu 1989. O rok později, tedy stále v době česko-slovenského porevolučního nadšení, získali smlouvu s Metal Blade Records, načež v srpnu téhož roku vydali svůj plnohodnotný debut Eaten Back To Life, který je věnován Alferdu (to není překlep) Packerovi, „prvnímu americkému kanibalovi“, jak se píše na desce. Roztomilé, že? Deska byla okamžitě zakázána v Německu a začal dnes už klasický proces – kapela musela vytvořit alternativní obal desky, aby se dala prodávat i ve státech s útlocitnějšími občany. V roce 1994, už v době samostatného Česka, měla kapela na kontě 4 studiová alba a objevila se ve filmu Ace Ventura: Zvířecí detektiv (kam je dostal Jim Carrey, hlavní hvězda, spoluautor scénáře a velký fanoušek death metalu). O rok poté byl vyhozen zakládající člen Chris Barnes a jeho místo zaujal George „Corspegrinder“ Fisher, jehož vokální projev, ne tolik hluboký, ale o to maniakálnější a rychlejší, poprvé zazněl na desce Vile (1996). V roce 2004 opustil kapelu kytarista Jack Owen, který se později přidal k podobně kultovním a o nic méně sympatickým bohovrahům z kapely Deicide. Už bez něj vydali „Kanibalové“ skvělou desku „Kill“ (2006), na kterou navazují svým aktuálním počinem „Evisceration Plague“.
Název desky se dá přeložit jako „Nákaza vyvrhováním“, stejnojmenná skladba totiž pojednává o uměle vytvořených patogenech, které člověka nutí proti jeho vůli vraždit. Tento hudební expresionismus charakterizuje Cannibal Corpse od samého počátku. Jsou to čerti, kteří se drží svého kopyta pevně jako málokdo. Naprostá absence melodií, nekompromisní řev / vřískot, nápadité a zdrcující rytmy. Struktura skladeb je jako vždy propracovaná, což může neuvyklé ouško považovat za skladatelskou neschopnost a chaos; není tomu tak: Alex Webster, baskytarista a mozek kapely, získal nové zkušenosti a nápady v technicky metalovém projektu Blotted Silence, takže kompozičně posunul svou mateřskou formaci opět dál. Méně smršti, více techniky, poměrně časté pasáže ve středním tempu, to vše při zachování maximální brutality, intenzity a krvelačnosti.
A o čem že tito milí chlapíci zpívají? Úvodní „Priests of Sodom“ (Kněží ze Sodomy) pojednává o zvrhlých sexuálních obřadech v tomto biblickém městě hříchu. Otvírák, který vás pohladí… po lebce. „Scalding Hail“ (Žhavé krupobití) je apokalyptickým výjevem jak ze Zjevení sv. Jana, a opravdu jen o málo drsnějším (toto je zřejmě nejlepší písnička z celého alba). „To Decompose“ (Aby se rozložili) zase v detailech popisuje práci šikovného masového vraha, který své oběti zaživa zbavuje tělních šťáv, masa a nakonec i kostí, aby se nebožtíci rozložili a opět se obrátili v prach, kterým jsou. „Cauldron of Hate“ (Kotel plný nenávisti) je zase vtipnou zpovědí agresivního, misantropického psychopata, jehož mysl je jedním velkým vroucím kotlem plným nenávisti. „Beheading and Burning“ (Stínání a vypalování) pak je velmi roztomilým popisem útoku na vesnici, kterou nájezdníci vypálí a její obyvatele nemilosrdně a krutě vyvraždí. Skutečný biedermeier. V podobném duchu se nesou i všechny ostatní skladby, ale myslím, že jako příklad toto stačí.
Nekompromisnost. Neústupnost. Nevstřícnost. To jsou základní charakteristiky této americké death metalové legendy, která už více než dvacet let drtí svým fanouškům ušní bubínky a jejich rodičům nervy. Můžeme si o ní myslet co chceme, pravdou ale je, že jde o nepopiratelný fenomén, který vyvolává bezbřehé nadšení i zuřivé odsudky. Budeme-li však tolerantními posluchači, musíme vynést tento verdikt: „Evisceration Plague“ je skvělá deska.
Ondřej Hanus
Cannibal Corpse: Evisceration Plague. Metal Blade Records, 2009. 38:56.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.
(13. 4. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2415
Milovníci moderního divadla, těšte se!
Jak si Vojcek (ne)poradil s konzervativním publikem....
( ivana.bartosova)
Hlavní hrdina, voják a holič Vojcek (Pavel Batěk), je duševně narušený a materiálně strádající mladý muž. Pod tlakem nesmyslných příkazů autorit a vlivem nelidských lékařských experimentů Vojcek neuvěřitelně trpí. Jediné, co ho drží nad vodou, je jeho dívka Marie (Lucie Štěpánková), se kterou má dítě. Marie však Vojcka podvádí s jeho nadřízeným, a to vyprovokuje hlavního hrdinu natolik, že ji v závěru hry zavraždí.
Svou nejslavnější hru napsal německý dramatik Karl Georg Büchner ve svých 23 letech. Vlivem nákazy tyfem a následné smrti nebyl s to hru dokončit. Přesto je Vojcek dodnes považován za excelentní dílo, jehož autor je přirovnáván k takovým ikonám jako Johann Wolfgang Goethe a Friedrich Schiller.
Divadelní inscenaci pro Divadlo na Vinohradech připravil režisér Daniel Špinar, který představení pojal originálním způsobem. Dějovou linii plnou vědeckých experimentů a vojenských cvičení protíná postava blázna. Ten je na pozadí všech událostí, jeho tichá a místy hlasitá přítomnost může být chápána jako část rozpolcené osobnosti hlavního hrdiny.
V historických prostorech Divadla na Vinohradech působí toto moderní pojetí hry trochu jako pěst na oko. Šílený křik, depresivní hudba, kontrasty světla a tmy, bláznivé hlasy, neustávající hvizd píšťalky, sex, násilné experimenty, vražda a mrtvola, ze které stříká krev. I tak může divák hru vnímat.
Během stominutového představení se ve výrazech diváků zračila nejistota a rozpaky. Občas je vystřídal úsměv, který byl reakcí na nějakou hlášku. To však znamenalo jen chvilkové přerušení napětí jinak vážného představení. Aplaus na konci byl sice veliký, avšak netrval dlouho a zmatené publikum se rychle rozešlo.
Ivana Bartošová
Karl Georg Büchner: Vojcek
Divadlo na Vinohradech
Režie: Daniel Špinar
Hrají: Pavel Batěk, Lucie Štěpánková, Martin Stropnický, Václav Vydra.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.
(13. 4. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2417
Člověk není jen obraz, zvíře, řev – ale také kreslená postavička
Cesta Litenek za kulturou do současné kulturní Meccy...
( marek.dobry)
Expresionismus patří k Německu jako buřty k černému pivu. Vznikl, rozvíjel se a proměňoval výhradně tam a výstava Die Macht des Expressiven se snaží všechny jeho odstíny v průběhu dvacátého století zachytit. Heslem výstavy je „Obraz není jen dílo z barev a linií, ale zvíře, noc, řev, člověk nebo vše dohromady“. Expozice je velmi promyšleně koncipována. Při vstupu do galerie se setkáte s brilantními obrazy Maxe Beckmanna. Jeho zběsilé groteskní malby s jasným vnitřním příběhem připomínají svou poetikou Bulgakovova Mistra a Markétku. Umístění hned v počátku není zcela náhodné. Malíř prožil velkou část svého života právě v Berlíně. Při pohledu na expozici jako celek navíc patří do období hlavního rozkvětu expresionismu, do prvních dvaceti let dvacátého století. Byl členem Nové Secese, hnutí, ke kterému patřil i Edvard Munch, a po roce 1911 i Pablo Picasso. Proto hned naproti obrazům Beckmanna visí obrazová epopej právě od Edvarda Muncha a při vstupu do další, hlavní místnosti, se na návštěvníka jako první dívají kubo-expresionistické kresby Pabla Picassa. Následující díla již zachycují vývoj expresionismu především v letech poválečných. Vystavena jsou zde hlavně díla ze sbírky Otta van de Loo, a to malířů ze skupin CoBrA (skupina umělců zformovaná v roce 1948 v Kodani, Bruselu a Amsterdamu – COpenhagen, BRussels a Amsterdam) a Spur (Stopa). Tato díla se liší od předchozího období přechodem k abstraktnějšímu vyjádření, temným barvám a k využívání alternativních materiálů, včleňovaných do obrazů, jako v případě brilantního díla zcela neznámého malíře HM Zimnera.
Prostory galerie jsou rozsáhlé a je v nich umístěno veliké množství obrazů. Jejich řazení je víceméně chronologické s přihlédnutím k vývoji expresionismu jako uměleckého stylu. Jediným nedostatkem je malé doprovodné teoretické objasnění koncepce výstavy. Ta se dá vyčíst až po nastudování různých hnutí, vzniklých v tomto směru, a běžnému návštěvníkovi tak zůstane mnoho důležitých informací zatajených a ve vystavovaných dílech se může velmi snadno ztratit.
Diametrálně odlišný zážitek nabízí další berlínská výstava. Představuje fenomén, nazvaný Pictopia. Po zaplacení poměrně levného lístku přijdete do prostoru, ve kterém se vyskytuje obvyklá pouťová atrakce – skákací nafukovačka. V tomto případě se nejedná o hrad ani strašidelného draka, ale o smějící se postavičku. Pokud odhlédnu od faktu, že atrakce nebyla dostatečně nafouklá, a proto jsem si nemohl zaskotačit, vyjadřuje uvítací artefakt plně filozofii výstavy, která představuje pro pozorovatele české kultury něco zcela neznámého. Pictopia je designový a umělecký směr, využívající veškerých atributů současné popkultury. Využívá jejich kombinování (Homer Simpson mrká v koláži na pornočasopisovou „modelkou“) a především nechává diváka s artefakty interaktivně komunikovat. Pictopia dokáže účinně zesměšnit jisté hnilobné aspekty kultury. Konkrétně na této výstavě se tak děje v krátkém filmu, který zaznamenává klasický fitness pořad, v němž nám jistá cvičitelka představuje různé potrhlé pohyby. Za ní ovšem nejsou jako spolucvičenci usměvaví nadšenci, ale polidštění pudlíci, kteří mají místo svalů, stejně jako cvičitelka, nafouknuté balónky.
Ať již vlezete do věže z krabic, ve které si můžete vybít agresivitu na boxerské hrušce, zajezdíte si na autodromu, jehož autíčka připomínají spíše plyšové medvědy, anebo se pokocháte vtipnými kolážemi kreslených postaviček a reálných předmětů současného světa, budete se skvěle bavit. Pictopia připomíná uměleckou Matějskou pouť a dokazuje, že i tímto směrem se můžou cesty umění produktivně vydat.
Die Macht des Expressiven, 19.03.2009 - 10.05.2009, Neue Nationalgalerie, Berlin
Pictopia - Festival of New Character Worlds, 19.03.2009 - 03.05.2009,Haus der Kulturen der Welt
Marek Dobrý
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.
(13. 4. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2418
Brutální umění
Poznali byste, že to malovali pacienti z psychiatrie?Eva Levorová
( eva.levorova)
Hans Prinzhorn vystudoval dějiny umění. Za první světové války se naučil základům medicíny a zejména psychiatrie a z kombinace těchto poněkud vzdálených oborů vyplynul jeho zájem o výtvarné projevy pacientů psychiatrických léčeben. Za svého působení na univerzitě v Heidelbergu začal tato díla sbírat a posuzovat. Jeho sbírka dohromady čítá asi 5 000 výtvarných prací od více než 450 autorů. O své práci Prinzhorn napsal roku 1922 uznávanou knihu Umění duševně nemocných, kterou by u nás mělo brzy vydat nakladatelství Arbor vitae.
Mezi exponáty vystavovanými v současné době U Kamenného zvonu převažují malby, najdeme zde ale i kresby a také jednu instalaci – Marie Lieb rozmístila po podlaze hvězdy, květiny a písmena vytrhaná z prostěradel, aby si tak vymezila svůj osobní prostor. Díky autentickým fotografiím se podařilo její dílo věrně zrekonstruovat.
Většina vystavovaných autorů nikdy nezískala výtvarné vzdělání a tvorbě se začala věnovat až po hospitalizaci. Tvořili ze své osobní potřeby, někdo pro radost, jiný z vnitřní nutnosti, nikdo z nich se však neohlížel na dobové umělecké trendy, předchůdce či umělecké kritiky. Jean Dubuffet pro umění „neškolených“ malířů, působících mimo veškeré estetické normy, použil jako první roku 1945 označení art brut – syrové/surové/brutální umění.
Některá vystavovaná díla jsou bezesporu velice originální – nic ovšem nenaznačuje, že jejich autory jsou lidé psychicky nemocní. V době vzniku těchto výtvarných prací působily pochopitelně výstředněji než dnes, ovšem ani z tehdejšího pohledu nelze hovořit o žádných šokujících či extrémně pohoršujících vybočeních. (Mnozí malíři – například Paul Klee, Max Ernst či Oskar Kokoschka – se art brutem inspirovali a často tuto stylizaci dovedli vědomě ještě výrazně dále.)
Vystavovaní se mezi sebou vzájemně nijak neovlivňovali, mezi jejich tvorbou nenajdeme přímou souvislost, jsou skutečně rozmanitá. Nesporný talent pro tvorbu animací prokazují například série maleb s tematikou vojenských důstojníků od Oskara Volla – jednotlivé kusy se od sebe liší jen drobnými detaily a poskládány za sebou se blíží jednoduchému filmu. Díla Oskara Herzberga výstavu oživují svými vtipnými až groteskními náměty, jejichž zpracování českému diváku může připomenout ilustrace Adolfa Borna. Peter Meyer a jeho obrazy s náboženskou tematikou zase překvapí detailností zpracování – každý výjev se skládá z množství barevných geometrických plošek, podoben skleněným vitrážím chrámů. To Elsa Blankenhorn malovala bankovky vysoké hodnoty. Věřila skutečně, že jimi bude možné platit? Pečlivost jejich zpracování nám dává tušit, že snad ano… Mě samotnou okouzlil obraz Paula Goesche s mystickým názvem Bájná vítězná brána.
Jak je dnes u výstav obvyklé, kromě exponátů zde najdeme i informace o dobovém uměleckém kontextu, historickém vývoji a také související „citáty slavných“. Nutno říci, že v tomto případě se jedná o texty velmi vhodně zvolené, které výrazně zlepšují celkový dojem z výstavy. Každému autorovi je také věnována informační tabulka, z níž se dozvíme o jeho životě, nemoci, kvůli které byl hospitalizován, i o zpracovávaných námětech a technikách tvoření.
Kdo by čekal, že ho U Kamenného zvonu čeká pohled na bizarní, absurdní a děsivé výtvory, které mu po několik nocí nedají spát, bude zklamán. Ten, kdo očekává, že si bude moci prohlédnout zajímavá a z uměleckého hlediska kvalitní díla, že se setká s originálními náměty a nejrůznějšími malířskými technikami a navíc se dozví něco o tvorbě duševně nemocných i jejich slavných současníků, ten pravděpodobně odejde spokojen.
Eva Levorová
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.
Prinzhornova sbírka, Dům U kamenného zvonu, Praha, 5. 2.–4. 5. 2009
(13. 4. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2416
Co vše se může (ne)udát na pláži
Autorské divadlo v YpsilonceAndrea Fiřtíková
( andrea.firtikova)
Mladík se ocitne po naznačené citové krizi na jakési pláži, kde se den po dni schází šestice surfařů (tři ženy a tři muži), opakující stejné věty a provádějící stejné činnosti. To mladíka přivádí k zuřivosti. Nezbývá mu nic jiného, než se naučit ovládat surfařské prkno a odjet na něm k majáku, kde předpokládá přítomnost rozumnější civilizace.
Autorské hry Jiřího Havelky a kolektivu jsou založeny na improvizaci odrážející se od předem stanoveného tématu. V této inscenaci je bohužel ono téma značně zaobalené a pro diváky těžko srozumitelné. Na základě samotného představení by byla interpretace díla poněkud složitá a pravděpodobně záporná. Ještě že existuje program, v němž jsou základní motivy načrtnuty ostřeji. Program v podobě obří obálky adresované divákům je velmi užitečným manuálem k práci s inscenací. Zde se dočteme, že „jsou chvíle, které člověku vezmou vítr z plachet. A jsou chvíle, kdy nefouká vůbec.“, což definuje ono zamlžené hlavní téma – životní krizi a hledání cesty a způsobu, jak se z ní dostat.
Inscenace má povahu jakési sondy do lidské duše zmítající se v nelehkém životním okamžiku, kdy se nemůžeme pohnout, provozujeme zautomatizované procesy a neustále se nám vrací bolestný okamžik. Je to jako na pláži, kde čekáme na dobrý vítr, který nás posune dál.
Největším kladem této hry je autorství a kolektivní práce, založená na improvizaci, slovních hříčkách a také fyzické zdatnosti aktérů, na což jsou však pravidelní diváci tohoto souboru zvyklí. I když už z dílny Jiřího Havelky a kolektivu vzešla povedenější díla, po rozšifrování naznačeného zjistíme, že hra není zas taková nuda a že se toho v divadle odehraje docela dost.
Andrea Fiřtíková
Jiří Havelka a kolektiv: Kam vítr tam pláž. Studio Ypsilon, premiéra 12. a 14. 12. 2008
Režie: Jiří Havelka
Hrají: Andrej Polák, Barbora Popelková, Markéta Richterová, Vendula Štíchová, Daniel Šváb, Petr Vančura a Petr Vršek.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.
(14. 4. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2420
Transitem až na konec světa
Právě tohle město jsem hledala...!Markéta Holanová
( marketa.holanova)
Společně s letuškou Annou-Marií se ocitáme na konci jednoho letu, jednoho dne a jednoho města. Anna-Marie by tak ráda byla doma, ale ztratila se. Nalézt cestu domů by jí měla pomoci dívka, která by raději byla koněm. Osud Anny-Marie tak nabírá přímo surrealistické obrátky.
Lucie Juřičková v hlavní roli předvádí výborný výkon. Její letuška je přímo ukázkový pilíř jistoty, zvyklý na krizové situace. Postupující čas odkrývá v Anně-Marii „obyčejnějšího“ člověka – nejistého, těžce ovládajícího svůj hněv. Sklouzáváním do stále absurdnějších míst a situací vyvěrá nejistota na povrch čím dál tím zřetelněji.
Sklouzávání pozorujeme zřetelně také na úpravě jeviště. Měkký bílý karton pokrývající scénu je od prvních chvil neodvolatelně poznamenáván kroky a činy Anny-Marie. Jak se Anna-Marie propadá do ne-světa, mizí i jednotlivé role kartonu se stopami jejích kroků. Výsledkem je lesklá plocha bez jakýchkoli pozůstatků.
Tak jako je neskutečný svět, kde se Anna-Marie ocitá, tak jsou podivné i postavy, které ji obklopují. Jejich tragičnost vyvolává smích i děsivé mrazení. Anna-Marie se pohybuje ve společnosti dívek, které jsou vývojovými stádii k dokonalému člověku, ženy Bo, odmítající stárnout, a muže Kaa, jenž býval svého času nejznámějším politikem světa.
Konec světa se ve zkušebně Divadla na Vinohradech přeměnil na Transit, průchod. Anna-Marie tak ne-světem projíždí. Ale kam? Přeci jednou skončí na konci světa. Tak proč by to nemělo být tady a teď? Konec nemusí být jen tím finálním koncem, ale také místem zastavení a zamyšlení.
Markéta Holanová
Astrid Saalbachová: Transit
Divadlo na Vinohradech, zkušebna
Režie: Štěpán Pácl
Hrají: L. Juřičková, V. Striežencová, P. Batěk, L. Štěpánková, R. Klučka
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.
(14. 4. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2422
Dechovka pro každého
Orchestr dirigovaný trubkouBarbora Krucká
( barbora.krucka)
Milovníků balkánské hudby se sešlo požehnaně a nevážili cestu nadarmo. Boban Marković, pohodový a charismatický zakladatel jednoho z nejslavnějších srbských dechových orchestrů, ustoupil s grácií do pozadí a dal prostor svému synu Markovi. Ten převzal otcovo legendární těleso, které nahrálo hudbu například k filmům Emira Kusturici, v roce 2002 ve svých osmnácti letech. Trsal energický Marko v růžové košili, trsali synchronizovaní členové orchestru v černých tričkách, trsal Boban a celé to dirigoval trubkou.
Muzikanti hráli bez not a velmi živočišně. Svébytné úpravy balkánských lidových písní prokládali kousky známými z Kusturicových filmů Black cat, white cat či Underground, nebáli se ani balkanizace slavného židovského songu Hava nagila. Trsaly blondýny s kabelčičkami a na podpatcích, trsali alternativci v batikovaných tunikách, ale to se nepočítá, protože ti trsají všude.
Bylo téměř neuvěřitelné, jak bohatá a plná muzika může být dechovka – žádné doprovodné nástroje jako klavír nebo baskytara nebyly potřeba. Trubky, tuby, trombóny a specificky balkánské rytmy bubeníků vyplnily všechny polohy, sóla i doprovod. Sál divadla Archa byl bohužel dost přezvučený, takže člověk po prvních dvaceti taktech spolehlivě ohluchl. Ani to ovšem nezkazilo dojem z neskutečné emotivnosti, animálnosti a energie hudby i hudebníků. Trsali lidé na balkóně, jeden mladý pár dokonce ve světle reflektorů.
Marković junior svými frenetickými sóly prokázal, že je mužem na svém místě. Co mu chybí do otcova zkušeného nadhledu, doplňuje komedianstvím a jižanskou energií. Podlaha lepila pivem a colou, diváci lepili potem, srbský orchestr hrál neúnavně dál. Všichni trsali, divoce, ladně, komicky i decentě. Jen dvoumetrový pán přede mnou netrsal. Asi byl vycpaný.
Barbora Krucká
Boban i Marko Marković orkestar, Divadlo Archa, 7. dubna 2009, 20:00
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.
(15. 4. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2426
Skupina Baader-Meinhof
Krásný film o útocích, terorismu a svoboděOlga Pavlova
( olga.pavlova)
Baader Meinhof komplex je možná jeden z nejlepších filmu o RAF (Rote Armee Fraktion). Skutečné události, které se odehrávaly v Německu na konci šedesátých a začátkem sedmdesátých let, jsou v něm podávány velmi živě a barevně. Andreas Baader, Ulrike Meinhof, Gudrun Ensslin a další členové budoucí radikální skupiny pociťují zodpovědnost za činy nacistického Německa, a proto bojují proti všemu, co pokládají za projevy „nového fašismu“: k němu řadí americkou "mírovou" politiku války ve Vietnamu a další. Podle svých zásad vybírají i místa útoků: ambasády, prázdná obchodní centra, banky, sídla mezinárodních organizací a nadnárodních společností. Postupně se skupina radikalizuje, až nakonec po Baaderovu útěku z vězení vznikne legendární RAF. Snímek také vypráví o vojenském výcviku členů Frakce Rudé armády v Jordánsku u palestinské organizace Fatah, o věznění teroristů, soudních procesech a nástupu druhé krvavé generace, jíž se věnuje film Mnichov.
Samotný snímek trvá více než dvě hodiny, ale je natolik nasycen dějem, že přestáváte vnímat běh skutečného času. Zajímavý je postoj tvůrčí skupiny k radikálům a podobnému „ideologickému“ terorismu. Po zhlédnutí filmu nezůstává hořký antiteroristický pocit, jako po proslovech světových politiků. Naopak, divák má možnost porozumět skutečným důvodům atentátů a dokonce se skupinou Baader-Meinhof soucítit. Nelze také nepochválit pečlivý výběr herců, podobnost se skutečnými aktéry je neuvěřitelná.
Baader Meinhof komplex byl natočen ještě v roce 2008, ale do českých kin měl složitější cestu. Původně se plánovalo uvést snímek na festivalu Der Film, ale kvůli určitým problémům bylo promítaní zrušeno. Poprvé byl film českému divákovi představen až v rámci Febiofestu, díky kterému se nyní dostává i do širší kinodistribuce.
Olga Pavlova
Der Baader Meinhof Komplex (Německo, 2008, 180 min)
Režie: Uli Edel
Hrají: Martina Gedeck, Moritz Bleibtreu, Johanna Wokalek, Nadja Uhl
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.
.
(15. 4. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2425
Sv. Šebestián v duhových slipech
Přínosná retrospektiva (nejen) homosexuality v uměníJakub Jehlička
( jakub.jehlicka)
Takto všeobecný název není v případě této výstavy zas až tak zavádějící, hlavní kurátor Ladislav Zikmund ji totiž pojal jako historický průřez tematizací homosexuality v moderním umění, přičemž skromný prostor Studentského klubu v Celetné ulici umožnil opravdu toliko přehled nejvýznamnějších děl a umělců. Výstava v podobě šestnácti obrazových panelů obdařených informačním textem a pohříchu poněkud drobnými ilustracemi je věnována třem nejexponovanějším odvětvím. Jedná se o malířství, kteroužto část uspořádal Ladislav Zikmund, fotografii (dílem kurátorky Jany Teichmanové) a film (připravila Kristýna Ciprová)
I „tematizace homosexuality“ jako téma může být vnímána různě. Především část věnovaná obrazům zachycuje její vývoj vcelku – od fascinace antickým vnímáním genderu v dílech počátku 19. stol., přes dekadentní a secesní spojení homosexuality s vizí „jiného pohlaví“ (zde ilustrována tato epocha Thomasem Eakinsem, ve fotografii hlavně Wilhelmem von Glöden), další genderovou revoluci v 60. letech, najmě pop art Davida Hockneye, až po současnost, kdy již autoři jako např. John Kirby neskrývají svou příslušnost ke queer komunitě. Retrospektiva zmiňuje v souvislosti s lesbickými malířkami i umění feministické. Soudobé umění reprezentuje hlavně fotografie – od průkopnických děl Roberta Mapplethorpa, až k postmodernou a pop artem ovlivněné současnosti prezentované především duem Pierre a Giles – zdálo by se, že právě fotografie je emblematickou formou queer artu 20. století.
Oddíl filmu zato ilustruje proměnu západní společnosti ve vztahu k homosexualitě: relativní otevřenost dřevních filmů začátku století, vystřídaná tabuizací – homosexuální tematika je tak výsadou undergroundu, než se stane opět součástí mainstreamu v podobě queer cinema. Výstavu tak uzavírá Venkovský učitel Bohdana Slámy.
Jakub Jehlička
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.
Homosexualita a umění 1800 - 2000. Studentský klub FF UK, Celetná 20, Praha 1., 1.-17. 4. 2009
(16. 4. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2433
Každý něco pro čest
aneb prapodivná spravedlnostLudmila Pechová
( ludmila.pechová)
Odkrývá intriky, manipulace a pokrytectví mezi příslušníky vyšší šlechty. Nenápadně též poukazuje na postavení žen ve společnosti: jsou majetkem mužů, kteří zuřivě brání jejich čest a drží je jako klenoty v uzavřeném prostoru, bez nároku na svobodu.
Děj není složitý, jde spíše o charaktery jednotlivých postav a odhalení skrytých pohnutek jejich jednání. Celé drama rozpoutá povrchní donchuán infant Enrique /Miloslav König/. Uchází se o doňu Mencíu /Helena Dvořáková/, ženu dona Gutierra /Miroslav Táborský/. Způsobí, že žárlivý a zoufalý muž nakonec nevinnou manželku nechá zavraždit, aby tak očistil její domnělé zneuctění. Tragédii zjemňuje postava Coquína /Martin Matejka/, šašek, který však ví víc než ostatní. Proplouvá kolem postav a vtipně komentuje dění, což vyvažuje depresivní dojem. V absurdním a nečekaném závěru pak každý zachraňuje svou reputaci prapodivným způsobem.
Asi nejpřesvědčivější a nejlepší výkon podává M. Táborský. Pocity rozpolceného muže ztvárňuje téměř s naturalistickou přesností. Jeho skvělým protipólem je Martin Matejka, který se ve své roli nepokrytě vyžívá, ačkoliv jeho zjevení působí zprvu nepatřičně a nemístně. Z některých scén až mrazí. Patetické monology, přehnaná gesta. Ponuré, tmavé prostředí, jednoduché rekvizity a kulisy – občas to však lehce zaskřípalo. Sugestivní hudba, se zřídkavým dojmem, že ohluchnu. Dlouhotrvající potlesk na závěr však mluvil za vše.
Ludmila Pechová
Lékař své cti
Divadlo v Dlouhé
Režie: Hana Burešová
Hrají: M. Táborský, H. Dvořáková, M. Hanuš
(17. 4. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2436
Jedna svatba a jedenáct pohřbů
Omnia mors aequatTereza Tauchenová
( stefan.segi)
Autorem v Čechách málo známé hry je anglický dramatik John Webster (asi 1580-1634). Websterovy hry jsou přirovnávány k Shakespearovým. Postavy jsou pohlceny zkažeností, která je obklopuje až do hořkého konce, kdy jsou zničeny, aniž by nastala katarze. Chybí shakespearovský pozitivní smysl.
Temná hra plná krvavých výjevů se odehrává na šlechtickém dvoře Itálie šestnáctého století. Mladá vévodkyně ovdoví a bratrům, kardinálovi a nervově labilnímu Ferdinandovi, je proti mysli, aby se znovu vdala. Vévodkyně to přesto učiní a bratři se jí nelítostně pomstí. Zavraždí ji i celou její rodinu. Zákon oko za oko, zub za zub se zvrhne v jatka. Jeviště je v závěru hry zcela pokryto bezvládnými těly.
Děj je chaotický a motivace řady činů jsou nevyjasněné. Hra klade na herce velké nároky, kterým bohužel málo z nich dostálo. Složitý text působil v řadě promluv jako recitace před školní tabulí. Výjimkou byly výkony Miloslava Tichého (vévoda Ferdinand) a Dany Markové (Julia). Tichý i Marková působili ve svých rolích suverénně, na rozdíl od svých kolegů nebyli uvězněni ve veršové deklamaci.
Úprava Vojtěcha Bárty text původní Websterovy hry znatelně zkrátila. Tato zhuštěnost zřejmě způsobila, že po prvním monumentálním obraze, zůstává řada herců upozaděna. Děj se odvíjí v individuálních konfliktech mezi hlavními postavami. Pobíhající dvorní dámy i služebnictvo působí nadbytečně.
Průsvitné bílé látky, za kterými se části děje odehrávají spolu s tmavými kostýmy vytvářejí působivé obrazy. Krvavé scény, pytel s mrtvými dětmi, zmrzačené tělo manžela vévodkyně kontrastují s poetickou scénou. Výtvarná stránka inscenace v rukách Jany Hauskrechtové je jedinečným zážitkem, pro který stojí za to Vévodkyni z Amalfi navštívit.
Tereza Tauchenová
John Webster: Vévodkyně z Amalfi
Divadlo Disk
dramaturg a autor úpravy: Vojtěch Bárta
Hrají: Miloslav Tichý, Ondřej Černý, Martin Severýn, Ondřej Novák a další
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.
(17. 4. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2439
Nová ryba v českém rybníce
Filmový debut nejmladšího českého režiséraEva Haderková
( eva.haderkova)
Začněme netradičně chybami. Nejslabším článkem filmu je bezpochyby scénář. Dialogy jsou až na několik výjimek prkenné a vy sami byste je pravděpodobně v podobných situacích z úst nevypustili. Je nutné dodat, že tvůrce rozhodně nemá ambice stát se scénáristou roku. Původně se totiž jedná o absolventský film Filmové školy ve Zlíně. Scénář tedy slouží jen jako kostra, ale důraz je kladen na něco úplně jiného. Navíc se nejedná o konverzační komedii. Dějová linka je jednoduchá a místy předvídatelná, ale střih na tom správném místě tomu dodává šmrnc.
Na druhou stranu jsou Proměny opravdu nevšední podívanou. Těšte se na mnoho záběrů z neobvyklých úhlů, jako je pohled do lednice seshora, na barevné filtry, které pomáhají vykreslit atmosféru nebo na záplavu symbolů (některé vzhledem k autorovu věku působí trochu přepjatě). Důraz na detail dodává moment překvapení. Určitě vás potěší čistota záběrů, rozhodně se nejedná o nějaké rozklepané home-video.
Vzhledem k původnímu záměru je fascinující také herecké obsazení. Ač film vznikal v docela nehostinných podmínkách, objevují se v něm i známé tváře. Těšit se můžete dokonce na herce oceněné letos cenou Thálie, zlínskou herečku Petru Hřebíčkovou a ostravského Norberta Lichého. Výtečná je také Alena Ambrová, která je už nějakou dobu na odpočinku, ale Řehořkova vize ji natolik zaujala, že se uvolila jít i do scény, ve které ji srazí auto. V malé roli atleta si zahrál i sám režisér.
Proměny jsou zcela jistě ovlivněny jihoamerickou kinematografií, konkrétně film Amores Perros je zřetelně přiznaným inspirátorem. Ale každý máme svého učitele.
Možná už jste zaznamenali reklamu v kině, na billboardech nebo v tisku a možná se rozhodujete, jestli se jít na Proměny podívat. Pokud chcete vidět něco, co český film většinou nenabízí, nebo pokud chcete sledovat variaci na film Zrodila se hvězda v přímém přenosu, tak byste se zúčastnit měli.
Proměny (ČR, 2009, 80 min), premiéra 30. 4. 2009
Režie: Tomáš Řehořek
Hrají: Petra Hřebíčková, Dita Zábranská, Alena Ambrová, Petr Jeništa
Zde přidáváme také rozhovor s režisérem.
Eva Haderková
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.
(19. 4. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2447
Škola nejen pro ženy
Moliére opět moderníTereza Tauchenová
( stefan.segi)
Starý mládenec Arnulf vedl veselý, prostopášný život, mnoha manželům nasadil parohy, proto když přichází jeho čas k ženění, rozhodne si manželčinu věrnost pojistit všemi dostupnými prostředky. Ujme se malé Anežky, ze které chce pro sebe vychovat naivní a prostoduchou manželku, která nebude schopná nevěry. Dívka se však zamiluje do mladíka Horáce a všechny Arnulfovy snahy tak přijdou vniveč.
Malý prostor Auerbachova sklepa, jednoho ze dvou sálů Strašnického divadla, vytváří dojem neobvykle přímé komunikace mezi jevištěm a hledištěm. Herci působí ve svých rolích sebejistě a uvolněně. Charaktery svých postav s vtipnou nadsázkou přibližují moderní době. Vojta Štěpánek v hlavní roli Arnulfa při vysvětlování manželských pravidel rapuje a zpívá na píseň z filmu Noc na Karlštejně. Jan Hofman v roli Horáce přijme místo dukátů od svého domnělého přítele Arnulfa stokorunu. Postavy sluhů Barbora Valentová a Jakub Chromeček neustále parodují soulož a tajemství jejich kostýmů – vojenské vesty a černé kulichy – se odhalí až ke konci hry, kdy s kuklami na obličejích zbijí Anežčina nápadníka.
Během hry jsou použity zcizovací efekty. Například když sluha uhodí pána domu do ramene, začne se Štěpánek rozčilovat, že všechny před představením důrazně žádal, aby dali na jeho bolavé rameno pozor. Do hádky se vmísí i Valentová a až po několika minutách se herci dohodnou, kde v textu skončili, a hra pokračuje.
Scéna je řešena s důvtipem. Jako opona slouží modrý igelit, jehož vytahování a zatahování řídí Arnulf. Za igelitem se nachází Arnulfův dům, ve kterém v zamčené skříni vězní Anežku. Kostýmy jsou současné a hudba odkazuje ke konkrétním filmům, což je jeden z mnoha komických efektů.
Moliére: Škola pro ženy
Strašnické divadlo
Režie: Jan Novotný
Hrají: Vojta Štěpánek, Hana Kusnjerová, Jan Hofman
(27. 6. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2483
Designu neunikneš!
Aneb šest dní v zajetí barev a tvarůKlára Zindulková
( klara.zindulkova)
Zlatovlasého chlapečka s ovcí na ramenou, který se stal tváří letošního Designbloku, jste pravděpodobně nepřehlédli. Svým úsměvem lákal návštěvníky na výstavy, prezentace a jiné akce, jež se v těchto dnech konaly na 63 místech po celé Praze. Doprovodný program byl soustředěn do dvou „Superstudií“ v Holešovicích, kde jste mohli vidět kondenzovaný výkvět všech návrhářských odvětví. Své výrobky a návrhy zde prezentovaly umělecké školy, značky i jednotliví designéři.
Superstudio Classic 7 před vámi otevřelo několik pater, ve kterých bylo možno ocenit neotřelou kolekci šperků a hned o pár metrů dál zatoužit po některém z vynálezů, jakými jsou „odsmraďovač“ zakouřeného oblečení nebo lednička, stůl a varná deska v jednom. Nedaly se přehlédnout ani gumové nerozbitné vázy či toustovač, schopný vám po napojení k počítači opéci obrázek dle vašeho přání. Barvy, tvary, materiály a – v případě instalace plné sena – i vůně se vaší pozornosti dožadovaly ze všech stran. Druhé Superstudio, umístěné v Holešovickém pivovaru, zase připomínalo zámek s tisíci dveřmi (tedy, bylo jich dvacet), z nichž každé ukrývaly samostatnou instalaci dvou tří návrhářů či značek. Své místo tu často měla i hudební a vizuální projekce a každý z těchto autorských koutků vyzařoval charakteristickou atmosféru.
A když někoho dlouhé cestování kolem exponátů zmohlo, nebylo nic jednoduššího, než využít přátelské výzvy organizátorů a vyzkoušet některé vystavené křeslo, židli, pohovku či „sedací vak“. Bylo jen na vás, zda dáte přednost židli z kovu, plastu nebo třeba lepenky. Pravda, neslo to s sebou určitá rizika – některá křesílka se nepředvídatelně houpala, pružila a jedno růžové se pod vámi i nadechovalo. Inu, jak je vidět, nápady českým ani zahraničním designérům hned tak nedojdou.
Klára Zindulková
Designblok, 11. ročník dnů designu v Praze, 5.–10. 10. 2009
Superstudio Classic 7, Jankovcova 49, Praha 7
Superstudio A7 Holešovický pivovar, U Průhonu 13, Praha 7 a další místa Prahy.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 1 (39), 9. 11. 2009.
,
(14. 10. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2498
Komedie nejen s plynovými maskami
Sex, drugs, rock & rollHana Hudečková
( hana.hudeckova)
Děj lze rozdělit do několika linií. První z nich uvádí celé představení a je hrou o hře. Vystupují v ní postavy herce a uklízeče, kteří si situaci vzájemně komplikují nejen před začátkem hercova vystoupení, ale i během něj. Vzniká tak mnoho komických situací, které diváka nenechají v klidu a přivádějí ho k nezadržitelnému smíchu. Další dějová linie se vrací do minulosti a pojednává o příběhu lásky dvou lidí (Jamese a Sophie), kteří do té doby neměli v životě mnoho štěstí. Poslední z nich se odehrává v současnosti, už po smrti Sophie. James se snaží žít nový život a shání si zaměstnání po komparsech, kde se musí setkávat s lidmi, kterými opovrhuje.
A proč Sex, drugs, rock & roll? Láska Jamese a Sophie je doprovázena přirozenou tělesnou touhou a jejich životy v minulosti byly spjaty s drogami více, než by si každý z nich přál. Stejně jako je rock & roll na posledním místě v názvu, tak i v samotné hře se tancuje až na závěr.
Jak již bylo naznačeno, divák se od začátku do konce velice nasměje (chvílemi měli problém i samotní herci smích zarazit), ať už díky vhodně načasovaným dvojsmyslným narážkám nebo příznačně zvoleným vulgárním slovům, které někdy zazněly v kontextu s lidovými pohádkami.
Kvalitní herecké výkony vtáhnou publikum do děje a diváci pak mohou prožívat společně s herci naději či zklamání. Zásluhu na vzniku tohoto kousku má i režisér a scénárista Dodo Gombár. Všichni tito lidé přispěli k velmi vydařenému představení, které by neměl vynechat žádný divák, který je divadelním příznivcem a rád se zasměje.
Schází vám zmíněné plynové masky? Udělejte si výlet do divadla. Určitě nebudete zklamaní, až uvidíte, jak se správně obléknout do sychravého počasí.
Hana Hudečková
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 1 (39), 9. 11. 2009.
Sex, drugs, rock & roll v divadle Kalich, 13.10. 2009
(Praha , 16. 10. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2504
Na sever do samotou zavátých hor
Na sněžném skútru za smyslem životaBarbora Biňovcová
( barbora.binovcova)
Jomar Henriksen je osamělý třicetiletý alkoholik, který pracuje v horách jako obsluha lanovky. Uvědomuje si, že to, co ho připravilo o manželku i sílu a chuť do života, byla závislost, ale přesto se z jejích spárů nedokáže vymanit. Jednou se Jomar nečekaně dozvídá, že je otcem čtyřletého chlapce. Po tomto zjištění za sebou pálí mosty – přesněji řečeno svou horskou budku – a vydává se na sněžném skútru napříč horami za svým synem. Potřeba napít se s Jomarovým živobytím neshořela a na cestách ho věrně doprovází.
Trailer k filmu nabízí kromě nastínění této základní dějové linie také sled vtipných hlášek a momentů – od otázky, zda to není blbost zapíjet prášky chlastem, až po popis metody, jak se pomocí tamponů pořádně „opít“ i malým množstvím alkoholu. Kdo se však těmito scénami, doprovázenými veselou country hudbou, nechá stejně jako já nalákat na „fakt nadupanou“ komedii, lapí se do pasti, neboť humor shrnutý ve dvouminutové upoutávce je zároveň takřka veškerým humorem v celém přes hodinu trvajícím snímku. Navíc má film velmi pomalý spád a postavy, s nimiž se Jomar na své pouti setkává, jsou, stejně jako on sám, skoupé na slovo. Když už přece jen promluví, pak jedině v hádankách či náznacích poodkrývají své životní osudy, a nastolují tak podněty k zamyšlení nad oblastmi lidského bytí, jako jsou mezilidské vztahy, homosexualita, hromadění majetku, válka, nemoci nebo smrt. Všechna tato subtémata na první pohled více či méně jasně zastřešuje ústřední téma celého snímku, a sice osamění člověka ve světě.
Na sever se tedy nevydávejte za zábavou, ale tehdy, chcete-li se na chvíli zastavit a ničím nerušeni popřemýšlet o svém životě a o světě, v němž ho žijete.
Barbora Biňovcová
Na sever (Norsko, 2009, 78 min)
Režie: Rune Denstad Langlo
Hrají: Anders Baasmo Christiansen, Marte Aunemo, Celine Engebrigtsen
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 1 (39), 9. 11. 2009.
(Praha, 20. 10. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2517
Cesta za lineckými kulturkoláčky
aneb kterak Litenky prozkoumaly Evropské hlavní město kultury roku 2009Kateřina Kubová, Marek Dobrý
( marek.dobry)
Linec je tak trochu podobný ošklivému káčátku. Nejčastěji se s ním lidé seznámí pohledem z blízké dálnice, odkud město připomíná spíše Ostravu. Málokdo proto touží dojet do nádherného centra s velikým a působivým náměstím. Cílem tohoto článku ovšem není suplovat průvodce, a proto již přejděme ke kultuře. Jejím rozvojem se totiž Linec již delší dobu snaží změnit svou image. Nejvýrazněji k tomu přispělo postavení dvou výrazných moderních staveb určených pro výstavy na pohádkovém nábřeží. Získání titulu Evropské hlavní město kultury je závěrečnou částí této cesty. Především skrze peníze tímto způsobem získané vznikla také unikátní přehlídka na střeše OK centra.
Jako první jsme navštívili Lentos Art Museum. Kdyby budova architektů Webera a Hofera nebyla celá ze skla a ve svém středu neměla výrazný podchod, na první pohled by za denního světla připomínala spíše krabici od bot nežli muzeum moderního umění. Ve skutečnosti jde ale o funkčně mimořádně propracovanou stavbu s výrazně modernisticky zpracovaným „pláštěm“, který za noci vytváří z budovy umělecké dílo samo o sobě. Vlastně tím Lentos Art Museum perfektně vystihuje podstatu města samého. Nejrozsáhlejší výstavou zde byla přehlídka životního díla Herberta Bayera, autora v Čechách téměř neznámého. Nejvýrazněji se prosadil svým působením v rámci uměleckého hnutí Bauhaus. Jeho zřejmě nejznámější díla jsou Selbstbildnis, domalovaný autoportrét Bayera, na kterém si udiveně vyjímá z těla vlastní podpaží, a fotomontáž Einsamer Großstädter. K vidění ale byly i architektonické projekty, kterými si Bayer získal jméno v USA, kam emigroval v roce 1938.
Lentos Art Museum k webové verzi
Linecké Lentos Art Museum
Na druhém břehu řeky Dunaj, tváří v tvář Lentosu, stojí snad ještě pozoruhodnější stavba, navržená firmou Treusch Architecture. Nese jméno Ars Electronica Centrum a nachází se v ní futuristické muzeum. Letos otevřená budova svou slohovou podobností s Lentosem vlastně utváří architektonickou tvář současného Linze. Nemusíte být nadšenými programátory či biology, aby vás atmosféra tohoto centra nejmodernějších vědeckých artefaktů pohltila. Valnou většinu z nich si můžete totiž vyzkoušet. My jsme laserem pomalovali zeď, boxovali do pytle propojeného s počítačem, na jehož obrazovce se pytel deformoval podle našich úderů, prozkoumali svá těla speciálním rentgenem a navštívili 3D promítání o vzniku Sluneční soustavy. Nejpůsobivější byla část výstavy nazvaná „Poezie pohybu“, kde jsme do počítače s upravenou klávesnicí naťukali tóny jako na klavíru, a ty se pak pro nás záhladným způsobem přenesly na stroj připojený k počítači. Ten následně onu zvolenou melodii zahrál velmi originálním způsobem. Ze stroje vyskakovaly míčky a dopadaly na klávesy, které odpovídaly tónu zadanému do počítače.
Takový intelektuálně náročný zážitek jsme vykompenzovali návštěvou OK centra, které slouží jako dílna i výstavní prostor pro mladé umělce. Na důkladný průzkum tohoto centra nám však nezbyl čas, takže jsme se vydali na nejlákavější část výstavy, Höhenrausch. Umělci na střeše budovy vystavují přímo pod širým nebem s okouzlujícím výhledem na Linec. Vrcholem se stala jízda na lineckém kolečku, rozumějte ruském kole, instalovaném taktéž přímo na střeše.
Nezbývá než dodat, že titul Evropské hlavní město kultury není jen bezcenným pozlátkem, ale účelně napomáhá kulturnímu rozkvětu i městům na první pohled spíše ostravského ražení.
Kateřina Kubová, Marek Dobrý
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 1 (39), 9. 11. 2009.
(20. 10. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2519
Je ti šedesát, tak seš mrtvej!
Oslava 60. narozenin Jiřího Schmitzera v pražské AkropoliDominik Melichar
( dominik.melichar)
V dnešní době nekonečných možností informovat kohokoli jakkoli o čemkoli se může zdát přehnaně staromilské být známý herec a hudebník a nemít své vlastní webové stránky; přesto cestu na Žižkov vážila velká spousta lidí jen díky několika plakátům vylepeným v pražských ulicích a reklamě v rádiu.
Ve své typické kšiltovce se, jak je jeho dobrým zvykem, posadil Jiří Schmitzer na osamocenou židli, jako pravý solitér, před naplněnou a nedočkavou Akropolis a na úvod vysvětlil, že nejde o žádnou oslavu, neb narozeniny má až 25. října. Spíše než připomínkou významného jubilea měl být tento koncert ukončením dlouhodobější spolupráce s kapelou ETC, kterou si Schmitzer před nějakou dobou přizval, aby jej doprovázela na různých akcích a festivalech.
Hned zkraje rozehřál publikum první skladbou z alba Bouda, kterou odsoudil jako svou nejhorší píseň. Ani ji celou nedohrál, řka, že to stejně nemá smysl, že chtěl jen demonstrovat, jak to zní. Takovou podobu mívají produkce tohoto hudebního samorosta. Koncert odsýpal ve svižném rytmu, a to i přes předěly mezi jednotlivými písněmi, které Schmitzer vyplňoval zábavnými historkami, nebo jen slovními virtuozitami prodchnutými jeho osobitým humorem. Nepochybně byli v obecenstvu i lidé, kteří si koupili vstupenku jen na Schmitzera-baviče. Myslím, že k jeho koncertům tyto zábavné výstupy už neodmyslitelně patří.
První polovina se nesla spíše v rock’n’rollovém duchu notoricky známých písní Hana, Takhle hnusně nebo Anežka. I přesto se našel čas i na baladičtější Křídla meluzíny, amelodickou Bombu či bolestně autobiografickou Říkali. Schmitzer si neodpustil samozřejmě ani perly typu Plivanec nebo Domov důchodců, po nichž se zamyslel nad zajímavou skutečností, že „koniny“ ho napadají zásadně na valčík. Co chvíli se Jiří díval na své hodinky, což ovšem neznamenalo, že už by chtěl skončit a odejít domů. Vysvětloval to starostí o stihnutí koncertu do desáté hodiny, kdy se i Akropolis musí ponořit do nočního klidu. Zejména ale odměřoval čas na opravdový hřeb večera, na nějž se očividně velice těšil.
Ten přišel v průběhu druhé půle, kdy se k Jiřímu konečně připojilo torzo skupiny ETC - Pavel Skála (kytary), Jiří Veselý (basa) a Jiří Zelenka (bicí) - a koncert tak nabral nové obrátky. Myslím, že Schmitzerovi poloha s kapelou za zády velmi sedí a byla by opravdu škoda, kdyby se tato forma jeho vystoupení měla vytratit. Diváci se začali lehce kývat do rytmu, a když na pódium přišel poslední host Marek Eben, bylo jasné, že zábava ještě neskončila. Schmitzer si s Ebenem dali svůj klasický duet Hrdlo Prdlo, jež Eben zakončil slovy: „Je ti šedesát, tak seš mrtvej!“, na což Jiří reagoval, že ještě ne, že až 25., takže je ještě živ. Poté Marek Eben zahrál ještě klávesy do písně Bynďa a odkráčel takřka nepovšimnut do zákulisí. Tento večer patřil jinému showmanovi. Ti, kteří v poslední době objížděli Schmitzerovy koncerty, už dobře věděli, co bude následovat; ti ostatní to možná tušili. Přišel čas na zlatý hřeb večera, při nemž Schmitzer odložil kytaru a vrhl se po hlavě a ve zběsilé taneční kreaci na píseň Máte na to?
Po této skladbě, dá-li se onen hudebně-textový tvar tak nazvat, se Jiří Schmitzer s nadšeným obecenstvem, jež minuty a minuty setrvávalo v ohromném aplausu, rozloučil. Se slovy, že je rád, že odchází a ví kam jde, a ať po něm diváci tedy nechtějí přídavky, po nichž by se mohla ona vzácná harmonie těla a ducha rozplynout. Lidé si ale o prdeli povídali ještě dlouho do noci…
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 1 (39), 9. 11. 2009.
Je ti šedesát, tak seš mrtvej
...ve své typické kšiltovce...
(kamera.horice.org)
(kamera.horice.org)
Dominik Melichar
(22. 10. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2527
A když mu na vousy pověsíte citróny...
„Americký doják“ s pořádnou dávkou kariMarkéta Böhmová
( marketa.bohmova)
Příběh filmu je celkem jednoduchý: Billu má manželku, dvě děti, krachující holičství, dluhy a slavného přítele, který přijede do vsi točit svůj nový film. Billu tuto skutečnost ignoruje na rozdíl od ostatních, pro které se natáčení stane centrem jejich každodenního života – slavná hvězda zaujímá místo jejich nového boha a Billu má být jejich prorokem-prostředníkem. Vesničané mu proto pomohou se všemi jeho problémy a výměnou žádají setkání se slavným Sahirem. Tomu se ale Billu brání a upadá tak posléze v nemilost vesnice i vlastní rodiny.
Spousta barev, hudby, tance, zpěvu... To vše patří k tomuto „Hollywoodu až na krev.“ Evropan je po celou dobu fascinován zjištěním, co všechno lze z jedné myšlenky dostat („vysátí dílčí myšlenky až do morku kostí“), a co vše lze ztvárnit popovým singlem s náročnou výpravou (tyto části děj sice nijak neposouvají, jen odlehčují a probouzejí tím divákovu zvědavost). A právě součet všech těchto skutečností dělá Bollywood Bollywoodem. Tento zástupce se opravdu vydařil, protože vedle scén s kosmonautem tančícím na neznámé planetě se svou vyvolenou a klasické „dešťovce“ z Matrixu okořeněné světelným mečem poukázal i na fenomény postmoderní kultury – znárodnění intimna, přelétavé uctívání symbolů a davové šílenství/slepotu.
Ať už se divák zaměří na komediální či společnost kritizující část, bez pochyb při závěrečné scéně setkání obou přátel uroní slzu smíchu či dojetí (společně s celou sebezpytující vesnicí), jeho pohled na sárí jako typický indický oděv bude navždy pozměněn a a po zbytek večera si bude broukat největší hit A když mu na vousy pověsíte citróny, vyrostou z nich pomeranče...
Markéta Böhmová
Billu Barber (Indie/USA, 2009, 139 min)
Režie: Priyadarshan
Hrají: Irrfan Khan, Shahrukh Khan, Lara Dutta
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 1 (39), 9. 11. 2009.
(22. 10. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2529
Satan nepřichází... je v každém z nás
Nový filmový opus Larse von Triera s výmluvným názvem AntikristPetr Nagy
( petr.nagy)
On a Ona se milují a plodem jejich lásky je malý Nick. Jediná noc a tragická nehoda však stačí k tomu, aby se jejich život obrátil naruby – chlapcova smrt se stává katalyzátorem proměny obou hrdinů i jejich vzájemného vztahu. On je coby psychoterapeut hlasem Rozumu, snažícím se „vyléčit“ trpící manželku; Ona představuje bytost ovládanou City, již odrazuje jeho chladný odstup. Mužský a ženský princip se zde setkávají v dalším kole svého odvěkého zápasu a využívají při něm značně nevybíravých prostředků – jejich bojištěm se stává odlehlá chata uprostřed hlubokých lesů, místo nesoucí symbolický název Eden.
Trier nový snímek formálně zasadil do „literárního rámce“ stejně jako například své předchozí tituly Dogville a Manderlay z tzv. americké trilogie. Rozčlenil příběh Antikrista na Prolog, 4 kapitoly (Žal, Bolest, Zoufalství, Tři žebráci) a Epilog, přičemž úvodní a závěrečný úsek jsou černobílými pasážemi (doprovázenými hudbou G. F. Händela) rámujícími barevně natočený film. Výraznou úlohu hraje v tomto snímku složka výtvarná – obraz laděný do temných barev, zpomalené či detailní záběry, stylizace některých snímaných objektů, práce se symboly a alegorickými výjevy, a to zejména na předělech mezi jednotlivými částmi filmového příběhu.
Jak nastíněný děj, potažmo téma snímku, tak samotný fakt, že se jedná o part určený pouze dvěma postavám, naznačuje vysoké nároky kladené na obsazené herce. Oba představitelé hlavních rolí (On, Ona) však zásluhou svých bohatých zkušeností, nesporného talentu a naprostého odevzdání se do služeb režisérovy vize zvládají dodat spíše archetypálním charakterům potřebnou dávku lidskosti a na velkém prostoru jim věnovaném rozehrát skutečný herecký koncert. A to i přesto, že jim předložená partitura – scénář Larse von Triera – obsahuje velmi širokou škálu tónů i několik pasáží značně nelibozvučných. Překvapením může pro mnohé být obsazení ženské hrdinky, jejíž představitelka Charlotte Gainsbourg – známá například z Betonové zahrady či Gondryho Nauky o snech – se v podobné roli objevuje poprvé. Naproti tomu jméno Willem Dafoe je s postavami rázu mučednického nebo naopak démonického v diváckém povědomí pevně spjato – stačí vzpomenout na snímky Četa, Poslední pokušení Ježíše Krista, Ve stínu upíra nebo Spider-Man.
Rozbor témat a motivů přítomných v Antikristovi by nejspíše vydal na rozsáhlou studii, zabývající se třeba již mnohokráte pronesenou domněnkou o režisérově nenávisti k ženám. Konečně i zde je to právě hlavní hrdinka, kdo (alespoň na první pohled) nese hlavní vinu za odehrávající se temné události a je poté spravedlivě potrestán. Jisté je, že Trierův snímek poskytuje vhodné argumenty nejrůznějším skupinám – může se stát zbraní v rukou feministek či jejich odpůrců, psychologů nebo jejich kritiků, věřících i ateistů. Pro filmového diváka by však měl v první řadě představovat estetický zážitek a jako takový jej lze bez ostychu označit za skutečnou lahůdku, byť pro některé nestravitelnou (ale takové už skutečné delikatesy bývají). Antikrist je snímkem vizuálně podmanivým, současně vysoce stylizovaným i téměř dokumentárně syrovým, po formální stránce vycizelovaným a přitom poutavě vyprávějícím, herecky skvěle obsazeným a především nutícím k hlubšímu zamyšlení. Nezbývá než popřát Antikristovi, zatím nejmladšímu dítěti Larse von Triera, aby se na něj čeští diváci vypravili v počtu co nejhojnějším – tentokrát na tom vydělají obě strany…
Petr Nagy
Antikrist (Antichrist, 2009, 100 min)
Režie: Lars von Trier
Hrají: Willem Dafoe, Charlotte Gainsbourg
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 1 (39), 9. 11. 2009.
záběr z filmu Antikrist
http://www.fdb.cz/filmy-fotogalerie/52980-antikrist-antichrist.html
ale pův. Zdroj: Filmstarts
ale pův. Zdroj: Filmstarts
foto: petr.nagy
(24. 10. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2533
Post-rockový mišmaš v Akropoli
Hippie-punker Ribot přijel se svou avantgardní rockovou skupinou Ceramic DogLuděk Marhoul
( stefan.segi)
Doprovodná skupina nese název Ceramic Dog a tvoří ji basista Shazhad Ismaily (obsluhující i několik dalších nástrojů včetně kytary a syntezátoru) a bubeník Ches Smith, jenž hraje nejlépe industriální punk, je však schopen i ubrat, když je to nutné. Ke kapele se připojila také maďarská houslistka Ester Balint, která skupinu okořenila svůdným ženským elementem a brutálním zvukem zkreslených houslí á la John Cale z Velvet Underground. Ester obsluhovala i foukací nástroj zvaný melodika, kterým podkreslila klidnější country-rockové písně. V posledních dvou přídavcích zazpívala francouzsky, a to zřejmě nejchytlavější melodie, co byly onen večer k slyšení.
Nicméně vraťme se na začátek. Už tóny ozývající se za zavřenými dveřmi sálu by mohly leckoho vyděsit. První, severským chladem prodchnutá kompozice mi připomněla místy až symfonickým zvukem kanadskou skupinu Godspeed You! Black Emperor. Post-rockových vlivů jsem během koncertu zaslechl víc, např. i washingtonské Fugazi, či islandské Sigur Ross.
Delší kompozice byly prokládány i jednoduššími písněmi, ve kterých se z Ribota kytaristy stával i zpěvák. Jeho hlasový rozsah je velmi omezený, technickou nedokonalost však vyvažuje perfektní stylizací a humorem. Charismaticky působil i v pozici „frontmana“ a diváctvo se mu za to několikrát odvděčilo spontánním smíchem (podobně jako jeho spoluhráči – z čehož usuzuji, že nešlo o omílané „vyzkoušené“ gagy dávané k dobru při každé repetici dané skladby).
Po celý koncert poklidně seděl, oblečením i výrazem byste v něm viděli univerzitního profesora. Za kytarou se však z něho stával punker - rebel, jehož kytara kvílí a šlehá mocné elektrické výboje vzteku a vzdoru. Jeho kytarová hra je brilantní citlivě střídá polohy, od Hendrixe plynule přechází k ryze moderním kytarovým prvkům. Názorným příkladem funkčnosti takové syntézy byl cover The Doors „Break On Through (To The Other Side)“, který mě donutil přemýšlet, kam se hudba vyvinula za oněch čtyřicet let. Ribotova verze je vpravdě humorná.Vykašlal se na harmonickou linku a pod hutným basovým rifem rozezněl kytarové vazby, které reflektují současnou agresivní dobu živenou šílenými medii lépe nežli originál. Je to vůbec výrazný element tvorby Marca Ribota - hraje cokoli a hraje to obvykle s ironií a nadsázkou. Srovnání s humorem Franka Zappy se přímo nabízí. Je v něm však méně sexismu a více „levicového“ smýšlení.
Když Ribot později sám s kytarou spustil intimní country, evokoval mi spíše osobité písničkářství Neila Younga,Toma Waitse ad. Ne snad, že by zmíněné kopíroval, ale podobně jako oni dokázal autenticky zpracovat americkou tradici od country a blues a plynule ji vměstnat k industriální a odosobněné kocovině současné doby nákupních center.
Mistrovskou skladbu této jeho polohy můžete najít i na nejnovějším albu s lehce kousavým názvem „Party Intellectuals“. Spíše recitovaná volná asociativní poezie za doprovodu kytary a zvukomalby dalších nástrojů s nostalgickým milostným textem o mládí, o době která nenávratně zmizela, rozplynula se někde v dáli, už není hmatatelná, ale zůstává v nás. Hluboce intimní sebereflexe, kde je všudypřítomný humor upozaděn skutečnou hloubkou. V „refrénu“ Ribot křičí „We were freaks“. Ve slovníku pod pojmem „freak“ najdeme výrazy jako šílenec, monstrum, toxikoman, hippie či dokonce zrůdná abnormálnost. V současné hovorové angličtině má tento výraz negativní zabarvení. Můj názor je jiný - více takových „freaks“ a možná to tu ještě nějaký ten rok přežijeme.
Luděk Marhoul
Marc Ribot and Ceramic Dog. 19. 10. 2009. Palác Akropolis. Praha.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 1 (39), 9. 11. 2009.
(25. 10. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2536
Ahoj, všecky zrůdy
III. světová válka pohlaví v ČecháchOlga Pavlova
( olga.pavlova)
V pondělí 2. listopadu se v Lucerně Barbara Hacsiová a Jiří Zeman v rámci zahájení stihli „pohádat“, kdo z nich je více „teplej“. Na pomoc přizvali předsedu studentské poroty Jakuba Šmída, který ten spor bohužel nepomohl vyřešit. Tak byl poslán na své místo a na pódium přišla dvojčata Dominik a Benjamin Redingovi (autoři filmu Oi! Warning), kteří uvítali všechny zrůdy v sále a zároveň o sobě prozradili pár intimních detailů. Atmosféru večera dotvářel i živý nábytek, se kterým si neváhali ani moderátoři, ani vážení hosté zahrát.
Večer pokračoval promítáním dojemného filmu XXY od argentinské režisérky Luciy Puenzo, natočený již v roce 2005, který pojednává o problematice hermafroditů v tradiční společnosti. Snímek obdržel čestné uznání hlavní poroty.
Kdybych byla v porotě já, hlavní cenu by dostal film Muž, který miloval Yngveho za autentičnost a nezapomenutelnou atmosféru lehkosti, kterou snímek zanechává.
Ale porotkyní jsem se nestala, a proto ocenění v podobě kaleidoskopu obdrželi jiní. Diváckou cenu dostal film Patrik, věk 1,5 (Švédsko, 2008). Studentská porota trvala na tom, že se předání kaleidoskopu za nejlepší krátký film zhostí v plné sestavě, takže tvůrcům snímku Zrádce (Izrael, 2009) gratulovala pěkně dlouho. Hlavní festivalovou cenu získal film Umřít jak muž (Francie/Portugalsko, 2009), pojednávající o životě stárnoucí hvězdy Drag Show, která se odhodlá ke změně pohlaví.
III. světová válka pohlaví sice skončila (o čemž svědčily i živé mrtvoly na zahajovacím večeru festivalu), ale snímky, a to nejen vítězné, půjdou do českých kin šířit tematiku sexuálních menšin.
Olga Pavlova
X. Queer filmový festival Mezipatra 2009, III. světová válka pohlaví, Praha 2.11.2009 - 8.11.2009.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 2 (40), 19. 12. 2009.
(10. 11. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2553
Ženy, víno a špatný zpěv
A co byste od dvojky čekali?Agata Hauerová, Jan Dušek
( agata.hauerova)
2Bobule mají volně navazovat na „jedničku“. Spíš by se dalo říct, že z ní chtějí vytřískat, co se dá. Změna režiséra a hlavního kameramana snímku rozhodně neprospěla, spíš naopak. Ani jednička nebyla dějem a skvělými hereckými výkony nabitý trhák, dvojka ale musí znechutit téměř každého. Ta avizovaná letní pohoda je rozředěná a rozmělněná téměř do ztracena. 94 minut filmu naplňuje mnoho vděčných klišé o Pražácích i Moravě, kterým se většina sálu s radostí zasměje. Ať už je to pražský podnikatel mafián (což se Jiřímu Krampolovi opravdu věří jen těžko), Moraváci popíjející víno pořád a ke všemu a k tomu neustále pojídající škvarky nebo Pražáci, kteří nepoznají červené, či spíše Modrý Portugal, protože když je modrý, není od věci mít modrý jazyk. A to bych ještě mohla pokračovat…
Film se odehrává v pouhých třech dnech, což by nebylo na první pohled podivné ani a priori špatné, jenže: Scénáristovi se bohužel vůbec nepodařilo vytvořit jakýkoliv děj. Pokud tedy děj neznamenají pseudohoničky, pokusy o zabití, gagy, na jejichž začátku je jasné, jaká bude pointa, nebo závěrečná scéna plná „adrenalinu a napětí“. Číšník Jirka alias Lukáš Langmajer přivede do jiného stavu dceru mafiána a ten se ho poté snaží zabít. Proto Lukáš prchá do kraje vína, na jižní Moravu za Honzou. Nakonec příběh končí happy endem, a to přímo dvojnásobným. Slavíme rovnou dvě svatby, Honzovu a Jirkovu. Samozřejmě se nesmí zapomenout na dědečka, Lubomíra Lipského. Tedy spíše už jen jeho ducha, který se Honzovi zjevuje v mezních situacích a empaticky mu radí, co se slámovkou a vůbec, co s životem.
Nespornou výhodou snímku, zasazeného do tak krátkého časového úseku, je, že si hlavní hrdina v podání Kryštofa Hádka nemusel během filmu ani jednou vyměnit tričko (i u filmu se už šetří, vážení!), což má nejspíše ženské osazenstvo kina přivádět k šílenství a Hádka pasovat na nový sexsymbol.
Celé to ale nějak nefunguje. Režisér jako by měl problém s výběrem herců. Kombinace nových tváří a herců z estrád se příliš neosvědčila. V roli nájemného zabijáka by si člověk dokázal představit kohokoliv, jen proboha ne - Jiřího Korna! Nikdo z diváků si ani na okamžik nemůže myslet, že by snad všechno nezpackal. Scény, ve kterých vystupuje, patří k těm nejtrapnějším. Ani Jana Švandová v roli manželky-naivky nepřesvědčí. Dokonce nepomůže ani tolik opěvovaný a připomínaný hudební doprovod oblíbené skupiny Kryštof. Bohužel tentokrát Krajčo písní cyRáno opravdu přestřelil: „Jsi anděl i opar na rtu, jsi štěstí, jako když Baník porazí Spartu, i hřebík za mými víčky.“ Také význam refrénu uniká za sféry vědomí: „Jsi mrazení v zádech, jsi fronta v Tesku, jsi kniha mouder i třesku plesků. Jsi ráno, co mám zakázáno, jsi mé ráno, co mám zakázáno.“ Dokonce ani tak „meditativní“ kapela jako Kryštof už 2Bobule nezachrání.
Nenaplněno zůstalo také očekávání těch, kteří se do kina vydali nalákáni plakátem, na kterém leží na hroznech vína nahá modelka, v naší republice známá jen díky svému silikonovému poprsí. Ve filmu se za hodinu a půl ani jednou neobjeví, takže pánové odcházejí zklamaní. Druhá věc je, co vlastně plakát vypovídá o samotných 2Bobulích…
Kdo ale nejde do kina hledat nový směr svého života, může být možná více méně spokojen. Návštěvnost je totiž vysoká jak mezi teenagery, tak i lidmi středního věku a starší generací. 2Bobule lákají na obrázky krásných, mladých a zamilovaných, na sluncem věčně prozářené vinohrady a úporné ranní kocoviny po návštěvě sklípku. Po překvapivě vynikajícím českém Protektorovi obvyklé české zklamání. Takže pokud chcete a můžete - jděte a bavte se (avšak dost jednoduše)! Za sebe ale nemůžeme dát na stupnici 1-10 ani ty dvě bobule.
Agata Hauerová, Jan Dušek
2Bobule (2009, 94min)
Režie: Vlado Lanné
Hrají: Kryštof Hádek, Lukáš Langmajer, Tereza Voříšková
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 2 (40), 19. 12. 2009.
(10. 11. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2551
Opera? Proč ne...
Národním divadlem se rozezněla modlitba Bohuslava MartinůHana Vildová
( hana.vildova)
V čem že je tato opera tak originálním výtvorem a překračuje hranice opery klasické? Předně v jakémsi propojení hudby, tance, chorálních a sólových zpěvů s mluveným projevem - tím vzniká vskutku netradiční pastva nejen pro oči. Důležitý aspekt tvoří námět, který vychází z inspirace lidové tvorby (převážně moravských lidových písní), středověkého divadla a starodávných liturgických her. Hlavním tématem ale zůstává úloha křesťanských hodnot na světě.
Za přispění etablovaných mistrů české poezie Vítězslava Nezvala, Viléma Závady a Julia Zeyera bylo vytvořeno libreto, které je v podstatě jen dlouhou modlitbou a výpovědí o nekonečné dobrotě Kristovy matky, jež nám ukazuje velkorysost a bezpředsudečnost svého syna. Dva ústřední příběhy dívek, které po různých peripetiích a setkání s ďáblem nakonec přijímají Krista jako poznání své pravé cesty, rámcují biblické výjevy panny moudré, panny pošetilé a narození Páně.
Co se nastudování opery týče, nelze souboru mnoho vytýkat; nápaditá choreografie stejně jako hudba skvěle odrážela atmosféru dané chvíle, ať už tragiku či něhu dramatických scén. Pracovala se silnou výrazovou stránkou postav, kterou podtrhovaly světelné efekty. Kostýmy a scéna také zapadaly do mozaiky velkolepé podívané a potvrzovaly tak vnější dojem pompézní dokonalosti. Výtku by pak zasloužili sólisté, kteří místy intenzitou svého přednesu značně pokulhávali za svými sborovými kolegy.
Otázkou tedy zůstává, čím krom zmiňované okázalosti tato hra diváka zaujme. Aniž bych se totiž chtěla dotknout náboženských příznivců a náboženství samotného, jen těžko se bráním pocitu, že tříhodinová sentimentální modlitba je zkrátka trochu moc a nezachrání ji ani sebeefektnější prezentace. Pozornost diváka udrží jen stěží.
Hana Vildová
Bohuslav Martinů: Hry o Marii, premiéra 29.10, 31.10. Národní Divadlo
Režie: Jiří Heřman
Hrají: Jakub Gottwald,Maria Kobielská,Svatopluk Sem, Pavla Vykopalová
(10. 11. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2558
„Díval se na tebe někdy někdo jako na omyl?“
Krátké filmy na festivalu MezipatraEva Haderková
( eva.haderkova)
Možná jsem taky „queer“ (divná), ale většina ze sedmi promítaných pěti- až třicetiminutových filmů se mi nezdála vypovídat přímo o homosexuálních, homofobních nebo podobně orientovaných tématech. Naopak většina pojednává o „normálních“, obecně lidských tématech, která může řešit každý z nás, pouze byla představována v prostředí těchto sexuálních menšin.
Dva filmy byly ryze symbolické (film Shledání, který představuje transpozici zobrazování, a animovaný Hlavolam), zbylé vyprávěly příběhy. Povětšinou o lásce, ale taky o nenávisti, rodině, nemoci, strachu a chuti zabíjet.
Nejvíce „homo“ je dle mého názoru film První noc (v programu jako Lesby nenosí vysoké podpatky, režie Viktória Dzurenková), popisující setkání dvou žen v klubu pro gaye a lesby, keré skončí vášnivým milováním na záchodcích. Vyvrcholením filmu je návrat obou žen domů, ke spícím manželům. Na pomezí hraného filmu a dokumentu je film Roma Boys (režie Rozálie Kohoutová). Vypráví hned o dvojí diskrimaci týkající se romské komunity. Jak říká hlavní protagonista filmu: „Romové pořád křičí, že jsou diskriminováni, ale sami si neuvědomují, že oni sami také diskriminují.“ Ač se jedná o palčivé téma, najdeme v tomto snímku spoustu úsměvných scén.
Za zmínku stojí i ostatní filmy – od „vyprávěnky“ Naděje v hlavní roli s Jiřím Mádlem umírajícím na AIDS (nicméně ústředním tématem snímku je eutanázie a vztah s rodiči) až po temnou „noční můru“ Někdy někoho, která se snaží řešit strach ze sebe samého vraždou.
Přehlídka krátkých filmů je pouze ochutnávkou tvorby českých a slovenských mladých tvůrců (možná spíš tvůrkyň – režisérky-ženy převažují v poměru 4:2) a pokud můžu soudit, máme se od nich na co těšit ať už v ohledu kvality snímků, nebo volby témat.
Eva Haderková
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 2 (40), 19. 12. 2009.
(11. 11. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2565
Reynek & Reynek výtvarně tvořiví
Bohuslav kreslící, Daniel fotografujícíHana Bednářová
( hana.bednarova)
Kromě stálé výstavy Anderleho v mnoha ohledech jedinečné sbírky afrického umění, především soch a kultovních předmětů, a autorovy retrospektivy, zastoupené zejména velkoformátovými plátny, pořádá galerie čtyřikrát do roka výstavy v různé míře zavedených umělců. Právě konfrontace primárního a současného umění představuje poslání Nadace Milady a Jiřího Anderlových, která je spolu s Městskou částí Praha 6 zřizovatelem obecně prospěšné společnosti Pelléova vila.
22. října proběhla vernisáž, na níž promluvil Jiří Anderle a dr. Ivan Neumann, od září čerstvý kurátor výstavy. Jako určitý rámcový dialog chápu i volbu autorů vystavovaných děl: Bohuslav Reynek (1892–1971), kterému bylo dáno prožít obě světové války, svými uměleckými projevy klade jedinou existenciální otázku po lidském životě; starší syn Daniel (1928) pomocí experimentů s fotografickým materiálem zpřítomňuje až zádumčivě krásné okamžiky svého tady a teď. Oba důkladně srostlí s prostředím Petrkova u Havlíčkova Brodu, oba hluboce věřící. Místo, čas a víra.
Lidové pašijové výjevy, námět části vystavovaných děl Bohuslava Reynka, doplňují kalvárie v lahvích. Tyto produkty lidového umění začal Jiří Anderle sbírat v šedesátých letech; dnes jimi vyplnil rozměrnou vitrínu v Kabinetu grafiky. Představa horníka, který po večerech s odevzdanou trpělivostí do skla vkládá obraz Golgoty, podtrhla dojmy z grafik.
Hana Bednářová
Jiří Anderle a Ivan Neumann
(Galerie Anderle, 22.10.2009)
Bohuslav Reynek – grafika, Daniel Reynek – fotografie, Galerie Anderle, 22. 10. 2009–24. 1. 2010, Pelléova 10, Praha 6
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 2 (40), 19. 12. 2009.
(11. 11. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2561
Pytlík od čaje hoří nejlépe
Fascinující hudebně divadelní počin Heinera GoebbelseDominik Melichar
( dominik.melichar)
V úterý 10. listopadu jsem v divadelním sále Veletržního paláce zhlédl teprve druhé nastudování tohoto hudebního divadla pro orchestr. Stojí za ním iniciativa Orchestru Berg dirigenta Petera Vrábela. Nového zpracování se ujala stále známější režijní dvojice SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský), jež mimojiné dlouhodobě spolupracuje s divadlem Archa, kde například představila celkem úspěšné inscenace Nickname a Understand. Schwarz auf Weiss poprvé předvedli v rámci letošních Strun podzimu.
Tento důležitý Goebbelsův počin vznikl původně pro soubor Ensemble Modern (soubor, kde neexistují individuality, sóloví hráči ani umělecký vedoucí) a do velké míry je jím stále ovlivněn. Zčásti se dá hra vnímat jako rozloučení se zesnulým Goebbelsovým přítelem, spisovatelem Heinerem Müllerem, který zemřel krátce před vznikem díla. Autor ale odmítá, že jde o nějaké truchlivé rekviem, a zdůrazňuje, že dával při tvoření prostor i absurditě a humoru.
Již svým pojetím scény se stává inscenace velmi originální. Zdánlivě jednoduchá stěna z papírových krabic se ukáže jako multifunkční prostor, kam lze ukládat různé předměty, krabice je možné různě otevírat a zavírat a dokonce si do nich mohou vlézt i samotní hudebníci. V neposlední řadě posloužila i jako prostor pro projekci titulek.
Během představení osmnáct hudebníků i s nástroji přechází z místa na místo, přesouvá rekvizity, přetváří scénu, hraje badminton s ozvučenými raketami, hází si míčkem. Hudebníci různě odcházejí a přicházejí. V programu jsem se dozvěděl, že jsou dokonce nuceni hrát i na nástroje, na které dostatečně neumí (příkladem buď dirigent Vrábel hrající co chvíli party basové kytary). Zajímavým hudebním trikem byla hra na položený tradiční japonský nástroj koto pouze pomocí klíče zavěšeného na vahadle. Hra se zvuky je tu dovedená do naprosté geniality - ozvučené je téměř vše; od zmíněného badmintonu a pískající konvice s vroucí vodou až po pero píšící po papíře. Během hry se téměř nemluví a nezpívá. Výjimkou jsou vedle různě recitovaných a zpívaných částí francouzského spisovatele Maurice Blanchota samotným Müllerem předčítaná povídka Edgara Allana Poea Stín a báseň T. S. Elliota Pustina.
Těsně před koncem všichni hudebníci opustili pódium. Jen na vyvýšeném kraji zůstala hráčka na koto, která vyhrávala docela jednoduchou melodii. Zničehonic se k ní odkudsi za zády obecenstva přidalo burácivé dunění dechových nástrojů. Poté jako pohřební průvod prošel orchestr hledištěm a zmizel pod hráčkou na koto. Vzápětí se sálem rozlehly dovádivé zvuky všech nástrojů a místem, kam kapela zmizela, poletovaly klobouky. Na to se začali hudebníci ze svého úkrytu kymácet zpět na pódium. Tyto tři situace – pohřeb, pohřební oslava, kocovina – byly podle mého nejsilnější částí divadla.
Hudba mě ve spojení se zaznívajícími texty naprosto pohltila, a to i přesto, že se občas mohlo zdát, že postrádá jakýkoli řád a někdy i melodii. Texty předčítané za zvuků psaní či za doprovodu hudebních nástrojů, které jako by hledaly společný jazyk, fungovaly jako magická spojnice mezi neustále se měnícím zvukovým materiálem a samotným zaznamenáváním psaného slova. Lidé, čtěte a sbližujte se, chtělo by se říct.
V jednu chvíli jedna z účinkujících začala vysypávat ze sáčků s čajem jejich obsah a samotné sáčky pak zapalovat. Sáček se vždy těsně před shořením vznesl do vzduchu. Byla to efektní podívaná, která v sobě obsahovala kouzlo celého představení – i zde (a hudební i divadelní vědci prominou) nebyl obsah tolik podstatný, stačilo se svézt po dokonalém povrchu, a přesto jste měli pocit něčeho výjimečného.
Dominik Melichar
Schwarz auf Weiss, Heiner Goebbels/SKUTR/Orchestr BERG, 11.11., Veletržní palác.
Schwarz auf Weiss
Zdfroj: http://aktualne.centrum.cz/kultura/hudba/clanek.phtml?id=649080
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 2 (40), 4. 1. 2010.
(11. 11. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2567
Zpívám, tedy jsem
Osamělí písničkáři v KaštanuKlára Zindulková
( klara.zindulkova)
Dagmar Voňková Andrtová – dáma s hlasem, který umí výborně zpívat (nezalekne se ani alikvótního zpěvu, kterýžto styl má kořeny kdesi pod Altajem). S kytarou, která umí velmi dobře hrát. Aby dosáhla kýžených zvukových efektů, používá smyčec, někdy i dva, či legendární stříbrnou lžičku, jíž jí možná míchala kávu sama Sidonie Nádherná. Písněmi vypráví o polích, stromech a ptačím zpěvu i o lásce v hospicu. Jako mají výjimečná místa svého genia loci, má tato výjimečná paní svého genia musicae. Její písně jsou asi těžko zapsatelné do not, ale možná by se daly uplést z vrbového proutí či vyřezat ze dřeva.
Petr Nikl – přichází na pódium mlčky a soustředěně, na sobě dlouhou černou noční košili, přes obličej dřevěnou vlčí masku. Před sebou tlačí vozítko s nezbytnými instrumenty. Petr Nikl vytahuje jeden z nich – dětský amplionek – a nahrává několik mlasknutí, které hračka opakuje po dobu celé následující písně. Nestačíte si všimnout o čem vlastně píseň je, neboť vás paralyzuje pohled na dřevěnou spodní čelist klapající do rytmu. Věděli jste, že igelitka s míčkem, jíž pohybujete těsně nad mikrofonem, vydává zvuky podobné krokům ve sněhu? Nejen o tom vás svérázný písničkář přesvědčí. Paruka střídá koupací čepici, smyčec střídá metronom. Píseň o utěšování nemocničního klauna je doprovázena nezbytnou oranžovou parukou a hrou dvěma brčky na kovový stojan na pohledy. Nutno ještě dodat, že tento člověk kromě toho všeho hraje výborně na mandolínu. A kdybyste zapátrali pečlivěji po tajemství jeho osobnosti, objevili byste například i jeho rozsáhlou tvorbu výtvarnou.
Jana Šteflíčková – po předchozím vyčerpávajícím výstupu se zdá být zklidňujícím elementem. Nenápadná slečna s kytarou se pouští do prvních písní. Má nádherný hlas, totiž, má hned několik nádherných hlasů. Vyřvané hlasivky ve stylu country se ve chvíli mění v procítěný projev zpěvačky téměř operní (pochopitelně s jistou dávkou ironie), v pár verších pro změnu zazní zcela autenticky znějící hlas Janiny stařičké babičky. A když v písni o návštěvě Paříže přejde plynule do francouzštiny, zvedáte znepokojeně hlavu – kde se tu bere Edith Piaf? Po tom všem vás snad asi nepřekvapí, když se ze zpěvaččiných úst ozve jódlování či jazzová trubka. Inu, herečka se nezapře. Jana byla dnes večer prý poněkud hlasově indisponována. Leč, jak podotkl jeden z jejích kolegů, Jan Burian: „Chtěl bych být alespoň jednou v životě TAK indisponován jako ona!“
Jan Burian – tento pán jako jediný usedl ke klavíru. V ten moment se v klávesách rozpoutala bouře tónů a harmonií, jejichž mohutnosti nezabránil ani fakt, že byl hudebník „čerstvě sešit“ po operaci kýly. Možná by se zdálo, že Osamělí písničkáři uvázli s náměty někde okolo revoluce, opak je však pravdou. Sálem se nesla i punková skladba o fotbale či protestní píseň o Filipovi, který má hodně volných minut.
Osamělí písničkáři patří k lidem, jejichž písně si jen tak doma nepřezpíváte, v rádiu neuslyšíte a jejichž CD jen těžko seženete mezi bestsellery v Luxoru. Jsou to lidé, na jejichž vystoupení je třeba vlastníma nohama chodit. Vidět, slyšet, cítit. Umělci, které moderní komunikační kanály ještě nepolapily a kteří mají radost, že mohou hrát, co chtějí, a že se o to mohou s někým podělit. Ale ani je nenapadne, aby hráli to, co chcete vy. Ať budou zrovna v módě či nikoli, ať přijdete či nepřijdete, písničkáři zůstanou sví. A to je dobře. Pokud se i vaše uši odhodlají překročit práh hlavního hudebního proudu, zapište si za ně datum 17. února 2010. Na tento večer se totiž chystá v Kaštanu jejich další vystoupení.
Klára Zindulková
Osamělí písničkáři, 11. 11. 2009, 20.00, Kaštan – scéna Unijazzu, Praha 6, Bělohorská 150
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 2 (40), 4. 1. 2010.
(12. 11. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2570
O mrtvých jen dobře
Konečně poslední sbohem Michealu Jacksonovi?Hana Vildová
( hana.vildova)
Nepochybně se jedná o smutný příběh a smutný příběh dojímá každé srdce, které je s to projevit empatii, lidé jsou lačni jakékoli zprávy o svém idolu, a tak tento smutný příběh vydělává nemalé peníze. Není tedy divu, že nás média pravidelně informují o pravdivých či méně pravdivých skutečnostech, jsme zahlceni nechutnými podrobnostmi a domněnkami z jeho soukromého života, které „zaručeně“ přispějí k odhalení pravdy, a záhadě kolem jeho skonu tak konečně pohlédneme tváří tvář.
Zatím poslední počin o Jacksonovi (zákulisní snímek z přípravy na letošní turné This is it), prezentovaný jako celovečerní film, slibuje odlišný přístup - pouze vzpomínku na umělce mimořádné obliby. Zpočátku se zdá, že tvůrci dostáli avizovanému. Fanoušek nahlíží do kuchyně, kde se pro něj připravuje vskutku lákavý pokrm. Nostalgicky si pobroukává melodie, na kterých víceméně vyrostl, je strháván vizuální projekcí, kterou by nebylo snadné překonat. Každá píseň tedy znamenala nové originální podání za přispění nejmodernější techniky a efektů. Jackson zde vystupuje ve vrcholové formě a všichni spolupracovníci k němu vzhlížejí téměř s posvátným respektem a úctou. Pompéznost a patos tedy v míře nemalé.
Snímek vyvolal nekonečné množství reakcí, Jacksonovi skalní fanoušci o pravděpodobnosti scén pochybují. Obviňují tvůrce z překreslování skutečnosti a absolutní ignorace jeho chřadnoucího zdravotního stavu, který byl zapříčiněn tvrdou přípravou na turné. Nevyhraněný divák by film patrně vnímal jako poslední, možná smutnou tečku za jeho dlouholetou kariérou. Zda se ovšem jednalo o opravdu poslední sbohem, jisté není, neboť film dokázal, že téma Michael Jackson se bude ještě dlouho nacházet v centru pozornosti mnoha diváků a vydělávat tak pohádkové peníze. This is it.
Hana Vildová
,
This is it (USA 2009, 111 min)
Režie: Kenny Ortega
(15. 11. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2589
Za mřížemi a co tam Malik našel
aneb Jak se z tichého nováčka nenápadně stát obávaným mačemHana Bednářová
( hana.bednarova)
S támhletím chlápkem se spřátelíš a pak ho zabiješ, jinak my zabijeme tebe, rozumíš? – U bachaře stranícího mafiánům mladík nepochodí; igelitový pytel přes hlavu jej nakonec dostatečně přesvědčí. Vražda chlápka, zde nepohodlného svědka, vyžaduje specifickou přípravu. Malik začíná pilně a velmi názorně trénovat tasení žiletky jazykem.
Povede se. Malik se stává poskokem Korsičanů, a když už je v tom, z pouhého odposlechu se naučí korsicky, ve vězeňské škole se dovzdělá, najde si arabského kamaráda a docela si zvyká. Co se dá taky jiného dělat.
Protože je pořád takový hodný, tichý a poslušný, získá pár jednodenních propustek. V osobním volnu však plní další nekalé úkoly. Rozjíždí zároveň ale i pár vlastních kšeftíků a hraje na více stran. Mezi hovory s duchem zabitého a prorockými vizemi vyděšených laních očí, jediným pojítkem s názvem filmu, sleduje a vyčkává. A nakonec to rozjede ve velkém. – Nedali jste mi na výběr, tak tady to máte.
Stopadesátiminutové vyprávění opravdu nespěchá, pohrává si s okamžiky rozhodování hlavní postavy a zaměřuje se na její postupné zanořování do světa velkých zločinů. Brutálních akcí je v celém filmu pár, o to surověji však zapůsobí, navíc herci se přesvědčivě potí. Surreálně poetické prvky na nečekaných místech podporují zvláštní snovou atmosféru událostí.
Snímek zobrazuje projevy a naznačuje příčiny zla v lidech. Nikdo a nic nedokáže člověku ublížit tak jako jiný člověk. Koncentrují-li se pak ti, kteří mají k ubližování sklony, na jednom místě, nově příchozí jim buď podlehne, nebo se nakonec přidá. Rezignace na dříve nepřekročitelné lidské hodnoty je vykreslena tak bravurně, až se divák zachvěje.
Hana Bednářová
Prorok (Francie/Itálie, 2009, 150 min)
Režie: Jacques Audiard
Hrají: Tahar Rahim, Niels Arestrup, Adel Bencherif
(17. 11. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2593
Krvavá romance z dalekého severu
Oběma je dvanáct – ale jí už dlouho…Petr Nagy
( petr.nagy)
Dvanáctiletý Oskar neprožívá právě šťastné dětství – vyrůstá bez otce, ve škole jej šikanují a ani mezi obyvateli jejich sídliště nemá žádné kamarády. Jednoho dne se ovšem do vedlejšího bytu nastěhuje nesourodá dvojice, mladá dívka a starý muž, a chlapec v tajemné Eli nachází svou spřízněnou duši. Když však v okolí začne docházet k podivným vraždám, bystrému chlapci ponenáhlu dojde, že jeho nová kamarádka, chovající se často dosti podivně, by s nimi mohla mít něco společného – ale kdo by své první lásce neodpustil pár chyb..
Ačkoliv postava upíra dnes již patří k poměrně obvyklým protagonistům (nejen) hororových filmových děl, zápletka snímku Ať vejde ten pravý působí originálně zásluhou rozhodnutí obdarovat hlavního hrdinu z rodu vampýrů (obdařeného běžnými atributy) ženským pohlavím a nadto podobou dívky ještě nedospělé. Tato volba totiž obohacuje jinak klasickou směs hororu a romance o prvek humoru, pramenící zejména z převrácení tradičních rolí v partnerském vztahu – z dvojice hlavních hrdinů vychází jako silnější a zkušenější mladá upírka, zatímco lidský jinoch zaujímá podřízené postavení toho slabšího a pasivnějšího z dotyčného páru.
Tomas Alfredson dokázal s pomocí autora knižní předlohy i scénáře Johna Ajvida Lindqvista – jenž na vcelku běžném půdorysu děl s upírskou tematikou vystavěl příběh neotřele pracující s příslušným žánrem i jeho klasickými rekvizitami – natočit nevšední snímek, který rozhodně stojí za zhlédnutí.
Petr Nagy
Ať vejde ten pravý (Låt den rätte komma in, 2008, 115 min)
Režie: Tomas Alfredson
Hrají: Kåre Hedebrant, Lina Leandersson, Per Ragnar, Henrik Dahl, Karin Bergquist
(20. 11. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2597
Tragédi na plátně
Zoufale o ZoufalcíchMagdaléna Hanušová
( magdalena.hanusova)
Těžko popisovat děj zcela bezdějového filmu. Parta bývalých spolužáků, kteří už na střední nevěděli, co chtějí, ani kam svůj život směrovat. A jak jejich život vypadá po pár letech? Stejně uboze a bezcílně se potulují po Praze, od níž si tolik slibovali, mění partnery i sexuální orientaci vůbec, zahýbají si, prolévají potoky slz nad zpackanými vztahy, nadávají, stěžují si, utápí žal v alkoholu (to jim jde nejlépe), „baví“ se na diskotékách, žárlí, řeší nesmysly, mrhají životem. Po bouřlivé noci teprve ráno zjišťují, s kým zrovna sdíleli lože, a zase se otravují v práci.
Film je natáčen jakoby ve stylu dokumentu, plný prázdných dialogů, mimořádně trapných scén, dlouhých komentářů k vlastnímu životu; kamera se nepříjemně třese. Prázdný obsah nevyplňují ani náznaky vtipných hlášek, které by poněkud zkrátily čas. Nakonec mě ale potěšilo, že navzdory modernímu trendu obsahoval film méně perverzních scén, než bych předpokládala.
Pojítkem všech osudů je prázdnota, zklamání a zoufalství. Co se tedy nedá filmu upřít, je velká míra reálnosti popisovaných vztahů a příběhů. Také název výborně odpovídá obsahu – rozhodně se nesnaží nic maskovat. Bohužel nuda provázející celý film, která hraničí takřka s utrpením, dalece převyšuje (a tím i zastírá) klady, které by snad snímek mohl mít. Závěrečné titulky jsem očekávala už od poloviny filmu.
Tedy pokud se rozhodnete na Zoufalce vypravit, vyberte si ozkoušené kino s nejměkčím možným posezením, protože podle mého osobního výzkumu se pohodlnost židle nepřímo úměrně snižuje se vzrůstajícím počtem minut. Ale možná vás naopak zaujme koukat na opravdu realisticky pokažené životy.
Magdaléna Hanušová
Zoufalci (2009, 97 minut)
Režie: Jitka Rudolfová
Hrají: Simona Babčáková, Jakub Žáček, Zuzana Onufráková, Václav Neužil, Pavlína Štorková, Michal Kern
http://i.idnes.cz/09/103/c460/TT2e9df4_Zoufalci_Vizual.jpg
Zoufalci
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 2 (40), 4. 1. 2009.
(22. 11. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2600
Kontroverze v Bruselu
Jak se právní moc a etika odrazila v dějinách fotografieSára Arnstein
( stefan.segi)
V muzeu Le Botanique, které bylo otevřeno v prostorách bývalého skleníku botanické zahrady v Bruselu, jsem měla příležitost zhlédnout tuto velmi zajímavou přehlídku fotografií, která byla pro velký úspěch prodloužena až do 3. ledna 2010. Nad některými popisky mi zůstával rozum stát, nad jinými mi bylo mírně nevolno a jindy i do breku.
Tématem výstavy je víceméně pravdivost obrazu, autenticita snímku, autorská práva a otázka toho, co je morálně možné vyfotit a co ne. A také síla vlivu politické moci na možnost a způsob publikování fotografie, či přímo na transformaci snímku. Výstava ale dále zachytila i známé či oblíbené fotografie bez větší cenzury, které lehce nastiňují rozdíl mezi profesí umělecké fotografie a žurnalistikou, která je častěji vystavena pronásledování. Expozice představila nejdůležitější exempláře od roku 1839 až do dnešní doby a umožnila nám seznámit se se jmény (či si je jen připomenout) jako například: Nadar, Lewis Carroll, Man Ray, Henri Cartier Bresson, Sebastiao Salgado, Abbas nebo Oliviero Toscani.
Od Toscaniho, reklamního fotografa firmy Benetton, je vystaveno dílo „Kissing-nun“, neboli kněz líbající jeptišku, jenž vzbudilo velké protesty hlavně v Itálii a ve Francii, kde šokovalo církev a plakáty byly zakázány. Dodnes je fotografie středem častých polemik.
Fotografie Franka Fourniera, zachycující Kolumbijskou dívku umírající ve splaškách po výbuchu sopky v pohoří And, dojala celý svět. V této situaci si položíme otázku: „Jak někdo může fotit, když vidí umírat druhého?“ Ale není to právě on, kdo tímto aktem vzbudil ohlas lidí a nesmazatelně vryl do paměti události roku 1985 v Kolumbii? Pocit viny a účasti.
To mi připomíná další fotografii dítěte, které se krčí strachy. Fotograf věděl, že dítě zemře, zatímco v pozadí se usadil sup. Co dělat? Kevin Carter tak vyfotil v roce 1993 holčičku, o které věděl, že zemře. Přesto jeho snímek nakonec vyhrál Pulitzerovu cenu a on sám po třech měsících spáchal sebevraždu.
Další světoznámá fotografie zahrnuje Stalina, Molotova, Vorošilova a Ježova na palubě jisté lodi. Ovšem verze jsou dvě. Na jedné Ježov je, na druhé není. Stalinova pravá ruka, která věděla příliš a údajně proti němu plánovala spiknutí, byla odstraněna v reálu i na fotografii. Nenápadné a do očí bijící.
Tyrani a jejich moc jsou samozřejmě silným tématem. Walter Frentz, fotograf a přítel Adolfa Hitlera, vyfotografoval dělníky v koncentračním táboře při montování zbraní. Klidná atmosféra, dobrá práce. Toto byla nacistická propaganda, ovšem o více než dvaceti šesti tisících mrtvých mezi léty 1943 a 1945 se už nikdo nezmínil. Po pádu Berlína, v roce 1945, vyfotografoval novinář David E. Scherman svou kolegyni Lee Miller ve vaně fašistického vůdce. Hitlerův portrét je stále vystaven na okraji vany a na botách koupající se ženy je stále usazen prach z předešlé návštěvy Dachau. Kontroverze velmi patrná.
Další kuriozita, která stojí za zmínění, je fotografie z jedenáctého září 2001. Jedná se o ruku utrženou výbuchem. Po teroristických útocích vyšlo několik podobných fotografií, ale brzy je americká vláda a cenzura stačily stáhnout. Neukazovat fotografie obětí, pobuřuje to veřejnost, buďme shovívaví! Proč? Proč se nepostavit čelem realitě? Americké pokrytectví.
Další foto je z trochu jiného soudku, portrét Brooke Shields, která v deseti letech pózovala pro fotografa Richarda Prince za přítomnosti své matky, která dala za svou nezletilou dceru fotografovi svolení. Mladá dívka stojí ve vaně, jak ji Bůh stvořil, její tělo je naolejované a obličej silně nalíčený. Po mnoha letech se herečka rozhodla zamezit dalšímu šíření a vystavování své fotografie a obžalovala fotografa za její pořízení. Neměla však spíše obžalovat svou matku, která to všechno zinscenovala?
Toto byla jen střepina viděného, mohli bychom poukázat na mnohem více událostí, portrétů, reportáží a kuriozit, které tato výtečná výstava poskytla. Kontroverze a spousta otázek, na které není jedna odpověď. Nejlepší výstava, kterou jsem za poslední léta shlédla, je vedena do všech směrů, zaobírá se historickými fakty, lidským rozumem, nutí vás zamyslet se a v duchu si položit nesčíslně otázek, které se týkají těch nejprimitivnějších a zároveň ústředních lidských hodnot. Pokud máte cestu do Bruselu, nenechte si ji ujít! V opačném případě doufejte, že se výstava podívá i k nám.
Sára Arnstein
Controverses: Le Botanique, Centre Culturel de la Communauté Française, Bruxelles, Belgique. 24.09.09 - 03.01.10
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 3 (41), 9. 1. 2010.
(3. 12. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2610
Mnohost není ještě bohatstvím, temperament ještě není citem
Čapkova umírněná avantgardaMagdaléna Zálešáková & Ema Stašová
( ema.stasova)
Josef Čapek je individualitou a není pro všechny - úspornost této formulace je ostatně příznačná i pro jeho tvorbu, k níž Jan Zrzavý píše: „Čapkovo dílo není líbivé, jest těžko přístupné i lidem vnímajícím i rozumějícím umění… Jeho sláva jest skrytá a nebude dáno každému viděti její záření.“ Každý obraz je důsledkem přemýšlivého procesu, kterým Čapek nejen v době skupiny Tvrdošíjných procházel. Tvrdošíjní totiž smysl nadřazovali formě, kterou považovali za druhotnou. Poté co se Čapek rozloučil s uměleckým spolkem Mánes, našel právě v hnutí Tvrdošíjných svůj přístav svobody a individuality sebe sama.
Forem ale v Čapkově tvorbě nalezneme hned několik, ostatně jako v každém díle soustavně tvořícího umělce. Zpočátku „reálně rozmazané“ malby střídají kresby především rozmanitých a realitu matoucích tvarů, přesto statické. Když návštěvník prochází touto částí expozice, ne náhodou ho napadne, že by mohl zkusit hádat, co chtěl autor svými malbami zobrazit. K tomu totiž přímo vybízí například cyklus „nevěstek a dalších žen“. Nalezneme mezi nimi sběratelské skvosty, například rudě vyhlížející Mladou ženu nebo nesměle posazené Děvče v růžových šatech.
Žena nabývá později v Čapkově tvorbě méně líbezných, avšak rozpohybovaných tvarů i přesto (nebo možná právě proto), že už nejde o kubisticko-tubistickou formu, nýbrž o expresivní zachycení nesplněné Touhy. Touha tvoří cyklus reflektující hrůznou dobu 30. let, stejně jako karikatury, které se nachází na ochozu jízdárny. Z tohoto místa může návštěvník projít výstavu očima ještě jednou, probírat se jednotlivými do šestiúhelníků zavinutými cykly, které expozici mnohonásobně dělí, jakoby sčítají, a výsledek poté několikrát podtrhnout.
Magdaléna Zálešáková
Úctyhodná rozloha jízdárny je zcela zaplněna Čapkem. Zdá se neuvěřitelné, aby za jediným člověkem zůstalo tolik práce, tím spíše, že byl jeho život ukončen předčasně. Velkolepý dojem, který expozice budí, zřejmě umocňuje i absence odpočinkových prostor pro návštěvníky – žádné umění na světě není s to překrýt vyčerpání, které přináší hodiny postávání před obrazy. Na druhou stranu, možnost procházet Čapkovou tvorbou rok po roce, od jeho prvních malířských pokusů přes kubistické období až k vrcholu díla, kdy se ke slovu (či štětci) dostala maximální prostota výtvarného vyjádření, dává na nepohodlí přece jen zapomenout.
Unikátnost Čapkova pojetí kubismu, který tvoří střed výstavy, spočívá v jeho umírněné modifikaci. Nerozkládal tělo na části náhodně rozmístěné po obraze, za své přijal pouze jeho geometrické ztvárnění. Postavy tak mají obličeje, ruce i prsa na pravém místě, avšak proměněné do přímek a vlnovek. Přestože kupříkladu Koupel nohou okouzluje něžnou erotikou ženské nahoty, jako by ostré tvary vetkly mezi malíře a dráždivost těla trhlinu. Pozdější Čapkův příklon k naivní malbě se tak zdá logickou změnou stylu.
Avšak vztahu Čapek – děti věnuje tato výstava jen povšechnou pozornost. Podobně dopadly o desetiletí starší politické karikatury, pro něž zbylo místo na ochozu – a například cyklus Diktátorovy boty chybí zcela. Namísto nich tu na návštěvníka čekají uměřené knižní typografie spolu s ukázkami Čapkových scénografických počinů. Při prohlížení diapozitivů se vkrádá pocit lítosti z pomíjivosti scénografie; dnes už si můžeme jen představovat fluidum velkolepých kulis, které provázely například drama Ze života hmyzu v Národním divadle.
Má se za to, že Josef Čapek zemřel na tyfus několik dní před osvobozením koncentračního tábora, kde byl během druhé světové války internován. Jeho ostatky sice nebyly nalezeny, ale tvorba se nám dochovala v úctyhodném rozsahu. A jakákoli výstava, nejen ta právě probíhající, svědčí o tom, že Čapkovo dílo až na zmíněnou výjimku pomíjivosti nepodlehlo.
Ema Stašová
Josef Čapek, Jízdárna Pražského hradu, 8. 10. 2009 - 17. 1. 2010
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 3 (41), 9. 1. 2010.
(4. 12. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2611
Vidět princeznu či krále?
Jak se oblékají pohádkyHana Hudečková
( hana.hudeckova)
Už při vstupu nebylo jednoduché se zorientovat, kde se kupují lístky. Nakonec jsem spatřila dlouhou frontu v infocentru a na výstavu do druhého patra jsem dorazila plná očekávání. V malém předsálí hned u vchodu stálo vědro soli z pohádky Sůl nad zlato. K vidění bylo také mnoho kostýmů z pohádek padesátých let až po ty z loňského roku. Většina převleků patřila k těm známějším, ale objevily se tam i některé z méně známých příběhů.
Výstava probíhala ve dvou velkých sálech a v jednom malém předsálí. V levém sále mě zaujalo hned několik kostýmů. Jedním z nich byly šaty, které si oblékla Helena Růžičková jako postava Droběny. Některé vzácnější převleky byly ve skleněných vitrínách, aby se nepoškodily. K takovým patřil například myší kožíšek, který nosila Princezna se zlatou hvězdou. K zajímavým také patřily oděvy z orientálního prostředí. Protože jejich ušití bylo nákladné, použily se hned ve dvou příbězích (Legenda o lásce, Labakan). Jedny z nejkrásnějších vystavených šatů patřily postavám Slunečníka, Větrníka a Měsíčníka (Princ a Večernice). Na konci sálu se na zeď promítala pohádka Šíleně smutná princezna.
Ve druhém sále se objevovaly spíše šaty z novějších pohádek, jako je například Saxana, Arabela nebo Z pekla štěstí. V poslední jmenované jsem si mohla prohlédnout kostým, který měl na sobě Karel Gott. Mezi roucha, jež přitahovala největší pozornost, patřila nejspíše ta z Arabely. Cestovní plášť zaujal svou neobyčejnou velikostí, mohlo by pod ním cestovat i mnoho osob najednou. Na konci tohoto sálu byl připraven dětský koutek, kde si malí návštěvníci mohli vyrobit nějaké rekvizity nebo se obléknout do pohádkového kostýmu, ve kterém je pak zvěčnil zkušený fotograf.
Vystavené šaty pocházely ze třiceti různých pohádek. Některé z nich dokonce patří do sbírky kulturního dědictví českého národa v rámci Centrální evidence sbírek Ministerstva kultury ČR. Kostýmy zapůjčilo Studio Barrandov.
Hana Hudečková
Výstava Jak se oblékají pohádky, Obecní dům, 4. 12. – 31. 12. 2009
(8. 12. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2616
V obýváku pana Majera
Výstava ArabelaHana Hudečková
( hana.hudeckova)
Ve stejném období se koná i výstava Jak se oblékají pohádky, kde několik kostýmů z Arabely bylo vystaveno. Zeptala jsem se proto, jak je možné, že tam ty kostýmy mohou být. Velmi milý pán u pokladny mi sdělil, že na tuto výstavu bylo zapůjčeno oblečení z fondů a skladů České televize, zatímco na tu druhou zase ze Studia Barrandov. Tyto převleky musí existovat v několika duplikátech, protože se někdy natáčelo současně na různých místech. Vystaveno měli přes padesát kostýmů, a to jak z první třináctidílné série Arabela (1979 – 1980), tak i z šestadvacetidílného pokračování Arabela se vrací aneb Rumburak králem Říše pohádek (1990 – 1993).
Už při vchodu stála postava pana Pompa s jeho zahrádkou, na níž vyrostlo vše, co zasadil. Bohužel se v zahrádce už nevystavovaly plody jeho práce. K vidění zde bylo mnoho kostýmů na velmi malé ploše; mezi nejhezčí patřil zřejmě Rumburak a cestovní plášť. Velmi obdivuhodná byla i maska Fantomase nebo nejrůznější šaty princezny Xenie. K vystavovaným předmětům byly přidány i velké cedule s krátkou informací. Kromě kostýmů jsem zhlédla i rekvizity, kouzelný prsten, kouzelný měšec a křišťálová koule patřily snad k těm nejvzácnějším. V části místnosti probíhalo vypravování pohádky, které krásně dokreslovalo atmosféru.
Jako bonus pro návštěvníky byl zařízený obývák pana Majera, kde se dalo posadit do křesla a sledovat třicetiminutový díl z jakékoli série Arabely.
Pokud bude o výstavu zájem, bude prodloužena do konce ledna. Případná otevírací doba bude zveřejněna na stránkách www.arabela-vystava.cz.
Hana Hudečková
Výstava Arabela, Dominikánský klášter, 11. 11. 2009 -31. 12. 2009
(8. 12. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2617
Je libo kousek Polska?
Bude pro vás Bill podvodník, nebo snílek?Agata Hauerová
( agata.hauerova)
Polská scéna Těšínského divadla uvedla v těchto dnech premiéru hry amerického dramatika Richarda Nasze – Zaklinacz deszczu (česky se vždy překládá trochu méně tajuplně jako Obchodník s deštěm). Toto drama nejvíce proslavil stejnojmenný film z roku 1956, v hlavních rolích s Burtem Lancasterem a Katherine Hepburn.
Režie Karola Suszky, ředitele celé Polské scény, je pro pravidelného českotěšínského diváka zárukou kvality a originality. A Zaklinacz se tomuto určitě nevymyká. Kvality tohoto zpracování potvrdila i odborná porota devátého ročníku Festivalu divadel Moravy a Slezska. Představitelům Lízy a H. C. Curryho, jejího otce, udělila ceny za nejlepší mužský a ženský herecký výkon.
Pozornost každého musí hned na první pohled upoutat nádherné kulisy z dílny scénografa Oleksandra Owerczuka. Všechno dřevěné, tóny šedé a hnědé dokreslují atmosféru amerických farem a neomezené moci šerifů. Do takového města přijíždí Bill Starbuck a obyvatelům, které trápí velké sucho a neúroda, nabízí, že pro ně, samozřejmě za úplatu, přivolá podle starého indiánského receptu déšť. Spíše než s deštěm ale Bill obchoduje s nadějí. S nadějí, že se obloha zatáhne mraky a vyprahlou půdu konečně pokropí blahodárné kapky, které všichni tolik potřebují. Pro některé je podvodník, pro některé naivní snílek. Líza, na počátku odtažité ošklivé káčátko, se pod jeho vlivem změní. Přesvědčí ji, že je krásná, jen v sobě musí krásu vidět a věřit si.
Myslím, že vůbec nevadí, pokud neumíte polsky. Zaklinacz deszczu je příběhem o tom, jak důležitá je v životě fantazie a představivost, a každý divák si tu svou může vyzkoušet. Zaposlouchejte se do zvukomalebné polštiny a všímejte si tentokrát více než obsahu slov gest a výrazů ve tvářích herců… Skvělý zážitek na sebe nenechá dlouho čekat.
Agata Hauerová
Polská scéna Těšínského divadla
Richard Nasz: Zaklinacz deszczu
Režie: Karol Suszka
Hrají: Małgorzata Pikus, Ryszard Pochroń, Janusz Kaczmarski
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 3 (41), 9. 1. 2010.
(9. 12. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2620
Zachovejte paniku - bude veselo!
Svérázný film Panika v městečku konečně v kinechDominik Melichar
( dominik.melichar)
Přitom příběh nikterak oslnivý na první pohled není. V malém městečku, kde vedle sebe v bajkovském duchu žijí lidé a zvířata, stojí legračně úzký domek, kde spolu bydlí Kůň, Indián a Kovboj. Jejich sousedy jsou farmář Steven a jeho žena Janine. Ti posílají svá hospodářská zvířata do hudební školy ke smyslné sexyklisně Madam Longray. Kovboj s Indiánem zapomenou na Koňovy narozeniny a rozhodnou se mu postavit barbecue. Jak je ale v Panice zvykem, ztřeštěná náhoda tomu chce, že místo 50 kusů cihel jich objednají 50 miliónů.
Tolik úvodních asi deset minut. Ve „zbytku“ filmu stačí ohromná cihlová krychle rozdrtit jejich domek, Kůň tajně zamilovaný do Madam Longray se přihlásí na její hodiny klavíru, znovupostavené stěny domu jim neustále kradou tajemní tvorové z moře, utkají se se šílenými vědci, kteří ovládají obrovského mechanického tučňáka, s jehož pomocí ostřelují svět sněhovými koulemi a náramně se u toho baví, nebo v mořských hlubinách absolvují zběsilou honičku se vzteklými barakudami. Praštěné scény se tu střídají v takovém tempu, že nemáte čas si vydechnout a už jste na konci.
Panika v městečku je opravdu Komedie s velkým K. Vždyť jen samotná myšlenka dát do jednoho domku vedle sebe koně, kovboje a indiána nabízí neskutečný prostor pro rozvíjení gagů a vytváření neotřelého humoru. K tomu si připočtěme rozložení sil: Kůň zcela zřetelně plní roli staršího bratra oběma druhům. Je o poznání klidnější, rozšafnější. To on se stará o dům. Indián s kovbojem jsou jako dva mladší, rozpustilí bráchové, kteří se snaží pokud možno nedělat nic (většinou jen hrají ping-pong). Už to samo o sobě staví na hlavu zažitý „stereotyp 1“ člověka (indián, kovboj) krotícího zvíře (koně) a westernový „stereotyp 2“ věčně soupeřícího indiána s kovbojem. Další postavy však svoje předobrazy v reálném světě věrně naplňují. Steven je uřvaný farmář, který nadevše miluje svůj traktor a který je schopen všeho, jen aby byl jeho miláček v pořádku. Věčně si pískající pošťák, kterého nezajímá nic, než aby doručil zásilku. Strážník, který na základě naprosto nerelevantního důkazu zatýká a vězní nevinného.
To vše samozřejmě tak, že se tomu od srdce zasmějeme, leč vnímavější divák zároveň pozná, že jde mnohdy o nenásilnou ironizaci až kritiku všeobecně trpěných stereotypů. Ad absurdum zde nehraje roli označení prostředků, ale přímo hlavní postavu, bez které by byla Panika v městečku „jen“ hezkým filmem. Genialita Paniky vězí právě v možnosti dvojího sledování. Divák, který si jde na film odpočinout, oddechnout po práci a od srdce se zasmát, odejde naprosto ukojen. Divák, který kromě zmíněného hledá i mezi řádky, odejde taktéž naprosto ukojen.
Jedním z největších nositelů vtipu ve filmu je animace. Zdánlivě jednoduchá, o to víc překvapující. Postavičky jsou plastové figurky s typickými podstavci, které se pohybují tak, jak si s nimi děti běžně hrávají. Proč složitě napodobovat chůzi, když stačí obyčejné šoupání? Tam, kde nestačí kostrbatý pohyb a je potřeba více dynamiky, použijí animátoři plastelínu nebo látku a rozhodně nic neskrývají. Kromě toho jsou všechny postavičky namluvené zrychlenými afektovanými hlasy, které nepůsobí komicky o nic méně.
Francouzská kinematografie zažívá v posledních letech obrovský boom, a to nejen na poli hraného filmu. Panika v městečku se zařadila vedle oceňovaných trháků Persepolis a Valčík s Bašírem a je to jen důkaz toho, že Francouzi umí nejen točit, ale i kreslit. Je povznášející vidět, že se ještě dělají filmy neotřelým způsobem.
Dominik Melichar
Panika v městečku (Belgie / Francie / Lucembursko, 2009, 75 min)
Režie: Stéphane Aubier, Vincent Patar
Hrají: Stéphane Aubier, Jeanne Balibar, Bouli Lanners, Vincent Patar, Benoît Poelvoorde
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 3 (41), 9. 1. 2010.
(10. 12. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2623
Kouzelná francouzská taškařice
Humorem a fantazií přetékající Galimatyáš aneb Pohádka pro dospěléPetr Nagy
( petr.nagy)
Život Bazila, snílka pracujícího ve videopůjčovně, jehož otce připravila o život nášlapná mina, od základu změní náhodná přestřelka, z níž si odnese kulku uvízlou v hlavě. Po propuštění z nemocnice ztrácí zaměstnání i domov – útočiště nakonec nachází v podzemním brlohu nedaleko městské skládky, obývaném existencemi ještě podivnějšími, než je on sám. Jednoho dne se mu naskytne příležitost pomstít se dvěma mocným zbrojařským závodům, jež nesou vinu na smrti jeho otce i Bazilově vlastním neštěstí, a tak se svými novými přáteli vymyslí důmyslný plán. Rozpoutá se pověstný boj Davida s Goliášem…
Francouzský režisér Jean-Pierre Jeunet sice nemá na svém kontě velké množství snímků, zato však jeho díla nepostrádají kvalitu a notnou porci originality. Kromě zmíněné Amélie z Montmartru, kterou jistě není třeba představovat, si zmínku zaslouží především dvojice jeho raných filmů – Delikatesy a Město ztracených dětí. Právě ony se svým výrazným výtvarným zpracováním (od užitých barev a roztodivných rekvizit až po práci s kamerou), fantazií a groteskní atmosférou prodchnutým příběhem, humorem a v neposlední řadě i obsazením režisérova dvorního herce, nepřehlédnutelného Dominiqua Pinona, nejvíce podobají Jeunetovu nejnovějšímu opusu. Setkáváme se zde s plejádou roztodivných postav (ztvárněných zkušenými, ale českému divákovi málo známými francouzskými herci), hadí ženou počínaje a trochu infantilním geniálním vynálezcem konče, kteří tvoří sympatický protipól dvojice hlavních padouchů a jimi představovaného materialistického světa. Příběh si pak navzdory jeho pohádkovému půdorysu vychutnají spíše dospělí diváci, které však přibývající roky nepřipravily o schopnost dětského pohledu na svět.
Ačkoliv Jeunetovým patrně neopakovatelným mistrovským dílem byla všemi opěvovaná Amélie z Montmartru, podařilo se mu do svého Galimatyáše namíchat dostatečné množství zajímavých ingrediencí na to, aby vznikl snímek originální a současně divácky přístupný, který by si rozhodně neměli návštěvníci českých kin nechat ujít.
Petr Nagy
Galimatyáš (Francie, 2009, 105 min)
Režie: Jean-Pierre Jeunet
Hrají: Dany Boon, Dominique Pinon, André Dussollier, ...
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 3 (41), 9. 1. 2010.
(11. 12. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2627
Manželský mnohoúhelník může být docela sranda
Kdes to byl(a) v noci? Neptá se takhle občas každý?Michaela Kašičková
( michaela.kasickova)
Můj kamarád mi minulý týden zavolal, že se díky dobré konstelaci hvězd dostal k lístkům do divadla a pozval mě na představení. Souhlasila jsem, protože spolu věčně vysedáváme jen po hospodách a cítila jsem, že situace žádá změnu.
25. 2. ve tři čtvrtě na sedm jsme už naleštěnými společenskými botami hloubili důlek před Divadlem Bez Zábradlí. Za několik minut nám měl Alan Ayckbourn představit svou hru Kdes to byl(a) v noci? Těšili jsme se. Pouze davy starších manželů a diváků důchodového věku nám napovídaly, že hra bude určena spíš věrným manželským párům a dlouholetým vztahům než dvojici, která si hrdě říká teenageři.
O nějakou dobu později, když jsme seděli v přízemí v jedenácté řadě na sedadlech číslo 10 a 11, jsme ale věděli, že je to ono.
Jako laici a průměrní uživatelé české kulturní scény nemůžeme odborně soudit, ale z běžného diváckého pohledu jsme byli nadšeni. Hra byla snadno stravitelná i pro mladistvé, ačkoliv ji pochopitelně nahlíželi z odlišné perspektivy než dlouhodobě vdané, dlouhodobě ženatí. Viděli jsme model našich rodičů prarodičů, možná model našich budoucích vztahů.
Velký dojem na nás udělal jak děj, tak skvělé herecké obsazení. Stále mladistvá Veronika Freimanová předvedla fantastický výkon a u nás si získala prvenství. Skvěle skloubila zdánlivě kontrastní role elegantní dámy, starostlivé matky a potřeštěné ženské a propojila je v nezapomenutelný celek.
Nenechal se zahanbit ani Rudolf Hrušínský v roli Veroničina manžela. Zahrál pivního taťuldu a předvedl typickou dvojí tvář, kterou disponuje většina ženatých mužů jeho věku. Doma nuda a otrava, jinde zábava k popukání. Tak zatímco Freimanová se s ním moc nezasmála, Ljuba Krbová si milenecký vztah vysloveně užívala.
Navíc se snažila soustavně předvádět vzornou roli i ve svém vlastním manželství a úzkostlivě bránila konfliktu svých dvou vztahů . Svého muže Zdeňka Žáka obskakovala a opečovávala, chystala mu snídaně a přezůvky do práce.
Ten předvedl prototyp manžela, kterého by doma (ne)chtěla mít každá žena. Kultivovaný intelektuál téměř extrémního typu, který je ochoten do vztahu investovat maximální péči, nicméně postrádá kousek lidské prostoty a selského rozumu. Proto je k ženině nevěře slepý. Ňouma. Samotný závěr hry ale naznačuje, že by si mohl začít něco s Veronikou Freimanovou. (Další kolotoč zábavy, flirtu, podezření, polopravd a lží…?)
Příběh ještě dotváří další podivuhodná dvojice, která nikomu do zelí neleze, ale okolí ji používá jako zástěrku k vlastním nevěrám, a proto se dostávají do řečí. Zvláštní to dvojice. Neurotička a podivín. Drsný divák by řekl: nevyrovnaná, trochu asociální žena na okraji společnosti a její vychovatel.
„Podivín“ Josef Carda dokázal, že má dar jedinečného komediálního talentu a setřel pravidlo, že mu to sluší jen v TELE TELE.
Také bych si dovolila vyzdvihnout výkon „neurotičky“ Barbory Leichnerové. Její působení, které vzhledem k roli nemohlo být rozpustilé ani veselé, bych označila jako obyčejné a myslím to v tom nejlepším možném smyslu. Nemluvím o průměrnosti, ale o obyčejnosti v obyčejnosti, která roli pozdvihuje na jedinečnou úroveň.
Ocenili jsme i kostýmy a kulisy. Výtvarná složka představení nám nastínila charakter hry a ve své jednoduchosti nám nic nevnutila násilím, naopak poskytla prostor pro divákovu fantazii.
S trochou nadsázky by se dalo říci, že hra mohla v okolí vzbudit dokonce pocit dobrodružství a zábavy pramenící právě z modelu manželských mnohaúhelníků. Ne že by manželská nevěra byla v očích podváděného trpitele fajn věc, ale... No, jděte se podívat sami.
Michaela Kašičková
(1. 3. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2663
Porozumění mezi mužem a ženou
Frankie, Johny a další hrdinovéHana Hudečková
( hana.hudeckova)
Členové spolku Frída, Martin Trnavský a Radim Novák, připravili k radosti diváků novou hru, ve které zastává ženskou roli Frankie Barbora Munzarová.
Příběh vypráví o Johnnym (Martin Trnavský), který se vrátil z vězení a hledá si práci. Tu si našel v řecké restauraci, kde se seznámil s Frankie. Chtěl by s ní navázat vztah, ale Frankie nechce o mužích ani slyšet. Zde se střetávají zájmy a vznikají komické situace, kdy si každý nestojí za svým, ale mění názory na lásku s každou další větou. Vzniká tak mezi nimi neřešitelný problém.
Mohlo by se zdát, že si příběh vystačí se dvěma herci, jenže právě Radim Novák, který zastupoval postavu moderátora v rádiu, vnášel do příběhu jiskru. Už samotný název rozhlasové stanice (WC kaka) napovídal, že tady legrace teprve začíná. Nelze zatajit, že v inscenaci vystupuje i čtvrtá postava, která jednou za čas přejde jeviště, jako by se nic nedělo, a někdy se od ní divák dočká ruského pozdravu. Celý příběh, který se na jevišti odehrává, je v podstatě moderátorovou vzpomínkou na den, kdy Johny volal k němu do rádia a svěřoval se se svými trablemi. Komické situace nastávají ve chvíli, kdy chce moderátor poradit Johnnymu, jak se ženami zacházet, jak jim porozumět a jak o ně pečovat, a role si prohodí. Ale představte si, co se stane, když si moderátor prohodí roli s Frankie a chce jí ukázat, jak by se mělo zacházet s mužským srdcem…
Pražská premiéra hry Frankie and Johnny se vydařila, sklidila obrovský aplaus a nejeden divák odcházel poučen o vztahu mezi mužem a ženou, ale také si odnesl radost z kulturního zážitku. Svědčí o tom i kladné ohlasy na internetových stránkách Frídy, které můžete navštívit i vy na adrese www.frida.cz.
Hana Hudečková
Divadlo Kalich, 15. února 2010. Scénář a režie: Jakub Nvota.
(10. 3. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2669
Náhoda, čísla a krásno
Přes matematiku zpátky k příroděMartina Kaushiková
( martina.kaushikova)
Kurátorem je Pavel Kappel, kunsthistorik, který měl skvělou příležitost se s dílem Zdeňka Sýkory obšírně seznámit, jelikož léta pracuje jako malířův asistent. Výstavu přehledně rozdělil do několika oddílů, které návštěvníka seznamují s vývojem Sýkorova přístupu k malbě; kterak se od malování krajin dostal k abstraktnímu barevnému zobrazení pocitů a přírody, odtud pak ke geometrii a matematicky vygenerovaným strukturám, z nichž pak vznikly jeho slavné obrazy ze série linií.
Sýkora o svých obrazech sám říká, že kde končí jeden, začíná druhý. To lze díky Kappelovu členění dobře sledovat, obrazy linií jsou totiž seřazeny podle autorova očíslování, tedy chronologicky.
Sýkorova plátna doplňuje ještě dokumentace z realizací jeho projektů v Praze, Litvínově nebo v Holandsku a Německu. Rovněž se návštěvník dozví, jak vypadají přípravy obrazů, které jsou v mnoha sešitech zapsány rukou Sýkorovy manželky Lenky, jak probíhá samotná malba linií. Jsou prezentovány partitury a poznámky i samotné matematické propočty, které malíř připravuje s matematikem Blažkem. To vše je doplněno výstižnými a vysvětlujícími texty, které se vyjadřují jak k žánrům malby, tak k technikám její tvorby.
Za zhlédnutí rozhodně stojí i hodinový dokument, který je ve výstavním prostoru promítán. V něm se Sýkora explicitně vyjadřuje ke své tvorbě, motivaci i inspiraci. Celá vyčerpávající výstava je pak zakončena biografií Zdeňka Sýkory, která je prezentována zajímavými fotografiemi na pět příčně zavěšených pláten a štítky na zdi, které jmenují důležité události a momenty Sýkorova života.
V Městské knihovně je tedy k vidění výjimečná a důstojná prezentace tvorby jednoho z nejzajímavějších světových malířů dvacátého a jednadvacátého století, která i přes velkou hustotu vystavených děl funguje jako komplexní a podařená retrospektiva.
Martina Kaushiková
Zdeněk Sýkora 90, Městská knihovna, 19. 2. – 2. 5. 2010
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 4 (42), 29.3. 2010.
(12. 3. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2674
Jsem kníže tulááků…
Muzikál opravdu k neuvěřeníDenisa Garciová
( denisa.garciova)
Knižní předloha G. A. Bürgera je opravdu bohatá, a tak jsem byla zvědavá, jak bude celý příběh postaven. Baron Prášil (J. Vojtek) přiletěl na scénu na dělové kouli a vše mohlo začít. Kulisy se na scéně neustále měnily – z carského Ruska do New Yorku, pak k sultánovi do harému, na pirátský koráb i do břicha velryby. Baronovy fantazijní příběhy vždy doprovázené tancem byly pojaty humorně, ale ne vždy se zadařilo – např. tanec jelenů v lovecké epizodě se jevil jako navýsost trapný.
Asi by to nebyl správný muzikál, kdyby neobsahoval milostný příběh. Baron Prášil však těmito scénami ztrácel, protože kromě ústředního páru Franka a Patricie se další milostné pletky objevovaly snad v každém mikropříběhu, a tak se třeba po hospodské odrhovačce v podání pirátů na jevišti zešeřilo a objevily se dvě osamělé bárky, na nichž si milenci střihli svůj duet. Hromadné scény se tak jevily jako divácky nejpřitažlivější, a to i přesto, že tvořily jen jakousi výplň mezi jednotlivými milostnými cajdáky, které byly „plné démantů“ (jak zaznělo dokonce několikrát, aby snad nikdo nezapomněl).
Avizované trikové efekty doslova oslnily – zejména diváky v prvních řadách, neboť plameny tryskající z pódia je musely opéct jako špekáčky. Jeden neplánovaný incident ukázal, jak nebezpečné je, když se představení postaví na efektech nestandardního rozsahu. Při milostné scéně, kdy se zpěvák na lanech vznášel vzduchem, se někomu možná tajil dech, ale když zůstal viset třicet centimetrů nad zemí, diváci se smíchu neubránili. Malé faux pas ale všichni aktéři ustáli a byli za to odměněni potleskem.
Baron Prášil má být muzikálem pro děti i dospělé. Kdyby se však více vyhranil směrem k určitému typu publika, šetřil na písních plných klišé a zapracoval více na situačním humoru, který měl být oporou pro spojení jednotlivých epizod, možná by to byla mnohem zajímavější podívaná.
Denisa Garciová
Baron Prášil, Divadlo Hybernia
Režie: F. Renč
Hudba: Z. Barták, Texty: P. Markov
Hrají: J. Vojtek, K. Brožová, V. Čok ad.
Rytíř z kremelského nemá nic
Měla jsem štěstí navštívit úchvatné 3D představeni v Hybernii. Na podobný umělecký výtvor jsem nešla poprvé. Kdysi jsem byla na muzikááálu Do naha ve Vinohradském divadle, jedinou chybou tohoto přestavení byl zpěv, z herecké stránky to tak špatná podívaná nebyla.
Velectěný baron Prášil dokázal mojí nechuť k muzikálům posunout na vyšší úroveň - téměř nenávist. Velevážené publikum, které se vypraví na podobné představení, se jde podívat především na hvězdy české televize a všemožných zábavných pořadů. Ale přece by bylo možné vybrat i ty lepší, aspoň se základními hereckými schopnosti. Bohužel, vážení producenti Barona Prášila se řídili pravidlem, čím častěji je hvězdný obličej na obrazovce, tím více místa pan herec dostane v muzikálu.
Toto mi připomnělo dětství v Moskvě, kdy součástí všech novoročních svátků byla „velkolepá“ přestavení pro děti v Kremlu, takzvaná Kremlevskaja jelka. Z celého Ruska spěchali kluci a holky na nejlepší podívanou ve velkoměstě, ale málokdo z nich dokázal vydržet hodinu a půl tohoto trápení. Přehnané herecké výkony, nevkusné kostýmy a toporné pokusy o 3D efekty, herci sestupovali z jeviště ve snaze pobavit publikum, toto vše převzali Prášilovi producenti od moskevských kolegů.
Přece jeden rozdíl mezi nimi je, po jelce každé dítě dostávalo vytoužené sladkosti – hlavně čokoládové bonbony, které za jiných okolností nebyly skoro k sehnání. Bohužel, po absolvování hybernské jelky se diváci na žádné dárečky těšit nemohli.
Olga Pavlova
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 4 (42), 29.3. 2010.
(14. 3. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2678
Sleeping Around tváří v tvář
Veronika Chaloupková
( stefan.segi)
Hra Sleeping Around se řadí do drsného a provokativního britského hnutí in-yer-face theatre, které účelně pracuje s metodou šoku, nebojí se vulgarismů, bourá veškerá tabu a prezentuje je veřejně na scéně. To vše by rozhodně nemělo nechat sedět diváka nezúčastněně na svém teplém místečku. A nejinak je tomu i v hledišti Strašnického divadla!
Oběma hercům se podařilo důkladně odlišit různé charaktery postav, i když některé scény působily poněkud zdlouhavě. Záleželo především na momentální citové angažovanosti herců a vcítění se do role, protože na tak malém jevišti a minimalistické scéně se nedá nic skrýt. Ljuba Krbová nejvíce zaujala v komických scénách příběhu kariéristky Sarah, jež mluví převážně pomocí statistických údajů a pro svou práci obětuje cokoliv. Občas se ale zdálo, jako by svůj text jen deklamačně odříkávala, což divákovi znemožnilo vcítění se do děje. Janu Zadražilovi seděla role Petea nakaženého AIDS, jenž odmítá sdílet sexuální touhu své partnerky, nebo záletného Collina, který se vrací do postele své manželky; Zadražil nijak nepřehrával a repliky dialogu odříkával civilněji.
Tvůrci inscenace k tématu přistoupili beze strachu a s otevřeností, jejíž míra je vzhledem k tzv. „coolness“ dramatice velmi únosná, a pohoršovat by neměla ani starší publikum. Kdo si chce připomenout, jak trh a reklama deformuje lidské jednání a konzumní způsob života nám čím dál více vrůstá pod kůži, a při tom všem narazit na osamocenost, odcizenost, citovou vyprahlost dnešního člověka, tomu představení Sleeping Around nelze jinak, než doporučit.
Hrají:Ljuba Krbová a Jan Zadražil
Překlad:Marie Špalová.
Kostýmy: Mariana Novotná.
Scéna: Milan David.
Hudba: Otto Hejnic a Petr Piňos
Režie: Vojtěch Štěpánek
Veronika Chaloupková
(15. 3. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2683
Malíř nabitý energií, návštěvník skoro ubitý nudou
Dokoupil v Jízdárněbarbora ševčíková
( barbora.sevcikova)
Malíř (paradoxně v rodné zemi stále poněkud neznámý), jenž je jako jediný Čech zastoupen na aukcích současného umění od New Yorku po Sydney a který vystavuje v galeriích nejzvučnějších jmen, se narodil roku 1954 v Krnově. Umělecky byl formován (jde-li toto slovo vůbec v jeho případě použít) ale hlavně v Německu a Spojených státech. Jeho učitelé byli představiteli konceptuálního umění, a jak sám říká, „strašně nenáviděli malbu“ – takže zákonitě musel začít s malbou. V roce 1980 stál u zrodu německé výtvarné skupiny Mülheimer Freiheit a hnutí Junge Wilde, jež předznamenalo německou postmodernu. Ale na rozdíl od většiny autorů, kteří se snaží „zuby nehty“ najít svůj osobitý styl, něco typického, jednoduše definovatelného, on se raději rozhodl, jak sám říká: nově definovat malířství.
A tak hledání nových témat, způsobu tvorby a střídání kdečeho je jediným poznávacím znamením Dokoupilova autorského rukopisu. Vyjádřeno matematicky a polopaticky: jeho dílo zahrnuje přes šedesát cyklů tvořených stovkou různých technik. Jako jeden z hrstky (nebo přesněji hrstičky) českých výtvarníků se Jiří Georg Dokoupil dokázal prosadit na mezinárodní poválečné výtvarné scéně. To, co ho činí jedinečným a neopakovatelným, je bezesporu umění hledat. Vytvořit si vlastní techniku a v nejlepší chvíli, kdy už nelze nic technicky vylepšit, ji zase rychle opustit a začít od nuly. Štětec už vyměnil za bič, svíčku, mýdlovou bublinu nebo ovocnou šťávou.
Ten, kdo vyhlížel první březnové dny s nadějí na zhlédnutí suverénní a dechberoucí výstavy a změti obrazů, které v Čechách nemají konkurenci, je nejspíš, stejně jako já, naplněn značnou rozpačitostí. Výstava totiž představuje hlavně díla, která jsou nabízena Prinz Prager Gallery, jež Dokoupila zastupuje. Ze stovky (oné všemi vyhlížené a i v názvu inzerované 100) zůstane nakonec chabá čtyřka! Můžeme tu tedy vidět zhruba čtyři různé techniky malby, které jsou velkolepě představeny a bohatě zastoupeny jednotlivými obrazy. Nemůžu se zbavit pocitu, že koncept výstavy představuje naprosté nepochopení malířova přístupu k tvorbě.
Efektní představení bublinových a kouřových obrazů v jednotlivých sálech jako by gradovalo v poslední místnosti, naplněné až po okraj zlatavými leopardy. Diváka tu může překvapit snad a jenom naprostá technická dokonalost, s níž jsou všechny obrazy vytvořeny.
Výstavu bych ale přes veškeré své výtky doporučila k navštívení. Dokoupilův um si totiž nakonec hravě poradí i se špatnou, malátnou a nudnou koncepcí výstavy. Mě osobně nejvíce pobavila první část. Visí zde obrovská plátna, z dálky vypadající jako mozaiky, složená z malých obrázků, které dohromady vytváří film nebo při bližším „průzkumu“ i pornofilm. Jde o přepisy jednotlivých děl světové kinematografie – největší obraz – 420 x 960 centimetrů představuje kompletní bondovku Goldfinger. Slovy autora: „Je to celá informace, která vleze divákovi do hlavy při sledování dvouhodinového filmu.“.
Výstava v Jízdárně Pražského Hradu funguje jako pobavení a hra s divákem a dějinami umění. Bohužel tato hra velice ztrácí díky naprosto ubíjejícímu kurátorskému konceptu. Praha si tak bude muset ještě pár let na „pravého“ a nezaměnitelného Jiřího Georga Dokoupila počkat.
Barbora Ševčíková
Dokoupil 100, Jízdárna Pražského hradu, 3.3. 2010 – 23. 5. 2010
(15. 3. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2684
Návštěva zpívajícího básníka
Karel Plíhal mezi filozofyKlára Zindulková
( klara.zindulkova)
„Slečno, vy si tam něco zapisujete? To abych vám něco nadiktoval…“ Rudnu a schovávám zápisník. Některé zážitky jsou stejně slovy popsatelné jen obtížně, a tak raději vstřebávám dlouho očekávanou kulturní událost, na niž se vstupenky rozprodaly během pouhých pěti dnů.
Písničkář v džínech a tričku, s věčně blonďatou hřívou, bere do ruky kytaru a otáčí se k publiku: „Teď jsem byl tady u vás na WC, jsem si tak početl… ta moudra na zdech… A teď si říkám, že mám tu čest tady, mezi vámi mezi autory těch mouder…“ A jako by tento úvod nestačil, Plíhal dodává, že bývá na začátku koncertů nervózní. „Tentokrát jsem si preventivně koupil čaj, bylo tam napsáno SPÁNEK A NERVY, tak teď nevím, co převládne… jestli ty nervy…“ Za tichnoucího smíchu posluchačů se rozeznívá první píseň. Všechna čest zvukovým technikům, neboť posluchárna se pro tento večer proměnila v koncertní sál s výtečnou akustikou.
Plíhalův hlas má úctyhodný rozsah a zřetelná vada řeči mu jen přidává na osobitosti. Se zatajeným dechem jsme vyslechli několik starých dobrých kousků – kupříkladu Vstávej holka či Ráda se miluje – i písně téměř neznámé. Sem tam zazní některá z „autorských irských lidových balad… A teď si říkám, že mám tu čest tady, mezi vámi mezi autory těch mouder…“, jindy se posluchač zasní na vlně pomalu plynoucího blues… Je neuvěřitelné, jak silnou atmosféru dokáže vytvořit jeden zpívající mužský hlas a kytara.
Píseň střídá píseň, chvilky mezi nimi vyplní brilantní kytarová etudka či některé z Plíhalových proslulých básniček. Na ty je vskutku expert, v průběhu večera jsme básní slyšeli snad několik desítek. Na závěr přidávám alespoň jednu z nich:
Máme doma tuleně,
kterej hraje na bicí,
přikryju ho krabicí,
bude to znít tlumeně.
Klára Zindulková
Koncert Karla Plíhala, 25. 2. 2010, FF UK.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 4 (42), 29.3. 2010.
(15. 3. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2685
Žijeme v iluzi, hlásá filmový festival Cinema Conspiracy
A co když je to pravda?Klára Prchlíková
( klara.prchlikova)
V termínu 11.–13. 3. proběhl v kině Aero festival filmů zaměřených na konspirační teorie. Nabídl širokou škálu dokumentů, které upozornily na zhoubný vliv náboženství, tvrdily, že Hitler a Elvis nejsou mrtví, a vylíčily Baracka Obamu jako nástroj nadnárodní organizace, jež se snaží ovládnout svět.
Na film Podraz jménem Obama jsem šla se zdravou zvědavostí. Předpokládala jsem, že dokument navštíví jen pár zapálených fanoušků, ale opak byl pravdou. Kino bylo plně obsazené. Promítáni začalo přesně, avšak ještě několik dalších minut se do sálu trousili diváci. Zdá se, že Obama je pořád aktuálním tématem, které budí pozornost.
Podraz představuje po dlouhých 111 minut odvrácenou tvář nynějšího prezidenta USA. Zlý hoch Barack Obama slouží jakési obchodní korporaci, která dosadila do Bílého domu jeho předchůdce a vybere i kandidáta, který nastoupí po něm. To vše, aby mohla ovládnout svět.
Myšlenka amerického prezidenta jako nejmocnějšího muže světa je dnes už trochu zastaralá. Dle mého názoru by bylo třeba mít v moci i další čelní představitele větších států, aby někdo získal kontrolu nad celou planetou. Na druhou stranu film poukázal na všechny sliby, které Obama porušil, upozornil na názory, jež Obama od svého zvolení radikálně změnil. Celkově však dokument podal nevyváženou směs faktů a paranoidních postřehů. Srovnávání Obamy s Hitlerem a Stalinem? Některé momenty byly prostě přitažené za vlasy. A navíc – pokud by to všechno byla pravda, někdo by určitě zabránil tomu, aby byl film zveřejněn.
Závěrečný epilog dal divákům naději. Svět prý nezmění masy lidí, nýbrž jedinec. Tvůrci pak položili jednoduchou, ale klíčovou otázku: Jsi to právě ty, kdo může změnit svět? A já s nadsázkou odpovídám: „YES I CAN!“
Klára Prchlíková
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 4 (42), 29.3. 2010.
(18. 3. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2694
Tak známý a tak překvapí
Rozsáhlá retrospektiva v Domě U Kamenného zvonuBarbora Ševčíková
( barbora.sevcikova)
Trochu surrealismu, krapet informelu, naprostá tvůrčí svoboda a nepřipojení se k jakékoliv umělecké skupině. Asi takto bych si troufla charakterizovat Sklenářovo dílo, které se jeho čínští obdivovatelé nebojí srovnat s Paulem Klee. Ostatně v Číně má Sklenář mnoho příznivců a jejich řady jistě posílí i doprovodný program našeho pavilonu na EXPU 2010 v Šanghaji, jehož je Sklenář plánovanou součástí.
Výstava v Domě U Kamenného zvonu poskytuje možnost poodkrýt filosofický přístup k jednotlivým obrazům a také sledovat umělcovu cestu k abstrakci, která začala ve třicátých letech. Nejzřetelnějším a nejpodstatnějším se stala pro jeho tvorbu ale bezesporu o dvacet let později návštěva Číny a seznámení se s východní kaligrafií, kterou pak převedl do abstraktní podoby. Zdědil surrealistický odkaz, ale dokázal ho přetavit do něčeho zcela jiného a velkoryse osobitého. Originalita a jedinečnost Sklenářových děl se opět po skoro půlstoletí potvrdila obrovským úspěchem loňské výstavy v Národní galerii v Pekingu. A tak, kdo z Čechů zná Zdeňka Sklenáře především jako ilustrátora Starých řeckých bájí a pověstí, by si určitě neměl nechat ujít komentovanou prohlídku této převelice vydařené výstavy, která proběhne v dubnu (kdy Sklenář oslaví sto let od svého narození). Už snad zbývá jen dodat, že vizuální podobu tomuto rozsáhlému výstavnímu představení dodal Federico Diaz.
Barbora Ševčíková
Zdeněk Sklenář, Deset tisíc věcí – deset tisíc let, Dům U Kamenného zvonu, 17. 3. – 6. 6. 2010
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 4 (42), 29.3. 2010.
(18. 3. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2697
Pochopte, já chci žít!
Příběh nudný jako lidstvo samoŠárka Adamovičová
( sarka.adamovicova)
Ročník, který je považován za herecky silný, opět potvrdil své kvality. Přijde mi pouze škoda, že herci jsou typově obsazováni stále do podobných rolí. Samozřejmě, že je nutné respektovat jejich předpoklady a i tělesné vklady, ale na školní scéně by jim mohlo být umožněno zkusit svůj talent rozvinout i jiným – než pouze již ověřeným – směrem.
Racek vypovídá o věčné lidské nespokojenosti se svým životem, o nenaplněných láskách, o nesplněných snech, o zklamání (ze splněných snů).
Nejkrutěji se splněné přání podepíše na Nině, která snila o slávě na podiu i za cenu zimy a hladu. Klára Klepáčková naivní venkovskou dceru a nadějnou mladou herečku ztvárnila, jako by jí byla ona sama. Životem zničenou ženu, která ztratila dítě – vracející se v druhé části představení – jí ale již nemůžeme věřit bez výhrad.
Diváka mrazí, když slavná matka-herečka (Marie Štípková) není matkou Kosťovi (Jiří Suchý z Tábora) jenom proto, že nerozumí jeho literatuře - vlastně ji ani nečte - ale věnuje veškerý svůj (i mateřský) obdiv mladému, Moskvou obdivovanému, spisovateli žijícímu svůj život pouze proto, aby měl náměty pro povídky.
Právě v postavě Trigorina se nejviditelněji projevuje snaha režisérky Terezy Ludvíkové obsadit herce tak, aby do postav promítli svá osobní témata. Nerozeznáme, zda se nad tíhou slávy zamýšlí Trigorin, nebo písničkář Tomáš Klus.
Velikým přínosem jsou kostýmy Evy Růžičkové, které nám postavy vytvoří dříve, než vůbec promluví. Hercům stačí postavu „pouze“ oživit. Velice povedená je postava učitele Medvěděnka (Ivan Lupták), kterému chceme oprášit křídu z kalhot a později ho poplácat po zádech, že zase bude dobře.
Problémem všech absolventských představení je nutnost obsazovat do rolí všech věkových kategorií dvacetileté. Největší problém s tímto měl loňský absolvent Ondřej Novák. Jeho Sorin byl možná špatně se pohybující, ale stále mladý člověk s minimem životních zkušeností. Senilitu a stařeckou vzpurnost jednoduše zaměnil mladickou rebelií.
Během přestávky bylo osvěžujícímu se davu nabídnuto malé hudební rozptýlení. Tklivé tóny piana bohužel zanikly mezi spěchajícími kroky, cinkajícími skleničkami a šveholícími hlasy. „Je to zamilovaná Dornova píseň, kterou zpívá svým milenkám a bývalým láskám, ve které je obsažena část jeho přístupu k životu. O přestávce si ji Dorn hraje – kolem chodí davy lidí a on je uzavřen se svou písní ve své samotě,“ uvedl jeho představitel Igor Orozovič, který píseň sám složil. Divák se svou nevšímavostí stává vlastně součástí hereckého záměru.
Přes jistou premiérovou rozpačitost se divák bavil. Herci odvedli dobrou práci, skromná scéna nijak nerušila, hudba nenásilně domalovávala atmosféru, ještě jednou chválím kostýmy. Přes velmi dobrou práci musím ale podotknout – tento ročník umí hrát i lépe.
Jak hodnotí nová herecká generace svá studia na DAMU?
Absolventům Katedry činoherního divadla DAMU jsme položili několik otázek o jejich dosavadní herecké cestě. Zatím stále vystupují v divadle DISK, tak se jimi nechte pozvat na jejich představení. Kdo a jak nám odpověděl? Přečtěte si celé rozhovory na www.litenky.cz!
Jakou roli (z absolventských inscenací) si nejvíce užíváte a proč?
Anežka Rusevová: Nejraději hraji Ernu France Merkla v Kazimírovi a Karolíně. Je to taková záhadná a silná ženská a baví mě její tajemství odkrývat. To hraju ráda, i přesto, že mi během představeni chrstnou bezmála litr piva do ksichtu...
Igor Orozovič: Tartuffa – mám rád divadelní líčidla a už jsme si na sebe dost zvykli… Je to padouch par excellence! Ale doktor Dorn se nenápadně – prozpěvujíc si svou píseň – šplhá na první příčku.
Klára Klepáčková: V poslední době je to Nina z Racka, ale to je nejspíš tím, že jsem ji zkoušela jako poslední a celou ji mám ještě čerstvě pod kůží. Markétu si taky hodně užívám.
Jiří Suchý z Tábora: Nejvíce si užívám roli Mikoláše z představení Markéta, dcera Lazarova, protože je to kus chlapa, což já ve skutečnosti nejsem.
Nikola Bartošová: Těžko říct, pokaždé jinou. Docela si užívám Elu v Kazimírovi a Karolíně. Postava sice malá, ale správné trdlo, které si neuvědomuje, do čeho se to nechává uvrtat. Baví mě tvořit tandem s Májou, baví mě se klouzat na klouzačce a lézt po žebříku. Herecky je to milé, nepříliš stylizované.
Šárka Adamovičová
Racek, Divadlo DISK
Režie: Tereza Ludvíková
Hrají: Marie Štípková,Jiří Suchý z Tábora,Ondřej Novák, Klára Klepáčková, Ivan Dejmal, Nikola Bartošová, Anežka Rusevová, Hana Marie Maroušková, Tomáš Klus, Igor Orozovič, Ivan Lupták, Václav Šanda
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 4 (42), 29.3. 2010.
(18. 3. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2698
Pochopte, já chci žít!
Příběh nudný jako lidstvo samo.Šárka Adamovičová
( sarka.adamovicova)
Ročník, který je považován za herecky silný, opět potvrdil své kvality. Připadá mi pouze škoda, že herci jsou typově obsazováni stále do podobných rolí. Samozřejmě, že je nutné respektovat jejich předpoklady a i tělesné vklady, ale na školní scéně by jim mohlo být umožněno zkusit svůj talent rozvinout i jiným – než pouze již ověřeným – směrem.
Jiřího Suchého z Tábora můžeme pozorovat opět jako romanticky rozervaného hrdinu byronovského typu; Anežku Rusevovou jako zralou ženu znavenou životem; Igora Orozoviče jako (sexuálně) zkušeného a dominujícího muže; Marii Štípkovou držící opratě příběhu ve svých rukou; Ivana Dejmala jako nesebevědomého člověka podřizujícího své chování někomu jinému; Kláru Klepáčkovou ztělesňující ženskost ve všech jejích podobách; narcistického Tomáše Kluse; naivní Hanu Marii Marouškovou; Ivana Luptáka hrajícího sice vždy výrazně jiný charakter, ale pokaždé dosti ztypizovaný – možná až zkarikovaný, a samostatnou Nikolu Bartošovou nesoucí svůj život pěvně pouze na svých bedrech.
Každý herec svůj archetyp ovládá velice dobře, ale ráda bych je viděla i v jiných postavách – jsem si jista, že by uměli přesvědčivě ztvárnit i jiné polohy. V pozorném divákovi se takto nutně v úvodu probouzí pocit, že se Máša uvedla Karolíninou replikou.
Druhým problémem je nutnost absolventského divadla obsazovat všechny role dvacetiletými herci. Divák se delší dobu orientuje v postavách a jejich vztazích. Největší problém s tímto měl loňský absolvent KČD DAMU Ondřej Novák. Jeho Sorin byl možná špatně se pohybující, ale stále mladý člověk s minimem životních zkušeností. Senilitu a stařeckou vzpurnost jednoduše zaměnil s mladickou rebelií.
Příběh vypovídá o věčné lidské nespokojenosti se svým životem, o nenaplněných láskách, o nesplněných snech a o zklamání (ze splněných snů). Během představení jsem si mimoděk v duchu dětské hry „Petr miluje Janu, Jana miluje Pavla, Pavel miluje Terezu…“ stále znovu a znovu opakovala řetěz nenaplněných vztahů vytvářený na jevišti.
Nejkrutěji se splněné přání podepíše na Nině, která snila o slávě na podiu i za cenu zimy a hladu. Klára Klepáčková naivní venkovskou dceru a nadějnou mladou herečku ztvárnila, jako by jí byla ona sama. Životem zničenou ženu, která ztratila dítě – vracející se v druhé části představení – jí ale již nemůžeme věřit. Klepáčková se spíše soustředí na svůj nezdolný cit k Trigorinovi a divadlu a zbytečně tím ztrácí hloubku své postavy. Bezradně opakuje, že je racek. Vzpomíná na jeden den, kdy byla mladá, krásná, šťastná a rodil se sen o porozumění s Trigorinem. Žije pro tuto naději navrátivší se minulosti. I přes její trpký osud, vzbuzující soucit, ji pozorujeme spíše s neporozuměním, a snad i rozhořčením. Při sebelepší vůli nebyla nevinna co se Treplevova (Jiří Suchý z Tábora) konce týče.
Tento mladý vizionář, ženoucí se za jakousi vyšší pravdou, čistším uměním a hlubším pochopením, své předstay ke své nespokojenosti není schopen naplnit. Jeho vnitřní citová nenaplněnost je sice výborným motivačním a inspiračním impulzem, ale není nevyčerpatelná. Je schopen žít pro sen snad celý život, ale neunese ztrátu naděje.
Naopak z Marie Štípkové divákovi běhá mráz po zádech. Žena, která miluje divadlo, slávu, obdiv a sebe víc než cokoli jiného. Herečka, která zapomněla, že je nezbytné opustit jeviště, aby mohla žít normální život. Matka, která neumí být matkou svému synovi, protože umění nazírá jinak než ona, protože není obdivován moskevskou společností. Ne že by ho nemilovala, ale proč věnovat energii někomu, kdo nezvýrazní její zářný lesk? Veškerým svým bytím se upne k populárnímu mladému spisovateli, který žije vlastně jenom proto, aby měl z čeho čerpat náměty pro své povídky. Její vztah k Trigorinovi se pohybuje od mateřských projevů k obdivu společenského módního doplňku na úrovni cvičeného pudlíka nebo skvostného šperku. Vrcholem zrůdnosti tohoto vztahu je přiznání – že synovi povídky nečte kvůli nedostatku času – které se jí výborně hodí tak akorát jako replika udržující konverzaci (spíše její monolog) při společenské hře k obveselení spoluhráčů.
Právě v postavě Trigorina se nejviditelněji projevuje snaha režisérky Terezy Ludvíkové obsadit herce tak, aby do postav promítli svá osobní témata. Nerozeznáme, zda se nad tíhou slávy zamýšlí povídkář Trigorin, nebo písničkář Tomáš Klus.
V pozadí celého dění se vcelku nenápadně pohybuje doktor Dorn (Igor Orozovič), který je nejlidštější postavou z celého panoptika samolibosti. Můžeme se pouze domnívat, že díky své citlivosti, otevřenosti novým názorům a schopnosti a ochoty naslouchat míval úspěchy u žen. Na tuto zašlou slávu dnes může vzpomínat asi už jenom ve svých prozpěvovaných pasážích. Jediná žena, která stále podléhá jeho kouzlu je žena hospodáře Pavlína (Anežka Rusevová), kterou on ale odmítá. Vlastně by mohl být dobrým manipulátorem – umí odhadnout člověka, ví jak koho oslovit, a tím nenápadně ovlivňuje dění na scéně. Přitom svých schopností nijak nezneužívá, naopak v poslední scéně pohotově opanovává celou situaci.
Velikým přínosem pro celkové vyznění jsou kostýmy (Eva Růžičková), které nám postavy vytvoří dříve, než vůbec promluví. Hercům stačí postavy „pouze“ oživit. Velice zdařilá je nepříliš výrazná postava Medvěděnka, kterému málem chceme oprášit křídu z kalhot a později ho poplácat po zádech, abychom mu dodali víru, že zase bude dobře. Ivan Lupták skvěle balancuje na hraně úslužnosti, skromnosti, nejistoty a nadšení příznačného pro staromládeneckého vesnického učitele, jako byl například Ondřej Havelka ve filmové pohádce Krakonoš a lyžníci.
Dalším výmluvným kostýmem je hospodář Šamrajev, který mi zhmotnil abstraktního ruského mužika. Ivan Dejmal skvěle zvládl cynického despotu podtrhnout.
Hned v prvním jednání pozorujeme černočernou Mášu v nevkusné, nepadnoucí a vlastně ošklivé šatovce, která vyjadřuje její životní postoj a zhmotňuje neštěstí, které se celým příběhem pne. V druhé polovině představení je již „spokojená manželka“, což opět symbolizuje její šat. Přesto si Hana Marie Maroušková udržuje svou tragickou linku – roli, do níž se napasovala sama, formálně zvládá, ale stále žije pro mladickou nedosaženou lásku, které se sebemrskačsky drží co nejblíže. Na rozdíl od Trepleva si uměla najít své místo v životě.
Během přestávky bylo osvěžujícímu se davu nabídnuto malé hudební rozptýlení. Tklivé tóny piana bohužel zanikly mezi spěchajícími kroky, cinkajícími skleničkami a šveholícími slovy. „Doktor Dorn si místo dialogových replik často prozpěvuje. Pan Čechov vždy napsal jen prvních pár slov, tyto textové úryvky jsem spojil a napsal celou jednu píseň. Je to doktorova zamilovaná píseň, kterou zpívá svým milenkám a bývalým láskám, je v ní obsažena část jeho přístupu k životu. O přestávce si ji Dorn hraje – kolem chodí davy lidí a on je uzavřen se svou písní ve své samotě,“ uvedl jeho představitel Igor Orozovič, který o přestávce právě seděl za pianem. Divák se svou nevšímavostí stává vlastně součástí hereckého záměru.
Přes jistou premiérovou rozpačitost se divák bavil. Herci odvedli dobrou práci, skromná scéna nijak nerušila, hudba nenásilně domalovávala atmosféru, ještě jednou chválím kostýmy. Přes velmi dobrou práci musím ale podotknout – tento ročník umí hrát i lépe.
Šárka Adamovičová
Racek, Divadlo DISK
Režie: Tereza Ludvíková
Hrají: Marie Štípková,Jiří Suchý z Tábora,Ondřej Novák, Klára Klepáčková, Ivan Dejmal, Nikola Bartošová, Anežka Rusevová, Hana Marie Maroušková, Tomáš Klus, Igor Orozovič, Ivan Lupták, Václav Šanda
Jak mladí herci hodnotí svá studia na DAMU?
Absolventskému ročníku Katedry činoherního divadla DAMU jsme položili několik otázek. Jak se nám herci představili a na co by nás chtěli pozvat?
- Na jakou hru (z absolventských inscenací) byste pozvali naše čtenáře a proč?
- Jakou roli (z absolventských inscenací) si nejvíce užíváte a proč?
- Která postava (z absolventských rolí) vám osobně je nejbližší?
- Když začínáte studovat novou hru, kde berete inspiraci pro uchopení své postavy?
- Které ze svých mimoškolních/neabsolventských činností si nejvíce ceníte?
- Jak byste shrnuli své studium na DAMU? Co vás zde bavilo, co vám chybělo, jak myslíte, že vás připravilo na vaši hereckou dráhu?
(18. 3. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2699
Lunchmeat nejen k jídlu
Obraz plus zvuk rovná se dokonalostMichaela Kašičková
( michaela.kasickova)
Akce se v Praze uskutečnila hned na dvou místech. Od 9. 3. do 11. 3. v Nod Café, dva zbývající dny festivalu potom proběhly v Meetfactory.
Festival byl zahájen projekcí Reformat the Planet první den po půl deváté večer. O pár dní později akci zakončilo několikahodinové vystoupení, které se táhlo do svítání. Podíleli se na něm Claviq, Denoir, Ingtzi, Tvprodukt. Samozřejmě taky doba mezi začátkem a koncem byl vyplněn samými peckami.
Toto tvrzení dokazují samotní účastníci. Festival se může pochlubit populárními zahraničními jmény – Ikonika a její parťáci Video Jack, dále Nosaj Thing, Miroslaw Matyasik (pseudonym C. H. District) a mnoho dalších. Pro neznalce jmen můžeme stručně shrnout takto – divadlo, jazz, beaty, instrumentální hip-hop, muzika inspirovaná ulicí, to vše s metaforickým vizuálním doprovodem.
Významnou část festivalu zastupovala prezentace populárních španělských hudebně-vizuálních projektů: Spanish showcase. Diváci ocenili vysvětlení teoretické části. Umělci totiž přichystali odborné, přitom i pro laiky dobře srozumitelné přednášky a někteří z nich zahájili své vlastní workshopy.
Diváci si mimo jiné pochvalovali také možnost výběru. Jak už se na významnějších festivalech stalo tradicí, i tady každá stage nabízela vlastní program
Můžeme se stoprocentní jistotou prohlásit, že účastí na Lunchmeatu každý divák něco získal. Ale primárně byl festival určen návštěvníkům, kteří nejsou zrovna fanoušky středního hudebního proudu. Prožít akci od A do Z a naplno si ji užít, to si vyžadovalo skalního fanouška.
Michaela Kašičková
(18. 3. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2700
Česká filharmonie světová
Martinů a Schumann pod taktovkou AngličanaMarek Poláčik a Eva Haderková
( eva.haderkova)
Gardiner je v Praze sice poměrně častým hostem, přesto je každý jeho koncert s napětím očekáván. Těžiště jeho práce spočívá v „jiné“ interpretaci hudby J. S. Bacha – snaží se skrze dobové nástroje (nebo jejich kopie) dojít k modernímu provedení. Jedinečným projektem bylo koncertní turné k 250. výročí Bachova úmrtí v roce 2000. Tehdy se svými soubory Monteverdi Choir a English Baroque Soloists během jednoho roku odehrál více než šedesát koncertů po celé Evropě i Spojených státech.
Na tomto pražském koncertě se ale představil jako interpret hudby 19. a 20. století. Posluchačům předvedl Koncertní kus pro čtyři rohy a orchestr a Symfonii č. 2 Roberta Schumanna a Symfonické fantazie a Fresky Piera della Francesca od Bohuslava Martinů. Gardiner předvedl posluchačům přehlednou zvukovou sazbu. Cit pro melodii, který je hudebníkům České filharmonie vlastní, obohatil o jistou strukturovanost, takže program tvořil zajímavý živý organismus – zpěvnou šíři Schumannových skladeb osvěžil fantazijní zvuk Bohuslava Martinů.
Každému ze dvou pražských koncertů předcházelo asi půlhodinové interview, kterého se mohli majitelé vstupenky zúčastnit. Rozhovor to byl bezesporu zajímavý, Gardiner se rozpovídal o svém vztahu ke středoevropské hudbě a přidal i pár vtipných historek o Schumannově manželce nebo o svém vztahu ke klavíristkám-ženám (ve vší genderové počestnosti).
Pokud vás v této chvíli mrzí, že jste sérii skvělých koncertů propásli, nemusíte zoufat. Gardiner se v Praze znovu předvede hned na úvod festivalu Pražské jaro, kde bude dirigovat skladbu ze svého typického repertoáru – Bachovu mši h-moll.
Marek Poláčik a Eva Haderková
Sir John Eliot Gardiner, Bohuslav Martinů a Robert Schumann. 25. a 26. 2. 2010. Dvořákova síň, Rudolfinum, Praha 1.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 4 (42), 29.3. 2010.
(19. 3. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2703
Tak trochu jiná Alenka v říši divů
Burtonova pocta Carrollovi nebo rouhačské nakládání s literární klasikou ?Petr Nagy
( petr.nagy)
Alice’s Adventures in Wonderland; Through The Looking Glass and What Alice Found There… Alespoň jména této dvojice literárních děl i jejich autora, Lewise Carrolla (1832-1898), zná téměř každý. Oba „dětské příběhy pro dospělé“ se staly nejen oblíbenou četbou početného a věkem neomezeného zástupu čtenářů, ale rovněž inspirací celé řady umělců, filmaře nevyjímaje. Z filmových adaptací (nesoucích většinou prostý název Alice in Wonderland), mezi nimiž nalezneme muzikály, animované snímky i klasické hrané filmy krátkometrážní i celovečerní, je třeba jmenovat alespoň kreslený muzikál z dílny Walta Disneye (USA 1951) a hraný snímek Jonathana Millera (VB 1966).
Burtonovu Alenku v říši divů ovšem za adaptaci Carrollových děl v pravém slova smyslu označit nelze. Svérázný režisér spíše využil spisovatelův originální svět (z obou knih o Alence) coby bohatou rekvizitárnu, z níž si vypůjčil množství postav, předmětů, prostředí a dalších motivů, aby je vzápětí (spolu se scenáristkou Lindou Woolvertonovou) zasadil do vlastního příběhu. Ten obdařil realistickým rámcem, titulní hrdince pak přidal pár let a vyslal ji na dobrodružnou výpravu o poznání temnější a nebezpečnější, než jaká na ni čekala v knižní předloze. A o čem tedy nová Alenka v říši divů vlastně vypráví?
Během zahradní slavnosti a před zraky všech přítomných požádá devatenáctiletou Alenku o ruku zámožný, avšak krajně nesympatický Hamish. Nelehké rozhodování posléze zaskočené dívce ulehčí… pohled na Bílého králíka. Nechá zkoprnělého mladíka bez odpovědi a vydá se po stopách kamsi spěchajícího stvoření – tak se ocitne v Podzemní říši. Fantastický svět obydlený nejroztodivnějšími bytostmi trpí pod krutou nadvládou Srdcové královny, jež nemilosrdně pronásleduje všechny, kdo se jí odvažují vzdorovat. K této hrstce vzbouřenců, věrných vazalů právoplatné dědičky trůnu žijící ve vyhnanství, Bílé královny, se shodou okolností připojí i Alenka. Podle dávného proroctví se má právě ona stát zhoubou nejděsivějšího služebníka nenáviděné tyranky, Tlachapouda, a tím i příčinou pádu samotné Srdcové královny. Ale je dívka, která svá nynější dobrodružství považuje za pouhý bláznivý sen, skutečně tou pravou Alenkou?
Titulní hrdinku ztvárnila dosud neznámá australská herečka s polskými kořeny, Mia Wasikowska – sázka na neokoukanou tvář se nakonec režisérovi vyplatila a představitelka Alenky (Alice) působí ve své roli velmi věrohodně. Co se týče dalších stěžejních hraných (tj. animovaných jen částečně) postav, zde se již mohl Burton spolehnout na své osvědčené spolupracovníky – neurotické Srdcové královně (Red Queen) propůjčila tvář Helena Bonham Carterová a na pokraji šílenství balancujícího Kloboučníka (Mad Hatter) přesvědčivě ztvárnil Johnny Depp. V roli Bílé královny (White Queen), postavy bezesporu kladné a přitom dosti groteskní, se pak objevila Anne Hathawayová (např. Ďábel nosí Pradu, Vášeň a cit). Tím samozřejmě výčet obsazených slavných jmen zdaleka nekončí, ovšem účast řady dalších zkušených herců se omezila na namluvení plně animovaných postav – v originále tak zazní kupříkladu hlas Alana Rickmana (Houseňák Absolem – Blue Caterpillar), Stephena Frye (Kocour Šklíba – Cheshire Cat), Michaela Sheena (Bílý Králík – White Rabbit) nebo Christophera Lee (Tlachapoud – Jabberwocky).
V rámci režisérovy tvorby lze najít hned několik titulů, jež podobně jako jeho nejnovější film navazují na určitou filmařskou tradici (Batman, Ospalá díra, Planeta opic) – svědčí to mimo jiné o Burtonově tvůrčí sebejistotě, odvaze vystavit se natočením takového díla nevyhnutelnému porovnávání nejmladšího přírůstku určité skupiny snímků s jeho staršími kolegy. Zatímco většina předchozích Alenek v říši divů však byla věrným filmovým přepisem Carrollových děl (zejména prvního z nich), Burtonova verze svým pojetím riskuje odmítavou reakci oddaných čtenářů dotyčného spisovatele. Nejen hlavní hrdinka, ale i příběh sám je totiž výrazně „dospělejší“ (stává se jakýmsi pokračováním toho původního) – namísto neuceleného, vpravdě nonsensového dobrodružství diváky čeká klasický nerovný souboj dobra se zlem, v tomto případě nesourodé družiny podivínských revolucionářů s nenáviděnou tyrankou a její armádou. Tím se pochopitelně vytrácí jisté kouzlo původně dětem určeného vyprávění, současně však snímku přibývá potenciálních diváků.
Smíříme-li se s režisérovým (pro mnohé snad až rouhačským) způsobem nakládání s literární klasikou, budeme za to coby diváci odměněni. Prožijeme spolu s hlavní hrdinkou napínavé, byť trochu přímočaré dobrodružství, znovu nás ohromí Burtonova bujná představivost, odrážející se v dechberoucím vizuálním zpracování, a pohltí nás atmosféra surrealisticky zpodobněného světa i podmanivá hudba režisérova dvorního skladatele Dannyho Elfmana. Pokud však nebudeme ochotni nebo schopni přistoupit na svébytnou podobu nejnovějšího zpracování známé látky, čeká nás bezpochyby větší či menší zklamání, proti němuž budou výše jmenované silné zbraně Burtonova snímku bezmocné. Není však rozporuplné přijetí příznačným rysem každého uměleckého díla, jež stojí za to vidět a udělat si na něj vlastní názor?
Petr Nagy
Alenka v říši divů / Alice in Wonderland (USA 2010)
Režie: Tim Burton
Hrají: Mia Wasikowska, Johnny Depp, Anne Hathawayová, Helena Bonham Carterová, Crispin Glover
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 4 (42), 29.3. 2010.
(21. 3. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2713
Jak hodnotí nová herecká generace svá studia na DAMU?
Šárka Adamovičová
( sarka.adamovicova)
Na jakou hru (z absolventských inscenací) byste pozvali naše čtenáře a proč?
Igor Orozovič: Na všechny! Proč troškařit? A přidal bych Stvoření, které stvořila katedra „alterny“ – skvělé, nápadité, hravé, pestré…
Jakou roli (z absolventských inscenací) si nejvíce užíváte a proč?
Anežka Rusevová: Nejraději hraji Ernu France Merkla v Kazimírovi a Karolíně. Je to taková záhadná a silná ženská a baví mě její tajemství odkrývat. To hraju ráda, i přesto, že mi během představeni chrstnou bezmála litr piva do ksichtu...
Která postava (z absolventských rolí) vám osobně je nejbližší?
Nikola Bartošová: Nejbližší je mi určitě Alexandra v Markétě, dceři Lazarově, neznamená to však, že bych s ní měla společné rysy. Alexandra mě fascinuje, provokuje, závidím jí schopnost být ve svých citech absolutní. Odžije si toho nejvíc v nejkratším časovém úseku, je to pořádná ženská, loupežnice, trošku zvířátko. Pudy na jevišti mě baví.
Když začínáte studovat novou hru, kde berete inspiraci pro uchopení své postavy?
Igor Orozovič: Kdekoliv! Jde to všude! Například pro Tartuffa mi byla inspirací, mimo jiné, jedna vyvedená fotografie papeže Benedikta XVI. Pokaždé nejdříve hledám v sobě – co mohu do postavy vložit ze sebe sama. Často hledám postavy, které mám ztvárnit, v lidech kolem sebe. Každý charakter má spoustu inspirativních nositelů a ti mají tisíce záhybů, odchylek a životních osudů… To je nevyčerpatelná studnice. Jinak samozřejmě knihy, filmy, výstavy, hudba…
Které ze svých mimoškolních/neabsolventských činností si nejvíce ceníte?
Jiří Suchý z Tábora: Mimoškolní činnost číslo jedna je určitě Cabaret Calembour. Divadlo, které jsme založili s Igorem Orozovičem a Milanem Šotkem, ve kterém spolu s Lucíí Polišenskou a Klárou Klepáčkovou bavíme diváky a sami sebe především slovním humorem. Autorsky navazujeme na tradici divadel malých forem. Vesele a hravě. V Divadle Čertovka se na vás těšíme 22. dubna.
Jak byste shrnuli své studium na DAMU? Co vás zde bavilo, co vám chybělo, jak myslíte, že vás připravilo na vaši hereckou dráhu?
Klára Klepáčková: Určitě mě dobře rozcvičilo, zahřálo, párkrát profackovalo a postavilo na zem. To jsem potřebovala.
Šárka Adamovičová
(21. 3. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2715
Proč se tu mrcasí?!
Jiří Dědeček a kapela Úterý vydali u Indies MG svou první desku Prší nám do campariEva Marková
( eva.markova)
„Co to bude?,“ zeptala se mě máma, když jsem CD Prší nám do campari strkala do autorádia. No, to by mě taky zajímalo, pomyslela jsem si, ale nahlas jsem řekla: „Jiří Dědeček. Založil kapelu a říká, že hrají křehký punk.“
Co na desku napršelo?
Přibližně hodinové album obsahuje 15 písniček, z nichž některé jsou spíše drsné a punkové, jiné něžné a křehké. Všechny pak spojuje společné (v tvorbě Jiřího Dědečka velmi časté) téma: láska. Ale není důvod děsit se, nejedná se o 15 přeslazeně milostných písní, je to spíše 15 variací na dané téma. Díky povedenému aranžmá, na němž spolupracovali všichni členové kapely, působí album dojmem barevné a hravé mozaiky.
Dlouho jsem si lámala hlavu nad tím, co je to vlastně křehký punk. Stále si nejsem jistá, pokusím se však poukázat na několik znaků, které by tento žánr mohly vymezit. Snad by to měla být syntéza mezi punkovostí a křehkostí. Bezesporu punkově působí přiškrcený, řvavý zpěv Jiřího Dědečka či tu a tam použité vulgarismy. Některé písně jsou oproti tomu velmi melodické, klidné a něžné.
Drsné či něžné?
Zmíněná dichotomie se pak objevuje i v textech. Punkově drsná erotika se objevuje např. v písni U vás v kuchyni, kde lyrický subjekt prosí svou milou, aby našla „místo neposkvrněný“, kde ji nikdo nezná, a dodává: „tam si lásko (…) ustelem, kde nešukáš se svým manželem“. Hned v další písni jsme pak konfrontováni s dosti odlišným přístupem k lásce, potažmo erotice: „za chvíli zakňučí, schoulí se mi v náručí, prohne se jako pod proudem, zavrní, zapřede, jak jen ona to dovede“. Obě uvedené roviny se však neustále prolínají. Již jsem zmínila, že všech 15 písní je variací na téma lásky – jaké? Rozhodně ne té romantické a bezproblémové, ale spíš té, která se musí vyrovnat s prožitým pocitem „zhrzeného ženství a zneuznaného mužství.“
Pro poetiku textů Jiřího Dědečka je stěžejní také téma smrti a jinak tomu není ani u této desky. Hojně tematizovaná je tu nejen konečnost lásky („Miláčku, bylo nám spolu hezky, ještě si schovám ty esemesky…"), ale i stálá přítomnost smrti v našich životech – jako třeba v písni Posaď se doktore, jež je pro mě osobně jakýmsi vrcholem alba, jeho zlatým řezem („Potkal jsem, doktore, svou smrt celkem zblízka (…), je třetí s námi na každým rendez-vous, říkám svý lásce: Je i ve Tvým úsměvu").
O Dědečkovi se někdy mluví jako o autorovi nového městského folkloru. Pokud to chápeme jako označení pro písně, které vyprávějí příběh, jenž se přinejmenším svou výstavbou/vypointovaností blíží kramářské písni a jenž je situován do současných městských reálií, pak takové písně najdeme i na tomto albu. („Když jsem jel z Pankráce dolů zkratkou, viděl jsem v Podolí scénu sladkou…")
Jiří Dědeček v nové roli
Ačkoli jsou Dědečkovy texty velmi důležitou součástí desky, nejedná se jen o další z řady jeho sólových hudebních projektů. (Už kvůli tomu, že zde písničkář Dědeček mnohde odložil španělku a chopil se elektrické kytary.) Ve srovnání s nimi zde totiž hudba tvoří daleko důležitější složku a stejně jako texty by i ona obstála sama o sobě. Je hravá, je punková, je křehká. A bravurně podtrhuje atmosféru jednotlivých textů, takže např. píseň Prší nám do campari z desky doslova odkapává. Drobné hudební hříčky, jako použití rumba koulí anebo důraz na druhou dobu v písni Jenom ta láska (kde jako host zahrál na baskytaru Vladimír Adamský), pak vnímáme jako něco téměř samozřejmého.
Vzhledem k puntičkářsky dokonalému zpracování alba (i na úrovni grafické a zvukové) mne překvapil mírný nesoulad v textech zpívaných a těch, co jsou otištěny v bookletu. Já vím, že rozdíl třeba mezi slovy „hovořit“ a „rozmlouvat“ není nijak zásadní, ale… Aspoň je co kritizovat!
Eva Marková
Jiří Dědeček a Úterý, Prší nám do campari. Indies MG, 2010.
Ten člověk na rtech s písní, proč se tu mrcasí?
Jiří Dědeček a Úterý: Prší nám do campari. Zdroj: archív Indies MG
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 5 (43), 13.5. 2010.
(5. 4. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2733
Petr Nikl komunikuje s maminkou
S nádechem minulostiGabriela Romanová a Majka Doms
( gabriela.romanova)
Vernisáže se konaly dva dny za sebou 30. a 31. března. První z nich zahájil Nikl ve velkém sále renesančního letohrádku v oboře Hvězda na Praze 6. Výstava má podtitul Dialog s maminkou a představuje loutky, plastiky a obrazy vytvořené z materiálů, jako je kov, dřevo a sklo. Dominantním prvkem všech vystavovaných předmětů je pro Nikla typický oblý tvar bez ostrých hran a fascinace vzdušným, průhledným, amébním a proměnlivým prostorem, který se dá libovolně přetvářet a zcela se nabízí improvizaci a fantazii. Ty ostatně sám Nikl předvedl i při hře na Flip machine – vizuálně hudební interaktivní nástroj, připomínající svými rozměry a jednotlivými předměty, které ho tvoří, právě maminčinu kuchyni. Hudební performance vtíravě asociovala zvuky syčící konvice, řvoucího mixéru, či cinkot pokliček a příborů. Nikl komunikuje s maminkou a vyvolává zpět svoje dětské fascinace nejen skrze tento hudební nástroj, ale i tematicky prostřednictvím exponátů. Mají povětšinou dětskou nebo rodinnou tematiku – Portréty hraček, Dítě a sestra, Autoportrét s medvědem 1992 - a jsou rozmístěny do malých místností v jednotlivých cípech letohrádku.
Hlavní důraz je ovšem kladen na výstavu Hračky Libuše Niklové, jejíž vernisáž proběhla o den později v UPM.
Navrhovat hračky je opravdové povolání. Libuše Niklová se dá považovat za jednu z nejvýznamnějších návrhářek v české historii hraček. Její tvorba vyhrála celou řadu cen v soutěžích mezi československými i světovými konkurenty. Dnes si ale jen starší děti pamatují třeba na harmonikového kocourka nebo nafukovacího buvola. Právě ten se stane symbolem výstavy „200 dm3 dechu“, pro niž byl nově vyráběn věrně podle původního modelu. Ve výstavním sále čeká malé návštěvníky celé stádo buvolů, s nimiž si mohou do sytosti hrát, což je slyšitelně těší. Dospělým jen zbývá hrát si očima, vzpomínat na svou vlastní hračku nebo si přečíst krátkou historii hračkářství, v níž nechybí zmínky o prvním frisbee, igráčkovi nebo Rubikově kostce.
Umělým hmotám patří budoucnost, konstatovala Niklová na začátku sedmdesátých let. Víme, že to je pravda. Kurátorka UPM Lucie Zdražilová ve svém článku (v březnovém vydání časopisu Art & Antiques) jen suše dodává, jak dnešní hračkový design opomíjí osobu, jakou byla Libuše Niklová, jež se s ohledem na celkový výrobek pustila se ctí do práce. To, že některé z hraček slíbila nově vyrábět Fatra Napajedla, určitě potěší nejen ty již odrostlé děti.
Součástí této vernisáže byl koncert Sváteční pop uskutečněný v Sukově síni Rudolfina. Strhující představení, spojující prvky elektronické hudby, anachronické a multikulturní rysy etna, hrdelní zpěv, hru na loutnu, ale třeba i na rouru podobnou násadě od vysavače, zaplavilo diváky téměř hmatatelným pocitem rytmu. Doprovázeno silně sugestivním přednesem Niklových textů působilo vše jako psychedelická extáze, v níž se střídaly pasáže syrovější než melodie Black Sabbath s momenty jemného éterična. Úvodní Niklova slova: „Podobně jako hračky mé maminky je tato místnost nafukovací,“ tak předem vystihla charakter večera. Dvouhodinová show vyvrcholila improvizací na melodii Smoke on The Water v podání umělců Nikla, Smeykala, Cajse a Hradila ve znění: „Už mě má, už objímá hustý šedý dým.“
Gabriela Romanová a Majka Doms
200dm3 dechu: Dialog s maminkou, Letohrádek Hvězda, Obora Hvězda, Praha 6, 31. 3.-30. 5. 2010, Hračky Libuše Niklové, Uměleckoprůmyslové museum, 17. listopadu 2, Praha 1, 1. 4.-6. 6. 2010
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 5 (43), 13.5. 2010.
(8. 4. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2742
Hele, já vidím strom!
V barevných flecích si nakonec každý objeví svůj příběhŠárka Adamovičová
( sarka.adamovicova)
Přibližně čtvrt hodiny před začátkem se hosté pomalu začali scházet před galerií. Někteří zvědavě zašli dovnitř ještě před zahájením, většina zůstala venku na vzduchu, co nejdéle to šlo, a užívala si tichou oázu uprostřed Prahy.
O přivítání a úvodní slovo se postaral kurátor výstavy Pavel Lagner. Zdůraznil, že pan Bačkovský si nepřeje žádné odborné komentáře, pouze v nás chce svým dílem vzbudit imaginaci. Připomněl, že výstava probíhá v rámci cyklu Krajina, figura a zátiší v současném českém výtvarném umění a obrazy, které působí čistě abstraktně, byly jako krajina vytvářeny. Než předal slovo samotnému umělci, pozval ještě všechny na občerstvení do přilehlé kavárničky. Poté dostal slovo Jan Bačkovský, který nás přivítal velice stručně a popřál nám, ať nám jeho obrazy způsobí stejný požitek, jaký působily jemu, když je tvořil.
Mezi hosty vernisáže se dala zahlédnout herečka Milena Steinmasslová nebo sochař Pavel Opočenský. Přestože si Bačkovský nepřál komentáře ani hodnocení, s každým, kdo ho oslovil, se zastavil před některým ze svých obrazů.
Vystavované obrazy jsou čtyři – na první zhlédnutí jsou všechny stejné a nevypovídající. Pokud si od obrazu ale trochu odstoupíme a necháme ho na sebe nějakou dobu působit… stále zůstane abstraktním, ale ty barevné fleky, pevné tahy štětce a rozteklé linky barvy vás osloví. Před jedním obrazem jsem si prožila jarní povodeň, před jiným ideální letní dovolenou. Nakonec jsem musela kurátorovi dát za pravdu – obrazy jsou krajní polohou krajiny. Běžte si také na hodinu odpočinout – sedněte si před některý obraz a hledejte jako kdysi obrázky, které vytváří barevné mraky!
Šárka Adamovičová
Jan Bačkovský, Galerie České pojišťovny, PPF Art
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 5 (43), 13.5. 2010.
(9. 4. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2747
Jarní svátek filmových nadšenců
Febiofest 2010Petr Nagy
( petr.nagy)
Fero Fenič spolu s dvojicí programových ředitelů, Štefanem Uhríkem a Hanou Cielovou, nabídli pražským návštěvníkům letošního 17. ročníku Febiofestu přibližně 180 snímků, rozčleněných do třiadvaceti sekcí. Mně se nakonec poštěstilo zhlédnout 16 filmů, z nichž jen málokterý byl pro mě vyloženým zklamáním. A zde je stručná charakteristika několika stěžejních sekcí:
SOUTĚŽ NOVÁ EVROPA – soutěžní sekce letos obsahovala 13 evropských snímků, mezi nimiž nechyběl režijní debut slavné francouzské herečky Fanny Ardant (Popel a krev) nebo polský snímek s Aňou Geislerovou v jedné z hlavních rolí (Hel). Vítěze určila 33členná porota (pod taktovkou uznávaného dirigenta Libora Peška), složená ze zástupců laické veřejnosti, a stal se jím film Děti z Diyarbakiru – celovečerní debut režiséra, herce, scenáristy, střihače a producenta tureckého původu, Miraze Bezara.
PANORÁMA SVĚTOVÉHO FILMU – 26 novějších (jedinou výjimkou Světlo z roku 1987), žánrově rozmanitých a převážně evropských snímků, mezi jejichž tvůrci nechyběla známá jména jako Mika Kaurismäki nebo Jane Campion.
ASIJSKÉ PANORÁMA – sekce nabízející žánrově pestrou směsici 9 snímků, převážně čínské nebo japonské výroby. Při svém výběru jsem podlehl kouzlu současné asijské kinematografie hned čtyřikrát, ovšem jen ve dvou případech jsem z projekce odcházel zcela spokojen.
MADE IN USA – z 11 amerických snímků této sekce zavítali do našich kin pouze dva (oba s hvězdným obsazením), Všichni jsou v pohodě a Muži, co zírají na kozy, zasloužily by si to však i další z nich.
LATINSKOAMERICKÉ PANORÁMA – pod tímto označením se sešlo 10 žánrově rozmanitých snímků, pocházejících z oblasti Jižní Ameriky a Mexika, jejichž častým tématem je vysoká kriminalita a její dopady na každodenní život obyvatel dotyčných zemí.
NOVÝ POLSKÝ FILM – sekci věnovanou současné kinematografii našich sousedů doplňuje ještě samostatně prezentovaná trojice snímků polského režiséra Wojciecha Smarzowského (Boltec, Svatba, Temný dům), čímž se celkový počet uvedených titulů této provenience zaokrouhluje na 10. Přestože se jedná vesměs o zajímavé snímky, žádný z nich bohužel do našich kin zřejmě nepoputuje.
PROTI PROUDU – název sekce vystihuje společný rys 13 představených snímků, kterým je odvaha experimentovat na poli formy i obsahu. Mezi filmy pocházejícími z různých koutů světa nechyběl ani český zástupce, kterým byla Jarmareční bouda režiséra Pavla Dražana. Kolekci titulů této sekce ještě rozšiřila trojice snímků uznávaného filipínského filmaře Raya Martina (Právě hrajeme, Nezávislost, Manila).
V HLAVNÍ ROLI DÍTĚ – poslední ze stěžejních sekcí nabídla 10 snímků, které vyprávějí příběhy dětských hrdinů z nejrůznějších zemí. Co se týče žánrové skladby, většinu z nich tvoří poněkud překvapivě rodinná či psychologická dramata, ale nechybí ani pohádkově laděný film (adaptace knižní předlohy) Max a maxipříšerky, který natočil uznávaný americký režisér Spike Jonze.
Dalších osm sekcí lze shrnout pod označení “POCTA” a představily starší i novější díla některých známých režisérů či herců – mj. americké legendy Hugha Hudsona (Ohnivé vozy, Příběh Tarzana, pána opic, Revoluce, Takový jsem byl) nebo hereckých hvězd Bruna Ganze a Hany Schygullové.
Jediná sekce obsahující ryze české snímky nesla výmluvný název KÝČ PO ČESKU – na její přípravě se podílel Národní filmový archiv a místem projekcí se stalo pražské Bio Konvikt – Ponrepo. Výběr obsahoval celkem 14 žánrově různorodých filmů z let 1930-1989, mezi jejichž tvůrci kupodivu nechyběla ani známá jména jako Jiří Sequens, Jiří Menzel, Jaromil Jireš nebo Marie Poledňáková.
Součástí festivalu byl i FEBIOFEST JUNIOR, který prostřednictvím ranních projekcí, určených primárně dětskému publiku, nabídl 6 novějších (převážně animovaných) amerických filmů – mj. Burtonovu Alenku v říši divů, kritikou ceněné sci-fi VALL-I či snímek Vzhůru do oblak.
Hlavní část festivalu máme již za sebou a s ní i několik rozdaných ocenění. Vítězem soutěžní sekce se stal již zmiňovaný snímek Děti z Diyarbakiru režiséra Miraze Bezara. Uděleny byly rovněž ceny české filmové kritiky Kristián, a to tradičně ve třech kategoriích – mezi animovanými snímky zvítězila pohádka Na půdě aneb Kdo má dneska narozeniny? Jiřího Barty, z dokumentů byl vybrán snímek Lucie Jablonské Vítejte v KLDR! a vítězem v kategorii hraného filmu se stalo dle očekávání Českými lvy ověnčené drama Protektor Marka Najbrta. Čestnou cenu Kristián za celoživotní přínos světové kinematografii, udělovanou na festivalu již od roku 2000, letos osobně převzala slavná německá herečka Hanna Schygullová.
Koncem pražské etapy Febiofestu mě jako obvykle provázely smíšené pocity – uspokojení nad nevšedními filmovými zážitky se mísilo s lítostí nad řadou zajímavých snímků, které se mi zhlédnout nepoštěstilo. Nezbývá než doufat, že se Feničovi a jeho spolupracovníkům podaří i v příštím roce sehnat dostatek financí a nabídnout tuzemským divákům stejné množství kvalitních filmů i zahraničních hostů. Tak zase za rok – na 18. ročníku Mezinárodního filmového festivalu Praha čili Febiofestu…
A mé nejsilnější filmové zážitky z letošního ročníku?
500 dní se Summer (USA 2009, r. Marc Webb): celovečerní debut bývalého tvůrce videoklipů, kterému se podařilo nápaditě natočit vtipnou a skvěle obsazenou romantickou komedii, působící v dnešní produkci daného žánru jako závan svěžího vzduchu.
Nafukovací panna (Japonsko 2009, r. Hirokazu Koreeda): jeden z nejzajímavějších diváckých zářezů z mé letošní návštěvy Febiofestu – zkušený tvůrce přivezl do Prahy poetický snímek vymykající se žánrovým nálepkám a vyprávějící absurdní, překvapivě končící příběh s bravurně zahranou a navýsost originální hlavní hrdinkou, který nevážnou formou pojednává o některých docela vážných nešvarech současné společnosti.
Nikdo nic neví o perských kočkách (Írán 2009, r. Bahman Ghobadi): oceňovaný filmař, jehož snímek Želvy mohou létat byl zařazen v roce 2008 do Projektu 100 a jehož road movie Půlměsíc uvedl v témže roce Febiofest, k nám nyní přivezl zajímavý film natočený paradokumentárním stylem a mapující undergroundovou hudební scénu (napříč různými žánry) v současném Íránu – příběh ústřední dvojice mladých hudebníků spojuje řadu videoklipových sekvencí, představujících pestrou směsici íranských zpěváků a kapel, sdílejících nezáviděníhodný osud režimem omezovaných umělců.
Blaho (USA 2009, r. Nancy Kissam): snímek americké autorky, orientující se převážně na divadelní tvorbu, byl pro mě jedním z nejpříjemnějších překvapení letošního Febiofestu – černočerná komedie vymykající se přesnějšímu žánrovému zařazení a vyprávějící inovativním způsobem originální absurdní příběh, který se přitom dotýká překvapivě závažných témat z oblasti mezilidských vztahů; mezi další klady tohoto snímku patří svižný děj, brilantní dialogy a přesvědčivé herecké výkony – název filmu tak mimoděk vystihuje i pocity diváků v sále, kteří Blaho odměnili zaslouženým potleskem.
Petr Nagy
Febiofest, Praha, 25.3.-2.4.2010
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 5 (43), 13.5. 2010.
(9. 4. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2751
Královna proti královně
Marie Stuartovna Daniela ŠpinaraVeronika Chaloupková
( stefan.segi)
Konzervativní publikum přinejmenším zaskočí moderní háv inscenace daný především výraznými úpravami, zkrácením textu (Daniel Špinar) a přepsáním Schillerova poněkud květnatého jazyka do srozumitelnější formy moderní doby (Hanuš Karlach); diváci se také nedočkají historizujících kostýmů či kulis.
Alžbětino entrée na bílém koni se svatebním závojem, v tmavých brýlích a v upnutých černých kožených kalhotách, za zvuku hitu „Like A Virgin“, připomíná spíše příjezd popové královny Madonny, než příchod královny anglické. Místo královského trůnu jsou tu bílé plastové židle, místo kordů golfové hole, místo obrazu s portrétem obrovský billboard s Alžbětiným obličejem…Až to vypadá, že režisér provokuje co největším množstvím moderních naschválů, ale opak je pravdou - vše je detailně promyšleno a zapadá do celkového kontextu. Možná málokoho napadne, že počáteční píseň ledabyle zpívaná dětským sborem, představuje britskou hymnu, nebo vícekrát opakující se motiv písně „Du hast“ německé skupiny Rammstein, jejíž slova mohou znít dvojím významem: „Ty máš/Ty nenávidíš“, ve skutečnosti znamenají podstatu konfliktu obou královen.
Schiller ve svém dramatu akcentoval právě pasáž setkání se obou královen, k němuž v dějinách mimochodem nikdy nedošlo, a tato scéna představuje i vrchol inscenace. K velké Alžbětině nevoli se za královnami spustí průhledná stěna a královny zůstanou samy na bitevním poli. Jako šelmy se rvou o červený koberec, který jakoby symbolizoval vše, co ta druhá nemá – Marie vládu a Alžběta ženský půvab; formálně zvítězí Alžběta, která se vítězoslavně postaví na srolovaný koberec, morálně zvítězí stejně jako na konci příběhu Marie.
Dalším kladem inscenace je dokonalé zvolení hereckého obsazení. Marie Stuartovna Dagmar Havlové je subtilní, půvabná, hrdá, vážná, vyjadřuje se minimalistickými gesty, promyšleně si hraje s dynamikou hlasu. Své dekorum poruší pouze jednou při setkání s Alžbětou, kdy naplno projeví své emoce a žádostivost. Její protipól představuje Alžběta Lucie Juřičkové, královna dravá, rázná, energická, neústupná; zranitelnější polohu ukáže, když se dozví o zradě Roberta Dudleyho, hraběte z Leicestru, a v závěru po popravě Marie Stuartovny, když se marně pokouší odsunout svůj obrovský portrét zůstane ležet bezmocně na zemi, opuštěná… Ztratila svou lidskost, podřídila se zájmům státu a politickým tlakům, spor o moc s Marií Stuartovnou ale vyhrálá. Pozadu za oběma herečkami nezůstává ani Jan Šťastný, coby hrabě z Leicesteru, schopný udržet si za každou cenu přízeň obou, zatímco právě on je zraňuje nejvíce.
Scéna se mění od strohé místnosti Marie Stuartovny na hradě Fortheringhay, tvořené pozadím obrovského billboardu Alžběty, velkým lustrem a bílou plastovou židlí, přes Alžbětino sídlo, evokující prostředí velkolepé „show“ vzadu s barevnými reflektory a velkým množstvím židlí v řadách, které se v druhé polovině mění v neuspořádanou hromadu a spolu s poházenými bíločernými sedátky symbolizují chaos; obrovský bílý kůň v závěru poraženecky leží. Pohled na hloubku vinohradského jeviště se nám otevře při popravě Marie Stuartovny, jenž po červeném koberci vchází do osvětleného prostoru za dveřmi.
Mladý režisér Daniel Špinar inspirativně přispěl dalším modernizovaným kusem do repertoáru vinohradského divadla. Představuje jednoho z osobitých režisérů s nezaměnitelným režijním stylem a výrazným autorským vkladem do každé inscenace, jakých je na našich scénách rozhodně potřeba.
Friedrich Schiller – Marie Stuartovna
Překlad / Hanuš Karlach
Režie / Daniel Špinar
Dramaturgie / Kristina Žantovská
Hudba / Jiří Hájek j.h.
Marie Stuartovna, královna skotská / Dagmar Havlová-Veškrnová
Alžběta, královna anglická / Lucie Juřičková
Robert Dudley, hrabě z Leicesteru / Jan Šťastný
Georges Talbot, hrabě ze Shrewsbury / Jaroslav Satoranský
Premiéra: 8.1. 2010
Veronika Chaloupková
(9. 4. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2752
Zabíjet pro lásku...
Jak Desdemona o život přišlaDenisa Garciová
( denisa.garciova)
Nadčasová Shakespearova dramata jsou inspirací mnoha umělcům již několik staletí. Původem maďarského choreografa Youriho Vàmose (v ND také Romeo a Julie, Louskáček – Vánoční příběh) oslovilo nesmrtelné drama Othello. V baletním podání, které je nabité vášněmi a jinými emocemi, se samozřejmě dočkáme epické zkratky, ale vše podstatné zůstalo zachováno. Ve dvou poměrně krátkých dějstvích se tak octneme jak ve válce, tak v Benátkách mezi lidem, ale i na mileneckém loži.
Procítěné pohyby se snoubí s hudbou a obdivuhodně vykreslují charaktery jednotlivých postav. Nejlépe je to znát samozřejmě na ústřední milenecké dvojici Othello a Desdemona. Souznění je téměř dokonalé, Janáčkova hudba a pohyby tanečníků jakoby se rodily ve stejném okamžiku. Vše je podtrženo kostýmy – tanec působí velmi naléhavým dojmem, chvílemi je zuřivě drásající, syrově tělesný, obnažený, stejně jako těla tanečníků.
Celkové velmi expresivní vyznění je podpořeno také neobvykle jednoduše zaranžovanou scénou s minimem kulis, kterou má na svědomí (stejně jako kostýmy) Pet Halmen. O to výrazněji však působí, když se na černou taneční plochu, jež je vertikálně členěna úzkými bílými proužky, ve vypjatých momentech snese obrovská ruka – někdy jedna tmavá, s dlaní zaťatou v pěst, jindy druhá – ladná a bělostná. Tyto symboly dokreslují atmosféru jednotlivých obrazů a dodávají jim patřičný dramatický náboj.
Othellovskou látku zná snad každý z nás, ať už z knihy či divadla. Emoce, napětí, láska i šílenství. Youri Vàmos se ve svém Othellovi pokusil o vyjádření téhož, ale beze slov – jen hudbou a tancem. A to se mu zajisté povedlo.
Denisa Garciová
Othello, Národní divadlo
Libreto, choreografie, režie: Y. Vàmos
Hudba: L. Janáček
Scéna, kostýmy: P. Halmen
Tančí: R. Kročil, Z. Susová ad.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 5 (43), 13.5. 2010.
(10. 4. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2761
Kde se fantazie setkává s historií
Nová románová kronika v českých knihkupectvíchBarbora Majerová
( barbora.majerova)
Autorka hned v úvodu poznamenala, jak moc ji těší, že Alhambra oficiálně spatří světlo světa v kultivovanném prostředí knihovny, ale zároveň dodala, že se cítí poněkud provinile, neboť chápe, že čtenáři při studiu knih obvykle oceňují klid - křest totiž probíhal za běžného odpoledního provozu knihovny.
Poté již následovalo samotné představení knihy. Tereza Brdečková Alhambru definovala jako románovou kroniku, v níž se prolínají dvě dějové roviny : první z nich čtenáře přenese do fantaskní pohádkové říše krále Baltazara, zatímco druhá linie díla je o poznání osobnější, tvoří ji popis historie jistého uměleckého rodu, který vykazuje mnohé paralely s rodinou autorky. Brdečková přiznala, že Alhambru, na jejímž vzniku pracovala přes tři roky, považuje za svůj dosud nejzásadnější a nejintimnější prozaický počin, mimo jiné právě proto, že se děj knihy do jisté míry dotýká i jí samé. Dílo poté symbolicky pokřtily programová ředitelka Euromedia-Group a nakladatelství Odeon Helena Čudová a vedoucí Ústřední knihovny Marie Čadková.
Dalším bodem programu bylo přečtení několika pasáží z knihy v podání autorky. Přítomní hosté si tak mohli poslechnout úryvek o kouzelném Baltazarově království, ale také lehce mrazivou část příběhu, který popisuje setkání postarší vdovy se zesnulým manželem.
Prostor byl věnován také dotazům přítomných. Na otázku, co vlastně znamená název Alhambra, autorka odpověděla, že pro ni Alhambra, kromě toho, že se tak v minulosti jmenovalo pražské kino a také proslulý noční podnik, představuje jakousi neurčitou životní metu, cíl, kterého lidé velmi touží dosáhnout, aby jejich život dospěl ke svému naplnění.
Nezbývá tedy než Alhambře popřát mnoho spokojených a „naplněných“ čtenářů.
Barbora Majerová
Křest knihy Alhambra autorky Terezy Brdečkové. 14.4.2010. Ústřední knihovna MLP, Praha 1.
(6. 5. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2788
Zhnusení, šok, zmatení!
Vezmou ti život, ale smrt ti za něj nedajíŠárka Adamovičová
( sarka.adamovicova)
Beze zbytku využité prostředí psychiatrické léčebny, incest, změna pohlaví, homosexualita, smrt, zvrhlost a krutost, ale i oddaná láska a touha – i takhle se dá charakterizovat inscenace Očištění/Depurados. Jak již dvojjazyčný název napovídá, hraje se současně v češtině i španělštině. Mohlo by se zdát že na úkor srozumitelnosti, ale opak je pravdou. Jistý nádech (ale skutečně pouze nádech: delší cizojazyčné pasáže jsou simultánně tlumočeny jakýmisi živými titulky, postavy promlouvají i „druhým“ jazykem, v dialozích se opakují klíčová slova oboujazyčně) neporozumění přidává textu další rozměr. Toto spojení považuji za velice přínosné i proto, že nutí herce vyjadřovat své myšlenky nejen slovem, ale i gesty, intonací a hlavně pohybem. Právě pohyb je nejvýmluvnější způsob komunikace na jevišti. Málem taneční pasáže divákovi berou dech a otevírají ústa v němém úžasu. Možná trochu zvrhlém úžasu.
Nihilistické vyznění naturalisticky tělesného příběhu je bohatě protkané lyrickými obrazy a patetickými gesty. Je vlastně výpovědí o lidské touze být milován a potřebován, o touze po odpuštění. Pojítkem všech snových obrazů je Tinker, šílený doktor, který si hraje s lidskými charaktery, přesvědčeními a hledá hranice jejich duše. Právě tento tvůrce příběhu se na konci přiznává, že vůbec není doktorem. Tato dvojsečnost postav je pro hru velice příznačná. Jednu postavu hrají dva herci, jiný je současně živý i mrtvý, další žena i muž, dva charaktery se setkávají ve shodných promluvách… Vše je skryté za závojem nedořečenosti a nejasnosti, přesto je všemu rozumět – metafora přece nemůže být chápána doslovně.
Hru Očištění můžete vidět jen v několika málo reprízách, určitě si některou z nich nenechte ujít.
Šárka Adamovičová
3. 5. 2010, Divadlo Disk, režie: V. Riedelbauchová, hrají: J. S. Armengol, N. C. Cerchi, V. Jelínek, M. Kern, R. G. Pieto, Z. Stavná, T. Tausingerová
(8. 5. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2791
Harém barev, tvarů a nahých těl
Body Search Ivana KomárkaBarbora Biňovcová
( barbora.binovcova)
Akademický malíř, absolvující v roce 1982, je svou tvorbou zastoupen ve sbírkách Národní galerie v Praze, v regionálních galeriích a v mnoha soukromých sbírkách u nás i v zahraničí. Experimentuje s novými materiály a technickými postupy a jeho hlavními tématy jsou lidské tělo v prostoru a vztah muže a ženy.
Z technického hlediska je výstava v Mánesu rozdělena do čtyř celků: malby na plátně, malby na plexiskle, Černá série I. a II., kam spadají malby na střešní lepence IPA, a drobnější práce, obsahující například multiply na plechu nebo malby na tvrzeném polystyrenu.
Obnažená těla mužů a žen, jež vévodí Komárkovým obrazům, nelze pojímat jako bohapusté pornografické výjevy. Díla tohoto umělce jsou sice provokativní a některá opravdu silně – pro příklad jmenujme obrazy Zátiší s přirozením (1998), jemuž dominuje obrovský mužský úd s křiklavě růžovým květem na žlutém pozadí, nebo Bobina v lázni (2009), dráždící postavením obličeje oblečené ženy do těsné blízkosti přirození ženy obnažené – , ale u bezduchých nahotinek nekončí. Ba naopak nás zavedou daleko za hranici běžně vnímané reality. Pro představu uveďme obrazy Senzibilka (2008), ženský akt s vědmou v popředí, Vesmírná žena (2002), na němž nahé tělo doprovázejí kosmická tělesa, nebo Umírající (2000, 2003), jež nepřitahují vyobrazenými ženami, nýbrž oslňující září.
Akty by samy o sobě nebyly působivé, kdyby je Komárek nedoplnil hrou křiklavých barev a tvarů, ať už známých ze všedního života, jako je tomu například v díle Před plotem (1999), na němž je nahé ženské tělo s drátěným plotem v pozadí; či zcela abstraktních, jako představují mimo jiné Tvary v prostoru (1999), Biotvary (2000) nebo Améby (2001).
Komárka lze považovat za génia, který dokáže něco tak pudového, jako je erotika, snoubit s čistou nadpozemskostí.
Barbora Biňovcová
Body Search, Výstavní síň Mánes, 8. 4.–5. 5. 2010.
(10. 5. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2795
Červená karkulka umí latinsky i řecky!
Schola ludus stále žijeJan Dušek
( jan.dusek)
Co vás vedlo k založení vaší skupiny LVPA?
Ráda bych předeslala, že jsme se nerozhodli založit divadelní skupinu, ale pouze zahrát na vánočním večírku v roce 2006 Červenou karkulku. V podstatě náhodou, protože v tu dobu se pravidelně organizoval kroužek živé latiny a v něm se jednou před Vánoci rozhodli, že budou číst Červenou karkulku – text Parva Rubra Mitella od Karla Třesky. Nám se ale Mitella nelíbila a zaměnili jsme to za Cucullu, což víc zvukem odpovídá české Karkulce. Navíc jsme zjistili, že římské děti nosily cucullus na hlavě a vypadal přesně tak jako v naší pohádce – jako špičatá kápě. Jedna kolegyně v kroužku prohlásila, že by se pohádka dala pro oživení zahrát na vánočním večírku. Stejná kolegyně, naše budoucí Parva Rubra Cuculla, to nadhodila v knihovně, která byla tehdy víc diskusní klub než studovna. Byla jsem u toho, přišlo mi to jako dobrý nápad, řekla jsem tak jo, ty budeš Cuculla, ty budeš ten a ty onen, ihned jsem rozdala role. Do Vánoc zbývalo jen asi 14 dní, takže to byla taková hurá akce, sešli jsme se asi třikrát. Spolužák Ján Bakyta, dnes doktorand zde na ústavu, nám to též přeložil do řečtiny, protože jsme se rozhodli, že úplně nejlepší bude, když hru děláme pro Ústav řeckých a latinských studií, vytvořit paralelní variantu. Vymysleli jsme, že si budeme hrát s dvojsmyslem lupa –lupa. Představení nakonec proběhlo, bylo velmi amatérské, asi tak na úrovni představení na vánočním večírku. Pak jsme ji zahráli ještě jednou na březnové Idy Caesarovi. Posluchárna byla nacpaná a všichni nás přemlouvali, ať další rok uděláme něco nového. To jsme již napsali autorskou hru, od té doby má LVPA už tři vlastní hry. My, herci, jsme byli vesměs posluchači z jednoho ročníku –Parva Rubra Cuculla, já, Bořek Marek, Eva Mařanová Zezulková a Ján Bakyta. Pak jsme postupně přibírali mladší spolužáky.
Jak se rozhodlo, že scénáristou bude právě Bořivoj Marek?
To vzniklo zcela přirozeně. Další rok jsme se bavili o tom, co hrát, a Bořek řekl, že by něco zkusil napsat. Stvořil Perníkovou chaloupku (De casula ex crustulis curvatis exstructa), protože na rozdíl od nás ostatních umí latinsky plynně, mj. díky tomu, že byl rok v Itálii v Montele v latinské škole. Ukázalo se, že je to výjimečně nadaný scénárista. Později už se rozumělo samo sebou, že nové hry píše právě on. V době, když jsme tvořili druhou pohádku a DVD z té první, jsme se rozhodli, že se musíme nějak jmenovat, a že tedy budeme LVPA. I když vlastně už po prvním představení jsme měli papírové titulky, na kterých bylo napsáno, že produkční společnost se jmenuje LVPA. Tam vznikl nápad, že budeme LVPA podle známé postavy z první pohádky, ač úplně nejslavnější postavou byla Parva Rubra Cuculla.
Proč jste se rozhodli pro název LVPA, a ne třeba LVPVS?
Protože lupus není dvojsmyslný ani trochu, zatímco lupa velmi. Kromě toho existuje asociace pro živou latinu LVPA. Prázdniny předtím jsme byli na semináři, který asociace organizovala, a v naší Červené Karkulce se to částečně projevilo – zkušenější poznali v dikci jedné postavy německou dikci ředitelky LVPY. Částečně to tedy byla hrátka s tím, že tady už jedna LVPA je, ale my jsme úplně jiná LVPA. Název navazoval i na to, že Lupa byla výrazná postava naší první pohádky, hrála jsem ji já, a tím pádem, když byla Lupa navíc režisérka, neustále se to jméno skloňovalo... Nakonec jsme ex post vymysleli, co to naše LVPA znamená – Ludi variantur, plausus augetur.
Postava Červené karkulky na vás tak zapůsobila, že přechází do každé nové hry?
Přesně tak. Parva Rubra Cuculla musí být nutně v každé nové hře. V Perníkové chaloupce poradila dětem v lese, kam mají jít, v Růžence se zjevila jako deus, vlastně dea ex machina a poradila princi, tedy senátorskému synkovi, co má dělat, poté co ztroskotal na Rhodu, kde má hledat zakletou princeznu, a v poslední hře, v Aureole, se objeví jako schovanka germánské náčelnice, která se jí snaží zbavit a podstrčit ji Neronovi za Zlatovlásku, což se jí ale nepodaří. Parva Rubra Cuculla je jako postava navíc zvláštní tím, že na rozdíl od ostatních postav má vždycky stejný text.
Proč jste se rozhodli zasadit děje známých pohádek právě do starověkého Řecka a Říma?
Hrát jen tak pohádku O Červené karkulce v latině je sice pěkné, nicméně vyrobit jen další jazykovou mutaci postrádá hlubšího smyslu. Rozhodli jsme se, že postavy musí mluvit svým přirozeným jazykem, a proto tam máme Caesarovy válečné veterány, latinizovanou královskou rodinu z Rhodu, Nerona, jeho dvůr a Petronia, kteří samozřejmě mluví latinsky.
Vaše pohádky jsou úspěšné nejen mezi studenty klasických jazyků. Hrajete nejen v latině, Červená karkulka byla hrána ve starořečtině a ve Zlatovlásce se objevil slovanský jazyk. Rozumí vám vždy diváci?
Naši diváci nám rozumějí, to je samozřejmá věc. Osobně si nemyslím, že každý náš divák rozumí každé naší větě, každému slovu, ale jako každé jiné kvalitní dílo (smích) i to naše nabízí přesně tolik, kolik je divák schopen si vzít. To, že někdo umí latinsky a řecky, ještě neznamená, že hru dokonale pochopí, protože by měl být také odborníkem např. na řecké dialekty, římskou historii, literaturu... Zároveň si ale nemyslím, že neporozumění částem textu znemožňuje pochopení hry jako takové a zábavu. Máme spoustu diváků a fanoušků i mezi lidmi, kteří latinsky vůbec neumějí a baví je se na tu hru jenom dívat. Jak víte, vydáváme DVD, na kterých máme i české titulky. Díky nim nám porozumí i diváci, kteří touží nás pochopit, ale nerozumí latinsky a řecky. Letos jsme naplánovali natočení zbývajících dvou pohádek. Cuculla a Casula jsou natočené už dlouho, ale Rosaciola, která byla nejúspěšnější ze všech, natočená ještě není. Nedávno jsme natáčeli nejnovější Aureolu.
Zaujalo mě, jak jste na internetových stránkách tvořili různá rčení, do nichž jste dosazovali slovo lupa. Za všechny např. „Lupam et circenses“, místo „panem et circenses“, „Lupam tene, verba sequentur“ místo „rem tene, verba sequentur“.
Jednou jsme se rozhodli, že LVPA je natolik všeobjímající, že se úplně nabízí, aby pronikla i do světa známých rčení. Najednou se ukázalo, že jich je víc, než by člověk čekal, až jejich počet dostoupil několika desítek.
Jaký význam by takové „Lupam et circenses“ mělo?
Stejné jako „panem et circenses“: Aby lidé zůstali v klidu, potřebují jen dvě věci – nemít hlad a bavit se. My si myslíme, že když lidé mají Lupu, nepotřebují ani jíst. Tato duchovní strava je tak kvalitní, že zasytí (smích).
Dostali jste grant na vytvoření výukového DVD. Pro koho je určeno?
Od Fondu rozvoje vysokých škol jsme získali grant na vytvoření multimediální pomůcky, která bude vycházet z naší pohádky Rosaciola. Multimediální pomůcka bude obsahovat DVD, k tomu příslušné metodické příručky pro učitele, jazykové příručky a pracovní listy pro studenty. Z nich bude možné se dozvědět o reáliích antického světa poměrně dost podrobností – bude tam svatba, řečtí bohové, římský voják, sociální struktura římské společnosti apod. Plánujeme zařadit také poslechové testy. Film bude rozdělený do šesti nebo sedmi kapitol a idea je taková, že učitel pustí dětem kapitolu bez titulků a studenti k tomu budou mít cvičení na porozumění, buď formou odpovídání na otázky, nebo doplňování chybějících slov v předtištěném textu. Potom učitel se studenty probere úryvek z hlediska jazykového a z hlediska historických faktů a reálií. DVD je určeno studentům středních i vysokých škol. Vysokoškolští studenti tuto pomůcku budou moci používat ve své pedagogické praxi na středních školách, ale zároveň ji užijí i mladší studenti na vysokých školách, poněvadž přicházejí se stále horší znalostí latiny ze středních škol. I pro ně by tato pomůcka byla přínosná, taková škola hrou.
Je vám tedy blízká Komenského schola ludus...
Nevím, do jaké míry to skutečně funguje, ale je pravda, že když jsme do našeho spolku přibrali mladší studenty, bylo znát, že si rychle osvojili své repliky, snáze se jim obraty užívají při výuce, jazyk se jim dostává pod kůži aktivně. Minimálně na nás hercích je znát, že hraní je i jazykově přínosné, nevím, zda i na divácích.
Může být DVD určeno i pro širokou veřejnost?
Ano, rozhodně pro veřejnost, která se chce bavit a ví něco málo o antice nebo se o ní dozvědět chce. DVD samotné bude vlastně film podložený titulky, dokonce i s bonusovým materiálem.
Jen dodám, že je možné se další informace dozvědět z internetových stránek LVPY - http://lvpa.xf.cz/www/. Můžete se též podívat na divadelní hry na Youtube: http://www.youtube.com/watch?v=TyIubSy5l28. A kdo by chtěl mít pohádkové DVD ve své DVDtéce, má možnost si jej zakoupit – Červenou karkulku za 100 Kč a Perníkovou chaloupku za 70 Kč, při zakoupení obou titulů dostanete slevu.
Jan Dušek
(10. 5. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2796
Mladý a neklidný
Na moře i poušť, zanechat spoušť, do země trolů a zase domůKlára Prchlíková
( klara.prchlikova)
Peer je nerozvážný mladík, jenž napolo žije ve svých fantaziích. Skutečnost prokládá snovými představami a prvky smyšlené reality, což mu přináší jen samé problémy. On sám však není kladným, nepochopeným hrdinou. Svede nevěstu v předvečer svatby, stane se falešným prorokem a náboženským vůdcem nebo zplodí s trolkou ošklivé dítě, jejž zavrhne.
Ač si to během první poloviny představení divák neuvědomí, hra přes svou uvolněnou atmosféru zpracovává téma smyslu života, pravé lásky, marnivosti a přetvářky.
Hra je originální nejen svým příběhem, ale i stylem, jakým je napsána – všechny dialogy jsou veršované. Právě pravidelný i nepravidelný rým a rytmus daný hereckým přednesem dotváří pohádkovou atmosféru celého představení.
Studentům DAMU se podařilo osvěžit celou hru velice nápaditým užíváním kulis. Scéna vypadá jako velké molo, na němž se nachází pár krabic, židlí, stůl a žebřík, ze kterých herci během chvilky vytvoří hrad, dům nebo koně. Představení je velice dynamické, protagonisté se nebojí předvést několik fyzicky náročných kousků. A do toho všeho ještě zpívají.
Největším pozitivem hry je Jan Hušek v roli Peera Gynta. Z jeviště téměř nezmizí a i jeho promluvy bývají nejdelší. Ve všech ohledech odvádí Hušek skvělou práci, neboť nezakolísá, i když jsou na něj kladeny vysoké nároky.
Většina herců se během představení objevuje několikrát, a to v různých rolích. Peer Gynt se na své cestě setkává s rozličnými (ne)lidmi, a tak studenti a studentky neustále mění kostýmy, aby se z nich jednou staly orientální tanečnice, podruhé trolky a třeba obyvatelé blázince.
Peer Gynt je originální inscenací, jež vás rozesměje i překvapí. Rozhodně potěší vaši poetickou duši, protože si poslechnete dvě hodiny epické poezie.
Klára Prchlíková
(11. 5. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2801
Pekelná prdlačková jízda
Jsem Lišák, Fantastický… těší měDominik Melichar
( dominik.melichar)
Při odchodu z kina jsem dostal sžíravou chuť stát se zvířetem a zamyslel jsem se, kam směřuje moje lidství. K takovým filosofickým úvahám mě dohnala zfilmovaná pohádka pro děti Fantastický pan Lišák, napsaná Roaldem Dahlem v roce 1970. Studio Fox svěřilo námět pro animovaný film na motivy této útlé knížky do rukou excentrického Wese Andersona (Taková zvláštní rodinka) a ten z něj vyčaroval jeden z nejočekávanějších počinů konce loňského roku.
O Andersonovi se traduje, že netočí filmy pro každého. Pokud chtěl kdy tato slova vyvrátit, pak se mu to právě povedlo. Snímek o excentrickém Lišákovi, jeho sexy manželce (Meryl Streep ji namluvila takovým způsobem, že být lišákem…), trochu zvláštním synovi, bezchybném bratranci a dalších více či méně podivných obyvatelích říše zvířat, kterak zápasí s nadutými farmáři je nejen navýsost zábavný, ale opravdu rodinný. Ač režisér vykřesal z neškodné Dahlovy pohádky existenciální rodinné drama, vše podává na podnose humoru a melancholie, jak jsou na to Andersonovi fandové zvyklí.
Zvířata tu žijí vedle lidí jako sousedé; mají své rodinné životy, starají se o své společenské postavení, chodí do škol a prací. Potud bajka.
Oproti knižní předloze se ale paní Lišáková nikterak nechce podílet na krádežích drůbeže se svým manželem. Uvědomuje si křehkost svého života a života svého syna. S ním mají rodiče trápení, chová se zvláštně, má problémy v osobním životě, žárlí, vzteká se, nesnáší svého dokonalého, věčně meditujícího bratrance, stále hledá cestu k otci. Zatím pan Lišák, nudící se v práci redaktora oblastního plátku, podniká se svým kumpánem Vačicí riskantní výpravy do sousedních hospodářství pánů Stýbla, Suka a Soudka. Skvělá hudba a groteskní kamera dělá z těchto scén jedny z nejzábavnějších celého filmu. Není ani důležité, co který z nich pěstuje, chová, nebo vyrábí, ale způsob, jakým se rozhodnou s nezbednými liškami srovnat účty: tři mocní mužové své doby dají hlavy dohromady a s použitím nejmodernější techniky se jim podaří zlikvidovat celou okolní krajinu, jen aby dosáhli ustřelení ocasu páně Lišákova a zajmutí jeho synovce, kterého mylně pokládají za jeho syna. Mezitím se jim paradoxně podaří docílit toho, že lišky, zajíci, jezevci, krtci a další obyvatelé zdemolované krajiny začnou spolupracovat, dokáží se adaptovat i v polních podmínkách a nikterak není narušena jejich radost ze života. Zato farmáři jsou čím dál bezradnější a vzteklejší v pokusech o lapení pana Lišáka.
Režisérovi Andersonovi prostě nešlo o to, ukázat zhoubné účinky konzumu a alkoholu (nebo alespoň ne v prvé řadě), ale spíše nastolit otázku, zda se skutečně můžeme považovat za pány tvorstva a bytosti v každém případě pevné v kramflecích. Protože se ale postupně během filmu stírají jakékoli rozdíly mezi člověkem a zvířetem, je možno snímek číst i opačně – zvěř tu zastupují farmáři a Lišák a spol. zobrazují lidi. Pravda, občas na sebe hrdinové syčí a vytahují drápy, ale jen to podtrhuje skutečnost, že divokost k člověku patří; rozhodně k němu ale nepatří vědomí nadřazenosti, a to nejen člověka nad zvířetem, ale hlavně člověka nad člověkem. Signifikantní je scéna přibližně ve druhé třetině filmu, kdy pan Lišák odhaluje funkce/schopnosti zvířat v budoucím boji s farmáři podle jejich latinských jmen. Nejsem si jist, zda by byl člověk schopen takového uvědomění si náležitosti k druhu. Homo sapiens znamená přeci člověk moudrý!
Pro Wese Andersona to byl vůbec první animák, přesto se s látkou popral způsobem více než sympatickým. Rezignoval, jak je jeho zvykem, na současné trendy a rozpohyboval loutky pomocí stop motion animace. Podařilo se mu tak divokost celého snímku i vizualizovat. Příběh odsýpá neskutečně rychle. Tempo dialogů se nese ruku v ruce s vtipem a nám nezbývá než se bavit. Téměř závěrečná scéna bezeslovního kontaktu Lišáka s vlkem nás bodne do srdce. V téhle scéně se nachází klíč k celému filmu. Odhaluje, že strach z nepřítele lze přetavit v souznění. Stačí se jen nebát.
Fantastický pan Lišák / Fantastic Mr. Fox
Režie: Wes Anderson
Obsazení: George Clooney, Jason Schwartzman, Bill Murray, Meryl Streep, Michael Gambon, Willem Dafoe, Brian Cox, Adrien Brody, Roman Coppola, Garth Jennings, Owen Wilson ad.
Dominik Melichar
(11. 5. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2806
Průhledy do historie
Zajímavosti ze španělského parlamentuJan Dušek
( jan.dusek)
Výstava Pohledy do historie, od ústavy po současnost sleduje v 66 černobílých i barevných výstižných momentkách politické dění ve Španělsku od roku 1977 do roku 2008. Jejím kurátorem byl Manuel Pérez Barriopedro, držitel Státní ceny za fotožurnalistiku.
Na fotografiích je zachyceno zvláště dění vztahující se k parlamentu, k jeho vzniku, k historicky významným jednáním, nalezneme však též záběry z chodeb a kavárny. Mezi nejstarší události, které jsou zde zachyceny, lze počítat např. ustavující zasedání Poslanecké sněmovny ze 13. 7. 1977 a o den pozdější ustavující zasedání Ústavodárného sněmu. Na fotografii z roku 1978 se sešlo sedm autorů španělské ústavy. Z prosince téhož roku pochází výjev s kampaní k národnímu referendu o ústavě a k téže době patří také, jak španělský královský pár volí. Navíc na výstavě potkáme i zahraniční státníky, anglickou královnu Alžbětu II. a prezidenta SSSR Michaila Gorbačova. Mezi méně vážná témata můžeme počítat např. zachycení fotbalového zápasu mezi poslanci a parlamentními zpravodaji z června 1978, restaurování fasády Poslanecké sněmovny v květnu 1985, sekvenci záběrů na předsedu Poslanecké sněmovny Manuela Marína během jednání o státním rozpočtu na rok 2008 nebo den otevřených dveří Poslanecké sněmovny, kdy obyčejní lidé ukazují s úžasem na díry ve stropě zasedací síně, které pocházejí z pokusu o puč 23. 2. 1981, nebo jak poslanci PSOE tleskají ve znakovém jazyce po schválení návrhu zákona 22. 12. 2004.
Díky této výstavě její návštěvníci se mohli obohatit o poznání důležitých momentů v novodobé historii španělského parlamentu, ale i nahlédnout „za oponu vážných jednání“.
Jan Dušek
Pohledy do historie, od ústavy po současnost, Instituto Cervantes, Výstavní sál IC, Na Rybníčku 6, Praha 2, 28. 4.–12. 5. 2010.
(11. 5. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2807
SOUTĚŽ poezie milostné a erotické
Nejlepší díla našich čtenářůredakce LitENek
( klara.zindulkova)
1. místo
Kateřina Bolechová
-Máš malá ňadra-
špitl mi
-Ta moje předchozí
měla vydatnější-
prasátka vykrmená
na zabijačku
Co počít ?!
Noci se mnou
budou dietní
2. místo – Sklenice
retlanoge
I když sedím, i když brouzdám
jen tak po ulicích
a slunce či měsíc na cestu mi svítí
i tak je víno stále ve sklenici.
I když jsem sám a nebo s tebou
i když spolu spáváme na lavici
a hodiny ti do zavřených hledím očí
i tak je víno stále ve sklenici.
I když jsem střízliv, i když jsem bez vědomí
a ráno najdu s úlevou tvé tělo ležící
přesto žes už dávno mohla odejít
i tak je víno stále ve sklenici.
Asi jsem byl duchem sláb či opilý
když s černovláskou co parkem chodila
za úplňku přečkal noc
to tys šla zrovna kolem
když sklenice se rozlila.
3. místo – Matematikova touha
BáSnílek
Tak rad bych tě laskal
jako Newton nebo Pascal
a až by mi stál jako hora
zašeptáš mi větu Pythagora
hladil bych tě na místa, která
pohlazena by byla jak od Eulera
pak bys viděla, jak se mi zvedá
podle zákonů strýce Archiméda
těším se, až si spolu hajnem
pod Hawkingem, pod Einsteinem
4. místo
BáSnílek
Je ráno, vstávám jako druhý
ty už jsi dávno z peřiny
obléknu se, pod očima kruhy
sice dělí nás jenom vteřiny
ale pro mě to věčnost celá
tvoje postel mě ještě hřeje
Bys mi tak strašně nechyběla
si moje srdce opravdu přeje
ale chybíš mi, chybíš hodně
já dopíjím z večera sklenku
zbylo trošku džusu po dně
já sám doma, ty jsi venku..
5. místo – překrása v městské hromadné
rýza
její překrása
mi zasejc
rozkrouhla útvar v mezižebří -
připustit sklopení zraku
z tváří té
- ztratit tak lupénky
jího skutečně neskutečného
nebe-s-lesem-ství!
zda-li já ten s perutí,
stařenko!
ona
jest posvátno.
zhroutila mě
jako prostopášného muže.
není divu,
divu není.
6.-7. – Andílek z kondolence
Ladislav Vitouš
Probírám se tebou
jako okvětními lístky oteklé růže
Tvoje žhavé rty
jsou ke mně přisáté
jako čelisti vzteklého psa
A já z tebe nemůžu
a skoro se mi chce brečet
když usoudíš
že jsem se dostal dál
než bys chtěla
Tvoje boky
Jsou širší než dálnice do ráje
Sbíhají se v uličku
jednosměrného pasu
a já se bojím
že už nevycouvám
Krásná
jak andílek z kondolence
Přitisknutá ke mně
tisíce mil daleko
v divokých peřejích ředěného vína
A v batohu ještě na jeden sex zbylo
6.-7. – ještěj jemu jen
rýza
za to, že jsi vysával mé mléko
za to, že jsi ukusoval mé maso
za to, že jsi olizoval můj med
za to, že nosíš mé ponožky,
za to, že tě za to nenávidím,
tě trestám!
pobledlé srdéčkové okuláry
- ták!
počalo sžírání se
nemohoucností cokolivek
učiniti s tvým neživotem.
pociťuji se s tebou
jako bych tě hledala.
..odvždy.
však můj rozum
mě od tebe odervává,
jelikož ty
- již opětovně
žvýkáš,
pojídáš
a dýcháš
--- ---
marii a hanu*,
protože ta
je tvojí
pravou láskou.
*marihuanu
Následující příspěvek dorazil až po uzávěrce a redakce se navíc nemohla shodnout, zda ještě spadá do kategorie poezie. Nakonec byl navržen na otisknutí mimo soutěž, okouzliv redakci svým nápadem a provedením, pro něž by byla škoda ho zcela vyřadit.
Bohemistova kámasútra
Magdalena Fottová a Jan Kubíček
Biedermaierový sex:
Pravidelně každou sobotu večer. Skromná česká chaloupka ve stínu lípy. Souloží se vždy pouze v misionářské poloze. Dívčinka nikdy nedosahuje orgasmu, ale úspěšně ho předstírá, takže její milý nikdy nic nepozná.
Dekadentní sex:
Galerie starých mistrů po zavírací době. Svítí pouze červené světélko alarmu a několik voskových svic. Před obrazem vlámského mistra temná silhouetta dvou mužů delikátně jemných rysů a bledé pleti, ukrytých před vulgární živočišností vnějšího světa. Odkudsi z dálky zazní první tóny prastaré melodie v moll a prsty staršího z mužů zvolna spočinou na mladíkově pyji.
Futuristický sex:
Probíhá na tělocvičném nářadí. Muž na kruzích, žena na trampolíně. Oba v pohybu, on se houpe, ona skáče. Střetávají se v amplitudě trajektorií svých pohybů, kdy dochází ke koitu, který trvá necelou sekundu. Technika vyžaduje značnou přesnost a koordinaci a zároveň vytrvalost obou zúčastněných. Zvláštní důraz je třeba klást na periodicitu pohybů, aby ke kontaktu vůbec mohlo dojít. K vyvrcholení dochází současně. V této chvíli žena pevně obemkne mužovo tělo, opustí svou trampolínu a začne se houpat s ním. Ve spojení zůstávají až do chvíle, kdy se kyvadlo kruhů úplně přestane pohybovat. Poté se oba pomalu spouští na připravené žíněnky.
Dadaistický sex:
Na lůžku posetém kousky rozstříhaných novin nazí milenci, mají očíslované jednotlivé části těla. Vedle postele moderátor pořadu Šťastných deset a šance milion tahá z osudí číslo za číslem a na posteli se odehrává číslo za číslem.
Poetistický sex:
V pokoji vyzdobeném fotografiemi jižních krajů. Ona natřena hnědou barvou, on s klaunovským nosem. Nad postelí v kleci papoušek mluvící různými jazyky. V koutě na bedničce od pomerančů sedí harmonikář, který se směje. Polohy třeba často střídat, aby byla přečtena celá abeceda lásky.
Surrealistický sex:
Ve velmi spoře osvětlené místnosti, která je navíc zahalena dýmem, takže jednotlivé obrysy splývají, se nachází několik postav různého pohlaví, roztodivné erotické pomůcky, chundelatá ovečka, ale i předměty denní potřeby jako deštník nebo šicí stroj. Na znamení začíná obdoba dětské hry Škatulata, hejbejte se.
Existencalistický sex:
Muž a žena jsou odděleni zvukotěsnou stěnou z tuženého skla. K vlastnímu koitu tak vlastně nedochází. Vzájemně se sledují a ipsují.
Socrealistický sex:
Z rádia se ozývá projev soudruha Gottwalda. Sluncem a prací osmahlý brigádník svléká dívence červený šáteček, ona se nebrání a sama odkládá košilku. U sukénky však chlapcovu ruku zadrží: „Ne, dnes ještě ne,“ a políbí ho na čelo. Chlapec s pochopením přikývne a něžně dívku obejme. Za chvíli oba usínají, znaveni celodenní prací. Zdá se jim o šťastných zítřcích, kdy rozorají poslední meze své lásky, a ta se rozprostře v nekonečno, tak jako širé lány jednotného zemědělského družstva.
Totálně realistický sex:
Z rádia se ozývá projev soudruha Gottwalda. Šukáme si jen tak pro radost.
Postmoderní sex:
To, co začalo seznámením jak z červené knihovny (kytice rudých růží, večeře při svíčkách, zajíkavý dech a žhavé polibky, "Ach, můj drahý!"), skončilo scénou téměř pornografickou (klekl si před ni, široce jí roztáhl nohy a vrazil ho do ní). Teď leží oba na zemi, zemdlení a vyčerpaní jako omne animal post coitum tristes. A my vlastně nevíme, kdo se tu s kým miloval. Možná to byl záhadný pan S. proniknuvšví v jednu chvíli do víru odvěkého zápasu muže a ženy, nebo vypravěč laciných příběhů, který nečekaně podlehl kouzlu jedné ze svých vlastních postav, nebo snad všemocný autor svádějící čtenáře na scestí, ale kdesi vzadu v mozku se nám zvolna líhne myšlenka, zda to celé nakonec nebyla jen pustá onanie grafomanova (652 stran včetně doslovu).
(11. 5. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2809
Zlatá brána fantazii otevřena
V Galerii Rudolfina byla zahájena výstava fotografií tří osobností s odlišným pojetím ideální krajinyRadka Mačugová
( dominik.melichar)
Návštěvníci výstavy byli zkropeni deštěm a zřejmě si své pocity museli adekvátně sdělit, jelikož po celou dobu, kdy autor koncepce a kurátor výstavy Petr Nedoma pronášel úvodní slovo, dvorana šuměla jako bory v naší národní hymně.
Poté se řeči ujala ředitelka Uměleckoprůmyslového muzea v Praze Helena Koenigsmarková a výstava mohla začít. Měli jsme možnost vstoupit do tří místností, kde jsou k vidění tři odlišné koncepce tří autorů.
Fotografie krajiny v podání Michala Šeby, který se snažil využít nových technologií digitálních fotek a prostřednictvím speciálního světelného nastavení tak reálnou krajinu poskytnout v podobě magického ztvárnění, mnohé přítomné uchvátila tak, že se neváhali posadit na připravený gauč a vstřebávali Šebovu práci.
Zdánlivě podobné, avšak zcela odlišné, je zobrazení krajiny německé umělkyně Beate Gütschow. Metoda, kterou vytváří své snímky, je založena na akademické doktríně. Tedy po vytvoření analogických fotografií skutečné krajiny snímky digitalizuje a následně je podle této doktríny ve speciálním programu dotváří do podoby současných fotografií.
V poslední místnosti může návštěvník zrakem spočinout na tvorbě umělce Jana Jedličky. Přestože se na fotografiích objevuje krajina lidskou rukou přeměněná, Jedličkovo ploché zobrazení téměř bez vegetace a použití širokoúhlého objektivu vytvářející pocit nekonečnosti činí jeho snímky čistě přírodními. Černobílost jim dodává historický nádech a znak jakési primárnosti hornin.
Každý si ideální krajinu představujeme v jiných barvách. Pokud si ji, obklopeni historickými památkami v centru Prahy, nechcete jen představovat, ale chcete ji spatřit, i když jen na fotografiích, zajděte si do Rudolfina. Výstava potrvá až do 4. června.
Radka Mačugová
Galerie Rudolfinum, 21. dubna 2010, 18.00
(30. 5. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2822
Zimmerman u nashvilleského jukeboxu
Bob Dylan koncertoval v pražské O2 AréněGabriela Romanová
( gabriela.romanova)
Chci se podělit o svůj pocit, který ve mně Dylanův koncert zanechal, a myslete si, co chcete, mám dojem, že jiným způsobem tvorba tohohle minnesotského písničkáře ani reflektovat nejde. Chci se zkrátka přidržet jeho stylu „vlezte mi všichni na záda, já mám něco na srdci a dávám o tom vědět.“
Devětašedesátiletý Robert Allen Zimmerman, jak zní jeho občanské jméno, v O2 Aréně zahrál výběr z hitů, které vznikly v šedesátých letech na počátku jeho kariéry a později v období, které bývá znalci označováno jako „elektrické“. Zazněla balada Lay Lady Lay, milostná Just Like a Woman i lehkomyslná Mr. Tambourine Man, bylo toho ještě mnohem víc, jenomže tu nejsem od toho, abych vypisovala celý playlist, to jste si měli přijít mistra poslechnout osobně. Navíc se to dočtete v každé jiné recenzi. Taky se ve všech píše, že byl tenhle starý mrzutý kocour v kovbojském klobouku nebývale vstřícný, veselý, sršel energií, přes pokročilou artrózu se pohyboval, jako by od minulých let o desetiletí omládl. To teda můžu potvrdit, Dylan byl pohybově spontánní a uvolněný, sálala z něj mladická veselost a evidentní radost z toho, co se děje na pódiu.
Jenomže právě z toho jsem já jako divák moc velkou radost neměla. A hned vám řeknu proč. Těšila jsem se totiž na toho zamlklého podivínského otravu s kytarou a foukací harmonikou nebo stojícího věčně u kláves jako tvrdé y, u něhož pro mě byl vždycky nejdůležitější text přednesený pokaždé jinak, umečený, chraplavý, dost často pro svůj akcent nesrozumitelný slovo od slova. (Vybavují se mi chvíle, kdy sedím doma u reproduktoru s textem na kolenou a usilovně se snažím rozpoznat ty čtené verše v proudu písně.) Dylanův koncert mi ale nabídl směsici rockovo-bluesovo-rock’n’rollové country parády, v níž se samotný projev zpěváka, kterého jsem si přišla poslechnout, bohužel dost často ztrácel. Většinu času hrál na klávesové varhany, foukačku pořádně provětral jenom sporadicky, na můj vkus velmi málo, třeba u jinak dost zdařilé Mr. Tambourine Man mi harmonika chyběla.
Celkově jsem prostě byla zklamaná z dojmu, který scéna vyvolávala – samostatné hudební těleso převálcovalo interpreta, jehož má pouze doprovázet. Jako kdyby si nějaký hillbilly singer stoupnul k nablýskanému jukeboxu a nemohl ho překřičet. Možná si říkáte, a co se dá v koncertní hale zvíci osmnácti tisíc míst zahrát jiného než strhující elektronickou šou? Inu, podívejte se na Dylanův koncert z šedesátého čtvrtého v NY Philharmonic Hall, kde za celou dobu nepotřebuje ke své produkci nikoho jiného než Joan Baez, akustickou kytaru a foukací harmoniku.
Já vím, od těch dob uplynulo mnoho vody a Dylan není žádný protestsongový prosťáček (za něhož se ostatně nikdy nepovažoval), od folkového písničkářství a country se odklonil už v sedmdesátých letech, navíc můžu být vlastně nadšená z jeho skvělé (nejen hudební) kondice, která slibuje další sledováníhodnou tvorbu. Přeci jen mi však neodbytně tane na mysli otázka: „Starý pane, není zase čas přivést to všechno zpět domů?“
Gabriela Romanová
Bob Dylan. O2 Arena, Praha, 11. června 2010. Pořádala agentura Live Nation.
(16. 6. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2823
Marná zeměměřiče snaha
Divadlo na Vinohradech se Kafkovi a jeho Zámku nepřiblížiloTereza Hýsková
( tereza.hyskova)
Převedení Kafky na divadelní prkna bývá hodnoceno jako odvážný krok nejspíš proto, že jeho díla se dramatizaci vzpírají jak svou formou, tak rozsahem. V tomto ohledu je Vedralův scénář řemeslně slušně odvedenou prací – jde o jakýsi výtah z Kafkova románu bez zbytečných zásahů, ale i invence. Značný prostor je tak ponechán režii. Musím bohužel konstatovat, že Natália Deáková svou šanci využít nedokázala. Sled románových obrazů na jevišti zcela postrádá kontinuitu, která by odpovídala ospalé a tísnivé atmosféře Kafkova díla, ba naopak svět vesnice v podzámčí se na Vinohradech jeví jako podivně roztříštěný. Postava zeměměřiče K. se zde stává pojítkem jednotlivých výjevů, a poněkud se tak rozplývá její původní podstata, totiž představovat cizí element v absurdním, nicméně zaběhnutém systému, jemuž všichni ostatní rozumí a náležitě v něm fungují.
Scénograficky je představení řešeno velmi nadějně. Pódium je obklopeno velkými projekčními plátny, která umožňují stínohru vhodnou pro vystižení nejistoty, taje a neproniknutelnosti podzámeckých poměrů. Velmi rušivě však působí časté a pomalé přesouvání těchto rekvizit. Zajímavým krokem je symbolické umístění úředníků na vyvýšená místa, naneštěstí monumentální kulisy (například obrovská pec) vypadají v kontextu hry nepatřičně. Kostýmy dodržují neutrální prvorepublikovou stylizaci a nikoho tak snad neurazí, ale ani nenadchnou. Inscenace se rozpadá také vinou zbytečně agresivní scénické hudby, jejíž užití zde nemá žádné opodstatnění – rozhodně nepředstavuje dokreslení atmosféry – zaznívá tehdy, když se na pódiu nic neděje, a ve zdánlivě zlomových momentech, snad aby i pomalejší diváci pochopili… Rovněž záznamy promluv zámeckých byrokratů znějí spíše tak, že na danou reprízu nedorazil zvukař, než jako hrozivé hlasy všudypřítomné neviditelné moci.
Výborným tahem mladé režisérky bylo obsazení Jiřího Dvořáka do hlavní role. Svým přiměřeně civilním projevem zvládá herec vyprofilovat postavu K. od počáteční lehké arogance a přezíravosti vůči vesničanům přes vzrůstající agresivitu až k závěrečné rezignaci. Dvořák je skvělý po pohybové stránce a neztrácí výraz ani v okamžicích, které zjevně nejsou součástí představení (jako při nutném vyhnutí se těžkopádně přesouvané kulise). Osobitý ráz dokázali vtisknout herci i vedlejším postavám, za zmínku stojí zejména Jana Stryková, Pavel Batěk, Jiří Plachý nebo Ladislav Frej. Otázkou zůstává, zda vyhraněnost vedlejších rolí není hře spíše na škodu. Pojetí některých postav je zcela nevhodné – například klaunské duo zeměměřičových pomocníků ani zdaleka neodpovídá Kafkově groteskně absurdní bratrské dvojici. Režijní pojetí vedlejších rolí netvoří žádnou ucelenou koncepci, a tak pouze K. zůstává jedinou vpravdě kafkovskou postavou.
Kromě hereckých výkonů však nemá představení téměř nic, co by mohlo publikum zaujmout. V posledních minutách hry se dokonce ztrácí jeden z nejdůležitějších monologů – řeč tajemníka Bürgela ke spícímu K. V souladu s tím, že Kafka svůj román nedokončil, je divákům ponechán dostatečný prostor k vlastnímu výkladu závěru. Reakce obecenstva dávaly tušit, že diváky nejvíce oslovuje K.-ovo marné střetávání se s úřady, ale pojetí hry samotné se nijak nepokouší ji aktualizovat ani určité momenty zvýraznit. Režisérka nepřišla s novou interpretací známého díla, neposkytla divákům nečekaný pohled, nevtiskla představení osobitý ráz a nedokázala bohužel udržet ani ten původní kafkovský. Při pomyslné cestě na Zámek uvízla stejně jako Kafkův hrdina v bludném kruhu podzámčí.
Tereza Hýsková
Zámek, Divadlo na Vinohradech, premiéra 8. 10. 2010.
Režie: Natália Deáková
Hrají: J. Dvořák, P. Batěk, I. Racek, D. Kolářová, J. Stryková ad.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 1 (45), 1.11. 2010.
(21. 10. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2830
Říjen ve znamení designu
Nikola Žbirková
( nikola.zbirkova)
Designblok je velká výstava designu, která se každoročně koná v Praze na několika místech. Tuto sezónu jsme se mohli kochat originalitou celkem na 40 pražských působištích, ale hlavní Superstudio se nacházelo v bývalém Paláci Elektrických podniků na Vltavské. Letošní rok se nesl ve znamení vody (Vltava), jež je spojením třech hlavních zón výstavy – Holešovic, Karlína a Starého Města. Několik pater Superstudia tvořila spousta místnůstek, kde jsme mohli zhlédnout téměř vše od nábytku přes módu, lampy, sedačky, šperky či vázy, až po záložky do knížek. Designblok věnuje prostor i začínajícím umělcům, vystavují zde školy jako např. ČVUT oboru Design a Architektura. Právě studenti designu ve svém mini studiu prezentovali Ateliér výtvarné tvorby Mariána Karla se zaměřením na průmyslový design. Mě samotnou nejvíce zaujala drátěná křesla od Jana Plecháče (viz foto), působící jakoby virtuálním dojmem. Pochází z nové kolekce nábytku s názvem Icons a jsou původně Plecháčovou diplomovou prací na Uměleckoprůmyslové škole v Praze.
Vystavovací místnosti byly uspořádány dokola a uprostřed byl prázdný prostor, odkud se dalo shlédnout na přehlídkové molo, a mít tak přehled o veškerém dění. I milovníci módy mohli zhlédnout hojný počet přehlídek. Zejména návrhářka Liběna Rochová zde sklidila úspěch a za svoji novou kolekci získala první místo Editors Awards.
Že se výstava stává stále populárnější, dokázal letošní rekord v počtu návštěvníků, kde se vystřídalo přes 38 000 lidí. A vy, kteří jste výstavu letos nestihli, nezoufejte. Za rok se zde zase sejdeme a věřím, že se opět bude na co dívat.
Nikola Žbirková
(23. 10. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2835
Nejen česká, nýbrž i světová premiéra
Nahoře ve dvoře, v knížectví otrantskémDarina Jíchová
( darina.jichova)
Otrantský zámek je považován za jeden z prvních gotických románů. Je plný napětí, podivných proroctví a nadpřirozených jevů. Krok za krokem se dějová linie blíže ke katastrofě, k naplnění onoho dávného proroctví a k odhalení strašlivého tajemství, které srazí na kolena zpupného knížete otrantského, a tak se koruna navrátí do rukou pravého vládce.
Herci se dokázali skutečně položit do svých rolí, divák jim věřil jejich nevinnost, prohnanost, jejich lásku, jejich zděšení i jejich víru a o celkový dojem nadpřirozena se starala sem tam se objevující Reminiscence. Odměnou jim byl téměř nekončící aplaus, mnoho gratulací a nemálo kladných recenzí.
V předmluvě vůbec prvního vydání Otrantského zámku autor uvádí, že čtenářova pozornost nepoleví ani na chvilku, téhož se povedlo dosáhnout i hercům! Diváci s očekáváním pozorovali scény odehrávající se na jevišti i mimo něj, ať už se jednalo o vášnivé rozepře, šermířské souboje nebo o něžné scény plné lásky. Nicméně kromě napětí se obecenstvo dočkalo i chvil plných smíchu a vtipu s jemnou dávkou ironie.
Otázkou zůstává, zda toto byl nečekaný, nebo naopak očekávaný úspěch. Lounští ochotníci se již v minulosti projevili jako kvalitní divadelníci, je tedy možné, že Kryptyjátr se stane novou generací úspěšných lounských divadelních herců? Nakročeno k tomu rozhodně mají. Další zastávkou na jejich cestě bude pražská premiéra. O tom, jestli si získají i náročná pražská srdce, se již brzy přesvědčíme. Svou scénu jim propůjčí Divadlo Na Prádle.
Darina Jíchová
Otrantský zámek, Vrchlického divadlo Louny, premiéra 2. 10. 2010.
Režie: Milena Nečesaná
Hrají: M. Mikulášek, P. J. Poncarová, D. Machill ad.
(23. 10. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2836
Shellac
Tomáš Pácalt
( tomas.pacalt)
Rád si pouštím desky kapel hned den potom, co jsem byl na jejich koncertě. Dává jim to o trochu jiný nádech. Slyšíte tam věci, které jste před tím neslyšeli. Pocit z hudby je silnější. Nejde jen o vzpomínku na ten koncert. Je v tom něco víc.
A teď. Doma. Poslouchám skladbu Prayer to God – otvírák z desky 1000 Hurts od kapely Shellac. A je to až hymnický. A je den po koncertě. A já si říkám: jo, Shellac joo. A vlastně teprve teď si uvědomuji, jak moc jsem si to užil. A uvědomuji si, že kapel je jak much, ale tohle jsou Shellac. Takhle zní jen Shellac.
Shellac hrají minimalistický noise rock, který se vyznačuje obrovskou syrovostí zvuku. Zvuku bez jakýchkoli příkras. Zvuku nervózního, ohlodaného až na veverčí kost. Zvuku, kde sekavé kytarové rify a nepravidelné rytmy bubnů jsou skvěle doplňovány sarkastickými texty. Navíc všechny čtyři desky znějí dost podobně. Svůj zvuk nikdy nehledali. Prostě ho měli. A ten zvuk, ten zvuk je výborný. Jasně, nikdy nic nového. To ale nevadí. Věci se mění, Shellac zní stále stejně.
Musím zmínit i jejich naprosto nekomerční přístup k tvoření muziky. Názor, že hudba by měla být především zábava a ne nástroj k vydělávání peněz. Desky vydávají na nekomerčním labelu Touch and go. Představte si: za osmnáct let jen čtyři desky. Hudba je zábava. Kapela, kterou zná téměř celý svět. Paráda. A tato paráda zavítala do Prahy.
10. 10. 2010 zhruba v deset hodin večer spustili Shellac v pražském klubu Futurum svůj nervní noise rock. Ze začátku působili po dlouhém turné hudebníci trochu otráveně a unaveně. To se během koncertu vytratilo. Zahráli všechny klasické „hitovky“ a asi šest úplně nových skladeb. Padly i vtipy o Australanech. Atmosféra a výsledný dojem? Obojí dopadlo skvěle.
A teď. Doma. Je den po koncertě. Poslouchám skladbu Watch Song – zavírák z desky 1000 Hurts. A říkám si: jo, Shellac joo.
Tomáš Pácalt
Shellac. Futurum music bar, Praha, 10. října 2010. Pořádali Silver-rocket.
(24. 10. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2842
Jednoprúdovka alebo dvojprúdovka?
Porozprávajme sa trochu v tichuKatarína Gecelovská
( katarina.gecelovska)
Amar a Luna tvoria v podstate bežný zabehaný pár – majú svoje milé aj nemilé zvyky (vešajú spolu prádlo, používajú naraz kúpeľňu), svoje starosti a problémy (Amar si rád vypije, už dlhší čas sa neúspešne pokúšajú o dieťa a obaja si so sebou nesú závažia z vojny)… Napriek tomu, že etapu šialenej zaľúbenosti majú už dávno za sebou, stále sú do seba veľmi zamilovaní a sú viac-menej šťastní. Amara však kvôli jeho ťažkostiam s alkoholom prepustia z práce a snaha nájsť zmysel života ho privedie do islamskej komunity a k radikálnej zmene jeho životného postoja. To sa však negatívne odrazí na jeho vzťahu s Lunou, pretože premenou prechádza len on sám, zatiaľ čo ona je stále taká istá.
O čom je teda vlastne tento film? O láske? O odcudzení? O následkoch vojny? O náboženstve? Alebo o hľadaní seba samého? Dotýka sa mnohých tém a mohlo by sa zdať, že v žiadnej z nich nezachádza hlbšie – že len načrtne, poodhalí a ide ďalej. Avšak nie je to tak, pretože napriek tomuto zdaniu neostáva na povrchu a vyvoláva veľa závažných otázok o zmysle života a smrti, o viere v boha (možno v dnešnom svete ešte veriť v nejakého boha? kde končí viera ako pozitívna súčasť ľudského života a začína sa fanatizmus?) a hlavne o láske (stačí len láska k tomu, aby dvaja ľudia boli spolu šťastní a aby spolu vôbec mohli ísť spoločnou cestou? nakoľko je vo vzťahu dôležité pozerať sa na svet tými istými očami?).
Film kladie veľa otázok, ale nedáva jednoznačné odpovede. Znepokojuje, naznačuje, ale nevedie k jedinému správnemu riešeniu či záveru a to z celkom jednoduchého dôvodu – pretože také neexistuje. Ani postavy nie sú čierne alebo biele - žiadne delenie na kladných a záporných hrdinov, žiadne moralizovanie. Už samotný názov naznačuje, že film nás nevedie do cieľa, ale ostáva na ceste a o to viac a dlhšie nám rezonuje v hlave po skončení záverečných titulkov.
Jazyk filmu je plný náznakov a ticha, keďže je ťažké hovoriť o láske, pocitoch a o tom, čo sa odohráva v duši človeka, bez toho, aby sme zachádzali ku gýču a všemožným klišé. Na ceste k nám prehovára najmä tichom, pohľadmi a tým, čo ostáva nevypovedané. Tichá sú tu neskutočne veľavýznamné. Vo filme je dosť málo rozhovorov a ešte ani v tých si toho postavy veľa nepovedia - o to viac však hovorí mlčanie a pohľady.
Treba spomenúť aj vynikajúci herecký výkon Zrinky Cvitešić v úlohe Luny, ktorej sa dokonale podarilo preniesť do mimiky, pohľadu a hlasu duševné rozpoloženie svojej postavy vo všetkých jeho odtieňoch. Okrem toho Zrinka oplýva priam dojímavou fyzickou krásou – vyžaruje z nej silné vnútorné svetlo, ktoré ju celú obaľuje a dodáva jej skoro až čarovný nádych. Oproti nej je Amar v podaní Leona Lučeva trochu nevýrazný, ale ako dvojica sú veľmi presvedčiví.
Luna rada sleduje svet cez kameru na mobilnom telefóne a možno sa tak snaží zachytiť a zvečniť krásu vecí a čaro okamihov. Približovaním kamery – pohľadom celkom zblízka – akoby pátra, z čoho sa skladajú jednotlivé chvíle. Rozoberá celok na časti, hľadajúc ich význam v rámci celého obrazu. Natočí si napríklad chrápajúceho Amara a veľkú pozornosť venuje tomu, ako sa v takejto intímnej chvíli správa a vyzerá jeho ucho. Áno, práve toto je jedna z najintímnejších scén filmu, pretože v každej jej sekunde je cítiť a dokonca počuť lásku, ktorá prehlušuje aj zvuk chrápania a dodáva mu celkom iné zafarbenie. Podobne ako Luna cez kameru na svojom mobile, bude možno aj divák rád sledovať svet cez kameru tohto neobyčajného filmu. Lebo každý detail je dôležitý. A v tomto filme obzvlášť. Kamera sa v jednotlivých scénach trpezlivo zameriava na detaily, pozoruje mimiku postáv a je viac statická ako dynamická. Nikam sa neponáhľa, ale ani nezaspáva na mieste. Čaká, kým scéna „dohovorí“, ale ani o chvíľu dlhšie. Neposkytne nám už čas na trávenie. A keď nabehnú záverečné titulky, sme obrazne povedané takí plní, že sa doslovne nevládzeme zdvihnúť z kresla a opustiť sálu. A film už vôbec nie.
Katarína Gecelovská
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 1 (45), 1.11. 2010.
(24. 10. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2843
Co s pátečním odpolednem?
Vyberte si kino!Klára Rynešová
( klara.rynesova)
Co podniknout o volném pátečním odpoledni na začátku semestru, kdy po vás nikdo zatím nic nechce? Nebo si to aspoň jako vyjukaný prvák myslíte.
Dobrou volbou by byla kavárna nebo nějaká útulná čajovna, ale já osobně bych preferovala kino. V kině se nemůžete opařit kafem, s nikým se nepohádáte a můžete dvě hodinky jen pohodlně sedět ve vypolstrovaných sedačkách a „tupě“ zírat na stříbrné plátno. Což se vám většinou nikde jinde nepoštěstí. V posluchárně jsou sedačky tvrdé a tupý výraz není poněkud žádoucí, doma vás zaúkolují jedna dvě a v parku na lavičce je teďka docela frišno. Proto je právě teď kino tou nejlepší volbou. Ale na co vlastně jít? V dnešní době, kdy jde každý měsíc do distribuce tolik filmových novinek, není snadné vybrat to pravé ořechové, co by se hodilo k našemu volnému pátečnímu odpoledni. Určitě nechceme prvoplánovou teenagerskou komedii, ani slaboduchý „akčňák“, natož krvavý samoúčelný horor. A tak se nám výběr velice rapidně zúží. Proto se nám příhodně nabízí nový film Juraje Herze, který nám osvětluje nedávnou historii naší země ve zcela nové perspektivě.
Příběh je zasazen do doby druhé světové války a následného násilného odsunu Němců z Čech. Hlavním hrdinou je Němec August Habermann (Mark Waschke), místní majitel mlýna a pily, který by se dal charakterizovat celou řadou kladných adjektiv. V době, kdy se nedá nikomu věřit a kdy málokdo jedná přímě, je Habermann se svým přítelem Březinou (Karel Roden) světlou výjimkou. Oba jsou povzneseni nad dobové události a jejich starosti se většinou vztahují k bezproblémovému chodu mlýna. Proto, když do města přijedou němečtí esesáci, snaží se zde Habermann zachovat jakési status quo. Také proto kryje záškodnickou protiněmeckou činnost svých českých zaměstnanců a staví se proti jejich perzekuci. Když ale dojde k nehodě, při níž jsou zastřeleni dva němečtí vojáci, povolává ho sturmbannführer Koslowski (Ben Becker) k odpovědnosti. Staví ho před volbu, která jeho život po válce zpečetí. Díky incidentu, se kterým nemá nic společného se stane cílem českého lynčujícího davu, který prahne po jeho majetku. Poslední Habermannova zoufalá snaha o záchranu manželky (Hannah Herzsprung) je paradoxně úspěšná. Poslední záběr, kdy jeho žena stojí ve vlaku odjíždějícím do Německa, je zosobněním všech možných protikladů. Ona, původem židovka, přesto pokřtěná a vychovaná jako křesťanka, Češka, manželka Němce, odjíždí jako nenáviděná „Němka“.
Juraj Herz opět předvedl perfektní režisérské vedení. Podařilo se mu dokonale vykreslit lidské charaktery, které byly ve většině případů, bez ohledu na národnost, značně pokřivené. Důkazem jsou skvělé výkony herců, především Karla Rodena a Marka Waschkeho. Syrovou atmosféru Herz dokreslil dokonalými a precizně vystavěnými záběry. Kamera (Alexander Šurkala) zaměřená na detaily umocnila celkový dojem z filmu. Třešničkou na dortu byla samozřejmě citlivě vybraná hudba (Ilja Cmíral), která vše výstižně podbarvila. Habermannův mlýn je velice emocionálně silný a realisticky vylíčený film, který čerpá z naší nedávné minulosti a ukazuje nám, že nic není jen černobílé. Nic jako dobří Češi a zlí Němci neexistuje. Existují jen lidé, a to dobří a zlí.
Film je, podle mého názoru, hereckým a režisérským koncertem, který si nemůžete nechat ujít. Proto hned příští pátek vyrazte do kina a vychutnejte si nevšední filmový zážitek v pohodlí vašeho oblíbeného kina.
Klára Rynešová
Habermannův mlýn (Česko / Německo / Rakousko, 2010, 104 min)
Režie: Juraj Herz
Hrají: Mark Waschke, Hannah Herzsprung, Karel Roden, Franziska Weisz
(24. 10. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2859
Igelitový padouch po národním
I Národní divadlo má konečně svou ŽebráckouKlára Zindulková
( klara.zindulkova)
Děj Brechtovy hry se točí kolem legendárního padoucha a elegantního svůdníka Mackie Messera (v podání Vojtěcha Dyka), Jonathana Peachuma, žebráka z profese, a jeho dcerušky Polly, jež si proti tatíčkově vůli vezme Mackieho za manžela. Manželé Peachumovi vidí jedinou záchranu své ratolesti v předání padoucha světskému právu, a tak vynaloží veškeré úsilí na jeho dopadení. Mackie je sice donucen uprchnout, ale to mu nebrání holdovat dál všem svým radovánkám, zvláště pravidelným návštěvám nevěstince, jehož obyvatelky ho svorně zbožňují. Tolik k orientaci v ději, ale vraťme se ke konkrétnímu nastudování.
Nutno uznat, že vulgarismy ve spojení s téměř operním hlasem ženských postav fungují zajímavě a nečekaně. Písní je tu dost a (dokresleny živou hudbou ladící ke stylu představení) jsou výrazným oživením děje. Díky pěveckému talentu hlavních herců by se i hezky poslouchaly… nebýt překladu. Snaha Jana Tošovského „aktualizovat a odlehčit“ je zřejmá, výsledek je však po technické stránce výrazně nešťastný. Slovník nás už nemůže překvapit („Někdy se ale člověk přece nas**e a řekne: Co si, k***a, myslíš, frajere?“), ale to, jak dokázal překladatel napěchovat ryze česká slova do ryze nečeského, jazzového rytmu Kurta Weilla, prostě za uši tahá. Škoda, při troše respektu k možnostem češtiny to bývalo nemuselo dopadnout špatně, neboť hudba je skutečně dobrá.
Dialogy a písně jsou však jen jednou ze složek představení, a tak nelze pouze kritizovat. Scéna a kostýmy spolu dobře korespondují a zde snaha o aktualizační posun celé hry nevychází naprázdno. Domácnosti Peachumových vévodí popelnice a skladiště žebráckých kostýmů připomínající vietnamskou tržnici. Zatímco žebrákova manželka je oblečena do geniální kombinace červených lodiček, špatně padnoucích kalhot a otřesného fialového svetru, Mackie Messer je oděn vždy bezchybně v bělostnou košili, sako a cylindr. Jeho novomanželka Polly polovinou hry propluje ve svatebních šatech a střídajícím se stylovým kostýmům Mackieho ochranky nelze vytknout vskutku nic.
Po první polovině je divák zvědav, zda se všechny rozporuplné jevy nějak spojí a zapadnou do smysluplného celku, nebo bude představení pokračovat v lehce rozpačitém duchu. Nestane se ani jedno. Druhá polovina hry nasadí ráz absurdního dramatu s postmoderními prvky a nabere druhý dech. Za zdařilé považuji provázání jeviště s reálným prostorem divadla – nemá-li vězeňský dozorce po ruce druhou židli, vypůjčí si ji na chvíli od nápovědy, dobře poslouží i metronom, jejž může orchestr chvíli postrádat a který skvěle navodí napjatou atmosféru před popravou hlavního hrdiny, kterého ke konci hry zatknou. Že onen zatčený je Mackie, rozpoznáme až po chvíli - podivná kukla, kterou přinesou dozorci, se mu totiž zpočátku příliš nepodobá. Dopadení a ponížení geniálního lumpa je pojato svérázně - polonahý je zabalen do potravinové fólie, takže může stěží s dozorci komunikovat. Jeho diplomatické schopnosti se ale nezapřou ani v této potupné pozici, a když před něj jeden z nich položí mikrofon, vystřihne zabalený igelitový chumel parádní píseň (vážně bez playbacku!), při které obecenstvo nestačí žasnout.
Chcete-li konečný verdikt, vězte, že v jednotlivostech je hra zajímavá, nápaditá a odvážná. Ale ten překlad jim neodpustím!
Klára Zindulková
Bertolt Brecht, Kurt Weill: Žebrácká opera. Národní divadlo, Praha.
Režie: I. Rajmont, Hrají: V. Dyk, J. Novotný, E. Salzmannová, A. Talacková
Premiéra: 10. 12. 2009
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 1 (45), 1.11. 2010.
(24. 10. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2862
Zpívající muži v černém
Zuzana Komrsková
( hana.hudeckova)
Skupina 4TET, neboli David Uličník + Jiří Korn + Jiří Škorpík + Dušan Kollár, představuje jedno z mála českých vokálních uskupení, které je známé široké veřejnosti a které se těší poměrně velké popularitě. Důvody vyplynou po zhlédnutí jediného vystoupení – jsou fenomenální od prvního tónu. Skupina vznikla z iniciativy Jiřího Korna v roce 2002 v souvislosti s jeho připravovaným tanečním vystoupením. Poté účinkovala v televizních zábavních pořadech, vlastní koncert uspořádala až za tři roky. Jeho úspěch odstartoval vlnu dalších vystoupení nejen v České republice, ale i v Německu. Do dnešního dne vydal 4TET tři desky, poslední před dvěma lety.
Výše jmenovaní pánové pojímají koncerty netradičně - převlékají se přímo na pódiu, mluví s diváky, navzájem se pomlouvají. Předmětem jedné rozepře byla výška zpěváků... Aby nebyl nikdo nejvyšší, postavili se všichni kromě nejvyššího na stoličky, a tak zpívali píseň Já to tady vedu. Spor o nejlepšího zpěváka, který se humorně táhl koncertem, vyvrcholil v jedné ze skladeb: každý zazpíval jednu sloku, přičemž ostatní se ho pokoušeli přehlušit.
Během koncertu zazněly české i anglické skladby, nejprve pomalejší (Prstýnek), ve druhé polovině koncertu rychlejší (Hotel Ritz). Kromě společných skladeb zazněly za klavírního doprovodu J. Škorpíka i sólové, zařazené do programu kvůli odpočinku, neboť koncert neměl přestávku. Nutno podotknout, že 4TET zpíval i bez mikrofonů. Výše jmenovaný multiinstrumentalista sklidil velký aplaus, sám se doprovázel na piano, zpíval a tleskal s publikem do rytmu.
Dvouhodinový koncert byl zážitkem, na nějž se nezapomíná. Nezvyklé harmonie a textové úpravy známých skladeb (Holubí dům, Robinson, Je jaká je) poutaly pozornost hudebních znalců i laiků po celý večer. Po doznění poslední skladby si publikum, částečně stojící u vchodu, vyžádalo ještě dva přídavky. Tóny Lady Carneval se 4TET definitivně rozloučil.
Zuzana Komrsková
(25. 10. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2866
Že já kráva se nechala ochočit!
Obří leporelo vtipně a netradičně!Hana Voralová
( hana.voralova)
Jednou z těchto výstav byla i netradiční instalace obřího leporela Dějiny udatného českého národa Lucie Seifertové. Leporelo je nejdelší knihou na světě a za svoji unikátnost získalo již několik cen (Magnesia Litera za nejlepší dětskou knihu, Zlatá stuha za nejlepší literaturu faktu pro děti a Zlatá pečeť za nejlepší polygrafický výtvor roku).
Jak převyprávět historii těm nejmenším a přitom si udržet jejich pozornost? Lucie Seifertová přišla s opravdu kuriózním řešením. Vytvořila obří lepenkové tabule ve stylu leporelových skládanek, na které rozprostřela obrovské množství komiksových bublin doplněných stručným komentářem s vtipnými ilustracemi. Dokázala tak poutavým a především stručným způsobem shrnout dějiny českých zemí od doby kamenné až po osvícenství s kontextem dějin světových. K jednotlivým obdobím je navíc vždy připojen stručný přehled o dané společnosti, náboženství, umění, módě nebo architektuře. Ačkoli to všechno může znít trochu otřepaně a fádně, výstava taková opravdu není. V době kamenné si mamuti stěžují na rychlé oteplování, krávy zase na proces domestikace: „Že já kráva se nechala ochočit!“. Císař Rudolf nechápe svůj portrét vytvořený mistrem Arcimboldem: „Chtěl jste tím říct, že jsem k sežrání, nebo že mám místo mozku meloun a tělo jako tykev?“. Golem zase svého rabiho prosí o Golemici. Pokud se tedy chcete podívat na netradiční výstavu, neváhejte a naplánujte si výlet do Havlíčkova Brodu.
Hana Voralová
Muzeum Vysočiny Havlíčkův Brod, 19. 10. 2010 - 11. 11. 2010.
Podzimní knižní veletrh 2010
zdroj: topzine.cz
(umění, 25. 10. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2869
Tváří v tvář modernímu umění
Od Moneta po WarholaKateřina Frontzová
( katerina.frontzova)
Muzeum umění ve Vídni zapůjčilo pražské Národní galerii část jedné z nejvýznamnějších evropských sbírek manželů Batlinerových. Máme tak výjimečnou příležitost prohlédnout si impresionistické Jezero s lekníny Clauda Moneta a pokračovat dál po proudu času přes německý expresionismus a ruský suprematismus v čele s Kazimirem Malevičem, až dojdeme k poválečné evropské a americké produkci.
V předsálí si všimněte nejen časové osy, ale nakoukněte i za ni. Můžete zde prolistovat katalogy stěžejních uměleckých směrů a několik monografií. Za pozornost jistě stojí Pedagogický náčrtník Paula Klee. Otevřete-li monografii Yvese Kleina, narazíte na úvod Jindřicha Chalupeckého, který začíná slovy: „Je to ještě výtvarné umění?“ Odpovědět už si musí každý sám a tato výstava je pro to ideální příležitostí. Možná vám zhlédnutí výstavy naznačí, jak se dívat na moderní umění. Některá díla vyžadují vaši spolupráci. Požitek z obrazu se totiž dostaví až s odstupem – nikoli časovým, nýbrž prostorovým.
Popisky k jednotlivým obrazům vás poučí o uměleckých postupech. Například Max Ernst vynalezl frotáž, jež spočívá v kladení silných vrstev barvy na plátno. Ty jsou posléze seškrabávány, čímž se dosáhne výsledných stop na podkladu (viz Květy na žlutém pozadí). Yves Klein přišel s originální antropometrií – model se vyválí v barvě, poté obtiskne své tělo na plátno a je hotovo.
Ze současné tvorby stojí za zmínku Robert Longo, jehož kresba uhlem dosahuje takové plasticity a hloubky obrazu, že ji jen stěží rozeznáte od fotografie.
Výstava zlomku sbírky sice podá výstižný přehled všech –ismů, u žádného směru se ale déle nezdrží. Má to výhodu, že se nepřejíte, namlsat se však už musíte někde jinde.
Kateřina Frontzová
Monet – Warhol, Veletržní palác, Praha, 13. 10. 2010 – 7. 1. 2010.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 2 (46), 15.12. 2010.
(12. 11. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2892
Ivan Štrpka ve Fra
Autorské čteníKristýna Baštová
( kristyna.bastova)
Literární kavárna Fra pořádá ve spolupráci s Literárnym informačným centrom každé dva měsíce autorské čtení slovenských autorů. V úterý 19. října se představil básník, prozaik, textař, překladatel a člen básnické skupiny Osamelí bežci Ivan Štrpka. Původně s ním měla vystoupit i básnířka a prozaička Jana Beňová, která však onemocněla, takže se večera nemohla zúčastnit. Atmosféra byla téměř dokonalá – sychravý večer venku, uvnitř přítmí se spoustou svíček, tlumenou hudbou a počtem lidí tak akorát. Ivan Štrpka seděl u stolu společně s básníkem Petrem Králem. Nejdřív zarecitoval dvě elegie ze sbírky Tichá ruka, později několik drobnějších básní ze své poslední sbírky Veľký dych: Psychopolis, tenký ľad. Z elegií na mě dýchlo Appollinairovo Pásmo a beatnická poetika Václava Hraběte. Motiv hranice, její nepřekročitelnosti, vzdalování a přibližování. Báseň jako výpověď skrývající jak metafyzický rozměr, tak nepřímý morální apel. Ironie, sarkasmus. V druhé části čtení pak velmi výrazně dominoval motiv města (podobný tomu kainarovskému). A celkově jsem hodně vnímala téma snahy vyjádřit myšlenku, podstatu (tedy cosi nevyjádřitelného) pomocí slov co nejdokonaleji, a zároveň tematizaci neúspěchů v tomto snažení. Ne nadarmo Ivan Štrpka na otázku Petra Borkovce, jednoho z pořadatelů večera, zdali má nějaký vzor mezi českými spisovateli, odpověděl, že je jím například Holan…
Já seděla tak, že jsem z oken viděla ven na ulici. Zahlédla jsem spoustu procházejících postav a stínů a všichni nahlíželi do ticha, kterým zněla poezie.
Kristýna Baštová
První čtení nového cyklu "Slovenská próza a poezie", Café Fra, 19. 10. 2010
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 1 (45), 1.11. 2010.
(14. 11. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2897
Dvě Henryho výročí
V centru DOX se od listopadu vše točí kolem odkazu Jindřicha ChalupeckéhoMartina Kaushiková a Šimon Slavík
( martina.kaushikova)
Nejedná se ovšem o kurátorský výběr, jak bylo původně zamýšleno, ale o výběr autorský. Každý vystavující umělec dostal prostor vytvořit buď nové dílo, nebo prezentovat svou starší tvorbu. Ján Mančuška se výstavy zúčastnit nechtěl a Jiří Příhoda svou instalaci pojal jako umělé stěny vytvořené pro umístění děl jiných umělců. Ve skutečnosti tedy v hale v přízemí centra DOX nalezneme osmnáct vystavujících. O patro výš pak prezentuje pět finalistů své projekty, které vytvořili speciálně pro mezinárodní porotu, jež jejich práce vyhodnotí a 23. listopadu vyhlásí vítěze 21. ročníku CJCH. Součástí expozice je i Chalupeckého „archiv“, který připravili Tomáš Pospiszyl a Petr Babák.
V roce 1990, po Chalupeckého smrti, přivedli pánové Václav Havel, Theodor Pištěk a Jiří Kolář k životu myšlenku odměnit současné umělce. Cenu obdrželi např. Skála, Gabriel, Nikl, Černý nebo Pěchouček. Ocenění se uděluje výtvarníkům do 35 let, odměnou je padesát tisíc korun na další umělecký rozvoj, šestitýdenní stipendijní pobyt v New Yorku a sto tisíc korun na realizaci projektu během následujícího roku.
Letošními finalisty jsou: dvojice David Böhm a Jiří Franta, kteří byli ve finále již loni, Jakub Matuška aka Masker, Alice Nikitinová, Vasil Artamonov a Alexey Klyuykov a konečně Václav Magid.
Böhm s Frantou vytvořili koncept s několika videoinstalacemi, na nichž jsou zachyceny netradiční způsoby malby, a také instalovali reálný zvon, který během zvonění maluje obrazce svým pohybem ze strany na stranu. Pokračují tak ve vysoké kvalitě, kterou jejich práce už několik let vykazují.
Matuška je street artista a tomu podřídil i svůj projekt. Zachytil ovšem posun současných writerů, kteří umění vystudovali, ode zdi ulice na plátna galerie. Protíná se tak kultura undergroundová s kulturou oficiální a vytváří nepříliš hluboký, ale líbivý zážitek.
Nikitinová představuje sérii obrazů doplněnou o jednoduché objekty – pár polovin pneumatik vyčnívajících ze země a kus roury trčící ze zdi. Stejně minimalistické, ale velmi zdařilé jsou její obrazy – jednoduché linie, základní barvy – které vracejí malbu jako takovou do bojů o CJCH.
Dvojice Artamonov s Klyuykovem navezla do DOXu staré a léta nepoužívané dřevěné formy na odlévání velkých strojů, které objevila v kladenské Poldovce. Už tak dost fantaskní barevné objekty pak doplnili o video a nástěnnou malbu, až vznikla sugestivní postapokalyptická krajina, která by mohla aspirovat na vítězství.
Poslední instalací je konceptuální projekt Václava Magida, který je nejkomplikovanější, co se týče recepce, ale mohl by být rovněž silným aspirantem na vítězství, zvláště víme-li, že se o CJCH už léta říká, že dává přednost konceptuálnímu umění. Jeho expozice sestává ze čtyř textů, které popisují postavení umělce, formování jeho tvorby a vlivu okolí.
Oproti výstavě letošních finalistů je expozice dosavadních laureátů poněkud chaotičtější, ale podává výborný obrázek o změnách v umění za posledních dvacet let. Díla zejména „starších“ laureátů rychle stárnou, a tak i zde zaujmou spíše práce mladších – Černický vystavil starou nádražní tabuli, na níž běží zásadní sdělení, sympatický a nenápadný text Jiřího Skály nebo instalace Evy Koťátkové.
Největší pozornost na sebe ale bohužel strhává nejhorší objekt celé výstavy. Vlastně jsou dva – jak obří červená otáčející se lebka na střeše, tak laminátová scénka přepadení zahrnující několik rozstřílených těl a vyhřeznutých vnitřností vůbec nefungují a nejsou ani originální. Možná tak kdyby autorovi bylo dvacet let. Ale provokatér David Černý už zapomněl, jak dělat umění.
Martina Kaushiková a Šimon Slavík
Cena Jindřicha Chalupeckého 2010, DOX, Praha, 4. 11. 2010 – 17. 1. 2011.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 2 (46), 15.12. 2010.
(14. 11. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2901
Klekni a pokloň se!
Heavymetalová blaženost v PrazeTomáš Pácalt
( tomas.pacalt)
Tu větu jsem chtěl vždycky použít… K heavymetalovým Shrinebuilder, kteří zahrají 16. 11. v pražském Futuru, sedí jako k pirátovi rum. Takže kleknout, poklonit se – toto jsou Shrinebuilder.
Shrinebuilder je nová superkapela. Heavymetalový projekt velkých jmen jako jsou Scott Kelly (Neurosis), Scott „Wino“ Weinrich (Obsessed, Saint Vitus), Al Cisneros (Sleep, Om), Dale Driver (Melvins). V roce 2009 nahráli LP a teď jedou koncertní šňůru. A je to to nejlepší, co z tohoto tvrdého žánru u nás bude.
Nevěřím superkapelám. Nevěřím míchaným nápojům a kočkopsům. Ale deska Shrinebuilder je veskrze konzistentní. Do pěti podmanivých osmiminutových písní vložil každý z velkých hudebníků svůj díl. A jako celek to sedí. Tvrdost Neurosis, bluesová californským sluncem nasátá Winova kytara, meditativnost basy z Om, přímočarost bubnů Melvins.
Stalker ve stejnojmenném filmu od Tarkovského říká: „Vezměme hudbu. Ta je spojena s realitou méně než co jiného… A přesto jakoby nějakým zázrakem proniká až do duše. Co v nás rezonuje odpověď na šum převedený k harmonii a dělá z něho zdroj té největší blaženosti, jež nás ohromuje? K čemu to všechno je? A hlavně, kdo to potřebuje? Odpovíte: ‚Nikdo. Nemá to důvod.‘ Ne. Nemyslím. Nakonec všechno má nějaký smysl. Smysl a příčinu.“
Smysl v hudbě samé a ještě víc. Čtyři lidé, kteří se téměř celý život věnují hudbě. Už dávno našli svůj zvuk. Svůj osobitý projev, který dotáhli k dokonalosti. Tak tihle chlápci se sešli a stvořili něco zatraceně dobrého a mimořádného. Klekám a pokláním se, tohle je totiž heavy metal! Tak trochu jiná hudební blaženost. V úterý zahrají v Praze. Půjdu a podívám se.
Tomáš Pácalt
Shrinebuilder. Futurum music bar, Praha, 16. listopad 2010. Pořádají Silver-rocket.
.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 2 (46), 15.12. 2010.
(14. 11. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2905
Neposlušnost se trestá smrtí!
Nový film Ondřeje Trojana - baví i mrazíKlára Rynešová
( klara.rynesova)
Mládí, revolta, provokace. To vše reprezentují ve filmu Občanský průkaz čtyři vlasatí frajeři: Petr alias Žába (Libor Kovář), Venca Popelka (Matouš Vrba), génius Míťa (Jan Vlček) a básník Aleš (Jakub Šárka). Tyhle hošani prostě nechtějí být omezováni nikým a ničím. Těžké, v období normalizace, ale nikoli nemožné. Bouří se proti rodičům, proti policajtům, zkrátka proti všem. Poslouchají rock (západní!), mají vítr ve vlasech a v občance natrženou stránku číslo patnáct, což v místních kuloárech znamená, že nesouhlasí se socialistickým zřízením republiky. Myslíte, že to chtělo odvahu? Určitě! Obzvláště v době, kdy práskači byli na každém rohu a nikomu se nedalo věřit (že jo, Daňku).
Příběh nám mapuje období dospívání těchto čtyř provokatérů. A nejen nich. Také život jejich rodin, přátel a kantorů. Začíná v době, kdy dostanou občanku. Doklad, který rozhoduje o jejich bytí a nebytí v tehdejším socialistickém státě. Líčí a vykresluje krutost a nevypočitatelnost režimu a zároveň ukazuje bezstarostnost a odvahu mládí. Vše vrcholí v období, kdy Petrovi, který je vypravěčem celého příběhu, a jeho kamarádům hrozí vojna, na kterou zoufale nechtějí. A tak dělají všechno pro to, aby byli zachráněni takzvanou modrou knížkou. Tlak režimu a hrozba vojny je tak silná, že se dopouštějí věcí, které mohou výrazně změnit jejich životy. A v nejednom případě je i změní. Tlak režimu je tak silný, že nikdo nemá bohužel šanci uniknout.
Režisér Ondřej Trojan (např. Želary) nám spolu se scénáristou Petrem Jarchovským (Pupendo, Pelíšky) namíchal perfektní hořkosladký filmový guláš, který spořádáte (i přes výrazně dlouhou stopáž) jedním hltem. Film byl realizován podle knižní předlohy Petra Šabacha, což většinou evokuje skvělou zábavu. Z jeho tvorby, která byla převedena na filmové plátno, jsou Pelíšky (knižně Hovno hoří) příkladem za všechny. Občanský průkaz je okořeněn perfektní a s citem vybranou hudbou (například průvodní píseň Boba Dylana Most of the time nebo písně kapel Black Sabbath, Sweet a Led Zeppelin), kterou tehdy opravdu všichni rebelové poslouchali. Výkony herců, respektive neherců (Kovář, Vrba, Šárka a Vlček) jsou skvělé a stoprocentně přirozené. Stejně tak výkony profesionálů, především Martina Myšičky (otec Petra), který byl naprosto brilantní a Ani Geislerové (matka Petra), která – ač v netypické roli – opět nezklamala.
Film mě zcela nadchnul. Přesto jsem si z kina odnášela rozporuplné pocity. Na jedné straně mě provázel povznášející pocit mládí, energie a dobré nálady, na straně druhé plíživý dojem strachu a úzkosti. To vše bylo zřejmě způsobeno tím, že ač je film vtipný a svižný, drží si jisté dramatické, až mrazivé napětí. Scény čišící pohodou najednou přetne tvrdá realita symbolizovaná ve většině případů Veřejnou bezpečností. Nevinná zábava je nepřiměřeně trestána, vše může být použito proti vám a každý vás může kdykoli zradit. Trojan ve svém filmu velmi sugestivně, ale nenásilně vylíčil dobu, která je mi už poněkud vzdálená, ale nikoli neznámá. Myslím, že by si lidé měli tuto dobu – dobu represí, dobu perzekuce, dobu normalizace a jiných hrůz – připomínat. Připomínat proto, že v některých zemích tato doba neskončila, a tudíž není záležitostí minulosti, což bychom měli mít stále na paměti.
Klára Rynešová
Občanský průkaz (ČR, 2010, 137 min.)
Režie: Ondřej Trojan
Hrají: Libor Kovář, Matouš Vrba, Jan Vlček, Jakub Šárka, Aňa Geislerová, Martin Myšička.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 3 (47), 2.3. 2011.
(14. 11. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2909
Vy jste událost!
Bude Spílání publiku šokující událostí i v roce 2010?Tereza Hýsková
( tereza.hyskova)
Spílání publiku způsobilo při svém prvním uvedení v roce 1966 jeden z největších skandálů v historii divadla. Že bude text po více než padesáti letech fungovat stejně, nemohl nikdo očekávat. Zdá se, že to ani nebylo Pařízkovým záměrem. Jeho představení zaráží od začátku velmi ambivalentním charakterem. Herci nevystupují jako herci, nýbrž jako mluvčí. Čím víc ale publikum přesvědčují, že dnes nic nehrají, tím více si divák uvědomuje, že se na jevišti jedná o čistou fikci. Handke hrou vyzýval k otevřené konfrontaci a přímé účasti obecenstva – čtyři Mluvčí vyčítají divákům pasivitu a apelují na ně, že jsou dnes večer hlavní událostí. Přesto v samotném představení není pro diváckou aktivitu žádný prostor. Závěrečné spílání se míjí účinkem – nadávky mají asi stejný výsledek, jako když "Mluvčí 4" hrách na stěnu hází – publikum zuřivě aplauduje. Efekt spílání navíc herci boří gestem „Come together“, rozbíjením kulis a popíjením lahváčů s přítomnými zájemci. Celá hra tak popírá sama sebe.
Nabízí nám Divadlo Komedie Pařízkův velký přešlap, nebo pokus vložit nový (ne)smysl do staré hry? Snahu o aktuální výpovědní hodnotu naznačuje i přídavek letopočtu 2010 k názvu. Pařízek možná následuje Handkeho po svém, skutečně „nastavuje zrcadlo“ – můžeme se ptát, co by nás dnes ještě mohlo šokovat. Bylo by vůbec něco takového, když to není nahý herec v hledišti nebo nadávka z očí do očí? Funguje ještě provokace uměním?
Z Komedie odchází divák zmaten, ale nikoli nedotčen – návrat Handkeho na jeviště není zbytečný.
Tereza Hýsková
Spílání publiku 2010, Divadlo Komedie, Praha. Premiéra 10. 9. 2010.
Režie: Dušan D. Pařízek
(ne)Hrají: M. Finger, M. Pechlát, G. Míčová, S. Majer
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 2 (46), 15.12. 2010.
(14. 11. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2910
V džezovej extáze
Pastva pre uši, dušu, aj očiKatarína Gecelovská
( katarina.gecelovska)
Rudy Linka – rodák z Prahy žijúci v USA – sa so svojím triom postaral o nezabudnuteľný hudobný zážitok. Ich príjemný, pohodový džez (rozhodne však nie jednotvárny) rozozvučal Veľkú sálu a svojím oduševnením a absolútnym ponorom do hudby vtiahli poslucháčov natoľko, že hudobné nástroje neboli jediným, čo sa v ten večer rozohralo. Rudy Linka predviedol na svojej gitare priam virtuózny výkon. Jeho rýchle a časté striedanie akordov pripomínalo hru na klavír, takže vyvolával fascinujúci dojem, ako keby sa jednou rukou dotýkal klavíra a druhou gitary. Hral ako obvykle v pre neho typickom kŕči – podivnom neprirodzene pôsobiacom ohnutom postoji, ktorý na prvý pohľad vyzerá trochu komicky, ale neskôr si Linkovo vystúpenie bez neho už ani nedokážete predstaviť. Tento kŕč je totižto prejavom extrémneho sústredenia a úplného odovzdania sa hudbe, ktorá je taká mocná a podmanivá, že umelec pri jej prežívaní nekontroluje svoje telo bežným spôsobom, ale dostáva sa akoby niekam mimo neho, no pritom je týmto tragikomickým spôsobom stále v ňom. Tento stav priam až akejsi extázy je doprevádzaný silnými mimickými prejavmi, ktoré miestami pôsobia ako grimasy, miestami ako úsmev, no stále je z nich očividná nesmierna radosť z hudby. Na Linkovi vidno, že ho to baví. A počuť to o to viac.
No on prirodzene nie je jediným členom tria, hoci tvorí jeho jedinečnú podstatu. Na bicie si zahral Heyden Hawkins a na kontrabas Joe Michales. Hawkins bicie dokonale ovládal, no vo svojom silnom sústredení pôsobil veľmi napäto a strnulo, až človek nadobudol pocit, že pri hre premýšľa na plné obrátky a že doslova hrá mozgom. Aj na jeho na pohľad chladnom prejave však bolo čosi uchvacujúce. Michales si zasa hral nikým a ničím nerušený vo svojom vlastnom svete – uvoľnenom a pohodovom.
Celý koncert doprevádzali vtipné historky Rudyho Linku, ktorý okrem mimoriadneho hudobného nadania oplýva aj sviežim rozprávačským talentom.
KATARÍNA GECELOVSKÁ
Koncert Rudy Linka Trio, Městská knihovna, 3.11.2010
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 2 (46), 15.12. 2010.
(15. 11. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2912
LGBTIQ za kamerou i před ní
XI. ročník queer filmového festivalu MezipatraPetr Nagy
( petr.nagy)
Něžné fikce (Tender Fictions; USA, 1995, 58 min., r. Barbara Hammer)
Součástí programu byla i „Pocta Barbaře Hammer“ – americké režisérce považované za jednu z průkopnic queer filmu. Dokument Něžné fikce je jejím filmovým autoportrétem, mapujícím hrubé obrysy autorčina života i tvorby. Pestrá mozaika archivních záběrů, dobových fotografií a citací z klíčových feministických textů sice disponuje nezanedbatelnou výpovědní hodnotou, přesahující rozměry pouhé autobiografie, ovšem její recepci velmi znesnadňuje samotná forma dotyčného snímku. Režisérka totiž záměrně upouští od přítomnosti jakékoliv dějové linie, neřídí se chronologií a mění hlasy i styly vyprávění – výsledkem je obtížně stravitelný experimentální film, jehož diváckou náročnost vyvažuje vlastní obsah jen částečně (jak dokazuje předčasný odchod některých návštěvníků projekce).
Go-go kluci a kočky odvedle
Jeden ze tří bloků soutěžních krátkometrážních snímků, který v tomto případě tvořila pětice filmů rozdílné stopáže.
Hokejistka (The Girl Bunnies. Hockey.; Kanada, 2010, 6 min., r. Françoise Doherty) – poněkud infantilní animovaná hříčka o plyšových zaječích hokejistkách, z níž divákům utkvěl v paměti snad jen opakující se hudební motiv s chytlavým nápěvem.
Go-go odmítnutí (Go-go Reject; USA, 2010, 20 min., r. Michael J. Saul) – jednoznačně nejzajímavější snímek tohoto bloku, vtipná a svižná komedie o mladém gayovi jdoucím za svým snem, kariérou go-go tanečníka. Řemeslně skvěle zvládnutý snímek, který se neostýchá ironicky rýpnout takříkajíc do vlastních řad.
Odvedle (Nebenan; Německo, 2009, 22 min., r. Luise Brinkman) – rovněž obstojný snímek s vyváženými hereckými výkony, který postupně, skrze optiku jednotlivých postav, vykresluje celistvý obraz domácnosti obývané čtveřicí mladých leseb a jejich vzájemných vztahů.
Go-go (Go-go; USA, 2010, 10 min., r. Dennis Shinners) – žánrově nevyhraněný snímek o společně prožité noci dýdžeje a go-go tanečníka, vyznačující se rozpačitými hereckými projevy a plytkým dějem bez výraznější pointy.
Kočky (Česká republika, 2010, 24 min., r. Tereza Pospíšilová) – režisérčin bakalářský film a jeden z trojice českých reprezentantů mezi krátkometrážními snímky. Průměrné herecké výkony v tomto malém vztahovém dramatu alespoň zčásti vyvážil poměrně překvapivý konec.
Imaginární lásky (Les Amours Imaginaires; Kanada, 2010, 95 min., r. Xavier Dolan)
Druhý snímek teprve 21letého režiséra a herce Xaviera Dolana, který svým celovečerním debutem Zabil jsem svou matku vzbudil velká očekávání u kritiků i diváků (uveden byl i na letošních Mezipatrech, kde nakonec získal speciální uznání hlavní poroty). Jeho Imaginární lásky jsou vizuálně vytříbenou a herecky skvěle obsazenou (režisér zde opět ztvárnil jednu z hlavních rolí) romantickou komedií vtipně parodující zaběhlá žánrová klišé. Barvami hýřící snímek, využívající nápaditě zpomalených záběrů, navíc skvěle doplňuje výběr hudby. Snímek přijel na Mezipatra uvést herec Niels Schneider, který si zahrál v obou Dolanových filmech.
Lhář má čtyři tváře (The Four Faced Liar; USA, 2010, 87 min., r. Jacob Chase)
Režijní debut amerického herce, kterému se podařilo natočit hořkosladkou romantickou komedii vyhýbající se obvyklým neduhům tohoto žánru. Snímek je adaptací divadelní hry Marji Lewis Ryanové, která zde ztvárnila jednu z hlavních rolí. Film o komplikovaných vztazích uvnitř party přátel v současném New Yorku vyniká především přesvědčivými hereckými výkony a štědrou dávkou humoru.
S.ŮV.Y (The Owls; USA, 2010, 66 min., r. Cheryl Dunye)
Jeden ze soutěžních celovečerních titulů, který se pro svou záměrnou ambivalentnost – pohyboval se mezi dokumentem a hraným filmem – dočkal u řady diváků odmítavých reakcí. Příběh několika hrdinek – „starších uvědomělých leseb“ (viz český název snímku) –, bývalých členek hudební skupiny, sice nepostrádá kriminální zápletku, jeho dynamičnost je však podkopávána zvolenou formou. Děj je totiž narušován častými polodokumentárními vstupy – jednotlivé ženy promlouvají střídavě k divákům coby příslušné postavy, nebo dokonce samy za sebe, tj. jako herečky reflektující své role. Obsah jejich výstupů sice představuje zajímavou angažovanou výpověď o dané komunitě, v rámci hraného snímku ovšem působí jako rušivý element, jakýsi zcizovací efekt, který z filmu činí značně nehomogenní celek.
Vrcholné umění (High Art; USA, 1998, 101 min., r. Lisa Cholodenko)
Oceňovaný režijní debut již zavedené americké filmařky (v lednu by měl do našich kin dorazit její nejnovější snímek Děcka jsou v pohodě), jehož největší devízou jsou přesvědčivé herecké výkony. Příběh mladé redaktorky populárního magazínu, která díky náhodnému seznámení s bývalou uznávanou fotografkou proniká do jejího bohémského světa, je zajímavý především nejednoznačnou motivací hlavní hrdinky navazující s fotografkou svůj první lesbický vztah – pohání ji touha po kariérním vzestupu či opravdové city?
Kvílení (Howl; USA, 2010, 90 min., r. Rob Epstein, Jeffrey Friedman)
Výjimečný snímek sehraného režisérského, scenáristického a producentského dua, jež má na svém kontě řadu cenami ověnčených dokumentů, mohli ti šťastnější z nás zhlédnout již v Karlových Varech. Film je příkladem vzácné symbiózy formy a obsahu, kde pro každou z rovin příběhu nacházejí tvůrci odpovídající filmové prostředky – ačkoliv snímek zachycuje dramatické okolnosti vydání Ginsbergovy básnické sbírky Kvílení a jiné básně a zásadní životní okamžiky jejího autora, označit jej za pouhou biografii by bylo hrubým znevážením. Jedná se totiž o originální koláž dokumentárních záběrů i fotografií, hraných pasáží (barevných i černobílých) a animovaných sekvencí. S Ginsbergem v podání skvělého Jamese Franca se setkáváme jednak ve formě rozhovoru, jednak prostřednictvím scén dokumentujících básníkovy vztahy s osudovými muži jeho života – Jackem Kerouacem, Nealem Cassadym či Peterem Orlovskym. Další rovinu představuje rekonstrukce soudního procesu s vydavatelem zmiňované sbírky, Lawrencem Ferlinghettim. Nejemotivnější složkou je však bezesporu část zobrazující Ginsbergův veřejný přednes titulní hymnické básně Kvílení. Slova dnes již kultovního textu pak ožívají prostřednictvím vpravdě kongeniální animace, jejímž autorem je výtvarník Eric Dooker, doprovázené neméně působivou hudbou Cartera Burwella.
Další ročník queer filmového festivalu Mezipatra je za námi – přehled oceněných snímků i další informace naleznete na jeho internetových stránkách (www.mezipatra.cz). Dobrou zprávou je bezesporu fakt, že dva z nejzajímavějších snímků letošní přehlídky – Kvílení a Imaginární lásky – vstoupily po jejím ukončení do běžné distribuce českých kin. Doufejme, že další je budou brzy následovat a že se fanoušci queer filmu budou moci za rok sejít na 12. ročníku Mezipater.
Petr Nagy
Mezipatra, Brno a Praha, 4.–16. 11. 2010.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 2 (46), 15.12. 2010.
(19. 11. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2923
Už jsi ho někomu vyhulil? Za to se platí…
Hra o lásce, penězích a životních paradoxechEva Marková
( eva.markova)
Autorem hry Láska a peníze je Dennis Kelly, režie se chopil Stephan Kinnig. Do Prahy ji přivezlo Deutsches Theater Berlin.
Když se Jess a David brali, nikdo by nevěřil, že Jess půl roku po svatbě spáchá sebevraždu, protože kvůli své shopaholické vášni vytvoří obrovské dluhy. Kdo by to byl do té dívky, uvažující nad významem vesmíru a lidského bytí, řekl! A kdo by byl řekl, že ten milující David poté, co ji najde předávkovanou xanaxem, ale stále ještě dýchající, nalije do ní smirnoffku, aby to měla rychleji za sebou (a on si mohl koupit auto). Pak to v e-mailech vypráví dámě, s níž by rád navázal intimnější vztah. Ona se mu už neozve…
Co se témat a dějových linií týče, přidejme ještě Jessiny bigotně smýšlející rodiče, Davidovu společenskou dehonestaci (jeho ex-přítelkyně se stane jeho nadřízenou, navíc mu doporučí, aby začal brigádničit v pornoprůmyslu – prý to vynáší) a Jessin zážitek, kdy viděla, jak byl jeden muž ubodán jiným kvůli zničenému mobilnímu telefonu.
Hra je plná vulgarismů, chybí v ní přívlastky a redundance. Autor vypráví chronologicky, ale pozpátku – od smrti k svatbě. Je to existenciální drama o člověku samém a o tom, jak nás ty zasraný peníze dokážou ovlivnit. Režisér uměl spojit scénografii, herecké výkony a využít maximálně jazyka, aby dosáhl skvělého výsledku – syrově působícího dramatu o životních paradoxech okořeněného černým humorem a jazykovou komikou. Ten skutečný význam je však za slovy…
Eva Marková
Láska a peníze (Liebe und Geld), Deutsches Theater Berlin
Hráno v rámci Pražského divadelního festivalu německého jazyka, Vinohradské divadlo, 17. 11. 2010.
Režie: Stephan Kinnig
Láska a peníze
Láska a peníze
Festival německého divadla
Festival německého divadla
(19. 11. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2926
Syrově a bez zbytečného sentimentu
Hraný dokument - Ležáky 42Hana Voralová
( hana.voralova)
Malá východočeská vesnice Ležáky si žije svým obvyklým životem, do něhož nečekaně vstoupí vojín Jiří Potůček, který zde vyhledá útočiště pro zdánlivě bezpečné odesílání zašifrovaných zpráv do Anglie. Události těchto několika dní nám jsou zprostředkovány postavou Jana Pavliše, mladého studenta, který zde pracuje jako učedník ve mlýně. Příběh tak získává na zajímavosti a okamžitě vtahuje do děje. Možná ! i proto, že mu propůjčil svůj hlas Radek Brzobohatý, který nás !jako vypravěč! provádí celým příběhem. Hned začátek dokumentu napovídá, že autoři pečlivě pracovali s fakty a autentickými dobovými materiály, které se střídají s hranou částí snímku. Za zmínku stojí například animace původního pohledu na vesnici. Herecké výkony však bohužel působí trochu rozpačitě. Je zde viditelný rozdíl mezi herci-profesionály, které mj. zastoupili herci z Klicperova divadla v HK, a herci-neherci. Naopak scény a kamera jsou až naturalisticky opravdové. Popravčí scény na Pardubickém Zámečku jsou tak syrové, realistické a bez zbytečného rozvláčnělého sentimentu, že i odolnější povahy musí ztuhnout. To celé navíc dotváří skvělý hudební doprovod z dílny Martina Štědroně. Autoři snímku jednoznačně dokázali, že i s minimálními náklady a „neznámým“ jménem jde natočit skvělý dokument, jenž dokonce předčil očekávání, se kterým jsem na promítání přišla.
Režisér a scénárista Miloš Pilař nám svůj snímek představil v následujícím rozhovoru.
Co bylo prvotním impulzem pro vytvoření takového filmu?
Především to, že je tam spousta věcí, které byly, alespoň i pro mě, dosud neznámé. Jedním z hlavních impulzů bylo, že se vždycky tvrdilo, že přežily jenom sestry Štulíkovy a to není pravda, protože celkem přežili minimálně ještě dva další. Když jsme potom našli výpověď Jana Pavliše, který byl skutečně jediný, kdo se účastnil všech těch akcí a skutečně přežil, tak to pro mě byla samozřejmě výzva. Najednou už to nebylo historické téma, ale už to bylo vyprávění člověka o tom, co se dělo, jaké měl pocity, jaký měl strach, co se dělo v jeho duši a zároveň vyprávěl i o těch ostatních lidech a to bylo pro nás hodně zajímavé, protože v podstatě dramaturgicky dokresloval celou situaci.
Jak probíhalo samotné natáčení?
Základem byla práce s historickými fotografiemi. Herce jsme v první řadě vybírali tím způsobem, že museli být alespoň charakterově podobní dané postavě. Pak nastávalo druhé kritérium, že to musel být také herec, který tu danou roli dokáže zahrát. Tam samozřejmě někdy musely nastat kompromisy. Na druhou stranu, když vezmeme třeba postavu Potůčka, tak když jsme ho ustrojili do „battledressu“ a vzali jsme fotografii skutečného Potůčka, v kameře nebylo možné rozeznat, co je skutečné a co je ten Potůček v té době, když byl v Anglii. Co se týká exteriérů, tak velkým překvapením byl mlýn, který jsme našli nedaleko toho původního. Když jsme vlezli dovnitř, na zdech byly protektorátní nápisy a plakáty a všechno to tam bylo v podstatě tak, jako kdyby se ten čas zastavil. Takže my jsme byli strašně rádi, že jsme v podstatě sebrali ze stolu jednu PET lahev, kterou tam někdo zapomněl, přivedli jsme herce a mohli jsme začít hrát.
Jak se k tomu stavěly děti?
No, tak děti jsou děti. V prvním jetí se nám všechny smály. Ony z toho měly prostě švandu, že najednou přibíhají vojáci a berou je od matek a do toho mají křičet. Nakonec řvaly, ale vypadlo to takovým tím stylem, jako když si někdo hraje na hřišti a přetahuje se v rámci nějaké hry. Ale věděli jsme, že je trošku vyleká střelba ze zbraně. Tak se jelo další jetí a na konci se střílelo. Tam se samozřejmě také smály, ale ta střelba je úplně zarazila a najednou se změnil jejich přístup. Mezitím se stalo i to, že se jim občas při té tahanici něco stalo, někdo je praštil nebo upadly a my jsme pochopili, že je teď přesně ten okamžik, kdy už by to mohlo být realistické. Takže jsme je to nechali jet znova a ty děti už byly naštvaný, už jim to vadilo, už brečely, opravdu brečely, opravdu křičely a bylo to tam, kde jsme to potřebovali.
Celkově Vám to tedy zabralo kolik času?
Celkem se to vešlo asi do pětadvaceti dnů a samozřejmě to bylo podmíněné tím, že jsme na to neměli dost velký finanční obnos. Člověk se hold musel z toho svého maximalistického přístupu snížit na minimum a ono to možná někdy bylo ku prospěchu věci, protože šel, jak se říká: „k jádru pudla“, aby ta situace byla skutečně nafilmovaná tak, jak se stala. Nebyl čas si tam vymýšlet nějaké umělecké kreace. Takže výsledný záběr je možná sice strohý, ale o to víc vypovídající.
Teď už k osudu filmu. V současnosti se film promítá v distribuční síti Cinestar a menších kinech po celé ČR. Jaký je Váš cíl?
Premiéra byla přímo v Ležákách. V síti Cinestar to běželo tři týdny, myslím, že na to, že jsme měli v podstatě nulovou reklamu, přišlo docela dost lidí. Byli jsme překvapení, protože původní nasazení bylo pouze týden, ale potom se to pro úspěch prodloužilo na tři. Teď se to navíc distribuuje po různých městských kinech a děláme hodně školních představení. A tam to bylo přesně směřované. Školy se nám samy ozývají a dokonce se někdy stává, že samy zorganizují projekci. Někdy na jaře bude DVD, které půjde do prodeje, a mezitím bychom film chtěli ještě přihlásit do nějakých dalších festivalů, kde ho doufám, na rozdíl od Jihlavy, přijmou.
Pracujete teď na něčem novém?
Ano, tentokrát to bude klasický film a scénář už je dokonce napsán. Odehrává se to v letech 1980–82 v prostředí pohraniční stráže na Šumavě. Mně se totiž nelíbí současné názory, že to jsou v podstatě lidi, kteří byli speciálně vybraní, aby chránili státní hranici před narušiteli. Problém je v tom, že si nikdo neuvědomuje, že ti kluci, kteří tam přišli, dostali povolávací rozkaz jako každý jiný. Někdo ho dostal k tankovému vojsku, někdo ho dostal prostě k PSA, a oni si nemohli vybírat. Já o tom můžu docela hodně vyprávět, protože já jsem to sám zažil. Celý film v podstatě reflektuje situace, které jsem buď zaslechl, nebo jsem je sám prožil, nebo mi je někdo vyprávěl. A já jsem to potom skumuloval do příběhů několika lidí, abych odvyprávěl to, co se tam skutečně dělo a ne jen jednu stranu. Zase by to mělo směřovat k mladému divákovi a možná někdy i k těm starším, aby jim to připomnělo, jaká doba tehdy byla a jak se k nám ti naši „mocipáni“ chovali.
Hana Voralová
Ležáky 42 (ČR, 2010, 90 min.)
Režie: Miloš Pilař
Hrají: Radoslav Brzobohatý, Martin Veselý, Miroslav Hruška.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 3 (47), 2.3. 2011.
(umění, 26. 11. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2930
Čechové na Ř(ř)ípu
Staré pověsti v novém kabátěJana Olivová
( jana.olivova)
Zábava začíná už u vstupu. Z automatu si vyžádáte lístek se svým novým (staročeským) jménem. To vás bude hřát v kapse až do konce výstavy, než se dozvíte, kdo z české historie vlastně jste (mě má Kyhala v kapse přímo pálila). V první místnosti vás přivítají podobizny Aloise Jiráska a Jiřího Trnky, dvou umělců, kteří se o popularizaci Starých pověstí českých zasloužili nejvíce. Můžete jim buď pohlédnout přímo do očí, nebo vyšplhat na „Říp“ a na české velikány shlédnout pěkně z vrchu. Odtud budete mít jako na dlani i celou českou zemi s přehledem původních kmenů, které se na ní usídlily, a jejich přesného rozmístění.
Pokud chcete sebe (nebo někoho jiného) zabavit na pěkně dlouho, výborně poslouží hned místnost následující. Kromě hledání zvířátek schovaných v pralese (ať jsem se snažila sebevíc, jedno mi stále někam unikalo) můžete luštit šifrovaný nápis z hrobu praotce Čecha nebo na počítači zkoumat, kde jsme to my Češi mohli skončit, kdyby náš praotec nebyl líný a popošel od Charvátska ještě trochu dál. Třeba za kopečky za svým bratrem Lechem.
Kompozice výstavy je ve všech místnostech obdobná. Nejprve se seznámíte s pověstí, které je každá místnost věnována. Pro zájemce jsou základní informace k dispozici i v angličtině, hantecu či ostravštině. K dokreslení představ, které si o dané pověsti uděláte, slouží řada obrazů a ilustrací (mnohdy v životní velikosti, jako např. v místnosti věnované českým knížatům). Hned vzápětí se pobavíte při kreslených vtipech a reklamách, využívajících české reky a rekyně pro pobavení a nalákání zákazníků. Obrněný automobil Bivoj nebo zubní pasta Libuše jsou jen dva příklady za všechny. Kdo chce, může si prohlédnout i archeologické nálezy z dané doby nebo se podívat na část z animovaných Starých pověstí českých, která se ke konkrétnímu příběhu vztahuje.
Kromě toho si můžete v rámci výstavy poslechnout hudbu inspirovanou českou mytologií, prohlédnout si divadelní kostýmy Vlasty, Ctirada či Libuše z přelomu století, vyděsit se pohledem na znetvořenou příšeru za zdí, skácet staré pohanské modly nebo si zahrát na Bivoje a porovnat své síly s kancem. Pro ty, kteří chtějí nahlédnout do problematiky trochu hlouběji, jsou určeny unikátní nálezy z hrobu kolínského knížete z 9. stol. nebo informace o falzech a omylech, které bádání o dávné historii provázely.
Když budete při prohlídce pozorní, dozvíte se spoustu informací, o kterých jste dosud neměli ani tušení. Zjistíte tak třeba, že Šemík není jen bájný kůň, ale i krycí jméno tajné policejní operace (když už jsme u těch krycích jmen – mezi špióny se to Vlastami, Ctirady či Horymíry jen hemží), že silák Bivoj se dostal až do nebe (nebo spíš na nebe – je po něm pojmenována planetka) nebo že opravdového kance byste na zádech tahat nechtěli, protože váží úctyhodných 300 kilo. A to je jen hrstka informací, které na vás za zdmi Národního muzea čekají.
Pokud by vás odrazovaly zástupy školáků, které se na výstavu valí v rámci třídních exkurzí, počkejte si na pozdní odpoledne. V té době je muzeum už skoro prázdné a budete tak mít možnost v klidu si vychutnat vše, co vám tato výstava nabízí (a není toho málo). Takže najdete-li ve svém nabitém programu dvě volné hodinky, věnujte je našim pověstem. Máte jedinečnou příležitost nejen zhlédnout velice zajímavou a poučnou výstavu, ale i naposledy navštívit historickou budovu Národního muzea před její plánovanou rekonstrukcí. A když budete dávat pozor, možná se i dozvíte, kdo že to byla Kyhala...
Jana Olivová
Staré pověsti české, Národní muzeum v Praze, 6. 10. 2010–6. 7. 2011.
Plakát k výstavě Staré pověsti české
zdroj:www.starepovesticeske.cz
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 3 (47), 2.3. 2011.
(30. 11. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2944
Výbuch absurdity
Poslední oheň – mrazivý počin Nové scényKlára Zindulková
( klara.zindulkova)
Scénu tvoří prázdná klouzavá podlaha nejvyššího patra Nové scény ND, po které se čas od času přikutálí fotbalový míč jako tiše vtíravá výčitka upomínající na nehodu, jež dala do pohybu dávno vychladlá rodinná pouta a vynesla na povrch pokroucené vztahy. Rodiče, svědek, babička, řidič, majitelka auta, vyšetřující…
Napětí stupňuje podivná rachotivá hudba a znepokojivé záblesky nočních tramvají promítané na zeď. A za tenkou skleněnou stěnou zeje propast skutečné Národní třídy, jejíž vzdálený lomoz se mísí do dění uvnitř a dodává mu na hrozivé autenticitě.
Rozehrát příběh osmi rovnocenných bytostí, které jsou zároveň postavami i vypravěči (neboť i o sobě často mluví ve 3. osobě), při zachování celistvosti je úkol zapeklitý. Zde se ovšem záměr vydařil. Každá z postav má osobitý způsob řeči i pohybu (nechybí kolečkové křeslo a lezení po zdi). Úryvky hovorů se proplétají se stále vzrušenějšími monology, scény se překrývají, světelné a zvukové efekty se stupňují až do neudržitelna.
Logickým východiskem se stává smrt. Ať už vražda, sebevražda či smrt z přemíry touhy. Ohromující závěrečný výbuch je jedinou možnou cestou.
Herecky i čistě fyzicky náročný počin trvá přes 90 minut, téměř všichni herci jsou neustále na scéně. Divadelní studio Továrna v čele s režisérkou Viktorií Čermákovou přizpůsobilo hru přímo pro foyer Nové scény, jejž využilo zcela geniálně. Nemohu zaručit, že se vám představení bude líbit. Ani že si odnesete nějakou radostnou myšlenku či inspirující moudro. Co zaručit mohu, je silný prožitek – ve svém životě jsem se nesetkala s ničím, k čemu bych ho mohla přirovnat. Poslední oheň je nová kategorie.
Klára Zindulková
Dea Loherová: Poslední oheň. Nová scéna ND, Praha.
Režie: V. Čermáková. Hrají: Z. Hadrbolcová a další.
Premiéra: 7. 3. 2010.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 3 (47), 2.3. 2011.
(2. 12. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2955
Ježko k ježkovi sadá
Smutná rozprávka o dievčatku, ktoré sa rozhodlo spáchať samovražduKatarína Gecelovská
( katarina.gecelovska)
Jedenásťročná Paloma žije v dome plnom luxusných bytov a do seba zahľadených ľudí. Na svoj vek (ale nielen vzhľadom naň) je veľmi vyspelá a so smútkom vníma bezútešnú rodinnú situáciu: otca viac zaujíma práca ako rodina, matka už desať rokov berie antidepresíva a zhovára sa s kvetmi a sestra je silne neurotická. Paloma sa rozhodne, že v deň svojich 12. narodenín ukončí tento absurdný život samovraždou. Ďalšími dôležitými postavami sú utiahnutá domovníčka potajme milujúca knihy a postarší Japonec s džentlmenskými spôsobmi. Títo traja v sebe objavujú spriaznené duše. Paloma u oboch nachádza únik z neznesiteľného domáceho prostredia a určitú formu duchovna, ktorá ľuďom v jej okolí tak chýba. Medzi Japoncom a domovníčkou zasa pomaly vzniká citové puto, v ktoré už ako vdovec ani jeden z nich nedúfal.
Film hovorí o ľuďoch, ktorí z rezignácie alebo v snahe chrániť sa, schovávajú svoje vnútro pod pichliačmi ako ježkovia – nikoho k sebe nepustia a nikto nevie, čo sa ukrýva pod povrchom. Nik okrem iných ježkov. Motív ježka sa objavuje viackrát, či už priamo v rozhovore postáv alebo v jednej z Palominých kresieb, ktoré sa podieľajú na čarovnej atmosfére filmu. Mravné posolstvo je na hrane moralizovania (nevšímavosť bohatých voči chudobným, ale aj ľudí voči iným ľuďom vo všeobecnosti, povrchnosť a prázdnota života), ale práve akýsi nádych rozprávkovosti (pohybujúce a dokresľujúce sa kresby, Palomou spláchnutá akváriová rybka je nájdená domovníčkou v jej záchode a zachránená...) ho zmierňuje a nepociťuje sa ako kázanie. Jednotlivé scény sú zachytené citlivo a nenáhlivo. Určité klišé a možno aj snahu zahrať trochu divákovi na city tu síce nájdeme, ale pod celkovým dojmom sme ochotní sa tým veľmi nezaoberať.
Katarína Gecelovská
Ježek, Francie/Itálie, 13. Festival francouzského filmu.
Režie: Mona Achache
Hrají: Josiane Balasko, Togo Igawa, Anne Brochet, Ariane Ascaride.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 3 (47), 2.3. 2011.
(2. 12. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2964
Být či nebýt? Hlavně důstojně!
Černá komedie o tragédii režírované mizerným hercem HitleremPetr Nagy
( petr.nagy)
Whitbyho divadelní adaptaci v překladu Jiřího Stacha nastudoval soubor činohry Národního divadla pod vedením mladého režiséra Daniela Špinara (*1979), který se tak mohl opřít o plejádu zkušených herců v čele s Miroslavem Donutilem. Ten ztvárnil ústřední postavu divadelního herce Josefa Tury, jehož manželka a současně kolegyně Maria Turová (M. Šplechtová) prožije románek s polským letcem Stanislawem Sobinským (J. Dolanský) - právě tato událost posléze přivede živořící varšavský soubor na cestu svébytného protinacistického odboje.
Mladý režisér dokázal namíchat vyváženou směs odpovídající kýženému žánru černé komedie. Přítomný humor pramení jednak z parodického zobrazení nacistického režimu a jednak ze situací klasického střihu, jakými jsou manželské třenice Turových či ironické výpady do vlastních řad umožněné motivem "divadla na divadle". Humornou stránku hry však logicky zbarvuje do černa tragické historické pozadí celého příběhu, kdy se nad hlavami hrdinů vznáší neustálá hrozba smrti z rukou německých okupantů - divákům tak nezřídka tuhne úsměv na rtech. Scéna navržená Henrichem Borárosem vykazuje nápaditost při zacházení s prostorem (především s hloubkou jeviště, což umožnilo odvíjení více scén současně), atmosféru hry pak dobře dokresluje hudba Jiřího Hájka.
Špinarovi se podařilo odpovídajícím způsobem přenést na jeviště původně filmový příběh, aniž by ztratil svou specifickou atmosféru či znaky náročného žánru černé komedie. Najde se zde sice několik hluchých míst, celkově však hře nechybí dynamický spád ani napětí. Inscenace Být či nebýt, vyprávějící příběh o lidech, pro něž slavná hamletovská otázka přestala být pouhou divadelní replikou, tak rozhodně stojí za návštěvu.
Petr Nagy
Být či nebýt. ND v Praze. Premiéra 24. 2. 2011. Režie: D. Špinar. Hrají: M. Donutil, M. Šplechtová, J. Dolanský, V. Postránecký, D. Matásek, F. Rajmont.
(3. 3. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2981
Třicet minut smíšených pocitů
Koncert Maserati na strahovské SedmičceFilip Klouček
( filip.kloucek)
Ještě než se pustím do popisu samotné akce, je záhodno zmínit, že před rokem a půl na následky pádu do výtahové šachty tragicky zahynul bubeník Maserati - Jerry Fuchs. A že to byl nějaký bubeník! Troufám si říct, že charakteristický zvuk skupiny tvořil z velké části on. Takže jsem byl zvědav i na to, jak se v tvorbě kapely reflektuje tato smutná událost.
Předkapelu tvořilo berlínské duo složené z kytaristy Güntera Schickerta (krautrockového pionýra, který již v 70. letech kooperoval např. s Klausem Schulzem) a Frauke Helwes, mně neznámé ženy, jejíž tvář po celou dobu halila škraboška a jež do Schickertova vystoupení soustavně německy recitovala. Z jejího projevu jsem bohužel pochytil snad jen pocit, že by Schickert měl raději vystupovat sám. Jeho zasněně-abstraktní kytarový zvuk, obestřený mohutnou dávkou echa a místy krájený prudkými řezavými vstupy, se sám o sobě poslouchá dobře, nicméně v kompozici s hlasem oné ženštiny, který byl poměrně protivný, vyzněl celek tak trochu jako hudba z Marsu (žel v pejorativním smyslu). Ale abych jen nekritizoval, jejich vystoupení, snad tak trochu performanci, se nedala odepřít alespoň notná dávka kreativity a originality. Ačkoli si nejsem úplně jistý přesnými časy, hráli poměrně dlouho. Zde také vyvstal jeden z největších kamenů úrazu celého koncertu: ani ne tak kvůli délce vystoupení předkapely, jako spíše proto, že se celkově začalo hrát dosti pozdě, a když se teprve kolem půl desáté pustili Maserati do žhavení aparatury, trochu jsem znervózněl. Na Sedmičce se totiž, jak mi bylo vždycky známo, končí s desátou hodinou. Navíc se u jednoho z kytaristů vyskytl jakýsi technický problém, který bylo potřeba vyřešit, a ručičky hodin dále nemilosrdně ukrajovaly zbývající čas. Nakonec začal headliner koncertu hrát snad dvacet minut před desátou.
Během vystoupení samotného na mne pak čím dál tíživěji doléhaly rozporuplné pocity. Hraní působilo až příliš jednolitě a fádně. Z nových, dosud příliš nenaposlouchaných skladeb jsem měl neblahý pocit, jako by kapela dokola vykrádala sama sebe a že s deskou Inventions for the New Season veškerá její invence kamsi vyprchala. Setlist tvořil předpokládaný průřez novější i starší tvorbou s tím, že některé starší věci podlehly drobnějším úpravám, které se ale dle mého skromného názoru příliš nevydařily. Největším zklamáním pro mne byl výkon nového bubeníka, který se Fuchsovi ani vzdáleně nepřibližuje, a měl jsem skoro pocit, že celou dobu hraje variace na jeden jediný unylý rytmus. Přes desátou hodinu se sice trochu přetahovalo, ale i přesto hrála hlavní kapela jen kolem půl hodiny, což mne, s přihlédnutím k ceně vstupného, zrovna neuspokojilo. Málo muziky za hodně peněz, probleskovalo mi hlavou, a bohužel jak po stránce kvantitativní, tak i kvalitativní.
Musím smutně konstatovat, že pořadateli proklamovaný „průvan v mozku“ ani „zažití acidového nebe“ se tentokráte nekonaly. Můj zážitek se spíše podobal občasnému pokyvování hlavou v monotónním rytmu a jednou jsem se dokonce přistihl, že znuděně zívám. Buď začínám senilnět, nebo mě snad koncert vážně příliš nebavil. Největším kladem večera tak pro mne bylo dobré ozvučení a fakt, že se v klubu nekouřilo. To je ale pořád trochu málo.
Filip Klouček
Maserati. Klun 007 Strahov, Praha 8. 3. 2011
(14. 3. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2990
Opravdová pomsta vlastního otce!
Nevšední odvaha děvčeteLucie Zinke
( lucie.zinke)
Na Divokém západě se vždy musí vyrovnat všechny nesplacené dluhy. Když čtrnáctiletá dívka Mattie Rossová (Hailee Steinfeld) přijede do Forth Smith pro věci svého zavražděného otce, neváhá ani chvilku a zůstává, aby dostihla otcova vraha Toma Chaneyho (Josh Brolin). Přísahá, že se Chaneymu pomstí. Najímá si na to jednookého šerifa Roostra Cogburna (Jeff Bridges), jenž má být nejlepší z těch, kteří jí mohou pomoci. Posléze se k nim přidává i Texas Ranger LaBoef (Matt Damon), neboť i on se snaží už delší dobu Chaneyho dostat za jinou vraždu a získat tak odměnu vypsanou na zločincovu hlavu ve státě Texas. Úkol dostat vraha se zdá být velice nebezpečným, proto šerif trvá na tom, aby se psychicky vyspělá Mattie vrátila ke své matce domů. Dívka však odmítá a stůj co stůj se vydává s muži po stopě vraha do nebezpečných indiánských teritorií. Cestu provází hádky, vypravování příběhů ze života obou mužů a hledání stop po Chaneym. Splní Mattie svůj slib a pomstí otce? Co všem cesta přinese a co jim vezme?
Všechny postavy filmu Opravdová kuráž jsou jedinečné a všechny mají svou typickou povahu. Cogburn je pravým „drsňákem“ z Divokého západu, s hledanými psanci nemá slitování. Nosí dlouhý kabát, vždy nabitou pušku, pásku přes oko, obličeji nechybí drsný výraz poznamenaný nehorázným alkoholismem. Chlap, který nikdy neztrácí naději, udělá pro záchranu kohokoli maximum. Mattie, hlavní aktérka filmu (i přesto, že jako nováček není uváděna v pozici hlavní role), je netypickou dívkou - nesmírně odvážná a s „opravdovou kuráží“. Před ničím a nikým (a před vrahem už vůbec) se nezastaví a ví, jak věci zařídit nebo co má v které situaci dělat. Ranger LaBuef v texaském obleku s kloboukem a ostruhami vypadá také odvážně, ale i přes jeho vyprávění v průběhu filmu časem poznáme, že není tak drsný, jak se na první pohled zdá. Nakonec je zranitelnější než samotná Mattie.
Hailee Steinfeld překvapila svým výkonem, přestože si doposud moc rolí nezahrála. Při ztvárnění Mattie se se svou úlohou poprala opravdu výborně a rozhodně si tak vytvořila zázemí pro další role. Jeff Bridges, na první pohled normální muž, který má za sebou celou řadu úspěšných filmů (jako Iron Man, Muži, co zírají na kozy, Miluj bližního svého apod.), se s rolí šerifa Cogburna také bezpochyby ihned ztotožnil (i s pomocí maskérky) a zahrál ji bezchybně. Matt Damon, známý především z trilogie Dannyho parťáci, ničím nezklamal, ale ani nijak nepřekvapil. Pro mě nebyl ve filmu tak výraznou postavou jako Mattie nebo Cogburn.
Opravdová kuráž je jedním z kritiky nejlépe hodnocených filmů loňského roku. Je důkazem toho, že i v dnešní době se dá natočit skvělý a kvalitní western, a možná proto byl tento film letos v deseti kategoriích nominován na Oscara. Cenu Americké filmové akademie však bohužel nezískal ani jednu, a to ani v kategorii za nejlepší kameru, ve které byl považován za největšího favorita. V této kategorii porazil Opravdovou kuráž film Počátek.
Řemeslně je film (díky skvělým režisérům) zpracován perfektně. Velmi příjemná je plynulost děje s událostmi na sebe logicky navazujícími, vše doprovází znělá dominující hudba od Cartera Burwella, která tak diváka ještě víc vtáhne do atmosféry filmu. Příběh podle románu Charlese Portise, který ničím nezklame a který byste měli vidět, to přesně je snímek Opravdová kuráž.
Opravdová kuráž (USA, 2010, 110 min.)
Režie: Ethan Coen, Joel Coen. Hrají: Jeff Bridges, Matt Damon, Josh Brolin, Barry Pepper, Hailee Steinfeld, Leon Russom
(14. 3. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2991
Apokalypsa podle Čapka
Bílé zrcadlo moderní společnostiJana Olivová
( jana.olivova)
Režisér Pavel Ondruch zachovává základní linii příběhu trochu naivního, ale i neústupného a především ve své snaze osamělého doktora Galéna. V inscenaci ale provádí i určité změny, především přesouvá důraz z postav hlavních na postavy vedlejší. Na přístup obyčejných lidí k smrtící bílé nemoci, na jejich egoismus, pocit neohroženosti nebo naopak sžíravý strach ze smrti, na snahu využít tragédie ostatních pro vlastní prospěch a na řadu dalších negativních ukázek charakteru člověka z počátku 20. století. Charakteru, který se za téměř sto let „vývoje“ lidského druhu ani o trošku nezlepšil - v tom právě spočívá aktuálnost Čapkova dramatu. K husí kůži, kterou jsem měla téměř po celé představení, přispívala značnou měrou i hudební složka, zkomponovaná pro tuto inscenaci Pavlem Trojanem jr.
Výkony herců byly velice přesvědčivé a sugestivní. Ať už šlo o dvorního radu Sigelia, kterému byste za jeho pokrytectví a samolibost dali pár facek, nebo o nemocnou ženu, jejíž jedinou starostí je i tváří v tvář v smrti především blaho rodiny. Málokdo se asi ubrání tomu, aby srovnával hlavní postavy této inscenace s jejich filmovými představiteli – Zdeňka Štěpánka a HugO Haase v rolích Maršála a doktora Galéna máme pod kůží všichni. A ačkoli Milan Enčev a Petr Franěk pojímají své postavy po svém a jinak, rozhodně se nedá říct, že hůř. Takže pokud máte Bílou nemoc rádi a jste zvědaví na její nové nastudování, udělejte si jeden večer čas a vyrazte do divadla. Bude to silný zážitek, na který budete vzpomínat ještě po týdnech.
Jana Olivová
Bílá nemoc. Divadlo Rity Jasinské. Premiéra 26.1.2011. Režie: P. Ondruch. Hrají: Ladislav Trojan/Tomáš Valík, Petr Franěk, Martin Písařík, Milan Enčev.
(17. 3. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3009
„Alenka v říši divů s kulomety“
Sucker Punch aneb Méně je někdy vícePetr Nagy
( petr.nagy)
Přes poměrně skromnou filmografii se Snyder může pochlubit výrazným autorským rukopisem založeným na kombinaci klipovitého střihu, specifických barev, dynamického děje a vizuálních efektů. Tyto vlastnosti nepostrádá ani Sucker Punch (za kamerou stál režisérův dlouholetý spolupracovník Larry Fong), doprovázený nadto skvělou hudbou Tylera Batese (podepsaného též pod soundtrackem k 300 a Strážcům) a Maria De Vries.
Tvůrčí svoboda, kterou Snyderovi tentokrát zajistila trojrole režiséra-spoluscenáristy-producenta filmu, však snímku Sucker Punch bohužel příliš neprospěla. Po slibném, noirově laděném začátku se příběh dívky Baby Doll rozvětvuje do tří značně nesourodých dějových linií odvíjejících se souběžně v blázinci, striptýzovém klubu a hrdinkou vysněném postapokalyptickém světě. Ačkoliv výchozí prostředí ústavu pro duševně choré nabízelo Snyderovi možnost natočit žánrový hororový snímek, režisér dal přednost poměrně banální zápletce o útěku skupiny prostitutek ze spárů slizkého pasáka. Neméně prostoduché akční sekvence, kopírující jejich cestu ke svobodě ve třetí dějové linii, pak ke všemu zamořil přemírou „vykradených“ nestvůr – zombií, orků, draků či robotů.
Navzdory zmíněným nedostatkům je Sucker Punch řemeslně dobře zvládnutým béčkovým snímkem s nadprůměrným hudebním doprovodem a neokoukanou hlavní hrdinkou (australská herečka Emily Browning). Snad bude Snyderův plánovaný film o Supermanovi natočen s větší sebekázní než Sucker Punch přezdívaný v Hollywoodu "Alice in Wonderland with machine guns".
Petr Nagy
Sucker Punch (USA, 2011, 110 min.). Režie: Z. Snyder. Hrají: E. Browning, A. Cornish, J. Malone, C. Gugino, O. Isaac, S. Glenn.
(2. 4. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3025
Oslavit jaro hudbou
Otevírání buskerské sezónyGabriela Romanová
( gabriela.romanova)
Účastníci se sešli na prostranství mezi Starou celnicí a domem U Hybernů v pět hodin, užívali v družném hovoru paprsky odpoledního sluníčka, vyzvedli si u pořadatelů plánek trasy a vydali se za zvuků hudebních nástrojů na pochod. Ulici Na Příkopech zavalil hrající dav, mimové, žongléři, koloběžkáři a cyklisti. Než se různorodý lidský štrůdl stihl za necelé dvě hodiny přemístit na ostrov pod Karlovým mostem, nabalil do sebe další a další muzikanty, kteří se pak rozprskli po celém parku za Sovovými mlýny v menších či větších skupinkách a jamovali až do nočních hodin. Někteří se ještě po desáté večer přemístili do nedalekého klubu Škabetka, kde muzicírování pokračovalo.
„Přes menší technické problémy se akce rozhodně povedla. Na Příkopech jsme napočítali snad čtyři sta lidí. Když jsme se bavili s umělci, co chodívali po revoluci na Karlův most a různě po Praze buď vystupovat pro peníze, nebo se jen tak setkávat, tak často padala slova, že to byla nejsvobodnější doba, ale pak začali pouliční umělci z ulic díky stoupající represi postupně mizet, takže tu už dnes nejsou. Jak pro pamětníky, tak pro lidi na magistrátu je tenhle pochod vzkazem, že jsou. A chtějí hrát,“ odpověděl Dan Urbánek na otázku Litenek, jaké jsou bezprostřední dojmy organizátorů.
Co je iniciativa BuskerVille vlastně zač, jsem se ho zeptala vzápětí: „Jsme malá a pomalu, ale jistě se formující různorodá skupina mladých lidí bez přesných hranic, většina z nás buď studuje, nebo ještě donedávna studovala, nechybí mezi námi novináři, lidi z FAMU nebo třeba z filozofické fakulty a samozřejmě muzikanti. Pevné jádro tvoří jen pár lidí, ale hodně dalších lidí všeho věku, vzdělání a profesí nám bezplatně pomáhá, když je něco potřeba sehnat nebo udělat. Hodně pomáhají třeba lidé z bývalého klubu Wolkrovka. Vedle toho se snažíme navazovat spojení s pouličními umělci minulých desetiletí, načerpávat zkušenosti a mapovat pražský vývoj jak v oblasti pouliční kultury, tak například legislativy.“
Na webových stránkách iniciativy BuskerVille se můžete dočíst, čeho chtějí její členové docílit:
„Aby město Praha začalo rozlišovat mezi žebráním a hudební, divadelní, artistickou či jinou uměleckou pouliční produkcí spojenou s odměnou divácké veřejnosti (tzv. buskingem) a aby toto rozlišení vzaly orgány městské správy na vědomí.“ Jak nesnadné je v Praze muzikou oživit šedé, hektické, spěchající ulice potvrdil i Vítek Eliáš, odvážný pouliční hudebník, který v pátek na Kampě líčil, kolik různých pokut už za hraní dostal: „Nejvyšší byly tisíc korun a nejnižší sto korun, což je nepříjemné ještě navíc o to, jak se na vás koukají lidi spatra, když si stoupnete s hudebním nástrojem na chodník a začnete hrát. Připadáte si jako žebrák.“
Tahle hudební akce se ale pěkně vydařila. „Moc povedené to bylo.“ shrnuje na závěr Dan Urbánek. A snad ještě bude. Třeba hned 21. června, kdy BuskerVille plánuje oslavu Svátku hudby. Tak přijďte a podpořte!
https://sites.google.com/site/iniciativabuskerville/
iniciativa.buskerville@gmail.com
www.wolkrovka.net
Gabriela Romanová
Pražské pouliční jaro – zahájení buskerské sezóny 2011. Praha 1. 4. 2011.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 5, 6 (49, 50), 26.4. 2011; Toto číslo vyšlo ke Studentské literárněvědné konferenci 2011: Kniha, filmový pás, internet, pořádané ÚČL AV
(4. 4. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3031
Japonskost v nás
Mutující fotografie v RudolfínuTomáš Pácalt
( tomas.pacalt)
Je to jak nějaká myšlenka od Chucka Palahniuka: „Všichni se snaží, aby přítomnost do poslední minutky vytrvala navěky. Aby zachovali všechny vteřinky.“ Natáčíme se. Fotíme se. Znáte to: Cukr bliky do zrcadélka v klubu na záchodě a váš digitálek udělá „cvak“. Je to tam. Už nikdy nebudete tak mladí. Nebo krásní. Fotí se všechno. Od památek přes mrtvé ptáky k nohám v písku. Japonskost v nás. Je to normální. Je to totiž už podstatně jednoduší. Analog zmírá. Je éra digitálních fotoaparátů. O to, jakým způsobem to dospělo až sem a ukázat různé etapy ve vývoji fotografie po roce 1990, se pokouší výstava Mutující médium.
Výstavě jde spíš o vývoj fotografie než o fotografii jako takovou. Snaží se zodpovědět základní otázku: co se stalo s fotkou za posledních 20 let v českém umění? Jakým způsobem se fotografie za tuto dobu vyvíjela? Mutovala? Snaží se to zodpovědět na zhruba 150 fotografiích od 20 autorů a jedné autorské dvojice. Kurátorem výstavy je Pavel Vančaft.
Kompozice výstavy je rozčleněna do pěti oddílů. Pěti oddílům odpovídá pět místností. Pěti oddílům odpovídá pět etap ve vývoji fotografie v posledních dvou dekádách. První oddíl se nazývá Piktorialisté. Další oddíl jsou Stratégové. Na ten navazují Manipulátoři. Oddíl čtvrtý jsou Nefotografové. Poslední oddíl se nazývá Po fotografii.
Je to chytrý. Koncept je chytrý. Je srozumitelný. Chápou ho hráči fotbalu. Chápou ho lidi poslouchající heavy metal. Zároveň je to ale koncept obrovský. Zákonitě je tedy dáno, že spousta snímků chybí. Spousta umělců chybí. Já ale rozumím hvězdám a říkám, že ta výstava je přesto dost zajímavá.
Tomáš Pácalt
Mutující médium – Fotografie v českém umění 1990 – 2010. Galerie Rudolfinum, Praha 10.2.2011-1.5.2011.
(6. 4. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3035
Jatka bez zabití
Inspirace pro styl fotografaLucie Zinke
( lucie.zinke)
Pod názvem Fotojatka by si leckdo mohl představit něco hrůzostrašného, krvelačného. Samozřejmě se toto téma na fotografiích nejméně jednoho úspěšného umělce objevilo, avšak snímky zachycovaly i věci něžnějšího rázu. Na plátně se během dvou a půl hodin objevovaly povětšinou netradiční fotografie s netypickou tématikou jako je klid ve válce, nemravnost v kavárně apod. Pod fotografiemi se ukrývala jména tvůrců z různých zemí a to ze Švédska, Ukrajiny, Spojených států amerických, Itálie, Polska, Finska, Kanady, Íránu a samozřejmě i České republiky.
Hlavní festivalová projekce zahrnovala tvůrčí díla celkem 14 fotografů a fotografek. K shlédnutí byly snímky udělané jak na zakázku tak dle vlastní vůle autora. Někteří autoří svých „dílek“ byly na události přímo přítomni a mohli se tak vyjádřit ke svým fotkám, okomentovat je a odpovědět na některé, hlavně divácké, otázky. Asi nejzajímavějším umělcem večera, jehož pozitivy se promítaly na plátně, byl Ital Tommaso Ausili, jehož promítaná výtvarně neobyčejně působivá série z umbrijských jatek, nazvaná „The Hidden Death“ (Skrytá smrt), která získala i ocenění na World Press Photo 2010. Ten (jak již napovídá název jeho série) měl k názvu Fotojatka nejblíže.
Fotojatka se staly událostí, jenž přilákala lidi, kteří mají rádi netradiční snímky, baví je fotit a hledají inspiraci. Odkryly novější svět, jenž obyčejný „nefotograf“ v reálu nevidí, protože tento svět může objevit pouze čočka objektivu. Všechny snímky měly v sobě určité kouzlo a náboj. Co nám festival asi přinese příští rok?
FESTIVAL TVŮRČÍ FOTOGRAFIE FOTOJATKA. KINO AERO, PRAHA 25. 3. 2011
(12. 4. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3052
Tudy ne přátelé!
Drobná glosa k současné české filmové tvorběDominik Melichar
( dominik.melichar)
Pěkně popořadě: než v kině začne projekce, pustí vám promítač mimo jiné pár trailerů coby vábničku. To je hezké do chvíle, než vás nějaký otráví natolik, že začnete přemýšlet, nebylo-li by lepší odejít, stokorunu snad ani nevymáhat a zajít do nejbližší vinárny, opít se levným likérem a doufat, že českou tvorbu nereprezentuje jen to, co se prezentuje v těchto krátkých zpěvech kinosirén.
Už jen ta jména. Ukažte v upoutávce Rodena, Polívku, Bílou a Rolins a máte jistotu, že vám opravdu originální příběh o snech zbaští nejen filmový divák, ale i konzumenti té nejprimitivnější části pop kultury. A ono se tam i zpívá. A jak. Takové krásné verše: „Nikdo neví, co ho čeká / když do postele vleze si / co v ní čeká na člověka / narazí-li na zlé sny.“
Film V peřině zřejmě bude (po zkušenostech s Líbáš jako bůh) pomýšlet na dobytí piedestalu „nejnavštěvovanější roku“. Vhodné jako záminka pro emigraci do afrických pralesů, kde se vám může přihodit pouze sto způsobů smrti liánou, což by mohlo být poměrně zábavné, na rozdíl…
Zkuste se pak nezaujatě dívat na film, odehrávající se částečně v rumunském Banátu (kterážto informace je z celého Ostrova svaté Heleny asi nejzapamatovatelnější), kde hrají téměř titíž herci jako v předešlém traileru.
Proto autor této glosy doporučuje autoru filmu, aby abstrahoval banátskou část, z ní vystřihl všechny hrané části a zbylých dvacet minut prezentoval jako dokument. Zbytek kinofilmu pak aby dal dětem do školky; mohou si s ním hrát během zatmění slunce, a pokud pásek zůstane v celku a děti se s ním seřadí do řady, mohou vzniknout zajímavé obrazce, které jistě podnítí dětskou obrazotvornost a fantazii více, než kdyby film použily v promítačce.
A filmové produkci doporučuje: Tudy ne přátelé!
Dominik Melichar
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 5, 6 (49, 50), 26.4. 2011; Toto číslo vyšlo ke Studentské literárněvědné konferenci 2011: Kniha, filmový pás, internet, pořádané ÚČL AV
(12. 4. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3057
Nemravné scénky
Simulace vztahů a seznámeníLucie Zinke
( lucie.zinke)
Ivana Chýlková v roli namyšlené Joan, Jaromír Dulava jako nafoukaný a slizký Bernard, Marek Taclík v kůži nemotorného Dana a Lucie Pernetová s tváří praštěné umělkyně Deborah, to jsou hlavní hrdinové jednoho příběhu ze života. Celá zápletka je v závěru jednoduchá a mnohým by bez komična připomínala obyčejný béčkový film. Dan se seznámí s Deborah na zastávce autobusu, stráví společně noc, jsou stále spolu. Zanedlouho se oba rozhodnou, že by mohli i žít spolu. Deborah to musí oznámit své spolubydlící Joan. Ta nemá Dana zrovna v lásce. Joan jí sdělí, že jejich lásce dává maximálně dva měsíce a že se pak vrátí zpátky. Dan mezitím seznámí svou novou lásku svému kamarádovi Bernardovi, kterému se sice líbí, ale z jejich vztahu taky není nadšený, protože tím ztrácí spřízněnou duši, která s ním chodila na pivo a obdivovala jeho (zřejmě vymyšlené) historky o balení žen. Ze začátku společného bydlení Dana a Deborah vypadá vše růžově, nicméně po čase počáteční kouzlo začíná vyprchávat…
Všichni čtyři herci zahráli svou roli skvěle, nicméně výkon mužské části byl lepší. Marek Taclík i Jaromír Dulava působí na jevišti jako dokonale sehraný můžský pár typických chlapů konající jen nechuťárny typu okukování ženských na pláži a komentování jejich postav, včetně prsou. Všechny jejich dialogy, ale i monology, doprovází vulgární slova, avšak ta působí spíše komicky. Jedinou "vadou na kráse" celého představení je rychlá změna scén.
Pokud si chcete zlepšit náladu, vyražte do Činoherního klubu na toto představení. Neskutečná smršť humoru a vtipů vás zahrne natolik, že zapomenete na všechny chmury uplynulého dne, týdne i měsíce.
SEXUÁLNÍ PERVERZE V CHICAGU. ČINOHERNÍ KLUB, PRAHA 11. 4. 2011.
(12. 4. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3053
Zapomenutá múza
Výstava Růženy Zátkové v Praze – se zpožděním devadesáti letKlára Zindulková
( klara.zindulkova)
Malířka se narodila roku 1895 v jižních Čechách, vyučila se umění hudebnímu i výtvarnému, vzala si ruského vyslance a před první světovou válkou s ním odjela do Říma. Tam se dostala do bohémské společnosti italských futuristů, u nichž si brzy získala respekt a obdiv. Samotný Filippo Marinetti jí zde uspořádal dvě samostatné expozice.
První výstavu svých děl v Praze plánovala Zátková na rok 1923. Krátce předtím však zemřela na tuberkulózu – v 38 letech. Její dílo se tak rozuteklo do několika soukromých sbírek, k přátelům do zahraničí či příbuzným. Leč jeho velká část přes svou vnitřní nadčasovost postupně polehla neúprosné pomíjivosti hmoty. Zátková by tak byla téměř zapomenuta – nebýt historičky umění Aleny Pomajzlové, která vzala odkaz výjimečné umělkyně jako osobní výzvu a po 90 letech výstavu v Praze skutečně uspořádala.
Koncepce je velkorysá. Návštěvník se seznámí nejen s obrazy a materiálovými experimenty, ale též s životem výtvarnice, která o sobě prohlašovala: „Nechci mít žádné označení, žádnou nálepku, nechci být nikam zařazovaná.“ Pozoruhodný je třeba novodobý pokus o rekonstrukci její ztracené plastiky Beran. Zátková měla štěstí, že se jí dostalo vzdělání, jaké zůstalo většině jejích současnic odepřeno. Těm několika šťastným a odvážným se věnuje doprovodná výstava, nazvaná podle eseje Virginie Woolfové – Vlastní pokoj.
Bělovlasý pán v tramvaji si všiml mých planoucích očí a plakátku z výstavy v ruce. „Promiňte, jaká je, slečno?“ „Geniální, pane!“
Klára Zindulková
Růžena – příběh malířky Růženy Zátkové. Císařská konírna, Praha. 8. 4. 2011 – 31. 4. 2011.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 5, 6 (49, 50), 26.4. 2011; Toto číslo vyšlo ke Studentské literárněvědné konferenci 2011: Kniha, filmový pás, internet, pořádané ÚČL AV
(12. 4. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3055
© Literární novinky 2004 - 2012 |
ISSN 1804-7319 |
redakce | mapa stránek
Prostor poskytuje: eldar.cz, web klokánek
Prostor poskytuje: eldar.cz, web klokánek