Puškin nám nabízí pohled do života nemajetného německého důstojníka Heřmana sloužícího v Rusku, který se od svého přítele Tomského dozvídá o tajemství jeho babičky, staré hraběnky. Ta byla v mládí vášnivou hráčkou karet až do dne, kdy prohrála skoro celé jmění. Saint Germain, který se jí dvořil, ji zasvětil do tajemství tří karet, které zaručeně vyhrávají. Hraběnka opravdu nabyla zpět své ztracené bohatství, ale nikomu toto tajemství nikdy neprozradila. Heřmana tato historka nesmírně zaujala, a proto se rozhodl, že získá tajemství prostřednictvím hraběnčiny schovanky Lízy.

Předstírá o ni zájem, jen aby se mohl přiblížit k hraběnce. Dalšího dne se vydává na smluvenou schůzku s Lízou a využije této příležitosti k setkání s hraběnkou. Vyhrožuje jí smrtí, pokud mu neprozradí své tajemství. Vyděšená stařena umírá, ale vrací se k němu jako přízrak, aby mu zjevila ony tři karty. Rozčílený Heřman nemešká a vsadí trojku, sedmu a eso, přesně podle hraběnčiny rady. První dvě vyjdou, ale místo esa vsadil "omylem" na pikovou dámu, která se na něho škodolibě ušklíbla z karet. Poznává v ní samotnou hraběnku a pomátne se na rozumu. Končí v blázinci a neustále opakuje: "trojka, sedma, dáma...!"

Opera se dočkala jistých změn oproti povídce. Sám Heřman zde nevystupuje coby vychytralý voják, jemuž jde pouze o získání jmění, ale jako vášnivě zamilovaný mladý muž toužící po Líze, která v opeře nevystupuje v roli chudé schovanky, ale jako hraběnčina vnučka.

Děj je napjatý už od počátku, kdy se konají svatební přípravy na Lízinu svatbu s Jeleckým, jehož postava rovněž v knize nefiguruje. Největší změny oproti knize prodělal samotný závěr opery - je zdramatizován dvojitou smrtí: nešťastná Líza spáchá sebevraždu skokem z mostu a zoufalý Heřman se zastřelí.

Pro nastudování Pikové dámy se v letošní divadelní sezóně rozhodla Státní opera Praha. Nejedná se bohužel o "klasické" zpracování, ve kterém by se návštěvníci mohli těšit z krásné scény a dobových kostýmů. Režisér Roman Hovenbitzer nám již v minulé sezóně ukázal, co "dovede". Jeho dvě Bohémy otřásly Státní operou i diváckým vkusem. K velké smůle nynějších diváků se jeho "krok vedle" opět opakoval.

Ohromnou "kulisu", zabírající téměř celé jeviště, tvoří šedivý pikový list, který lze oprávněně považovat za základ celé scény. Objevuje se téměř v každém obraze a nahrazuje stejně směle dívčí pokoj Lízy, jako salón, kde se koná ples. Divákovi tedy nezbývá, než se v ději orientovat podle titulků, nebo podle obsahu v programu.

Bohužel i kostýmy zcela "ladí" s kulisami. Převládá černá a šedá, některé postavy jsou oděny bíle. Ponuré nasvícení a zadní projekce, zdůrazňující nastávající tragédii, inscenaci na kouzle nepřidá. Opera je nastudována v ruském originále, což jistě uvítala poměrně značná část ansámblu divadla, neboť ho z velké části tvoří právě zpěváci z Ruska a Ukrajiny. V hlavní roli Heřmana se představil Igor Jan, na kterého SOP sází jako na spolehlivého tenora, jehož výkony nemají tendenci k přílišným výkyvům. Místy však až nemístně přehrává, a to zejména Heřmanovo počínající šílenství. Jako Lízu máme možnost zhlédnout Helenu Kaupovou (sólistka ND), která je svým hlasovým i hereckým projevem tak nevýrazná, že byste ji jen těžko odhadovali na hlavní roli. Tomského přesvědčivě ztvárnil Richard Haan, jehož hlasovému projevu, jevištnímu vzhledu a přirozenému herectví nelze nic vytknout. Se starou hraběnkou se dobře vypořádala Jiřina Přívratská, která "nevadí", ale ani nenadchne. V nižších partech u ní postrádáme altové hloubky. Z menších rolí stojí za zmínku Martin Bárta, jehož příjemný baryton i vzhled mile oživuje nevelkou roli knížete Jeleckého.

LitENky č. 5/15, roč. 2004/2005